[APRÍL] Nový typ pozemní jednotky 3 Kráčející tank ŠT-1. [LETECKÉ ESO] Major Marmaduke "Pat" Pattle.. 9 Hawker Hurricane Mk. IIB

0

[OBSAH] [APRÍL] Nový typ pozemní jednotky 3 Kráčející tank ŠT-1 [LETECKÉ ESO] Major Marmaduke "Pat" Pattle.. 9 Hawker Hurricane Mk. IIB [ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] Golovačevův Jak-9M 14 [HISTORIE] Poslední dny války - 1. Část. 16 Historická kamufláž prvního Shermana v Plzni, 6. května 1945, kamufláž vytvořené hráčem - 313- Paegas [HISTORIE] Kanadské letectvo.. 20 RCAF Canadair Sabre CL-13 Mk.5/6, stroj č. 23445 444. perutě Cobra, kamufláž vytvořená hráčem MightyArrow [HISTORIE] M4 Sherman.. 24 M4 Sherman "Columbia lou" Den D, 70. tankový batalion, pláž Utah, 6. června 1944, kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas [ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] IS-2 Pomsta za bratra hrdinu 28 [HISTORIE] Letka 1 v akci. 30 LT vz. 38 - Pzkpfw 38(t) ve slovenském zbarvení, kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas [TANKOVÉ ESO] Zinovij Kolobanov 35 KV-1E, dostupná přímo ve hře přes startovací balíček a Kolobanova autentická kamufláž, vytvořená hr. Joker [HISTORIE] 4. těžký tankový pluk PLA. 37 IS-2 mod. 1944, 1. polského tankového pluku, duben 1945, kamufláž vytvořena hráčem Raz- NaRok [HISTORIE] Úsvit Britských vzdušných sil.. 40 Tréninková verze Fury Mk.I, 5. letecká tréninková škola, RAF Sealand, 1938, kamufláž vytvořená hráčem Spogooter [HISTORIE] M41 Walker Bulldog. 43 M41 Walker Bulldog - kamufláž americké armády, vytvořená hráčem JoKeR_BvB09 1

[HISTORIE] Kent, Malta a Midway. 45 [HISTORIE] Grumman F7F-1 Tigercat 50 F7F-1 Tigercat VC-80 "What If", kamufláž vytvořena hráčem PROx_GAMING [ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] P-51D 'Daddy's Girl'. 54 [HISTORIE] Munice Minengeschoß 56 FW 190 A-4 s 2x MG FF/M - vylepšená verze 20 mm kanónů MG FF [HISTORIE] MiG-15 60 MiG-15 Bis, č. 15, Sovětské vzdušné síly, kamufláž vytvořena hráčem Audrey_McKnight [ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] T-34-85 E. 63 2

Dva 'Objekty 104' (později pojmenované jako ŠT-1) při polním cvičení. Fotografie je vyfocena těsně po úspěšném testování, září 1939 [APRÍL] Nový typ pozemní jednotky 1. dubna - Autor: War Thunder tým Vývoj ŠT-1 začal ještě před začátkem 2. světové války. První světová válka, také zvaná zákopová válka ukázala neúčinnost klasického pěchotního útoku, a vyžadovala vytvoření absolutně nového typu pozemního vozidla vozidla, které by bylo schopné překročit zničené cesty a terén značně poškozený od dělostřelectva a bombardování. K tomu byl ŠT-1 určen první a jediný typ kráčejícího tanku. 3 V dubnu 1937 poslalo Velení obrněných jednotek Rudé armády požadavek do Továrny #184 na vývoj obrněného stroje nového typu s maximální váhou 50 tun, opancéřováním alespoň 60 mm a možností instalace rozdílného typu zbraní. V závislosti na požadované úloze tohoto stroje se počítalo s namontováním buďto 107 mm děla, 122 mm houfnice, nebo 152 mm houfnice. Sekundární zbraně sestávaly ze 45 mm děla, protileteckého kulometu velké ráže a 20 mm protitankového děla.

Přes velkou složitost celé konstrukce se vývojovému oddělení podařilo úspěšně vyvinout první prototyp nového bojového stroje (s označením Objekt 104). Tento a další kusy byly následný rok zatěžovány a zkoušeny v továrních testech. Během této doby bylo odhaleno množství chyb v návrhu, které musely být v průběhu dalších zkoušek opraveny. Report Hlavní velení obrněných sil Rudé armády k průběhu vývoje Objektu 104, který je k naleznutí v Ústředním archivu Ministerstva obrany Ruské federace lze nalézt následující: Otestováno 6 strojů. Odhaleny tyto nedostatky: a) Nutná výměna dieselového motoru a elektrického generátoru kvůli přehřívání a nízkému tlaku oleje. b) Přehřívání mechanismu hlavní spojky. c) Nespolehlivý elektrický pohon bočních věží. d) Vysoké teploty v prostoru pro osádku. e) Nedostatečný výkon gyrostabilizátorů. Sovětské jednotky při ofenzivě, 1941 Poté, co byla většina nedostatků odstraněna, byl v září 1939 poslán vývojový prototyp obj. 104 (už označeného ŠT-1) do Moskvy k představení čle- 4

nům sovětské vlády a velení Rudé armády. Ukázka nového stroje velice zapůsobila na sovětské politické a vojenské špičky, které obratem rozhodly o postavení první série těchto strojů pro operační zkoušky. Návrh Objektu 104 (ŠT-1) Nové vozidlo bylo pokřtěno ohněm během Sovětsko-finské války. ŠT-1 byl spolu s novými tanky SMK a T-100 poslán do předních linií. Později byl ŠT-1 kvůli záměru zmást nepřítele přeznačen na KV. Nejen že byl ŠT-1 extrémně dobrý v překonávání terénních překážek, navíc ho konvenční tankové zátarasy jako například protitankoví ježci prakticky neomezovaly. Díky velice netypickému vzhledu navíc způsoboval značnou paniku mezi nepřátelskou pěchotou. 152 mm houfnice byla velice účinná proti pěchotním betonovým bunkrům, které ničila s minimálním úsilím. Finské 37 mm kanóny nedokázaly prorazit pancíř tanku a Molotovovy koktejly byly neúčinné kvůli velké výšce stroje. Jeho slabinou byl velký mrtvý úhel jeho zbraní, a také omezený výhled do okolí. Úspěšné bojové nasazení přesvědčilo i ty největší pesimisty o nutnosti zařadit ŠT-1 do sériové produkce. Podle různých zdrojů bylo do června 1941 vyrobeno 20-30 kusů ŠT-1. Všechna tato vozidla byla poslána na západní frontu, ale před vypuknutím války se s nimi jejich osádky nedokázaly dostatečně sžít. Chybělo také velké množství náhradních dílů, které vyústilo v mnoho neopravitelných závad elektrických zařízení. Během následné německé invaze v létě 1941 byly všechny vyrobené stroje ŠT-1 ztraceny. O některých se ale zmiňují německá bojová hlášení. Ze zprávy 14. tankové divize Wehrmachtu:... Poprvé jsme se na východní frontě setkali s novým nepřátelským vozidlem, bylo těžké si nevšimnout úplné nadvlády 55 tunového kráčejícího tanku...... Naše 5 cm tankové dělo KwK dokázalo prorazit jeho pancíř jenom na několika málo místech, a navíc na velmi krátkou vzdálenost (pod 200 m).... Pancíř našich tanků nedokázal odolat 15 cm průrazným nábojům. I exploze výbušného náboje poblíž tanku často vedl k průrazu střepin dovnitř... Kromě již popsaných faktů bylo očividné, že si Rusové jsou vědomi technologické převahy svých kráčejících obrněnců. To vše by mělo být 5

vzato v potaz při vymyšlení strategie, jak se jim co nejlépe bránit.... Bojovat s těmito kráčejícími obludami a jinými tanky jenom s pomocí 8.8 cm a 10 cm děl nestačí. Oba tyto typy zbraní jsou neohrabané, a ve většině případů je nepřítel objeví a zničí ještě předtím, než se dokáží zastřílet na cíl. V zájmu obrany proti ruským těžkým tankům a kráčejícím obrněncům bylo vydáno následující doporučení: I) Vývoj útočných zbraní schopných bojovat s těžce obrněnými nepřáteli: II) Kromě ostatních vylepšení bychom se měli soustředit na ukořistění nepoškozených kráčejících obrněnců. 1 rota bude pro 1 pluk dostačující. III) Vývoj vlastního samohybného děla s ráží 10 cm. Alespoň 6 těchto vozidel by mělo být součástí každého pluku. IV) Vytvoření nového typu nábojů s velkou průraznou schopností. V) Vytvoření silnějších min, které by byly schopné vyřadit z provozu 55 tunové kráčející stroje. Naše stávající miny nemají dostatečnou účinnost Němcům se podařilo ukořistit několik opuštěných prototypů bez munice a paliva. Jejich původní osádky se je dle rozkazů snažily zničit pomocí ručních granátů, ale přesto se Německu povedlo opravit několik těchto strojů a použít je v malém množství proti Sovětům. Kvůli špatně se vyvíjející situaci na frontě a nutností přesunout průmysl 6 na východ bylo rozhodnuto, že produkce kráčejících tanků nebude pokračovat, a že se sovětský průmysl bude dále soustředit na méně složité na výrobu a ovládání, ale o to účinnější klasické typy pásových tanků. 3 kusy prototypu ŠT-1 byly odeslány do Spojených států v rámci programu výměny technologií. Na podzim 1941 byly doručeny na testovací polygon v Aberdeenu, kde je Američané necelé dva měsíce testovali. Přechod přes řeku, ST-1 v akci Následují výňatky ze zpráv o testování obrněných strojů ŠT-1. 1. Obrnění a pancíř: Volba skloněného pancíře pro korbu a věž vede k vynikající odolnosti proti poškození protitankovými zbraněmi... 2. Výzbroj: Palebná síla je ve srovnání s našimi tanky mnohem silnější. Tank je schopný zničit prakticky jakýkoliv cíl, na který narazí, včetně stálých betonových opevnění. Navíc je přidaný 45 mm kanón s velkou kadencí velice

efektivní v ničení lehce obrněných cílů. Použité kulomety jsou spolehlivé, jednoduše se vyrábějí a montují. Dle zjištění je možné zaměnit tuto výzbroj za naší. 3. Výhled z vozidla a zaměřovací optika: Nainstalované zaměřovače jsou vynikající, výhled ze stroje není úplný, ale je ucházející. Celkový přehled o situaci okolo tanku je dobrý. Motor je na svou velikost velmi lehký, protože je většina jeho části vyrobena z hliníku. Jeho výměna je poměrně jednoduchá. Spotřeba paliva a oleje je průměrná. Chlazení motoru neodpovídá našim (US) standardům, a pokud nebude upraven přímo motor, může to vést k dramatickému snížení jeho životnosti. Přídavné chlazení vzduchem by mohlo situaci mírně vylepšit V tomto ohledu musí proběhnout další výzkum, dále je doporučeno přijít s alternativním způsobem nastartování motoru. 4. Pohon: Německý obrněný vlak s ST-1 7

