Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Praha 2009 Mgr. Koval Petr PRÁVNÍ ÚPRAVA ROSTLINOLÉKAŘSKÉ PÉČE Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Katedra: Prof. JUDr. Milan Damohorský, DrSc. Práva životního prostředí

PRÁVNÍ ÚPRAVA ROSTLINOLÉKAŘSKÉ PÉČE... 1 První kapitola: Úvod... 5 1.1 Cíl práce... 5 1.2 Poznámka o dostupnosti pramenů... 5 1.3 Rostlinolékařská péče... 6 1.4 Rostlinolékařská péče: oblast zemědělství nebo ekologie?... 6 1.5 Vědní obor rostlinolékařství... 7 Druhá kapitola: Vývoj právní úpravy rostlinolékařské péče... 9 2.1. Vnitrostátní právní úprava rostlinolékařské péče... 9 2.1.2 Etapa samostatných zákonů... 10 2.2 Mezinárodní právní úprava rostlinolékařské péče... 10 2.2.1 Mezinárodní úmluva o ochraně rostlin... 10 2.2.2 Evropská organizace ochrany rostlin... 11 2.3 Historická komunitární právní úprava rostlinolékařské péče... 12 2.3.1 Počátky harmonizace rostlinolékařství... 13 2.3.2 Harmonizovaná úprava oblasti prevence a výskytu škodlivých organismů... 14 2.4 Shrnutí... 15 Třetí kapitola: Platná právní úprava rostlinolékařské péče... 17 3.1 Komunitární úprava... 18 3.1.1 Oblast škodlivých organismů... 18 a. Přemístění v rámci EU a dovoz do třetích zemí... 20 b. Opatření proti šíření škodlivých organismů a mimořádná opatření... 21 c. Chráněné zóny... 22 3.1.2 Oblast přípravků na ochranu rostlin... 22 a. Přezkoumávání účinných látek... 25 b. Judikatura ESD... 25 3.2 Česká právní úprava rostlinolékařské péče... 26 3.2.1 Související předpisy... 27 3.2.2 Neharmonizovaná úprava rostlinolékařské péče... 28 a. Další prostředky... 28 b. Mechanizační prostředky... 28 3.2.4 Výkon státní správy... 29 a. Rostlinolékařský dozor... 30 b. Sankce... 30 3.2.5 Odborná způsobilost k výkonu odborné rostlinolékařské činnosti... 31 3.3 Shrnutí... 32 Čtvrtá kapitola: Rozbor platné právní úpravy a úvahy de lege ferenda... 34 4.1 Nedostatky rostlinolékařského zákona... 34 4.2 Procesní ustanovení rostlinolékařského zákona a správní trestání... 36 4.2.1 Procesní úprava státní kontroly v rostlinolékařském zákoně... 37 4.2.2 Úprava úředních opatření a mimořádných rostlinolékařských opatření... 38 a. Mimořádná rostlinolékařská opatření týkající se blíže neurčeného množství fyzických a právnických osob... 39 4.2.3 Použití správního řádu v rostlinolékařském zákoně... 41 a. Řízení o registraci dovozců rostlin, rostlinných produktů a jiných předmětů a osob, které je uvádějí na trh... 41 b. Rozhodnutí v případě použití přípravků ve vztahu k necílovým organismům... 42 2

c. Registrační řízení ve věci přípravků na ochranu rostlin... 42 4.2.4 Správní trestání... 43 4.3 Vývoj de lege ferenda... 45 4.3.1 Nařízení Státní rostlinolékařské správy... 46 4.3.2. Výkon státní správy... 48 4.4 Shrnutí... 49 Pátá kapitola: Souběžné dovozy přípravků na ochranu rostlin... 51 5.1. Národní úprava a judikatura Evropského soudního dvora... 51 5.2 Specifické problémy české právní úpravy souběžných dovozů... 54 Šestá kapitola: Právní úprava rostlinolékařské péče v Německé spolkové republice... 56 6.1 Stručná charakteristika spolkového rostlinolékařského zákona... 56 6.2 Výkon státní správy v oblasti rostlinolékařské péče v SRN... 58 6.3 Shrnutí... 59 Sedmá kapitola: Závěr... 62 Seznam použité literatury... 67 Internetové odkazy... 67 Zusammenfassung... 69 3

Seznam použitých zkratek BMELV BVL CPM ČR DG SANCO EPPO EHP ESD ES/Společenství EU EÚLP FO FYTO IPPC/úmluva ISPM JKI Komise LZPS OOP PflSchG PO Rada RZ Sb. SES SRS SRN SŘ ÚKZÚZ WTO ZSK ŽP - Ministerstvo výživy, zemědělství a ochrany spotřebitele (Bundesministerium für Ernährung, Landwirtschaft und Verbraucherschutz ) - Spolkový úřad pro ochranu spotřebitele a bezpečnost potravin (Bundesamt für Verbraucherschutz und Lebensmittelsicherheit) - Komise pro fytosanitární opatření (Commission on Phytosanitary Measures) - Česká republika - Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele - Evropská a Středomořská organizace ochrany rostlin (Europian and Mediterranian Plant Protection Organisation) - Evropský hospodářský prostor - Evropský soudní dvůr - Evropské společenství - Evropská Unie - Evropská úmluva o lidských právech - Fyzická osoba - Rostlinolékařské osvědčení - Mezinárodní úmluva o ochraně rostlin (International Plant Protection Convention) - Mezinárodní standardy pro fytosanitární opatření (International Standards for Phytosanitary Measures) - Spolkový výzkumný institut pro kulturní rostliny (Julius Kühn Institut Bundesforschungsinstitut für Kulturpflanzen ) - Evropská komise - Listina základních práv a svobod - Opatření obecné povahy - Spolkový zákon o ochraně rostlin (Pflanzenschutzgesetz) - Právnická osoba - Evropská rada - Rostlinolékařský zákon - Sbírka zákonů - Smlouva o Evropském společenství - Státní rostlinolékařská správa - Spolková republika Německo - Správní řád - Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský - Světová obchodní organizace (World Trade Organisation) - Zákon o státní kontrole - Životní prostředí 4

