2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma PASTVA V CHOVU ZVÍŘAT vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne 13.5.2006 Podpis.
3 Poděkování Děkuji Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za vedení při zpracovávání bakalářské práce, za konzultace a ochotu při poskytování rad a připomínek. Děkuji rodičům za umožnění studia, za pomoc a podporu při studiu a zpracovávání bakalářské práce.
4 ANNOTATION The problem of pastoral breeding is today a frequent subject of reflections and discussions, mainly in connection with a very important welfare. This thesis includes general pieces of knowledge associated with the points at issue in livestock breeding. It briefly points out the advantages of pasture but also its disadvantages. The topics mentioned are the general preparation of livestock for the pastoral season and the necessary technical equipment and control of pastoral grounds. Further, this thesis deals with the effect of a great scale of direct and indirect pastoral factors on different kinds of livestock. The thesis should contribute to the breeders reflection about these problems and point out to what is most reasonable for the animals. These information will in future reflect in the increasing effectivity of the breeders strenuous work.
5 1. ÚVOD...7 2. SYSTÉMY PASTVY...8 2.1. Kontinuální pastva...8 2.2. Rotační pastva...9 2.3. Další způsoby pastvy...10 2.4. Porovnání pastevních systémů...11 3. OBHOSPODAŘOVÁNÍ A TECHNICKÁ VYBAVENÍ PASTVIN...13 3.1. Mechanické ošetřování...13 3.2. Výživa a hnojení...13 3.3. Regulace plevelů...14 3.4. Technická zařízení na pastvině...14 3.4.1. Oplocení pastvin...14 3.4.2. Navykací oplůtky...15 3.4.3. Náhonové, průhonové chodby...15 3.4.4. Vchody...15 3.4.5. Naháněcí ulička, manipulační ohrada, fixační zařízení...16 3.4.6. Napajedla...16 3.4.7. Zařízení pro příkrm (příkrmiště)...17 3.4.8. Přístřešky na pastvinách (přírodní, vytvořené)...17 4. PŘÍPRAVA ZVÍŘAT NA PASTEVNÍ OBDOBÍ...18 4.1. Příprava ve stáji...18 4.2. Příprava v navykacích oplůtcích...19 5. PASTVA SKOTU...20 5.1. Pastva dojnic...20 5.1.1. Faktory limitující výši dojivosti...20 5.1.2. Zdraví pasoucích se dojnic...21 5.1.3. Zápory pastvy dojnic...22 5.2. Pastva v odchovu skotu...23 5.2.1. Zdravotní stav mladého dobytka na pastvině...23 5.2.2. Systém pastvy...25 5.3. Pastva v chovu skotu bez tržní produkce mléka...26 6. ZIMNÍ PASTVA...28 6.1. Zimní odchov v košáru...29
6 6.2. Příprava píce pro prodluženou podzimní pastvu...29 6.3. Využití společné pastvy...30 7. PASTVA KONÍ A HŘÍBAT...31 7.1. Způsoby pastvy...31 7.2. Oplocení pastvin...32 7.3. Zdravotní a technická opatření...33 8. PASTVA OVCÍ...34 8.1. Příprava ovcí na pastevní období...34 8.2. Zásady pastevní techniky...35 8.2.1. Klasický způsob pastvy...35 8.2.2. Oplůtková pastva...35 9. ZÁVĚR...37 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ...38
7 1. ÚVOD Pasení hospodářských zvířat je jedna ze starých a historických lidských činností, která k lidstvu vždy patřila a spolu s pastevectvím se postupně rozvíjelo i chovatelství. V pozdějších obdobích stále intenzivnější hospodářské a zemědělské výroby se z důvodu extenzivního charakteru stávala pastva pouze okrajovou záležitostí v méně a hůře využívatelných oblastech. Přitom pastvu hospodářských zvířat lze jen doporučit nejen z důvodů ekonomických (úspora nákladů na konzervaci krmiv, ošetřování) ale především z důvodu zdravotních, a dále pak i přirozeného charakteru údržby krajiny v kulturním stavu. Zanedbatelný není ani estetický a přirozený efekt pastvy a pasoucích se zvířat v krajině, idylicky lahodící lidskému oku v dnešní uspěchané a přetechnizované době, vybízející člověka k zamyšlení o jeho vztahu k přírodě.
8 2. PASTEVNÍ SYSTÉMY Do poloviny 20. století byla pastva většinou nařízená a byla buď zcela volná, nebo se omezovala na příležitostnou pastvu u chlévů. Rozvoj pastevních systémů a jejich uplatňování ve větším měřítku nastal ve druhé polovině 20. století, kdy po druhé světové válce nastala potřeba zvýšení zemědělské produkce. Vývoj pastevních systémů v posledních 50-ti letech byl ovlivněn rozvojem rotační pastvy, a to od nekontrolovaného pasení přes oplůtkovou pastvu k pásové pastvě, avšak při vysokém zatížení pastvy. V zásadě máme dva základní pastevní systémy, rotační a kontinuální, které představují dva rozdílné způsoby v pastevním obhospodařování (MRKVIČKA, 2003). 2.1. Kontinuální pastva Je nepřetržité pasení dobytka během roku nebo pastevního období pouze na jedné pastvině (oplůtku). Tento systém je používán na rozsáhlých celcích přirozených travních porostů při nízkém zatížení pastviny, nebo na menších intenzivně obhospodařovaných pastvinách s vysokým zatížením. Pastva může být prováděna při stálém nebo variabilním pastevním zatížení (stálý nebo variabilní počet zvířat na pastvině) během pastevní sezóny. a) kontinuální pastva extenzivní V České republice nazývaná také jako volná pastva, představuje neregulované využívání pastvin. Zvířata se po celou pastevní sezónu pohybují volně v jedné pastvině (oplůtku). Porost je spásán selektivně, nejdříve jsou spásány nejhodnotnější rostliny a ve druhé polovině pastevní sezóny jsou spásány méně hodnotné a přestárlé rostliny. Obvykle bývá tento způsob pastvy užíván na horských pastvinách se zatížením 0,5-1,0 VDJ ha -1 (1 VDJ = 500 kg živé hmotnosti zvířat). Není vhodný pro zvířata, které potřebují spásat pastevní porost o vysoké kvalitě (dojnice, telata). b) kontinuální pastva intenzivní Tento systém je vysoce produktivní využívání pastvin. Zvířata jsou po celou pastevní sezónu v jedné pastvině (oplůtku). Na rozdíl od předchozího systému je zde výrazně vyšší zatížení pastviny 1,5-3 VDJ.ha -1, které se mění podle intenzity nárůstu píce buď změnou rozlohy pastviny nebo počtem zvířat. Výška porostu v průběhu pastevní sezóny by měla být 7-12 cm u skotu a 4-6 cm u ovcí s cílem dosažení vysoké kvality a stravitelnosti
9 pastevní píce. Tento typ pastvy je uplatňován na kvalitních výnosných pastvinách, kde vyšší výnos zajistíme dostatečným podílem jetele plazivého nebo přihnojením dusíkatým hnojivem. Intenzivním spásáním se většinou jetel plazivý samovolně rozšíří. c) kontinuální pastva 1.2.3 Je modifikovaný systém kontinuální pastvy. V tomto systému pastvy je na začátku pastevního období spásána třetina plochy pastviny a zbývající dvě třetiny jsou pokoseny na siláž nebo seno. Po obrůstu pokosené plochy jsou zvířata přesunuta na tuto plochu a za 5-6 týdnů je pokosena na siláž (seno) plocha předtím jen pasená. Pak už je celá plocha do konce pastevního období pouze pasena. Střídání kosení a pasení podporuje vytrvalost travního porostu. Systém je využíván hlavně pro výkrm skotu a mladé dojnice, ale může být využíván i pro jiné kategorie skotu a jiná hospodářská zvířata. Výhodou kontinuálního systému pastvy jsou nižší náklady vyplívající z nižší potřeby obvodového oplocení a napájecích míst, protože zvířata jsou pouze v jednom oplůtku. Jelikož zvířata nejsou přeháněna z oplůtku do oplůtku, je řízení pastvy jednoduší, ale je obtížnější udržet optimální výšku porostu (MRKVIČKA, 2003). 2.2. Rotační pastva Je pasení dvou a více pastvin (oplůtků), kde se střídá doba pasení s dobou obrůstání oplůtku. Doba spásání pastviny (oplůtků) je závislá na době obrůstání pastevního porostu, na podmínkách prostředí a na počtu zvířat na pastvině. Počet zvířat na pastvině může být podobně jako u kontinuální pastvi stálý nebo variabilní. Maximální příjem píce a produkci je možné dosáhnout při výšce porostu 20-25 cm před spasením u skotu (výška po spasení 10 cm) a 10-15 cm u ovcí (výška po spasení 6 cm). a) Honová pastva Pastvina je rozdělena podle utváření terénu na několik honů (4-6), které se spásají 10-20 dnů. Selektivní pastva (vypásání pouze kvalitnějších a chutnějších rostlinných druhů, nebo částí rostlin)je částečně omezena postupným spásáním honů. Porost ve druhé polovině pastevní sezóny obsahuje velký podíl ploch s vykvetlými trávami a bylinami, který není zvířaty spásán. Tento způsob je poloextenzivní se zatížením 1-2 VDJ.ha -1 a uplatní se na hůře přístupných plochách v podhorských oblastech.