CELKOVÉ ZHODNOCENÍ TANKU ŠT-1 Ruský kráčející tank je vozidlo nového konceptu, obtížné pro výrobu nevyškoleným personálem. Stroj dokáže vyvinout slušnou rychlost, trpí ale na menší přilnavost k povrchu a je náročný na údržbu. Špatné chlazení motoru omezuje jeho použití v různorodých klimatických podmínkách. Průměrná spotřeba paliva a oleje. Nemá problémy se startováním, spolehlivý motor. Špatné vzduchové filtry a chlazení zvyšuje obtížnost jeho údržby." Německé jednotky při pochodu s kořistní ST-1 v pozadí Vývojáři hry War Thunder sbírali informace z archivů po celém světě, aby mohli do hry zařadit věrnou kopii tohoto kráčejícího tanku. Různé části ŠT-1 jako například některé detaily věže, byly použity u dalších sovětských tanků jako KV-1, T-26 a T-60. 8

Hawker Hurricane Mk. IIB [LETECKÉ ESO] Major Marmaduke "Pat" Pattle 2. dubna - Autor: Mark Barber Tento rok si 1. dubna britské královské letectvo RAF připomíná 97. výročí svého založení. Toto letectvo bylo zformováno v samém závěru 1. sv. války, a stíhací esa z bojů 1. sv. války se proto ještě nepočítala do statistik RAF; první stíhací esa samostatného britského letectva proto přišla až během 2. sv. války. Dlouho se věřilo, že nejúspěšnějším stíhačem RAF byl James "Johnnie" Johnson, jež měl na kontě 34-38 sestřelů. Byla zde ale malá skupina pilotů, kteří bojovali na polozapomenutém řeckém válčišti, a kryli ústup vlastních pozemních vojsk, zatímco čelili přesile letounů Osy pouze s omezenou podporou. Většina záznamů ohledně těchto pilotů byla zničena během ústupu přes Egejské moře, a proto trvalo mnoho let, než 9 historikové zjistili, jaký byl osud pilotů stíhaček Hurricane pod velením majora Marmadukea "Pata" Pattlea. Marmaduke Thomas St. John Pattle se narodil 3. července 1914 v Butterworthu, městě nedaleko jihovýchodního pobřeží Jižní Afriky; jeho otec i dědeček byli oba vojáci, jež se po ukončení své služby stali právníky. Mladý Pattle byl svými učiteli ve škole považován za velmi bystrého chlapce, který nicméně postrádá pracovitost. Byl ale i schopným sportovcem a zručným mechanikem - od útlého dětství jevil zájem o modely Meccano, kterážto zábava postupně vedla k "hrabání se" v motorech a postupně i ke schopnosti v mladém věku řídit auto. Postupně se v něm ale probudila

láska k létání, a v roce 1932 si podal přihlášku k jihoafrickému královskému letectvu SAAF. Zatímco jeho přihláška putovala skrz byrokracii, Pattle přijal zaměstnání na benzinové pumpě a později se stal horníkem ve zlatém dole. Jeho vůbec první let v letounu se pak udál právě během jeho hornické kariéry, kdy letěl dopravním letadlem těžařské společnosti. Marmaduke Pat Pattle Pohovor pro přijetí k SAAF proběhl v roce 1933, po něm byl ale Pattle odmítnut. Nezdar ho ale neodradil, a vedle zaměstnání si platil soukromé hodiny létání ve snaze přihlásit se znovu. Později vstoupil do řad Special Service Battalion, což byla vojenská organizace mající za cíl poskytnout mladým lidem práci v časech Velké hospodářské krize. Zde se k Pattleovi dostal propagační plakát britské RAF, 10 která aktivně rekrutovala piloty ze zemí Commonwealthu. Pattle se rozhodnul rychle, odcestoval do Londýna, a tentokrát u přijímacího pohovoru uspěl. V červnu 1936 pak započal svůj letecký výcvik. Výcvikovým procesem Pattle procházel bez větších obtíží - zvláště schopný byl ve věcech mechaniky. Poté, co byl ohodnocen jako vynikající pilot, byl Pattle přeřazen k výcviku pro stíhací letouny, a po ukončení výcviku se jeho první operační jednotkou stala 80. peruť umístěná na základně RAF Kenley, jež byla vyzbrojena stroji Gloster Gladiator Mk.I; zde ale setrval jen krátkou dobu, než byl převelen na základnu RAF Debden v Essexu. Obvinění z lenosti, které na něj bylo uvaleno během dětství, bylo rychle zapomenuto, a Pattle si brzy vybudoval reputaci schopného pilota i důstojníka. V červenci 1937 byl povýšen do hodnosti nadporučíka, a jeho nezanedbatelný talent pro štábní funkci mu vynesl pozici adjutanta perutě. V dubnu 1938 pak Pattle prošel křtem ohněm, když byla jeho peruť nasazena v Egyptě. Zde letouny RAF prováděly útoky na pozice rebelů, jež povstali proti britské koloniální nadvládě. Když v září 1939 vypukla 2. sv. válka, Pattle již sloužil v pozici velitele letky. Zatímco ale stíhací perutě v Evropě sváděly zuřivé boje s Luftwaffe nad Francií, Norskem a později i Británií, Pattleova peruť byla ponechána v Egyptě mimo boj, a mohla tak jen

sledovat své kolegy, kteří vyráželi do boje. V červnu 1940 do války vstoupila Itálie, a britské síly v severní Africe náhle čelily italské armádě. 80. peruť se nicméně do akce dostala až v srpnu, když byla odeslána na frontu jako náhrada 33. perutě, odeslané do zázemí k doplnění stavů a odpočinku. Letka "B" pod Pattleovým velením byla dislokována v Sidi Barrani nedaleko libyjských hranic, a 4. srpna 1940 se Pattle poprvé střetl s letouny nepřítele. Hned ve svém prvním vzdušném boji získal první sestřel, když poslal k zemi italský bitevní letoun Breda Ba.65 a vzápětí i dvojplošnou stíhačku Fiat CR.42. Krátce na to byl ale jeho Gladiator zasažen palbou jiného stroje CR.42 a Pattle byl nucen svůj letoun opustit na padáku - je velmi pravděpodobné, že jeho přemožitelem byl Franco Lucchini, podle mnohých nejlepší italský stíhač 2. sv. války. Pattle naštěstí nebyl zraněn a mohl se do boje vrátit rychle. Jen o čtyři dny později sestřelil dva CR.42, a počátkem září byl povýšen na kapitána. Po krátkém odpočinku a přezbrojení na vylepšené Gladiatory Mk.II byla 80. peruť odeslána do Athén, kde měla asistovat při obraně Řecka proti Italům. Vzdušné boje s letouny Regia Aeronautica byly časté, a Gladiatory se začaly setkávat s moderními protivníky, jako byly bombardéry Savoia- Marchetti SM.79 Sparviero, či jednoplošné stíhačky Fiat G.50. Většinu soupeřů ale stále tvořily dvojplošné 11 stíhací letouny, a obloha nad Egejským mořem se tak stala jedním z posledních vzdušných válčišť, kde proti sobě na obou stranách stály dvojplošníky. Do konce roku 1940 si Pattle nárokoval 14 sestřelů včetně množství pravděpodobných a sdílených sestřelů, stejně jako poškozených nepřátelských strojů. Havarovaný Fiat CR.42, Severní Afrika 1940/41. Pattle sestřelil 14 těchto letadel Na konci ledna 1941 byl v boji zabit velitel 80. perutě, major William Hickey, kterému při snaze opustit jeho hořící Gladiator shořel padák. Pattle společně se svým kolegou William Valem (rovněž stíhací eso) celou událost sledoval na vlastní oči, a jakožto adjutantovi na něj náhle přešlo velení nad celou perutí, oslabenou ztrátami a únavou pilotů. V únoru 1941 byl Pattle vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross, DFC), a jen o týden později byla jeho peruť přezbrojena na stíhačky Hawker Hurricane. Pattle se s novými stroji sžil rychle, a hned během prvního letu na Hurricanu sestřelil stíhačku G.50. Poslední únorový den pak byl okamžikem velkého Pattleova trium-

