MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Přírodovědecká fakulta Ústav geologických věd Martin Holub LOVNÁ ZVĚŘ A ZPŮSOBY LOVU PALEOLITICKÝCH KULTUR VE STŘEDNÍ EVROPĚ DIPLOMOVÁ PRÁCE Vedoucí diplomové práce: Prof. RNDr. Rudolf Musil, DrSc. Brno, 2006 1

2006 Martin Holub Všechna práva vyhrazena 2

Jméno a příjmení autora: Název diplomové práce: Martin Holub Lovná zvěř a způsoby lovu paleolitických kultur ve střední Evropě Název v angličtině: Animal Prey and Hunting Strategies of Paleolithic Cultures in Central Europe Studijní program: Studijní obor (směr), kombinace oborů: Vedoucí diplomové práce: Magisterský Geologie, hydrogeologie a geochemie Prof. RNDr. Rudolf Musil, DrSc. Rok obhajoby: 2006 Anotace v češtině: Tato práce se zabývá významem lovu v paleolitu, naznačuje spektrum možných paleolitických loveckých technik, zbraní a pastí. Nastiňuje také možnost transportu a zpracování úlovků. Součástí byla experimentální lukostřelba, díky níž byla získána řada stop na kostech způsobených šípy s replikami paleolitických hrotů. Další stopy jsem získal použitím bodného oštěpu a údery ostrým kamenem. Výsledky ukázaly, že některé stopy jsou typické pouze pro použití luku (a pravděpodobně i vrhače oštěpu). Ze srovnání s osteologickým materiálem sbírek MZM se jeví velmi pravděpodobné použití luku na některých lokalitách na Jižní Moravě. Anotace v angličtině: This work deals with the importance of hunting and suggests list of hunting strategies, weapons and traps possible used in Paleolithic. It is also sketched possibility of transport and processing of animal preys. A part of this work was experimental archery using arrows with replications of Paleolithic points. The following traces were taken using thrusting spear and striking with a sharp stone. The results show that some of traces are typical for using of bow (and probably atlatl spear too). Gained traces were compared with traces on osteological material of MZM collections. The comparison shows that use of a bow is probable in some of Paleolithic localities in South Moravia. 3

Klíčová slova v češtině: Paleolitičtí lovci, lovná zvěř, stopy na kostech, experimentální lukostřelba. Klíčová slova v angličtině: Paleolithic Hunters, Animal Prey, Osteological Traces, Experimentaly Archery 4

Prohlašuji, že jsem tuto práci provedl samostatně. Veškerou literaturu a ostatní prameny, z nichž jsem při přípravě práce čerpal, řádně cituji a uvádím v seznamu použité literatury.. podpis 5

Děkuji všem, kteří mi poskytli cenné informace a rady k řešení problémů a překonávání překážek, které při řešení této diplomové práce vznikaly. Především bych chtěl poděkovat mému školiteli prof. RNDr. Rudolfu Musilovi, Dr.Sc. za jeho odborné konzultace a připomínky k mé práci i za poskytnutí literatury. Rovněž děkuji Mgr. Petru Nerudovi, Ph.D. za výrobu kamenných hrotů a za podnětné konzultace. Poděkování patří také RNDr. Miriam Nývltové-Fišákové, Ph.D. a Ing. Petru Škrdlovi, Ph.D. za cenné rady. Velký dík patří i mému dědečkovi Miroslavu Mikuláškovi, který mě od mých dětských let vedl k myslivosti, což mi umožnilo načerpat řadu loveckých zkušeností. 6

Obsah: 1. Úvod...8 2. Teoretická část...10 2.1. Vývoj klimatu a jeho vliv na faunu v posledním glaciálu... 10 2.2. Příchod anatomicky moderního člověka do střední Evropy... 11 2.3. Mladopaleolitické kultury ve střední Evropě... 11 2.3.1. Hlavní archeologické kultury mladého paleolitu:... 12 2.4. Zbraně paleolitu... 15 2.5. Lovecké techniky... 17 2.5.1. Lovy osamělé... 17 2.5.2. Lovy společné... 18 2.5.3. Lovy lestné... 18 2.6. Lovecké pasti... 18 3. Metodika...21 3.1. Experiment... 21 3.2. Studium osteologického materiálu... 25 4. Výsledky...26 4.1. Experimentálně získaný osteologický materiál... 26 4.1.1. Základní rozdělení stop... 26 4.1.2. Distribuce jednotlivých skupin stop na kostech... 31 4.1.3. Charakteristika stop na spálených kostech... 33 4.2. Vlastnosti experimentálních zbraní... 34 5. Diskuze...35 5.1. Experiment... 35 5.1.1. Srovnávání osteologického materiálu... 35 5.1.2. Interpretace vstřelu spojeného se vznikem fragmentů... 42 5.2. Význam lovu a loveckých technik pro paleolitického člověka... 44 5.2.1. Základní rozdělení lovné zvěře... 44 5.2.2. Lov mamutů... 45 5.2.3. Lov drobné zvěře... 47 5.2.4. Využití přírodních pastí... 48 5.2.5. Specializace lovců... 48 5.2.6. Využití jedů... 49 5.2.7. Paleolitické umění, jako obraz lovecké společnosti... 50 5.3. Ekonomická báze lovu... 51 5.3.1. Transport úlovků... 51 5.3.2. Zpracování úlovků... 52 5.3.3. Početnost loveckých skupin a význam přirozené dělby práce na lovu... 53 6. Závěr...55 7. Literatura...56 7

1. Úvod Lovná zvěř tvořila ekonomickou bázi druhu Homo sapiens po většinu jeho existence. Klein (1999) se domnívá, že koncem středního paleolitu, tj. asi 400 000 200 000 let BP, hominidé přecházejí z pasivního způsobu získávání potravy - sběračství na aktivní způsob lov. Sofistikovaně vyrobené oštěpy nalezené v Schöningenu ve vrstvách starých 400 000 let BP (Thieme 1997, 2000) ukazují na to, že lov musel hrát významnou roli už v této době a určitě ještě mnohem dříve. Zvířata, která byla lovena našimi předky, byla nejen hlavním zdrojem jejich potravy, ale také základním zdrojem materiálů, bez kterých by se nemohla samotná lidská společnost tak progresivně rozvíjet. Bez využití zvířecích kožešin by člověk nemohl expandovat do relativně chladných oblastí Evropy či Asie. Důležitými surovinami byly rovněž kosti, zubovina, parohovina, ale i šlachy, žíně, nebo také části vnitřností. Rozsáhlé znalosti o lovu, které měli paleolitičtí lovci zmizely spolu s mamuty a stády sobů. Nástupem holocénu dochází k dramatické změně ekosystémů. Početná stáda koní a pravidelně migrujících sobů byla vystřídána nepočetnými stády jelenů a divokých prasat, pro které jsou nově vzniklé rozsáhlé lesní komplexy nejvhodnějším prostředím. Tyto změny se musely odrazit i ve změně loveckých technik. Společné lovy z období velkých lovů gravettienu a magdalénienu byly vystřídány spíše lovy jednotlivců, či jen malých skupin. Neolit přichází do Evropy přibližně 7000 let BP, kdy jsou postupně lovecko - rybářské skupiny mezolitu nahrazovány prvními zemědělci. V některých oblastech Evropy přetrvává mezolitický způsob života do doby 4000 let BP (Buchvaldek et al. 1985). To má za následek definitivní ukončení kontinuity loveckých znalostí s loveckými kulturami paleolitu. Pro pochopení a správnou interpretaci naší minulosti je nezbytné tyto zapomenuté informace znovu objevit na základě etnoarcheologických paralel, paleontologických i archeologických nálezů, moderního lovectví a poznatků z dalších oborů. Tato práce se zaměřila na období mladého paleolitu, který je spojován s příchodem anatomicky moderního člověka do Evropy. V tomto období se předpokládá maximální rozvoj loveckých praktik, spojených se vznikem výkonných zbraní, které působí na dálku. Mezi ně patří luk a vrhač oštěpu (Bergman et al. 1988; Bergman & Newcomer 1983; Bergman 1993; Churchill 1993). 8

