STRANOU evropští básníci naživo antologie 2008 2012
Obsah Předmluva místo oslavy...4 Dagmar Andrtová-Voňková...6 Mateja Bizjak-Petit... 14 Kateřina Bolechová... 20 Nataša Burger... 26 Erika Crosara... 34 Vladimír Čáp... 40 Jiří Dědeček... 48 Jaroslav Dostál... 58 Yvetta Ellerová... 64 Giovanni Fierro... 66 Viola Fischerová... 74 Ivo Frbežar... 78 Renzo Furlano... 84 Róbert Gál... 92 Irena & Vojtěch Havlovi... 98 Markéta Hejná... 106 Stanka Hrastelj... 114 Petr Hruška... 122 Jaroslav Hutka... 132 Genowefa Jakubowska-Fijałkowska... 140 Odřich Janota... 150 Alenka Jensterle-Doležal... 156 Franciszek Kamecki... 166 Michaela Keroušová... 174 Hana Kniežová... 182 Peter Kolšek... 192 Márius Kopcsay... 202 Marko Kravos... 210 Ryszard Krynicki... 216 Meta Kušar... 226 Vladislava Kužílková... 232 Małgorzata Lebda... 240 Michael Lorenc... 252 Jiří Macháček... 262 Franciszek Nastulczyk... 264 Pavel Novotný... 272 Melita Osojnik... 274 Zoran Pevec... 276 Andraž Polič... 282 Ana Rostohar... 294 Martin Skýpala... 300 Vanja Strle... 308 Ivo Stropnik... 314 Lucija Stupica... 320 Jan Suk... 328 Paweł Szydeł... 338 Monika Šatavová... 348 Petr Štengl... 362 Jindřich Štreit... 372 Jana Štroblová... 376 Jan Těsnohlídek ml.... 384 Zdeněk Volf... 394 Tomáš Weiss... 408 2 3
Předmluva místo oslavy Pět let básnického festivalu sice ještě není tak významné výročí, přece jen však už je to důvod k radosti a malé oslavě. Dnes, kdy je před kulturou upřednostňována zábava a kdy jsou kulturní aktivity i tvůrci dlouhodobě nedoceňovaní, je každý další rok takového tvůrčího a rozsáhlého setkání velkým vítězstvím ducha nad hmotou, přeneseně i doslovně. Festival Stranou evropští básníci naživo probíhá v Berouně už pátým rokem. Za dobu svého trvání hostil několik desítek českých i zahraničních básníků, hudebníků a divadelníků. Dlouhá léta se zabýváme tvorbou v mnoha jejích podobách, s tvůrci se rádi setkáváme, baví nás různorodá práce spojená se šířením tvorby mezi potenciální vnímatele. A naštěstí tento náš pohled začíná sdílet čím dál víc lidí, ať neorganizovaných, nebo rozhodujících v rámci nejrůznějších kulturních institucí a úřadů. Nechali na sebe působit očistnou sílu ryzí tvorby, uznali, že literatura jako její podstatná část je důležitá a nenahraditelná, že hraje v našem životě zásadní roli. Přestože se nejedná o počínání, které by mohlo vyprodávat sportovní arény (dej Bože, ať k tomu nikdy nedojde), míru ne-masovosti kompenzuje hloubka ponoru. V dnešních časech se lidé starají hlavně o to, aby nejen přežili, ale žili tak, jak je jim ze všech stran podsouváno, že žít mají. Z toho plyne neustálý tlak na to, aby vydělávali určité množství peněz, aby si mohli na určité věci půjčit, a potom zas vydělávat na splácení půjček... Je to velmi náročný a velmi nepoetický způsob života a jen málokdo dokáže z tohoto určeného modu vivendi vystoupit znamená to, že se tím vydělí ze společnosti; sice z málo vlídného a stále uspěchaného, ale přece jen společenství lidí, jehož součástí se potřebuje cítit každý. Všechno je nastaveno tak, abychom se především bavili, nikoli přemýšleli a skutečně reflektovali život v sobě i kolem sebe. Pokud se člověk chce zabývat tvorbou vážně, musí zůstat vůči těmto lákadlům a nabídkám netečný. A tím se dostává stranou. Stranou však neznamená mimo. Z faktu, že jsou v současné době poezie a tvorba obecně mimo naši pozornost, nijak nevyplývá, že jde o okrajovou věc. Naopak, možná silněji než jindy se potřebujeme přesvědčovat o tom, že náš život má hlubší smysl. Být sám se sebou a svými myšlenkami vůbec nemusí být příjemné. Ale je to bytostně důležité. Když jsme začali připravovat antologii mapující pět let trvání festivalu, s údivem jsme zjistili, že festival od roku 2008 do roku letošního navštívilo více než padesát autorů z celé Evropy. To je přece velké množství lidí, neuvěřitelný tvůrčí potenciál, obrovská síla. Je těžké vyzdvihnout jen několik autorů, protože všichni jsou ve svých zemích význačnými a velmi ceněnými umělci. Jako například loňský host z Polska Ryszard Krynicki, jeden z nejvýznamnějších současných polských básníků, který svou tvorbou už dlouhá zásadně ovlivňuje proud moderní polské poezie, nebo čeští básníci Viola Fischerová či Petr Hruška. Samostatnou kapitolou jsou slovinští autoři: tady jsme českým divákům představili skutečně to nejlepší, co se na současné slovinské scéně děje. Během pěti let jsme zvládli nahlédnout jak k sousedům na Slovensko, tak do vzdálené Francie. Svou neobyčejnou poezii nám představili hosté z Itálie, Erika Crosara dokonce zpestřila výuku studentům italštiny na gymnáziu J. Barranda, kde s ní mohli rozmlouvat v jejím rodném jazyce. A Berounští se mohli na vlastní oči a uši přesvědčit, že náš písničkář Vladimír Čáp v takové světové konkurenci důstojně obstojí. V jubilejním roce pokračujeme v boření hranic mezi jednotlivými žánry umění. Podařilo se nám najít další možnost, jak prostupování různých druhů tvorby ještě prohloubit: básník Zdeněk Volf připravil spolu s fotografem Jindřichem Štreitem ojedinělou knihu Chlévská lyrika aneb zvířata nám odcházejí ze života. Zdeněk vybral básně promlouvající o našem životě se zvířaty. Jindřich knihu doprovodil fotografiemi. Vznikl jedinečný cyklus básní a fotografií, který knižně vydalo nakladatelství Sursum a jako výstavu ho představíme v Muzeu Českého krasu v Berouně. Další významnou událostí je spolupráce s českým a slovinským klubem PEN a knihovnou Václava Havla, na jejichž půdě proběhnou dva autorské večery. Zdá se nám nemožné a nespravedlivé ukončit vyjmenovávání autorů, kteří jsou všichni jedineční. A proto vznikla tato antologie, představující všechny tvůrce, které festival Stranou v uplynulých pěti letech hostil. Pojďte se s námi radovat z jejich poezie. Lenka Daňhelová a Peter Kuhar Vše, co chcete vědět o programu a hostech jednotlivých ročníků festivalu, se dočtete na webových stránkách: www.festivalstranou.webnode.cz. 4 5
