Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti Ověření využitelnosti metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella v managementu populací Bakalářská práce Brno 2012 David Šeffer
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Ověření využitelnosti metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella v managementu populací zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně 3. 4. 2012 Podpis studenta
Abstract Šeffer, D. A Verification of Mitchell s Method for Aging Deer in Population Management. Bachelor Thesis. Brno: MENDELU in Brno, 2012. This thesis deals with the Mitchell s method used in sample of lower jaw of female red deer processing. The research was primarily focused on detection of the Mitchell s method functionality for collected samples. Furthermore, the obtained results were compared to the method based on age determination according to the wear of molars. After the age determination of samples, used methods were compared and evaluated. The Mitchell s method is usable for age determination of female red deer, but because of its technical complexity mainly for creating aging charts, which would make the age determination easier and more accurate, or as an additional laboratory method. Abstrakt Šeffer, D. Ověření využitelnosti metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella v managementu populací. Bakalářská práce. Brno: MENDELU v Brně, 2012. Tato práce zpracovává vzorky spodních čelistí jelení holé zvěře dle metody Mitchell. Výzkum je v prvé řadě zaměřen na zjištění funkčnosti metody Mitchell na shromážděných vzorcích. Dále jsou získané výsledky porovnány s metodou založenou na určování věku dle ubrusu molárů. Po určení věku na vzorcích, jsou tyto metody porovnány a vyhodnoceny. Metoda Mitchell je u jelení holé zvěře využitelná, kvůli své technické náročnosti by však její uplatnění mohlo spočívat především pro sestavování vzorových věkových řad, které by usnadnily a zpřesnily určení věku dle ubrusu moláru, nebo jako doplňková laboratorní metoda. Klíčová slova Metoda Mitchell, holá zvěř, cementové vrstvy, molárl.
Obsah 5 Obsah 1 Úvod 7 2 Cíl práce 8 3 Literární přehled 9 3.1 Počátky chovu jelení zvěře v českých zemích... 9 3.2 Vznik dnešního způsobu chovu jelení zvěře... 11 3.2.1 Plán hospodaření... 12 3.2.2 Přikrmování jelení zvěře... 13 3.2.3 Ochrana jelení zvěře... 14 3.3 Průběrný odstřel jelení zvěře... 14 3.3.1 Plánování chovu a lovu... 14 3.3.2 Zásady průběrného lovu... 14 3.3.3 Průběrný odstřel holé zvěře a laní... 16 3.3.4 Posouzení kvality průběrného odlovu... 18 3.4 Kontroly stavu populace... 18 3.4.1 Zpětné sčítání... 19 3.4.2 Sčítání zvěře u krmných zařízení... 20 3.4.3 Přímé pozorování... 20 3.4.4 Sčítání zvěře na čekané z mysliveckých zařízení... 20 3.4.5 Sčítání naháňkou... 21 3.4.6 Sčítání zvěře na obnově... 21 3.5 Určování věku žívé zvěře... 22 3.6 Určování věku ulovené zvěře dle chrupu... 22 3.6.1 Vývin zubů a výměna mléčného chrupu za trvalý... 22 3.6.2 Řezáky... 23 3.6.3 Biegerova metoda... 24 3.6.4 Eidmannova metoda... 25 3.6.5 Změny na stoličkách... 26 3.6.6 Budenzova metoda... 27 3.6.7 Metoda Mitchell... 27
Obsah 6 3.7 Struktura a rozvoj populace jelení zvěře... 28 3.8 Legislativa... 31 4 Metodika 33 4.1 Hodnocení metodou určování věku zvěře dle opotřebení chrupu... 34 4.1.1 Zpracování moláru M1... 34 4.1.2 Zpracování moláru P3... 34 4.2 Použití metody Mitchell... 35 5 Výsledky 37 5.1 Srovnání metody Mitchell a vizuální metody určení věku...37 5.2 Použití metody Mitchell pro holou zvěř... 38 6 Diskuse 40 7 Závěř 41 8 Summary 42 9 Literatura 43 10 Seznam příloh 46
Úvod 7 1 Úvod V současné době vliv civilizace nepříznivě působí na kvalitu a stav přírody, krajiny a zvěře, jež se v ní nachází. Tato situace nás nutí k zamyšlení nad těmito vlivy a snaze zlepšit tuto situaci vhodnějšími způsoby hospodaření v této krajině a tím dlouhodobě zajistit toto přírodní bohatství pro další generace. Správným způsobem trvale udržitelného hospodaření v krajině, jejíž součástí je i zvěř, můžeme docílit vhodných podmínek pro stabilitu ekosystému a jejímu rozvoji. Jelení zvěř je významným faktorem, který ovlivňuje stabilitu lesního ekosystému a současně má zásadní vliv na ozdravení lesa. Vhodný způsob chovu jelení zvěře má vliv nejen na její kvalitu, ale i na kvalitu lesního ekosystému. Základem správného hospodaření s jelení zvěří je vhodná struktura populace, jež udržujeme plánovaným odlovem, kde má věk ulovené zvěře zásadní význam. Při stanovení chovné hodnoty úlovků se používá celá řada specifických metod pro určování věku spárkaté zvěře. Tyto metody využívané pro určování věku spárkaté zvěře se navzájem liší v náročnosti a odbornosti měření. Všechny tyto metody vedou k přesnému určení věku a následně i chovné hodnoty zvěře. Mezi nejpřesnější metody patří ty laboratorní, které se vyznačují vysokou přesností určení věku, ale také náročností na provedení měření. Jednou z těchto metod, jež je založena na kumulaci cementových vrstev mezi kořeny moláru M1, je nazývána Mitchellova.
Cíl práce 8 2 Cíl práce Cílem práce je ověřit na sebraném materiálu - čelistech jelení zvěře samičího pohlaví využitelnost již v minulosti publikované laboratorní metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella, založené na kumulaci vrstev náhradního zubního cementu v prostoru mezi kořeny prvního moláru. Během výzkumu chci zhodnotit přesnost a využitelnost Mitchellovy metody u jelení holé zvěře, zjistit, zda je u laní stejně přesná a čitelnost cementových vrstev snadno určitelná, jako u jelenů (samců). Výsledky chci následně vyhodnotit a porovnat s vizuální metodou, jež je založen na ubrusu molárů na spodní čelisti jelení zvěř. Následně chci srovnáním Mitchellovy metody s vizuální metodou ubrusu chrupu, zjistit případné věkové rozdíly v odhadu, určení věku a zhodnotit využitelnost těchto metod v praxi.
