KCP/7/2003. K porušení povinností při povinné nabídce převzetí

KCP/7/2003 K porušení povinností při povinné nabídce převzetí Pokud znalecký posudek vykazuje závažné vady, není způsobilý doložit přiměřenost ceny při nabídce převzetí a Komise je oprávněna z tohoto důvodu nabídku převzetí zakázat. Oznamovací povinnost vůči Komisi a orgánům cílové společnosti při vzniku povinnosti učinit nabídku převzetí je vázána na samotný vznik povinnosti a nikoliv až na rozhodnutí představenstva, které o nabídce rozhodne. Povinnost oznámit vznik povinnosti učinit nabídku převzetí nelze nahradit oznámením o překročení určitého podílu na hlasovacích právech podle 183d obchodního zákoníku. Podstatným porušením povinností při nabídce převzetí ve smyslu 183g odst. 2 je takové jednání, v jehož důsledku byl vážně ohrožen nebo dokonce zmařen smysl právní úpravy nabídek převzetí spočívající v ochraně akcionářů; je-li porušení včas napraveno, nejde o podstatné porušení pro účely výkonu hlasovacích práv. K doručování ve správním řízení. Z rozhodnutí orgánu prvního stupně Dne 30. 4. 2001 nabyl účastník řízení podíl na hlasovacích právech spojených s registrovanými akciemi společnosti X. v rozsahu 75,40 % s tím, že jedná ve shodě s dalšími akcionáři společnosti X. Ke stejnému dni nabyl účastník řízení podíl na hlasovacích právech spojených s registrovanými akciemi společnosti Y. v rozsahu 78,59 % s tím, že jedná opět ve shodě s dalšími osobami. Nabytí obou podílů oznámil účastník řízení Komisi dne v zákonem stanovené lhůtě ve smyslu 183d obchodního zákoníku. Podle 183b odst. 1 obchodního zákoníku vzniká osobě, jejíž podíl na hlasovacích právech dosáhne nebo překročí hranici tří čtvrtin hlasovacích práv, povinnost učinit nabídku převzetí všem majitelům účastnických cenných papírů cílové společnosti. Tato povinnost vzniká dnem, který následuje po dnu, kdy akcionář uvedený podíl získal nebo překročil. Podle ustanovení 183b odst. 12 vzniká tato povinnost všem osobám jednajícím ve shodě. V daném případě tedy dne 1. 5. 2001 vznikla účastníku řízení a všem osobám jednajícím ve shodě povinnost učinit nabídku převzetí akcií společností X. a Y. Podle 183e odst. 3 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 12. 2001 je navrhovatel povinen písemně oznámit Komisi bez zbytečného odkladu vznik povinnosti učinit nabídku převzetí. Pojem bez zbytečného odkladu se v právní praxi vykládá podle objektivní možnosti plnění stanovené povinnosti, jinak podle ustálené soudní judikatury se dobou bez zbytečného odkladu rozumí doba sedmi dnů. Jak plyne z dikce ustanovení 183e odst. 3 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 12. 2001, oznamovací povinnost je zde vázána na samotný vznik povinnosti učinit nabídku převzetí a nikoliv na rozhodnutí představenstva, jak dovozuje účastník řízení. Oznámení výsledku jednání představenstva, které zasedalo 22 dní po vzniku povinnosti, je tak podle názoru Komise v tomto případě nerelevantní. Účastník řízení doručil Komisi oznámení o vzniku povinnosti učinit nabídku převzetí všem majitelům účastnických cenných papírů

