KOMPARACE EVROPSKÉ KOMISE A RADY MINISTRŮ EVROPSKÉ UNIE

SOUKROMÁ VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ ZNOJMO s.r.o. Bakalářský studijní program: Ekonomika a management Studijní obor: Ekonomika veřejné správy a sociálních sluţeb KOMPARACE EVROPSKÉ KOMISE A RADY MINISTRŮ EVROPSKÉ UNIE BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Autor: Marie NOVOSADOVÁ Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Petr STREJČEK, MBA Znojmo, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe bakalářskou práci na téma Komparace Evropské komise a Rady ministrů Evropské unie jsem vypracovala samostatně a veškerou pouţitou literaturu a další prameny jsem řádně označila a uvedla v seznamu pouţitých zdrojů. Ve Znojmě dne 25. 11. 2010 vlastnoruční podpis autora

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Petru Strejčkovi, MBA za cenné připomínky, vhodné návrhy a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

Abstrakt V rámci bakalářské práce: Komparace Evropské komise a Rady ministrů Evropské unie provedu srovnání těchto dvou institucí z hlediska jejich fungování. V prvním bloku uvedu historický vývoj, včetně jednotlivých etap rozšíření Evropské unie. Následně uvedu genezi Evropské komise a Rady Evropské unie. V praktické části se zaměřím na legitimitu obou institucí, jejich účast v legislativním procesu a rozhodovací pravomoci. Dále se budu zabývat infiltrací zájmových skupin do vybraných institucí. V závěru provedu celkové hodnocení a porovnání obou institucí Evropské unie z hlediska jejich politické moci. Klíčová slova: Evropská unie, Evropská komise, Rada Evropské unie, legitimita, legislativní proces, lobbing. Abstrakt Im Rahmen meiner Bachelorarbeit - Komparation der Europäischen Kommision und des Ministerrates der Europäischen Union - führe ich ein Vergleich dieser beiden Institutionen hinsichtlich ihrer Funktion durch. Im ersten Block gebe ich die historische Entwicklung einschließlich einzelner Etappen der EU - Erweiterung an. Anschließend folgt die Entstehung der Europäischen Kommision und des Rates der Europäischen Union. Im praktischen Teil konzentriere ich mich auf die Legitimität beider Institutionen, ihre Teilnahme im legislativen Prozess und ihre Entscheidungskompetenzen. Weiterhin beschäftige ich mich mit der Infiltration von Interessengruppen in ausgewählte Institutionen. Zum Schluss führe ich die Gesamtbewertung und den Vergleich beider Institutionen der Europäischen Union hinsichtlich ihrer politischen Macht durch.

Obsah 1. Úvod... 8 2. Cíl práce... 10 3. Metodika práce... 11 4. Historie evropské integrace... 12 4.1 Vznik tří Společenství... 12 4.2 Rozšíření Evropské unie... 13 4.3 Shrnutí... 15 5. Evropská komise... 15 5.1 Geneze Komise... 16 5.2 Současná Komise... 19 6. Rada EU... 21 6.1 Geneze Rady EU... 21 6.2 Současná Rada EU... 22 7. Legitimita... 25 7.1 Legitimita v nadnárodních politických systémech... 25 7.2 Legitimita Evropské komise... 27 7.3 Legitimita Rady EU... 29 7.4 Srovnání legitimity Evropské komise a Rady EU... 31 8. Postavení Evropské komise a Rady EU v legislativním procesu... 32 8.1 Legislativní akty vydávané v rámci EU... 32 8.2 Legislativní proces v EU... 33 8.3 Postavení Evropské komise v legislativním procesu... 34 8.4 Pravomoci a funkce Evropské komise... 34 8.5 Postavení Rady EU v legislativním procesu... 36 8.6 Pravomoci a funkce Rady EU... 37

8.7 Srovnání postavení Evropské komise a Rady EU v legislativním procesu... 38 9. Lobbing... 40 9.1 Lobbing v EU... 40 9.2 Lobbing u Evropské komise... 43 9.3 Lobbing u Rady EU... 45 9.4 Srovnání lobbingu v Evropské komisi a v Radě EU... 47 10. Diskuse... 48 11. Závěr... 50 12. Seznam schémat... 52 13. Seznam pouţitých zkratek... 53 14. Pouţité zdroje... 54 Přílohy

