Počátky a rozvoj moderních národních hnutí 1. Dvojí pojetí národa a jeho vztah k moderním dějinám

Počátky a rozvoj moderních národních hnutí 1. Dvojí pojetí národa a jeho vztah k moderním dějinám Již ve starověku jsme se setkali s dvojím vymezením známého a všeobecně respektovaného pojmu národ (viz IV.B.2.). Jedná se o (1) pojetí původní, etnické (související spíše s kulturou) a o (2) pojetí novější, politické (související především s konkrétní státní mocí). V průběhu 18. 19. století se především v Evropě tyto dvě koncepce rozlišily ještě v ohledu zeměpisném. Pojetí politického národa se stalo příznačným pro tu část Evropy, kde převažovaly národní státy, zpravidla pokročilejší v ekonomickém vývoji i s vyšší měrou politických svobod. Naproti tomu etnické pojetí se stalo příznačným pro národy, které tvořily diskriminované, nerovnoprávné součásti velkých nadnárodních říší. Snadno tu rozeznáme souvislost se zásadním ekonomickosociálním rozdělením Evropy na Západ a (středo-)východ podle preference svobodnějšího pachtovnictví (na Západě), nebo tužšího nevolnictví (na Východě) jako hlavních cest k hospodářskému oživení po Třicetileté válce a s ní souvisejících konfliktech. Od počátku 19. století byla tematika národnosti (národní příslušnosti) posílena průmyslovou revolucí, která přinášela hospodářské propojování na úrovni jednotlivých národních území i potřebu hlubší vzdělanosti obyvatelstva, které mohlo být dosaženo jen se širším využitím jednotlivých národních jazyků. Ve státech západní Evropy (ve Velké Británii, Francii, Nizozemsku, které byly především národními státy jednoho silně většinového národa, bylo politické pojetí národa spojeno s uplatňováním občanských svobod (bez ohledu např. na rodný jazyk), ale pokud tyto státy byly koloniálními velmocemi (což často byly), pak toto pojetí podporovalo expanzionistické šíření národní kultury kolonizátorů do ovládaných exotických zemí (viz britské břemeno bílého muže ). Ve státech střední a východní Evropy převládaly rozlehlé říše (Rakouská, Ruská, Turecká ), ovládané nadnárodními dynastiemi vládnoucími absolutisticky a tvrdě potírajícími v obyvatelstvu i jen pouhé veřejné úvahy o žádoucí liberalizaci poměrů. V této atmosféře se svobodomyslné politické síly přirozeně opíraly o národní tematiku: úsilí o všestranný vzdělanostní, kulturní, ekonomický a posléze i politický vzestup utlačovaných národů se stalo logickou a účinnou součástí boje za svobodu a demokracii. Zvláštností byla situace v německých a italských státech. Byly samostatné (s výjimkou části severní Itálie, která tvořila součást Rakouské říše), ale Němci se obávali vlivu rakouských Habsburků (po r. 1815 uplatňovaného prostřednictvím Německého spolku) a na některých trůnech v Itálii seděli členové dynastií habsburské a bourbonské. 2. Národní (obrozenecká) hnutí a jejich vývoj Národní hnutí se rozvinula u mnoha národů: u Němců, Italů, Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků, Slovinců, Chorvatů, Srbů, Ukrajinců, Řeků, Finů Prakticky každé národní hnutí prošlo několika fázemi vývoje. Začalo jako iniciativa intelektuálů, pak následovalo pronikání těchto myšlenek do veřejnosti, posléze došlo k masovému rozšíření a společenské organizovanosti tohoto hnutí a nakonec na tomto podkladě vyrostly ucelené politické programy, záhy reprezentované i jednotlivými politickými stranami. V českém prostředí se ustálil zvyk označovat národní hnutí pojmem národní obrození. Tento výraz je vlastně českou obdobou pojmu renesance, a tak mj. zdůrazňuje, že hlavní hybnou silou tu bylo měšťanstvo podobně jako v Evropě 15. a 16: století. Národní hnutí se vyvíjela v intenzivní interakci s aktuálními kulturními směry i proudy. Z osvícenství (a klasicismu) čerpala přesvědčení o žádoucí přirozenosti i rozumnosti společenského vývoje: národy byly chápány jako přirozený produkt dějin. Preromantismus

vytvářel citový vztah k blízké přírodě i krajině a biedermeier obracel pozornost k tradicím rodinného života měšťanských domácností. Nejmohutnějším podnětem pro rozvoj národních hnutí se však stal romantismus se svou tematizací bouřlivého vzdoru, divoké i majestátní přírody, tajemné i patetické historie, nevyzpytatelné osudovosti v životě jednotlivce i národa, se svým odvratem od vykalkulovaného poklidného přežívání a se směřováním k odvážnému ideálu, pro nějž je možné i nutné obětovat vše. Realismus ve své podobě venkovské pěstoval pozornost k lidové národní kultuře, ve své historizující podobě pak objevoval paralely mezi dávnou minulostí (slavnou, či naopak tragickou) a současností, a nabízel historické osobnosti jako kýžené vzory pro dnešek. A novoromantismus učinil pravdaže za cenu značného a zpravidla idealizujícícho zjednodušení z národní otázky majetek nejširších vrstev obyvatelstva a prosadil ji do estetiky slavnostních událostí i každodenního života. Mezi světově nejproslulejší umělecká díla s tematikou lidové národní kultury patří česká opera Prodaná nevěsta (1866) skladatele Bedřicha Smetany a libretisty Karla Sabiny (snímek je z představení v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě r. 2006). Národní hnutí si samozřejmě někdy i konkurovala, ale v 19. století převažovaly tendence ke spolupráci nebo alespoň k nevšímavé koexistenci. Teprve na přelomu 19. a 20. století vznikly vedle národních hnutí a bez praktické souvislosti s nimi soustavy názorů, které jednostranně vyzdvihovaly vlastní národ jako hodnotnější, kulturnější a schopnější ve srovnání s národy jinými. Tyto názory označujeme pojmem nacionalismus. Nacionalismus a jeho vyznavači nacionalisté se od národních hnutí zásadně odlišují v tom, že usilují o nedemokratické způsoby řízení národní společnosti a jejího státu: počítají s diskriminací jiných, menšinových národností nebo s expanzí vůči národům sousedním. Shrnutí: Od přelomu 18. a 19. století vznikala v Evropě národní hnutí: představovala úsilí o všestranný vzdělanostní, kulturní, ekonomický a posléze i politický vzestup těch národů, které žily pod nadvládou nadnárodních absolutistických dynastií, a stala se tedy přirozenou součástí i podhoubím boje za svobodu a demokracii. Národní hnutí se výrazně projevila v jednotlivých kulturních slozích, z nichž zároveň čerpala významné podněty. Otázky a úlohy: 1. K jaké národnosti (tedy národní příslušnosti) byste zařadili a podle jakých kritérií tyto známé osobnosti? Fryderyk Chopin, Jaromír Jágr, Franz Kafka, Milan Kundera, Martina Navrátilová, Božena Němcová. 2. Vyberte si jedno umělecké dílo, které se týká úsilí o národní rovnoprávnost, zjistěte údaje o jeho vzniku a objasněte jeho hlavní myšlenky. Výběr z odborné literatury: Miroslav Hroch: Evropská národní hnutí v 19. století. Praha 1986. Václav Hubinger František Honzák Jiří Polišenský: Národy celého světa. Praha 1985. Jan Patočka: Co jsou Češi? Praha 1992.

3. České národní obrození a) Datace České národní obrození můžeme časově vymezit zhruba od 80. let 18. století do 60. let 19. století. Výraz obrození vznikl teprve posléze, sami účastníci obrozeneckého hnutí se nejčastěji označovali jako vlastenci. Tento pojem se ovšem sám o sobě vůbec nevztahuje k pojmu národ (vlast je rodná země, bez ohledu na národnostní poměry). Vysoká frekvence pojmu vlastenec ukazovala na skutečnost, že vlastenectví bylo chápáno dvojím způsobem, a sice jako: 1. Vlastenectví zemské: českým vlastencem byl ten, kdo žil v Českých zemích, bez ohledu na mateřský jazyk: těmito vlastenci tedy byli jak Češi, tak čeští Němci, neboť je spojoval zájem o blaho české země a odpor k rakouskému (vídeňskému, habsburskému) byrokratickému centralismu. Takové spojenectví rovněž umožňovalo, aby čeští Němci, kteří patřili k privilegovanější vrstvě společnosti, svým vlivem a finančními prostředky podporovali i jazykově českou kulturu. Zemské vlastenectví bylo typické pro starší fáze českého národního obrození. 2. Vlastenectví národní (jazykové): bylo výrazem počínajícího vzestupu Čechů a ztotožňovalo české vlastenectví s užíváním češtiny jako mateřského jazyka. Mělo zásadní význam pro rozvoj moderní jazykově české kultury. Ve vývoji českého národního obrození se občas projevovaly rozdíly mezi poměry v Čechách a na Moravě: bylo možné je postřehnout například ve zdůrazňování odlišných historických tradic. b) Výchozí situace Výchozí podmínky českého obrozeneckého procesu nebyly příhodné. Germanizace Českých zemí zahájená po bitvě na Bílé hoře (1620) pokračovala v 18. století za vlády osvícenských absolutistů Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II.: to již společenské poměry byly útěšnější, ale posilovala se centralizace říše, nesená rozmachem němčiny jako důsledně jediného úředního jazyka. Tento vývoj měl řadu stoupenců mj. proto, že prakticky využitelná němčina rychle vytlačovala neživotnou latinu. Výmluvné svědectví o němčině jako úředním jazyce v Českých zemích poskytují mapy z doby habsburské nadvlády. Čeština jako přirozený dorozumívací jazyk se udržela pouze na českém (vnitrozemském) venkově a v nižších vrstvách městského obyvatelstva. Zde také dále kvetla česká lidová kultura, jejíž bohatství a půvab uchvacují dodnes a jsou i mezinárodně ceněny. České střední společenské vrstvy (vzdělanci, úředníci, podnikatelé) preferovaly němčinu z kariérních a prestižních důvodů. A vyšší vrstvy v Českých zemích byly tvořeny německou šlechtou a rakouským úřednictvem, které s češtinou ani nepřišly do styku.

