I. POVRCH 0 POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA 1 ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY

I. POVRCH 0 POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA v Turfanské proláklině 吐鲁番盆地 (Tulufan Pendi, -155 m). Absolutní výškový rozdíl v Číně tedy přesahuje 9000 m. Graf 1 - nadmoř ská vý ška Č íny (data podle REN, 1985:6) BYDŽOVSKÝ, Zdeněk a kol. Čínská lidová republika. Praha: Pressfoto, 1978. s. 29-30. Edice: Obchodně ekonomické sborníky. ČERNÍK, Arnošt. Mt. Everest nebo Čomolungma. Lidé a země, 1962, r. 11, č. 6, s. 263-266. HÄUFLER, Vlastislav a kol. Zeměpis zahraničních zemí I. Praha: ČSAV, 1964. s. 541-561. HRDLIČKOVÁ, Věna. Čína: Zeměpisný a hospodářský přehled. Praha: UK, 1971. s. 8-11. PALÁT, Augustin. Čínská lidová republika. Praha: Svoboda, 1970. s. 13-18. Edice: Zeměmi světa. PUCEK, Vladimír, a kol. Ekonomický a politický přehled zemí Dálného východu. Praha: SPN, 1984. s. 9-10. SILNÁ, Nataša a Škvařil, Jaroslav. Čínská lidová republika. Praha: Svoboda, 1988. s. 10-16. Edice: Zeměmi světa. SION, J. Zeměpis světa. Díl IX.: Monzunová Asie. Část první: Všeobecný popis. Čína. Japonsko. Přel. O.T. Kunstovný. Praha: Aventinum (Ot. Štorch-Marien), 1930. s. 78-82. ŠUST, Pavel. Domov sněhu. Lidé a země, 1999, r. 48, č. 3, s. 132-135. Zeměpis světa: Asie bez asijské části SSSR. Praha: Orbis, 1965. s. 287-290. procenta celkové rozlohy Číny 30 25 20 15 10 LEEMING, Frank. The changing geography of China. Oxford (UK): Blackwell, 1993. p 12-16. ISBN 0-631-17675-6. REN, Mei e et al, eds. An Outline of China s Physical Geography. Trans. Zhang Tingquan and Hu Genkang. Beijing: Foreign Languages Press, 1985. p 6-24. ISBN 0-8351-1192-X. The Republic of China Yearbook Taiwan 2002. Taipei: Government Information Office, 2002. p 10-20. ISBN 957-01-1072-4. ZHAO, Songqiao. Geography of China: Enviroment, Resources, Population and Development. New York: John Wiley & Sons, 1994. p 3-20. ISBN 0-471-57758-8. 1 ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY Území Číny je převážně hornaté. 68 % plochy státu leží v nadmořské výšce přes 1000 m, 26 % ve výšce přes 3000 m a pouze asi 16 % níže než 500 m. (podrobněji viz Graf 1) Nejvyšší vrchol světa Mt. Everest 珠穆朗玛 (Zhumulangma, 8846 m) 1 leží na hranici Číny s Nepálem, nejnižší bod čínského území, hladina jezera Ayding(kol) 艾丁湖 (Aiding Hu) v Xin-jiangu 1 nepálsky - Sagarmatha 1 5 0 <500 500-1000 1000-2000 2000-5000 >5000 nadm ořská výška v m etrech Čínské území se stupňovitě sklání od západu k východu. Na severu je pokles náhlejší než na jihu. Při překonávání těchto terénních stupňů řeky často prochází peřejemi a kaňony. Ve směru od moře směrem na západ, probíhá první nápadný terénní stupeň po úpatí Velkého Hingganu 大兴安岭 (Da Xing an Ling), pohořím Taihang 太行山 a po východním okraji Yunnansko-guizhouské plošiny 云贵高原 (Yungui Gaoyuan). Území na východ od tohoto stupně je převážně nížinné nebo pahorkaté, většinou nižší než 500 m, na západ se rozkládají plošiny, pánve a hornatiny v nadmořských výškách kolem 1000 2000 m. Druhý význačný terénní stupeň probíhá od pohoří Helan 贺兰山 přes západní okraj Sichuanské pánve 四川盆地 až do západního Yunnanu. Západně od této čáry převládají velehorské oblasti a náhorní plošiny položené výše než 2000 m. 2

Ve shodě s těmito spádovými poměry tečou hlavní čínské řeky směrem k východu a mají, zvláště ve střední a jižní Číně, značný dopravní význam. 1.1 TYPY RELIÉFU V Číně je zastoupeno pět základních typů reliéfu, a to nížiny, pánve, plošiny, vrchoviny a hornatiny. Nížiny 平原 (pingyuan) jsou slabě rozčleněné roviny, položené v malé nadmořské výšce (do 200 m). Zaujímají dohromady jen asi jednu desetinu plochy Číny. Největší z nich je Severovýchodní nížina (350 000 km 2 ), dále Severočínská nížina (340 000 km 2 ) a Nížina středního a dolního toku Dlouhé řeky (270 000 km 2 ). Jsou to říční akumulační nížiny, vzniklé na místě mladých poklesů a zároveň oblasti s dostatkem srážek a s úrodnými půdami. Jsou rozloženy podél středních nebo dolních toků řek, nebo při pobřeží, a to usnadňuje umělé zavlažování. Proto jsou čínské nížiny středisky zemědělství a jsou nejhustěji osídlené. Pánve 盆地 (pendi) jsou rovinné nebo zvlněné oblasti obklopené horami. Zaujímají přes jednu pětinu státního území. Mezi největší patří v Číně pánev Tarimská (550 000 km 2 ), Sichuanská, někdy též podle zabarvení