1. Úvod Evropská unie je výsledkem evropské integrace. Ačkoliv není národním a ani federativním státem sdruţuje v současné době 27 členských států a 0,5 miliardy obyvatel. Neustále probíhají další jednání o rozšíření tohoto společenství. Jde o mezinárodní organizaci sui generis 1 jejíţ členské státy jsou značně rozdílné nejen z geografického hlediska, počtu obyvatel, ale i z hlediska ekonomické výkonnosti. Bylo tedy nutné vytvořit systém rozhodování, který by byl demokratický, jednoduchý, funkční a flexibilní. Existují dva základní přístupy řízení mezinárodních organizací (MO): mezivládní pojetí 2 a nadnárodní přístup 3, který je prosazován. Členské země delegují část svých pravomocí na nadnárodní instituce EU, neustále prohlubují a rozšiřují oblast spolupráce a to jak na poli politickém tak ekonomickém. Původně ekonomické zaměření evropské integrace se postupně rozšiřuje i na spolupráci v oblasti politické. Základem EU jsou podle čl.1/3 SEU Evropská společenství, která jsou doplněna formami spolupráce. Formy této spolupráce jsou zaváděny Maastrichtskou smlouvou. EU tak do přijetí Lisabonské smlouvy spočívala na třech pilířích. Evropská společenství (ES, ESUO, EURATOM) tvoří I. pilíř, který je doplněn společnou zahraniční politikou tvořící II. pilíř, III. pilíř je dán spoluprácí v oblasti justice a vnitra. Tyto tři pilíře tvoří tzv. model chrámu se třemi pilíři. Přijetím Lisabonské smlouvy (LS) dochází ke sloučení těchto pilířů, čímţ by mělo dojít ke zjednodušení a transparentnosti fungování Unie. Dále LS uznává právní subjektivitu EU - Unie se tak stává skutečným subjektem mezinárodního práva, sjednává mezinárodní smlouvy. Sloučení právnických osob nemá vliv na kompetence EU. Kompetence EU jsou předány členskými státy a EU je nemůţe překročit. Cíle EU 4 jsou současně cíli evropských Společenství, která je provádí pomocí svých orgánů. Zakládající smlouvy Společenství jsou o tyto cíle doplněny. Cíle EU jsou následující: 1 Sui genesis jediný svého druhu. EU je netypickou mezinárodní organizací, která se nedá srovnat s ţádnou dosavadní známou formou. Je novým útvarem z hlediska mezinárodního práva veřejného i z hlediska právních řádů členských zemí. EU je mezinárodní organizací nadnárodního charakteru, která má určité prvky státu, protoţe je schopna tvořit právo, jeţ je aplikovatelné v členských státech přímo a v konfliktních situacích má přednost. Vytvořila vlastní soudní orgány, které jsou schopny právo prosazovat, a to dokonce i proti vůli členských zemí. 2 Mezivládní pojetí vychází z chápání suverenity státu jako základního prvku MO a ponechává členským státům plnou kontrolu nad fungováním MO. Nemoţnost ovlivňování vnitřního chodu jiného státu znamená i nemoţnost donucení jiného státu k plnění závazků. 3 Nadnárodní přístup nenarušuje státní suverenitu, ale vychází z nutnosti sdílení suverenity na nadnárodní úrovni. Zakládající státy mohou smlouvu zakládající MO pozměnit či zrušit. Touto smlouvou však na organizaci přenášejí část své suverenity a ve smlouvou vymezených oblastech jsou vázány rozhodnutím MO. 4 Cíle EU jsou uvedeny v čl. 2/1 SEU 8

a) podporovat ekonomický a sociální pokrok, který je vyváţený a udrţitelný, a to zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním ekonomické a sociální soudrţnosti, dále zavedením hospodářské a měnové unie, vedoucí k přijetí jediné měny; b) prosazovat svou identitu na mezinárodní scéně, pomocí provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která by mohla postupně vést ke společné obraně; c) posilovat ochranu práv a zájmů státních občanů svých členských států zavedením občanství Unie; d) rozvíjet úzkou spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí; e) v plném rozsahu zachovat právní systém společenství (acquis communautaire), rozvíjet ho, a prostřednictvím Konference představitelů vlád členských států, posoudit, do jaké míry je zapotřebí revidovat politiky a formy spolupráce. Na procesu rozhodování se podílejí instituce tvořící tzv. institucionální trojúhelník. Jedná se o Evropský parlament (EP) 5, Radu Evropské unie (Rada EU) a Evropskou komisi (EK). Evropský parlament zastupuje občany EU a je občany přímo volen, Rada EU (dříve Rada ministrů) zastupuje jednotlivé členské státy a Evropská komise zastupuje EU jako celek. Tento institucionální trojúhelník vytváří spolu se Soudním dvorem právo platné v celé EU, které slouţí k naplňování politik ES/EU. Úspěšné fungování EU je dáno zejména úzkou spoluprácí a vzájemnou důvěrou těchto institucí. 5 Evropský parlament není cílem zkoumání mé práce, krátká charakteristika je uvedena v příloze č. 1 9

2. Cíl práce Předmětem bakalářské práce Komparace Evropské komise a Rady ministrů Evropské unie je vymezení dvou vybraných institucí: Evropské komise a Rady Evropské unie. Téma této bakalářské práce jsem si zvolila s ohledem na zájem o dění v Evropské unii a moţnost detailněji se seznámit s mechanismy jejího fungování. Tato práce zachycuje období historického vývoje Evropské unie aţ po podepsání Lisabonské smlouvy se zaměřením na vybrané instituce: Evropskou komisi a Radu ministrů Evropské unie. Institucionální struktura je nedílnou součástí kaţdé instituce. Evropská unie je skutečným unikátem v mezinárodním právním kontextu, její specifický charakter klade zvýšené poţadavky na institucionální strukturu Společenství. Podrobněji se budu zabývat Evropskou komisí a Radou Evropské unie. Primárním cílem práce je potvrzení nebo vyvrácení hypotézy: Volení zástupci Rady ministrů Evropské unie nemají stejnou politickou moc jako nevolení zástupci Evropské komise. Dílčími cíli je detailnější poznání funkcí a postavení těchto institucí v institucionálním trojúhelníku a rozhodovacím procesu. 10