Čeština ve městech rychle upadala: ztrácela rozsah slovní zásoby a pestrost mluvnických prostředků, pravopis již nedokázal napomáhat sdělnosti textu, do českého jazyka vnikalo mnoho neústrojných germanismů. Čeština pozbyla schopnost sloužit běžné společenské komunikaci. Spisovný český jazyk prakticky zanikl, na venkově se však stále žila jednotlivá česká nářečí. V prostředí venkovských škol se udržely starší podoby kvalitní češtiny, avšak nemohly postačovat nárokům moderní, průmyslové doby. Mizel i zájem o svébytnou českou kulturu: ve středních a vyšších vrstvách se ideálem stalo eklektické (nesystematicky smísené) přejímání cizích trendů na úkor kvalitních domácích inspirací. Výmluvný příklad degradace spisovné češtiny v 18. století poskytuje např. nápis na vojenském hřbitově v Náchodě: Za tímto krži: žem leźegÿ Pocho: wane zemrzele Wogaaczÿ Búch ať gim da wiecžne odpočzinuti Amen 1762 Josef II. uherským stavům v odpovědi na jejich národnostní požadavky: Německý jazyk je univerzálním jazykem mé říše. Proč bych tedy měl povolit, aby se v jedné jediné provincii projednávaly zákony a veřejné záležitosti v jejím národním jazyce? Jsem císařem německé říše: proto jsou ostatní státy, které držím, provinciemi, které tvoří se státem jediné tělo, jehož jsem hlavou. České národní obrození mělo ovšem ve srovnání s národními hnutími v mnoha jiných zemích jednu výhodu: čelilo tlaku pouze jediného cizího jazyka, a sice němčiny. Naproti tomu např. Poláci měli proti sobě snahy německé i ruské, Slováci nebo Chorvati se bránili poněmčování i maďarizaci, Finové se vymezovali vůči Rusům a Švédům apod. 1. etapa (osvícensko-klasicistní; generace Josefa Dobrovského): asi 70. 80. léta 18. století asi 1815 Začátek národního obrození byl spojen s následujícími podněty: a) Germanizace výrazně pokročila zejména v českých městech mezi měšťanskými vrstvami (podnikateli, intelektuály, úřednictvem) a jazykově český zůstal prakticky jen (vnitrozemský) venkov, což však znamenalo faktický zánik spisovného jazyka, neboť na venkově se hovořilo v nářečích; b) Reformy ve smyslu osvícenského absolutismu (Marie Terezie, Josef II., Leopold II.) přinesly řadu pozitivních změn (snížení roboty, povinnou školní docházku, Toleranční patent, Patent o zrušení nevolnictví, humanizaci justice atd.), ale v jazykově kulturní sféře znamenaly (v souladu s vládními centralizačními tendencemi) zesílené prosazování němčiny jako jediného jazyka úředního a vyučovacího (na středních a vysokých školách), přičemž mezi německy mluvícím obyvatelstvem říše byl tento vývoj vítán, neboť znamenal ústup již nepraktické latiny; c) Počínající průmyslová revoluce zatraktivnila chápání Českých zem jako svébytného hospodářského prostoru, jehož rozvoj může být zajištěn jen samosprávným řízením minimálně závislým na ústřední vládě ve Vídni. Od tohoto požadavku se odvíjela (pro 1. fázi NO typická) finanční aj. podpora

obrozencům ze strany v Českých zemích usedlé, byť německy hovořící šlechty i některých podnikatelů (převažovalo tedy vlastenectví zemské nad jazykovým). Ostatně i sám Dobrovský psal prakticky výhradně německy, neboť usiloval o širokou publicitu svých děl a v návrat češtiny jako oficiálně uznaného literárního či úředního jazyka nevěřil. Josef Dobrovský (1753 1829): mnohostranně nadaný jazykovědec a literární historik. Zakladatel slavistiky jako vědy. Aby získal výhodné materiální aj. podmínky pro celoživotní vědeckou práci, stal se knězem, ale působil jako abbé (tedy bez konkrétního kněžského úřadu). Zato byl prakticky po celý tvůrčí život podporovala vlivná hraběcí rodina Nosticů: nejprve zde pracoval jako vychovatel, pak obýval jejich zahradní dům na pražské Kampě (ve 20. století tam shodou okolností bydleli dva významní literáti, básník Vladimír Holan a divadelník Jan Werich). Josef Dobrovský napsal (německy) nepřehledné množství odborných jazykovědných i literárněhistorických prací, knih i časopiseckých článků. Jeho celoživotní tvorbu však nevýrazněji člení 3 stěžejní díla: Dějiny české řeči a literatury (1792): Dobrovský přečetl, shrnul a vyložil prakticky všechnu česky psanou literaturu, která do jeho doby vznikla (od středověku až po současnost); Německo-český slovník (2 svazky, 1802 1821); vznikl na základě materiálu k předchozí knize, dokázal, že ke každému německému slovu existuje český ekvivalent; Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809): na základě předchozích děl Dobrovský shrnul zásady české fanatiky, které považoval za nejživotnější; vycházel především z češtiny renesanční (humanistické) ze 16. 17. století, kdy česká literární produkce byla nejrozsáhlejší. Na tomto základě je čeština založena dodnes. Dobrovský byl též významným organizátorem počínajícího českého vědeckého života. Významně se podílel se na založení i následné činnosti Společnosti nauk (nejprve její název začínal výrazem Soukromá, pak Česká a nakonec Královská; jedná se o předchůdkyni nynější Akademie věd České republiky). Měl účast i na založení Národního muzea (1818). 1792 1793 podnikl rozsáhlou cestu po Švédsku, Dánsku, Rusku, Polsku a Německu. Na sklonku života odmítl na základě svých jazykovědných znalostí tehdy objevené Rukopisy a byl s tímto stanoviskem prakticky osamocen. Matěj Václav Kramerius (1753 1808): první česky píšící novinář a vydavatel; vydával Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny a ze svého knižního nakladatelství Česká expedice šířil směrem k veřejnosti česky psané knihy: reedice renesančních děl, překlady zahraniční beletrie i nová díla (většinou však prakticky zaměřená: příručky pro zemědělce apod.). Antonín Jaroslav Puchmajer (1769 1820): rodák z Týna nad Vltavou, absolvent církevního gymnasia v Českých Budějovicích, katolický kněz, spisovatel a organizátor českého literárního života. Působil jako kněz zejm. v jižních Čechách a zároveň pořádal almanachy (sborníky většinou začínajících autorů) v nichž uváděl na veřejnost první pokusy česky píšících moderních autorů (včetně sebe sama). 1783 V Praze otevřeno Stavovské divadlo jako první reprezentativní divadelní scéna v tomto městě. Bylo postaveno nákladem hraběte Franze Antona Nostice a původně po ně pojmenováno, do r. 1797 vak bylo ve vlastnictví českých stavů. V témže roce se zde konala světová premiéra oper Don Giovanni od Wolfganga Amadea Mozarta (autor sám představení dirigoval). V divadle se hrálo německy (a v opeře italsky), od r. 1785 také česky (do r. 1862, kdy bylo otevřeno Prozatímní divadlo).