fu, kdy si během jednoho dne nárokoval čtyři sestřely jisté a jeden pravděpodobný. V březnu získal Pattle ke svému kříži DFC stužku, byl povýšen na majora a bylo mu svěřeno velení nad 33. perutí RAF, která rovněž operovala nad Egejským mořem. Unavení piloti 33. perutě ho přivítali přinejmenším vlažně, neboť se domnívali, že by se velení měl ujmout příslušník perutě namísto důstojníka "zvenku". Pattle ale brzy po příjezdu postavil peruť na nohy svými vysokými požadavky na piloty i na pozemní personál, a koncem měsíce se peruť přesunula do Larissy. Pattle (šestý z prava), 33. peruť, 1941 12 V dubnu 1941 začala nad Řeckem operovat Luftwaffe, zatímco síly RAF v oblasti se musely potýkat se ztrátami na pilotech a strojích, stejně jako se zhoršující se zásobovací situací. Šestého dubna Pattleovy letouny zaútočily na formaci osmi německých stíhaček Messerschmitt Bf 109, a pět z nich sestřelily bez jediné vlastní ztráty, z toho dva německé letouny si připsal sám Pattle. Ten neustále podával vynikající výkony, ačkoliv byl neustálým bojem extrémně vyčerpán a ještě k tomu navíc onemocněl - 19. dubna během jediného dne poslal k zemi celých šest nepřátelských strojů. Devatenáctého dubna se začaly britské síly z Řecka stahovat. Pattle, trpící horečkami, hned následující den ráno sestřelil další tři letouny nepřítele, pak ale ulehl na lůžko, kde se třásl horečkou pod přikrývkami. Když se ale večer rozezněl poplach, jak se k základně blížily bombardéry Osy, Pattle se i přes svůj špatný zdravotní stav vypotácel z ubikací, vyškrábal se do kokpitu svého Hurricanu, a ignoroval přitom výkřiky svých podřízených, kteří se snažili mu ve vzletu zabránit. Zatímco německé těžké stíhačky Messerschmitt Bf 110 svými kulomety a kanóny ničily zaparkované letouny a letištní zařízení, Pattle vzlétnul a vedl poslední zbytky 33. a 80. perutě do boje. Posledních patnáct Hurricanů (v jednom z nich seděl i později světoznámý spisovatel Roald Dahl) se tak postavilo zhruba devadesáti nepřátelským letounům. Po vypuknutí zuřivé vzdušné bitvy nad Eleusinským zálivem Pattle podle všeho dokázal i přes svůj zdravotní stav sestřelit jeden letoun Bf 109 a jeden Bf 110, pak ale byl jeho Hurricane napaden dvojicí stíhaček Bf 110, zatímco se Pattle snažil pomoci jinému Hurricanu. Jimmy "Kettle" Kettlewell, jeden z Pattleových spolubojovníků, později vypověděl, že viděl jeden Hurricane, jak se řítí k hladině moře v plamenech a s pilotem zhrouceným v kabině, zatímco dva letouny Bf 110 jej proná-

sledovaly a pokračovaly v palbě. Kettlewell jednu z těžkých stíhaček sestřelil, pak byl ale sám sestřelen a utrpěl zranění. Ten den bylo ztraceno pět Hurricanů, a historici se domnívají, že hořící Hurricane, který byl spatřen Kettlewellem, patřil právě Pattleovi. Tělo ani vrak nebyly nikdy nalezeny. Jak již bylo řečeno, ze záznamů o činnosti RAF nad Egejským mořem se zachovala jen velmi malá část, obecně přijímaným názorem ale je, že Marmaduke Pattle sestřelil alespoň 50 nepřátelských strojů, k čemuž byly připočteny dva potvrzené sestřely sdílené, jeden sdílený sestřel pravděpodobná, a sedm pravděpodobných sestřelů. Definitivní počet sestřelů se již asi nikdy nedozvíme, ale jisté je, že tento hrdina z Jižní Afriky, který stále ještě sedí v kokpitu svého Hurricanu kdesi na dně Eleusinského zálivu, může být právoplatně prohlášen nejúspěšnějších spojeneckým stíhačem celé 2. světové války. V jedné z nadcházejících aktualizací přidáme emblém 80. perutě RAF vytvořen hráčem Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz 13

[ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] Golovačevův Jak-9M 3. dubna - Autor: War Thunder tým Pavel Jakovlevič Golovačov se narodil 15. prosince 1917 ve vesnice Košeljovo v Gomelském kraji. Tak jako mnoho sovětských mladíků se přes pozici učně v továrně přihlásil k leteckému klubu. V roce 1938 byl poslán k 8. Oděsské vojenské pilotní škole P.D. Osipenka patřící ke Komunistickému svazu mládeže. Výcvik dokončil na konci roku 1940. Pavel Jakovlevič se zapojil do Druhé světové války jako pilot 168. stíhací perutě. Hned druhý den války sestřelil na stroji I-16 nepřátelský Messerschmit, byl při tom zraněn. Na podzim 1941 byl Golovačov převelen k 69. stíhací peruti, ze které se později stala 9. gardová stíhací peruť. Jako součást této perutě létat na letounech LaGG-3, Yak-1 a P-39 na nebi nad Stalingradem, Rostovem na Donu, Donbasem, Krymem a Melitopolí. V hodnosti podporučíka sestřelil v 92 bitvách 18 nepřátelských strojů, za což byl 1. listopadu 1943 vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Na podzim 1944 již v hodnosti kapitá- 14

na sestřelil v průběhu 385 vzletů dalších 26 nepřátelských letadel na stroji La-7. V únoru 1945 byl Pavel Jakovlevič převelen k 900. stíhací peruti, která létala na letounech Jak-9. Během útoku na Berlín se mu 24. dubna 1945 podařilo se strojem Jak-9M sestřelit nad západní částí města dva nepřátelské letouny Fw-190. Za války se účastnil 457 bojových vzletů, při nichž sestřelil 30 letounů během 125 vzdušných bitev (dle dat M.Y.Bykova). 29. června 1945 byl Golobačov opět vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Pavel Jakovlevič Golovačov 15

Historická kamufláž prvního Shermana v Plzni, 6. května 1945 kamufláže vytvořené hráčem -313- Paegas celý balíček si můžete stáhnout zde [HISTORIE] Poslední dny války - 1. část 4. dubna - Autor: Michal Kamp Připravili jsme pro vás v rámci výročí konce bojů v Evropě tři články, které se z různých pohledů zabývají prvními květnovými dny roku 1945 v českých zemích. První část se bude zabývat smyslem pozemních operací spojenců. Nacisté a jejich armáda se sice nenávratně blížili ke svému konci, ale při ústupu urputně bojovali o každou píď svých dříve okupovaných území. Od počátku roku 1945 se Protektorát Čechy a Morava postupně stával vojenským operačním územím. Nebylo to pro místní vůbec příjemné hned ze tří důvodů: 1) Češi byli v područí Němců od 15. března 1939 a vše nasvědčovalo tomu, že jimi budou až do samotného konce války. Taková Paříž byla okupována jen od 14. června 1940 do 25. srpna 1944. 16 2) České území bylo politickým jednáním nešťastně přetnuto tzv. demarkační linií na oblasti plánované osvobodit Američany a Sověty. Tyto síly se nepotkaly ve stejný čas, ale s několikadenním zpožděním. Navíc Protektorát nebyl ani v posledních dnech války vojenskou prioritou Rusové chtěli především dobýt symbol v podobě Berlína. 3) Němci poslední měsíce praktikovali taktiku spálené země, kdy během ústupu likvidovali vše, co by mohlo pomoci postupujícímu nepříteli. Porážka třináct let trvající tisícileté Třetí říše byla nevyhnutelná, a snad jen

Hitler věřil v opak, ale Češi by kvůli zničené zemi z posledních měsíců bojů měli nesmírně těžkou pozici do poválečné regenerace svého státu. M4 Sherman v plzeňské ZOO Českých zemí se ruské jednotky (1. ukrajinský front) dotkly jen letmo někdy kolem 18. března, kdy doslova jen zavítaly do obce Osoblaha na Bruntálsku. Oblast pak doopravdy obsadily koncem března. Opravdový a razantní vstup přišel až v dubnu v rámci operací na osvobození Ostravska a východní části země. Postup směrem na Brno se 2. ukrajinskému frontu dařil. Největší město Moravy uvítalo Rusy 26. dubna, protože Němci rezignovali na boj v ulicích a stáhli se. Sověti poté spěchali na pomoc na severovýchod, kde slabý 4. ukrajinský front zápasil s houževnatými vojsky wehrmachtu bránícími se u Přerova. Klešťový úder se nevyvedl, německá 1. tanková armáda z obklíčení unikla. Začátkem května, kdy Hitler byl již po smrti a ruská armáda téměř dobyla Berlín, dva její ukrajinské fronty v českých zemích stály na linii Olomouc- Brno. Američané na druhé straně měli v dubnu dost starostí s obsazováním horských průsmyků v českém pohraničí a do konce měsíce stihli dojet do Hranic, Aše a Chebu. Valná většina území Čech proto stále byla v rukou Němců. Ve vztahu k vojenským operacím posledních dní války je důležité znát myšlenkové pochody bojujících armád. Němci v pohledu na svou neodvratitelnou porážku doufali v pokračování konfliktu dosud proti nim bojujících spojenců. Nechápali, že ideoví protivníci jako jsou demokratické státy na západě a sovětské Rusko mohou spolu vůbec vydržet. Věřili proto, že v momentě, kdy válka bude ukončená a obě armády stát proti sobě na demarkační linii, se boje rozhoří nanovo. A wehrmacht v tomto boji bude západním spojencům vhodným spojencem. Teorie se z dnešního pohledu může zdát absurdní, ale tehdy naprosto stejně přemýšlel i paranoidní a podlý Stalin. Nevěřil svým z nouze spojencům a myslel si, že po Německu hned otočí zbraně proti němu. Kdyby mohl, jistě by to udělal sám. Paradoxně tyto myšlenky nevytanuly na mysl samotnému veliteli západních sil generálu Dwightu Eisenhowerovi. Ten jel dle plánu a rozkazů. Stalin naopak toužil pobít či zajmout co nejvíc německých vojáků ze snahy paralyzovat jejich bojové schopnosti a také potřeboval otrockou sílu na obnovu sovětského hospodářství. 17