10 b) Oplůtková pastva Plocha pastvin je rozdělena na větší počet oplůtků (6-24), jejichž velikost je volena s ohledem na výnos a velikost stáda tak, že oplůtek zvířata vypásají po dobu 2-5 dnů. Selektivní pastva je omezena rychlou rotací v jednotlivých oplůtcích a střídáním oplůtků. Tento systém představuje přechod mezi extenzivním a intenzivním pasením se zatížením pastviny 1,5-3 VDJ.ha -1. Do oplůtkové pastvy můžeme zařadit postupnou a postupnou bariérovou pastvu, které jsou hojně používány v USA. Postupná pastva v tomto systému pastvy mají zvířata, která potřebují vyšší kvalitu pastvy (dojnice, telata, jehňata, apod.) přístup do oplůtků jako první. Po vypasení píce nejvyšší kvality (listy rostlin) je tato skupina přehnána do dalšího oplůtku. Druhá skupina zvířat (druzí spásači) s nižší nutriční potřebou (krávy stojící na sucho) je přehnána k dopasení zbytků po první skupině. První spásači využijí porost zhruba ze 70%, po dopasení druhou skupinou je využití porostu asi 80%. Postupná bariérová pastva je modifikací systému postupné a bariérové pastvy. Zde se pasou zvířata s vyšší nutriční potřebou společně s ostatními, avšak mají přístup do následujícího oplůtku. c) Dávková pastva Zvířatům je elektrickým ohradníkem přidělena plocha pastviny, která odpovídá jejich polodenní nebo celodenní potřebě. Je to intenzivní systém pasení, užívaný při spásání vysoce hodnotné píce. Využívá se většinou na dočasných travních porostech. Nevýhodou je vysoká koncentrace zvířat na malé ploše, která zvyšuje nebezpečí poškození drnu a velká pracovní náročnost. d) Pásová pastva Zvířatům jsou elektrickým ohradníkem přidělovány úzké pásy porostu o šířce asi 1m ( pohyblivý žlab ) s dobou vypasení asi 2-3 hodiny. Na vyšším porostu by přidělený pás měl být užší, aby jej zvířata nesešlapala a nepokálela. Aby se skot pásl klidně, měla by být délka elektrického plotu na 1 ks skotu alespoň 1,5 m. Je to vysoce intenzivní systém pastvy s minimálními ztrátami píce, avšak s velkou potřebou lidské práce. Jeho nejčastější využití je opět na dočasných travních porostech, jednoletých pícninách a meziplodinách (MRKVIČKA, 2003). 2.3. Další způsoby pastvy Variantou pásové pastvy je tzv. bloková pastva, která je užívána při pasení skotu a ovcí v pomalé rotaci hlavně v zimě v Austrálii a Novém Zélandu. Význačným rysem
11 blokové pastvy je, že pasený oplůtek má být nejlépe čtvercový. To zabraňuje chůzi podél delších částí oplocení, jako je tomu v případě dlouhých úzkých pásů u pásové pastvy. Výsledkem je, že jen malá část porostu je znehodnocena pošlapáním. Další formou rotační pastvy je začišťovací pastva. Používá se při velkých počtech zvířat, která jsou přeháněna z oplůtku až po jeho úplném vypasení, jenž může trvat 2 hodiny na mladé jarní trávě, nebo 2 a více týdnů při vrcholu růstové periody porostu. Začišťovací pastva je většinou používána při pastvě ovcí v období mezi bahněním a připouštěním ke spásání přestárlého, nebo dříve nevyužívaného porostu. Snahy o zefektivnění ekonomiky pastevního odchovu vedou k prodlužování pastevní sezóny. V závislosti na sezóně je pastva v našich klimatických podmínkách možná zhruba do konce listopadu, její ukončení bývá po napadnutí většího množství sněhu. V poslední době se stává populární zimní pastva, kdy jsou zvířata prakticky celý rok na pastvině a v období nedostupnosti pastevního porostu jsou přikrmována. Tento systém je možné doporučit do oblasti s převahou písčitých půd a kde nedochází k dlouhodobému pokryvu porostu sněhem. Do tohoto systému je zařazován většinou masný skot (nebo jeho kříženci) bez tržní produkce mléka. Po zajištění dostatečného množství píce je nutné počítat s větší rozlohou pastvin spásaných v podzimním a zimním období, protože zhruba od konce září pomalu ustává růst travinného porostu. Jednou z cest je zařadit do pastvin porosty pokosené zhruba v srpnu, které do konce vegetační sezóny dostatečně obrostou. Problémem však zůstávají plísňová onemocnění rostlin ve vlhkém podzimním období, která mohou způsobit poruchy ve výživě. Nevhodné je využívání zimní pastva v mírných zimách s velkým množstvím dešťových srážek na těžších půdách, kdy dochází k nadměrnému poškození drnu a následné půdní erozi. Vzhledem k půdním a klimatickým podmínkám v České republice k celoplošnému používání zimní pastvy pravděpodobně nedojde, ale prodloužení pastevní sezóny je perspektivním způsobem snižování nákladů u pastvy zvířat, která nevyžadují příjem vysoce kvalitní pastevní píce (MRKVIČKA, 2003). 2.4. Porovnání pastevních systémů Kontinuální systém pastvy byl dlouhou dobu považován za méně intenzivní než rotační pastva. Zlom nastal, když bylo zjištěno, že je možno dusíkaté hnojení provádět během pasení bez ohrožení zdravotního stavu zvířat, a tím zvýšit zatížení pastvy. Větší