společností X. a Y. dne 30. 5. 2001. Podle názoru Komise nelze oznámení po uplynutí téměř jednoho měsíce po vzniku povinnosti považovat za oznámení bez zbytečného odkladu. Účastník řízení namítá, že se Komise se o vzniku povinnosti učinit nabídku převzetí dověděla již dne 3. 5. 2001, kdy účastník řízení vůči Komisi splnil oznamovací povinnost. Je nesporné, že z oznámení podílu na hlasovacích právech lze v některých případech poměrně spolehlivě dovodit vznik povinnosti učinit nabídku převzetí. Povinnost oznámit Komisi zvlášť vznik povinnosti učinit nabídku převzetí však zakotvil zákonodárce v ustanovení 183e odst. 3 proto, že oznámením dává navrhovatel Komisi jako orgánu dozoru nad procesem nabídky převzetí výslovně najevo, že o své povinnosti ví a zná také podmínky, za kterých je povinen nabídku převzetí učinit. V tomto ohledu považuje Komise uvedenou povinnost formálně oznámit vznik povinnosti za nezastupitelnou, kterou nemůže suplovat prosté oznámení podílu na hlasovacích právech. Komise má tak za prokázané, že účastník řízení neoznámil vznik povinnosti učinit nabídku převzetí bez zbytečného odkladu. Podle 183a odst. 11 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 12. 2001 je navrhovatel povinen neprodleně oznámit představenstvu a dozorčí radě cílové společnosti, že jeho orgány přijaly rozhodnutí učinit nabídku převzetí, a jde-li o povinnou nabídku převzetí, i důvody, pro které musí nabídku převzetí učinit. Po schválení příslušnými orgány navrhovatele má povinnost doručit představenstvu a dozorčí radě cílové společnosti návrh nabídky převzetí s údaji podle odst. 4 téhož ustanovení. Účelem ustanovení 183a odst. 11 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 12. 2001 je naplnění požadavku informovanosti orgánů cílové společnosti o tom, že někdo učiní nabídku převzetí ve vztahu k jejím cenným papírům (ať povinnou nebo dobrovolnou). Okamžik oznámení této skutečnosti cílové společnosti je významný zejména proto, že po tomto oznámení vzniká členům představenstva a dozorčí rady cílové společnosti řada povinností uvedených v 183a odst. 11 obchodního zákoníku Podle zjištění Komise je účastník řízení personálně propojen s oběma cílovými společnostmi, neboť ve statutárních orgánech všech tří společností působí stejné osoby. Vzhledem k tomu zastává Komise názor, že představenstvo společností X. a Y. se o vzniku povinnosti dozvědělo ve stejný okamžik, kdy se to dozvěděl účastník řízení, tj. nejpozději dne 3. 5. 2001. Dne 11. 6. 2001 předložil účastník řízení Komisi žádost o souhlas s obsahem nabídky převzetí akcií obou cílových společností podle 183e odst. 7 obchodního zákoníku. Účastník řízení byl povinen učinit nabídky převzetí jako jedna z osob jednajících ve shodě ve vztahu k cílovým společnostem. V rámci obou správních řízení Komise přezkoumala doručené žádosti a konstatovala, že nabídky převzetí neobsahují veškeré zákonem stanovené náležitosti. Komise navíc dospěla k závěru, že přiložené znalecké posudky neumožňují posoudit, zda je cena navržená v nabídce převzetí přiměřená hodnotě akcií. Přiměřenost ceny tak nebyla doložena posudkem znalce, takže navrhovatel ani v jednom případě nesplnil požadavek 183c odst. 5 obchodního zákoníku. Komise proto žádost o udělení souhlasu s nabídkou převzetí zamítla. V pátek 15. 6. 2001 předala Komise obě rozhodnutí k poštovní přepravě jako expresní a v pondělí 18. 6. 2001 byly obě zásilky doručeny na adresu sídla účastníka řízení. Účastník řízení, resp. jeho zaměstnankyně, však odmítl jejich převzetí a zásilky byly uloženy na poště, kde si je dne 21. 6. 2001 převzal osobně předseda představenstva účastníka řízení. Následně účastník řízení obě zakázané nabídky převzetí zveřejnil.