Božena Němcová (začátek r. 1820 Vídeň 21. 1. 1862 Praha) Česká spisovatelka, publicistka a folkloristka. Uznávána jako nejvýznamnější žena mezi českými literáty. 1. část: Babička a Barunka a) Rodokmen předků Boženy Němcové Kolem r. 1770 se ve východočeském městečku Dobrušce (v jeho místní části Křovice) tesaři Janu Čudovi a jeho ženě Marii narodila dcera Magdalena patrně nejmladší z jejich 7 dětí. Dětství prožila jako jiné dívky jejího věku, ovšem otec jí záhy zemřel (před r. 1783). Na okraj: Je prakticky jisté, že alespoň při některých příležitostech dětských her se Magdalena potkávala se svým vrstevníkem, kupeckým synkem Františkem Ladislavem Hekem (1769 Dobruška 1847 Kyšperk /dnešní Letohrad/ ve východních Čechách), aniž by kdokoli z nich mohl tušit, že se jednou oba zařadí mezi nejznámější české literární postavy: Magdalena zásluhou své vnučky Barbory a Hek přičiněním spisovatele Aloise Jiráska, který podle jeho osudů napíše pětidílný román F. L. Věk (vyšel 1890 1907). Z dobrušských mládenců však byl Magdaleně nejbližší tkadlec Jiří Novotný (asi 1763 Dobruška 1805 Kladsko v Prusku /dnes v Polsku, nedaleko českých hranic/), také předčasně osiřelý, z přistěhovalé zchudlé větve selského rodu z nedaleké vsi Sudín. Nejpozději r. 1787 začínají čtyřiadvacetiletý Jiří a sedmnáctiletá Magdalena uvažovat o společném životě. Jiří odchází do Pruska (do Kladska a patrně i do Berlína), aby tam jako tkadlec vydělal peníze pro svou budoucí rodinu. V r. 1791 se vrací do Čech a pak opět do Kladska, ale tam je odveden do pruské armády a slouží v proslulé kladské pevnosti. Magdalena za ním vzápětí přijde a 5. února 1792 jsou v Kladsku oba oddáni. 8. září 1792 se jim narodil syn Jan Karel Augustin. V průběhu následujících 13 let měli 9 dětí, z nichž však čtyři zemřely již v útlém dětství. V r. 1794 byl Jiří raněn v bitvě proti vzbouřeným Polákům a přišel o nohu. Byl propuštěn z armády, ale v Kladsku s rodinou zůstal a živil se tkaním a výrobou vlněných přikrývek (houní). Zemřel r. 1805, pravděpodobně na následky svého starého válečného zranění. Mladá vdova Magdalena Novotná (její poslední dítě, dcera Johana Barbora Terezie, se narodila pět měsíců po smrti Jiřího) se vrací se svými ratolestmi do Čech, pravděpodobně r. 1807 ve skupině válečných uprchlíků opouštějících Kladsko před blížící se francouzskou armádou císaře Napoleona I. Magdalena krátce pobyla doma v Dobrušce, ale pak se dlouhá léta věnovala práci nájemné

tkadleny v oblasti Orlických hor. Jak jí děti dospívaly, posílala je za prací jinam. Jen její druhý syn Karel Kašpar s ní zůstal dlouho do své dospělosti. b) Dětství Magdalenino čtvrté dítě, dcera Terezie (1797 Kladsko 1863 Zaháň v Prusku /dnes Żagań v Polsku/) odešla (nejpozději r. 1819) do Vídně, kde pracovala jako servírka ve vinárně Barbory Hauptmannové. Seznámila se s Johannem Panklem (1794 Gainfarn nedaleko Vídně 1850 Zaháň), který pracoval jako kočí u hraběte Karla Rudolfa von der Schulenburg. Ten byl čerstvě ženatý s atraktivní, chytrou a vzdělanou vévodkyní Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, jež patřila mezi nejvlivnější ženy v Rakousku a svůj východočeský zámek Ratibořice v uplynulých letech propůjčovala ke klíčovým jednáním protinapoleonské koalice. Terezii a Johannovi se nazačátku r. 1820 narodila dcera, která při křtu (5. února 1820) dostala jméno Barbora po své kmotře Hauptmannové. Brzy poté mladá rodina odjela s celým dvorem manželů Schulenburgových do Ratibořic, kde dostala k bydlení chaloupku, jež bývala panským bělidlem prádla. 7. srpna 1820 měli Johann a Terezie svatbu v blízkém městečku České Skalici (Ratibořice jsou tvořeny jen zámkem, panským dvorem a malým shlukem stavení u řeky Úpy). Terezie pracovala jako panská pradlena, ale především na ní ležela tíha péče o rozrůstající se rodinu, protože manžel býval pracovně často mimo domov. V r. 1825 se Karel Kašpar Novotný oženil a jeho matka Magdalena Novotná se přistěhovala do Ratibořic, aby pomáhala své dceři s vedením domácnosti i s výchovou dětí. Její pobyt hluboce ovlivnil především Barboru (Barunku), která jej po letech zpracovala v knize Babička. Magdalena Novotná jako venkovská žena, moudrá, silná a vyrovnaná i navzdory svému pohnutému osudu, představovala protipól své dcery, která hledala jistoty v blízkosti blyštivého zámeckého prostředí. Navíc si Terezie nenašla (na rozdíl od Johanna) vřelý vztah ke své nejstarší dceři, která jako nemanželské dítě připomínala její nepřipravený vstup do partnerského života. Pro Barunku bylo necelých pět let, jež společně se svými mladšími sourozenci v babiččině každodenní společnosti strávila, nejkrásnějším a nejdůležitějším obdobím celého jejího života. 2. etapa (preromantická; generace Josefa Jungmanna): asi 1815 1830 Josef Jungmann (1773 1847): český jazykovědec a překladatel. Hlavní autor pětisvazkového Slovníku česko-německého, který navázal na slovník Dobrovského: přinášel početné doklady užití jednotlivých slov (fráze) a rozšiřoval českou slovní zásobu zejména o odborné termíny, jež si vyžádala éra průmyslové revoluce. Využíval především přejímání z jiných slovanských jazyků, takovým slovům pak v českém kontextu dával přesný, odborný význam. Uvažovalo se také se vznikem první české encyklopedie. Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ): padělky staré česky psané literatury; hlavními autory mladíci Václav Hanka (literární historik) a Josef Linda (beletrista) a František Horčička (renomovaný restaurátor).. Falsa byla vyrobena promyšleně a téměř sto let odolávala technickým zkouškám pravosti. Základem byl palimpsest (seškrabaný středověký pergamen, původně s latinským textem), na němž byly ponechány původní iniciály a k nim doplněn český text. Rukopis královédvorský ( objeven 1817). Vytvořen jako zlomky rozsáhlejšího souboru epických i lyrických básní. Nejznámějšími se staly hrdinské básně Beneš Heřmanův (o vítězství selského vojska nad vpádem Sasů) a Jaroslav ze Šternberka (o vítězství nad vpádem Tatarů). RK se hlásí do 13. století, kdy ještě neexistovaly delší česky psané texty.

Rukopis zelenohorský ( objeven 1818): jeho obsahem je Libušin soud (v obrysech známý již u Kosmy). Cílem bylo vytvořit představu o vyspělém právním vědomí starých Cechů i o souvislém českém osídlení v později německy kolonizovaném českém pohraničí. RZ se hlásí do 10. století. Autoři RKZ se snažili odstranit (údajnou) zaostalost české literatury ve srovnání s jinými (zejm. německy mluvícími) zeměmi, které již kolem r. 1000 měly v národním jazyce své hrdinské a rytířské eposy. Čeští falzátoři však nevěděli o ještě starší staroslověnské éře velkomoravského (i českého) písemnictví a nepochopili, že právě latinské období české literatury (Kristiánova legenda o Václavovi a Ludmile z 10. století, Kosmova kronika z 12. století aj.) svědčí o vyspělosti českého kulturního prostředí a o jeho blízkosti centrům evropské literatury. František Ladislav Čelakovský (1799 1852): Rodák ze Strakonic. Sběratel lidové poezie (včetně přísloví) a autor dvou básnických sbírek Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých (ohlas = napodobenina lidové poezie): v první sbírce chtěl u veřejnosti vzbudit a udržet sympatie k ruskému lidu (byl to tehdy jediný slovanský národ s vlastním státem), a teprve Karel Havlíček poukázal na to, že ruský absolutistický režim je v mnoha směrech ještě horší než rakouský; druhá sbírka přinášela nekonfliktní vidění světa (dnes populární píseň Pocestný) a byla překonána syrovostí Erbenova autentičtějšího pojetí. Božena Němcová 2. část: Od Betty k paní komisarce a) Léta s babičkou BabičkaMagdalena Novotná žila u své dcery na panském bělidle v Ratibořicích od r. 1825 do r. 1829. Její vnučka Barunka posléze toto období zachytila ve své knize Babička. Jako spisovatelka se podle svého autorského záměru od skutečnosti vícekrát odchýlila (nejen tím, že hlavní dějiště přenesla na Staré bělidlo u ratibořického mlýna), ale přesto můžeme určit (také na základě dochované pozdější Barunčiny korespondence), kde dílo věrně odráží skutečnost. Babička svým vnoučatům (a zejména Barunce, která z nich byla nejstarší) přiblížila zvyklosti českého venkovského života, včetně kontaktů s přírodou, láskyplné mezigenerační i sousedské sounáležitosti, upřímné religiozity (zbožnosti) a textů z české lidové slovesnosti. Barunčin život byl v téže době samozřejmě ovlivňován i školním vzděláváním: Barunka docházela do školy v České Skalici (její prostředí později také literárně zpracovala). Avšak rozdílné názory na výchovu dětí i na způsob života vůbec vzdálily babičku Magdalenu od její dcery Terezie natolik, že se r. 1829 Magdalena Novotná z panského bělidla odstěhovala přímo do ratibořického dvora ke své nejmladší dceři Johaně, která tam bydlela, jelikož sloužila na zámku, a která se také ač tehdy neprovdána záhy stala matkou. Jedním z důvodů rozchodu Magdaleny a Terezie však mohla být i skutečnost, že (asi r. 1830) vévodkyně Kateřina Zaháňská dala panské bělidlo zbořit, aby získala prostor pro vzápětí vybudovaný velký skleník, a rodinu Panklových přestěhovala do malého, tmavého, přízemního bytu v ratibořickém dvoře. b) Domácí studia V letech 1830 1833 měla Barunka, která již odrostla obecné škole, domácího učitele. Vždy přes týden pobývala na zámku ve Chvalkovicích (západně od Ratibořic) v rodině tamějšího správce AugustaHocha. Hoch byl německý panský úředník, velmi sečtělý. Barunka u Hochových pomáhala v domácnosti a za to ji Hoch vzdělával stejně jako své děti. Barunka se zde

