EDICE CARGO SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON)

EDICE CARGO SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON)

ZB MÉ BABIČ CE DM NAŠIM AU-PAIR (TEDY VĚ TŠINĚ Z NICH)

Zuzana Búriková a Daniel Miller Au-pair P Ř ELOŽILA GISELA KUBRICHTOVÁ PRAHA 2013

Klíčová slova: au-pair, migrace, pomocnice v domácnosti, placená domácí péče, domácí práce, transnacionální péče, migrace ze Slovenska do Velké Británie, pseudorodinné vztahy, migrace jako rituál přechodu, gender Ediční rada SOCIOLOGICKÉHO NAKLADATELSTVÍ: Luděk Brož, PhD. (Etnologický ústav AV ČR, v.v.i.) Prof. PhDr. Miloš Havelka, CSc. (Univerzita Karlova) Prof. PhDr. Jan Holzer, Ph.D. (Masarykova univerzita) PhDr. Helena Kubátová, Ph.D. (Univerzita Palackého) Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. (Univerzita Karlova) PhDr. Jiří Šafr, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.) Mgr. Zuzana Uhde, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.) Ing. Alena Vodáková, CSc. Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON) ve spolupráci s Českou asociací pro sociální antropologii (CASA), Praha 2013. Z anglického originálu Au Pair (1. vyd.), vydaného v nakladatelství Polity Press, Cambridge (UK) 2010, přeložila Gisela Kubrichtová. Doslov napsal Miloslav Bahna. Vydání první. Ediční řada CARGO, 3. svazek. Ediční řadu řídí ediční rada ve složení Luděk Brož (předseda), Juraj Buzalka a Jiří Ryba. Odborná revize překladu Luděk Brož. Jazyková redaktorka Renata Hromadová. Odpovědná redaktorka Alena Miltová. Návrh obálky, grafi cká úprava a sazba Ondřej Fučík. Vytiskla tiskárna Aleš Zápotocký az servis, Mendíků 9, Praha 4. Adresy vydavatelů: Alena Miltová, Rabyňská 740/12, 142 00 Praha Kamýk Jiří Ryba, U Národní galerie 469, 156 00 Praha Zbraslav Adresa nakladatelství: SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ Jilská 1, 110 00 Praha 1 slon@slon-knihy.cz www.slon-knihy.cz Copyright Zuzana Búriková and Daniel Miller 2010 The right of Zuzana Búriková and Daniel Miller to be identifi ed as the Authors of this Work has been asserted in accordance with the UK Copyright, Designs and Patents Act 1988. All rights reserved. Except for the quotation of short passages for the purpose of criticism and review, no part of this publication may be reproduced, stored in a retrieval system, or transmitted, in any form or by any means, electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise, without the prior permission of the publisher. This edition is published by arrangement with Polity Press Ltd., Cambridge. Translation Gisela Kubrichtová 2013 Afterword Miloslav Bahna 2013 ISBN 978-80-7419-151-0

Obsah Poděkování 9 Prolog 11 Kapitola 1 Proč ne? 17 Kapitola 2 Trapná přítomnost 47 Kapitola 3 Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 79 Kapitola 4 Svým způsobem Angličané 107 Kapitola 5 Nuda v Beddlinghamu 141 Kapitola 6 Muži 167 Kapitola 7 Mezičasí 191 Kapitola 8 Závěr: Struktura a její důsledky 211 Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti 229 Literatura 251 Rejstřík 257 Doslov (Miroslav Bahna) 265