První kapitola: Úvod 1.1 Cíl práce Cílem předkládané diplomové práce Právní úprava rostlinolékařské péče (právní stav k 3. 7. 2008) je popsat vývoj právní úpravy rostlinolékařské péče v České republice a v komunitárním právu. Rostlinolékařská péče v ČR a v EU se až do zahájení vstupních rozhovorů v roce 1996 vyvíjela odlišně, aniž se vzájemně přímo ovlivňovala. Přesto nelze říci, že by se česká a evropská právní úprava v minulosti natolik lišila, abychom v jejich historickém vývoji nenalezli žádné souvislosti. Po vstupu do EU implementovala ČR harmonizovanou úpravu rostlinolékařské péče, přece však existují určité oblasti, doposud komunitárním právem neupravené: o jejich stručnou charakteristiku rovněž usilujeme. Další cíl spočívá v deskripci možného vývoje de lege ferenda s ohledem na budoucí komunitární úpravu i nedostatky, které ze současné národní právní úpravy vyplývají. Dílčím cílem je představit rostlinolékařskou péči jako takovou, coby důležitou složku mnoha veřejnoprávních podoborů. Nezasahuje totiž svým vlivem jen v oblasti produkční funkce zemědělství, respektive netvoří pouhou součást norem, zabývajících se složkovou ochranou rostlin v rámci práva životního prostředí. Uplatňuje se v řadě dalších podoborů a dotýká se poměrně výrazně i světového obchodu. Práce tak usiluje o to, ukázat rostlinolékařskou péči právě v těchto relacích. V České republice je rostlinolékařská péče, na rozdíl například od veterinární péče či kontroly potravin, zatím veřejnosti málo známá. V nejobecnějším smyslu si proto předkládaná práce klade za cíl přispět ke změně této přetrvávající skutečnosti. 1.2 Poznámka o dostupnosti pramenů Zatímco primární prameny byly velmi dobře dostupné, sekundární literatura, kromě nemnoha prací o historickém vývoji rostlinolékařství, prakticky neexistuje. Práce tak v zásadě stojí na primárních pramenech. Toto tvrzení platí v prvé řadě o části věnované popisu současné české právní úpravy, neboť k tomuto tématu nebyla k dispozici žádná sekundární literatura. Pro popis komunitární oblasti a mezinárodních organizací představují až na výjimky jedinou dostupnou sekundární literaturu webové stránky či materiály pracovních skupin Evropské komise nebo Rady či Sanitárního a fytosanitárního výboru v rámci organizace WTO, které měl diplomant k dispozici. 5

O vědeckém oboru rostlinolékařství existuje množství literatury, vědecké, výukové i populární, ta však pro účely této práce nemohla být využita. 1.3 Rostlinolékařská péče Ačkoliv se již v názvu nejdůležitějšího domácího pramene právní úpravy rostlinolékařské péče, zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, sousloví rostlinolékařská péče objevuje, není tento pojem v recentním právním řádu České republiky legálně definován. Pro účely této práce se vrátíme k předchozímu zákonu č. 147/1996 Sb., o rostlinolékařské péči a změnách některých souvisejících zákonů, který definici tohoto pojmu obsahoval. Máme za to, že odpovídá i současnému pojetí rostlinolékařské péče: je natolik široká, že bere v potaz všechny její aspekty. V 2 zmíněného zákona byla rostlinolékařská péče definována jako souhrn právních, technických, organizačních a odborných opatření za účelem uchování zdraví rostlin. Všechny předchozí právní normy do roku 1996 si kladly za cíl pouze boj proti škodlivým organismům či jejich vyhubení, popřípadě ochranu rostlin proti nim 1. V moderním pojetí rostlinolékařské péče je klíčovým pojmem zdraví rostlin. Zdraví rostlin se nevztahuje jen izolovaně na jednotlivé rostliny samotné, pro jeho dosažení se bere v úvahu komplexní pohled na rostliny s důrazem na význam místa jejich produkce; inkludentní pojmu zdraví rostlin je tedy zejména princip prevence. 1.4 Rostlinolékařská péče: oblast zemědělství nebo ekologie? Při plnění takto široce koncipovaného cíle rostlinolékařské péče uchovávat zdraví rostlin disponují orgány státního dozoru veřejnou mocí; rostlinolékařská péče je tedy součástí veřejného práva. Zdraví rostlin hraje důležitou roli hned v několika veřejnoprávních podoborech zároveň: v právu zemědělském, v právu životního prostředí a nepřímo rovněž v právu zdravotnickém. Rostlinolékařství je tradičně součástí rostlinné výroby, tedy resortu zemědělství. Moderní právní úprava rostlinolékařské péče však počítá se všemi zmíněnými oblastmi, nesleduje jen zajištění produkční funkce zemědělství, nýbrž i cíle širší. Uchování zdraví rostlin má význam pro zachování rázu krajiny a zejména pro uchování obnovitelných přírodních zdrojů (biodiversity). Rostliny jsou rovněž nezbytnou součástí potravního řetězce. 1 Např. Kůdela, V: Rostlinolékařské právní normy v českých zemích a jejich historický vývoj. str. 13 nebo Unger, J.G.: Entwicklung von Pflanzenquarantäne und Regelungen zur Pflanzengesundheit und der staatlichen Organisation in Deutschland, S. 111. 6

Snaha o uchování jejich zdraví se dotýká bezpečnosti potravin, a nepřímo tak ochrany zdraví člověka: jde o použití přípravků na ochranu rostlin a oblast jejich reziduí. Rostlinolékařská péče nejnověji rovněž reaguje na vývoj v oblasti geneticky modifikovaných organismů, o kterých se předpokládá, že by mohly mít vliv na lidské zdraví. Soudobá koncepce právní úpravy rostlinolékařské péče tkví v provázanosti s různými veřejnoprávními podobory, nelze ji subsumovat jen pod resort zemědělství nebo životní prostředí. Právě to podtrhuje a určuje její závažnost a modernost. Stejně tak jako s rostlinolékařskou péčí související podobory veřejného práva např. veterinární péče či kontrola potravin - se tyto vyvíjí jako součást různých vyšších veřejnoprávních podoborů: právní úprava se tak snaží o zohlednění často proti sobě stojících přístupů a hodnot (např. ekologie versus ziskovost zemědělství), aniž by v současnosti vyzdvihovala nějaké z nich jako hlavní. Ani v komunitárním právu nelze zcela přesně zařadit rostlinolékařskou péči do jednoho oboru, ač tradičně také zde spadá do oblasti zemědělství. Podle Šestého akčního programu ES pro životní prostředí je za jeden z největších ekologických problémů současnosti označeno přílišné používání pesticidů v zemědělství, tedy přípravků na ochranu rostlin. Tato oblast je součástí rostlinolékařské péče: registrace, povolování a jejich aplikace mechanizačními prostředky. V tomto smyslu stojí rostlinolékařská péče a ekologie proti sobě. Současná právní úprava rostlinolékařské péče je v českém i komunitárním právu výrazem provázanosti různých podoborů veřejného práva. V komunitárním právu je zařazena ve strukturách Evropské komise, dále jen Komise, pod Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele, dále jen DG Sanco, a nikoliv přímo pod oblast zemědělství nebo ekologii. Toto začlenění dle našeho názoru lépe odpovídá současnému pojetí a významu uchování zdraví rostlin. V každém ohledu bere komunitární i národní právní úprava rostlinolékařské péče v potaz jak hlediska produkční, tak i mimoprudukční, zejména ekologické a vliv na zdraví lidí. 1.5 Vědní obor rostlinolékařství Právní úprava rostlinolékařské péče sjednocuje výsledky vědního oboru rostlinolékařství 2, jimž propůjčuje zejména vynutitelnost. V Evropě vznikl tento obor v polovině 19. století coby důsledek vědní specializace ze dvou původních širších oborů: botaniky a biologie. Rostlinolékařství je charakterizováno specifickým předmětem, účelem a 2 Teoreticko-praktický vědní obor zabývající se chorobami, poruchami a poškozeními rostlin a plevely, s cílem snižovat jejich škodlivost a uchovat zdraví rostlin při použití zdravotně, ekonomicky a ekologicky přijatelných prostředků a postupů, in: Kůdela, V: Nástin dějin institualizace rostlinolékařství v českých zemích, str. 10. 7

cílem zkoumání, speciálními metodami práce a vlastní vědeckou terminologií 3. Moderní pojetí rostlinolékařství v sobě zahrnuje provázanost s dalšími vědeckými obory jako součást systému přírodních věd.. Právní úprava rostlinolékařské péče se vyvíjela v návaznosti změn přístupů a vědeckého poznání v rámci tohoto oboru 4. 3 Základními rostlinolékařskými disciplínami jsou: fytopatologie, rostlinolékařská zoologie, herbologie, studium neparasitních poruch a ochrana rostlin, in: Táborský, V: Rostlinolékařství, str. 2. 4 Pro obor rostlinolékařství se v minulosti používaly různé názvy: nauka o chorobách rostlin, fytopatologie, ochrana rostlin a ochrana lesa, zemědělská a rostlinná fytopatologie či ochrana rostlin, in: Táborský, V: Rostlinolékařství, str. 2. 8

