Porovnání synantropních druhů pavouků různých biotopů

MENDLOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA Bakalářská práce: Porovnání synantropních druhů pavouků různých biotopů Roman Paclík Obor: Krajinář, III. ročník

Prohlášení Souhlasím s uložením této bakalářské práce v knihovně Ústavu zoologie MZLU v Brně, případně v jiné knihovně MZLU, s jejím veřejným půjčováním a využitím pro vědecké, vzdělávací nebo jiné veřejně prospěšné účely, a to za předpokladu, že převzaté informace budou řádně citovány a nebudou využívány komerčně. V Brně, 19. dubna 2008 2

Poděkování Na prvním místě bych rád poděkoval vedoucímu mé práce panu Ing. Vladimíru Hulovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady, pomoc při determinaci nasbíraných vzorků a připomínky k obsahové i formální stránce této bakalářské práce. Dále bych rád poděkoval všem lidem, kteří po celou dobu stáli při mně a pomáhali při tvorbě této bakalářské práce. 3

1. Úvod a cíle... 6 2. Literární přehled... 7 2.1 Synantrop... 7 2.2 Charakteristika pavouků... 7 2.3 Brněnský bioregion 1.24... 12 2.4 Zlínský bioregion 3.7... 13 2.5 Přehled nejčastějších a případně zajímavých synantropně žijících druhů... pavouků ČR... 16 3. Metodika... 27 4. Výsledky... 30 5. Diskuze:... 35 6. Závěr... 36 7. Literatura... 37 8. Příloha:... 40 4

ABSTRAKT Tato práce je zaměřená na synantropní pavouky zkoumané v intravilanu a extravilanu. Byli sledovaní v Brně a v Rudimově. Pavouci jsou jedineční ve své stavbě těla i schopnosti žít v různých lokalitách na Zemi. Synantropní pavouci potřebují k životu teplejší místa na Zemi, proto se mohou rozšířit jen díky lidským obydlím a podobným stavbám. Někdy rozšíření druhu do nové lokality může vést k ohrožení jejich původní populace (např. třesavka velká, Pholcus phalangioides). Cílem mé práce bylo porovnat arachnofaunu ve dvou odlišných lokalitách na venkově (Rudimov) a ve městě (Brno). Několik zjištění je velmi zajímavých (synantropní výskyt ostníka Ero tuberculata, velmi hojný výskyt snovačky Achaearanea tepidariorum a další). Výsledky mého malého výzkumu mě překvapily především v tom, že bylo nasbíráno více samic než samců a také, že jsou patrné rozdíly v obou lokalitách v početnosti jedinců pavouků. ABSTRACT This work is focused on synantropic spiders examined in urban area and in rural area. The spiders were collected and studied in Brno and in Rudimov. Spiders are unique in their anatomical structure and in their ability to live and survive in various locations on the Earth. Synantropic spiders need for their life warm locations and it is the reason why they can spread only thanks to residences of people and similar buildings. Sometimes expansion of certain kind may represent a thread for original population of spiders (e.g. skull spider, Pholcus phalangioides). Aim of this study was to compare arachnofauna in two different localities in rural area (in small village, Rudimov) and in urban area (in city, Brno). Several findings are of quite a big interest (synantropic occurrence of Ero tuberculata or very frequent occurrence of American house spider, Achaearanea tepidariorum). The results of my research were surprising for me especially the fact that more female spiders were collected than male ones; moreover there are apparent differences between both localities concerning the number of collected spiders. 5

1. ÚVOD A CÍLE Mým záměrem bylo shromáždit informace o živočiších, kteří jsou predátoři na synantropně žijících škůdcích. Hlavním důvodem je, že je hodně známo o synantropních škůdcích v skladovacích i obytných prostorách lidských sídel, ale málo známo o jejich predátorech a hlavně o pavoucích. Jak bylo zmíněno výše, problematice synantropně žijících pavouků byla věnována jen nepatrná pozornost a pokud, tak především v podmínkách Čech (Buchar & Růžička, 2002). V podmínkách jižní Moravy se systematičtěji věnovali synatropním druhům především Bryja a kol., 2005, kteří objevili i několik druhů nových pro Českou republiku. Pavouci jsou ojedinělým druhem, který se vyskytuje na různých místech světa a dokáže i v těch různých klimatických podmínkách přežít. Pavouci dokáží přežít i s minimem potravy a hlavně vody. V tom jim napomáhá jejich tělesná stavba (hlavohruď její součástí jsou 4 páry nohou, 8 očí, chelicery a makadla; na hlavohruď navazuje zadeček). Tato bakalářská práce je zaměřena na porovnání výskytu synantropních druhů pavouků ve dvou lokalitách. V každé z nich byl předem určen zkoumaný prostor, a to v podobě jednoho domu se všemi místnostmi. U obou domů byl prováděn systematický sběr pavouků, konkrétně v interiérech a na venkovní ploše zdí objektů. Sběry byly prováděny celoročně, vždy koncem měsíce. Obě lokality se nacházejí v odlišných klimatických, ekologických a výškových podmínkách na Moravě. Jedna leží v CHKO Bílé Karpaty ve Zlínském kraji. Je to vesnice Rudimov, kolem které se nachází tato města a vesnice: lázeňské město Luhačovice, Petrůvka, Slavičín a Bojkovice. Druhá zkoumaná lokalita se nachází přímo v městě Brně, ve čtvrti Žabovřesky. Součástí této práce je i vyhodnocení výsledků sběrů během jednoho kalendářního roku 2007. Z průběžného sběru je možno se dozvědět, jak ovlivňují různé faktory výskyt a rozšíření řádu pavouci (Araneae). 6

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Synantrop Synantropy dělíme na žijící bez ovlivnění a s ovlivněním prostředím lidí. Synantropie znamená úzké spolužití nedomestikovaných živočichů s člověkem; takto žijící živočichové se nazývají synantropy. Spolu s člověkem a jeho domácími zvířaty tvoří antropocenózu. Motivem spolužití s člověkem je pro ně především vhodná potrava na člověku samotném, na odpadcích a zásobách, na jiných synantropech. Potravu na člověku a na jeho domácích zvířatech nacházejí specialisté tzv. parazité (např. ploštice postelní a blecha psí), na odpadcích a zásobách (např. myš domácí), na jiných synantropech (např. paraziti myši domácí). Skrýše, obývací a ochranné prostory nacházejí tyto druhy v domech, případně na domech, v maštalích i kůlnách. Synantropie může být obligátní (např. ploštice postelní), fakultativní (např. rorýs obecný, který hnízdí i v přírodě v dutinách stromů a puklinách skal), permanentní (např. šváb obyčejný), temporární (např. hraboš polní, který vniká do lidských příbytků jen v zimě), totální (např. myš domácí, která uspokojuje v lidských obydlích všechny svoje potřeby) a parciální (např. vlaštovky, které hnízdi na domech, ale potravu si hledají mimo antropocenózy) (Jasič a kol., 1984). 2.2 Charakteristika pavouků Tělo pavouků se skládá ze dvou částí. První je hlavohruď (prozóna) a druhá část je zadeček (abdomen, opistozóna). Zadeček je připojen k hlavohrudi úzkým pasem. Tvar těla pavouků je někdy rozmanitý oproti klasickému, co známe. Hlavohruď je pokryta chitinovým krunýřem, který se skládá ze dvou částí z horní (carapax) tvořené silnou vrstvou kutikuly a dolní (sternum neboli prsní štít), která je vylučována pokožkovými buňkami. Tento krunýř ochraňuje vnitřní orgány před poškozením. Uprostřed hlavohrudi se nachází dosti nápadná podélná rýžka (dovez). Znázorňuje vychlípení části kutikuly do hlavohrudi, kde se na ni upínají svaly zajišťující funkci savého žaludku. Na podobných vnitřních lištách se upíná také svalovina končetin. Proto se kutikula u pavouků 7