Poděkování Naše informátory au pair ani hostitelské rodiny nemůžeme jmenovat jednotlivě, protože bychom tím porušili naši dohodu o zachování anonymity. Doufáme, že to v žádném případě nebude chápáno jako projev nevděku. Oba jsme velice vděčni každému, kdo nám poskytl svůj čas a své vlastní postřehy a příběhy. K Zuzaně byly au-pair obdivuhodně velkorysé. Kontakt s nimi pro ni nikdy nebyl jen sbíráním informací. Její v pravém slova smyslu zúčastněné pozorování v zásadě zaznamenává příběhy přítelkyň, s nimiž strávila celý rok, a mnohé z nich jí projevovaly bezvýhradnou důvěru a přátelství. Možná by nesouhlasily se vším, co v knize tvrdíme, přesto však doufáme, že naše společné úsilí povede k lepšímu porozumění a posouzení instituce au-pair. Jsme také velice vděčni Leverhulme Foundation, která nám na náš projekt poskytla nepostradatelné finanční zdroje. Zuzana by chtěla vyjádřit svůj dík IWM ve Vídni, kde jako hostující stipendistka projekt připravovala. Grant VEGA 1/0632/08 (Sociologická a antropologická analýza spotreby produktov a voľnočasových aktivít na Slovensku) Zuzaně umožnil strávit měsíc v Londýně s Dannym při psaní knihy. Od dokončení terénního výzkumu byla zaměstnaná v Ústavu etnologie ve Slovenské akademii věd a později také v antropologickém oddělení Katedry sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Na tomto rukopise pracovala v době svého zaměstnání v těchto institucích. Velice děkujeme následujícím lidem, kteří nám poskytli promyšlené komentáře k částem rukopisu. Jsou to: Miloslav Bahna, Ivana Bajič-Hajdukovič, Danijela Djuršič, Martin Fotta, Nicky Gregson, Jan Grill, Ľubica Herzánová, Jana Levická, Deirdre McKay, Anna Pertierra, Ira Price, Michal Šípoš, Helena Tužinská a anonymní čtenáři z nakladatelství Polity Press. Tato kniha také čerpala z četných diskusí s kolegy a přáteli, Au-pair 9

včetně Bridget Andersonové, Rosie Coxové, Miriny Fornayové, Radovana Haluzíka a Lenky Nahodilové. Zuzana by ráda poděkovala Jánu Gregorovi, Jozefu Grygovi, Milce Pribišové, Heleně Tužinské a Eleně Želibabkové za jejich přátelství a důvěru projevenou během projektu. Díky Zuzanině sestře Petře Slamové se stal její pobyt v Londýně mnohem příjemnějším, než by byl jinak. Obzvláštní dík patří Zuzanině babičce i jejímu partnerovi Peteru Sekerákovi za jejich lásku, podporu a povzbuzení během obtížné, téměř beznadějné práce na dokončení knihy. Danny děkuje hlavně vlastní rodině, manželce Rickie, a také svým dětem Rachel a Davidovi, které se zpětně jeví jako objekty jeho vlastního počátečního zúčastněného pozorování této instituce. Konečně bychom rádi poděkovali Johnu Thompsonovi a Polity Press za jejich pomoc a odborné vedení při publikování knihy. 10 Au-pair

Prolog Toto je kniha o tom, jaké to je být au-pair v západoevropském městě nejen o práci au-pair v rodině, ale o všech stránkách života spojených s takovýmto pobytem o rozhodnutí stát se au-pair, o tom, jak se člověk vnímá jako au-pair, i o důsledcích tohoto rozhodnutí v čase. Strávili jsme rok s au-pair a prováděli etnografický výzkum s využitím standardního souhrnu metod, používaných antropology. Tento výzkum jsme pokládali za potřebný, protože jsme se domnívali, že stejně jako je tomu u jiných forem práce v domácnosti, lidé tuto instituci nedoceňují. Považují ji za samozřejmou a au-pair i jejich práce zůstávají neviditelné. Rodiny využívají au-pair, když je potřebují, ale jejich přítomnost v domě je jaksi uvádí do rozpaků, stejně jako vztahy, které přitom vznikají. Přesto doufáme, že většina z nás by chtěla mít lepší přehled o tom, jaké jsou důsledky takového uspořádání pro lidi, kteří podniknou tuto cestu a pracují v poněkud zvláštní situaci, kdy žijí v rodině, ale ve skutečnosti nejsou její součástí. Tato práce je na akademickou studii dost neobvyklá v tom, že v hlavní části textu neobsahuje téměř žádné odkazy na odborné materiály. Doufáme, že text nezahlcený neustálými citacemi se bude lépe číst. Přesto však chceme, aby kniha byla chápána jako odborný příspěvek, postavený na vědeckých základech, původní analýze a pochopení problému. Proto jsme experimentovali s několika styly psaní a kombinovali jsme konkrétní příběhy s analytičtějšími kapitolami. Byl tu ještě druhý důvod, proč jsme analýzu odborné literatury odsunuli až do dodatku, a tím je vymezení naší studie z hlavního proudu akademického výzkumu na téma práce v domácnosti. Tato literatura se především zabývá odhalováním vykořisťování a nerovností typických pro tuto formu práce, a proto je zaměřena na domácí personál převážně jakožto na vykořisťované pracující. My jsme v této knize přistupovali Au-pair 11