Druhá kapitola: Vývoj právní úpravy rostlinolékařské péče V oblasti právní úpravy rostlinolékařské péče se více než v jiných oborech prolíná vnitrostátní a mezinárodní právní úprava rostlinolékařské péče ve vzájemných souvislostech. V současné době je v ČR oblast rostlinolékařské péče až na výjimky upravena komunitárním právem. Recentní normy evropského práva reagují na právní vývoj v mezinárodních organizacích v oblasti rostlinolékařství (odborných i obchodních), které opětovně inkorporují do vlastní normotvorby, a tím přímo nebo nepřímo ovlivňují domácí právo členských států EU. Navíc se na tvorbě komunitárních předpisů podílejí v rostlinolékařské oblasti v rámci pracovních skupin Rady či Komise experti ze všech členských států EU. Právní úprava rostlinolékařské péče prošla na území České republiky, v mezinárodním právu i v právu EU určitým vývojem. Než se budeme zabývat současností, nastiňuje tato práce z důvodu komplexnějšího pohledu na danou problematiku stručný historický přehled vývoje vnitrostátní i mezinárodní (zejména komunitární) právní úpravy rostlinolékařské péče s důrazem postihnout hlavní směry tohoto vývoje, který vedl k jejich vzájemnému provázání v tomto tak specifickém oboru. 2.1. Vnitrostátní právní úprava rostlinolékařské péče Právní úprava rostlinolékařské péče se mění co do rozsahu a právních institutů v přímé souvislosti s tím, jak se vyvíjel samotný pojem rostlinolékařská péče. V pohledu na právní úpravu rostlinolékařství lze nalézt tři základní etapy 5 : první představuje sérii dílčích právních norem. Tato fáze končí rokem 1924, kdy byl vydán zákon č.165/1924 Sb., o ochraně výroby rostlinné; od vydání tohoto zákona byla problematika rostlinolékařské péče až do roku 1996 součástí zákonů na ochranu rostlinné výroby. Jednalo se (kromě zmíněného) o zákon č. 188/1950 Sb., o zdokonalení rostlinné výroby, a zákon č. 61/1964 Sb., o rozvoji rostlinné výroby. Tyto tři zákony označujeme za druhou etapu právní úpravy rostlinolékařské péče. Třetí fázi právní úpravy rostlinolékařské péče představuje období samostatných rostlinolékařských zákonů, tedy zákon č. 147/1996 Sb. a současný zákon č. 326/2004 Sb. První dvě etapy vývoje právní úpravy rostlinolékařské péče vnímají tento pojem toliko jako boj proti škůdcům 6 : implicitně i explicitně vyjadřují tyto normy, že účelem 5 In: Kůdela V.: Rostlinolékařské právní normy v českých zemích. 6 V zákoně č. 165/1924 se rostlinolékařská problematika řeší v hlavě II nesoucí název Ochrana kultur rostlinných před škodlivými činiteli, v 9-19. V zákoně č. 188/1950 se tato oblast objevuje v hlavě III jako Opatření proti škůdcům rostlin, v 22-30. Zákon č.61/1964 nazývá svou třetí část jako Ochrana proti škůdcům a chorobám rostlin, plevelům a některým škodlivým činitelům, v 16-27. 9

rostlinolékařské péče je omezení kvalitativních i kvantitativních ztrát na výnosech, způsobených na rostlinách škodlivými činiteli. 2.1.2 Etapa samostatných zákonů Výše uvedený zákon je první právní normou, která se zabývá všemi základními úseky rostlinolékařské péče: ochranou před zavlékáním a šířením škodlivých organismů, přípravky na ochranu rostlin a mechanizačními prostředky. Promítá se do něj i změna obsahu pojmu rostlinolékařská péče: na místo boje proti škůdcům se za hlavní cíl rostlinolékařské péče považuje péče o zdraví rostlin 7. Tato změna má vliv na základní přístupy a východiska této právní normy: rostlinolékařská péče je zde vlastně poprvé definována a prezentována nejen jako nástroj pro zachování výnosů rostlinné výroby, nýbrž se v normě zohledňují i hlediska jiných oborů, zejména ekologie či humánní medicíny. Tato norma nabyla účinnosti v době, kdy se Česká republika připravovala na vstup do Evropské unie, a proto její novely již částečně zohledňují komunitární právo i normy práva mezinárodního; a to i v používání odlišné odborné terminologie oproti ostatním zákonům z minulého období. Tímto zákonem je státní správa v oblasti rostlinolékařské péče svěřena z větší části Státní rostlinolékařské správě 8, dále i rostlinolékařská správa nebo SRS, která zahájila svou činnost 1.1.1997. Státní rostlinolékařská správa představuje první organizaci, která se zabývá výlučně všemi aspekty rostlinolékařské péče. Ministerstvo zemědělství bylo dle tohoto zákona ústředním orgánem na úseku rostlinolékařské péče. Mnoho institutů a terminologie tohoto zákona převzal rovněž zákon č. 326/2004 Sb., kterému věnuje tato práce samostatný výklad v následující kapitole č.3. 2.2 Mezinárodní právní úprava rostlinolékařské péče 2.2.1 Mezinárodní úmluva o ochraně rostlin 9 Ochrana rostlin je jednou z oblastí, kde je velmi důležitá účinná mezinárodní spolupráce. Nezbytnost ochrany rostlin stála i u zrodu nejdůležitější odborné mezinárodní úmluvy ve fytosanitární 10 oblasti: Mezinárodní úmluvy o ochraně rostlin (International Plant Protection Convention, dále jen IPPC, úmluva IPPC nebo úmluva) pod záštitou organizace OSN FAO; uzavřené v roce 1951, v současnosti je jejími signatáři 161 států. IPPC 7 Kol: Komentář k zákonu č.147/1996 Sb., str. 9. 8 Talich, P.: Deset let Státní rostlinolékařské správy, str. 15. 9 Základním pramenem následujícího textu je: http://www.fao.org/about/about-fao/en. 10 V mezinárodním právu se používá promiskue pro termín rostlinolékařský pojmu fytosanitární nebo ochrana rostlin 10