Svůj postup později odůvodnil tím, že ve lhůtě pěti dnů (podle tehdejší úpravy) ode dne doručení jeho návrhu Komise nedoručila své rozhodnutí, a proto podle účastníka řízení došlo k fikci pozitivního rozhodnutí Komise podle 183e odst. 9 obchodního zákoníku. Dne 18. 6. 2001 ve 14.30 hodin nebyla v sídle účastníka řízení podle jeho tvrzení přítomna osoba oprávněná tuto písemnost převzít. Pokud by zaměstnankyně účastníka řízení, které odmítly převzetí, uvedenou písemnost převzaly, i tak by nenastaly právní účinky doručení. Komise tedy v tomto správním řízení řešila otázku, zda byly uvedené zásilky účastníkovi řízení doručeny v zákonné lhůtě či nikoliv. Z dřívější komunikace s účastníkem řízení a jeho sdělení o způsobu přijímání pošty ve společnosti vyplývá, že ke dni 18. 6. 2001 neexistovalo jednoznačné stanovení kompetence zaměstnanců účastníka řízení k přebírání pošty a písemnosti byly proto přijímány v souladu s obecně závaznými právními předpisy, přičemž tato praxe dosud nepůsobila účastníkovi řízení podle jeho vyjádření žádné problémy. Na doručence v tomto správním řízení zkoumaných zásilek je v rubrice datum a hodina dodání uvedeno 18. 6. 01-14.00 bez jakéhokoliv podpisu nebo razítka. Doručenka tedy podle názoru Komise sama o sobě doručení jednoznačně neprokazuje. Komise se na průběh doručování dotázala České pošty, s.p. Podle vyjádření České pošty, byly obě zásilky doručovány dne 18.6.2001 do sídla účastníka řízení s tím, že zaměstnankyně účastníka řízení obě zásilky odmítla převzít a Česká pošta, s.p. tedy zanechala oznámení o uložení zásilky. Ani z tohoto vyjádření tedy podle názoru Komise nelze zjistit bližší okolnosti doručování obou písemností. Komise proto provedla výslech paní Z., jedné ze zaměstnankyň účastníka řízení, kterou účastník řízení označil jako osobu, které poštovní doručovatel písemnost doručoval a která ji nepřevzala. Jak při výslechu uvedla, inkriminovaného dne po 14.00 hodině přišel do její kanceláře poštovní doručovatel a paní Z. převzala doručovanou zásilku. Teprve poté, co zjistila, že ve společnosti není nikdo, komu by ji předala, došla zpět na poštu a zásilku tam vrátila s odůvodněním, že není oprávněna písemnost přijmout. Pošta zásilku přijala a paní Z. předala výzvu k převzetí zásilky. Jak plyne z výpovědi paní Z. a vyjádření účastníka řízení, písemnosti přebírá obvykle sekretariát ředitele společnosti (označovaný jako podatelna ). To však podle názoru Komise vzhledem k nejednoznačnému vymezení pravomoci k přebírání pošty neznamená, že by poštu nemohl převzít kdokoliv jiný. Pokud tedy paní Z. poštu při absenci jiných zaměstnanců účastníka řízení (a při absenci pevných pravidel pro přijímání písemností) převzala, lze předpokládat, že si byla vědoma svého oprávnění poštu za takové situace převzít. Podle zjištění ve správním řízení paní Z. předmětné zásilky nejprve od poštovního doručovatele přijala a teprve poté vrátila zpět na poštu. Komise nepolemizuje s tvrzením účastníka řízení, že ve společnosti nebyl nikdo oprávněný jednat za společnost nebo přebírat poštu, protože tato skutečnost je podle názoru Komise v dané situaci irelevantní. I pokud by totiž paní Z. nebyla výslovně oprávněna k přijetí písemnosti (což zřejmě skutečně nebyla), podle ustanovení 16 obchodního zákoníku zavazuje podnikatele i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Jestliže se poštovní doručovatel snažil doručit písemnost v sídle účastníka řízení paní Z., která od něj písemnost převzala, nemohl podle názoru Komise vědět a ani předpokládat, že paní Z. nebyla oprávněna písemnost převzít. Lze tak soudit, že jednání paní Z. v daném případě účastníka řízení zavazovalo. Komise má tedy má tedy za prokázané, že obě rozhodnutí Komise o zamítnutí návrhů účastníka řízení byly doručeny v zákonné lhůtě.

