Odškodňování obětí politických represí

E S F p r o j e k t O P v z d ě l á v á n í p r o k o n k u r e n c e s c h o p n o s t I n o v a c e a m o d e r n i z a c e v ý u k y a z v y š o v á n í o d b o r n ý c h k o m p e t e n c í M e č i s l a v B o r á k Odškodňování obětí politických represí O p a v a 2 0 1 2

O b e c n á c h a r a k t e r i s t i k a p r á c e Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu: Oblast podpory: Datum zahájení realizace projektu: 1. 10. 2010 CZ.1.07/2.2.00/15.0173 Datum ukončení realizace projektu: 31. 12. 2012 7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání Název: Odškodňování obětí politických represí Autor: Mečislav Borák Vydání: první, 2012 Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran: 92 Mečislav Borák Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Obsah 1 Úvodem... 5 2 Rychlý náhled studijního materiálu... 6 3 Úvod do problematiky odškodňování... 8 3.1 Oživení ochrany práv občanů... 9 3.2 Omluvy za historické křivdy... 10 3.3 Mezinárodní konflikty a války... 13 3.4 Totalitní represivní systémy XX. století a jejich oběti... 15 3.5 Základní pojmy k problematice odškodňování... 18 4 Odškodnění obětí nacismu... 22 4.1 Formy a rozsah nacistické perzekuce a represí v českých zemích... 23 4.2 Odškodnění obětí nacismu a odbojářů... 25 4.2.1 První zvýhodnění odbojářů a obětí perzekuce... 26 4.2.2 Odškodňovací zákony po roce 1989... 28 4.2.3 Změna v oceňování účastníků národního boje za osvobození... 29 4.3 Odškodnění totálně nasazených... 32 4.3.1 Z historie odškodnění nucené práce... 32 4.3.2 Platby z německé a rakouské nadace... 33 4.4 Odškodnění obětí holocaustu... 36 4.4.1 Mezinárodní odškodňovací projekty... 36 4.4.2 Český zákon a Nadační fond obětem holocaustu... 38 4.5 Restituce kulturních statků obětí války... 40 4.5.1 Z historie českých restitucí majetku obětí holocaustu... 41 4.5.2 Příklady úspěšných restitucí uměleckých předmětů... 43 5 Odškodnění obětí komunismu... 48 5.1 Formy a rozsah komunistické perzekuce a represí v českých zemích... 50 5.2 Protiprávnost komunistického režimu, odboj a odpor proti němu... 50 5.3 Soudní rehabilitace a odškodnění... 54 5.4 Mimosoudní rehabilitace a odškodnění... 55 5.5 Zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem... 57 5.6 Zmírnění majetkových křivd... 59 5.7 Odškodnění čs. obětí sovětské perzekuce a represí... 63 5.7.1 Odškodnění osob odvlečených do SSSR... 63 5.7.2 Odškodnění obětí okupace Československa v roce 1968... 64 5.7.3 Zmírnění křivd za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi... 67 6 Aktuální problémy odškodňování obětí politické perzekuce a represí... 71 6.1 Odškodňování účastníků třetího odboje... 72 6.2 Zákon o církevních restitucích... 73 6.3 Dodatek k odškodnění černých baronů... 75 3/92

6.4 Návrhy na odškodnění Němců v ČR... 77 6.5 Restituce majetku volyňských Čechů... 79 6.6 Odškodnění studentů vyloučených ze studia... 80 6.7 Odškodnění osob propuštěných ze zaměstnání... 82 6.8 Dokončení majetkových restitucí... 83 7 Závěr... 85 8 Použitá literatura a zdroje... 86 4/92

