Rozhovor - Julja Strašně moc bych ti chtěla poděkovat za to, že jsi našla čas pro náš rozhovor a že tady můžeme teď společně si popovídat o tom, jak jsi ty prožila kulturní šok. Na začátek bych ti chtěla přečíst pro takové upřesnění čtyři kategorie kulturního šoku, které obyčejně prochází u člověka, aby sis mohla třeba připomenout, jak to bylo u tebe nebo jestli to bylo nějak jinak. Takže, první fáze se jmenuje fáze medových týdnů : dochází k stimulaci pobytem v novém prostředí a chování jedince je nezávislé na etnickém původu a osobních charakteristikách. Počáteční reakce jsou euforické. Potom přichází druhá fáze, takzvaná fáze krize, realizace života v novém prostředí. Jedinec vnímá negativní projevy nové kultury, má pocit, že situaci nezvládne. U jedince se objevují pocity frustrace, úzkosti a hněvu. Potom přichází třetí fáze, fáze zotavení. Jedinec hledá přiměřené modely chování v novém prostředí, dochází ke kulturnímu učení a oslabení vazeb z předchozí kultury. Čtvrtá fáze: fáze přizpůsobení. Jedinec žije v cizím prostředí pohodlně, už se tam adaptoval. Když se vrátí do své původní kultury, už ji může vnímat jinak. Říká se tomu obrácený nebo opakovaný kulturní šok. Tak, teď bychom se vrhnuli na otázky. Na začátek si dáme jednoduchou otázku: kolik ti bylo let, když jsi přijela do České republiky? Sedmnáct, skoro osmnáct. Za měsíc mi bylo osmnáct. Jakého vzdělání jsi tehdy dosáhla, když jsi sem přijela? Střední škola, tady se to přirovnává ke gymnáziu, měla jsem maturitu. Jestli se můžu zeptat, s jakými očekáváními jsi přijela do České republiky? Čekala jsem něco nového, nějaké nové zážitky, takže jsem byla docela připravená na to, že budu tady v cizí kultuře a tak, a já jsem se na to i těšila. Bylo to z tvé strany dobrovolné, nebo tam byl tlak rodičů? Ne, žádný tlak, já jsem si to vybrala sama.
Takže to bylo svobodné? Trochu na mě tlačila politická situace, jsem z Ukrajiny. Dobře, a teď se tě zeptám, jestli by jsi mi mohla popsat dobu, kdy jsi sem přijela. Například první půlrok, první dny, měsíce. Jak jsi to tady prožívala, když jsi poprvé uviděla Čecha? Na začátku jsem byla docela nadšená z toho, že tady je všechno nové a že Praha je tak hezká. Myslím, že jsem neměla tu první fázi, hned mi začala druhá fáze, spíš frustrace a stýskalo se mi po domovu. Jak jsem ještě přijela v sedmnácti, stýskalo se mi po rodičích a hlavně po kamarádech. Měla jsem pocit, že tady už stejné kamarády nenajdu a všechno je tady jinak. Chtěla bych ještě upřesnit, že jsem nevyužívala žádnou organizaci ani firmu, která by sem posílala studenty. Všechno jsem si musela zařizovat sama. Myslím, že proto jsem měla ihned ty těžší pocity, pocity úzkosti a tak, protože jsem musela najednou všechno zvládat sama. Nebyla jsem jako ostatní studenti, kteří využili nějaké agentury, která jim zařizovala dokumenty. Stejně jsem byla ještě stále nadšená z toho, že tady mám něco nového. Trvalo to asi dva měsíce. Potom jsem začala být hodně vystresovaná. Jaké to byly tehdy pocity, když jsi začala vnímat, že rozdíly jsou jiné a že se ti začíná stýskat? Že nevím, co s tím mám dělat. Jestli se mám změnit nebo se nějak přizpůsobit ostatnímu prostředí. Měla jsem spíš strach, že nevím, jak dlouho to bude trvat, jestli se dokážu změnit nebo ne. Jak ses vypořadávala s jazykovou bariérou? Když jsi přijela, uměla jsi česky? Moc ne, ale několik slov jsem uměla. Jsem taková, že se vždycky musím připravit předem, nemohla jsem přijet jako někteří moji kamarádi, kteří neuměli ani slovo česky, když přijeli. Nemohla jsem to tak udělat, protože jsem věděla, že budu zařizovat všechno sama a snažila jsem se naučit česky aspoň tak, že jsem si koupila
