SLUŽEBNOSTI V ŘÍMSKÉM PRÁVU A V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Mgr. et Mgr. Tomáš Heide-Hermann SLUŽEBNOSTI V ŘÍMSKÉM PRÁVU A V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Rigorózní práce Konzultant: Doc. JUDr. Petr Bělovský, Ph.D. Katedra právních dějin Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 15. 9. 2013

Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených a že tato práce nebyla dosud využita pro získání akademického titulu. 2

OBSAH ÚVOD Metodika práce ČÁST I POJEM A PODSTATA SLUŽEBNOSTÍ V ŘÍMSKÉM PRÁVU 1. Služebnosti jako věcná práva 2. Podstata služebností v římském právu 3. Rozdělení služebností v římském právu 3.1 Pozemkové služebnosti 3.1.1 Polní (venkovské) služebnosti 3.1.2 Domovní (městské) služebnosti 3.2 Osobní služebnosti 3.2.1 Právo požívací 3.2.2 Užívací právo, právo k bytu a ke službám otroků a hospodářských zvířat ČÁST II SROVNÁNÍ SLUŽEBNOSTÍ V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU A V ŘÍMSKÉM PRÁVU 1. Pojem a podstata služebností v novém občanském zákoníku 2. Pojem služebností a pojem věcných břemen 3. Rozdělení služebností v novém občanském zákoníku 4. Služebnosti a reálná břemena A. Pozemkové služebnosti 5. Obecná ustanovení nového občanského zákoníku o služebnostech ( 1257 odst. 1) 5.1 Vlastníkova služebnost ( 1257 odst. 2) 5.2 Obsah a rozsah práva služebnosti ( 1258) 5.3 Ochrana služebnosti z pohledu oprávněného ( 1259) 6. Nabytí služebnosti ( 1260 1262) 6.1 Nabytí služebnosti smlouvou ( 1260 odst. 1) 6.2 Nabytí služebnosti pořízením pro případ smrti ( 1260 odst. 1) 6.3 Nabytí služebnosti vydržením ( 1260 odst. 1) 6.4 Nabytí služebnosti ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci ( 1260 odst. 1) 6.5 Vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku ( 1260 odst. 2) 6.6 Zvláštní ustanovení o lesních pozemcích ( 1261) 6.7 Vznik služebnosti ve vztahu k zápisu do veřejného seznamu ( 1262) 7. Právní poměry ze služebnosti ( 1263 1266) 7.1 Otázka nákladů spojených se služebností ( 1263) 7.2 Míra výkonu práva služebnosti ( 1264 odst. 1) 7.3 Vliv změny služebné věci na služebnost ( 1264 odst. 2) 7.4 Ustanovení o osobních a pozemkových služebnostech ( 1265 odst. 1 a 2) 7.4.1 Užívací právo k prostoru pod povrchem ( 1265 odst. 3) 7.4.2 Více služebností na věci ( 1266) 8. Některé pozemkové služebnosti ( 1258 1273) 3

8.1 Služebnost inženýrské sítě ( 1267-1268) 8.2 Opora cizí stavby ( 1269) 8.3 Služebnost okapu ( 1270) 8.4 Právo na svod dešťové vody ( 1271) 8.5 Právo na vodu ( 1272) 8.6 Služebnost rozlivu ( 1273) 8.7 Služebnost stezky, průhonu a cesty ( 1274-1277) 8.8 Právo pastvy ( 1278-1282) B. Osobní služebnosti 9. Užívací právo ( 1283 1284) 10. Požívací právo ( 1285 1293) 10.1 Požívání nalezené věci ( 1286) 10.2 Právní poměry z požívacího práva ( 1287-1293) 11. Společná ustanovení k požívacímu právu ( 1294-1296) 12. Služebnost bytu ( 1297 1298) C. Zánik služebnosti 13. Zánik služebnosti ( 1299 1302) 13.1 Zánik služebnosti změnou věci ( 1299) 13.2 Zánik služebnosti dohodou ( 1300) 13.3 Ostatní způsoby zániku služebností ( 1301-1302) 13.3.1. Zánik služebnosti promlčením ( 633 odst. 1) D. O reálných břemenech ( 1303 1308) 14. Vývoj reálných břemen 14. 1 Reálná břemena v novém občanském zákoníku 15. Povaha a vznik reálných břemen ( 1303) 16. Podmínky vzniku časově neomezeného reálného břemene ( 1304) 17. Zřízení reálného břemene právním jednáním ( 1305) 18. Reálné břemeno v podobě opakovaného plnění ( 1306) 19. Podmínky výkonu práva reálného břemene ( 1307) 20. Zánik reálných břemen ( 1308, 633 odst. 2) ČÁST III ZÁVĚR 1. Věcná břemena - věci, nebo práva? 2. Rozsah služebností v římském právu a v novém civilním kodexu 3. Vztah služebností k vlastnickému právu v římském právu a v novém občanském zákoníku Příloha: Přehled ustanovení nového občanského zákoníku a jejich porovnání s římskoprávní úpravou 4

ÚVOD Práce je provedena srovnávací metodou a jejím východiskem byla zpočátku osnova občanského zákoníku ve znění předloženém vládou Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky; 1 po schválení občanského zákoníku a jeho publikaci ve Sbírce zákonů 2 byl za základ vzat tento text. Srovnávání probíhá po jednotlivých právních institutech podle jejich paragrafového řazení v novém občanském zákoníku. Zvolenou komparativní metodu pokládáme vzhledem k systematice uspořádání látky v novém občanském zákoníku za nejvhodnější, způsob řazení pak za nejpřehlednější. Nový občanský zákoník vznikal řadu let a řada jeho ustanovení, mezi nimi i ta, která se týkají služebností, byla podrobena kritice, aniž by byl brán zřetel na podstatu služebností a jejich historický vývoj, přetržený teprve v době socialistických kodifikací. 3 Svou koncepcí se v mnoha ohledech odchyluje od dosavadního civilního kodexu 4 a nepopírá inspiraci vládní osnovou občanského zákoníku z roku 1937, 5 která je zase z velké míry ovlivněna rakouským občanským zákoníkem z roku 1811 ve znění z let 1914 1916. 6 Je zcela pochopitelné, že současné právní poměry nelze beze zbytku upravit právními normami utvářenými v devatenáctém století, a nový občanský zákoník se proto v mnoha ohledech vzdaluje klasickému pojetí služebností. Také z tohoto důvodu je zvolená metoda vhodná pro porovnání navržené úpravy s klasickými římskoprávními instituty. Je nepochybné, že ambicí nového občanského zákoníku je restituce právního dualismu ve smyslu pokusu o důsledné oddělení soukromého a veřejného práva z pozice organické teorie, 7 které bylo formulováno až v poklasické době a které marxisticko-leninská právní věda odmítala. 8 Nejde při tom o oddělení veřejnoprávních a soukromoprávních 1 Sněmovní tisk č. 362 ze dne 26. 5. 2011 2 Zákon č. 89/2012 Sb., ze dne 3. února 2012, občanský zákoník, uveřejněný v částce 33 Sbírky zákonů, rozeslané dne 22. března 2012 3 Srov. Těsnopisecká zpráva z vystoupení ministra Jiřího Pospíšila na 16. schůzi Senátu dne 25. ledna 2012, http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&o=8&is=4714&d=25.01.2012 (navštíveno 24. 6. 2012).: Zkrátka úprava vlastnického práva v občanském zákoníku, ale zvláště tak zvaných věcných práv k věcem cizím, na prvním místě k tak zvaným věcným břemenům, ta právní úprava, která zde byla, je naprosto nedostatečná. ( ). Nepřesné užívání termínu věcná břemena pro něco, co věcnými břemeny zásadně není, zrušení jiných termínů, které zná civilní evropské právo dva tisíce let, jako jsou služebnosti, reálná břemena a tak dále. To všechno bohužel je nutné napravit, a my to v tom novém zákoníku napravujeme. Zavádíme standardní podobu struktury věcných práv k věcem cizím, jako to mají jiné evropské země. Proto tedy ta změna je velmi fatální a výrazná. 4 K východiskům nového občanského zákoníku srov. Eliáš, K., Nový občanský zákoník ve Sbírce zákonů. Právní rozhledy č. 7/2012, str. 229-234 5 Senát Národního shromáždění R. Čs. roku 1937. IV. volební období, tisk 425. 6 Viz např. Eliáš, K., Návrh českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat, Právní rádce 1/2010, přístupné na http://pravniradce.ihned.cz/c1-40207140-navrh-ceskeho-obcanskeho-zakoniku-obrat-paradigmat-sup-1-sup; Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811 1950 1964. Brno: Masarykova univerzita Brno - Doplněk, 1993, str. 24-26 7 Srov. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku, str. 27 8 Srov. např. Knapp, V. Právo veřejné a soukromé, Právník, 89, 1950, s. 99 100; Kučera, E. Obecná teorie státu a práva. II. díl. 1. vydání. Praha: Orbis, 1975, str. 236 an 5