Literární přehled 9 3 Literární přehled 3.1 Počátky chovu jelení zvěře v českých zemích Jelen u nás byl první lovnou zvěří, pro kterou se stavěli obory. Počátky oborních chovů jelení zvěře v českých zemích spadají do první poloviny 14. století, do doby lucemburské (Andreska, 1993). Chov jelení zvěře se v našem státě nejvíce rozvinul v 17. až 19 století, kdy se panovníci a šlechta bavili okázalými lovy. Byla zde snaha chovat co největší množství zvěře na malé ploše, čímž se snáze dosahovalo požadovaného výsledku, čímž byl co možná největší výřad na konci lovu. Mnohokrát byla položena otázka, proč vlastně byly zakládány oborní chovy zvěře. Není nijak těžké to vysvětlit. Především to souviselo s všeobecným hospodářským vzestupem doby Přemysla Otakara II. a dob pozdějších. Tehdy k nám přicházelo ze západní Evropy množství novinek, ať už šlo o zakládání a výstavbu měst s hojnou řemeslnou výrobou a nebo o velkolepé vinařství za Karla IV. Západní Evropa znala oborní chovy zvěře již dříve, protože tam byla zvěř ve volnosti dříve vytlačena z celých oblastí a místy vyhubena. U nás s postupující kolonizací ve 12. a 13. století jistě také ubývalo zvěře, o tom nemůže být pochyb. Obora s jelení a srnčí zvěří znamenala i u nás určitý hospodářský pokrok ve smyslu produkce zvěřiny. Byla stálou zásobárnou živé zvěře, odkud mohla být dodána do kuchyně zvěřina kdykoliv podle potřeby. Nahradila se alespoň částečně ubývající zvěř ve volné přírodě. A konečně skýtala obora možnost pohodlnějšího lovu, když si to panovník, nebo jiný velmož přál. Oborních chovů zvěře bylo v našich zemích velice mnoho. Bez nadsázky se dá říci, že skoro každé panství mívalo svoji oboru, a to i panství docela malá (Andreska,1993). Během 18. století probíhaly značné konflikty mezi hospodářskými potřebami doby a panskou myslivostí, útisk pracujícího lidu na úseku myslivosti se projevoval zejména pustošením polí při panských honech a nadměrnými stavy zvěře (Forst, 1975). V tehdejší době nebylo výjimkou, že lidé odmítali na polích sít, pro škody způsobené zvěří. Především černá zvěř působila největší škody jak na úrodě, tak
Literární přehled 10 i na přírůstku jiných druhů zvěře. Teprve až v roce 1786, kdy byl vydán řád o myslivosti, bylo poddaným uleveno v loveckých robotách a majitelé honiteb byli nuceni škody napáchané zvěří hradit. Způsoby lovu, jimiž se šlechta bavila, byli v tehdejší době velmi náročné vyžadovaly školený personál, což byli myslivci, jež museli do učení a po složení zkoušky obdrželi výuční list. Touha šlechty po vysokých úlovcích jelení zvěře, charakteristická pro dobu baroka, pobízela lesní a lovecký personál, aby usiloval o stálé zvyšování stavů jelenů v lesích. Na jedné straně byly v té době likvidovány poslední zbytky vlků, rysů a medvědů, na druhé straně se jelení zvěř pečlivě hájila a přikrmovala. Výsledky se dostavily v 18. století, kdy u nás bylo dosaženo nejvyšších stavů jelení zvěře, jaké naše země zaznamenala (Andreska, 1993). Během 18. století nastala v tehdejším hospodářství tzv. dřevní krize. Do této doby se lesy pouze těžily místo zalesňování se spoléhalo na přirozenou obnovu. V lesích se tehdy pálilo dřevěné uhlí, jelikož minerální uhlí nebylo v Čechách ještě známo. Velkou spotřebu dřeva měli také skláři. Tyto výroby probíhaly tím způsobem, že se dřevo absolutně vytěžilo a následně se výroba přesunula na jinou lokalitu. Negativní vliv na obnovu lesních porostů měl také dobytek, jež se v lesích nechával pást. Na základě této špatné situace se císařovna Marie Terezie rozhodla sestavit dobře promyšlený lesní řád. Zpracováním návrhu lesního řádu byl pověřen lesní mistr z Chlumce nad Cidlinou, František Rang. Jeho návrh byl tak promyšlený a dokonalý, že byl ve Vídni beze změny schválen a dne 5. dubna 1754 vydán jako,,císařský královský patent lesů a dříví v království českém se týkající. Patent sice nikomu výslovně nezakazoval chovat zvěř, ale uložil vrchnostem, aby ohradila nové seče a prázdná místa, aby tam zvěř nemohla škodit mladým stromkům. Hospodářské tendence 2. poloviny 18. století však byly nakloněny zejména ochraně rolnictví. Vláda činila vše pro ochranu a rozvoj zemědělství. A při tom dostávala neustálé stížnosti na panskou myslivost a na zvěř, která noc co noc ničila na polích panských i poddanských. Po roce 1765 dala Marie Terezie omezit stavy zvěře na komorních statcích. To omezení nepřinášelo požadované výsledky, a proto 18. 9. 1766 vydala patent o povinnosti hrazení škod, způsobených
Literární přehled 11 zvěří. Josef II. oproti Marii Terezii se šlechtou v žádném případě nejednal. Roku 1786 vydal svůj vlastní lovecký řád. Na jedné straně velice novátorský, na druhé straně výstřední, jak bylo u tohoto panovníka zvykem. Zrušil všechna předcházející nařízení o myslivosti. V novém zákoně shrnul vše, co zaručí majitelům honiteb jejich práva a zemědělcům plody jejich práce proti nepříznivému loveckému požitkářství. Lovecký řád znovu stanovil povinnost hrazení škod zvěří. Krajské úřady měly zajišťovat snížení stavu zvěře tam, kde zvěř škodí kulturám. Stav rolnický a měšťanský byl z myslivosti vyloučen. Z nepochopitelných důvodů byla zakázána dohledávka postřelené zvěře a v neposlední řadě byla zrušena i doba hájení zvěře. Zvěř mohla být lovena kdykoliv, podobně jako mohl být kdykoliv poražen domácí dobytek (Andreska, 1993). Naštěstí panství si v praxi zavedla své vlastní doplňky k loveckému řádu, v nichž uváděla, že zvěř nesmí být lovena, až na výjimku doby lovu. Po smrti Josefa II. se šlechta pokoušela opět upravit lesnický řád opět ve svůj prospěch. V této době řád však plně fungoval, a proto byly snahy šlechty zbytečné. Další zásadní vliv na obornictví v našem státě měla druhá světová válka, během níž zanikla řada obor a valná část ostatních přišla buď o zvěř, nebo o oplocení. Teprve v šedesátých letech tohoto století dochází k určité renesanci obornictví v našem státě, oborní objekty, které se zachovaly, se dávají do pořádku a vzniká celá řada obor nových (Lochman, 1985). Je známo, že jelení zvěř není nejvhodnějším druhem pro chov v oboře. Mnohem vhodnější je například muflon, nebo černá zvěř, kteří nejsou tak nároční na rozlohu obory a také její úživnost. Z uvedeného vyplývá, že chov jelení zvěře jako jediného, nebo hlavního druhu v oboře je značně nákladnější než chov zvěře jiné. 3.2 Vznik dnešního způsobu chovu jelení zvěře Pokrokový způsob chovu jelení zvěře popsal doc. ing. dr. Josef Nečas, který v letech 1957-1958 podal návrh na zřízení ucelených územních oblastí chovu jelení zvěře. Ve své knize,,jelení zvěř jež napsal v roce 1959, pojednává o tom, že ideální by pro chov jelení zvěře byla územně celistvá oblast, z níž migruje ur-