knížku a začala se učit aspoň ty základy. Jak jsem původně mluvila ukrajinsky, rozuměla jsem něčemu. Dívala jsem se na seriál Přátelé v češtině, abych alespoň mohla rozumět česky. Česky ses tedy učila už na Ukrajině, když jsi ještě byla doma? Jo, jenom měsíc jen tak, základní věty, číslovky, dobrý den. A když jsi potom přijela do Česka, tak jsi rovnou nastoupila na univerzitu? Hned příští den. To byl strašný frmol. První noc byla tady hrozná. Jak jsi prožila první noc tedy? Hrozně. Nemohla jsem usnout a uvědomila jsem si, že jsem v cizí zemi sama a že zítra neuvidím maminku, a tak. To muselo být strašně těžké. Strašně. Dál bych se zeptala, jak ses vypořádala s rozdíly, které tady byly? Určitě jsi vnímala, že tady jsou jiní lidé nebo jiné zvyky. Jak jsi to vnímala? To je pravda, ale na začátku jsem se s tím až tak moc nesetkala. Jediní Češi, které jsem znala, byli profesoři. Jinak jsem byla ve skupině lidí z různých zemí, takže jsem se nejdřív vypořadávala spíš s mezinárodními rozdíly. Ve skupině jsme měli třeba holku z Číny, kluka z Brazílie, a tak dále. Měla jsi tu možnost mít i skupinu?česky? mluvících? Ano, měla jsem tu možnost, ale vybrala jsem si schválně skupinu cizinců, abych se co nejdřív naučila česky. Měla jsem tam jenom jednu Rusku a potom jsme se začali kamarádit. Na začátku mi to ale spíš vadilo než pomáhalo, protože jsem chtěla být
celá v té kultuře. Jsem takový zvláštní případ, nevím, jestli neovlivním výsledky bakalářky. Vůbec ne. Ještě se zeptám, jak jsi zvládala běžné činnosti jako například jít do obchodu, něco si zařídit? Cítila jsem pořad hrozný stres, strach, že neumím, nedokážu se domluvit, úplně nerozumím. A hlavně mi přišlo, že Češi nejsou moc vstřícní, jak nemají rádi Rusy a tak. Na začátku jsem to hrozně prožívala ve stresu. Ale stejně jsem se snažila mluvit co nejlíp, abych neměla přízvuk, aby mi rozuměli. Po jaké době jsi začala být jistější v jazyku, že ses třeba už cítila v obchodě v pohodě? Asi po třech měsících. Rychle jsem se učila. Ve škole mi říkali všichni profesoři, že už opravdu mluvím dobře. Kolem Nového roku jsem se schválně přestěhovala na jinou kolej za Čechy, protože jsem předtím bydlela na mezinárodní koleji, kde byli mezinárodní studenti, a tam jsem neslyšela vůbec češtinu. Přestěhovala jsem se tam a tam už jsem se cítila???[7:45]. Protože tam jsem bydlela s Češkou, mluvila se mnou, rozuměla mi, já jsem jí taky rozuměla, pomáhala mi občas s něčím. Takže i skrze spolubydlící na českých kolejích ses dostávala do české kultury? Ano, tam jsem se poprvé setkala s českou kulturou. Ale taky jsem to dělala schválně, ten krok dopředu k české kultuře. Takže jsi typ člověka, který ses tím spíš snažil porvat, abys v té fázi kulturního šoku setrvala nejméně? Ano, snažila jsem se co nejvíc být obklopena tou kulturou, abych co nejrychleji zlepšila svoji češtinu. Jak jsi vnímala majoritní českou společnost? Jací ti připadali Češi? Bylo to jiné než na Ukrajině? Byli jiní než Ukrajinci?