norem po stránce systematické nebo legislativně-technické, ale o rozlišování veřejného a soukromého práva na úrovni jednotlivých norem civilního kodexu. Jinými slovy, nový občanský zákoník obsahuje i některé normy veřejného práva, aniž by tím byl narušen jeho převáženě soukromoprávní charakter. Klíčovým principem soukromého práva je podle nového občanského zákoníku princip autonomie vůle, přednosti přirozené svobody člověka před státem jako garantem, nikoli tvůrcem této svobody. Nový civilní kodex rovněž na rozdíl od dosavadního občanského zákoníku neklade na čelní místo v soukromém právu zásadu rovnosti, protože historická zkušenost ukazuje, že tato zásada nemohla zaručit ochranu základních práv a svobod a stala se spíše nástrojem jejich omezování. 9 Důsledkem autonomie vůle je pak široce pojatá možnost každého člověka rozhodnout o vlastních záležitostech podle vlastního uvážení, dosahovat shody vůle s jinými lidmi, zatímco právo přichází ke slovu jako ultima ratio ve chvíli, kdy buď k dohodě nedojde, nebo je toho zapotřebí z jiných důvodů, např. proto, že k takovéto dohodě dojít nemůže. 10 Tímto východiskem je možné vysvětlit mnohé změny u řady právních institutů, které upravují typické soukromoprávní chování, mezi něž patří i úprava služebností. Návrat k římskoprávnímu pojetí (se změnami, které budou uvedeny v první a druhé části) je logickým důsledkem návratu ke kontinentální koncepci občanského práva jako takového, a toto právo dosud stojí na římskoprávních základech. V domácích poměrech, kde občanské právo prošlo mnohem větším odklonem od tradičního pojetí než v jiných státech a kde byla svého času odmítána i sama koncepce věcných práv, je tento návrat poměrně složitý, protože za dobu účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 včetně jeho novelizací bylo vychováno několik generací právníků. Tato práce se snaží srovnat původní pojetí služebností v římském právu a jejich pojetí v novém občanském zákoníku a jak bylo uvedeno, postupuje pro lepší přehlednost podle institutů, tedy pododdílů, resp. podle paragrafů nového civilního kodexu. Citaci jednotlivých institutů nového občanského zákoníku, které jsou předmětem této práce, vždy bezprostředně následuje výklad o podobě tohoto institutu v římském právu. Tam, kde to bude vhodné, bude připojeno vlastní zhodnocení obou úprav, v případě potřeby s přihlédnutím k významným zahraničním civilním kodexům, případně k osnově československého občanského zákoníku z roku 1937. Základem pro srovnání jsou 9 Srov. Procházka, R. Všetkým telám rovnako. In Bobek, M. - Molek, P. Šimíček, V. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav. Masarykova univerzita: Brno, 2009, s. 93-122. Přístupné na www.komunistickepravo.cz. Dále srov. důvodovou zprávu k novému občanskému zákoníku, becnou část, str. 12. Opačný názor, tj. důraz na rovnost jedinců jako na základní princip občanského práva, zastává J. Švestka - srov. Švestka, J, Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 7 a str. 35. 10 Viz Důvodová zpráva k občanskému zákoníku, str. 21 6

Justiniánova Digesta, 11 Justiniánovy Instituce, 12 Gaiovy Instituce. 13 Citované latinské texty jsou buď uváděny přímo v textu práce, mají-li podle názoru autora větší význam z hlediska komparace s platným občanským zákoníkem, nebo jsou obsaženy v poznámce pod čarou, jeli jejich úloha v celkovém kontextu o něco méně významná. Krátké citované fragmenty jsou parafrázovány přímo v textu práce, v případě delších fragmentů jsou přeloženy pokud možno doslovně s přihlédnutím k překladům uvedeným v seznamu literatury. Tam, kde je uvedeno číslo paragrafu bez dalšího, jde vždy o ustanovení nového občanského zákoníku. 11 The digest of Justinian, translation edited by Alan Watson, University of Pennsylvania Press, Philadelphia 1998; latinský text IUSTINIANI DIGESTA: Recognovit Theodorus Mommsen / Retractavit Paulus Krueger (Corpus Iuris Civilis, vol. I), dostupné na http://webu2.upmf-grenoble.fr/droitromain/corpus/digest.htm; 12 Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010 13 Gaius, Učebnice práva ve čtyřech knihách, přel. Jaromír Kincl, Vydavatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2007 7

