DUŠEVNÍ A BEHAVIORÁLNÍ PORUCHY

DUŠEVNÍ A BEHAVIORÁLNÍ PORUCHY PhDr. Martin Dlabal, Ph.D.

Pedagogická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Katedra psychologie Duševní a behaviorální poruchy Martin Dlabal Ústí nad Labem 2013

UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Duševní a behaviorální poruchy PhDr. Martin Dlabal, Ph.D. Ing. Michal Pokorný Recenzovali: PhDr. Olga Shivairová, Ph.D. PhDr. Jiří Závora, Ph.D. ISBN Skripta vznikla v rámci projektu: Zkvalitňování podmínek pro vzdělávání učitelů na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí n. L. v kombinované formě studia č.cz.1.07/2.2.00/18.0020 2

Poděkování Ing. Michalovi Pokornému za vytvoření původních ilustrací a technickou pomoc při tvorbě skript. 3

Abstrakt: Text se zabývá duševními a behaviorálními poruchami a jejich tříděním dle Mezinárodní klasifikace nemocí. Konkrétně se zaměřuje na duševní a behaviorální poruchy u dospělých, a to na organické duševní poruchy, duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek, schizofrenie a poruchy s bludy, poruchy nálady, neurotické a stresové poruchy, syndromy poruch chování spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory a poruchy osobnosti a chování u dospělých. Abstract: The text deals with mental and behavioural disorders and their classification according to the International Classification of Diseases. It mainly focuses on mental and behavioural disorders in adults: organic mental disorders, mental and behavioural disorders due to psychoactive substance use, schizophrenia and delusional disorders, mood disorders, neurotic and stress-related disorders, behavioural syndromes associated with physiological disturbances and physical factors, disorders of adult personality and behaviour. 4

Obsah Úvod... 7 Duševní zdraví... 8 Nemoce a jejich klasifikace... 11 Organické duševní poruchy včetně symptomatických (F00-F09)... 15 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané užíváním psychoaktivních látek (F10-F19)... 20 Schizofrenie, schizotypní poruchy a poruchy s bludy (F20-F29)... 27 Poruchy nálady (F30-39)... 33 Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy (F40-49)... 41 Syndromy poruch chování spojené s fyziologickými a somatickými faktory (F50-F59)... 50 Poruchy osobnosti a chování u dospělých (F60-F69)... 57 Otázky a úkoly... 65 Slovník... 66 Literatura... 69 5

6

ÚVOD Tématem textu je popis jednotlivých duševních poruch a jejich třídění podle principů lékařské klasifikace. Cílem je seznámit studenty pedagogiky a ostatních pomáhajících profesí se základní lékařskou terminologií a klasifikací duševních poruch. Získané informace rozšíří čtenáři přehled v oblasti psychopatologie a dále usnadní mezioborovou komunikaci a spolupráci s odborníky z lékařského prostředí. Text byl koncipován na základě desáté revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10). Většina nosologických jednotek, resp. duševních poruch je řazena a kódována podle MKN-10 a některé popisy a definice jsou z této klasifikace použity. Považuji to za vhodné z hlediska metodického i didaktického. 7

DUŠEVNÍ ZDRAVÍ Předtím než bude probrána problematika duševních nemocí, je nezbytné alespoň stručně charakterizovat pojem zdraví. Termín zdraví původně označoval v latině a v některých dalších indoevropských jazycích celek. Z tohoto pohledu lze pojímat zdraví jako určitý celek, který zahrnuje integraci organických systémů, organismu jako celku a okolního, resp. sociálního prostředí. Patrně nejpoužívanější definice zdraví pochází od světové zdravotnické organizace (SZO) z roku 1946, která zdraví vymezuje jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. V této definici je však zdraví chápáno jako určitý ideální stav, jež mnozí jedinci úplně nedosahují a mohou tak být klasifikováni jako nemocní. Novější definice od SZO možná i proto vymezuje zdraví jako relativně optimální stav tělesné, duševní a sociální pohody při zachování všech životních funkcí, společenských rolí a schopností organismu přizpůsobovat se měnícím se podmínkám prostředí (Koukola, 1999). Poslední dobou se posouvá chápání zdraví od cíle sama o sobě k nazírání na zdraví jako na prostředek k realizaci určitého cíle. R. Williams (1983) např. považuje zdraví za určitý druh síly, která jedinci pomáhá zdolávat různé těžkosti nebo zvítězit nad nemocí, která jedince aktuálně ohrožuje. 8

