Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice ZÁKLADY OBČANSKÉHO PRÁVA HMOTNÉHO JUDr. Radomíra Veselá 2011
Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice ZÁKLADY OBČANSKÉHO PRÁVA HMOTNÉHO JUDr. Radomíra Veselá Kunovice, 2011
Název: Základy občanského práva hmotného Autor: JUDr. Radomíra Veselá Vydavatel: Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice, 2011 Neprošlo jazykovou úpravou ISBN 978-80-7314-258-2
Obsah ÚVOD... 9 1 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA OBČANSKÉHO PRÁVA... 13 1.1 CÍLE KAPITOLY... 13 1.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 13 1.3 POJEM A PŘEDMĚT OBČANSKÉHO PRÁVA... 13 1.3.1 Pojem občanského práva... 13 1.3.2 Systém občanského práva... 14 1.4 HISTORICKÝ EXKURZ... 14 1.5 PRAMENY OBČANSKÉHO PRÁVA... 16 1.6 ZÁSADY OBČANSKÉHO PRÁVA... 17 1.6.1 Zásada vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno... 18 1.6.2 Zásada,,autonomie vůle... 18 1.6.3 Zásada,,bdělým náležejí práva... 18 1.6.4 Zásada jistoty občanskoprávního obratu... 19 1.6.5 Zásada,,zákazu zneužití občanských práv... 19 1.6.6 Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy... 19 1.6.7 Zásada prevence... 20 1.7 SHRNUTÍ UČIVA... 20 1.8 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA:... 20 1.9 DOPORUČENÁ LITERATURA... 20 2 OBČANSKOPRÁVNÍ SKUTEČNOSTI... 23 2.1 CÍLE KAPITOLY... 23 2.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 23 2.3 DRUHY OBČANSKOPRÁVNÍCH SKUTEČNOSTÍ... 23 2.4 PRÁVNÍ ÚKONY... 25 2.4.1 Typy a druhy právních úkonů... 25 2.4.2 Vznik právních úkonů... 26 2.4.3 Náležitosti právních úkonů... 26 2.4.4 Obsah právních úkonů... 27 2.4.5 Následky právních úkonů... 27 2.5 SHRNUTÍ UČIVA... 29 2.6 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 29 2.7 DOPORUČENÁ LITERATURA... 30 3 OBČANSKOPRÁVNÍ VZTAH... 31 3.1 CÍLE KAPITOLY... 31 3.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 31 3.3 SUBJEKTY OBČANSKOPRÁVNÍCH VZTAHŮ... 32 3.3.1 Fyzické osoby... 32 3.3.2 Právnické osoby... 33 3.3.3 Stát... 34 3.4 ZASTOUPENÍ... 34 3.4.1 Zastoupení zákonné... 35 3.4.2 Zastoupení na základě plné moci... 35 3.5 OBJEKT OBČANSKOPRÁVNÍHO VZTAHU... 39 3.6 OBSAH OBČANSKOPRÁVNÍHO VZTAHU... 40 3.7 ČAS JAKO OBJEKTIVNÍ SKUTEČNOST... 40
3.7.1 Promlčení... 40 3.7.2 Zajišťovací prostředky... 41 3.7.3 Promlčecí doba... 41 3.7.4 Běh promlčecí doby... 42 3.8 SHRNUTÍ UČIVA... 43 3.9 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 43 3.10 DOPORUČENÁ LITERATURA... 43 4 VĚCNÁ PRÁVA... 45 4.1 CÍLE KAPITOLY... 45 4.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 45 4.3 VLASTNICKÉ PRÁVO... 46 4.3.1 Omezení vlastnického práva... 47 4.3.2 Vyvlastnění... 47 4.3.3 Způsoby nabývání vlastnického práva... 50 4.4 SPOLUVLASTNICTVÍ... 51 4.4.1 Podílové spoluvlastnictví... 51 4.4.2 Společné jmění manželů... 52 4.5 DRŽBA... 54 4.5.1 Oprávněný držitel... 55 4.5.2 Neoprávněný držitel... 55 4.5.3 Společná držba... 55 4.5.4 Držba práva... 55 4.5.5 Ochrana držby... 55 4.6 VĚCNÁ PRÁVA K VĚCI CIZÍ... 55 4.6.1 Zástavní právo... 56 4.6.2 Vznik zástavního práva... 56 4.6.3 Zástavní právo vespolné... 57 4.6.4 Práva a povinnosti ze zástavního práva... 57 4.6.5 Zánik zástavního práva... 57 4.7 PODZÁSTAVNÍ PRÁVO... 58 4.8 ZADRŽOVACÍ PRÁVO... 58 4.9 SHRNUTÍ UČIVA... 58 4.10 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 58 4.11 DOPORUČENÁ LITERATURA... 59 5 ZÁVAZKOVÉ PRÁVO... 61 5.1 CÍLE KAPITOLY... 61 5.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 61 5.3 CHARAKTERISTIKA A VZNIK ZÁVAZKOVÉHO VZTAHU... 61 5.4 ZMĚNY ZÁVAZKU... 62 5.4.1 Změny v subjektech závazku... 62 5.4.2 Změny v obsahu a předmětu závazku... 63 5.5 ZÁNIK ZÁVAZKŮ... 63 5.5.1 Splnění dluhu... 64 5.5.2 Započtení... 65 5.5.3 Dohoda o narovnání... 65 5.6 ZAJIŠTĚNÍ ZÁVAZKŮ... 65 5.6.1 Smluvní pokuta... 65 5.6.2 Ručení... 66 5.6.3 Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů... 66
5.6.4 Uznání dluhu... 66 5.6.5 Dělení závazků... 66 5.6.6 Regres... 68 5.7 SHRNUTÍ... 68 5.8 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 68 5.9 DOPORUČENÁ LITERATURA... 69 6 SMLUVNÍ TYPY... 71 6.1 CÍLE KAPITOLY... 71 6.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 71 6.3 SMLOUVA A JEJÍ UZAVŘENÍ... 71 6.4 VZTAH OBČANSKÉHO A OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU PŘI UZAVÍRÁNÍ SMLUV... 72 6.5 ROZDĚLENÍ SMLUV... 74 6.6 SHRNUTÍ UČIVA... 75 6.7 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 75 6.8 DOPORUČENÁ LITERATURA... 75 7 SPOTŘEBITELSKÉ SMLOUVY... 77 7.1 CÍLE KAPITOLY... 77 7.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 77 7.2.1 Na co se dané ustanovení vztahuje... 77 7.2.2 Zmeškání lhůty... 79 7.2.3 Ochrana spotřebitele... 79 7.3 SHRNUTÍ UČIVA... 80 7.4 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 80 7.5 DOPORUČENÁ LITERATURA... 80 8 SMLOUVY KUPNÍ, DAROVACÍ A SMĚNNÁ... 81 8.1 CÍLE KAPITOLY... 81 8.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 81 8.1 KUPNÍ SMLOUVA... 81 8.2.1 Podstatné náležitosti... 83 8.2.2 Předmět koupě... 83 8.2.3 Práva a povinnosti stran... 84 8.2.4 Nabytí vlastnického práva... 85 8.2.5 Odpovědnost za prodlení... 85 8.2.6 Odpovědnost za vady předmětu koupě... 86 8.2.7 Vedlejší ujednání při kupní smlouvě... 86 8.3 VZOR KUPNÍ SMLOUVY... 87 8.4 SMĚNNÁ SMLOUVA... 89 8.5 DAROVACÍ SMLOUVA... 89 8.5.1 Práva a povinnosti stran... 89 8.5.2 Odpovědnost stran... 89 8.5.3 Vzor smlouvy... 90 8.6 SHRNUTÍ... 91 8.7 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 92 8.8 DOPORUČENÁ LITERATURA... 92 9 NÁJEMNÍ SMLOUVA... 93 9.1 CÍLE KAPITOLY... 93 9.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 93 9.3 NÁJEMNÍ SMLOUVA... 93
