Rodičovství lesbických žen

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Pedagogika Markéta Hýsková Rodičovství lesbických žen Bakalářská diplomová práce Vedoucí: Mgr. Lenka Kamanová 2013

Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně na základě studia uvedené literatury a realizace vlastní výzkumné sondy....

Chtěla bych poděkovat vedoucí mé práce, Mgr. Lence Kamanové, za její cenné rady a připomínky a také za její vstřícnost a ochotu, se kterou k vedení mé práce přistupovala. Děkuji také všem respondentkám, protože díky nim mohla tato práce vzniknout.

Obsah Úvod...5 1 Homosexualita...6 1.1 Sexuální orientace, identifikace a chování...7 1.2 Homosexualita ve společnosti...8 1.2.1 Homofobie...9 2 Rodina ve vztahu k homosexualitě...11 2.1 Definice rodiny...12 2.2 Rodičovství...13 3 Soužití homosexuálních partnerů...14 3.1 Registrované partnerství...14 4 Homoparentalita a její zkoumání...16 4.1 Variabilita homoparentality...20 5 Plánované lesbické rodičovství...22 6 Cesty k rodičovství u lesbických žen...23 6.1 Přirozené početí při pohlavním styku...23 6.2 Asistovaná reprodukce...23 6.3 Domácí inseminace...24 6.4 Náhradní rodinná péče...24 7 Metodologie výzkumu...26 7.1 Cíl výzkumu...26 7.2 Výzkumný problém a výzkumné otázky...27 7.3 Techniky sběru dat a jejich analýzy...27 7.4 Deskripce výzkumného souboru a způsob výběru vzorku...29 8 Analýza a interpretace dat...31 8.1 Plánujeme rodinu...31 8.2 Chceme dítě, ale jak to uděláme?...34 8.3 Jak si budeme říkat, aneb vztahy a oslovování v homoparentální rodině...41 8.4 Potřebuje naše dítě tátu nebo mužský vzor?...43 8.5 A co lidi? Vztahy v širší rodině a okolí...47 8.6 Otazníky budoucnosti...50 9 Diskuse...53 Závěr...56 Seznam použité literatury a zdrojů...58

Úvod Tématem práce je rodičovství lesbických žen. I přes to, že se tohle spojení může zdát nereálně, se tento rodinný model stále častěji objevuje v naší společnosti, a proto bychom mu měli věnovat pozornost. Od dob, kdy homosexualita byla trestná, uplynul již nějaký čas a mohli bychom říci, že i v legislativě soužití stejnopohlavních párů došlo a stále dochází k jistým změnám. Společnost se v určitých směrech stává tolerantnější k sexuálním menšinám. Téma homoparentality však stále zůstává ve většině společenství tématem poměrně tabuizovaným. Jakmile se však v diskusi objeví téma rodiny, dětí či rodičovství, debata dostane ostré emocionální obrátky a rychle skončí. Dá se tak říci, že otázka homosexuální rodiny je jakýmsi lakmusovým papírkem tolerance společnosti, její schopnosti dobrat se podstaty vlastních předsudků a stereotypů a reagovat na ně (Sokolová, 2004). Možnost zakládat homoparentální rodiny se však rozmáhá, ačkoli způsoby vytvoření tohoto rodinného modelu nejsou vždy v mezích zákona. Možná právě proto se v tuzemských podmínkách o těchto rodinách dostatečně často nemluví a řada lidí může předpokládat, že ani neexistují. Já chci poukázat nejen na existenci těchto rodin, ale i na to, jak takové rodiny fungují. Považuji toto téma za aktuální a přínosné v rámci pedagogiky, jelikož součástí pedagogických věd je nejen výchova a vzdělávání v institucích tomu určených, ale právě i výchova dětí v rodině. A jelikož tyto rodiny se v mnoha znacích od jiných rodin tvořených mužem a ženou odlišují, je žádoucí zmapovat situaci i v nich. Ačkoli homoparentální rodiny existují ve společnosti již řadu dekád, až nyní se rozmáhá trend takzvaného plánovaného lesbického rodičovství, kdy se dvě ženy rozhodnou pro rodičovství v kontextu stávajícího homosexuálního vztahu. Tento jev, kterému se v práci dále věnuji, zatím nemá příliš široký vědecký základ. V tuzemských podmínkách dva hlavní zdroje mapující situaci těchto rodin jsou práce, které vznikaly souběžně koncem minulého desetiletí, a to publikace Plánovaná lesbická rodina, jejíž autorkou je Mgr. Eva Polášková, Ph.D. (2009) a publikace Matky kuráže docentky Kateřiny Nedbálkové (2011). Kromě těchto publikací existuje řada prací menšího rozsahu věnující se této problematice. V průběhu práce budu odkazovat na některé z nich. 5

V první části práce se zabývám třemi zásadními podtématy, která přímo souvisí s ústředním tématem. Těmito třemi pomyslnými okruhy je téma homosexuality, téma rodiny a rodičovství a téma homoparentality. Následující empirická část práce se věnuje lesbickým rodinám v praxi. Výzkumnou sondou jsem zjišťovala to, jak rodiny lesbických partnerek vznikají, jak samotné aktérky vnímají své rodičovství a jaká specifika se v něm nacházejí. Poslední část práce tvoří diskuse nad zjištěnými údaji a závěr celé práce. K práci nejsou přiloženy přepisy rozhovorů, jako je zvykem a normou na ÚPV, ale budou k dispozici přímo u obhajoby práce a to z důvodu, že se jedná o materiál obsahující velmi citlivé informace. 1 Homosexualita Homosexualita není jednotně definovaným pojmem. Definice se liší z hlediska oborů, z jakých je tato problematika nahlížena, i z pohledu jednotlivých autorů. Sexuolog Petr Weiss (2009) v pořadu ČT Experiment říká: Homosexualita je variace lidské sexuální orientace, rozhodně to není ani porucha a ani nemoc. Tento pohled je však relativně nový, jelikož až na začátku 90. let byla homosexualita vyškrtnuta ze seznamu nemocí a psychických poruch. Z tohoto období pochází například tato definice: Homosexualitou rozumíme trvalou citovou a erotickou preferenci osob stejného pohlaví. Je to celoživotní, neměnný a nezvolený stav, charakterizovaný tím, že jeho nositel je pohlavně přitahován a vzrušován převážně či výlučně osobami stejného pohlaví (Brzek & Pondělíčková in Janošová, 2000, s. 13). Procházka ve své publikaci uvádí, že homosexualita je: převažující nebo výlučná erotická a citová náklonnost k osobám stejného pohlaví (Procházka, 2002, s. 26). V psychologickém slovníku můžeme najít obdobnou definici, tedy že homosexualita je pohlavní náklonnost k osobám stejného pohlaví (Hartl & Hartlová, 2000, s. 194). Zde je viditelné, jak jednotliví autoři nahlížejí na homosexualitu buď jako pouze na sexuální či erotickou vlastnost, zatímco někteří neopomínají také citovou povahu tohoto pojmu. Nicméně jak sexuální tak citová složka by měla být zastoupena, aby pokryla homosexuální vztahovost v celém měřítku, stejně jako je tomu u většinové heterosexuální orientace. V mém případě budu pohlížet na homosexualitu jako nejen na sexuální preferenci stejného pohlaví, ale právě i na preferenci vztahovou či citovou. Neexistuje bohužel ani jasná či přesvědčivá odpověď na to, jak homosexualita 6