Na začátku jsem byla nadšená, neuvědomila jsem si vůbec ty nedostatky, viděla jsem jen to dobré. Frustrovalo mě jen, že se neumím domluvit, že nejsem stejná jako Češi. Nakonec jsem si uvědomila, že nikdy nebudu stejná. Vnímala jsem spíš ty dobré věci. Ale potom po nějaké době, asi čtyři měsíce co jsem bydlela s Češkou, už jsem si začala uvědomovat ty rozdíly. Vadilo mi, jak jsou Češi uzavření. Na začátku jsem vůbec nemohla pochopit, že to je vlastnost Čechů obecně, myslela jsem si, že to souvisí se mnou. Takže tě ty vlastnosti trochu blokovaly, cítila jsi, že problém může být v tobě? Ano, hodně. Ale myslím, že to ovlivnilo i moje osobní sklony. Jsem takový člověk, že jak se tomu říká nitro? Introvert? Nene, lokus kontrolu se tomu říká, můžeš ho mít uvnitř i vně Pokud máš nějakou situaci, například neudělala jsi zkoušku, můžeš to v hlavě brát jinak. Pokud máš ten lokus vevnitř, řekneš si, že ses nedostatečně učila, proto nemáš tu zkoušku. Pokud ho máš vně, řekneš si, že otázky byly těžké a že učitel tě nemá rád. Já jsem ten člověk, který to vždy má vevnitř. Myslím, že tím to taky bylo. Teď se tě zeptám, v té době, kdy jsi prožívala kulturní šok, kdy jsi přijela do České republiky, byly uspokojovány všechny tvé potřeby? Nezažívala jsi například takovou situaci, že bys měla hlad? Ano, zažívala. Můžeš to popsat? Je to hodně nepříjemné. Jak jsi to vnímala, že nemáš uspokojené základní biologické potřeby?
Hrozně moc, hrozně těžce jsem to prožívala, protože pokud nejsou uspokojeny ty základní potřeby, nemůžeš uspokojit ty další. Když jsem měla hlad, nemohla jsem jít na kontakt s Čechy, ani se starat o sebe. Čím to bylo způsobeno? Neměla jsem peníze, klasicky. Myslím, že každý má potíže, když se přestěhuje do jiné země. Ale netrvalo to dlouho. Takže ses musela vypořadávat i s takovými problémy jako jsou základní potřeby? Ano. Jseš bojovník, jseš dobrá! Děkuji! Co bylo pro tebe největší oporou pro překonání toho období? Co ti nejvíce pomohlo? Mohla bych uvést několik bodů. Čím víc, tím líp. Já bych řekla, že nejtěžší část kulturního šoku jsem prožívala asi rok, možná rok a půl. První dva měsíce jsem byla hrozně smutná, měla jsem deprese a tak. Ale potom pomohlo to, jak jsem se přestěhovala na jinou kolej, cítila jsem se v kontaktu s tou kulturou a už jsem to přestávala vnímat tak strašně jako předtím. A zadruhé jsem se tam seznámila se svým přítelem, byl tady stejnou dobu, měli jsme stejné problémy, rozuměli jsme si, podporovali jsme se navzájem, hrozně mi to pomohlo. Taky, ne, to bylo až po tom, po čtyřech měsících Předtím jsem se seznámila s dvěma kluky, jeden byl z Panamy, druhý z Moskvy. Bydleli tady o rok déle než já. Pomohlo mi to ještě víc než můj přítel, protože oni tady byli rok, už zažili všechny fáze, už znali českou kulturu a mohli se podívat na kulturu z perspektivy cizince, který se sem nastěhoval. A to mi taky pomohlo, občas mi něco vysvětlili nebo já jsem se ptala, jak
to vnímají. Upřímně, oni mi otevřeli oči na negativní stránky té kultury. Na začátku jsem jim nevěřila, ale potom jsem to začala vnímat víc a víc. Takže asi ty fáze mají nějaký smysl. Takže je tím dáváš za pravdu? Ano, souhlasím s tím úplně. Měla jsi možnost s nimi sdílet své pocity? Mohla jsi jim říct, co tě trápí? Cítila jsi, že tě poslouchají, že tě podporují, drží v tom všem? To bych neřekla, protože jsou kluci, já jsem holka, nebylo to úplně tak, a hlavně měli asi nějaký zájem o mě, takže to nebyli úplně ti přátelé, se kterými bych to sdílela. Ale se svým přítelem ano. Našla sis tedy tady něco nebo někoho, kdo tě držel, s kým jsi to mohla všechno snášet, abys na to nezůstala úplně sama? Ano. Ale ten druhý rok, kdy jsem tu měla ty kamarády, už jsem to neprožívala až tak těžce jako předtím. Spíš oni, jak tady byli už rok, si mi stěžovali pořad, že Češi mají tohle a tohle. Já jsem to ještě všechno viděla v růžových tónech. Co bylo pro tebe nejtěžší naopak? Nejtěžší? Na celém tom období. Asi ti přátelé. Nedokázala jsem se skamarádit s Čechy, a to mi hrozně vadilo. Ne skamarádit, ale prostě jsme si nerozuměli. Já vím, že to je těmi rozdíly v kultuře, ale stejně to bylo hodně těžké. Já nutně potřebuji mít někoho, s kým mám něco společného.