9.3.1 Základní pojmy... 94 9.3.2 Vzor smlouvy... 94 9.4 PODNÁJEMNÍ SMLOUVA... 97 9.4.1 Podstatné náležitosti... 97 9.4.2 Vzor smlouvy... 97 9.5 SHRNUTÍ... 98 9.6 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 98 9.7 DOPORUČENÁ LITERATURA... 99 10 DALŠÍ TYPY SMLUV DLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU... 101 10.1 CÍLE KAPITOLY... 101 10.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 102 10.3 SMLOUVA O DÍLO... 102 10.3.1 Podstatné náležitosti... 102 10.3.2 Vzor smlouvy... 102 10.4 SMLOUVA O PŮJČCE... 104 10.4.1 Podstatné náležitosti... 104 10.4.2 Vzor smlouvy... 105 10.5 SMLOUVA O VÝPŮJČCE... 106 10.5.1 Podstatné náležitosti... 106 10.5.2 Vzor smlouvy... 107 10.6 PŘÍKAZNÍ SMLOUVA... 109 10.6.1 Podstatné náležitosti... 109 10.6.2 Vzor smlouvy... 109 10.7 SMLOUVA O ÚSCHOVĚ... 111 10.7.1 Vzor smlouvy... 111 10.8 SMLOUVA O UBYTOVÁNÍ... 112 10.8.1 Vzor smlouvy... 112 10.9 SMLOUVY O PŘEPRAVĚ... 116 10.9.1 Podstatné náležitosti... 116 10.9.2 Vzor smlouvy... 116 10.10 SMLOUVA O SDRUŽENÍ... 119 10.10.1 Vzor smlouvy... 119 10.11 SMLOUVA O DŮCHODU (O ZAOPATŘENÍ)... 122 10.11.1 Vzor smlouvy... 122 10.12 CESTOVNÍ SMLOUVA... 123 10.12.1 Podstatné náležitosti... 123 10.12.2 Vzor smlouvy... 123 10.13 VEŘEJNÁ SOUTĚŽ... 126 10.14 VEŘEJNÝ PŘÍSLIB... 127 10.15 SHRNUTÍ... 127 10.16 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 127 10.17 DOPORUČENÁ LITERATURA... 128 11 ODPOVĚDNOSTNÍ VZTAHY... 129 11.1 CÍLE KAPITOLY... 129 11.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 129 11.3 FUNKCE ODPOVĚDNOSTI... 130 11.4 PŘEDCHÁZENÍ ŠKODÁM... 130 11.4.1 Generální prevence... 130 11.4.2 Speciální prevence... 131
11.4.3 Protiprávní jednání... 132 11.4.4 Škoda... 133 11.4.5 Příčinná souvislost... 133 11.4.6 Zavinění... 133 11.5 DRUHY ODPOVĚDNOSTI... 134 11.5.1 Obecná odpovědnost... 134 11.5.2 Odpovědnost za převzaté věci... 135 11.5.3 Odpovědnost způsobená okolnostmi... 135 11.5.4 Odpovědnost za škodu způsobenou nezletilými a osobami stiženými duševní poruchou. 136 11.5.5 Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům... 139 11.5.6 Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků... 139 11.5.7 0dpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným... 140 11.5.8 Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech... 140 11.6 NÁHRADA ŠKODY... 141 11.7 BEZDŮVODNÉ OBOHACENÍ... 143 11.8 SHRNUTÍ UČIVA... 144 11.9 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 144 11.10 DOPORUČENÁ LITERATURA... 145 12 DĚDICKÉ PRÁVO... 147 12.1 CÍLE KAPITOLY... 147 12.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 147 12.3 ZÁKLADNÍ RYSY DĚDICKÉHO PRÁVA... 147 12.4 PŘEDPOKLADY DĚDĚNÍ... 149 12.4.1 Smrt zůstavitele... 149 12.4.2 Existence dědictví... 149 12.4.3 Dědický titul... 149 12.4.4 Dědická způsobilost... 149 12.5 DĚDĚNÍ ZE ZÁVĚTI... 150 12.6 DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA... 152 12.7 VYDĚDĚNÍ... 153 12.8 OCHRANA OPRÁVNĚNÉHO DĚDICE... 153 12.9 SHRNUTÍ UČIVA... 154 12.10 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 154 12.11 DOPORUČENÁ LITERATURA... 155 13 OCHRANA OSOBNOSTI... 157 13.1 CÍLE KAPITOLY... 157 13.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 157 13.3 OSOBNOST A ZNAKY JEJÍ OCHRANY... 157 13.3.1 Obsah... 158 13.4 SHRNUTÍ UČIVA... 160 13.5 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 160 13.6 DOPORUČENÁ LITERATURA... 160 14 ZÁKLADY PRÁVA DUŠEVNÍHO VLASTNICTVÍ... 161 14.1 CÍLE KAPITOLY... 161 14.2 KLÍČOVÁ SLOVA... 161 14.3 AUTORSKÁ PRÁVA... 162 14.4 PRŮMYSLOVÉ VLASTNICTVÍ... 164 14.5 SHRNUTÍ UČIVA... 166 14.6 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA... 166
14.7 DOPORUČENÁ LITERATURA... 167 ZÁVĚR... 169 POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE... 171
Úvod Právo provází společnost od jejího vzniku, přičemž občanské právo je bezesporu jedním ze základních pilířů našeho právního systému. Tato učební pomůcka si klade za cíl přiblížit názorným způsobem základní poznatky z občanského práva studentům neprávnických vysokých škol. Byla zpracována pro studenty soukromé vysoké školy EPI, s.r.o. Kunovice jako podklad pro studium. Je výstupem dílčí úlohy č. 1 v B4/2008 IGS Portál pro výuku znalostí a dovedností. Cílem studijního textu je předat základní informace z oblasti občanského práva a poskytnout orientaci v jeho systému. Získané informace si student ověří jednak v průběhu svého studia v rámci malého studijního týmu, ale také v průběhu praxe a při vypracování bakalářské práce. K tomuto materiálu se studenti nepochybně budou vracet i po absolvování studia při nástupu do reálné praxe, neboť text je přizpůsoben dosažení žádoucí úrovně znalosti občanského práva pro manažery na všech stupních řízení. Umožní studentům rozvoj právnických znalostí nejen v oblasti obchodního práva, ale navíc povede k posílení jejich právního vědomí, a zprostředkuje poznání dalších právních odvětví, a tak se stane denním pomocníkem v jejich běžných pracovních situacích. Studenti kombinované formy studia mohou informace z tohoto textu průběžně aplikovat v rámci svého zaměstnání. Studijní text je rozdělen do čtrnácti kapitol. V kapitole první se čtenář seznámí s obecnou charakteristikou občanského práva, jeho systémem, prameny a zásadami. Kapitola rovněž obsahuje historický exkurz do vývoje občanského práva na našem území. Další dvě kapitoly jsou věnovány občanskoprávním skutečnostem a vztahům. V rámci kapitoly o subjektech, předmětu a obsahu občanskoprávních vztahů je řešena i otázka zákonného a smluvního zastoupení v rámci občanskoprávních vztahů. Čtvrtá kapitola je věnována komplexu věcných práv, zabývá se vlastnictvím, držbou spoluvlastnictvím i věcnými právy k věcem cizím, tj.: věcným í břemeny, zástavním, podzástavním a zadržovacím právem. Pátá kapitola obsahuje závazkové právo, zejména charakteristiku základního pojmového aparátu, otázky vzniku, změny a zániku závazkových vztahů a dále obsahuje výčet zajišťovacích prostředků. Pátá až desátá kapitola se věnuje jednotlivým smluvním typům, a to nejprve obecně v kapitole páté, kde mj. radí, jak postupovat při uzavírání smluv, v dalších kapitolách pak rozebírá jednotlivé smluvní typy spotřebitelské smlouvy, a dále smlouvy kupní, darovací, směnnou, o půjčce i výpůjčce, smlouvu o dílo, nájemní smlouvu a další typy obvykle používaných smluv. Jedenáctá kapitola je věnována odpovědnostním vztahům, konkrétně jejich charakteristice, funkci odpovědnosti v občanském právu, předpokladům odpovědnosti, obecné odpovědnosti i jejím zvláštním typům. Dále rozebírá otázky týkající se rozsahu škody a její náhrady. Dvanáctá kapitola rozebírá dědické právo a poskytuje fakticky návod, jak postupovat v případě dědění, či při právním úkonu pro případ smrti. Poslední dvě kapitoly poskytují stručný exkurz do otázek ochrany osobnosti a osobnostních práv vůbec, a dále poskytují alespoň stručnou sondu do základů práva autorského. Studijní text je součástí ucelené technologie (teorie, cvičení, samodiagnostické testy, studijní texty, podpůrné materiály studenta, praxe, řešení bakalářské práce), jejímž cílem je vybudování následujících znalostí, dovedností a kompetencí: Znalosti: Cílem předmětu v I. semestru je seznámit studenty se základním pojmovým aparátem a se základními instituty občanského práva. Na základě přednesené látky studenti rozliší na konkrétních případech fyzické a právnické osoby, jejich zastupování a naučí se sestavit plnou moc. Studenti uplatní znalosti vlastnických práv na typických životních 9