ČÁST I POJEM A PODSTATA SLUŽEBNOSTÍ V ŘÍMSKÉM PRÁVU Jedním z projevů vlastnického práva v římském právu byla ničím neomezená svoboda nakládat s věcí podle vlastního uvážení, užívat věc, požívat její výnosy a užitky tak, jak to dovoluje platné právo a mravní zvyklosti. 14 Již v tomto okamžiku je vhodné poznamenat, že pojetí vlastnického práva jako všeobecného právního panství nad věcí pochází až z doby novověké a bylo ovlivněno individualistickou filosofií, zejména pak idejemi tvůrců francouzského občanského zákoníku, ale i filosofií Immanuela Kanta. V době starověkého Říma existovalo mnohem těsnější hospodářské spojení vlastníka věci a ostatních osob, kdy ani jeden z nich zpravidla nemohl existovat bez druhého a kdy rozhodujícím činitelem v těchto vztazích bylo faktické, širší či užší užívání věci. 15 Proto odlišení pojmu věcná práva k cizí věci (iura in aliena) od vlastnického práva má dnes poněkud odlišný význam, než tomu bylo v době starověku. Římskoprávní omezení vlastnického práva, které bývá chápáno jako absolutní (tj. bez jakéhokoli omezení), úplné (nejširší možné oprávnění) a výlučné (tj. vlastník může zásadně vyloučit všechny třetí osoby), mohlo spočívat na dvou skupinách důvodů, a to sice na důvodech veřejnoprávních, nebo naopak na důvodech soukromoprávních. 16 Do první z uvedených kategorií patřil důvody veřejného zájmu, náboženské či mravní důvody, do druhé kategorie pak zejména četné důvody omezení vlastnického práva plynoucí z tzv. sousedských práv a dále plynoucí z věcných práv třetích osob k věci, kam patřila omezení plynoucí ze služebností. Důsledkem všech uvedených omezení byla skutečnost, že vlastník věci nemohl s věci činit to, co by jinak byl oprávněn, či musel strpět to, co by jinak nebyl povinen strpět. Omezení plynoucí ze služebností pak byla zvláštní právě svým charakterem věcných práv, který jim zajišťoval určitou trvalost. 1. Služebnosti jako věcná práva Tradiční řazení pojmu služebnost (servitus, pl. servitutes) mezi věcná práva (iura in re), 17 konkrétně mezi věcná práva k věci cizí (iura in re aliena), je dílem poklasické právní 14 Viz Mackeldey, F., Manuel de droit romain, Bruxelles, 1841, str. 147-148 15 Viz Sedláček, J., Občanské právo československé, I. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012 (reprint vydání z roku 1931), str. 99 16 Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 97 17 Ve středověku přistoupil k pojmu věcných práv v důsledku rozvoj lenních vztahů a měnících se představ o vlastnictví (dominium, proprietas) i pojem práv k věci, který není obsahově zcela totožný s obligačním nárokem, ale není ani tradičním římským věcným právem. Za autora pojmu práva k věci (ius ad rem) bývá pokládán Jacques de Révigny (Jacobus de Ravanis). Viz Urfus, V., Historické základy novodobého práva soukromého, C. H. Beck, 2. Vydání, Praha 2001, str. 40. K osobě J. de Révigny viz de Savigny, F. C., Histoire de droit romain au moyen-age, IV. díl, Paříž 1839, str. 191 8

vědy. Klasické právní prameny i justiniánských kodifikace s tímto termínem nepracují, zabývají se spíše kazuistickým popisem typických znaků a modalit služebností. Gaius řadí venkovské i městské služebnosti mezi nehmotné, netělesné věci (res incorporales), které spočívají v právu (iure consistunt). 18 Výslovné zařazení venkovských i městských služebností mezi nehmotné věci (res incorporales) lze zjistit i z Justiniánových Institucí. 19 Současné chápání služebností coby věcných práv k věci cizí je výsledkem procesu, na jehož počátku stály školy středověké právní školy glosátorů a později komentátorů 20, a v devatenáctém století pak vědecké zpracování římského práva v podobě tzv. práva pandektního. Pojem věcných práv k věci cizí jako takový se v justiniánských kodifikacích nevyskytoval, avšak teprve jejich zásluhou byla civilní práva ususfructus a usus zařazena jako servitutes personarum spolu s iura praedorium pod jednotný pojem služebností. 21 Klasické římské právo ani právo justiniánské nevytvořilo abstraktní definici věcných práv, ale jeho pozornost byla zaměřena na konkrétní ochranu práv k cizím věcem žalobami: 22 Tak vznikl pojem žalob směřujících k věci (actiones in rem), tedy zaměřených na ochranu věci kteroukoli osobou. Tímto znakem se actiones in rem lišily od osobních žalob (actiones in personam). 23 Pojem věcných práv byl proto vytvořen ve středověku abstrakcí: římské právo sice fakticky rozlišovalo mezi vlastnictvím a jinými věcnými právy, ale v klasické době nebyla definice věcných práv vytvořena. Římské právo však stanovilo, že má-li někdo právo podat žaloby proti komukoli na ochranu věci, má zároveň k věci určité zvláštní právo, jehož je tato žaloba projevem, a toto právo je možné žalobou vynutit proti komukoli. Toto právo bylo označeno za věcné, další abstrakcí pak byla vytvořena skupina věcných práv, které se vztahují nikoli k vlastní věci, ale k věci ve vlastnictví jiného subjektu. Tato skupina práv bývá označována jako věcná práva k věci cizí a byly do ní později zařazeny nejen římskoprávní služebnosti, ale i superficies a emfyteusis. 24 Podobným způsobem ostatně vznikl i obecný pojem subjektivních práv, na jehož utváření měla jako první zásluhu škola glosátorů. 25 Podstatou věcných práv bylo jejich absolutní působení vůči všem myslitelným lidským jedincům, nikoli pouze vůči obligačně zavázaným. Jejich korelativním prvkem je všeobecná negativní povinnost uložená všem subjektům tato práva nerušit. 26 Pokud jde o služebnosti, v římském právu na jedné straně naplňovaly ve znaku absolutního působení vůči všem lidem obsah dnešního pojmu věcných práv, na druhé straně neměly všeobecnou povahu stejně jako vlastnické právo, ale byly obsahově omezeny. Vzhledem k tomu, že služebnosti jsou 18 Gai. Inst. 2. 14 19 Iust. Inst. 2. 2. 3 a 2. 3 20 Sommer, O., Prameny soukromého práva římského, Praha, Melantrich 1932, str. 12 21 Sommer, O., Prameny soukromého práva římského, Praha, Melantrich 1932, str. 243 22 Viz Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 153 23 ibidem 24 Srov. Warnkoenig, M. A., Élements de droit romain privé, Librairie Deschamps, Paris 1827, str. 83-86 25 Urfus, V., Historické základy novodobého práva soukromého, C. H. Beck, 2. Vydání, Praha 2001, str. 61 26 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J. Otto, 1910 str. 424; dále viz Lariche, L. E. A., Explication des institutes de Justinien, I. díl, Paris 1868, str. 332 9