Většina autorů při definici pojmu zdraví předpokládá neoddělitelnost tělesného a duševního zdraví. Z hlediska toto textu je však nezbytné uvést i popis a členění duševního zdraví jako relativně vymezené entity. Termín duševní (nebo také psychický) se odvozuje od řeckého slova psýché duše, které původně označovalo dech, resp. princip života. V současné době se adjektiva duševní a psychický obvykle vztahují k popisu psychických procesů, stavů a vlastností, které se projevují v jednání člověka. L. Míček (1984) uvádí, že existují dvě základní pojetí duševního zdraví: 1. Užší pojetí zdraví ztotožňuje s nepřítomností příznaků nemoci, nerovnováhy a poruch adaptace. Tento přístup v návaznosti na medicínu respektuje fyziologické základy zdraví, čímž usnadňuje relativně přesné měření odchylky od normality. 2. Širší pojetí charakterizuje zdravého jedince především na základě jeho způsobilosti adaptace, která je založená schopnosti sebepoznání a autoregulace. Tato koncepce klade důraz na charakterizování nebo popis projevů optimálního fungování a přizpůsobování se jedince svému životnímu prostředí. Míček do tohoto pojetí zařazuje vymezení českého lékaře J. Prokůpka, který chápe duševní zdraví jako stav, kdy všechny duševní pochody probíhají optimálním způsobem, harmonicky, umožňují správně odrážet zevní realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty a řešit nenadále úkoly, stále se zdokonalovat a mít uspokojení ze své činnosti. Podrobnější charakteristiky kritérií duševního zdraví navrhuje M. Jahodová (1958). - postoj vůči sobě samému (tj. realistické uvědomování si své minulosti a své přítomnosti s tím, co jsem a co dělám, i budoucnosti s tím, co budu dělat a čeho jsem schopen); - růst, vývoj a sebeuskutečňování; - integrace (celistvost osobnosti); - autonomie, nezávislost a sebeurčení (člověk je ve svém jednání schopen řídit se vlastními vnitřními měřítky, ovládat se, kontrolovat vlastní konání a rozhodovat se pro správné chování); 9

- adekvátnost percepce reality (jedinec vidí svět reálně, objektivně a nezávisle na vlastích přáních a bázních a má náležitou schopnost empatie vůči stavům druhého člověka); - zvládnutí svého prostředí (schopnost mít rád, adekvátnost v interpersonálních vztazích, zvládání situací vznikajících v prostředí a jejich řešení podle přijatých cílů; - schopnost přizpůsobovat se. 10

NEMOCE A JEJICH KLASIFIKACE Podobně jako u zdraví i v terminologii patologických stavů, které jsou v protikladu se stavem zdraví, bývá mezi autory zjevná nejednotnost. J. Křivohlavý (2002) např. charakterizuje nemoc jako subjektivní poznání jedince, že něco není v pořádku. P. Zvolský (1996) naopak uvádí definici nemoci z objektivního pohledu, a to jako syndromu se známou příčinou, průběhem a se známým patofyziologickým mechanismem. Světová zdravotní organizace (SZO) definuje nemoc jako souhrn reakcí organismu na poruchu rovnováhy mezi ním a prostředím. Patrně kvůli této nejednotnosti používá mezinárodní klasifikace nemocí sjednocující pojem porucha. Tento termín a ostatní pojmy používané v nejnovější desáté revizi mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) budou nyní v hierarchickém pořadí charakterizovány (Zvolský, 1996). - příznak (symptom) reprezentuje subjektivní manifestaci patologického stavu, např. strach u fobické poruchy - znak označuje objektivní manifestaci patologického stavu, např. katatonní pohyby - dysfunkce označuje narušenou nebo abnormální funkci (může být znakem nebo příznakem) 11

