Možnosti sociální práce s klienty závislými na alkoholu

CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Možnosti sociální práce s klienty závislými na alkoholu Absolventská práce Autor práce: Petr Nosálek Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská Olomouc 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem práci vypracoval samostatně, a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedl v seznamu literatury. V Olomouci dne 6.5.2014...

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí mé absolventské práce, paní Mgr. Vladislavě Závrské, za cenné rady a připomínky. Dále chci poděkovat mé přítelkyni za trvalou podporu a trpělivost během psaní této práce a mého studia. Petr Nosálek

Úvod... 1 1 Alkoholová závislost... 3 1.1 Rozvoj a znaky závislosti... 5 1.2 Stádia závislosti... 8 1.3 Negativní projevy na fyzickou stránku... 10 1.4 Vliv alkoholu na lidskou psychiku... 11 2 Léčba alkoholismu... 13 2.1 Moţnosti léčby... 13 2.2 První kontakt s pacientem... 14 2.3 Detoxikace... 16 2.4 Psychoterapie... 17 2.4.1 Posilování motivace... 18 2.4.2 Dobré vnímání sebe i vnějšího světa... 18 2.4.3 Sociální dovednosti... 19 2.5 Skupinová a individuální terapie... 20 2.6 Anonymní alkoholici... 21 3 Návrh kvalitativního dotazníku... 22 3.1 Moţnosti léčby... 23 3.2 Psychoterapie... 25 3.3 Skupinová a individuální terapie... 28 3.4 Ostatní... 29 Závěr... 30 Anotace... 32 Abstract... 33 Použité zdroje... 34 Seznam příloh... 36

Úvod Alkoholová závislost je v dnešní době stále více aktuálním problémem. Následky a dopady jeho konzumace jsou patrny prakticky v generaci i sociální třídě. V důsledku jeho dostupnosti ve většině světa a relativní bagatelizací problému závislosti na něm se podceňují závaţné dopady, které tato droga způsobuje. Cílem mé absolventské práce je popsat teoretické aspekty závislosti na alkoholu. Rovněţ chci nastínit problematiku v kontextu českého prostředí. V neposlední řadě se zabývám konkrétními moţnostmi a prací s klienty v rámci zařízení P-centrum Olomouc. Ve své práci vycházím z odborných publikací, jak českých tak světových odborníků. Zároveň přidávám vlastní poznatky ze svého působení ve zmíněném zařízení. První část mé práce se zabývá teoretickým aspektem alkoholové závislosti. Definuje pojmy jako alkohol, závislost a její moţné příčiny. Shrnutí teoretických poznatků upozorňuje na alarmující nárůst v počtu osob závislých na alkoholu a důsledky jejího dlouhodobého přehlíţení. V první kapitole jsou zároveň popsány stádia závislosti a vliv alkoholu na fyzickou i psychickou stránku člověka. Cílem této části je definovat obecné pojmy vztahující se k popisovanému problému a vytvořit tak teoretický základ pro pozdější výzkum. Druhá část práce se zabývá léčbou alkoholové závislosti. Popisuji v ní základní formy léčby a jejich charakteristiky. Mezi ně patří například skupinová či individuální terapie, detoxikace nebo psychoterapie. Současně s popsanými přístupy uvádím i příslušná stádia závislosti pro která je daná léčba vhodná. V závěru druhé kapitoly nabízím ohlédnutí za počátky léčby alkoholové závislosti v rámci skupin Anonymních alkoholiků. Záměrem třetí kapitoly této práce je vytvořit návrh kvalitativního dotazníku pro pracovníky P-centra Olomouc. Tento dotazník má za úkol zjistit jaké konkrétní metody jsou ve skutečnosti pouţívány při léčbě alkoholové závislosti, jejich problémy a úskalí a osobní zkušenosti pracovníků této sluţby. Závěrečná část práce tak aplikuje teoretické poznatky v kontextu reálného léčebného zařízení. Budoucí výsledky průzkumu na základě navrţeného dotazníku budou slouţit jako podklad mé bakalářské práce. - 1 -

Alkoholismus a s ním spojená alkoholová závislost je v dnešní době stále vzrůstající, avšak mnohdy bohuţel podceňovanou, hrozbou. Cílem této absolventské práce je především informovat o pozadí vzniku alkoholové závislosti, popsat moţnosti jejího léčení a aplikovat dostupné poznatky na vytvoření empirického výzkumu. Praktickým výstupem je kvalitativní dotazník určený pro pracovníky P-centra Olomouc jehoţ budoucí výsledky poslouţí jako základ mé bakalářské práce. - 2 -