vždy pojmově spojeny s cizí věcí (do skupiny věcných práv k věci cizí je výslovně řadí i nový občanský zákoník), je namístě připomenout stanovisko propracované právní teorií 27, podle nějž věcná práva k věci cizí v podstatě odpovídají právům relativním, liší se od nich pouze zánikem či přechodem na jiné subjekty práva. K tomu lze poznamenat, že kromě toho, že klasické římské právo neznalo kategorii věcných práv k věci cizí, nebyla určitá práva řazena vůbec ke služebnostem (viz dále část třetí). 2. Podstata služebností v římském právu Gaiovy 28 a Justinánovy 29 Instituce sice řadí služebnosti k nehmotným věcem, avšak vysvětlují je popisem jejich obsahu. Deskriptivní povahu má i definice, jíž se uvozuje VIII. kniha Digest pojednávající o služebnostech: Servitutes aut personarum sunt, ut usus et usus fructus, aut rerum, ut servitutes rusticorum praediorum et urbanorum. (Služebnosti náleží jednak osobám, jak je tomu v případě užívacího a požívacího práva, jednak věcem, jak je tomu v případě venkovských a městských služebností.) 30 Po jazykové stránce pojem služebnost (servitus) souvisí se slovesem servire, tj. sloužit nebo pracovat nuceně či otrocky. 31 Vztah služby jednoho pozemku ve prospěch jiného se projevil v použitých termínech panující pozemek (praedium dominans) a služebný pozemek (praedium serviens). Pojmovým znakem služebnosti není zpravidla aktivní konání, ale zdržení se určité činnosti nebo strpění určité činnosti. 32 Klasická zásada servitus in faciendo consistere nequit však neplatila absolutně bez výjimek (např. servitus oneris ferendi, viz dále kap. 3.1.2), šlo však o dílčí konání, které nebylo v rozporu s obsahem služebnosti, tedy právy a povinnostmi, v nichž spočívala. Podstatou služebností byla od počátku potřeba uspořádání poměrů mezi sousedními nemovitostmi, 33 zejména venkovskými (osobní užívací práva se v klasické době za služebnosti nepovažovala) tak, aby jedné z nich mohl vzniknout prospěch na úkor druhé a to zásadně bez ohledu na individualitu jejich konkrétních 27 Švestka, J, Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 619 28 Gai. Inst. 2. 14 29 Iust. Inst. 2. 3 30 D 8. 1. 1. 31 Pojmem servitus se v římském právu rovněž označovalo otroctví, tedy právní postavení osoby zbavené právní osobnosti, svobody jednání a pohybu, nebo osoby ve stavu, který se tomuto stavu fakticky podobá např. z důvodu insolvence. Viz Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva, Praha: Acadamia, 1994, str. 252 32 D 8. 1. 15. 1.: Servitutium non ea natura est, ut aliquid faciat quis, veluti viridia tollat aut amoeniorem prospectum praestet, aut in hoc ut in suo pingat, sed ut aliquid patiatur aut non faciat - Není povahou služebnosti, aby na jejím základě někdo něco konal, například kácel stromy nebo zajistil příjemný výhled či aby za tímto účelem zkrášloval svůj majetek, ale aby něco snášel nebo něco nekonal. 33 Sousední pozemky (praedia vicina) nemusely mít nutně společnou hranici, musely však být vzájemně v takovém poměru, aby mohl být výkon služebnosti možný. 10

vlastníků; ze zásady nulli res sua servit 34 pouze vyplývalo, aby dotčené nemovitosti vlastnili různí vlastníci. 35 Nejstarší služebnosti měly povahu konkrétních omezení vlastnického práva k venkovským pozemkům (praedia rustica), čemuž odpovídá i užívaný pojem iura praediorum. Počet pozemkových služebností byl omezen (numerus clausus) a nemohl být svévolně rozšiřován. 36 Zemědělská činnost si vyžádala nejprve úpravu vztahů k vodě a práva cesty, takže tyto vztahy byly upravovány již zákony XII. desek. Pro městské pozemky (praedia urbana) pak měl význam třeba zákaz odstraňovat dřevo vestavěné do budov. 37 Náhradou za snášení tohoto omezení musel povinný zaplatit oprávněnému dvojnásobek. 38 Pro služebnosti bylo typické, že omezení, které výkon služebnost představoval pro vlastníka, nebylo natolik citelné, aby mu zásadním způsobem bránilo ve výkonu vlastnického práva. Šlo často o jediné možné urovnání vztahů mezi nemovitostmi podle místních podmínek a mohlo být přínosem pro obě nemovitosti. Služebnosti spjaté s nemovitostmi nemohly být od těchto nemovitostí odděleny. Pozemkové služebnosti nemohly vzniknout ani trvat bez pozemku (sine praediis constitui non possunt). Rovněž nikdo nemohl být oprávněn nebo zavázán ze služebnosti, nebyla-li tu nemovitost, k níž by se takováto služebnost vázala, a nikdo nemohl být oprávněn nebo povinen z pozemkové služebnosti, pokud tento pozemek nevlastnil. 39 Větší omezení pro vlastníka mohly představovat služebnosti spjaté s určitou osobou, avšak toto omezení je pouze dočasné, protože osobní služebnosti nepřecházely na právní nástupce oprávněné osoby a nebylo je možné ani na jiné osoby převádět. 40 Tím se služebnosti odlišovaly od práv označených jako superficies o emfyteusis, která naopak na právní nástupce přejít mohla a která omezovala vlastníka výrazněji. Pro všechny případy služebností platilo, že mají být vykonávány tak, aby co nejméně zatěžovaly služebný pozemek. Platila zde zásada servitus civiliter exercenda. 41 Římské právo připouštělo, zřejmě i z tohoto důvodu, aby služebnosti byly zřizovány v určitých časových obdobích, například jen pro vyhrazené hodiny nebo dny. 42 34 D 8. 2. 26. 35 O tzv. vlastníkových služebnostech viz dále v kap. 5.1 36 Zásluhu na pojetí služebností neuzavřeného obsahu měla teprve německá obecnoprávní věda (usus modernus pandectarum). Viz Urfus, V., Historické základy novodobého práva soukromého, C. H. Beck, 2. vydání, Praha 2001, str. 84 37 VI. 8; D 47. 3. 1. pr. 38 Stejný režim jako dřevo nebo opora na vinici měl i jiný stavební materiál (D 47. 3. 1. 1.) 39 D 8. 4. 1.; Iust. Inst. 2. 3. 4. 40 Srov. Iust. Inst. 2. 5. 1-3 41 Srov např. D 8. 1. 9. 42 Viz D 8. 1. 1. 1. 1: Usus servitutium temporibus secerni potest, forte ut quis post horam tertiam usque in horam decimam eo iure utatur vel ut alternis diebus utatur. Právo služebnosti může být vykonávno i jen v určitých vymezených dobách, například je lze vykonávat od třetí do desáté hodiny nebo obden. 11