- syndrom představuje skupinu znaků a příznaků, které se vyskytují společně v rozpoznatelných projevech, např. organický mozkový syndrom - epizoda označuje výskyt určitého syndromu v definovaném čase, např. depresivní epizoda - porucha se podobá se syndromu, ale je s větší určitostí vydělitelná od ostatních stavů a je pravděpodobné, že by mohla reprezentovat nemoc - nemoc označuje syndrom se známou příčinou, průběhem nebo známým patofyziologickým mechanismem - nosologická jednotka je lékařsky uznaná nemoc nebo porucha, kterou lze zařadit do příslušné klasifikace nemocí Určení konečné nosologické jednotky je výsledkem diagnostického procesu, během něhož se zachycují a identifikují znaky a příznaky, jež se u zdravých jedinců nevyskytují (halucinace, bludy, atd.) nebo neodpovídají premorbidní osobnosti diagnostikovaného jedince. Předpokládá se, že určení nosologické jednotky umožní odborníkovi stanovit prognózu o dalším průběhu známé nemoci a vypracovat optimální terapeutický postup. Tento předpoklad je však založen na tom, že známe přesnou příčinu nebo patologický mechanismus dané nosologické jednotky. Vývoj názorů na duševní nemoci a jejich klasifikace V dávnověku si lidé vysvětlovali nemoci zásahem nadpřirozených sil, magie nebo duchů a k léčení využívali různá zaříkávání a rituály. V antice bylo nazírání na nemoci ovlivněno lékaři, kteří usuzovali, že duševní nemoci jsou způsobeny poškozením mozku nebo narušením rovnováhy v jiných částech těla. Hippokrates např. vysvětloval povahu každého jedince poměrem a mísením čtyř základních tělesných šťáv. Všechny duševní nemoci byly pak podle něj způsobeny zaplavením mozku některou z těchto šťáv. V průběhu středověku v důsledku tehdejších církevních názorů, byli duševně nemocní opět do určité míry démonizováni. V některých obdobích byli dokonce posedlí stíháni a trestáni. V období humanismu a renesance se postupně opouští od démonizace duševně nemocných a přechází se k objektivnímu popisu zevních projevů nemocného. Z pohledu psychiatrie se mluví o tzv. první psychiatrické revoluci. Psychiatrie jako samostatná lékařská disciplína se profiluje v 18. století. V této době je snaha o vytvoření klasifikace duševních nemocí na základě symptomatiky a jen v některých 12

ojedinělých případech i podle předpokládané etiologie. Postupně dochází k humanizaci péče o duševně nemocné, tzv. druhé psychiatrické revoluci. Ve 20. století se objevují psychologické modely vzniku a rozvoje duševních poruch (psychoanalýza, psychodynamický přístup, behaviorismus a humanismus), které do určité míry snižují dominanci organického modelu duševních poruch. V důsledku těchto modelů se zvýrazňuje snaha o vytvoření klasifikací duševních poruch na základě etiopatogenetického pojetí, ale také zdůrazňování nezařaditelnosti jedinečné osobnosti. Současná lékařská klasifikace nemocí Současná lékařská klasifikace vychází především z popisu symptomatiky jednotlivých nemocí. Vzhledem k různým etiopatogenetickým hypotézám a multifaktoriální etiologii, zejména duševních poruch je totiž obtížné vymezit jejich přesnou příčinu a mechanismus rozvoje onemocnění. Každá porucha je proto vymezena přítomností určitého počtu diagnostických kritérii, eventuálně jejich nepřítomností. Pro úplnost je třeba dodat, že obtíže se objevují i u zařazování poruch podle symptomatologie, poněvadž v průběhu poruchy se mohou vystřídat různé stavy, ve kterých se seskupení příznaků může měnit. Aktuální klasifikace duševních poruch je zahrnuta v desáté revizi mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10). Duševní porucha je zde všeobecně charakterizována jako významný psychický nebo behaviorální syndrom, který je spojen s nepříjemnými pocity nebo narušením funkce alespoň v jedné z důležitých životních oblastí, nebo podstatně zvyšuje riziko úmrtí, způsobuje bolest nebo vede ke ztrátě svobody (Zvolský, 1996). Jednotlivé duševní a behaviorální poruchy jsou v MKN-10 řazeny do obecnějších kategorií většinou podle společných hlavních znaků a příznaků a jen v menšině případů jsou zařazovány podle znalosti specifické etiologie. MKN-10 dělí duševní a behaviorální poruchy do deseti skupin (F0-F9), kdy písmeno F označuje duševní poruchy. Další číslicové znaky poruchy dále člení do specifičtějších oddílů, a to do hlavních skupin, diagnostických kategorií a jejich druhů. Například kód F40.1 označuje: 4 neurotické poruchy, 0 fobické úzkostné poruchy, 1 sociální fobie. V tomto textu budou probrány kategorie (F0-F6), které se týkají problematiky dospělých bez specificky dětské psychopatologie. MKN-10 je víceosý klasifikační systém a kromě určení klinické diagnózy umožňuje i vyjádření se k míře závažnosti postižení a také vyjádření se k souvisejícím faktorům. 13