nazývá vnější kostrou (Buchar, 1998). Na spodní straně hlavohrudi, v její přední části je možno nalézt ústní otvor, který je vyplněný velkým množstvím chloupků. Přední část hlavohrudi je vystoupnutá a nese na sobě oči (většinou je jich osm, ale záleží na rodu a druhu pavouka šest, čtyři i dvě). U mnoha druhů pavouků žijících v jeskyních došlo evolucí k zakrnění očí nebo zcela chybí. Jsou zde uloženy také jedové žlázy, které mohou být někdy zatlačeny až do základního článku chelicer. U čeledi lepovkovití (Scytodidae) je jedová žláza zvětšená a krom jedu také vyloučí značné množství lepkavé hmoty. Mozek zde představuje shluk přední části nervového systému. Za tímto nervovým shlukem je sací žaludek nasávající tekutinu, která vznikla při mimotělním trávení kořisti. Z hlavohrudi vyrůstají čtyři páry kráčivých nohou, jeden pár makadel (pedipalpus) a jeden pár klepítek (chelicery), která bývají dvoučlánková. Kráčivé končetiny jsou od třetího až po šestý pár končetin. Tyto nohy mají sedm článků kyčel (coxa), příkyčlí (trochanter), stehno (femur), koleno (patela), holeň (tibia) a dvoučlánkované chodidlo (metatarzus a tarzus). Tarzus je obvykle zakončený dvěma až třemi drápky (Buchar, 1998). Povrch zadečku je tvořen mnohem tenčí a poddajnější kutikulou. Prvním článkem zadečku je stopka, která jej spojuje s hlavohrudí. U mnoha druhů pavouků je zadeček normálního tvaru, ale u některých se vyskytují různé tvarové i velikostní rozdíly (např. trny či jiné výrůstky). Na spodní straně zadečku můžeme najít otvory pro vzdušnice, které slouží pro dýchání. Na spodní straně zadečku blížeji ke stopce se nachází u samiček vývod pro pohlavní orgány. Dále můžeme na zadečku najit vyměšovací vývod, v jeho blízkosti se nachází shluk snovacích bradavek (většinou je jich osm, ovšem jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů). Snovací bradavky jsou většinou jednočlánkové nebo dvoučlánkové. Na snovacích bradavkách vyúsťují snovací žlázy. U různých skupin pavouků nacházíme různý počet těchto žláz, nemluvě o jejich rozmanitém použití. Většina vnitřních orgánů se nachází v zadečku. Vnitřní stavba u většiny pavouků je v zásadě stejná. Různé druhy se mohou lišit například v typu snovacích žláz (až sedm typů) nebo v druhu dýchání vzdušnicemi či dvěma páry plicních vaků. V zadečku se nachází hlavní céva (aorta), která je plněná srdcem, trávicí trubice, malpighická trubice sloužící k vylučování a rozmnožovací orgány v závislosti na pohlaví. Plicní vak je jeden z primitivnějších způsobů výměny plynů. Plicní vaky nemají žádný mechanizmus na pohánění výměny plynů, pracují totiž pasivně. Plicní vak funguje následovně: vzduch se volně pohybuje okolo táců a přes ně je kyslík vstřebáván a krvomízou pak po celém těle rozváděn do všech životně důležitých orgánů. Krvomíza zaručuje, že tácy budou stabilně napnuty pro dobrou cirkulaci vzduchu v plicním vaku. 8

Dokonalejším dýchacím orgánem jsou vzdušnice (tracheje), které již zajišťují výměnu plynů. Trachea je ektodermálního původu a tvoří ji systém trubic. Nejsilnější trubice (tracheální kmeny) vyúsťuje na povrchu těla průduchy (stigmaty, spirakulami), které jsou opatřeny složitými filtrovacími chloupky nebo složitým uzavíracím zařízením. Dýchací otvor chrání soustavu před vniknutím prachu, vody nebo parazitů a reguluje pohyb plynů (Křístek, Urban, 2004). Základní funkcí chelicer je vpravení jedu a silných trávících enzymů do kořisti. Vykazují dva základní pohyby: a. chelicery směřující dolů: Tento typ se vyskytuje u primitivních skupin pavouků; pohyb chelicer směrem dolů má nevýhodu proti jedovým zubům musí být tvrdá podložka, což znamená, že je pavouk omezen místem, kde může lovit; tento druh chelicer se nazývá plagiognatní nebo ortognatní b. chelicery směřující proti sobě: Tento typ umožňuje pavoukovi lovit na jakémkoliv povrchu i v pavučině, což nebylo možné u předchozího druhu chelicer; postavení jednotlivých chelicer je proti sobě, což připomíná tvar kleští tomuto druhu se říká labidognatní (Preston-Mafham, 1998) Rozmanitá je i velikost chelicer, u některých samců bývají větší jak u samic. Může také nastat jejich zmenšení, například v závislosti na dokonalých sítích nebo účinnějším jedu. Za zmínku stojí také rozmnožovací orgány, a to z hlediska morfologie samčích a samičích orgánů. Díky těmto morfologickým změnám se pavouci brání před vysycháním spermatu, pokud by bylo před přenosem umístěno na zem. Protože se tyto změny vyvíjely postupně u jednotlivých druhů, vyvíjela se také pohlavní destička samic tak, aby pomohla zavádění makadla do kanálku spermatéky, do které se sperma ukládá (Preston-Mafham, 1998). Tvary těchto ústrojí slouží převážně jako jediný spolehlivý znak umožňující odlišení dvou si blízkých druhů. Výběžky na samčím bulbu i na některých dalších částech mají odpovídající záchytky na pohlavní destičce, obklopující pohlavní otvor samičky. Trávící soustava je zvláštní tím, že umožňuje pavoukovi přijímat výlučně tekutou potravu. Do kořisti jsou vpraveny ústním otvorem trávicí šťávy (proteinázy, karboxypolypeptidázy, amylázy a lipázy), které kořist rozpustí a zůstane jen kutikula (schránka). Pavouk je pak schopen nasát potravu do trávící trubice. K nasávání potravy slouží tři struktury: 1. Chlupy předletního prostoru, jimiž tekutina pasivně vzlíná (jako inkoust pijákem) až k ústům. 9