Literární přehled 12 čitá část zvěře, byla jen jednou honitbou. Ta by následně mohla cílevědomě plánovat kmenový stav zvěře pro celou oblast. Převážná většina oblastí s jelení zvěří byla rozdělována na malé honitby, jež vedlo k postupnému snižování kvality chovu zvěře. Jako odpověď na toto jednání byl vypracován návrh, jež by upustil od sčítání zvěře. Návrh uvádí, že plánovacími oblastmi by měli být vždy ty oblasti, v nichž se jelení zvěř stále zdržuje a kde tudíž vzniká možnost s ní dobře a trvale hospodařit. Celistvé oblasti mají mít takovou nejmenší rozlohu, na které je možno s ohledem na úživnost a lesnické zájmy držet stálý stav jelení zvěře. Nejvyšší přípustná rozloha celistvé oblasti má být tak velká, aby ji bylo možno ještě chovatelsky a organizačně účinně zvládnout. Svoje názory dokázal také doc. ing. dr. Nečas ještě za svého života prosadit a výnosem ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství byly ustanoveny v roce 1962 oblasti pro chov jelení zvěře (Lochman, 1985). Funkčnost jeleních oblastí je již časem ověřena a jejich principy jsou v našich podmínkách poměrně snadno realizovatelné. Konečné výsledky však záleží na chovatelských odbornících. Na našem území se vyskytují lokality, např. Žďárské vrchy, kde myšlenka J. Nečase plně funguje a kde se dosahuje výborných výsledků, jak ve směru organizačním, tak i kvalitě zvěře. 3.2.1 Plán hospodaření Úkolem při hospodaření se zvěří je udržování rovnováhy v přírodě pomocí regulace jejích stavů s ohledem na únosnost prostředí. Dosažení žádané rovnováhy je ovšem komplikované nedostatkem odborných informací pro určení početnosti zvěře a jejích dopadů na vegetaci a také tím, že chov zvěře má biologické, hospodářské, právní, myslivecké, sociální i politické důsledky. Výsledkem různorodosti pohledů a chybějících informací je pak častý nesoulad mezi plány a skutečností (http://www.silvarium.cz citováno 3. 4. 2012). Myslivecké hospodaření podléhá řízení státní správou myslivosti. Nejvyšším orgánem státní správy myslivosti je Ministerstvo zemědělství, konkrétní výkon státní správy myslivosti pak provádějí obce. Státní správa dohlíží na to, aby bylo
Literární přehled 13 myslivecké hospodaření prováděno uživateli honiteb dle zákona, a dle pravidel stanovených v rozhodnutí o honitbě (http.://www.svarohactive.cz citováno 3. 4. 2012). Podle 36 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, je uživatel honitby povinen vypracovat každoročně plán mysliveckého hospodaření v honitbě (dále jen plán ). Při vypracování plánu uživatel honitby vychází z posouzení celkového stavu ekosystému, výsledku porovnání kontrolních srovnávacích ploch a výše škod způsobených v uplynulém období zvěří na lesních a zemědělských porostech, z výsledků sčítání zvěře, ze stanovených minimálních a normovaných stavů zvěře, poměrů pohlaví a koeficientů očekávané produkce, jakož i ze záměrů, které byly uvedeny v návrhu na uznání honitby. V části týkající se mysliveckého hospodaření se uvádí i zamýšlené zazvěřování, výstavba mysliveckých zařízení, opatření v péči o zvěř a při ochraně a zlepšování životních podmínek zvěře. Jestliže je honitba v oblasti chovu zvěře, vychází plán ze závěrů a doporučení orgánu státní správy myslivosti, který vymezil příslušnou oblast chovu zvěře (www.kraj-lbc.cz citováno 3. 4. 2012). 3.2.2 Přikrmování jelení zvěře O nutnosti přikrmovat jelení zvěř v zimním období v našich podmínkách není třeba diskutovat. Tato nutnost je též zakotvena v zákoně o myslivosti, neboť současný stav většiny našich lesů, které tvoří v zimě hlavní životní prostředí jelení zvěře, jí neposkytuje dostatek přirozené potravy, na které by neměl zájem lesní hospodář. Není-li jelení zvěř dostatečně přikrmována, vznikají značné škody na lesních porostech, což je nejenom hospodářsky, ale i celospolečensky neúnosné. Základními předpoklady úspěšného zimního přikrmování jelení zvěře je jeho pravidelnost a vhodný začátek a konec (Lochman, 1985). Významnou roli při zimním přikrmování jelení zvěře má kvalita a množství podávaného krmiva, stejně jako velikost a funkčnost zařízení, z nichž je krmivo zvěři podáváno. Důležitá je také plynulost předkládání potravy zvěři. Přerušením, nebo dokonce předčasným ukončením přísunu krmiva mohou vzniknout fatální následky. Zvěř navyklá na pravidelný přísun krmiva bude v případě jeho
Literární přehled 14 nedostatku znatelně strádat. Hladová zvěř se okamžitě zaměří na lesní porost, jehož kvalitu znatelně ovlivní okusem a ohryzem. 3.2.3 Ochrana jelení zvěře V lesích českých zemí se již v dnešní době téměř nevyskytují velké šelmy, jako je vlk, rys a medvěd. Z tohoto důvodu nemá jelení zvěř krom člověka a pytlačících psů žádné nepřátele. Z tohoto důvodu musí být přirozená selekce ovlivněna člověkem a to průběrným odstřelem. Průběrný odstřel má za cíl odstranění nemocných, slabých, přestárlých a nevhodných jedinců, jež do chovu nepatří. Rozhodování myslivce při průběrném odlovu nemusí být vždy správné. Jeho rozhodnutí by mělo vycházet ze zkušeností a znalostí zvěře. Předcházení průběrnému odstřelu holé zvěře a podpoření přirozené selekce je jedním z důvodů, proč v některých evropských státech zavádí do přírody rysa a zároveň se uvažuje i o vysazení jiných velkých šelem, ty provádějí negativní selekci v tom smyslu, že odstraňují přestárlou a nemocnou zvěř (Řehák, 1998). 3.3 Průběrný odstřel jelení zvěře 3.3.1 Plánování chovu a lovu Plán lovu a chovu je založen v první řadě na výsledcích sčítání v oblasti chovu zvěře. Z tohoto důvodu se vypracovává celkový plán lovu a posléze se plán rozpracovává na honitby. Při vytváření plánu lovu se berou na zřetel přírodní poměry a podmínky v honitbě. Součástí plánu by měli být i záměry s chovem jelení holé zvěře. Dále pak je vhodné zvažovat další okolnosti, jako je např. úroveň dodržování zásad průběrnosti v honitbách, celkové výsledky honitby v chovu jelení zvěře a postupné umožnění lovu jelenů, kteří jsou již za zenitem (Řehák, 1998). 3.3.2 Zásady průběrného lovu Správně prováděný odlov veškeré jelení zvěře (zejména laní) má zásadní význam pro úspěch chovu. Tím rozumíme vytvoření zdravé a silné populace. Základním způsobem regulace početních stavů jelení zvěře v honitbách je odborně prováděný individuální průběrný odstřel. Ten by měl nahradit přirozený výběr,