1 Úvodem Tento studijní materiál shrnuje základní informace o předmětu Odškodňování obětí politických represí, který je v nabídce přednášek pro studenty Slezské univerzity v Opavě už deset let. Za tu dobu se prokázalo, že předmět vhodně zapadá do koncepce studijních oborů Veřejné správy a regionální politiky i Středoevropských studií, když volně navazuje na předměty Problematika menšinových skupin a Ochrana menšin, a úzce souvisí i s předmětem Komparativní analýza politických perzekucí ve 20. století ve střední a východní Evropě. Předpokladem pro úspěšné zvládnutí předmětu je alespoň základní znalost novodobých českých dějin a běžných termínů z oboru politologie, práva a menšinové problematiky. Protože na dané téma dosud neexistuje odborná monografie, předpokládá se samostatné studium odborné literatury k jednotlivým dílčím tématům, která je v dostatečném množství uvedena v bibliografii. Stejně důležitá je znalost zákonných norem a předpisů, zvláště těch, jež upravují podmínky pro přiznání různých druhů odškodnění a dosud nepozbyly platnosti. Pokládám rovněž za vhodné vycházet co nejvíce z praktických příkladů aplikace odškodňovacích zákonů na konkrétní životní osudy perzekvovaných osob, politických vězňů či odbojářů, jak je lze najít v okruhu příbuzných, přátel a známých, případně v publikovaných zmínkách ve sdělovacích prostředcích. Je pravděpodobné, že zvláště studenti oboru Veřejné správy a regionální politiky se mohou ve svém zaměstnání s problematikou odškodňování pracovně setkat a díky teoretické průpravě se v ní budou moci lépe orientovat. Ale ani pro studenty jiných oborů nemusí být čas věnovaný předmětu odškodňování časem zbytečně zmarněným. Vždyť obeznámenost s represivními metodami a perzekučními postupy, jimiž totalitní režimy udržují v poslušnosti a trestají občany, kteří se vnuceným podmínkám odmítají dobrovolně přizpůsobit, je jako varování před možnými kolapsy demokratických poměrů důležitá stejně jako hřejivé vědomí, že demokratické režimy se snaží následky represí a utrpěných újem co nejvíce zmírnit, kompenzovat či odškodnit. Samozřejmě je mnohem lepší takovým kolapsům účinně předcházet. Čím širší a kvalitnější budou znalosti o těchto jevech v celé společnosti, tím větší bude i pravděpodobnost, že se s nimi dokážeme úspěšně vypořádat. A že odškodňování nových obětí politických represí už nebude zapotřebí. V Opavě, 9. prosince 2012. Mečislav Borák 5/92

2 Rychlý náhled studijního materiálu Pro dnešní svět je charakteristická mimořádná rozmanitost nejrůznějších odškodňovacích snah, jež stále častěji reagují na porušování menšinových práv, mezinárodní konflikty a války, stejně jako se snaží porozumět i hodně vzdáleným historickým křivdám. Dosud se však ještě vyrovnáváme především s dědictvím obou hlavních totalitních režimů XX. století, jejichž zločiny se snažíme zmírnit různými formami odškodnění. Patří k nim odškodnění obětí nacismu, k nimž patří pozůstalí po popravených a umučených, přeživší vězni koncentračních táborů a káznic, pozůstalí po obětech holocaustu a jejich potomci, někdejší otroci nucených prací, lidé okradení o své majetky. Ani komunistický režim se nevyhýbal popravám a likvidaci potenciálních i skutečných protivníků, které zbavoval majetku a trýznil je ve věznicích a pracovních táborech, upíral jim občanská práva a dopouštěl se mnoha dalších provinění. Odškodňovací systémy, zaměřené zprvu jen na zmírnění následků nacistické perzekuce a represí, se po změně politického režimu zaměřily i na odškodňování perzekuce komunistické, jež se postupně rozvinulo do poměrně široké škály různorodých zákonodárných aktivit. Cíle studijního materiálu: Po prostudování studijního materiálu Budete umět: Zařadit konkrétní projevy nacistických i komunistických represí a perzekucí do příslušných odškodňovacích kategorií, zpracovat podklady pro vytvoření rešerše odškodňovacího případu. Získáte: Přehled o reálné podobě, rozsahu a vývoji odškodňovacích projektů zaměřených na odškodňování obětí nacismu a komunismu v českých zemích. Budete schopni: Porovnat a zhodnotit účinnost odškodňování obětí nacismu a komunismu, jeho přiměřenost způsobeným škodám a újmám, stejně jako posoudit možnosti dalšího vývoje této problematiky. 6/92