Vyjádření míry postižení se pohybuje na škále od nuly do pěti (0 bez postižení, 1 minimální postižení, 2 zřetelné postižení, 3 podstatné postižení, 4 závažné postižení, 5 těžké postižení) a týká se schopnosti jedince pečovat o sebe sama a fungovat v práci, doma a v širším sociálním kontextu. Mezi působící faktory patří všechny osobní (životní styl, uspořádání života) nebo sociální (úmrtí blízkého) faktory, které se významně podílejí na vzniku, projevech a průběhu poruchy. 14

ORGANICKÉ DUŠEVNÍ PORUCHY VČETNĚ SYMPTOMATICKÝCH (F00-F09) Organické duševní poruchy tvoří rozsáhlou skupinu poruch, u kterých může být jednoznačně prokázána organická etiologie vedoucí k mozkové dysfunkci. Dysfunkce se dělí na primární a sekundární. O primární dysfunkci lze mluvit tehdy, jestliže působící onemocnění, úraz nebo jiné poškození mozku postihuje výhradně mozek. O sekundární dysfunkci hovoříme, jestliže postižení mozku vyplývá z onemocnění, které zasahuje mozek pouze jako jeden z mnoha orgánů. Obvyklé příčiny organických duševních poruch jsou degenerativní a atrofické procesy CNS (centrální nervové soustavy), traumatická poškození mozku, vaskulární postižení, infekce a metabolické vlivy. Seskupení psychických dysfunkcí, které souvisí s narušenou funkcí mozku, se obvykle označuje jako tzv. organický psychosyndrom. Tento termín zahrnuje zpomalené psychické tempo, poruchu vštípivosti a vybavování vzpomínek, sníženou schopnost úsudku a plánování a narušení emoční kontroly a sebeřízení. Mozkové dysfunkce však souhrnně ovlivňují všechny psychické funkce. Organické duševní poruchy se dělí na různé typy demencí, amnestický syndrom, delirium a poruchy osobnosti a chování způsobené poškozením CNS. 15

Demence Demence se vyznačuje postupným úbytkem kognitivních funkcí, který nastal po druhém roku věku. Nejnápadnějším projevem poruchy je zhoršení paměti, a to obzvláště schopnosti učit se nové informace. Vybavování starších informací bývá u lehčích forem onemocnění dlouhou dobu neporušeno. Dále dochází ke zhoršení schopnosti úsudku a schopnosti účelně plánovat, organizovat a vypořádat se s běžnými každodenními záležitostmi. Dochází také ke snížení sebekontroly, které se projevuje především v emoční nestabilitě a v obhroublém nebo odbrzděném sociálním chování. Postižení jedinci postupně ztrácejí schopnost pečovat o sebe sama a jsou odkázání na péči svého okolí. Demence se dále člení podle své etiologie na demenci u Alzheimerovy choroby, vaskulární demenci a demenci u chorob klasifikovaných jinde. Demence u Alzheimerovy choroby (F00) Alzheimerova choroba je primárním degenerativním onemocněním mozku neznámé etiologie s příznačnými neuropatologickými a neurochemickými rysy. Jedná se o nejrozšířenější typ demence u osob ve věku nad 60 let, který se dále člení na demenci u Alzheimerovy choroby časným začátkem a demenci u Alzheimerovy choroby s pozdním začátkem. Demence u Alzheimerovy choroby s časným začátkem (F00.0) Tento typ demence začíná ve věku nižším než 65 let a má relativně rychle se zhoršující průběh (1-2 roky). Ke zhoršené paměti se navíc přidružují poruchy korových funkcí, např. afázie, agnozie, apraxie. Demence u Alzheimerovy choroby s pozdním začátkem (F00.1) Na rozdíl od demence u Alzheimerovy choroby s časným začátkem tento typ poruchy začíná ve věku vyšším než 65 let a má pozvolný průběh (3 a více let). Tento typ demence má hlavní příznak poruchu paměti, která je výraznější než deficit ostatních kognitivních funkcí. 16