k au-pair především z hlediska etnografie, která se snaží sledovat témata a problémy důležité pro samotné lidi: Au-pair se častokrát více zabývají milostnými vztahy nebo objevováním Londýna než svými hostitelskými rodinami. A i ve vztahu k hostitelským rodinám se mnoho témat týká ožehavých otázek, jako jsou rozpaky, ponížení, vzájemná nedorozumění a nejistoty, což nejsou formální aspekty práce. Jedním z kladů etnografického přístupu je, že poskytuje materiál, který subjekty zlidšťuje zachází s nimi prostě jako s normálními lidmi s jejich vlastními vrtochy a nedokonalostmi, a ne jen jako s oběťmi či pachateli různých sociálních procesů. My také věnujeme pozornost vykořisťování, uplatňování moci a předsudků. Ale dovedeme si určitě představit, že by se role obrátily a au-pair by se chovaly více méně stejně jako jejich hostitelé, kdyby k tomu měly příležitost. Na obou stranách se vyskytoval rasismus, stereotypizace a oportunistické využívání druhé strany. Proto se v závěrečných kapitolách zabýváme spíš analýzou instituce samotné a ukazujeme, že často právě institucionální struktury vykořisťování podporují, namísto toho, aby mu bránily. Na rozdíl od většiny forem placené práce v domácnosti, které byly zkoumány odborníky, nevycházela instituce au-pair z mezinárodní dělby práce ani z tradice zaměstnávat služebnictvo. Vznikla z egalitářštější tradice, pocházející z doby, kdy německé a anglické středostavovské rodiny vysílaly mladé ženy do rodin ve Francii a Švýcarsku, především aby se zlepšily ve francouzštině. Bylo to angažmá založené na větší reciprocitě: navazovalo na výměnu školáků mezi rodinami, a v první řadě zde šlo o studium jazyka. Oficiální model počítá s pseudorodinným uspořádáním, v němž by au-pair měla být začleněna do domácnosti spíš jako člen rodiny než jako zaměstnanec. Omezili jsme se na studii slovenských au-pair v oblasti Londýna. Au- -pair ze Slovenska jsou v relativních číslech jednou z největších skupin au-pair v Londýně. Náš výzkum probíhal v době, kdy typické au-pair začínaly přijíždět spíš ze Slovenska, Turecka či Chorvatska než z Paříže či Stockholmu a kdy zaměstnavatelé začali z první a druhé zóny londýnského metra expandovat až do páté a šesté. Chtěli jsme prozkoumat, do jaké míry tento fakt znamenal změnu v instituci samotné. Au-pair dnes přicházejí s různou motivací, a také rodiny nemusejí chápat au-pair ze Slovenska v rámci podobného konceptu rovnocennosti a kulturní výměny jako třeba au-pair ze Skandinávie. Náš terénní výzkum probíhal krátce poté, co Slovensko vstoupilo do Evropské unie. To znamená, že jeden z hlavních důvodů, proč se stát au-pair získání víza do Spojeného království padl. Přesto si au-pairing pro mladé Slovenky přijíždějící do Londýna uchoval svou důležitou roli. 12 Au-pair

Projekt spočíval v práci s padesáti au-pair, které protože někdy změnily zaměstnavatele popisovaly osmdesát šest hostitelských rodin. Zuzana zaznamenala interview se všemi au-pair. Prvořadá antropologická metoda však tkvěla v zúčastněném pozorování, které se snaží o reflexi a co nejširší zapojení do všech aspektů života lidí, kterým chce antropolog porozumět. Navíc oba pracujeme ve specifické subdisciplíně, zvané studia materiální kultury. Proto jsme kromě rozhovorů s au- -pair a pozorování jejich života věnovali zvláštní pozornost detailům, jako je zařízení pokoje au-pair v domě hostitelské rodiny, či postoj au- -pair k věcem, jako jsou čisticí prostředky, jídlo a oblečení. Zuzana je sama Slovenka, z Oravy, oblasti, kde je běžné, že mladé ženy odjíždějí pracovat jako au-pair. Coby etnografka strávila téměř každý den roku svého výzkumného pobytu v Londýně ve společnosti au-pair. Přestože dbala na to, aby si au-pair uvědomovaly, že tam je v roli výzkumnice, většinou to nebránilo vzniku společenských kontaktů a přátelství. Zuzana měla v mnoha ohledech pro zúčastněné pozorování ideální podmínky. Většina au-pair trávila dny v izolaci péčí o děti a úklidem domu. Není divu, že často uvítaly přítomnost krajanky, která jim s jejich úlohou také mohla pomoci. Zuzanin výzkum se v některých případech vyvinul ve všeobecně přátelský vztah, v němž se s ní au- -pair dělily o širokou škálu zkušeností a důvěrností. Danny oproti tomu pochází z typického prostředí (severní Londýn, židovská rodina ze střední třídy), ve kterém si domácnosti běžně pořizují au-pair. Sám během výchovy svých dětí zaměstnával šestnáct au- -pair z nejrůznějších zemí. Měl tedy dobrou pozici k uskutečnění malého komplementárního výzkumu lidí, kteří au-pair zaměstnávají. V některých případech pracoval se stejnými rodinami, které sledovala Zuzana z druhé strany, v jiných používal svých vlastních kontaktů. Z hlediska času stráveného terénním výzkumem existuje ve studii jistá nerovnováha, ve všech ostatních ohledech se však jedná o zcela společný projekt. Kromě toho, že Danny pracoval s hostitelskými rodinami, Zuzana ho seznámila s mnoha au-pair i s místy, která dívky navštěvovaly. Kniha je výsledkem společného psaní. Každý aspekt materiálu jsme prodebatovali, většinou sedíce bok po boku u počítače. Práci jsme také doplňovali a přepisovali na základě e-mailových zpráv, které jsme si vyměňovali mezi Londýnem a Bratislavou. Všechna jména, která se v knize objevují, jsou fiktivní. Provedli jsme také některé drobné změny v životních příbězích, abychom všem svým informátorům zaručili přislíbenou anonymitu. Stejné jméno označuje vždy stejnou osobu. Pokud není uvedeno jinak, všechny popisy vycházejí z konkrétního pozorování nebo z rozhovorů. V zájmu anonymity však Au-pair 13

