MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Nekalá soutěž ve vztahu ke spotřebiteli Bakalářská práce Vedoucí práce: JUDr. Blanka Baráková Brno 2OO9 Vypracovala: Miroslava Hiclová
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Nekalosoutěžní jednání ve vztahu ke spotřebiteli zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně dne 15. května 2009... Miroslava Hiclová
Děkuji JUDr. Blance Barákové, vedoucí bakalářské práce, za cenné rady a připomínky, které mi během zpracování bakalářské práce poskytovala. Dále bych chtěla poděkovat mé rodině za pevné rodinné zázemí a mým přátelům za jejich podporu a vlídná slova. Miroslava Hiclová 3
Obsah 1. Úvod... 6 2. Cíl práce a metodika... 8 2.1. Cíl práce... 8 2.2. Metodika... 9 3. Hospodářská soutěž... 10 3.1. Subjekty hospodářské soutěže... 10 3.1.1. Spotřebitel... 10 3.1.2. Soutěžitel... 11 4. Nekalá soutěž... 13 4.1. Znaky nekalé soutěže... 14 5. Skutkové podstaty nekalé soutěže... 16 5.1. 45 Klamavá reklama... 16 5.2. 46 Klamavé označení zboží a služeb... 17 5.3. 47 Vyvolání nebezpečí záměny... 18 5.4. 48 Parazitování na pověsti... 19 5.5. 49 Podplácení... 20 5.6. 50 Zlehčování... 21 5.7. 50a Srovnávací reklama... 22 5.8. 51 Porušení obchodního tajemství... 24 5.9. 52 Ohrožování zdraví a životního prostředí... 25 6. Ochrana spotřebitele... 27 6.1. Právní ochrana spotřebitele... 28 6.2. Ochrana spotřebitele v České republice... 28 6.2.1. Vývoj ochrany spotřebitele v ČR... 28 6.2.2. Současná legislativní úprava ochrany spotřebitele v ČR... 29 6.3. Systém ochrany spotřebitele v Evropské Unii... 31 6.3.1. Vývoj právní ochrany spotřebitele na úrovni Společenství... 31 6.3.2. Současná spotřebitelská politika EU... 33 7. Výsledky... 36 7.1. Průběh soudních řízení... 37 7.1.1. Řízení před nalézacím soudem... 37 4
7.1.2. Řízení před odvolacím soudem... 40 7.1.3. Řízení před dovolacím soudem... 43 7.2. Vývoj právní úpravy v oblasti pohřebnictví během řešení dané kauzy... 45 7.3. Shrnutí celého případu... 46 8. Diskuze... 49 9. Závěr... 51 10. Literatura... 53 5
Abstrakt Hiclová, M. Nekalá soutěž ve vztahu ke spotřebiteli. Bakalářská práce. Brno, 2009. Tato bakalářská práce se zabývá nekalosoutěžním jednáním ve vztahu ke spotřebiteli. V úvodu jsou vysvětleny základní pojmy jako sama hospodářská soutěž a subjekty hospodářské soutěže, tedy soutěžitel a spotřebitel. Poté se zaměřuje na nekalou soutěž ve vztahu ke spotřebiteli. Je zde tedy podrobně popsána generální klauzule obchodního zákoníku a také jednotlivé skutkové podstaty nekalé soutěže. Dále obsahuje vývoj ochrany spotřebitele v České republice, ale také na úrovni Společenství a současnou právní úpravu. V závěru je rozebráno soudní řízení konkrétního příkladu z praxe. Klíčová slova: hospodářská soutěž, nekalá soutěž, ochrana spotřebitele, Abstract Hiclová, M. Unfair competition in relation to the consumer. Thesis. Brno, 2009. This thesis deals with the unfair negotiations in relation to the consumer. The basic concepts, such as economic competition and the subjects of economic competition are explained in the introduction. Subsequent part is focused on the unfair competition in refer to consumer. So it described in detail the General clause of Commercial Code and individual factual substances of unfair competition. Followed up it contains the evolution of consumer protection in the Czech Republic, at Community level and current legislativ too. The analyzethe proceedings of the concrete example of the practice is in conclusion. Key words: an economic competition, an unfair negotiation, a consumer protection 6
1. Úvod Nekalá soutěž je jedním z odvětví hospodářské soutěže a nepochybně jedním z klíčových pojmů obchodního zákoníku. Již samotný název hospodářská soutěž mnohé naznačuje. Nemůžeme si tedy myslet, že náplní hospodářské soutěže je s někým kooperovat a pomáhat mu. Soutěž znamená vždy touhu po něčem co je žádané několika subjekty a tudíž o to musí bojovat. Může to být například první místo na pomyslném žebříčku, které přináší největší zisk či největší podíl na trhu. Je tedy jasné, že se soutěž neobejde bez rivality. Soutěživost patří k základním biologickým i sociálním rysům člověka. Provází člověka již od jeho samotného zplození, kdy jen nejsilnější spermie může oplodnit vajíčko. Proniká do všech dalších činností člověka a ovlivňuje jeho veškeré společenské vztahy. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary S. Becker in Hajn (2000) například tvrdí, že o volbě manželského partnera rozhodují do značné míry ekonomické motivy. Prozíraví lidé při volbě životního druha méně spoléhají na vrtkavou lásku a více na trvalejší kapitálové charakteristiky partnera. Jedinci nabízející lepší ekonomické zabezpečení proto představují nedostatkové zboží, o které je tak veden soutěžní boj. Při neustálém soutěžení a vzájemném ničení jednotlivých konkurentů mezi sebou však dochází k praktikám, které se vymykají právnímu řádu hospodářské soutěže, jsou v rozporu s dobrými mravy a mohou přivodit újmu soutěžiteli nebo také samotnému spotřebiteli. Takové praktiky nazýváme nekalosoutěžním nebo proti-soutěžním jednáním. Jelikož je lidská fantazie nekonečná, jsou subjekty hospodářské soutěže schopny vymýšlet stále nové způsoby jak uspět a proto je třeba neustále novelizovat právní úpravu hospodářské soutěže. Po vstupu do Evropské Unie je tato oblast upravována nejen českou právní úpravou hospodářské soutěže, ale i soutěžním právem Evropských společenství. Tyto regule by měly dostatečně chránit soutěžitele i spotřebitele, ale na druhou stranu i dostatečně motivovat soutěžící subjekty a podněcovat účel hospodářské soutěže. 7