Za hlavní zájmovou oblast byla zvolena střední Evropa, zejména pak jižní Morava, protože představuje významnou křižovatku cest vedoucích ze všech světových stran. Údolí Dunaje udávalo základní migrační trasu východ západ a Moravská brána spolu s tokem Moravy byly nejsnadnější cestou ve směru sever - jih. Tyto specifické geografické a klimatické podmínky umožňovaly nejen pravidelné migrační tahy zvěře, ale i putování skupin pravěkých lovců, tj. nositelů jednotlivých kultur. V této práci uvádím komplexní souhrn poznatků o lovu, které vycházejí z odborných publikací, ale i z vlastních praktických loveckých zkušeností. Součástí práce je i experiment, kterým ověřuji možnost vzniku specifických stop na kostech způsobených šípy vystřelenými lukem. Experimentálně získané kosti jsou následně srovnávány s dostupným osteologickým materiálem z několika nejvýznamnějších mladopaleolitických lokalit. 9

2. Teoretická část 2.1. Vývoj klimatu a jeho vliv na faunu v posledním glaciálu Svrchní pleistocén byl dobou četných klimatických výkyvů různé délky a intenzity (obr. 1), přičemž tyto výkyvy byly silně ovlivněny lokálními podmínkami (Musil 1997). Geochronologicky začíná mladý paleolit ústupem spodního würmského pleniglaciálu před více než 40 000 lety a rozvijí se během interpleniglaciálu. Na jeho konci se klima postupně ochlazuje a před 25 000-18 000 lety nastává poslední chladné maximum (LGM). Podnebí se poté postupně stabilizuje, vykazuje však dva výraznější inerstadiály bölling a alleröd. Během pozdního glaciálu i v postglaciálu (holocénu) klimatické podmínky stále oscilují a postupně se přibližují recentnímu stavu (Svoboda 1999, Svoboda et al. 2002). Složení fauny a flory nebylo během pleistocénu po delší dobu stabilní. Představa posunu jednotlivých vegetačních zón jako celku severo jižním směrem během glaciálů neodpovídá plně skutečnosti. Docházelo nejen k míšení rostlinných společenstev, ale také fauny. Spolužití dnes klimaticky odlišných druhů nebylo limitováno ani tak teplým nebo studeným podnebím, jako spíše jeho ariditou nebo humiditou. Srovnání dnešních a minulých společenstev nemusí proto dávat zcela objektivní závěry. Dnešní rostlinná a živočišná společenstva nemají analogii v předcházejících obdobích a vznikla vlastně teprve začátkem holocénu, tj. před 10 000 lety (Musil 1997). Obr. 1 Záznam koncentrací δ 18 O [v %] z vrtu GISP2 (Grootes & Stuiver 1997; Grootes et al. 1993; Stuiver et al. 1995), který vypovídá o klimatických změnách od počátků posledního glaciálu do současnosti. 10

2.2. Příchod anatomicky moderního člověka do střední Evropy Počátek mladého paleolitu je spojován s příchodem prvních anatomicky moderních lidí do Evropy, kteří postupně nahrazovali původní neandrtálskou populaci. Poslední zástupci Homo neanderthalensis mizí z Evropy před 32 000 lety, možná až před 30 000 lety, přičemž nejmladší nálezy pocházejí z Chorvatska (jeskyně Vindija a Velika Pećina) a z Iberského poloostrova (Smith et al. 1999). Zajímavý nález pochází z Lagar Velho v Portugalsku, datovaný 24 500 let BP. Na této lokalitě se nalezla kostra dítěte, která tvoří mozaiku prvků charakteristických jak pro moderního člověka, tak i pro neandrtálce (Duarte et al. 1999). První doklady o vzniku anatomicky moderního člověka pocházejí z Afriky z období mezi 150 000 až 60 000 lety BP (Vančata 2003). Nejstarší nálezy z lokalit Herto a Omo Kibish 1 jsou staré minimálně 130 000 let BP, možná však až 160 000 let BP (Fleagle et al. 2003; White et al. 2003). V Evropě nejstarší pozůstatky anatomicky moderního člověka pochází z jeskyně Peştera cu Oase v Rumunsku. Jsou datovány na 36 000-34 000 let BP (Trinkaus et al. 2003). Česká republika je známa nálezy z Mladečských jeskyní, jejichž datování ukazuje na stáří 31 000 let BP (Wild et al. 2005). Příchod anatomicky moderního člověka do Evropy se odráží nejen v antropologických nálezech, ale také archeologické nálezy indikují významné změny jak v oblasti výroby nástrojů a umění, tak i v sídelních strategiích. Tyto výrazné změny se však netýkaly jenom moderních lidí, ale také posledních neandrtálců (Svoboda 1999). 2.3. Mladopaleolitické kultury ve střední Evropě Pro Moravu je specifická strukturovaná korelace krajiny, paleolitických kultur a ekonomických soustav (tj. čerpání zdrojů obecně a lovu obzvláště). V jiných částech Evropy není toto členění tak vyhraněné a spíše se člení pouze na krajinné typy paleolitické či mladopaleolitiocké (Svoboda et al. 2002). Preferování určitých krajinných typů jednotlivými paleolitickými kulturami je dáno spolupůsobením více faktorů (tab. 1). Může například odrážet tehdejší klimatické podmínky, populační hustotu, migrační cesty lidí i zvířat, lovecké techniky a preferenci kamenných surovin. 11

Tab. 1 - Charakteristika krajinných typů A D a jejich osídlení v paleolitu Moravy (Svoboda 1995, 1999; Škrdla & Svoboda 1998; Škrdla & Lukáš 2000; Oliva 1998) Krajinný typ A B1 B2 C D Nadmořská výška krajiny Charakter krajiny Kamenné suroviny Využití krajiny Kultury 300-500 m.n.m 250-400 m.n.m 250-400 m.n.m vrchovina/kras nížina nížina /vrchovina /vrchovina 200-300 do 500 m m.n.m. údolí řek vrchovina dostupné hojné hojné většinou chybí vzácné jeskyně jako strategické chráněná údolí řeky, kolonizace úkryt polohy průchody moustérien bohunicien szeletien micoquien szeletien gravettien magdalénién aurignacien epimagdalénién epigravettien pozdní paleolit 2.3.1. Hlavní archeologické kultury mladého paleolitu: Bohunicien je specifická, geograficky omezená moravská skupina, rozšířená v širším okolí rohovcových výchozů typu Stránská skála. Táhne se v délce asi 80 km podél úpatí Drahanské vrchoviny a hlouběji do České vysočiny proniká pouze proti toku Jihlavy v oblasti Mohelna. Překvapivé analogie existují na Balkánu, Podněstří a na Předním východě (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). Osídlení bohunicienu je na Moravě prokázáno v období 45 000-35 000 let BP. Není známo, zda byli nositeli této kultury ještě poslední neandertálci nebo již anatomicky moderní lidé. Určitým vodítkem může být právě cizorodost technologie bohunicienu, která v našem prostředí ukazuje na komunikaci s Předním východem a to v období, které je spjato s osídlováním Evropy anatomicky moderní populací (Škrdla 2006 ústní sdělení). Szeletien je pojmenován podle jeskyně Szeleta v Maďarsku. Geograficky utváří tato kultura v rámci Maďarska, západního Slovenska a moravsko slezské oblasti sídelní síť, zatímco v Rakousku, Čechách a Bavorsku jsou nálezy dávané do kontextu této kultury spíše ojedinělé. Nejstarší nekalibrovaná data ukazují na stáří větší než 41 700 let BP (Szeleta). Výzkumy K. Valocha (1984) na lokalitě Vedrovice V. jsou datovány na 39 500-35 150 let 12

