Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra občanského práva Diplomová práce Dědění ze zákona před a po rekodifikaci soukromého práva Barbora Chmelařová 2012/2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Dědění ze zákona před a po rekodifikaci soukromého práva zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne 28.03.2013 Barbora Chmelařová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. JUDr. Kateřině Ronovské, Ph.D., vedoucí mé diplomové práce za to, že mi umožnila diplomovou práci na mnou vybrané téma psát, odborně mne vedla, poskytla mi cenné rady a byla ochotna mi pomoci. Zároveň bych chtěla poděkovat mé rodině za podporu a pochopení, které mi umožnilo studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.

Abstrakt Předmětem této diplomové práce je analýza právního rámce dědění ze zákona před a po rekodifikaci soukromého práva se zaměřením na vybrané instituty tohoto právního odvětví. V obecné části práce vymezuje povahu dědického práva, jeho principy a předpoklady dědění jako právního nástupnictví. Následně je pozornost zaměřena na problematiku dědických titulů, zákonné dědické posloupnosti a postavení nepominutelných dědiců, přičemž vývoj těchto institutů je znázorněn na pozadí zásad a principů dědického práva. Abstract The subject of this thesis is the analysis of the legislation for inheritance law before and after the re-codification of private law, focusing on selected institutes of this legal sector. In the general part, defines the legal character of inheritance law, its principles and assumptions as inheritance law of succession. Subsequently, attention is focused on the issue of succession titles, legal succession and position of forced heirs, while the development of these institutes is shown in the background of principles of inheritance law. Klíčová slova dědické právo, nový občanský zákoník, principy, autonomie vůle, dědické tituly, nepominutelný dědic, ochrana dědice Key words inheritance law, New Civil Code, legal principles, freewill, heritance titles, a forced heir, protection heirs

Obsah Abstrakt/Abstract... 4 Klíčová slova/key words... 4 Úvod... 7 1. Povaha dědického práva... 11 1.1 Systematické zařazení dědického práva v občansko-právním kodexu... 11 1.2 Absolutní a relativní práva... 12 1.2.1 Věcná práva a právo dědické... 13 1.2.2 Relativní povaha práva a právo dědické... 14 1.3 Vymezení povahy dědického práva... 15 2. Principy dědického práva... 17 2.1. Krátký exkurz k jednotlivým dědicko-právním principům... 18 2.2. Předpoklady dědění... 21 2.2.1 Smrt... 21 2.2.2 Existence dědictví... 22 2.2.3 Způsobilý dědic... 23 2.2.3.1 Dědická substituce..25 2.2.4 Dědický titul... 25 3. Dědické tituly a omezení zákonné dědické posloupnosti... 26 3.1 Právní síla dědických titulů... 26 3.2 Pořízení pro případ smrti... 28 3.2.1 Závěť... 28 3.2.2 Dovětek (kodicil)... 30 3.2.3 Dědická smlouva... 31 3.3 Odkaz... 32 3.4 Zákon... 33 3.5 Posilování volnosti vůle zůstavitele ve vztahu k dědickým titulům... 34 Strana 5

4. Zákonná dědická posloupnost a dědické třídy... 36 4.1 Okruh intestátních dědiců... 37 4.2 Stát jako dědic... 40 4.3 Shrnutí k intestátní posloupnosti... 42 5. Zákonná ochrana dědice... 44 5.1 Postavení nepominutelného dědice a jeho dědický podíl... 44 5.2 Ochrana dědice právem volného rozhodnutí... 48 5.2.1 Odmítnutí dědictví dědicem... 48 5.2.2 Zřeknutí se dědictví... 49 5.2.3 Vzdání se dědictví... 51 5.3 Ochrana oprávněného dědice... 52 5.4 Prolomení zásady ochrany dědice institutem vydědění... 53 Závěr... 56 Summary... 59 Seznam použitých pramenů a literatury... 61 Primární prameny... 61 Sekundární prameny... 61 Monografie, publikace, sborníky... 61 Odborné články... 64 Soudní rozhodnutí... 65 Elektronické prameny... 65 Strana 6