2. Cíl práce a metodika 2.1. Cíl práce Cílem mé bakalářské práce je zpracovat jednu z problematik hospodářské soutěže, respektive problematiku nekalé soutěže. Jedním z dílčích cílů je tedy vymezit základní pojem hospodářská soutěž, ve které se tyto nekalosti musí odehrávat. Dále vymezit subjekty hospodářské soutěže, vymezit jejich postavení na trhu a jejich chápání v naší i evropské legislativě. Následným úkolem je zaměření se na nekalou soutěž ve vztahu ke spotřebiteli. Vymezím tedy samostatný pojem nekalá soutěž a budu se snažit podrobně popsat a přiblížit znaky nekalé soutěže podle generální klauzule obchodního zákoníku, jako jednoho z hlavních dokumentů, které nekalou soutěž upravují. Důležitou částí jsou také možnosti, jak se spotřebitel může proti takovému jednání bránit a jaké se mu nabízí možnosti ochrany. Ochrana spotřebitele se vyvíjela postupně s vývojem lidské společnosti a tak si také připomeneme její vývoj. Budeme se zabývat vývojem legislativní úpravy ochrany spotřebitele v českém právním řádu, ale také dle stanov Evropského společenství, neboť přijetím rozhodnutí o vstupu České republiky do Evropské Unie, jsme se také zavázali k přijetí a respektování evropské legislativy. Na závěr této práce je mým cílem vysvětlit na příkladu z praxe některou ze skutkových podstat nekalé soutěže a vysvětlit čtenáři v čem spočívalo, popřípadě proč nebylo prokázáno nekalosoutěžní jednání. Podrobně popíšu, proč byl daný případ řešen konkrétním způsobem, i když jak si později řekneme, ne vždy musí být daná rozhodnutí objektivní a nelze tedy k závěru přiřadit normu, podle které byl vyvozen. Na závěr zhodnotíme celý průběh řízení a vyvodíme závěry, které z něj plynou jak pro spotřebitele, tak pro soutěžitele. 8
2.2. Metodika Před samotným začátkem zpracování mé bakalářské práce jsem se seznámila s množstvím dostupné odborné literatury a poté následovalo její podrobné prostudování. Na začátku své práce se zabývám pojmem hospodářská soutěž a její legislativní úpravou v českém právním řádě, ale vzhledem k členství v Evropské unii je také nezbytné zabývat se tím, jak je tato oblast upravena legislativou Evropského Společenství. Dále se zabývám samotným pojmem nekalá soutěž, jeho výkladem a znaky nekalé soutěže. V následující kapitole čtenáře podrobně seznámím s jednotlivými skutkovými podstatami nekalosoutěžního jednání. Mou snahou je co nejpochopitelněji vysvětlit a popsat, v čem skýtá nečestné jednání jednotlivých skutkových podstat. V šesté kapitole se zaobírám ochranou spotřebitele před nekalými praktikami. Nedílnou součástí této kapitoly je také vymezení subjektů, které mohou podat žalobu proti jednání, které považují za nekalou soutěž. Celá tato část bude zpracována převážně za pomoci popisné metody V kapitole výsledky navazuji na pátou kapitolu a uvádím zde jeden z příkladů nekalosoutěžního jednání v praxi. Zabývám se průběhem soudního řízení na jednotlivých stupních a jejich závěry. Nejprve popíšu, v čem byla soudem daného stupně viděna nekalost, poté provedu analýzu tohoto jednání, ve které se budu snažit přiblížit, proč účastníci soudního řízení jednali, tak jak jednali. Na závěr této části se budu snažit z celého případu vyvodit konkrétní závěry a doporučení, zejména pro spotřebitele. V celé této práci je pro zvýraznění citací z obchodního zákoníku použita kurzíva. 9
3. Hospodářská soutěž Hospodářská soutěž je základním mechanismem tržní ekonomiky. Stimuluje soutěžitele, aby neustále inovovali své produkty či služby, dbali na kvalitu a soustředili se na nákladovost. Je tedy hnacím motorem ekonomiky. Z hospodářské soutěže by největší prospěch měl mít především samotný spotřebitel, neboť díky neustálému tlaku konkurence by na samotném poli hospodářské soutěže měl zůstat široký sortiment produktů, které by měly představovat optimum mezi cenou a kvalitou. Již samotná definice pojmu hospodářská soutěž je velice nesnadná a mnozí autoři tvrdí že i zbytečná. Hajn (2000) tvrdí, že pokud by se taková definice podařila, byla by natolik obecná, že by její praktický užitek byl mizivý. Ani v zákoně jasnou definici pojmu hospodářská soutěž nenalezneme. 41 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ObchZ, pouze říká, že podstatou hospodářské soutěže je rozvíjení soutěžní činnosti v zájmu dosažení hospodářského prospěchu, samotnou hospodářskou soutěž však nedefinuje. Jednu z možných definic uvádí Knap (1973) když hospodářskou soutěž definuje jako soupeření dvou nebo více hospodářských subjektů na téže straně tržních vztahů (poptávky či nabídky) k dosažení hospodářského výsledku záležejícího v uskutečnění směny výrobků nebo služeb s týmiž potencionálními účastníky trhu, a to takové soupeření, které vzájemně ovlivňuje hospodářskou činnost těchto subjektů a vytváří na straně druhých potencionálních účastníků tržních vztahů objektivní možnost volby mezi různými soutěžními nabídkami či poptávkami. 3.1. Subjekty hospodářské soutěže Názory na míru regulace hospodářské soutěže se liší podle toho, do které skupiny subjektů hospodářské soutěže účastník trhu patří. V hospodářské soutěži lze vymezit dva subjekty, a to spotřebitele a soutěžitele. 3.1.1. Spotřebitel Kdybychom se snažili vydedukovat definici pojmu spotřebitel pouhým rozborem tohoto slova, jednalo by se o toho, kdo něco spotřebovává. Jedná se tedy o konečného uživatele produktu či služby. Jednotlivé zákony pro své účely definují spotřebitele různě. Pro účely zákona č. 634/1992, o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů ( 2 odst. 1), dále jen ZOS, 10
je spotřebitelem fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Směrnice Evropské Unie za spotřebitele označují fyzickou osobu (nikoli právnickou), jež jedná za účelem, který je mimo oblast její činnosti podnikání nebo profese (čl. 2 směrnice č.85/577 EHS nebo čl. 2 směrnice č. 97/7 EHS). Srovnáme-li tedy pojetí pojmu spotřebitel v naší právní úpravě a pojetí Evropského práva, je zřejmé, že naše terminologie zahrnuje do spotřebitele širší oblast lidí. Jedná se jak o fyzické osoby tak i právnické osoby, ale i osoby samostatně výdělečně činné, neboli podnikatele. Je také třeba upozornit na chápání úrovně spotřebitele. Spotřebitelem v generální klauzuli ObchZ se rozumí normální spotřebitel. Jak uvádí Hajn (1995) jde o konzumenta, který nemusí být nijak zvlášť bystrý a pozorný, ale má projektovat určitou spotřebitelskou soudnost a neměl by se nalézat v pásmu hlubokého intelektuálního podprůměru. Jak později uvidíme, jinak je chápán spotřebitel pro účely směrnice 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. 3.1.2. Soutěžitel Soutěžiteli se podle 2 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli. Jde-li o fyzické osoby, potom musí být samozřejmě způsobilé k právním úkonům. Jde-li o právnické osoby, musí naplňovat znaky právnické osoby, jako je např. majetková samostatnost, výlučná majetková odpovědnost, musí mít vymezenou vnitřní organizaci, název a sídlo. Pro jistotu jen připomínám, že vznik právnické osoby je podmíněn zápisem do obchodního rejstříku. Hajn v odborném článku v časopise Právní praxe v podnikání (č. 2, 1993) upozorňuje, že vzájemnými soutěžiteli nemusí být pouze ti, kdo vystupují ve stejném či příbuzném odvětví ale i ti, kteří nabízí výrobky či služby zaměnitelné. To znamená ti, kdo nabízí substituty k danému výrobku či službě. O soutěžitele může jít i v případě, kdy se určité subjekty na trhu v přímém konkurenčním boji nikdy nesetkali. Může jít o firmu, která má záměr podnikat v odvětví jiné firmy, a proto jí dodává špatné součástky, čímž může danou 11