představuje mezinárodní úmluvu, zabezpečující preventivní akce proti zavlékání škodlivých organismů rostlin a rostlinných produktů 11. Nejvyšším orgánem úmluvy je Komise pro fytosanitární opatření (Commission on Phytosanitary Measures, dále jen CPM) fórum pro přijetí mezinárodních standardů pro fytosanitární opatření (International Standards for Phytosanitary Measures dále jen ISPM) 12, v roce 1992 vznikl sekretariát úmluvy se sídlem v Římě. Jejím cílem je zajistit společný a účinný postup pro prevenci šíření a zavlékání škodlivých organismů rostlin a rostlinných produktů a k podpoře vhodných opatření k jejich regulaci. Smluvní strany se zavázaly přijmout legislativní, odborná a administrativní opatření uvedená v této úmluvě a v doplňujících smlouvách podle článku XVI. 2.2.2 Evropská organizace ochrany rostlin 13 Článek IX úmluvy IPPC zavazuje členské státy k vzájemné spolupráci při zřizování regionálních organizací v příslušných oblastech. Pro Evropu představuje tuto organizaci European and Mediterranean Plant Protection Organisation, dále jen EPPO 14. Odborné činnosti jsou zastřešovány dvěma pracovními skupinami: fytosanitárních opatření a přípravků na ochranu rostlin, které se schází jedenkrát ročně v členských státech EPPO. Pracovní skupiny vytvářejí své programy po schválení Výkonným výborem a Radou. Přidělují specifické úkoly panelům, skládajícím se ze specialistů z jednotlivých zemí, kteří připravují detailní návrhy doporučení pro pracovní skupinu. EPPO vytváří soustavu nezávazných doporučení, spočívajících na vědeckém základě. Tato doporučení předjímá úmluva IPPC v článku X a nazývá je regionální standardy. Tyto standardy 15 a další odborné činnosti EPPO disponovaly v minulosti enormním vlivem na právní úpravu rostlinolékařské péče v jednotlivých členských státech na jedné straně a 11 Za vůbec první mezinárodní úmluvu s rostlinolékařskou tématikou se považuje Mezinárodní úmluva ve věci opatření proti Phylloxera vastatrix ze dne 3. listopadu 1881. K dalším důležitým patřila Dodatečná úmluva podepsaná v Bernu v roce 1899 a Mezinárodní úmluva o ochraně rostlin z Říma 1929. Všechny tyto smlouvy byly nahrazeny úmluvou IPPC, což výslovně zakotvuje článek č. XIV úmluvy. 12 CPM je zmocněna v článku XI úmluvy. Komise se každoročně setkává, aby stanovila priority v oblasti standardizace a harmonizace fytosanitárních opatření ve spolupráci se sekretariátem IPPC. Do nabytí účinnosti revidovaného textu existovala Prozatímní komise úmluvy (Interim CPM), in: http://www.fao.org/about/aboutfao/en. 13 Základním pramenem níže uvedeného textu je: http://www.eppo.org. 14 Tato organizace vznikla v roce 1951, zakládajícími členy byli zástupci 15 států, dnes sdružuje 48 států Evropy a Středomoří. 15 Například se jedná o: Evaluace účinnosti přípravků na ochranu rostlin; Správná praxe ochrany přírody, Enviromentální analýza rizik přípravků na ochranu rostlin; Všeobecná fytosanitární opatření; Fytosanitární požadavky specifických škodlivých organismů; Fytosanitární procedury; Produkce zdravého sadbového materiálu; Analýza rizik škodlivých organismů; Bezpečné použití biologické kontroly; Diagnostické protokoly regulovaných škodlivých organismů; Fytosanitární opatření pro specifické komodity; Národní regulační kontrolní systém, tamtéž. 11

přispěly rovněž nemalou měrou k zharmonizování této oblasti v rámci Evropského společenství; ne jinak tomu bylo v oblasti Československa. V šedesátých létech se činnost EPPO omezila v podstatě na koordinaci opatření a tvorbu doporučení proti šíření v členských státech se vyskytujících škodlivých organismů. Na počátku sedmdesátých let došlo k prvním snahám o koordinaci postupu proti šíření škodlivých organismů v evropském prostoru: tato koordinace přinesla zejména vytvoření seznamů jmenných označení karanténních organismů, obšírné dokumentace k těmto karanténním organismům 16 a doporučení. Od sedmdesátých let se těžiště práce EPPO posouvá na tvorbu doporučení pro oblast dovozu zboží, při němž mohlo dojít k šíření škodlivých organismů. Činnost EPPO měla přímý vliv nejen na vývoj národních úprav, ale rovněž na vývoj komunitárního práva, jemuž věnujeme další část této podkapitoly historického vývoje. 2.3 Historická komunitární právní úprava rostlinolékařské péče Rostlinolékařská péče spočívá v současnosti na třech základních pilířích: prevenci šíření a zavlékání škodlivých organismů, oblasti přípravků na ochranu rostlin a aplikační techniky. Komunitární právo se v minulosti zabývalo toliko bojem proti šíření a zavlékání škodlivých organismů, zatímco oblast přípravků na ochranu rostlin počalo na evropské úrovni kodifikovat až na počátku devadesátých let dvacátého století. Použití aplikační techniky v rámci rostlinolékařské péče není upraveno ani v současném komunitárním právu. V primárněprávních dokumentech Evropského společenství se rostlinolékařská péče jako taková nezmiňuje. Oblast rostlinných komodit (dovozu a vývozu) spadala pod čl. 28 SES zákaz všech kvantitativních omezení. Do poloviny sedmdesátých let využívaly členské státy čl. 30 SES, umožňující stanovit výjimky ze zákazu obchodních překážek. Změnu přinesla pozvolna až směrnice Rady č. 77/93/EHS, o opatření k ochraně proti zavlékání škodlivých organismů rostlin nebo rostlinných výrobků do členských států z 21. prosince 1976, která během let své účinnosti přinesla harmonizaci právní úpravy rostlinolékařské péče v oblasti ES. Právní úprava rostlinolékařské péče je v komunitární oblasti provázána s činností organizace EPPO. Na základě doporučení a koordinačních snah této odborné organizace vznikly seznamy A1 a A2 17 : tyto seznamy byly použity jako doporučení pro členské státy této 16 Jednalo se zejména o listovky škodlivých organismů, ze kterých se vyvinuly i vědecké práce, např.: Smith: quarantine Pests for Europe, in: Unger, J.G.: citované dílo, str. 114. 17 Seznam A1 se týkal škodlivých organismů, které se na území ES nevyskytují; v seznamu A2 byly evidovány škodlivé organismy, které se zde vyskytují, in: tamtéž, str. 114. 12