Dagmar Andrtová-Voňková (*13. května 1948 Hradec Králové) je česká kytaristka, básnířka, skladatelka a zpěvačka. Po gymnáziu studovala dva roky pedagogickou fakultu, poté vystřídala řadu příležitostných zaměstnání (referentka, správcová, servírka, pokladní v divadle, modelka), zároveň s tím se věnovala hudbě. Její oficiální hudební kariéra začala v roce 1971, kdy se objevila v soutěži časopisu Mladý svět. Později se stala členkou sdružení Šafrán. Její význam spočívá především ve skvělé technice kytarové hry plné experimentů, které nikdo před ní nezkoušel. Hraje s jedním, nebo i dvěma smyčci, pravou rukou hraje na hmatníku, škrábe po strunách nehty apod. V první půlce 90. let 20. století nahrála hudbu pro představení Rok na vsi bratří Mrštíků, které v Národním divadle uvedl Miroslav Krobot. Hudbu Andrtové-Voňkové doplňuje zpěv lidového sboru moravské vesnice. Na konci roku 2010 vydalo nakladatelství Galén knihu Listí, která obsahuje písňové texty, básně a kresby Dagmar Andrtové-Voňkové. Dagmar Andrtová- Voňková 6 7 Foto: Genowefa Jakubowska-Fijałkowska
Touha Touho má měj vlčí běhy uháněj sněhy po čtyřech Že cesta není bez námahy? Co na tom chytnem druhý dech Kupředu jen pláň panenská je a tolik třpytu ve vzduchu Nespatří nikdy hranostaje kdo předem klesá na duchu Řemeny dávno zpřetrhané a těžké sáně kdeže jsou Teď moje nohy rozedrané mě vzhůru k slunci ponesou V krajině V této krajině v krajině našeho srdce na nás čekají a vyhlížejí nás místa milostí či milost sama Zjevují se nám náhlým dotykem radostným prostupujícím když jsme vítanými hosty Otče neviditelný v této krajině 8 9
Malý beránek Krásný je beránek malý a rouno medové jeho tělo halí Chodí do polí přes mosty varolí A tvrdohlavý je a vrtošivý něco má ze Šivy trochuje prašivý Luční trávou a jejím aplausem se napojí a napase Ještě pranic neví o rounu a krvi Beránek je ještě malý A zatím už to ví každý kde ostré nože se brousí A kdo se chystá jak pýr beránka rdousit Z vykotlaných stromů to vře a smůla se lepí Jen malý beránek se pase jak slepý Však jak má vědět že žluté meze neznají mezí A modré chrpy touží po chrpách A rudé máky po mácích Jak má vědět že zelené meze neznají mezí Ještě pranic neví o rounu a krvi Malý beránek zatím si chodí do lilií močí sledován bělmem jejich očí Krásný je beránek malý když ke spánku se stulí Pod vraní oko a zlomocný rulík Luční trávou jejím aplausem se napojí a napase Chodí do polí přes mosty varolí V kráse neskonalý beránek malý 10 11
Hoře Hoře, hoře pustá noro černá díro v černé hlíně Nejsou chrámu tvoje síně Temnoty tvé udusí mě Ani skřeta za společnost není v tobě hoře, hoře Tvoje náruč chladný nerost Žádné strázně nemáš zadost Pustá noro hoře, hoře Černá jámo v duši samé Co v ní ještě hoří spoře ať vyhoří v čistý plamen! 12 13
Narodila se v roce 1969 v Lublani na Slovinsku, od roku 1993 žije a pracuje ve Francii. V jedenácti letech se začala pod vedením Lojze Kovačiče věnovat loutkovému divadlu. Vystudovala střední pedagogickou školu a též dramaturgii. Je členkou loutkového divadla FRU-FRU, spolupracovala s loutkovým divadlem Ljubljana, hrála, režírovala a vodila loutky. Jako dramaturgyni ji několikrát přizval ke spolupráci režisér Martin Kušej. Realizuje se v Center for Puppetry Arts v Atlantě a v Paříži u mistra loutek Alaina Recoinga. Založila loutkové divadlo MALO, v němž se mimo jiné hrálo pět jejích loutkových her. Píše texty pro loutkové divadlo a básně pro děti a dospělé. Vydala sbírky poezie: LE TI, (Mariborska literarna družba, Maribor 2005) a Alica s tisoč rokami / Alice aux mille bras (KUD France Prešeren, 2009). V češtině byly její básně dosud publikovány na stránkách literárního čtvrtletníku Pobocza / Krajnice (www.pobocza.pl) a v časopise Navýchod. Mateja Bizjak-Petit 14 15 Foto: Genowefa Jakubowska-Fijalkowska
Le hlas *** hlas ležící na otevřeném dívám se nosím tě s sebou můj jako nebe dané *** hlas zpod chodidel vytažený pomačkaný papír žehlím s nateklými prsty blažený pocit *** hlas zachycený na háčku na špičce srdce rybář na břehu ve vysokých botách lekníny jsou růžové nevypustíš slovo mezi zuby se zachytily malé hravé ryby *** hlas když není prázdnota pod vrbou loďka *** hlas který je hlas v prsou *** hlas hvězd které hladí borovice které rozmlouvají se smrky tam nahoře *** hlas rozpoznám tě mezi rozpoznám tě 16 17
*** hlas chodíš za mnou chceš být první jsi bodáš mě v žebrech kráčíš po mém stínu podrážíš mě raduji se *** hlas jediný zvuk Ze slovinštiny a francouzštiny přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar 18 19
Kateřina Bolechová Kateřina Bolechová (1966) se narodila v Českých Budějovicích. Během 90. let se zúčastnila mnoha literárních soutěží, v roce 1994 získala jednu z hlavních cen literární soutěže Hořovice Václava Hraběte (kategorie próza). V roce 2007 jí vyšla v edici Stůl sbírka Rozsvícenou baterkou do pusy jako neprodejná příloha časopisu Psí víno, v téže edici pak v roce 2009 sbírka Antilopa v moři k majáku daleko má. Od roku 2000 se také věnuje tvorbě koláží.