situacích a na příkladech smluv rozliší jejich náležitosti. Specifikují pojmy z oblasti vlastnického a závazkového práva. Na konkrétních případech rozliší případy obecné a zvláštní odpovědnosti za škodu. Definují jednotlivé případy základních předpokladů dědění. Umí vypracovat platnou závěť a vyznají se v dědických skupinách při dědění ze zákona. Na základě znalostí občanského zákoníku umí citlivě analyzovat sousedské vztahy a objasní pojem svépomoc a jak s ní zacházet. Dovednosti: V oblasti občanského práva získá student následující odborné dovednosti: - orientovat se v právních předpisech občanského práva hmotného; - vysvětlovat pojmy z oblasti občanského práva hmotného; - aplikovat a interpretovat jednotlivá ustanovení z občanského zákoníku; - aplikovat teoretické poznatky z oblasti občanského práva na realitu subjektu praxe; - řešit jednoduché případy z oblasti občanského práva v návaznosti na realitu subjektu praxe; - rozlišovat jednotlivé druhy právních úkonů a srovnává je dle závažnosti; - sestavovat jednotlivé druhy smluv; - realizovat úkony související s uplatněním nároků vyplývajících ze smluv; - zastupovat subjekt praxe při uplatňování nároku subjektu praxe na náhradu škody v souvislosti s porušením závazkových vztahů; - sepisovat jednoduchá podání, včetně opravného prostředku proti rozhodnutí. Cílové kompetence: - definovat subjekt praxe jako subjekt občanskoprávních vztahů; - orientovat se v právních předpisech občanského práva; - vysvětlovat pojmy z občanského práva; - aplikovat a interpretovat jednotlivé pojmy z občanského zákoníku; - aplikovat teoretické poznatky z oblasti občanského práva na realitu subjektu praxe; - řešit jednoduché případy z oblasti občanského práva; - sestavovat a odvolávat plnou moc; - sepisovat smlouvy o převodu vlastnictví k věcem movitým i nemovitým; - sestavovat návrh na povolení vkladu do katastru nemovitosti; - sestavovat jednoduché smlouvy dle občanského zákoníku; a) kupní smlouvu; b) smlouvu o dílo; c) smlouvu o sdružení; d) smlouvu o smlouvě budoucí a další smlouvy dle občanského zákoníku; - uplatňovat náhradu škody jak obecně, tak ve zvláštních případech definovaných občanským zákoníkem v návaznosti na předmět činnosti subjektu praxe. Za dodržení cílových znalostí, dovedností a kompetencí odpovídá student, za kontrolu odpovídá vysoká škola. Součástí technologie jsou také cvičení v následujících tematických okruzích: 10
Téma č. 1: Občanské právo a jeho základní pojmy. 1. Popis literatury, systému práce, požadavků na průběžnou práci, obhajobu průběžné práce, požadavků na zápočet. 2. Zavedení adresářové struktury. 3. Vyučující předloží studentům případové studie a následně spolu se studenty aplikuje na reálnou praxi teoretické znalosti z následujících oblastí: - pojmy subjektů občanského práva; - definice právních předpisů občanského práva; - aplikace teoretických poznatků na realitu subjektu praxe; - zánik občanskoprávních vztahů. na případové studie: - z vlastní praxe a dále; - z literatury občanského práva hmotného: VESELÁ, R. Základy občanského práva hmotného. Kunovice: EPI, s.r.o., 2011. FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. 1692 s. ISBN 978-80-7357-395-9. Studenti pracují v malých týmech. Cílem cvičení je pomoci studentům pochopit pojmový aparát z obecné části občanského práva hmotného na řešení praktických příkladů. Výstupem cvičení bude vytvořená případová studie z vlastní praxe, ve které student aplikuje výše uvedené oblasti. Případová studie bude uložena v adresáři studenta. Téma č. 2 Jednotlivé druhy právních úkonů. Studenti opět pracují v malých týmech. Mají k dispozici občanský zákoník a řeší odpovědi na následující otázky: 1. Co znamená pojem právní úkon, jaké musí mít náležitosti? 2. Kdy je právní úkon relativně a kdy absolutně neplatný? 3. Jakou formu a za splnění jakých podmínek může mít právní úkon? 4. Co je to odporovatelnost? K zodpovězení a pochopení shora uvedených otázek jim vyučující pomáhá praktickými příklady z vlastní praxe a dále využívá literaturu: VESELÁ, R. Základy občanského práva hmotného. Kunovice: EPI, s.r.o., 2011. FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. 1692 s. ISBN 978-80-7357-395-9. Cílem cvičení je objasnit studentům obecné zásady právních úkonů a jejich uplatnění při řešení praktických příkladů. Výstupem tohoto cvičení zodpovězení výše uvedených otázek, včetně aplikací na praktických příkladech. Práce bude uložena v adresáři studenta. Téma č. 3 Případové studie ze zvláštní části občanského zákoníku. Vyučující předloží studentům krátké případové studie a studenti následně v malých studijních týmech aplikují teoretické poznatky ze zvláštní části občanského zákoníku na situace z běžného života. Vyučující využívá vlastní zkušenosti z praxe a dále příručku pro seminární výuku občanského práva: 11
VESELÁ, R. Základy občanského práva hmotného. Kunovice: EPI, s.r.o., 2011. FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. 1692 s. ISBN 978-80-7357-395-9. Případové studie jsou zaměřené na situace, které mohou nastat v reálné praxi subjektu praxe, zejména v oblasti uzavírání jednotlivých druhů smluv smluvního práva. Studenti v průběhu cvičení zpracují: - kupní smlouvu; - smlouvu o dílo; - smlouvu o sdružení; - smlouvu o smlouvě budoucí. Výstupem tohoto cvičení bude vypracovaná kupní smlouva, smlouva o dílo, smlouva o sdružení a smlouva o smlouvě budoucí. Smlouvy budou uloženy v adresáři studenta. Téma č. 4 Základní instituty občanského práva. Vyučující analyzuje základní zásady a instituty občanského práva, seznámí studenty s příslušnou legislativou a zadá jim řešení případových studií v oblasti občanského práva. Studenti opět pracují v malých týmech a realizují úkony související s uplatněním náhrady škody, zejména nacvičují sepis podání o náhradu škody v případě obecné odpovědnosti, zvláštní odpovědnosti a bezdůvodného obohacení. Výstupem tohoto cvičení budou vyřešené případové studie ze zadaných oblastí občanského práva. Případové studie budou uloženy v adresáři studenta. Při řešení Samostatné práce studenta a Kontrolních otázek student úzce spolupracujte s profesionálními partnery z podniku, v němž vykonáváte praxi nebo v němž pracujete. V případě potíží při studiu využijte dokument Podpůrný materiál studenta nebo se poraďte s přednášejícím předmětu obchodní právo. Po prostudování textu, absolvování přednášek a cvičení, zvládnutí samodiagnostických testů, vypracování semestrálního projektu a aplikací teorie do praxe si překontrolujte, zda jste dosáhli výše uvedené plánované znalosti, dovednosti a kompetence. Pomoc ke zvládnutí textu najdete na portálu zřízeném pro občanské a obchodní právo na adrese: http://is.vos.cz/testy2/prac/jx/. 12