2. Ústa přecházejí v hltan, v němž vzniká podtlak mezi spodní a svrchní deskovitou stěnou, vyztuženou mocnou vnitřní kutikulou (intimou). 3. Uprostřed hlavohrudi pracuje nejvýkonnější pumpa to sací žaludek. Sací žaludek hraje významnou roli i při opačném procesu, to jest při transportu trávících fermentů do kořisti. Na rozdíl od hltanu, který směřuje šikmo vzhůru, je dutina sacího žaludku orientovaná vodorovně. S hltanem je ve spojení prostřednictvím obloučkovitě prohnutého a poměrně tenkého jícnu (oesophagus). Hned za sacím žaludkem se trávicí trubice začíná větvit. V hlavohrudi mohou slepé výběžky těchto větví sahat až do kyčlí nohou. Ještě bohatší rozvětvení středního oddílu trávicí trubice nastává v zadečku, kde spleť jemných větévek vyplňuje podstatnou část jeho vnitřního prostoru. Aby nedošlo k ucpání jednotlivých větévek, fungují při přijímání potravy dva filtrační systémy. První je tvořen ochlupením předního ústního otvoru, druhý složitou strukturou kutikulárních lišt ležících na stěnách hltanu (Buchar, 1998). Cévní soustava je otevřená. To znamená, že tekutina plní funkci krve a jen z části koluje v cévách. Většinou se přelévá v prostůrcích mezi orgány a tkáněmi. Proto ji nenazýváme krev, ale krvomíza (hemolymfa). Krvomíza pavouků neobsahuje červené krvinky jako lidská krev, ale obsahuje modré barvivo hemocyanin. Krevní barvivo je rozpuštěno v krvomíze, protože ústředním prvkem této látky není železo, ale měď. Proto pavoukovi koluje v žilách modrá krev, neboť oxidací se hemocyanin zbarvuje do modra. Je pravděpodobné, že pavoukovi stačí pro jeho potřebu kyslík rozpuštěný v krvomíze. Jen v ojedinělých případech využívá další kyslík rozpuštěný v hemocyaninu, například při náhlé nutnosti rychlého pohybu na útěku před nepřáteli. V krvomíze je jen pár buněk, které jsou nejspíš podobné lidským bílým krvinkám a jsou spojovány s obranou před infekcí a s hojením ran (Preston-Mafham, 1998). Tlak tekutiny v pavoukově těle umožňuje pohyb lehčí a rychlejší. Díky pozorování činnosti tlaku krvomízy si lidé vypůjčili tento systém a modifikovali jej v podobě hydraulického pístu (podobné věci si lidé osvojují z fauny a flory, které jim usnadňují život nebo práci). Takže pavouk využívá svoji vnitřní tekutinu jako hydraulický systém při pohybu v prostředí. Centrální nervová soustava je uložena v hlavohrudi na spodní straně. Vlastní mozek (nadjícnová zauzlina cerebrální ganglion) leží nad trávicí trubicí a přiléhá na zauzlinu podjícnovou. Nadjícnová zauzlina vysílá nervy zejména k očím a chelicerám. Podjícnová zauzlina zase vysílá nervy ke končetinám a k orgánům zadečku. Toto soustředění odpovídá 10

nutnosti vzájemné spolupráce smyslových a pohybových orgánů, které přispívá k dokonalé a rychlé reakci pavouků na různé životní situace (Buchar, 1998). Smyslové orgány pavouků jim dodávají informace o vnějším světě. Rozlišujeme tři typy smyslových orgánů oči, chloupky a otvůrky v kutikule. chloupky: Jsou rozmanité v tvaru (přímé, zahnuté, šikmé), délkou, mikrostrukturou povrchu (hladké, zpeřené, šupinkaté a jiné) i zakotvené v kutikule (kruhový val v kutikule může být nezřetelný, pohárkovitý, hladký, zřasený ). Smyslové chloupky mohou sloužit k získávání informací teplotních, sluchových, čichových a hmatových vjemů. Ve všech případech převažuje jejich výskyt na končetinách. Chloupky vnímající teplotu mají na svém povrchu jemná příčná žebérka. Chloupky s funkcí čichového čidla mají na svém vnějším konci jemný pór, do něhož mohou pronikat molekuly z ovzduší. sluch: U četných druhů jsou vyvinuty zvukotvorné (stridulační) orgány. Zpravidla mají vzhled příčných rýžek, například na bocích chelicer, přes než mohou přejíždět kutikulární výrůstky či hroty vytvořené na sousedních částech těla. A k příjmu zvuku slouží tenké, dlouhé, kolmo od těla odstávající vláskovité chloupky. Nazývají se trichobotrie. otvůrky v kutikule: Lyrovité orgány jsou soubory různě dlouhých, těsně vedle sebe seskupených štěrbin v kutikule. Vyskytují se hojně na končetinách poblíž kloubních spojení jednotlivých článků. Nejčastěji se předpokládá, že tyto smyslové orgány slouží k vnímání různého napětí v kutikule, vyvolané tahem svalů, které jsou na kutikulu upnuty. Tímto způsobem by měl mít pavouk možnost kontrolovat pohyb, rozmístění končetin v prostoru, a tím i změny v napětí a chvění sítě. orgány tarzální: Zpravidla mají vzhled téměř pravidelného kroužku na hřbetní straně koncového článku makadel a noh. Předpokládá se, že tarzální orgán má funkci chemoreceptorickou. oči: Většina pavouků umí rozeznávat světlo, tmu a pohyb. Nejlepší oči ze všech pavouků mají skákavky (skákavky chované ve tmě nejsou schopné chytat kořist a i rozeznat příslušníka vlastního rodu) (Thompson, 2007). Stejně jako včely a jiný hmyz pavouci nedokážou vnímat červené světlo. 11

U pavouků jsou známé dva typy očí. Rozlišujeme dvě oči hlavní, umístěné z pravidla v přední části očního pole uprostřed. Šest zbývajících je označováno jako oči vedlejší. U obou typů je čočka tvořena průsvitnou kutikulou, ovšem sítnice je uspořádána diametrálně odlišně. U hlavních očí jsou světločivé čípky (rhabdomy) přivráceny přímo k čočce, u vedlejších jsou o 180 odvráceny. Sítnice hlavních očí je ovládána svalovinou, u vedlejších nikoliv. Sítnice vedlejších očí obsahuje kromě pigmentových buněk také někdy buňky obsahující krystalky guaninu (posvítíte-li v noci baterkou kolem sebe, zazáří vám odraz od sítnice vedlejších očí i ze vzdálenosti 100 m). Zrak je u pavouků rozvinut či potlačen podle způsobu lovu ti, kteří si staví sítě, mají mnohem slabší zrak a ti, co loví bez sítí, mají dokonalý zrak, neboť je základním zdrojem informací. Pavouci lovci mají diferenciované oba dva typy očí. Vedlejší oči jsou namířeny různými směry a vnímají výhradně pohyb. Naproti tomu hlavní oči směřují kupředu a předpokládá se v nich i barevné vidění (Buchar, 1998). 2.3 Brněnský bioregion 1.24 (dle Culka, 1996) Poloha a základní údaje Bioregion je tvořen okrajovou vrchovinou Hercynika; zabírá geomorfologické celky Bobravskou vrchovinu, střední část Boskovické Brázdy, západní okraj Drahanské vrchoviny a východní okraj Křižanovské vrchoviny. Bioregion má protáhlý tvar ve směru S-J a plochu 812 km². Bioregion leží na východním okraji hercynské podprovincie, patrný je panonský a karpatský vliv. Vliv Alp i zastoupení termofilních druhů je ale podstatně nižší než v sousedním Jevišovickém bio regionu (1.23). Bioregion je tvořen soustavou granodioritových hřbetů a prolomů se sprašemi. V průlomových údolích řek se nachází stanovištní mozaika, se segmenty teplomilnými i podhorskými. V území převažuje 3. vegetační stupeň (dubovo-bukový) s významným zastoupením 2. bukovo-dubového stupně a ostrovu 4. bukového stupně. Do netypické části bioregionu patří vyšší Hořická vrchovina s květnatými bučinami, která je velmi blízká charakteru Drahanské vrchoviny a okrajové svahy Českomoravské vrchoviny, které tvoří přechod do Velkomezeříčského (1.50), popř. Sýkořského bioregionu (1.51). 12