organizace, mnohdy zároveň členy ES 18 ; staly se tak základem budoucí harmonizované právní úpravy. Podobně jako ve vývoji v jednotlivých členských státech ES, je počátek právní úpravy rostlinolékařské péče spjat s bojem proti konkrétním škodlivým organismům. První komunitární normy v rostlinolékařské oblasti se týkaly rakoviny brambor 69/464/EHS, háďátek 69/465/EHS, štítenky zhoubné 69/466/EHS a obaleče hvozdíkového 74/647/EHS. Tyto směrnice obsahovaly minimální požadavky proti šíření předmětných škodlivých organismů, které musely implementovat všechny členské státy. Směrnice nebyly nahrazeny ani harmonizovanou směrnicí 77/93/EHS, představují svébytné akty Rady EHS. 2.3.1 Počátky harmonizace rostlinolékařství Směrnice 77/93/EHS představuje v evropské právní úpravě rostlinolékařské péče první počin k budoucí harmonizaci celé podoblasti rostlinolékařské péče opatření proti šíření a zavlékání škodlivých organismů. Důvody k jejímu vydání byly zejména hospodářské: produkce rostlin zaujímala v rámci EHS důležité místo, zejména snaha zabránit zmenšování výnosů a zvýšit zemědělskou produkci. Tato norma se již netýká jen boje proti škodlivým organismům, vyskytujícím se v jednotlivých členských státech, ale rovněž jejich zavlékání tedy prevenci. Preambule výslovně zmiňuje mezinárodní úmluvu IPPC a regionální organizaci EPPO, které tuto změnu pojetí svou odbornou vahou zaštiťují. Přes nesporný vliv EPPO na národní zákonodárství členských států hodlá EHS, dle preambule, těsněji harmonizovat opatření proti zavlékání škodlivých organismů, aby se jejich účinnost ještě znásobila a jako nástroj má být použita právě tato směrnice. Důležitým instrumentem byla inventarizace škodlivých organismů v členských státech a jejich rozdělení na ty, jejichž zavlékání do členských států je obecně zakázáno, a škodlivých organismů, jejichž zavlékání je spojeno s konkrétními rostlinami a rostlinnými produkty. Směrnice zavedla kontroly v zemi produkce. Do vytvoření společného evropského trhu v roce 1993 upravovala směrnice zejména dovoz a vývoz rostlin a rostlinných produktů 19. Zavedla minimální požadavky pro dovozce ze třetích zemí, použitelné ve všech členských zemích ES. Na druhé straně stála u zrodu 18 V šedesátých létech spolupracovaly státy EPPO v boji proti zavlékání šesti škodlivých organismů; v sedmdesátých létech jich bylo 49 a v roce 1995 již 172, in: tamtéž, str. 115. 19 Do nabytí účinnosti této směrnice vykonávaly rostlinolékařské kontroly rovněž v rámci ES státy vývozu i státy dovozu. Původním cílem směrnice bylo, aby existovala jen kontrola jedna ve státu vývozu, in: Unger, J.G.: Entwicklung von Pflanzenquarantäne, str. 116. 13

tvorby intrakomunitárních pravidel obchodu. Do roku 2000 tento předpis umožňoval, aby jednotlivé členské země využily přísnější opatření proti dovozům ze třetích zemí i proti ostatním členským státům ES, pokud by členský stát měl zvláště výrazný zájem na ochraně (článek 15). Směrnice rovněž umožňovala, aby členské státy mezi sebou nevyužily žádné opatření proti šíření škodlivých organismů, pokud bylo riziko vyhodnoceno jako minimální (článek 14) 20. Ještě před zavedením společného vnitřního trhu přinesla zjednodušení i v oblasti rostlinolékařské péče Schengenská dohoda 21. Do zavedení vnitřního trhu EU byla směrnice použita několikrát jako báze k zákazům dovozů v rámci jednotlivých států ES 22. 2.3.2 Harmonizovaná úprava oblasti prevence a výskytu škodlivých organismů Jednotný vnitřní trh EU přinesl do rostlinolékařské oblasti zcela nový systém: po odpadnutí hraničních kontrol zavedla směrnice minimální požadavky na zdraví rostlin v místech produkce tj. v zemědělských nebo zahradnických podnicích. Nová opatření po zavedení vnitřního trhu se týkala jen producentů určitých rostlin (zvlášť rizikových) s ohledem na možné šíření karanténních organismů 23 ; konečných spotřebitelů se tato opatření týkala pouze minimálně 24. Preambule nejvýznamnější novely 91/683/EHS klade důraz na zvýšenou úroveň ochrany těch míst v členských státech, která jsou prosta škodlivých organismů. Zdůrazňuje sice stejnou ochranu všem oblastem společenství, zároveň však umožňuje zvýšenou ochranu pro určité oblasti (chráněné zóny). Úhelným kamenem nové úpravy je pojem rostlinolékařský pas, který je využíván k označení původu rostlin a rostlinných produktů vyprodukovaných za určitých podmínek. Rostlinolékařský pas nemusí být vydán orgánem státní správy, může být vydán rovněž podnikem, pokud zde bude provedena kontrola. Těžiště kontroly se přesunulo do místa produkce. Právní základ tohoto systému tvořily směrnice, které novelizovaly směrnici č. 77/93/EHS. Ve Stálém fytosanitárním výboru 25 byly vypracovány prováděcí normy nového systému, týkající se zejména oblastí rostlinolékařských pasů, registrace producentů či uznání 20 Tohoto ustanovení využily například státy Beneluxu, in: Unger, J.G.: citované dílo, str. 116. 21 V rámci ES nebylo například vyžadováno rostlinolékařské osvědčení pro rostliny v květináči; bylo však vyžadováno například pro brambory a dřeviny, tamtéž, str. 116. 22 Mezi lety 1977-1992 se jednalo o 12 zákazů dovozů zejména ovocných dřevin (spála), citrusových plodů, vinné révy a koniferů, tamtéž. str. 116. 23 Převážně se jednalo o podniky, které produkují rostliny a rostlinné produkty pro další zpracování, in: tamtéž. 24 Například produkce sadbových brambor či některých dřevin, in: tamtéž. 25 Založen rozhodnutím Rady č.76/894/ehs z 23.11.1976. 14

ochranných zón. Kontrolou karanténních nemocí ve Společenství byl na komunitární úrovni pověřen Rostlinolékařský inspektorát, dnes součástí DG Sanco. V roce 2000 byla výše uvedená směrnice nahrazena zejména z důvodu přehlednosti směrnicí Rady 2000/29/ES, která tak převzala všechny instituty tohoto systému, které do současnosti zachovává a modifikuje. Po zavedení jednotného trhu se tato část komunitárního práva stala de facto zcela harmonizovanou ve všech členských státech a v oblasti šíření a zavlékání škodlivých organismů nemají členské státy až na výjimečné temporální situace prostředky k vydání svébytných právních norem, které by byly v rozporu s komunitárním právem; současné komunitární právo bere rovněž v rostlinolékařské oblasti v potaz mezinárodní organizace, zejména IPPC a WTO; organizace EPPO ztrácí v současnosti vliv na obsah budoucích právních norem, avšak zůstává pro oblast rostlinolékařství důležitým vědeckým fórem. 2.4 Shrnutí Cílem rostlinolékařské péče je v současnosti uchování zdraví rostlin. Tento pojem má širší obsah než pouhé opatření proti šíření a zavlékání škodlivých organismů. Soudobá právní úprava rostlinolékařské péče EU spočívá ideově právě v tomto cíli. Namísto snahy o vyhubení určitého škůdce se těžiště opatření proti šíření a zavlékání škodlivých organismů přesunulo k prevenci. Komunitární právní úprava harmonizuje od druhé poloviny sedmdesátých let oblast opatření proti šíření a zavlékání škodlivých organismů. Oblasti přípravků na ochranu rostlin (druhé stěžejní oblasti rostlinolékařství) se komunitární úprava začala věnovat až v souvislosti se zavedením jednotného trhu Společenství. Souvislost mezi komunitární a českou právní úpravou je možné nalézt v činnosti regionální odborné organizaci EPPO. Na fóru této organizace byly vytvořeny seznamy evropských škodlivých organismů s jejich detailním popisem. Tyto seznamy měly vliv nejen na sjednocení rostlinolékařské praxe de facto všech evropských států, nýbrž stály i u zrodu komunitární harmonizované úpravy oblasti opatření proti šíření a zavlékání škodlivých organismů. Komunitární právní úprava použila tyto seznamy jako základ budoucí harmonizace a dále je přetvořila. Namísto boje proti jakémukoliv škodlivému organismu se harmonizovaná úprava týká toliko karanténních škodlivých organismů. Do zavedení jednotného trhu Společenství se harmonizovaná úprava týkala jednotného postupu při dovozu rostlin a rostlinných komodit, tedy i mezi členskými státy navzájem. 15

