ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 1 ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 2 ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE 1.) jeden z nejstarších vědních oborů vznik v antice z FILOZOFIE (Eratosthénes) 2.) název z rečtiny: geos země graféi (grafos) psát 3.) geografie zahrnovala téměř všechny poznatky člověka o okolním prostředí 4.) renesance vyčlenění přírodních a společensko vědních oborů 5.) vývoj činností geografie: a) popis okolního světa b) vysvětllování příčin, jevů a procesů vztahy c) předvídání vývoje jevů a procesů Definice geografie: Geografie je systém přírodních, společenských a technických věd studujících přírodní a socioekonomické teritoriální komplexy krajinné sféry, jejich složky a jejich vzájemné vztahy v prostoru a čase. (Demek, 1980) Geografie je věda zkoumající stav, vývoj a příčiny změn krajinné sféry. Postavení geografie v soustavě věd Technické vědy Přírodní vědy G Společenské a humanitní vědy Objekt a předmět studia geografie OBJEKT krajinná sféra = soubor geosfér, které jsou navzájem spojeny vazbami ve složitý systém Geosféry: litosféra, troposféra, hydrosféra, pedosféra, biosféra, sociální a ekonomická sféra Krajina výřez z krajinné sféry (př. nížinná, horská, zemědělská, sopečná, ) PŘEDMĚT prostorové vztahy přírody a společnosti Hlediska studia geografie a) prostorové hledisko lokální, regionální, kontinentální a globální b) syntetické hledisko sjednocení vzathů a výsledků různých vědních oborů STRUKTURA GEOGRAFIE (podle předmětu studia geografie) I. FYZICKÁ GEOGRAFIE vysvětlování přírodních tvarů, struktur a jevů ve FGS nauky: geomorfologie klimatologie hydrologie biogeografie pedogeografie glaciologie geokryologie oceánografie vědy o komplexech FGS (obecná FG, paleografie) II. SOCIÁLNÍ GEOGRAFIE studium populací, územním rozložením kulturních, sociálních a vzdělanostních struktur, organizací a typy hospodaření nauky: geografie obyvatelstva g. sídel g. průmyslu g. zemědělství g. dopravy g. služeb g. cestovního ruchu III. Kartografie, Planetární geografie vědy o komplexech SES (obecná SEG, historická geografie) IV. skupina věd o komplexech zákonitostí v krajinné sféře ( lékařská geografie, vojenská geografie, ) V. vědy o Regionálních komplexech se specifickými zákonitostmi Regionální geografie Politická geografie (řadí se i do systému sociální geografie)
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 3 ZÁKLADY HISTORICKÉ GEOGRAFIE Do obrysové mapky zakreslete nejdůležitější objevy a plavby:
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 4 PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 1. Sluneční soustava, nebeská mechanika Vznik a vývoj sluneční soustavy Současný pohled na stavbu sluneční soustavy se velmi liší od starověkých představ i od představ Koperníka. ARISTOTELES-4.st.př.n.l. přijal geocentrický (zeměstředný) systém ARISTARCHOS-ve 3.st.př.n.l. vytvořil heliocentrický (sluncestředný) model vesmíru M.KOPERNÍK-formování správného heliocentrického systému, Země obíhá kolem Slunce, planety se pohybují po kružnicích T.BRAHE J.KEPLER-heliocentrický systém, planety se pohybují po elipsách kolem Slunce Hypotézy vzniku sluneční soustavy: Teorie I. Kanta Nebulární (mlhovinová) hypotéza Teorie katastrofická Uvolnění značného množství hmoty Slunce bez vnějšího zásahu Gravitační smršťování VZNIK SLUNEČNÍ SOUSTAVY: Vznik před 4,7 mld let ze smršťujícího se oblaku