3. Metodika práce Celá práce je rozdělena do dvou základních kapitol. V teoretické části uvedu motivy vzniku Evropské unie a nejdůleţitější etapy jejího vývoje. Dále se budu zabývat genezí a základní charakteristikou mnou vybraných institucí: Evropské komise a Rady Evropské unie. V praktické části provedu porovnání vybraných institucí za pomoci partikulárních elementů: 1. Legitimita 2. Účast na legislativním procesu a pravomoci instituce 3. Zkoumané instituce jako cíl zájmových skupin 4. Srovnání se systémem národních států Pomocí těchto elementů potvrdím či vyvrátím výše uvedenou hypotézu. Ke kaţdému zpracovanému oddílu provedu bilanci formou vhodného komentáře. S takto připraveným textem budu následně pracovat v závěrečné diskuzi, ve které provedu krátké shrnutí poznatků a potvrzení či vyvrácení hypotézy. Při zpracování bakalářské práce vyuţiji literatury autorů zabývajících se touto problematikou (např. Fiala Petr, Pitrová Markéta, Kaniok Petr, Plechanovová Běla, Belling Vojtěch, Zbíral Robert, Van Schendelen a další) a internetových zdrojů. 11

TEORETICKÁ ČÁST 4. Historie evropské integrace I kdyţ myšlenka sjednocení Evropy se v historii objevovala v mnoha podobách jiţ od dob středověku, silná potřeba sjednocení a spolupráce vyvstala po ukončení 2. světové války. Motivem snah o sjednocení Evropy byla nejen potřeba vytvořit nové formy hospodářské a politické spolupráce, ale zejména zabezpečení míru a bezpečnosti. Válkou zničená Evropa potřebovala hospodářskou pomoc. Program organizovaný Hospodářskou komisí při OSN byl nedostačující. Evropě tedy nabídly pomoc USA. Šlo o významnou finanční a materiální pomoc v podobě Evropského programu obnovy. Tento program je znám pod názvem Marshallův plán 6. Program evropské obnovy (European Recovery Program) vedl ke vzniku Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), která byla zaloţena 16. dubna 1948 7. Cílem této organizace byla úzká hospodářská spolupráce po ukončení Marshallova plánu v roce 1952, vypracování společného programu obnovy, zvyšování výroby a výměny zboţí a sluţeb, odstraňování omezení obchodu a omezení platebního styku mezi členskými státy (TICHÝ A KOL., 1999, s. 3). OEEC bylo 14. 12. 1960 nahrazeno Organizací pro evropskou hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) 8. 4.1 Vznik tří Společenství Po ukončení 2. světové války Francie iniciovala spolupráci v oblasti průmyslu, který byl rozhodující pro zbrojní výrobu. Jednalo se o propojení průmyslu ocelářského a těţby uhlí mezi Francií a Německem. Francouzský ministr zahraničí Robert Schumann předloţil 9. května 1950 návrh na zavedení společné výroby uhlí a oceli Schumannovu deklaraci 9. Smlouva byla uzavřena 18. dubna 1951 v Paříţi mezi šesti zeměmi: Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemím a Spolkovou republikou Německo jako tzv. Paříţská 6 Americký státní tajemník generál George Marshall přednesl plán pomoci 5. června 1947 na Harvardské universitě. 7 OEEC byla řízená Radou ministrů sloţenou ze 17 členských států Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Řecko, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Spojené Království, Spolková republika Německo. 8 OECD pokračovala v roli OEEC po dokončení úkolů spojených s Marshallovým plánem. Členy OECD jsou nejvyspělejší země světa, včetně České republiky. 9 Skutečným autorem tohoto plánu byl předseda Vysokého plánovacího úřadu Jean Monnet, pojmenování tohoto se vţilo podle politika, který ho předloţil. Jean Monnet byl francouzský politik a ekonomický poradce francouzské vlády. 12