poprvé dostala ke kvalitním knihám a vypěstovala si tu celoživotní zálibu v literatuře. Ve Chvalkovicích (kde byla nazývána Betty) měla ovšem k dispozici knihy prakticky jen v němčině; přečetla tu především preromanticky laděná díla, která ji celoživotně ovlivnila v její vlastní literární tvorbě. Během Bettiných chvalkovických let odchází z Ratibořic i babička. Po celý zbytek života zůstává nablízku své dceři Johaně; na počátku 30. let se s ní stěhuje do své rodné Dobrušky a po několika letech do Vídně, kde Johana získala zaměstnání jako služebná. R. 1841 asi jednasedmdesátiletá Magdalena Novotná ve Vídni umírá. 3. generace (romantická; generace Erbenova a Máchova). asi 1830 asi 1845 Karel Hynek Mácha (1810 1836): pražský rodák, student práv, známý ochotnický herec, vzhledem ke svému mládí pozoruhodně všestranný spisovatel. Svou tvorbou (první básně psal i německy) se zásadně odlišoval od tehdejšího main streamu české literární tvorby. Vlastenecká témata nazíral optikou romantického dramatického ideálu (báseň Hrobka králů a knížat českých), vybíral si romanticky rozporuplné a osamělé postavy (poustevník svatý Ivan, král Václav IV.), byl na hony vzdálen vlasteneckému patosu některých jiných autorů. Záhy se zcela orientoval na obecně lidská témata, která z jeho tvorby (zejména poezie) učinila romantickou literaturu světového formátu. Průkopnické jsou také jeho cestopisy (Pouť krkonošská, Hrady spatřené s autorovými ilustracemi, deník z cesty přes jižní Čechy a Rakousko do Itálie). Klíčovou trojicí jeho postav (či jeho autostylizací) se stali básník poutník vězeň. Jeho klíčovým dílem je lyricko-epická básnická skladba Máj (1836), která představuje vrchol českého obrozeneckého básnictví. Na pozadí romantického příběhu o mladém lupiči a jeho zklamané lásce najdeme širokou paletu závažných filozoficky obsažných otázek vyslovených s mimořádným citem pro bohatost soudobého jazyka. Mácha bohužel zemřel předčasně (pravděpodobně na zápal plic) v Litoměřicích, kde si našel místo právního koncipienta v době, kdy jeho bouřlivý vztah s přítelkyní Lori Šonkovou (syn Ludvík) směřoval k svatbě. Karel Jaromír Erben (1811 1870): Významný sběratel lidové poezie i prózy (Písně národní v Čechách, České pohádky), orientoval se na autentické (neupravované) znění především pohádek (v tom byl protipólem Boženy Němcové). Napsal však jen jedinou původní sbírku (byť i ta je inspirována lidovou slovesností, dokonce její velmi starou, až mytologickou vrstvou) Kytici (13 balad; 1853). Pohádky: Pták Ohnivák a liška Ryška, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Zlatovláska, Otesánek Josef Kajetán Tyl (1808 1856): Český spisovatel, divadelník a novinář, po Krameriovi chronologicky druhá významná postava moderní české žurnalistiky. Narodil se v Kutné Hoře, velkou část života strávil v Praze, jako člen kočovného divadelního souboru pobýval i v jižních Čechách (Třeboň, České Budějovice zde naposled na jevišti, pak zemřel v Plzni). Založil a utvářel časopis Květy, psal povídky (Poslední Čech), ale zásadní význam měl jako divadelník, který dokázal přirozeně i atraktivně sdělit závažné myšlenky (často související se vztahem k národu, rodné zemi apod.) a oslovit publikum všech generací: hry Fidlovačka

(hudba František Škroup, píseň Kde domov můj), Strakonický dudák, Kutnohorští havíři, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Jan Hus, Žižka z Trocnova aj. 4. generace (starší realistická; generace Němcové a Havlíčkova): asi 1845 asi 1857 Karel Havlíček Borovský (1821 1856): Narozen v Borové na Českomoravské vrchovině, odtud si dal své přízvisko. Již jako student se zajímal o souvislosti české obrozenecké politiky, začal studovat bohosloví, aby se mohl stát vlasteneckým knězem, ale pro neshody s konzervativními kněžskými učiteli studia opustil. Stal se vychovatelem ve šlechtické rodině v Rusku: posílal odtud do novin na pokračování Obrazy z Rus, beletristický cestopis, v němž věrně (a pro české prostředí unikátně) zachytil realitu ruského života včetně dopadů absolutistického režimu. Dílo vzbudilo pozornost rakouské tajné policie, která na mladého autora upozornila dokonce kancléře Klemense Metternicha. Po návratu do Čech zaujal Havlíček svou polemikou s Tylem, jemuž vytýkal sentimentalismus i happyendovost jeho prózy Poslední Čech. Významný účastník české revoluce 1848 1849, jeho Národní noviny sloužily (v oné době bez politických stran) jako hlavní tribuna revoluce (mj. přispívaly k sestavování kandidátek do očekávaných voleb), poslanec Říšského sněmu (s Františkem Palackým, Františkem Ladislavem Riegrem aj.), psal epigramy, jimiž pomáhal odhalovat podstatu života v Rakouské říši, úpravami známých lidových písní vytvářel aktuální revoluční popěvky pro širokou veřejnost.. Dvakrát byl souzen pro protivládní obsah své žurnalistiky (v Praze a Kutné Hoře), ale pokaždé osvobozen, takže v okamžiku, kdy začalo období Bachova absolutismu, byl zatčen a bez soudu internován v alpském Brixenu (1851 1855). Režim se jej snažil týrat především psychicky: v době vyhnanství mu zemřela žena, sám umíral na tuberkulózu, které podlehl v Praze poté, co byl propuštěn, aby mučednicky nezemřel v internaci. Během svého brixenského pobytu napsal 3 satirické básnické skladby, které však mohly vyjít až po mnoha letech: Tyrolské elegie, Král Lávra, Křest svatého Vladimíra. c) Sňatek Když bylo půvabné a oduševnělé Betty necelých čtrnáct let, musela domácí vyučování u Hochových opustit a vrátit se do Ratibořic (odkud se ovšem do Chvalkovic občas nakrátko vracela). V Ratibořicích se stala účastnicí nekonečných zábav panské mládeže a objektem zájmu mnoha mladých mužů. Matka Terezie, připomínajíc si vlastní zkušenost s předmanželským narozením dítěte, to sledovala s nelibostí a rozhodla se zařídit pro svou dceru co nejčasnější sňatek. Rázná matka vyhlédla své tehdy sedmnáctileté dceři Betty jako ženicha dvaatřicetiletého příslušníka finanční (celní) stráže Josefa Němce. Němec pocházel z východočeského Nového Bydžova. Studoval v Praze na gymnasiu, kde byl žákem významného jazykovědce Josefa Jungmanna, a pod jeho vlivem se stal důsledným zastáncem české národní kultury, která byla v tehdejší germanizované Rakouské říši všestranně diskriminována. Josef Němec byl tedy z hlediska rakouských úřadů politicky nespolehlivý, ale protože vynikal energičností, zodpovědností a neúplatností, a měl za sebou léta vojenské služby, mohl u finanční stráže

udělat kariéru, tím spíše, že v této profesi musel pobývat především v pohraničí, kde měl málo příležitostí k veřejnému šíření svých názorů. Betty Panklová se svatbou nesouhlasila, ale proti matčinu názoru se neprosadila a byla s Josefem Němcem oddána 12. září 1837 v České Skalici. Prvním bydlištěm novomanželů se stal nedaleký Červený Kostelec, kde Josef Němec jako úředník finanční stráže působil. Božena Němcová (3. část): V předbřeznové době a) Stěhování po Čechách Život s Josefem Němcem přinášel mladé manželce Barboře rozporuplné zkušenosti. Přínosem byla skutečnost, že díky Josefovi se Barbora seznámila s obrysy českých obrozeneckých zápasů té doby. Tehdejší epocha českých dějin (od konce 18. století do 2. poloviny 19. století) se dnes označuje jako národní obrození: jednalo se o všestranné, kulturně-politické hnutí směřující k emancipaci (zrovnoprávnění) českého národa sužovaného germanizací a občanskou nesvobodou v rámci Rakouské říše. Obrozenečtí aktivisté se označovali jako vlastenci.české vlastenectví v době národního obrození mělo dvě podoby:zemskou(k českému úsilí se hlásili i někteří představitelé německy mluvící menšiny v Českých zemích) a jazykově českou (čeština souvisela s drtivou většinou českých kulturních projevů). Vývoj směřoval k revoluci, která posléze vypukla (jako součást evropské revoluční vlny) v březnu 1848 a trvala do jara 1849: proto se léta, která jí bezprostředně předcházela, často označují jako doba předbřeznová. Záporně působil výrazný povahový nesoulad mezi manželi Němcovými: Josef byl člověk vojáckého založení, ve sporech prudký a neovladatelný, navíc roztrpčený pomalým profesním postupem a častým služebním překládáním z místa na místo kvůli různým konfliktům. Barbora byla zklamána necitlivým vytržením ze života dospívající dívky, náladovostí svého muže a obtížemi častého stěhování. Navíc ji vyčerpávala rychle za sebou jdoucí těhotenství, která v příliš mladém věku podstoupila. Soužití Josefa a Barbory se neobešlo bez hádek i jiných sporů. Z existenčních důvodů museli tedy manželé Němcovi v rychlém sledu vystřídat řadu bydlišť: Červený Kostelec 1837 1838, Josefov (dnes součást východočeské Jaroměře) 1838 1839 (zde se jim narodilo první dítě syn Hynek, 1838 1853), Litomyšl 1839 1840 (syn Karel 1839 1901), Polná u Jihlavy 1840 1842 (dcera Theodora 1841 1920) a konečně jako splnění jejich přání Praha, do níž se přistěhovali r. 1842 (syn Jaroslav 1842 1898). b) Předbřeznová Praha V Praze se manželé Němcovi, ale zejména Barbora, stali součástí obrozenecké společnosti a seznámili se tu s řadou významných českých vzdělanců (z nichž mnozí později zasáhli i do politického vývoje Českých zemí). Byli to zejména: historik František Palacký (1798 1876), právníci Josef Frič (1804 1876) a František Ladislav Rieger (1818 1903; Palackého zeť), jazykovědec Josef Jungmann (1773 1847), přírodovědec Jan Evangelista Purkyně (1787 1869), folklorista, básník a překladatel František Ladislav Čelakovský (1799 1852), dramatik, prozaik a novinář Josef Kajetán Tyl (1808 1856), novinář a katolický kněz František Matouš Klácel (1808 1882), folklorista, básník a historik Karel Jaromír Erben (1811 1870), básník a literární historik Václav Bolemír Nebeský (1818 1882), začínající novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský (1821 1856), studující Fričův syn Josef Václav (1829 1890) aj. Členové této společnosti bývali v kontaktech prostřednictvím tehdy obvyklých příležitostí. Kromě rozsáhlé korespondence to byly především salony: kulturně diskusní setkávání v salonech (velkých, reprezentativních místnostech pro přijímání hostů v bytech zámožných měšťanů). Vrcholnými akcemi české obrozenecké společnosti v Praze pak byly plesy v sále restaurace na