půdy nazývána Rudá (200 000 km 2 ), Qaidamská (145 000 km 2 ) a Turfanská (125 000 km 2 ). Jsou to obvykle odolné kry zemské kůry obklopené vrásnými nebo zlomovými pohořími. Jejich nadmořská výška může být velmi rozdílná. Turfanská pánev leží zčásti pod úrovní mořské hladiny, Qaidamská je vyzdvižena do výšky 2700 m. V bezodtokých pánvích dochází k vyplňování dna sedimenty. Ve výše položených pánvích odvodňovaných do moře převládá erozní činnost řek, a proto mají tyto pánve povrch obvykle rozčleněný v pahorkatinu (Sichuanská pánev). Plošiny 高原 (gaoyuan) jsou ploché nebo zvlněné roviny položené vysoko nad mořskou hladinou. Zaujímají asi jednu pětinu čínského území. Největší čínskou plošinou je Tibetská plošina (725 000 km 2 ), po ní Mongolská (520 000 km 2 ) a Yunnansko-guizhouská (400 000 km 2 ). Jsou to akumulační nebo erozní 3 úrovně, které byly tektonicky vyzdviženy. Plošiny zůstávají uchovány jen uprostřed, ale od okrajů jsou rozrušovány erozními procesy. V pokročilém stadiu erozního rozrušování je například Sprašová plošina při středním toku Žluté řeky. Vrchoviny 丘陵 (qiuling) jsou oblasti rozčleněné říční erozí v území s výškovými rozdíly od 50 do 500 m. Absolutní výšky se pohybují mezi 200 a 1000 m. Vrchoviny zaujímají v Číně zhruba stejnou plochu jako nížiny. Leží téměř výhradně jen ve východní Číně. Svahy čínských vrchovin jsou většinou zemědělsky využívané a uměle terasované. Hornatiny 山 (shan) jsou výškově silně rozčleněné oblasti s příkrými svahy. Vznikly tektonickými pohyby a současně také říční erozí, která je rozdělila na horská pásma nebo masivy. Hornatiny zaujímají celou jednu třetinu čínského území. Podle absolutní výšky je lze dělit na středohory a velehory, při čemž v Číně se klade hranice mezi oběma do výšky 3000 m. Velehory se prostírají hlavně na západ od čáry spojující města Lanzhou a Kunming. Vznikly většinou v nedávné geologické minulosti a pokud byly vrásněny dříve, byly alespoň vyzdviženy ještě ve třetihorách, popřípadě i později. V těchto pohořích se silně uplatňuje mrazové větrání a ledovcová modelace; význačné jsou příkré svahy a ostré štíty. Na východ od uvedené čáry převládají středohory. Mrazové větrání je tam nepatrné, jen malá část pohoří má stopy čtvrtohorního zalednění nevelkého rozsahu (Qinling Shan, Da Xing an Ling). Hlavním modelačním činitelem ve středohorských oblastech je říční eroze a denudace. Středohory východní Číny jsou geologicky starší, vznikly jenšanským vrásněním ve druhohorách nebo ještě dříve. Hornatiny jsou málo vhodné pro zemědělství, avšak jejich význam spočívá v bohatství lesů a nerostných surovin. Pouště jsou oblasti s indexem aridity 4. Dělí se na pouště písečné 沙漠 (shamo) a pouště kamenité 戈壁 (gebi) někdy též překládané gobi. 4

Podle horopisných a geomorfologických poměrů můžeme rozdělit rozsáhlé území ČLR na tři veliké celky prvního řádu: východní oblast, mongolsko-xinjiangskou oblast a qinghaisko-tibetskou oblast. 2 VÝCHODNÍ OBLAST Čára, která probíhá po západním úpatí Velkého Hingganu po severním okraji pohoří Taihang a po jižním okraji Ordoské plošiny až k městu Lanzhou, dělí východní horopisnou oblast od oblasti mongolsko-xinjiangské. Od oblasti qinghaisko-tibetské ji dělí pokračování této čáry na jih od města Lanzhou po západním okraji Sichuanské pánve a Yunnansko-guizhouské plošiny až k vietnamské hranici. Východní oblast Číny má vlhké monzunové podnebí a v jejím geomorfologickém vývoji se nejvíce uplatňují říční eroze a akumulace (naplavování). V geologické struktuře převládají severovýchodní tektonické linie, označované jako katasijské nebo sinijské. Tyto linie, zlomy i vrásy vznikly při jenšanském vrásnění v druhohorách. Od té doby byla oblast neustále vystavena erozi a denudaci, takže dnes nadmořská výška jen zřídka přesahuje 3000 m. Pro její rozmanitost můžeme východní oblast dále dělit na čtyři podoblasti: severovýchodní, severní, střední a jižní. 