byly prohozeny některé detaily týkající se různých osob. Kapitola, která je napsaná jako jeden den v životě au-pair, je sestavena z mnoha různých dnů několika au-pair. Všichni účastníci byli informováni o tom, že jsme výzkumníci a máme v úmyslu tyto materiály pod podmínkou zachování anonymity publikovat. Každá kapitola této knihy je psána jiným stylem. První kapitola se skládá z příběhů čtyř jednotlivců s krátkým, spíše obecným závěrem, druhá kapitola je poměrně konvenční akademická diskuse vycházející z analýzy materiální kultury. Soustřeďuje se na vztah mezi au-pair a rodinou a nahlíží na něj prostřednictvím pokojů, uklízení a jídla. Třetí kapitola využívá jiného žánru den v životě a popisuje práci au-pair, jejíž pohled střídá zcela odlišná interpretace stejných situací podaná hostitelskou matkou. Čtvrtá kapitola se vyrovnává s možná nejobtížnějším aspektem vztahů au-pair s hostitelskými rodinami, kterým je oboustranný rasismus. Další dvě kapitoly se přesouvají z domu a zkoumají volný čas au-pair a jejich vztahy s muži. Zde opět volně kombinujeme literárnější metody při líčení příběhů míst a jednotlivců s obecnějšími akademickými postupy. Od sedmé kapitoly přecházíme k odbornější analýze času stráveného v Londýně, s použitím modelu rite de passage. Tato kapitola vede k závěru, v němž jsme cítili potřebu vyslovit určitá doporučení, jež by vedla ke zlepšení současné situace. Věříme, že tato opatření by mohla pomoci zamezit tendencím zneužívat au-pair, které byly patrné v našem materiálu, a tak pomoci rodinám i au-pair. Knihu uzavírá dodatek, který nabízí kontextualizaci našeho výzkumu v rámci širší komparativní literatury o práci v domácnosti, a užitečný seznam literatury pro ty, kteří se o tomto typu práce a vztahů chtějí dozvědět více. Za každou kapitolu jsme umístili střípky: Jsou to úryvky z reklamních materiálů au-pair agentur, časopisů nebo blogů, které se týkají tématu zpracovaného v kapitole. 14 Au-pair

Kapitola 1 Proč ne?