Měla jsi potom dostatek rusky mluvících kamarádek, se kterými jsi mohla být a rozvíjet přátelské vztahy? Vůbec. První rok jsem vůbec neměla kamarádky. Měla jsem jenom kamarády. Měla jsem jednu kamarádku Rusku, ale s ní jsme si taky moc nerozuměly. Jsem z Ukrajiny. Ne, to je vtip. Ale to bylo spíš tím, jak jsem byla zaměřená na ty cizince, prožívala jsem to, strašně moc mě to zajímalo. Brala jsem to tak, že jsem nepřijela do Čech, abych se kamarádila s těmi stejnými lidmi, se kterými jsem se kamarádila doma. Ale zároveň mi chybělo, že tady mi nikdo tak moc dobře nerozuměl. Po jaké době se to zlepšilo? Kdy ses začala cítit lépe, že už sis tady i našla přátele, že jsi víc zapadala? Asi po roce, spíš po roce a půl. Už když jsem šla na školu, tam jsem se skamarádila s rusky mluvícími lidmi, už jsem neměla ten velký zájem o cizince. Oni tady byli možná trochu déle než já a to mi taky pomohlo, že jsme se mohli bavit o tom. Myslíš, že to má velký význam, když přijíždíš ze své kultury do jiné kultury a máš tam skupinu svých lidí, lidí ze stejné kultury jako ty, že to pomáhá projít kulturním šokem? Myslím, že to záleží na člověku. Psychicky bych na tom byla lépe, kdybych se kamarádila se svými lidmi. Ale já jsem se spíš zaměřila na to, abych se co nejrychleji asimilovala tady, a k tomu už ta skupina tak moc nepomůže. Tak bych to řekla. Jak tě pobyt v České republice ovlivnil? Myslím že hodně, jako každého, kdo se přestěhoval do jiné země. Stala jsem se určitě více samostatná, neumím ta slova, adjektiva, abych to popsala. Jsem více samostatná, více odvažná, nebojím se nových zkušeností. Už se dokážeš hlavně prosadit?
Nevím, jak to popsat, více toleruji ostatní lidi, rozdíly mezi lidmi. Doma jsem to až tak moc neměla. Nikdy jsem nebyla žádná rasistka, ale tady jsem opravdu poznala, že každý člověk je jiný a to je prostě normální. Co se změnilo za tu dobu, co jsi v České republice? Začala válka na Ukrajině (smích). Kde se změnilo? Celkově, co se změnilo za tu dobu, co jsi tady, pro tebe třeba osobně? V mém životě? Ano. Řekla bych, že jsem se adaptovala. Ne úplně, ale ano. Už nemám frustraci z té kultury. Řekla bych, že teď už jsem na tom dobře. Už nás Čechy dokážeš rozlišit od sebe, že nejsme všichni stejní? Určitě. Já jsem to tak nikdy nevnímala, vím, že každý člověk je jiný. Ale setkala jsem se s tím, že nějaké základy kultury existují, co mají všichni. Mockrát děkuji za rozhovor.