plynu a prachu, smrštila se do disku, uvnitř disku rostla hustota, tím docházelo k pohlcování infračerveného záření, zvyšovala se teplota, uprostřed dosáhla 2000 K vypařování prachových částic. Při následném ochlazování se v rotující mlhovině tvořila pevná zrna (chem. složení závislé na vzdálenosti od Slunce, proces kondenzace látek závisí na teplotě), docházelo tak k chemické diferenciaci látek. V centrální části se formoval zárodek Slunce, zárodky budoucích planet-protoplanet. Vlivem gravitace srážky protoplanet, formování prvotní atmosféry. Do sluneční soustavy patří všechna tělesa, která se pohybují v gravitačním poli Slunce po kuželosečkách a vykonávají alespoň jeden úplný oběh kolem Slunce:Slunce, planety, měsíce planet, planetky, komety, meteoroidy, meziplanetární plyn a prach. Nebeská mechanika: = studium pohybů nebeských těles, které na sebe působí v souladu s Newtonovým gravitačním zákonem. Vzdálenost ve vesmíru se měří pomocí rychlosti světla (300 000 km/s). Při měření se používá jednotka světelný rok. Jeden světelný rok je vzdálenost, kterou urazí sluneční paprsek za jeden rok ( asi 9 460 000 000 km). Vesmírné objekty Sluneční soustavy: Hvězdy jsou obrovská kulatá tělesa, která jsou vytvořená z plynů (plazma-helium, neon, ). Uvnitř každé žhavé plynné koule dochází k termojaderným reakcím, které způsobují, že hvězda vysílá světelné, tepelní ultrafialové záření. Díky těmto reakcím mají hvězdy ohromnou teplotu a vlastní světlo. Hvězda má velkou životnost Hvězdy vytvářejí seskupení, kterým říkáme galaxie. Hvězdy drží v galaxiích pohromadě díky gravitační síle. Rozlišujte galaxie a Glalaxie. Komet (monetární jádra) je velké množství. Velikostí se komety podobají planetkám. Kometa se skládá z jádra. Jádro komety je tvořeno zmrzlou vodou, plynem a prachem. Járo není moc velké. Když se kometa přiblíží ke Slunci, začne tát a vzniká koma. Plyn a prach vytvoří plynoprachový obal. Na koma působí sluneční vítr, který vytváří kometě ohon = chvost. Ohon je vždy odvrácen od Slunce. Kometa má také vodíkové halo, které je tvořeno z vodíku a tvoří se kolem hlavy komety. Nákres: Meteoroidy jsou úlomky velkých vesmírných těles. Meteorit je také zbytek meteoroidu, který na Zem dopadne. Meteor je zbytek meteoroidu, který nedopadne na Zem, protože shoří. Meziplanetární hmota je plazma, která je tvořená drobným prachovým a plynným materiálem. Planety jsou po Slunci největší tělesa ve Sluneční soustavě. V naší Sluneční soustavě zatím známe devět planet. Astronomové pojmenovali většinu planet podle bohů z řecké a římské mytologie. Latinská jména bohů vybírali tak, aby se hodila k vzhledu planet ( př. okřídlený bůh=merkur, bohyně lásky=venuše, bůh podsvětí=pluto a bůh války=mars). Tyto planety dělíme podle toho, z čeho jsou složeny. Dělíme je na:
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 5 a) planety zemského typu, nebo tzv. terestrické, které jsou tvořeny z pevných hornin. Mají malou hmotnost a malý rozměr, ale velkou hustotu. V jejich vrstvě můžeme rozlišit tři vrstvy: kůru, plášť a jádro. Všechny planety (kromě Venuše) mají magnetické pole. Počasí na těchto planetách je závislé na Slunci. Doba oběhu okolo vlastní osy se dělí na den a noc. Také zde můžeme rozlišit roční období. Patří sem planety, které jsou nejblíže Slunci: Merkur, Venuše, Země a Mars. b) obří plynové planety, které jsou tvořeny hlavně z lehkých prvků. Mají velké rozměry a velkou