Literární přehled 15 který dříve prováděly velké šelmy, nemoci a strádání v době nouze. Správně prováděný průběrný odstřel má nejen příznivý vliv na jakost zvěře, ale ve svých důsledcích i na prostředí, ve kterém zvěř žije (snižování škod). Takto provedený odstřel by v rámci plánu chovu a lovu měl zaručit, že celkové složení populace jelení zvěře bude vyhovovat, jak kapacitě prostředí, tak biologickým potřebám jelení zvěře. Musí být dbáno na to, aby byly skutečné počty zvěře v honitbách totožné s normovanými stavy zvěře, při optimálním rozvrstvení populace dle pohlaví a věku (Řehák, 1998). Průběrný odstřel jelení zvěře by se měl zaměřit dle poznatků praxe a vědy na všechny kategorie zvěře. Vhodné je začít s průběrným odlovem u mladých jedinců, čímž předcházíme tomu, aby nevhodní mladí jedinci zhoršili kvalitu chovu. Proto, aby byl průběrný odstřel jelení zvěře správný, se předpokládá, že jej bude provádět zkušený myslivec se znalostmi v určování věku jelení živé zvěře, který bude také seznámen s podmínkami průběrného odstřelu. Hlavní zásady průběrného odstřelu by měl znát každý myslivec, jež jej provádí. Proto je vhodné vyhotovit informační materiály ve formě brožury, kterou myslivci obdrží. Je vhodné, ne však povinné, aby součástí průběrného odlovu, jak jelena, tak i zvěře holé bylo předkládání spodních čelistí ke kontrole věku uloveného kusu zvěře. Shromažďování spodních čelistí u samčí, ale i holé jelení zvěře má zásadní uplatnění především v oblastech chovu, jež teprve začínají s aplikací průběrného lovu a nemají zhotoveny vlastní poznatky o kritériích výběru. Získáváním těchto výsledků si během několika let v začínající oblasti vytvoří vlastní ukazatele průběrnosti, jež se dále využijí pro zlepšení kvality chovu jelení zvěře v lokalitě. Je samozřejmě nezbytné zpětně zásady průběrného odlovu podle rozboru výsledků odlovu prověřit a případně upravit. Je nutné zaměřit se hned od počátku na hodnocení zvěře holé, především laní. K této činnosti je ovšem nutné provádět systematicky hodnocení ulovené zvěře a výsledky řádně zpracovávat tak, aby poskytly potřebné informace. Dá se konstatovat, že provádění odstřelu a jeho hodnocení jsou na sobě přímo závislé. Na základě získaných výsledků hodnocení lovu a úrovně zvěře v chovu je možné dále zásady průběrného odlovu upravovat a to zejména zpřísnit, nebo naopak změkčovat jednotlivá kritéria (váha, délka lodyh, počet výsad, bodová hodnota CIC atd.). Může se totiž stát, že dlouhodo-
Literární přehled 16 bějším dodržováním zásad průběrného lovu (mimo dalších příčin) budou při zlepšení kvality zvěře stávající kritéria příliš tvrdá a bude nutné, aby bylo možné naplnit plány lovu, některé hodnoty lovnosti uvolnit. Zde je třeba zdůraznit, že pouhé hodnocení trofejí je nedostatečné, pokud není realizováno především hodnocení laní (Řehák, 1998). 3.3.3 Průběrný odstřel holé zvěře a laní Průběrný odstřel jelení holé zvěře je jednou z nejdůležitějších chovatelských zásahů myslivce. Úkolem průběrného odstřelu je odstranit z chovu jedince nemocné, podprůměrné, špatné, či nedostatečně vyvinuté. Průběrný odstřel jelení zvěře je všeobecné uznávanou metodou, je při správném dodržování zásad vede k všestrannému zlepšení jakosti zvěře, a to odstraněním všeho špatného a nevhodného k chovu a zanechání zdravých a nadějných jedinců. Při průběrném odstřelu laní a kolouchů je hlavním úkolem zbavit aktuální stav zvěře všech laní a kolouchů, jež jsou slabé a nemocné. Mimo jiné je také úkolem odstřelu plánovitě upravovat stavy laní a jejich potomků, aby nedošlo k překročení potřebného přebytku. Převážná většina myslivců nerada loví vodící laň. Při lovu laně, jež vodí koloucha je zodpovědnost myslivce dvojnásobná, jelikož musí ulovit oba kusy. Z těchto důvodů panuje už dlouhá léta nechuť ke střílení laní, která mimo jiné způsobuje též příliš vysoký nárůst laní ve většině našich oblastí chovu. Chcemeli však mluvit o řízeném a cílevědomém hospodaření s jelení zvěří a souhlasímeli s významem průběrného odstřelu pro zvyšování celkové kvality stavů, musíme laně lovit. Nejraději a také nejsnáze plní myslivci tento požadavek v čiplenkách, které jsou v době lovu ve druhém roce života, v tomto věku ještě kolouchy nevodí (Řehák, 1998). Při lovu laní ve věku nad tři roky má často zásadní význam hledisko a to, jestliže laň vodí nebo ne. Jistě, že je to významný argument, ale nesmí být jediný. Myslivec musí mít jistotu, že laň koloucha nevodí, především na začátku doby lovu se stává, že laň koloucha odkládá v době, když odchází na pastvu. Vhodné je být při lovu trpělivý a snažit se posoudit stav vemínka. V případě, že laň koloucha nevodí, je pravděpodobné, že o něj v předchozí době přišla
Literární přehled 17 a pravděpodobně bude příštím rokem klást. Z tohoto důvodu by měl myslivec nevodící laně posuzovat i ze zdravotního hlediska. Při průběrném odstřelu laní postihujeme dále všechny kusy vysloveně slabé a podprůměrné. Jsou to většinou kusy, které jsme nesprávně posoudili ve věku laněček (nebo laněk), nebo které v těchto věkových stádiích unikly naší pozornosti. Tyto laně však většinou vodí kolouchy. A tím se dostáváme k nejodpovědnějšímu úkolu při průběrném odstřelu holé zvěře, tj. k odstřelu nežádoucí vodící laně. Nedostatečná vyspělost matky, pro niž jsme se rozhodli ji odstřelit, se zpravidla přenáší i na jejího koloucha. Musíme proto v tomto případě ulovit oba kusy, koloucha i laň. Nezdravá nebo přestárlá laň je sice pojem běžně používaný ve všech návodech, příručkách a knihách, kde je vesměs jejich odstřel doporučován. Poznat ale nezdravou laň ve volné přírodě je většinou značně obtížné často i pro odborníka (Lochman, 1985). Všeobecně tradované a stále opakovaně znaky nemocného kusu, jako je zježená srst, silná vyhublost apod. nacházíme většinou pouze u jedinců, kteří jsou prakticky před úhynem. U méně nemocných laní však nejsou vnější znaky nijak markantní. Rozhodujícím činitelem zde bude stále tělesná kondice a celkový vzhled kusu ve srovnání s ostatními. Snadnější situaci má pozorovatel u laní přestárlých. Zde však je třeba vycházet z předpokladu, že u dobře vyvinutých a zdravých laní jsou pro nás zhruba stejně chovatelsky vhodné laně od 3, až do 10 tel. Zejména významné pro chov jsou laně středního věku, asi od pátého do devátého roku života, kdy jsou na vrcholu svých fyzických schopností, vykonávají vesměs funkce vedoucích laní a svými zkušenostmi jsou neocenitelnou složkou stavů jelení zvěře. Tyto laně bychom v zásadě neměli lovit, nevyskytne-li se nějaká mimořádná situace, jako je poranění nebo onemocnění. Laně této kategorie se starají o bezpečnost tlupy holé zvěře a též jejich rodinní příslušníci, pohybující se v čele tlupy hned za svojí matkou, jsou zpravidla obezřetní a bystře reagují na okolí. Za vedoucí laní chodívají v tlupě ostatní dospělé laně podle pořadí své důležitosti, se svými rodinami. Teprve v zadní polovině tlupy nacházíme jedince, kteří stojí mimo užší svazky rodin a kteří jsou vhodní k průběrnému odstřelu. Kromě nemocných kusů, osiřelých kolouchů nebo planých laní zde nacházíme i přestárlé laně, které klesly v hierarchii významu až na konec tlupy.