2.1. SEVEROVÝCHODNÍ PODOBLAST nánosy, jsou okolní horské oblasti vyzdvižené a jsou vystaveny silné erozi a denudaci. Hlavní část horské obruby, pohoří Velký Hinggan 大兴安岭 (Da Xing an Ling 1950 m) probíhá severovýchodním směrem podél východního okraje Mongolské plošiny. Je to široký hřbet s plochým temenem a s výraznou asymetrií svahů. Jihovýchodní svah je příkřejší, zlomového původu; severozápadní svah je mírný a přechází bez výrazného úpatí do Mongolské plošiny. Na severu probíhá rovnoběžkovým směrem pohoří Ilchuri-Aliň 伊勒呼里山 (Yilehuli Shan 1290 m) a na severovýchodě podle toku Amuru pohoří Malý Hinggan 小兴安岭 (Xiao Xing an Ling 1150 m) Uprostřed severovýchodní podoblasti se rozkládá Severovýchodní nížina 东北平原. Je zčásti erozního a zčásti akumulačního původu. V povodí řeky Songhua 松花江 se nachází říční akumulační nížina ve výšce 50-200 m a na jejích okrajích jsou slabě rozčleněné plošiny. Střed nížiny je močálovitý. Také nížina v povodí řeky Liao 辽河 je složena z nejmladších říčních nánosů. Na rozvodí Žlutého a Ochotského moře (Sunghua Jiangu a Liao He) se nachází mírně zvlněná plošina erozního původu ve výši 250-300 m. Na jihovýchodě Severovýchodní nížiny na hranici s Korejskou lidově demokratickou republikou se nachází rozsáhlá soustava pohoří, z nichž nejvyšší je pohoří Changbai 长白山 (2744 m). Tato horská soustava zasahuje i na členitý Liaodongský poloostrov 辽东半岛. Severovýchodní podoblast 东北 (Dongbei) zaujímá dřívější Mandžusko, tj. území mezi Žlutým mořem 黄海 (Huang Hai) a řekou Amur 黑龙江 (Heilong Jiang). Uprostřed této podoblasti leží Severovýchodní nížina 东北平原 (Dongbei Pingyuan), která je dokola obklopena vrchovinami a horami. Zatímco je severovýchodní nížina oblastí pokleslou, zaplněnou mladými 5 2.2. SEVERNÍ PODOBLAST Severní podoblast 华北 (Huabei) východočínské oblasti lze definovat jako kraj žluté země 黄土 (huangtu). 2 Náleží k ní Severočínská nížina, 2 SION, 1930: 93 6

Sprašová plošina, pohoří, která tvoří jejich severní obrubu proti Mongolské plošině a Shandongská vrchovina. Kromě Shandongské vrchoviny je celá severní podoblast pokryta vrstvou žluté hlíny. V oblastech kde byla tato hlína navanuta větrem (eolicky) se nazývá spraš, někdy též löss nebo loess. V Severočínské nížině tvoří aluviální usazeniny převážně nanesené Žlutou řekou. Obě podoby žluté země jsou velmi vhodné pro intenzivní zemědělství. Severočínská nížina 3 华北平原 (Huabei Pingyuan), nebo 黄淮海平原 (Huang Huai Hai Pingyuan 4 ) se prostírá při dolním toku Žluté řeky a při pobřeží Žlutého moře. Na severu a na západě je omezena vysokými pohořími, která se zvedají na zlomových liniích, na jihozápadě ji dělí pohoří Tongbai 桐柏山 od nížiny v povodí Dlouhé řeky. V období třetihor oblast Severočínské nížiny poklesla a byla zatopena mělkým mořem. Řeky stékající z okolních horských oblastí, zejména Huang He, nanášely a dosud nanášejí velmi mnoho náplavů. Tak vznikla na místě moře rozsáhlá akumulační nížina, složená hlavně z mladých čtvrtohorních nánosů. Její jednotvárně plochý povrch leží ve výšce 0-50 m. Žlutá řeka i řeky ostatní často měnily směr svého toku a na mnoha místech lze dosud nalézt opuštěná říční ramena. Četná jezera (největší jezero Weishan 微山湖 ) jsou zbytkem někdejších pobřežních lagun a jsou postupně zanášena. Zvláště Huang He nanáší velmi mnoho usazenin a má agradací zvýšené koryto nad úroveň okolní nížiny, takže teče vlastně po rozvodí a nepřijímá žádné přítoky. V povodí řeky Huai je mocnost nánosů neveliká a z nížiny tam vyčnívají osamocené svědecké pahorky složené z pevných hornin skalního podkladu. 3 V českých textech bývá často užíván pojem Velká čínská nížina. Tento pojem v sobě však zahrnuje jak Severočínskou nížinu tak Nížinu středního a dolního toku Dlouhé řeky. 4 Tento název je odvozen z názvů tří řek, jejichž povodí Severočínskou nížinu vymezují. (Huang He, Huai He, Hai He) 7 Jižně od dolního toku Huang He vystupuje Shandongská vrchovina jako hornatý ostrov v okolní nížině. V době třetihorní mořské záplavy byla skutečně i ostrovem. Je to starý masiv složený z žuly, ruly a ze sedimentů různého stáří. Dlouhodobou erozi bylo pohoří sníženo a rozbrázděno hustou sítí údolí. V západní části se nachází hřbet Tai Shan 泰山 (1524 m). Dále k východu se nachází horský masiv Lao Shan 崂山 (1080 m) a nízké pahorky zasahují až do nejvýchodnějšího cípu Shandongského poloostrova 山东半岛. Shodná geomorfologie i geologická stavba s protilehlým Liaodongským poloostrovem 辽东半岛 ukazují, že oba poloostrovy spolu kdysi souvisely. V povodí středního toku Huanghe, zvláště v provinciích Shanxi, Shaanxi a ve východním Gansu, se prostírá Sprašová plošina 黄土高原 (Huangtu Gaoyuan). Je vymezena na východě pohořím Taihang 太行山 (1619 m), na severu přibližně Velkou čínskou zdí, na západě výběžky Jižních hor 南山 (Nanshan, 5547 m) a na jihu údolím řeky Wei 渭河 (pravý přítok Huang He). Je to plošina v