smlouva 10. Na jejím základě byly ustanoveny čtyři základní orgány Společenství: Vysoký úřad 11, Shromáţdění 12, Rada ministrů 13, Soudní dvůr 14. Vytvoření ESUO a Vysokého úřadu bylo prvním případem, kdy se evropské vlády vzdaly části své suverenity a přenesly ji na nadnárodní orgán. Dne 27. března 1957 byly v Římě podepsány tzv. Římské smlouvy 15. Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Cílem smlouvy EHS bylo vytvoření společného trhu, který by zajistil rozvoj, spolupráci a růst ţivotní úrovně členských států. Úkolem EURATOMU bylo vytvoření nezbytných předpokladů pro rozvoj, spolupráci a kontrolu průmyslových odvětví vyuţívajících jadernou energii. Členské státy se rozhodly také pro EHS zřídit instituce podílející se na řízení a rozhodování Společenství. Jednalo se o Komisi 16, Shromáţdění 17, Radu ministrů 18, Soudní dvůr 19. Krize Společenství nastala v šedesátých letech, příčinou byla otázka pravomoci EHS, jeho rozpočtu a rozšiřování. Krize skončila abdikací francouzského prezidenta v roce 1969. Byla opět otevřena jednání o vstupu do EHS s kandidátskými zeměmi. V roce 1968 došlo k ukončení budování celní unie 20. Národní systémy cel jednotlivých zemí Evropského společenství (ES) pro účely obchodu s tzv. třetími zeměmi byly nahrazeny společným jednotným celním sazebníkem. Současně byly zrušeny cla a kvóty při obchodu mezi členskými zeměmi. (EU v kostce, 2006) 4.2 Rozšíření Evropské unie Summit v Haagu konaný 1.-2. 12. 1969 byl základem pro další vývoj. Rozšíření počtu členských zemí proběhlo v několika etapách. Tzv. rozšíření na sever, které proběhlo 1. ledna 1973, zahrnovalo Velkou Británii, Irsko a Dánsko. V roce 1974 vznikla Evropská 10 Tato smlouva byla uzavřena na 50 let a je jedinou časově omezenou smlouvou v rámci tří smluv o evropských Společenstvích. Vstoupila v platnost 27. července 1952 po přibliţně rok trvajícím ratifikačním procesu v jednotlivých zemích. 11 Prvním předsedou Vysokého úřadu byl jmenován Jean Monnet - autor návrhu tzv. Schumannovy deklarace (1952-1955). Vysoký úřad byl později přetvořen v Komisi. Komise je nadnárodní orgán sloţený ze zástupců všech členských států, kteří jednají v zájmu Společenství jako celku (ne v zájmu jednotlivých států). 12 Shromáţdění bylo přetvořeno v Evropský parlament. Evropský parlament je nadnárodní orgán, ve kterém zasedají zástupci národních parlamentů. 13 Rada ministrů je mezinárodním orgánem sloţený z ministrů vlád všech členských států. 14 Soudní dvůr je nadnárodním orgánem, ve kterém zasedají zástupci všech členských států. 15 Římské smlouvy vstoupily v platnost po ratifikaci ve všech členských státech 1. ledna 1958. 16 Obdoba Vysokého úřadu, v roce 1965 sloučena Komise EHS, komise Euratomu a Vysoký úřad Slučovací smlouvou. 17 Římskými smlouvami vzniklo jedno Shromáţdění společné pro ESUO, EHS a Euratom, později Evropský parlament. 18 Slučovací smlouva v roce1965 sloučila všechny tři rady do jediné Rady Evropských společenství. 19 Soudní dvůr byl Římskými smlouvami určen jako společný pro všechny tři Společenství. 20 Oficiální termín stanoven na 31. 12. 1969. 13