3. Rozdělení služebností v římském právu Stejně jako definice služebností, i jejich členění podle různých kritérií bylo prováděno v poklasické době. Základní členění spočívalo v povaze subjektu oprávněného z práva služebnosti, tj. zda je tímto subjektem blíže neurčený vlastník určité nemovitosti, nebo konkrétní, individuálně určená osoba. V prvním případě, kdy služebnost byla zřízena ve prospěch určitého pozemku bez ohledu na jeho konkrétního vlastníka a při změně vlastnictví přecházela na vlastníka jiného, se tyto služebnosti pokládaly za pozemkové (servitutes rerum, iura praediorum). Ve druhém případě, kdy byla služebnost spojena s určitou osobou a nemohla z ní přejít na jinou osobu, šlo o osobní služebnosti (servitutes personarum nebo personales). 43 Další (neklasické) členění služebností bylo odvozeno od jejich obsahu, tedy od chování, které s nimi bylo spojeno. Služebnost znamenala vždy omezení, či určité vyprázdnění vlastnického práva. Bylo-li užívání, požívání či jiné nakládání s věcí stanoveny ve prospěch osoby odlišné od vlastníka, který jako oprávněný ze služebnosti směl na věci služebné něco činit a vlastník věci to musel trpět, šlo o služebnosti afirmativní (též jistivé, servitutes affirmativae). Byla-li vlastníkova možnost užívat, požívat či jinak nakládat s věcí omezena, čili mohl-li být vlastník omezen ve své volnosti nakládat s věcí, a jinak by takto omezen nebyl, šlo o služebnosti negativní (záporné, servitutes negativae). 44 Významné bylo rozlišení služebností související s členěním práva civilního (ius civile) a práva prétorského (ius honorarium). 45 V klasické době nestály tyto dva systémy proti sobě, prétorské právo nebylo vytvářeno jako právní systém odlišný od civilního práva. 46 Přesto se v pozdní římské jurisprudenci v této souvislosti rozlišovaly služebnosti civilní (servitutes iure constitutae) a služebnosti prétorské (servitutes praetorio iure, tuitione praetoris constitutae). Význam tohoto členění spočíval ve skutečnosti, že služebnosti civilní byly původně jedinými věcnými právy, která uznávalo ius civile. 47 Původní civilní služebnosti mohly vznikat pouze na římské půdě, tedy nikoli v provinciích, a svědčily pouze římským občanům způsobilým 43 D 8. 1. 1. 44 Molitor, J. P., La possession, la revendication, la publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868, str. 289 45 D 1. 1. 7: Ius autem civile est, quod ex legibus, plebis scitis, senatus consultis, decretis principum, auctoritate prudentium venit. Ius praetorium est, quod praetores introduxerunt adiuvandi vel supplendi vel corrigendi iuris civilis gratia propter utilitatem publicam. quod et honorarium dicitur ad honorem praetorum sic nominatum. Civilní právo vzniklo na základě zákonů, plebiscitů, usnesení senátu (senatusconsulta), nařízení císařů a autoritě významných právníků. Prétorské právo bylo zavedeno prétory za účelem pomoci, doplnění a opravy civilního práva tak, jak to vyžaduje veřejná potřeba. Nazývá se také podle cti prétorů právem honorárním (tj. čestným). 46 Sommer, O., Prameny soukromého práva římského, Praha, Melantrich 1932, str. 62-63 47 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J. Otto, 1910, str. 425 12

k civilněprávním jednáním (tj. těm, kteří měli ius commercii). 48 Díky činnosti prétorů však byly chráněny i služebnosti cizinců nebo služebnosti na provinční půdě. V literatuře bývají rozlišovány ještě služebnosti kvalifikované (vykonávané prostřednictvím lidského výtvoru, např. oneris ferendi, tigni immitendi), a jednoduché (vykonávané nezávisle na výsledku lidské činnosti) a dále služebnosti kontinuální a diskontinuální. Služebnosti kontinuální jsou vykonávány nezávisle na vlastníku věci, služebnost diskontinuální vyžaduje činnost vlastníka panující nemovitosti. 3.1 Pozemkové služebnosti Pozemkové služebnosti v římském právu nemohly být odděleny od pozemku a nemohly být zřízeny ani ke spoluvlastnickému podílu na pozemku. 49 Pozemkové služebnosti se dále členily na polní (venkovské, iura praediorum rusticorum) a domovní (městské, iura praediorum urbanorum) podle toho, zda se vázaly na venkovské nebo městské pozemky. 50 3.1.1 Polní (venkovské) služebnosti Venkovské služebnosti patřily tradičně, až do Justiniánovy doby, mezi res mancipi. 51 Mezi nejvýznamnější venkovské služebnosti pak náležely služebnosti cestní, tj. služebnost vozové cesty (via), služebnost stezky (iter) a průhonu (actus). Právo vozové cesty (via) zahrnovalo právo chůze, jízdy a hnaní dobytka po cestě, jejíž šíře byla stanovena zákony XII. desek na osm stop v rovných úsecích a šestnáct stop v zatáčkách. 52 Právo stezky (iter) zahrnovalo chůzi, jízdu na koni a právo nechat se nést v nosítkách. Právo průhonu (actus) obsahovalo právo hnát dobytek a jet vozem, z povahy věci však vyplývalo, že do něj bylozahrnuto i právo chůze. 53 K polním cestním služebnostem bývá řazena i služebnost vodní cesty (servitus navigandi). 54 Významnými polními služebnostmi byly rovněž tzv. vodní služebnosti, mezi něž patřilo právo svádět vodu (servitus aquaeductus), právo vstupovat na cizí pozemek a čerpat 48 Ke složkám státního občanství viz Sommer, O., Prameny soukromého práva římského, Praha, Melantrich 1932, str. 66 49 D 8. 1. 2. 50 Gai. Inst. 2. 14 51 Na rozdíl od městských služebností. Srov. Gai. Inst. 2. 14 52 D 8. 3. 8. 53 D 8. 6. 2.: Qui iter et actum habet, si statuto tempore tantum ierit, non perisse actum, sed manere sabinus cassius octavenus aiunt: nam ire quoque per se eum posse qui actum haberet. Pokud ten, komu je zřízena služebnost stezky a průhonu, po určitý čas využívá pouze práva stezky, služebnost průhonu nezanikne, ale v souladu s názorem Sabina, Cassia a Octavena přetrvává. Protože ten, kdo má služebnost průhonu, má z věci samé i právo chůze. 54 D 8. 3. 23. 1.: Si lacus perpetuus in fundo tuo est, navigandi quoque servitus, ut perveniatur ad fundum vicinum, imponi potest. Je-li na tvém pozemku trvalá vodní plocha, může na ní být zřízena služebnost vodní cesty pro přístup k sousednímu pozemku. 13