průměrné výšce 1000-1500 m, pokrytá 40-60 m mocnou vrstvou spraše (místy až 100 m). Rovný povrch se zachoval jen tam, kde je slabě rozvinuta říční síť. Většina území je však silně rozbrázděna hlubokými údolími a roklemi. Nad sprašovou plošinou se zdvíhá řada pohoří vysokých 1500-2500 m. Tato pohoří mají většinou severovýchodní směr, který odpovídá tektonickým liniím druhohorního jenšanského vrásnění. Je to například pohoří Lüliang 吕梁山 (2791 m) a Wutai 五台山 (3491 m) v provincii Shanxi. Jiný (hercynský) směr má pohoří Liupan 六盘山 (2720 m) ve východním Gansu. Mezi pohořími vznikly i příkopové propadliny, k nimž patří široká údolí velikých řek Fen 汾河 a Wei 渭河. Celá oblast Sprašové plošiny, zejména západní část provincie Gansu, je dosud zemětřesnou oblastí. 8

2.3 STŘEDNÍ PODOBLAST Střední podoblast 华中 (Huazhong) východočínské oblasti se rozkládá v povodí Dlouhé řeky 长江 (Chang Jiang). Patří k ní horská soustava Qinling, nížiny středního a dolního toku Dlouhé řeky, Sichuanská pánev a vrchoviny jižního povodí Dlouhé řeky. Horskou soustavu Qinling tvoří řada horských pásem rovnoběžkového směru na rozvodí Žluté a Dlouhé řeky. Pohoří jsou vysoká 2000-4000 m. Nejvyšší je vlastní Qinling Shan 秦岭山 (4113 m), který omezuje na jihu přikopovou propadlinu s údolím řeky Wei. Severní svah je příkrý a zlomový, jižní je mírnější. Nejvyšší vrcholky pohoří mají stopy pleistocenního zalednění. Dále k východu na Qinling Shan navazuje pohoří Funiu 伏牛山 (2437 m). Pohoří Qinling a Funiu jsou důležitou klimatickou a biogeografickou hranicí, která dělí již od konce prvohor Čínu severní od jižní. Sichuanská pánev 四川盆地 leží ve stejnojmenné provincii na středním toku Dlouhé řeky. Její omezení, podmíněné geologicky, je i morfologicky velmi výrazné. Zatímco dno pánve leží ve výškách 200-500 m., zvedají se na okrajích nápadným svahem pohoří vysoká 1000-3000 m. Pánev je vyplněna kontinentálními (jezerními) křídovými pískovci a břidlicemi červenavé barvy a bývá proto označována též názvem Rudá pánev. Dlouhá řeka protéká při jižním okraji pánve a její levé přítoky jsou uspořádány vějířovitě. Všechny tyto řeky si vytvořily v pánvi hluboká erozní údolí a původně rovný reliéf pánve byl tím již značně rozčleněn. Nížina středního toku Dlouhé řeky je říční akumulační rovinou podél řeky v úseku od města Yichang po město Wuhu. Její šířka se místy značně mění, největší je v okolí velikých jezer Dongting 洞庭湖 a Poyang 鄱阳湖. Relativní výškové rozdíly v nížině nepřesahují 50 m. V tomto úseku Dlouhá řeka usazuje 9 nejvíc nánosů, jež přináší z horního toku. 5 Uvedená dvě velká jezera a množství malých jezer jsou zbytkem kdysi větší jezerní plochy, která zanikla následkem silné říční akumulace. U města Wuhu se nížina podél Dlouhé řeky značně zužuje a dále směrem po proudu se znovu široce rozkládá Nížina dolního toku Dlouhé řeky. Ta vznikla nahromaděním nánosů nejen hlavní řeky, ale i sousední Huai He 淮河 (na severu) a Qiantang Jiangu 钱塘江 (na jihu). Povrch je zcela rovný, jen místy vyčnívají ostrovní vrchy složené z pevných krystalických břid1ic. Ústí Dlouhé řeky je nálevkovité, rozšířené činností mořského přílivu. Protože řeka stále nanáši velké množství usazenin, pobřežní čára stále postupuje směrem do moře (průměrně o 25 m za rok). Velké jezero Tai 太湖 je lagunového původu a vyznačuje někdejší polohu mořského pobřeží. Rozsáhlá vrchovina jižně od Dlouhé řeky se rozkládá mezi nížinami středního a dolního toku Dlouhé řeky na severu a mezi Jižním pohořím 南岭 (Nanling) na jihu. Reliéf oblasti je pahorkatý až vrchovinný, s relativními výškovými rozdíly 100-400 m. Od severu vnikají hluboko do pahorkatiny rozvětvené nížiny. Místy se rozkládají středohorské masivy přesahující výšku 1500 m, protáhlé opět severovýchodním až poledníkovým směrem. 2.4 JIŽNÍ PODOBLAST K jižní podoblasti 华南 (Huanan) východočínské oblasti patří pahorkatiny a vrchoviny při pobřeží Jihočínského moře, Jižní pohoří, Yunnanskoguizhouská plošina a ostrovy při jihočínském pobřeží, zejména Taiwan a Hainan. Nejvyšším horstvem je Jižní pohoří 南岭 (Nanling, 2200 m), které se prostírá na hranici provincií Hunan, Guangdong a Zhuangské autonomní oblasti Guangxi. Probíhá po něm rozvodí mezi povodím toku Dlouhé řeky a pomořím 5 S dostavěním přehrady Tři soutěsky (plánováno na rok 2009) se očekává výrazné snížení množství nánosů, které tuto přehradu překonají a naopak nejvíce se budou pravděpodobně usazovat na samotném dně přehrady. 10