BP. Industrie této kultury je velmi variabilní. Často se vyskytují listovité hroty a drasadla. Byly shromážděny nepřímé technologické argumenty, vývojové analogie i konkrétní antropologické nálezy, které nasvědčují tomu, že nositeli szeletienu byli neandrtálci (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). Aurignacien je panevropská kultura, jejíž název je odvozen od jeskyně Aurignac ve Francii. Sahá od Pyrenejského ostrova přes Francii a Německo do Rumunska, s ojedinělým výskytem na Balkáně a v Rusku. Další centrum se nachází na Předním východě. Na Moravě vytváří osídlení poměrně hustou síť, přičemž je pro sídliště typická výšková poloha, která umožňovala dobrý výhled do krajiny, tzv. aurignacká krajina (krajinný typ B1 - tab. 1). Poměrně rovnoměrně jsou využívány lokální i importované kamenné suroviny. Spolu s kamennými nástroji se nachází kostěná industrie, reprezentovaná hroty s rozštěpenou bází, hroty mladečského typu a také šídly. Poprvé se objevuje umění, výrazně zastoupené ve všech svých formách řezby, rytiny, malby na stěnách. Tvůrcem této kultury je už anatomicky moderní člověk (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). Gravettien, označený podle lokality La Gravette v jižní Francii, je velmi rozsáhlá kultura, která se před 30 000 až 20 000 léty rozvinula od Španělska až po Sibiř. V oblasti středního Dunaje je nejstarší gravettien (starší pavlovien; 30 000 až 27 000 let BP) doložen ve Willendorfu II, vrstva 5. Rovněž ze spodních částí lokalit Dolní Věstonice I a II pocházejí srovnatelná data. Vrcholná fáze našeho gravettienu (vyvinutý pavlovien; 27 000 až 25 000 let BP) je doložena ve vrstvách 6 8 ve Willendorfu II, v Dolních Věstonicích II (určité sídelní celky), v Pavlově I (všechny zatím analyzované části), Jarošově, Boršicích a Předmostí. Mladší gravettien (willendorfien-kostěnkien; 25 000 až 20 000 let BP) je doložen na lokalitách Willendorf I, II (vrstva 9) a Petřkovice I.a.. Tzv. gravettská krajina (krajinný typ C - tab. 1) se typicky nachází na strategicky výhodných místech, z kterých lovci měli dobrý výhled na údolí řek, které byly hlavními migračními trasami zvěře (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). V rámci moravského pavlovienu vzniká snad nejstarší civilizační centrum světa, které vyniklo po stránce kulturní i technologické. Nalezena byla početná čepelovitá industrie převážně z importovaného kvalitního materiálu, i rozmanitá a velmi četná industrie z kostí, parohoviny a mamutoviny. Unikátní je důkaz o znalosti výroby textilií v Dolních Věstonicích (Adovasio et al. 1997, 1999). Zástupci této kultury vyráběli již mikrolitické nástroje, typické spíše pro mezolit. Zvládli vrtání a broušení kamene, které je převážně spojováno až s neolitickými kulturami. Vypalovali drobné keramické plastiky, vyráběli skulptury i různé 13

ozdoby z kamene nebo mamutoviny a další prvky realistického i stylizovaného umění. Tato mimořádná kultura však nepřečkala poslední glaciální maximum, kdy lidská populace byla nucena ustoupit do klimaticky příznivějších oblastí (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002; Sklenář et al. 2002). Epigravettien (18 000 14 000 BP) ve střední Evropě se nachází na okraji velkých kulturních center ležících východněji (Kostěnki, Avdějevo, Malta, Mezin). Na území Moravy a Slezka je výskyt nečetných malých sídlišť vázán krajinný typ B2 (tab. 1), což je projev periodického osídlování nehostinného prostředí, zřejmě ve značných časových odstupech (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). Magdalénién je nazván podle lokality La Madeleine v jížní Francii, kde vzniká před 18 000 lety. Její nositelé, lovci sobů a koní, pronikají do střední Evropy před 15 000 až 14 000 roky. Ze západu mohli přijít dvěma možnými cestami: z jihu podél Dunaje a ze severozápadu podél toku Labe a Odry (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002).Východní hranici osídlení tvoří Krakovský kras v Polsku, kde z jeskyně Maszycka pochází nejstarší data pro magdalénien, a to 14 520 ± 240 let BP a 15 490 ± 310 let BP (Ginter et al. 1987). Magdalénské osídlení je soustředěno na krasové oblasti, tedy na krajinný typ A (tab. 1). Na Moravě to jsou jeskyně Moravského krasu a v Rakousku jeskyně Gudenus. Na východ od těchto lokalit se předpokládá pokračování epigravettského osídlení, i když ojedinělé pronikání magdalénských skupin do jeskyní v okrajových částech Karpat není zcela vyloučeno (Bárta 1965). Kamenná štípaná industrie magdalénienu je často vyráběna z importovaného kvalitního pazourku a byla zastoupena nástroji drobnějšími a méně rozmanitými, než jaké byly typické pro pavlovien. Hojná je kostěná a parohová industrie, charakteristické jsou harpuny a hroty s krevními rýhami. Do období magdaléniénu náleží většina nejznámějších jeskynních maleb z Francie a Španělska. Ve střední Evropě se objevují umělecké projevy zejména na přenosných předmětech, především rytiny na kostech a kameni (Sklenář et al. 2002). Tišovien a epimagdalénién jsou kultury pozdního paleolitu, objevující se během allerödského oteplení a vyvíjející se až do začátku holocénu. Lidská sídliště tišovienu pronikají i hlouběji do kolonizační krajiny typ D (tab.1), zatímco epimagdalénien je vázán na krajinný typ A (tab.1). Celkově je pozorováno zdrobnění industrie, což naznačuje trend k mezolitické technologii (Svoboda 1999; Svoboda et al. 2002). 14