1 Alkoholová závislost Na začátek bych chtěl vymezit pojem závislost, který se pojí ke všem druhům návykových látek. Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí je syndrom závislosti definován jako soubor fyziologických, behaviorálních a kognitivních jevů, které jsou spojeny s uţíváním určité látky a mají přednost před všemi činnostmi, kterých si v minulosti jedinec více cenil. Objevuje se často velice silná touha a puzení uţívat psychoaktivní látky, které ve většině případů jedinci nepředepíše jeho lékař. Po uţití těchto látek po delší abstinenci se projevuje opětovný nástup tohoto syndromu. Závislost můţeme stanovit podle výskytu následujících jevů: puzení pro uţívání látky, potíţe v sebeovládání při uţívání látky, abstinenční stavy spojené s uţíváním této látky, vyšší tolerance k stupňujícímu se mnoţství, postupné zanedbávání jiných oblíbených činností a stálé uţívání látky i přes její zjevné škodlivé účinky na jedince. (Nešpor 2000: 9 10) Pití alkoholu patří k nejrozšířenější závislosti na světě. K jeho uţívání docházelo jiţ v pravěku, kdy byly kvašené nápoje součástí běţného stravování. Alkohol měl však hlavně funkci náboţenskou a rituální. Lidé se s pomocí jeho účinků dostávali do změněných stavů vědomí a napojovali se tak na své boţstva, svět duchů a jiné formy realit. (Sourin 1999: 15) V dnešní době se situace však poněkud změnila. Alkohol se stal běţnou součástí ţivota většiny lidí na Zemi. Ve velké většině zemí světa je legální a dostupný. Je konzumován stále a ve velkém mnoţství. Je brán jako dostupná a příjemná moţnost jak na chvilku uniknout ze šedé reality běţného dne. Právě jeho dostupnost z něj dělá nejnebezpečnější (společně s tabákovými výrobky) drogu na světě. Důsledkem toho kaţdým dnem enormně narůstá počet jeho uţivatelů. Mnoţství závislých na alkoholu tak vysoce překračuje počet uţivatelů jiných ilegálních drog. Dalším problémem spojeným s alkoholem je přístup společnosti k němu. Většina lidí jej nepovaţuje za drogu a pro člověka je normální alkohol konzumovat neţ se mu vyhýbat. Následky jeho uţívání jsou proto patrné prakticky v kaţdé rodině. (Zimenová 2012: 52) Svými účinky a dostupností je vyhledáván nejčastěji pro svou uvolňující a utlumující schopnost. Jeho pití přináší většině lidí úlevu, zklidnění, z počátku - 3 -

nástup euforie, odstranění bolesti, usnadňuje komunikaci a povoluje zábrany. (Heller, Pecinovská 2011: 8) Jeho psychotropní účinky jsou způsobeny ovlivněním velkého mnoţství neurotransmiterů. Je velmi toxický jak pro orgánovou strukturu tak pro nervový systém. (Kalina, 2008: 341) Mezi nejčastější příčiny vzniku alkoholismu patří vedle genetického předpokladu vliv nepříznivého rodinného prostředí, kdy dítě bylo svědkem patologického chování svých rodičů (zneuţívání, hádky, domácí násilí aj.). V důsledku toho u něho dochází k citové deprivaci a nevyrovnanosti, kterou vlivem okolností začíná řešit pitím alkoholu. Další příčinou je zneuţívání alkoholu v rodinném prostředí, především otcem. Příklad rodinného pití má negativní vliv na další příslušníky (hlavně děti), kteří se snaţí tento vzor napodobovat. Pitím malého mnoţství alkoholu se dají také krátkodobě vyřešit některé nepříjemné psychické stavy jako je úzkost, napětí, deprese ale i nepříznivé ţivotní situace. Malé objemy se však postupem zvyšují a člověk se stává alkoholikem. (Skála 1977: 47) Největším problémem, který je spojen s alkoholem, je jeho pozvolně se rozvíjející závislost. Z tohoto důvodu je alkohol tolik zrádný. Většina lidí si proto většinou nepřipustí svůj problém a myslí si, ţe v podstatě ţádný ani nemají. Právě alkohol je však ta hlavní věc, která způsobuje všechny jejich ostatní problémy. Ţijí dál ţivot v iluzi a stále navyšují mnoţství vypitého alkoholu a propadají se tak čím dál tím do větší hloubky alkoholové závislosti. Uvádí se, ţe rozvoj závislosti trvá zhruba 10 15 let. Problém také spočívá ve faktu, ţe alkoholově závislými se většinou stávají jedinci, kteří alkohol dobře snášejí a dovedou vypít jeho velké mnoţství. Tragická je skutečnost, ţe alkohol je svým masovým rozšířením a mnoţstvím konzumentů droga, která ročně způsobí nejvíce úmrtí a tragických událostí na celém světě. V důsledku toho se ji ţádná jiná droga svým celosvětovým dopadem nemůţe vyrovnat. (Marhoulová, Nešpor 1995: 66) Z celorepublikové studie uţívání návykových látek vyplývá, ţe nejčastěji konzumují alkohol lidé ve věkové skupině od 35 44 let. Nejvíce intenzivně pijáků je ve věkové kategorii 45 54 let a to 26% muţů a 8% ţen. Právě tato skupina uţivatelů má nejčastější problém s konzumací alkoholu a musí u ni být započata odborná lékařská léčba. Nástup tzv. krize středního věku je obdobím častých vztahových, pracovních a jiných problémů, které jsou mnohdy řešeny - 4 -