ANDĚL Na náměstí, vždycky před Vánoci, lítá anděl. Letí z věže po laně. Taky se stalo, že se zaseknul uprostřed. Kroutil se jak slanina na rozpálený pánvi. Od andělů lidé čekají zázraky. Co ale čekat od zaseknutýho anděla? MIMO DĚJ Žabky na nohou mlaskají jako kdysi V zahradě otec ve starých plavkách Stejné místo a přece jinde O POHŘBU Příbuzní leda tak po infúzi Kdepak se sejdeme? Je pozdní zima den předposlední některá ústa mumlají Otče náš Krademe kytky z vlastního hrobu Medvěd se až k zemi pokloní čí hřbet se přitom ohne? Ivane doba je tvá KONEC SEZONY PLESŮ Vstoupili jsme do pradleny těla v neckách jak Elida v krabici po babičce s jistotou kapra na pánev osádrovaný konferenciér v mlze předsálí těstoviny od Zátky pro vítěze NEJSME OBYČEJNÍ Muž v obleku bílých polobotkách a kostkovanou nákupní taškou U křižovatky billboard Nejsme obyčejní Metronom semaforu jen klavír tu chybí 22 23
ARCHITEKT FANTA DÁVNO JE MRTEV Na jehlách kozačky pod kolena jak kozí nohy v čerstvém asfaltu Je slyšet prázdno nádražní haly a kdyby dál po kolejích tam Fantova drogová kavárna a všechny ty příběhy pod secesní kopulí architekt Fanta ze své jistoty tiše přehlíží * * * A kdyby pod tramvaj úleva v hrůze ne my ne já ne naše ne moje to něčí krev cizí A přece teče JINAKOSTI Růženec albín na zpětném zrcátku a někde jeskyně po ohni paměť za nárazem blanitých křídel Netopýr bílý všechno je jinak ŘEKA Nad jezem ženy pasou obstarožní kozy tachykardie a záda opřená o kamenný břeh Žiju ještě? * * * Matko má jež sedíš tu v županu kytkovaném s touhou co byla visutou hrazdou veletoč utržený do zasutých zahrad s křečemi v nohou hledáš vůni dávno spadaných jablek 24 25
Nataša Burger Slovinská herečka Nataša Burger se narodila 20. ledna 1968 v Lublani. Studovala na Filosofické fakultě slovinštinu a francouzštinu. V roce 1990 přijela do Prahy, studovala čtyři roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde byl jejím učitelem Jaroslav Dušek. Pak se dva roky věnovala na DAMU autorskému divadlu na katedře herectví u profesora Vyskočila. Hrála např. ve slovinských filmech Volnoběh (V leru, režie Janez Burger, 1999), Sladké sny (Sladke sanje, režie Sašo Podgorsek, 2001) nebo Ruševine (2004, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra Janeza Burgera. Český divák se s ní seznámil díky filmům Jana Hřebejka Horempádem a Medvídek. Objevuje se i na české divadelní scéně. Píše divadelní hry. V současné době žije v Praze. 26 27
OLGA: Zamilovala jsem se do námořníka... bydlí vedle mě... milujeme se tajně... má svou loď a touží, aby s ní vyplul z přístavu do oceánu... představ si, do oceánu... to mě zaujalo... no, nicméně, pořád je ještě v přístavu... a řeknu ti proč... totiž... vždycky to proběhne takhle... námořník je v přístavu... připraven... a... přijde chvíle... a on se odrazí... začne plout... počasí je krásné, nebe se třpytí, je křišťálově čisté, modré, slunce svítí, vane tenounký vítr, je tam moudrý racek, bílé mraky, voda... krása... břeh už není vidět... a najednou loď podivně zavrže... co to je?... co se děje?... ptá se námořník... opustí kormidlo... běží do podpalubí a do patra... hledá, kde je chyba... někde chyba evidentně je, jinak by lod nevypouštěla tak divné zvuky... na stole před sebou rozhrne mapu, na které je podrobně nakreslena konstrukce lodi... a zkoumá... a přemýšlí... co by to asi mohlo být?... co nevím?... a loď si mezitím pluje po svém... narazí na útes a úplně se rozláme... co to je!... zakřičí námořník... běží na palubu... a vidí ztroskotanou loď... chytne se za hlavu... a pláče... pláče... s velkým úsilím přitáhne loď do přístavu... zamkne se do pokoje a přemýšlí, co se mu to stalo, na co zapomněl... co nevěděl... snad není dobře udělaná ta jeho loď nebo co....tak ji upraví... celý šťastný sedí na své lodi a zase touží, aby vyplul, čeká na správné počasí... krásné počasí zase přijde a on vypluje... sotva opustí břeh, zase se ozve podivné vrzání, zase běží do podpalubí, zase přehlédne stejný útes a zase... zase... a námořník je zase v přístavu... celý zdrcený... bezmocný... zoufalý... a oceán nikde... Zamyslela jsem se... proč se nedívá radši do nebe, na mraky, na racka, do vody... no a co, že loď vrže... no a co... co, když vrže proto, že se tak těší, že už do sebe nasává vůně oceánu a dělá jí to nesmírně dobře... proto vrže... proto bzučí... krásná loď... možná je to její smích... její štěstí, že ji čeká neznámá cesta... a tak se těší na námořníka za kormidlem... těší se na to, že se spolu vydají na oceán... no a co on!... a jeho mozek, který všude vidí jen chybu... pořád se musí v něčem hrabat... a snaží se něco opravovat, co vůbec není zapotřebí... a on to vše schvaluje... a opustí kormidlo... své srdce... zapomene na něj!... loď pak pluje sama dál, a jak se má samotná vyhnout útesům... no, ale pak už nejde o nějaké divné vrzání, ale o opravdovou ránu... která ji rozbije úplně... teď ji musí opravdu opravovat a jak ji to bolí... jakou ránu utrpěla!... to je mu asi jedno... vždyť loď je jenom prostředek, že jo... je to věc... která slouží... a slouží někdo jí?... proč nemá rád svou loď... proč jí nedůvěřuje... proč všechno ničí... proč chce vědět to, co se nedá vědět... to, čemu se jen věří a to je celé... proč... proč... vždyť být námořníkem, to je vše, co by ho mělo zajímat... plout... vždyť ta loď vůbec není jeho... je mu propůjčena... dána... takže 28 29
má loď... krásné počasí... kormidlo a to stačí... pluj... pluj... No, to je celé... ještě je pořád v přístavu... ale vypluje... určitě jo... možná že mě vezme s sebou... jen abych ho neotrávila svými otázkami... myslíš, že to je možné? Ono: Je tady Nadja... Nadjo... pojď dál... copak?... jsi celá nejistá... co je? NADJA: Já už se mu nelíbím, nejsem dost přitažlivá... nejsem dost hezká pro něj, myslím, že už mě má dost....co když mě opustí?... já bez něj nemůžu žít... jsem na něm závislá... já to vím... pořád myslím jen a jen na něj... je tak krásný... tak krásný... a proč by tak krásný muž chtěl být se mnou... on sice tvrdí, že jsem taky krásná, úžasná... že mě miluje, ale já mu nevěřím... Dnes v noci jsem zase nespala... nemohla jsem vůbec usnout... řeknu ti, co se stalo... leželi jsme v posteli... večer... a četli jsme si knížky... najednou na mě dolehl ospalý vzduch... a přála jsem si, abychom se probudili... nechtěla jsem usnout... a řekla jsem mu: Když řeknu, že tě miluju, je to jako bych řekla, že miluji sebe... já už jsem totiž ty a ty jsi já... nebo takhle... ty jsi vlastně mým stínem. To znamená, že jsi to, co já mám v sobě skryté, co o sobě jen tuším, a bojím se toto skryté žít... jsi