FARNÍ CHRÁM PÁNĚ SV. VAVŘINCE V BYSTŘICI NAD PERNŠTEJNEM. historie a současnost

FARNÍ CHRÁM PÁNĚ SV. VAVŘINCE V BYSTŘICI NAD PERNŠTEJNEM historie a současnost

EDICE ZE STARÉ BYSTŘICE, 1. svazek

FARNÍ CHRÁM PÁNĚ SV. VAVŘINCE V BYSTŘICI NAD PERNŠTEJNEM h i s t o r i e a s o u č a s n o s t

Tato publikace byla vydána za finanční podpory Fondu Vysočiny

Rád chodím, Pane do domu Tvého do míst, kde trůní velebnost Tvá! Žalm 25,8

Vážení čtenáři, otevíráte knihu, která popisuje historii kostela sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem. Účelem této publikace je přiblížit události spojené s touto nejvýznamnější památkou města. Jsem přesvědčen, že bez uvědomování si našich kořenů, nemůžeme dobře rozhodovat o naší budoucnosti. Město proto hodlá podporovat vydávání dalších historických publikací o městě a okolí nejen v knižní podobě, ale chceme, aby celá edice byla přístupná i v elektronické podobě. Ing. Josef Novotný starosta města Často jdeme kolem nich bez povšimnutí. Jejich přítomnost je pro nás samozřejmá. Ale položme si otázku: Čím by byla naše města bez kostelů? Procházejí staletími našich měst a obcí. Jejich historie je do nich vepsána jako do letokruhů starých stromů. To vše mluví o jednom. O lidské naději, která se zdvíhá k Bohu a jako jejich věže míří k nebi. P. Jiří Buchta bystřický farář

V ŠERU MINULOSTI

Když za mrazivého prosincového dne L. P. 1732 ponejprv stanul nový bystřický farář P. František Ignát Dinter před farním chrámem svatého Vavřince, sevřelo se mu srdce úzkostí. V té chvíli teprve poznal, že povýšení, jehož se mu od olomoucké konsistoře přeložením z malých Stěbořic u Opavy na rozsáhlou farnost bystřickou i s předáním hodnosti děkana dostalo, není jen zaslouženou odměnou za dosavadní horlivé přičiňování se na svěřených vinicích, ale i uložením nových povinností a starostí na dlouhá léta, bude-li chtít i zde splnit svoje poslání úměrně svým životním zásadám, své vzdělanosti a pevné vůli. Dům Boží v Bystřici nad Pernštejnem zdaleka neodpovídal představám, jak si je P. Dinter v myšlenkách předem, byť jen neurčitě, vytvořil. Skromný svými rozměry, stavebně prostý a věkem sešlý, stál tu jako ctihodný sice, ale doslouživší již svědek dávné, velmi dávné minulosti. Věky, které přes jeho strmé střechy přeletěly, zanechaly na něm svoje stopy tvůrčí i ničivé. Ale již prvý letmý pohled prozrazoval, že dávná minulost byla pro kostel i lid nepochybně příznivější a šťastnější nežli přítomnost. Šťastnější? Proč člověk v šeru minulosti tak rád tuší jen zhaslá světla? Vykreslit obraz minulosti bystřického kostela není snadné. Z rozměrného pestrého obrazu nám zůstalo jen několik málo úlomků, z nichž možno vytvořit jen obraz přibližný, pravděpodobný. Několik archivních záznamů a několik stavebních zbytků je skromným, ale tím cennějším podkladem k práci. Oč jedině se může dějepisec opřít, jsou písemné prameny, které jako doklady k jednotlivým událostem jsou uchovány v archivech. Ovšem, zase jen pokud jsou původní a pokud jejich původ v poměru k předmětu je takový, že jejich věrohodnost je plně odůvodněna. V našem případě jde především o velkou sbírku spisů, tzv. Bočkovu sbírku 1), uloženou v Zemském archivu v Brně, dílo bystřického rodáka, dějepisce a archiváře moravského Antonína Bočka (1802 1847). I když dějepisci naší doby vyslovují pochybnosti o pravosti některých listin a prohlašují je i za padělky, zůstává tato otázka nerozřešená a je možno i nadále používat Bočkovy sbírky jako pramene. Jen u listin nejstarších dat je záhodno brát některé údaje v nich s jistou opatrností. Pokud ale obsahují zmínky o bystřickém kostele, jsou tyto záznamy takové povahy, že o jejich původnosti a pravosti netřeba pochybovat. Dalšími prameny jsou církevní archivy, farní v Bystřici 25) a arcibiskupský v Kroměříži. V nich jsou cenné zejména visitační zápisy, dále výnosy a rozhodnutí konsistorní a korespondence duchovní správy s biskupstvím. Tak zvaných Domácích protokolů bystřické fary 3) lze spolehlivě použít, pokud zápisy v nich byly činěny současně s událostmi, kdežto zprávy o dějích před jejich založením nelze vždy považovat za prameny v pravém slova smyslu, neboť nejsou doloženy citací pramenů a není jisto, zda nejsou sepsány jen na základě ústního podání. Dobrou pomůckou je drobný spisek někdejšího bystřického faráře P. Františka Klinkáče: Památka a zpráva o obnovení věží a vykonaných opravách při farním chrámu sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem roku 1873 4) (dále v citacích jen Památka), vydaný v Kroměříži roku 1874. I zde je možno zprávy brát jako spolehlivé, pokud jsou soudobé a přímých pamětníků. Velmi cenným pramenem, bohužel jen stručným, je městská kronika, zvaná Zourkova 2), po svém zakladateli a dlouhodobém pisateli Janu Ignatiu Zourkovi, řeznickém mistru, mnohaletém primátoru města a varhaníku, 10