pitím velkého mnoţství alkoholických nápojů. Obecně lze však říci, ţe konzumace alkoholu se rok od roku rapidně zvyšuje a to i mezi nezletilými. (Běláčková, Nechanská, Chomynová, Horáková, 2012: 34 40). 1.1 Rozvoj a znaky závislosti Průběh závislosti na alkoholu je v podstatě shodný jako u jiných drog. Jedinci alkohol zachutná a občasné napití se mění v opakované uţívání a útěky k alkoholu se tak stávají častějšími. Člověk závislý na alkoholu postupem času není schopen bez napití normálně fungovat. Opakovaně se k němu utíká a vymýšlí si důvody a příleţitosti jak se k vytouţené látce dostat. Ať uţ to jsou kamarádi, oslavy, pracovní porady a jiné. Motivem je však pouze dosaţení opojení a uspokojení vlastní touhy po alkoholu. Závislý se tak dostává do bludného kruhu ve kterém to bez alkoholu nejde ale s ním také ne. Zároveň si není schopen přiznat, ţe má s alkoholem velký problém. Na pití se nabalují deprese a výčitky svědomí pro neschopnost se ze začarovaného kruhu vymanit. Vše se opětovně řeší alkoholem, který alespoň na chvíli umoţní zapomenout. (Zimenová, 2012: 54) Závislost na alkoholu a její rozvoj se dá nejlépe vyjádřit pomocí dispozičněexpozičního modelu. Dispoziční vztah k pití je dán genetickou predispozicí, zdravotním svatem a biologickými vlastnostmi organismu. Na rozdíl od toho expozice je přesným opakem dispozice. Jde o vnější vlivy jako je dostupnost, míra, koncentrace a mnoţství zkonzumovaného alkoholu, frekvence, které jsou spojeny s konzumací alkoholu. Rozvoj závislosti na alkoholu je tedy odvoditelný ze vzájemné závislosti obou modelů. Čím vyšší je dispozice člověka k pití alkoholu, tím menší expozice (tedy mnoţství a frekvence vypitých nápojů) je potřeba k získání závislosti a naopak. Čím vyšší je expozice v konzumaci, tím menší dispozice stačí k rozvoji závislosti na alkoholu. (Klaina, 2003: 152) Jiří Heller a Olga Pecinovská v své publikaci Pavučina Závislostí uvádí vedle genetické transmise a průběhových mechanismů také faktory tolerance a kontroly. Tyto dva faktory se dynamicky mění v průběhu a jednotlivých stádiích vývoje závislosti. Tolerance je ovlivněna mnoţstvím poţitého alkoholu. Při kaţdém napití se musí zvyšovat mnoţství poţité účinné sloţky, abychom dosáhli stejného účinku jako v předchozím případě. Tím se zvyšuje míra naši tolerance k mnoţství zkonzumované drogy a přizpůsobuje tělesný metabolismus nové látce. - 5 -

Kontrola znamená schopnost kriticky reflektovat naše jednání pod vlivem poţité drogy. Tento sebekritický postoj a schopnost racionálně hodnotit své chování se s mnoţstvím a frekvencí poţívané drogy sniţuje. Právě tato změna v kontrola je nejzásadnějším znakem poruchy organismu a rozvoje chorobného stavu. Tyto změny jsou však nezvratné a v mnoha případech vedou závislého jedince do terminálního stádia a bez včasného zásahu končí často i smrtí. Zlehčování, postoj a podceňování vlivu alkoholu na lidský organismus je však hlavním kamenem úrazu pro její včasné odhalení a úspěšnou léčbu. (Heller, Pecinovská, 2011: 9-10) Uţívání návykových látek vede k rozvoji závislosti. I kdyţ existuje velká škála a mnoho druhů drog, znaky závislosti se dají shrnout do několika bodů. Ty se ve většině případů u jednotlivých typů opakují. Proto je v následujícím textu shrnu a popíši je. Nejčastějším znakem rozvíjející se závislosti je tzv. craving neboli baţení. Jde o silnou touhu nebo puzení po uţívání drogy, na které je jedinec závislý. Puzení je často tak silné, ţe člověk je schopen udělat naprosto cokoliv, aby se k touţené látce dostal. Craving se projevuje i na biologické a fyziologické rovině. Aktivují se určitá mozková centra, dochází z výpadkům paměti, zhoršuje se postřeh, zvyšuje se tepová frekvence a člověk se více potí a sliní. (Nešpor 2000: 16-17) Další znak závislosti je úzce spojený s předchozím baţením. Jde o neschopnost a potíţe v sebeovládání. Člověk udělá cokoliv aby se k látce dostal. To způsobuje absolutní ztrátu sebekontroly nad vlastními emocemi i osobou a neschopnost kontrolovat vlastní počínání. Z počátku uţívání není schopen odmítnout nabízenou drogu. V rozvinuté závislosti uţ pacient neví kdy přestat a velké mnoţství poţité látky bezprostředně ohroţuje jeho zdraví. (Zimenová, 2012: 45) Hlavním problémem ztráty sebekontroly je neschopnost si uvědomovat sám sebe a vlastní emoce, které způsobují pocit baţení po návykové látce. Nejrizikovějším faktorem opakované recidivy je návštěva či trávení času v prostředí, které má jedinec spojený s uţíváním návykové látky. Můţe to být hospoda, hudební koncert či klub. Při léčbě se proto doporučuje absolutní změna ţivotního stylu a schopnost odmítnout nabízenou příleţitost. (Nešpor, 2000: 18) Mezi nejznámější příznak drogové závislosti patří tzv. absťák. Tento abstinenční příznak je způsoben náhlým vysazením uţívané látky. Toto vysazení - 6 -