rada 21 (ER) jako nová instituce evropského společenství vytvořená na základě Paříţské deklarace. V roce 1979 vznikl Evropský měnový systém, v červnu téhoţ roku proběhly první přímé volby do Evropského parlamentu 22. K druhému, tzv. jiţnímu rozšíření došlo v roce 1981 přístupem Řecka. V osmdesátých letech probíhalo prohlubování evropské integrace, které vyvrcholilo 14. června 1985 podepsáním Schengenské dohody 23. Další rozšíření ES zahrnovalo Španělsko a Portugalsko v roce 1986, čímţ byla posílena přítomnost ES v jiţní Evropě. K zásadní koncepční změně zakládacích smluv dochází v podobě Jednotného evropského aktu (JEA) 24, který byl přijat dne 28. února 1986. V roce 1989 došlo po rozpadu komunistického systému ke změně politické situace v Evropě. Vzhledem k nové politické situaci bylo třeba dále řešit integraci v rámci ES. Smlouva o Evropské unii, tzv. Maastrichtská smlouva, podepsaná 7. února 1992 v Maastrichtu zástupci 12 členských států, vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Tato smlouva zavádí pojem Evropská unie, stanoví její cíle a podmínky a zavádí strukturu označovanou jako Maastrichtský chrám 25. (viz příloha č. 2) V roce 1993 Evropská rada na zasedání, které se uskutečnilo v Kodani, stanovila tři poţadavky na členství v EU, které musí splňovat nově ţádající země. Jde o tzv. Kodaňská kritéria 26. V roce 1995 vstupují do EU následující země: Rakousko, Finsko, Švédsko. Jejich ţádosti vyplynuly z nově vzniklé politické situace ve střední a východní Evropě. V Amsterdamu byla 2. října 1997 podepsána třetí velká smlouva 27 měnící Zakládající smlouvy evropských společenství a Evropské unie. V roce 1998 došlo k oficiálnímu zahájení přístupových jednání se státy střední a východní Evropy a Kypru. Pouţívání společné měny bylo zahájeno 1. ledna 1999 přijetím jednotné měny euro 28. V březnu 2000 přijala EU tzv. lisabonskou strategii, která se zabývala modernizací hospodářství EU. 26. února 2001 byla podepsána smlouva v Nice 29. K pátému rozšíření EU došlo 1. května 2004 přistoupením 10 zemí střední a východní Evropy. Šlo 21 Evropská rada se Jednotným evropským aktem začlenila do primárního práva ES. Primární právo zahrnuje veškeré mezinárodní smlouvy sjednané členskými státy. 22 7.-10. 6. 1979, od té doby probíhají pravidelně kaţdých 5 let. 23 Jde o zrušení kontrol osob na vnitřních hranicích, sladění vízové a azylové politiky, zaloţení společného pátracího a informačního počítačového systému na pomoc proti kriminalitě a drogám. Kontroly na vnějších hranicích zůstaly zachovány v plném rozsahu. 24 JEA je zásadním předělem ve smyslu komplexní integrace do podoby Evropské unie. JEA zavazoval k dobudování společného trhu do 31. 12. 1992. Dále došlo k odstranění práva veta při hlasování v Radě, ve vybraných oblastech a k zapojení EP do legislativního procesu, směřování k přijetí společné měny a k uţší spolupráci v rámci zahraniční politiky. 25 Tvoří ji tři pilíře: I. pilíř Evropské společenství, II. pilíř - Společná zahraniční a bezpečnostní politika, III. pilíř - Justice a vnitro. I. pilíř tvoří nadnárodní rovinu - suverenita je přesunuta na společné orgány, II. a III. pilíř tvoří mezivládní rovinu - státy jsou dále drţiteli své suverenity. 26 Stanovila, ţe státy, které si to budou přát, se mohou stát členy za předpokladu, ţe splní podmínky stability institucí zajišťujících demokracii, vládu práva, lidská práva a úctu k menšinám a jejich ochranu; fungování trţní ekonomiky, stejně jako schopnost čelit tlaku konkurence a trţních sil v Unii, a schopnost převzít závazky vyplývající z členství, včetně přijetí cílů politické, hospodářské a měnové unie. [Copenhagen European Council. Presidenvz Conclusions. June 1993.] (PLECHANOVOVÁ, 2004, s. 118). 27 Tato smlouva je výsledkem mezivládní konference, jejíţ konání bylo zahájeno v březnu 1996 v Turíně, měla za cíl připravit Evropská společenství na další rozšíření a zlepšení institucionálního systému. 28 Euro bylo uţíváno jen na finančních trzích, při bezhotovostních transakcích, teprve o tři roky později došlo k zavedení eura také v hotovostní podobě. 29 Vstoupila v platnost 1. 2. 2003. Zahrnovala změny v počtu komisařů, poslanců Evropského parlamentu, soudců Soudního dvora, změny váţených hlasů v Radě EU, rozšíření oblastí, o kterých se rozhoduje kvalifikovanou většinou namísto jednomyslnosti atd. 14

o následující země: Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko a Slovensko. Přístupový proces Bulharska a Rumunska trval poněkud déle, ale nakonec se jejich přistoupením 1. ledna 2007 EU rozšířila na 27 zemí. Významnou historickou událostí pokoušející se o prohloubení integrace v řadě oblastí byl pokus o Ústavní smlouvu v roce 2004. Tato Ústava byla zamítnuta. Řada prvků z odmítnuté Ústavní smlouvy byla převzata do tzv. Lisabonské smlouvy, která byla podepsána v prosinci 2008. V platnost vstoupila po ratifikaci všemi 27 členskými státy 1. 12. 2009. (Historie EU - EU ve 21. století, 1999) 4.3 Shrnutí V průběhu historie evropské integrace rozeznáváme dva paralelně probíhající procesy, jde o prohlubování (tzn. stále intenzivnější spolupráce v mnoha oblastech) a rozšiřování (tzn. rostoucí počet členských států). Tyto prolínající se procesy ovlivňují dynamiku evropské integrace. Jako počátek integrace můţeme označit vznik ESUO v roce 1951. Od té doby se spolupráce neustále rozšiřovala a prohlubovala. Důleţitým mezníkem v rámci integrace bylo přijetí jednotné měny - eura v roce 2002 - u dvanácti států a postupně plánované příjímání eura v dalších zemích EU. Z původně šesti evropských států se během doby EU rozšířila na 27 států s téměř 500 miliony obyvatel (coţ je téměř 7,5 % světové populace) a zaujímá téměř celý kontinent. (viz příloha č. 3) V otázce dalšího rozšiřování Evropské unie existuje v EU i v samotných členských státech značná názorová diverzita (DOČKAL A KOL., 2006, s. 55). Důvodem je nejen rozdílná úroveň ekonomik, ale i rozdílné kulturní aspekty zemí, které mají zájem vstoupit do EU 30. 5. Evropská komise Evropská Komise tvoří spolu s EP a Radou EU tzv. institucionální trojúhelník, který řídí a spravuje Evropskou unii. Evropská komise vznikla v 50. letech 20. století na základě ustanovení v Zakládajících smlouvách 31. Je stálou institucí se sídlem v Bruselu 32, jejíţ některé sloţky jsou umístěny v Lucemburku. Evropská Komise zastupuje nadnárodní princip a zastává celoevropský zájem a je permanentní, kolektivní, nezávislou stráţkyní zájmů evropské intergrace (TICHÝ A KOL., 1999, s. 106) 30 Příkladem můţe být dlouholetá ţádost Turecka o přistoupení do EU. 31 Dnes čl. 211-219 SES ve znění Smlouvy z Nice. 32 Sídlem EK v Bruselu je Palác Berlaymont. 15