1 Obecná charakteristika občanského práva Obsah kapitoly 1.1 Cíle kapitoly 1.2 Klíčová slova 1.3 Pojem a předmět občanského práva 1.3.1 Pojem občanského práva 1.3.2 Systém občanského práva 1.4 Historický exkurz 1.5 Prameny občanského práva 1.6 Zásady občanského práva 1.6.1 Zásada vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno 1.6.2 Zásada,,autonomie vůle 1.6.3 Zásada,,bdělým náležejí práva 1.6.4 Zásada jistoty občanskoprávního obratu 1.6.5 Zásada,,zákazu zneužití občanských práv 1.6.6 Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy 1.6.7 Zásada prevence 1.7 Shrnutí učiva 1.8 Samostatná práce studenta: 1.9 Doporučená literatura 1.1 Cíle kapitoly pojem a předmět občanského práva systém občanského práva stručná historie občanského práva prameny občanského práva zásady občanského práva 1.2 Klíčová slova občanské právo, rovné postavení, systém, prameny, Ústava ČR, LZPS, občanský zákoník, zásady. 1.3 Pojem a předmět občanského práva Občanské právo je jedním ze základních pilířů našeho právního systému a slouží jako obecný základ dalších odvětví soukromého práva. Informace http://is.vos.cz/test y2/prac/jx/ 1.3.1 Pojem občanského práva Z ust. 1 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že občanské právo hmotné upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osobnosti, pokud tyto vztahy neupravují jiné zákony. 13
Pojem občanského práva Jedná se o odvětví práva soukromého, neboť účastníci právních vztahů mají rovné postavení. Toto rovné postavení se projevuje ve dvou základních směrech: žádný z účastníků občanskoprávního vztahu nemůže druhému subjektu jednostranně ukládat povinnosti, ani na něj jednostranně převádět práva, žádný z účastníků občanskoprávních vztahů není způsobilý autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech vznikajících z občanskoprávních vztahů. (Tyto spory mohou zásadně rozhodovat pouze k tomu povolané státní orgány, zejména soudy, případně v situacích, kde to zákon připouští, dohodou stran ustanovení rozhodci.) 1.3.2 Systém občanského práva Systém občanského práva Vnitřní systematické členění občanského práva hmotného není shodné s členěním (systematikou) občanského zákoníku. Jedná se o tyto základní části: obecnou - obsahuje základní otázky odvětví, zvláštní, která se skládá z těchto práv: a) práva věcná sem patří zejména vlastnické právo, právo držby a věcná práva k věci cizí. b) práva závazková (obligační) sem patří zejména právní normy, které regulují vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky občanskoprávních vztahů, tj. smlouvy a závazky z protiprávních úkonů. c) právo dědické uceleným způsobem upravuje otázky přechodu práv a povinností zemřelé osoby na její právní nástupce. d) práva osobnostní tj. právo na ochranu osobnosti. e) práva osobně majetková tj. autorské právo a právo k vynálezům. 1.4 Historický exkurz Koldínův zákoník AGBG Počátky vytvoření základů moderního občanského práva jsou spojeny s odstraňováním feudálního právního partikularismu, kdy došlo k odstranění rozdílů mezi právem zemským a městským. Kodifikace občanského práva započala za vlády Marie Terezie, a pokračovala za vlády jejího syna Josefa II. K dokončení těchto kodifikačních prací došlo až vydáním Všeobecného zákoníku občanského pro veškeré německé země dědičné (dále AGBG), který se stal účinným od 1. 1. 1812. Do té doby byl používán po dobu 232 let tzv. Koldínův zákoník. Jednalo se o kodifikaci městského práva, jejímž autorem byl Pavel Kristián z Koldína. Platnost kodifikace byla zpočátku omezena jen na Čechy, teprve roku 1680 byla zavedena na Moravu jako subsidiární norma a roku 1697 jako jediný zákoník městského práva. Koldínův zákoník znamenal mimořádné obohacení českého právního života, neboť byl formulován výbornou češtinou a jeho ustanovení byla sestavena do přehledného systému. AGBG se skládal z úvodní části a dalších tří dílů, které obsahovaly celkem 1502 paragrafů. Patřil ve své době vedle německého a francouzského ke stěžejním evropským civilním zákoníkům. U nás platil do roku 1950 a v Rakousku je platný doposud. V 19. století došlo ke změnám práva manželského a z občanského práva se vydělily dvě nová odvětví obchodní a směnečné právo. 14
Na konci minulého století vznikly diskuse o nutnosti změn v občanském zákoníku, a tak občanský zákoník prošel v letech 1914 1916 celkem třemi novelizacemi. I. republika Za I. republiky začaly přípravné práce na novém občanském zákoníku, které však ustaly s vypuknutím II. světové války. Osvobozené Československo navázalo v oblasti práva na vývoj v I. republice. Po vyhlášení Ústavy 9. května byla vytvořena platforma pro změny v občanském právu. Nový občanský zákoník byl přijat jako z.č. 141/1950 Sb. s účinností od 1. 1. 1951. Bývá označován jako tzv. střední kodex a dělil se na šest částí: úvodní ustanovení, obecná ustanovení, práva věcná, práva závazková, právo dědické, ustanovení přechodná a závěrečná. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Občanský zákoník z roku 1950 byl postaven na těchto zásadách: unifikace, preference a zvláštní ochrana socialistického vlastnictví = vlastnictví společenské, odstranění přednosti zájmů jednotlivců před zájmy společnosti, odstranění dělení právních odvětví na právo soukromé a veřejné, zrušení odvětví práva obchodního, občanské právo zahrnovalo tzv. majetkové právo. Koncem 50. let bylo zřejmé, že platný občanský zákoník neodráží vztahy v dané etapě vývoje společnosti, a proto v souvislosti s přípravou a přijetím nové ústavy v roce 1960 začala příprava nového občanského zákoníku. Občanský zákoník z roku 1950 tak nahradily 3 kodexy: občanský zákoník č. 40/1964 Sb., hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb. Nové kodexy Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. V původní verzi obsahoval občanský zákoník preambuli a osm částí, mj. části, které upravovaly socialistické společenské a osobní vlastnictví, osobní užívání bytů, obytných místností, místností nesloužících k bydlení a pozemků a služby poskytované socialistickými organizacemi. Citovaný zákoník byl posléze opakovaně novelizován. Zvláštní pozornosti si zaslouží zejména tzv. velká novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb., účinná od 1. 1. 1992, která znamenala: posun v uplatňování základních principů občanskoprávní metody úpravy, modernizaci základních občanskoprávních institutů. Po roce 1992 se dosavadní federální zákoník stal občanským zákoníkem České republiky. Současný návrh nového občanského zákoníku, zpracovaný rekodifikační komisí pod vedením prof. Karla Eliáše, je připraven na základě rozhodnutí vlády z roku 1999. Nejprve byl vypracován věcný záměr, který vláda schválila v dubnu 2001. Paragrafové znění bylo připravováno v období let 2001 až 2008, kdy bylo představeno veřejnosti. Redakci větší části návrhu provedl prof. JUDr. Karel Eliáš z Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Příprava nového občanského zákoníku 15
Nový občanský zákoník Návrh tvoří jednotný právní celek, který shrnuje veškeré soukromé právo do jednoho kodexu. Kodex upravuje tři základní okruhy - rodinu, vlastnictví a smlouvy. Klade větší důraz na osobnostní práva před majetkovými vztahy a ponechává více prostoru pro dohodu stran. Návrh má celkem 3 046 paragrafů a člení se na pět částí: 1. Obecná část. 2. Rodinné právo. 3. Absolutní majetková práva (zahrnuje věcná práva i dědické právo). 4. Relativní majetková práva (závazkové právo). 5. Ustanovení společná, přechodná a závěrečná. S přijetím nového občanského zákoníku mají být mj. zrušeny i následující zákony: zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Občanský zákoník v nové podobě znamená návrat ke standardům evropské kontinentální právní kultury a tuzemských právních tradic, které byly po státním převratu v roce 1948 odmítnuty, tedy definitivní rozchod s totalitárním pojetím funkce občanského práva jako nástroje řízení společnosti. Mezi jeho hlavní principy patří důraz na ochranu člověka, lepší ochrana majetku a řešení každodenních situací, na které dnešní právo nepamatuje. Novinkou bude v rámci těchto principů například zrušení institutu zbavení svéprávnosti, komplexní úprava dědického práva, větší důraz na zásadu ochrany dobré víry či podrobnější úprava sousedských práv. Nový zákoník by měl pak začít platit dnem 1. 1. 2013. 1.5 Prameny občanského práva Prameny občanského práva Systematika občanského zákoníku Naše právo patří do kontinentálního systému práva, který se vyvinul na základě recepce římského práva. Charakterizuje je právo psané, vylučuje se soudcovská normotvorba, subsidiárně lze použít obyčejové právo. Soudce právo sice nalézá, ale nevytváří. Mezi prameny občanského práva hmotného patří: 1. Ústava České republiky, 2. Listina základních práv a svobod, 3. mezinárodní smlouvy (schválené parlamentem a ratifikované mají přednost před zákonem), kam patří: a) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, b) Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, c) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, d) Úmluva o právech dítěte, e) Úmluva o lidských právech a biomedicíně, 4. občanský zákoník (z. č. 40/1964 Sb.), který se skládá z následujících částí: a) Část I. ( 1-122) Obecná ustanovení 16
- jedná se o nejobecnější ustanovení, která se použijí pro celý text občanského zákoníku, - představují nejzásadnější instituty celého soukromého práva, které jsou v jeho systému používány jako výsledek subsidiárního vztahu občanského zákoníku k dalším zákonům, b) Část II. ( 123-180) Věcná práva zahrnují právo vlastnické (v jeho rámci se rozvádí jeho nabývání, spoluvlastnictví a společné jmění manželů), držbu (upravuje také vydržení) a práva k věcem cizím (věcná břemena, právo zástavní, podzástavní a zadržovací). c) Části III., IV., V. ( 181-414) zrušeny d) Část VI. ( 415-459) Odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení řeší předcházení škodám, obecnou odpovědnost, případy zvláštní odpovědnosti a bezdůvodné obohacení. e) Část VII. ( 460-487) Dědění - do dědění se zařazuje nabývání dědictví, dědění ze zákona a ze závěti, správa dědictví a ochrana oprávněného dědice. f) Část VIII. ( 488-852k) Závazkové právo obsahuje obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku závazkových vztahů, jejich zajištění a jednotlivé smluvní typy. g) Část IX. ( 853-880) Závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení Dalšími prameny jsou: 1. z. č. 121/2000 Sb. autorský zákon - řeší autorské právo a právní problémy s ním související. 2. z. č. 102/1992 Sb. - zákon, kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. z. č. 116/1990 Sb. - zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. 4. z. č. 59/1998 Sb. - zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů - upravuje odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadným či nebezpečným výrobkem. 5. z. č. 101/2000 Sb. - zákon o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů- upravuje práva a povinnosti při zpracování osobních údajů a stanoví podmínky, za nichž se uskutečňuje předání osobních údajů do jiných států. 6. z. č. 72/1994 Sb. - zákon, kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám o některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů) a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů. 7. z. č. 97/1963 Sb. - zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů aj. 1.6 Zásady občanského práva Zásady občanského práva hmotného jsou souborem obecných právních kategorií, které představují vodítko při interpretaci a aplikaci norem občanského práva hmotného. Jedná se o obecné právní kategorie, které tvoří základní charakteristiku odvětví. Tvoří je následující zásady: 1. Zásada vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno. 2. Zásada autonomie vůle. 3. Zásada bdělým náležejí práva. 17 Další prameny obč. práva