vzniká nebo jaké jsou její příčiny. Existují různorodé teorie jejího vzniku, které jsou však podložené nepříliš jednoznačnými výzkumy. Velmi pravděpodobně je homosexualita zapříčiněna alespoň do jisté míry geneticky. Výzkumy z předválečných let dokonce poukazují na zvýšený výskyt homosexuality v příbuzenstvu zkoumaných homosexuálních jedinců. Zkoumání výskytu homosexuality v příbuzenstvu se věnoval například H. Ellis. Poněkud přesvědčivější důkaz o genetické podmíněnosti homosexuality přináší výzkum D. Hammera a S. Le Vaye z roku 1993, kteří zjistili anomálii při zkoumání pohlavního chromozomu X, na jehož hrotu dlouhého raménka se pravděpodobně nachází gen nebo geny odpovědné za vznik homosexuality. Bližší zkoumání tohoto genu nebo skupiny genů však nebylo realizováno, neboť by vyžadovalo rozsáhlý a náročný výzkum (Janošová, 2000). Další z uváděných příčin vzniku je hormonální nevyváženost v období mezi 4. - 6. měsícem prenatálního vývoje, kdy dochází k formování sexuální diferenciace centrálního nervového systému. Dříve se vědci domnívali, že se jedná o nízkou hladinu testosteronu, nyní se přiklánějí spíše k vysvětlení na základě reakce sexuálních center mezimozku na tento hormon (ibid.). Další skupinou teorií jsou také postnatální vlivy na jedince, například rodičovské chování nebo další psychogenní vlivy. Většina autorů se ale shoduje na tom, že postnatální jevy mohou mít vliv na sexualitu pouze u disponovaných jedinců a ve velmi nízkém věku (cca do 3 let) (ibid.). Uvádím zde pouze nejznámější a nejčastěji uváděné teorie o příčinách vzniku homosexuality. I tak můžeme vidět, že jsou velmi rozporuplné a neexistuje žádná, která by příčiny homosexuality jednoznačně vysvětlila. Pravděpodobně se jedná o jakousi kombinaci výše uvedených vlivů. 1.1 Sexuální orientace, identifikace a chování Při uvažování o definování homosexuality je nutné rozlišovat mezi třemi základními odlišnými aspekty lidské sexuality. Jedná se o sexuální chování, identifikaci a prožívání. Sexuální chování je pouze vnějším projevem lidské sexuality, které nemusí korespondovat s reálnou orientací (Janošová, 2000). Řada heterosexuálně orientovaných jedinců přiznává homosexuální zkušenost a mnoho homosexuálů dokonce žilo delší dobu v heterosexuálním vztahu, buď proto, že se snažili skrývat svou orientaci nebo proto, že se až později sami identifikovali jako homosexuální. Homosexuálním 7

chováním se rozumí pohlavní styk nebo jiná sexuální aktivita s osobou stejného pohlaví (Procházka, 2002, s. 4). Sexuální identifikace se týká vlastního sebepojetí člověka, tedy za koho sám sebe považuje. Nejpřesnějším ukazatelem je potom sexuální prožívání, s nímž je spojena veškerá sexuální aktivita. Jedná se například o sexuální sny, fantazie a přání (Janošová, 2000). Sexuální orientace je trvalou a neměnnou charakteristikou každého člověka. Vyjadřuje, že při volbě erotického partnera a své citové náklonnosti dáváme někomu přednost, muži nebo ženě. To ovšem neznamená, že umíme nějak jednoznačně a objektivně sexuální orientaci určit, změřit či stanovit. Jediným prostředkem pro její stanovení je vlastní sebepoznání a lékař či psycholog může v tomto procesu působit jen jako kvalifikovaný průvodce. Při rozpoznávání sexuální orientace jsou velmi důležité obsahy erotických snů, fantazií a představ a také projevy citové náklonnosti, do koho se člověk častěji a intenzivněji zamilovává (Procházka, 2002, s. 4). 1.2 Homosexualita ve společnosti Přítomnost homosexuálně orientovaných jedinců v lidském společenství vyvolává různé názory, které se proměňují v průběhu doby, a také se liší člověk od člověka. Doba, kdy byla homosexualita považována za nemoc je sice již překonána, i přes to se řada jedinců s homosexualitou mezi lidmi tak docela nesmířila nebo není ochotna homosexuálům poskytnout stejná práva jako má většinová společnost. V letech 1993, 1998 a 2003 byl Sexuologickým ústavem 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze realizován výzkum sexuálního chování v ČR, jehož součástí byla mimo jiné otázka týkající se právě názorů na homosexualitu. V roce 2003 považuje homosexualitu za přirozený jev 30% mužů i žen. Od prvního zkoumání z roku 1993 stouplo tohle číslo o 8%. Současně však stále téměř stejně velká část populace (22% mužů a 27% žen) považuje i na konci dvacátého století homosexualitu za nemoc (Weiss & Zvěřina, 2004). Tento výzkum byl realizován dotazníkovou metodou. Výběrový soubor byl reprezentativním vzorkem populace ČR od 15 let. Nejnověji mapuje postoje veřejnosti k homosexualitě a především právům homosexuálů Centrum pro výzkum veřejného mínění. Hlavní náplní práce oddělení je výzkumný projekt Naše společnost, v jehož rámci je prováděno deset šetření ročně. Jedná se o průzkum veřejného mínění na reprezentativním vzorku české populace od 8

15 let, kterého se vždy účastní minimálně 1000 respondentů. Omnibusová podoba dotazníku umožňuje pokrýt velkou šíři námětů, a do šetření jsou proto pravidelně řazena politická, ekonomická i další obecně společenská témata. Jsou využívány jak opakované otázky, které umožňují sledovat vývoj zkoumaných jevů, tak náměty nové, reagující na aktuální dění (Centrum pro výzkum veřejného mínění). V květnu 2012 byl do pravidelných šetření Naše společnost zařazen blok otázek týkající se hodnot a občanských práv. V rámci něj byly pokládány otázky ohledně tolerance české společnosti vůči homosexuálně orientovaným mužům a ženám, a také zjišťovány názory na práva homosexuálně orientovaných uzavřít sňatek, registrované partnerství a adoptovat děti (Tabery, 2012). To, že homosexuálové by měli mít právo uzavřít registrované partnerství, podporuje 75% populace, uzavření manželství by však homosexuálním párům schválilo pouze 51%. Názor podporující výchovu dětí homosexuálními páry sice od roku 2005 (19%) stoupl téměř na dvojnásobek (37% v roce 2012), nicméně jej stále neschvaluje ani polovina občanů ČR, respektive dotazovaného vzorku. Z hlediska věku je u všech tří položek výrazně nižší podpora u dotázaných nad 60 let. U adopce dětí je pak se zvyšujícím se věkem viditelná postupně klesající podpora tohoto práva (Tabery, 2012, s. 3). Tyto výsledky potvrzují, ač pomalu, stoupající míru tolerance českých občanů k homosexuální menšině. 1.2.1 Homofobie Nejrozšířenějším termínem používaným v souvislosti s nepřátelskými postoji a chováním vůči homosexuálním lidem je homofobie (Pechová, 2007). Homofobie se dá popsat jako jakýsi strach ze sexuálních menšin. Nemusí se však jednat jen o strach z homosexuálů jako takových, nicméně i ze své vlastní orientace. Hartl a Hartlová (2000) definují homofobii jako chorobný strach ze svých vlastních homosexuálních tendencí (jako obranný mechanizmus) nebo z homosexuálních osob, tedy ze styku s nimi či z jejich společenského a legislativního zrovnoprávnění s heterosexuály. Původ tohoto slova není zcela znám. V aktuálním významu ho však začal používat George Weinberg a do povědomí se dostalo díky jeho knize Society and the Healthy Homosexual z roku 1972 (Pechová, 2007). S pojmem homofobie úzce souvisí také termín heterosexismus. Heterosexismem se rozumí takový přístup, který (obvykle) nevědomě považuje heterosexualitu za 9