Dodnes se zachovaly rozsáhlé dubohabřiny a bučiny (údolí Svitavy) a řada travnatých lad; převažuje orná půda (Culek, 1996). Podnebí: Dle (Quitta, 1971) leží převážná část území v nejteplejší mírné teplé oblasti MT 11, okraje směrem k úvalům patří do teplé oblasti T 2, hřbety do mírné suché, což způsobuje poloha v mírném srážkovém stínu Českomoravské vrchoviny. Nejvyšší polohy mají průměrnou teplotu pod 7 C. Podnebí je značně modifikováno členitým reliéfem hojné jsou teplotní inverze a naopak extrémně suché teplé polohy na jižních svazích (Culek, 1996). 2.3.1 Brno Brno leží v centrální části Evropy, na území ČR a je jejím druhým největším městem. Zároveň představuje centrum Moravy. Rozprostírá se na okraji Moravské brány, kudy po staletí vedly cesty spojující severní a jižní Evropské civilizace. Brno se rozkládá v malebném kraji, ze tří stran je obklopeno zalesněnými kopci, na jih přechází v rozsáhlou jihomoravskou nížinu. Ze severu je město chráněno výběžky Drahanské a Českomoravské vrchoviny. Město leží v nadmořské výšce 190-425 m na ploše 230 km². Ve směru od východu na západ je Brno dlouhé 21,5 km. Tok řeky Svratky je v Brně dlouhý asi 29 km a na severozápadě města vytváří významnou rekreační nádrž Brněnskou přehradu. Řeka Svitava protéká Brnem v délce přibližně 13 km. Počet obyvatel v brně je 366 680 lidí, z toho mužů je 174 592 a žen je 192 088. Geografické informace: Po zeměpisné stránce je Brno spojeno s Vídní, která je odtud vzdálená pouze 110 km. Poloha Brna je podle geografických souřadnic 49 12 severní šířky a 16 34 východní délky (Magistrát města Brna, 2006). 2.4 Zlínský bioregion 3.7 (dle Culek, 1996) Poloha a základní údaje: Bioregion leží na východní Moravě, zabírá severní polovinu geomorfologického celku Vizovické vrchoviny, avšak bez jeho severních a západních výběžků. Plocha bioregionu je 750 km². 13

Bioregion je tvořen vrchovinou na nevápnitém flyši, s výrazným pískovcovým hřebenem. Dominuje ochuzená biota karpatského bukového lesa (3. a 4. vegetační stupeň) a jeho náhradních stanovišť, vegetaci tvoří duhohabrové háje a květnaté bučiny. Netypická část je tvořena jednak teplejšími okraji, které představují přechod do Hlubokého bioregionu (3.3), jednak vysokým hřbetem Vizovických vrchů s bukovými bučinami, tvořící přechod do Vsetínského bioregionu (3.9). V současnosti jsou časté smíšené lesy s převahou nepůvodního smrku a borovice a fragmenty bučin, hojné jsou intenzivně využívané mezofilní pastviny (Culek, 1996). Podnebí: Dle (Quitta, 1971) leží jihozápadní okraj v teplé oblasti T 2, převážná část území v mírně teplých oblastech MT 10 a MT 9, nejvyšší části v MT 7 a MT 5. Podnebí je tedy mírně teplé a v chráněných nízkých polohách až teplé. Na vyšších vrcholech klesají průměrné roční teploty pod 7 C. Vliv teplých úvalů je zřetelný při západním okraji bioregionu. Srážky jsou celkově poměrně vydatné, což je dáno návětrnou polohou na úpatí vyšších karpatských pohoří a zřetelně rostou směrem do úvalů k východu, k úpatí Bílých Karpat a Hostýnským vrchům (Culek, 1996). 2.4.1 Rudimov Obec Rudimov se nachází v kotlině, po obou stranách malého potůčku zvaného Třešňůvka. Obklopena je od západu příkrým kopcem zvaným Čupy, ze severu Lázky a z východu Záhumenice, jen jižní strana k Bojkovicím je otevřená. Už sama chráněná poloha obce přispívala hodně k tomu, že se zde dobře dařilo ovocným stromům, což také dosvědčují četné sušárny na ovoce v mnoha hospodářstvích. Sušené ovoce se hodně z obce vyváželo. Obec leží v nadmořské výšce 350-425 m a na ploše 0,46 km². V obci je evidováno 116 adres. V obci je k trvalému pobytu přihlášeno 243 obyvatel, z toho je 103 mužů nad 15 let, 19 chlapců do 15 let, 103 žen nad 15 let, 18 dívek do 15 let. (platnost k 1. lednu 2006) (Obecní úřad Rudimov, 2008). Nejvíce lidí je zde přes letní období, většinou se jedná o chataře z blízkých dvou měst (Bojkovic a Slavičína) nebo výletníky (z táborové louky, kterou si pronajímají za vesnicí). 2.4.2 Charakteristika domu v Brně Dům je v řadové zástavbě rodinných domků. Jeho orientace je SJ (směr domu kolmý na směr řadové zástavby). 14

Rodinný domek je staršího data, po nastěhování rodiny zde bylo provedeno několik stavebních úprav v rámci vnitřní struktury domku. V domě žije trvale jedna rodina se čtyřmi členy. Stavba není podsklepena (kvůli vysoké hladině spodní vody). Zdi mají standardní silu 30-45 cm. Na J stěně jsou převážně francouzská okna (5 ks) + balkónové dveře a z části kastlová okna (2 ks), na S stěně se nachází kastlové okno (1 ks) + vchodové dveře a garážová vrata. Střešní prostor je zkonstruován z dřevěných trámů. Jako střešní krytina je použitá pálená taška konka, v této ploše je zakomponovány dva světlíky orientované na S střeše. Dále jsou zde použity i skleněné tašky rozmístěné po celé J střeše. Domek má svoje vlastní vytápění pomocí plynového kotle (kondenzačního typu), které je rozvedeno po domě pomocí lamelových radiátorů. Dům je vytápěn celoročně toto hlídá ekvitermní termostat, díky tomu jsou zde především v zimním období přibližně 24ºC. Jižní zeď bylo třeba zaizolovat, protože měla velké ztráty tepla přes francouzská okna. Zateplení je typu polystyrénových plátů pokryté omítkovým potěrem, který má barvu bílou. Severní zeď je jenom omítnuta a nechána vlastnímu osudu, barva je šedá (z důvodu smogu a prachu). 2.4.3 Charakterizace domu v Rudimově Sledovaný objekt leží v okolí Luhačovic ve Zlínském kraji, přesně čtyři kilometry od Slavičína, sedm kilometrů od Bojkovic. Sledovaný objekt je bývalý selský statek. Statek má starý způsob architektonické stavby, zdivo má tloušťku stěny 1m (postaveno na kamenné podezdívce a na ní jsou kotvicové cihly). Okna jsou stará křídlová pět je jich na S zdi a na J zdi čtyři jednoduchá okna + jedno od koupelny, a dále jedno okno křídlové orientované na Z. Objekt není podsklepený, což má za následek, že přes léto se v některých místnostech zvyšuje vlhkost zdiva. Střecha má dřevěné krovy (z borovice), cementové tašky a bobrovou krytinu. Střešní krytina je značně stará a čeká ji v brzké budoucnosti výměna. Objekt má vlastní vytápění, které je rozvedeno po celém domě pomoci radiátorů. Vytápěcí jednotkou je kotel na dřevo (principem je produkce dřevního plynu). Palivo je odebíráno z vlastního zdroje (okolních lesů), převážnou skladbu paliva tvoří dub, habr, v menší míře borovice, buk, smrk, bříza. Stavba je převážnou dobu roku takřka neobývaná v posledních dvou letech. Zato v letních měsících (hlavně o prázdninách) je hojně využívaná. 15