je způsobeno nedostatkem finančních prostředků na nákup drogy. V lepším případě snahou vyléčit svou závislost v protidrogové léčebně. Nedostatek či redukce uţívané drogy se projevuje nepříjemným somatickým odvykacím stavem, který lidově nazýváme absťák.(zimenová 2012: 45) Abstinenční příznaky se nadají vysvětlit tělesným, psychickým onemocněním či jinou poruchou chování. V případě alkoholové závislosti se nejčastěji oblevují tyto příznaky: zvracení, bolesti hlavy, rychlá tep a zvýšený krevní tlak, halucinace či iluze, únava, neklid, třes rukou a jiných části těla. V silných alkoholiků jsou časté delirijní stavy a velké epileptické záchvaty. (Nešpor 2000: 20-21) Pro uţívání drog je typické postupné zvyšování mnoţství drogy. Vyšším mnoţstvím látky narůstá tolerance a odolnost organismu vypořádat se s ní. Člověk potřebuje stále větší mnoţství drogy, aby dosáhl stejných účinků jako při předchozím uţití. Nárůst tolerance není dosud vysvětlený. Jde nejspíše o reakci nervového systému na látku či její rychlejší odbourávání jako v případě alkoholu. Můţe také docházet k poklesu tolerance v důsledku delšího uţívání drogy, kdy je jiţ organismus poškozen a není ji schopen účinně odbourávat, ale také v důsledku předchozí abstinence nebo vlivem cizího prostředí. (Nešpor 2000: 22-23). Závaţným znakem, který zasahuje do běţného ţivota a narušuje tak jeho obvyklý chod, je zanedbávání zájmů na úkor shánění návykové látky. Závislý je nucen vyplnit většinu svého volného času sháněním drogy, její aplikací a poté zotavením se z jejich negativních dopadů. V důsledku této časové náročnosti začíná zanedbávat všechny svoje předchozí zájmy a koníčky. Zásadní je dopad na sociální oblast, kdy uţivatel postupem času není schopen naplňovat své rodinné, vztahové a pracovní povinnosti. Postupně je ţivot přizpůsoben nutnosti obstarat drogu a člověk není schopen nadále normálně fungovat. (Zimenová 2012: 46) Posledním charakteristickým znakem závislosti na návykových látkách je uţívání drogy i přes zjevný škodlivý následek tohoto jednání. V případě alkoholu jde o problematiku hrozící cirhózy jater, záněty slinivky a jiných závaţných zdravotních problémů, které závaţně ohroţují zdravotní stav závislého člověka. Za znak závislosti se tento jev povaţuje aţ v případě, ţe je pacient se svou diagnózou seznámen a i přes to drogu i nadále konzumuje. (Nešpor 2000: 25). Všechny předchozí znaky jsou vzájemně propojeny a navzájem se ovlivňují. O diagnóze závislosti hovoříme v případě, ţe se u pacienta projeví - 7 -

alespoň tři z předchozích šesti znaků. Pro doplnění znaků závislosti můţeme jednoduše závislost rozdělit na psychickou a fyzickou. První z nich se projevuje psychickou potřebou uţít látku. Tento jev je srovnatelný s prvním znakem tedy cravingem. Pokud není tato potřeba naplněna, objevuje se nervozita, nesoustředěnost a podráţděnost. Fyzická závislost je v projevech shodná jako jiţ popsaný abstinenční syndrom. (Zimenová 2012: 46) 1.2 Stádia závislosti Vývoj alkoholové závislosti můţeme rozdělit do čtyř stádií. V r. 1940 definuje E.M. Jellinek 1 systematické rozdělení vývojových stádií závislostí na alkoholu z hlediska jejich chronologické souslednosti. Toto rozdělení přebírají a ve své práci aplikují odborníci zabývající se alkoholovou adiktologií. První stádium je stádium počáteční. V této fázi jedinec svým pitím nijak nevybočuje z běţných společenských norem. Alkohol pije kvůli jeho psychotropním účinkům. Pod jeho vlivem se cítí lépe, neţ kdyţ je střízlivý. Intoxikací alkoholem začíná řešit své běţné ţivotní problémy., které neumí zvládat jinou cestou. Alkohol se stává ideálním řešením problému (pracovní nespokojenost, rodinné a vztahové napětí) a jeho zvyšující se dávky adaptují organismus na jeho působení. Tím roste tolerance uţivatele k jeho účinkům. Druhé stádium je jiţ varovné. Zvyšující se tolerance k mnoţství vypitého alkoholu naznačuje rozvíjející se problém alkoholové závislosti. Ve společnosti musí jedinec pít rychleji nebo skrytě konzumovat větší mnoţství alkoholu aby dosáhl potřebné hladinky. Pro okolí jiţ jeho pití začíná být podezřelé. Jedinec se proto snaţí kontrolovat a často je citlivý na nemístné poznámky ohledně jeho alkoholového problému. První a druhé stádium se ještě nepovaţuje za nemoc. Rozhodujícím a určujícím momentem pro označení člověka jako alkoholika je výskyt tzv. okének neboli palimpsetů. Tyto stavy znamenají výpadky paměti v průběhu intoxikace. 1 Elvin Morton Jellinek (1890 1963) americký psycholog, který se zabýval výzkumem v oblasti léčby alkoholismu. Autor zásadní publikace The Disease Concept of Alcoholism (1960). Mimo jiné sestavil čtyřicet nejčastějších znaků alkoholismu. Jeho poznatky jsou dodnes vyuţívány skupinami Anonimních alkoholiků. - 8 -