Literární přehled 18 Přestárlá laň může někdy ještě vodit potomka. Pak se musíme snažit ulovit oba kusy (Řehák, 1998). 3.3.4 Posouzení kvality průběrného odlovu Průběrnému odstřelu holé zvěře jelení je třeba věnovat daleko větší péči a pozornost, než jaké se dosud těší. To napsal Nečas již v roce 1963. Mnohé se zlepšilo, máme dnes oblasti i některé chovatele, kteří si tuto starou moudrost uvědomují a starají se o její naplnění, ale v širokém chovatelském průměru nemůžeme být ještě spokojení. Stále ještě se pod pojmem průběrný odstřel vidí spíš jelení paroží než holá zvěř, stále ještě není v podvědomí široké obce chovatelů jelení zvěře, že dobře vyvinutá, silná a zdravá laň a její silný kolouch ovlivňují základy silných trofejí u samčích jedinců mnohem více, než jeleni sami (Řehák, 1998). Je zřejmé, že pro odpovědný odstřel jelenů i holé zvěře, je základem dobrá znalost jak místní zvěře a podmínek v honitbě, tak i věku olovené zvěře a současně i její hmotnost. I když je u jelenů známou povinností předkládání trofejí s celou lebkou a spodní čelistí pro posouzení věku, u holé jelení zvěře je tato činnost velmi často opomíjena. Každý myslivecký hospodář, jemuž se v honitbě vyskytuje jelení zvěř, by měl znát průměrnou hmotnost holé jelení zvěře, jež určí na základě věku zvěře. Jen tímto způsobem hospodář může posoudit, zda byl ulovený kus sloven správně, zda nebyl podprůměrný, či nadprůměrný. Tato činnost slouží, jako kontrola správného provádění chovu jelení zvěře. 3.4 Kontroly stavu populace Zjištění skutečného stavu počtu jelení zvěře, žijící na daném území, je jedním z nejzásadnějších problémů správného hospodaření se zvěří. Sčítání zvěře je nutno považovat nejen za základ mysliveckého plánování, ale i celého chovu zvěře, což platí dvojnásob u zvěře jelení. Z tohoto důvodu je nezbytné zajistit všemi prostředky provedení kvalitního sčítání zvěře. O kvalitě sčítání při stávajících možnostech, kdy se hlavně musíme spolehnout na lidský faktor, rozhoduje vytvoření podmínek pro kontrolu výsledků sčítání. Hlavním předpokladem kvalitního a objektivního sčítání však je organizace, sčítání ze
Literární přehled 19 strany orgánu státní správy a důkladná kontrolní a dozorová činnost v honitbách (Řehák, 1998). V dnešní době je popsána celá řada sčítacích metod, jež je možno v praxi využít. Jejich přesnost a využitelnost v dané honitbě je však ovlivněna danými podmínkami prostředí a kvalitou jejího provedení. Jedním z možných příkladů je, že se fyzické sčítání v honitbě vůbec neprovádí a plány se vyplňují tzv. od stolu. Často bývají opisovány stejné údaje i v průběhu několika let po sobě (Vala, 2011). 3.4.1 Zpětné sčítání Chtěl bych při této příležitosti pojednat o kontrolních metodách, zpětných metodách a přepočtech, které nám umožňují vypočítat z celkové roční produkce výši a složení jarních kmenových stavů a získat tak podstatně přesnější obraz o současném stavu jelení zvěře, než jaký máme na základě každoročně hlášených jarních kmenových stavů. Tyto kontrolní metody a zpětné propočty si vynutila hluboce zakořeněná praxe se zatajováním stavů a s nepřesným uváděním jejich počtů či složení. První pokusy v tomto smyslu provedl opět NEČAS (1959), když navrhl výpočet skutečného přírůstku stavu na základě počtu kolouchů ulovených v běžném roce a kolouchů v jarním kmenovém stavu příštího roku (Lochman, 1985). Nečasova metoda, jež využívala nahlašování jarních kmenových stavů kolouchů trpěla stejným nedostatkem, jako údaje o dospělé jelení zvěři. Lochman však tvrdí, že jedinými údaji, s nimiž se dá spolehlivě a seriózně pracovat, jsou údaje o celkovém úhynu a odstřelu zvěře v běžném roce. Tyto údaje jsou podle něj nejblíže skutečnosti. Kontrolní metoda zpětného propočtu je založena na tom, že z určitého stavu jelení zvěře, který je stálý a rok od roku se nemění, je možné každoročně ulovit počet zvěře, který se rovná ročnímu přírůstku daného roku. A jelikož nositelkami reprodukce jsou laně, znamená to, že z celkové produkce v běžném roce lze vypočítat počet laní starších jednoho roku, které musely být v jarním kmenovém stavu, aby svými kolouchy nahradily celkový odstřel a úhyn. Výpočet počtu laní
Literární přehled 20 metodou zpětného propočtu je základní kontrolní metodou stavu zvěře v honitbě (Lochman, 1985). 3.4.2 Sčítání zvěře u krmných zařízení Při realizaci sčítání touto sčítací metodou je důležité mít v honitbě dostatečný počet vhodně umístěných krmných zařízení s dostatkem krmných míst nejlépe v blízkosti oblíbených stávanišť zvěře tak, aby ke krmivu měla přístup i slabší zvěř. V opačném případě ovládne krmné místo sociálně nejvýše postavený jedinec a slabší kusy odhání. Neméně důležité je i pravidelné předkládání krmiva na krmné místo před vlastním sčítáním. Zvěři totiž nějakou dobu trvá, něž krmné místo objeví, navykne si na něj a začne jej pravidelně navštěvovat. Ne všechna zvěř však krmná zařízení pravidelně navštěvuje, některá ano, některá naopak vůbec. To má za následek při vlastním sčítání snížení přesnosti odhadu velikosti populace na daném území. Ve většině případů bývají stavy zvěře zjištěné touto metodou silně podhodnocené (Vala, 2011). 