2.4. Zbraně paleolitu Pravěcí lovci používali různé typy loveckých zbraní, které byly i přes svoji jednoduchost velmi efektivní. Důkazem toho může být jejich používání některými přírodními národy dodnes a to bez podstatných změn. Za nejpůvodnější lidské zbraně lze považovat kámen a kyj. Používaly se k dobíjení poraněných zvířat a k lovu drobné zvěře, lze je také použít jako vrhací zbraň (Andreska & Andresková 1993). Velmi účinnou zbraní byl oštěp. Můžeme rozlišit dva typy - těžké bodné a lehké vrhací. Nejjednodušší typy měly pouze přiostřený hrot, případně vytvrzený v ohni. Dokonalejší oštěpy měly kamenné nebo kostěné hroty. Zvláštním typem oštěpu je kostěná lovecká harpuna se zpětnými hroty, která se používala k lovu zvěře, ale byla vhodná i k lovu ryb (Andreska & Andresková 1993; Gramsch 2000; Churchill 1993; Verhardt 2000; Weniger 2000). Nejstarší nález oštěpu pochází z lokality Schöningen v Německu. Zde se našlo 6 exemplářů lehkých vrhacích kopí. Jsou staré na 400 000 let a používal jej tedy Homo erectus (Thieme 1997, 2000). Účinnost lehkých oštěpů lze zvýšit použitím vrhače oštěpu (Australany nazývaný woomera a Aztéky atlatl). Je to pákový nástavec prodlužující lidskou ruku. Dává zbrani daleko vyšší rychlost a tím i průbojnost (Červený at al. 2004; Churchill 1993; Vančata 2003). Změny kamenných hrotů spolu se zvyšujícím se počtem malých symetrických kostěných hrotů by mohly být do určité míry spojeny s nástupem na dálku působících zbraní na hranici mezi středním a mladým paleolitem. Na dálku působící zbraně, jako je oštěp s vrhačem oštěpu (atlatlu), jsou jistě doloženy až v mladém paleolitu solutréenskými vrhači z La Placard a Combe-Saunière (Breuil 1912; Cattelain 1989: in Churchill 1993). Luk a šípy umožňovaly lovcům za použití různých loveckých technik získat dostatek zvěře. Jeho výskyt v pozdním paleolitu a mezolitu (Bergman et al. 1988; Bergman 1993) může svědčit o vyšším tlaku na zvýšení úspěšnosti lovu, jako možná odezva na populační růst na hranici pleistocén holocén (Churchill 1993). Nevyvratitelný důkaz znalosti luku máme z evropského pozdního paleolitu a mezolitu. Na lokalitě Stellmoor (10 500 let BP) se nalezla část šípu (Rust 1943) a na několika místech zbytky dřevěných luků datovaných kolem 8 000 let BP (Rausing 1967). Technická vyspělost dochovaných mezolitických luků vede k myšlence, že tento typ zbraně mohl vzniknout dříve, možná už ve střední části mladého paleolitu (Bergman et al. 15

1988; Bergman & Newcomer 1983; Bergman 1993; Churchill 1993). Rozličné typy mladopaleolitických kamenných hrotů, jako jsou typy Font-Robert (obr. 2 - a, b, c), Gravett a el-wad by mohly sloužit jako hroty šípů (Peterkin 1993), případně i některé gravettské +- ++kostěné hroty (obr.2 - d, e). Obr. 2 Hroty typu Font-Robert (a - Rigaud 1982; b,c - de Sonneville-Bordes 1960: in Pike Tay & Bricker 1993) a gravettské kostěné hroty (d David 1985; e Peyrony & Peyrony 1938: in Pike Tay & Bricker 1993) Churchil (1993) na základě etnografických výzkumů určil průměrný účinný dostřel různých typů zbraní používaných přírodními národy do současnosti (tab. 2). Tab. 2 - Průměrný účinný dostřel zbraní (upraveno dle Churchilla 1993) Typ zbraně Bodný oštěp Průměrný účinný dostřel [m] kontakt Vrhací oštěp 7,8 Kopí s vrhačem 39,6 Luk a šíp 25,8 Méně účinnou vrhací zbraní byl prak, který se hodil k lovu drobné zvěře. Jeho výhodou byla jednoduchost a dostatek munice téměř kdekoliv (Andreska & Andresková 1993; Červený et al.2003). 16

Bumerang je vyspělá vrhací zbraň, která je známa i z evropského pravěku. Bylo jím možné zasáhnout zvěř na delší vzdálenost než kamenem nebo oštěpem, uvádí se dokonce účinná vzdálenost 200 metrů (Andreska & Andresková 1993, Thomas 2000). V jeskyni Obłazowa v jižním Polsku se nalezl exemplář, který byl zhotoven z mamutího klu. Jeho předpokládaná délka činní 72 cm. Jedná se o nevratný typ, stejně jako některé lovecké bumerangy australských domorodců, a jeho stáří bylo stanoveno na 25 000 let (Valde Nowak 2000). Z Holandska, Německa a Švédska jsou známy nálezy pravděpodobně vratných bumerangů datované 5 000 až 2 300 let BP. (Thomas 2000). Dalším typem vrhací zbraní je bola či bolaso. Sestává se z jedné až tří kamenných, případně kostěných koulí, zašitých do syrové kůže a připevněných na řemeny nebo svazky šlach. Vržené bolaso se obtočilo okolo nohou nebo krku zvířete a srazilo ho na zem, nebo jej alespoň na chvíli spoutalo. Ještě v nedávné době bola vyrobená z kosti používali k lovu ptáků Čukčové, Korjaci, Aleuti a Giljaci (Červený et al. 2004). 2.5. Lovecké techniky Pro stručný přehled loveckých technik jsem upravil tradiční myslivecké dělení, které uvádí Rakušan (1988) i Červený et al. (2004). Přestože oba autoři vychází ze starších publikací, je použité dělení moderní, využívá oficiální terminologii a proto ho považuji za nejpřehlednější a nejpropracovanější. Použil jsem tedy toto základní rozdělení a přeformuloval definice tak, aby byly použitelné univerzálně i pro historické období. 2.5.1. Lovy osamělé Čekaná je způsob lovu, při němž lovec čeká na tzv. čekaništi. Ta bývají nejčastěji poblíž stezek, kterými zvěř přichází za potravou nebo k vodě. Lovec musí být dobře skryt, aby nebyl zvěří spatřen či navětřen. Musí si vybrat místo, kde může pozorovat zvěř a které mu umožní dobře zamířit a umístnit ránu. Častá čekaná na jednom místě může vést k zneklidnění zvěře a k změně jejich tras. Šoulačka je způsob lovu, kdy lovec zvěř vyhledává a snaží se k ní dostat na vzdálenost, umožňující mu efektivní použití jeho zbraně. Základem je pečlivé sledování větru a lovec by měl postupovat pokud možno vždy proti němu. Tento způsob lovu však vyžaduje výbornou znalost terénu, zvěře a dobrou fyzickou kondici. 17

2.5.2. Lovy společné Ploužení představuje lov, při kterém lovci postupují terénem v řadě vedle sebe, lovci na krajích mohou jít více v předu (tvoří křídla). Tato technika se používá k lovu drobné zvěře v přehledném rovinatém terénu. Naháňka je způsob lovu, kdy lovci stojí na vhodných stanovištích a honci, kteří jdou v řadě, na ně vyhánějí zvěř. Nátlačky se může účastnit i malý počet lovců s honci. Využívá se toho, že vyrušená zvěř se snaží nepozorovaně opustit daný prostor a správným manévrováním honců je natlačena na lovce čekající na stezkách, po nichž zvěř bude ustupovat. Podmínkou je dokonalá znalost prostředí a chování místní populace zvěře. Nadháňka štvanice je lov, který je spojován s využitím loveckých psů. Role psů spočívala ve vystopování, pronásledování a strhnutí zvěře. Villà et al. (1997) se na základě genetických analýz domnívá, že první psi vznikli asi před 100 000 lety. Nejstarší nálezy vlků s psími domestikačními znaky jsou ovšem spojovány s východoněmeckými magdalénskými lokalitami, pro které je typickou lovnou zvěří kůň (Musil 2000). 2.5.3. Lovy lestné Lov pomocí lsti využívá zvukových nebo zrakových vjemů a to buď různými typy vábniček, živými zvířaty nebo umělými napodobeninami. Vábničky se používají k vábení samců pomocí hlasu samic nebo hlasem jiného samce, kdy se využije vzájemné řevnivosti. Při lovu šelem se využívá hlasu poraněné či oblíbené kořisti. Šelmy i dravci se také mohou vnadit na újeď, tj. připravenou potravu, která je přiláká k místu, kde je lovec vhodně ukryt. Podle pravěkých vyobrazení a u přírodních národů dodnes se lovci při plížení ke zvěři maskují tak, že napodobují lovenou zvěř nebo živočichy, kteří jsou zvěří tolerovány. V Evropě se tato technika používala dokonce ještě ve středověku, kdy se lovci plížili za zvěří v jelení kůži (Andreska & Andresková1993; Červený et al. 2004). 2.6. Lovecké pasti Doklady o používání pastí pravěkými lidmi jsou vzácné a některé vyloženě sporné, například známá kresba mamuta v dřevěné konstrukci (Červený et al. 2004). Nepřímým důkazem požívání pastí v mladším paleolitu mohou být početné nálezy velice mladých zajíců (i pouze několik týdnů) z Pavlova. To by naznačovalo, že nebyli aktivně loveni, museli být spíše chytáni do ok, protože jejich lov by se z hlediska množství získaného masa (tedy energie) nevyplatil (Musil 2005). 18