Postavení Komise je proměnlivé a ve smlouvách je definováno poměrně volně. Během své existence plnila roli odborného a politického vedení Společenství s menší či větší úspěšností v závislosti na momentální politické situaci a postojích členských zemí. Označení Komise je pouţíváno ve třech významech: a) představuje kolegium komisařů b) uţívá se k zachycení technicko-profesního potenciálu celého úřadu 33 c) označuje celou administrativní soustavu 34 5.1 Geneze Komise Evropská Komise vznikla sloučením Vysokého úřadu, Komise EURATOM a Komise EHS, ke kterému došlo na základě přijetí Slučovací smlouvy 35. Smlouva byla podepsána 8. dubna 1965 a vstoupila v platnost 1. července 1967. Vysoký úřad 36 v rámci ESUO byl ustanoven smlouvou o ESUO z roku 1951 nejvyšším orgánem tohoto Společenství se sídlem v Lucembursku. Jeho prvním předsedou byl Jean Monnet 37. Nezávislost Vysokého úřadu byla dána existencí vlastních příjmů získaných z cel a dávek společného trhu a pravomocí zavést v období krize za souhlasu většiny členů Rady regulaci výrobního tempa v podnicích nebo přiznat finanční podporu podnikům za účelem udrţení zaměstnanosti. Komise EHS 38 byla definována Smlouvou o EHS a představovala záruku návaznosti stanovovaných cílů a garanta efektivní kontroly jejich plnění. Komisi řídil předseda 39 se dvěma místopředsedy. Předseda byl jmenován dohodou vlád členských zemí. Prvním předsedou se stal Walter Hallstein 40, který je všeobecně 33 Postojem Komise je míněno stanovisko určité jednotky ze struktury podřízených a odborně členěných generálních ředitelství 34 Včetně právního servisu, tlumočníků apod. 35 Slučovací smlouva sjednotila i tři Rady v jednu. Shromáţdění a Soudní dvůr byly od počátku společné. 36 Sloţení Vysokého úřadu bylo taktéţ stanoveno smlouvou o ESUO. Byl odvolatelný pouze národním Shromáţděním, a to výhradně ve spojitosti se schvalováním výroční zprávy o hospodaření ESUO. Vysoký komisariát byl sloţen z devíti členů jmenovaných na šest let a vybraných na základě jejich všeobecné způsobilosti. Jeho 9 členům asistoval Poradní výbor sloţený z 30-51 členů. 37 Při koncipování institucionální struktury Vysokého úřadu Monnet předpokládal postupné sjednocení partikulárních národních zájmů v intergrovaných oborech v jeden nadnárodní zájem. Monnetova neofunkcionalistická koncepce se však zcela nepotvrdila. V případě obtíţí členské země upřednostňují národní zájmy před koncepcí společného trhu. Příkladem mohou být krize v roce 1959 a v roce 1980. V roce 1959 Rada neodhlasovala rozhodnutí Vysokého úřadu směřující k úpravě těţebních kapacit uhlí. V roce 1980 proběhla krize v ocelářském průmyslu. 38 Smlouva o EHS definovala Komisi EHS jako orgán sloţený z devíti členů, kteří se vybírají na základě své celkové schopnosti a na jejichţ nezávislost se lze plně spolehnout (FIALA, PITROVÁ, 2009, s. 259). Funkční období bylo stanoveno na čtyři roky s moţností opakované volby. Sloţení Rady ministrů se proměňovalo v závislosti na volebních výsledcích v členských zemích a Evropský parlament měl v počátcích fungování EHS minimální vliv na tvorbu legislativy. 39 Funkční období předsednictva bylo stanoveno na dva roky s moţností opětovné volby. V praxi tento bezpečnostní mechanismus nebyl vyuţíván a předsedové byli formálně potvrzováni na svých postech. 40 Walter Hallstein - německý univerzitní profesor, bývalý tajemník ministra zahraničních věcí. Vedl Komisi od ledna 1958 do 1967. Jeho hlavním přínosem bylo vytvoření administrativního aparátu na základě tzv. evropského týmu (úředníky rekrutoval z politickoadministrativního aparátu členských zemí). 16