Barbora K rozhodnutí, že se stane au-pair, stejně jako k několika dalším zásadním rozhodnutím ve svém životě, dospěla Barbora v kůlně, obklopená spokojeně se tvářícími, uznalými vepříky. Lidé vlastně Barboru také uznávají, na společenských setkáních bývá často středem pozornosti, z jejích úsměvů vyzařuje srdečnost, která pramení spíš z upřímné šlechetnosti, než z touhy se zalíbit. Jedna kamarádka ji popsala jako malého ptáčka s nepřiměřeně velkýma laskavýma očima a nakažlivým smíchem. Je energická, i když nijak zvlášť hezká, a její vitalitu vyvažuje dojem pevné stability, který lidi uklidňuje. Vzdor tomu Barboře samotné připadalo dokonale klidné a prosté stresu, jenž je svým způsobem součástí všech mezilidských vztahů, jediné místo a sice její útočiště ve vepříně. Prasata také zřejmě vycítila, že je to dívka, která vyrůstala na vesnici a která ví, jak to u nich chodí, proto se chovala v její společnosti naprosto přirozeně. A přece se paradoxně právě její důvěrný vztah s prasaty stal jedním z důvodů, proč se rozhodla utíkat před stresem a stala se au-pair. Důkladné pozorování prasat přivedlo Barboru z vesnice, kde vyrůstala, k doktorské práci o kritických faktorech vztahu tělesné hmotnosti a reprodukce u prasat. To byl důvod, proč v uplynulých třech letech skoro každý den chodila do vepřína na jižním Slovensku. Ale dnes (začátkem června 2004) už potřetí zjistila, že katedra opět neuspěla s žádostí o zakoupení softwaru nutného k dokončení její analýzy. Kvůli tomuto nezdaru vyplula na povrch pravda, kterou si dlouho nechtěla připustit totiž že kariéra, která by případně následovala po doktorátu, by daleko víc odpovídala ambicím její matky než tomu, co chce ona sama. Rozhodnutí nebylo tak docela dílem okamžiku. Před týdnem, kdy už si Barbora velmi dobře uvědomovala, že zpráva z katedry nemusí být příznivá, seděla u prasat a uvažovala. Tou dobou sice v jejím životě spousta věcí nešla tak, jak by si byla přála, ale všechny její představy o budoucnosti se točily kolem toho, jak Proč ne? 19

těmto prasatům poskytnout řádný domov. V tomto hospodářství budoucnosti měl nepochybně své místo milující manžel a kopa šťastných dětí, ale to všechno jako by bylo jen přirozeným doplňkem místa, o němž po třech letech výzkumu věděla, že by bylo naprosto dokonalé pro prasata. Tato vize by ale stála peníze. Dokázala vymyslet jediný způsob, jak získat kapitál a zároveň uniknout stresu, způsobenému očekáváním rodičů i frustrací z akademické práce strávit rok jako au-pair. Kdo ví, třeba by po něm mohla následovat pracovní stáž na nějaké ekologické prasečí farmě na britském venkově, o které kdesi četla. Důvodem, proč v této vizi její budoucnosti stála v popředí prasata a manžel až v pozadí, byla možná skutečnost, že se před nedávnem rozešla se svým přítelem, který měl naopak ve svých akademických ambicích zcela jasno cítila, že tahle jeho cílevědomost by s největší pravděpodobností byla spíše na škodu jeho partnerky. Ne že by rozhodnutí stát se au-pair bylo nějak zvlášť konstruktivní volbou jen jí vytvořilo v hlavě trochu konkrétnější vidinu, když všechno ostatní bylo mlhavé. Barbora prostě neměla žádnou představu o tom, co by měla dělat, a jakoukoli jinou myšlenku na budoucnost vždycky brzy vytlačily různé námitky a obavy. Když si nejste jistí směřováním své kariéry nebo vzdělání, ani tím, odkud by mohl přijít váš příští partner, nebo pokud vůbec nějaký takový člověk bude, pak jednou z velkých výhod práce au-pair je to, že musí být dočasná. Není to ani tak rozhodnutí, jako spíš odložení jiných rozhodnutí. Jisté je, že pokud vám právě v tomto okamžiku připadá nemožné se rozhodnout, co máte udělat, za rok se všechno může vyjasnit. Barbora tedy pak možná bude mít lepší ponětí o tom, kdo je, což se zdálo být nezbytným předpokladem k tomu, aby si uvědomila, čím by se měla stát. Najít si obdobnou práci v nějaké domácnosti s dětmi v Bratislavě nebylo možné. Vzhledem k jejímu vzdělání by tím rodiče byli dotčení, a plat by byl ubohý. Takže stát se au- -pair znamenalo něco víc než jen nějak zabít rok. Navíc jí přišlo ideální zlepšit si angličtinu, když zatím neví, co chce dělat, protože tahle dovednost bude užitečná v podstatě při čemkoli třeba i při sledování televize. Úklid domu je sice práce, ale Barbora ji pokládala za relativně uklidňující a líbilo se jí, že jí poskytne spousty času na přemýšlení o životě a budoucnosti. Konečně ji také lákalo jet do Velké Británie. Stačilo podívat se na mapu a vědět, že mezi ní a matkou je kousek moře. To jí do plánu krásně zapadalo. Takže proč nejet do Británie? O týden později Barbořin pocit marnosti vzrostl natolik, že zoufale zatoužila vrátit se znovu do vepřína. Na rozdíl od všech nezdarů a absurdit vnějšího světa existoval jistý druh racionálního světa a řád, který spojovala se svými prasaty. Ve srovnání s ním ta záležitost s au-pair 20 Proč ne?