Past nelze umístnit na jakékoliv místo, ale vyžaduje pečlivý výběr jejího umístnění na základě vypozorovaných pravidelných zvyklostí zvěře. Obecně lze lovecké pasti rozdělit na několik základních skupin (převzato a upraveno dle Andresky & Andreskové 1993): 1) Pasti uvězňující využívají uzavřený prostor, do kterého zvěř spadne, vstoupí a nebo je vehnána. Jako chytací ohrady lze využít příhodné rokle nebo dřevěné ohrady s trychtýřovitým vstupem, do které lovci zvěř naženou a rokli či ohradu uzavřou. Výhodou je, že zvěř může být usmrcena podle potřeby. Předpokládá se, že tato technika stála u zrodu domestikace zvířat. Tato technika je pravděpodobně doložena již na magdalénských jeskyních malbách, například v jeskyni La Pileta ve Španělsku, a do současnosti je používaná loveckými kmeny v Africe. Jámy na zvěř se využívají od nejstarších dob. Je to jednoduchý chytací systém, lapající zvěř do vyhloubených zamaskovaných jam. Jedna z maleb v jeskyni Font de Gaume je často interpretována jako ulovení zubra do vyhloubené jámy. O jámách na šelmy se zmiňuje Xenofón již ve 4 stol. př. n. l. a běžně se používaly až do novověku. 2) Pasti chápavé uchopují zvěř za některou část těla, čímž chycené zvěři ztíží nebo úplně zabrání odejít. Stupka je věnec z kožených pruhů nebo pružného dřeva, opatřený zpětnými hroty, uspořádanými do trychtýře. Stupka se nalíčila do připravené nehluboké jámy na ochozu zvěře. Bylo k ní přivázáno závaží, například pařez. Zvířeti, které šláplo do jámy se past navlékla na nohu a zpětné hroty zabránily jejímu sesmeknutí. Zvíře i s pastí odešlo a zanechávalo za sebou zřetelnou stopu. Past samozřejmě způsobila zpomalení a vyčerpání organizmu chyceného zvířete, které se tak stalo snadnou kořistí. Tento typ pasti je rozšířen přes celou Afriku do Asie až po Karakorum a Amur. Její prehistorická vyobrazení se našla i na saharských skalních malbách, přičemž je dodnes v modernizované podobě používána africkými pytláky k lovu velké zvěře včetně slonů. Existovala i varianta určená k lovu dravé zvěře, kdy šelma prostrčila hlavu pastí, aby se dostala k masu umístněném v jamce. 3) Pasti torzní využívají pružnosti dřevěného oblouku, upraveného jako luk s více tětivami. Mezi tětivy se umístí dřevěný zahrocený kolík, kterým se otáčí tak dlouho, dokud se oblouk náležitě nenapne. Poté se oblouk připevní k zemi, vybaví spouští s návnadou. Zvíře které uvolní spoušť je probodnuto. Může být použita varianta se dvěmi oblouky, které lapí zvěř za krk. Tyto pasti byly donedávna hojně využívány přírodními národy Afriky, Asie, sibiřskými lovci, Indiány i Eskymáky. 19

4) Oka představují jednoduchý a široce rozšířený typ pasti, kdy se do smyčky chytí zvíře, nejčastěji za krk, a udusí se. Ptáci se lapají nejúčinněji za nohy. K jejich výrobě se používal různorodý materiál, nejlepší vlastnosti vykazovaly koňské žíně, alternativně se používaly kožené řemínky, šlachy, spletené zvířecí chlupy či lidské vlasy. Od pavloviénu se připouští také použití rostlinných vláken, například kopřivových (Adovasio et al. 1997, 1999). V historických dobách je tímto způsobem doložen lov drobné zvěře, ale také vysoké a dokonce i lvů. Pruhlo je oko uvázáno na ohnutém pružném stromku. Smyčka je upevněna na zemi pomocí spouště. Iniciovaná past se napřímila a zvěř uškrtila. Pletka (plůtek) je nízký klikatý plot z kůlů, propletený větvemi, ve kterém se ponechaly průchody s nalíčenými oky. Tento typ pasti se používal a dodnes je v určitých oblastech používán k lovu především kurovitých ptáků. Severské národy dodnes takto loví bělokury a na našem území se takto lovili tetřevi ještě v polovině minulého století. Laso je vrhací smyčka, hojně využívaná mimo jiné i u severských národů k lovu sobů. 5) Tlučka je jednoduchá past využívající zemské gravitace. Dřevěná kláda je nahoře zatížená kameny a dole opatřena podpěrou sloužící jako spoušť. Využívá se především k lovu šelem a kurovitých ptáků. Je dodnes rozšířena mezi sibiřskými a kanadskými lovci. Indiánský kmen Naskapiů z Labradoru tímto způsobem pravidelně lovil i medvědy. 6) Sítě (tenata) jsou použitelné k chytání většiny druhů srstnaté i pernaté zvěře. Adovasio et al. (1997, 1999) předpokládá použití sítí k lovu už v gravettienu Moravy. Činí tak na základě nálezu řady otisků tkaného materiálu na úlomcích vypálené hlíny v Pavlově I a Dolních Věstonicích II. Další otisky šňůr či sítí se nalezly na Ukrajině v Mežiriči a v moldavských Kosoutsích. Tyto nálezy jsou staré přibližně 17 000 let. 7) Lep se používal výhradně k lovu drobného ptactva. Surovinou k přípravě lepu je dužina z bobulí jmelí. Ty se spařily horkou vodou, odstranily se semena a nakonec se hmota smísila s tukem, aby lep v zimě nezamrznul a uchoval si svoje vlastnosti. Lep se nanesl na větvičky na vhodných místech, vyhledávaných ptáky. 20