12 rozšíření kontinuální pastvy proto nastalo až po roce 1970. V současné době je kontinuální pastva hojně užívána ve Velké Británii a v Severním Irsku, naproti tomu na Novém Zélandu je nejvíce populární rotační pastva. Při rotačním pasení mají rostliny periodu bez pasení, při níž se zvýší listová plocha rostlin a dojde k znovuobnovení kořenových rezerv. Rotační pastva podporuje vytrvalost jetelovin a mírně zvyšuje produkci pastviny. Dochází k efektivnější spotřebě píce zvířaty, menší plocha porostu je pošlapána a znečištěna výkaly a porost je také méně ovlivněn selektivní pastvou, avšak denně se snižuje kvalita spásané píce. Po každém dnu pasení má zbytek píce stále nižší kvalitu (více stonků a nekvalitní druhy bylin), přičemž tento zbytek se stává příští denní dávkou. V prvním pastevním cyklu má poslední spásaný oplůtek (pastvina) nižší kvalitu než první spásaný oplůtek. Rotační pasení v porovnání s kontinuálním pasením vyžaduje vyšší náklady na obhospodařování a počáteční investice (oplocení oplůtků, přehánění zvířat, zdroje pitné vody). Produkce sušiny píce kontinuálně a rotačně spásány pastviny při stejných půdních a klimatických podmínkách není výrazně rozdílná a i chemické složení píce je u obou pastevních systémů obdobné, protože travní porosty vykazují velkou plasticitu k různému způsobu obhospodařování. Rozdílné je však rozložení hmoty v jednotlivých výškách. Lze obecně říci, že při kontinuální pastvě porost vykazuje vyšší obsah dusíkatých látek a nižší obsah vlákniny. To je možné kompenzovat vhodným příkrmem (seno, sláma) nebo příležitostní pastvou na starším porostu. Rozhodnutí se pro určitý pastevní systém vyžaduje znalosti o produktivitě pastviny a následné produkci pasených zvířat v delším časovém období (tab. 1). Musí být brány v úvahu další faktory jako jsou dostupnost a umístění napájení, topografie pozemků, dostupnost zdrojů (pracovní síly, stroje a zařízení na obhospodařování pastviny), náklady na udržování pastviny. V praxi však může jít o kombinace výše uvedených způsobů pastvy (MRKVIČKA, 2003). Tabulka 1. Porovnání pastevních systémů (MRKVIČKA, 2003). Rotační Kontinuální Produkce - výnos pastevní píce stejný, mírně vyšší stejný, mírně nižší - přírůstky stejný, mírně vyšší stejný, mírně nižší Náklady - pevné obvodové oplocení Stejné Stejné - mobilní dělící oplůtky výrazně vyšší výrazně nižší - napájení výrazně vyšší výrazně nižší Potřeba práce napájení výrazně vyšší výrazně nižší - sekání přebytků a nedopasků Stejné Stejné
13 3. OBHOSPODAŘOVÁNÍ A TECHNICKÁ VYBAVENÍ PASTVIN Způsob a obsah ošetřování spásaných ploch ovlivňuje další průběh růstu pastevní hmoty po stránce kvalitativní i kvantitativní (MÍZLA a kol., 1980). Je součástí i funkcí krajinotvornou, kromě vlastního účelu podpory výnosu a kvality pastevní píce, spolu s pastevní technikou a systémy pastvy, ovlivňuje i mimoprodukční funkce pastvin [1]. 3.1. Mechanické ošetřování Nemá příliš velké opodstatnění na dobře udržovaných pastvinách. a) smykování : na jaře pro rozhrnutí krtinců a výkalů, smyk má kopírovat terén a neničit porost. b) válení a vláčení : mimo nově založených pastvin, eventuálně po zimě, kdy byl drn zvednut mrazem, není válení potřeba. Vláčení porost spíše poškozuje a zvyšuje zaplevelení - jakmile se pohne drnem, umožníme velké zásobě plevelných semen v půdě vyklíčit. c) odstranění nedopasků : alespoň jednou ročně sečením, nebo mulčováním spolu s rozetřením výkalů, do 25 % podílu nedopasků na celkové hmotě je ponecháme na pokosu a zvířata je postupně zkonzumují, při vyšším podílu je třeba použít mulčovač [1]. 3.2. Výživa a hnojení V současné situaci nízkých stavů skotu a minimálních stavů ovcí a koz, při nevyužívání 30 % výměry travních porostů a vysokých nákladů na vstupy, se hnojení pastvin týká pouze části intenzivních - odhadem do 10 % a poloextenzivních - do 30 % spásaných ploch. Na ostatních pastvinách se vrací zpět do půdy 70-90 % živin tekutými a tuhými výkaly zvířat. V tomto případě je třeba sledovat možnosti povrchového smyvu a při velké koncentraci zvířat i infiltraci do podzemních vod, především nitrátů a organických látek. Dále je vhodné sledovat obsahy živin v půdě ( častěji, než 1 x za 6 let ) a přihnojovat především fosfor, hořčík, eventuelně draslík dle výsledků rozborů půd ( nebo rostlin ). Vápnit při ph pod 5. Dusík lze zajistit vyšším zastoupením jetele plazivého (přísevem), ale
14 pozor na nadýmání zvířat při vlhku, zpravidla bývá na pastvině zastoupení jetele až příliš vysoké (nad 30 %) [1]. 3.3. Regulace plevelů Úměrně se snižováním produkčního významu pastvin vzrostlo jejich zaplevelení především šťovíky, pcháči a náletem dřevin. Smyslem je zabránit plevelům vykvést a následně se vysemenit, což splňuje pravidelné spásání, sečení, nebo kombinace obojího. Při vyšším zastoupení aplikovat selektivní, nebo bodově i totální herbicid, to je zpravidla třeba opakovat. Dále je třeba zabránit narušení drnu a odstraňovat nálet dřevin [1]. 3.4. Technická zařízení na pastvině Účelná pastevně technická zařízení pomohou maximálně zjednodušit pastevní provoz, dosáhnout vysoké produktivity práce a příznivé ekonomické efektivnosti (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). 3.4.1. Oplocení pastvin Musí zajistit fixaci zvířat k určité ploše pastvin s tím, že choval bude mít jistotu, že zvířata svévolně nebudou opouštět stanovený prostor. Dřevěné oplocení kůly i horizontální části oplocení jsou z bidloviny. Dřevo může být různým způsobem opracováno, namořeno či barveno (ŘÍHA, 1996). Nejčastěji se jedná o dřevo dubové nebo bukové. Rozteč mezi svislými kůly činní 3,5-4 m, na které se z vnitřní strany ve výši 45, 80 a 120 cm přibíjejí horizontální kůly, a to buď celé nebo půlené. Předností tohoto oplocení je dobrá viditelnost a odolnost proti prorážení. Jeho nevýhodou je velká pracnost a vysoké náklady při výstavbě a údržbě a celkově krátká životnost. Proto se jeho stavba volí na oplocování stabilních výběhů a navykacích oplůtků (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). Kovové oplocení má stejné uplatnění jako dřevěné oplocení (ŘÍHA, 1996). Elektrický ohradník je nejprogresivnější velkovýrobní formou oplocení pastvin. Využívá se buď jako výhradní způsob oplocení, nebo v kombinaci s některým s uvedeným klasickým stabilním plotem. V tomto případě se zpravidla stabilně oplotí celý obvod pastevního areálu, zatímco všechny vnitřní ploty jsou ve formě