Průvodce studiem: Úvodní pasáže studijního materiálu vymezují základní terminologii odškodňování a představují bohatost jeho soudobých forem, s důrazem na vystižení shod a rozdílů represivní politiky totalitních systémů XX. století. Každý z obou hlavních textových celků, věnovaných odškodňování obětí nacismu a komunismu, začíná stručným přehled o formách a rozsahu represivních akcí a perzekučních postupů vůči obyvatelům českých zemí, aby se lépe ozřejmily důvody odškodňovacích snah. Podobnou strukturu má i většina podkapitol věnovaných dílčím tématům perzekuce, na kterou reagovala konkrétní odškodňovací opatření. V mezích možností je stručně vylíčen i vývoj a rozsah odškodňovacích aktivit. Závěrečný soupis použité literatury a zdrojů uvádí v širokém záběru literaturu k perzekucím i k jejich odškodňování, odkazy na soubor všech podstatných právních norem souvisejících s odškodňováním obětí perzekuce nacismu i komunismu, přehled významných webových stránek týkajících se politických perzekucí, a přehled některých studentských prací, vzniklých v souvislosti s odškodňovací problematikou. To dává zájemcům o hlubší poznání odškodňovacích aktivit řadu podnětů k dalšímu studiu. 7/92

3 Úvod do problematiky odškodňování RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Formy odškodňování utrpěných újem, diskriminací, represí a jiných projevů porušování lidských a občanských práv ze strany státu a jeho institucí vůči různě vymezeným skupinám poškozených mají dnes už mnoho různých podob a dále se vyvíjejí. Zahrnují ochranu občanů proti diskriminačním postupům úřadů, reflexi historických křivd či zmírnění následků válek, ale v podmínkách českých zemí především zmírňují škody a újmy způsobené občanům oběma totalitními režimy XX. století, nacismem a komunismem. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Rozlišovat základní přístupy k odškodňování obětí diskriminací či represí a zařadit je do kontextu historického vývoje, vysvětlit základní pojmy vztahující se k problematice odškodňování. Získáte: Přehled o celkové šíři odškodňovacích snah ve světě při zmírňování následků diskriminací a represí vůči různým skupinám obyvatel či národům. Budete schopni: Samostatně posoudit vztah mezi újmou či represí a snahou o zmírnění jejich následků prostřednictvím odškodnění, vysvětlit shody a rozdíly represivních postupů totalitních režimů. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY totalitní režimy, nacismus, komunismus, diskriminace, represe, perzekuce, oběti represí, historická křivda, odškodnění, rehabilitace, restituce, reparace PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Výklad problematiky postupně přechází od příkladů běžných občansko-právních sporů k případům diskriminace a porušování lidských a občanských práv, které jsou předmětem 8/92

stále větší společenské pozornosti. Zmiňuje rovněž rostoucí úsilí o reflexi historických křivd, zvláště pokud se jedná o přiznání spoluodpovědnosti států za spáchaná příkoří, nebo o gesta směřující ke zmírnění následků nedávných válek a konfliktů. Stručně přibližuje charakter totalitních režimů XX. století, s důrazem na vystižení shod na rozdílů jejich represivní politiky. Poskytuje též orientační přehled o základních pojmech vztahujících se k odškodňování. 3.1 Oživení ochrany práv občanů Žijeme v době, kdy se snahy o náležité odškodnění utrpěné újmy či jakékoli diskriminace stávají běžnou součástí našeho života a pronikají i do oblastí, v nichž bychom je donedávna vůbec nehledali. Jistě si vzpomenete, s jakým údivem jsme se dovídali o tom, že někde v Americe vysoudili vysoké odškodné za újmy na svém zdraví třeba notoričtí kuřáci, pojídači hamburgerů nebo pijáci Coca Coly. A dnes už i u nás známe třeba odškodnění za zkaženou dovolenou, za zpoždění vlaků nebo letadel, za nefungující služby úřadů. Máme už úspěšné příklady obrany proti pomluvám bulvárního tisku (např. herec Marek Vašut vysoudil na koncernu Ringier vysoké odškodné za porušení práva na osobní čest a dobrou pověst, podobně uspěl i spisovatel Michal Viewegh). Časté žaloby pro ohrožení dobré pověsti se týkaly též zveřejnění jména na oficiálních seznamech osob evidovaných jako spolupracovníci Státní bezpečnosti, jež byly vydány na základě zákona 107/2002 Sb. Ministerstvo vnitra údajně asi 70 % takových sporů prohrálo a muselo jména dotyčných ze seznamů vymazat; v občansko-právních sporech se žalující mnohdy domohli i odškodnění. Nejvyšší soud již stanovil odškodné za neoprávněnou či nezákonnou vazbu, novela trestního řádu zvýšila prvotní odškodnění obětem násilných trestných činů a umožnila odškodnění i obětem sexuálních zločinů. Soudy v těchto případech odškodňují i morální újmu, což bylo dříve možné jen v civilním řízení. Objevily se první žaloby pro diskriminaci kvůli pohlaví (znevýhodňování žen při výběrovém řízení), pro diskriminaci z důvodu sexuální orientace, z důvodu věku (ageismus) i pro rasovou diskriminaci (zvláště Romů). Někdy se poškození domohou odškodnění až u mezinárodních soudů, jak se to podařilo 18 romským dětem z Ostravy, neprávem zařazeným do zvláštních škol, u soudu ve Štrasburku, který stanovil odškodné 10 tisíc eur pro každého z poškozených. Stále častější jsou požadavky na odškodnění nevhodných lékařských zákroků, za provedení nucené sterilizace (šlo o několik desítek převážně romských žen, které ke sterilizaci nedaly jasné svolení) apod. Pasáže o odškodňování jsou zahrnuty do mnoha domácích zákonů a 9/92