3. Metodika 3.1. Experiment Pro experiment byl použit luk vyrobený podle dochovaných mezolitických luků (Rausing 1967). Vyrobil ho mistr I. Sajkala, který se věnuje výrobě luků různé konstrukce již několik desetiletí. Luk je dlouhý 179 cm a má napínací sílu až 30 kg. Informace o výrobě hrotů šípů z kostí a parohoviny byly získány z několika zdrojů. Knecht (1993, 2000) velmi komplexně popisuje typologii mladopaleolitických hrotů a jejich možné výrobní postupy, včetně jejich upevnění do násady. Rozsáhle se metodikou výroby, typologií i experimentálním použitím kamenných a kostěných hrotů zabývá D. Nuzhnyi (1990, 1993, 1999). Výroba hrotů byla konzultována s Mgr. P. Nerudou Ph.D. z Moravského zemského muzea a Ing. P. Škrdlou Ph.D z Akademie věd ČR. Ze surovin (radiolaritů z okolí Brodna, glacigenních silicitů a rohovců typu Stránská skála), zhotovil Neruda štípáním kamenné hroty. Kostěné hroty jsem vyrobil z humeru skotu a jako zdroj parohoviny byl využit paroh mladého jelena evropského. Na výrobu šípů se použila buková a borová kulatina o průměru 8 a 10 mm. Hroty byly upevňovány pomocí nití z přírodního materiálu - lnu, bavlny a velbloudí srsti. Využití zvířecích šlach bylo pro experiment zavrženo, pro obtížnost získání tohoto materiálu. Hroty a nitě se na závěr výroby šípů zatmelily malým množstvím epoxidové pryskyřice. Byl použit epoxid podobných vlastností jaké má přírodní pryskyřice. Její použití je doloženo minimálně z mezolitu (Gramsch 2000). Její význam spočíval nejen v upevnění hrotu, ale také v ochraně upevnění ze šlach či kůže před vlhkostí. Pro srovnání stop na kostech způsobených rozdílným mechanizmem byly použity dva oštěpy. Byly opatřeny kamennými hroty (obr. 3) a jejich lísková ratiště byla shodně dlouhá 220 cm. Hmotnost oštěpů byla 780 g 920 g. Během experimentu byly používány převážně jako bodné oštěpy. Obr. 3 Oštěpy s kamenným hrotem použité k experimentu 21

Použilo se 52 šípů s kamenným hrotem (obr. 4a) a 70 šípů s hroty z kosti a parohu (obr. 4b, c). Délka šípů byla mezi 75 až 107 cm a jejich hmotnost byla průměrně 48 g. Obr. 4 Hroty šípů vyrobené z kamene (a), parohu (b) a kosti (c) Při výběru vhodných částí zvířat jsem vycházel z předpokladu, že paleolitičtí lovci primárně mířily svoje zbraně do určité oblasti. Tuto smrtící oblast jsem vymezil na oblast hrudního koše, ohraničenou kraniálně okrajem lopatky a kostí pažní, dorzálně páteří, ventrálně hrudní kostí a kaudálně hrudním obloukem (obr.6). Uvedená oblast je vhodným místem pro zásah oštěpem nebo šípem z několika důvodů: nachází se v ní plíce a srdce s hlavními cévami při hranici mezi touto oblastí a dutinou břišní leží játra a ledviny, jejichž poranění je obvykle smrtelné mezižeberní prostory s malým množství tkáně, jsou pro projektil nejmenší možnou překážkou při jeho pronikání k životně důležitým orgánům žebra, pokud jsou zasažena, většinou projektil nezastaví, pouze ho zpomalí a odchýlí. Někdy při zásahu žebra dojde k odštípnutí jedné či více částeček kosti. Ty vytvoří tzv. sekundární projektil, který se může spolupodílet na zranění způsobená hrotem zbraně. Může zapříčinit například pneumotorax. 22

Obr.6 Vyznačená smrtící oblast na kostře koně (model kostry je převzat z http://www.turbosquid.com) Pro experiment se využily části hrudníku vepřů, ale i části předních končetin skotu a prasat. Byly to celé části, tedy kosti s masem, většinou i s kůží. Uvedené části jsem před experimentem nechal při pokojové teplotě, aby se balistickými vlastnostmi přiblížily živé tkáni. Zvířecí části byly upevněny na podstavec a střelba šípů probíhala ze vzdálenosti 7 až 10 m. Uvedená vzdálenost byla dána hranicemi vlastních střeleckých schopností, a jelikož předpokládaná lovecká vzdálenost byla asi 15 20 m, úměrně tomu byla snížena míra napínání luku. Obr.7 Část hrudníku prasete domácího zasažená šípem 23

Bylo provedena střelba z luku na 8 částí hrudníku prasete domácího (obr.7). Celkem bylo do těchto částí vystřeleno 180 krát, vždy po 20 až 30 šípech. Byla také provedena střelba na dvě hovězí lopatky, ještě s částí svaloviny, a na dvě přední končetiny prasete domácího (obr.8). Na tyto části jsem celkem vystřelil 60 šípů. Obr.8 - Část přední končetiny prasete domácího po experimentální střelbě Pokusy s použitím oštěpu byly provedeny ve dvou sériích. Oštěpy byly použity převážně jako bodné a to celkem 35 krát. Hroty musely být průběžně znovu přitmelovány a byla prováděna i jejich drobná retuš. Pokusy byly doplněny i o osteologický materiál se stopami, které byly získány údery různě velikých kamenů do kostí bez masa. Orientační měření rychlosti šípu bylo změřeno na laserovém hradlu typu LS04 firmy Prototypa a.s. (obr.9). Hradla LS04 pracují na principu snímání průletu střely dvěma světelnými stěnami (hradly) umístěnými v definované vzájemné vzdálenosti v ose střely (měřicí báze). Přerušení světelného svazku průletem střely je zachyceno optoelektronickým snímačem a převedeno na elektrický puls. Z času mezi pulsy prvního a druhého hradla (který je nepřímo úměrný rychlosti střely) a měřicí báze je stanovena rychlost (B. Král ústní sdělení). Po ukončení každé série experimentální střelby byly části zvířat upečeny a maso z kostí bylo šetrně obráno bez použití nástrojů. Takto připravené kosti byly dále upraveny dle Ľ. Bancíka (1978). Kosti se krátce povařily ve vodě s přídavkem jedlé sody. Poté se vložily na 24 48 hodin (dle potřeby) do 7 10 % roztoku peroxidu vodíku. V něm se kosti zbavily zbytků tuku a vybělily se. 24

Obr. 9- Laserové hradlo typu LS04 (Prototypa a.s.) Pro získání informací o změně stop během spalování kostí jsem vložil jednu lopatku a fragment humeru z vepře, které byly jen částečně zbavené masa, do vyhasínajícího ohniště. Podobně spálené kosti se nacházejí relativně často na paleolitických lokalitách, ale informace o vlastnostech stop na takovýchto kostech nejsou. 3.2. Studium osteologického materiálu Veškerý získaný materiál jsem zkoumal makroskopicky, případně pomocí lupy zvětšující 4x a 8x. Některé experimentálně získané kosti byly prohlédnuty na binokulárním mikroskopu při zvětšení 4x až 25x. Veškerou fotodokumentaci jsem zhotovil pomocí digitálního fotoaparátu Fujifilm Finepix S5600. Jako zdroj srovnávacího materiálu posloužily paleontologické a archeologické sbírky Moravského zemského muzea deponované v Brně a Budišově. V obou depozitářích jsem prozkoumal přibližně 10 000 kostí a fragmentů z řady lokalit. Zaměřil jsem se především na gravettské lokality - Předmostí, Dolní Věstonice, Pavlov a Milovice. Magdalénien reprezentovaly nálezy z jeskyní Pekárna a Kůlna. Nálezy pocházely z četných výzkumů K. Absolóna, B. Klímy, M. Kříže, R. Musila, L. Seitla a K. Valocha. 25