Jihočínského moře. Pohoří netvoří souvislý hřeben, ale je rozděleno v několik menších masivů většinou severovýchodního nebo poledníkového směru. Je složeno z hlubinných vyvřelin (žul), jen ve sníženinách a kotlinách se vyskytují vápence, jež daly vznik krasovým jevům. Ve vlhkém subtropickém až tropickém podnebí je krasový proces ve velmi pokročilém vývojovém stadiu a vyznačuje se rozrušením vápencových souvrství v ostré kuželovité a homolovité vrchy, skalní pilíře a sloupy (tzv. kuželový tropický kras). Taková význačná krasová krajina je např. v okolí města Guilinu v severním Guangxi. Vrchovina jihovýchodního přímoří zaujímá jihočínské provincie Guangxi, Guangdong, Fujian a zčásti i Zhejiang. Střídají se tam vrchoviny, pahorkatiny a osamělé středohorské masivy s říčními náplavovými nížinami. Po geologické stránce je toto území zbytkem staré paleozoické pevniny (tzv. Katasia), na níž po jenšanském vrásnění došlo k intenzivní sopečné činnosti. V provincii Guangxi převládají silně zkrasovatělé paleozoické a triasové vápence. Horské hřbety probíhají většinou severovýchodním směrem, tedy rovnoběžně s pobřežím, a dosahují výšky 500-1000 m. Pobřežní čára je velmi členitá a pobřeží je lemováno velkým množstvím skalnatých ostrovů. Ostrov Hainan 海南岛 (34 000 km 2 ), druhý největší čínský ostrov, kdysi souvisel s Leizhouským poloostrovem 雷州半岛,nejjižnějším bodem čínské pevniny. Tektonickými poklesy vznikla dnešní Hainanská úžina 琼州海峡 (Qiongzhou Haixia), široká 22 km. Ostrov je hornatý (Wuzhi Shan 五指山 1879 m), složený z hlubinných i povrchových vyvřelin. Východní část provincie Yunnan a celou provincii Guizhou vyplňuje tzv. Yunnansko-guizhouská plošina 云贵高原 (Yungui Gaoyuan), jejíž nadmořská výška kolísá mezi 1000 až 2000 m. Celkově se plošina sklání k východu a k jihu. Tvoří rozvodí mezi Dlouhou řekou a Xi Jiangem. Obě říční soustavy si vytvořily hluboká, často kaňonovitá údolí, jež v několika erozních cyklech rozrušují plošinu od krajů do nitra. Ve vápencových územích jsou rozšířeny formy tropického 11 kuželového krasu, tzv. "kamenné lesy", humy, jsou tam podzemní řeky a četné jeskyně. Ostrov Taiwan 台湾岛 největší čínský ostrov (36 000 km 2 ), je 394 km dlouhý a 144 km široký v nejširším místě. Má tvar tabákového listu a délka jeho pobřeží činí 1239 km. Od pevniny je oddělen v nejužším místě jen 130 km širokým Taiwanským průlivem 台湾海峡 někdy též nazývaným Fujianský průliv 福建海峡. Ostrov je téměř stejně vzdálen od Šanghaje jako od Hongkongu. Je článkem v pásmu východoasijských ostrovů, jež se zdvihly v době alpínskohimálajského vrásnění. Horotvorné pohyby v těchto územích dosud doznívají, jak o tom svědči četná zemětřesení a vyhaslé sopky. Ostrovem probíhá zhruba poledníkovým směrem soustava pohoří (nejvyšší hora Yu Shan 玉山 dosahuje nadmořské výšky 3952 m), která je posunuta od osy ostrova na východ. Jeho východní svah je proto příkrý. Je to svah zlomového původu, který nedaleko od pobřeží klesá do podmořského příkopu hlubokého přes 6000 m. Západní svahy ostrova jsou mírnější. Jsou na nich řiční nánosové nížiny a četné zbytky starších mořských abrasních teras. Souostroví Jihočínského moře 南海诸岛 (Nanhai Zhudao) se nacházejí na jih od kontinentální Číny a dělí se do čtyř souostroví: Xisha 西沙, Zhongsha 中沙, Dongsha 东沙 a Nansha 南沙. Jde většinou o drobné atoly a písčiny o rozloze maximálně několika čtverečních kilometrů, které však mají nesmírný strategický a hospodářský význam. 3 MONGOLSKO-XINJIANGSKÁ OBLAST Hranice této oblasti s oblastí východočínskou byla již uvedena. Proti qinghaisko-tibetské horské oblasti probíhá hranice na západ od města Lanzhou po 12

6 severním úpatí Jižních hor 南山 a Kunlunu 昆仑山, pokud sousedí s Tarimskou pánví. Je to oblast se suchým podnebím a s řídkým nebo zcela nesouvislým rostlinným krytem. Jsou tam velké rozdíly teploty vzduchu, a proto probíhá velmi intenzívní mrazové větrání. Nejdůležitějším geomorfologickým činitelem je vítr, zejména větrná deflace (odvívání suchých jemných částic větrem). Horská pásma mongolsko-xinjiangské oblasti jsou vrásno-zlomového původu; byla v základě vytvořena hercynským vrásněním a později při vrásnění himálajském znovu vyzdvižena. Ojedinělé vrcholy hor se zdvihají přes 7000 m, některé z pánví však leží i pod úrovní mořské hladiny. Z typů reliéfu jsou zastoupeny hlavně plošiny, pánve a hornatiny. V oblasti můžeme rozlišit dvě podoblasti: podoblast Vnitřního Mongolska a podoblast Xinjiangu. 