předpisů, např. v Obchodním zákoníku je podrobně definován Slib odškodnění. Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je každé ministerstvo povinno vyřizovat žádosti o odškodnění, které má shromažďovat, evidovat a po prošetření neprodleně postupovat k vyřízení příslušným úřadům. Zajímavý přesah od národního k evropskému právu představuje např. zřízení evropského fondu pro odškodnění obětí globalizace, jež souviselo s iniciativou tehdejšího českého eurokomisaře Vladimíra Špidly v roce 2006. Cílem bylo pomoci pracovníkům, kteří přišli o práci v důsledku změn způsobených globalizací, tedy ztratili práci kvůli nastávajícím hospodářským těžkostem. Původně šlo žádat o pomoc pro podniky, které propustí tisíc zaměstnanců, posléze to bylo sníženo na 500 zaměstnanců. Peněz z fondu lze použít i na rekvalifikaci zaměstnanců, projekty celoživotního vzdělávání, podporu mobility, na poradenství při hledání zaměstnání. Šlo by se jistě najít stovky dalších podobných příkladů odškodňování utrpěných újem, ať již skutečných či jen domnělých. 3.2 Omluvy za historické křivdy Na přelomu našeho století se jakousi podivnou módou staly omluvy za újmy a různá příkoří, jež si národy a státy navzájem způsobily, a to nejen v nedávné, ale někdy i v hodně vzdálené minulosti. Ty novější spory jsou totiž ještě příliš živé, jak známe třeba z pověstné omluvy Václava Havla sudetským Němcům, z omluv nedávných polských prezidentů za obsazení českého Těšínska v roce 1938, či z pokusů ruských prezidentů o omluvu Polákům za tzv. katyňský zločin. Omluva totiž už předpokládá přijetí odpovědnosti za způsobená příkoří a odtud už bývá jen krok k otázce nápravy, a tedy i k odškodnění. Dobrým příkladem všeobecně přijímané a mnohdy i opakované omluvy je vyjádření lítosti nad válečným vražděním Židů, tedy omluva za podíl na holocaustu. Už dávno ji vyjádřila většina zemí za války okupované Evropy, protože skoro každá z nich takovou skvrnu na svých dějinách má. Až s velkým časovým odstupem se objevily omluvy za účast při zatýkání a deportaci Židů např. v Belgii (2007), ve Francii (2010), v Norsku, na Slovensku a v Chorvatsku (2012), snad jen Rumunsko tak dosud jasně neučinilo. Omluvily se i země, jichž se holocaust přímo nedotkl, např. Argentina za poválečné ukrývání nacistických pachatelů holocaustu (2000). 10/92