4. Výsledky 4.1. Experimentálně získaný osteologický materiál 4.1.1. Základní rozdělení stop Celkem bylo během experimentu získáno 102 různých stop. Stopy na kostech získané během experimentu jsem rozdělil do 3 základních skupin: 1) Rýhy na kostech mohou být způsobeny různými mechanismy. Během experimentu vznikaly použitím šípů (obr. 10), oštěpů (obr. 11) i ostrých kamenů. Makroskopicky i mikroskopicky bylo vyhodnoceno 45 větších i drobnějších rýh. Nebyly nalezeny žádné specifické stopy, které by indikovaly použití dálkových zbraní, jako je luk nebo vrhač oštěpu. Nebylo možno ani spolehlivě určit materiál hrotu, který rýhu způsobil Tyto stopy jsou tedy striktně nespecifické. Obr. 10 - Rýha na žebru (Sus scrofa), způsobená dopadem hrotu šípu Obr. 11 - Rýha na žebru (Sus scrofa), způsobená dopadem hrotu oštěpu 26

2) Vstřely jsou způsobeny dopadem hrotu projektilu, který má dostatečnou energii na proražení vrstvy kompaktní kosti. Vstřely získané během experimentu lze rozdělit do dvou základních skupin: Vstřely bez vzniku fragmentů vznikají proniknutím hrotu skrze kompaktní kost a v místě dopadu hrotu vzniká otvor, často spojený se vznikem radiálních trhlin (obr. 12, 13). V několika případech došlo k zalomení hrotu v místě dopadu (obr. 14). Obr. 12 Žebro (Sus scrofa) po zásahu šípem se vstřelem bez vzniku fragmentu Obr. 13 Žebro (Sus scrofa) po zásahu šípem se vstřelem bez vzniku fragmentu 27

Obr. 14 Vstřel v lopatce (Bos taurus) se zalomeným kostěným hrotem šípu Vstřely se vznikem fragmentů způsobí projektil, který odštípne od kosti jeden nebo několik úlomků kosti. Často dojde k vytvoření krátké rýhy, která obvykle končí v prázdném prostoru po vyraženém fragmentu. Experiment zachytil několik fází vzniku tohoto typu vstřelu na žebru (obr. 15, 16, 17). Obr. 15 - Žebro (Sus scrofa) se vstřelem se vzniku fragmentu, po zásahu šípu 28

Obr.16 - Žebro (Sus scrofa) se vstřelem se vzniku fragmentu, po zásahu šípu Obr. 17 - Žebro (Sus scrofa) se vstřelem se vzniku fragmentu, po zásahu šípu Obr. 18 ukazuje mechanizmus vzniku této stopy na tomto po zásahu šípem. Specifickým případem je vznik průstřelu celé kosti, který nejsnáze vznikne na plochých kostech, jako je lopatka (obr. 19) nebo lebeční kost. Fragmenty vznikají v místě, kde projektil vychází z kosti. Z celkem 57 stop na žebrech způsobených šípy, bylo 18 stop určeno jako vstřel spojený se vznikem fragmentu. 29

Obr. 18 Fáze vzniku vstřelu sekundárního projektilu Obr. 19 Lopatka (Bos taurus) s průstřely způsobenými šípy 30

3) Zlomeniny kostí jsou definovány jako porušení kostního tvaru, respektive souvislosti kosti (Dylevský & Trojan 1990; Vokurka et al. 1998). Při experimentálním použití oštěpu vznikly 4 jednoduché zlomeniny (obr. 20, 21). Obr. 20 - Žebro (Sus scrofa) s frakturou způsobenou hrotem oštěpu Obr. 21- Žebro (Sus scrofa) s frakturou způsobenou hrotem oštěpu 4.1.2. Distribuce jednotlivých skupin stop na kostech Oštěp zanechal na žebrech celkem 24 stop. Dominovaly rýhy - 18, méně bylo vstřelů bez vzniku fragmentů - 2 a zlomenin žeber 4 (obr. 22). 2 4 18 Obr 22 Rozložení stop na žebrech způsobených oštěpem: rýha; zlomenina; vstřel bez vzniku fragmentů 31

Šípy na žebrech způsobily celkem 57 stop. Nalezl jsem 30 rýh a 27 vstřelů, z toho 18 se vznikem fragmentu. Zlomeniny se nevyskytly ani v jednom případu (obr 23). 9 30 18 Obr.23 - Rozložení stop na žebrech způsobených šípy: rýha; vstřel se vznikem fragmentů; vstřel bez vzniku fragmentů Na všech kostech z předních končetin bylo rozpoznáno 20 stop. Na lopatkách dominovaly vstřely bez vzniku fragmentů 10 případů ze 14 stop. Na dlouhých kostech končetin byla z 6 stop polovina vstřelů bez vzniku fragmentů a ostatní byly rýhy. Do tohoto přehledu nejsou zahrnuty stopy na kostech získané pomocí úderů kamenem drženým v ruce. Takto vznikaly na kostech různé rýhy, při použití větších kusů, docházelo ke vzniku jednoduchých i tříštivých zlomenin (obr.24). Vzhled takovýchto stop se zřetelně odlišoval od obou typů vstřelů, které způsobily na kostech šípy. Je zde však podobnost s poškozením kostí, které způsobuje oštěp. Obr. 24 - Žebro (Sus scrofa) s tříštivou frakturou způsobenou kamenem 32

4.1.3. Charakteristika stop na spálených kostech Do vyhasínajícího ohniště byly vloženy dvě části přední končetiny prasete (lopatka,kost pažní) v podobě kostí se zbytky masa. Po vychladnutí byly takto experimentálně spálené kosti přeměřeny. Celkově zmenšily svůj objem o 15 až 20 %. Zuhelnatění kostí bylo značné, kosti se staly velmi lehké a křehké. Přesto vstřel na lopatce (obr. 25) i vstřel a rýha na kosti pažní (obr. 26) jsou na obou kostech stále dobře patrné. Obr. 25 Spálená lopatka (Sus scrofa) se vstřelem Obr. 26 Spálená kost pažní (Sus scrofa) (a) vstřel, (b) rýha 33

4.2. Vlastnosti experimentálních zbraní Na laserovém hradlu LS04 firmy Prototypa, které bylo adaptováno pro měření rychlostí šípů, se provedlo několik ověřovacích měření. Vystřelené šípy ve vzdálenosti 1 m od střelce dosáhly rychlostí 38,5 m/s, 36 m/s a 35,5 m/s. Průměrná rychlost šípů ve vzdálenosti je tedy 36,66 m/s. Pokud vyjdeme z průměrné rychlost šípů (v) a jejich průměrné hmotnosti (m), která činní 48 g, zjistíme po dosazení do vzorce pro výpočet kinetické energie (E k ): Ek = 1 mv 2 2 Šípy vystřelované z luku během experimentu měly počáteční kinetickou energii průměrně 32 J. Pro srovnání hmotnost použitých replik paleolitického oštěpu byla průměrně 820 gramů a rychlost hodu či bodnutí se pohybuje maximálně v prvních jednotkách m/s. V tomto případě měl oštěp kinetickou energii maximálně kolem 10 J a byla tedy značně nižší než kinetická energie šípu. Na základě provedené experimentální lukostřelby lze konstatovat, že luk odpovídající výkonem nalezeným mezolitickým lukům (Rausing 1967), je schopen způsobit zvířatům střední velikosti smrtelné zranění. Během střelby docházelo k hluboké penetraci šípu skrze použité části zvířat (obr. 27). Obr. 27 Přední končetina prasete prostřelená šípem s kamenným hrotem 34