4. Zásada jistoty občanskoprávního obratu. 5. Zásada zákazu zneužití občanských práv. 6. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy. 7. Zásada prevence. Vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno. 1.6.1 Zásada vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno Podstatou a smyslem tohoto úsloví je vytvořit jasně ohraničený prostor mezi právní regulací pozitivní, právní regulací negativní a prostorem, který je ponechán záměrně mimo právní regulaci. Vzhledem k dispozitivitě občanskoprávní úpravy je zřejmé, že na rozdíl např. od norem práva trestního nebo správního je zde dán velký prostor pro volní jednání subjektů občanského práva. V občanském zákoníku dostala tato zásada podobu v ust. 2 odst. 3, které stanoví, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje. Zákonodárce zvolil v rámci občanského zákoníku. pro formulaci této zásady jinou koncepci než v zákoníku obchodním, kde v ust. 263 výslovně uvádí ta ustanovení kodexu, od nichž se strany při úpravě svých práv a povinností nemohou odchýlit, kdy výčet těchto pevných ustanovení je omezen pouze na závazkové právo. Obecně lze konstatovat, že tato zásada je v občanském zákoníku. pojata volněji a v širším smyslu než v zákoníku obchodním. 1.6.2 Zásada,,autonomie vůle Autonomie vůle Zásada "Vše je dovoleno..." je jako legislativně technická zásada pouze právní formou, jejíž obsah je tvořen zásadou autonomie vůle subjektu, která je v užším po-jetí pro sféru závazkových vztahů vyjadřována v podobě zásady smluvní svobody. Podstata a smysl zásady autonomie vůle bývá ztotožňována s rovností stran občanskoprávních vztahů s protikladem vztahů nadřízenosti a podřízenosti. Autonomie vůle a rovnost subjektů však nejsou totožné pojmy, nýbrž dva fenomény, které jsou odchylné, ve své jednotě však tvoří teoretický základ koncepce občanského práva. Rovnost subjektů představuje minimum autonomie vůle. Realizace autonomie vůle má čtyři základní hlediska: svoboda učinit či neučinit právní úkon, svoboda výběru adresáta právního úkonu, svoboda volby obsahu právního úkonu, svoboda volby formy právního úkonu. Bdělým práva náležejí 1.6.3 Zásada,,bdělým náležejí práva Zásada bdělým náležejí práva (latinsky: vigilantibus iura scripta sunt) znamená, že každý si svá práva a své zájmy musí hájit sám a nemůže se spoléhat na stát. Jen takový jedinec dosáhne plné emancipace a rozvoje osobnosti, který je způsobilý a odhodlaný využít všech možností daných mu právním řádem. 18
Tato zásada výrazně vystoupila do popředí po listopadových událostech, kdy došlo k rozsáhlé likvidaci jak pravomocí, tak i těch orgánů samých, které svým jednáním nahrazovaly vůli občana v občanskoprávních vztazích. 1.6.4 Zásada jistoty občanskoprávního obratu Tato zásada konkretizuje zásadu právní jistoty, která je vyjádřena v podobě nedotknutelnosti vlastnictví a dále pak v podobě zásady Smlouvy se mají plnit (latinsky: pacta sunt servanda) vyjádřené v ust. 493 občanského zákoníku. Jistota občanskoprávního obratu Uvedená zásada má několik specifických projevů: a) zákon nepůsobí zpětně (latinsky: lex retro non agit) - je zákazem pravé retroaktivity v občanském právu. b) ochrana práv třetích osob - smlouva, právní úkony i soudní rozhodnutí v občanskoprávních vztazích zavazují jen své adresáty, nikoliv třetí osoby, jejichž postavení by se nemělo zhoršit. Tzv. smlouvy ve prospěch třetích osob tyto mohou odmítnout. c) ochrana dobré víry (latinsky: bona fides) - spočívá v poskytnutí ochrany těm subjektům, které při svém jednání nevěděly o určitých právně významných souvislostech tohoto jednání nebo o nich nebyly povinny vědět. Ochrana dobré víry není v občanském zákoníku formulována obecně, nýbrž v konkrétních ustanoveních. 1.6.5 Zásada,,zákazu zneužití občanských práv Zákaz zneužití občanských práv Je tradiční zásadou občanského práva, která se v praxi výrazněji projevuje v době ústupu od naprosté liberalizace ekonomicko právních vztahů charakteristické právním individualismem k respektování jistých společenských zájmů. Zneužitím práva se zde rozumí úmyslný výkon práva proti zájmům společnosti nebo spoluobčanů. Nelze se ho dopustit nezaviněně nebo pouhou nedbalostí, přitom nestačí pouhé zavinění, ale musí se jednat o zavinění kvalifikované. Objektivním předpokladem zneužití práva je antisociální působení výkonu práva, kdy vlastním jednáním ještě nemusí být způsobena škoda. Zneužití práva je možno postihnout sankcí jen tehdy, předvídá-li ji zákon. Od použití sankce za zneužití práva je nutno odlišit odepření sankce domnělému výkonu práva. Vzhledem k tomu, že zneužití práva lze považovat za protiprávní úkon, měl by soud takovému chování, které je zneužitím práva, odmítnout poskytnout ochranu státním donucením (neznamená to ovšem odepření spravedlnosti). 1.6.6 Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy Podle této zásady (latinsky: bonos mores) výkon práv a povinností vyplývajících z občansko-právních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Soulad s dobrými mravy Pojem dobré mravy je v této souvislosti vykládán jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností. V konečném důsledku může být uvedená zásada v podmínkách některých 19
právně politických doktrín chápána jako opuštění metody aplikace práva a nastoupení cesty nalézání práva nebo spíše spravedlnosti. II. ÚS 249/97 Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rc 62/97 Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. 1.6.7 Zásada prevence Prevence Občanský zákoník vychází v celé své koncepci z uplatnění této zásady. Předmětná zásada své vyjádření nalezla v příkazu předcházet ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů. Zásady občanského práva mají význam při výkladu a aplikaci norem občanského práva. Jedná se o významný korektiv, který směřuje ke splnění cílů občanského práva. 1.7 Shrnutí učiva Občanské právo je tvořeno souborem právních norem, které stanoví osobní a majetkový statut subjektů. Jedná se o vztahy založené na vzájemném rovném postavení jejich účastníků. Tvoří obecný základ a východisko úpravy dalších odvětví soukromého práva. Základním pramenem je Ústava ČR, Listina základních práv a svobod a občanský zákoník z. č. 40/1964 Sb. 1.8 Samostatná práce studenta: 1. Definujte občanské právo jako odvětví práva a zařaďte ho do systému našeho práva. 2. Uveďte, co je předmětem občanského práva. 3. Stručně popište vývoj občanského práva v ČR. 4. Charakterizujte občanský zákoník. 5. Popište jednotlivé prameny občanského práva. 6. Vyjmenujte zásady občanského práva a definujte je. 7. Vysvětlete pojem dobré mravy. 1.9 Doporučená literatura [1] FIALA, J. a kol. Občanské právo. Praha : ASPI, a.s., 2006. Meritum. ISBN 80-7357-212-5. 20