V ŠERU MINULOSTI muži to na svoji dobu vzdělanému, který z vlastního popudu soustavně zaznamenával události v městě i význačné události v širším kraji, dokonce i v Evropě. Všechny zprávy a záznamy se však týkají téměř výhradně náboženského života, hmotného zabezpečení kostela a duchovních nebo obsahují prostý výčet zařízení fary a kostela. Zprávy o stavebním vývoji nebo vzhledu kostela jsou velmi kusé a jedině ve spojitosti se staveništěm a zbytky původní stavby je možno si vytvořit přibližný obraz kostela, jak jej našel veliký farář P. Dinter. Vznik kostela svatého Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem možno položit nejméně do 13. století, neboť v souhrnu dějinných listin (Antonín Boček: Moravský diplomatář, díl II., str. 116) nacházíme poznámku o kostelním podací (patronátní právo, ustanovování kněze) a faře v Bystřici již v roce 1220. Jejich zřízení v trhovém městečku, jakým tehdy Bystřice již byla, je nesporné, neboť vytvoření takového sídliště vyššího typu samo o sobě již bylo podmíněno zřízením duchovní správy s kostelem a školou jako středisky kultury a vzdělanosti. Stejně tak připouští autoři publikace 7) vydané k 400. výročí povýšení Bystřice nad Pernštejnem na město, když na str. 22 uvádějí: Po celé 13. století máme tedy o Bystřici jediný (věrohodný pozn. redaktora) písemný doklad listinu biskupa Dědřicha z 18. ledna 1298, obsahující transumpt podvržené listiny s reálným základem, hlásící se do roku 1238. Z této listiny můžeme usuzovat, že se někdy koncem 30. let nebo ve 40. letech 13. století Bystřice stala farní osadou. A do let tomuto období bezprostředně předcházejících, tedy do první třetiny 13. století můžeme klást i založení osady Bystřice. Dále potom píší: Je-li tato domněnka správná, mohlo být osídlení Bystřice o několik let starší, než jsme předpokládali. Také kostel mohl již v roce 1235 v Bystřici stát. K výše zmíněné listině v téže publikaci uvádí autor Ivan Štarha na straně 20. doslova: Bystřický rodák Antonín Boček otiskl v moravském diplomatáři tuto listinu podle údajného opisu ze 14. století v archivu města Bystřice. O listině vyslovil určité pochybnosti již v roce 1898 Ladislav Klicman, nicméně bral její údaje za pravdivé Opis ze 14. století však v bystřickém archivu nebyl nalezen a Jindřich Šebánek prokázal, že jde o falzum, kterým chtěl bystřický rodák, první moravský stavovský historiograf a archivář Antonín Boček vyšperkovat nejstarší dějiny svého rodného města. HISTORICKÉ SOUVISLOSTI I. Počátky osídlení místa budoucí Bystřice jsou zahaleny do neproniknutelné mlhy. Několik listin, snad soudobých či novodobých padělků, říká, že osídlení zde v první polovině 13. století existovalo. Na příhodném místě bylo zřejmě i duchovní centrum nového osídlení, zárodek nynějšího farního kostela nevíme ale, byl-li dřevěný nebo už kamenný. Logicky zde mělo být i mocenské centrum, sídlo lokátora, snad pouze dvorec, možná i primitivní tvrz. Nevíme, můžeme pouze s ohledem na tehdejší způsob osídlování usuzovat. Hmotné památky z té doby se nezachovaly vůbec. Vzaly za své při opakovaných přestavbách kostela, stejně tak jako při častých a ničivých požárech, po nichž se obvykle měnil i původní terén. Poučné je podívat se na toto období zvnějška, rozhlédnout se alespoň letmo po dějinách českých zemí. Morava a Čechy prošly do konce 12. století více než stopadesátiletou společnou cestu. V posledních 25 letech 12. století to však byly časy těžké, kdy se vinou věčných konfliktů mezi Přemyslovci, doslova se rvoucími o knížecí trůn, a s aktivním přispěním římskoněmeckého císaře Friedricha Barbarossy český stát rozpoltil nejprve na dva kusy, později dokonce na tři. Roku 1182 bylo od dosud jednotného celku odtrženo markrabství moravské, roku 1187 se vymklo z pravomoci českého panovníka i pražské biskupství a stalo se říšským knížectvím. Knížecí křeslo za ono čtvrt století od abdikace krále Vladislava II. v roce 1172 změnilo dvanáctkrát majitele. S pražským trůnem se kupčilo, vedly se o něj nekonečné krvavé boje, a to všechno vyžadovalo maximum prostředků peněžních i hmotných. Města téměř ještě neexistovala, náklady nesl venkovský lid v řídce osídleném území, hospodařící 11