hmotnost, ale malou hustotu. Mají také svou atmosféru, u které je těžké určit, kde začíná a kde končí, protože je hustá a mohutná. Mají velmi vekou rychlost rotace kolem vlastní osy. K těmto planetám proniká sluneční záření jen slabě, ale ony mají vlastní zdroj tepla. Každá z těchto planet je obklopena prstenci drobných kosmických těles. Všechny plynné planety mají velký počet měsíců. Do této skupiny se řadí: Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Doplňte informace o jednotlivých planetách z filmu. Merkur:. Venuše:. Země:.. Mars:. Jupiter:.. Saturn: Uran:. Neptun: Pluto: SLUNCE 1. vzdálenost od Země je 149,6 milionů km = astronomická jednotka (AU) 2. žhavá plynná koule, 99,8% hmotnosti sluneční soustavy 3. objekty obíhají v gravitačním poli Slunce 4. žhavé jádro termonukleární reakce (vodík se spaluje na He proton protonový řetězec): zářivá E se uvolňuje jako krátkovlnné elektromagnetické záření gama 5. Množství zářivé energie, které dopadá na horní hranici atmosféry solární konstanta (1354 W. m -2 ) 6. vrstvy Slunce: fotosféra, korona, 7. sluneční vítr Nákres a popis: MĚSÍC přirozená družice Země
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 6 přirozená družice Země Neil Armstrong, Edwin Aldrin povrch tvořen krátery moře má se Zemí vázanou rotaci přivrací se stále stejnou částí svého povrchu po hvězdné sféře se pohybuje se pohybuje pomaleji než hvězdy nebo Slunce změny polohy vzájemného postavení Slunce, Země a Měsíce tím vznikají měsíční fáze obíhá se Zemí kolem BARYCENTRA slapové jevy Nákres a popis měsíčních fází: Práce s internetem, mapou hvězdné oblohy 1. Měsíce planet jsou často nazývány podle bájných starověkých zvířat či bohů. Kým byli: (www.planety.astro.cz) a) Phobos - b) Deimos - c) Europa - d) Titan - e) Ganymedes - 2. Několikrát můžeme během roku pozorovat na obloze meteorické roje, kdy lze během hodiny spatřit na obloze až několi desítek meteorů. Doplňte chybějící údaje v tabulce. ROJ MAXIMUM (datum) MAXIMÁLNÍ FREKVENCE (za hodinu) KVADRANTIDY PERSEIDY ORIONIDY LEONIDY GEMINIDY 3. Na mapě hvězdné oblohy nebo na internetu vyhledejte tři souhvězdí viditelná z našeho území. a) na jaře - b) v létě - c) na podzim - d) v zimě -
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 7 2. TVAR A ROZMĚRY ZEMĚ, DŮKAZY A DŮSLEDKY Erastothenes z Kyrény-3.st. př.n.l. úhlová metoda měření, založena na stanovení vzdálenosti s dvou míst na stejném poledníku, které odpovídá na zemské kouli středový úhel α. s/o = α/360 obvod Země o = s. 360º / α Severní polokoule Jižní polokoule Oceány 70,8% 61 81 Pevniny 29,2% 39 19 důsledky pro klima (hlavně na jižní pol.) Průměrná nad. výška pevniny 875 m (prům. Evropa 300 m, Antarktida 2040m) Nejvyšší místo 8848m Ču-mu-lang-ma Nejnižší místo na pevnině -400 m Mrtvé moře Prům. nad. výška oceánů 3704 m Max. hloubka Mariánský příkop 11 034m Zjednodušení zemského povrchu Geoid-nepravidelné těleso, které je vůči atmosféře omezeno prům. hladinou oceánu, myšleně podsunutá i pod kontinenty, aby na každém povrchu platilo, že elipsoid je kolmý na směr tíhové síly. Geid lze nahradit zemským nebo referenčním elipsoidem. Elipsoid: Rotační vznikne rotací elipsy kolem vedlejší poloosy Referenční je vložen do geoidu vhodněji s tím, že nemusí vzhledem ke geoidu splňovat 3 podmínky zem. elipsoidu, ale pouze 1- vedlejší poloosa musí být rovnoběžná s osou zemské rotace; dobře vystihuje určitou část geoidu na úkor