Zavedením jednotného trhu zanikl mezi jednotlivými státy Společenství dovoz a na místo dovozních certifikátů pro intrakomunitární rostlinnou produkci tak byl zaveden od roku 1992 rostlinolékařský pas. Tento dokument osvědčuje provedení kontroly v místě produkce a garantuje zdraví rostlin. Harmonizovaná úprava oblasti škodlivých organismů tedy spočívá na systému kontrol: kontroly intrakomunitární produkce, dovozní rostlinolékařské kontroly rostlin a rostlinných produktů původem ze zemí mimo Společenství a soustavné rostlinolékařské kontroly v rámci státního dozoru. Rostlinolékařské kontrole podléhají pouze v přílohách vyjmenované rostliny a rostlinné produkty, jejich producenti podléhají registraci. Dalšími aspekty této harmonizované úpravy jsou chráněné zóny, kde platí ještě přísnější pravidla pro přemísťování některých rostlin a rostlinných produktů. Právní úprava rostlinolékařské péče prošla v Českých zemích třemi etapami vývoje: od izolovaných právních norem přes součást zákonů o rostlinné výrobě až k samostatným zákonům. Etapa samostatných zákonů upravujících rostlinolékařskou péči je v České republice již spjata s plánovaným vstupem do EU. Tyto právní normy (zákon č. 147/1996 Sb. i současný rostlinolékařský zákon) spočívají ideově na zmíněné redefinici pojmu rostlinolékařské péče od boje proti škůdcům k prevenci zdraví rostlin. V těchto normách již není cílem rostlinolékařské péče zvýšit výnos rostlinné výroby jako v minulosti, nýbrž berou v potaz rovněž hlediska ekologická či bezpečnosti potravin. Česká republika přijala vstupem do EU harmonizovanou právní úpravu komunitárního práva. Oblast opatření proti šíření a zavlékání škodlivých organismů tvoří její velmi důležitou část. Harmonizovaný systém v oblasti škodlivých organismů je platný s nepatrnými modifikacemi i v současnosti. V roce 2000 byla mnohokrát novelizovaná směrnice 77/93/EHS nahrazena zejména z důvodu přehlednosti novou směrnicí č. 29/2000/ES. Ačkoliv je harmonizovaná úprava této oblasti v současnosti platným komunitárním právem, přesto jsme o ni pojednali v kapitole věnující se vývoji rostlinolékařské péče. Oblast opatření proti šíření a zavlékání škodlivých organismů představuje první harmonizovanou část rostlinolékařské péče a (jak vidno výše) můžeme na jejím příkladu demonstrovat hlavní směr vývoje právní úpravy rostlinolékařské péče. 16

Třetí kapitola: Platná právní úprava rostlinolékařské péče Současnou právní úpravu rostlinolékařské péče nelze chápat izolovaně bez jejího historického vývoje, jak jej stručně charakterizovala předchozí kapitola. Stejně jako v ostatních podoborech veřejného práva, stojících na pomezí práva zemědělského, ekologie s přesahem do humánní medicíny, potravinového práva i dalších oborů (např. veterinární péče), je rostlinolékařská péče spjata s komunitárním právem. Až na výjimky, kterým se tato práce rovněž věnuje, je celá oblast rostlinolékařské péče v EU plně harmonizována směrnicemi Rady, z nichž jsou nejdůležitější směrnice č. 2000/29/ES, o ochranných opatřeních proti zavlékání organismů škodlivých rostlinám nebo rostlinným produktům do Společenství a proti jejich rozšiřování na území Společenství, a směrnice č. 91/414/EHS, o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh. Česká národní specifika právní úpravy rostlinolékařské péče tedy spočívají, stejně jako v ostatních členských státech, v zásadě v tom, jakým způsobem bylo dosaženo výsledku, který směrnice předjímají. V oblasti škodlivých organismů je základní směrnice mnohem konkrétnější a detailnější než v oblasti přípravků na ochranu rostlin. Směrnice 91/414/EHS spočívá toliko na principech; zde je větší možnost variet mezi členskými státy EU. V současné právní úpravě rostlinolékařské péče hrají mezinárodní prameny (lépe řečeno nekomunitární) rovněž velkou úlohu, avšak již ne tak významnou jako tomu bylo v minulosti. Toto tvrzení platí zejména o regionální organizaci EPPO, která vytvořením seznamů škodlivých organismů přispěla k harmonizaci této subčásti rostlinolékařské péče v evropském měřítku. Fórum IPPC zůstává i nadále vrcholnou mezinárodní organizací ve fytosanitární oblasti; zejména produkcí svých nezávazných odborných standardů. Od založení mezinárodní organizace WTO v roce 1995 se rostlinolékařská oblast šířeji podílí na mezinárodním obchodu; velmi důležité je v této souvislosti provázání WTO s IPPC. Vzhledem k tomu, že je v současném světovém obchodě již prakticky nemožné vytvářet překážky obchodu v podobě cel, dovozních daní a jiných tarifní bariér, sahají některé státy velmi často právě k takovým prostředkům, které potřebují vědecké zdůvodnění. Toto zdůvodnění je však často nejednotné 17