firmu zlikvidovat a posléze nastoupit na její místo. Existuje tedy i zde soutěžní záměr, i když je sledovaný do budoucnosti. Očekávání obou těchto skupin se snaží uspokojit hospodářská politika, která určuje míru nezbytné regulace nejrůznějšími ekonomickými a právními nástroji. Právní normy upravující hospodářskou soutěž nazýváme soutěžním právem a spadá do práva obchodního. 12
4. Nekalá soutěž Právní úprava nekalé soutěže je tvořena kombinací velmi obecného ustanovení, které se nazývá generální klauzule proti nekalé soutěži a několika přesnějšími dílčími skutkovými podstatami. Slovo nekalá by nám mělo asociovat něco, co je nečestné, špinavé. Nekalou soutěží by tedy logicky měla být taková soutěž, ve které jeden ze subjektů používá nečestné praktiky a chová se nepoctivě. 44 odst. 1 ObchZ neboli generální klauzule říká, že nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž je obchodním zákoníkem zakázána. 44 odst. 2 ObchZ uvádí výčet jednotlivých skutkových podstat nekalé soutěže, který ovšem není vyčerpávající. Nekalou soutěží podle odst. 1 ObchZ je zejména: a) klamavá reklama, b) klamavé označování zboží a služeb, c) vyvolávání nebezpečí záměny, d) parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, e) podplácení, f) zlehčování, g) srovnávací reklama, h) porušování obchodního tajemství, i) ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí. Hajn (č. 2, 1993) ve svém článku sleduje, co je společným prvkem jednotlivých dílčích skutkových podstat. Ten vidí v možnosti, že tato jednání ohrozí funkčnost soutěže. Neboť účelem soutěže je, aby konkurence vedla k prosazování jednotlivých podnikatelů prostřednictvím zvyšující se kvality nabízeného zboží a služeb a prostřednictvím snižujících se cen, nikoli postupy, které bychom mohli nazvat špinavé praktiky. Těmito jednotlivými skutkovými podstatami se budeme podrobněji zabývat v následující kapitole. 13
4.1. Znaky nekalé soutěže Výčet zvláštních skutkových podstat nemůže být natolik vyčerpávající, aby pokryl veškeré varianty nekalosoutěžních jednání. Proto je třeba mít jedno ustanovení obecné povahy (generální klauzule), které bude aplikováno vždy, když nelze jednání zařadit pod některou z jednotlivých skutkových podstat a naopak, jednotlivé skutkové podstaty musí vždy vykazovat všechny základní znaky, které stanoví generální klauzule (Štenglová, 2009). Za nekalou soutěž tedy lze označit jednání, které: a) se uskutečňuje v hospodářské soutěži, b) odporuje dobrým mravům soutěže, c) je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Bez splnění této podmínky, nelze jednání postihovat jako nekalou soutěž. Ad a) V předchozí kapitole jsme si již definovali hospodářskou soutěž. Engliš in Večerková (2005) vidí podstatu hospodářské soutěže v tom, že více osob žádá nebo nabízí totéž a mezi sebou zápasí. Aby tedy šlo o hospodářskou soutěž a jednání v ní, musí zde existovat tzv. soutěžní záměr, ke kterému je potřeba identita předmětu, pluralita osob (soutěžících) a zápas mezi nimi o daný předmět soutěže. Z jeho definice hospodářské soutěže také vidíme, že tento boj existuje na dvou úrovních, a to na úrovni nabídky a také na úrovni poptávky. Ad b) Pojem dobré mravy soutěže je dalším z těch, jejichž výklad není zcela jednoduchý. Slovo mravy nám může asociovat slovo morálka, ve smyslu společenská morálka. Tak to mu ale není, protože mnohá jednání, která bychom označili za společensky nemorální, nemůžeme označit za jednání, které odporuje dobrým mravům hospodářské soutěže. V každodenním konkurenčním boji není výjimkou, když některá z firem svůj boj zcela prohraje a musí ukončit svoje podnikání. Díky tomu může být o práci připraveno několik zaměstnanců, kteří musí živit své rodiny. Společnost by toto jednání mohla odsoudit jako společensky nemorální, avšak nelze ho označit za jednání proti dobrým mravům soutěže, neboť jak udává 41 ObchZ, účastníci hospodářské soutěže mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost. Mnozí autoři se snaží o interpretaci tohoto pojmu, jejich definice však není příliš určitá a pro soudní praxi neposkytují příliš spolehlivý obraz. Interpretace pojmu dobré mravy 14
soutěže je tedy ponechána na uvážení soudu, který v konkrétních případech posuzuje jednání a činy účastníků hospodářské soutěže. Ad c) Posledním znakem nekalé soutěže je způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Toto označení však není dostačující, neboť jak Večerková (2005) zdůrazňuje, jde o újmu, která byla způsobena nekalým soutěžním chováním, neboť výsledkem každé běžné soutěže je vítěz a poražený, kterému vzniká určitá újma. Mohli bychom tedy říci, že každá soutěž splňuje znak nekalé soutěže. Ve skutečnosti je pro zjišťování nekalosoutěžního jednání důležité jakým způsobem a jakými metodami k újmě druhé strany došlo. Je také důležité upozornit na to, že způsobilost přivodit újmu nemusí nutně znamenat uskutečněnou újmu. Stačí jen, že dané jednání je schopné újmu přivodit. Zákon však nijak nestanovuje rozsah újmy, která musí hrozit. Hajn (č. 3, 1993) upozorňuje na rozdílnost výkladu pojmu újma v jednotlivých zemích. Např. v Rakousku se za možnou újmu rozumí každé omezení komfortu spotřebitele a jeho práva nebýt rušen během práce nebo v době odpočinku. Je zde silně uplatňována zásada čas jsou peníze, a proto tedy každé jednání, kterým soutěžitel obere spotřebitele o čas, je jednáním způsobujícím újmu. Typickým příkladem takového jednání může být zasílání nevyžádaného zboží, kdy spotřebitel musí vynaložit čas a energii na zaslání zboží zpět. 15