[2] FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1692 s. ISBN 978-80-7357-395-9. [3] HOLUB, M.; ŠKÁROVÁ, M.; VANĚK, J. a kol. Vzory smluv a podání - 12. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 12. 2008. Praha : Linde Praha, a.s., 2009. ISBN 978-80-7201-742-3. [4] JANKŮ, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. Praha : C.H.Beck, 2008. 517s. ISBN 978-80-7400-078-2. [5] PLECITÝ, V.; VRABEC, J.; SALAČ, J. Základy občanského práva. Plzeň : A. Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-145-8. [6] ŠÍMA A., SUK M. Základy práva pro střední a vyšší odborné školy. Praha : C.H. Beck, 2009. 396 s. ISBN 80-7179-567-4. [7] ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. 459 s. ISBN 978-80-7357-468. [8] Portál pro občanské a obchodní právo: http://is.vos.cz/testy2/prac/jx/. 21
22
2 Občanskoprávní skutečnosti Obsah kapitoly 2.1 Cíle kapitoly 2.2 Klíčová slova 2.3 Druhy občanskoprávních skutečností 2.4 Právní úkony 2.4.1 Typy a druhy právních úkonů 2.4.2 Vznik právních úkonů 2.4.3 Náležitosti právních úkonů 2.4.4 Obsah právních úkonů 2.4.5 Následky právních úkonů 2.5 Shrnutí učiva 2.6 Samostatná práce studenta 2.7 Doporučená literatura 2.1 Cíle kapitoly vymezení pojmu občanskoprávní skutečnost rozlišení jednotlivých druhů občanskoprávních skutečností definice právního úkonu rozlišení jejich druhů definice jednotlivých následků právních úkonů 2.2 Klíčová slova občanskoprávní skutečnost, právní úkon, subjekt, fyzická osoba, právnická osoba, náležitosti právního úkonu, subjekt, vůle, projev, soulad vůle a projevu, předmět. Občanskoprávní předpisy pojem občanskoprávních skutečností nedefinují. Obecně lze dovodit, že občanskoprávní skutečnosti jsou takovými skutečnostmi, s nimiž normy občanského práva spojují vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů. Z hlediska právně-technického jsou občanskoprávními skutečnostmi takové okolnosti, které jsou předvídány hypotézou občanskoprávní normy a vedou ke vzniku následků předvídaných dispozicí této či jiné občanskoprávní normy. Informace http://is.vos.cz/t esty2/prac/jx/ 2.3 Druhy občanskoprávních skutečností Vznik, změna či zánik občanskoprávních vztahů stejně jako právních vztahů obecně, jsou následkem určitých společenských a přírodních jevů, se kterými právo tyto následky spojuje. Spojením příslušných právních následků se společenskými a přírodními jevy, nabývají tyto jevy podobu právních skutečností. Právní skutečnosti jen výjimečně působí na právní vztah samostatně. V naprosté většině případů je vznik, 23
vývoj i zánik právních vztahů důsledkem vlivu celého komplexu souvisejících a navazujících právních skutečností. Základní třídění občanskoprávních skutečností je založeno na rozdílné míře uplatnění lidského volního chování při jejich formování. Vedle společenských a přírodních jevů spojuje objektivní právo právní následky také s uměle konstruovanými skutečnostmi, které nemají své vyjádření v objektivní realitě. Pro takové konstrukce se používá označení fikce. Klasifikace právních skutečností Právní skutečnosti lze klasifikovat podle různých kritérií.: 1. podle jejich povahy, tj. podle toho, zda jsou či nejsou závislé na lidské vůli, 2. podle způsobu jejich dokazování, 3. podle toho, zda vyvolají následky samy nebo ve spojitosti s jinými skutečnostmi, 4. podle doby působení. Ad 1) Základní třídění spočívá v rozlišování subjektivních a objektivních právních skutečností, a to na základě uplatnění lidského volního chování na jejich formování. Subjektivní skutečnosti a) Subjektivní jsou takové právní skutečnosti, které vycházejí z vůle lidí a projevují se jako lidské chování. Právní skutečností však není každé lidské chování, protože právní normy spojují právní následky pouze ze společensky nejzajímavějšími projevy lidského chování. Proto není právní skutečností chování v rámci společenské úsluhy, ani chování, které nemá žádoucí společenskou úroveň a relevanci, a proto s ním nejsou spojeny právní následky. Právní následky nemůže vyvolat ani zdánlivé chování, které však není chováním, neboť určitý lidský projev je výsledkem cizích zásahů, tj. projevů cizí vůle nebo přírodních sil. Jedná se o: chování podle práva chování právem aprobované právní úkony, chování protiprávní chování právem reprobované protiprávní úkon. Protiprávní úkony jsou lidským chováním zaměřeným proti pravidlům chování zakotveným v právních normách, čímž jsou porušovány nebo ohrožovány právem chráněné společenské vztahy. Protiprávní úkony lze dále členit podle různých hledisek. Podle jejich vlivu na právní vztahy se rozeznávají protiprávní úkony ohrožovací a porušovací, podle vztahu k zavinění jsou to protiprávní úkony zaviněné a nezaviněné. Opětovně nabývá v občanském právu význam rozlišování protiprávních úkonů porušujících smluvní povinnost nebo mimosmluvní povinnost. konstitutivní soudní nebo jiná úřední rozhodnutí, chování lidí, které nepochází z právem uznané vůle subjektů tj. tvůrčí duševní činnost člověka. Objektivní skutečnosti b) Objektivními jsou právní skutečnosti, jež nejsou přímo závislé na lidském chování. Jsou jimi různé neosobní přírodní a společenské jevy různého druhu, charakteru a povahy, s nimiž objektivní právo spojuje právní následky. Jedná se o: Stavy - trvající právní skutečnosti, které lze třídit podle jejich vztahu k objektivnímu právu na stavy právní a stavy protiprávní. Události - objektivní právní skutečnosti, tj. skutečnosti, které nezávisí na lidské vůli ani na lidském chování, ale právo s nimi spojuje určité právní následky, např. živelné události, 24