Úvod Každý člověk má své materiální sny a cíle a v průběhu svého života se jich snaží dosáhnout. Téměř každý chce mít vlastní dům nebo byt, většina si během svého života pořídí nejeden automobil a peněžní prostředky, které si člověk vydělá a nestačí je investovat či jinak utratit, ukládá na bankovní účty. Někteří nejsou tak úspěšní a k zajištění alespoň standardní životní úrovně si zřizují půjčky nebo se upisují k jiným závazkům. A v okamžiku, kdy tikot hodin života člověka utichne, vyvstane otázka, jak se závazky nebo nabytým vlastnictvím, jehož majitel již sní svůj věčný sen, naložit. Každý moderní stát již vytvořil právní úpravu, která pomáhá vyřešit situaci mnohdy znepřátelených členů rodiny a jaksi spravedlivě rozdělit pozůstalý majetek. Právní pravidla, jež upravují právní nástupnictví ve vztahu k zůstaviteli a pozůstalosti, nazýváme dědické právo. Objektivní dědické právo v České republice je podřazeno pod soukromoprávní odvětví do práva občanského a v současné době je platně a účinně zakotveno v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 1 Ačkoliv by každý právní řád měl být stabilní a pevný tak, aby společnost získala jasnou představu o tom, co je jediné správné, tímto se řídila a pravidla dodržovala, ve skutečnosti je tomu právě naopak. S trochou nadsázky řečeno, právo je to, co se přizpůsobuje společnosti a reaguje na její změny a vývoj. I dědické právo je odvětvím dynamickým a odráží stádia postupného rozvoje společnosti a jejich hodnot. A právě zobrazení vývoje dědického práva, respektive jeho vybraných institutů, je tématem této diplomové práce. Ať chceme nebo ne, dědické právo se dotýká života každého z nás. Ať už jsme v pozici osoby rozhodující se o osudu svého majetku pro případ smrti nebo potenciálním dědicem, měli bychom mít povědomí o zákonných pravidlech smrtí vyvolaného právního nástupnictví a možnostech ovlivnění takto vznikajících právních vztahů. Cílem této práce je na pozadí dědicko-právních principů porovnat vybrané instituty dědického práva v současné platné a účinné právní úpravě s právní úpravou obsaženou v novém občanském zákoníku, vyzdvihnout dědění ze zákona, a zejména pomoci vybraných institutů, porovnat postavení zákonného dědice před a po rekodifikaci a zdůraznit posun právní úpravy v této oblasti. 1 Pozn. dále v textu také jen současný občanský zákoník Strana 7

Základní a zároveň poměrně propracovanou podobu, získalo dědické právo již s prvním občanským zákoníkem na našem území s císařským patentem č. 946/1811 Sb.z.s., obecným zákoníkem občanským, v němž bylo dědickému právu věnováno celkem 294 ustanovení. S následnou kodifikací občanského práva v roce 1950 byla oblast dědického práva stižena značnou redukcí na pouhých 53 ustanovení v zákoně č. 141/1950 Sb., tzv. středním občanském zákoníku; a tento trend se vlivem politické moci udržel i při přípravě současného občanského zákoníku. V zákoně č. 40/1964 Sb., bylo původně dědickému právu věnováno pouze 28 ustanovení, která byla v důsledku novelizací doplněna na současný počet 41 ustanovení. 2 O jakési zadostiučinění dědickému právu se zasloužili tvůrci nového občanského zákoníku - zákona č. 89/2012 Sb., v čele s profesorem Karlem Eliášem, když inspirujíce se úpravou obecného zákoníku občanského a rakouského ABGB, dědickou úpravu rozšířili a rozvedli v celkem 244 ustanoveních. Důvod pro rozsáhlejší změny v dědickém právu tito tvůrci nacházeli zejména v zastaralosti stávající úpravy dědické sukcese spočívající ve stále se uchovávající koncepci socialistických kodifikací z roku 1950 a 1964, čímž se tato úprava výrazně odlišuje od všeho, co je pro dědické právo v kontinentální právní kultuře typické. Aktuálnost diplomového tématu odráží právě blížící se účinnost nové úpravy soukromého práva, jež přináší výrazné posílení autonomie vůle jednotlivce a tedy svobodu v rozhodování o soukromém majetku 3 jak za života člověka, tak také mortis causa, v důsledku čehož se mění pozice zákonných dědiců. Dále potřebu zpracování tohoto tématu podporuje také skutečnost, že ačkoli by pravidla dědického práva a jejich interpretace měla být jasná a všem snadno dostupná, příliš mnoho autorů se tomuto tématu nevěnuje. S ohledem na nízký počet publikací o dědickém právu těžiště zdrojů této práce tvoří zejména zákonná úprava dědického práva jak platná a účinná, tak starší právní úprava a samozřejmě nová zákonná úprava platná, avšak dosud neúčinná. Některé otázky budou řešeny pomoci komentářové literatury a 2 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2007, 351 s. ISBN 9788072016747. str. 5 3 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: Digitální repozitář PSP ČR [online]. 2013 [citováno 26. 2. 2013]. Dostupné z http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_09.html Strana 8