nepřesnosti ne jiných částech-různé elipsoidy na různé části Země. Referenční elipsoidy: Besselův 1841, stanovený z 10 různých stupňových měření Hayfordův 1909, na základě měření v USA, dobře vystihuje S.Ameriku, střední Evropu už moc ne, snaha přijmout za mezinárodní (u nás ne) Krasovského 1936-dobře vystihoval Evropu, Asii a S. Ameriku, vytvořen po nahrazení B. elipsoidu (nevhodné pro Rusko), přijat v 50.letech Referenční koule Pro úvahy nevyžadují velkou přesnost nebo pro takové, které počítají s planetou jako celkem. ZEMĚPISNÉ SOUŘADNICE Zeměpisná šířka ϕ - je úhel mezi rovinou rovníku a normálou v daném bodě na Zemi 1) 0 90 s.š. a j.š. 2) 0 z.š. = rovník 3) 90 s.š.= SP; 90 j.š.= JP 23,5 s.š. a 23,5 j.š 4) O = 2πrz.cos ϕ 5) rovnoběžky Nákres: Zeměpisná délka λ - je úhel mezi základním (Greenwichským) a místním poledníkem 1) 0 180 v.d. 0 180 z.d. 2) 0 z.d. = Greenwichský p. 180 z.d. = datová mez 3) poledníky Nákres:
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 8 3. POHYBY ZEMĚ 1. Rotační pohyb pohyb Země okolo osy 2. Revoluční pohyb pohyb Země okolo Slunce 3. Precese pohyb osy zemského tělesa, na které vnější síla (gravitační síla M a S), opisuje tvar kužele 4. Nutace drobné kolísání pólu kolem střední polohy presesního pohybu 5. Oběh Země s Měsícem kolem barycentra 3.1 Rotační pohy Země a) Země se otáčí kolem své osy od západu k východu. b) Jedno otočení Země kolem své osy = perioda rotace T neboli siderický den = hvězdný den (trvá 23 h 56 min 4,1s). Rozšířující učivo pro seminář Při rotaci má každý bod zemského povrchu za dobu jedné otáčky T určitou obvodovou rychlost v oϕ : v οϕ =2πr ϕ / T = 2πr z cos ϕ / T (s rostoucí vzdáleností od osy rotace se obvodová rychlost zvětšuje). Všechny body zemského povrchu mají při rotaci v každém okamžiku stejnou úhlovou rychlost ω Z: ϖ Z = 2π/T = 7,292 115 08. 10-5 s -1 Rotace je příčinou vzniku odstředivé síly F s, která každému bodu uděluje odstředivé zrychlení a s působící ve směry kolmém od rotační osy, největší je na rovníku, nulové na pólech. c) Coriolisova síla uchylující síla zemská rotace, které stáčí pohybující se objekty na sev. polokouli vpravo a na již. polokouli vlevo (vzdušné proudění, mořské proudy, balistické střely, poledníkový tok řek) Důsledky zemské rotace: Vychylování pohybujících se objektů Vlivem působení Coriolisovy síly každý pohybující se objekt je vychylován na severní polokouli doprava, na jižní doleva od směru původního pohybu. C.s. na rovníku má malé hodnoty, proto zde nevznikají tropické cyklóny, z nejvýraznějších projevů jejího působení jsou pasáty. Ovlivňuje i stáčení mořských proudů (směr je odchýlen od převládajícího směru větru asi o 45 a centra proudů se posunují k západním okrajům oceánu). Důsledkem je i asymetrie říčních koryt (Baerův zákon: pravé břehy řek na severní polokouli jsou za stejných podmínek strmější než levé břehy). Střídání dne a noci Slapové jevy Slapová vlna, vyvolaná gravitačním působením Měsíce a Slunce, oběhne za den v důsledku rotace celou zeměkouli. Zdánlivý pohyb nebeské sféry Všechna vesmírná tělesa zdánlivě obíhají po světových rovnoběžkách kolem světové osy, pak pozorujeme východy, západy, kulminace vesmírných těles, každé místo na Zemi má svůj místní čas (pásmový čas). Tvar Země Odstředivá síla způsobila nahromadění hmoty v oblasti rovníku a tím zploštění Země v oblasti pólů, díky dlouhodobému zpomalování rychlosti zemské rotace se projevuje tendence zmenšování pólového zploštění Země a přechod Země od elipsoidního tvaru ke kulovému. 