K námitce, že účastník řízení nebyl zaměstnanci Komise předem informován o plánovaném doručení rozhodnutí, vyslechla Komise jako svědka referenta odboru, který věc vyřizoval, a provedla důkaz listinou zápisem tohoto referenta o telefonických rozhovorech. Komise z těchto důkazů zjistila, že účastník řízení věděl o záměru doručit rozhodnutí dne 18. 6. 2001. Problematika telefonických konzultací nasvědčuje názoru, že z účastníkova jednání plyne jeho snaha vyhnout se doručení pro něj nepříznivých rozhodnutí. Komise má vzhledem k výše uvedenému za prokázané, že účastník řízení uveřejnil nabídky převzetí akcií společností X. a Y. bez předchozího souhlasu Komise a tím porušil ustanovení 183e odst. 7 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 12. 2001. Text uveřejněných nabídek převzetí neobsahoval podle zjištění Komise všechny náležitosti, např. metodu určení ceny. Účastník řízení podle svého vyjádření nabídl akcionářům maximální množství informací, totiž vážený průměr a prémiovou cenu. Přiměřenost ceny dále doložil posudkem znalce. Uvedení hodnoty váženého průměru a prémiové ceny je bezpochyby poskytnutím určitých informací, ze kterých se při určení ceny vychází, ale v nabídkách převzetí nebyl uveden konkrétní způsob, jakým účastník řízení tyto informace použil při určení ceny. Z uvedených údajů nelze konkrétní metodu stanovení ceny ani dovodit. Vzhledem k tomu má Komise za to, že námitka účastníka řízení není důvodná a je tak třeba trvat na tom, že nabídky převzetí neobsahovaly metody, kterými byla určena cena za jeden účastnický cenný papír. Lhůta pro převedení cenných papírů a zaplacení ceny nesmí být delší než 60 dnů od uzavření smlouvy. V čl. 6 obou nabídek převzetí je však stanoveno, že kupní cenu účastník řízení zaplatí do 60 dnů od ukončení závaznosti nabídek převzetí. V případě uzavření smlouvy (doručení akceptačního dopisu účastníkovi řízení) dříve než v poslední den závaznosti nabídek tak nemusí být dodržena zákonná lhůta pro zaplacení kupní ceny. Přiměřenost ceny musí být podle 183c odst. 5 doložena posudkem znalce, přičemž přiložené znalecké posudky podle názoru Komise neumožňovaly posoudit, zda cena navržená v nabídce převzetí je přiměřená hodnotě akcií. Znění obchodního zákoníku podle názoru účastníka řízení neopravňuje Komisi k přezkoumávání znaleckých posudků, neboť vyhotovení znaleckého posudku je pouze záležitostí znalce jakožto kvalifikovaného profesionála. Podle 183c odst. 3 obchodního zákoníku musí být cena uvedená v nabídce převzetí přiměřená hodnotě akcií, přičemž přiměřenost ceny musí být podle 183c odst. 5 téhož zákona doložena posudkem znalce. Komise je oprávněna v souladu s 183e odst. 8 písm. a) obchodního zákoníku do pěti pracovních dnů od předložení nabídky převzetí uložit navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě navrhovanou cenu změnil, a to s ohledem na obvykle používaná kritéria ocenění a zvláštnosti cílové společnosti. Z citovaného ustanovení vyplývá, že Komise musí při posuzování návrhu zkoumat také postup znalce. V opačném případě by totiž nemohla posoudit, zda je navrhovaná cena v souladu s obvykle používanými kritérii ocenění. Námitku účastníka řízení proto považuje Komise i v tomto bodě za nedůvodnou. Ve vzoru akceptačního dopisu u cílové společnosti X. je uvedena o třetinu odlišná cena od ceny v nabídce, dále jsou v této nabídce chybně identifikovány účastnické cenné papíry. Ačkoliv se uvedené vady navenek jeví jako formální a nepodstatné, mohly by mít závažný dopad na soukromoprávní vztahy mezi navrhovatelem a akceptujícími akcionáři. Pokud by akcionář akceptoval nabídku převzetí přesně podle uvedeného vzoru akceptačního dopisu, mohla by být smlouva uzavřená na základě nabídky převzetí neplatná pro neurčitost. Komise proto zastává názor, že uvedené vady znesnadňují orientaci akcionáře v nabídce převzetí