5. Skutkové podstaty nekalé soutěže 5.1. 45 Klamavá reklama (1) Klamavou reklamou je šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů. (2) Za šíření údajů se považuje sdělení mluveným nebo psaným slovem, tiskem, vyobrazením, fotografií, rozhlasem, televizí či jiným sdělovacím prostředkem. (3) Klamavým je i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omyl. Právní úprava reklamy je postižena zejména zákonem č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění některých dalších zákonů, dále zákonem č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů a také ObchZ. Ten však definici reklamy neuvádí. Večerková (2005) za tradiční pojetí reklamy považuje chválení a vynášení vlastností zboží nebo výkonů za účelem získání co nejširšího okruhu odběratelů a co největšího odbytu. Klamavá reklama probíhá pomocí šíření většinou pochvalných údajů. Co však je údajem myšleno, již v zákoně definováno není. Podle výkladu Skály in Večerková (2005) se údajem rozumí každý projev nebo prohlášení, které je vnímatelné smysly. Jednou z podstat klamavé reklamy je schopnost údajů vyvolat takovou klamnou představu, že například ovlivní náš výběr z produktů nebo služeb, které chceme koupit, nebo že z důvodu svého klamavého charakteru pravděpodobně bude mít dopad na naše ekonomické chování nebo pravděpodobně poškodí konkurenci. Tyto údaje však nemusí být nepravdivé. Mnohdy lze klamat i údaji pravdivými nebo naopak nepravdivé údaje nemusí vyvolávat klamné představy. Klamavou představu může vyvolat např. i pravdivý údaj, který je však společný pro všechny výrobky daného druhu a vyvolá klamavou představu o jedinečnosti daného výrobku. Další podmínkou, která musí být splněna, abychom mohli reklamu nazvat klamavou, je způsobilost zjednat jednomu prospěch a druhému újmu. Úkor či újma je chápána nejen jako újma materiální, ale i nemateriální povahy, zejména pak omezení svobody spotřebitelova rozhodnutí. 16
5.2. 46 Klamavé označení zboží a služeb (1) Klamavým označením zboží a služeb je každé označení, které je způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené zboží nebo služby pocházejí z určitého státu, určité oblasti či místa nebo od určitého výrobce, anebo že vykazují zvláštní charakteristické znaky nebo zvláštní jakost. Nerozhodné je, zda označení bylo uvedeno bezprostředně na zboží, obalech, obchodních písemnostech apod. Rovněž je nerozhodné, zda ke klamavému označení došlo přímo nebo nepřímo a jakým prostředkem se tak stalo. (2) Klamavým označením je i takové nesprávné označení zboží nebo služeb, k němuž je připojen dodatek sloužící k odlišení od pravého původu, jako výrazy "druh", "typ", "způsob" a označení je přesto způsobilé vyvolat o původu nebo povaze zboží či služeb mylnou domněnku. (3) Klamavým označením není uvedení názvu, který se v hospodářském styku již všeobecně vžil jako údaj sloužící k označování druhu nebo jakosti zboží, ledaže by k němu byl připojen dodatek způsobilý klamat o původu, jako například "pravý", "původní" apod. (4) Tímto ustanovením nejsou dotčena práva a povinnosti ze zapsaného označení původu výrobků, ochranných známek, chráněných odrůd rostlin a plemen zvířat, stanovená zvláštními zákony. Ke klamavému označení může dojít několika způsoby, např. za pomoci použití zeměpisných údajů, kdy výrobku přidáme přídomek např. anglický, i když z Anglie pochází pouze některá z potřebných surovin, ale samotný výrobek byl výrobek v tuzemsku. Jiný způsob může vzniknout za použití symbolů, kdy např. na deku nekreslíme ovci, přitom vůbec není vyrobena z ovčí vlny. U obou těchto případů dochází k mylné představě spotřebitele, ať už o zemi původu výrobku, či o jeho kvalitě. Na výrobcích, jejich obalech nebo písemnostech ale také lze uvádět údaje, které mohou působit na zákazníka při výběru mezi dvěma zcela identickými výrobky od různých výrobců. Spotřebitel se v takové situaci rozhoduje na základě důvěry k daným firmám, na základě jejich tradice, délce působení na trhu, či jejich rozměrech. Pokud tedy jak Hajn (1995) zmiňuje, firma uvede, že se jedná o firmu evropského měřítka, měla by toto označení mít podloženo kontakty alespoň několika evropských zemí. Například českou firmu, která se označuje za evropskou a ve skutečnosti má kontakty pouze na Slovensku, které přetrvávají z dob Československa, 17
nejspíše nelze označit za evropskou. Velice přísně je také pohlíženo na označování profesí, které mají co dočinění s lidským zdravím. Nikdo nesmí šířit dojem, že je lékařem, pokud jím doopravdy není. Pokud je např. zaměstnanec nemocnice se středním zdravotnickým vzděláním někým nazývám doktorem, je jeho povinností opravit jej. Oblast zdravotnictví se nyní dostává více do popředí, neboť se stále se rozšiřující privatizací zdravotnictví, nabývá i tato oblast konkurenční rozměry. HAJN (č. 11, 1993) rozděluje klamání podle techniky do 4 skupin: a) nepravdivé označení způsobilé vyvolat některou z mylných domněnek, b) nepravdivé označení nezpůsobilé vyvolat mylnou domněnku, c) označení sice pravdivé, ale schopné vyvolat mylnou domněnku, d) pravdivé označení nezpůsobilé ke klamání. Jak zde můžeme vidět, někdy i pravdivé označení může být způsobilé vyvolat klamavou domněnku. Je-li např. obal výrobku vyroben v cizí zemi, a je-li toto sdělení uvedeno na výrobku v cizím jazyce, méně znalý spotřebitel, který si odvodí pouze název země, ve které byl vyroben obal, může nabýt dojmu, že celý výrobek pochází z dané země. 5.3. 47 Vyvolání nebezpečí záměny Vyvolání nebezpečí záměny je: a) užití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku užívaného již po právu jiným soutěžitelem, b) užití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné (např. i označení obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků), c) napodobení cizích výrobků, jejich obalů nebo výkonů, ledaže by šlo o napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil, pokud jsou tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony jiného soutěžitele. 18