Třetí stádium se jiţ povaţuje za kruciální, tedy rozhodné. Pacientova tolerance se zvyšuje natolik, ţe je schopen vypít velké mnoţství alkoholu aniţ by na něm byla patrná intoxikace. Hranice příjemné a úplné opilosti však splývá a objevuje se ostrá mez, kdy jedinec po velkém mnoţství poţitého alkoholu vypadá střízlivě a s další skleničkou upadá do naprosté opilosti. Alkohol jiţ slouţí pouze jako prostředek udrţení se v přijatelné kondici a v přijatelném stavu. Pacient však jiţ svoji závislost nezvládá. Není schopen se při konzumaci neopít a přestat pít v čas. Dochází k jevu, který se nazývá změna kontroly pití. Alkohol jiţ ovlivňuje metabolické pochody v těle a negativně ovlivňuje psychické procesy. Nezadrţitelně narůstá počet nevhodného a konfliktního chování v interakci s okolím. Postiţený si vytváří systém výmluv a odůvodnění, kterými se snaţí své chování navenek omluvit. Veškerý ţivot se točí kolem alkoholu, kterému se přizpůsobuje vše. Ze spolehlivého a dobrého člověka se stává nespolehlivá, prolhaná a ubohá troska, která se před okolním světem uzavírá do vlastní alkoholové reality. Ztrácí známé, opouští své koníčky, přestává o sebe pečovat a hlavně upadá do depresí a úzkostných stavů ze své neschopnosti s pitím přestat. Tím se zásadně zhoršuje jeho zdravotní ale i psychický stav.v tomto stádium je velmi důleţité vyhledat odbornou pomoc, která pacientovi pomůţe s pitím přestat. Většina lidí si však i nadále svůj problém nepřipouští ani v této fázi, pije dál a upadá do posledního stádia. V posledním tedy terminálním stádiu dochází k rozvoji chronické závislosti na alkoholu. Z člověka se stává stroj, jedoucí pouze na alkohol. Vše se odvíjí od získání a konzumace drogy. Dostává se do situace, kdy bez alkoholu nedokáţe normálně fungovat, ale po jeho poţití je to ještě horší. Ţivot jedince je tím pádem v troskách. Tolerance v důsledku organického poškození orgánů (játra, slinivka aj.) je nulová a alkoholik je na rozdíl od předchozí fáze schopen se opít z malého mnoţství alkoholu. Ranní nevolnost a fyzickou neschopnost řeší tzv. ranním douškem. Ranním napitím však nic nekončí a tak se roztáčí koloběh nekolikadenních tahů, kdy je pacient v permanentní intoxikaci a vůbec neví co dělá. Alarmující je fakt, ţe potřebnou pomoc vyhledávají lidé aţ v této fázi, kdy je uţ většinou pozdě. Narušení fyzické i psychické stránky je natolik závaţné, ţe si člověk následky nese aţ nadosmrti. V horším případě závislost končí kolapsem organismu a smrtí. - 9 -

1.3 Negativní projevy na fyzickou stránku Poţívání velkého mnoţství alkoholických nápojů vede k somatickému poškození většiny orgánů v těle. Nejčastěji však postihuje zaţívací trakt a vede k vzniků průjmů, ţaludečních vředů, narušením zaţívání a hlavně různým formám rakovin v důsledku usazování toxických látek v organismu. U muţů je to nejčastěji karcinogen prostaty a u ţen narůstající mnoţství rakoviny prsu. Tyto nádory jsou nebezpečné hlavně svou špatnou odhalitelností. (Kalina, 2003: 154) Mezi jeho krátkodobé neţádoucí účinky patří narušení rovnováhy, svalové napětí na různých částech těla (hlavně horní a dolní končetiny), zpomalení reakčního času na vnější podněty a nevolnost. (Kalina, 2008: 342) Závaţnější je dopad alkoholu na ţivotně důleţité orgány jako je mozek, játra a ledviny. Ve všech těchto orgánech způsobuje odumírání jejich buněk. V případě mozku způsobuje pokles intelektu a sníţení motorických a koordinačních schopností. Játra jsou hlavním orgánem odbourávání škodlivých látek a jsou velice zatěţovány. Acetyldehyd, který vzniká při oxidaci alkoholu, způsobuje rozpad membrán jaterních buněk. Při dlouhodobé konzumaci narušuje jejich strukturu a játra začínají tukovatět a vytváří vazivové spoje. Játra postupem času ztrácejí svou schopnost alkohol odbourávat a v konečném stádiu dochází k jejich úplnému ztvrdnutí. Toto konečné stádium je známo jako cirhóza neboli tvrdnutí jater. Ztráta jater je však velmi závaţná. Tělo není schopno se vypořádat se škodlivinami v krvi a člověk většinou umírá na otravu a úplné selhání celého organismu. (Fišer, 2009: 11) Alkohol dále zasahuje slinivku břišní neboli pankreas. Narušuje její funkci a při pravidelném pití způsobuje časté a velmi bolestivé záněty. Ty vznikají v důsledku narušení sekrece enzymů a inzulínu, který se hromadí a ucpává vývody. Projevuje se jako průjmové a zaţívací onemocnění. Častá konzumace můţe způsobit také rozvoj dosud skryté cukrovky. Ledviny pití přímo nezasahuje, ale svým mnoţstvím je velmi zatěţuje a můţe produkci velkého mnoţství kyseliny močové v ledvinách a vznik ledvinových kamenů. (Heller, Pecinovská 2011: 59 60.) Pití alkoholu také narušuje funkce srdce a celého krevního oběhu. Zvyšuje riziko infarktu či mozkové mrtvice zapříčené usazováním lipidu do cévní stěny a - 10 -