a nabídka převzetí není zpracována tak, aby se její adresáti mohli rozhodnout s plnou znalostí věci. Uvedené vady tak způsobují rozpor s ustanovením 183a odst. 4 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 12. 2001. Vzhledem k výše uvedenému má Komise za prokázané, že účastník řízení neuvedl v textu uveřejněných nabídek převzetí všechny zákonem požadované náležitosti. Podle 183g odst. 2 jestliže navrhovatel učinil nabídku převzetí v rozporu se zákonem, není smlouva uzavřená na základě takové nabídky neplatná, navrhovatel však nemůže vykonávat hlasovací práva v cílové společnosti. Komise může rozhodnout, že navrhovatel, který porušil zákon pouze nepodstatně, může vykonávat hlasovací práva v cílové společnosti za podmínek uvedených v rozhodnutí. Podstatné porušení je takové, při kterém je zasažena (ohrožena, zmařena) sama podstata (účel, smysl) právní úpravy nabídek převzetí. Obecně platí, že smyslem a cílem právní úpravy povinných nabídek převzetí je ochrana minoritních akcionářů. V případě, kdy některý z akcionářů sám nebo jednáním ve shodě získá takový podíl na hlasovacích právech, který mu umožňuje cílovou společnost ovládnout nebo ve společnosti činit některá závažná rozhodnutí (2/3 a ¾ podílu), je minoritní akcionář vystaven riziku, že nebude moci fakticky ovlivnit rozhodování v cílové společnosti. Pokud takový minoritní akcionář nehodlá v cílové společnosti setrvat, dává mu zákon prostřednictvím povinné nabídky převzetí poslední šanci na opuštění účasti ve společnosti. Podstatou nabídky převzetí je tak umožnit akcionáři prodat podíl v cílové společnosti za fair cenu. Pokud navrhovatel poruší při nabídce převzetí zákon tak, že je vážně ohrožena možnost prodeje jeho podílu a opuštění společnosti, má Komise za to, že takové porušení zákona je podstatné, protože v jeho důsledku byl vážně ohrožen nebo dokonce zmařen smysl (podstata) celé právní úpravy. Porušení zákona v tomto případě spočívalo v tom, že účastník řízení neprodleně neinformoval Komisi o vzniku povinnosti učinit nabídku převzetí společností X. a Y., uveřejnil nabídky převzetí bez souhlasu Komise a nabídky převzetí neobsahovaly všechny zákonné náležitosti. Podle názoru Komise je v daném případě klíčová skutečnost, že účastník řízení mezitím vyzval v Obchodním věstníku akcionáře, aby na nabídky převzetí učiněné v rozporu se zákonem nereagovali. Účastník řízení pak v souladu se zákonem učinil nové nabídky převzetí. Podpůrně lze uvést, že žádný z akcionářů původní nabídky převzetí nevyužil. V důsledku výše uvedených porušení zákona nedošlo k zásadnímu ohrožení nebo dokonce zmaření účelu nabídky převzetí a nebyla zásadním způsobem poškozena práva akcionářů cílových společností. Porušení zákona účastníky řízení Komise proto v daném případě považuje ve smyslu 183g odst. 2 obchodního zákoníku za nepodstatné. Vzhledem k tomu, že účastník řízení výše uvedené porušené povinnosti splnil dodatečně nebo je jejich dodatečné plnění neúčelné (např. 183e odst. 3 obchodního zákoníku), nevidí Komise důvod ke stanovení podmínek pro výkon hlasovacích práv účastníky řízení. Účastník řízení je tak ode dne právní moci tohoto rozhodnutí oprávněn vykonávat svá hlasovací práva spojená s předmětnými akciemi. Komise je podle ustanovení 7a odst. 1 písm. a) a odst. 2 ve spojení s 9 zákona o Komisi oprávněna osobě, která poruší povinnosti při nabídce převzetí, uložit opatření k nápravě nebo pokutu podle zákona o Komisi. Při svém rozhodování vychází Komise podle 10 odst. 4 zákona o Komisi zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání. Povaha porušení zákona je dána zejména významem plnění porušených