15 elektrického oplocení. Budování elektrického plotu je rychlé a snadné, pracovně i nákladově nejvýhodnější. Umožňuje aby pastevní plocha mimo pastevní sezónu volná pro nutné agrotechnické a sklizňové zásahy. V průběhu pastevní sezóny je možné rychle a snadno provést jeho montáž, případně demontáž. Při správném navykání zvířat na účinky elektrického proudu a při zajištění správné funkce a údržby elektrického ohradníku je odolnost tohoto typu plotu proti proražení odolná jako u ostatních plotů (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). 3.4.2. Navykací oplůtky Slouží k tomu, aby si zvířata před zahájením pastevního období zvykla na pobyt ve volné přírodě a na respektování oplocení, zejména elektrického. Doporučuje se proto, aby zvířata byla nejméně 7 10 dnů před vyhnáním na pastvu navykána v navykacím oplůtku. Na závěr tohoto navykacího období by zde měl mladý skot pobývat 2 3 noci. Plocha navykacího oplůtku bývá 1 1,5 ha, oplocuje se stabilním, zpravidla dřevěným hrazením, a za účelem návyku na účinky elektrického ohradníku se poslední 3-4 dny postaví cca 50-80 cm před stabilní plot ještě elektrický ohradník (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). 3.4.3. Náhonové, průhonové chodby Se budují v minimální šíři 5 6 m, oplocují se stejným typem plotu jako všechny ostatní vnitřní plochy pastevního areálu. Aktuální je požadavek na zpevnění náhonových cest, aby se nevytvářely nežádoucí úvozy z důsledku značného rozbahnění a vodní eroze (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). 3.4.4. Vchody Na pastviny je nutno budovat na pastviny ve stejné šíři jako náhonové chodby. Nejjednodušším způsobem uzávěrem těchto vchodů jsou zasouvací žerdě dřevěné, trubkové nebo zvedací uzávěr na způsob železničních závor. Při elektrickém oplocení se používá elektrických brankových uzávěrů, zakončených brankovým držákem (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996).
16 3.4.5. Naháněcí ulička, manipulační ohrada, fixační zařízení Je nezbytně nutné pro usnadnění odchytu a fixace pasených zvířat při provádění veterinárních, plemenářských, ale i provozních úkonů (např. vážení, značení, inseminace, atd.). Naháněcí ulička se staví ve výšce 120 cm a zúžená část uličky nesmí mít více jak 65 cm, aby se v ní zvířata nemohly tlačit vedle sebe nebo se v ní otočit (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). 3.4.6. Napajedla Je nutno řešit tak aby zvířata měla kdykoliv volný přístup k nezávadné vodě (ŘÍHA, 1996). Ze zdravotně hygienických důvodů nelze do budoucna vůbec počítat s napájením pasoucích se zvířat přímo ve vodních tocích, nádržích, a proto je nezbytné bodovat v prostoru pastevních areálů dostupná napajedla progresivního typu. Napajedla žlabová mají své opodstatnění v podmínkách s dostatkem vody a s důsledným odvodem přebývající vody mimo pastevní plochu. Napájecí žlaby jsou zpravidla 50 60 cm široké, 30 35 cm hluboké, vyrobené z nerezavějících materiálů (prkna, pozinkovaný plech a jiné). Je vhodné, aby byly žlaby opatřeny plovákovým uzávěrem, který představuje značnou úsporu vody. Napáječkové baterie jsou představovány 8 12 napáječkami, umístěnými oboustraně na jednoduché kovové konstrukci. Zajišťují maximální úsporo pitné vody a podstatně se při jejich používáním snižuje rozbahňování prostoru kolem napajedel. Zpevnění prostoru kolem napajedel je nezbytným předpokladem k eliminaci rozbahnění. Jako nejlepší způsob se jeví použití betonových panelů s mírným spadem směrem k napajedlu. Podle podmínek kde se pastvina nachází je možné napajedla zásobovat vodou několika různými způsoby: - využitím dostatečně silných přirozených zdrojů vody ve výše položených místech a spádové svedení pomocí potrubí buď přímo do napajedel, nebo do zásobních nádrží. - čerpání ze zdrojů níže položených vysokotlakým čerpadlem do nádrží stabilně zabudovaných na nejvyšších místech pastevního areálu, z nichž je pak proveden rozvod potrubím k jednotlivým napajedlům. - dovozem vody traktorovými cisternami do nádrží zabudovaných na vyšších místech pastevního areálu, odkud je opět proveden rozvod vody do napajedel.
17 - dovozem vody cisternami nebo kontejnery opatřenými napáječkami (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). 3.4.7. Zařízení pro příkrm (příkrmiště) Mohou být mobilní nebo stabilní, většinou se umisťují v blízkosti napajedel na zpevněné ploše (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). Musí zajistit oddělený přístup telat na pastvě k jadrnému krmivu případně senu. Veškeré systému jsou založeny na velikosti mezer v přístupových cestách ke krmivu (ŘÍHA, 1996). 3.4.8. Přístřešky na pastvinách (přírodní, vytvořené) By měli být aby se zvířata mohla schovat při extremním počasí. Zvláště zejména mladého skotu, které trpí při tepelně nepříznivých podmínkách prvním nachlazením (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996).