Vaskulární demence (F01) Vaskulární (dříve artesklerotická) demence je vyvolána mozkovými infarkty, které jsou způsobeny cévním onemocněním. Postižení kognitivních funkcí je nerovnoměrně rozloženo v závislosti na oblastech mozku, které byly zasaženy. Zatímco paměť může být výrazně postižena, ostatní kognitivní funkce jako zpracování informací a myšlení mohou být relativně zachovány. Mozkové příhody jsou obvykle malé, ale jejich důsledky se sčítají. Onemocnění na rozdíl od demence u Alzheimerovy choroby má obvykle náhlý začátek. Tato skupina zahrnuje především vaskulární demenci s akutním začátkem a multiinfarktovou demenci. Vaskulární demence s akutním začátkem (F01.0) Tento typ vaskulární demence se vyvíjí obvykle během jednoho až tří měsíců, a to po několika mozkových příhodách nebo vzácně po jediné rozsáhlé mozkové příhodě. Multiinfarktová demence (F01.1) Multiinfarktová demence se vyvíjí relativně pomaleji, a to během tří až šesti měsíců a následuje po mnoha malých ischemických epizodách. Demence u jiných nemocí zařazených jinde (F02) Tato kategorie zahrnuje případy demence, které jsou způsobeny jinou příčinou (nemocí) než Alzheimerovou nebo vaskulární nemocí. Patří sem demence u Pickovy choroby (F02.0), demence u Creutzeldtovy-Jakobovy choroby (F02.1), demence u Huntigtovy choroby (F02.2), demence u Parkinsonovy choroby (F02.3), demence u infekce HIV (F02.4) a dále různé demence, které jsou způsobeny jiným známým somatickým onemocněním. 17

Organický amnestický syndrom, který nebyl vyvolán alkoholem nebo jinými psychoaktivními látkami (F04) Amnestický syndrom je charakteristický nápadným zhoršením paměti, především schopnosti uchovat v paměti nové poznatky, kterým jedinec přestane věnovat bezprostřední pozornost. Snížená schopnost uchovat nové poznatky, resp. učit se vede k časové dezorientaci a způsobuje významné zhoršení výkonu v každodenních činnostech. Postižený jedinec často zaplňuje mezery v paměti konfabulacemi, tj. líčením neskutečných událostí. Ostatní kognitivní funkce jako vnímání a myšlení jsou zachovány. Prognóza závisí na příčině poruchy. Většinou dochází k částečné úpravě, např. je-li amnestický syndrom způsoben encefalitidou nebo po otravě kysličníkem uhelnatým. Delirium, které nebylo vyvolané alkoholem nebo jinými psychoaktivními látkami (F05) Delirium je charakterizováno především poruchou vědomí (tj. snížená schopnost uvědomování si okolí) a dále poruchami pozornosti, vnímání (halucinace), krátkodobé paměti a orientace v čase a místě. Dalšími příznaky jsou nepředvídatelné přechody z hypoaktivity do hyperaktivity, poruchy spánku (narušení spánku nebo cyklu spánek-bdění) a úzkostné ladění. Deliriózní stav je přechodný a trvá od několika hodin až po několik dnů. Průběh a intenzita v čase jsou výrazně proměnlivé. Delirium se může rozvinout po předchozím poranění mozku nebo při upadání do kómatu, resp. probouzení z kómatu. Jiné duševní poruchy způsobené poškozením mozku, jeho dysfunkcí a somatickou nemocí (F06) Do této kategorie lze zařadit různé jiné organické duševní syndromy, než je demence, amnestický syndrom a delirium, které jsou způsobené některou z dysfunkcí mozku. Po odeznění nebo zlepšení předpokládané příčiny poruchy se zřetelně zlepší nebo odezní i duševní porucha. Patří sem organická halucinóza (F06.0), organická katatonní porucha (F06.1), organický syndrom s bludy (F06.2), organické poruchy nálady (F06.3), organická úzkostná porucha (F06.4), organická disociační porucha (F06.5), organická emočně labilní porucha (F06.6) a mírná kognitivní porucha (F06.7). 18