povinností. Obecně lze říci, že porušení povinností při nabídce převzetí je vždy zásahem do práv akcionářů cílové společnosti. Zákon ukládá v souvislosti s nabídkou převzetí řadu povinností, přičemž význam jejich plnění je různý. Je tak třeba vždy posuzovat dopad porušení konkrétní povinnosti na práva akcionářů a na kapitálový trh vůbec. Porušení zákona Komise sice posoudila ve vztahu k ustanovení 183g odst. 2 obchodního zákoníku jako nepodstatné, ale podle jejího názoru nešlo o zanedbatelné porušení zákona, které by bylo důvodem pro upuštění od sankcionování a zastavení řízení. Proto Komise rozhodla o uložení pokuty. Porušení zákona v podobě včasného neoznámení vzniku povinnosti učinit nabídku převzetí považuje ve srovnání s dalšími porušeními zákona za méně významné, a proto v rámci uplatnění absorpční zásady při ukládání pokuty hodnotila především správní delikty spočívající v uveřejnění neschválených a vadných nabídek převzetí. Při úvaze o konkrétní výši sankce v rámci zákonného rozpětí však Komise přihlížela k tomu, že účastník řízení svým jednáním naplnil skutkovou podstatu více správních deliktů, přičemž již samotná tato skutečnost zvyšuje závažnost jeho jednání. Závažnost jednání účastníka zvyšuje úmyslné vyhýbání se doručení rozhodnutí Komise, ač o jeho obsahu a doručení byl informován. Tento způsob jednání účastníka řízení podle názoru Komise výrazně zvyšuje jeho závažnost a Komise to považuje za zvláště přitěžující okolnost. Naopak ve prospěch účastníka řízení hovoří skutečnost, že účastník řízení porušení zákona v průběhu správního řízení napravil, když v souladu se zákonem učinil nové nabídky převzetí. Následkem porušení zákona byl především vznik situace, kdy byli akcionáři účastníka řízení vystaveni nabídkám převzetí neschváleným Komisí a vykazujícím vady. Souhlas Komise hraje v případě povinné nabídky převzetí registrovaných akcií nezastupitelnou roli, protože právě souhlas Komise (zejména v otázce nabízené ceny) je základním prostředkem ochrany minoritních akcionářů. Jestliže zákon podmiňuje učinění nabídky převzetí souhlasem Komise, potom uveřejnění neschválené nabídky s vědomím, že Komise má výhrady k jejímu obsahu, vážně narušuje celý princip nabídek převzetí jako prostředku ochrany minoritních akcionářů. Účel právní úpravy v tomto případě sice nebyl zmařen (mj. i proto Komise výše rozhodla o nepodstatnosti porušení), ale podle názoru Komise byl velmi vážně narušen. Komise v rámci správního řízení nezjistila, že by v důsledku výše uvedených porušení zákona vznikla některému subjektu škoda ve smyslu hmotné újmy. Protože na nezákonnou nabídku převzetí žádný z akcionářů nereagoval, předpokládá Komise, že ke vzniku škody s největší pravděpodobností nedošlo. Následek v podobě ohrožení akcionářů tak Komise i přes absenci účinku (škody) hodnotí jako závažný. Komise má za to, že v první řadě je třeba na účastníka řízení zapůsobit preventivně tak, aby se napříště protiprávního jednání vyvaroval. V daném případě je ale s ohledem na výše uvedený způsob protiprávního jednání účastníka řízení na místě postavit na roveň preventivní funkci sankce i funkci represivní. Vzhledem k výše uvedenému rozhodla Komise o uložení pokuty ve výši 750 000 Kč. Z rozhodnutí o rozkladu Účastník řízení proti rozhodnutí podal rozklad, kterým napadnul rozhodnutí v té části, kterou se mu ukládá pokuta. Účastník řízení se domnívá, že oznámení, jímž splnil oznamovací povinnost ve smyslu 183d odst. 1 obchodního zákoníku, splňuje zároveň podmínky pro oznámení o vzniku povinnosti