Pravděpodobná podoba bystřického kostela před přestavbou v 18.století. Dvacet šest let po Bočkově smrti vydává tehdejší bystřický farář František Klinkáč již zmíněnou drobnou Památku a zprávu o obnovení věží a vykonaných opravách při farním chrámu Páně sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem 4), kde na straně 3. a 4. píše:, že kastelán Maidenburský, Štěpán z Medlova farní patronát města Bystřice s veškerým příslušenstvím, jímž předkové Štěpánovi a on sám tutéž faru nadali r. 1220 klášteru doubravnickému daroval a markrabě Jindřich Vladislav, jakož se o tom i v listině v zdejším městském archivu dočítáme, nadání to potvrdil, Z tvrzení faráře P. Františka Klinkáče se dá věrohodně usuzovat, že tato listina byla v roce 1873 v bystřickém městském archivu, protože z citace vyplývá, že ji zde farář Klinkáč četl, což však zcela zpochybňuje tvrzení Jindřicha Šebánka. Pozoruhodné je, že v roce 1936 se dotazuje dopisem (OA Žďár nad Sázavou, archiv města Bystřice; vyskartovaná korespondence č. 78 1635/36) tehdy již profesor Šebánek Městské rady v Bystřici, zda se v archivu města inkriminovaná listina nachází. Odpověď rady není známa. Původní kostel stál nepochybně od prvopočátku v místě kostela nynějšího, které již při prvém pohledu na mapu i v přírodě je původním střediskem celého sídliště. Plochý výběžek náhorní planiny, dosti příkře spadající do údolí říčky Bystřice, jediné to tehdy spojovací cesty se sídlišti v povodí řeky Svratky a se sídly majitelů kraje na hradě Kameni (Zubštejně) a později na Pernštejně. Místo pro budování kostela bylo dobře voleno a vyhovovalo plně tehdejším osídlovacím způsobům a požadavkům. Kolem kostela bylo i dostatek místa pro založení pohřebiště obehnaného obrannou zdí. Protože z citovaných pramenů je jisté, že kostel stál již koncem první třetiny 13. století, mohlo jít tedy jen o stavbu románskou, pravděpodobně kamennou. Nelze zjistit, zda měl podobu rotundy (tj. okrouhlého půdorysu), jak 12

V ŠERU MINULOSTI jsou budovány naše nejstarší dochované svatyně, nebo byl-li zde uplatněn byzantský vliv a stavba měla půdorys prostého čtverce nebo obdélníku, zakončeného nanejvýš půlkruhem (aspidou). Svými rozměry v půdoryse sotva přesahoval rozměry dnešního kněžiště, neboť podle tehdejšího zvyku zůstávali věřící při bohoslužbách před svatyní pod širým nebem. Rostoucímu městečku i okolním vesnicím však tento kostelík brzy nepostačoval a byl proto odstraněn a nahrazen novým, větších rozměrů. Kdy k této přestavbě došlo, nejsou zprávy. Lze však soudit, že se tak stalo někdy na počátku, nejpozději v polovici 15. století, ještě před náboženským rozkolem ve městě. Výnos olomoucké konsistoře ze dne 7. června 1762 mluví sice o zakládací listině kostela z roku 1495, ale zdá se, že šlo o listinu jen obnovenou v souvislosti s celkovými úpravami náboženských poměrů ve městě, které rychle přecházelo ke straně podobojí. Jisté je, že v té době kostel existoval. Roku 1496 byla totiž provedena sbírka na pořízení zvonů a z toho vyplývá, že kostel i věž již byly vybudovány. A protože z těch let je podrobnějších všeobecných písemných zpráv již mnohem víc, jistěže by se zpráva o stavbě vyskytla, ať již přímá nebo nepřímá. Muselo tedy dojít k přestavbě kostela románského na gotický již dříve. Z gotického kostela zůstalo zachováno pouze spodní zdivo kněžiště. Jeho gotický původ je zřejmý. Obdélníkový půdorys, zakončený třemi stranami osmiúhelníku, je typickým pro gotické vysoké chóry (kněžiště) převážně všech chrámových staveb gotiky. Toto zakončení vysokých chórů podrželo baroko jen tam, kde šlo o obnovy a přestavby a kde z úsporných nebo jiných důvodů bylo použito staré zdivo. Baroko samo při stavbách nových uplatňovalo svoje tvary, od gotiky úplně odlišné. Vůdčí myšlenkou byla jediná prostora ústředního, nejvýše křížového půdorysu. Křížový půdorys byl sice oblíben i v gotice, ale zde šlo vždy o členění prostory, vytvářející tak více méně samostatné části chrámu, kdežto v baroku byla vždy snaha, aby prostupující se prostory byly ve svém středu spojeny v jeden celek, jak to konání bohoslužeb a bezprostřední účast věřících na nich vyžaduje. Nejen půdorys a vnější tvary dnešního kněžiště našeho kostela, ale i jeho venkovní opěrné pilíře jsou neklamným důkazem gotického původu. zastaralými a neefektivními metodami. Země byla v naprostém úpadku a byla ohrožena sama její existence. Psal se rok 1197. Vlády se ujal tehdy čtyřicetiletý Přemysl Otakar I., pozdější první český dědičný král, energický muž, který vyvedl stát z krize a životu předků vnukl nové lepši perspektivy. Snad i proto, že začátek jeho vlády byl poznamenán do té doby nevídaným činem jeho bratra Vladislava Jindřicha, který přes počáteční, dokonce vojenský, odpor nakonec ustoupil ve prospěch toho schopnějšího a byl Přemyslovi oporou v zavádění prudkých a všestranných změn na Moravě, kde se stal až do své smrti v roce 1222 markrabětem. Stejně jako v Čechách začala v té době i na Moravě kolonizace tehdy minimálně osídlených částí země, kolonizace vnitřní (vlastním lidem) i vnější (cizinci, převážně z říše). Vznikají první královská města Uničov, Bruntál, Opava, Jemnice, Hodonín. Česká a moravská krajina získává svůj typický, až do 19. století neměnný ráz, malé vesničky obklopené poli až k hradbám lesů kolem, v městech a městečkách vznikají řemesla, rozvíjí se hornická činnost. A někdy v tom čase, na samém počátku 13. století organizují páni z Medlova, snad členové družiny Vladislava Jindřicha, na svém zboží na jižní Moravě první osadníky do tehdejší málo prozkoumané, čerstvě získané, ne příliš pohostinné krajiny v pomezním pralese mezi Moravou a Čechami. Proč páni z Medlova nenapřeli úsilí jiným směrem, do příznivějších a také neobydlených částí Moravy viz výše jmenovaná města to se už asi nikdy nedovíme. Zřejmě je v pustém, nepřístupném kraji lákalo něco, o čem nemáme ponětí. Zcela určitě tehdy zde bylo podstatně příznivější, teplejší podnebí, snad je lákalo tušené přírodní bohatství vždyť nedaleká Jihlava již těžila neskutečně stříbra a byla po Praze druhým 13