vltavském ostrově Žofín, která se stala centrem společenského života pražských Čechů (ostrov vznikl na konci 18. století rozšířením a zpevněním říční naplaveniny a r. 1838 byl pojmenován na počest rakouské arcivévodkyně Žofie, matky následníka rakouského trůnu, Františka Josefa I.). Barbora Němcová uchvátila českou, romanticky naladěnou společnost v Praze svým fyzickým půvabem i krásou ducha. S obrozeneckým hnutím i jeho budoucími možnostmi ji hlouběji seznamoval především Václav Bolemír Nebeský, který se stal prvním z mužů, s nimiž Němcová sdílela intelektuální i umělecké zájmy spíše než se svým manželem. Němcová snadno podlehla výzvám přátel, aby se sama pustila do literární tvorby. Tehdy také začala používat křestní jméno Božena, protože jí více vyhovovalo svým ryze českým původem. V obrozenecké společnosti, která byla v drtivé většině maskulinní, získala postavení vpravdě ideální ženy-literátky. Božena Němcová nejprve zkoušela psát básně, ale brzy tento žánr opustila, protože dobře poznala, že k němu nemá výrazné vlohy. Jako matka čtyř dětí se pustila do sbírání lidových pohádek: začala je odposlouchávat od lidí, kteří se přestěhovávali do Prahy z venkova. Pohádky upravovala výraznou beletrizací, přesto dokázala poměrně rychle sepsat 7 svazků tohoto oblíbeného žánru lidové slovesnosti (soubor v pozdějších letech ještě rozšířila). V r. 1844 Božena Němcová s dětmi prožila krásné léto v Ratibořicích. Bydlela tehdy na Starém bělidle u mlýna: po letech právě sem umístila hlavní dějiště knihy Babička. K. Revoluční vlna v letech 1848 1849 1. Příčiny Léta 1848 1849 se naplnila nejmohutnější revoluční vlnou 19. století. Všeobecná nespokojenost s politickými poměry, příchod nové svobodychtivé generace, ale také rychlé šíření zpráv díky již existujícímu telegrafu to vše způsobilo, že revoluce zasáhla během několika týdnů většinu evropských států. Všude revolucionáři usilovali o nastolení skutečné demokracie, a to i tam, kde předchozí revoluční vlna kolem r. 1830 přinesla aspoň svobodu projevu. Navíc Italové a podobně i Němci mířili ke sjednocení své země, Češi si přáli samosprávu v rámci Rakouské říše a Maďaři přímo samostatnost. 2. Průběh a) Francie (Únorová revoluce) První evropsky významnou událostí roku 1848 byla francouzská revoluce, která vypukla 23. února v Paříži. Pouliční boje (opět za účasti občanské Národní gardy) přiměly krále Ludvíka Filipa Orléanského uprchnout do Velké Británie (kde o dva roky později zemřel). Francouzští revolucionáři vytvořili novou, prozatímní vládu, která vyhlásila druhou republiku a začala pracovat na reformách demokratických i sociálních. Zavedla volební právo pro muže bez ohledu na majetek (stalo se podruhé ve francouzských i světových dějinách, poprvé to bylo r. 1792, viz VI.G.2.d.). Zřídila národní dílny, v nichž nacházeli obživu nezaměstnaní (mezi lidská práva bylo zařazeno právo na práci). Ve vládě byl hlavním reprezentantem pravicového proudu ministr zahraničí, básník Alphonse de Lamartine (1790 1869), z levicových ministrů se do dějin nejvíce zapsal novinář Louis Jean Joseph Blanc (1811 1882), autor myšlenky národních dílen. Veškerá aktivita revolučních politiků byla nesena spěšnou snahou dosáhnout maxima dřív, než se zorientují jejich aristokratičtí odpůrci. Kvapné úsilí však přinášelo vážné chyby i omyly. Volební právo bylo uplatňováno, aniž by existovaly zřetelné politické proudy stranického typu; diferenciace (rozlišení) politického spektra nedosáhla ani takového stupně jako ve

Velké revoluci na konci 18. století. Národní dílny neměly zajištěnou koncepci výroby ani odbyt produkce a platy v nich byly velice nízké. Navíc se nepodařilo vytvořit účinnou spolupráci města s venkovem. Rolníci viděli, že peníze z jejich daní, nyní dokonce zvýšených ve srovnání s časy království, vláda používá pro řešení sociálních problémů pouze ve městech. V dubnu se konaly volby do parlamentního Ústavodárného shromáždění: v zákonodárném sboru získalo převahu umírněné, pravicové křídlo. Záhy parlament zrušil národní dílny. Vzápětí došlo ke dvěma významným akcím namířeným proti revoluční vládě i parlamentu. Nejprve se v květnu pokusil o svržení obou institucí zkušený levicový aktivista Louis Auguste Blanqui (1805 1881). Tento mnohostranně vzdělaný muž stavěl proti těžkopádným nátlakovým akcím početných davů myšlenku rázné akce úzké, ale vysoce organizované skupiny revolučních spiklenců (hovořívá se o koncepci blanquismu). Za své názory i činnost byl za předchozího režimu vězněn, na svobodu jej propustila až revoluce, ale když se nyní se svou skupinou znovu neúspěšně pokusil o převrat, ocitl se opět v žaláři (můžeme tedy říci, že Louis Blanc a Louis Blanqui představují dva levicové póly reformní a radikální celé Únorové revoluce). Vážnější události se přihodily v červnu. Pařížské dělnictvo povstalo na protest proti zrušení národních dílen. Pouliční nepokoje, označované jako Červnové dny, netrvaly sice ani týden, ale vládní moc je potlačila s nebývalou krutostí: do čela státu se postavil s prakticky neomezenými pravomocemi generál Louis Eugène Cavaignac (1802 1857), armáda připravila stovky lidí o život a několik tisíc osob bylo deportováno do kolonií. Vůdčí silou francouzské druhé republiky se stali konzervativní pravicoví politici (republikáni i monarchisté) podporující Cavaignaca. Červnové dny na obraze od Horace Verneta V listopadu parlament přijal republikánskou ústavu a v prosinci se konaly prezidentské volby. Cavaignac kandidoval, ovšem drtivě prohrál s Charlesem Louisem Napoléonem Bonapartem (1808 1873), synovcem někdejšího císaře Napoleona I. Vítězný kandidát se v politice objevil již ve 30. letech, kdy byl za opakované přípravy státního převratu proti Ludvíku Orléanskému dokonce odsouzen k doživotnímu (byť pohodlnému) vězení. Podařilo se mu však uprchnout do Anglie a vrátil se až se začátkem Únorové revoluce. Nyní se tedy stal prvním francouzským prezidentem (všeobecně byl nazýván Ludvík Napoleon). Ludvík Napoleon původně vzbuzoval naděje jako liberální politik, ovšem záhy se soustředil na prosazování své osobní moci s průhledným záměrem vrátit bonapartismus do nejvyšší francouzské politiky. Dostal se do vleklých konfliktů s parlamentem, který však ve svých rukou udržel mnohá klíčová rozhodnutí: omezení svobody tisku i shromažďování a (v r. 1850) opětnou redukci volebního práva směrem ke zvýhodnění majetných voličů. Ludvíku Napoleonovi však vadilo především to, že mu zákonodárci nechtěli změnou ústavy povolit druhé funkční období. Prezident tedy dal 2. prosince 1851 vojensky zadržet vůdčí parlamentní politiky, parlament rozpustil a přisvojil si zvýšené výkonné pravomoci. Změny si nechal rychle schválit plebiscitem (referendem) a vzápětí je vtělil do nové ústavy. 2. prosince 1852 se dal od svých politických stoupenců prohlásit císařem