takové mé tajemství... tma, mí démoni... a taky velká radost, obrovské nadšení ze života... a když žijeme spolu, neustále připomínáš mé tajemné bytí... je to krásné!... co tomu říkáš? Otočila jsem se k němu a byl ještě ospalejší než předtím... miláčku, co tomu říkáš?... tak jsem toužila, aby k tomu něco dodal, zaujal stanovisko, svůj postoj, a on řekl svým pomalým, ospalým hlasem: Milá moje... je to krásné... není k tomu co dodat... jsem unavený, rád bych spal... Spal!... vykřikla jsem rozhořčeně... jak můžeš spát po tom, co jsem ti řekla....teď nesmíš spát... tak upřímně jsem se ti vyznala....musíš k tomu něco říct, nebo mě aspoň obejmout... cokoliv, jenom nespat... Milá moje... přeháníš... všechno je v pořádku... jsi úžasná... krásná... všechno jsi řekla úplně přesně... nevím, opravdu nevím, co bych k tomu ještě řekl... líbí se mi to... a teď prosím... prosím... chci spát... Tak dobře... řekla jsem... hluboce, ale hluboce mě to zabolelo... ale dobře... já to dokážu... tak nic....zhasla jsem světlo... otočila jsem se od něj pryč... snažil se mě obejmout, vůbec jsem nere- 30 31
agovala... pokoušela jsem se usnout... vůbec to nešlo... zmocnil se mě takový smutek... takový smutek... vždyť jsem mu to všechno neříkala jen kvůli tomu, abych se vyznala, jen jsem si přála ho zahřát, oživit... jde mi tak strašně na nervy, když je ospalý... jeho ospalost je pro mě něco tak strašného... tak strašného... ale všechno bylo nakonec jinak... já jsem ožila a on byl ještě ospalejší... tma na mě začala působit... přiskočili mí démoni... jsi strašná... únavná... hrozná... a tak nudná... už nejsi létající šťastný motýl... ne... prosím ne... nechte mě být... před chvílí jsem cítila, že jsem létající, šťastný motýl... chtěla jsem, aby se z toho radoval... je to pryč... jsi noční můra... všechno, co tebe pozvedává, jeho uspává... je to tak... už pro něj nejsi žádnou inspirací... je z tebe úplně vyčerpaný... jsi pro něj tyran a on je tvoje oběť... nemá žádnou sílu, aby zdrhnul, ačkoli si to velmi přeje... a teď vedle tebe pomalu chátrá... umírá... ne!... neříkejte to!... já to nechci... všechno... všechno bych mu dala... i svůj život... jen aby se probudil... ale on radši spí... já se zabiju... takové hluboké nedorozumění... Už jsem to nevydržela... vstala jsem... oblékla se a utíkala ven... nadechla jsem se nočního vzduchu... a tramvají odjela do města... ve dvě v noci... krásně jsem se procházela po Karlově mostě a Hradčanech... skoro nikdo tam nebyl... dlouho... dlouho jsem chodila... asi dvě hodiny... a pak jsem zase jela tramvají domů... v tramvaji byli policajti a revizoři... ukázala jsem svoji legitku... ostatní ale lístek neměli... jak by ho ve čtyři ráno vůbec mohli mít... je to nelidské... a poslouchala jsem výmluvy, hádky, řev, výhrůžky cestujících... a to mě uklidnilo... bylo to jako sen... vše mi přišlo nesmírně komické... a vrchol komiky bylo, že jsem si připadala já jako ten policajt a revizor... který chce od toho druhého ten lístek, důkaz... jinak nemá co dělat v té tramvaji... je na úplně špatném místě... ale má-li lístek, je všechno v pořádku... chtělo se mi opravdu smát... šla jsem do postele a usnula... ráno jsem se probudila docela dobře naladěná... jenže... zase ke mně přiskočil démon:... vůbec si nevšiml, že jsi v noci bloudila po městě... vůbec sis nevšimul, že jsem v noci bloudila po městě... jsem mu řekla... máš mě rád?... číhala jsem na jeho odpověď... a pak to přišlo... jeho mám tě rád zaznělo jako pouhá formalita, která mu pro tuto chvíli zabezpečí žádaný klid... nevěřím, nevěřím ti... a začala jsem plakat... teď mě měl opravdu dost a odešel... není divu... Co to je?... to není žádná láska... asi se rozejdeme... zabije mě to... ale jiná cesta už není... je to k nevydržení... vůbec nenacházím cestu k jeho nitru... neumím žít sama se sebou vedle něj... ale... já ho miluju... Ono: Někdo ťuká, dveře jsou otevřené... to jsi ty... Anno... vítej... copak je nového? 32 33
Erika Crosara se narodila roku 1977 v italské Vicenze. Žila ve městě Caldogno a v Benátkách, kde vystudovala fakultu Ochrany kulturního dědictví. V současné době žije v Galleriano di Letizza v kraji Udine, kde také pracuje. Její básně byly publikovány v několika italských antologiích (Dall Adige all Isonzo. Poeti a Nord-Est, Fara Editore, 2008; Notturni di_versi. Crisi, Nuova Dimensione, 2010; Salvezza e impegno, Fara Editore, 2010), v italských časopisech a literárních blozích. V roce 2010 vyšla v nakladatelství Anterem Edizioni její básnická prvotina Ius, která získala téhož roku cenu Lorenza Montana. Erika Crosara 34 35 Foto: Małgorzata Lebda
* počítal po dvou během prvních hodin, počítal po třech, počítal, ale brzy znovu pocítil lítost, když neudržel dobré číslo, kéž by ho dokázal vybrat. zatímco stupeň bělosti, kůže zasněžené a ponechané odejít, říkal, že řád důstojnosti rozkvetl, že už vezme celý dům anebo milé pokoje, ve starší ze starých, celé spodní patro. * když jí položil semeno kouzla zvětšil oči, podél první poloviny obracel dech. když zapálil ohňostroje kolem ní, jakoby zežloutlé nemocí, předem určené a také obrovitější než obvykle. nakonec mluvili o desce rozlomené na čtyři části, o vonné nevěstě, o zralých houfech zapletených do chomáčů * daniele s. možná se zvětšovala překážka nebo možná taková byla. přepadené drápy a trička nezakrývala dost. otázka vláken není způsob jak být vyslovena? byla tu pro každý láskyplný dům starost. (zůstali jsme bez dárků: les a bílé stuhy aniž by bylo vidět dovnitř na dno. stud navždy zmenšený na lilii, na pozdrav se skokem). (momi b.) všechny olistěné hlavice a kadeřavý roh plátna, seříznutý dole. tihle místní, byli varováni, řeknou nejlepší tvář města, řeknou zítra, možná, já. budou odcházet jistí, my jsme viděli mačkat pouze tlačítka jemnosti. starý pán posílá zdvořilé pozdravy. (dvacátého šestého června dva tisíce sedm) 1 tak vzácný tanec ratolestí, vymrštění větví mezi mlhami složenými a teď vítr, který ti přináší neurčitý, letní; další bojkot, vysoký, z pokojů. zacvrčel a zoufalý pád každé slabiky, její vyklopení jen v představách: oblek z pusinek svěšený v den odjezdu, potom nad úsvitem slovo «konec». * na křižovatce kasáren, maličký «hovnajs!» objevil se na zápěstí: je to polský suvenýr mezi bílými konfetami, jemné provedení, s kadeřemi, mirko. 36 37