ve vztahu k novým pojmům zejména pomoci důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. K rozvedení učebnicových textů o dědickém právu a porovnání názorů odborníků z dané oblasti se zaměřuji na zpracování daného tématu obsažená v odborných časopisech a judikatuře. K naplnění cílů práce jsem zvolila metodu právní komparace. Podstatu této metody určuje Knapp stanovením dvou prvků, z nichž jeden se nazývá comparatum, tj. to, co se srovnává, a druhému se říká comparandum, tj, to co má být s prvním srovnáváno. 4 Comparatem v této diplomové práci je hmotně-právní úprava dědického práva, resp. jeho vybraných institutů, obsažená v novém občanském zákoníku. Za comporanda jsem zvolila právní úpravu těchto institutů obsaženou v platné a účinné právní úpravě, tedy v zákoně č. 40/1964 Sb., jakož i právní úpravu dědického práva obsaženou v obecném zákoníku občanském a následných kodifikacích. Jako tzn. tertium comparationis jsem stanovila společenskou situaci v době platnosti jednotlivých zákonů, dále jsem se zaměřila na jazykové srovnání definic a názvů pojmů. Na základě takové komparace zobrazuji původ dědicko-právních institutů a jejich vývoj s ohledem na principy, na nichž jsou vystavěny. Zpracování tohoto tématu považuji za přínosné zejména s ohledem na blížící se účinnost nového občanského zákoníku a možné problémy s interpretací nových pojmů a jejich použitím v praxi. Diplomová práce se skládá z pěti kapitol, v nichž analyzuji a srovnávám vývoj dědění ze zákona, přičemž pod tento pojem nepodřazuji pouze intestátní dědickou posloupnost, ale zabývám se dědickým právem, které na území České republiky zákon reguluje. V první části se věnuji povaze dědického práva jako právního odvětví a jeho charakteristickým znakům se zaměřením na systematické zařazení v zákonné úpravě. V navazující části, se snahou zobrazit změny, které přináší nový občanský zákoník, vymezuji základní principy, jimiž je dědické právo provázáno, definuji pojmy dědického nástupnictví a jeho předpoklady. 4 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C.H. Beck, 1996. ISBN 8071790893. str. 3. Strana 9

Následně pozornost zaměřuji na problematiku dědických titulů, kde se nejvíce projevuje posílení autonomie vůle zůstavitele, což oslabuje zákonnou dědickou posloupnost. Jádro práce spořívá ve čtvrté a páté kapitole věnované intestátní posloupnosti a postavení nepominutelných dědiců, přičemž zohledňuji působení autonomie vůle zůstavitele i dědice. Současně s popisem a hodnocením jednotlivých institutů je snahou upozornit na vliv, resp. přizpůsobování se právní úpravy ochraně zůstavitele či dědiců. S problematikou dědického nástupnictví, s rozšířením okruhu dědiců a posilováním autonomie vůle zůstavitele souvisí také problematika zakládání nadací jakožto závětních dědiců. Tomuto tématu se detailně věnuje docentka Ronovská. V zásadě není vyloučeno, aby byla za dědice povolána již existující nadace stejně jako kterákoli existující právnická osoba, avšak v této situaci může docházet ke kolizi nadačního práva a práva dědického. 5 Dle mého názoru docentka Ronovská problematiku nadací zpracovala odborně a komplexně, a přijít s novými poznatky v této oblasti je pro diplomanta značně obtížné, navíc nadace nemohou být zákonným dědicem, a proto ve své práci problematiku nadací zmiňuji okrajově a svou pozornost detailněji zaměřuji na výše uvedené instituty dědického práva. Dědické právo je tématem širokým a o každém jeho dílčím institutu by bylo možné napsat rozsáhlou studii. S novou právní úpravou vyvstane potřeba řešit i další otázky a problémy, které jsou mně známé, ale jejich řešení by již překračovalo rámec této diplomové práce. 5 RONOVSKÁ, Kateřina. Nové české nadační právo v evropském srovnání. Praha. Wolters Kluwer ČR, 2012. 348 s. ISBN: 9788073579715. Strana 10