jedinou přirozenou či samozřejmou sexuální orientaci (Pechová, 2007). Tento postoj vyplývá jednak z toho, že majoritní společnost je heterosexuálně orientovaná, jednak i z kulturních předpokladů. Lidé automaticky předpokládají, že ostatní jedinci v jejich okolí jsou heterosexuální do chvíle, než zjistí případný opak. Jak uvádí Pechová (2007), lidé se obvykle ptají chlapců, mají-li přítelkyni a jen těžko někoho napadne zeptat se, máš už přítelkyni nebo přítele?. Je to tedy jev, kdy člověk nevědomě předpokládá heterosexualitu jedinců ve svém okolí. V souvislosti s homofobií je důležité zmínit také diskriminaci sexuálních menšin. Zatímco homofobie se vztahuje spíše k psychickému či citovému vnitřnímu prožívání, v souvislosti s diskriminací hovoříme o reálných činech. Zjednodušeně řečeno, diskriminace je také přístup, kdy se jedinci dostává špatného zacházení nikoliv na základě jeho schopností a skutků, ale na základě negativních stereotypů přisuzovaných například jeho rase, národu, pohlaví, sexuální orientaci či pohlavní identitě. Diskriminace může mít podobu omezení přístupu k základním lidským právům, zaměstnání, bydlení či veřejným službám. Může se také projevovat obtěžováním či pronásledováním. Extrémním případem jsou pak takzvané zločiny z nenávisti (hate crimes), kdy dochází k násilným útokům motivovaným nesnášenlivostí k dané skupině obyvatel (Pechová, 2007). Česká republika patří mezi řadu vyspělých zemí, jejichž legislativní systém homosexualitu nahlíží jako plnohodnotnou a rovnoprávnou variantu sexuální orientace (Polášková, 2009, s. 35). Naši legislativu ovlivnily postupné kroky upravující diskriminaci homosexuality. Homosexuální chování u nás přestalo být trestné roku 1961, koncem osmdesátých let potom byla zrušena trestnost podávání seznamovacích inzerátů určených osobám stejného pohlaví a následně byla v roce 1990 sjednocena věková hranice pro souhlasný homosexuální styk s heterosexuálním a stanovena tak na 15 let věku (Polášková, 2009). Českou republiku ke krokům ochrany homosexuálů a dalších sexuálních menšin zavazuje Smlouva o Evropském společenství. Zákaz diskriminace na základě sexuální orientace se v České republice již stal součásti zákona o zaměstnanosti a zákoníku práce (Pechová, 2006). Výzkumu diskriminace homosexuálů u nás se věnoval Procházka a kol. (2003), který hodnotí ČR jako jednu z nejvstřícnějších zemí v Evropě co se týče přístupu k homosexuálním jedincům. I přes to se ale s nějakou formou diskriminace setkalo 65% zkoumaného vzorku (Procházka a kol., 2003). 10

Tento výzkum využil metody dotazníkového šetření mezi osobami považujícími se za homosexuálně či bisexuálně orientované. Šetření se zúčastnilo 267 respondentů (181 mužů a 86 žen), kteří byli kontaktováni pomocí časopisů, internetových serverů a společenských akcí určených pro gay, lesbickou a bisexuální menšinu (Pechová, 2009, s. 2). Dotazníky byly vytvořeny organizací International Lesbian, Gay, Bisexual, Trans and Intersex Association pro účely mezinárodního výzkumného projektu v Evropských zemích. Podobný výzkum byl realizován ještě v roce 2009, kdy byly ponechány dvě třetiny původních položek dotazníku, zbytek byl lehce poupraven. V tomto výzkumu celkem 56 % respondentů uvedlo, že se za posledních pět let alespoň jednou setkalo s diskriminací či obtěžováním Závažné je zejména zjištění, že 14 % mužských respondentů se setkalo s fyzickým napadením kvůli své sexuální orientaci (Pechová, 2009, s. 15). Téma homofobie je také důležitým aspektem z hlediska rodin homosexuálních partnerů, o nichž tato práce primárně je, a především jejich dětí. Jak podotýká Sokolová (2004), právě homofobní a diskriminační chování je tím, co stigmatizuje děti vyrůstající se stejnopohlavními rodiči, jejichž samotná sexuální orientace děti ovlivňovat nemusí, zatímco různé ozvy z okolí mohou jejich život do značné míry narušovat, ať už se jedná o posměch vrstevníků či odmítavé postavení učitelů ve škole, vedoucích pracovníků v zaměstnání a podobně....tato traumatizace a stigmatizace nevzniká v rodině, nepůsobí tedy uvnitř a zevnitř rodiny, ale že příčinou těchto problémů je homofobie společnosti. Jinými slovy, z výpovědí dětí z rodin homosexuálních rodičů a jejich psychologických profilů, které jsou nám k dispozici, je zřejmé, že v centru pozornosti by měla být ne homosexuální rodina, jak je tomu doposud, ale homofobie společnosti (Sokolová, 2004, s. 93). 2 Rodina ve vztahu k homosexualitě Rodina je považována za základní společenskou jednotku. V současné době se však podoba rodiny začíná lišit od tradičních norem této instituce a začínají se objevovat stále častěji různé alternativní formy rodinného soužití. 11