(bělostné dámičky) byly tam cihly, čtvercové kameny, keře. alessandru z. vrátil se zpátky ze studenější země, ze základů jiných rozloh až k nabíleným domům, potom k blízkým vesnicím. se světlem se daly ještě pozorovat různé rozdíly místních rysů, pozorovat vrásy úst, konečnou cestu vitrín k studu nebo půvabnou nákazu, žalostných doprovodů, tudu. tady dole je lásky málo. vezmi si je. uspořádej své pomeranče po stanovený čas. (bílé, kameny) zjevností obrazu ukazoval přesnou vůli vklíněných (nejenom proto se jí líbil). klidný vrchol mířící do vzduchu a stropy stále nižší, růže také stálejší růže končívají ve sklepě. ve všem stejný vztek a nezničit to protože ti to skočí na záda, žije. * jako chatrče zkřížené venkovem viděné čtyřma čelníma očima protože my podnikáme výlet jsme výletníci kteří se přihodili mocné planetě. artušovi třešeň má hlad je vidět ze všech stran a ty bys musel spadnout, když se budeš dál dívat potká tě neštěstí, přijde jako harmonický výčet. nebe má obláčky a mrtvé hermy. (ach trubky!) avšak závěsy velikonoční rušily mnohem déle než do jedenácti večer. eroze dorazila ke dveřím s důsledky a minimálním voláním: díry které byly teplé nebyly pro obřady a procítěně zpívaly. nejít žádným směrem, neospravedlnit svátky, nebyly v ničem božím hněvem. ukazovaly jenom rozladění, vzácnou přeměnu očí které se násobí: takže se jeví zamyšlené, uplynulé. Z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni 1 datum, kdy zemřel spisovatel Luigi Meneghello, slavný rodák z provincie Vicenza 38 39
Textař, skladatel a kytarista Vladimír Čáp se narodil roku 1949 v Berouně, kde dodnes žije. Je rovněž uměleckým řezbářem, vyrábí loutky. Písně začal psát ve druhé polovině let šedesátých, inspirován středověkými trubadúrskými zpěvy a renesanční poezií. V roce 1968 zvítězil v celostátní soutěži o nejlepšího amatérského zpěváka roku (Mladá píseň Jihlava). Vítězné písně Tři ořechy a Konec trubadúra vydal o rok později na singlu Supraphon a tehdejší hudební redaktor Čs. rozhlasu J. Navrátil započal s přípravou společného LP, na kterém kromě Čápových měly být písně Merty, Kryla a dvojic Hutka Kalandra a Paleček Janík. K realizaci však už nedošlo. Z vojny se vrátil do tuhých normalizačních poměrů, nepodařilo se mu složit ani nejzákladnější amatérské zkoušky u některé z uměleckých agentur. Přestal úplně koncertovat a střídal zaměstnání, většinou v ekonomických profesích. Ve druhé polovině sedmdesátých let začíná znovu psát a jeho tvorba dostává postupně svoji dnešní podobu. Tvoří písně, které jsou v textech i projevu emotivními šansony s prvky sebereflexe, ale i takové, v nichž nechybí ironie, nadhled a humor. V roce 1996 vydal první CD Kašpaří písně, příznivě přijaté jak posluchači, tak odbornou kritikou. V letech 2001 2012 vydal další tři CD. Vladimír Čáp 40 41 Foto: Jan Šroubek
Lovosice Chtěl jsi mít život jako Lovosice dlouhej a osázenej topoly nikde žádný vlády, žádný opozice jen svatej pokoj s okny do polí. Na polí klasy jako Lovosice schoulený tíhou zrní nad chrpy a rusovlasý krasavice s písněmi na rtech, v rukách Londýn se srpy. Pánbůh však mění čtyřicet roků plival jsi splíny svý do piva a srpy dívám na každým kroku křížily velký kladiva. Chtěls poznat lásku jako Lovosice dlouhou a žádný ouvej samý ách bral by jsi všechno ale dával mnohem více a v noci štěstím skákal po hvězdách. Rusovlasý malý vlasatice pily by hvězdný víno chlazený na zdraví lásky jako Lovosice bůhví kde zrozený prý kdesi na Zemi. Pánbůh však mění z hádek a střetů utápíš splíny svý do rumů ženský ti daly namísto vzletů leda trnovou korunu. Tak aspoň funus jako Lovosice dlouhej, ať o něm kdekdo vypráví zrzavý holky v rukách dlouhý svíce a žádnej blbej tajnej rozptyl 42 43
do trávy. Pořádná velká černá veselice slepej kněz černý brejle bílá hůl tohle je funus jako Lovosice žasnul by New York, Paříž, Liverpool. Pánbůh však mění ač zpíjíš se bolem tělem jsi stále zdráv a fit Smrtka se kření na všechny kolem ty nejsi její favorit. Vracíš se domů ke psovi svýmu, jenž teskně vyje na Měsíc za psí život dává tisíckrát vinu jenom svý mámě tý čubě mámě zrzavý tlamě z Lovosic. Pršíš mi do hlavy Pršíš mi do hlavy děravou střechou vaneš mi do uší z vysklených oken. K oltáři belhaví ďábli tě vlekou dychtivá vyhlížíš zpod rusých loken. Hadi a štíři lezou z děr maj do kůží myrty vetknuté z muřinců můry a z pelechů havěť žravá. Na kůru říhá Lucifer vypouští duchy smrduté a všichni čerti se žení ty se mi vdáváš. Pršíš mi do kávy do kávy od žida ze které upíjím navzdory řečem Mrštíků z Moravy žid Khon je solida nadarmo těším se na první křeče. Chechtám se do tmy a v ozvěnu zní hejkalů opilé vytí u stropu Lucifer 44 45
blannými křídly mává. Mrštíky mrštil jsem o stěnu i anděl můj strážný je zpitý a všichni čerti se žení ty se mi vdáváš. Dokouřím joint a dopiju rum vzpomínkou v loži spočinu kam na bílé tělo já krvavý mák ti dával pak porazím strom a zapálím dům zmrtvím svou touhu po synu ať všichni čerti se žení buď sbohem, buď zdráva! 46 47
Básník, písničkář, prozaik a překladatel Jiří Dědeček se narodil 13. února 1953 v Karlových Varech. Vystudoval knihovnictví a vědecké informace na Filozofické fakultě UK, později scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracoval jako tlumočník Pražské informační služby, od roku 1976 svobodné povolání. Na přelomu 70. a 80. let vystupoval ve dvojici s Janem Burianem. Žije v Praze. Od roku 2003 působí jako externí pedagog na pražské Literární akademii. Od roku 2006 je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Je držitelem několika cen: Obce překladatelů (za překlady textů G. Brassense), České sekce IBBY (Zlatá stuha za originální pojetí principů nonsensové poezie, 2001), Sukovy knihovny literatury pro mládež (Cena učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství, 2002) aj. Jiří Dědeček 48 49 Foto: Matěj Stránský
Je po plese Je po plese a každej mlčí kolik unese Co to zrcadlí rysy povadlý? jenom únavu /:leda by někdo z nás:/ byl na hlavu Je po plese a každej mlčí kolik unese Proč je to vždycky takový jako by člověk neměl pud sebezáchovy Pověz milá má pověz milá má vychovaná /:srnama:/ Proč je to vždycky takový jako by člověk neměl pud sebezáchovy? Jak v tomhle zůstat nad věcí řekni zvíře zvířecí Pověz milá má pověz milá má vychovaná /:srnama:/ jak v tomhle zůstat nad věcí řekni zvíře zvířecí Je po plese nenávidíme se! Je to navěky žádný comebacky žádnou nápravu /:leda by někdo z nás :/ byl na hlavu Je po plese a každej mlčí kolik unese Je po plese rozejděte se! Je po plese nenávidíme se ticho do ticha ani nedýchá Řekni to! /:řekni to:/ dokud to nevyslovíš není to Je po plese nenávidíme se 50 51