3.4.3 Přímé pozorování Honitba se rozdělí na menší úseky, každý úsek má na starosti jeden myslivec a tam pozoruje zvěř, tj. sleduje početnost, jakost, zdravotní stav i ztráty. Konajíli se tato pozorování soustavně v celé honitbě, není těžké spolehlivě odhadnout celkový stav zvěře. Je nutno využít zejména slunných dnů koncem zimy, kdy zvěř vychází na otevřená výslunná a závětrná místa, zejména paseky, řediny, louky a pole se zelenajícím se ozimem apod. Na takových místech lze často v klidu dobře zvěř prohlédnou a posoudit (Mottl, 1970). 3.4.4 Sčítání zvěře na čekané z mysliveckých zařízení Při použití této metody je důležité mít k dispozici dostatečný počet sčítačů a mysliveckých zařízení umístěných nejlépe v blízkosti ochozů spárkaté zvěře. Velmi důležité je také vhodné načasování vlastního sčítání do doby, kdy je zvěř aktivní (večerní nebo ranní hodiny). Může se také stát, že zvěř přejde od jednoho sčítače k druhému a oba dva ji započítají. Pro takové případy je vhodné u každého kusu zvěře poznamenat charakteristický znak (např. tvar paroží u sam-
Literární přehled 21 ců) a zaznamenat čas pozorování. Konečné výsledky jednotlivých sčítačů je nutné vzájemně porovnat a vyřadit dvakrát započítané jedince. Stavy zvěře zjištěné touto metodou bývají také silně podhodnocené (Vala, 2011). 3.4.5 Sčítání naháňkou Sčítání naháňkou by se za ideálních podmínek mělo provádět na celé ploše honitby. Jelikož je pro kvalitní provedení sčítání potřeba velké množství sčítačů, v závislosti na rozloze honitby, provádí se sčítání na reprezentativních plochách, jež jsou k tomuto účelu předem vyhrazeny. Vzdálenost mezi jednotlivými sčítači by neměla být více než 15 m (v závislosti na typu porostu) a měly by být neustále ve vizuálním kontaktu. Při pohybu terénem je důležité udržovat řadu a stejné rozestupy. Při použití této metody (obvykle únor, březen) je zvěř vystavena stresové zátěži a v konečném důsledku se to může projevit kromě jiného např. zhoršením jejího zdravotního stavu. Přesnost této sčítací metody je různá a závisí na celé řadě faktorů především na průběhu počasí a organizaci celého sčítání. V literatuře je uváděna některými autory přesnost metod přímého sčítání zvěře pouze v rozmezí 10-33% (Vala, 2011). 3.4.6 Sčítání zvěře na obnově Tato metoda je v praxi nejlépe využitelná v honitbách o větší rozloze se schůdným terénem (pahorkatiny), kde je zvěř po honební ploše více rozptýlena. Celá oblast se rozdělí v porostní mapě tzv. sčítacími tahy na úseky, široké podle hustoty zazvěření asi 300-1000 m. Jakmile napadne obnova, lépe dlouhá než krátká, nastoupí čety sčítačů. Sčítači procházejí po sčítacích tazích (trasách) a musí být dokonale obeznámeni s metodou sčítání, terénem i stopami zvěře. Zjištěné stopy zaznamenávají do zápisníku, kde uvedou směr stopní dráhy, počet kusů, které stopy zanechaly, a čas, kdy byl záznam učiněn. Porovnáním a zhodnocením výsledků všech sčítačů, získaných z jednotlivých úseků, lze dosti spolehlivě odhadnou stav zvěře v celé oblasti (Mottl, 1970).
Literární přehled 22 3.5 Určování věku živé zvěře Tato metoda patří mezi jednu z nejdůležitějších a nejčastěji používaných metod určování věku zvěře. Určování věku živé zvěře má nejvyšší uplatnění při vykonávání průběrného odlovu jelení zvěře, především holé. Správné určení věku, fyzické kondice a zdravotního stavu jsou základní parametry pro výběr kusu, který bude sloven, což přímo ovlivňuje strukturu populace a její následný rozvoj. Při určování věku živé zvěře posuzujeme chování, celkový vzhled a držení těla. Mladá zvěř je štíhlá, hlavu má úzkou, krk protáhlý, slabý a vztyčený, paroží slabé, hřívu sotva patrnou. Stará zvěř je zavalitější, ve stáří až hranatého trupu, hlava má tvar tupého klínu, krk krátký a silný. Silnější jeleni kladou paroží ke hřbetu (Hromas, 2000). 3.6 Určování věku ulovené zvěře dle chrupu 3.6.1 Vývin zubů a výměna mléčného chrupu za trvalý Při určování věku ulovené zvěře je výměna mléčného chrupu za trvalý vynikající pomůckou. Je jedním z nejpřesnějších znaků, který nám umožňuje určení věku s odchylkou maximálně jednoho měsíce, až do doby kompletní výměny mléčného chrupu za trvalý což je ve stáří 30-31 měsíce. V této době je však pro chovatele určení věku zvěře téměř bezvýznamné. Určování se však může využít, při ulovení špičáka ve druhém kalendářním roce, kdy se může jednat o kus, který je o rok starší, nebo když dvouletý kus má první paroží již rozvětvené. V těchto případech nám stav chrupu jednoznačně poskytne odpověď. Ke konci lovecké sezóny ve třetím kalendářním roce probíhá dokončení výměny mléčného chrupu za trvalý, nárůstem šesté stoličky. V této době má určení věku již větší chovatelský význam, jestliže byl uloven kus ve třetím roce života s druhým parožím, či jelen o rok starší. U laní má určení přesného věku menší význam, jelikož laň tříletá, či o rok starší mají prakticky stejnou chovatelskou hodnotu. Větší význam má pro nás posouzení věku starší ulovené zvěře, nebo zvěře trofejové. U takových kusů jsme odkázáni při určení věku na odhad, či složité a zdlouhavé laboratorní metody. Jelení kolouch se rodí pouze s vyvinutými 10 mléčnými zuby. V dolní čelisti jsou vyvinuty mléčné špičáky a řezáky. V horní čelisti jsou