Nedostižným vzorem v omluvách se stala katolická církev, především zásluhou papeže Jana Pavla II. Ten se ohlížel až daleko do středověku, když se omluvil představiteli pravoslavné církve za čtvrtou křižáckou výpravu v roce 1204, za upálení Mistra Jana Husa v roce 1415, za náboženskou válku proti reformaci, za pronásledování filozofa Galilea Galileiho v církevním procesu v roce 1633, za podíl katolické církve na obchodu s otroky či na hrubém zacházení s domorodci v jižním Pacifiku, za omyly misionářů v Číně v jejím koloniálním období, za násilí na právech národnostních skupin a jednotlivců a za opovrhování jejich kulturou a náboženskými tradicemi, za vystupování církve proti právům žen a jejich historické znevažování, ale i např. za nečinnost a mlčení církve během holocaustu. Očekávaná omluva za brutální zničení tajemného řádu templářských rytířů v roce 1307 se ale rozplynula ve všeobecné omluvě Jana Pavla II. za hříchy katolické církve. Benedikt XVI. už omluvami tolik neplýtvá, i když i on se už několikrát veřejně omluvil např. za sexuální zneužívání dětí katolickými kněžími. Daleko do historie sahaly i omluvy dnešních demokratických velmocí za někdejší represe vůči původním obyvatelům a dovezeným otrokům, jak to lze ukázat na příkladech amerických indiánů a černochů, či australských domorodců. Otroctví bylo sice zrušeno už dávno, ale rasové zákony o segregaci platily např. v mnoha státech USA až do poloviny šedesátých let minulého století. I když se Kongres USA už postupně omluvil třeba americkým Japoncům za internaci v koncentračních táborech za II. světové války nebo Havajcům za zrušení jejich království v 19. století, černoši dosud měli jen omluvu Senátu z roku 2005 za to, že neprosadil zákony, jež mohly zabránit lynčování. Kongresmani se obávali, že obecné gesto omluvy by mohlo vyvolat požadavky na odškodnění. Až v červenci 2008 se jménem lidu Spojených států za otroctví a segregační zákony oficiálně omluvila Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu, ale možnost odškodnění tato deklarace vůbec nezmínila. V Británii se u příležitosti 200. výročí zrušení obchodu s otroky konaly v roce 2007 pietní akce spojené s omluvou anglikánské církve a premiér Tony Blair poslal omluvu i do Ghany, odkud pocházela většina někdejších otroků. Podobné gesto učinila australská vláda vůči svým domorodým komunitám Aboriginců a v roce 2008 se jim omluvila za diskriminaci a rasismus. Aboriginci byli považováni za podlidi, úřady se je snažily asimilovat a až do roku 1969 jim násilně odebíraly děti na převýchovu. Především s Austrálií byla spojena i svérázná diskriminace dětí z chudých rodin a 11/92

sirotčinců, které britské úřady odebíraly rodinám a posílaly do Austrálie a jiných zemí Britského společenství (na Nový Zéland, do Kanady, a Rhodésie), kde trpěly strádáním a mnohdy i otrockou prací. Od 19. století tak bylo z Británie vysláno za oceán přes 130 000 dětí. Také indiáni v Kanadě řešili podobný problém: úřady jim odebíraly děti a umisťovaly je do internátů na převýchovu. Od druhé poloviny XIX. až do sedmdesátých let XX. století tak bylo domorodcům odebráno na 150 000 dětí, jež měly být v křesťanských školách zbaveny své kultury. Netýkalo se to jen indiánů, ale i dalších domorodých etnik, zvláště Metisů (pocházejících ze smíšených manželství Evropanů s původními obyvateli) a Inuitů (jimž se kdysi říkalo Eskymáci). Je jich v Kanadě víc než milion a dosud je na živu asi 80 tisíc domorodých dětí, které chodily do internátních škol, a proto připadaly v úvahu pro odškodnění. Podle tisku mělo jít o největší mimosoudní vyrovnání v kanadských dějinách, o celkovou částku kolen dvou miliard kanadských dolarů. Také indiáni v USA se dočkali odškodnění a získali i výhodné výnosy z opatrovnických fondů spravovaných ministerstvem vnitra, které se týkaly pronájmu půdy v rezervacích. V roce 2010 se Kongres Spojených států formálně omluvil představitelům pěti indiánských kmenů (Cherokee, Choctaw, Cree, Pawnee a Siouxové) za špatně koncipovanou politiku a násilné činy spáchané na indiánech. Neodčiněné historické křivdy mívají dlouhý život. Až po sto letech se ozvali potomci kmene Hererů z Nabibie, někdejší Jihozápadní Afriky, kterou koncem 19. století kolonizovali němečtí osadníci. V roce 1904 se Hererové proti zabírání půdy vzbouřili a jejich povstání krvavě potlačilo německé vojsko. Další příslušníci kmene skončili v pracovních táborech nebo zahynuli po vyhnání do pouště. Z osmdesáti tisíc příslušníků kmene jich zůstalo naživu jen asi 15 tisíc, takže se někdy o této události mluví jako o první genocidě XX. století. Potomci kmene podali v roce 2001 u soudu v New Yorku žalobu na německou vládu a požadovali odškodnění. Německá vláda se sice za koloniální zločiny omluvila, ale místo odškodnění poskytla dnešní už multietnické Namibii jen rozsáhlou podporu rozvojových projektů. Přímé odškodnění sto let staré křivdy způsobené Hererům by asi bylo nebezpečným precedentem nejen pro Němce. Ještě déle, celých 250 let, trvalo čekání potomků někdejších Akaďanů, francouzských kolonistů dnešní kanadské provincie Nové Skotsko. V roce 1755 je jejich britští sousedé s pomocí vojska deportovali v několika vlnách do vzdálených kolonií Spojených států i mnohem dál do světa. Mnozí z nich při tom zemřeli, takže se dnes někdy hovoří o první 12/92