Noc v soumraku vranám žal hrdlo svírá a nám srdce rozdírá obzory ztmavly jen Luna blýská šavlí zavírej oči je ve mně díra a zvíře neumírá a obruč hoří v úsvitu vranám žal hrdlo svírá a nám srdce rozdírá stále se stmívá a modrá morda temna o tobě zpívá nocí úzkosti je dlouhé bdění ke dni ještě chceš mlčet? polož mi kámen temnými blaty půjdu světýlko v očích v obzoru střepy sklo skřípe mezi víčky slepá beznaděj záludně svítá a škvírou pode dveřmi srdce se plazí 52 53
V tísni Ten člověk na rtech s písní proč asi proč se tu mrcasí v takovým počasí když se stmívá? /:Buď není místní nebo je v tísni furt jen zpívá:/ Hadry mu smrděj plísní proč leží na nábřeží o co mu běží a kam se dívá? Buď není místní nebo je v tísni furt jen zpívá Ještě si něco vysní přileze zatouží po něze ale všecko má svý meze vždyť je jako slíva Buď není místní nebo je v tísni furt jen zpívá Ale člověk bez dechu tu píseň jako útěchu už nedozpívá Zkřísni ho Pane zkřísni furt se tu vometá od léta příšera stoletá a ta píseň tklivá Buď není místní nebo je v tísni furt jen zpívá 54 55
Posaď se doktore Posaď se doktore ať mi nevyneseš spaní zkrať svoje kydy prodluž mý umírání já vím už jsi mě viděl jít na druhou stranu kdo to moh tušit že ještě jednou vstanu /:tak mi dej šanci zařiď to jakkoliv ať tady po sobě nenechávám chlív:/ /:Proč mi to Pane děláš těžší:/ každej tu na tvou lásku hřeší a mně nezbejvá než se ptát: Proč mi to Pane děláš těžší to už mě asi nemáš rád Potkal jsem doktore svou smrt už celkem zblízka už ani nevím komu se po kom stýská a nepoznám ji Ach ta moje hlava už ani nevím kdo koho vyhledává /:Je třetí s námi na každým rendez-vous říkám svý lásce Je i v tvým úsměvu:/ Zařiď to doktore ať ještě nezahynu ať nejdřív umřou kdo znají mou vinu žádný zázraky od tebe přece nechci jen mi to prodluž čekám na injekci /:poraď si doktore poraď si ber kde ber ať se čistý otisknu do paměti svých dcer:/ /:Proč mi to Pane děláš těžší:/ Je ze mě tlustej strejda s pleší holky se ke mně nechtěj znát proč mi to Pane děláš těžší což jsem tě náhle začal srát? Vždyť vidíš doktore modlím se ale asi moc tiše a všecko je to fráze a rutina a klišé věřím jen v lásku a ve tvou medicínu a nechci nic jen uklidit svou špínu /:do tebe vkládám svý naděje a přání: zkrať svoje kydy prodluž mý umírání :/ /:Proč mi to Pane děláš těžší:/ Někdy mám pocit že tě těší součet mých omylů a ztrát proč mi to Pane děláš těžší ty jsi mě nikdy neměl rád 56 57
Lékař, výtvarník, básník. Narodil se v roce 1923 v Praze, vystudoval lékařskou fakultu UK v Praze, poté pracoval jako dětský lékař chirurg. Se ženou Alenou Čapkovou (zemřela v roce 1971) má dceru Kateřinu a syna Františka. Přední český literární kritik a historik Jiří Opelík uspořádal jeho básně do dvou knih, které Jaroslav Dostál vydal vlastním nákladem: Kámen a oblak (výbor 1971 1985). Prolínání (výbor 1999 2004); Praha 2005 a Sen skutečnosti: Obraz obrazu (výbor 1986 2004). Vzpomínání (výbor 2005 2010); Praha 2010. Jaroslav Dostál 58 59 Foto: Bohumír Kolář
Už se konečně nauč: Když bys chtěl hořekovat, začni se smát. Ty ani tvůj žal nejste k smíchu. Tvá radost však je druhým potřebná. Na krutost není léku. My zbylí tři dívali jsme se na prchajícího zajíčka, jak se chvílemi zastavuje, aby se nadechl a rozhlédl. A přáli jsme mu, ať doběhne k neposečenému poli přes silnici bez úhony. Oddechli jsme si zároveň s ním. Poprvé v životě, všichni tři, spojeni s tebou jen dálkou. Co tě napadne, možná zapomeneš. Co v tobě zůstane, je láska, nedokonalá jako ty, nesdělitelná jak oblaka. Někdo, něco snad mohlo změnit bytí. Nevíš to ani ty, ani ten, kdo již není. Dál jdete nerozluční, rozechvění. Proč přetrváme, i když nejsme? To je holost bytí zde a pravda tam. Z jakého dna dereme se vzhůru a znovu žijeme na jiném dně? Nic mě nebolí, a bolest ve mně hnízdí. Budeme spolu. Pro krásu, co byla, co musí někde vznikat jak ticho nad horami, jak ticho nad vodami, jak večerní chlad a ranní rosa. 60 61
Bylas mně svěřena, a já jsem zklamal. Ne kdysi. Později. Ne z vůle. Z únavy, kdy duše již nemluví. Odtud dere se žal a vznikají slova. Smutná vina. Nemizí slzami. Seděli jsme v kostele ve Veroně. Bylas tak zesláblá, až bylo slyšet, jak dosedlas na lavici. Na stůl jsi mně položila podzimní listí, zářily červení a žlutí, naplnily den. Štěstí je přijaté sdělení. Co vidím, mám od tebe, a nemohu ti to říct. Jsem tichý jak lesní louka, kde jsme se poznali. Kde se v tobě brala síla. Při tvé statečnosti jsem nepochopil, že není nekonečná. Ve dne umět namalovat, co duše viděla i potmě. Nerozmnožovat zlé. 62 63
Yvetta Ellerová je zpěvačka a skladatelka ostravského hudebního seskupení Norská trojka. Norská trojka vznikla v roce 1996. Impulsem pro společné zpívání bylo koncertní turné Pěveckého sdružení Slezská Ostrava v Norsku. Odtud si tedy přivezli nápad, který v Česku realizují dodnes. Zakladatelkou Norské trojky je Yvetta Ellerová, která zpívá občasně i sama a doprovází se na stařičký metalofon. Ellerová studovala hudbu na Střední škole pedagogické, Univerzitě Palackého v Olomouci a zpěv na Lidové konzervatoři v Ostravě; nyní pracuje jako ředitelka Alternativní mateřské školy v Ostravě se zaměřením na waldorfskou pedagogiku a umělecké činnosti. Zhudebnila většinu textů repertoáru Norské trojky a na všech se podílela úpravami. Norská trojka zhudebňuje a zpívá básně Petra Hrušky, Marka Pražáka, Jaroslava Žily, Zbyňka Hejdy, Karla Šiktance, eskymáckou poezii v překladu Ladislava Nováka a jiné. Yvetta Ellerová 64 65
Giovanni Fierro Giovanni Fierro se narodil v Gorizii v roce 1968. Jeho texty byly publikovány ve sbírkách Frantumi (2002) a Prepletanja Intrecci (2003), obě vyšly v nakladatelství Sottomondo. V prosinci 2004 vyšla jeho první básnická sbírka Lasciami così (Nech mě být, Sottomondo, Gorizia, dotisk v roce 2005). V roce 2007 vyšla sbírka sedmi skladeb Acque di acqua (Vody vod), vztahujících se k DVD Jùdrio cormonského umělce Mauro Bona. Jeho texty jsou překládány do portugalštiny, slovinštiny, němčiny, chorvatštiny a friulánštiny. Vydává časopis Habel. Je redaktorem časopusu Isonzo Soča a spolupracuje s týdeníkem Carta a deníkem Il Piccolo. Několik let je členem poroty mezinárodní ceny Vileg novella dal Judri Culturaglobale. 66 67 Foto: Barbora Bulková
Ve školce Když jsem chodil do školky nechápal jsem ještě, jak je možné že můžeme skončit ve stejné chvíli zpívat stejnou píseň, i když každá ze tří řad, do kterých jsme byli rozděleni začala v jiném okamžiku. Ještě si vzpomínám, že jsem dal svůj první polibek dívence zadržel ji, svíral za ruce v rohu a položil jsem své rty na pokožku její tváře. Byl jsem u modrých stuh a na mé bílé zástěře má matka vyšívala mou značku: vlaštovku. Daguerotyp Tak rád bych viděl že snímky tvých plic jsou vyvolaná deska, černobílá na níž můžeme pozorovat lesík vyprávěl bych ti že tvé průdušky jsou dva veliké stromy a že vlásečnice tvých alveol všude kolem dokola jsou jejich bohaté listí (teď se zdá že se hýbe) ale ještě víc bych chtěl mít jistotu a úsměv na svých rtech abych ti řekl, že černý uzel který mi ukazuješ v houštině listoví, právě uprostřed tvé pravé plíce Tak jsem měl celé nebe na sobě. je kos 68 69