18 4. PŘÍPRAVA ZVÍŘAT NA PASTEVNÍ OBDOBÍ Výběr zvířat pro pastvu je velmi důležitý. Na pastvu jsou vybírána zvířata pouze zdravá, bez infekčních chorob. Před pastevní sezónou je velmi důležitý důkladný veterinárně zdravotní průzkum pastvin (MRKVIČKA, 2000). Ke značným problémům v pastevním způsobu chovu dochází v oblasti zdravotního stavu zvířat vlivem jejich nedostatečné přípravy na pastvu. Nekvalitní, často nezodpovědná příprava zvířat na pobyt v přírodě vede často k podstatnému snížení efektu vyplývajícímu z pastevního odchovu. Cílem přípravy zvířat na pastvu je připravit organismus zvířat na změny metabolismu vyplývající přechodem z krmení konzervovanou pící na čerstvou zelenou píci. A dále zvýšit odolnost organismu zvířat proti nepříznivým povětrnostním podmínkám v počátku zahájení pastevní sezóny. V průběhu přípravy zvířat na pastvu lze z hlediska uvedených cílů rozlišit na dvě fáze a to příprava zvířat ve stáji a příprava zvířat v navykacím oplůtku (HAVLA a kol., 1983). 4.1. Příprava ve stáji Spočívá v provedení nezbytných zootechnických a veterinárních zásahů. V oblasti výživy a zdravotního stavu. V oblasti výživy je nutno provést především opatření vedoucí ke snížení rozdílů ve skladbě a kvalitě krmné dávky (HAVLA a kol., 1983). U mladých zvířat, které se budou pást poprvé se krmná dávka mění tak, že ke kvalitnímu senu se postupně přidává větší množství šťavnaté, silážované píce, popřípadě podle možností již zelené krmivo (pastevní porost) (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). Zvyšování objemu krmiva má za účel vytvoření předpokladů vedoucích ke zvýšení přijímací schopnosti pastevní píce a postupnému přizpůsobování metabolismu zvířat na čerstvou pastevní píci. U dospělého skotu se zimní krmná dávka mění na letní postupným přidáváním zelené píce do žlabu ke konzervované píci. Nutné je rovněž zabezpečit zvýšený přívod vitaminózních a minerálních doplňků. Z hlediska zdravotního stavu zvířat je nezbytné provést základní veterinární opatření (očkování proti parazitálním chorobám, odčervení, ošetření paznehtů,
19 odrohování), dále kontrola zdravotního stavu a kondice zvířat (HAVLA a kol., 1983). Doporučuje se také otužovat zvířata již v zimních měsících pravidelným větráním stájí a nejméně 3 týdny před vyhnáním na pastvu vyhánět telata do výběhů. Zpočátku na kratší dobu (asi 2 hodiny), postupně dobu prodlužovat (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). K významným zootechnickým opatřením patří i využití synchronizace říje, zvláště u skotu bez tržná produkce mléka (aby docházelo k sezónnímu telení) (HAVLA a kol., 1983). 4.2. Příprava v navykacích oplůtcích Druhou fází přípravy zvířat na pastvu je jejich pobyt v navykacích oplůtcích, jedná se o část prostoru pastviny tvořící obvykle součást centrální ohrady, v níž se realizují základní zootechnicko veterinární zásahy během pastevní sezóny (HAVLA a kol., 1983). Vlastní přechodné období na pastvě trvá 7 10 dní, v tomto období se pastva postupně prodlužuje ze 2 hodin v prvních dnech až na 24 hodin v dnech posledních. V přípravném období jsou zvířata přesunuty do těchto navykacích oplůtků. V navykacím období se učí pást, a protože příjem porostu je malý, jsou přikrmovány objemnými krmivy. Jde především u mladého dobytka o kukuřičnou siláž a seno (v množství 7 10 kg siláže a 2 kg sena) a doplňková krmiva (ad libitum). Při přikrmování telat v teletníku suchými krmivy probíhá návykové období u telat bez potíží, trávicích poruch a průjmů. Telata si na pastevní systém poměrně rychle navykají (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). U dospělého skotu je navykací období téměř totožné k částečné pastevní píci se přidává část objemné statkové píce a k doplnění sušiny seno, sláma, senáž. A zvláště zabezpečit dostatek balastně glycidových a minerálních krmiv. Poslední náplní tvořící přípravu zvířat je kontrola zdravotního stavu jedinců ve stádě a případný odsun slabších a onemocnělých zvířat ke kratší rekonvalescenci do stáje (HAVLA a kol., 1983).
20 5. PASTVA SKOTU 5.1. Pastva dojnic Dojnice vyžadují jako jedna z nejnáročnějších kategorií skotu co nejoptimálnější podmínky vnějšího prostředí. V jejich chovu se upřednostňuje trvalé ustájení v kravínech s nejrůznějšími technologickými systémy, ať už v starších a často již nevyhovujících stavbách, více či méně vyvedených rekonstruovaných stájích nebo moderních novostavbách. Rozhodující úlohy především hraje ekonomická situace a zaměření farmy. Setkáváme se ale i s podniky, které využívají v chovu krav s tržní produkci mléka pastviny. I zde se nabízí více možností, počínaje pastevním odchovem na nezušlechťovaných pozemcích přes intenzivní pastvu na vysoce kvalitních travních porostech až po pasení jen po určitou část roku. Důvody, které zvyšují oblibu pastvy u chovatelů, jsou především snížení vydání za konzervovaná krmiva, stájová vybavení a práci, lepší zdravotní stav zvířat a lepší možnosti v oplocovacích a napájecích systémech a také zlepšení kvality travního porostu. Avšak i přes jmenovaná pozitiva přináší pobyt na pastvině řadu problémů. Zejména se jedná o pokles mléčné užitkovosti dojnic, nedá se kontrolovat kvalita a množství zkonzumované krmné dávky, krávy mají vyšší energetický výdej spojený se zvýšenou pohybovou aktivitou a tím jsou v horší tělesné kondici, jsou přímo vystaveny makroklimatickým podmínkám a je i zkomplikován průběh dojení (NOVÁK a VOKŘÁLOVÁ, 2004). Pastva dojnic je oproti pastevnímu odchovu mladého dobytku podstatně složitější a na organizaci a techniku pasení omnoho náročnější. Protože se dojnice musí dvakrát denně zahánět na dojení do dojírny, je teda potřebné aby pastevní plochy přímo navazovali na stájové prostory (MÍZLA a kol., 1980). 5.1.1. Faktory limitující výši dojivosti Pastevní systémy v chovu dojnic jsou spojovány především s nižší mléčnou užitkovostí. Zásadní příčinu nacházíme v nedostatku energie, a to i přes přikrmování
21 suplementů. Studie zabývající se pastvou obvykle udávají, že samotná pastva může zajistit produkci 25-30 kg mléka/den v jarním období, jaký je tedy hlavní limitující faktor? Jedna z možností je neschopnost dojnic zkonzumovat dostatečné množství zelené píce, která má nižší sušinu a tím musí zvíře přijmout větší objem krmiva. Dnes se uznává názor, že za nižší energetický zisk z pastevní hmoty odpovídá zrychlená pasáž bachorem, nedostatečné zpracování hmoty a tím i horší stravitelnost vlákniny, na které se podílí také vyšší podíl jednoduchých cukrů a lehčí fermentabilita travního porostu. Druhým faktorem je zvýšené energetické vydání dojnic na pastvě. Za převážnou ztrátu je zodpovědná zvýšená pohybová aktivita zvířat a adaptační reakce ve volném prostranství. Potřeby na záchovnou energii, tzn. energii potřebnou k udržení základních tělesných funkcí, se v těchto případech navyšuje až o 25% (NOVÁK a VOKŘÁLOVÁ, 2004). 5.1.2. Zdraví pasoucích se dojnic Významnou předností pobytu krav na pastvě je její pozitivní vliv na zdravotní stav zvířat. Především je ceněna snížená incidence výskytu onemocnění mléčné žlázy a končetin, které jsou nejvíce zatěžovány ve stájovém prostředí. Přitom zlepšení zdravotního stavu mléčné žlázy může být celkem výrazné, udává se až o 1,8krát více případů klinických mastitid u ustájených krav a 8krát vyšší míra brakace ustájených dojnic z důvodu onemocnění vemene při porovnání s pasoucími se vrstevnicemi. Také při porovnání počtu somatických buněk a případů izolace patogenů mléčné žlázy především streptokoků, jsou na tom pasoucí se dojnice lépe. Za hlavní důvod je udáván nižší infekční tlak okolních bakterií ve volném prostranství a také nižší riziko přišlápnutí struků. Podobná situace je také při sledování rozdílu četností ve výskytu onemocnění končetin a paznehtů. I zde se obdobně uplatňuje vysoký infekční tlak patogenů ve stájovém prostředí, navíc se přidává většinou relativně tvrdý povrch v konvenčních bezstelivových stáních, který zapříčiňuje vznik poranění a otlaků zejména karpu a tarsu. Na onemocnění paznehtů se samozřejmě značnou měrou podílí stálý styk paznehtů s výkaly, mokrými nebo jinak nevhodnými pohybovými chodbami nebo znečištěnou podestýlkou. Onemocněním paznehtů se také manifestují různé metabolické poruchy, které mohou souviset se závadnými konzervovanými krmivy. Déletrvající pastva tedy poskytuje možnost zregenerovat se ze stájových problémů a předejít tak jejich zhoršování.