už za pouhý týden vypadala jako komedie. Člověku, který byl zvyklý na trpělivé shromažďování dat, připadalo, že zařizování au-pair pobytu je založeno na principu, že nikdo by o nikom neměl nic vědět. Začalo to v okamžiku, kdy se rozhodla připravit svou dokumentaci, aby ji odeslala e-mailem do agentury. Její přátelé se zhrozili, že měla v úmyslu poskytnout jim o své osobě pravdivé údaje, a ona byla ještě víc zděšená představou, že by měla fotografie nebo reference falšovat. Poté, co si přečetla šest návodů od agentur, a všechny zdůrazňovaly, že musí přiložit svou fotografii, na které se usmívá obklopená dětmi, poznamenala, že žádné děti nemá, ale že by jim určitě mohla stačit jedna z mnoha fotek, na které je obklopena šťastnými prasátky. Vyloženou frašku však z celé záležitosti udělal telefonát z agentury. Jelikož se Barbora rozhodla k takové velké změně kurzu, pomyslela si, že by mohlo být dobré udělat radikální řez, a místo venkova a života na farmě si zvolit přímo Londýn. Proto při vyplňování dotazníků ignorovala všechny volby a kolonky, v nichž měla zaškrtávat své preference, s výjimkou těch, které uváděly, že nechce být na venkově a nechce být umístěna do neúplné rodiny jen s otcem. A právě jí zatelefonovali z agentury a s velkým potěšením jí oznámili, že pro ni našli nový domov v Anglii. Ukázalo se, že se jedná o otce samoživitele žijícího na vesnici. Ještě že do dotazníku nenapsala, že nechce bydlet s černochem, jinak by nepochybně byl navíc ještě černý, poznamenala Barbora. Když si stěžovala slečně v agentuře, odpověděla jí, že v podstatě není pravděpodobné, že by byly k dispozici nějaké domácnosti v jakémkoli městě v Anglii a že všechny rodiny žijící ve městech chtějí někoho, kdo umí řídit. Barbora prý může být ráda, že bude pracovat přes takovou schopnou agenturu a kromě toho, že ona sama pracovala u osamělého otce a byla to skvělá zkušenost. Barbora se jí slušně zeptala, kolik svobodných mužů by podle ní stačilo k tomu, aby pobyt byl dokonalý. Žena z agentury zřejmě ironii vůbec nepochopila. V tuhle chvíli však Barbora cítila, že už se poddala osudu. Agentura tvrdila, že pokud tohle umístění nepřijme, nemůže jí říci, kdy se naskytne další příležitost, a to bylo rozhodující. Poslední, ale pro ni zásadní informací bylo ujištění agentury (i když jak to věděli?), že dotyčný muž má přítelkyni. Barboru naštvala dotyčná z agentury i její zpráva. Typické bylo, že agenturu vlastnili Češi, a žena měla takové to přezíravé chování, z nějž bylo jisté pouze to, že jedná jen ve svém vlastním zájmu ráda mluví a mluví, ale vlastně vám nedá žádnou informaci, jakou doopravdy potřebujete. Jasně, to je typické pro Čechy, myslela si Barbora. Nakonec jí žena z agentury sdělila, že jí ten svobodný muž v úterý odpoledne zatelefonuje. Barbora ji ujistila, že je na to připravena, a přemluvila kamarádku, která Proč ne? 21