etnické čistce na neindiánských obyvatelích Ameriky. Postihla více než deset tisíc Akaďanů, jejichž potomci dnes vedou soudní spory s Británií. Ty jsou prozatím neúspěšné, jen královna Alžběta II. veřejně uznala britský podíl na vyhoštění Akaďanů. A podobných příkladů by se dalo najít ještě mnoho. 3.3 Mezinárodní konflikty a války Největší prostor pro odškodňování utrpěných škod však vytvářejí války a ozbrojené konflikty mezi národy a státy. Odhlédneme-li od obou válek světových, s jejichž následky se svět dodnes ještě zcela nevyrovnal, pak musíme vzít v úvahu, že i v onom období relativního klidu a míru po konci poslední světové války v roce 1945 vzniklo ve světě několik set menších válek a ozbrojených konfliktů. Bohužel ani dnes nic nenasvědčuje tomu, že by se lidstvo ze svých zkušeností nějak výrazně poučilo, i když jisté snahy o lepší vzájemné porozumění lze přece jen zaznamenat. Z onoho množství konfliktů, jejichž následky vyvolávaly potřebu odškodnění, vybereme alespoň několik novějších příkladů. První válka v Perském zálivu, tj. irácké přepadení Kuvajtu a odvrácení agrese v letech 1990 1991, přinesla do historie mezinárodního úsilí o vypořádání následků válek nový prvek. Na základě mandátu Rady bezpečnosti vznikla už v roce 1990 Kompenzační komise OSN (UNCC), jež měla posuzovat žádosti o odškodnění obětí irácké invaze, ať už se týkaly jednotlivců (ztrát na životech, újem na zdraví, ztrát a zničení majetku) nebo kompenzace škod vzniklých společnostem, mezinárodním organizacím a vládám. Komise posoudila téměř tři miliony žádostí z téměř 100 zemí a do léta 2012 uznala více než polovinu nároků žadatelů, jimž vyplatila téměř 38 miliard dolarů (ještě v červenci 2012 bylo rozděleno 1,3 miliardy dolarů). Odškodněno bylo i několik českých subjektů, jimž vznikla újma v souvislosti s invazí do Kuvajtu a uvalením hospodářského embarga na Irák. Podle rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN z roku 2003 se kompenzace hradí z výnosů pětiprocentní daně z vývozu irácké ropy. Lze-li vážné poválečné konflikty počítat na stovky, pak požadavky na odškodnění jsou mnohonásobně četnější, neboť za poškozené se obvykle považují všichni účastníci konfliktu. Tak třeba Írán požaduje po Iráku 100 miliard dolarů jako odškodnění za škody utrpěné ve vzájemné válce v letech 1980 1988, která si vyžádala na milion lidských životů (jen použití zakázaných chemických zbraní nervového plynu a yperitu způsobilo smrt asi 20 000 13/92