vnímán jako silný předseda. Činnost Komise zahrnovala sniţování dovozních tarifů a kvót, společnou zemědělskou politiku a jednání o moţném přistoupení států EFTA 41. Proces přistoupení se z důvodu francouzského veta neuskutečnil. Francie si chtěla zachovat dominantní postavení a své poţadavky prosazovala i pomocí politiky prázdného křesla 42. Blokáda institucí Společenství byla překonaná Lucemburským kompromisem 43. Jeho přijetí však mělo za následek odloţení otázky vlastních příjmů, dlouhodobé oslabení vlivu Komise, posílení významu Rady ministrů a sníţení integrační dynamiky. K posílení mezivládních postupů na úkor supranacionality 44 došlo v souvislosti s Prohlášením o vztazích mezi Radou a Komisí. Komise byla fakticky odsunuta do pozadí a kontrola nad legislativním procesem byla soustředěna do rukou Rady ministrů. Komise EURATOM 45 vznikla v roce 1958 jako nadnárodní instituce Společenství pro atomovou energetiku a kopírovala paralelní strukturu EHS, její vnitřní členění, způsob volby, délku funkčního období a další poloţky. Důleţitý byl její přínos v oblasti bezpečnosti práce, technických norem chránících lidské zdraví, manipulace s jaderným materiálem a bezpečnostních systémů jaderných elektráren. I kdyţ Slučovací smlouva sjednotila obě Komise Společenství a Vysoký úřad do jedné Komise Evropských společenství, bylo postavení jednotné Komise nadále oslabeno. Smlouva neřešila počet komisařů a sídlo Komise. Kompromisní řešení vstoupilo v platnost v roce 1970. Sídlo úřadu bylo ustanoveno do Bruselu a počet komisařů byl ustanoven na devět. Velké státy (Francie, Německo a Itálie) měli po dvou komisařech a ostatní členské státy po jednom. Rozhodnutí o sloučení doprovázela francouzsko-německá dohoda omezující setrvání Waltera Hallsteina v úřadu předsedy Komise. Walter Hallstein, který měl po sloučení úřadu ve funkci setrvat 6 měsíců, odstoupil v polovině roku 1967. 41 EFTA - Evropské společenství volného obchodu. Země EFTA neměly v roce 1958 zájem o účast ve společném trhu a zaměřily se na niţší stupeň integrace, kterým byla zóna volného obchodu. O vstup do ES v roce 1961 usilovala Velká Británie, Irsko, Norsko a Dánsko. 42 Politika prázdného křesla trvala 7 měsíců, byla zapříčiněna spory o způsob hlasování. Francouzská reprezentace stáhla ze zasedání Rady ministrů svého ministra zahraničních věcí, odvolala francouzské reprezentanty z vedení všech důleţitých výborů a přestala se účastnit zasedání EP. (Historie EU EU ve 21. století, 1999) 43 Lucemburský kompromis měl pro následný vývoj Evropských společenství zásadní význam. Na dlouhou dobu byla uzavřena cesta k dalšímu posilování nadnárodních prvků společenství a oslabena úloha Komise, která tento princip zosobňovala. Tento kompromis stanovil, ţe má-li být většinovým hlasováním rozhodnuto o velmi důleţitých zájmech jednoho či více členských států, členové Rady se vynasnaţí, aby v rozumné lhůtě bylo nalezeno řešení přijatelné pro všechny členy Rady; Francie zastává názor, ţe jedná-li se o velmi důleţité zájmy, diskuse má pokračovat aţ do jednomyslné dohody; všech šest členských států konstatuje, ţe přetrvává rozdílnost názorů na to, co počít v případě, kdy dohodovací řízení nedosáhne výsledku (TICHÝ A KOL., 1999, s. 105). Tímto kompromisem, nazývaným dohoda o nedohodě bylo znovu zavedeno právo veta. Část zápisu z jednání, představující podstatu lucemburského kompromisu, je uvedena v příloze 4. 44 Supranacionální (národní) uspořádání předpokládá vznik orgánu či organizace, která bude spravovat podstoupené pravomoci a suverenitu jednotlivých účastnických států a na jejich základě bude rozhodovat i ve věcech jejich vnitřních záleţitostí. Tato rozhodnutí mohou být realizována i proti vůli států, kterých se týkají (KRATOCHVÍL, 2008). 45 Komise EURATOM se skládala z pěti členů různé státní příslušnosti, kteří se vybírají na základě své všeobecné způsobilosti s ohledem na zvláštní zaměření této smlouvy a u kterých je plně zaručena nestrannost (FIALA, PITROVÁ, 2009, s. 258) 17