tím dochází k zvyšování krevního tlaku. Narušuje membrány srdečních buněk, způsobuje hypertenzi a přetěţování srdce velkým mnoţstvím vypitých tekutin. Tento nepřiměřený objem také zrychluje tep, způsobuje dušnost, zhoršuje tělesnou kondici a narušuje plnohodnotný spánek. Mezi méně závaţné problémy patří problémy v pohlavní oblasti. U muţů se sniţuje pohyblivost spermií a u ţen se narušuje menstruační cyklus. Zároveň se u obou pohlaví sniţuje postupně sexuální apetit. Závaţné důsledky má hlavně konzumace alkoholu v průběhu těhotenství. Tento neduh má však katastrofální následky. Můţe se projevit jako tzv. fatální alkoholový syndrom, který ve většině případů končí smrtí novorozence. (Heller, Pecinovská 2011: 60-63) 1.4 Vliv alkoholu na lidskou psychiku Hlavním znakem vlivu alkoholu na lidskou psychiku je tzv. opilost. Ta se dá rozdělit na tři stádia podle mnoţství vypitého alkoholu a jeho koncentrace v krvi. Prvním stádiem je klasická opilost. Alkohol je v krvi je obsaţen v koncentraci od 0,5 1,5 promile. Jde o jednoduchou opilost kdy dochází k povznesení nálady a celkovému psychomotorickému uvolnění. Dochází k postupnému kvantitativnímu narušení lidské psychiky. Ve druhém stádiu, kdy má člověk v krvi 1,5 2,5 promile, narůstá euforie a ztrácí se schopnost sebekontroly a sebekritiky. V důsledku toho opilý jedná zkratkovitě a nepřiměřeně. Zároveň se prohlubuje narušení a oploštění vnímání okolního prostředí a myšlenkových pochodů. Třetí stádium (nad 2,5 promile) je typické těţkým narušením vědomí a myšlenkových funkcí. Objevují se výpadky paměti tzv. okénka a jedinec jedná v závislosti na přítomném pocitovém dojmu. Často velmi agresivně a neadekvátně dané situaci. Většina lidí v této fázi ztrácí vědomí a upadá do hlubokého spánku. (Göhlert, Kühn 2001: 81 82) Poslední stádium opilosti je jiţ natolik závaţný stav, ţe se v této fázi objevují těţké poruchy vědomí, které lze zařadit do oblasti alkoholových psychóz. Ty se však projevují v rámci dlouhodobého a chronického uţívání a ne při občasném poţití alkoholu. Dochází při nich k podstatnému kvalitativnímu narušení vědomí i vnímání. Tyto stavy jsou závaţné hlavně proto, ţe je doprovázejí bizardní paranoidní stavy. Asi nejznámější poruchou způsobenou - 11 -

alkoholem je Delirium tremens. Tento stav byl poprvé popsán Pearsonem v roce 1813. Jde o stav, který se objevuje při náhlé alkoholové abstinenci velmi silně závislých alkoholiků. Ti společně s velkým kvantem pravidelných dávek alkoholu většinou přijímají jen velmi malé mnoţství potravy. Projevuje se nejčastěji v psychosomatické oblasti ztrátou či zastřeností vědomí, střídáním euforických a dysforických stavů, řadou velmi realistických a děsivých zrakových a sluchových halucinací, velmi inkoherentním myšlením, naprostou dezorientací a silnými vegetativními reakcemi. V tomto stavu je člověk nejčastěji ohroţen neadekvátním chováním, které můţe vyvrcholit aţ pokusem o sebevraţdu. Dále hrozí dehydratace způsobená pocením, úrazy při pádu nebo při epileptickém záchvatu, který je také častý. Objevují se infekce, krvácení do trávícího traktu, selhávání jater a dochází ke kolapsu vnitřního prostředí organismu. Další stavy jako alkoholická halucinóza, paranoidní psychóza či Korsakova psychóza mají podobné rysy jako delirium tremens ale nejsou tolik závaţná a neohroţují přímo ţivot jedince. (Heller, Pecinovská 2011: 71 83). Vedle psychóz se u dlouhodobě závislých na alkoholu vyskytují další poruchy psychiky. Nejčastěji se objevují disociativní poruchy integrity lidské osobnosti. Dále pak alexythimie. Tu můţeme charakterizovat jako deficit ve zpracovávání a regulaci emocí. Jde o malaadaptivní poruchu emoční regulace, kdy není člověk schopen vyjádřit a popsat své pocity a není schopen jim porozumět. Posledním znakem je nízké sebepojetí, které je způsobeno depresivními stavy a jinými psychickými poruchami spojenými s dlouhodobou konzumací alkoholu. (R. Procházka Disociace, alexythimie a self u lidí závislých na alkoholu str. 11, 39, 80) Zajímavým a málo častým fenoménem je tzv. patická opilost. Projevuje se jako ztráta vědomí s bludy a halucinacemi při vypití malého mnoţství alkoholu, který by běţnému jedinci nezpůsobil intoxikaci. Tento stav odeznívá v řádu minut či hodin. (Kalina, 2008: 342) - 12 -