To co je Říkáš mám ráda vůni čistoty pro tebe je vůně a svěžest kterou cítíš v chřípí když rozprostíráme prostěradla vypraná a vyžehlená a připravujeme postel pro mě je naše objetí pod prostěradlem předtím, než usneme nás ochrání. V Emergency Viděl jsem Gina Stradu jako hosta pořadu Che tempo che fa, zpovídal ho Fabio Fazio Mluvil o Afghanistánu a zvlášť o pozemní mině nevzpomínám si na jméno má příjemný tvar vypadá jako motýl jen je o něco větší samozřejmě že je sbírají děti Muži Bylo by třeba podobat se tůni být pouze v případě hloubky učit se od dřeva které se ostří pily vzpírá se silou vlákna ale stačilo by mít sílu opravdové víry takové které se dostává když důstojnost jiných je ztracena. po několika vteřinách v ruce exploduje utrhne prstíky vznítí se a oheň spálí tváře smaže jejich oči oněměl jsem zmohl jsem se jen na otázku ale takhle třepetání motýlích křídel prsty které nedokážou zůstat na rukou copak s žárem který z tváří udělá živou červeň nemůže vybuchnout láska? 70 71
Síla a ne Přísahám že jsem viděl muže a ženy v Sarajevu podél hlavní ulice vyprávět svými tvářemi o touze rtů o radosti těla které si žádá cit a prstech jara a semenech k zasetí v klidné zemi Dceři Stále ctí mydliny tak jako člověk jsou z dechu pocházejí z dýchání tak jako lidské tělo jsou utkány z vody průzračně ukazují ticho. Z výšky je Sarajevo kalich jenž má být naplněn výborným vínem a pozvednut k přípitku Fouknutím rozletí se do vzduchu a jdou honí se jako polibky mohl jsem tě obejmout a říct ti že jsi měla krásu která se vystavuje na světle, tvůj úsměv díky němuž jsi zůstala děvčátkem. ale nebyl jsem schopen jak jsem se mohl ukázat jako muž při pomyšlení, že také tady muži nechávali v ženách nikoli semeno ale sliny. tak jako život se nevracejí. *** zapomínáme že jsme stvořeni ze stejné látky jako slunce, ohně a že naše vlasy jež zbělely jsou pozůstatkem spadlých hvězd jimž jsme svěřili svoje sny. Umíněně dál nevěříme což provozujeme od svých dětských let zavíráme oči přesvědčujeme se že nikdo nás nemůže vidět a schováváme se ve světě. Z italštiny přeložila Lenka Daňhelová 72 73
Viola Fischerová (*18. října 1935, Brno, 4. listopadu 2010) byla básnířka a překladatelka, náležela ke generaci tzv. šestatřicátníků, dcera filosofa Josefa Ludvíka Fischera. Po studiu slavistiky na univerzitách v Brně a Praze pracovala v 60. letech v literární redakci Československého rozhlasu. V roce 1968 odešla se svým budoucím manželem Pavlem Buksou (spisovatelem Karlem Michalem) do Švýcarska, kde vystudovala ještě germanistiku a historii na basilejské univerzitě a pracovala jako učitelka. Po smrti manžela (1984) odešla do Německa a spolupracovala s rádiem Svobodná Evropa a časopisem Svědectví. V roce 1987 se vdala za spisovatele Josefa Jedličku; od roku 1994 žila v Praze. Její první sbírka Propadání nemohla v roce 1957 vyjít, oficiálně tedy debutovala až roku 1993 sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu. Je držitelkou několika literárních ocenění. Vydala sbírky básní: Zádušní básně za Pavla Buksu, 1993; Babí hodina, 1994/1995; Jak pápěří, 1996; Odrostlá blízkost, 1996; Divoká dráha domovů, 1998; Matečná samota, 2002; Nyní, 2004 Dresdner Lyrikpreis 2006 (v německém překladu); Co vyprávěla dlouhá chvíle Magnesia Litera 2006 za nejlepší knihu pro děti a mládež; Předkonec, Fra 2007; Písečné dítě, Fra 2007; Domek na vinici, Fra 2009 Magnesia Litera 2010 v kategorii poezie. Viola Fischerová 74 75 Foto: Genowefa Jakubowska-Fijałkowska
* Kdo posoudí co chybělo mně na co jsi neměl ty ta bílá místa v kleci kde jsou lvi * Ptal ses mě ale na tu silnici jestli taky cítívám úzkost když přecházím Zbývaly ti dva dny Neslyšela jsem co máš na mysli * Jak se proměnili a mizí ti co nás znali spolu Dva z nich se ještě ptají A co Paolo? Zapomněli že spolu jsme mrtví už dvaadvacet let * Kolik jich překročilo práh mého domku Odnášeli si na očích moře nedopsanou knihu kulku v srdci ukopaného syna zastřelenou ženu Svůj osud tak blízko že ho neviděli ve dveřích mezi vinicemi * Za oknem sténá červnová meluzína Svit ostrý jako po neštěstí Chovám tě v klíně prošlého zemí a ohněm Tvůj těžký prach Než mi tě vezme jiný kámen s tvým jménem a jiná tma 76 77
Narozen roku 1949 v Lublani ve Slovinsku, básník, spisovatel, grafik, publicista, redaktor a majitel nakladatelství Mondena. Píše především poezii, lyrickou prózu, básně a prózu pro děti, rozhlasové hry a literární kritiku. Vydal doposud čtrnáct vlastních knih, z toho dvě v překladu do cizích jazyků (sborníky, antologie). Překlady jeho děl byly publikovány v angličtině, češtině, makedonštině a srbštině. Česky vyšla jeho sbírka Kamenuj kamenné (Volvox Globator, 1997) překlad Lubor Kasal. Ivo Frbežar 78 79 Foto: Barbora Bulková
3. Padal přímo dolů do té propastné Hloubky padal ona klidně škrábala brambory Krájela rajčata tam na venkovní zdi se Objevilo vlhko do nebe zírali doslova 17. Tvoje krev sestro stříká z tepen mně není Všechno jedno hodiny odbily pomerančové Slupky a čaj uprostřed pralesa ještě stále Nevěřím že jsi odešla zavřela dveře Bez úcty i kůň získal křídla A chtěli ho zapíchnout umlklo zahřmělo A odráželo se od vlhkých zdí a ona ještě Stále beze studu krájela rajčata a cibuli Zkřížila nohy zelené větve odhodily Listy a pupeny o páté jsme pili čaj Na terase řekla jsi tam byl Šangri- La když vyteče krev zůstanou květy vyteče Rádio hrálo pusťte ho bylo slyšet strop Se sesouvá padal ještě stále a pořád Zafoukal vítr protáhl se mezi skalami aniž Duše země se napije nerozumíš Odchody jsou nutné přichází večer a s Večerem se touha neviditelně stane By byl cítit pád ne pád bez Pádu není vstávání opojení posedlých Se rýsovala z propasti až nahoru modlitba není Viditelnou na stole noc a chléb voda před Odchodem se políbíme cesta bude dlouhá Někteří myslí, že každá někam vede 80 81
39. Prosil jsem aby mi vysvětlili jak se dostanu Co nejrychleji ven ale nerozuměl jsem ničemu Co řekli anebo oni nerozuměli ničemu Nemůžu říct že bych přímo zakopl Nejdřív se mi zdálo že je tma ale Na druhou stranu nebyla i když v určitém Smyslu nejspíš byla zmocňovala se mě Sklíčenost zachytil jsem za kliku tehdy se Stalo co se rádo stává pomyslíš že Už nevíš proč se připravuješ na cestu budu Vědět ještě i na konci mám právo vědět Šel jsem na hřbitov byla noc dveře Byly zamčené zase jsem nevěděl jak Se mám dostat ven být svobodný jak daleko Ze slovinštiny přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar 82 83