V přechodném období byl předsedou Jean-Jacques Rey 46. Předsedou Komise sestavené v roce 1970 byl zvolen Franco Maria Malfatti 47. V 70. letech se vystřídala celá řada dalších předsedů Komise, kteří disponovali omezenými moţnostmi. Významnou změnou bylo jmenování Jacquese Delorse 48 předsedou Komise v roce 1985. Přesvědčil politiky členských států o nutnosti dokončení jednotného trhu a vhodnosti zavedení Hospodářské a měnové politiky. V roce 1988 Komise předloţila tzv. Delorsův balík s jehoţ pomocí měla být reformována pravidla financování a současně zvýšeny vlastní příjmy Komise. Evropská rada ho schválila. Po přijetí JEA začala Komise více spolupracovat s nevládními organizacemi a zájmovými skupinami. Jacques Delors vedl Komisi dvě funkční období. Ve druhém funkčním období bylo jeho hlavní aktivitou svolání mezivládních konferencí o měnové a politické unii. Výsledkem byl v roce 1992 podpis Smlouvy o EU. Provedením komplexní revize primárního práva potvrdilo Společenství směřování k hospodářské a měnové unii a zaloţením II. a III. pilíře byl naznačen vývoj směrem k unii politické (FIALA, PITROVÁ, 2009, s. 268). Volbu Delorsova nástupce komplikoval fakt, ţe měl být předseda nominován některou z malých členských zemí 49. Nástupcem Jacquese Delorse byl zvolen Jaccques Santer 50, který musel vyřešit zejména otázky související se zvýšením počtu komisařů po vstupu Finska, Švédska a Rakouska do EU. Zřídil uvnitř Komise tématické skupiny. Santerova Komise vydala Agendu 2000, která se dotýkala všech otázek, s nimiţ se unie musí vyrovnávat na počátku 21. století. Součástí dokumentu jsou posudky zemí, které se v té době ucházely o členství v Unii (posudky, které vypracovala EK) (EU od A do Z, 1999). I kdyţ byla Santerova komise efektivním úřadem je spojována především s finančním skandálem z roku 1999, který vedl k jejímu odstoupení 51. Po odstoupení Jaccquese Santera, byl předsedou Komise jmenován Romano Prodi 52, který vydal tzv. gentlemanskou dohodu 53. Prodi mohl ovlivňovat sloţení Komise v průběhu funkčního období a tím předcházet ztrátě důvěry vůči úřadu. Zabýval se i vnitřní reformou 46 Jean-Jacques Rey - belgický právník, bývalý ministr a komisař pro vnější vztahy. Jeho úkolem byla stabilizace Společenství a konzolidace institucionální soustavy. 47 Franco Maria Malfatti - italský politik, bývalý ministr průmyslu. Za jeho předsednictví došlo k zavedení vlastních příjmů Komise. Činnost Komise byla soustředěna na přípravu přijetí nových členů, aktivity v měnové oblasti a na oblast ţivotního prostředí. 48 Jacques Delors - bývalý francouzský ministr financí, Komisi vedl od ledna 1985 do ledna 1995. 49 Jako první byl navrţen belgický ministerský předseda Jean-Luc Dehaene, jehoţ zvolení zablokovala Velká Británie. 50 Jacques Santer - bývalý lucemburský premiér vedl Komisi od ledna 1995 do července 1999. 51 Členové Komise ve snaze předejít svému odvolání, podali kolektivně demisi druhý den po publikování zprávy nezávislých expertů, která potvrdila nedostatky zjištěné Účetním dvorem - 16. 5. 1999. 52 Romano Prodi - bývalý italský premiér. Komisi vedl od září 1999 do listopadu 2004. 53 Dohoda zaručovala odstoupení konkrétního člena Komise v případě potřeby. 18

úřadu, reorganizoval generální ředitelství, (viz příloha č. 5) vytvořil vnitřní jednací řád Komise a předpis pro chování komisařů. Jeho hlavní činností bylo řešení otázek souvisejících s rozšířením EU o země střední a východní Evropy a příprava mezivládní konference, jejímţ cílem byla reorganizace institucionální struktury Unie. Komise, které předsedal José Manuel Duräo Barroso 54 se ujala funkce od 1. listopadu 2004. Po rozšíření EU na 25 členských států byla sestavována podle principu jedna země - jeden komisař. Funkční období Komise bylo ukončeno 31. září 2009. Po přistoupení Bulharska a Rumunska do EU stoupl počet komisařů na 27. Podle smlouvy z Nice se má počet komisařů v následující Komisi sníţit, přičemţ konečný počet komisařů bude určen rozhodnutím Rady. Komisaři budou jmenováni na základě rotačního systému, tak aby byly všechny členské země spravedlivě zastoupeny. Cílem tohoto opatření je akceschopnost Komise. Tyto reformy zatím nebyly pro neshody mezi státy přijaty, pokrok lze očekávat aţ s plánovaným přijetím Reformní smlouvy (ZBÍRAL, 2007, s. 95). Přijetí LS v této otázce změnu nepřineslo, kaţdý členský stát má nadále jednoho komisaře. 5.2 Současná Komise V minulosti byl tento orgán označován jako Komise, po Maastrichtské smlouvě jako Komise Evropských společenství. Dnešní název Evropská Komise vstoupil v platnost dne 17. listopadu 1993. Mezi základní pracovní jazyky patří angličtina, francouzština a němčina. Komise je stálým orgánem, který se schází jednou týdně (většinou ve středu). Její fungování je upraveno jednacím řádem a svá rozhodnutí schvaluje prostou většinou. V praxi je vyuţívána také zásada konsensu. V průběhu let se vyvinuly dvě procedury, pomocí nichţ je urychlována práce Komise. Jde o zmocňovací a oběhovou proceduru. Ke stabilitě Komise v rámci institucionálních vztahů a ke schopnosti prosadit svou koncepci řešení problémů přispívají tři základní rysy: a) je výhradní drţitelkou legislativní iniciativy v I. pilíři b) vlastní odborný potenciál 55 c) nestrannost 56 54 José Manuel Barosso - bývalý portugalský premiér, bývalý předseda portugalské Sociálnědemokratické strany a místopředseda Evropské lidové strany, Komisi vedl od listopadu 2004 do 2009, předsedou Komise byl zvolen i pro funkční období 2009 aţ 2014. V příloze č. 6 uvádím seznam předsedů EK. 55 Pouze Komise je schopna vzhledem ke struktuře generálních řediltelství postihnout celou šíři řešeného promlému. 19