jako Napoleon III. Tak začalo francouzské druhé císařství, jehož vznik opět výrazně podpořilo lidové hlasování. V následujících letech Napoleon usiloval o zvýšení prestiže Francie na mezinárodní scéně, ale vnitřní problémy v zemi postupně opět narůstaly. Shrnutí: Revoluční vlna let 1848 1849 začala především ve Francii Únorovou revolucí, která nahradila monarchii druhou republikou. Nová vláda řešila zejména sociální problémy, ale proti radikálním náladám tvrdě zakročila. Prvním prezidentem se stal Ludvík Napoleon, který v r. 1852 zemi proměnil v druhé císařství. Otázky a úlohy: 1. Proč ve francouzské únorové revoluci hrály takovou roli sociální otázky? Porovnejte tamější situaci z několika hledisek třeba s poměry v Českých zemích. 2. Proč Ludvík Napoleon načasoval svůj státní převrat i vyhlášení císařství vždy na 2. prosince? 3. Proč se Ludvík Napoleon mohl spolehnout na podporu většiny veřejnosti? Výběr z odborné literatury: William Fortescue: France and 1848: the end of monarchy. London 2005. Karl Marx: Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. Praha 1949. b) Italské státy Italové bez rozdílu státní příslušnosti viděli překážku ke svobodě v cizí nadvládě: v Království obojí Sicílie vládli tvrdou rukou Bourboni, v Toskánsku Habsburkové a Lombardie i Benátsko (tedy celý severovýchod Itálie) byly dokonce přímou součástí jejich Rakouské říše. Střední Itálii zaujímal rozlehlý Papežský stát: tehdejším papežem byl Pius IX. (1792 1878), vlídný italský kněz, jehož dvaatřicetiletá vláda (1846 1878) zůstává nejdelším pontifikátem všech dob. Již dříve si jako biskup a kardinál získal pověst liberála a v prvních dvou letech svého papežství vyhlásil amnestii pro politické vězně a zrušil cenzuru. Během revoluce však odmítl podpořit Italy proti Habsburkům a postupně zaujal konzervativnější kurs. Jediným státem, který dokázal účinně hájit celoitalské zájmy, tak zůstalo Sardinské království, kde vládl král Karel Albert (1798 1849) z dynastie Savoy a které zaujímalo kromě známého ostrova také kraj Piemont s takovými městy jako Janov a Turín. Do popředí zřetelně vystupovaly ekonomické podněty pro sjednocovací proces (nazývaný risorgimento = vzestup, obrození, oživení). V severoitalských regionech se prudce rozvíjela zejména textilní výroba, zatímco zemědělský, polofeudální jih byl naplněn především ekonomickou nespokojeností. Se zpožděním za západní Evropou byly v Itálii vybudovány nadregionální železniční tratě, slibující propojení jednotlivých italských krajů, snížení rozdílů mezi nimi a vstup celé Itálie na mezinárodní trh. V lednu 1848 vypuklo živelné, málo organizované povstání v Království obojí Sicílie, ale nedosáhlo zřetelných výsledků a posléze bylo potlačeno. Únor ovšem přinesl povzbudivý příklad revoluce francouzské a klíčovým italským měsícem se stal březen. 4. března Karel Albert vydal sardinskou ústavu (avšak podobala se panovnickým ústavám již z revoluční vlny kolem r. 1830: udržovala např. královu zákonodárnou moc). 18. března proti Rakušanům povstala Lombardie a 22. března Benátsko. Karel Albert se svým vojskem přišel oběma vzbouřeným oblastem na pomoc: tak začala První italská válka za nezávislost (1848 1849).

Velitelem rakouské armády v Itálii byl bezmála dvaaosmdesátiletý maršál, český hrabě Jan Josef Václav Radecký z Radče (1766 1858), někdejší vítěz nad Napoleonem u Lipska (viz VI.G.4.d.). Nejprve se stáhl do defenzívy (obrany), ale když viděl váhavý postup Karla Alberta, který plánoval dohodu s Habsburky o rozdělení vlivu, zvolil nekompromisní řešení: Sardince s jejich spojenci porazil v bitvách u Vicenzy (květen 1848), Custozy (červenec 1848) a Novary (březen 1849). Přechodnou naději přinesly Italům lidové povstání v Římě v listopadu 1848 (Pius IX. dokonce dočasně uprchl) a bojové akce italských dobrovolníků vedených Giuseppem Garibaldim (1807 1882), někdejším hrdinou jihoamerických bojů za nezávislost. Na jaře 1849 do války zasáhla Francie: Ludvík Napoleon poslal armádu na pomoc papeži. V úporných bojích (duben červenec 1849) Francouzi Řím dobyli. Karel Albert abdikoval již po bitvě u Novary ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. (1820 1878) a krátce nato zemřel. Garibaldi emigroval do Ameriky. Revoluce byla poražena, ale přinesla důležité poučení: a) Idea sjednocení Itálie měla silné sympatie veřejnosti; b) Potenciál veřejné podpory nebyl využit, protože vůdci revoluce neměli v programu sociální reformy a davových akcí se obávali; c) Chybělo spojenectví s obdobně zaměřeným úsilím v zahraničí. d) Nepodařilo se překonat soupeření a neporozumění mezi jednotlivými italskými regiony. c) Německé státy Během 50. let Napoleon III. s využitím policie výrazně oslabil opozici vůči své osobě (na protest proti jeho politice odešel do exilu byť na blízké Normanské ostrovy, náležející Británii i jeho někdejší stoupenec, slavný spisovatel Victor Hugo). V následujících letech Napoleon usiloval o zvýšení prestiže Francie na mezinárodní scéně, ale vnitřní problémy v zemi postupně opět narůstaly. Během 50. let Napoleon III. s využitím policie výrazně oslabil opozici (na protest proti jeho politice odešel do exilu byť na blízké Normanské ostrovy, náležející Británii i jeho někdejší stoupenec, slavný spisovatel Victor Hugo). Napoleon III. usiloval o zvýšení prestiže Francie na mezinárodní scéně: zapojil svou zemi do řady významných konfliktů, ale také podpořil výstavbu Suezského průplavu mezi Středozemním a Rudým mořem: vodní dílo, které má epochální význam pro světovou mořeplavbu, vybudovala na území Osmanské říše v letech 1858 1869 francouzská soukromá společnost vedená Ferdinandem de Lessepsem (1805 1894). Napoleon III. také podnítil velkolepou přestavbu Paříže na moderní, urbanisticky promyšlené, multifunkční velkoměsto (celý projekt byl ovšem dokončen až na počátku 20. století). d) Rakousko a České země 1. František I. a Ferdinand I. (V.) V 1835 zemřel císař František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand I. (V.). Byl bezesporu nejtragičtější habsburskou postavou na trůně - trpěl těžkou slabomyslností. Do dějin vešel se soucitnou přezdívkou Dobrotivý a také jako poslední korunovaný český král (v 1836 v Praze). Fakticky místo něj v Rakousku vládl triumvirát kancléř Metternich, český zemský vlastenecký šlechtic hrabě Franz Anton Kolowrat Liebsteinsky a arcivévoda Ludvík Habsburský. 2. Svatováclavská petice V Čechách se odpůrci režimu scházeli po hospodách a v 1844 založili tajný klub, nazvaný Repeal, podle vzoru irského spolku usilujícího o odtržení Irska od Velké Británie. Repeal zahájil