3.1 PODOBLAST VNITŘNÍHO MONGOLSKA Podoblast Vnitřního Mongolska 内蒙古 (Nei Menggu) zaujímá dvě nestejně veliké jednotky - Mongolskou plošinu a plošinu Ordos. Mongolská plošina je vyzdvižená parovina, Ordoská je zbytkem starého pevninského štítu. Vodní síť je velmi řídká, většinou zcela chybí. Mongolská plošina 内蒙古高原 (Nei Menggu Gaoyuan) se prostírá na západ od pohoří Velký Hinggan v širokém pruhu při hranici s Mongolskem, až zhruba po hranici provincie Gansu na západě. Je to jednotvárná, téměř ideálně zarovnaná parovina (peneplén), vyzdvižená do průměrné výšky 1000 m. Na plošině jsou tři velmi mělké a široké sníženiny, vzniklé tektonickým zprohýbáním plošiny. Skalní podklad je buď přímo obnažen větrnou deflací, nebo je pokryt kamenitou pouští gobi. Písečné pouště jsou rozšířeny podstatně méně. Směrem k jižnímu a k východnímu okraji plošiny se zvětšuje mocnost zvětralin a pokryvných útvarů. Objevují se tam stepní porosty a lze pozorovat pozvolný přechod k normálnímu eroznímu reliéfu severní Číny. Plošina Ordos 鄂尔多斯高原 (Eerduosi Gaoyuan) se rozkládá mezi velikým, k severu vypuklým obloukem Žluté řeky a Velkou čínskou zdí, která ji odděluje od Sprašové plošiny. Plošina Ordos leží v nadmořské výšce 1500 m a je pokryta z největší části eolickými 7 sedimenty čtvrtohorního stáří. Písečné pouště s barchany 8 se šíří zejména na okrajích plošiny, zatímco uprostřed se nachází řada menších jezerních pánví. Žlutá řeka vytváří v nadmořské výšce kolem 1000 m široké náplavové roviny, v nichž se dělí na četná ramena. Plošina je na severním a západním okraji omezena horskými pásmy zlomového původu. Na sever od Žluté řeky se prostírá Yin Shan 阴山 (2364 m), na západě probíhá zhruba poledníkovým směrem Helan Shan 贺兰山 (3556 m). 3.2 XINJIANGSKÁ PODOBLAST K xinjiangské podoblasti 新疆 (Xinjiang) počítáme tzv. koridor Hexi, pohoří A1taj, Džungarskou pánev, pohoří Ťan-šan a Tarimskou pánev. Hory se tu střídají s pánvemi a pevnými masivy. Reliéf těchto veletvarů je podminěn kernými pohyby podél zlomů. V pánvích se většinou šiří písečné pouště. Koridor Hexi 河西走廊 (Hexi Zoulang 9 - tj. cesta na západ od (Žluté) řeky) se prostírá mezi severním úpatím Jižních hor a jižním okrajem Mongolské plošiny. Odpovídá zhruba západní části provincie Gansu a probíhá jím jediné schůdné spojení východní Číny se Xinjiangem. Je to nesouměrná přikopová propadlina, neboť i severně od koridoru jsou nízká horská pásma, která jej oddělují od Mongolské plošiny. Řeky stékající z Jižních hor nanesly v podhůří rozsáhlé štěrkové kužely a podmínily vznik četných oáz. V rovinném území však řeky 6 úseky těchto hor se též nazývají Qilian Shan 祁连山 a A1tyn-tag či Altun Shan ( 阿尔金山 Aerjin Shan) 13 7 eolický nanesený větrem 8 barchan písečný přesyp srpovitého tvaru 14

postupně zanikají v pouštích. Koridor Hexi má přechodné postavení mezi mongolskou a xinjiangskou podoblastí. Rozvojem hydrografické sítě je blízký pánvím Xinjiangu, kamenité pouště - gobi jsou společným znakem s Mongolskou plošinou. Pohoří Altaj 阿尔泰山 (Aertai Shan) zasahuje jen malou částí na území Číny ze sousedních zemí Ruska, Kazachstánu a Mongolska. Je to oblast hercynského vrásnění, v níž hlavní strukturní linie probíhají od severozápadu k jihovýchodu. Morfologicky jde o soustavu rovnoběžných horských pásem a masivů o průměrné výšce 2500-2700 m. Nejvyšši vrchol Kujtun ( 友谊峰 Youyi Feng, 4374 m) leží na styku tří sousedních států a je silně zaledněn. Džungarská pánev 准格尔盆地 (Zhunge er Pendi) má přibližně tvar trojúhelníku položeného mezi Ťan-šanem, Altajem a pohořími Džungarský Alatau (4442 m) a Tarbagataj (2992 m). Dno pánve se sklání od východu (600-800 m) k západu, kde je nejnižším místem hladina jezera Ebinur 艾比湖 (Aibi Hu 190 m). Z východní a západní strany je pánev otevřena. Od západu do ní pronikají vlhké vzdušné proudy, a proto je v západní části step s četnými močály, kdežto ve východní části jsou písečné pouště s barchany. Pohoří Ťan-šan 天山 (Tian Shan) probíhá rovnoběžkovým směrem napříč celým Xinjiangem a pokračuje dále na západě na území Kyrgyzstánu. Horská pásma Ťan-šanu jsou vysoká průměrně 3500-4000 m, nejvyšší vrchol Pik Pobedy či Tomur Feng 新腾格里峰 (Xin Tenggeli Feng 7440 m) leží na státní hranici. Nejvyšší horská pásma jsou silně zaledněna a mají alpínský charakter. V