2.1 Definice rodiny Na rodinu existují různé pohledy z hlediska oborů, které ji zkoumají a každý z nich klade důraz na některý z aspektů či některou z jejích funkcí. Rodina je institucí, jejíž součástí je každý člověk od narození až po smrt. Ačkoli její síla a nenahraditelnost v průběhu doby stále klesá a řada jejích funkcí je nahrazena jinými institucemi, stále je považována za jednu z nejzákladnějších a nejstabilnějších institucí. Její chápání se však stále proměňuje. Dnešní představa o rodině většinou zahrnuje muže a ženu, ideálně manželský pár, a jejich děti, případně další blízké příbuzné, jako prarodiče a další rodinné příslušníky. Dříve však pojem rodina měl daleko větší rozsah. Rodinou byly nazývány velké domácnosti, které zahrnovaly nejen to, co rodinou nazýváme nyní, ale i další členy domácnosti, jako například otroky či později služebnictvo. Takováto představa o rodině přežívala například v antice či v židovských rodinách. U vládnoucích tříd potom rodina znamenala v podstatě totéž co rod, tedy velkou skupinu lidí s příbuzenskými vztahy (Možný, 1990). V pedagogickém slovníku najdeme poměrně rozsáhlou definici rodiny. Průcha o rodině říká, že rodina je nejstarší společenská instituce. Plní socializační, ekonomické, sexuálně-regulační, reprodukční a další funkce. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu (Průcha, Walterová & Mareš, 2003, s. 202). Tato definice však přímo vylučuje z obsahu slova rodina rodiny homoparentální, pokud jako jednu z podmínek vykazuje reprodukční funkci rodiny, která není v rodině homosexuálních partnerů fyzicky možná. Na druhou stranu však jakousi reprodukci realizuje, ačkoli k ní využívá dalších osob stojících mimo rodinu. To však můžeme říci i o běžných rodinách, které využívají například možnosti asistované reprodukce nebo adopce. Jedná se tedy o rodinu? Podle psychologického slovníku je rodina společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí (Hartl & Hartlová, 2000, s. 512). Naše současná představa o rodině zahrnuje to, co Hartl definuje jako rodinu nukleární, tedy jadernou rodinu obou manželů/rodičů s dítětem či dětmi (ibid., s. 512). V případě této definice se opět setkáváme s podobným dilematem jako u předchozí. Pokud je předpokladem k tomu tvořit rodinu být ve svazku manželském, stejnopohlavní páry opět ani se svými dětmi rodinu tvořit nemohou. Stejně tak by ji ale podle výše uvedené definice netvořily stále častěji se objevující nesezdané páry s dětmi, 12

které však v ostatních ohledech plně obstarávají funkce rodiny. Sociologický slovník definuje rodinu jako formu dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti (Jandourek, 2001, s. 206). Tato definice je základní a dala by se použít i pro definování homoparentálních rodin. Pokud ovšem přistoupíme na to, že i partnera/partnerku biologického rodiče dítěte budeme považovat taktéž za jeho rodiče. 2.2 Rodičovství Pokud tedy rodinu tvoří rodiče a děti, přímo s pojmem rodina souvisí také pojem rodičovství. Jako zastřešující definici rodičovství lze uvést například tuto. Rodičovství je trvalý vztah mezi dítětem a jeho pečovateli, přičemž lze rozlišit rodičovství biologické a rodičovství psychosociální (Gillernová, Kebza, Rymeš a kol., 2011, s. 15). Tato definice je velmi obecná, nicméně se přímo nabízí jako optimální pro účely této práce. Nevylučuje totiž z rodičovského stavu nebiologické rodiče dítěte a dokonce pojmenovává tento typ rodičovství. Dopátrat se nějaké přímé a konkrétnější definice termínu rodičovství je téměř nemožné, neboť by v takové situaci již nezahrnovala škálu typů rodinných soužití a potažmo tedy rodičovství. Je nicméně jasné, že rodičovství je jakousi životní rolí, která je nezvratná. Vztah mezi rodičem a dítětem je za jakýchkoli okolností neměnný. S historickým odstupem rodičovství také získává větší stabilitu, a to především proto, že od vynálezu antikoncepce, jež Možný (1999) významově srovnává s vynálezem ohně, je rodičovství jevem regulovatelným. Žena, potažmo pár má přímou možnost rozhodovat o tom, zda, kdy a kolik bude mít dětí (Možný, 1999). Dítě dnes není nevyhnutelným důsledkem sexu, není ani nábožensky zdůvodněnou morální povinností, z materiálního hlediska je spíše břemenem než ekonomickým přínosem. Jeho hodnota je spatřována v něm samém jako lidské bytosti a v jeho potenci navázat se svými rodiči trvalé emocionální pouto (Šeďová, 2003, s. 13). Co se týče homoparentálních rodin, platí výše uvedená definice dvojnásobně. Nejen, že dítě ani nemůže být důsledkem sexu, ale také z ekonomického hlediska je pro homosexuální páry mnohem náročnější se k dítěti vůbec dopracovat. 13

3 Soužití homosexuálních partnerů Stejně tak jako běžné partnerské soužití má právní rámec, který zaštiťuje institut manželství, tak i stejnopohlavní páry mají možnost uzavřít určitý právně ošetřený typ soužití. Jako první země na světě umožnilo Nizozemí od roku 2001 osobám stejného pohlaví uzavřít zcela regulérní manželství. V roce 2003 následovala Belgie (Baršová, 2004, s. 67). Dále se k těmto zemím přidalo také Španělsko, Švédsko, Norsko, Portugalsko a Island. Z mimoevropských zemí je manželství stejnopohlavním párům povoleno v Kanadě, JAR nebo v hlavním městě Mexika. V současné době se zákon projednává také ve Francii a Británii. V České republice udává právní rámec soužití homosexuálů zákon o registrovaném partnerství. 3.1 Registrované partnerství Registrované partnerství v původním slova smyslu označovalo jakýkoli úředně ověřený svazek dvou spolu žijících osob podobný manželství. V současné době se jeho význam zúžil na veřejnoprávně institucionalizovaný svazek dvojic stejného pohlaví. Podle Ministerstva vnitra ČR je registrované partnerství trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 239/2008 Sb. (Ministerstvo vnitra České republiky, 2010). Roku 2006 se tedy registrované partnerství stalo právoplatným institutem soužití osob. Jeho právní základna však není ani zdaleka tak silná jako základna institutu manželského. Podmínky uzavírání registrovaného partnerství i práva a povinnosti registrovaných partnerů určuje zákon o registrovaném partnerství. Partnerství vzniká projevem vůle dvou osob stejného pohlaví činěným formou souhlasného svobodného a úplného prohlášení těchto osob o tom, že spolu vstupují do partnerství (Zákon o registrovaném partnerství, 2006). Osoby, které partnerství uzavírají, musí být starší 18 let a alespoň jedna z osob musí být občanem ČR. Současně osoby uzavírající partnerství nemohou současně žít v manželství či partnerství, a to ani v zahraničí, a nemohou do něj vstoupit osoby ve vzájemné přímé příbuzenské linii či sourozenci. Proces uzavírání partnerství je do jisté míry totožný s uzavíráním svazku manželského, ale činí se před matrikářem a nejsou zapotřebí žádní svědci. Rovněž není možné uzavírat tento svazek jako církevní (Zákon o registrovaném partnerství, 2006). 14