novodobou českou tradici revolučních petic, když svolal na 11. března 1848 do pražských Svatováclavských lázní veřejné shromáždění, které tam schválilo písemný protest k císaři. Petice požadovala zrušení feudalismu, zajištění lidských práv a svobod, rovnoprávnost Čechů a Němců a dokonce i zviditelnění Českých zemí formou obnovení česko-rakouské personální unie. Konečnou redakcí petice byl pověřen zvolený Svatováclavský výbor, který se stal trvalým vrcholným orgánem české revoluce. 3. Revoluce ve Vídni a konec metternichovského absolutismu 13. března se obyvatelé Vídně odhodlali k pouličním protestním demonstracím, jež vyústily ve dvoudenní boje s vojskem. Síla povstalců, kteří si vytvořili ozbrojenou Národní gardu, vládou otřásla. Metternich uprchl do zahraničí a 15. března Ferdinand zrušil cenzuru, souhlasil s existencí Národních gard a slíbil svolat volený říšský sněm (tedy parlament), který by vypracoval ústavu. 20. března se své práce ujala císařem jmenovaná pětičlenná vláda, jež se měla podílet na řízení státu. Tvořili ji pouze šlechtici, kromě předsedy hraběte Kolowrata samí Němci. Ale vzrušený vnitropolitický vývoj způsobil, že do listopadu se vystřídaly celkem 3 vlády pod 5 předsedy. 22. března čeští zástupci předali císaři petici a ten nazítří odpověděl Kabinetním listem, v němž odkázal na svá opatření z minulého týdne a připojil několik neurčitých slibů. Rozčarovaní Češi byli za deset dnů zpátky s novou peticí a Ferdinand novým Kabinetním listem zrovnoprávnil pro České země češtinu s němčinou a slíbil volby do českého zemského sněmu. Na začátku dubna se v revoluční Vídni sešli zástupci slovanských národů monarchie a dohodli se na svolání Slovanského sjezdu do Prahy. Byli vedeni myšlenkou austroslavismu: chtěli přeměnit Rakouské císařství na demokratickou monarchii rovnoprávných národů, kde by Slované vzhledem ke své početnosti mohli při společném postupu přehlasovávat Němce. Zároveň v Praze začaly vycházet první české politické noviny, Národní noviny (především Havlíček) a Svatováclavský výbor se přejmenoval na Národní výbor. Palacký svým otevřeným dopisem Hlas o připojení se Rakouska k zemi německé (Psaní do Frankfurtu) odmítl účast Čechů na německé revoluci. 4. První rakouská ústava (Pillersdorfova, duben 1848) Ferdinand vydal 1. rakouskou ústavu (hlavním autorem byl Franz von Pillersdorf, po Metternichově útěku nový první muž říše). Ústava povolovala parlament, ale volební systém by tam zaručil převahu šlechty. Nové vzedmutí lidové bouře ve Vídni vedlo ke květnovému odvolání této ústavy. 5. Další revoluční akce v Českých zemích Ještě v dubnu byl v Praze ustaven první český veřejný politický spolek, Lípa slovanská, jehož odbočky záhy vznikly po celé zemi. Češi vytvářeli též Národní gardy. 6. Slovanský sjezd v Praze a Červnové povstání (Svatodušní bouře) 2. června se v Praze sešlo 340 delegátů Slovanského sjezdu. Akce vypadala jako velký úspěch Palackého a jeho spolupracovníků, ale habsburská moc nezahálela. Vrchní vojenský velitel v Čechách, generál Alfred Kandidus Ferdinand kníže von Windischgrätz namířil na město děla a do ulic poslal vojenské hlídky. Napjatá atmosféra přerostla v Červnové povstání (Svatodušní bouře). Začalo 12. června po sbratřovací mši sloužené pod širým nebem na Koňském trhu (téhož roku pak přejmenovaném na Václavské náměstí). Průvod odcházejících účastníků se vydal kolem Windischgrätzova sídla v Celetné ulici u Prašné brány. Tam byl napaden vojskem a došlo k pouličním bojům, do nichž zasáhly také Národní gardy, takže se i střílelo a na Starém Městě povstalci přehradili ulice barikádami. Mezi povstaleckými vůdci byl i teprve osmnáctiletý Josef Václav Frič, pozdější známý novinář a spisovatel. Nešťastnou náhodou jeden z Čechů zastřelil Windischgrätzovu manželku Eleonoru. Rakouské vojsko bylo donuceno stáhnout se na levý břeh Vltavy, odkud však začalo (zejm. ze strání Petřína) dělostřelectvem bombardovat jádro města.

Uprostřed bojů se rozešel Slovanský sjezd (jediným jeho výsledkem byl Manifest sjezdu slovanského k národům evropejským). 17. června se vojsko vrátilo do města, rozmetalo barikády a povstalce rozehnalo (během celého povstání jich 43 zahynulo). V Praze byl vyhlášen stav obležení (po měsíci zrušen), mnoho vlastenců bylo zatčeno a Národní výbor zakázán a rozpuštěn. 7. Volby do ústavodárného říšského sněmu a zrušení feudalismu Situace však nebyla klidná ani ve Vídni a těžké problémy měla habsburská moc s Maďary, takže byla nucena přece jen uspořádat volby do ústavodárného říšského sněmu, který pak od července jednal ve Vídni (České země zastupovali Palacký, jeho zeť František Ladislav Rieger, Havlíček aj.). 7. září sněm zrušil feudalismus (za náhrady) a cechovní pořádky. Božena Němcová (4. část): Revoluční dny V r. 1845 byl Josef Němec povýšen do hodnosti komisaře finanční stráže, což však s sebou přineslo služební přeložení do Domažlic na západočeském Chodsku. Jednalo se o folklorně bohatý, výrazný region, jeden z mála v Českých zemích, kde české (nikoli německé) osídlení sahalo až k hranici. Božena Němcová zde načerpala velmi mnoho podnětů pro literární tvorbu: nešlo jen o lidovou slovesnost, ale také o povídky blízké literárnímu směru realismu, k jejichž psaní se obrátila v následujících letech. Na začátku roku 1848 vypukla v Evropě revoluční vlna, která v březnu dorazila také do Vídně a do Prahy. Cílem revoluce byla větší svobodapro neurozené (nešlechtické) obyvatelstvo Evropy. Ty národy, které žily pod mnohostranným (kulturním, politickým, ekonomickým) útlakem vládnoucích rodů (dynastií) z národů jiných, žádaly také národní rovnoprávnost. Mnoho lidového odporu se zvedlo proti rakouské dynastii Habsburků (již tehdy představoval císař Ferdinand I.), která v rámci své Rakouské říše vládla tvrdou rukou Čechům, Maďarům, Slovákům, Polákům, Slovincům, Chorvatům aj.), ale proti jejíž nedemokratické politice se nyní vzbouřili i Rakušané a obyvatelé států v Německu, kam habsburský vliv nepřímo též sahal. Česká revoluce byla soustředěna především do Prahy, kde se mezi jejími vůdci ocitlo mnoho z již zmíněných obrozenců. Revoluční shromáždění v pražských Svatováclavských lázních sestavilo petici k císaři žádající dodržování obecných lidských práv,rovnoprávnost pro Čechy v rámci Rakouské říše a zrušení feudalismu. Císař Ferdinand jmenoval vůbec první rakouskou vládu a nespokojencům v říši slíbil reformní nápravu, puzen obavami z postupu revoluce v mnoha zemích. Manželé Němcovi na Chodsku (to tam již bydleli ve Všerubech těsně u hranic), podobně jako mnoho jiných aktivistů po celém českém venkově, účinně šířili mezi obyvatelstvem zprávy o revolučních událostech a v bezpočtu diskusí objasňovali jejich smysl. Na začátku června se v Praze konal Slovanský sjezd (jednal na Žofíně), jehož se zúčastnili zástupci slovanských národů habsburské monarchie, aby se tu dohodli o společném postupu (takovému programu se začalo říkat austroslavismus). Prahu však obklíčila rakouská armáda, vedená vojenským velitelem v Čechách, rakouským knížetem Alfredem von Windischgrätz. Ve městě vypukly davové protestní nepokoje, během nichž byla zastřelena Windischgrätzova manželka Eleonore. Rakouské vojsko zaútočilo na Pražany, kteří se však téměř týden bránili na barikádách. Na pomoc Praze vyráželi dobrovolníci z různých částí Čech, byť šance dostat se do obleženého města byla nepatrná. Mezi těmito odvážlivci byla i Božena Němcová, která v přestrojení za chodskou selku oklamala rakouské stráže a s vltavskými lodníky pronikla do Prahy, aby tu podpořila své přátele. Po kapitulaci města se vrátila domů k rodině. Česká revoluce 1848 tedy skončila neúspěchem. Jedinou výraznou změnou, jíž revoluční lid Rakouské říše tehdy dosáhl, bylo zrušení feudalismu, vyhlášené císařem Ferdinandem v září 1848.

8. Nástup Františka Josefa I. na rakouský trůn Vídeňákům se všechny změny zdály příliš pomalé, a proto v říjnu rozpoutali novou vlnu povstání. Říšský sněm přerušil práci a císař Ferdinand I. uprchl na čas do Olomouce. Parlamentní jednání pokračovala od listopadu v kroměřížském zámku: jejich jediným cílem byla ústava. Zároveň císař jmenoval novou, stabilnější vládu: pod předsednictvím knížete Felixe Schwarzenberga vydržela až do 1852. Možnou konsolidaci poměrů spojovala s rázným zásahem proti revolucionářům na všech frontách. Prvním krokem byla prosincová Ferdinandova abdikace ve prospěch osmnáctiletého synovce, Františka Josefa I. Ten nebyl - na rozdíl od strýce - vázán žádnými přísliby reforem. Ferdinand pak dožil v Praze, kde zemřel v 1875 ve věku 82 let. 9. Druhá rakouská ústava (oktrojovaná, březen 1849) a rozehnání ústavodárného sněmu v Kroměříži 4. března vláda vydala - bez ohledu na kroměřížská jednání - 2. rakouskou ústavu, která ponechávala císaři velký podíl na zákonodárné i výkonné moci (neoficiálně ji nazývali ústavou oktrojovanou, tedy vnucenou). 7. dubna vojsko rozehnalo kroměřížský sněm. Slabou náplastí bylo vydání prozatímního obecního zákona, jenž zaváděl v obcích volby obecního představenstva. Havlíček byl v Praze souzen za svůj článek proti oktrojírce, ale česká porota jej jednomyslně osvobodila. 10. Májové spiknutí Zejména studenti z loňských barikád tajně organizovali povstání v Praze (Májové spiknutí), ale jeho vůdcové byli prozrazeni, zatčeni a posléze odsouzeni k vysokým trestům vězení: kromě Friče ( 18 let žaláře) i např. šestadvacetiletý Karel Sladkovský nebo o deset let starší Sabina. V Praze byl vyhlášen stav obležení: posloužil k obnovení cenzury a byl zrušen až v 1853. Politický útlak se ještě vystupňoval, když se 28. července 1849 ministrem vnitra stal šestatřicetiletý, aktivní Alexander Bach. V 1850 Havlíček zkusil vydávat v ústraní Kutné Hory politický list Slovan, ale o rok později se kvůli němu ocitl znovu před soudem. Porota jej opět osvobodila a to už bylo na rakouskou vládu příliš: policie Havlíčka zatkla a odvezla do vyhnanství v Brixenu v jižním Tyrolsku. 11. Nastolení bachovského (neo)absolutismu V 1851 František Josef I. vydal silvestrovské patenty, jimiž nastolil v Rakousku neoabsolutismus. Byla zrušena oktrojovaná ústava a ze změn uplynulých let podrženy jen dvě: náboženská svoboda a konec feudalismu. Podle muže, jenž měl nyní v éře mladého císaře hlavní slovo, se období po 1851 označuje jako Bachův (bachovský) absolutismus. Česká veřejná scéna se okamžitě proměnila - samozřejmě k horšímu. Lidé se vzdali veřejné činnosti a uzavřeli se do svého soukromí. Jen někteří (Palacký) se snažili prostřednictvím své odborné profese zaujímat stanoviska k dobové situaci. Májoví spiklenci byli sice amnestováni (omilostněni), ale zároveň přinuceni buď k naprosto nepolitické činnosti doma, nebo k emigraci. Sabina se dokonce stal udavačem tajné policie (pod krycím jménem Roman). V podmínkách nejpřísnější cenzury nešlo pomýšlet na angažované umění, ale už každý dobrý výtvor se nezáměrně stával politickým činem vzbuzujícím opatrnou naději: Erbenova sbírka upravené staré české mytologie Kytice z pověstí národních (1853) nebo rozsáhlá povídka Babička od Boženy Němcové (1855). Vláda si dala záležet, aby jí Havlíček, nemocný tuberkulozou, nezemřel pod rukama, a dovolila mu v 1855 návrat domů. Havlíček dožil v Praze a jeho pohřeb v 1856 se stal tichou vlasteneckou demonstrací více než 5 tisícovek statečných.