Tento stavební prvek zavedla gotika jako novinku ve stavebnictví z prosté nutnosti. Nešlo v zásadě o stavební útvar okrasný, i když vrcholná gotika pilíře využila i okrasně, nýbrž jejich účel byl přesně stanoven, jak již sám název opěrný vyjadřuje. Aby bylo možno vytvořit vznosná klenutí, z počátku jen ve vysokých chórech, později i nad loďmi, bylo nutno nosné zdi vyztužit, neboť poměrně lehké zdivo by nesneslo tlak, který na ně klenba vyvozovala a k tomu byly vytvořeny opěrné pilíře. Baroko, které opět zdivo zesílilo, dosahovalo zdánlivě jeho lehkosti zvlněnými tvary a opěrné pilíře již nepotřebovalo. Nanejvýš tam, kde toho staveniště na svahu, nebo půda s nedostatečnou pevností vyžadovaly, bylo zdivo vyztuženo pilíři v podobě mohutných, šikmo seříznutých hranolů, které však s opěrnými pilíři gotickými nemají nic společné ani stavebně, ani účelově. Opěrné pilíře našeho kostela by v nynějším rozsahu svůj účel ani plnit nemohly, neboť sahají jen asi do dvou třetin zdiva, tedy níž než klenba uvnitř začíná. Je tedy zřejmé, že dnešní kněžiště pochází od základů až do výše zakončení opěrných pilířů ze stavby původní, přestavbě nijak nepřekážející, i když jejich původní úkol jim byl odebrán. Dalším důkazem, že pilíře nejsou novým dílem, je vrchol jednoho pilíře, vyčnívajícího nad uzavírací zeď severní boční lodi. Sakristie, která zde u gotického kostela stávala, byla jen nízkým přístavkem a nemohla zdivo kněžiště dostatečně podpírat. Opěrný pilíř byl i zde tedy nutný. Další pilíře Plán Bratrského sboru v Bystřici, zhotovený koncem 18. století. (MZA v Brně, fond 47, velkostatek Dolní Rožínka) Plán Bystřice nad Pernštejnem z počátku 18.století (výřez) Sbírka F. F. Nicolaie, Württembergische Landesbibliothek Stuttgart, fond Sammlung Nicolai, sv. 132, fol. 34. 14