Literární přehled 23 vyvinuty pouze špičáky. Vzorec chrupu v tomto období, by tedy vypadal takto: 0.1.0. U právě narozených jedinců je první, druhá a třetí stolička založena 3.1.0 v dásni. Ve stáří čtyř měsíců má kolouch již kompletní mléčný chrup, který čítá 22 zubů. Jeho vzorec chrupu vypadá takto: 0.1.3. Třetí stolička mléčného chrupu 3.1.3 je trojdílná, po výměně za trvalou má pouze dvě části. Výměna mléčného chrupu za trvalý začíná ve 30 měsíci a je dokončena ve 31 měsíci. V dospělosti má jelen 34 zubů. Vzorec chrupu v dospělosti vypadá takto: 0.1.6. Chrup je tvořen 6 řezá- 3.1.6 ky, 4 špičáky a 24 stoličkami. Úplný mléčný chrup, který jelení zvěři vyrůstá, jak již bylo řečeno, ve 4. měsíci života, je v osmém měsíci života, tj. zhruba v lednu dalšího kalendářního roku, doplněn čtvrtou stoličkou, která vyrůstá již jako zub trvalý. Pátá stolička, opět trvalý zub, vyrůstá ve 13. měsíci života, tj. asi v červnu druhého kalendářního roku. V září téhož roku, ve věku 16 měsíců, začíná výměna mléčných zubů za trvalé, jako první se vyměňují první řezáky. Druhé řezáky se vyměňují v 18. měsíci života, v listopadu druhého kalendářního roku. K výměně třetího páru řezáků dochází zhruba ve 20. měsíci života, tj. v lednu třetího kalendářního roku, se vyměňují horní i dolní špičáky. Přibližně ve 27. měsíci života, tj. v srpnu třetího kalendářního roku, začíná výměna prvních tří mléčných stoliček za trvalé. Jsou to nejdříve první stoličky, v dalším měsíci, tj. v září třetího kalendářního roku, pak společně druhé a třetí stoličky. Poslední jsou v trvalém chrupu vždy dvoudílné. Do úplnosti trvalého chrupu scházejí pouze šesté stoličky, které narůstají ve 30. měsíci života, tj. v listopadu třetího kalendářního roku. Růst těchto stoliček je definitivně dokončen v 31. měsíci života, v prosinci třetího kalendářního roku (Lochman, 1978). 3.6.2 Řezáky Řezáky umožňují jelení zvěři přijímat rostlinnou potravu tak, že ji částečně nakousnou řadou šesti řezáků a dvou špičáků, přitisknutím na zrohovatělou ploténku horního patra. Dále následuje trhnutí hlavou, čímž potravu uvolní. Jelení zvěř je tímto způsobem schopna přijímat i velmi tvrdou potravu například při okusu, či ohryzu dřevin. Řezáky se díky úloze, kterou plní značně opotřebovávají
Literární přehled 24 viz Obr. č. 1. Jsou namáhány mnohem více než stoličky, především kvůli tomu, že ke stoličkám se potrava dostane částečně narušená díky slinám a žaludečním šťávám. Úhel, který svírá osa řezáků s osou spodní čelisti se mnění. Se vzrůstajícím věkem jelení zvěře se korunky řezáků stále více obrušují a snižují, což vede ke změně poměru délek korunky a zubního krčku, následkem tohoto ubrusu je stále se zvětšující úhel, osy řezáku a spodní čelisti a přetrvávající kontakt mezi korunkami řezáků a vrchním patrem. Obr. 1 Opotřebení řezáků (zdroj: foto Ing. Dvořák Ph. D., 8. 4. 2012) 3.6.3 Biegerova metoda Biegrova metoda opotřebení řezáků je založena na vztahu délky krčku zubů a úhlu, jež svírají řezáky s osou dolní čelisti, kde naměřený úhel odpovídá věku zvěře: viz Tab. č. 1 Tab. 1 Tabulka úhlů řezáků s osou čelisti Úhel Věk zvěře 45 o 3-4 53 o 7-8 asi 65 o 14-16 Tyto změny řezáků, závisející na věku, popsal Bieger (1941). Chceme upozornit, že při praktickém ověřování této metody se najde poměrně značné množství odchylek, zvláště pak při posuzování úhlu předních řezáků s osou čelisti. Určování věku na uloveném kusu podle metody popsané Biegerem je ztěžováno tím,
Literární přehled 25 že při preparaci čelisti se při rozvaření tkáně mohou řezáky uvolnit a tím ovlivnit výsledky měření. 3.6.4 Eidmannova metoda Posuzování věku ulovené jelení zvěře podle stupně opotřebování korunky předních řezáků se zabýval Eidmann (1933). Vycházel z předpokladu, že ze všech měřitelných hodnot na těchto zubech je nejstálejší výška korunky, a použil ji proto pro přímé určení věku posuzovaného kusu. Na základě mnoha měření sestavil tabulku průměrných hodnot výšky korunky středního řezáku podle věku posuzované zvěře. (Lochman, 1978) Tato metoda je označována, jako Eidmannova metoda č.1. Tabulka č. 2 (Řehák, 1985). Tab. 2 Tabulka výšky korunky středního řezáku Věk Výška korunky I1 Výška korunky I1 Věk v mm v mm 15 16 měs. 16,5 7 let 10,7 2 roky 14,6 8 let 10,4 3 roky 13,7 9 let 10,0 4 roky 12,6 10 let 9,6 5 roků 11,9 11 let 9,2 Eidmannova metoda č. 2. se zabývá vznikem náhradních vrstev dentinu v kořenových dutinách zubů. Eidmannovím poznatků o ubývání výšky korunky středního řezáku stoupajícím stářím věnovala odborná veřejnost poměrně málo pozornosti a v široké myslivecké praxi nenašla tato metoda širšího uplatnění. Je to snad také proto, že vyžaduje značně přesné měření posuvným měřítkem, neboť průměrné hodnoty výšek korunek se udávají v desetinách mm. U každého řezáku není také dobře patrný přechod koruny do krčku, neboli místo, od kterého má měření začít (Lochman, 1978). Neumann v roce 1969 sestrojil měřítko s věkovou stupnicí, které se přikládá na korunku spodního řezáku a tím umožňuje přímo číst věk posuzovaného kusu jelena. Zhotovením tohoto měřítka Neumann zdokonalil Eidnannovu metodu č.