2 Léčba alkoholismu Velkým problémem závislosti na alkoholu je zanedbávání a podceňování léčby této závislosti. Ta je často také spojena s uţíváním jiných návykových látek jako je kokain nebo pervitin. (Gossop 2009: 13) Závislost na alkoholu se dá charakterizovat jako onemocnění, které má většinou velkou sklon k chronické recidivě. Zasahuje všechny oblasti ţivota jedince. Jestliţe se včas nezačne adekvátně léčit, dochází k jeho progresi. V konečné fázi dochází k celkovému úpadku jak psychické tak fyzické stránky člověka a závislý musí být trvale umístěn v psychiatrickém zařízení. Na rozdíl od jiných drog není u alkoholu moţnost vyuţít formu substituční léčby a nahrazením jinou alternativní látkou na zmírnění odvykacího stavu. Základní podmínkou pro úspěšnou léčbu je proto absolutní abstinence. Proto je základní léčebnou strategií vytvořit plán aktivit, které dokáţí udrţet a podpořit trvalou abstinenci a celkově změní ţivotní styl alkoholika. (Kalina 2003: 153) 2.1 Možnosti léčby Závislost je velmi závaţná a často vzniká v důsledku velkého mnoţství různých příčin. Proto je důleţité při její léčbě vyuţít větší počet různých přístupů ke změně. Vedle rodinné či skupinové terapie, sociální pomoc, poradenství, vzdělávání a sociální kluby aţ po alternativní přístupy jako je akupunktura či meditační a relaxační techniky. V dnešní době tak vzniká komplexní a účinný program na překonání různých typů závislostí. Léčba se nezaměřuje pouze na jeden aspekt vzniku závislosti ale pojímá problém z různých úhlů. Léčba je tak účinnější a úspěšnější. (Nešpor 2000: 59-60) Pacienti, kteří jsou závislý na alkoholu mají nejčastěji velkou řadu psychických problémů. Ty však většinou odeznívají do několika dnů aţ týdnů. Podmínkou je však započetí a přísné dodrţování abstinence. Běţné jsou úzkostné stavy, které přetrvávají po delší i po překonání somatických obtíţí. Ty se běţně léčí farmakologickou cestou a to krátkodobým podáváním antidepresiv. Často se však vyskytuje kombinace alkoholové závislosti s jinou duševní poruchou a to - 13 -

např. depresí. To se označuje jako duální diagnóza. Oba problémy se řeší terapeutickou cestou. Terapie, zvláště psychoterapie, má klíčový význam pro léčbu alkoholové závislosti a je jejím nosným pilířem. Její průběh a výhody popíši ve samostatné kapitole. (Kalina 2003: 155) Pří léčbě alkoholové závislosti se nabízejí tři moţné typy zařízení, kam se dá pacient umístit. Prvním je ambulantní léčba. Ta netrvá déle jak půl roku. Je zaloţena na aktivní podpoře pacientova rozhodnutí započít abstinenci. Snaţí se vytvořit a posilovat psychické i fyzické schopnosti jedince, které usnadňují jeho ţití bez návykových látek. Program se zaměřuje na psychoterapie, farmakoterapie, socioterapie, poskytování informací a mnoho dalších. Pacient tak získá dovednosti, na kterých můţe zbudovat nový ţivotní styl. Druhým typem je stacionární léčba. Ta trvá obvykle několik týdnů. Pacient kaţdý den dochází do celodenního léčebného programu. Ten umoţňuje zahájit abstinenci při stálém kontaktu s domácím prostředím bez jakéhokoliv přerušení. Podstatným předpokladem pro úspěch této léčby je však spolehlivost a spolupráce pacienta. V případě recidivního chování a nespolehlivosti je tento styl léčebného programu neúčinný. Poslední moţností je ústavní léčba. Nařizuje se většinou ve fázi závislosti, kdy pacient jiţ není schopen svůj problém řešit vlastními silami. Pacient je hospitalizován v ústavním zařízení na 3 6 měsíců. Dochází k detoxikaci a snaze navrátit se k normálnímu fungování organismu. Kvůli náhlému odnětí drogy se často u pacientů projevují alkoholické psychózy. Poškození ve všech moţných oblastech jedincova ţivota (sociální, psychická, somatická) jsou řešena pomocí velkého spektra terapeutických metod a přístupů, které vytvářejí koherentní formu. Důleţité jsou také následné doléčovací programy, které se snaţí překlenout problémy spojené s interakcí s novým prostředím. Snaţí se zároveň stabilizovat změny v ţivotním stylu jedince, který jiţ před určitým časem prodělal ať uţ jakoukoliv formu léčby závislosti. (Heller, Pecinovská 2011: 124 135.) 2.2 První kontakt s pacientem Alkohol je nebezpečný pro svou plíţivý průběh. Většina lidí si většinou nepřipouští a neuvědomuje, ţe má s pitím problém. Proto většinou k lékaři - 14 -