suchém kontinentálním podnebí leží sněžná čára až ve výšce od 3500 do 4900 m. Všude lze zjistit i stopy pleistocenního velehorského zalednění, jež mělo daleko větší rozsah než zalednění dnešní. Na východním úpatí Ťan-šanu je rozsáhlá mezihorská Turfanská proláklina 吐鲁番盆地 (Tulufan Pendi, -155 m). Tarimská pánev 塔里木盆地 (Dalimu Pendi) je největší vnitrozemskou pánví na světě. Prostírá se v délce 1300 km a v šířce 500 km mezi pohořími Ťanšan a Kunlun, v nadmořské výšce kolem 1000 m. Její povrch se sklání od západu (1300 m) k východu, kde se nachází jezero Lopnur 罗布泊 (Luobu Po 780 m). S Ťan-šanu i Kunlunu stéká do pánve mnoho řek, vyživovaných vodou z tajících ledovců. V pánvi však tyto řeky vysychají v pouštích. Pouze řeka Tarim 塔里木河 (Dalimu He) protéká v délce 2000 km po severním okraji pánve a končí na východě v mělkém bezodtokém a v dnešní době již téměř vyschlém jezeře Lopnur. Geologický podklad pánve tvoří starý pevninský masiv pokrytý nezvrásněnými druhohorními a třetihorními sedimenty. Na úpatí hor řeky nakupily souvislý pás štěrkopískových náplavových kuželů; níže pod tímto pásem se prostírá pás úrodných půd (většinou spraší) s oázami. Nitro pánve zaujímá rozsáhlá písečná poušť Taklamakan 塔克拉玛干沙漠 (Dakelamagan Shamo) s písečnými přesypy poledníkového směru a s barchany. 4 QINGHAISKO-TIBETSKÁ OBLAST Tato oblast leží v nadmořské výšce 3000-5000 m. Podnebí je studené a kontinentální, proto se tam velmi silně uplatňuje mrazové větrání. Důležitým modelačním činitelem ve velehorských pásmech je ledovcová exarace. V qinghaisko-tibetské oblasti se velmi intenzívně projevilo alpínsko-himálajské vrásnění, především ve vlastním Himálaji. Vznikla tu nejvyšší velehorská pásma na světě s řadou štítů vysokých přes 8000 m. V západní a severní části oblasti převládají náhorní plošiny a vysoko položené bezodtoké pánve, v jižní a východní části velehorská pásma a hluboké soutěsky. Tuto oblast proto podle toho můžeme členit na dvě podoblasti severotibetskou a jihotibetskou. 9 někdy se též užívá termínu Kansuská chodba 15 16

4.1 SEVEROTIBETSKÁ PODOBLAST Severotibetská podoblast zahrnuje území severní části Tibetské autonomní oblasti a území provincie Qinghai. Nejvýznamnějšími geomorfologickými celky jsou: pohoří Kunlun, Severotibetská plošina, Jižní hory, Qaidamská pánev a hornatina jižního Qinghaie. Horská soustava Kunlun 昆仑山 se prostírá od Pamíru k východu a obklopuje v oblouku vypuklém k jihu Tarimskou pánev. Soustavu tvoří několik rovnoběžných velehorských pásem o průměrné výšce 6000 m. Jejich vrcholy jsou silně zaledněny, zvláště v západní části horské soustavy, kde se zdvihá při hranici s Tádžikistánem štít Kongur 公格尔山 (Gonggeer Shan, 7723 m). Severní svahy pohoří příkře spadají do Tarimské pánve ve výši 1000 m, jižní svahy se daleko mírněji sklánějí k Severotibetské plošině, která leží průměrně v nadmořské výšce 5000 m. V soustavě Kunlunu se projevilo kaledonské i hercynské vrásnění, k velikým vertikálním pohybům došlo ještě i při vrásnění himálajském. Kunlun Shan se prostírá až k západnímu okraji Qaidamské pánve, kde se vějířovitě rozvětvuje. V širším smyslu můžeme počítat k horské soustavě Kunlunu také pohoří Karakorum; nejvyšší vrchol Čogori, (Mt. Godwin Austen, či K2-8611 m), které tvoří hranici mezi Xinjiangem a Kašmírem. Jeho štíty nesou největší ledovce celé qinghaisko-tibetské oblasti. Severotibetská plošina je položena mezi horskými soustavami Kunlunu na severu a Transhimálaje na jihu, v nadmořské výšce 4500 až 5200 m. V geologickém složení plošiny převládají druhohorní sedimenty (hlavně křída), které jsou jen slabě zvrásněné. Plošina je rozčleněna nízkými horskými hřbety na dílčí pánve a kotliny, jež jsou bezodtoké. Tyto hřbety mají dva význačné směry: východozápadní a severovýchodní. Přes velikou nadmořskou výšku je jejich relativní výška nejčastěji menší než 1000 m, takže působí středohorským dojmem. Vlivem suchého kontinentálního podnebí končí ledovce až ve výšce 5000-5500 m 17 a mají proto jen malý rozsah. Jen některá nejvyšší horská pásma mají velehorský alpínský reliéf. Z tajících ledovců vznikají krátké toky, které končí v pánvích v bezodtokých jezerech. Na dně bezodtokých pánví se šíří kamenité pouště, jen ve vlhčí jihovýchodní části Severotibetské plošiny jsou stepi. Horská soustava Jižních hor 南山 se skládá z řady rovnoběžných horských pásem severozápadního