Hetzery zanechané u cesty německou armádou při ústupu v Čechách (zdroj MVHB) Americká 3. armáda na hranicích českých zemí byla začátkem května 1945 posílena o V. sbor 1. armády a začala postupovat do českého vnitrozemí. Jeden směr postupoval údolím Ohře přes Sokolov ke Karlovým Varům, další skrz Horažďovice ke Lnářům a na Strakonice a Písek. Na jihu postupovali Američané směrem na Vyšší Brod a Český Krumlov. Krom pár silničních zátarasů a jednotek Volksturm nenarazili na větší odpor. Dělostřelbu nasadili jen u Kunžvartu, Javorné, Stříbra a Zhůří. Dne 6. května osvobodila 16. obrněná divize Plzeň a 4. obrněná divize Písek. O den později kapitulovaly Karlovy Vary a Američané ten den dosáhli stanovené demarkační linie. Velení vědělo, že jejich postup bude rychlejší než ruský a navrhlo už 4. května Rusům, že se setkání obou armád proběhne na Vltavě. Byli samozřejmě odmítnuti. Zde už roli začala hrát politika a ČSR bylo důležitým pěšákem. Kdo myslíte, že bude osvobozovat Prahu? zeptal se Stalin telefonicky 18 maršála Koněva, který měl v té době ještě plné ruce práce s dobýváním německého hlavního města. Smysl otázky byl stejný jako v případě Berlína kdo získá Prahu, bude považován za osvoboditele celé země. Stalin totiž věděl, že do budoucna tato skutečnost posílí jeho vliv a prodlouží mu páky hýbající poválečným vývojem Československa. Logicky proto sovětský štáb zamítl racionální americký nápad o posunutí demarkační čáry a oznámil, že jejich armáda už směřuje na Prahu. Byla to lež. Rusové s útokem počítali až od 7. května a konec plánoval někdy 20. května, ale právě z obav možného postupu Američanů vše začali o den dříve. Do toho přišlo povstání českého lidu v zázemí německých sil a výrazně podlomilo organizaci wehrmachtu, který od té chvíle jen ustupoval spořádaně i chaoticky a neměl čas na boje v rámci plánované spálené země. Rusové proto rovnou nabrali směr na Prahu s úkolem být zde co nejdříve. Jejich hlavní síla v podobě rychlých a těžce vyzbrojených gardových jednotek likvidovala veškerý možný odpor a pouze utíkající Němce jednoduše objela. O ty se totiž měly postarat až vojska druhé linie. Němci chtěli za každou cenu se dostat do zajetí Američanů, kteří až na pár průzkumných výjezdů poctivě čekali na demarkační linii. Museli to stihnout do 9. května, kdy začalo platit příměří, pak na západě odmítli přijímat jakékoliv další zajatce. Ovšem ani ti šťastlivci v americkém zajetí neměli vyhrá-

no, protože spojenci měli úmluvu o předání Sovětům těch vojáků, kteří bojovali na východní frontě. Rusové tak dle plánu v rámci Pražské operace uspěli maximálně - pochytali naprostou většinu tudy proudící skupiny armád Střed (celkem 800 000 mužů), osvobodili Prahu, splnili politické cíle a sami měli minimální ztráty. Ruské jednotky táhnoucí na Prahu (zdroj MVHB) M24 Chaffee, 16. tankový prapor, podílející se na osvobození Plzně (6. května 1945) 19

RCAF Canadair Sabre CL-13 Mk.5/6, stroj č. 23445 444. perutě Cobra kamufláž vytvořená hráčem MightyArrow stáhnout zde [HISTORIE] Kanadské letectvo 7. dubna - Autor: Jan Kozák 20 Během 1. sv. války v britských vzdušných sborech Royal Air Corps sloužilo na 22 800 Kanaďanů, neboť v té době ještě samostatné kanadské letectvo neexistovalo. Někteří z těchto kanadských letců dosáhlo vynikajících výsledků za všechny jmenujme například Williama Bishopa, Williama Barkera či Raymonda Collishawa, kteří se stali jedněmi z nejúspěšnějších pilotů celé války. Jakékoliv pokusy o založení kanadských vzdušných sil ještě během války ale selhaly kvůli absenci podpory ze strany kanadské vlády, a první nezávislá kanadská letecká organizace tak vznikla až v roce 1920. V tento rok byly založeny Kanadské vzdušné síly (Canadian Air Force, CAF). Příslušníci CAF sloužili pouze na půl úvazku, nicméně o čtyři roky později byla CAF reorganizována na Královské kanadské vzdušné síly (Royal Canadian Air Force, RCAF) jakožto plně profesionální organizace. Původně šlo o převážně mírové a obranné síly, které na výcvik bojového létání kladly jen malý důraz - pokud už ale k bojovému výcviku došlo, konal se podle doktrín vzniklých během 1. sv. války. Letci se tak cvičili v taktickém průzkumu a navádění dělostřelectva ze vzduchu, to se ale týkalo jen malé části. Důvodem pro odsunutí bojového výcviku na vedlejší kolej byl šok z hrůz 1. sv. války, a s ním související ztrátu zájmu v ozbrojené síly. Hlavní úkoly RCAF v tomto období proto souvisely s programem Civil Government Air Operations (Civilní vládní vzdušné operace), který dbal na hlídkování proti pašerákům, ochrana

lesů a experimentální vývoj motorů a mazadel schopných přestát tvrdé kanadské zimy. Stroje RCAF provozovaly i leteckou poštu, a kanadští poštovní piloti se v tomto oboru stali v mnoha ohledech průkopníky. Co se inventáře týče, nejpočetnějšími letouny RCAF během dvacátých let byly cvičné stroje Avro 504 a hlídkové létající čluny Curtiss HS-2L. Osádka a pozemní personál 428. bombardovací perutě RCAF Ve třicátých letech byl svět zasažen Velkou hospodářskou krizí. Vážné ekonomické problémy se nevyhnuly ani Kanadě, a rozsáhlé rozpočtové škrty způsobily, že aktivita RCAF se během tohoto období výrazně snížila. Během následujících let, kdy se situace začala zlepšovat a financování bylo alespoň částečně obnoveno, se RCAF začala více soustřeďovat na bojový výcvik, neboť rychle se zhoršující situace v Evropě a nástup agresivních totalitních režimů v Německu a Itálii dávaly tušit, že válka je na spadnutí. Proběhly rozsáhlé snahy o přípravu RCAF na moderní válku, nicméně v době vypuknutí 2. sv. války v roce 21 1939 kanadské letectvo disponovalo pouze 4000 příslušníky a sotva 195 letouny, z nichž byla většina zastaralá a nevhodná pro prostředí moderní vzdušné války. Příprava této relativně malé organizace na světovou válku byla velkou výzvou, kterou ale Kanaďané přijali. Využívaje dlouhého kanadského pobřeží byl zkonstruován celý řetěz základen námořních letounů, na kterých našlo zázemí přes 300 moderních strojů, od bombardérů Lockheed Hudson až po stíhačky Hawker Hurricane. Hlavním úkolem těchto letounů byla obrana kanadského pobřeží a ochrana spojeneckých lodních tras, jež byly pod neustálou hrozbou ze strany německých ponorek. Po pádu Francie na jaře 1940 pak byla jediná kanadská moderně vybavená stíhací peruť, No.1 Fighter Squadron, odeslána do Velké Británie, kde se účastnila slavné bitvy o Británii společně s jednotlivými kanadskými letci, jež byli zařazováni do perutí po celé RAF. Kanaďané se rovněž účastnily výcvikového programu Commonwealth Air Training, jež cvičil piloty ze zemí Commonwealthu pro nasazení v boji. Pro tento účel byla vybudována síť cvičných letišť a více než stovka leteckých škol po celé zemi. Během války bylo v Kanadě vycvičeno na 131 000 pilotů, z čehož 70 000 byli Kanaďané. Naprostá většina těchto letců pak byla nasazena na zámořských bojištích, jako např. severní Afrika, Barma, Cejlon, Středozemní moře, Malta a jiné.

Kanadští piloti nakonec létali s každým typem letadel, který tehdy byl ve službě od transportních letounů až po těžké bombardéry. Největší kanadskou formací sloužící v Evropě byla 6. bombardovací skupina RCAF pod velením RAF, která sestávala ze čtrnácti kanadských bombardovacích perutí. Tato skupina vstoupila do války vybavena letouny Vickers Wellington a Handley Page Halifax, postupně ale byla přezbrojena na stroje Avro Lancaster. Dvanáct kanadských stíhacích perutí náleželo pod velení RAF Fighter Command původně tyto perutě létaly na Hurricanech, aby byly později přezbrojeny na výkonnější stíhačky Supermarine Spitfire různých verzí a Curtiss P-40 Kittyhawk, Tomahawk a Warhawk. RCAF Lancaster 419. perutě VR-R "Ropey", kamufláž vytvořená hráčem MightyArrow stáhnout zde Mnoho kanadských pilotů si během konfliktu vydobylo slávu a uznání. Kapitán George Buzz Beurling se se svými jednatřiceti sestřely stal jedním z nejúspěšnějších stíhačů sil Commonwealthu, zatímco kapitán Richard Dick Audet provedl 29. dubna 1944 vskutku husarský kousek, když zbraněmi svého Spitfiru zničil pět německých strojů během pěti minut, aby se později stal jediným pilotem RCAF, jež na svém kontě měl dva potvrzené sestřely německých proudových strojů Messerschmitt Me 262 22 a jeden sestřel pravděpodobný. Posádce letounu B-24 Liberator v protiponorkové roli pod velením nadporučíka Kennetha Moorea se pak podařilo během dvaadvaceti minut potopit hned dvě německé ponorky. Dva kanadští letci rovněž obdrželi Viktoriin kříž (Victoria Cross, VC), nejvyšší vojenské vyznamenání zemí Commonwealthu oba kříže ale byly uděleny posmrtně. První VC byl udělen kapitánu Davidu Hornellovi, jehož námořní Liberator byl těžce poškozen protileteckou palbou. Hornell zůstal v