1. Povaha dědického práva Český právní systém je ovládán dualistickou koncepcí, dle níž se právo se ve své základní rovině dělí na právo veřejné a právo soukromé, jako základních kategorií, jež se dále člení do odvětví. Obě tyto kategorie se vyznačují pro ně specifickými znaky a také zásadami a principy, které se prolínají všemi odvětvími téže části práva, přičemž v některých jsou tyto zásady výrazné, jindy ustupují do pozadí. Domnívám se, že v důsledku jakéhosi silového působení a prolínání právních principů se krystalizují charakteristické znaky a povaha jednotlivých právních odvětví. Současné dědické právo představuje právní odvětví práva občanského, respektive pododvětví obecného práva soukromého. Občanské právo tvoří normy, jež regulují všechny občanskoprávní vztahy tedy vztahy majetkové, vztahy vyplývající z práva na ochranu osobnosti a vztahy majetkovým vztahům podobné nebo s nimi související, jimiž jsou konkrétně vztahy vyplývající z výsledků tvořivé duševní činnosti. 6 Dle povahy takto vymezených občanskoprávních vztahů se občanské právo ve své zvláštní části dělí na práva věcná, práva závazková, dědické právo, práva osobnostní a práva k nehmotným statkům. Každá z těchto částí se vyznačuje charakteristickými vlastnostmi, avšak vlastnosti kategorií věcných a závazkových práv se prolínají i zbývajícími částmi občanského práva. 1.1 Systematické zařazení dědického práva v občansko-právním kodexu Právo na dědění, resp. dědické právo je zakotveno z hlediska právní síly jedním z nejvýznamnějších právních předpisů v čl. 11 odst. 1 věty třetí Listiny základních práv a svobod, jenž stanoví: Dědění se zaručuje. 7 Platné dědické právo zaručené ústavním předpisem dále rozvádí a vymezuje v části sedmé zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění. Právní úprava dědění je vsunuta mezi část šestou, obsahující deliktní právo a závazky z bezdůvodného 6 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 38. 7 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení listiny základních práv a svobod. Strana 11

obohacení, jenž bezprostředně navazuje na věcná práva, a část osmou, smluvní závazkové právo. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen nový občanský zákoník ) v podstatě vychází ze začlenění dědického práva v systému současného práva občanského a právní úpravu dědění řadí do třetí hlavy třetí části za práva věcná, která spolu s dědickým právem vytváří kategorii absolutních věcných práv, a zároveň před hlavu pátou tvořenou právy závazkovými, resp. dle terminologie nového občanského zákoníku, relativními majetkovými právy. Co se týká vnitřního členění, je oproti současnému vnitřnímu členění dědického práva do šesti hlav nová úprava rozdělena do osmi dílů. První díl se zabývá právem na pozůstalost, díl druhý pořízením pro případ smrti, díl třetí odkazy, díl čtvrtý zákonnou dědickou posloupností, díl pátý povinnými dědickými díly, díl šestý právy některých osob na zaopatření, díl sedmý přechodem pozůstalosti na dědice a konečně díl osmý zcizením dědictví. 8 Již ze samotných názvů jednotlivých hlav části třetí v novém občanském zákoníku je zřejmé podrobnější a rozsáhlejší propracování dědicko-právní úpravy, přičemž také pojmenování hlav se výrazně odlišuje od úpravy současné. Nejen z hlediska jednotlivých principů projevujících se v tomto právním pododvětví, ale také s ohledem na začlenění dědického práva do systému práva občanského, je dle mého názoru vhodné zamyslet se nad skutečnou povahou dědického práva. Domnívám se, že určité systematické zařazení a přisuzovaná právní povaha odráží preference společnosti a ovlivňuje úpravu dědického práva i samotné dědění ze zákona. 1.2 Absolutní a relativní práva Občanské právo užívá pojmu absolutní práva ve smyslu rozvoje právního statusu osoby. Absolutní práva a absolutní povinnosti tvoří obsah absolutních právních vztahů. Tato práva a povinnosti náleží zásadně určitému individuálně určenému subjektu, zatímco ostatním konkrétně neurčeným subjektům vzniká povinnost 8 VAŇASOVÁ, Markéta. Úprava dědického práva v novém občanském zákoníku [online]. Epravo.cz, 2011 [cit. 14.12.2012]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/uprava-dedickeho-prava-v-novem-obcanskemzakoniku-78510.html.; ŠEŠINA, Martin. Diskuse o návrhu nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2005, roč. 11, č. 4. s. 124-136. ISSN 1211-0558. Strana 12