Božena Němcová (5. část): Čas psaných příběhů Společenský vývoj po násilném potlačení revoluce sledovalimanželé Němcovi již z polabského Nymburka, kam byl Josef ještě v létě 1848 vstřícně přeložen z drsného pohraničí a odkud bylo blízko do Prahy. Božena překonala stesk po lesnatých horách i jejich lidu a soustředila se na publicistickou tvorbu. Zařadila se do skupiny intelektuálů, kteří věnovali velkou pozornost příčinám českého revolučního neúspěchu. Zaměřili se na skutečnost, že revoluční síly v Českých zemích byly na jaře 1848 osudově málo početné: stranou byl ponechán venkov a naprosto nebyl využit potenciál ženské poloviny národa. Souhrnně řečeno, Češi byli neúspěšnými revolucionáři, protože nebyli dost dobrými občany. Božena Němcová zahájila své úsilí o nápravu v tomto směru článkem Hospodyně, na slovíčko, jímž se v listopadu 1848 obrátila na české ženy a vyzvala je, aby se zapojilydo veřejného úsilí za občanskou rovnost i sociální spravedlnost, přičemž neváhala se vysmát okázalému, ale myšlenkově prázdnému vlastenčení měšťanských paniček. Mezi novinami, které jí nabídly svůj prostor k publikování, vynikaly Národní noviny, které od dubna 1848 vydával Karel Havlíček a které sehrály roli názorové a osvětové platformy revoluce. V Nymburce Němcovi nakrátko zapadli do tamější měšťanské společnosti, ale brzy se s ní rozkmotřili: veřejně protestovali proti začlenění výuky v němčině do tamější obecné školy. V prosinci 1848 císař Ferdinand I. abdikoval z trůnu ve prospěch osmnáctiletého synovce Františka Josefa I. Nejvlivnějším členem rakouské (říšské) vlády se stal ministr spravedlnosti a pak vnitraalexander Bach. Především jeho působením byl během let 1849 1851 nastolen v Rakouské říši neoabsolutismus (absolutismus bez feudalismu; fakticky policejní stát s tvrdou cenzurou a se sledováním i existenčními postihy podezřelých osob; nazýván též Bachův/bachovský absolutismus). Počátkem tohoto represivního období se stala likvidace Havlíčkovy veřejné činnosti. Národní noviny byly zakázány (1850) a Havlíček se za svou autorskou a redakční činnost ocitl dvakrát před soudem: v r. 1849 v Praze a r. 1851 v Kutné Hoře. Porota jej však pokaždé osvobodila, a tak Alexandr Bach sáhl (bez soudního rozhodnutí) k policejnímu deportování Havlíčka do alpského Brixenu (dnes Bressanone v severní Itálii). Havlíček tam musel zůstat ve vyhnanství, zcela bez kontaktů s českou veřejností. Manželé Němcovi vstoupili do tohoto období sporem v Nymburce. Veřejně vystoupili proti snaze některých tamějších katolických kněží šířit zprávy o údajném zjevení Panny Marie v nedaleké vsi Mcely, a odvádět tak pozornost veřejnosti od aktuálního politického vývoje v zemi. Josef Němce pak byl r. 1850 přeložen za trest na podřadné služební místo do Liberce, v téměř zcela německém kraji. Božena musela své děti učit sama, protože v Liberci nebyla česká škola, slábly kontakty s obrozeneckou Prahou: tyto styky jim zprostředkovával mj. Petr Mužák, mladý středoškolský profesor z Prahy, který se na prázdniny vracíval na Liberecko

do své rodné vsi Světlá pod Ještědem v enklávě českého osídlení uprostřed jinak německé oblasti. V r. 1850 zemřel Boženin otec Johann Pankl. Josef Němec z existenčních důvodů přijal od r. 1851 místo finančního komisaře v severomaďarském Miskolci v Uhrách a vzápětí byl povýšen na vrchního komisaře v Balassagyarmatu přímo u maďarsko-slovenských hranic. Božena Němcová se s dětmi přestěhovala do Prahy. Manželství na dálku zprvu fungovalo, využívajíc výhod tehdy nové železniční dopravy. Božena jezdila (také s dětmi) vždy v létě za Josefem do Uher a Josef se vracíval za rodinou v zimě. Svých cest do Uher využívala Božena k návštěvám Slovenska: seznámila se tu s některými významnými literáty (zejména s básníkem Samo Chalupkou) a pustila se do sbírání slovenských pohádek a pověstí. Němcův plat však na rozdvojenou domácnost ani na cesty nestačil. Božena se rozhodla, že se bude živit literární prací, ovšem spisovatelské honoráře byly v tehdejší (předmediální) době nízké, takže byla nucena žít velmi skromně (často ve skutečné chudobě) a nevyhnula se dluhům. Boženu navíc vyčerpávaly stále častější zdravotní problémy, způsobené namáhavým životem i v předchozích letech. Mnoho energie ovšem věnovala osvětové práci mezi ženami. Jako publicistka si vytvořila nový okruh přátel: byla charismatickou osobností a i ve společenském styku výtečnou, bezprostřední vypravěčkou. Stala se velkým vzorem pro začínající autorky: v první řadě pro sestry Johannu a Sofii Rottovy, jejichž domácím učitelem byl Petr Mužák, jenž je s Němcovou seznámil (s Johannou se r. 1852 oženil a ona začala psát pod uměleckým pseudonymem Karolina Světlá). Němcová se stala idolem mnoha začínajících spisovatelů stejného nebo mladšího věku: s několika z nich se postupně velmi sblížila (také intimně), avšak narážela u nich na nepochopení ženy v roli samostatné, tvůrčí a veřejně činné osobnosti. V r. 1853 rakouská státní politika přitvrdila natolik, že sáhla k postihu manželů Němcových za jejich dávnou aktivitu v revolučních letech. Josefovi byl drasticky snížen plat a jeho i Boženu začala sledovat tajná policie, která jim také kontrolovala (případně i zadržovala) korespondenci. V říjnu 1853 zemřel prvorozený syn Němcových Hynek na plicní nemoc tuberkulózu. Božena Němcová se ocitla v nejtěžším období svého života. Východisko našla v intenzivní beletristické tvorbě. Na konci r. 1853 se pustila se do psaní knihy Babička o svém dětství s babičkou Magdalenou v Ratibořicích, čímž zároveň zahájila literárně nejplodnější období svého života, když v letech 1853 1859 napsala drtivou většinu svých děl pro dospělé: Pomněnku šlechetné duše, Sestry, Babičku, Divou Báru, Karlu, Chudé lidi, V zámku a podzámčí, Pohorskou vesnici, Dobrého člověka, Chyži pod horami, Pana učitele. Božena Němcová se obrátila k realistické tvůrčí metodě, kterou ovšem doplňovala a obohacovala především romantizujícími rysy, jež jí byly blízké díky četbě již od let dospívání. Do české literatury přinesla důkladnou charakteristiku prostředí a lidských typů (obojí založila na vlastních pozorovacích i prožitých zkušenostech). Zaměřuje se na postavy, které kráčejí proti proudu obecných zvyklostí, často podřízených vnějšímu zdání či krátkodechému prospěchu. V centru její pozornosti jsou především vnitřně silné ženy. Všímá si vztahů mezi společenským postavením a mravností. Vidí, že sobecký hmotný přepych vzdaluje od podstaty dobrého života, jemuž jsou nejblíže obyčejní lidé vzácných povah. Z toho vyplývá, že cesta ke společenské