dochází aţ v případě nějakého závaţnějšího zdravotního problému. U alkoholu jde nejčastěji o srdeční, nádorová onemocnění či váţné nemocnění trávícího systému. V důsledku tohoto negativního zjištění se motivace ke změně těchto lidí rapidně zvětšuje. Léčba alkoholové závislosti musí proto být dlouhodobá a intensivní. Závislý je například na delší dobu umístěn do terapeutické komunity ale zároveň navštěvuje ambulantní zařízení nebo setkání Anonymních alkoholiků (Nešpor 2000: 59 61) Nejúspěšnější formou léčby alkoholové závislosti je pobyt v protialkoholní léčebně. Zde je umístěn do cizího prostředí, které nezná. Proto nedochází ke spouštěcímu mechanismu vlivem prostředí. (Zimenová 2012: 56) Při prvním kontaktu s člověkem závislým na alkoholu nebo jiné návykové látce si lékař jeho závislosti nemusí vůbec všimnout. Pacient se na lékaře můţe obrátit jen v důsledku zdravotních obtíţí, ale při tom se o své závislosti nemusí zmínit. Lékař by však otázku ohledně závislosti a jiných návyků (pohlavní ţivot, poţívání alkoholu, tabáku a léků, stravování a chuť k jídlu, kvalita spánku, aj.) pacienta měl poloţit v kaţdém případě. Nemoralizujícím přístupem, přijetím a empatií můţe s pacientem navázat vztah a zachytit problém závislosti v počátečních stádiích. Včasným zásahem a poskytnutím pomoci předchází dalším váţným komplikacím. V mnoha případech dokonce zachrání jeho ţivot. Závislý člověk se můţe pro návštěvu ordinace lékaře rozhodnout i sám nebo pod tlakem svého nejbliţšího okolí. Často v případě problému zvládání abstinenčních příznaků či jiných somatických problémů. (Kalina 2003: 39) Závislost na jakékoliv droze já zrádná svou neschopností nadhledu nad touto chorobou. Většinou pouze osoby ţijící v přímém kontaktu se závislou osobou nejlépe vědí, jak na tom ve skutečnosti je. Proto většinou na rodině leţí ten nejtěţší úkol, přesvědčit jedince, ţe by měl s danou situací něco udělat a jít se léčit. Vynucená léčba je v součastné době moţná jen na základě soudního nařízení a proto většinou toxikoman k léčbě dobrovolně nenastoupí. Kvůli tomu je rodina nejdůleţitější sloţkou motivace při překonávání závislosti. (Heller, Pecinovská 2011: 121 123) Závislost na alkoholu můţe být patrná i na první pohled a z dostupných informací. Znaky, které upozorňují na moţnou závislost, mohou být tyto: poranění hlavy a kůţe, edémy tváře, zánět spojivek, jizvy a koţní defekty, ikterus, - 15 -

hepatomegálie aj. Z laboratorních vyšetření jde hlavně o hodnoty jaterních testů a nízký počet červených krvinek. (Nešpor, Csémy 1996: 29) Právě snaha zbavit se svého návyku z vlastního rozhodnutí je v případě alkoholu nejdůleţitějším faktorem. Málokterý alkoholik je dobrovolně schopen podstoupit léčbu. V případě donucení nebo nařízení se ve většině případů objevuje stálá recidiva a neúspěšnost léčby. Za úspěšnou léčbu se povaţuje schopnost postiţeného více jak rok udrţet a nepoţívat alkoholické nápoje. Pacient, který se chce nadobro vyléčit ze své závislosti, musí zůstat abstinentem do konce svého ţivota. (Zimenová 2012: 56) 2.3 Detoxikace Smyslem detoxikační léčby je zbavit organismus přítomnosti návykové látky a pomoci mu překonat moţné odvykací příznaky. Tato léčba připravuje pacienta na následnou další léčbu. Otrava alkoholem či jinou návykovou látkou je v mnoha případech spojena s nebezpečností pacienta sobě i svému okolí v důsledku duševního onemocnění. U závislosti na alkoholu jde o alkoholické psychózy. (Nešpor, Csémy 1996: 39) Lehká intoxikace alkoholem většinou není závaţná natolik, aby vyţadovala léčbu. Na rozdíl od ní je akutní intoxikace nebezpečná výskytem ţivot ohroţujících poranění. Nejčastěji jde o poranění hlavy při pádech u kterých hrozí upadnutí do bezvědomí, kóma a nitrolební krvácení. Dále hrozí vdechnutí zvratků a udušení v důsledku útlumu funkce dechového centra v prodlouţené míše. Tyto těţké intoxikace je třeba léčit na anesteziologicko-resuscitačním oddělením do 24h. Pacientovi se musí zajistit vitální funkce, nitroţilně se podává větší mnoţství vitamínu skupiny B a monitoruje se hladina krevního cukru a draslíku. Při léčbě se podávají léky na sníţení dopadu alkoholu na mozek a jiné orgány. (Nešpor, Csémy 1996: 42) Odvykací syndrom u alkoholu se projevuje jako třes, úzkost, podráţděnost, zvýšená srdeční činnost a krevní tlak, nespavost a neklid. U těţkých závislostí hrozí epileptické záchvaty a delirijní stavy. Tyto těţké projevy je třeba léčit pomocí neuroleptik. Při léčbě podáváme opětovně vitamíny skupiny B, staráme se o minerální a vodní hospodaření pacienta (dostatek tekutin a minerálů). - 16 -