Poruchy osobnosti a chování způsobené onemocněním, poškozením a dysfunkcí mozku (F07) Tato skupina zahrnuje poruchy osobnosti a chování, které jsou způsobeny onemocněním, poškozením nebo dysfunkcí mozku. Změna osobnosti a/nebo chování může následovat nebo paralelně doprovázet onemocnění, poškození nebo dysfunkci mozku. Pro určení diagnózy musí být zřetelné změny přítomny po delší dobu než 6 měsíců. Abnormality se věkem mohou zvýrazňovat. Organická porucha osobnosti (F07.0) Organická porucha osobnosti je charakterizována zjevnou změnou premorbidních vzorců chování, kognitivním deficitem, abnormálním vyjadřováním emocí (nekontrolované, nestálé) a uvolněným vyjadřováním potřeb a impulzů bez ohledu na sociální konvence. Postižený jedinec má nevhodné sexuální návrhy nebo je lhostejný k osobní hygieně. Postencefalický syndrom (F07.1) Postencefalický syndrom se vyznačuje nespecifickou a kolísavou změnou vzorců chování po prodělané virové nebo bakteriální encefalitidě. Příznaky mohou zahrnovat únavu, obtíže s učením, narušením schématu spánek-bdění. Postižený jedinec trpí navíc některou z neurologických dysfunkcí jako obrna, hluchota, afázie nebo apraxie. Na rozdíl od většiny ostatních organických poruch, jsou změny reverzibilní. Postkomoční syndrom (F07.2). Tento syndrom se objevuje po úrazu hlavy, při kterém došlo ke ztrátě vědomí a zahrnuje řadu rozmanitých příznaků jako bolest hlavy, únavu, podrážděnost, nekoncentrovanost, poruchu paměti, nespavost, sníženou toleranci ke stresu. 19

DUŠEVNÍ PORUCHY A PORUCHY CHOVÁNÍ VYVOLANÉ UŽÍVÁNÍM PSYCHOAKTIVNÍCH LÁTEK (F10-F19) Tato kategorie obsahuje množství poruch v různých klinických formách, které vznikly jako důsledek užívání jedné nebo více psychoaktivních látek. Psychoaktivní látka je jakákoliv substance, která ovlivňuje psychický stav uživatele. Po užití takové látky se mění způsob, jakým jedinec vnímá, interpretuje a emočně prožívá svět i sám sebe. V případě, že se na psychoaktivní látku vytváří závislost, lze mluvit o návykové látce. Lékařská klasifikace řadí mezi specifické psychoaktivní látky alkohol, opioidy, kanabinoidy, sedativa nebo hypnotika, kokain, jiná stimulancia (včetně kofeinu), halucinogeny, tabák a inhalační látky. Klinické stavy, které se mohou po užití psychoaktivních látek vyskytnout, zahrnují akutní intoxikaci, nebezpečné užívání, syndrom závislosti, odvykací stav s deliriem, psychotickou poruchu a amnestický syndrom. Účinek jakékoli psychoaktivní látky se u jednotlivých osob různí podle množství užité substance a premorbidních charakteristik osobnosti. 20

Klinické stavy spojené s psychoaktivními látkami Akutní intoxikace F1x.0 Přechodný stav po prokázaném užití psychoaktivní látky, při kterém dochází v souladu se známými účinky dané látky k poruchám vědomí, vnímání, kognitivních funkcí, emotivity a chování nebo některých fyziologických funkcí a reakcí. Porucha časem mizí, neobjeví-li se komplikace jako trauma, kóma, eventuálně jiné somatické obtíže. Škodlivé užívání F1x.1 Jedná se o stav tělesného (hepatitidy následující po injekční aplikaci látky) nebo duševního (epizody sekundární deprese po těžkém stavu opilosti, zhoršený úsudek) poškození, které bylo prokazatelně způsobeno užíváním psychoaktivní látky. Pro zařazení do této kategorie by projevy poškození měly trvat alespoň jeden měsíc. Syndrom závislosti F1x.2 Souhrn kognitivních, behaviorálních a fyziologických projevů, které se rozvíjejí po opětovném užívání psychoaktivní látky. Obvykle zahrnují silnou touhu a nutkání užít danou látku, a to i přes škodlivé následky, preferování užívání látky před ostatními aktivitami a zvýšenou toleranci. Někdy se navíc objevují fyziologické projevy odvykacího stavu. Odvykací stav F1x.3 Přechodný stav po částečném nebo úplném odnětí dlouhodobě užívané psychoaktivní látky, který odpovídá známým psychickým a tělesným projevům odvykacího stavu u dané psychoaktivní látky. Psychotická porucha F1x.5 Soubor psychotických fenoménů, které se objevují v průběhu užívání psychoaktivních látek nebo se následně objeví do dvou týdnů a nelze je vysvětlit pouze akutní intoxikací nebo odvykacím stavem. Porucha se projevuje poruchami vnímání (halucinacemi), poruchami myšlení (bludy), psychomotorickými poruchami (vzrušení, stupor) a abnormálními emocemi. Pro určení diagnózy by měly psychotické příznaky odeznít dříve než po šesti měsících. 21