kokpitu a až do poslední chvíle držel stroj ve vzduchu, čímž za cenu vlastního života umožnil zbytku osádky bezpečně letoun opustit. Druhý Viktoriin kříž pak získal poručík Andrew Andy Mynarski, jehož bombardér byl při nočním náletu zasažen německými nočními stíhačkami, a okamžitě se octl v plamenech. Zatímco osádka opouštěla stroj na padáku, Mynarski si povšiml, že ocasní střelec zůstal uvězněn v ocasní věži, zatímco trup bombardéru zachvacovaly plameny. Bez sebemenšího zaváhání se vrhnul do ohně, a s oblečením v plamenech se marně pokoušel střelce vyprostit, aby nakonec vyskočil v poslední možné chvíli. Jeho popáleniny ale byly příliš vážné, a Mynarski po pár hodinách zemřel. Pro zajímavost uvedeme, že ocasní střelec, poručík Pat Brophy, jako zázrakem přežil požár na palubě i dopad letounu na zem, a po válce tak mohl vyprávět o Mynarského statečnosti. Po konci 2. sv. války byla velká část personálu RCAF demobilizována, a většina základen byla přestavěna na civilní letiště. Po příchodu éry proudových letounů (prvními proudovými stroji RCAF byly stíhačky Gloster Meteor) RCAF asistovala silám Spojených národů během Korejské války, kdy Kanaďané poskytli logistikou podporu a později vyslali i transportní letouny. V roce 1951 se Kanada stala hodnotným členem NATO, a do Evropy byla odeslána kanadská 1. vzdušná divize, v té době vyzbrojena letouny Canadair Sabre a CF-100 Canuck. Tato jednotka, tehdy již vyzbrojena moderními letouny CF-18 Hornet, na počátku devadesátých let podporovala koaliční jednotky během války v Perském zálivu, a v Evropě pak zůstala až do roku 1992, kdy byla po rozpadu Sovětského svazu stažena zpět na domovskou půdu. Od té doby se kanadské vzdušné síly účastnil mnoha operací, jako například bombardování Jugoslávie, války v Afghánistánu v roce 2003, a operace Unified Protector v Libyi v roce 2011. Dnes je RCAF jedním z nejmodernějších letectev dneška, a její členové můžou být právem hrdí na bohatou a dlouhou historii této organizace. V jedné z následujících aktualizací přidáme emblém 416. rysí perutě od hráčů Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz a Colin 'Fenris' Muir 23

M4 Sherman "Columbia lou" Den D, 70. tankový batalion, pláž Utah, 6. června 1944 kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas stáhnout zde [HISTORIE] M4 Sherman 8. dubna - Autor: Adam Lisiewicz V roce 1939 začalo být americkým armádním představitelům jasné, že naprostá většina výzbroje amerických tankových vojsk velmi rychle zastarává. Tento názor byl potvrzen německým blitzkriegem v Evropě, kdy Němci předvedli moderní tankový boj se vším všudy. Americké velení proto urychleně zahájilo program modernizace amerických obrněných sil. Největším problémem byla výzbroj mnoho tanků bylo vyzbrojeno buď pouze kulometem ráže.50 (12,7 mm), případně nesly kanón ráže 37 mm. Ten postačoval na lehké tanky a některé tanky střední, nicméně jak do služby přicházely těžší tanky nepřítele, 37 mm kanón se stal nedostatečným. Řešení tohoto problému přišlo v podobě kanónů M2/M3 ráže 75 mm, odvozeného od polního děla M1897 24 stejné ráže. Tato zbraň měla dostatečnou účinnost jak v protitankové, tak v podpůrné roli, a jako dočasné řešení po dobu vývoje moderní platformy, jež by tento kanón nesla, byl vyvinut střední tank M3 Lee. Ten konstrukčně vycházel z neúspěšného středního tanku M2 Medium a byl vyzbrojen otočnou věží s 37 mm kanónem, a zmíněným 75 mm kanónem instalovaným v nástavbě v trupu. Zatímco pak probíhala sériová výroba tanků M3, byly zahájeny práce na novém stroji. V říjnu 1940 byly návrhy nového tanku odeslány do amerického zbrojního úřadu Ordnance Department. Prototyp, označený T6, vznikl modifikací trupu a podvozku tanku M3, a nesl plně otočnou věž s kanónem ráže 75 mm. Po zkouškách byl tank schválen pro sériovou výro-

bu, a v říjnu 1941 započala sériová výroba pod oficiálním názvem Medium Tank, M4. Od Britů později tank obdržel název Sherman (pojmenováno po americkém generálu Williamovi T. Shermanovi). Brodící M4 Sherman, Den D Konstrukce Shermanu v sobě skloubila mnoho osvědčených prvků, jako například hvězdicový benzinový motor, vertikální odpružení typu VVSS a zkosené čelní pancéřování. Věž byla odlévaná, zatímco korba byla svařována. Zkosené čelní pancéřování u prvních verzí Shermanů mělo tloušťku 50 mm, a díky svému profilu poskytovalo lepší ochranu než plochý pancíř stejné tloušťky u německých tanků PzKpfw III a raných verzí tanku PzKpfw IV. Tyto dva německé stroje za Shermanem rovněž zaostávaly v palebné síle, zatímco kanón Shermanu oba německé typy dokázal zničit i na delší vzdálenosti. S příchodem modernizované verze PzKpfw IV, vyzbrojené kanónem KwK 40, ale převaha Shermanů skončila tento německý kanón dokázal probít čelní pancéřování Shermanu na vzdálenost až 1500 metrů. Proti tankům Tiger již pak byl Sherman na 25 bojové vzdálenosti bezmocný, neboť jeho kanón nedokázal čelní pancíř Tigerů prostřelit ani z bezprostřední vzdálenosti, zatímco kanón ráže 8,8 cm na Tigerech dokázal Shermany ničit i na velmi dlouhé vzdálenosti. První verze Shermanů rovněž trpěly problémem s uložením munice. Střelivo bylo uloženo nad pásy vozidla, kde ale bylo snadno zasažitelné zepředu i z boků. Podle statistik více než 80% zasažených Shermanů po zásahu vzplálo požáry jsou často chybně přisuzovány benzinovým motorům, ve skutečnosti šlo ale o následky výbuchu nevhodně uskladněné munice. Tento problém byl vyřešen až u pozdějších sérií Shermanů, jež byly vybaveny tzv. mokrým uložením munice, jež bylo zároveň přesunuto do podlahy trupu. I přes fakt, že Sherman byl postupem války překonán v palebné síle a síle pancíře novějšími německými stroji, osádky si tento tank oblíbily pro jeho spolehlivost, robustnost a relativní komfort uvnitř vozidla. Kanón ráže 75 mm vystřeloval účinné tříštivotrhavé granáty, které se ukázaly být efektivní v boji proti nepřátelským opevněním, bunkrům a protitankovým kanónům. Ve War Thunderu je M4 Sherman americký střední tank II. úrovně s BR 3.7 ve všech herních módech. Stejně jako v reálu, i ve hře je tank vyzbrojen kanónem M3 ráže 75 mm, jež najdete i na vozidlech M3 Lee a M8A1 GMC. V základní konfiguraci má hráč přístup k dvěma typům munice průbojné AP střele M72, schopnou probít 84 mm

pancíře na vzdálenost 100 metrů, a tříštivotrhavé střele M48, jež je účinná proti lehce pancéřovaným cílům. Postupně si můžete odemknout i třetí druh střeliva, a to průbojné střelivo s balistickou špičkou M61, které je na vzdálenost 100 metrů schopné probít až 89 mm pancíře a oproti munici M72 disponuje výbušnou náplní, která výrazně zvyšuje poškození uvnitř cíle a je proto jasnou volbou oproti M72. Pancéřování Shermanu je poměrně dobré. Zaoblené čelo věže je 76 mm silné, zatímco čelo trupu je chráněno 51 mm silným pancéřováním, které je ale silně zkoseno a poskytuje ochranu ekvivalentní zhruba 80 mm pancíře. Boční pancéřování má ale tloušťku pouze 38 mm. Motor tanku o výkonu 400 koní pa umožňuje maximální rychlost až 38 km/h. V boji je Sherman na svém BR velmi účinným tankem. Desetistupňová maximální deprese kanónu vám umožňuje dobře se krýt za překážkami a terénními nerovnostmi, čímž vystavujete nepříteli pouze poměrně solidně pancéřované čelo věže. Zkosené čelní pancéřování vám umožní odrážet střely z lehčích nepřátelských zbraní, nicméně nespoléhejte se na něj, pokud čelíte těžší výzbroji, jako například kanónům KwK/PaK/StuK 40 na německých tancích PzKpfw IV Ausf.F2, stíhačích tanků série Marder III, a útočných dělech StuG III Ausf.F všechny zmíněné typy jsou častým soupeřem Shermanů. Váš kanón ale také není k zahození, a umožňuje vám snadno zničit jakéhokoliv soupeře na stejné úrovni. Proti lehce pancéřovaným cílům rovněž můžete využít kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm na stropě věže, který dokáže probít boční pancéřování mnoha lehkých tanků, snadno zničí nepancéřované samohybné protiletecké kanóny, a je i hrozbou pro nízko létající letadla nepřítele. Největší slabinou Shermanů je tenký plochý boční pancíř a uložení munice v prostoru nad pásy. Kombinace těchto dvou nevýhod znamená, že Sherman může být snadno zničen zásahem munice, a zkušení hráči vám často budou mířit právě do těchto míst. Snažte se proto vystavovat se palbě co nejméně, případně zvažte snížení svého nákladu munice, čímž odstraníte alespoň část střeliva z daných prostorů a snížíte pravděpodobnost výbuchu munice po zásahu. Celkově je M4 Sherman univerzálním vozidlem, jež je vyváženou kombinací pancéřování, mobility a palebné síly. V žádné z těchto oblastí ale neexceluje, což může být jak výhoda, tak i slabina. Tento tank slouží jako vstupní vozidlo do linie tanků Sherman, která vás postupně přes vylepšenou verzi M4A2 zavede k pokročilejším verzím tohoto legendárního vozidla, vyzbrojených kanónem ráže 76 mm, jež je již schopen ničit i tanky typu Tiger a Panther. 26