V ŠERU MINULOSTI podél zdí kněžiště se nezachovaly, protože překážely novému vnitřnímu prostorovému řešení obou bočních lodí. Loď gotického kostela asi neměla klenbu, jen pouhý trámový strop. Kostel měl pouze jednu loď. Její rozlohu lze i dnes přesně určit. Šířkou odpovídala šířce dnešní hlavní lodi a na straně západní končila rovnou příčnou uzavírací zdí mezi první dvojicí dnešních nosných pilířů. Byla tedy asi o 9 metrů kratší. Její založení i výstavba byla asi jen dílem lidového stavitelského umění, jak nasvědčuje její nesouměrné napojení na kněžiště, nejvíce zřejmé na Vítězném oblouku, jehož pilíř na straně na straně severní je mnohem širší než na straně jižní. I podélná osa celého kostela je ve Vítězném oblouku mírně lomená. Výška kněžiště gotické stavby odpovídala výšce opěrných pilířů, tj. byla asi o jednu třetinu nižší než výška nynější. Výška lodi odpovídala přibližně výšce dnešního kněžiště. Šindelová střecha nad lodí sedlová a nad kněžištěm polovalbová, byla asi vysoké vazby jako všechny střechy tehdejších staveb toho druhu. Podobu gotického kostela lze s velkou pravděpodobností věrohodně rekonstruovat. V druhé polovině 16. století měli v Bystřici velký vliv čeští bratři, kteří si v té době postavili vlastní modlitebnu za řekou (dnes čp. 346 naproti bývalému lihovaru). Půdorys dnešní stavby (cca 10,9 x 16,5 m) je shodný s půdorysem bývalé lodi této modlitebny, kněžiště (5 stran osmiúhelníku bylo ubouráno na začátku 20. století při rozšiřování silnice k nádraží a mělo rozměry 8,4 x 7,5 m). Porovnáme-li tyto rozměry s pravděpodobnou velikostí lodi gotického kostela svatého Vavřince (loď cca 11 x 15 m, kněžiště 8 x 10 m), zjistíme, že jsou téměř shodné. Nedávno nalezené plány na přestavbu bystřické fary, bratrského sboru a palírny (lihovaru) 23) nám znázorňují podobu bratrské modlitebny v původní podobě pozdně gotického venkovského kostelíka, jehož architektura se příliš neliší od podoby dnešního hřbitovního kostela, který byl postaven přibližně o půl století později něž modlitebna českých bratří. Je tedy víc než pravděpodobné, že stavitelé obou nekatolických sakrálních objektů v Bystřici nad Pernštejnem se nechali inspirovat společným vzorem stávajícím kostelem svatého Vavřince. Pouze kostel postavený Janem Čejkou z Olbramovic bystřickým evangelíkům v roce 1614 má poněkud větší rozměry (loď 13,1 x 19,7 m; kněžiště 11,1 x 11,6 m) měla tím být vyjádřena důležitost a početní síla této náboženské strany ve městě, kde v té době asi měli evangelíci skutečně faktickou většinu. největším městem v českých zemích. Možná také, že jinou směnu svých majetků na jižní Moravě za území olomouckého biskupa nemohli uskutečnit. V každém případě po další čtyři století potomci pánů z Medlova Pernštejnové hluboce ovlivňovali život v tomto kraji. (Použito údajů z Toulek českou minulostí od Petra Hory Hořejše) HISTORICKÉ SOUVISLOSTI II. Oproti prvnímu exkurzu se posunujeme v čase o 400 let dopředu. Bystřice, po celou dobu dosavadní existence pod vlivem postupně jednoho z nejmocnějších rodů v království, mění v krátké době 40 let čtyřikrát majitele. Jsme v posledních desetiletích 16. a v prvních desetiletích 17. století, ve kterých dochází k událostem, které mají podstatný vliv i na osud českých zemí pro dalších 300 let. Již dvě století ničí zemi náboženské spory. Husité a jejich výboje jsou sice už dávno zapomenuty, jejich mírumilovní pokračovatelé čeští bratři po období rozmachu jsou koncem 16. století postupně vytlačováni, nenáviděni stejně tak katolíky jako protestanty. Protestantismus, přicházející z německých zemí, má vliv na posilování německého vlivu, na pražském zemském sněmu se mluví zase německy. Německy mluvící stavové podněcují vzpouru proti Habsburkům, dosazují svého stejně mluvícího protestantského krále a výsledkem je tragická porážka na Bílé hoře a celoevropský třicetiletý konflikt. Vnější události se odrážejí i na životě v Bystřici. Po hospodářském růstu města za posledního velkého Pernštejna Vratislava si Bystřičtí měšťané jeho prostřednictvím doslova kupují v roce 1580 povýšení na město. Přes skutečnost, 15

I. vojenské mapování (Josefské) 1764 1768, Morava, List 35 V této souvislosti je zarážející, že při částečném odstranění venkovních starých omítek v roce 2000 kolem kněžiště se zde nenašly ani náznaky ostění původních gotických oken, dokonce ani náznaky po jejich dodatečném zazdění, jako kdyby původní kněžiště gotického kostela bylo bez oken, což je velice nepravděpodobné. Mimo nutných oprav se vzhled kostela po staletí neměnil. Jen v roce 1699 byly po obou (?) stranách lodi postaveny (dřevěné) kruchty 2). To byl již opět pociťován nedostatek chrámového prostoru, a to jak v důsledku rozmachu náboženského života v době protireformační, tak i nového vzrůstu obyvatelstva, který byl všeobecným jevem v té době. Není známo, zda tyto kruchty byly již patrové nebo jen přízemní. V Zourkově kronice je této stavbě věnována pouhá jedna krátká věta: Téhož léta kruchty v kostele postaveny. V Klinkáčově Památce 4) je k tomu uvedeno: R. 1699 když již prostora chrámová nedostačovala, přistavěno ke kostelu po obou stranách kruchty, kteréž ale toliko ze dřeva zbudovány byly., a to bez udání pramene; šlo zřejmě o ústní tradici. 16