či v rámci světových odborných organizací zcela chybí: takovou oblastí je rovněž i oblast fytosanitární 26. Oblast přípravků na ochranu rostlin (či pesticidů) je součástí důležitých mezinárodních úmluv o ochraně životního prostředí: Rotterdamské úmluvy (proces PIC se týká i některých chemikálií dříve používaných do přípravků na ochranu rostlin), Stockholmské úmluvy (mnoho látek označených jako persistentní polutanty POPs byly v minulosti součástí přípravků na ochranu rostlin), Basilejské úmluvy o nebezpečném odpadu přecházejícím hranice, a rovněž i Vídeňské úmluvy k ochraně ozónové vrstvy (např. methylbromid byl v minulosti rovněž součástí přípravků na ochranu rostlin). Nejdůležitějším domácím pramenem rostlinolékařské péče je zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále i rostlinolékařský zákon). Tento zákon implementoval obsah výše zmíněných směrnic evropského práva, kterým je věnována následující subkapitola. 3.1 Komunitární úprava Směrnice evropského práva upravují dvě stěžejní oblasti rostlinolékařské péče: oblast prevence šíření a zavlékání škodlivých organismů (2000/29/ES) a oblast přípravků na ochranu rostlin (91/414/EHS). Pouze určitá část rostlinolékařské péče, problematika mechanizačních prostředků, souběžných dovozů přípravků na ochranu rostlin a dalších prostředků na ochranu rostlin, je doposud upravena toliko národním právem. Právní základ mají obě uvedené směrnice v čl. 37 Smlouvy o Evropském společenství (SES). 3.1.1 Oblast škodlivých organismů Směrnice č. 2000/29/ES nahradila směrnici č. 77/93/EHS. Důvodem k jejímu přijetí byla zejména skutečnost, že předchozí právní norma byla v průběhu více než dvou desetiletí své účinnosti mnohokrát měněna a velmi podstatně revidována; zejména po vybudování jednotného evropského trhu. Jak vyplývá z preambule směrnice č. 2000/29/ES, zůstávají předmět úpravy a základní principy v zásadě totožné jako v právní úpravě předchozí. Základním předmětem směrnice jsou opatření proti zavlékání organismů škodlivých rostlinám nebo rostlinným produktům do členských států z jiných členských států nebo ze třetích zemí. 26 Scott, J.: The WTO Agreement Sanitary and Phytosanitary Measures, str. 10. 18

Důvodem jejího přijetí byla podobně jako v minulosti ochrana výnosu rostlinné produkce a zvýšení produktivity zemědělství jako takového (odst. 2, 3 a 4 preambule). Směrnice nespočívá jen na boji proti šíření škodlivých organismů, nýbrž za důležité opatření považuje rovněž ochranná opatření proti jejich zavlékání, tedy prevenci. V oblasti prevence obsahuje preambule explicitní odkaz na mezinárodní prameny rostlinolékařské péče úmluvu IPPC (odstavec 6, 7 a 8 preambule). Předmětem směrnice je v prvé řadě oblast dovozu rostlinných produktů ze třetích zemí (čl.3 až 5) a s tím souvisejících kontrol; i v této oblasti odkazuje směrnice na IPPC (odstavec 16 a 17 preambule). Dále se směrnice zabývá oblastí vnitřního obchodu: systémem rostlinolékařské kontroly Společenství, kde přejímá z minulé úpravy zejména instrumenty jako rostlinolékařská kontrola v místě produkce, systém rostlinolékařských pasů a rostlinolékařská kontrola při vstupu do Společenství (odst. 26 až 32 preambule; čl. 10 až 13e). Směrnice rovněž upravuje zvláštní chráněné zóny. Preambule jednoznačně prohlašuje, že v případě bezprostředního nebezpečí zavlečení nebo rozšíření škodlivého organismu by měl členský stát, ve kterém se problém vyskytl, přijmout předběžná ochranná opatření, která nejsou stanovena ve směrnici. O všech takovýchto opatření však musí členské státy informovat Komisi. Členské státy již nemohou přijímat zvláštní rostlinolékařské předpisy pro dovoz a vývoz rostlin a rostlinných produktů z jiných členských států na jejich území. Všechny předpisy, které stanoví rostlinolékařské požadavky na rostliny a rostlinné produkty, musejí být přijaty na úrovni Společenství. Při přípravě těchto aktů evropského práva se doporučuje úzká spolupráce mezi členskými státy a Komisí v rámci Stálého rostlinolékařského výboru. Směrnice tedy přebírá v minulosti vytvořený jednotný systém rostlinolékařské péče. Opatření v oblasti dovozu ze třetích zemí spočívají na principu proporcionality: zákaz dovozu je nutné uvalovat jen v co nejmenším rozsahu a pouze z vážných důvodů (např. některé opatření na ochranu rostlin nebylo dodrženo). Oblast působnosti směrnice je rozšířena kromě Společenství i na francouzské zámořské departementy a Kanárské ostrovy 27 ; směrnice se kromě rostlin a rostlinných produktů vztahuje zčásti i na dřevo a některá semena, která nejsou zahrnuta mezi rostliny, rostlinné produkty a jiné předměty vyjmenované v přílohách této směrnice. 27 Nevztahuje se však na Ceutu a Melillu. 19

a. Přemístění v rámci EU a dovoz do třetích zemí 28 Směrnice 2000/29/ES upravuje vnitrostátní (tedy celokomunitární) přemístění určitých rostlin a rostlinných produktů a jiných předmětů, které by potenciálně mohly být nositeli škodlivých organismů ohrožujících celé Společenství (příloha V část A rostliny, rostlinné produkty a jiné předměty původem ze Společenství). Jedná se zejména o rostliny a rostlinné produkty s výraznou hospodářskou důležitostí, ale i řezané květy a okrasné dřeviny. Jim je věnován specifický postup co do kontroly jejich produkce či rostlinolékařské inspekce v nejvhodnějším čase: během jejich vegetačního období či bezprostředně po sklizni (čl. 6 odst. 5 písm. b), c)). Tyto rostliny, rostlinné produkty a jiné předměty podléhají před uvedením do oběhu ve Společenství rostlinolékařské kontrole. Každý producent rostlin a rostlinných produktů zmíněných v příloze V části A směrnice musí být registrován v úředním registru producentů. Tyto rostliny a rostlinné produkty musí být při přemístění v rámci Společenství opatřeny rostlinolékařským pasem. Tento dokument osvědčuje, že rostliny a rostlinné produkty prošly vnitřní kontrolou Společenství a nahrazuje osvědčení o zdraví rostlin, které je určeno jen pro dovoz ze třetích zemí. Příloha č. V obsahuje v části B ty rostliny a rostlinné produkty, které musí při jejich dovozu na území Společenství doprovázet osvědčení o zdraví rostlin, které bylo vystaveno v souladu s principy IPPC k tomu určeným národním subjektem. Jedná se o rostliny, rostlinné produkty a jiné předměty původem z jiných území než ze Společenství. Po dovezení těchto komodit do Společenství, je možno rostlinolékařské osvědčení nahradit rostlinolékařským pasem, mají-li být rostliny či rostlinné komodity dále po dovozu přemísťovány. Rostlinolékařská osvědčení potvrzují, že rostliny, rostlinné produkty a další předměty byly podrobeny rostlinolékařské kontrole; jsou prosty karanténních škodlivých organismů a téměř prosty ostatních škodlivých organismů a odpovídají dále ostatním, specifickým podmínkám, které si klade EU. Z tohoto základního pojetí umožňuje směrnice udělit výjimky za podmínek, že nehrozí žádné nebezpečí šíření škodlivých organismů a v ostatních případech (článek 15). Dovezené rostliny a rostlinné produkty v příloze V části B ze třetích zemí podléhají dovozní rostlinolékařské kontrole. Při této kontrole se klade důraz zejména na: dokumenty osvědčující totožnost 29 a zdraví rostliny či rostlinného produktu; kontrolu rostlinolékařského 28 Základní pramen pro tuto část spočívá v internetovém odkaze: http://ec.europa.eu/food/plant/index_en.htm a http://www.wto.org/english/tratop_e/sps_e/sps_e.htm. 29 Pro kontrolu identity je důležité rozhodnout, zda dovezená zásilka rostlin nebo rostlinných produktů je totožná s označením v rostlinolékařském osvědčení. 20