22 Pastva má všeobecně povzbudiví vliv na organismus a nespecificky zvyšuje odolnost proti nemocem. Je to dáno zvláště vyšší koncentrací vitamínu A a E, slunečním zářením a zvýšením endokrinní aktivity příjmem rostlinných hormonů a jiných steroidů. Na druhou stranu, pasoucí se dojnice jsou v horší tělesné kondici. Ztráta kondice je výraznější u dojnic s vysokou produkcí mléka a naznačuje, že pastva pro tato zvířata představuje nadměrnou zátěž s výraznějším propadem v energetické bilanci. Následkem je již zmiňovaná snížená mléčná užitkovost. I když je dojivost ovlivňována řadou faktorů, přesto k ní dochází až při výrazných problémech plemenice, která se snaží co nejdéle udržet produkci, jež je v přirozených podmínkách nezbytná pro zachování života mláděte (NOVÁK a VOKŘÁLOVÁ, 2004). 5.1.3. Zápory pastvy dojnic Dostáváme se však také k negativním stránkám pastvy dojnic, které navyšují ekonomické náklady. Pro dobré zvládnutí pobytu zvířat na pastvě je vhodné, stádo připravit vakcinací proti některým chorobám. Nejvíce je náchylný mladý dobytek. Většina nutných veterinárních zákroků je spojena s odčervením stáda. U stád je nutno postupovat podle zjištěné nákazové situace. Dominantním problémem zpravidla bývá postižení plicnivkou o ktré je podrobněji zmíněno v kapitole zdraví mladého dobytku na pastvě. Do úvahy také přicházejí také střevní helmiti nebo fasciolózy, které jsou však bez problémů vyřešeny odčervením. Problematický se stává i průběh dojení spojený s větší pracností při nahánění a opětovném vyhánění zvířat na pastvinu. Mohou být také narušeny intervaly mezi dojeními, což se negativně odráží na úrovni produkce (NOVÁK a VOKŘÁLOVÁ, 2004).
23 5.2. Pastva v odchovu skotu Intenzifikace chovu skotu je nemyslitelná bez zkvalitňování chovu jalovic, které jsou jedním ze základních intenzifikačních faktorů zvyšování produkce. K získání konstitučně pevných a zdravých zvířat je třeba po dobu jejich odchovu vytvářet vhodné chovatelské podmínky k harmonickému růstu a vývinu všech orgánů těla, a to již od nejmladšího věku. Přitom velmi významnou úlohu hraje pohyb, zabezpečený pobytem zvířat na pastvině. Z tohoto důvodu se u nás v širším měřítku uplatňuje pastevní systém odchovu jalovic. Na organismus telete působí pastevní odchov velice příznivě. Hlavním příznivým faktorem pastvy je pohyb a plnohodnotná výživa. Pohyb má kladný vliv na zlepšení dechového a oběhového systému, zlepšuje souhru všech biochemických procesů, zabraňuje přílišnému ztučnění a naopak si vynucuje ukládání jaterního glykogenu jako pohotovostního zdroje energie. Dále mají telata pastevně odchované dobře vyvinuté středotrupí v důsledku intenzivního vývinu předžaludků, což je žádoucí z hlediska schopnosti zhodnocovat vysoké dávky objemových krmiv na produkční účely. Velmi pozitivní je také vliv ultrafialového záření, které podporují tvorbu vitamínu D v kůži, a tím i lepší využití vápníku k tvorbě kostry. Zvířata odchovaná na pastvě mají lepší plodnost a lehčí porody. Upevnění zdraví pasených zvířat se pak plně projeví ve zvýšené odolnosti rozených telat. Pastevní odchov telat se tedy kladně projevuje ve všech pohledech na zdraví a vývin zvířete, a je proto uznáván jako nejlepší způsob odchovu vůbec (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). 5.2.1. Zdravotní stav mladého dobytka na pastvině V problematice pastevního odchovu telat se mezi jinými vyskytuje otázka parazitárních infekcí telat a problémů s nimi spojených. Z mnoha poznatků vyplývá, že pravidelné kosení pastvin má příznivý vliv na zdraví, a tedy i růst telat. Přirozený životní cyklus parazitů se při tomto systému přerušuje, takže telata se nemohou buď vůbec infikovat, nebo jen v nepatrné míře. Zejména je důležité kosení 1. seče vzhledem ke zbytkovým infekcím z předešlé pastevní sezóny. V častých případech jsou pastviny určené pro telata nejdříve spásány mladým nebo dospělým dobytkem. Není pak divu, že dochází k prudkému rozmachu parazitárních
24 infekcí u telat. Z tohoto hlediska by bylo pro telata optimální, kdyby byla pasena tam, kde se v posledním roce před tím nepásla žádná starší zvířata. Středem pozornosti je výskyt parazitárních onemocnění při pastvě telat. Jako nebezpečný parazit se uvádí plícní červ. Na horských pastvinách se vykytuje velmi sporadicky, za to ale tím více na zamokřených pastvinách v nížinách. Příznakem infekce zvířat je časté suché pokašlávání zvířat, zvláště při běhu. Další možnou parazitární infekcí telat na pastvinách je napadení žaludečními a střevními kroužkovými červy. Tato infekce je velmi rozšířená a může vést k velkým přímým nebo nepřímým ztrátám, neboť zvířata nemají chuť ke žraní, mají průjmy a úbytky na váze. Dále je nutné jmenovat pastevní kokcidiózu, která se rozšířila v posledních letech jak na nížinných pastvinách, tak ve vyšších polohách. Bezpečným příznakem tohoto onemocnění je krvavý průjem. Velmi nebezpečnou nemocí jak na pastvě, tak i ve stáji je infekční zánět rohovky a spojivek, při napadení jednoho oka může zvíře zůstat na pastvě, ačkoliv se projeví úbytek na váze. V horším případě je nutno zvíře ustájit. Při pastevním odchovu se také objevují metabolické poruchy z nedostatků ve výživě, z nichž nejčastější jsou. Akutní pastevní tetanie, která vzniká náhlým poklesem hladiny hořčíku v krvi při rychlém přechodu na zelené krmení bez dostatečného návyku na pastevní porost. Příznakem jsou svalové křeče a nepravidelná srdeční činnost. Prevence pastevní tetanie spočívá v pomalém přechodu ze stájového krmení na pastvu, v pečlivém sledování krmné dávky. Nutriční svalová dystrofie, což je choroba vázaná na nedostatek selenu a vitamínu B. Zvířata se snadno unaví, mají vratkou a strnulou chůzi. V dalším stádiu ztrácejí schopnost aktivního pohybu a uléhají. Průvodními příznaky onemocnění je skřípání zubů a sténání, někdy zabarvení moče. Prevence spočívá v návyku na pastvu a pohyb, v opatrném přesunu na pastviny, vyloučení závadných, zejména zatuchlých a plesnivých krmiv. Tympanie, jejíž příčinou bývá příjem krmiva s vysokým obsahem bílkovin, glycidů a nedostatkem vlákniny. Může být vyvolána rychlým přechodem na pastvu, pasením za rosy, po dešti, spásáním namrzlé a zapařené píce. Dochází k omezení až zástavě bachorových pohybů. Zrychlení dechu a vyklenutí hladových jamek. Prevence spočívá v přísunu balastně glycidového krmiva. Dále je třeba se zmínit o případných otravách zvířat jedovatými rostlinami. Zvířata svým instinktem jedovaté druhy rostlin zpravidla vynechají, mohou je však přijímat z nedostatku jiné píce. Nejčastěji to bývá v okolí mokřin a poblíž napajedel.rovněž přicházejí i v úvahu otravy chemickými látkami. K onemocnění dochází buď přímím požitím hnojiv nebo konzumem rostlin s vysokým obsahem nitrárů. Příznakem akutní
25 otravy jsou kolikové bolesti, průjmy, cyanóza sliznic, zrychlení srdečního tepu až uhynutí. Charakteristickým příznakem je hnědí zabarvení krve. Prevencí je pravidelná kontrola dusičnanů v pastevním porostu a i kontrola napájecí vody. Na pastvu také nepatří zvířata s poškozenými končetinami.taková zvířata mají při chůzi bolesti a chudnou (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996). 5.2.2. Systém pastvy Z dosavadních zkušeností lze konstatovat, že nejvýhodnější je kombinace pastvy oplůtkové s dávkovým systémem. Výhodou tohoto systému pastvy je dokonalé napasení zvířat, klid ve stádě, neomezený přístup na pastvu, ale i k vodě a k příkrmu. Zvířata pak sama využívají nejvhodnější dobu pro pastvu (časně ranní, pozdní odpolední a večerní hodiny), kdy jsou méně obtěžována hmyzem, píce je orosena, takže je i větší příjem, což se pozitivně odráží ve vyšších přírůstcích. Pří použití denního přehrazování se vyloučí riziko selektivní pastvy a sníží se výše nedopasků. Tento systém vyžaduje svědomité pastevce, aby vždy navečer byla k pastvě přidělena nová odpovídající plocha (DOLEŽAL a GREGORIADESOVÁ, 1996).