Íránců). Přestože škodu způsobil ještě režim Saddáma Husajna, nová vláda Iráku se k odpovědnosti přihlásila. To dnešní Rusko se k odpovědnosti za škody způsobené bývalým Sovětským svazem obvykle přiznat nechce. Gruzie např. požadovala po Moskvě 15 miliard dolarů za ekonomické škody na území Abcházie a jižní Osetie, na desítky miliard dolarů oceňovali škody sovětské okupace v Litvě a Estonsku. Žádost Afghánistánu o kompenzaci škod vzniklých desetiletou sovětskou okupací, při níž zahynulo údajně více než milion Afghánců, byla řešena smazáním většiny afghánského dluhu vůči Moskvě a odkazy na skutečnost, že vojska přišla do země na žádost tehdejší legitimní vlády a že už neexistuje stát, který je tehdy vyslal. Už roky se vleče odškodnění obětí největšího masakru v Evropě od konce II. světové války, povraždění více než osmi tisíc muslimských mužů a chlapců bosenskosrbskými vojáky v roce 1995 ve Srebrenici v Bosně. Bývalý bosenskosrbský prezident Radovan Karadžič a generál Ratko Mladič stanuli před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a srbský prezident Boris Tadić se za spáchaný zločin omluvil, jeho nástupce Tomislav Nikolić masakr označil za vážný válečný zločin, který spáchali někteří Srbové. Odmítl tak názor Mezinárodního soudního dvora (ICJ) v Haagu, nejvyšší soudní instance OSN, který masakr za genocidu uznal. Soud svým výrokem z února 2012 však zklamal i bosenské Muslimy, protože se v něm konstatovalo, že Srbsko se za války v Bosně v letech 1992 1995 genocidy nedopustilo, i když masakr ve Srebrenici takový charakter měl. Srbsko však za tuto genocidu nenese přímou odpovědnost, nýbrž jen za to, že jí nezabránilo a nepotrestalo její viníky. Pozůstalí po obětech masakru už před několika lety zažalovali OSN a také Nizozemsko za to, že nizozemská vojska OSN nedokázala Bosňáky před masakrem ubránit. Nizozemský Odvolací soud nakonec zvrátil verdikt předchozích soudních instancí a rozhodl, že nizozemská vláda musí vyplatit odškodné pozůstalým po třech bosenských Muslimech, kteří pracovali pro nizozemskou armádu a masakr ve Srebrenici nepřežili. V případě žaloby na OSN nizozemský Nejvyšší soud potvrdil, že světovou organizaci nelze žalovat před národním soudem, takže nová žaloba směřuje k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ještě dlouho by šlo pokračovat v odkazech na úspěšně vyřešené, dosud řešené či nikdy ani nezapočaté případy odškodnění následků nejrůznějších konfliktů z celého světa. A problémů přibývá. Koho např. brát k odpovědnosti za teroristické akce? V žalobě o odškodnění osob poškozených útokem z 11. září 2001 na Světové obchodní centrum v New Yorku rozhodl 14/92