tam vodu (servitus aquaehaustus) a právo přivádět dobyteka k vodě (ius pecoris ad aquam adpulsus). Zvláštní povahu měla služebnost svádět vodu z jednoho pozemku na jiný (ius aquae ducendae). Mezi polní pozemkové služebnosti náleželo rovněž právo pastvy (ius pascendi), právo pálit vápno (ius calcis coquendae), právo těžit křídu na cizím pozemku (ius cretae eximendae). 55 3.1.2 Domovní (městské) služebnosti Mezi římskoprávní domovní služebnosti bylo řazeno zejména právo stavět budovy do určité výšky a zastínit tak sousední budovu, 56 nebo naopak ze stejného důvodu do výšky nestavět (ius altius tollendi aedes et officiendi luminibus vicini aedium). Dále to bylo právo svádět tekoucí vodu nebo vodu z okapu na cizí pozemek, a to buď žlabem (ius fluminum) nebo skapáváním (ius stilicidiorum), právo vyústit na cizí pozemek stoku (ius cloacae immittendae) a právo vpouštět na cizí pozemek světlo, nebo i právo udělat okno v cizí zdi (ius luminum immitendorum). K městským nebo též domovním služebnostem rovněž patřilo právo mít střechu nebo přístavek, který vyčnívá do prostoru cizího pozemku. Významnou domovní služebností bylo z praktických důvodů právo opírat stavbu nebo části její konstrukce o cizí nemovitost. Právo zapustit trám či jinou konstrukční část zahrnovala servitus tigni immitendi, právo opory např. zdí či sloupem pak bylo obsahem servitutis oneris ferendi. Pro tuto služebnost pak platilo, na rozdíl od služebnosti tigni immitendi, 57 že vlastník služebné věci (nikoli vlastník panující věci) musel udržovat zeď či sloup v náležitém stavu (což byla výjimka z pravidla servitus in faciendo consistere nequit, šlo však o dílčí povinnost související s výkonem práva služebnosti, nikoli o povinnost, která by sama o sobě mohla být předmětem služebnosti). Pokud by z důvodu špatného stavu musel být sloup být zbourán, podle názoru římských právníků tím tato služebnost nezanikala, ale naopak vznikala povinnost postavit sloup nový. 58 3.2 Osobní služebnosti Mezi osobní služebnosti se v římském právu řadily instituty užívacího práva (usus) a požívacího práva (ususfructus), dále pak právo k bytu (habitatio) a právo k službám otroků a 55 Iust. Inst. 2. 3. 2.; D 8. 3. 1. 56 Toto právo samo o sobě je součástí vlastnického práva a není tedy nutné jej zřizovat zvláštní služebností. Je proto otázkou, jaký má právo stavět do výšky smysl. Mohlo jít o řešení situace, kdy zastínění zakazovaly stavební řády, strany si však mohly prostřednictvím služebnosti sjednat odchylnou úpravu. Viz Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J Otto, 1910, str. 433. V jiných situacích to však zřejmě neplatilo. Podle D 8. 2. 9. nenáležela žaloba proti nikomu, kdo zastínil vysokou stavbou sousední budovu, nebránila-li mu v tom právě služebnost. (Cum eo, qui tollendo obscurat vicini aedes, quibus non serviat, nulla competit actio.) 57 Viz Molitor, J. P., La possession, la revendication publicienne et les servitudes en droit romain, H. Hoste, Gand, 1868, str. 345-346 58 D 8. 2. 33. 14

hospodářských zvířat (operae). Tato práva nebyla nejprve pokládána za služebnosti vůbec, k osobním služebnostem (servitutes personarum) byla přiřazena teprve koncem republiky, systematicky pak nejpozději justiniánskými kodifikacemi. 59 Ze systematiky Digest je zjevné, že v justiniánské době užívací ani požívací právo nebylo chápáno jako služebnost a byla jim věnována odděleně samostatná sedmá kniha nazvaná O právu užívacím a požívacím a způsobu výkonu užívacího a požívacího práva (De usu fructu et quemadmodum quis utatur fruatur), zatímco tradičním pozemkovým služebnostem je věnována kniha osmá (De servitutibus). 60 Osobní služebnosti mohly být po obsahové stránce totožné se služebnostmi pozemkovými, mohly se tedy týkat využívání pozemků k pastvě, k čerpání či vedení vody apod., svědčily však vždy jen určité oprávněné osobě a trvaly nejvýše po dobu jejího života, případně po dobu trvání nemovitosti, jíž se týkaly. 61 Takovéto služebnosti byly označovány jako nepravidelné (servitutes irregulares), jejich poměry se však nelišily od ostatních osobních služebností. Jinak tomu bylo u některých osobních oprávnění, u nichž pro jejich osobní povahu nebylo podle názoru římských právníků možné zřídit pozemkovou služebnost, např. česání ovoce, procházení se či jezení na jiném pozemku (ut pomum decerpere liceat, et ut spatiari, et ut caenare in alieno possimus, servitus imponi non potest). 62 3.2.1 Právo požívací Právo požívací (ususfructus) bylo v římském právu definováno jako právo užívat (uti) a požívat (frui) cizí věc jakýmkoli způsobem tak, aby byla zachována podstata věci. 63 Vlastníku věci zůstávalo zachováno právo na podstatu věci (substantia), jinak řečeno tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas). Na rozdíl od služebností, které byly zřizovány k nemovitostem, mohlo být požívací právo zřizováno i k věcem movitým, tedy i k otrokům a domácím zvířatům, ale i k uměleckým předmětům (Consistit autem usus fructus non tantum in fundo et aedibus verum etiam in servis et iumentis ceterisque rebus), 64 obecně tedy ke všem věcem, které se užitím nespotřebují, protože k takovým věcem nelze zřídit požívací právo ani podle přirozeného 59 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J Otto, 1910, s. 434 60 Molitor, J. P., La possession, la revendication publicienne et les servitudes en droit romain, H. Hoste, Gand, 1868, s. 288; Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 252 61 D 7. 1. 2. : Est enim usus fructus ius in corpore, quo sublato et ipsum tolli necesse est. Pozn.: latinský text lze chápat v obou významech. Ius in corpore sublatum může znamenat jak zánik práva náležející osobě, tak zánik věci, k níž se toto právo vztahuje. 62 D 8. 1. 8 63 D 8. 1. 1.: Usus fructus est ius alienis rebus utendi fruendi salva rerum substantia. Zachování podstaty věci, tedy její nezhoršení, však nebylo ve všech případech zcela možné. Mohlo proto být zřízeno podle vůle vlastníka právo quasiususfructu. Ulpianův fragment D 7. 1. 12. 1. řeší otázku nebezpečí zkázy věci. Na otázku, zda v případě, že bylo zřízeno požívací právo k lodi, může být tato loď vyslána na moře, kde hrozí nebezpečí ztroskotání, je dána kladná odpověď. Odůvodněna je pouze tím, že loď je postavena tak, aby mohla plout po moři (navis etenim ad hoc paratur, ut naviget). 64 D 7. 1. 3. 1 15