Vedle knih narození, úmrtí či manželství vzniká společně s uzákoněním registrovaného partnerství i nová matriční kniha, do níž se zaznamenávají uzavřená registrovaná partnerství. Partnerům se potom vystavuje jakási obdoba oddacího listu doklad o registrovaném partnerství (Štěpánková & Čižinský, 2006). Dříve bylo povinností uvést registrované partnerství jako rodinný stav do občanského průkazu, tato povinnost je zrušena od ledna 2012, odkdy není nutné v OP rodinný stav uvést. Registrované partnerství má podobně jako manželství dopad na další oblasti života obou partnerů. Zákon upravuje jak práva, tak povinnosti partnerů vstupujících do registrovaného partnerství. Tato práva a povinnosti jsou pro obě strany v partnerství stejná. Nejdůležitějším aspektem registrovaného partnerství pro účely mé práce je právní ošetření vztahů k dětem partnerů. Vstup do partnerství nemá za následek omezení rodičovských práv této osoby ani nebrání ve svěření dítěte do péče. Partner bude mít k biologickému, či dříve do péče svěřenému nebo osvojenému dítěti svého partnera vztah nevlastního rodiče. Osvojení dítěte registrovanými partnery, resp. kterýmkoliv z partnerů, v době trvání registrovaného partnerství však bude zakázáno. Problematika náhradní rodinné péče spadá v českém právním řádu do působnosti zákona o rodině (č.94/1963 Sb.) Ten stanovuje, že uchazečem o individuální adopci se může stát jednotlivec bez ohledu na jeho/její sexuální orientaci, přičemž, jak bylo řečeno, zákon o registrovaném partnerství z této skupiny vylučuje osoby s registrovaným statusem. To znamená, že uzavřením registrovaného partnerství pozbývá gay muž či lesbická žena právo, které mu/jí bylo před vstupem do něj přiznáno (Polášková, 2009, s. 36). Tímto vzniká zásadní problém pro homoparentální rodiny z právního hlediska. Dítě si vytváří silnou citovou a emoční vazbu na lidi, s nimiž vyrůstá. V případě rozchodu či smrti biologického rodiče dítěte tedy nemá nebiologický rodič na dítě žádné právo. V případě rozchodu mu tak může biologický rodič dítěte bránit ve styku s dítětem. V případě úmrtí je umístěno do péče širšího příbuzenstva či umístěno do ústavní péče. Registrované partnerství způsobilo změny v dalších zákonech ústavy České republiky a jiných právních předpisech, jejichž výčet předkládá Zákon o registrovaném partnerství. Uzákonění registrovaného partnerství nebylo ani zdaleka akcí jednorázovou. Jeho prosazování a upravování se formovalo řadu let. Nejzásadnějším obdobím pro vývoj registrovaného partnerství jako institutu bylo období let 1998-2006, kdy se uzákonění 15

registrovaného partnerství díky opakovanému a poměrně častému parlamentnímu projednávání stalo významnou součástí obecné politické rozpravy a mediálního diskurzu v České republice (Seidl, 2012, s. 380). V tomto období fungovalo registrované partnerství jako referenční bod, kolem nějž se organizovala nejviditelnější část emancipačního úsilí (ibid., s. 381). Vůbec první ucelený poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství byl předložen roku 1998, jež měl za cíl prosadit registrované partnerství se stejnými právními následky jako manželství, to se netýkalo pouze úpravy vztahů k nezletilým dětem. Tento návrh zákona byl po několika diskusích zavrhnut hned v prvním čtení. Další návrh zákona z roku 1999 se jen nepatrně lišil od původního z předešlého roku a nesl název Zákon o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Opět byl po projednání zamítnut. Znovu se podobný zákon vrátil do poslanecké sněmovny v roce 2001. Tento návrh zákona čelí většině námitek, které zaznívaly v letech, kdy byly představovány dva předešlé. Tento návrh byl při prvním čtení vrácen vládě k dopracování. Konec vládního období však zapříčinil, že se toto v podstatě rovnalo zamítnutí. Další podobný návrh, který je však méně liberální a prosazuje partnerům méně příznivé právní postavení je návrh zákona o registrovaném partnerství z roku 2004. Tento návrh došel nejdál oproti třem předchozím, v závěrečném hlasování byl však zamítnut rozdílem jediného hlasu. Další, již pátý návrh zákona o registrovaném partnerství byl složen v dubnu roku 2005. Ve třetím čtení pro tento zákon hlasovalo 86 ze 147 přítomných poslanců a zákon tak byl schválen a vůbec poprvé postoupil do senátu, kde byl dne 26. ledna 2006 přijat. Následující měsíc, 16. února 2006, vetoval přijatý zákon prezident Václav Klaus, ale veto prezidenta přehlasovala těsnou nadpoloviční většinou Poslanecká sněmovna (Seidl, 2012). Zákon č.115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů 3. dubna 2006 a nabyl účinnosti 1. července 2006 (ibid., s. 450). 4 Homoparentalita a její zkoumání Homoparentalita je termín označující rodičovství homosexuálně orientovaných jedinců. Rodinu, kde stejnopohlavní pár vychovává dítě/děti můžeme tedy definovat termínem homoparentální rodina. Často se však setkáváme i s termínem homosexuální 16

rodina, který zcela nevystihuje to, co tímto označením myslíme. Termín homosexuální rodina je v podstatě zavádějící. Co přesně znamená? Že všichni členové a členky rodiny jsou homosexuální? Že rodiče či rodič jsou gayové nebo lesby? Že děti či jedno z dětí, a tím pádem případný sourozenec, je homosexuální? Nebo že prarodič, teta, strýc, bratranec, sestřenice atd. je gay nebo lesba? Všechny typy těchto rodin jsou nejen možné, ale v naší společnosti i existují. Je zajímavé, že rodinu, v níž heterosexuální rodiče mají homosexuální dítě (či děti) naše společnost považuje za rodinu heterosexuální, zatímco rodinu s homosexuálními rodiči a heterosexuálními dětmi za rodinu homosexuální (Sokolová, 2004). Právě termín homoparentální naopak přesně vystihuje to, že v této rodině jsou právě rodiče těmi členy rodiny, kteří mají homosexuální orientaci, a právě tímto typem rodin se tato práce zabývá. V rámci homoparentálních rodin, což je termín genderově nespecifikovaný, můžeme odlišit takzvané gay rodiny, kde je rodičovský pár tvořen dvěma muži a lesbické rodiny, kde naopak dítě vychovávají dvě ženy. Dalo by se říci, že homoparentální rodiny jsou alternativou objevující se v kontextu moderní společnosti. V posledních letech se objevuje boom tohoto typu rodin a také se díky různým organizacím, mediálním tlakům a politickým diskusím dostávají více do obecného povědomí. I když otázka gay a lesbického rodičovství stále funguje jako rozbuška, dostala se do popředí společenského zájmu jako velmi důležité integrální téma nejen diskusí o rovnoprávnosti sexuálních menšin, ale i obecných otázek uznání, různých forem diskriminace a lidských práv (Sokolová, 2009, s. 115). Dříve byla homosexualita přímo stav vyvracející rodičovství. Touha po naplnění rodičovské role spolu se sociálním tlakem vedla spíše ke snaze svou skutečnou citovou orientaci potlačit a přání po dítěti naplnit v oficiálním heterosexuálním svazku (Polášková, 2009, s. 42). S tím, že by homosexuální páry spolu mohly mít děti, se zkrátka nepočítalo. I přesto je však základna homoparentálních rodin poměrně široká, ačkoli u nás neexistují výzkumy, které by mapovaly početnost g/l rodin. Co se týče počtu gayů a leseb hlásících se k rodičovství, rozsáhlé výzkumy gay komunit v USA referují, že rodičem je každá pátá lesba a každý desátý gay (Nedbálková & Polášková, 2004, s. 2). I v tuzemsku se tedy dá předpokládat poměrně velký počet g/l rodičů. Problematika lesbického rodičovství upoutala poprvé pozornost odborníků z medicínských a sociálně vědních disciplín v druhé polovině sedmdesátých let minulého století v souvislosti s otázkou uspořádání porozvodové péče o děti lesbických matek. Do té doby je možné dohledat pouze ojedinělé 17