osvědčení 30 a specifických dovozních podmínek Společenství. Rostlinolékařská kontrola zkoumá celou zásilku nebo její část, zdali je prosta škodlivých organismů. Nařízení č. 1756/2004/ES umožňuje provádět kontrolu méně často za specifických podmínek 31 ; v současnosti existuje již 53 produktů, které jsou vhodné pro tento postup méně četných kontrol. Dovozní rostlinolékařskou kontrolu je možné provádět na místě, kde zboží vstoupí do Společenství, anebo rovněž na místě, které si dovozce určí. Tato místa musí splňovat minimální požadavky a musí být schválena kompetentním orgánem rostlinolékařské péče; např. v ČR Státní rostlinolékařskou správou. Směrnice klade rovněž zvýšené požadavky na tyto dovozce s vlastním místem určení, kteří se navíc prokazují fytosanitárním transportním dokumentem. Je-li při dovozu zjištěno, že nejsou splněny odpovídající podmínky pro vstup do Společenství, umožňuje směrnice využití následujících opatření: odmítnutí dovozu zásilky nebo její části; dopravení na místo mimo Společenství za úředního doprovodu podle celních zákonů; odstranění nakaženého produktu ze zásilky; její zničení, uložení karantény; jiné vhodné zacházení. Směrnice umožňuje nařídit tato opatření i v případě, kdy se nejedná o škodlivé organismy, které jsou v přílohách I a II směrnice 32 ; v těchto případech je členský stát povinen oznámit použitá opatření Komisi. Dovozní rostlinolékařská kontrola podléhá dle směrnice poplatku (čl. 13d a příloha č. VIII). b. Opatření proti šíření škodlivých organismů a mimořádná opatření 33 Účinné zabránění šíření škodlivých organismů uvnitř Společenství patří k nejpodstatnějším účelům předmětné směrnice. Seznam těchto organismů je uveden v přílohách I a II. Dále se režim směrnice vztahuje na škodlivé organismy mimo tyto přílohy za podmínky, že by jejich zavlečení a rozšíření mělo negativní hospodářský vliv. Členské státy jsou povinny sdělit výskyt škodlivých organismů Komisi a ostatním členským státům a učinit taková opatření, která zabrání jejich šíření s cílem eradikace. Pokud eradikace není možná, musí svá opatření členské státy směřovat k co nejúčinnějšímu zabránění šíření. 30 Rostlinolékařské osvědčení musí splňovat náležitosti dle dohody IPPC a musí být vystaveno k tomu příslušným subjektem země vývozu nebo původu. 31 Během tří let musí být dovezeno do oblasti Společenství nejméně 200 zásilek, nejméně 600 muselo být podrobeno kontrole s positivním výsledkem na přítomnost škodlivého organismu nižším než 1%. 32 škodlivé organismy vyjmenované v přílohách I a II se třídí následovně: organismy, jejichž přítomnost nebyla zjištěna v žádné části společenství a které se týkají celého Společenství; organismy, jejichž přítomnost byla zjištěna, ale nejsou endemické ani usídlené v celém Společenství a které se týkají celého území Společenství a ostatní organismy, (čl. 3 odst. 6). 33 Tato část je zpracována dle pramene: http://ec.europa.eu/food/plant/organisms/emergency/index_en.htm. 21

Členské státy jsou rovněž oprávněny použít opatření, která nejsou zmíněna ve směrnici; v případě dovozu rostlin a rostlinných produktů může tato zvláštní opatření stanovit Komise (článek 16). Mimořádná opatření mají na celokomunitární úrovni v současnosti formu rozhodnutí Komise. c. Chráněné zóny 34 Chráněné zóny představují pásma uvnitř Společenství, která na žádost členského státu požívají zvláštní ochrany před zavlékáním škodlivých organismů. Důvodem k jejich zvláštní ochraně je skutečnost, že se zde určitý specifický škodlivý organismus vůbec nevyskytuje, ač zde existují příhodné podmínky pro jeho život. V některých případech se zde takový škodlivý organismus sice vyskytuje, ale členské státy uplatňují opatření k jeho vyhubení. Chráněné zóny jsou plošná území, která mohou zahrnovat celou oblast členského státu nebo jeho části; jsou vždy stanoveny s ohledem na výskyt škodlivého organismu. Jednotlivé členské státy usilují o to, aby se specifické škodlivé organismy do těchto území vůbec nerozšířily. K tomu jim směrnice nabízí řadu dodatečných nástrojů 35. 3.1.2 Oblast přípravků na ochranu rostlin 36 Do roku 1991 nebyla oblast přípravků na ochranu rostlin 37 na komunitární úrovni upravena. Členské státy si vytvářely vlastní předpisy k povolení přípravků na ochranu rostlin do oběhu autonomně v rámci vlastního trhu. Až výše uvedená směrnice č. 91/414/EHS, o uvádění přípravků na ochranu rostlin, přináší do oblasti přípravků na ochranu rostlin zásadní změnu tím, že tuto oblast v evropském měřítku, až na výjimky, harmonizuje. Směrnice Rady 91/414/EHS přináší rámcové harmonizující předpisy pro povolení, použití a kontrolu prostředků na ochranu rostlin 38. Právní základ k vydání předmětné směrnice spočívá na článku 37 Smlouvy o Evropském společenství (SES). Důležitým důvodem pro přijetí směrnice 91/414/EHS, jak vyplývá z preambule, byla snaha, podobně jako pro oblast škodlivých organismů, o zvýšení a zachování rostlinné 34 http://ec.europa.eu/food/plant/organisms/protected/index_en.htm. 35 Dodatkový seznam škodlivých organismů, jejichž šíření a zavlékání má být v těchto oblastech zabráněno: příloha I, část B; příloha II, část B.); dodatečný seznam specifických požadavků pro danou oblast, pokud zde dochází k přemístění z nebo do chráněné zóny. 36 Základním pramenem textu je: http://ec.europa.eu/food/plant/protection/pesticides/index_en.htm. 37 Přípravky na ochranu rostlin jsou účinné látky nebo upravené látky obsahující jednu nebo více účinných látek upravené do formy, v níž jsou poskytovány uživateli, a určené 1. k ochraně rostlin nebo rostlinných produktů proti škodlivým organismům nebo k zabránění působení těchto organismů, 2. k ovlivňování životních pochodů rostlin jinak než jako živiny, například regulátory růstu; 3. ke konzervaci rostlinných produktů, pokud tyto látky nepodléhají jiným předpisům Evropského společenství, nebo 4. k ničení nežádoucích rostlin nebo jejich částí, potlačování nežádoucího růstu rostlin nebo předcházení takového růstu. 38 http://ec.europa.eu/food/plant/protection/evaluation/index_en.htm. 22