3.2 Oběh Země kolem Slunce, důkazy a důsledky Oběh Země je určován: 1. Přitažlivostí Slunce 2. Konstantním momentem hybnosti Země vzhledem ke Slunci Oběh Země na oběžné dráze kolem Slunce lze popsat pomocí Keplerových zákonů. Země se pohybuje po eliptické dráze s malou výstředností (e = 0,016 72), v jejímž ohnisku leží Slunce (1.zákon) Na této dráze se dostává jednou Slunci nejblíže (přísluní) na vzdálenost 147.10 9 m a jednou nejdále (odsluní) asi 152.10 9 m. Střední vzdálenost Země-Slunce je 1 AU = 149,6. 10 9 m Z druhého Kepl. zákona plyne, že pohyb Země na oběžné dráze je nerovnoměrný. Země se Pohybuje nejrychleji v přísluní (v = 30,27. 10 3 m.s -1) ), nejpomaleji v odsluní (v = 29,27. 10 3 m. s -1 ). V přísluní je Země začátkem ledna, v odsluní začátkem července. Zdánlivý roční pohyb Slunce se promítá na nebeskou sféru do pomyslné kružnice-ekliptiky
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 9 Nákres: DŮSLEDKY OBĚHU ZEMĚ KOLEM SLUNCE 1) Střídaní ročních období 2) Délka dnů a noci na Zemi 3) Klimatické (teplotní) pásy Země Tropický pás Mírné pásy severní a jižní polokoule Polární pásy severní a jižní polokoule 4) Perioda oběhu Země kolem Slunce jako základ kalendáře Rok jako perioda oběhu Země kolem Slunce základem pro sestavení kalendáře
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 10 Výška Slunce nad obzorem h = 90 - φ +/- δ δ úhlová vzdálenost ekliptiky (kružnice na nebeské sféře, do níž se promítá zdánlivý pohyb Slunce) od světového rovníku ( u Slunce + 23,5 až - 23,5 ) Výpočty:
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 11 4. POSTAVENÍ ZEMĚ, MĚSÍCE A SLUNCE Nákres: a) zamtnění Slunce b) zatmění Měsíce SLAPOVÉ JEVY periodické tvarové deformace vznikající vzájemným gravitačním jednotlivých těles sluneční soustavy na planety a měsíce gravitační působení Měsíce a Slunce hromadění hmot příliv x úbytek hmot odliv slapy mořské (dmutí), zemské kůry, atmosféry příčina vzniku: pohyb Země kolem barycentra slapové působení Slunce je asi 2x menší než slapové působení Měsíce za 1 lunární den (24 h 50 min.) jsou 2 přílivy a 2 odlivy příliv skočný a hluchý Vliv FGS podmínek na mořské dmutí 1.) morfologie pobřeží výška přílivu, př. záliv Fundy (Kanada) 15 20 m x pobřeží Nového Skotska 1 3 m 2.) watty = přílivové plošiny (Nizozemí, Dánsko) 3.) průnik do vnitrozemí námořní doprava, př. Amazonka, sv. Vavřince, Temže 4.) využití: přílivové elektrárny (Francie, Kanada, Velká Británie aj.) Poznámky a nákres:
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 12 ROZŠIŘUJÍCÍ UČIVO PRO SEMINÁŘ MECHANISMUS MOŘSKÉHO DMUTÍ pozn. Z=Země, M=Měsíc, S=Slunce -periodické tvarové deformace -na Z je vyvolávají gravitační působení Měsíce a Slunce -dochází ke zdvihu a nahromadění částic Z = příliv, v jiných částech k jejich poklesu a úbytku = odliv -podle prostředí projevu slapy mořské (mořské dmutí), slapy zemské kůry a slapy atmosféry Příčiny vzniku: 1) Pohyb Země kolem těžiště soustavy Z-Měsíc - těžiště (barycentrum) leží ve spojnici Z-M (asi 1700 km pod z. povrchem) - při otáčení každý bod na Z opisuje kružnici, přičemž vzniká odstředivá síla. Její pole není osově symetrické a neroste se vzdáleností od osy otáčení tato síla je všude stejně velká (působí proti gravitační síle M a je jí rovna ve středu Z). 