učinit nabídku převzetí podle 183e odst. 3 téhož zákona. Odmítá, že by projednání nabídky převzetí na jednání představenstva a formální oznámení o tomto jednání mohlo být hodnoceno v jeho neprospěch. K možnému porušení 183e odst. 7 obchodního zákoníku účastník řízení uvádí, že zaměstnankyně společnosti odepřela přijmout zásilku obsahující rozhodnutí Komise o zamítnutí žádosti o udělení souhlasu s nabídkami převzetí. a o zákazu těchto nabídek převzetí proto, že si uvědomila, že není oprávněna tuto zásilku převzít. Uvádí, že rozhodnutí bylo doručeno až dne 21. 6. 2001, tedy po uplynutí pětidenní lhůty, kterou Komisi k doručení dával zákon. Úvahy o snaze účastníka řízení vyhnout se doručení nepříznivých rozhodnutí považuje za spekulace. Účastník řízení dále namítá, že Komise nezjistila v průběhu správního řízení u žádného akcionáře společnosti vznik hmotné újmy, a uvádí, že v daném případě nedošlo ani k ohrožení akcionářů. Účastník řízení dále upozorňuje, že v nabídce převzetí uvedl svůj podíl na hlasovacích právech, jenž se rovná rozsahu účasti na cílové společnosti. Zdůrazňuje také, že nabídl případným akceptantům nabídky maximální množství informací k ceně předmětných akcií. Dle názoru účastníka řízení znění nabídek převzetí neodporuje ani 183c odst. 2 obchodního zákoníku, neboť porušení citovaného ustanovení by se mohl dopustit pouze tehdy, pokud by řádně a včas cenné papíry a peněžitá protiplnění nepřevedl. Namítá, že zohlednil vážený průměr cen akcií a přiměřenost cen doložil posudkem znalce, a má za to, že nemůže nést odpovědnost za správnost zpracování posudku. Upozorňuje také na nepříznivé důsledky spojené s délkou správního řízení a uvádí, že Komise nerespektuje základní zásady správního řízení. Prezídium Komise konstatuje, že výrok, jímž se zastavuje řízení ve věci možného porušení 183a odst. 11 obchodního zákoníku, má samostatný skutkový základ. Protože účastník řízení tento výrok v rozkladu nenapadl, nabylo napadené rozhodnutí v příslušné části patnáctým dnem od doručení právní moci. Zbylé výroky rozhodnutí (o pokutě a o nepodstatnosti porušení pro účely výkonu hlasovacích práv) mají společný skutkový základ a jako takové je nelze v řízení o rozkladu oddělit. Prezídium Komise zjistilo, že účastník řízení splnil vůči Komisi oznamovací povinnost v souvislosti s nabytím podílů. ke stejnému datu nepochybně mohl a měl vůči Komisi učinit také oznámení podle 183e odst. 3 obchodního zákoníku. Prezídium Komise souhlasí se závěrem účastníka řízení, že obě povinnosti lze splnit v jediném podání, oznámení účastníka řízení však náležitosti podání podle 183e odst. 3 nesplňuje. Prezídium Komise proto souhlasí se závěrem orgánu prvního stupně, že účastník řízení porušil 183e odst. 3 obchodního zákoníku, neboť potřebné náležitosti ve smyslu citovaného ustanovení obsahovalo až podání doručené Komisi po uplynutí zákonné lhůty. Prezídium Komise se dále zabývalo otázkou doručování rozhodnutí, jimiž Komise zamítla žádosti účastníka řízení o udělení souhlasu s nabídkami převzetí. Ze zápisu z telefonických rozhovorů ze dne 14. 6. 2001, který pořídil příslušný referent dne 2. 7. 2001, vyplývá, že jmenovaný seznámil zaměstnance účastníka řízení pana Q. se skutečností, že Komise nemůže žádost o udělení souhlasu s předmětnými nabídkami převzetí schválit. Dále mu sdělil, že pokud nedojde k zpětvzetí návrhu, doručí Komise rozhodnutí o zákazu učinit nabídky převzetí. S uvedenými okolnostmi seznámil pan Q. o několik hodin později také členy představenstva účastníka řízení. Z protokolu o výslechu svědka pana M. ze vyplývá, že zmíněný telefonický rozhovor skutečně proběhl. Pan Q. připustil, že jej zaměstnanec Komise