Do objektu se mohou dostat pavouci různým druhem přenosu nebo aktivně (tak, že se do domu dostane sám). Nejčastější možností přenosu je pomoci otopného dřeva, které je bráno z blízkého lesa. To se dostane do místa skladiště a z něj se používá na vytápění celého domu i na příležitostné topení v krbu, který je umístěn v pokoji 2. Další možnost je při sušení bylin na tvorbu čajů (byliny se berou z okolních luk nebo pastvin). Sušení se děje v pokoji 1 i 2. A dále se sem pavouci mohou dostat diky prázdninovému pronajímání objektu výletníci pavouky přinesou z procházek po okolí nebo již ze svého domova (přenos na šatech, hlavně děti nebo na domácích mazlíčcích). Přes zimu je objekt temperován a minimálně využíván, pokud zrovna není pronajímán nebo se zde nacházíme my (naše rodina). Teplota se pohybuje uvnitř domu zhruba kolem 15 C, a když je domek obýván, tak se teplota pohybuje kolem 22 C. Nejvyšší teplota 24 C je v kuchyni. 2.5 Přehled nejčastějších a případně zajímavých synantropně žijících druhů pavouků ČR Lepovkovití (Scytodidae) Lepovka jižní Scytodidae thoracica (Latreille, 1802) Samička je 9 mm a sameček je 7 mm velký. Hlavohruď je často o něco větší než zadeček. Směrem dozadu se silně zvedá a nahoře má charakteristickou lyrovitou kresbu. Zbarvení je žlutavé až bělavé s nepravidelnou tmavou skvrnitou kresbou. Šest očí leží po dvojicích na předním okraji a po stranách hlavové části hlavohrudi. Způsob života: je aktivní v noci. U rodu Scytodes jsou jedové žlázy dvoudílné: jedna část produkuje jed, druhá lepkavou hmotu, kterou pavouk při lovu na krátkou vzdálenost na kořist doslova naplive v podobě klikatě rozprostřených lepivých vláken a jako lasem ji přitom připoutá k podkladu. Potom vpustí do oběti jed. Rozmnožování: samice nosí pod hlavohrudí vaječný kokon až do vylíhnutí mláďat (Marik, 2007b). Třesavkovití - (Pholcidae) (Wikipedie, 2008) Mnozí z nás už jistě někdy viděli dlouhonohého pavouka tkajícího si své řídké sítě v rozích u stropů místností, kteří se při vyrušení začnou komíhat tak rychle, že se pozorovateli 16

promění v rozmazanou šmouhu. Podle charakteristického obranného chování dostali tito pavouci i své české jméno třesavka (Pech, 2008). Třesavkovitých (Pholcidae) je známo zhruba 560 druhů, z nichž většina žije v tropických oblastech a to především v jeskyních. Tělo třesavkovitých je spíše menších rozměrů (3 až 15 mm). Končetiny jsou neobvykle dlouhé, jejich tarzy mají nepravé článkování, které umožňuje ohýbání chodidel. Díky tomu třesavky připomínají na první pohled spíše sekáče než pavouky. Při bližším prohlédnutí si však nelze nevšimnout zřetelného rozdělení těla na zadeček a hlavohruď tenkou stopkou. Na čele carapaxu se nachází 8 až 6 očí. Pokud má třesavka očí šest, jsou seskupeny do tří skupin, po stranách po třech a uprostřed dvě; tento prostřední pár u šestiokých třesavek schází. Třesavkovití mají velkou jedovou žlázu a zcela jim schází tracheální systém. Na chelicerách lze pozorovat náznak přítomnosti nepohyblivého prstu někdejšího klepítka pavoučích předků, který má tvar zoubku a nalézá se na konci základního článku chelicery. Třesavky si budují sítě, které jsou tvořeny řídce a nepravidelně uspořádanými vlákny. V lidských příbytcích jsou zpravidla umístěny při okrajích stopu a i při zemi. Třesavky se na ně zavěšují hřbetem k zemi pomocí koncových drápků svých končetin. Na rozdíl od mnoha jiných pavouků si nebudují úkryt, ale mají své oblíbené místo v síti, kde odpočívají. Na kořist upozorní otřesy sítě a třesavka přispěchá; pomocí čtvrtého páru nohou na ni vrhá vlákno, kterým jí obaluje. Během obalování ji opakovaně kouše. Zabalenou kořist vynáší výše do sítě a buď ji požírá hned nebo není-li hladová ji ponechává zavěšenou a konzumuje ji později (Pech, 2008). Samice nosí vajíčka spojená navzájem lepkavým sekretem, který vylučuje při kladení a pavučinami, nocí je v chelicerách před tělem až do vylíhnutí mláďat. Třesavka velká Pholcus phalangioides (Fuesslin, 1775) V ČR je nepůvodní a obývá pouze vytápěné prostory. Třesavka velká je kosmopolitní, často synantropní pavouk. Trvale žijící populace tohoto druhu jsou u nás novým jevem. Dostával se k nám s dopravou již dříve, ale zima tyto pavouky obyčejně zahubila. V současné době se tento pavouk úspěšně šíří především v panelových domech. Biologie druhu je velmi zajímavá, zejména s ohledem na to, že jeho přítomnost pravděpodobně silně ovlivňuje výskyt našich původních synantropních druhů pavouků. Třesavka velká totiž nejen loví ve své síti, ale také vstupuje do sítí jiných pavouků a vykrádá z nich kořist, požírá jejich majitele a jejich vajíčka. Při vstupu do cizí sítě obyčejně napodobuje kořist, a tak k sobě láká domácího pavouka. Když se k ní přiblíží, třesavka na něj vrhá vlákno. K zajímavým situacím dochází 17

při setkání třesavky s některým příslušníkem čeledi snovačkovitých (Theridiidae), kteří útočí na kořist sprškou lepových kapek; v provedených pokusech vždy zvítězila třesavka, ačkoliv oba pavouci často použili svá vlákna či lepové kapky současně. Jedinou záchranou domácího pavouka je rychlé opuštění sítě. Stavba sítě je ale energeticky velmi náročná, a tak se právoplatný majitel raději brání, než aby unikl. Pohyb třesavky v cizí síti je pomalejší a méně jistý problémy jí působí především určení polohy úlovku, protože různé typy sítí nesou vibrace způsobené kořistí odlišně. Třesavka velká je významným predátorem jiných síťových pavouků. Je možné, že některé synantropní druhy dokáže z vytápěných sídel vytlačit, např. pokoutníky z rodu Tegenaria (čeleď pokoutníkovitých Agelenidae) či třesavky sekáčové. Preface jiných pavouků třesavkou velkou ale může mít své výhody. V Americe se diskutuje o možnosti jejich využití proti druhu Loxosceles reclusa (čeleď doutníkovití Sicariidae), který se vyskytuje na jihu Spojených států a v Jižní Americe a jeho kousnutí může vyvolat dlouho trvající zdravotní problémy a v některých případech i smrt (Pecha, 2008). Psilochorus simonia Vyznačuje se drobnými rozměry (délka 1,9-3 mm). V obytných prostorách v Praze jej v r. 2002 nalezl V.Hula. Není vyloučeno, že žije i v jiných místech naší republiky, kde zatím uniká pozornosti (Pecha, 2008). Třesavka sekáčová Pholcus opilionoides (Schrank, 1781) Díky délce a podobě svých končetin vzhledově připomíná sekáče, přestože na rozdíl od sekáčů nemá spojenou hlavohruď a zadeček. Zbarvení je podobné jako u její větší příbuzné třesavky velké, tedy je nevýrazná, světle hnědá s nádechem do šedé barvy. Visí na své pavučině v rozích stropu nebo je uhnízděná např. kdekoliv ve sklepě. Ráda má sušší místa. Její potravou je hmyz, jejím hlavním zdrojem potravy je dvoukřídlý hmyz (např. komáři) (Wikipedie, 2008a). Snovačkovití (Theridiidi, Theridiidae) Snovačkovití, (Therididae), je druhově velmi bohatá čeleď, která zahrnuje více jak 2000 druhů pavouků; v našich podmínkách se můžeme setkat přibližně s 60 druhy. Některé druhy snovaček dokáží stridulovat (vyluzovat zvuky) zadní okraj jejich hlavohrudi je rýhovaný a přes tyto rýhy může pavouk přejíždět drobnými ostny, umístěnými na přídi 18