zmínky v podobě psychiatrických kazuistik (Patterson, 2002 in Polášková, 2009, s. 64). Počet studií g/l rodičovství lze odhadovat v řádu stovek. Co se týče realizovaných metod výzkumu, jedná se v naprosté většině o kvantitativní studie založené na dotazníkovém šetření využívajícím standardních psychologických technik (Nedbálková, 2011, s. 35). Předmětem zkoumání se stávají schopnosti lesbických a gay rodičů. Domnění, že gayové a lesbičky nejsou schopní rodiče, se zdá být empiricky nepodložené (Cramer, 1986; Falk, 1989; Gibbs, 1988; Patterson, 1996). Nebyly shledány ani výrazné rozdíly mezi lesbickými a heterosexuálními ženami v jejich celkovém mentálním zdraví nebo v jejich přístupech k výchově dětí (Kweskin & Cook, 1982; Lyons, 1983; Miller, Jacobsen, & Bigner, 1981; Mucklow & Phelan, 1979; Pagelow, 1980; Rand, Graham, & Rawlings, 1982; Thompson, McCandless, & Strickland, 1971). Ani citový a sexuální vztah k jiné ženě nebrání ženě ve schopnosti postarat se o své děti (Pagelow, 1980). Nedávné výsledky výzkumů také naznačují, že lesbické páry, které se staly společně rodiči, mají tendence se rovnoměrně postarat o rodinu i domácnost (Hand, 1991; Patterson, 1995) (Patterson, 1995a). Současně s tímto začíná také výzkum dětí z těchto rodin, který se věnuje především srovnávání dětí z homoparentálních rodin s dětmi vychovávanými v jiných rodinných konstelacích hodnocených jako běžné (Nedbálková, 2011). Tyto studie mají ve většině případů defenzivní charakter a snaží se poukázat na neexistenci rozdílů mezi dětmi z homoparentálních a běžných rodin. Tyto výzkumy se zaměřovaly především na tři oblasti zájmu dětí vyrůstajících v homoparentálních rodinách. Jednak se zaměřovaly na problematiku genderové identifikace dětí a na jejich vlastní sexuální orientaci v souvislosti s výchovou homosexuálními rodiči, dále potom problémy s chováním a psychický vývoj těchto dětí, ve třetí řadě potom na vliv rodičů na vytváření sociálních vztahů jejich dětí (Patterson, 1995a). Přehled realizovaných psychologických výzkumných šetření uvádí například Stacey & Biblarz (2001), kteří ve své studii analyzovali výsledky těchto šetření (Nedbálková, 2011). Z celkových 21 výzkumných šetření, jejichž reanalýzu předkládají v dané studii, pouze šest shledávají vhodně metodologicky ošetřených (Flaks et al., 1995; Brewaeys et al., 1997; Chan, Raboy & Patterson, 1998; Chan, Brooks, et al., 1998; Green et al., 1986; Tasker & Golombok, 1997). První čtyři zaměřené na plánované rodičovství a srovnání dětí lesbických žen a heterosexuálně orientovaných žen, následující dva potom zaměřené na děti narozené v heterosexuálním svazku, které byly po rozvodu 18

rodičů vychovávány matkou, která se identifikovala jako lesba a případně její partnerkou (Stacey & Biblarz, 2001). U ostatních autoři identifikovali koncepční, metodické a teoretické omezení v psychologických výzkumech zaměřených na efekty sexuální orientace rodičů na jejich děti a napadli převládající tvrzení, že sexuální orientace rodičů nemá žádný vliv (Stacey & Biblarz, 2001, s. 176). Příklad této studie uvádím záměrně, neboť řada jiných autorů se odvolává právě na výsledky kritizovaných výzkumů, které byly v této studii shledány za nedostatečně validní z důvodu metodologických nedostatků. Ten plyne především z toho, že v těchto výzkumech je defenzivně testována validita rozšířeného předsudku, že gay rodičovství je pro děti škodlivé, pokud tedy není dokázáno jinak (Nedbálková, 2011). Kromě toho autorka upozorňuje na další metodologické potíže stávajících výzkumů homoparentality. Jedním z nejzásadnějších problémů je neznalost základního souboru. To znesnadňuje práci s výběrem reprezentativního vzorku pro výzkum. Kromě toho bylo argumentem kritiků také to, že výzkumné soubory zahrnovaly pouze děti školního věku, přičemž důkazné vlivy výchovy v homoparentální rodině se mohou projevit až v pozdějším věku (Polášková, 2009). Zajímavým počinem z hlediska tohoto problému byl výzkum F. L. Tasker a S. Golombok, který má charakter longitudálního výzkumu a vznikl jako reakce na výše uvedenou kritiku. Projekt odstartoval v roce 1976, kdy byly středem zájmu děti vychovávané lesbickými ženami, kterým v té době bylo kolem deseti let, a následně byly ty stejné děti dotazovány v roce 1991, kdy jejich věk byl průměrně 25 let. Výzkum se zaměřuje na oblast genderového, emocionálního a sociálního rozvoje těchto dětí. Ani v tomto šetření autorky neshledaly žádné zásadní rozdíly ve sledovaných oblastech (Tasker & Golombok, 1997). Dalším úskalím je také politická aktuálnost tématu, která může zapříčinit to, že většinou autoři výzkumů sklouzávají k defenzivě nebo naopak kritice homoparentality či homosexuality obecně (Nedbálková, 2011). Většina autorů a autorek se politickému kontextu výzkumu homoparentality vyhýbá, čímž se (ne příliš přesvědčivě) snaží navodit zdání neangažované, nezaujaté a objektivní vědy. K posílení představy o objektivitě vlastního pohledu přitom někteří autoři využívají apel na podjatost a ideologičnost jiných výzkumů (Nedbálková, 2011, s. 42).. Dovolávání se zaujatosti druhých je tedy referenčním rámcem pro deklarování vlastní objektivity, přičemž k neutralitě a ideálu objektivní vědy se hlásí častěji autoři, kteří homoparentalitu odsuzují (ibid., s. 43). 19