uměla lépe anglicky, aby s ní na hovor počkala, protože chtěla předejít případným nedorozuměním. Její angličtina stačila k tomu, aby si četla zemědělskou literaturu, ale vyhlídka na telefonát s rodilým mluvčím, jehož mluva se bude pravděpodobně velice lišit od obvyklé standardní angličtiny vyučované na slovenských vysokých školách, ji děsila. Na druhou stranu zase nechtěla zajít tak daleko jako před několika lety její kamarádka Edita. Ta neuměla anglicky ani slovo a přesvědčila kamarádku, aby všechno mluvení vyřídila za ni. Riskovala tím dost velké nepříjemnosti, když přijela do rodiny a pravda vyšla na povrch. Rodina si zpočátku myslela, že dívka by mohla být nějaká delikventka; a tak dokonce zavolala policii. Ale když se přenesli přes první šok a rozmrzelost, překvapivě jí zaplatili letní jazykový kurz v Cambridgi, a ona se po dvou měsících intenzivní výuky angličtiny vrátila a zůstala u nich rok. Rodina byla spokojená, že má nakonec vzdělanou au-pair, a na večeřích s mnoha přáteli dávali k dobru svou rodinnou verzi My Fair Lady kříženou s Cyranem z Bergeraku. U Barbory to však dopadlo jinak. Přestože byla celé odpoledne i večer doma, muž nezavolal. Ozval se o tři dny později, když to Barbora vůbec nečekala a neměla u sebe žádnou kamarádku, která by jí byla oporou. Měla dojem, že by situaci mohla nějak zvládnout, když své odpovědi více méně omezí na ano a ne. Kupodivu si navzájem rozuměli aspoň doufala. Nakonec spolu mluvili po telefonu třikrát, přičemž muž pokaždé zavolal jindy, než se předtím dohodli. Barboře taky nepřipadalo fér, že on měl o ní všechny informace, jaké mohl chtít: adresu, číslo mobilního telefonu, e-mail a usmívající se obrázek (s dětmi), zatímco jí agentura o něm nesdělila zhola nic. Nakonec jí přece jen dal svůj e-mail, protože bylo jednodušší si psát než mluvit, ale ještě týden před odjezdem z domova neměla adresu, na kterou měla do Anglie jet, takže ani nemohla příbuzným a kamarádům říct, kde bude. Agentura příznačně v této asymetrii informací neviděla nic nepatřičného. Když Barbora přijala umístění, měla měsíc na to, aby se připravila. Vlastně i ten měsíc byl absurdní: mělo to být její první velké loučení, protože nikdy předtím rodinu a přátele na delší dobu neopustila. Okruh přátel a příbuzných byl obrovský, a bylo jasné, že většinou půjde jen o spěšná rozloučení, která vůbec nebudou mít charakter pořádné rozlučkové oslavy. S některými lidmi se před odjezdem nestihne setkat vůbec. Byl to zvláštní pocit, že si poprvé doopravdy uvědomila, kolika lidem na ní záleží, až v okamžiku, kdy se je chystala opustit. Ale myšlenky na to, koho tu nechává, brzy vytlačila nutnost přemýšlet o tom, co si musí vzít s sebou. Obojí jí připadalo stejně důležité. Nejdřív její Bible, Barbora byla věrnou vyznavačkou menšinové protestantské víry, a její kamarád Robo jí věnoval speciální cestovní vydání Nového zákona a napsal jí do 22 Proč ne?

něj věnování: Nikdy nezapomeň na své přátele, na svůj jazyk a na svého Boha. Její vedoucí jí jménem celé katedry daroval modré plyšové prasátko a pravítko. Nejlepší kamarádka ji vzala pod paží a ukázala na medvěda. Žádná slovenská au-pair nikdy neopustila domov bez medvídka, řekla. Možná si myslíš, že už nejsi žádná puberťačka, ale, věř mi, že medvídek v posteli je báječný talisman proti pochybnému sexu. Barbora odpověděla: Neboj, vždyť víš, že mám ráda jenom hezoučké věci, ať je to medvídek, nebo chlap. Barbora, vyčerpaná rozlučkami, nakupováním a obrovským stresem z velice trapného odchodu od rodičů, byla téměř připravená. A pak, dva dny před odjezdem, jí agentura zavolala, že tenhle osamocený muž, kterého nikdy neviděla, prodělal infarkt, a jak zřejmě řekl, potřebuje víc ošetřovatelku než au-pair. Agentura, která ji ujišťovala, že jiných možností je tak málo, se kupodivu téměř okamžitě vytasila s téměř ideální rodinou v místě zvaném Beddlingham kdesi na předměstí Londýna. Měli tam dvě děti, už ne batolata, ale ještě ne v pubertě. Barbora byla také ráda, když slyšela, že jde o praktikující Židy. Ihned si představila národ Bible, tedy morálně ukotvenou rodinu, ve které se bude cítit příjemně. Uvítala to zvláště proto, že kamarádka Irena ji právě škádlila historkou o jiné au-pair, která hlásila, že muž v domě, kde bydlí, se občas prochází po domě nahý. Barbora zatím ještě nikdy neletěla letadlem, a protože nechtěla mít příliš nových zážitků najednou, rozhodla se, že pojede autobusem. Jednou z výhod bylo i to, že projížděl Liptovským Hrádkem, kde bydlela, takže nemusela jet nejdřív do Bratislavy. Další plus bylo, že autobusy nemají žádná omezení hmotnosti zavazadel. Před rokem 2004, kdy Slovensko vstoupilo do EU, byla jedinou další možností drahá letadla z Vídně, ne nízkonákladové lety, které jsou dostupné dnes. Tenkrát provozovaly au-pair agentury své vlastní autobusy a před Vánoci odjíždělo denně z Londýna na Slovensko asi osmdesát expresních autobusů, které vozily au-pair na svátky domů. Sestřenice Júlia vyprávěla Barboře o těchto autobusech spousty historek, třeba jak řidič, který obvykle vítal cestující anglickými slovy Ladies and Gentlemen, pokračoval česky ahoj holky, a prokládal cestu krátkými rádoby vtipnými básničkami z televizních kreslených seriálů. Když se blížily ke kanálu La Manche, řekl jim, že pokud se některá z nich zasekne na hranicích, protože nemá v pořádku zvací dopisy, vysadí ji v supermarketu v Calais, kde mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, a vyzvedne ji druhý den, až se bude vracet domů. Barbora ve skutečnosti své volby skoro litovala, protože polovinu cesty seděla vedle nějaké Maďarky, která neuměla slovo slovensky, a protože se jí okamžitě začalo stýskat po domově, skoro celou Proč ne? 23