zdržet se všech zásahů, které by rušily nositele absolutních práv ve výkonu jeho oprávnění. 9 1.2.1 Věcná práva a právo dědické Kategorie věcných práv nese jistou majetkovou hodnotu, které zajišťují ochranu příslušné právní normy. Věcná práva jsou právy absolutními, působícími erga omnes, a jejich předmětem je zpravidla individuálně určená věc v právním smyslu. V subjektivním pojetí se věcným právem rozumí oprávnění určité osoby ovládat věc. 10 Konkrétními věcnými právy jsou zejména právo vlastnické, právo držby a věcná práva k věcem cizím, tedy věcná břemena, právo zástavní, zadržovací a předkupní, je-li zřízené jako právo věcné. Konstrukci věcných práv nalezneme již v obecném zákoníku občanském z roku 1811; tato byla následně převzata do úpravy občanského práva středním zákoníkem občanským. Zákon č. 40/1964 Sb., po vstupu v platnost kategorii věcných práv neznal, avšak po novelizaci provedené zákonem č. 509/1991 Sb., byla opět věcná práva do systematiky občanského práva navrácena 11. Nový občanský zákoník zůstává konzistentní se současnou úpravou věcných práv jak v českém právním řádu, tak také s kontinentálními kodexy, úpravu pouze doplňuje a pomoci vhodnější systematiky odstraňuje problematická místa. Z charakteristiky věcných práv jako práv absolutních vyplývá blízkost práv věcných a práva dědického. I dědic má k dědictví právo, které má absolutní povahu. Ale protože nauka chápe dědické právo jako právo na pozůstalost, resp. na poměrný podíl z ní vystupuje rozdíl mezi oběma soustavami v tom, že věcné právo vzniká jen ke konkrétní věci, kdežto předmětem dědění je celek. 12 Dědické právo platné na území našeho státu bylo zpočátku právem věcným. Povahu dědického práva jako práva věcného stanovil samotný 9 KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995. 247 s. ISBN 8071790281. str. 202. 10 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 212. 11 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 211. 12 ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář úplný text zákon s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 9788072016877. str. 509. Strana 13

Československý obecný zákoník občanský v ustanovení 532 věty druhé, dle něhož právo dědické jest právo věcné a má platnost proti každému, kdo by chtěl pozůstalost přiosobiti. 13 Účinky erga omnes směřovaly k ochraně zůstavitele a jeho poslední vůle. Žádný z následujících občanskoprávních kodexů povahu dědického práva takto výslovně nestanovil, ani nový občanský zákoník se k čistě věcně-právní povaze dědického práva nevrací. 1.2.2 Relativní povaha práva a právo dědické Relativnost je charakteristickým rysem závazkového práva, respektive vztahů obligačních, jež jsou jeho předmětem a na nichž se relativnost práva nejlépe definuje. Závazkové vztahy vznikají mezi dvěma nebo více individuálně určenými subjekty z jejich svobodné vůle, a práva a povinnosti založené tímto vztahem nelze vztahovat či požadovat od třetích osob. Účinky závazkových právních vztahů nastávají pouze inter partes. Postavení subjektů závazkových vztahů je protikladné, právu subjektu na straně jedné odpovídá povinnost subjektu na straně druhé. 14 Předmětem závazkových vztahů mohou být jak věci individuálně určené, tak také věci určené druhově, dále práva i jiné majetkové hodnoty. Práva a povinnosti z těchto vztahů mohou být s účastníky obligačních vztahů spjaty natolik, že sdílejí i jejich osud. V závazkovém právu se současně mnohem více projevují občanskoprávní zásady, a to zejména autonomie vůle, rovnost smluvních stran, která v určitých případech bývá prolomena ochranou slabší smluvní strany. Dle mého názoru i dědické právo lze v jistém smyslu chápat jako závazkový vztah. Zůstavitel svým posledním pořízením povolává určité osoby k dědění. Bez dědiců by k dědické sukcesi nedošlo. Stejně jako obligace tak dědická sukcese předpokládá existenci dvou stran. 15 Dědicové jsou oprávněni přijmout, ale i odmítnout majetkové hodnoty, které jim byly zůstavitelem odkázány. Prvky závazkového práva lze spatřovat v té části dědického práva, kdy dle vůle zůstavitele se mezi sebou již vypořádávají samotní dědicové, ale také při pořizování dědické smlouvy zůstavitelem. 13 Císařský patent č. 946/1811 Sb.s.z., obecný zákoník občanský. 14 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 405. 15 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 9788072016877. str.509. Strana 14