Literární přehled 26 2. Komplikace nastali při pokusu praktikovat tuto metodu v našich a Slovenských podmínkách. Ladzianský zhodnotil tuto upravenou Eidmannovu metodu sice záporně, avšak objektivně. Měřítka byla sestavena a vytvarována pro potřeby určování věku na jelenu západoevropském. Pro naše potřeby by bylo třeba upravit tvar dle proporcí zubu jelena západokarpatského. Bez těchto úprav jsou měření nepřesná a mohou se od skutečného věku odchylovat až o 10%. Daleko přesnější a úspěšnější je druhá Eidmannova metoda, vycházející z toho, že v zubní dutině (pulpě) se ukládá náhradní dentin jako zátka, znemožňující případné otevření této dutiny. Náhradní dentic se ukládá v pravidelných vrstvách, odpovídajících letům života. Tato metoda byla vyvinuta a vyzkoušena právě u jelení zvěře, kde jsou s ní také největší zkušenosti (Lochman, 1978). Při správném provedení nám poskytuje tato metoda výborné výsledky, ale vzhledem k její časové i fyzické náročnosti zůstává stále příliš nevyužívanou metodou určování věku jelení zvěře. Při provádění této metody se dle Eidmanna měly k napočítaným letokruhům přičíst ještě tři roky. V roce 1970 doplnili Rick a Alsasan, Eidnannovu práci, o zjištění, že se mají přičítat pouze dva roky. Jednou z nejnovějších metod určování věku ulovené zvěře je čtení letokruhů zubního cementu na prstencovitém průřezu kořene středních řezáků. Tuto metodu vyzkoušel v našich poměrech Hell (1971) a prokázal její použitelnost právě u jelení zvěře. Metoda patří ke kontrolním a laboratorním metodám a je značné náročná na technické vybavení a zkušenosti (Lochman, 1978). 3.6.5 Změny na stoličkách Autorem nejlepší práce v tomto směru je Rieck, který sestavil tabulku uvádějící změny, jež probíhají v závislosti na věku u smyčky skloviny a pásu dentinu na ploše druhé a třetí stoličky a půlměsíčkových plošek a dentinu žvýkacího okraje u čtvrté až šesté stoličky (Lochman, 1985). Snaží se co nejpodrobněji slovně, tabulkově a graficky znázornit změny na žvýkacích plochách zubů P1 - P3 a M1 - M3. Výsledek určení věku je však závislý na vlivu pozorovatele. Tento faktor je také jedním z důvodů zpochybňování této metody, uvádí se, že rychlost obrusu zubů je také individuálně ovlivněna, a pro-
Literární přehled 27 to je toto měření nepřesné. I přes veškeré pochybnosti tvoří výsledky této metody základy chovatelské práce a je využívána již po desetiletí. Určování věku ulovené zvěře dle obrusu stoliček může být přesnější, jestliže věk určíme pomocí sestavených řad spodních čelistí platných pro oblastní podmínky. Sestavení věkové řady je časově dosti náročné, ale po jejím zhotovení je určování věku ulovené jelení zvěře velice rychlé, snadné a přesné. Věkové řady čelistí pro určování věku by měli používat všechny oblasti chovu jelení zvěře a také lesní závody, jež mají honitby s chovem jelení zvěře. Vedlo by to k zpřesnění odhadu věku ulovené zvěře, také k rozvoji znalostí a vědomostí myslivců. Stáří ulovené zvěře se především určuje u jelenů, u laní se myslivec většinou spokojí s určením, zda je stará, či mladá, což je zásadní chyba. Věk by se neměl určovat jen u trofejových kusů jelenů, ale díky přesnému určování věku u holé zvěře můžeme sledovat věkovou skladbu a snažit se dosáhnout vhodné populační skladby. 3.6.6 Budenzova metoda Tato metoda je založena na sledování šesté stoličky a především jejího třetího sloupku. Třetí sloupek šesté stoličky není tak silný, jako zbývající dva, ani tak vyvinutý a jeho funkčnost není tak velká. Autor této metody Budenz (1965) prokázal závislost opotřebení šesté stoličky a především jejího třetího sloupku na věku zvěře. Budenz tvrdí, že do stáří sedmi let je pomocí této metody možné určit věk ulovené zvěře mnohem přesněji, než jinými metodami závislými na obrusu zubů. Tato metoda je hojně využívána, ale především v kombinaci s metodami jinými. 3.6.7 Metoda Mitchell Mitchell (1963) zjistil ukládání vrstev náhradního zubního cementu mezi kořeny čtvrté stoličky. Bylo zjištěno, že vrstvy náhradního zubního cementu se v podobě ročních letokruhů ukládají pod všemi stoličkami a že nejsilnější vrstva těchto cementových vrstev je mezi kořeny ve střední části, přímo pod korunkou. Cementová vrstva vytlačuje zub z lůžka, čímž se vyrovnává snížení způsobené
Literární přehled 28 opotřebováním korunky. Rozeznávání ročních přírůstků cementové vrstvy je u jednotlivých stoliček různě obtížné; nejsnazší je u čtvrté stoličky, pak u první stoličky, nejobtížnější je u páté stoličky. Tento znak zjištěný původně u skotské jelení zvěře, platí též pro jelení zvěř žijící v Evropě. Během výzkumu vyšlo též najevo, že samci mají náhradní cementové vrstvy daleko pravidelnější než samice, jejichž vrstvy se často prolínají. Tato okolnost se vysvětluje obdobím březosti a kojení, která mají vliv na mineralizační pochody v těle samice. Důležité bylo určit počet roků, které musíme připočíst k počtu ročních vrstev náhradního cementu, abychom zjistili věk uloveného kusu. Ukázalo se, že u čtvrté stoličky je to jeden rok, u třetí stoličky dva roky (Lochman, 1985). Na místě je třeba sdělit, že Mitchell (1963) nebyl objevitelem metody jako takové, počítání vrstev sekundárního cementu bylo provedeno vícekrát před ním, ale on je jako první užil ve větším měřítku u jelenů a také výsledky publikoval (Bádr, 1012). Obr. 2 Cementové vrstvy na řezu moláru (zdroj: foto Ing. Dvořák Ph. D., 8. 4. 2012) 3.7 Struktura a rozvoj populace jelení zvěře Správná struktura populace je základním parametrem pro funkční a kvalitní chov jelení zvěře. Struktura populace byla v minulosti ovlivňována velkými šelmami, které lovily především slabé, nemocné a přestárlé jedince. Tímto způsobem, bylo zajištěno, že se v populaci vyskytovali jen ti nejsilnější jedinci, kteří se
Literární přehled 29 mohli dále množit, a tím bylo zajištěno potomstvo s vhodnými předpoklady pro přežití. V dnešní době, kdy se u nás velké šelmy téměř nevyskytují a jejich vliv na strukturu populace u spárkaté zvěře je zanedbatelný, musí jejích funkci plně přebrat člověk. Během staletí proběhli v naší krajině výrazné změny, které zásadně pozměnili prostředí v němž žijí myslivecky významné druhy zvěře. Během velmi krátké doby proběhli změny, především v našem zemědělském a lesnickém hospodářství, které měli za následek zásadní změnu struktury vegetačního krytu pro jednotlivé druhy zvěře. Tak například celková výměra Českých zemí v roce 1833 činila 5,501 milionů hektarů a v roce 1996 5,278 milionů hektarů. Z toho výměra zemědělské půdy v roce 1833 byla 3,140 mil. ha a v roce 1996 2,833 mil. ha. Zastoupení luk a pastvin přitom bylo výrazně vyšší v roce 1833 0,811 mil. ha, než v roce 1966 0,618 mil. ha. Naopak výměra lesní půdy vzrostla z 1,333 mil. ha v roce 1833 na 1,769 mil. ha v roce 1996. V zemědělské výrobě došlo ke zvyšování výměr jednotlivých produkčních ploch. Tím je značně snížena pestrost vegetace, chybí dostatek krytů pro zvěř, dochází k výrazným teplotním výkyvům (narušení mikroklima) apod. V lesním hospodářství se monokulturní prostory staly pro zvěř neatraktivní. Snížila se pestrost bylinného patra, tím byla omezena potravní nabídka i možnost krytu pro zvěř. Výrazně se snížila kvalita stanovišť v ekotonech rozhraních (pole x les, pole x pole, les x les). Dále ekotonu les x pole se současné krajině snížila o jednu čtvrtinu až polovinu a přitom se jedná o prostředí s nejvyšší kapacitou pro většinu druhů lovné zvěře. Všechny negativní faktory se promítly do početních stavů drobné zvěře a jejich predátorů. Z pohledu myslivecky významných druhů se drastické snížení početních stavů týká především koroptve a zajíce. Naopak vzhledem k vysoké ekologické toleranci (trofické i topické) většiny druhů spárkaté zvěře, vytlačení velkých predátorů a nízkému odlovu, který byl napřen do jiných populačních struktur, než přirozená mortalita, došlo k jejich populační explozi. Ve druhé polovině devatenáctého století se spárkatá zvěř chovala především v oborách. Cílem tehdejšího chovu bylo, mít v oboře co největší množství zvěře za účelem lovu kdy byly sloveny i 4/5 celkového objemu. V polovině devatenáctého století byl obornický chov tak rozšířen,