Vnitřní moduly tanku M4 Sherman V jedné z následujících aktualizací přidáme nápis "Major Jim", 1. obrněná divize, únor 1943 27

IS-2 1944 "Месть за брата героя" ( Pomsta za bratra hrdinu ), 1. běloruský front, únor 1945 [ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] IS-2 Pomsta za bratra hrdinu 10. dubna - War Thunder tým Nápis Msta za bratra hrdinu je věnován Nikolaji Krasikovovi, který byl vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Tento nápis na věž svého tanku umístil jeho starší bratr Mikhail po Nikolajově smrti. Nikolajovi bylo 17 let, když válka začala. Rozhodl se následovat ve stopách svého bratra a stát se tankistou. Po úspěšném zakončení výcviku v roce 1943 bojoval Nikolaj v bitvě o Voroněž. Za své akce během Kyjevské ofenzívy byl on a jeho osádka vyznamenáni. 28 Nikolaj seděl v jednom z prvních tanků, které vstoupily do vesnice Lutež. Tam se jim povedlo znehybnit jeden tank, zničit dvě protitanková děla a neutralizovat okolo 40 příslušníků pěchoty. Během další bitvy zničil jeden nepřátelský tank a okolo 20 mužů na pravém břehu řeky Dněpr. O dva dny později vjel jako první do Vyžhorodu, kde se mu povedlo zničit 3 děla a 25 nepřátelských vojáků. Také vyvedl 2 tankové čety z nebezpečí a přímo zachránil velitele jiné čety.

Nikolaj Krasikov zahynul v bitvě 11. listopadu 1943 poblíž města Vinnycja. Byl posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Po smrti svého bratra si Mikhail Krasikov napsal na svůj tank nápis Msta za bratra hrdinu, a účastnil se bojů v Pomořansku. V následující aktualizaci přidáme nápis "Месть за брата героя" ( Pomsta za bratra hrdinu ) 1. běloruského frontu, únor 1945 vytvořen hráčem Branislav "InkaL" Mirkov 29

LT vz. 38 - Pzkpfw 38(t) ve slovenském zbarvení, kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas stáhnout zde [HISTORIE] Letka 1 v akci 12. dubna - Autor: Petr Žižka V sedmém pokračování seriálu Historie Slovenských vzdušných zbraní v letech 1939 1944 se tentokrát podíváme na události odehrávající se na východní frontě v průběhu září až října 1941. Dostáváme se tak do finální etapy bojového nasazení SVZ na frontě v roce 1941, kdy měli slovenští letci podporovat Rychlou divizi v jejím postupu. Letka 1 v době bojů letky 12 u Garnostajpole, čekala na letišti Skvira na frontové nasazení. Vzhledem k absenci letky 12 bylo potřeba řešit problém vzdušného krytí Letovů Š.328 během jejich plánovaného nasazení na podporu Rychlé divize. Posilou se stal 15. 9. 1941 přílet roje od letky 13 ze Slovenska na letiště Mytnica, na které se téhož dne přemístila i letka 1. Hlavním úkolem letky 1 bylo sledování silnic jihovýchodně od Kyjeva, kudy ustupovaly z obklíčení jednotky sovětské 37. armády a útoky na kolony Rudé armády. Každý let Letova Š.328 kryl buď 30 dvoučlenný, nebo tříčlenný roj Avií B.534. Na první akci tohoto charakteru vzlétly Letovy 16. 9. 1941 a hned se podařilo osádce ve složení npor. Š. Gašparovič (pilot) a por. O. Patočka (pozorovatel) objevit 3 km severozápadně od Perejaslavy nejdříve tři nákladní vozidla a vzápětí kolonu dvaceti nákladních automobilů, na které provedla opakovaně útok palubními zbraněmi. Následujícího dne se osádka Letovu čtk. O. Hauliš (pilot) a por. F. Hanus ocitla u obce Staroje v husté protiletecké palbě vedené z kolony náklad-

ních aut. Na kolonu zaútočily doprovodné Avie a podařilo se jim několik automobilů převrátit do příkopu. Ještě ten stejný den při dalším průzkumném letu Letovu osádky čtk. Š. Kozáček (pilot) a por. L.Šottník (pozorovatel) napadly doprovodné Avie a Letov tanky v oblasti Perejaslavy. Slovenské LT vz.38 (Pzkpfw 38t) V následujících dnech proběhlo ještě mnoho úspěšných útoků na ustupující jednotky Rudé armády. 19. 9. 1941 po obsazení Kyjeva nastal rozsáhlý pokus o únik z obklíčení. Toho dne již s ochranou letky 12 podnikly Letovy čtyři průzkumné lety, během nichž byly nalezeny kolony čítající 250 až 500 vozidel a navíc chráněných protileteckou obranou. Velké štěstí měl v oblasti Borispol Voronkov Letov Š.328 s osádkou npor.š. Gašparovič (pilot) a por. O. Patočka (pozorovatel), který přes zásah spádové nádrže střepinou protileteckého granátu (což způsobilo vytečení veškerého obsahu nádrže) dokázal dosáhnout s posledními kapkami benzínu letiště Mytnica. Následujícího dne byly zjištěny kolony až o 700 vozidlech a vzhledem k získaným informacím bylo rozhodnuto podniknout 21. 9. 1941 bombardovací nálet na ustupující jednotky Rudé armády v oblasti Rogozov. Ještě před samotným náletem letky 1 byl do oblasti vyslán čtyřčlenný roj Avií, který pumami a kulometnou palbou napadl vozidla a na průzkum Letov doprovázený dvěma Aviemi. Při letu nad Voronkovem se Letov a Avie dostali do těžké protiletecké palby, která pravděpodobně zasáhla Avii B.534 čtk. V. Kaliského. Pilot byl nucen s letounem buď nouzově přistát, nebo musel vyskočit na padáku nad územím pod kontrolou Rudé armády. Mrtvý Kaliský byl nalezen a pohřben na hřbitově v Borispolu následujícího dne. Jeho smrt zatím zůstává záhadou. Buď zahynul při pádu letadla, nebo byl zabit po přistání. Samotný bombardovací útok na nepřátelské kolony v oblasti Rogozov provedlo sedm Letovů Š.328 pod velením npor. R. Galbavého a pět doprovodných Avií B.534 od letky 12 pod velením npor. J. Páleníčka. Nejdříve Letovy shodily pumy a následně ostřelovaly palubními zbraněmi nepřátelské kolony a shromaždiště. Po skončení útoku letky 1 doprovodné Avie shodily pumy a ostřelovaly kulomety sovětskou techniku v obci Rogozov. Přestože po celou dobu náletu pronásledovala slovenské letce hustá protiletecká palba, tak se dokázaly všechny letouny vrátit zpět na letiště v pořádku. Vzhledem k hlášenému zničení velkého množství vozidel byl nálet pokládán za úspěšný a všem účastníkům náletu byla udělena pochvala. 31

Po skončení obklíčení Kyjeva se Rychlá divize a letky 1 a 12 dostaly do podřízenosti velitelství německé skupiny armád Jih a čekal je přesun do oblasti Kremenčug. Letky 1 a 12 se 2. 10. 1941 přemístily na letiště Bieliki (65 km SV od Kremenčugu). Ještě téhož dne vzlétl od letky 12 tříčlenný roj vedený rtk. F. Hanovcem na podporu Rychlé divize do oblasti Michajlovka Alexandrovka. Během letu v přízemní výšce inkasoval letoun Hanovce zásah do chladiče od vlastních slovenských pozemních jednotek a musel nouzově přistát zhruba 10 km západně od vesnice Zaryčanka. V dalších dnech měla protiletecká obrana slovenských pozemních útvarů na pilno. Museli zasahovat většinou proti jednotlivým nepřátelským letounům nebo malým skupinkám nepřátel, které se pokoušeli zaútočit na slovenské jednotky. 3. 10. 1941 musela slovenská protiletecká obrana v oblasti Pereščepino nejdříve odhánět dva víceúčelové dvouplošníky Polikarpov R-5 (nebo Polikarpov R-Z), osamocený stíhací Polikarpov I-16 a na závěr dne dvojici stíhacích dvouplošníků Polikarpov I- 15. Avia Bk.534 od 12. letky na východní frontě Následujícího dne 4. 10. 1941 v 11:50 zabránila protiletecká palba proniknutí dvojici letounů identifikovaných jako I-17 (jednalo se o Jak-1 nebo LaGG-3) do prostoru Pereščepino. O víc jak dvě hodiny později se pokusilo pět stíhacích letounů napadnout 8. baterii dělostřeleckého protiletadlového pluku u Dmitrijevky. Nepřátelské letouny identifikované protileteckými dělostřelci jako I-18 (Mig-3, Jak-1, LaGG-3) zanechaly snažení a vzdálily se. Ve stejnou dobu byl v oblasti na průzkumu oblasti Popasuvje Bolčie Bučki Pereščepino i Letov Š.328 od letky 1 s osádkou pilot npor. P. Gašparovič a pozorovatel por. L. Jaroš. Bohužel se slovenský průzkumný letoun nacházel bez obvyklé stíhací ochrany a tak představoval pro pětici sovětských stíhacích letounů snadnou kořist. Letov Š.328 se nacházel zrovna nad Pereščepinem v 1000 metrech, když spatřili slovenští letci útočící stíhače. Zkušenému Gašparovičovy se dařilo vyhýbat opakovaným útokům stíhačů a zároveň letoun hájil obranou palbou pozorovatel Jaroš. Sovětským stíhačům, kteří se nacházeli v početní i kvalitativní výhodě, se nepodařil za celou dobu ani jeden zásah a dovolili tak návrat Letova na letiště. Piloti stíhacích letounů identifikovaných slovenskými letci jako I-17 (Mig-3, Jak- 1, LaGG-3) se ukázali jako špatní střelci, což mohlo být způsobené i nedostatečnými zkušenostmi řady sovětských stíhačů, kteří zacelovali mezery po těžkých ztrátách v prvních měsících války. 32