1.3 Vymezení povahy dědického práva Ačkoliv bylo dědické právo působící na našem území v prvopočátku považováno za právo věcné a takto zakotveno Československým obecným zákoníkem občanským, jeho čistě věcně-právní povaha se s postojem společnosti k soukromému vlastnictví měnila a směřovala spíše k relativnímu závazkovému právu. Současné dědické právo není výlučně právem věcným ani závazkovým, avšak jak věcněprávní absolutní působení práva erga omnes, tak také prvky relativních závazkových vztahů se na tomto úseků práva projevují, což je podporováno posilováním smluvní volnosti mezi zůstavitelem a jeho dědici či třetími osobami, dále také ochranou práv zůstavitele a jeho autonomie vůle. Právě autonomii vůle považuje Bezouška za původce prolínání nebo spíše střetu závazkového práva a s oblasti práv věcných, práva dědického a rodinného. 16 Povahu dědického práva pomoci občanskoprávních vztahů dle mého názoru nelze jednoznačně vymezit. Není možné jednoznačně určit jen absolutní znaky práva bez toho, abychom opomněli znaky relativní povahy, a taktéž nelze použít postup opačný, tedy definovat dědické právo jako závazek bez ohledu na absolutní účinky vůči všem ostatním subjektům. V této situaci lze charakter dědicko-právních vztahů vymezit za pomoci slov profesora Fialy: všechny vztahy jsou totiž absolutními, ale některé jsou navíc ještě relativní. 17 Nesporně lze dědické právo podřadit pod množinu majetkových práv, resp. definovat dědické právo jako úpravu přechodu majetkových práv a povinností fyzické osoby na její právní nástupce. Tvůrci nového občanského zákoníku v souvislosti se systematikou a povahou práv posilují právní jistotu v povědomí společnosti, když rozdělují úpravu majetkových práv na absolutní práva majetková a majetková práva relativní. S odkazem na působení dědického práva vůči každému a jím založené povinnosti mimo jiné i třetím osobám, 18 stejně tak 16 BEZOUŠKA, Petr. Autonomie vůle. In: HAVEL, Bohumil a Vlastimil PIHERA. Soukromé právo na cestě: eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 396 s. ISBN 9788073802653. 17 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 403. 18 JANEČKOVÁ, Eva; Vladimír HORÁLEK a Karel ELIÁŠ. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde Praha, akciová společnost. 2012. 205 s. ISBN 9788072018703. str. 31. Strana 15

s ohledem na předmět těchto vztahů dotýkající se určité majetkové hodnoty, bylo dědické právo zařazeno pod množinu absolutních majetkových práv. Budeme-li vycházet ze systematiky nového občanského zákoníku, lze i s ohledem na zařazení v systému občanského práva dědickým právem v objektivním smyslu rozumět soubor právních norem upravujících určité vztahy mezi lidmi, přičemž se v těchto vztazích projevují vlastnosti absolutních práv, jimiž se prolínají znaky relativních práv závazkových. Dle mého názoru zákonodárce podřazením dědického práva pod množinu absolutních majetkových práv chtěl navázat na povahu dědického práva stanovenou v obecném zákoníku občanském, avšak posílením autonomie vůle a zavedením značného počtu smluvních institutů, které jsou popsány níže, vytvořil z dědicko-právních vztahů spíše vztahy obligační. Strana 16