v roce 2011 americký soud, že vina padá na al-káidu, Taliban a Írán (který svou odpovědnost zcela popírá). Rok nato federální soud stanovil výši odškodného pro každou z obětí útoku na 38 miliónů dolarů. Je ovšem otázkou, zda se pozůstalí po obětech odškodnění někdy dočkají. 3.4 Totalitní represivní systémy XX. století a jejich oběti Hlavním tématem našeho předmětu bude odškodňování obětí politických represí totalitních systémů, jež ve XX. století existovaly i na území dnešní České republiky. Nejprve se pokusíme o jejich stručnou charakteristiku. Ponecháme-li stranou starší klasické pojmy spojované s nedemokratickými politickými systémy (např. tyranie, despocie, autokracie, absolutismus, diktatura) zjistíme, že poválečná politologie hovoří nejčastěji o totalitních režimech. Už německý generál Erich Ludendorff přišel s termínem totální válka a italský politik Benito Mussolini termín uvedl do politické praxe, když chtěl odstranit vady nepevné a roztříštěné demokracie fašistickým sjednocením italské společnosti. Dnes už o původu a podobách totalitarismu, který bývá užíván k označení klasických evropských nedemokratických systémů (např. italský fašismus, německý nacismus, sovětský komunismus) existuje četná literatura i v českých překladech, na které odkazuji (např. H. Arendtová, J. L. Talmon, R. Aron, A. Besançon, aj.). K přesnější klasifikaci nedemokratických systémů slouží i pojem autoritářský režim, spojený se vznikem nových nedemokratických režimů v rozvojových státech i s částečnou demokratizací některých komunistických režimů. K základním kritériím pro definici totalitního systému patří oficiální ideologie s monopolem na absolutní pravdu, prostupující všemi oblastmi života, jediná masová politická strana, která řídí a kontroluje politické, sociální i kulturní struktury společnosti, vládní monopol na ozbrojené síly a policii, na hromadné sdělovací prostředky, politická kontrola justice, represivní systém policejního teroru, centrálně řízená ekonomika a mnohdy i snahy o expanzionismus. Systém poskytuje vládnoucím orgánům neomezené pravomoci, uplatňované při prosazování politické ideologie ve veřejném i osobním životě občanů, často i brutálními prostředky. Patří k nim cílená propaganda sahající až k vymývání mozků, šíření desinformací, cenzura potlačující svobodu slova a vlastní názory, permanentní kontrola prostupující všechny oblasti života, s využitím tajné policie, což vytváří atmosféru strachu, 15/92

bezmoci a odevzdanosti, represe vůči neposlušným občanům i skutečným odpůrcům režimu, jež mohou vést až k věznění, popravám i genocidám. Totalitní a autoritářské režimy lze dále rozlišovat podle stupně politického pluralismu, reálné participace občanů na chodu společnosti i podle stupně ideologizace, s přihlédnutím ke specifice režimů teokratických, dynastických a vojenských, oligarchických demokracií, sultánských režimů, mobilizačních neoautoritářských režimů ve státech, jež teprve nedávno získaly nezávislost, postkomunistických režimů vzniklých po rozpadu sovětského systému atd. Pro potřeby našeho výkladu se soustředíme na totalitní režim nacistický, realizovaný v Hitlerově Třetí říši a v zemích pod její okupací, a na režim komunistický, realizovaný v Sovětském svazu a v zemích stojících pod jeho vlivem. Oba režimy se týkají i našich národních dějin a způsobily i obyvatelům českých zemí mnoho příkoří a škod. Historici a další badatelé zabývající se příčinami vzniku, vývojem, podobou a významem těchto nejvýraznějších totalitních režimů XX. století už dávno konstatovali až zarážející shody obou systémů, bez ohledu na specifika jejich místního a časového určení. Oba systémy zavrhují tradiční politický, ekonomický a sociální řád, a chtějí nastolit nový systém pro nového člověka. Podle utopické ideologie nacistů je ideálem rasově čistá společnost zbavená Židů a dalších skupin obyvatelstva nevhodných z rasového, etnického, biologického, politického a dalších hledisek (např. Romové, větší část Slovanů, duševně choří a invalidé, homosexuálové, Svědci Jehovovi, političtí odpůrci režimu). Podle ideologie komunismu měla vzniknout beztřídní společnost zbavená soukromého vlastnictví i vlastníků, kapitalistů a kulaků, stejně jako maloměšťáků, za něž šlo označit i proletáře a komunisty, kteří nepřijímali nový režim bez výhrad. Oba systémy odmítaly princip parlamentní demokracie, liberalismus a individualismus, naopak uznávaly vůdcovský princip nebo kult osobnosti. Oba slibovaly šťastný život v neuskutečnitelné budoucnosti, přičemž vývoj chápaly v duchu svých ideologií jako jediný možný a provždy daný. K prosazování ideologie jim sloužil výkonný propagandistický aparát, pravidelné čistky mocenského aparátu a stálý teror jako mocenský prostředek. Podobné byly i způsoby likvidace politických nepřátel. Spočívaly v označení skupiny obyvatel určených k represi za nepřátele režimu, v jejich vyvlastnění a zbavení občanských práv, vyčlenění ze všech sfér života společnosti, koncentraci na určených místech a deportaci do 16/92