zadečku, což má za následek generování zvuku, který je v případě snovačky pokoutní (Steatoda bipunctata) vnímatelný i pro lidské ucho (Wikipedie, 2008b). Tento druh raději navštěvuje lidská obydlí, protože naše příroda je pro jejich nároky příliš drsná. Všechny druhy nadčeledi Araneoidae mají tři drápky na konci tarzálních článků noh, přední a zadní snovací bradavky jsou poměrně krátké a kuželovité, přimknuty k sobě a zcela překrývají nejmenší pár bradavek středních, ležících uprostřed mezi nimi. Tarzální články postrádají trichobotrie. Většina druhů nadčeledí Araneoidae přede sítě díky přítomnosti speciálních lepových žláz, jejichž sekret nohama pavouk stírá ze snovacích bradavek a vrhá jej na vlákna sítě nebo přímo na lapenou kořist. Chelicery jsou poměrně slabé, s malým počtem zoubků lemujících žlábek, do něhož se přivírá koncový drápek. Rovněž nohy nemají žádné nápadnější ostny. Klypeus je obvykle stejně vysoký jako průměr hlavních očí, labium nemá na předním okraji vyvinut žádný vyvýšený lem. Velikost snovaček kolísá od 1 do 14 mm. Naprostá většina druhů však nepřesahuje délku 8 mm, což platí i pro naše snovačky. K největším druhům na světě patří snovačka jedovatá (Latrodectus mactans) alias černá vdova. Kousnutí samičky může být nebezpečné člověku i hospodářským živočichům (CoJeCo, 2008). Vzhled našich snovaček je dosti jednotný. Relativně veliký kulovitý zadeček u nich nasedá na malou a dosti plochou hlavohruď. To platí především pro druhy žijící uprostřed sítí. Zvláště pozoruhodná je v tomto směru snovačka hajní (Achaearanea lunata), která si staví rozsáhlé sítě při kmenech stromů v lese. Její hlavohruď nasedá kolmo na střed břišní strany vajíčkovitého zadečku. Snovací bradavky se nacházejí na jeho špičatějším konci. Naproti tomu snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata) má zadeček poněkud zploštělý, protože vyhledává úkryty v různých štěrbinách kolem okenních rámů, ale i pod kůrou stromů. Snovačky rodu Episinus, budující nevelké sítě těsně nad zemí, mají zadeček téměř trojúhelníkovitého tvaru (nejširší vzadu). Sítě našich snovaček jsou různě velké. Velikost je přirozeně závislá jak na rozměrech pavouka, tak na umístění v terénu. Všechny sítě i ty nejmenší jsou prostorové, jejich vlákna jsou napjata nejrůznějšími směry. Některá vlákna bývají opatřena lepem (hlavně u snovačky pokoutní). Stejně jako sítě jsou pozoruhodná také hnízda a kokony. Velice jednoduchý úkryt si vytváří snovačka hajní. Ve středu sítě ukládá smítka, nejčastěji drobné svinuté lupínky, mezi nimiž se pak ukrývá. Snovačka břehová (Achaearanea riparia) má velikost asi 3 mm a je 19

hnědě zbarvená. Buduje si několikacentimetrový svislý trubicovitý úkryt, který je zevně pokryt drobky půdy a jinými částicemi. Úkryt je upevněn několika vlákny vzhůru, pod nějakým převisem, často po stranách úvozů. Celé její lapací zařízení je tvořeno několika svislými vlákny, která směřují od spodní části trubice (kde je vchod) k zemi. Zcela na spodním konci vláken jsou umístěny kapky lepu. Tento druh pavouka má jako hlavní zdroj potravy mravence. Kokony snovaček mají převážně bílou barvu, kromě jednoho druhu, a tou je snovačka pečující ta má kokon zabarven do modra (Buchar, 1998). Snovačka skleníková Achaearanea tepidariorum (C. L. Koch, 1841) Tyto snovačky dorůstají velikosti 5-7 mm u samiček a 3-4 mm u samečků (ti jsou obvykle temnější než samice). Je to běžný kosmopolitní druh, často jej můžeme najít v obydlích i mimo ně. Dalším charakteristickým znakem je, že staví sítě i zpod silničních mostů a stok. Často se vyskytují vespod zahradního nábytku a na jiných prostorných věcech. Je to jeden z predátorů na červci citroníkovém, loví převážně nedospělé jedince. Vědci uvažují o možnosti využití tohoto pavouka pro biologickou kontrolu nad tímto škodlivým hmyzem (Hajer, Hrubá, 2007). Vrchní krunýř hrudi je zbarvený hnědě, nohy jsou světle hnědé s temnějšími proužky hnědé. Zadeček je vyšší než delší, šedý s černobílými barvami rozmístěnými nesouměrně (G.B. Edwards, 2001). Samice dělají během roku několik kokonů podobným hrušce, světle hnědé barvy, které jsou volně pověšené v síti. Snovačka pokoutní Steatoda bipunctata (Linnaeus, 1758) Je to hojný druh. Samička dorůstá 4,5 až 7 mm, sameček 4 až 5 mm (Rudolf, 2006). Má zadeček poněkud zploštělý, protože vyhledává úkryty v různých štěrbinách kolem okenních rámů, ale i pod kůrou stromů (Buchar, Kůrka, 1998). Snovačka domácí Steatoda grossa (C. L. Koch, 1838) V budovách a domácnostech není vzácná. Samička měří 6,5-10 mm, sameček 4-6 mm (Rudolf, 2006). Pavouk nemá modifikované chelicery a ústní ústrojí, což mu umožňuje lov širokého spektra kořisti. Vykazuje noční loveckou aktivitu. Základ potravy tvoří stínky, které jsou také aktivní v noci. Pavouk loví v průměru jednou za pět dní. Jeho složení potravy je ovlivňováno 20

spíše zvýšenou dostupností druhu stinka obecná - P. scaber než chutí nebo preferencí: stínka je pro pavouka spíše nechutná díky svým krycím žlázám (Budiš, 2008). Snovačka půdní Steatoda triangulosa (Walckenaer, 1802) V jižní Evropě a Středomoří hojný druh, naopak v ČR je tento druh velmi vzácný. Samička je 4-5,2 mm velká, sameček dorůstá velikosti 3,5-4 mm (Rudolf, 2006). Hlavohruď je červenohnědá. Zadeček je vysoce klenutý, silně lesklý, proměnlivě zbarvený. Na horní straně bývá převážně červenohnědý se čtyřmi za sebou ležícími bělavými skvrnami. Tři zadní bývají víceméně trojúhelníkovité a často spojené dohromady. Strany zadečku bývají většinou bělavé. Období dospělosti: podzim až jaro. Způsob života: buduje podobně hnízdo jako snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata). Živí se především mravenci. Rozmnožování: průsvitné kokony zavěšené v lapací síti (Marik, 2007a). Křižákovití (Araneidae) Křižák podkorní Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Tělo je u samičky 1,5 cm dlouhé, samečci jsou menší 0,8 cm. Zbarvení je hnědé nebo červené, na vrchní straně zadečku má nevýrazný vlnitý světle ohraničený obrys, uvnitř kterého je několik tmavých skvrn. Tento druh nemá na zadečku tak výraznou kresbu jako jiní křižáci. Vyskytuje se často poblíž lidských obydlí, na zdech domů i ve sklepech apod. (Jindrová, 2006-2008). Křižák obecný Araneus diadematus Clerck, 1757 Samice je 18 mm veliká, sameček zhruba 9 mm. Zbarvení je variabilní: od světle hnědého až po červenohnědé a černohnědé. Vždy je zřetelná křížovitá kresba, tvořená pěti bílými skvrnami (čtyřmi podélnými a jednou kruhovitou uprostřed); jednotlivé skvrny mohou být redukované, nebo také splývají. Typický svým vzhledem bývá také zadeček: v první třetině je nejširší, odtud se pozvolna dozadu zužuje. Samec je zbarvením těla a kresbou stejný jako samice, ale má podstatně menší zadeček. Tento druh křižáků se vyskytuje ve dvou velikostních variantách. Větší jedinci se zřejmě svlékají vícekrát než menší. Období dospělosti: srpen až říjen. Způsob života: jejich oválná síť je k nalezení nejčastěji v menší výšce na větvích stromů, na keřích, vzácněji v trávě. Celá síť bývá často zavěšena na jednom silném nosném vlákně, napnutém mezi stromy. 21