Jak se můžeme dočíst, jednání lze zařadit pod 47, jestliže je způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s podnikem, obchodním jménem, zvláštním označením nebo výrobky a výkony. Důležité zde je upozornit na to, že se vždy jedná o podnik, jméno a výrobky jiného soutěžitele, neboť někdy se stává, že soutěžitel vyvolá nebezpečí záměny mezi svými vlastními výrobky. Tak jako u jiných skutkových podstat, i zde stačí pouhá způsobilost vyvolat nebezpečí záměny, ke skutečné záměně nemusí dojít. Také není potřeba přímého zavinění, neboť zaměnitelnost je objektivní a nezáleží na tom, zda byla zaměnitelnost vyvolána cíleně či nevědomě. Odstavec a) mluví o zaměnitelnosti s oficiálním názvem podniku. Zákaz zaměnitelnosti obchodního jména je dán i 10 odst. 1 ObchZ a jsou zde uvedeny způsoby, jimiž od sebe obchodní jména odlišit. Povinnost odlišit obchodní jméno od jiného je zvláště tam, kde je shodný předmět podnikání. Ochrana takového jména je dána na celém území státu. Zaměnitelnost však může existovat i k hovorovému označení podniku, výrobků či výkonů, a tuto oblast upravuje odst. b). Musí však být splněna podmínka, že se takové označení stalo pro určitý podnik příznačné. Takové označení je však chráněno pouze na území, kde se prosadilo a kde ho podstatná část veřejnosti pokládá za příznačné. Toto zvláštní označení se však nemusí odehrávat pouze ve slovní podobě, může se jednat např. o napodobení podnikové vlajky, kombinaci podnikových barev, obrazové symboly a jiné. Poslední odstavec řeší napodobení cizích výrobků, obalů nebo výkonů. Zde zákon vylučuje, aby jako nekalosoutěžní bylo označeno napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil. O nekalou soutěž se bude jednat, bude-li bez souhlasu napodobováno zpracování výrobků, obalů či výkonů nevšední, které se stalo příznačné pro jiného soutěžitele a mohlo by vyvolat představu, že jde o cizí výrobek. 5.4. 48 Parazitování na pověsti Parazitováním je využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl. 19
Parazitováním rozumíme snahu získat prospěch z pověsti nebo výsledků jiného subjektu, čímž dojde k ušetření našich nákladů a dosáhnutí takového prospěchu, který neodpovídá vlastním schopnostem, vynaloženému úsilí a nákladům. Pověst, dobré jméno firmy nebo chceme-li goodwill je cennou součástí podniku a v případě prodeje podniku se s touto položkou podnik bilancuje. Aby mohlo docházet k parazitování na pověsti, je však nutné, aby nějaká pověst existovala. Tato pověst nemusí být celosvětového měřítka, stačí i lokální pověst, zejména působí-li oba podniky v dané lokalitě. Také se nemusí jednat pouze o parazitování na dobré pověsti, ale lze parazitovat i na pověsti problematické. V praxi je parazitování na pověsti podniku, výrobku či službě uskutečňováno v rámci jednoho hospodářského oboru, ale i na pověsti podniku působícího ve zcela jiném, nezaměnitelném odvětví. O parazitování na pověsti výrobku či službě jiného soutěžitele se může jednat, i když není soutěžitel jmenován. Zvláštním případem je parazitování na osobní pověsti, děje-li se tak bez souhlasu dotčené osoby. Jedním z takových příkladů může být název provozovny Ferda Mravenec - práce všeho druhu, kdy dochází nejen k parazitování na pověsti, ale také k porušování autorského práva. 5.5. 49 Podplácení Podplácením ve smyslu tohoto zákona je jednání, jímž: a) soutěžitel osobě, která je členem statutárního nebo jiného orgánu jiného soutěžitele nebo je v pracovním či jiném obdobném poměru k jinému soutěžiteli, přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí či poskytne jakýkoliv prospěch za tím účelem, aby jejím nekalým postupem docílil na úkor jiných soutěžitelů pro sebe nebo jiného soutěžitele přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěži, anebo b) osoba uvedená v písmenu a) přímo či nepřímo žádá, dá si slíbit nebo přijme za stejným účelem jakýkoliv prospěch. K naplnění skutkové podstaty je vyžadováno, aby podplácené osobě byl přímo nabídnut, slíben či poskytnut: jakýkoli prospěch - hmotné i nehmotné povahy, který je zajímavý pro příjemce. Nemusí být ani slibován konkrétní prospěch, stačí slib odměny. 20
za tím účelem - zákon podplácení označuje účelovým jednáním zaměřeným do budoucna. Nabízí se tedy otázka, zda je podplácením i zpětná odměna. Vzhledem k tomu, že touto zpětnou odměnou hospodářský život nekončí a že tato odměna může být příčinou budoucího opětovného podlehnutí, je i tato zpětná odměna považována za podplácení. aby jejím nekalým postupem - nekalost spočívá v samotné nabídce, slibu či poskytnutí určitého prospěchu, docílil soutěžitel na úkor jiných soutěžitelů, pro sebe nebo jiného soutěžitele, přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěži. Náchylnost člověka ke korupci je různá, lze však provést zobecnění a říci, že obecně vyšší náchylnost je v zemích, které jsou méně hospodářsky vyspělé. Organizace Transparency International každoročně provádí hodnocení téměř všech zemí světa a uděluje jim hodnoty 0-10, kdy 0 značí, že společnost nezískala potřebná data, hodnota 1 značí maximální korupci a hodnota 10 absenci korupce. Z výsledků hodnocení za rok 2008 vyplývá, že největší míra korupce je v Somálsku, které zastává hodnotu 1. Dále následuje Myanmar, Irák, Haiti, Afghánistán a další země, převážně z Afrického kontinentu. Naopak nejlépe jsou na tom země Dánsko, Švédsko a Nový Zéland, kteří dosahují hodnoty 9,3 (http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2008 [citováno 18. března 2009]). Zvláštní skupinou jsou obchodní pozornosti neboli reklamní předměty. Tyto předměty jsou již v obchodní praxi brány jako samozřejmost. Téměř každý je poskytuje a téměř každý je přijímá. Ve své podstatě není jejich účelem ovlivňování rozhodnutí, ale zviditelňování dané firmy prostřednictvím jejich každodenního používání. 5.6. 50 Zlehčování (1) Zlehčováním je jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. (2) Zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích či výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. 21
Nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel k takovému jednání okolnostmi donucen (oprávněná obrana). Zlehčování soutěžitele je jedním z typických skutkových podstat. Díky ní dochází z narušování vztahu spotřebitele a podnikatele, snižování důvěryhodnosti podniku a tím k odklonu od této společnosti a přenesení náklonnosti spotřebitele na společnost jinou. Místo toho, aby se podnik snažil zdůrazňovat a vynášet své klady a přednosti, obrací se ke zcela opačné možnosti, ke zdůrazňování soupeřových slabých míst a chyb. Jak zdůrazňuje Hajn (1994) zákaz zlehčování soutěžitele chrání nejen jednotlivé soutěžitele a spotřebitele, ale také zaštiťuje celkovou kulturu hospodářské soutěže. Kdyby bylo možné o každém říci, co se nám zlíbí, je pravděpodobné, že by se podnikatelé nesnažili soutěžit pomocí dobré kvality výrobků a služeb, ale spíše by se snažili očernit všechny své ostatní konkurenty a doufali, že jejich pověst zůstane nejčistší. Naše právní úprava upravuje zlehčování soutěžitele na základě zveřejňování nepravdivých údajů, ale také na základě údajů pravdivých. Většinou se ke zlehčování používají částečné pravdy. U obou těchto podstat, jsou společné prvky jako zveřejňování údajů, které jsou schopny přivodit újmu, či to, že se údaje musí týkat poměrů, výrobků nebo výkonů jiného soutěžitele. Jde tedy o zlehčování soutěžitele v jeho kvalitě. K naplnění skutkové podstaty zlehčování prostřednictvím nepravdivých údajů, které jsou způsobilé přivodit újmu, postačuje, jestliže soutěžitel uvede nebo rozšiřuje nepravdivé údaje. Stačí tedy pouhé jednorázové uvedení, které nemusí být veřejného charakteru. Oproti tomu, aby byla naplněna skutková podstata zlehčování prostřednictvím pravdivých údajů, které jsou způsobilé přivodit újmu, jde o zlehčování tehdy, když dochází k uvedení a rozšiřování těchto údajů. Je důležité zdůraznit, že byl-li soutěžitel v rámci oprávněné obrany okolnostmi donucen zveřejnit o soutěžiteli pravdivé údaje, které jsou schopny mu přivodit újmu, nepovažuje se toto jednání za nekalou soutěž. 5.7. 50a Srovnávací reklama (1) Srovnávací reklamou je jakákoliv reklama, která výslovně nebo i nepřímo identifikuje jiného soutěžitele anebo zboží nebo služby nabízené jiným soutěžitelem. (2) Srovnávací reklama je přípustná, jen pokud 22
a) není klamavá nebo neužívá klamavé obchodní praktiky podle zvláštního právního předpisu, b) srovnává jen zboží nebo služby uspokojující stejné potřeby nebo určené ke stejnému účelu, c) objektivně srovnává jeden nebo více základních znaků daného zboží nebo služeb, které jsou pro ně důležité, ověřitelné a charakteristické, mezi nimiž může být i cena, d) nevede k vyvolání nebezpečí záměny na trhu mezi tím, jehož výrobky nebo služby reklama podporuje, a soutěžitelem nebo mezi jejich podniky, zbožím nebo službami, ochrannými známkami, firmami nebo jinými zvláštními označeními, která se pro jednoho nebo druhého z nich stala příznačnými, e) nezlehčuje nepravdivými údaji podnik, zboží nebo služby soutěžitele ani jeho ochranné známky, firmu či jiná zvláštní označení, která se stala pro něj příznačnými, ani jeho činnost, poměry či jiné okolnosti, jež se jej týkají, f) se vztahuje u výrobků, pro které má soutěžitel oprávnění užívat chráněné označení původu, vždy jenom na výrobky se stejným označením původu, g) nevede k nepoctivému těžení z dobré pověsti spjaté s ochrannou známkou soutěžitele, jeho firmou či jinými zvláštními označeními, která se pro něj stala příznačnými, anebo z dobré pověsti spjaté s označením původu konkurenčního zboží, a h) nenabízí zboží nebo služby jako napodobení nebo reprodukci zboží nebo služeb označovaných ochrannou známkou nebo obchodním jménem nebo firmou. (3) Jakékoli srovnání odkazující na zvláštní nabídku musí jasně a jednoznačně uvést datum, ke kterému tato nabídka končí, nebo musí uvést, že bude ukončena v závislosti na vyčerpání zásob nabízeného zboží nebo služeb. Jestliže zvláštní nabídka nezačala ještě působit, musí soutěžitel také uvést datum, jímž začíná období, v němž se uplatní zvláštní cena nebo jiné zvláštní podmínky. Cílem srovnávací reklamy je prokázat, že reklamované zboží je kvalitnější, danou potřebu uspokojí lépe, či jej můžete pořídit levněji, než ostatní zboží stejné povahy. Vzhledem k tomu, že reklama odkazuje přímo či nepřímo na konkrétní produkt, je způsobilá přivodit újmu. Aby tak nečinila, je zcela striktně vymezeno, jak může srovnávací reklama vypadat, aby byla přípustná. Výčet těchto podmínek uvádí odstavec 2. V souvislosti s tímto odstavcem Večerková (2005) ve svých úvahách navrhuje změnu nadpisu 23
50a na Nepřípustnou srovnávací reklamu nebo Nekalou srovnávací reklamu, neboť jak jsme si řekli, některá srovnávací reklama je dovolena a tudíž je nadpis tohoto paragrafu matoucí. Jak je vidět, jiný soutěžitel nemusí být označen přímo, jako například jménem firmy, značkou či logem. Postačuje, je-li označen nepřímo. K nepřímé identifikaci jsou podle Večerkové (2005) využívány lidské smysly. Dalším prvkem, který může ulehčovat identifikaci jiného soutěžitele je struktura trhu. Existuje-li na trhu jen několik firem, které nabízí podobný produkt, z nichž jen např. dvě mají finanční možnost na velkou reklamní kampaň, je všem jasné, proti komu je daná srovnávací reklama zaměřena. Je důležité zmínit, že srovnávací reklama je užitečná jak pro spotřebitele, tak i pro samotné soutěžitele. Spotřebitelům napomáhá porovnat produkty a na tomto porovnání uskuteční svůj obchodní záměr. Soutěžitelé naopak mohou informace, které jsou uváděny za nedostatky jejich zboží využít ke zlepšení daných nedostatků, či mohou pozměnit svoji reklamní strategii. 5.8. 51 Porušení obchodního tajemství Porušováním obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži a o němž se dověděl: a) tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným (např. z technických předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě jeho pracovního vztahu k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán, b) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu. Obchodní tajemství upravují i předchozí paragrafy ObchZ. 17 definuje obchodní tajemství jako veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. 18 dále definuje práva podnikatele, na jehož podnik se takové tajemství vztahuje. Obchodní 24