cestu probrečela. Téměř stejně znepokojivá byla první otázka, kterou jí položila žena u imigrační kontroly, když tam ospale přesunula všechna svá zavazadla z autobusu. Zeptala se jí, jestli si jede do Anglie hledat přítele. Na druhou stranu představovala cesta autobusem skvělou příležitost vyměnit si s ostatními telefonní čísla, což jí dávalo pocit bezpečí pro případ, že by nikdo nebyl moc přátelský, až do rodiny přijede. Nakonec však žádné z těchto telefonních čísel nikdy nepoužila. Barbora ještě víc litovala, že jela autobusem, když dorazila na nádraží Victoria Station, jak se domluvila s Cowanovými svou budoucí rodinou. Neměla ponětí o tom, že by tam mohlo být vlakové nádraží, metro, a navíc cosi, čemu se říká Green Line a kde ji vysadili, jenže to bylo úplně někde jinde, než kde je hlavní autobusové nádraží. Nakonec jí pomohla dívka, která uměla lépe anglicky než Barbora, zavolala jejím jménem Cowanovým a podařilo se jí celé nedorozumění vysvětlit. Přesto byla při prvním setkání s panem Cowanem daleko nervóznější, než si představovala. Zbytek dne jí připomínal jednu velkou rozmazanou šmouhu. Zdálo se jí, že se všechno odehrálo strašně rychle. Pan Cowan jí chtěl vykládat o všech místech, kterými projížděli, ale bylo jich hrozně moc a on mluvil tak rychle, že zkrátka vůbec ničemu nerozuměla. Připadalo jí, že angličtina, kterou se učila ve škole, se hodí do jiného světa, a hlavně měla úplně jiný přízvuk než tato nová angličtina, na niž si bude muset zvyknout v Londýně. Když Barbora přijela ke Cowanovým domů, nastal ještě větší zmatek. Navenek se rodina zdála být velmi přátelská, vlídná a pohostinná. Neustále se na ni usmívali, líbily se jim dárky, které přivezla, a s nadšením jí ukazovali nejen její pokoj, ale nejrůznější věci, které děti vyrobily ve svém vlastním pokoji nebo ve škole. Zároveň to však bylo něco úplně jiného než u ní doma. Všichni jí připadali tak nějak roztěkaní, jako by ji prováděli po domě a zároveň byli příliš zaneprázdnění jinými věcmi a jí věnovali pozornost jen jakoby napůl. Nebylo to společné poklidné posezení, jaké očekávala. Vlastně nic vyloženě nepostrádala, ale prostě se to celé odehrálo moc rychle, takže neměla příliš času zvyknout si na dům ani na lidi. Barbora si uvědomila až později, že lidé obvykle mívají au- -pair právě proto, aby čas ušetřili, a ne aby jím plýtvali, a očekávají, že se dívky rychle všechno naučí. Vyváděla ji z míry hlavně četná pravidla, která jí říkali ohledně toho, co by měla a neměla dělat v kuchyni praktikujících Židů: různé barvy utěrek na maso a na mléko, něco o krvi ve vajíčkách copak ve vajíčkách je krev? a vážné varování před jídly, která rozhodně nikdy nesmí přinést do domu. V tu chvíli byla celkem ráda, že jediné prase, které si s sebou vzala, bylo to modré plyšové. 24 Proč ne?