V ŠERU MINULOSTI Podrobíme-li tyto kruchty kritickému zkoumání, je zřejmé, že dřevěné kruchty nemohly být postaveny vně kostela, protože vnější boční zdi by musely být probourány poměrně velkými otvory tak, že by byla narušena statika celé stavby. Jednalo se tedy zřejmě o vnitřní dřevěné konstrukce po jedné nebo obou bočních stranách lodi, případně v západním závěru kostela. V této souvislosti je zajímavý půdorys farního kostela na Nicolaiově plánu města, který byl objeven teprve nedávno 22). Vlastní střed města (domy na náměstí) je naznačen pouze schématicky, s podivuhodnou přesností, odpovídající tehdejší skutečnosti, jsou zakresleny strategicky důležité části: vodní toky včetně mlýnských náhonů, vstupy do města, opevnění kolem kostela, samostatná stavení, mosty a lávky apod. Protože je taktéž přesný půdorys hřbitovního kostela a tzv. Bratrského sboru (o mostu přes říčku Bystřici nemluvě zdůvodnění této stavby opřené o soudobé prameny by bylo obšírné), nelze pochybovat o přesnosti půdorysu farního kostela. A právě tento půdorys je poněkud zvláštní nesymetrický. Severní strana lodi je znatelně širší než jižní a kněžiště je vzhledem k lodi posunuto k jihu. Zde je namístě otázka, není-li to způsobeno novou přístavbou, protože původní stavba gotického kostela z XIV. století takto v rozporu s tehdejšími pravidly určitě nevypadala. Touto dodatečnou přístavbou by se daly snadno vysvětlit i tři anomálie současné stavby: hlavní osa kněžiště není totožná s hlavní osou lodi a pilíře mezi hlavní a severní boční lodí jsou podstatně širší než na jižní straně (zřejmě dodatečně vyztužovali zdivo, ve kterém vybourali otvory), a rozdílná šíře vnějších zdí bočních lodí: zeď v severní lodi o cca 15 cm širší, což je v jižní lodi kompenzováno dovnitř zesílenými pilíři pod příčnými klenebními oblouky. V roce 1710 zaznamenává kronikář Zourek poměrně podivnou, ale pro nás pozoruhodnou zprávu: Na den svatého Fabiána Šebestiána, právě když p. kaplan evangelium čísti měl, Fišů chlapec Čermákova chlapce s horní kruchty na spodní shodil, však na zdraví jemu se nic nestalo. Velký křik v kostele následoval. 2) Ze zápisu by bylo možno sice soudit, že kruchty byly patrové a dokonce o dvou patrech, ale s přihlédnutím k místním zvyklostem i stavebně konstrukčním možnostem je spíš pravděpodobné, že v tomto případě je kruchtami zde míněn hudební kůr v pozadí lodi, vlastně kůry dva nad sebou, jak tomu bývalo a někde je zachováno dosud, jako na příklad v sousedním Novém Městě na Moravě. Dva kůry nad sebou bývaly budovány z důvodů úsporných ve snaze získat další prostory pro věřící, aniž by bylo nutno rozšiřovat obvod stavby. Boční kruchty v bystřickém kostele bývaly vyhrazeny mužům že město dochovalo do dnešních dnů jeden z nejobsáhlejších archivů na Moravě, některé důležité reálie neznáme a zůstanou pro nás navždy skryty. Neznáme, podobně jako v celých Čechách a na Moravě, podrobně náboženské rozložení ve městě (obecně se v poslední době uvádí, že katolíků mohlo být asi 30 %). Z toho, že fara je prakticky celé století obsazována kněžími podobojí, můžeme pouze usuzovat, že tato strana měla převahu. Postupně to není již podobojí husitů, čím dál tím víc se i ve městě prosazují evangelíci, kteří si uzurpují právo dosazovat kněze protestantského, což však rázně odmítá olomoucký biskup, protože v té době mají povoleno podávat podobojí i katoličtí kněží. Převaha evangelíků ve městě je asi nevelká, jak vidíme z častého střídání kněží, kteří odcházejí po krátkém působení převážně pro nedostatečné hmotné zajištění. Odhady o počtech katolíků a protestantů ve městě potvrzuje i skutečnost, že mnišský řád františkánů, který přichází do města v průběhu 30-ti leté války, v období první vlny tuhé rekatolizace, po několika málo letech odchází, pravděpodobně pro nedostatek práce. Druhá vlna rekatolizace po roce 1648 se města nedotkla, jak svědčí poměrně podrobné zápisy v bystřickém archivu, které o tomto tématu téměř nehovoří. Značnou část obyvatel ve městě, a to zřejmě i movitých, zejména kolem poloviny 16. století tvoří čeští (moravští) bratři. Vždyť z Bystřice pocházejí dva významní překladatelé Bible kralické Izaiáš Cibulka (Jiří Cibulka, snad otec nebo bratr Izaiáše je dlouholetým městským hospodářem) a Jan Kapito. Čeští bratří staví někdy kolem roku 1550 v Bystřici svoji modlitebnu, která svými rozměry a provedením je srovnatelná s farním kostelem, který stojí nedaleko a který údajně chátrá, protože se o něj nestará žádná z nesvářených stran, ani katolíci, ani podobojí. Obě strany 17