Amnestický syndrom F1x.6 Porucha paměti, která byla způsobena psychoaktivní látkou a vyznačuje se výrazným postižením krátkodobé paměti (schopnost učit se novým informacím) a sníženou schopností vybavit si minulé zážitky. Poruchy vyvolané užíváním alkoholu (F10) Alkohol, resp. účinná látka etanol, je kvůli své dostupnosti a omamnému a euforizačnímu účinku nejčastěji užívanou psychoaktivní látkou v našich zeměpisných šířkách. Konzumace alkoholu však způsobuje mnohá somatická onemocnění (onemocnění jater, úrazy), duševní poruchy (epizody sekundární deprese) a společenské obtíže (narušené rodinné a pracovní vztahy). Akutní intoxikace alkoholem (F10.0) Akutní intoxikace způsobuje změnu stavu vědomí, při kterém bdělost zůstává relativně zachována, ale ostatní kognitivní funkce jsou alterovány. V počáteční fázi je patrná euforie a uvolnění zábran. Následně se dostavuje útlum projevující se zhoršením pozornosti, poruchami vnímání a zhoršeným úsudkem. Navíc intoxikovaný jedinec hůře ovládá své emoce a motorickou koordinaci (kolísavá chůze, setřelá řeč). Intoxikace také vede k maladaptivním změnám v chování, jako jsou podrážděnost, hádavost a agresivita. Alkoholový odvykací stav (F10.3) Odvykací stav se objevuje po dlouhodobém a intenzivním užívání alkoholu. Obvykle se projevuje třesem (víček, napřažených rukou), psychomotorickým neklidem, pocením, bolestmi hlavy, nauzeou nebo zvracením, zvýšenou tepovou frekvencí, přechodnými halucinacemi, křečemi typu grand mal. Příznaky se objevují po několika hodinách po přerušení pití a obvykle ustupují po několika dnech nebo po požití alkoholu nebo některé látky tlumící CNS. Poruchy vyvolané užíváním opioidů (F11) Opioidy zahrnují přírodní opium a morfin a syntetické deriváty, např. heroin, kodein, methadon. Obvykle jsou užívány pro své tlumící a následně do určité míry euforizující účinky. 22

Akutní intoxikace opioidy (F11.0) Akutní intoxikace se projevuje apatií, dezinhibicí, celkovým psychomotorickým útlumem, zhoršením pozornosti a úsudku. Obvykle lze u intoxikovaného jedince zaznamenat setřelou řeč a zúžené zornice. Odvykací stav po opiodech (F11.3) Abstinenční syndrom se projevuje touhou po opioidu a souhrnem příznaků, které se podobají chřipce. Patří sem rýma, slzení, bolesti svalů, křeče, pocení, nauzea nebo zvracení, nespavost a dále tachykardie nebo hypertenze. Poruchy vyvolané užíváním kanabinoidů (F12) Kanabinoidy jsou obvykle známé jako marihuana nebo hašiš. Obsahují účinnou euforizující komponentu delta-9-tetrahydrokanabinol (THC). V Čechách obzvláště mezi adolescentní populací se kanabinoidy stávají akceptovatelnou měkkou drogou. Odvykací stav se zpravidla nevyskytuje. Kanabinoidy jsou však odborníky považovány za vstupní bránu do světa tvrdých drog. Akutní intoxikace kanabinoidy (F12.0) Akutní intoxikace se projevuje euforií a dezinhibicí, halucinacemi, depersonalizací a derealizací, zhoršením pozornosti a úsudku, zpomalením reakčního času a zvýšenou chutí k jídlu. Někdy se může u intoxikovaného jedince objevit úzkost až děs. Vysoké dávky mohou vyvolat slabé delirium s příznaky paniky nebo kanabisovou psychotickou poruchu (trvá až šest týdnů). V některých případech kanaboidy vedly k trvalé psychotické poruše, např. schizofrenii. Poruchy vyvolané užíváním sedativ nebo hypnotik (F13) Sedativa a hypnotika jsou nejběžnějšími psychoaktivními látkami, které jsou předepisovány lékaři. Patří mezi ně totiž většina užívaných anxiolitik jako jsou barbituráty a benzodiazepiny (Neurol, Xanax, Lexaurin). 23