tajemství je zde vymezeno velice volně. Ve své podstatě je jím cokoli, na čem má podnikatel důvodný zájem utajení a odpovídajícím způsobem jeho utajení zajišťuje. Aby byla naplněna skutková podstata nekalé soutěže, musí být naplněn 17 ObchZ, musí být tedy naplněna podmínka, že obchodní tajemství je využitelné v hospodářské soutěži (k jeho vlastnímu využití však přímo dojít nemusí, postačuje pouze pravděpodobnost využití) a musí být získáno některým ze způsobů, které uvádí zákon. Odstavec a) 51 vymezuje situace, kdy bylo obchodní tajemství získáno řádně, avšak došlo k nedovolenému využití. Odstavec b) 51 oproti tomu zmiňuje situace, kdy bylo obchodní tajemství získáno nedovoleným způsobem a ještě došlo k neoprávněnému využití. Existuje však ještě jeden, legální způsob, kterým lze získat obchodní tajemství. Tím je studium odborných časopisů i běžných tiskovin, srovnávací nákupy a jiné. Takto získané informace lze sdělovat a především využívat pro sebe. 5.9. 52 Ohrožování zdraví a životního prostředí Ohrožováním zdraví a životního prostředí je jednání, jímž soutěžitel zkresluje podmínky hospodářské soutěže tím, že provozuje výrobu, uvádí na trh výrobky nebo provádí výkony ohrožující zájmy ochrany zdraví anebo životního prostředí chráněné zákonem, aby tak získal pro sebe nebo pro jiného prospěch na úkor jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů. Spojení zkresluje podmínky hospodářské soutěže je velice neurčitý a těžko si pod ním člověk představí něco konkrétního. V praxi se toto spojení vykládá, jako klasické získání soutěžního prospěchu nebo výhody, která v této oblasti většinou bude znamenat úsporu nákladů. Na tomto paragrafu je ale nejdůležitější, že soutěžitel provozuje výrobu, uvádí na trh výrobky nebo provádí výkony ohrožující zájmy ochrany zdraví anebo životního prostředí chráněné zákonem. Jednání, které je tedy postihnutelné může probíhat: Již v samotné fázi výroby, kdy soutěžitel používá takové postupy, které jsou svou povahou nebezpečné pro lidské zdraví či životní prostředí. Typickým příkladem je vypouštění nečistot do ovzduší či vod. Tento zákon ale také upravuje nedodržování bezpečnostních opatření při práci, jako jsou bezpečnostní pomůcky, práce žen či práce mladistvých. Po uvedení výrobků na trh nebo provádění výkonů. Zde je typickým příkladem výroba a prodej výrobků, které nesplňují certifikační požadavky, normy, či prodej 25
zboží, které tyto prvky sice splňovaly, ale tento charakter není trvalý, což je typické např. pro spotřební lhůtu potravin. Velice podstatnou informací v tomto paragrafu je, že se jedná o jednání ohrožující zájmy chráněné zákonem. Musí tedy vždy existovat normy, které v zájmu ochrany zdraví či životního prostředí předem přikazují nebo naopak zakazují určité chování. 26
6. Ochrana spotřebitele Horová (2006) vykládá ochranu spotřebitele jako systematickou, cílevědomou činnost občanů, organizací a vlády státu směřující k posílení postavení spotřebitele na trhu a k zajištění a udržování přiměřené ochrany mezinárodně uznaných práv spotřebitelů, především ochrana bezpečnosti a zdraví občanů. Za mezník novodobé ochrany spotřebitele by se dalo považovat období po druhé světové válce, neboť dosavadní obchodní vztahy se uskutečňovaly spíše lokálně v okolí bydliště, což mnohé vztahy zjednodušovalo. Zákazníci, prodávající a mnohdy i výrobci byli v blízkém kontaktu a snaha o zachování dobrých vztahů a dobrého jména podniku tedy byla jakýmsi regulátorem obchodních vztahů. Po druhé světové válce však došlo k rozšíření trhu do měřítka mezinárodního a došlo k prudkému rozvoji výroby, dopravy a dalších aspektů, ovlivňujících obchodní politiku. To s sebou přineslo nejen ochladnutí vztahů mezi výrobci a prodávajícími, ale také mezi samotnými prodávajícími a kupujícími. Navíc došlo k prudkému rozšíření sortimentu zboží, ve kterém spotřebitel ztrácel orientaci. Tato situace by se dala označit za snad skoro dokonalou pro rozvíjení nekalých praktik. Jako reakce na tuto situaci začala vznikat spotřebitelská hnutí, která se snažila donutit výrobce, aby brali větší zřetel na požadavky a potřeby spotřebitelů a snažily se o to, aby stát přijat úlohu garanta ochrany spotřebitele. Z počátku nebyla spotřebitelská hnutí brána příliš vážně, jak však udává Tomančáková (2008), některé obchodní společnosti přijaly požadavky ochrany spotřebitelů pozitivně a začaly považovat ochranu spotřebitele za novou marketingovou koncepci řízení obchodní společnosti, která nutí obchodníky, aby se dívali na celou problematiku také z pohledu spotřebitele. Ve Spojených státech amerických tato snaha spotřebitelů vyvrcholila 15. března 1983, kdy byl tento den vyhlášen Světovým dnem práv spotřebitelů. Spotřebitelské hnutí se začalo velice rychle šířit do celého světa a postupem času všechny země s vyspělými tržními ekonomikami začaly do svého právního systému zařazovat rovněž otázky ochrany spotřebitele, jako slabší smluvní strany. Prvním dokumentem s celosvětovou působností se stala Směrnice na ochranu spotřebitele, kterou schválilo Valného shromáždění OSN. Tato směrnice definuje obecné zásady a cíle v oblasti ochrany spotřebitele a jeho práv. Náplň směrnice je zaměřen zejména na individuální pomoc jednotlivým zemím při zajišťování ochrany spotřebitele. 27