rozumu, ani podle práva. 65 Výjimkou byly pouze peníze v případě, že k nim získal požívací právo odkazovník (legatarius); v takovém případě však bylo nutné, aby odkazovník poskytl dědicům záruku, že v případě své smrti či při kapitisdeminuci bude dědicům příslušná částka vrácena. 66 Požívací právo se vztahovalo jak k celé věci, tak - na rozdíl od pozemkových služebností - mohlo být zřízeno i k části věci nebo k ideálnímu podílu na věci. 67 Zahrnovalo i právo brát si z věci výtěžky, tj. plody (fructus), a to jak přirozené, tak tzv. fructus civiles, které vznikaly na základě určitého právního vztahu. Zásadně platilo, že vlastnické právo k plodům věci nabýval oprávněný z požívacího práva přisvojením (perceptione), 68 v některých případech však přímo jejich vznikem, např. narozením mláďat hospodářských zvířat (agni et haedi et vituli statim pleno iure sont bonae fidei possessoris et fructuarii). 69 Užívání i požívání věci směl provádět oprávněný pouze jako bonus pater familias, 70 v případě požívacího práva k lesu měl oprávnění kácet stromy pouze pro řádné hospodaření v lese, v případě požívacího práva ke stádu musel nejprve doplnit počet jedinců ve stádu. Ke všem výtěžkům věci, které nebyly pokládány za fructus, oprávněný právo neměl, náležely vlastníku věci, oprávněný však jimi mohl věc zlepšit. 71 Oprávněný dále musel nést všechny náklady spojené s věcí, včetně daní, poplatků a jiných dávek (stipendium vel tributum vel 65 Iust. Inst. 2. 4. 2: Neque naturali ratione neque recipiunt usum fructum. Citováno podle: Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010, str. 113 66 Iust. Inst. 2. 4. 2 67 D 7. 1. 5.: Usus fructus et ab initio pro parte indivisa vel divisa constitui potest: Požívací právo může být od počátku uděleno více oprávněným, a to jak vcelku, tak i prostřednictvím podílů. 68 D 7. 4. 13.: Fructuarii fructus tunc fieri, cum eos perceperit. Plody nabývá oprávněný z požívacího práva v okamžiku, kdy si je přisvojí. Otázku okamžiku percepce řešil tento fragment velmi podrobně: Si fructuarius messem fecit et decessit, stipulam, quae in messe iacet, heredis eius esse Labeo ait, spicam, quae terra teneatur, domini fundi esse fructumque percipi spica aut faeno caeso aut uva adempta aut excussa olea, quamvis nondum tritum frumentum aut oleum factum vel vindemia coacta sit. Sed ut verum est, quod de olea excussa scripsit, ita aliter observandum de ea olea, quae per se deciderit, Iulianus ait: fructuarii fructus tunc fieri, cum eos perceperit, bonae fidei autem possessoris, mox quam a solo separati sint. Předpokládejme, že poživatel zemřel uprostřed sklizně. Podle Labeonova názoru klasy, které již byly požaty, náležejí dědici poživatele, zatímco klasy, které jsou stále vrostlé v zemi, patří vlastníkovi pozemku. Okamžikem, kdy jsou plody sklizeny, je okamžik, kdy jsou klasy posečeny nebo tráva požata nebo kdy jsou vinné hrozny utrženy nebo olivy setřeseny z olivovníku, a to i když ještě zrno ještě nebylo semleto nebo nebo vylisován olej nebo vinné hrozny stlačeny. I když to, co píše Labeo o setřesených olivách ze stromu, je jistě pravda, je třeba řídit se v souladu s názorem Julianovým odlišným pravidlem, pokud jde o olivy, které spadly ze stromu samovolně. Takovéto plody se stanou vlastnictvím poživatele v okamžiku, kdy je sesbírá, a náležejí držiteli v dobré víře od okamžiku, kdy jsou zvednuty ze země." 69 D 22. 1. 28.: jehňata, kůzlata a telata náleží plným právem ihned držiteli v dobré víře a oprávněnému z požívacího práva. 70 Za nikoli řádné používání věci je podle fragmentu D 7. 1. 15. 1. pokládáno nakládání nevhodné práce otrokům, kteří ji běžně nedělají (nam si librarium rus mittat et qualum et calcem portare cogat, histrionem balniatorem faciat, vel de symphonia atriensem, vel de palaestra stercorandis latrinis praeponat, abuti videbitur proprietate neboť pokud by někdo poslal písaře na venkov a nutil jej, aby tam nosil zásoby a vápno, nebo by nechal herce starat se o lázně, nebo učinil hudebníka domácím sluhou nebo by kdo nutil zápasníka čistit záchody, bude to považováno za zneužití vlastnictví ). 71 D 7. 1. 13. 4.: Fructuarius causam proprietatis deteriorem facere non debet, meliorem facere potest. Oprávněný z požívacího práva nesmí poškodit majetek, který užívá, smí jej však vylepšit. 16

salarium vel alimenta ab ea re relicta). 72 Po skončení požívacího práva byl oprávněný povinen věc vlastníkovi vrátit. Zajištění všech povinností probíhalo obligačním úkonem, jímž byla cautio usufructuaria. 73 3.2.2 Užívací právo, právo k bytu a ke službám otroků a hospodářských zvířat Usus neboli užívací právo bylo právem osobním a zahrnovalo užívání věci bez jejího požívání, tedy bez nároku na její plody a přírůstky. Pro zuživatelné věci platilo totéž, co v případě požívacího práva (kap. 3.2.1). Pro povinnosti oprávněného z užívacího práva platilo totéž co pro oprávněného z požívacího práva, i v tomto případě byl měřítkem jeho chování bonus pater familias. Stejně tak musel oprávněný poskytnout kauci formou obligace. Užívací právo nemohlo být, na rozdíl od práva požívacího, vykonáváno k ideálnímu podílu, a nemohlo být vykonáváno ani více oprávněnými současně. 74 Zákaz braní si plodů neplatil u užívacího práva bezvýjimečně, zejména se netýkal vlastní spotřeby, pokud nedocházelo k jejich požívání či zneužívání (abusus). 75 Osobní služebnost práva k bytu (habitatio) vznikala zpravidla odkazem a vzhledem ke svému charakteru zabezpečení základní potřeby bydlení měla zvláštní režim odlišný od práva požívacího. Právo k bytu totiž na rozdíl od práva požívacího nezanikalo kapitisdeminucí, ani nevykonáváním a nepřecházelo na dědice. 76 Podobně jako užívací právo se habitatio neomezovala jen na pouhé bydlení. Oprávněný se mohl navíc na předmětné nemovitosti nejen procházet či nechat se nést v nosítkách, ale měl i právo na přiměřené množství plodů, (např. dříví na otop pro vlastní potřebu, ovoce a zeleninu, vodu), avšak tak, aby nedošlo k požívání, nebo dokonce k plnému vyčerpání těchto plodů. 77 72 D 7. 1. 7. 73 Stipulace měla věcný charakter, zavazovala i právní nástupce viz D 7. 9. 5.: Huic stipulationi dolum malum abesse afuturumque esse" continetur: et cum in rem sit doli mali mentio concepta, omnium dolum comprehendere videtur successorum et adoptivi patris. Obsahem této stipulace bylo ustanovení, že nebyl a nebude proveden žádný podvod. Protože se stipulace vázala k věci, byla pokládána za závaznou pro kohokoli, tedy i pro právní nástupce a adoptivního otce. 74 D 7. 8. 19.: Usus pars legari non potest: nam frui quidem pro parte possumus, uti pro parte non possumus. Podíl na užívacím právu nemůže být zanechán odkazem; požívat lze i z části (pro parte), užívat však ne. 75 D 7. 8. 12. 1.: Sabinus et Cassius et lignis ad usum cottidianum et horto et pomis et holeribus et floribus et aqua usurum, non usque ad compendium, sed ad usum, scilicet non usque ad abusum. Sabinus a Cassius se domnívají, že (oprávněný) může pro svou denní potřebu užívat dřevo, zahradu, ovoce, zeleninu, květinu a vodu, ne však proto, aby je požíval, nebo dokonce zneužíval, ale pouze k užívání. 76 D 7. 8. 10.: ad heredem tamen nec ipsa transit nec non utendo amittitur nec capitis deminutione nepřechází na dědice, nezaniká nevykonáváním ani kapitisdeminucí. Srov. také D 7. 4. 1. 1.: (Sed ita demum) amittitur capitis deminutione usus fructus požívací právo zaniká kapitisdeminucí. 77 D 7. 8. 12. 1.: Praeter habitationem quam habet, cui usus datus est deambulandi quoque et gestandi ius habebit. Má-li kdo právo k bytu, může se rovněž procházet po pozemku a nechat se nést v nostíkách. 17