Síť je většinou tvořena více než třiceti paprsky. Střed je vyplněn hustým pavučinovým hedvábím, na něž se vně připojuje zóna zpevňovacích vláken tvořená asi 6-8 spirálovitými závity. Poté následuje zóna bez spirály a za ní začíná konečně lapací spirála pokrytá četnými kapičkami lepu. Jednotlivé závity spirály jsou u sítě dospělého pavouka vzdálené asi 3 mm, k vnějšímu okraji to může být o něco více, a to především ve spodní části sítě. Na rozdíl od dalších druhů rodu Araneus sedí křižák obecný v síti přes den většinou uprostřed. Úkryt mimo síť zpravidla chybí. Rozmnožování: dospělý samec si nepřede žádnou síť, nýbrž se potuluje v okolí při hledání partnerky. Po objevení sítě dospělé samice upřede k okraji sítě nejdříve vlastní vlákno, které poté poslouží námluvám. Vytrvalým a postupně zesilujícím drnkáním na vlákno přiměje samici, aby opustila střed sítě a pokud je svolná k páření, přelezla k reklamnímu vláknu samce. Poté samice ještě několikrát jakoby odstoupí a samec ji musí znovu drnkáním na vlákno přivábit. Konečně se samice zavěsí hlavou dolů a obrátí břišní stranu k samci. Nyní se musí samec pokusit bleskově rychlým skokem umístit jedno makadlo do epigynie. Zpravidla nikdy se to nepodaří napoprvé, a tak tyto skoky musí opakovat. Často dokonce až hodinu. Když se ale zakotvení makadla podaří, otočí se samec kolem zakotveného makadla a přistane hlavou dopředu na břišní straně samice. Spojení trvá asi 10-20 sekund. Poté samec seskočí a na bezpečnostním vláknu se spustí k zemi. Hned nato obvykle začne s námluvami znovu, přičemž zavádí druhé makadlo. Samice je k páření svolná obvykle jen několik dní po posledním svlékání. Pokusy samce pářit se mimo tento čas často končí jeho smrtí. V září či v říjnu zhotoví samice na skrytých místech ze žlutavé vláknité vaty několik kokonů. Vedle posledního zůstává sedět a krátce nato umírá. Mláďata opustí kokon v květnu, přičemž se nejprve shromáždí v jakémsi hustém hroznu. Po několika dnech se poprvé svlékají, poté se rozptýlí do okolí a utkají své první sítě. Do podzimu dorostou velikosti přibližně 3-5 mm. Přezimují a následujícího léta dospívají (Marik, 2007c). Pokoutníkovití (Agelenidae) Pokoutníkovití Agelenidae představují přibližně 500 druhů, z nichž většina žije na severní polokouli. V ČR žije pouze deset druhů ve čtyřech rodech. Pavouci měří od 5 do 18 mm. Jejich hlavním rozpoznávacím znakem je tvar zadních snovacích bradavek, které jsou vždy dvojčlánkované a mnohem delší než přední snovací bradavky. Na tarzálních článcích je přítomna řada trichobotrií (chloupky schopné vnímat zvukové vibrace), které směrem ke konci nohy nabírají na délce. Tělo je porostlé 22

peříčkovitými (plumózními) chloupky. Hlavohruď je velká a dlouhá téměř jako zadeček (Wikipedie, 2008d). Pokoutníci obývají pavučinovou rourku, na kterou často navazuje vodorovná, hustá plachetkovitá síť, jejíž vlákna nikdy neobsahují lep. Tato pavučina je vícevrstevnatá a pavouk jí stále zdokonaluje. Jakmile se v síti objeví kořist, tak pokoutník na ni okamžitě zaútočí nebo kolem ní obíhá a opřádá ji pavučinou. Usmrcenou kořist si odnese do pavučinové rourky. Některé druhy předou sítě u vchodů do jeskyně, z nich někteří pronikají do lidských domů (takzvané synantropní druhy). Jiné druhy se přizpůsobily k životu v temných částech jihoevropských jeskyní (například Hadites, Roeweriolus) (Buchar, Kůrka, 1998). V rource probíhá i kopulace a bývá zde i zavěšen kokon s vajíčky (Wikipedie, 2008d). Naši domácí pokoutníci si dělají hustou vodorovnou síť, která má tvar nerovnoměrně uspořádané nálevky. Pavouk číhá v pozadí, ve své trubičce na kořist. Tato trubička nikdy nekončí slepě, může být proto použita kdykoliv k úniku (Buchar, Kůrka, 1998). Pokoutník domácí Tegenaria domestica (Clerck, 1757) Samičky bývají 10 mm veliké a samečci 9 mm. Tento druh je rozšířen po celém světě i v ČR. Původem je z Azorských ostrovů (Pakosta, 2007). Staví si sítě v koutech místností, sklepů, stájí a podobně. V domech ho nalézáme pod obrazy a za nábytkem. Samičky se svýma dlouhýma nohama vypadají mnohem větší. Tento pavouk se dožívá několika let. Živí se hmyzem, hlavně mouchami. Samice zavěšuje svůj kokon s vajíčky na pavučinu a maskuje ho kousky omítky (Wikipedie, 2008c). Pokoutník tmavý Tegenaria atria C. L. Koch, 1843 Samička měří 16 mm a sameček 14 mm. Rozšířený je po Evropě, severní Asii, na Sibiři a i ČR má svoje zastoupení. Tento nápadně dlouhonohý druh patří k nejznámějším druhům pavouků vůbec. Šedožlutě zbarvené tělo má tmavohnědou kresbu, hlavohruď s neostře ohraničenými proužky, zadeček uprostřed se zahnutými skvrnami a po stranách s nepravidelnou skvrnitou kresbou. Nohy jsou jednobarevně šedohnědé, bez tmavých skvrn. Je to hojný synantropní druh žijící v blízkosti člověka. V rozích místností a ve výklencích si zhotovuje prostorné kobercovité pavučiny, které volně přecházejí v obývací rourku. Je aktivní hlavně v noci, po soumraku je možno ho spatřit i mimo síť (především samci), často zabloudí a sklouznou do umyvadla nebo vany, odkud se 23