Kromě dvou hlavních oblastí, jimž se výzkum homoparentality primárně věnuje, poukazuje Polášková (2009) na další dílčí celky, jimž je věnována pozornost výzkumníků na poli tohoto fenoménu. Mezi ty patří například motivace k rodičovství, která bývá u homosexuálů často zpochybňována a řada lesbických žen je častěji dotazována na motivy vedoucí k rozhodnutí mít dítě. V nepřímém vztahu k homoparentalitě je také zkoumán proces coming outu u homosexuálně orientovaných rodičů a dokončení tohoto procesu jako předpoklad pro duševní zdraví homosexuálního jedince a schopnost udržovat trvalý partnerský vztah, potažmo vychovávat v tomto vztahu děti. Dalšími oblastmi je například marginalizace této minority jako spouštěč stresu a jeho přímý vliv na rodičovské kvality, specifika rodinné resilence v homoparentálních rodinách či zkoumání genderového dělení rolí a dělby práce v těchto rodinách (Polášková, 2009). Méně zastoupené jsou potom další výzkumy věnující se různým dílčím tématům přímo i nepřímo souvisejícím s homoparentálními rodinami. Od svých počátků převládal ve výzkumu neheterosexuálního rodičovství design založený na srovnávání dětí i rodičů napříč různými typy rodinného uspořádání. Cílem bylo zjistit, zda a nakolik se sledované alternativní modely soužití blíží normativnímu vzoru v podobě tzv. tradiční rodiny a naplňují jej. Tato vlna komparace v poslední dekádě poněkud polevila a výzkumy, které v této linii pokračují, pracují s většími výzkumnými soubory, mnohé dokonce splňují kritérium reprezentativnosti a sledovanou věkovou skupinou jsou zejména adolescenti a mladí dospělí, kteří odmala vyrůstali se stejnopohlavním rodičovským párem nebo homosexuálním rodičem. Významným krokem vpřed je snaha autorských kolektivů vycházet při tvorbě vzorku z databází národních reprezentativních souborů (Polášková, 2009, s. 86). 4.1 Variabilita homoparentality Důležitým aspektem homoparentality je to, že neexistuje jednotný model tohoto rodičovství. Stejně tak heterosexuální rodičovství, které je jakousi právní normou, zahrnuje několik různých konstelací, z nichž však žádná není nahlížena natolik kriticky jako rodičovství homoparentální. Můžeme nalézt rodiny, kde dítě vychovává manželský pár, nicméně v moderní společnosti se stále více rozrůstá tendence zakládat rodinu i v nesezdaném partnerském vztahu. Kromě toho je řada dětí vychovávána pouze jedním partnerem, ať už po rozvodu, rozchodu či smrti partnera. Paleta těchto běžných rodin je tedy velmi široká. Stejně tak jako rodiny heterosexuálních partnerů jsou i homoparentální rodiny variabilní a můžeme najít jejich různé modely. 20

Pro elementární zjednodušení můžeme rozlišovat dva základní modely gay a lesbických rodin a to podle způsobu, jakým stejnopohlavní partnerský pár k dítěti přišel. Hovoříme pak o rodinách s dětmi narozenými v předchozích heterosexuálních manželstvích jednoho nebo obou rodičů a druhou variantu představují rodiny, do kterých se děti plánovaně narodily či byly adoptovány poté, co rodič/e veřejně deklarovali svou homosexuální orientaci (Nedbálková & Polášková, 2004, s. 2). Sedláčková (2009) nazývá rodiny, kde dítě pochází z předchozího heterosexuálního vztahu rodinami smíšenými. Upozorňuje také na to, že mohou existovat rodiny spojující oba tyto typy, kde je vychováváno dítě z předchozího vztahu a následně si pár plánovaně pořídí druhého potomka již v kontextu homosexuálního vztahu. Podle Procházky (2005), jsou stále na prvním místě, co se početnosti týče, právě děti, které se ocitají v lesbických rodinách po rozvodu manželství či odchodu biologického otce, kde se matka dítěte identifikuje jako homosexuální a dítě zůstává v její péči, buď samostatné, nebo právě s novou partnerkou matky dítěte. I tento typ homoparentality však nebyl vždy reálnou možností. Dříve měly soudy tendenci nesvěřovat homosexuálním lidem děti do péče, a to ani tehdy, kdy prokázali lepší schopnost se o děti starat. Takový postup ovšem neměl žádné lékařské, psychologické ani právní opodstatnění a lze ho dnes již považovat za překonaný (Úřad vlády ČR, 2007, s. 24). Tato rozvodová soudní řízení byla podle Nedbálkové (2011) také prvním iniciačním spouštěčem realizace výzkumů homoparentality a právě výsledky těchto výzkumů pomohly detabuizovat tuto možnost. Zvláštní kategorií této skupiny pak zůstávají širší rodiny, tvořené lesbickým a gay párem, eventuálně rodiny lesbické ženy a gay muže, kdy dítě bylo počato a případně i vyrůstá ve společné péči všech rodičů (Procházka, 2005, s. 1). Na skutečnost odlišnosti jednotlivých homoparentálních rodin upozorňuje Patterson (2002) i z výzkumného hlediska. Často jsou tyto rodiny zkoumány z obecného hlediska a na diverzitu rodinných typů není brán dostatečný ohled. Kromě toho je zapotřebí brát v potaz také demografické rozptýlení, etnicitu, ekonomická a kulturní specifika rodiny a také zdokonalit variabilitu výzkumných metod a technik (Patterson, 2002). Výzkumy tohoto druhu by měly objasnit jak rozdíly, tak i podobnosti mezi lesbickými a gay rodinami (Patterson, 2002, s. 333). 21

5 Plánované lesbické rodičovství Takzvané plánované rodičovství, či podle Nedbálkové (2011) elektivní rodina, je typem homoparentální rodiny, kdy se děti rodí v kontextu již existujícího homosexuálního vztahu. Právě plánované rodičovství lesbických žen je středem zájmu této práce. Jak již bylo řečeno výše, nejvíce zastoupeny jsou stále děti vychovávané homosexuálním rodičem a případně jeho partnerem, které se však narodily v předchozím heterosexálním vztahu, nejčastěji manželství. Od osmdesátých let však stoupá také četnost plánovaného g/l rodičovství. Tento pomyslný mezník boomu tohoto typu rodičovství je důsledkem několika změn. Jednak postupně docházelo k rozšiřování právní akceptace g/l minority a jednak se rozvolnila pravidla povolující přístup žen k asistované reprodukci v mnoha západních zemích (Polášková, 2009). Byl odstartován trend charakteristický nárůstem počtu dětí vychovávaných homosexuálními (v naprosté většině lesbickými) páry nová je zejména skutečnost, že se děti objevují v životě stejnopohlavních párů plánovaně a cíleně, stávají se tak součástí jejich pojetí společného rodinného života a životního cyklu (Polášková, 2009, s. 61). Plánovaná lesbická rodina nese svá určitá specifika. Jednak rodiče dítěte mají již za sebou završený proces tzv. coming outu. Jedná se tedy o rodiče s osvojenou menšinovou identitou a stejně tak i jejich rodiny jsou od počátku nositeli minoritní identity (Polášková, 2009, s. 62). Druhým specifikem je to, že v těchto rodinách ve většině případů již od počátku nefiguruje postava otce. Právě absencí otce se tyto děti také výrazně liší od dětí, které se narodily v kontextu heterosexuálního vztahu a až následně se matka dítěte identifikovala jako homosexuální. U některých dětí z plánovaných lesbických rodin je biologický otec známý, nejčastěji se jedná o někoho z blízkých, nicméně v roli otce v majoritním měřítku nevystupuje. Z hlediska plánovaných lesbických rodin jsou nejčastěji zastoupeny rodiny o konstelaci biologické matky dítěte a její partnerky (Polášková, 2009). Případně potom rodiny s více potomky, kde se obě ženy současně, nebo postupně stanou biologickou matkou. Okrajově jsou potom mezi plánované lesbické rodiny zahrnuty také lesbické adoptivní a pěstounské rodiny (ibid.). 22