2. Principy dědického práva Význam pojmu princip lze vyložit jako vůdčí myšlenku, pravidlo, zákon pro poznání a jednání; z filozofického hlediska lze principem nazvat to, z čeho se vychází při interpretaci; také jej lze popsat jako prvek budování systému vyjadřující ve vývoji vědy relativní souhlas vědeckých teorií na kvantitativně různých stupních vývoje a ukazující, že vztah nové teorie ke staré není pouhým popřením, ale současně i jejím uchováním na vyšší úrovni poznání. 19 Téměř každý z těchto významů lze použít také při definování obsahu pojmu dědickoprávní princip. Dědické právo jako systémová součást soukromoprávního odvětví práva občanského přebírá jisté principy a zásady soukromého práva, avšak s ohledem na svou specifičnost tyto základní zásady modifikuje dle svých potřeb. Stejně tak k naplnění odvětvových cílů se v dědickém právu vykrystalizovaly zvláštní, můžeme je nazvat dědicko-právní zásady. Právo je, jak již bylo zmíněno výše, oborem dynamickým, přizpůsobujícím se vývoji lidské společnosti a reagujícím na změny. Tato vlastnost práva je nezbytná pro objektivní zajištění právní jistoty; nelze se v současném moderním světě striktně řídit římským právem a jím zakotvenými zásadami, proto se jeví pochopitelným, že některé změny zasahují i do principů v daném právním odvětí, což často vede k prolínání či střetům jednotlivých základních principů. Ačkoli lze mezi pojmy princip a zásada vysledovat jisté rozdíly, v této práci jsou považovány za synonyma. Současná dědicko-právní úprava vychází z koncepce zavedené zákonem č. 141/1950 Sb., tedy z tendence upřednostňovat materialistické pojetí dědění a upozadění osoby zůstavitele. Dle dobové ideologie je mrtvý člověk z hlediska právní úpravy již bez významu a takto odsunuty mají být i jeho příkazy, přání a podmínky, jež nejsou způsobilé vyvolat jakékoli právní následky, 20 jak deklaruje ustanovení 478 občanského zákoníku. V kontinentálním právním systému úprava dědického práva sleduje spektrum dědických institutů pocházejících již z římskoprávní úpravy. Hlavním 19 KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009. 879 s. ISBN 9788020013514. 20 ELIÁŠ, Karel. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, roč. 9, č. 5, s. 97 104. ISSN 1211-0558. str. 97. Strana 17

účelem při přípravě nového občanského zákoníku tak bylo uvést do souladu české občanské právo s kontinentálními právními úpravami, v dědickém právu setrvat na koncepci zůstavitelovy pořizovací volnosti a respektu k jeho projevené vůli, jakož i na univerzalitě dědické sukcese, a tím na náležité ochraně oprávněných zájmů třetích osob. Dědické právo je tak i nadále odrazem principu zachování hodnot a kontinuity individuálních majetkových vztahů, nesleduje však jen zájmy právních nástupců zemřelého člověka, ale i ochranu oprávněných zájmů věřitelů. Nicméně jak uvádí Mikeš s Muzikářem, stranou zájmu by neměly zůstat ani principy piety k zemřelému, i když hlavní pozornost je soustřeďována k budoucnosti se zdůrazněním solidarity odcházející a nastupující generace. 21 2.1. Krátký exkurz k jednotlivým dědicko-právním principům Dle mého názoru níže uvedené dědicko-právní principy vyústily ze základních principů soukromého práva a to principu rovnosti, volnosti a svobody vůle jednotlivce a principu ochrany nabytých práv. Každý člověk má vedle práva nabývat vlastnictví zaručeného Listinou základních práv a svobod, také právo svobodně se rozhodnout, jak se svým majetkem naloží na sklonku svého života. Svobodnou volbu má zůstavitel při výběru osoby dědice, také při výběru majetku, resp. podílu, který určité osobě odkáže a rozhodnout se může i o způsobu, jímž toto své pořízení provede. Ve svém svobodném rozhodování může být zůstavitel omezen toliko zákonem, který například určuje na základě jakého dědického titulu a s jakými náležitostmi smí zůstavitel svůj majetek přenechat dědicům. Zásady dědického práva formuloval již před více než sto lety Emanuel Tilsch, který mezi tyto základní principy zařadil: princip zachování hodnot, princip přechodu na jednotlivce, princip volnosti zůstavitele ve volbě dědice, princip rovnosti, princip univerzální sukcese, princip volnosti dědice při přijetí dědictví a princip úřední ingerence při nabytí dědictví. 22 Teorie považuje za základ dědického práva právě princip zachování hodnot, a to z důvodu udržení kontinuity vlastnického práva. Základní kameny 21 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2007, 351 s. ISBN 9788072016747. str. 5. 22 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 687 s. ISBN 9788073577537. str. 507. Strana 18