nemohou vůbec dostat. Tento druh se dožívá běžně čtyř let (vzácně i sedmi let). Přes svou nápadnou velikost se tento druh často stává kořistí jiných, na pohled menších pavoučích druhů, například snovačky pokoutní (Steatoda bipunctata), se kterou v lidských obydlích sdílí svůj životní prostor (Roberts, 1995). Pokoutník stájový Tegenaria ferruginea (Panzer, 1804) Častý obyvatel hospodářských budov venkovského typu kůlny, sklepy, staré zdi, můžeme ho také nalézt v dutinách stromů (Dvořák, 2002). Cedivečkovití (Dictynidae) Celosvětově se vyskytuje 562 druhů ve 48 rodech. V České republice žije 21 druhů v 10 rodech (Rudolf, 2006). Běžně se vyskytují jak na Evropském kontinentu, tak v Americe. Stavějí si nepravidelné sítě zejména v různých štěrbinách a trhlinách, a to jak přírodních, tak i lidských. Tato čeleď se vyznačuje kromě přítomnosti kribela a kalamistra, především drobnými rozměry 1,0 až 5,0 mm. Na rozdíl od cedivek (Amaurobiidae) nemají vyvinuty trichobotrie na tarzech nohou. Tracheální dýchací soustava zasahuje i do hlavohrudi, což vede ke snížení cévní soustavy pro zásobování mozkových zauzlin kyslíkem, a tím i k redukci počtu srdečních ostií. Život tohoto druhu je ještě stále málo známý a jejich studium jistě přinese četná překvapení. Většina druhů cediveček žije v povrchové vrstvě půdy (Buchar, 1998). Cedivečka obecná Dictyna arundinacea (Linné, 1758) Je to nejhojnější zástupce cedivečkovitých. Délka těla činí až 3,5 mm. Na jaře najdeme snadno její sítě, zejména na okolících loňských rostlin (na úhorech, podél cest, na okrajích podél lesů i na šípákových lesostepích). V centru okolíku má cedivečka pavučinovou komůrku, z níž vybíhá značné množství vláken všemi směry. Jen na některých z nich je naneseno kribelové vlášení. Na šedě zbarveném zadečku má široký tmavý pruh, který je nejméně od poloviny přerušován světlými příčkami. Cedivečka zápřežní Dictyna civica (Lucas, 1850) Má 2 mm na délku. Žije převážně na zdech domů, kde si jí můžeme povšimnout ve formě malých oválných pavučinek. 24

Cedivečka Walckenaerova Nigma walckenaerii (Roewer, 1951) Pavouk až 5 mm dlouhý (samička 5 mm a sameček 4 mm), je největší z rodiny cedivečkovitých. Zatím co většina těla je nažloutlá, břišní partie je zelená s bílými pruhy. Dospělci se vyskytují od srpna až do října, v obydlí lidí až do prosince. Jejich nejčastější výskyt je v zahradách nebo na zdech, v teplejších oblastech i na okrajích lesa. Díky zelené barvě je téměř neviditelný. Buduje si sítě na svrchní straně listu. Tento druh cedivečky je schopen ulovit kořist (hmyz) větší než je on sám, do sítě na povrchu listu (Wikipedie, 2008f). Skákavkovití (Salticidae) Skákavkovitých, je na světě známo kolem 5000 druhů. Délka těla je přibližně 2-18 mm. V ČR žije něco málo před 70 druhů, většina z nich má malé rozměry. Tito pavouci se vyznačují protáhlým tělem, vysokou hlavohrudí a poměrně krátkýma, ale značně silnýma nohama, z nichž oba zadní páry slouží ke skákání. Samci jsou menší, mívají však nepoměrně delší chelicery. Jsou pestřeji zbarveni a na předních nohách mívají rozmanité útvary z různě dlouhých chlupů. Osm očí je uspořádáno do tří řad. Čtyři největší jsou uspořádány na svislé čelní straně hlavohrudi (tvoří první řadu), říká se jim oči hlavní. Následují dvě menší oči na bocích hlavohrudi (tvoří řadu druhou). Poslední pár očí se nachází na zadním okraji vystouplé části hlavohrudi (tvoří třetí řadu). Oči skákavkovitých umístěné ve třetí řadě vnímají jenom pohyb (změnu uspořádání skvrn v nejbližším okolí). Jakmile skákavkovití něco zahlédnou ve svém okolí, okamžitě se celým tělem otočí a zaměří na zdroj pohybu svoje přední oči. Diferenciovaná je i funkce předních očí postranní oči mají široké zorné pole a co zachytí do jejich centra, to současně velmi ostře vidí i největším párem očí středních (jenž jsou teleskopické). Sítnice teleskopických očí je ovládána četnými svaly, které umožňují posun zorného pole, aniž by se pavouk musel natáčet. Zrak skákavkovitých je velmi dokonalý skákavkovití rodu Evarcha vidí mouchu z 8 cm tak zřetelně, jako jí vidí člověk ze vzdálenosti 20 až 25 cm. Skákavkovití mají vyvinutý bohatě větvený tracheální systém, ačkoliv primární dýchací orgán jsou plicní vaky. Skákavkovití se živí drobným hmyzem. Způsob lovu je velmi zajímavý: když skákavkovití zahlédnou svou kořist, začnou se k ní opatrně přibližovat, ze vzdálenosti 4 cm se 25

pak začnou plížit jako kočka. Posledních 15 mm (trojnásobek délky těla) překonají skokem, vrhnou se na kořist a vstříknou jí do těla jed. Málokdy se stane, že svojí kořist minou. Při rozmnožování hrají svoji roli pářící tance sameček před kopulací signalizuje samičce chelicerami a předními končetinami, že není kořist. Ne vždy je ovšem úspěšný (Wikipedie, 2008e). Skákavka rudopásá Philaeus chrysops (Poda, 1761) Je to jeden z našich největších druhů této čeledi. Jeho červenočerně zbarvení samci patří mezi naše barevně nejpěknější pavouky. Samice je nenápadně hnědavá, žlutavě nebo šedě dlouze ochlupená. Délka jejího těla přesahuje 10 mm. Pavouk žije v štěrbinách skal na sluncem ozářených stráních. Hojnější je jen v krasových oblastech na jihu Moravy (Buchar, Kůrka 1998). Skákavka mravenčí Myrmarachne formicaria (De Geer, 1778) Svým vzhledem, ale i chováním velice dokonale napodobuje mravence. Tyto skákavky jsou dlouhé 5 až 6 mm. Hlavohruď je uprostřed zaškrcená, takže napodobuje hlavu a hruď mravenců. Zřetelně je vidět i stopka a barevné naznačení článků na zadečku. Makadla jsou zploštěná a připomínají kusadla mravenců. Při běhu drží pavouk nohy prvního páru natažené vzhůru dopředu, jakoby měl tykadla. Podoba s mravenci má pravděpodobně tyto pavouky ochránit před těmi hmyzožravými ptáky, kteří pojídají mnohem raději pavouky než mravence. Skákavka mravenčí žije na výslunných místech jižní Moravy, často v bezprostřední blízkosti slepých ramen a rybníků (Buchar, 1998). Skákavka černá Evarcha arcuata (Clerck, 1757) Je to nejhojnější zástupce tohoto druhu. Český název je odvozen od zbarvení samců. Jejich tělo má černě pigmentovanou pokožku, jež je porostlá kromě černých i bílými chloupky, zejména na čele. Samice je přibližně 7 mm dlouhá, jen o málo delší než sameček. Její celkové zbarvení má nádech dohněda. Tento druh se vyskytuje na různě vlhkých loukách a nezastíněných paloucích, kde je dostatek vegetace. Když tuto skákavku opatrně vezmeme na dlaň nebo dokonce na prst (nesmíme ji ovšem vystrašit), předvádí se nám jako miniaturní opička: rozhlíží se kolem sebe a ochotně přeskočí na přiblížený prst druhé ruky (Buchar, 1998). 26