6 Cesty k rodičovství u lesbických žen Již bylo řečeno, že homoparentální rodina zahrnuje mnoho různých rodinných typů a jedním z nich je právě plánovaná lesbická rodina. Nicméně ani tato podkategorie není jednotná. Variabilita tohoto rodinného typu spočívá především v tom, jakým způsobem se lesbické ženy stávají rodiči, protože existuje hned několik variant, které budou představeny v následujícím textu. 6.1 Přirozené početí při pohlavním styku Pro heterosexuální páry nejtriviálnější a nejzákladnější způsob početí potomka. K jiným způsobům se heterosexuální páry uchylují většinou pouze z důvodu zdravotních komplikací. Pro většinu lesbických žen však tato varianta není optimální a to jednak z důvodu nechuti podstupovat intimní kontakt s mužem, jednak také z důvodu nepravděpodobnosti zachování anonymity biologického otce dítěte (Polášková, 2009). Většinou tak tato cesta zůstává uzavřena a lesbické ženy ji příliš často nevolí, ačkoli by se mohlo na první pohled znát, že se jedná o cestu nejmenšího odporu, ať už z hlediska legitimnosti této varianty, tak z hlediska nízké ekonomické náročnosti. 6.2 Asistovaná reprodukce Asistovanou reprodukcí označujeme všechny léčebné postupy a techniky, při kterých manipulujeme s gametami oocyty a spermiemi. Podstatou je laboratorní ošetření pohlavních buněk (spermií, vajíček a následně embryí) před jejich vpravením do těla ženy, která chce otěhotnět (Slezáková a kol., 2011, s. 107). Artificiální inseminace spermatem dárce je možnost, jak mohou lesbické ženy otěhotnět pomocí asistované reprodukce. V České republice je přístup k umělému oplodnění vyhrazen pouze heterosexuálním párům. Neplodný pár, který může využít umělé oplodnění, tvoří podle zákona o péči o zdraví lidu pouze muž a žena, přičemž není nutné, aby byli manželé. Umělé oplodnění tak nemohou využít ani lesbický pár, ani žena bez partnera (Úřad vlády ČR, 2007, s. 27). 23

Na klinikách asistované reprodukce je primárně vykonávána artificiální inseminace spermatem partnera. Tuto možnost teoreticky mohou lesbické ženy využít. Musejí však zvolit jako otce dítěte známého dárce, s nímž bude žena vystupovat na klinice jako s partnerem. Pravost vztahu není nijak ověřována (Polášková, 2009). Výjimečně se může lesbickým či svobodným ženám podařit standardní postup určitým způsobem obejít na některých, především soukromých, klinikách, na nichž je odmítnutí takových žen často pouze formální (Zamykalová, 2003). Možnou formou je také tzv. reprodukční turistika, kdy ženy navštěvují centra asistované reprodukce v zahraničí, kde je jim právní systém více nakloněn. Mezi státy, které umožňují umělé oplodnění ženám bez partnera a případně lesbickým ženám patří například Nizozemí, Belgie či Španělsko. 6.3 Domácí inseminace Jednou z variant je také umělé oplodnění bez odborné medicínské asistence, tedy domácí inseminace prováděná pomocí stříkačky. Jak uvádí Polášková (2009), je tato varianta optimální pro ženy, které chtějí otěhotnět za pomoci známého dárce a nepodstupovat pohlavní styk. Za předpokladu využití spermatu anonymního dárce je tato možnost riskantní. Rizikem je jednak zdravotní bezpečnost, jednak také úprava vztahu k dítěti. Matka dítěte může s dárcem spermatu uzavřít dohodu o nenárokování dítěte ze strany dárce a výživného ze strany matky, nicméně z legislativního hlediska by bylo jednáno v zájmu dítěte a takováto smlouva by nebyla brána v potaz. 6.4 Náhradní rodinná péče Náhradní rodinnou péčí rozumíme pěstounskou péči či adopci. Na základě legislativy České republiky mohou o adopci žádat jednotlivci bez ohledu na sexuální orientaci. Tato možnost zaniká uzavřením registrovaného partnerství (viz kapitola 3.1). Společná adopce je v tuzemsku přístupna pouze manželům. Stejně tak nemohou partneři v homosexuálních svazcích žádat o adopci dítěte svého partnera (Úřad vlády ČR, 2007). Jedinou možností je tedy individuální adopce, při níž však musí žadatel dle Procházky (2005) počítat s přidělením obtížně umístitelných dětí. Na rozdíl od adopce, uzavření registrovaného partnerství nebrání tomu, aby se 24

gayové a lesby stali pěstouny, avšak pouze individuálně, nikoli jako pár (Úřad vlády ČR, 2007, s. 27). Nicméně právní předpisy v tomto ohledu nedávají jasné vymezení a v praxi tak závisí především na postojích, hodnotách a toleranci homosexuality jednotlivých osob, které zodpovídají za umístění dítěte do pěstounské péče či rozhodují o adopci (ibid.) 25

7 Metodologie výzkumu Následující část práce je zaměřena empiricky. V první části popisuje metodologii mého zkoumání, ve druhé se věnuje analýze zjištěných dat. Zabývá se výše popsanými fenomény formou výzkumu, věnující se tematice lesbické rodiny jako jedné z alternativních rodinných systémů. Mé zkoumání se zaměřuje na jednotlivé případy homoparentálních rodin, na které nahlížím z pohledu samotných aktérek. I z tohoto důvodu a také z hlediska stanovených cílů a výzkumných otázek je šetření provedeno kvalitativně. V následujících kapitolách představím výzkumný cíl, hlavní a specifické výzkumné otázky, metody a techniky výzkumu, popis výzkumného vzorku a analýzu a interpretaci zjištěných dat. 7.1 Cíl výzkumu Cílem práce je popsat to, jak homoparentální rodiny v kontextu naší společnosti a legislativy vznikají a jak fungují. Abych mohla tento proces přiblížit co nejlépe a ne pouze ve spekulativní rovině, zaměřuji se na ženy, které již dítě vychovávají. Tento náhled na jejich rodiny by měl poukázat na to, že ačkoli se nejedná o běžný model, homoparentální rodiny existují, a přiblížit a poodhalit to, jak takové rodiny fungují. Tento jev u nás zatím není podložen velkým počtem šetření. Proto je mým záměrem jej představit čtenářům této práce a dostat jej tak blíže k povědomí společnosti. Kromě toho je záměrem i to, že by práce mohla pomoci veřejnosti pochopit fenomén homoparentálního rodičovství a zmírnit tak míru negativismu, panujícího vůči tomuto typu rodinného soužití ve společnosti, díky podání ucelených informací, nikoli přesvědčováním o správnosti či nesprávnosti tohoto jevu. Současně by mohla tato práce pomoci poskytnutím relevantních informací a příkladů dalším lesbickým ženám, které touží stát se matkami a zatím pátrají po informacích a možnostech. Dané téma tedy splňuje více úrovní cílů. Jednak cíl intelektuální, kterým je přispění k zatím nepříliš prozkoumanému jevu, jednak cíl praktický, zaměřený na pomoc samotným aktérům výzkumu, respektive dalším lidem v podobné životní situaci (Švaříček & Šeďová, 2007). Vzhledem k věku dětí jednotlivých respondentek se práce zabývá spíše aspektem rodičovství než výchovou jako takovou. 26