Akutní intoxikace sedativy nebo hypnotiky (F13.0) Příznaky intoxikace jsou do určité míry podobné jako u alkoholu. Akutní intoxikace se projevuje počátečním uvolněním zábran. Následně se dostavuje útlum projevující se zhoršením pozornosti, poruchami vnímání a zhoršeným úsudkem. Intoxikovaný jedinec hůře ovládá své emoce a motorickou koordinaci (např. kolísavá chůze, obtíže ve stoji, setřelá řeč). Odvykací stav po užívání sedativ nebo hypnotik (F13.3) Abstinenční syndrom se projevuje úzkostí, třesem (víček, natažených rukou), psychomotorickým neklidem, bolestmi hlavy, nauzeou nebo zvracením, nespavostí, přechodnými halucinacemi a křečemi typu grand mal. Poruchy vyvolané používáním kokainu (F14) Kokain se získává z jihoamerické rostliny jménem koka pravá. Už v dávné minulosti byly listy koky využívány pro analgetické a stimulační účinky. Akutní intoxikace kokainem (F14.0) Akutní intoxikace ovlivňuje obzvláště sociální interakci jedince, která se pohybuje mezi neobyčejnou družností až po sociální stažení Akutní intoxikace se projevuje euforií, pocitem zvýšené energie. Intoxikovaný jedinec navíc může zažívat halucinace a velikášské nebo paranoidní představy. Dále jsou přítomny některé tělesné symptomy jako pocení, nauzea nebo zvracení, psychomotorická agitovanost (někdy zpomalení), svalová slabost a křeče. Odvykací stav po užívání kokainu (F14.3) Abstinenční syndrom se projevuje touhou po kokainu, dysforickou náladou, únavou a psychomotorickým útlumem, poruchami spánku, eventuálně nepříjemnými a bizarními sny. 24

Poruchy vyvolané užíváním jiných stimulancií, včetně kofeinu (F15) Stimulancia mají výrazný povzbudivý efekt na CNS a celý organismus. Nejznámější stimulans je kofein, který je obsažen v kávě a čaji. Akutní intoxikace stimulancii, včetně kofeinu (F15.0) Akutní intoxikace ovlivňuje obzvláště sociální interakci jedince, která se pohybuje mezi neobyčejnou družností až po sociální stažení. Akutní intoxikace se projevuje euforií, pocitem zvýšené energie. Intoxikovaný jedinec navíc může zažívat halucinace a velikášské nebo paranoidní představy. Dále jsou přítomny některé tělesné symptomy jako pocení, nauzea nebo zvracení, psychomotorická agitovanost (někdy zpomalení), svalová slabost a křeče. Odvykací stav po užívání stimulancií, včetně kofeinu (F15.3) Abstinenční syndrom se projevuje touhou po daném stimulanciu, dysforickou náladou, únavou a psychomotorickým útlumem, poruchami spánku, eventuálně nepříjemnými a bizarními sny. Poruchy způsobené užíváním halucinogenů (F16) Halucinogeny zahrnují přírodní psilocybin v lysohlávkách nebo mezkalin v kaktusu Lophora Wiliamsi a syntetické deriváty, např. LSD. V minulosti byly často využívány k rituálním náboženským obřadům. Na halucinogeny se nevytváří somatická závislost nebo odvykací stav. Nebezpečí je v nevypočitatelném průběhu vlastní intoxikace a v eventualitě vyvolání dlouhodobých psychotických stavů a tzv. flashbacků. Akutní intoxikace halucinogenem (F16.0) Intoxikace se projevuje poruchami vnímání, tj. halucinacemi, depersonalizací a derealizací, bludnou (paranoidní) interpretací reality a výkyvy emotivity (euforie, úzkost). Dále jsou přítomny i některé z tělesných znaků jako je třes, tachykardie, palpitace, nauzea, pocení a poruchy koordinace. 25