Narodil se v roce 1957 v italském S. Daniele del Friuli (oblast Udine), básník a organizátor kulturních aktivit, vydal patnáct publikací v nakladatelství Edizioni Culturaglobale, zorganizoval dvacet sedm národních a mezinárodních výstav, vedl osm ročníků mezinárodní literární ceny Vileg novella dal Judri, mezinárodní soutěž Filari in versi, Festival Itinerante Internazionali di Poesia Acque di acqua, čtyři ročníky festivalu Festival del libro e dell informazione Cormònslibri, a další přibližně dvě stovky autorských čtení, hudebních představení, divadla a tance atd. Jeho básně byly oceněny na mnoha mezinárodních soutěžích a publikovány v různých antologiích. Byly publikovány v italských, rakouských a slovinských časopisech, největší výbor pak vyšel v makedonském literárním časopise AKT. Renzo Furlano 84 85
Hledám se mezi zrnky písku Ty jenž soudíš neptej se mě kdo jsem kam moje nejisté kroky vedou. Zeptej se mě co bych chtěl když písek drsně protéká pod mýma nohama. Nekonečno Já bych jen chtěl v tenké noci provoněné svěžestí mluvit o nekonečnu a ukazovat přitom v indigu pozadí hvězd. Racek si hraje se mnou a s povětřím v tichu hlubokého hřmotu větru a moře. Nebe jež se odívá svátečně v noci svatého Lorenza do elegantního srpnového indiga. Zářivé hvězdy padají pro každou slzu jež smáčí košili. Mezi zrnky vlhkého písku ztratí se pohled v marném pátrání po kometě. 86 87
Poslední píseň Někdy / mám slitování / sám se sebou zatímco vítr mi přináší po nebi Píseň hromů (američtí indiáni Ojibway Chippewa) Dříve nebo později se to stane a moje cesta se zastaví když umřu bude plakat země která mě přijme nebo budu plakat já? země. země potřísněná krví a rozdupaná záští v ní nechci shnít když umřu když umřu jen doufám že toho dne nebude slunečno když umřu neobleču se svátečně toho dne odejdu takhle v klidu když umřu němé zvony budou poslouchat píseň ptáků na jaře jako svobodní indiáni před amerikou na strom vyzvedněte mé tělo když umřu ohřívaný sluncem osvětlený měsícem voda mě bude laskat ve svém volném letu když umřu uslyším šustění měsíčního hedvábí které v kousku stínu projde za mrakem když umřu poslední noty flétny rozvlní ve větru jenž křičí Tady budu já 88 89
Prokletý básník Chuť myšlenky starodávná modř nekonečného moře v písku otisk voní láskou hladí mě myšlenka básníka prokletého jenž se opije svými myšlenkami pokračuje v psaní o klesání a stoupání sní v pokoji sám, se vzduchem a slovy tančí v prázdnu těsném polibek opuštění Z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni píše slova lásky jež se stydí vyslovit ze strachu že ho odhalí staví sny z písku jenž ujíždí nic neznamená let papírového draka 90 91
Slovenský básník, narozen roku 1968, je autorem několika knih filosofických aforismů přičemž Epigraffiti (2001) a Znaky a príznaky (2003) vyšly souhrnně pod názvem Signs & Symptoms také v angličtině a experimentálních novel Krídlovanie (2006) a Agnómia (2008), které právě vycházejí v českém překladu pod názvem Na křídlech/agnomie. Gálovy žánrově těžko zařaditelné texty jsou součástí mnoha zahraničních antologií. Róbert Gál 92 93 Foto: Barbora Bulková
PATRIŤ NIE Svet, zredukovaný iba na to, čo mám rád. Bublina. Ak vyjdeme z matematickej poučky o rovnako nekonečnom počte bodov v úseku priestoru akejkoľvek dĺžky, neznamená to napríklad, že medzi hlukom a mlčaním je rovnaké množstvo bodov, ako je medzi mlčaním a tichom? Majúc to namierené tam, odkiaľ prišli, utiekajú sa jeden k druhému. Bratia. Ich cesty sú naznačené návratom, ale k čomu, to nevieme. Schody, ktorými možno stúpať, rozširujú priestor chodby až na nepoznanie. Prichádzajú k dverám jedného z bytov s vysokými stropmi. Tam zazvonia a vstúpia. Podávajú sa nejaké nápoje, šum hlasov strieda prekrikovanie jedného cez druhý. Priestor obývačky je čo nevidieť príjemne zadymený. Vo vedľajšej izbe oprené o stenu stojí pianíno. Vrhám sa k nemu. Keby ma vtedy niekto pozoroval, videl by nerv našej rodiny, ktorý s nedisciplínou vlastnou vášni pozvoľna strháva celé to napätie do elektrizujúcich prstov, odhodlane búšiacich niekam, kde vydať zvuk znamená zaznamenať. A nedostatok vlastného eliminovať cudzím? Ale čo je to cudzie? Môže niečo niekam nepatriť v konkrétnych hraniciach tohto obmedzenia? Je to, v čom usadzujeme vlastné vyberaním z cudzieho, alebo naopak cudzie vyberaním z toho, čo vyberieme z vlastného ako nami definovanú množinu jeho cudzostí? Paradox je myšlienka, ktorá hraničí s činom. Pozorujem slečnu M pri porcovaní potravy. Sa vždy nadýchne, aby mohla pri spočitovaní povedať svoje, nie, aby to mohla odverklíkovať. Nádych vždy presne nadávkovaný výdychom, akoby priestor medzi jedným a druhým bol úplne irelevantný. Hlad upokojený hneď na začiatku, pre istotu vopred. Hrôzu naháňajúca svätica s uzamknutými perami, ktorá sa roky mas(a) k(r)uje, aby jej štebot zvnútra klietky vtákov bol stále rovnako oduševnený. Prehliadka radosti akoby inej radosti nebolo. Široké gesto prijatia všetkého, čo je v opozícii a čo je v danej chvíli jednoducho slabšie. Naplánovaná možnosť, ktorá sa dostane do minulosti aj bez prítomnosti. Celoživotný koncept celého života. Všetko, čo postupom času znehybnieva a čoho ingrediencie tuhnú do ťažko nahmatateľných obsahov na dne vedomia, akoby vedomie malo nejaké dno. Vzájomne prenasledovaní, a tým jeden druhému oporou, ponachádzaní neskôr v podobe skeletov na dne oceánu jednojediného mozgu. Mozgu, ktorý medzitým zjadernatieva. 94 95
Lebo ako inak nazvať jeho úpornú snahu odháňať hrôzu jej každodenným denunciovaním, vytesňovaním z myšlienky, ktorá je tým pádom o niečo suchšia, akoby mala. Ale kde je to mokré z nej, a čo je to? A ako to oddeliť, a prečo to vôbec oddeľovať? Prečo je bolesť tým, čo trčí zo zraneného tela srdca ako nevyslovená glorifikácia aktu zraňovania? Ako možno oddeliť bolesť od príčiny, akoby jedno s druhým už ani nesúviselo? A podobne. U detí je pojem smrteľnosti abstraktný, a pritom nič nie je konkrétnejšie, ako je tento abstraktný pojem smrteľnosti. Je ako váza, ktorej pojem predpokladá jej rozbiteľnosť, ale iba abstraktne, pretože konkrétne si to predstaviť nedokáže. Čo spôsobuje súdržnosť tak abstraktných predstáv? Je súdržnosť súdržného ontologickým argumentom proti nesúdržnosti nesúdržného? A ak áno, tak akým právom? Z nedostatku iných životodárnych aktivít vyplývajúce chrlenie humoru a lúzerstvo preoblečené za pokoru. (Z rukopisu pripravovanej knihy Uzly) 96 97