směru, vysokých 4500-6000 m. Prostírá se mezi Qaidamskou pánví a koridorem Hexi. Pásma jsou navzájem oddělena širokými podélnými údolími a mezihorskými kotlinami. Nejvyšší vrcholy pohoří jsou zaledněny. Ledovcové splazy končí v západní části pohoří ve výšce 5200 m, ve východní části ve výšce 4400 m. Stopy pleistocenního zalednění ukazují, že ledovce tehdy sestupovaly až do výšky 3000 m. Qaidamská pánev 柴达木盆地 10 (Chaidamu Pendi) leží v nadmořské výšce 2500-3000 m mezi horskými pásmy Jižních hor na severu a východními výběžky Kunlunu na jihu. Je protažena severozápadním směrem v délce 600 km, největší šířka je 200 km. V jejím jádře je uložen starý pevninský masiv, který je přikryt vodorovně uloženými druhohorními a třetihorními sedimenty. Ze svahů Kunlunu stéká do pánve několik krátkých řek, které končí ve slaných jezerech nebo v močálech. V sušší severozápadní části pánve se šíří písečné pouště s barchany. Na úpatí okolních hor nanesly řeky souvislou obrubu štěrkopískových nánosů. Hornatina jižního Qinghaie je vysoká průměrně 3000-4000 m. Má spád k východu a je pramennou oblastí obou největších čínských řek. Hornatinu protínají východní výběžky Kunlunské horské soustavy,jež tu mají jihovýchodní směr a jsou vysoké 4000-5000 m. Reliéf hornatiny jižního Qinghaie je rozčleněn silnou říční erozí. Nejvyšším pohořím jižního Qinghaie je pohoří Tanggula 唐古拉山 (též Dangla 6099 m), které zároveň tvoří hranici mezi Tibetskou autonomní oblastí a provincií Qinghai. 10 někdy též 差达木盆地 18

4.2 JIHOTIBETSKÁ PODOBLAST K jihotibetské podoblasti patří velehory jižního Tibetu a hornatina Xikangsko-yunnanská 11. Tato podoblast patří tektonicky k mladé třetihorní himálajské vrásné soustavě. V jižním Tibetu převládá rovnoběžkový směr geologických struktur, v Sichuanu a Yunnanu směr poledníkový. Projevuje se tu ještě vliv letních monzunů od Indického oceánu. Proto je říční eroze velmi intenzívní a absolutní i relativní výškové rozdíly jsou neobyčejně veliké. 4.2.1 VELEHORY JIŽNÍHO TIBETU se prostírají po obou stranách tektonicky založeného údolí řek Brahmaputry; tibetsky Yarlong Zangpo 雅鲁藏布江 (Yalu Zangbu Jiang) a Indu 印度河 (Yindu He). Na severu je to soustava Transhimálaje, na jihu na státní hranici ČLR soustava Himálaje. Soustava Transhimálaje 冈底斯山 (Gangdise Shan) je 1600 km dlouhá a až 300 km široká. Tvoří rozvodí mezi Indickým oceánem a bezodtokým územím vnitřní Asie. Z horských pásem Transhimálaje jsou nejvýznamnější na západě Kailás s nejvyšším vrcholem Kangringboqê Feng 冈仁波齐峰 (Gangrenpoqi Feng, 6656 m) a na východě Nyainqên Tangla 念青唐古拉山 (Nianqing Tanggula Shan, 7088 m). Soustava Himálaje 喜马拉雅山 (Ximalaya Shan), nejvyšší hora a doznívají dosud, jak o tom svědčí častá zemětřesení. Severní svahy pohoří, sklánějící se do údolí řeky Brahmaputry ve výšce 3000-4000 m, jsou mírnější než svahy jižní, které jsou také mnohem silněji rozbrázděny říční erozí. Himálajské ledovce končí na severních svazích ve výšce 5000 m, na jižních v návětrné dešťové poloze ve výšce 3000-4000 m. 4.2.2 XIKANGSKO-YUNNANSKÁ HORNATINA. Ve východním Tibetu (dříve provincie Xikang) a v západním Yunnanu přechází himálajská horská soustava v množství rovnoběžných horských pásem jihovýchodního až poledníkového směru. Jsou to horská pásma velmi úzká a nerozvětvená, rozdělená hlubokými kaňonovitými údolími Salwinu 怒江 (Nu Jiang), Mekongu 澜沧江 (Lancang Jiang) a řeky Zlatého písku 金沙江 (Jinsha Jiang) 12. V severozápadním Yunnanu je průměrná nadmořská výška těchto pásem 4000 m a dna údolí jen 2000 m. Na západě této oblasti mezi tokem Brahmaputry a řeky Zlatého písku se nachází pohoří Hengduan 横断山 Na východě mezi řekou Zlatého písku a Sichuanskou pánví se nachází pohoří Daxue 大雪山 (dříve též Sinotibetské Alpy), s nejvýchodnějším sedmitisícovým vrcholem Minya Gonkar 贡嘎山 (Gongga Shan, 7556 m). Mt. Everest 珠穆朗玛峰 (Zhumulangma Feng, 8846 m), se prostírá v délce 2400 km při maximální šířce 350 km. Tato nejvyšší horská soustava na světě má 40 vrcholů vyšších než 7000 m a 11 vrcholů vyšších než 8000 m. Střední výška hlavního pásma Himálaje je 6000-6100 m. Himálaj byl vyvrásněn při posledních fázích alpínských horotvorných pochodů koncem třetihor. Horotvorné pohyby pokračovaly i ve čtvrtohorách 11 Xikang 西康 dřívější provincie, zahrnuje dnešní jihovýchod Tibetské AO a západ provincie Sichuan. 19 12 řeka Zlatého písku je název pro část horního toku Dlouhé řeky 20