Aleš Binar, Ph.D. MODERNÍ OBČANSKÁ SPOLEČNOST Rozšiřující studijní text k předmětu Vybrané kapitoly světových a českých dějin (VKD)
Vznik moderní občanské společnosti Předmětem zájmu VKD je vývoj moderní občanská společnost, respektive též společnosti participativní, tj. taková, která se podílí (participuje) na výkonu politické moci. Podle Jiřího Štaifa se jedná o: Společnost rovnoprávných a svobodných občanů, kteří se organizují na základě konsensu; průvodní komponenty tržní hospodářství, vznik právních a ústavních institucí, jež chrání svobodu. Dalším z důležitých definičních prvků je skutečnost, že moderní občanská společnost je nezávislá na státní moci. Realizuje se prostřednictvím veřejného mínění, občanských spolků, korporací (církev, odbory), místní samosprávy, politických stran a voleb. Modernizace ( zesoučasnění ) společnosti byla procesem komplexní politické, ekonomické, sociální (demografické, materiální, společenské mobility) a kulturní transformace společnosti tradiční ve společnost moderní. Vznik moderní občanské společnosti byl doprovázen řadou komplementárních procesů. K nim patřila industrializace, urbanizace, alfabetizace a sekularizace. Moderní společnost se od společnosti tradiční liší v řadě ohledů. Tradiční společnost je typem společnosti, která vykazuje řadu důležitých znaků. Sem patří především hierarchie a sociální stabilita, jedinec je kontrolován prostřednictvím tzv. vnitřní kontroly (sousedství, rodinné vztahy); existence odlišných hodnot i mentality. Tradiční společnost je charakterizována jako organická. V němčině se používá slovo Gemeinschaft, zatímco Gesellschaft je vyhrazeno pro moderní, mechanickou společnost. Následující tabulka uvádí pouze ty nejzákladnější rozdíly. Klasifikační prvky tradiční a moderní společnosti Tradiční společnost Moderní společnost Exkluzivita politické moci; na moci Inkluzivita politické moci; na moci Politika participuje pouze část společnosti, participuje celá společnost, stavovské vědomí. občanské vědomí. Ekonomika Prerogativy ekonomických skupin, Svobodný trh, průmyslová výroba. zemědělská výroba. Demografie Vysoká porodnost, vysoká Nízká porodnost, nízká úmrtnost. úmrtnost. Životní úroveň Nízká. Vysoká. Společenská mobilita Nízká. Vysoká Osídlení Vesnické Městské Kultura Archetypální Inovativní
Proces modernizace byl dlouhodobým procesem. O jeho počátku a konci nepanuje názorová shoda. Nutno navíc zohlednit, že v jednotlivých zemích probíhala odlišným tempem. Počátek moderny (tzv. rané modernity) lze datovat do století, vyznačuje se vznikem kapitalistických hospodářských struktur, centralizovaných států, rozšíření knihtisku a náboženské reformace. Proces modernizace výrazně urychlila, podle jiné interpretace nastartovala, tzv. dvojí revoluce (Doppelrevolution); první byla průmyslová revoluce (Anglie, 1760 1800), druhou Velká francouzská revoluce (1789 1799). První přitom zcela změnila ekonomické možnosti společnosti, druhá rozšířila myšlenku o právu všech příslušníků státu podílet se na výkonu politické moci. Během 19. století průmyslová výroba v řadě zemí převážila nad výrobou zemědělskou, došlo k demografické revoluci, která vytvořila rozsáhlé městské celky. V široké společnosti se začaly šířit liberální názory, tzn. požadavky svobodného podnikání a podle výše daní i adekvátní podíl na státní moci. Teprve prosazení participace společnosti na moci znamenalo završení vývoje vzniku moderní a občanské společnosti. V důsledku napoleonských válek došlo k rozšíření nacionalizmu a společnosti Západu se beze zbytku rozdělily na národy. Od konce 19. století se ale začaly objevovat první symptomy krize moderní společnosti, hovoří se o fázi krize modernity. Industrializace a urbanizace sice umožnily nárůst celkového počtu obyvatelstva, města zaplavili dělníci a nižší společenské vrstvy, jejichž představitelé přišli s myšlenkou socializmu. Liberalizmus podle nich nesplnil očekávání, naopak přivedl společnost do krize. Krize modernity se prohloubila v důsledku obou světových válek, především však v důsledku velké hospodářské deprese (1929 1935/1939). Od tohoto okamžiku, až do přelomu šedesátých a sedmdesátých let na Západě a do devadesátých let v českých zemích, se hovoří o tzv. pozdní, resp. organizované modernitě. Principy liberalizmu byly v ekonomice definitivně opuštěny, průmyslová společnost se transformovala na společnost služeb, což bylo doprovázeno nebývalým tempem ekonomického růstu, který byl doprovázen šířením moderních technologií. To vše připravilo podmínky k nástupu postmoderny. Základní chronologii s přihlédnutím k vývoji české společnosti podává následující tabulka.
Periodizace procesu vzniku moderní občanské společnosti v českých zemích Společnost Vývojová fáze Chronologie Tradiční do roku 1420 (?) Raná modernita 1420 (?) 1800 Klasická modernita 1800 1890/1929 Moderní Krize modernity 1890/1929 1945 Pozdní/organizovaná modernita 1945 1990 Postmoderní (?) po roce 1990 S proměnou společnosti se měnil i stát a jeho funkce. Stručnou genezi státu v evropském civilizačním okruhu představují tyto okamžiky, transformace středověkého regna v centralizovaný moderní stát v průběhu 15. až 17. století v období absolutizmu (1648), jeho rozšíření na občanský stát v průběhu 19. století a na počátku 20. století (1918). Od konce 19. století začíná stát ve stále větší míře zasahovat do ekonomických a zejména sociálních podmínek, čímž začíná přibírat i sociální funkci. Počátek sociálního státu spadá do Německa do období Kulturkampfu, tj. do 70. let 19. století. Avšak skutečný rozmach tohoto modelu státu nastal až po druhé světové válce (1945) v reakci na velkou hospodářskou depresi a samotný válečný konflikt.
Doporučená literatura KELLER, Jan: Teorie modernizace. Praha 2007, 194 s. LOEWENSTEIN, Bedřich: Projekt moderny. O duchu občanské společnosti a civilizace. Praha ISKP 1995, 296 s. ŠTAIF, Jiří: Počátky občanské společnosti, revoluce 1848/1849 a české země (koncepty, historiografie a výzkum). In: Kárník, Zdeněk (Ed.): K novověkým sociálním dějinám českých zemí II. Z dob rakouských a předlitavských (1848 1918). Praha Karolinum 1998, 159 s. VEČEŘA, Miloš: Sociální stát. Východiska a přístupy. Praha Sociologické nakladatelství 1996, 112 s.