právního nástupnictví po zemřelé osobě byly položeny ve starověkém Římě. Již v této době byl předpokladem vytvoření dědického práva, jako samostatného právního odvětí, zejména vznik individuálního vlastnictví a respektování projevu vůle i po smrti, 23 jakož i osud tohoto vlastnictví po smrti člověka a postupem času byl zároveň kladen důraz na respektování pokrevního příbuzenství. Předpokládá se, že to, co člověk za svého života vytvořil, shromáždil či spravoval, nebylo určeno jen jemu, ale že tento člověk zamýšlel své nabyté hodnoty předat dalším osobám, přičemž okruh nejvhodnějších osob vytváří právě příbuzní, potomci a další generace nebo osoby blízké. S pojmem kontinuity vlastnictví je tedy spojen princip přechodu na jednotlivce. 24 Bez existence dědice, jakožto jednoho z předpokladů dědění, nelze dědit. Tento princip tak dává smysl zůstavitelově péči o majetek, podněcuje jej k produktivní činnosti a spořivosti a posiluje jeho sounáležitost s osobami nejbližšími. 25 Postavení těchto zásad jako základních pilířů dědického práva zdůrazňuje nový občanský zákoník tím, že tyto přímo zavádí v 1475 do textu zákona. Zůstavitelova jmění se týká princip univerzální sukcese. Pozůstalost přechází na dědice vcelku nikoli v jednotlivostech a je-li dědiců víc, neděje se přechod pozůstalosti po jednotlivých majetkových kusech, ale podle podílů. 26 S univerzalitou právního nástupnictví koresponduje neomezený přechod zůstavitelových dluhů na dědice. Z hlediska přechodu majetku jako celku navrácením institutu odkazu novým občanským zákoníkem dochází novou úpravou k nepatrné deformaci této zásady. Princip pořizovací volnosti zůstavitele, představující svobodnou volbu zůstavitele ve výběru části svého majetku, kterou odkáže svému příteli, členu rodiny či osobě, kterou poznal krátce před svou smrtí, zaznamenal vývoj zejména ve vztahu k ochraně dědice. Neboť na rozdíl od římskoprávní úpravy byla již 23 FRÝDEK, Miroslav a Jaromír TAUCHEN. Soukromé právo v proměnách věků. Sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova Univerzita, 242 s. 2011. ISBN 9788021055575. str. 83. 24 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 687 s. ISBN 9788073577537. str. 507. 25 DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědění. In: Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. a dop. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 1000 s. ISBN 9788073579487. str. 285. 26 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 9788072016877. str. 1120. Strana 19

volba zůstavitele obecným zákoníkem občanským korigována institutem povinného dílu, jenž musí připadnout nepominutelným dědicům. Nová právní úprava dědického práva zásadu volnosti zůstavitele podporuje a to umožněním zůstaviteli použít tzv. vedlejších závětních doložek. Princip rovnosti se projevuje především na opačné straně dědického práva, na straně subjektu oprávněných, tedy dědiců a zejména těch zákonných. Dědické právo nerozlišovalo ani v době mnohem konzervativnější mezi potomky manželskými a nemanželskými, mezi potomky mužského a ženského pohlaví, a naopak všem byla zaručena rovná možnost stát se dědicem minimálně v zákonné dědické linii nebo své dědictví odmítnout. Zákonná dědická posloupnost, sloužící k ochraně dědiců a jejich rovnosti, byla již od svého zavedení do právního řádu vázána parentálním principem. Bednář demonstruje obsah tohoto principu pomocí definování parentely, když uvádí: Parentelou je třeba rozumět osoby odvozující svůj příbuzenský vztah od společného předka spolu s tímto předkem, přičemž jsou řazeny i osoby, jejichž vztah vznikl osvojením. 27 Hlavním smyslem vytvoření zákonné dědické posloupnosti se tak stal záměr zachovat majetek v nejužším kruhu rodiny, a to zejména z hlediska pokrevní linie, přičemž žádný z dědiců nemá být preferován. Projev principu rovnosti ve vztahu k svobodné volbě zůstavitele lze dle mého názoru shledat také v zásadě svobody dědice přijmout dědictví. Dává-li právní úprava zůstaviteli možnost vybrat si osobu dědice, dává také dědici možnost dědictví odmítnout. Nový občanský zákoník tento princip vyzdvihuje tím, že dědici umožňuje se s případným dědictvím vypořádat ještě za života zůstavitele prostřednictvím zřeknutí se dědického práva. V zájmu dědiců i věřitelů zůstavitele a se zřetelem na právní jistotu vstupuje do vztahů založených v důsledku smrti osoby veřejná moc. Princip úřední ingerence se projevuje ve vypořádání dědictví a potvrzení nabytí dědictví určitě osobě, která se takto stává řádným dědicem a zároveň právním nástupcem zůstavitele. Samotný proces soudního projednání dědictví je vázán pravidly zvláštního nesporného občanskoprávního řízení. 27 BEDNÁŘ, Václav. Dědické právo. In: FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 373 Strana 20