Služebnost spočívající v právu ke službám otroků a hospodářských zvířat (operae servorum vel animalium) podobně jako služebnost habitationis nezanikala nevykonáváním (non utendo). Oprávněný měl navíc možnost práci otroků či zvířat pronajmout jinému (ipse locare poterit). 78 78 D 33. 2. 2. 18

ČÁST II SROVNÁNÍ SLUŽEBNOSTÍ V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU A V ŘÍMSKÉM PRÁVU Účelem této části práce je porovnat, nakolik se nový občanský zákoník přidržuje úpravy služebností známých z římského práva a nakolik se od nich odchyluje. Z podoby právní úpravy služebností v novém občanském zákoníku je znát přístup jeho autorů, podle nichž ani k římskému právu, ani k jednotlivým aktuálně platným zahraničním úpravám návrh tohoto občanského zákoníku nepřistupuje jako k dogmatům a nerecipuje je bezmyšlenkovitě, nýbrž po předchozím kritickém vyhodnocení a po obsáhlejší komparativní analýze. 79 S tímto záměrem lze souhlasit; podobným způsobem pracovali představitelé starších římskoprávních škol i autoři velkých kodifikací občanského práva. V oblasti úpravy služebností se aplikační praxí podařilo ověřit, že řada odchylek od tradičního římskoprávního pojetí vyhovuje současnosti z mnoha důvodů lépe, než jejich římskoprávní předloha, a měnit tento stav by proto nemělo smysl, zejména s ohledem k vývoji domácí úpravy i srovnatelné legislativy evropských zemí posledních desetiletí. 1. Pojem a podstata služebností v novém občanském zákoníku Pojem služebností a reálných břemen jako věcných práv v osnově úzce souvisí s novým pojetím věcí. Nový občanský zákoník opouští tripartici předmětu občanskoprávních vztahů v 118 současného občanského zákoníku, tj. rozdělení tohoto předmětu na věci, práva a jiné majetkové hodnoty (pokud to jejich stav připouští), k nimž jsou poněkud neorganicky přiřazeny byty a nebytové prostory. V 979 nový občanský zákoník uvádí: Ustanovení této hlavy (tj. druhé hlavy, pozn. aut.) se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného. Je proto zřejmé, že zákon reaguje jednak na široké vymezení věcí v občanském zákoníku z roku 1811 80, jednak na právní stav zavedený občanským zákoníkem z roku 1950, který pokládal z ideologických důvodů za věci jen hmotné předměty, 81 a snaží se dosáhnout mezi těmito přístupy určitého konsensu. Prostředkem k tomu je i akceptace pojetí držby jako držby práva 82 (srov. 988, podle nějž lze držet jiné než osobní právo převoditelné na jiného právním jednáním, které připouští trvalý nebo opakovatelný výkon, a 1002, podle nějž se ustanovení o držbě vlastnického práva použije přiměřeně i pro držitele jiných práv). 79 Viz Důvodová zpráva, str. 596 80 285: Věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. 81 23: Věci v právním smyslu jsou ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které slouží lidské potřebě. 82 Podle J. Krčmáře není pojem držba práva zcela přesný. Držba práva podle občanského zákoníku z roku 1811 podle něj znamená možnost nějakého konání, avšak konání doloženého skutkem, které by bylo výkonem nějakého práva. Tato možnost musí být spojena s vůlí držitele provést toto konání, jakoby příslušelo po právu. Viz Krčmář, J.: Práva věcná. Držení. Čerpáno z databáze ASPI, č. LIT1328CZ. 19

Z hlediska úpravy služebností, které jsou součástí druhé hlavy nového občanského zákoníku a je proto nutné na ně aplikovat výše uvedený 979, je zřejmé, že nový občanský zákoník přejal, i když nikoli bez výhrady, tradiční římskoprávní dělení věcí na hmotné (res corporales) a nehmotné (res incorporales). Služebnosti lze za nemovité věci pokládat na základě jazykového výkladu 498 odst. 1, který za nemovité věci pokládá i věcná práva k pozemkům, ačkoli v novém civilním kodexu schází výslovné zařazení služebností mezi věci nemovité, na rozdíl např. od práva stavby (srov. 1242). 83 Tím se zákon snaží překonat některé aplikační potíže, plynoucí z příliš širokého pojetí služebností jako věcí nehmotných. 2. Pojem služebností a pojem věcných břemen Opětovné zavedení pojmu služebností a reálných břemen je součástí nového pojetí občanského práva jako celku a snahou o překonání přetrvávající nedostatečné úpravy věcných břemen jako věcných práv k věci cizí v dosavadním občanském zákoníku ( 151n až 151p). Zvolený přístup nebyl přijat odbornou veřejností jednoznačně kladně; nové úpravě byla vytýkána zejména přílišná archaičnost, kasuističnost 84 a odtržení od současné praxe, která v kontextu dosavadní právní úpravy znamená spíše krok vzad než vpřed. 85 Je třeba připomenout, že dnes praxí zaběhlý pojem věcná břemena byl do československého, resp. českého právního řádu zaveden s účinností občanského zákoníku z roku 1950. 86 Do té doby se sporadicky objevoval pouze v odborné literatuře a v judikatuře. 87 Pojem věcná břemena zahrnoval jak služebnosti, tak reálná břemena. V tomto významu byl převzat i do svých závěrečných ustanovení ( 495) dosavadním občanským zákoníkem ve znění z roku 1964. 88 83 O právu stavby se v této souvislosti výslovně zmiňuje i důvodová zpráva k 498, aniž by se však zmínila o služebnostech. Je proto myslitelný i výklad, podle nějž nejsou služebnosti nemovitými věcmi, ale věcnými právy sui generis, na něž se vztahuje hlava druhá části třetí, jen pokud to připouští jejich povaha. 84 Není bez zajímavosti, že podobné argumenty provázely i přijetí tzv. středního občanského zákoníku č. 41/1950 Sb. v reakci na úpravu Obecného zákoníku občanského: Dosavadní občanský zákoník zabředl na poli úpravy služebností do přílišné kasuistiky domovních služebností vypočítává příkladmo 12, polních 6 a dává zvláštní ustanovení o právu okna, okapu, svodu dešťové vody, stezky, pruhonu dobytka a cesty vozové, o právu čerpat vodu a svádět ji. U práva pastvy ustanovuje o druhu vyháněného dobytka, o jeho počtu (zvlášť pamatuje na sající mláďata), o době pastvy a o rozsahu užívání. Je na bíle dni, že toto staré rozlišování je ryze formální a učebnicové; hospodářského ani sociálního odůvodnění nemá, nehledíc k tomu. že novou úpravou vlastnictví k půdě a přechodem ke kolektivnímu jejímu obhospodařování význam bývalých služebností a reálných břemen v našem hospodářském životě značně poklesl a časem zmizí. Viz Důvodová zpráva k 166-171 zákona č. 141/1950 Sb. 85 Srov. např.: Spáčil, J., Věcná práva v návrhu občanského zákoníku in Švestka, J., Dvořák, J., Tichý, L. (eds.), Sborník statí z diskusních fór o rektifikaci občanského práva, Praha: ASPI, str. 141 86 Zákon č. 141/1950 Sb. z 25. října 1950 s účinností od 1. ledna 1951, 166n. 87 Švestka, J, Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 907 88 Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964 20