5. Diskuze 5.1. Experiment 5.1.1. Srovnávání osteologického materiálu Uváděné výsledky se dají vztáhnout pouze ke zvěři střední velikosti, protože za model bylo zvoleno prase domácí (Sus scrofa f. domestica). Prase je ekvivalentem běžných zástupců lovné zvěře střední velikosti. To, že podobné stopy může způsobit i lehký oštěp vržený pomocí vrhače naznačují experimenty, které popisuje Morel (2000). Jeho práce se soustřeďuje na základní klasifikaci stop na dlouhých kostech (tibia, humerus) a obratlích způsobených šípy vystřelenými z luku a oštěpy vrženými pomocí vrhače. Na Morelem (2000) publikované fotografii (obr. 28) je vidět průstřel trnovitého výběžku obratle, který je podobný průstřelům sobích žeber (obr. 29, 30) z magdalénských vrstev jeskyně Kůlny (sbírky MZM). Obr. 28 - Průstřel trnovitého výběžku obratle způsobený šípem (Morel 2000) Výzkumy z této jeskyně, které vedl K. Valoch, poskytly z magdalénských vrstev i další indicie z hlediska možného použití luků a šípů. 35

Obr. 29 Průstřel žebra (Rangifer tarandus) - jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově) Obr. 30 průstřel žebra (Rangifer tarandus) - jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově) V několika případech jsem objevil typ vstřelu bez vzniku fragmentu (obr. 31), kdy na možnost vzniku takovéto stopy ukázal až provedený experiment. Byl logický předpoklad, že pokud hrot vytvoří relativně velký otvor v malé kosti, tak poškodí i kompaktní kost nacházející se naproti vstřelu. Experiment ukázal (obr. 32), že takovýto typ vstřelu vznikne, pokud se kamenný (pravděpodobně i kostěný) hrot šípu zlomí, když během pronikání tělem zvířete narazí na kost. Odlomená přední část hrotu se odkloní mimo kost a zbytek šípu bází hrotu proráží povrch kosti. Šíp, který má vpředu pouze tupý fragment, rychle ztrácí svoji původně vysokou kinetickou energii a tak už má jen minimální průbojnost. Proto se zastaví uvnitř kosti, aniž poškodí kompaktní kost ležící naproti vstřelu. 36

Obr. 31 Fragment žebra (Rangifer tarandus) s možným vstřelem jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově) Obr. 32 Metapodium (Sus scrofa) se vstřelem způsobený kamenným hrotem šípu při experimentu Kůlna poskytla i další důležité nálezy. Na obr. 33 je prstní článek tura (Bos primigenius), který má v distální části pravděpodobně průstřel o průměru asi 8 mm. Vstřel má průměr, který může velikostí odpovídat hrotu šípu. Směrem k místu, kde hrot vychází z kosti, se střelný kanál výrazně rozšiřuje. Když vezmeme v úvahu malou velikost hrotu, který způsobil takovéto velké poškození kosti, tak lze reálně uvažovat o použití luku a šípu. 37

Obr. 33 Pravděpodobný průstřel prstního článku tura (Bos primigenius) jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově) Další vstřel byl objeven v proximální části tibie tura (Bos primigenius). Jde o kruhový otvor o rozměrech 17 x 11 mm a hluboký asi 15 mm (obr. 34). I když je to poměrně malý vstřel, energie, která způsobila tuto stopu musela být opět relativně vysoká. Obr. 34 - Vstřel v proximální části tibie tura (Bos primigenius) jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Budišově) Protože experiment se zaměřil na vznik stop v hlavní oblasti, kam lovci míří, byla pečlivě prozkoumána dostupná žebra jak z Kůlny, tak i z řady gravettských lokalit. Bohužel dostupný materiál byl značně fragmentovaný, a protože eventuální stopy na žebrech jsou predilekčními místy pro následný vznik zlomenin, je velice obtížné rozhodnout, zda se například jedná o vstřel se vznikem fragmentu, nebo došlo nejprve k fraktuře žebra a poté až k fragmentaci okrajů zlomeniny, imitující popisovaný typ vstřelu (obr. 35). Na obr. 36 a 37 38

jsou další stopy, jejichž interpretace je díky jejich lokalizaci v místě zlomení žebra problematická. Většina kostí z nejstarších výzkumů byla ošetřena silnou vrstvou šelaku, která v řadě případů znemožnila interpretaci nalezených stop na kostech. Obr. 35 Stopa na mamutím žebru - Milovice (sbírky MZM v Budišově) Obr. 36 Stopy na mamutích žebrech Milovice (sbírky MZM v Budišově) 39

Obr. 37 - Stopa na mamutím žebru Předmostí (sbírky MZM v Budišově) Zatímco gravettské lokality se ukázaly z hlediska možného použití výkonných zbraní, jako je luk, případně vrhač oštěpu neprůkazné, tak nálezy z jeskyně Kůlny poskytují několik nepřímých indicií, svědčící o používání těchto zbraní. Mezi tyto indicie patří uvedené příklady stop na kostech z depozitáře MZM v Budišově. Některých kostí se stopami si povšiml již K. Valoch během svých výzkumů Kůlny. Tento osteologický materiál je uložen v archeologickém depozitáři MZM v Brně. Na obr. 38 a 39 jsou fragmenty kostí s velice pravděpodobným průstřelem. Stejný původ má i fragment kostěného hrotu, který velikostí a tvarem odpovídá hrotu šípu (obr.40) a část mohutného jeleního parohu se stopami po odřezávání plátků parohoviny (obr.41). Pokud se z takovýchto plátků parohu nebo silné kosti vyrobí hroty, zachovají si často původní tvar výseče z válcovitého těla kosti nebo parohu. Tomu odpovídají některé stopy ve tvaru půlměsíce, které se v Kůlně nalezly. Dalším nepřímým argumentem existence luku je absence nálezu vrhače oštěpu v moravském magdalénienu (Neruda ústní sdělení). se domnívám, že šlo pravděpodobně o luk a šíp. Obr. 38 Fragment kosti s možným průstřelem (přední a zadní strana) jeskyně Kůlna 40

Obr. 39 Fragment kosti s možným průstřelem jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Brně) Obr. 40 - Fragment kostěného hrotu (přední a zadní strana) jeskyně Kůlna (sbírky MZM v Brně) 41

Obr. 41 Fragment jeleního parohu se stopami po opracování (jeskyně Kůlna) Výsledky experimentu ukazují, že na základě studia dobře dochovaného osteologického materiálu lze podle určitých stop říci, že k ulovení zvěře bylo použito dálkové zbraně, jakou je luk, případně vrhač oštěpu. 5.1.2. Interpretace vstřelu spojeného se vznikem fragmentů Tento typ stop, který zanechaly šípy na žebrech se jeví jako velmi specifický. Jeho vznik na žebrech, nebo na podobných dlouhých kostech lze dát do přímé souvislosti s použitím luku, případně vrhače oštěpu. Tedy na dálku působících zbraní s relativně velikou kinetickou energií. Pro specifický tvar a příčinu vzniku řadím tyto stopy do samostatné skupiny, i když by podle definice zlomeniny (Dylevský & Trojan et al. 1990; Vokurka et al. 1998) měly patřit do skupiny následující. Domnívám se, že právě rychlost šípu a velká dopadová energie soustředěná na relativně malou plochu hrotu je příčinou vzniku typických vstřelů spojených se vznikem fragmentů kostí. Je možné, že na jejich vzniku hraje velkou roli rychlost, s jakou je energie dopadajícího projektilu (šípu), předána do struktury kosti. Oštěp, který má výrazně větší hmotnost, ale malou rychlost, tak žebro spíše zlomí, než aby způsobil vstřel spojený se vznikem fragmentů, charakteristický pro šíp vystřelený z luku. 42