Letovy Š.328 od letky 1 podnikly od 3. 10. do 6. 10 1941 celkem šest letů ve prospěch Rychlé divize. Posledním bojovým letem se stal 6. 10. 1941 průzkum kolem Pereščepina vykonaný Letovem Š.328 s osádkou pilot npor. F. Hanus a pozorovatel L. Šottník. Při průzkumu lokalizovali jedno nepřátelské dělostřelecké postavení. Následujícího dne se stěhovala letka 1 a 12 na letiště u Nikolajevky (40km S od Dněpropetrovsku) a 10. 10. 1941 na letiště Sofijevka (100 km JZ od Dněpropetrovsku). 33 V této době byl již jasný návrat zpět na Slovensko. Hlavním problémem byl kritický stav letadel obou letek. 5. 10. 1941 dorazili do Bieliki mjr. K. Janček a npor. J. Rehuš, kteří měli pro velení letectva zjistit stav letek. Letka 1 disponovala pouhými třemi bojeschopnými letouny a letka 12 čtyřmi letouny, což byla nepříjemná situace pro případné další setrvání jednotek na východní frontě. Ještě předtím bylo upozorňováno na vážné problémy, které byly pro létání nebezpečné. Jednalo se např. o prasklé dřevěné vrtule, oprýskanou izolační vrstvu potahu letadel, vlhké a plesnivé dřevěné díly anebo také o rezavé kovové součástky. Za rozhodnutím o stažení letek zpět na Slovensko stál i nedostatek pohonných hmot, kdy německé velení slíbilo pouze jednorázově 10 000 litrů a nic víc. Navíc se blížila zima, na kterou nebyla ani jedna letka vybavena. Proto 16. 10. 1941 odlétla letka 1 do Zvolena a po ní i letka 12 do Spišské Nové Vsi. Pozemní sled následoval ve třech železničních transportech, které dorazili do mateřských posádek 26. 10., 28. 10. a 29. 10. 1941. Jako poslední se vrátil po vlastní ose 10. 12. 1941 zadní sled, který završil působení SVZ na východní frontě v roce 1941. Příprava Letovu Š.328 od letky 1 na bojový let, východní fronta 1941 Během víc jak čtyřměsíčního pobytu neprobíhala jen bojová činnost, ale i velmi aktivní kurýrní letecká služba. 704 letů, v celkovém čase 1108 hodin, nalétaná vzdálenost 221 600km a přepravených 33,6 tuny pošty jistě stojí za uznání, přihlédneme-li k tomu, že byla kurýrní služba vykonávána sportovními letouny a Letovy Š.328 letky 2 na vzdálenostech dosahujících ke konci působení jednotek SVZ na východní frontě téměř 1500 km. Nehody se nevyhnuly ani kurýrní letecké

službě. Celkově při leteckých neštěstí zahynuly tři letci (por. J. Čižmárik 26. 9. 1941, Bílá Cerkev; rtk. O. Šelesták a npor. F. Beňo Kováč 21. 10. 1941, Malý Šariš), jeden byl těžce zraněn (čtk. Ľ. Pajtina 26. 9. 1941, Bílá Cerkev) a dva lehce zraněni (rtk. Ľ. Jasík a npor. D. Kunic, 7. 9. 1941, Klečenov, okr. Trebišov). Pozorovací letky 1, 2 a 3 vykonaly 1425 letů, v celkovém čase 1320 hodin a nalétaly 264 000 km. Největší podíl na bojových aktivitách pozorovacích letek měla letka 1, která vykonala 62 pozorovacích letů z celkových 73, 7 bombardovacích náletů, 5 hloubkových útoků a vybojovala jeden vzdušný souboj. Stíhací letky 12 a 13 celkově vykonaly 1119 letů, v čase 964 hodin a přitom nalétaly 241 000 km. Z toho 91 doprovodných letů slovenských pozorovacích letounů, 88 doprovodných letů německých průzkumných letounů, 383 hlídkových letů, 14 bombardovacích útoků, 14 hloubkových útoků a 58 vzdušných soubojů, z nichž si slovenští letci odnesli 3 sestřely nepřátelských letounů. Během nasazení padl jeden stíhač (čtk. V. Kaliský, 21. 9. 1941). Slovenští letci dosáhli vzhledem ke svým zdrojům poměrně slušných výsledků. Nasazení SVZ nejvíce omezovalo nedostatečné množství pohonných hmot a náhradních dílů, které bylo způsobeno neschopností zásobovat jednotky potřebným materiálem, které bylo způsobeno vzdálením se od vlastního území. Dalším problémem byl technický stav letounů, které v polních podmínkách velmi trpěly. Problémem byla i samotná výzbroj frontových letek, skládající se ze zastaralých stíhacích Avií B.534 a pozorovacích Letovů Š.328, u kterých chyběly především samosvorné nádrže a celkovými výkony již značně zaostávaly za moderními letouny. Celková nevhodnost pro bitevní útoky se projevila v náchylnosti na poškození protileteckou palbou, která stála za většinou ztrát. Slováci museli vyřadit z bojového nasazení 18 z 38 nasazených Letovů Š.328 a plných 29 z 39 Avií B.534 (nejedná se o zničení letounů, ale většinou o poškození vyžadující větší opravy, mnohé z letounů byly později opraveny). Během nasazení se jasně projevila zastaralost výzbroje, která již neumožňovala plnění prvoliniových úkolů. Slováci si plně uvědomili nutnost modernizace letectva a učinili patřičné kroky, bohužel většinou ústící do ztracena. Získání frontových zkušeností se v dalších letech projevilo velmi pozitivně v dalším nasazení na východní frontě. I přes problémy se slovenští letci ukázali na frontě ve velmi dobrém světle a obdrželi za své činy několik pochvalných uznání od velitelů německé armády a obdrželi kromě slovenských i německá vyznamenání. 34

KV-1E, dostupná přímo ve hře přes startovací balíček a Kolobanova autentická kamufláž, vytvořená hráčem Joker [TANKOVÉ ESO] Zinovij Kolobanov 13. dubna - Autor: Sergej Hrustid Zinovij Grigorjevič Kolobanov se narodil 25. prosince 1910 ve vesnici Arefino. Po vystudování vysoké školy v roce 1933 byl odveden Rudou armádou. V roce 1936 dostudoval v Ústavu obrněných sil se samými jedničkami a v hodnosti poručíka byl umístěn v Leningradu. O dva roky později se stal velitelem tankové čety umístěné u Karelské šíje, pouhých pět dní před začátkem Zimní války. Za jeho úspěchy v Zimní válce, obzvláště při průlomu Mannerheimovy linie byl Kolobanov vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu a povýšen do hodnosti kapitána. Teprve během jeho působení ve válce proti Německu se ale Kolobanov zapsal nesmazatelným písmem do historie. 35 To se stalo během bitvy u Krasnogvardějsku, který se nacházel u Leningradu (nynější Gatčina respektive Petrohrad). Do této vesnice vedly tři silnice a sbíhaly se na jednom úzkém místě obklopeném bažinou. Kolobanov věděl, že se k vesnici blíží tři německé obrněné divize vybavené tanky Panzer III. Rozhodl se proto pro přepad na zmiňovaném místě. V jeho četě bylo pět tanků KV-1, které byly vybaveny dvojnásobným množstvím munice, než bylo běžné. Když se německá obrněná kolona začala přibližovat k jeho pozici, vypálil Kolobanovův střelec Andrej Usov na vedoucí tank, který okamžitě explodoval. Zbytek konvoje si myslel, že tank najel na minu, a zastavil se. Usov zničil další vozidlo podobným způso-

bem a ostatní KV-1 se k útoku přidaly a střílely v proměnlivých intervalech, aby nebylo nepříteli jasné, kolik tanků se přepadu účastní. Němci si nyní uvědomovali, že jsou pod útokem, ale jediné, co viděli, byl přední pancíř Kolobanovova tanku. Ve snaze ustoupit najeli Němci na měkkou půdu, a mnoho z nich se z ní nedokázalo dostat ven. Po přibližně půlhodinové bitvě zůstalo na bojišti 43 kouřících vraků, které byly ještě před chvíli tanky Panzer III. Při pozdější prohlídce bylo napočítáno 156 zásahů na Kolobanovově tanku, z nichž žádný neprorazil dovnitř. To bylo kvůli tomu, že německé tanky byly vybavené jenom 37 mm dělem, které přední pancíř KV- 1 nedokázalo probít. I když už Kolobanov dříve dostal titul Hrdina Sovětského svazu, nyní mu byl přidělen Řád rudého praporu. Usov, jeho střelec, obdržel Leninův řád. Kolobanov byl ale také dvakrát souzen. Poprvé během Zimní války za bratříčkování s nepřítelem a podruhé, když dovolil svému podřízenému uprchnout na území ovládané Brity v okupovaném Německu. Kolobanov ukončil své působení v armádě v Minsku, hlavním městě Běloruska, kde posléze pracoval v místní automobilové továrně. Na jeho počest byly postaveny dva pomníky jeden na místě jeho slavného přepadu, a druhý v Minsku. V jedné z následujících aktualizací přidáme číslo tanku Zinovije Kolobanova. Emblém vytvořen hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov 36