26 5.3. Pastva v chovu skotu bez tržní produkce mléka Současný stav chovu skotu je charakteristický jednak výrazným snižováním početních stavů krav a jednak postupnou diferenciací produkčních systémů výroby mléka a hovězího masa. Zatímco u mléčného skotu je tlak na intenzivní výrobu mléka, u masných plemen skotu se pozvolna rozvijí chov krav bez tržní produkce mléka, který je charakterizován extenzivními podmínkami a jednoduchými, nenáročnými pracovními postupy. Pastevní chov krav bez tržní produkce mléka je v ČR relativně novým a zdánlivě jediným postupně se rozvíjejícím odvětvím chovu skotu (ČERMÁK a kol., 2002). Systém chovu krav bez tržní produkce mléka je založen na pastevní technologii s co nejdelším pobytem venku a na přezimování v dostupných objektech, kde se obvykle odehrává i telení krav. Základním předpokladem úspěšného pastevního chovu krav bez TPM je sezónní telení, kdy vycházejí na jaře krávy s telaty starými asi dva měsíce na pastviny. Délka pobytu zvířat na pastvě je dána délkou vegetačního období, pobyt na pastvě lze prodloužit využitím příkrmu a nebo využít tzv. zimní pastvu. Obvykle se pastevní období počítá od začátku května do konce října, což představuje přibližně půl roku (DUFKA, 1999). Začátek pastevního období v chovu skotu bez tržní produkce mléka prakticky začíná v měsíci květnu, kdy je dobytek vyhnán na pastvu. Je možné zahájit pastvu i koncem dubna pokud jsou příznivé podmínky. Výška pastevního porostu by měla být minimálně 10 cm a víc. Termín je třeba zvolit velmi citlivě, protože po vyhnání na pastvu by se už dobytek neměl vracet k zimnímu typu krmení. Telata by měli v tomto čase mít kolem 60 kg živé váhy a měli by mít schopnost dobrého pohybu (JURŠÍK a kol., 2001). Podle DUFKA (1999) je dobré, když je dobytek vyhnán na pastvu koncem dubna, v době, kdy ještě není pastvina ve vegetaci. Při časném vyhnání s nutností dalšího krmení zvířata spasou nedopasky minulé vegetační sezóny. S postupně nastupující vegetací dochází k úplnému spasení raných druhů trav, což znemožňuje vymetání a rychlé zestárnutí pastevního porostu, zamezí se tím rovněž většímu odnožování a tím zhoustnutí spásaného porostu. U některých druhů především trav vyššího vzrůstu (srha laločnatá) je jejich zastoupení úplným vypasením snižováno ve prospěch trav středního a nižšího patra. Tato změna v druhovém zastoupení trav pastevní porost zkvalitňuje.
27 Pobyt na pastvě by měl být celý den, a to i v období na počátku a na konci pastvy, kdy se musí přikrmovat. Při plné vegetaci je příkrm na pastvě nevhodný, protože se zvířata shromažďují na malé ploše, tím se neúnosně zvyšuje zatížení pastevního porostu v dané lokalitě a dochází k jeho narušení až zničení (DUFKA, 1999). Zatížení pastevního porostu je dáno kvalitou porostu, hnojením, množstvím atmosférických srážek a jejich rozdělením v průběhu vegetace, ošetřování porostu v průběhu vegetace sekáním nedopasků apod. V podmínkách podhorských oblastí s ročními srážkami 600 700 mm lze počítat se zatížením 1200 1500 kg živé hmotnosti na 1 hektar. Na jaře však může dosáhnout až dvojnásobku uvedeného zatížení, tj. 2500 3000 kg na 1 hektar. Na konci vegetace se pastvina zatěžuje 600 700 kg na 1 hektar (DUFKA, 1999). Zdraví pasoucích se zvířat je základní podmínkou pro dobré výsledky chovu. Pro uchování pevného zdraví pasoucích se zvířat je třeba vytvářet organizační podmínky, kterými je turnusové telení, v krátkém časovém rozpětí, posilování imunitního systému zvířat podáváním specifických prostředků, vakcinace, vyrovnaná krmná dávka, dostatečný přísun minerálních látek, dostatečný prostor při krmení a napájení a další. Při stálém pobytu zvířat na pastvě a spásání nízkých porostů je třeba zvířata odčervit. Zvládnutý pastevní systém se u stáda projevuje rozptýlením zvířat po celé ploše pastviny a aktivním pasením 10 15 hodin denně. Spásání nízkých porostů o sušině do 20 % s nízkým obsahem vlákniny způsobuje u zvířat pocit mechanické nenasycenosti. Bachor u pasených zvířat má kontinuální přísun pastevního porostu a tím i nepřetržitý výdej do následných částí trávicího traktu. Tato skutečnost ho mění na ideálně pracující fermentační jednotku s následným efektem v užitkovosti pasených zvířat (DUFKA, 1999).