2) Slapové působení Měsíce - na celé Z působí odstředivá síla soustavy Z-M, která je všude stejně velká a stejně orientovaná; působí proti gravitační síle Měsíce - ve středu Z platí F o = F M - gravitační zrychlení v bodě Z (zenit M) bude větší než ve středu Z (S) a to je větší než v bodě N (nadir M) - vektorové výslednice v bodech Z a N ukazují, že zde vznikají 2 vzdutí vodní hladiny. Slapový účinek je v těchto místech stejný, ale opačně orientovaný příliv tedy nastane v bodě Z (strana přivrácená k M) i v bodě N (strana odvrácená k M). - zrychlení má 2 složky normálová s. (působí v daném místě proti směru tíhové síly) a tečná s. (způsobuje pohyb částice po zemském povrchu) pokud by byla Země pokryta souvislou vrstvou vody, vlivem tečné složky by Z měla tvar přílivového elipsoidu (velká poloosa směrem k M) gravitační síla Měsíce N S Z odstředivá síla plynoucí z oběhu Země kolem barycentra jejich výslednice elipsoid P P 3) Slapové působení Slunce - působení je 2x menší než u M (má pouze pozměňující vliv na průběh, intenzitu a dobu výskytu dmutí vyvolaného M)
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 13 Slapy hydrosféry - projevují se periodickým střídáním zdvihu (příliv) a poklesu (odliv) vodní hladiny 1 2 střední hladina moře (SUM) 3 4 nula hlubin (0H) 1 vysoká velká voda (VVV) 2 nízká velká voda (NVV) 3 vysoká malá voda (VMV) 4 nízká malá voda (NMV) - nejvyšší úroveň hladiny, dosažená za určitou periodu = velká voda, nejnižší úroveň = malá voda - jsou-li za den pozorovány 2 velké (2 malé) vody, označují se jako vysoká a nízká velká (malá) voda - jejich vzdálenost od výchozí úrovně (0H) jsou dány výškami vysoké a nízké velké vody (na obr. č 1 a 2) a vysoké a nízké malé vody (č. 3 a 4) - denní nerovnost velkých a malých vod = rozdíl mezi výškou VVV a NVV a rozdíl mezi výškou VMV a NMV (červené šipky) - poloha úrovně přílivu vzhledem k nule hlubin je výška přílivu - výška velké nebo malé vody nad SUM amplituda přílivu - časový interval mezi okamžikem kulminace Měsíce v daném místě a okamžikem maxima nejbližší velké vody interval dmutí Mechanismus mořského dmutí Sledujeme bod A zemského povrchu, v němž je ve výchozím okamžiku M v horní kulminaci. Bod A se při rotaci dostane do původní polohy za hvězdný den. Za tuto dobu se M na oběžné dráze kolem Z posune o určitý úhel α, tj. o tento úhel se musí pootočit i bod A, aby nastala opět horní kulminace M. O tento úhel se pootočí i přílivový elipsoid. Doba mezi dvěma souhlasnými kulminacemi M je lunární měsíc (24 h 50 min). Vodní masy vykonávají denní rotaci spolu s pevnou Z a současně neustále zachovávají tvar přílivového elipsoidu. Úplný cyklus kolísání vodní hladiny se opakuje s periodou 24 h 50 minut. V bodě A se tak za lunární den vystřídá dvakrát příliv a dvakrát odliv (půldenní dmutí) s periodou 12 h 25 min. Nestejná délka lunárního a hvězdného dne způsobuje časový posun doby přílivu a odlivu v daném místě (asi po 7 dnech se příliv dostavuje v tu hodinu, v níž byl dříve odliv
ÚVOD DO STUDIA GEOGRAFIE, PLANETÁRNÍ GEOGRAFIE 14 5. ČASOVÁ PÁSMA 360 : 24 = 15 (úhlová rychlost) Greenwichský poledník 0 první pásmo: 7,5 z.d. 7,5 v.d. (světový čas), 15 v.d. středoevropský čas na V 1 hodinu přičteme na Z odečteme nejsou lineární, záleží na průběhu hranic místní čas: 1 = 4 minuty datová mez: 180 oceánem, přes ostrovy nejde, vyhýbá se jim z V Z píšeme stejné datum (pondělí pondělí) z Z V jeden den vynecháme (změna o půlnoci) - (pondělí středa)