a jinochům z venkova, kdežto mládež z města, zvláště školní, tvořila pěvecký sbor na kůru u varhan. V lidové řeči bývají ovšem názvy jednotlivých částí kostela z neznalosti zaměňovány a nesprávně používány a ustálené pojmenování pro prostory v bočních lodích v poschodí není dosud. Ze záznamu o rušné příhodě dále vyplývá, že horní kruchta (tj. kůr s varhanami) byla užší než kruchta spodní (obvykle kůr literátský), jinak by nebyla skončila tak šťastně. Jinak je zápis dokladem, že rozpustilost mládeže i na místě posvátném je tradicí velmi starou. Vnitřní úprava kostela odpovídala svou prostotou jeho zevnějšku. Dle visitační zprávy z roku 1662 neměl hlavní oltář svatostánek, jen uzavřený výklenek ve zdi, jak se dosud zachoval ve vítochovském kostele. Je to patrně rozměrný výklenek v dnešní sakristii, sloužící k úschově drobných předmětů, dříve i k úschově bohoslužebných nádob. Zmíněný zápis ukládá faráři svatostánek ve zdi odstranit. Došlo však k tomu až roce 1714, kdy byl postaven nový hlavní oltář. Kostel míval i sklep, připomínaný poprvé v roce 1578 při soupisu kostelního zařízení 1). Dle tohoto seznamu bylo v kostelním sklepě uloženo 21 starých knih. V novém seznamu kostelních předmětů z roku 1594 je u některých knih poznamenáno, že pro starost písma se jim rozuměti nemůže. Sklep byl spolu s kostelem roku 1645 vypleněn švédskými nebo císařskými vojsky 3) : sklep v kostele vybrali, na věži nějakého kloboučníka z Letovic zabili. Tento sklep je s určitostí totožný se současnou podzemní prostorou pod dnešní sakristií na jižní straně kněžiště. FD uvažuje, že původní sklep byl později asi přeměněn v hrobku, do které byl v roce 1721 pohřben Jan Ignatius Zourek pro svoje vynikající postavení ve městě a zásluhy o kostel a po jedenácti letech (1732) sem uložen i první bystřický děkan Benedikt Pražák. Jak ovšem vyplývá z pozdějších zápisů Zourkovy kroniky ( V tom roce 1721 dne 4. augustii umřel v Pánu Jh. Ignatius Zourek, kterej za svého živobytí věčím dílem do této knihy vpisoval a pochován dne 6. ditto v chrámu Páně svatého Vavřince prostřed kostela po straně kazatelnice. Jann G. Dukát, písař radní.) byl autor kroniky pohřben na severní straně lodi v místech pod kazatelnou, děkan Benedikt Pražák na protější jižní straně; pod lavicemi je dodnes označení těchto hrobů v cihelné dlažbě. Že je tzv. hrobka, do které se sestupuje schody pod deskou před dveřmi do sakristie v jižní boční lodi, prázdná, se potvrdilo při jejím otevření dne 7. září 1993, ke kterému dal podnět redaktor originálu a autor doplňků tohoto díla prostřednictvím p. faráře Bohumila Černého a Rady města. Půdorysně (cca 4 x 4 m) se tento prostor nachází přesně pod sakristií, do výše cca 0,5 m je výrazně středověká podezdívka z lomového kamene na maltu, viditelně starší než stěny a valená klenba z neomítnutých pálených cihel barokního původu, odpovídající době přestavby kostela v letech 1750 1754. Na stěnách se nacházejí nápisy vápnem, které svědčí o tom, že sklep byl navštíven minimálně ve 30. letech 20. století. Po zemi sklepa jsou porůznu poházeny nejrůznější lidské kosti a části rakví. Sklep byl po tomto průzkumu ponechán v původním stavu; je oprávněná domněnka, že z něj nejsou přístupny žádné další prostory. Taktéž následně provedené geofyzikální měření v místě největšího průhybu podlahy mezi kněžištěm a lodí, který byl původním podnětem pro otevření podzemí, nepřineslo objev podzemních prostor, pouze podezření na určité anomálie, které by mohly pocházet od staršího zdiva nebo hrobů. Publikace 21), která shrnuje výsledky použití geofyzikálních metod při archeologickém průzkumu, uvádí na straně 98: Dva ověřovací vrty umístěné přibližně do vrcholu plošné anomálie o zvýšených odporech a zdokumentované vrtným periskopem prokázaly pod 1 až 1,5 m mocnou a ulehlou navážkou částečně zasypanou kryptu s proraženou klenbou, vytvořenou pravděpodobně při barokní přestavbě kostela. Mnohem bohatší vývoj prodělala kostelní věž, vlastně jen zvonice. Stávala samostatně poblíž západního průčelí kostela (podobně jako je tomu dodnes ve Štěpánově). Ani její vzhled není přesně znám a jen z různých 18