výsledky působení přírodních zákonitostí, biologických procesů apod. Zvláštní právní událostí je běh času, o jehož důsledcích bude pojednáno samostatně. Skupina nesamostatných právních skutečností bývá označována také jako soustava právních skutečností. Tyto skutečnosti působí buď společně anebo postupně. Z hlediska doby působení lze právní skutečnosti rozdělit na jednorázové a trvající stavy. Stavy se podle poměru jejich účinků k objektivnímu právu dají klasifikovat na právní a protiprávní. Další hlediska dělení. Ad 2) Podle dokazování rozeznáváme skutečnosti, které se dokazují a ty, které není třeba dokazovat: a) skutečnosti obecně známé, b) skutečnosti předpokládané tzv. domněnky. Ad 3) Podle toho, zda vyvolají následky samy nebo ve spojitosti s jinými skutečnostmi se občanskoprávní skutečnosti dělí na: a) jednoduché (samostatné), jakými je např. smrt či narození člověka a b) složené (neboli nesamostatné), jakými je např. vznik společného nájmu manžely. Ad 4) Podle doby působení se dělí na: a) jednorázové, které působí krátce a b) trvající, které znamenají dlouhodobější stav, (ať již právní či protiprávní). 2.4 Právní úkony Nejvýznamnějšími občanskoprávními skutečnostmi, které působí vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů, jsou právní úkony. Právní úkony jsou lidským chováním, které je determinované právem uznanou vůlí subjektů, zaměřenou k vyvolání určitých následků. Definice právního úkonu Z ust. 34 občanského zákoníku vyplývá, že,,právním úkonem je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Toto vymezení zahrnuje následující podstatné znaky právního úkonu: a) projev vůle, b) zaměření projevu vůle, c) uznání projevu vůle právním řádem, d) nastoupení následků, které jednající svým projevem vůle zamýšlel vyvolat. Znaky úkonu právního 2.4.1 Typy a druhy právních úkonů Právní úkony lze klasifikovat podle různých kritérií. Základní rozlišování spočívá v třídění na typické a atypické právní úkony. Typickými jsou ty, které se v praxi velmi často vyskytují, a proto je právní řád reguluje ve zvláštních a ustálených formách, které speciálně pojmenovává. Atypické jsou právní úkony, které nejsou vzhledem k jejich menší frekvenci a významu výslovně upravované a nejsou ani právními 25
normami pojmenované. Přípustnost takových úkonů však v občanskoprávní sféře nelze vyloučit. Občanský zákoník připouští atypické právní úkony v ust. 51 (inominátní). Vedle ryze typických a atypických právních úkonů lze rozlišovat i smíšené právní úkony, které jsou kombinací dvou typů. Klasifikace právních úkonů Klasifikace druhů právních úkonů vyplývá z následujících hledisek: a) podle počtu stran - jednostranné, - dvoustranné, - vícestranné, b) podle obsahu podstaty právního úkonu - volní, - reálné, c) podle nutnosti vyjádření kauzy - obligatorně kauzální, - obligatorně abstraktní, - fakultativně kauzální, d) podle formy - formální, - neformální, e) podle poměru majetkového naplnění - úplatné, - bezplatné, f) podle okamžiku nastoupení následků ve vztahu k jednajícímu - úkony mezi živými, - úkony pro případ smrti, g) podle předpokladu vzniku a zaměření účinků - adresované, - neadresované. 2.4.2 Vznik právních úkonů Vznik právních úkonů Právní úkon vzniká, jakmile existují jeho pojmové znaky. Jde o tzv. perfekci, kterou je třeba odlišovat od platnosti. a) Perfekce právního úkonu je stav, kdy právní úkon byl dovršen, tzn., když jsou splněny jeho podstatné znaky, aby se vůbec mohlo jednat o právní úkon. b) Platnost právního úkonu je další okolností, která závisí na splnění náležitostí právního úkonu. Může proto nastat situace, kdy právní úkon sice vznikl, ale trpí určitou vadou, která jej činí neplatným. 2.4.3 Náležitosti právních úkonů Náležitosti právních úkonů K tomu, aby právní úkon byl způsobilý vyvolat patřičné právní následky je třeba vedle 26
existence jeho pojmových znaků naplnění stanovených kvalitativních podmínek, označovaných jako náležitosti právního úkonu. Tyto náležitosti se obvykle třídí to těchto skupin: a) náležitosti subjektu právní úkon musí učinit osoba, která má způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům. b) náležitosti vůle vůle musí být daná, vážná, prostá omylu a svobodná (právní úkon nesmí být učiněn při použití fyzického násilí, bezprávné výhrůžky a tísně). c) náležitosti projevu právní úkon musí být učiněn srozumitelně, určitě a ve stanovené formě. d) náležitosti poměru a vůle projevu platnost právního úkonu je podmíněna souladem mezi vůlí a projevem. e) náležitosti předmětu předmět právního úkonu musí být možný a dovolený. 2.4.4 Obsah právních úkonů Obsahem právního úkonu je třeba rozumět určení právních následků, které z něho mají vzniknout. Obsah právního úkonu nesmí být v rozporu se zákonem a nesmí ho ani obcházet. Obsahové složky právního úkonu se třídí podle jejich frekvence, a tím také právní relevance na složky: a) podstatné - takové, které se bezpodmínečně vyžadují ke vzniku právního úkonu. Tyto složky jsou stanoveny jednak právním předpisem nebo dohodou účastníků. b) pravidelné takové, které se v právních úkonech zpravidla vyskytují, ale jejich nedostatek nemá vliv na platnost právního úkonu. c) nahodilé - takové, které se v právním úkonu vyskytují jen nahodile, nepravidelně. Nahodilými složkami právního úkonu jsou především podmínky, stanovení doby a příkaz. Obsah právních úkonů Podmínky jsou takovými vedlejšími ustanoveními v právním úkonu, kterými se následky právního úkonu činí závislé na nejisté skutečnosti. Tato nejistá skutečnost může být budoucí skutečnost, o níž účastníkům není známo, zda vůbec nastane, či skutečnost, o níž účastníci nevědí, kdy nastane, nebo minulá skutečnost, o níž účastníci nevědí, že nastala. Podmínkou může být objektivní skutečnost (např. dosažení věku) nebo subjektivní (např. uzavření smlouvy). Pro podmínky je stanoveno, že musí být fyzicky objektivně možné a dovolené. 2.4.5 Následky právních úkonů Následkem právního úkonu je vznik, změna nebo zánik právního vztahu (práv a povinností). Tyto následky mají osobní a věcný rozsah, přičemž osobní rozsah vymezuje okruh osob, které jsou právním úkonem dotčeny, a věcný rozsah vymezuje právní vztahy, které jsou právním úkonem zakládány, měněny nebo rušeny. Zásadně platí, že právní úkon má následky jen pro osoby, které ho učinily. Výjimku představuje smlouva ve prospěch třetí osoby (latinsky: pactum in favorem tercii). Jde o smlouvu, kterou jedna strana slibuje druhé straně, že bude plnit třetí osobě. Konkrétním případem smlouvy ve prospěch třetí osoby je pojistná smlouva, pokud se týká pojištění majetku, Následky právních úkonů 27