Nabádá vlády jednotlivých zemí k rozvinutí nebo zajištění politiky silné spotřebitelské ochrany, přitom by každá vláda měla nastavit své vlastní priority pro ochranu spotřebitelů v souladu s ekonomickými, sociálními a přírodními podmínkami země a potřebami obyvatelstva. Základním clem je umožnit lidem jednat tak, aby byli schopni informovaného výběru zboží a služeb a uvědomovali si svá práva a odpovědnosti 6.1. Právní ochrana spotřebitele Právní ochrana spotřebitelů je uskutečňována na dvou úrovních, soukromoprávní a veřejnoprávní. Veřejnoprávní ochranu provádí orgán veřejné moci a má regulovat jevy, které dopadají na všechny lidi, a tudíž neumožňuje poškozenému do průběhu řízení zasahovat. Je tedy podstatně méně náročná na odborné znalosti a aktivní přístup poškozeného. Sankce nestupuje bez ohledu na vůli jiných osob. Veřejnoprávní ochrana má převážně preventivní charakter a tedy typickými sankcemi veřejnoprávní ochrany je zákaz prodeje, odejmutí živnostenského oprávnění apod. Výhodou tohoto postupu je rychlost správního řízení, které je mnohem rychlejší než u soukromoprávní ochrany. Soukromoprávní ochranu provádí soud a reguluje jevy, které dopadají na konkrétního jednotlivce, tudíž je nutná aktivita poškozeného, neboť záleží na něm, zda se bude domáhat nápravy svých porušených práv. Soukromoprávní ochrana je ochranou typicky následnou, uskutečňuje se tedy až po skutečném porušení práv. Za hlavní nevýhodu tohoto postupu řešení vidím rychlost soudních jednání, která je mnohdy rozhodujícím faktorem při řešení dilema, zda se domáhat nápravy svých porušení práv či nikoli. 6.2. Ochrana spotřebitele v České republice 6.2.1. Vývoj ochrany spotřebitele v ČR V roce 1859 byl pro zemi Českou a Moravskou zřízen Živnostenský řád. Tento řád byl po řadě novelizací převzat do právního řádu Československé republiky a to na základě zákona č. 11/1918 Sb. V zájmu ochrany spotřebitele tento řád stanovoval informační povinnosti a také obsahoval kontrolní a sankční prostředky živnostenského úřadu, jako např. možnost zabavení zboží. Postupem času byl také doplněn právními předpisy, které detailněji sledovaly ochranu spotřebitele, jako např. zákonem č.111/1927 proti nekalé soutěži. Jak uvádí Klabusayová (2001) tímto zákon musel být postižen každý, kdo užije 28
jména nebo firmy nebo zvláštního označení podniku nebo závodu způsobem takovým, že může z toho vzejíti ve styku zákaznickém záměna se jménem, firmou nebo zvláštním označením podniku nebo závodu, užívaným po právu jiným soutěžitelem. Soukromoprávní ochranu kupujících zajišťoval od roku 1811 Všeobecný zákoník občanský, který na našem území platil s drobnými změnami až do roku 1950. Po zavedení centrálně plánované ekonomiky ochrana spotřebitele spíše nefungovala. Hospodářství bylo podrobeno diktatuře a mezi výrobci, prodejci a distributory došlo k narušení rovnovážného stavu. Nedostatek zboží na trhu způsobil to, že prvotní bylo vyrobit, nikoho však nezajímalo, co by se mělo vyrábět. Spotřebitelé museli tolerovat všechny nedostatky zboží, neboť byli rádi, že vůbec nějaké dostali. Horová (2006) uvádí několik orgánů, které v období centrálního řízení ekonomiky garantovaly ochranu spotřebitele. Jednalo se např. o národní výbory, Výbor lidové kontroly, hygienické a protiepidemické stanice, Státní obchodní inspekce a další. Je nutno poznamenat, že činnost všech těchto orgánů byla ovlivněna politickými zájmy státu. Nástroji ochrany spotřebitele sice byly dnes samozřejmé knihy přání a stížností či reklamační řády, každá reklamace však byla poznamenána monopolní pozicí výrobce. Teprve po roce 1989, kdy došlo k demokratizaci, se začala problematika ochrany spotřebitele dostávat do podvědomí u nás. Tak jako tomu bylo v zahraničních zemích, se o tuto problematiku začali nejdříve zajímat samotní občané a později začaly vznikat samostatné aktivity státu. V roce 1990 vznikl na Federálním ministerstvu kontroly Odbor ochrany spotřebitele, který měl za úkol řešit problémy spotřebitelů. Jako výsledek činnosti ministerstva byl v prosinci 1992 schválen Zákon č.634/1992 Sb, o ochraně spotřebitele. V současné době má problematiku ochrany spotřebitele ve své kompetenci Ministerstvo práce a obchodu (MPO), i když některé oblasti jsou zcela nebo jen z části svěřeny do pravomoci jiných orgánů. 6.2.2. Současná legislativní úprava ochrany spotřebitele v ČR Základ ochrany spotřebitele je obsažen v zákoně č. 40/1964 S., občanském zákoníku, ve znění pozdějších odpisů, tedy v soukromoprávním předpisu. Veřejnoprávní ochranu spotřebitele zajišťuje řada právních norem. Nejvýznamnější z nich je zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o první samostatnou normu, která upravuje ochranu spotřebitele. Převádí povinnosti stanovené 29
v občanském zákoníku do veřejnoprávního předpisu a lze tedy jeho plnění vymáhat. Zákon stanovuje povinnosti podnikatele ke spotřebiteli, udává základní pravidla pro reklamu, řeší otázku diskriminace spotřebitele, klamání spotřebitele aj. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR a ústavní zákony, ve znění pozdějších předpisů, osahují zejména výčet základních lidských práv a svobod, ze kterých vychází úprava ochrany práv spotřebitelů. Takovými právy je např. právo svobodně se sdružovat, právo vlastnit majetek a právo na příznivé životní prostředí. Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů, stanovuje speciální pravidla, aby zajistil, že na českém trhu nebudou do oběhu uváděny výrobky, které by mohly ohrožovat spotřebitele. Snahou je, aby uvádění nových výrobků na trh bylo pružné, ale také aby výrobci a dovozci plně zodpovídali za bezpečnost výrobků. Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů, má za úkol chránit spotřebitele proti výrobcům, čí dovozcům, jejichž výrobek způsobí škodu. V praxi tento zákon nutí výrobce dodávat na trh jen bezpečné výrobky a nutí informovat spotřebitele o podmínkách a okolnostech, za kterých lze výrobek bezpečně používat. Je tedy v zájmu výrobce, aby se ke každému spotřebiteli dostaly podmínky užívání v jazyce dané země. Zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů, byla implementována směrnice Rady 2001/95/ES o všeobecné bezpečnosti výrobků a nařízení Rady 339/93 o kontrolách shody s pravidly bezpečnosti výrobků v případě výrobků dovážených do třetích zemí. Tento zákon definuje, co se rozumí bezpečným výrobkem a udává práva a povinnosti, které mají směřovat k zajištění bezpečnosti výrobků. Také umožňuje zapojování ČR do evropského systému rychlé výměny informací o výrobcích ohrožujících spotřebitele (RAPEX), který také udává povinnost členských zemí oznámit ostatním zemím výskyt nebezpečného výrobku. Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů, hájí zdraví spotřebitele a definuje tedy požadavky na zdravotní nezávadnost potravin. Také definuje základní pojmy, jako je datum použitelnosti nebo datum minimální trvanlivosti. 30