V ŠERU MINULOSTI zpráv je možno vytvořit přibližný obraz jejího vzhledu. Založena byla pravděpodobně ještě před přestavbou románského kostela na gotický, někdy v druhé polovině 14. století. Měla prostornou základnu čtvercového tvaru, silné zdi z lomového kamene, pnoucí se bez členění do výše nejméně hřebenu střechy lodi. Oživena byla jen nejnutnějšími drobnými okny pro osvětlení schodiště uvnitř, nahoře pak rozměrnějšími okny k volnému šíření zvuku zvonů. Její původní účel nebyl jen pro umístění zvonů, nýbrž i bezpečnostní a obranný, či spíš naopak. Bývala sídlem stálé požární hlídky a v čas válečného nebezpečí i hlídky vojenské. Tak například Dne 4. února 1644 učiněna smlouva s Jiříkem Březinou z Nového Města na rok pořád sběhlý, který vedle svého prohlášení hodiny, kteréž na věži jsou má vším opatrovati a šetřiti, aby se na nich žádná nestala. Ročně dostane 8 zl moravských a jeden pár střevíců. Poněvadž hlásného na věži nebylo a v nynější válečné době nepokojné, aby ve dne i v noci z věže na všechny strany pozor dával, tehdy jeho obec za téhož hlásného přijímá, však povinen jest týž Jiřík stále na věži ve světničce ve dne i v noci zůstávati a zvláště v nočním času. Po každé hodině buď zpěvně k chválení Pána Boha aneb skrz troubu se ohlašoval, nikam na cestu, zvláště pak přes pole, bez opovědi pana purkmistra se vydávati, pak-li by se tak kam po své pilné potřebě jeti chtěl, má na své místo jiného na věži zanechati a jemu za to zaplatiti. 24) Samostatně stojící věž je znázorněna na již zmíněném Nicolaiově plánu města Bystřice, který byl objeven po roce 1990 v archivu v Stuttgartu. Na tomto plánu, odhadem zhotoveném na počátku 18. století, je znázorněna i obranná zeď kolem kostela, věž je součástí této zdi 22). Jako každá vysoká a svému okolí vévodící stavba, tak i tato věž byla vystavena ve zvýšené míře všem vlivům povětrnostním, zejména úderům blesků. Její dřevěné části musely být proto častěji vyměňovány, ale nové bývaly zpravidla přizpůsobovány svými tvary stavebnímu i uměleckému vkusu své doby. V roce 1520 bylo nutno opravit věž a oprava vyžadovala velký náklad. Protože kostel neměl vlastní jmění, byla provedena sbírka, která vynesla 22 kop grošů Celková oprava stála přes 136 kop. Dávala se nová pozlacená makovice, která se oplechovala a končila špicí s korouhví. Střecha věže se opravovala novým šindelem. Chybějící peníze byly z obecní kasy. 24) Tím také věž měnila svoji tvář. Takové změny doznala i po úderu blesku v roce 1652, který ji spálil až pod zvonek, na kterýž se však vzácně shodují v nenávisti ke třetí straně, k českým bratrům. Ti jsou dokonce na přechodnou dobu kolem přelomu staletí z Bystřice vytlačeni, za majitele Václava Plesa Heřmanského dokonce jejich modlitebnu přechodně obsazují františkánští mniši a místní evangelíci rázně odmítají posílat děti do bratrské školy. Podle tradovaných názorů, nikterak pádnými argumenty podložených, město po odchodu Pernštejnů a zejména po požáru v roce 1585 stagnuje, ne li chudne. Změna majitele a rozsáhlé požáry jsou však běžné pro většinu tehdejších měst. Přesto však v nich stavební ruch proto neutichá. Podobně je tomu zřejmě i v Bystřici. Náznakem je nejen bratrská modlitebna, mramorové ostění dnes zazděných dveří ve farním kostele s vročením 1565, ale i nedávno objevený kovaný kříž s letopočtem 1607 a nanejvýš záhadný půdorys kostela na Nikolaiově plánu města. Pádným dokladem je pak novostavba kostela pro evangelíky Janem Čejkou z Olbramovic v roce 1614 určitě náklady na stavbu nenesl sám a příslušný díl požadoval od bystřických souvěrců, ať už formou práce nebo peněz. Jako pádnou indicii lze brát i snahu majitele města katolíka Zikmunda Jana Plesa Heřmanského o postavení nového kostela ve městě, zasvěceného sv. Bartoloměji, sv. Kateřině a sv. Barboře. V roce 1605 odkazuje ve své závěti na tento účel poměrně velkou peněžní částku. Prý byla, včetně jiných movitých věcí z odkazu, defraudována. Kříž s letopočtem 1607, zhotovený dva roky po Plesově odkazu, je pádným důkazem stavební činnosti kolem farního kostela. Kde byl původně umístěn, nelze dnes již zjistit, oprávněně je možno pochybovat, že by si ho sveřepí evangelíci, kteří obecně symbol kříže zásadně nepoužívali, nechali umístit na kostel, do kterého opakovaně odmítali vpustit 19