IS-2 mod. 1944, 1. polského tankového pluku, duben 1945 kamufláž vytvořena hráčem RazNaRok stáhnout zde [HISTORIE] 4. těžký tankový pluk PLA 14. dubna - Autor: Adam Lisiewicz Čtvrtý těžký tankový pluk Polské lidové armády byl zformován v srpnu 1944 v oblasti Berdyčiv (dnešní střední Ukrajina) jakožto součást polských jednotek, bojujících v Rudé armádě. Vytvoření této jednotky nebylo náhodnou událostí - střety s německými tanky PzKpfw V Panther a PzKpfw VI Tiger přesvědčily polské exilové velení, že je třeba vycvičit tankovou jednotku schopnou s těmito obrněnci bojovat na stejné úrovni. Po základním výcviku nedaleko Berdyčivu byli vojáci vybraní pro tuto jednotku odesláni do Chelmu, kde proběhla ceremonie oficiálně ohlašující vznik nového tankového pluku. Nedlouho poté prapor obdržel i svou výzbroj, šlo o celkem 21 těžkých tanků IS-2. Po krátkém období stráveném výcvikem byl prapor odeslán k městu Izabelin 37 nedaleko Varšavy, kde byl převeden pod velení 1. armády Polské lidové armády. Od listopadu 1944 měl prapor status frontové jednotky, nicméně do konce roku do bojů nezasáhl. Počátkem 1945 se ale měla situace změnit. Sovětské armádní velení pracovalo na plánu generální ofenzivy, jež měla za cíl překročit Vislu a dobýt celý západ Polska. 1. polská armáda měla mít na starost obsazení Pomořanska, jejími hlavními cíli pak byly dva důležité přístavy na břehu Baltského moře, Gdaňsk a Kolobřeh. V cestě Polákům stála tzv. Pomořanská zeď - síť navzájem propojených obranných linií, které měly bránit vstupu do Pomořanska.

Čtvrtý tankový pluk byl v lednu přesunut na shromaždiště nedaleko Bydhoště (Bromberg v němčině), během přesunu se ale počet bojeschopných tanků praporu snížil na 14 strojů z důvodů poruch. Všechny tanky ale byly poměrně rychle opraveny, a 10. února 1945 byl pluk poprvé nasazen v boji. Den předtím byla jednotka pověřena dobytím Miroslawiece, kteréžto město padlo 9. února 1945 ve večerních hodinách po urputných pouličních bojích. 4. tankový pluk následně asistoval jednotkám pěchoty v odrážení německých protiútoků, a 11. únor vyrazil do útoku. Němci kladli houževnatý odpor, a k průlomu obranné linie došlo až po třech dnech tvrdých bojů. Polské síly následně zastavily postup a konsolidovaly své pozice proti německým protiútokům. 18. února se tanky 4. praporu účastnily těžkých bojů okolo Wierzschowa a Zlocienics, kde se jim podařilo zničit pět německých útočných děl, a palbou masivních 122 mm kanónů podporovaly vlastní pěchotu. Německé protiútoky ale byly tak silné, že prapor byl nucen se stáhnout. V defenzivě byl prapor držen až do března, kde po doplnění ztrát byl odeslán na shromaždiště u Gryfic v rámci příprav k 38 útoku na Kolobřeh - sem 4. těžký tankový pluk dorazil 11. března. O dva dny později byl prapor opět vržen do bojů. Kolobřeh byl bráněn zkušenými vojáky wehrmachtu, kteří byli velmi dobře zakopáni a byli navíc podporováni palbou těžkých děl z kapesních bitevních lodí Admiral Scheer a Lützow. Polákům se i přesto dařil postup, a 4. prapor vydatně asistoval ničením polních opevnění a kulometných hnízd. Po pěti dnech bojů bylo město konečně dobyto, po čemž se prapor vrátil zpět do Gryfic, kde započaly přípravy pro další ofenzivu v severovýchodním Německu, kde měly polské jednotky zajišťovat křídla 1. běloruského frontu, probíjejícího se k Berlínu. V dubnu 1945 polská 1. armáda měla překročit Odru a postupovat k vesnici Neukarlshof, což se 16. dubna také stalo - 4. těžký tankový pluk v tomto boji asistoval 3. pěchotní divizi, a umožnil jí zatlačit obránce a vybudovat stabilní předmostí Polské jednotky následně začaly rychle postupovat za ustupujícími německými silami, a 25. dubna byl dobyt Hohenzollernský kanál (dnes kanál Oder-Havel) nedaleko Eberswalde. V květnu pluk postupoval na západ směrem k Labi, a konec války tankisty pluku zastihl v Zuhlsdorfu severně od Berlína. Ačkoliv 4. těžký tankový pluk strávil na frontě pouze 4 měsíce, ukázal se být jako velmi užitečný pro celkový postup celé 1. polské armády. Tanky pluku si připsaly 12 zničených němec-

kých tanků, 16 samohybných a útočných děl, 76 tažených děl a houfnic, tři vozidla pěchoty, 60 vozidel a 58 bunkrů a kulometných hnízd - to vše za cenu 160 mrtvých, raněných a nezvěstných, 14 tanků IS-2 vyřazených z boje a další čtyř poškozených. V jedné z následujících aktualizací přidáme nápisy "Tadeusz" a "5100", které byly využity na IS-2 1. těžkého tankového pluku od hráče Branislav 'InkaL' Mirkov 39

Tréninková verze Fury Mk.I, 5. letecká tréninková škola, RAF Sealand, 1938 kamufláž vytvořená hráčem Spogooter stáhnout zde [HISTORIE] Úsvit Britských vzdušných sil 15. dubna - War Thunder tým Čím více automatické se stávají zbraně, kterými bojujeme, tím méně automatická musí být mysl, jež je ovládá. Polní maršál Archibald P. Wavell Původ RFC bychom mohli vystopovat až k jednotkám Royal Engineers a k prvním leteckým experimentům armády a Královského námořnictva, prováděným během 19. století. Během těchto vskutku průkopnických dní byl předveden vojenský potenciál balonů, draků, vzducholodí, a později i prvních letounů těžších než vzduch. Britští představitelé si tento fakt brzy uvědomili, a v kombinaci s argumenty civilních nadšenců pro létání a dost možná i vývojem letectva v ostatních zemích Evropy mělo toto uvědomění si za následek nutnost vlastního leteckého sboru. Třináctého dubna 1912, 40 devět let po revolučním prvním letu bratří Wrightů, tak byly královským výnosem vytvořeny Královské vzdušné sbory (Royal Flying Corps, RFC), a nová organizace byla oficiálně založena následující měsíc v květnu.

zabránit jim ve čmuchání okolo vlastních linií. Brzy ale dostaly průzkumné stroje ozbrojenou eskortu, a docházelo tak k prvním leteckým soubojům. Airco D.H.2 RFC se sestávalo ze tří hlavních složek armádního Military Wing, námořního Naval Wing, a ústřední letecké školy Central Flying School. Stále ovšem šlo jen o malou organizaci, to se ale změnilo v roce 1914, kdy vypukla 1. sv. válka. V tomto konfliktu, během něhož byla vůbec poprvé v historii široce užita síla letectva, byl zpočátku hlavní rolí letounů a balonů průzkum a pozorování, brzy se ale úkoly prvních letectev rozšířily o navádění dělostřelecké palby. Letouny a balony totiž mohly snadno dohlédnout za horizont, a proto mohly poskytovat velení pozemních vojsk informace o pohybu a koncentraci nepřátelských jednotek či plavidel, což mohlo výrazně ovlivnit taktické i strategické myšlení. První letouny vzhledem ke svým úkolům nenesly žádnou vlastní výzbroj, a jedinými zbraněmi na palubě tak byly pušky a pistole osádek. Když ale obě strany konfliktu rozpoznaly význam vzdušného průzkumu, letouny začaly být osazovány kulomety. Tyto ozbrojené stroje následně měly útočit na balony či na pomalé průzkumné stroje ve snaze Prvního dubna 1918 byly Royal Flying Corps sloučeny společně s námořním letectvem Royal Naval Air Service (RNAS), a nová organizace byla přejmenována na Královské letectvo, neboli Royal Air Force (RAF). Vojenské letectvo, jež se plně osvědčilo během krutých bojů 1. sv. války, a navždy změnilo podobu válečnictví, jasně ukázalo, že je budoucností ozbrojených sil. Hugh Trenchard, 1. vikomt Trenchard, jež stál u zrodu RAF, v roce 1919 napsal: Celé letectvo je prakticky vzato dočasným důsledkem války, které nemá žádnou možnost uchytit se permanentně. Navzdory tomuto názoru ale RAF přetrvala, a dnes jde o nejstarší samostatné vzdušné síly na celém světě a vysoce respektovanou organizací, jež se ctí prošla 2. sv. válkou i všemi následnými konflikty, kde bylo zapotřebí nasazení letectva. Technika se postupem času změnila k nepoznání v roce 1914 výzbroj RAF tvořily balony a křehké letouny ze dřeva a plátna, ale dnes, o 101 let později, již RAF disponuje supermoderními proudovými stroji, o kterých se zakladatelům RAF nikdy ani nesnilo. 41

Základní motto této starobylé organizace se ale nezměnilo, a od roku 1912 až do současnosti je stále heslem RAF Per ardua ad astra, neboli Přes nepřízeň osudu ke hvězdám. Gladiator II F a Tuckův Gladiator V budoucnu přidáme "Britský rondel typ A-1" používaný na stranách trupu letadla & "Britský rondel typ B" využívaný na horizontálních plochách strojů do r. 1947 42