28 6. ZIMNÍ PASTVA Zavedení takovéhoto způsobu chovu může vést v oblasti ekologie ke změnám ve fyzikálně-chemických charakteristikách půdy, případně k narušení kvality podzemních vod a jiné. Z pěstebního hlediska je nutno věnovat pozornost výzkumu zejména vlivu zimního odchovu na změny půdních poměrů a problematice zajištění vhodné pastevní píce pro pro prodlouženou podzimní pastvu. Vhodné stanovištní podmínky jsou základním předpokladem pro zavedení odchovu na pastvinách v zimním období. Ubývající sluneční záření a klesající teplota snižují přírůstek píce a přibývající vlhkost půdy vede k narušení drnu. Bez ohledu na stanoviště a plemeno je nutné počítat se zatížením pastviny pod 1 VDJ/ha. Zimní odchov je vhodný pro plemena skotu, ovcí a koní se srstí s hustou zimní podsadou a dlouhými pesíky. V minulosti byly důvodem pro zimní odchov úspory krmiva, zvýšené přírůstky živé hmotnosti zvířat v průběhu letní pastvy a zlepšení zdravotního stavu zvířat. V současné době k těmto argumentům přistupuje nutnost snížení vysokých nákladů na ustájovací místo, snížení pracovních nákladů a i aspekty životního prostředí. Na zimních pastvinách dochází v blízkosti míst přikrmování, napájení a v okruhu ložišť ke zvýšené koncentraci zvířat a téměř k úplnému zničení travního drnu a vysoké akumulaci exkrementů. Následkem je snížený odběr živin poškozeným porostem a jejich akumulace v půdě při dodatečné mineralizaci organické hmoty, případně úniku živin. Ke zvýšené akumulaci živin dochází prakticky do 20 m od centra příkrmiště. Ke zmírnění této nevýhody náleží pravidelné střídání příkrmišť, dále přiměřená vrstva podestýlky (sláma) a k regeneraci lučního drnu na přechodných příkrmištích. K významnému odstranění nepříznivých jevů přispívá podzimní pastva na stéble. Obdobný přístup platí i pro umístění napajedel. Zásadou by mělo být jejich umístění na odlišném místě honu vzdálenějším od místa příkrmiště. Plochy využívané k zimnímu odchovu na pastvinách vyžadují včasné provedení regeneračních opatření. Náleží k nim opakované urovnání povrchu pastviny (lučním smykem). Válení není doporučováno, protože zvyšuje utuženost půdy a zpomaluje obrůstání. Nezbytným opatřením je plošný přísev (jílek anglický) do pastevního porostu (výsevek 20 kg/ha). Z ekonomických důvodů lze ve vlhčích poměrech využít povrchového přísevu provedeného současně s přihnojením granulovaným hnojivem. Doporučuje se
29 střídavé využívání porostů, tj. v 1. seči kosení ne však pozdě a konzervace píce. V místech zimních ložišť je po odklizení steliva vhodné provést přísev (jílek mnohokvětý) (DUFKA, 1999). 6.1. Zimní odchov v košáru Možnou alternativou ke stájovému ustájení je zimní pobyt v košáru vybudovaném většinou na orné půdě. Je nutno rozlišovat mezi polním košárem a slamnatým zimovištěm. U polního košáru je pomocí elektrického ohradníku přidělena skotu poměrně velká plocha včetně plochy k dopasení například obrostlého výdrolu obilovin, strniskových meziplodin a konzumaci konzervované píce (seno, sláma, popřípadě senáž). Při nízkém zatížení polního košáru a střídání příkrmišť a míst k napájení lze a při nízké spotřebě slámy na ložištích (podmínka zajištění tepelné izolace a sucha mezi půdou a tělem zvířat) omezit nadbytečnou akumulaci živin v půdě. Ochranu proti větru lze zajistit pomocí balíků slámy. Pro slamnaté zimoviště je charakteristické vysoké zatížení asi 3,5 40 VDJ/ha ve speciálně upraveném košáru se stabilním, eventuálně i mobilním oplocením z panelů železných trubek. Krmení v zimovišti je zajišťováno výhradně konzervovanou pící a čerstvou slámou předkládanou v balících plnících současně ochranou funkci proti větru. Vrstva slámy k podestýlce musí být z důvodů dostatečné izolace navrstvena do výše zajišťující vyloučení průšlapu na půdu. Obecně lze počítat se spotřebou slámy na úrovni dvojnásobku stájové podestýlky, tj. asi 20 kg na VDJ a 1 den. Konečná výška podestýlky po slehnutí a částečném rozkladu činí asi 35 40 cm. Úspory slámy v podestýlce lze dosáhnout využitím sena z květnatých (slamnatých) luk, případně pastvou na přilehlé ploše zimoviště na zamrzlé půdě. Délka pobytu v zimovišti je v rozmezí 4 6 měsíců. Nutný je dostatek vody k napájení (DUFKA, 1999) 6.2. Příprava píce pro prodluženou podzimní pastvu Mimo nabídky konzervované píce (seno, sláma, senáž) je možné při zimním odchovu na pastvinách nabídnout zvířatům píci na stéble. V případě nabídky píce přestárlé, polehlé, napadené plísněmi v návaznosti na obsah mykotoxinů může dojít u zvířat ke zdravotním poruchám. Využití píce na stéble v zimním období neovlivňuje růst porostu v následujícím jarním období. Příprava píce na stéble spočívá v její ochraně, tj.
30 buď již provedení pozdnější 1. seče (červen, červenec), případně až v pozdním srpnovém termínu. Včasný termín sklizně je obvykle na úkor nižší kvality píce na stéble (více fertilních výhonků). Ke spásání na stéble dochází i při výšce sněhové pokrývky 25 cm, pokud stébla vyčnívají nad tuto úroveň (DUFKA, 1999). 6.3. Využití společné pastvy Kdysi byla na našem venkově vícedruhová pastva provozována běžně, téměř na každém obecním pastvisku a to ve složení od koní, přes ovce, skot, kozy až po husy. S rozvíjející se specializací zemědělských činností, pod neustálým tlakem na jejich intenzifikaci i šlechtěním zvířat na jednostrannou užitkovost byla později doporučována a praktikována především samostatná pastva jednoho druhu hospodářských zvířat, často dokonce jedné věkové kategorie. Jako mnoho jiných věcí, vrací se k nám smíšená pastva více živočišných druhů ze zemědělsky pokročilejšího zahraničí, které se k využívání historií prověřených praktik, ale v novém kabátě uchýlila již dříve a s úspěchem je zařadilo především do systémů se šetrnějšími dopady na hospodaření v krajině. Chovatelé sportovních koní využívají běžně služeb ovcí a jejich schopnosti udržovat trávník na závodištích a ve výbězích. Na jiných místech se pomocí skotu a ovcí potlačuje nežádoucí keřový nálet. Ti nejpokročilejší pak dovedou pomocí řízené smíšené pastvy udržovat krajové ekosystémy v žádoucím stavu a proporcích. Mají-li být tyto systémy společné pastvy co nejefektivnější, měly by vytvářet předpoklady k využívání kvalitního jarního porostu pro růst mladých zvířat a to jak podporou mléčné produkce matek, tak přímým konzumem mláďaty. Zvířata v odchovu by měly být na konci zdravé a ve vynikající kondici, neboť porody v zimním období pro ně představují značnou zátěž a navazující období kojení vyžaduje další mobilizaci rezerv organismu. Mezi výhody společné pastvy patří, účinnější využívání pastevního porostu, příznivé ovlivnění botanické struktury porostu, vystačí se s odčerovacím programem obvyklým v systémech jednookruhových, umožňuje vyšší flexibilitu v poskytování tržních produktů během roku (HORÁK a ŽIŽLAVSKÁ, 1998).