upozornil na výhrady k předloženému návrhu (o těchto výhradách pan Q. informoval členy představenstva společnosti) a že v důsledku této skutečnosti očekával doručení zamítavého rozhodnutí Komise. Z výše uvedeného vyplývá, že si členové představenstva účastníka řízení i někteří jeho zaměstnanci byli vědomi záměru Komise doručit rozhodnutí v několika dnech následujících po telefonickém rozhovoru. Zaměstnanec pošty se do sídla účastníka řízení s těmito rozhodnutími dostavil v pracovní den přibližně ve 14.00 hodin, tedy v obvyklou pracovní dobu. V takové situaci je třeba považovat odmítnutí převzetí zásilky od Komise přítomnou zaměstnankyní společnosti za porušení 4 odst. 1 správního řádu, ukládajícího účastníkům řízení spolupracovat se správními orgány v průběhu celého řízení. Zneužití práva na doručení rozhodnutí uvedeným způsobem nemůže požívat právní ochrany. Zmíněné odmítnutí převzetí zásilky zaměstnankyní účastníka řízení navíc nemá vliv na skutečnost, že předmětná rozhodnutí byla účastníku řízení řádně doručena ve lhůtě dle obchodního zákoníku. Zaměstnankyně společnosti totiž rozhodnutí převzala a až následně je odnesla zpět na poštu. Uvedenou skutečnost dokládá protokol o výslechu paní Z. i kopie oznámení o výsledku reklamačního řízení vystavených Českou poštou, s.p.. V okamžiku, kdy zaměstnankyně účastníka řízení převzala zásilku určenou společnosti, došlo k řádnému doručení obou rozhodnutí účastníku řízení ve smyslu 24 odst. 1 správního řádu. Uvedená skutečnost plyne mimo jiné mimo jiné z 15 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož je osoba, která byla při provozování podniku pověřena určitou činností, zmocněna ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází, případně z 16 téhož zákona, podle něhož zavazuje podnikatele i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Rozhodnutí Komise, tedy byla účastníku řízení v souladu s 24 odst. 1 správního řádu řádně doručena dne 18. 6. 2001. Na uvedenou skutečnost nemá vliv, že zásilku s těmito rozhodnutími zaměstnankyně společnosti později zanesla zpět na poštu a pošta od ní tuto zásilku převzala. S ohledem na výše uvedené prezídium Komise konstatuje, že účastník řízení porušil 183e odst. 7 obchodního zákoníku, neboť uveřejnil nabídky převzetí cílových společností bez předchozího souhlasu Komise. Prezídium Komise dále přezkoumalo, zda uveřejněné nabídky převzetí obsahovaly zákonné náležitosti ve smyslu 183a odst. 4 obchodního zákoníku. Jak již uvedl orgán prvního stupně, rozsahem účasti navrhovatele na cílové společnosti podle písm. a) citovaného ustanovení je podíl této osoby na základním kapitálu. Protože tento údaj může být v konkrétním případě odlišný od podílu navrhovatele na hlasovacích právech, je třeba jej v nabídce převzetí uvádět vždy zvlášť, a to i v případě, že jsou oba podíly shodné. Účastník řízení tak neučinil, proto předmětné ustanovení porušil. Podle 183a odst. 4 písm. c) obchodního zákoníku musí dále nabídka převzetí obsahovat metody, kterými byla určena cena účastnických cenných papírů. Z hlediska citovaného ustanovení je nerozhodné, zda navrhovatel nabídne akcionářům jiné informace vztahující se k navrhované ceně. Účastník řízení proto tím, že do uveřejněných nabídek převzetí údaj o metodách, na jejichž základě byla určena cena akcií, nezahrnul, porušil 183a odst. 4 písm. c) obchodního zákoníku. Prezídium Komise se dále zabývalo otázkou možného porušení 183c odst. 2 obchodního zákoníku. Druhá věta uvedeného ustanovení stanoví, že lhůta pro převedení cenných papírů

a zaplacení kupní ceny nesmí být při povinné nabídce převzetí delší než 60 dnů od uzavření smlouvy. Jedná se o lhůtu, v níž se navrhovatel v nabídce převzetí zavazuje příslušné úkony uskutečnit, nikoliv o dobu, v níž tak skutečně učiní. Prezídium Komise proto nesouhlasí se závěrem, že porušení předmětného ustanovení se může dopustit navrhovatel až v okamžiku, kdy ve stanovené lhůtě cenné papíry nepřevede a nezaplatí kupní cenu. V případech, kdy by byl účastníkovi řízení doručen akceptační dopis před posledním dnem závaznosti nabídek převzetí (což se samozřejmě stává v naprosté většině případů), by byla lhůta v uveřejněných nabídkách převzetí odlišná od lhůty předepsané v 183c odst. 2 obchodního zákoníku. Účastník řízení tedy 183c odst. 2 obchodního zákoníku porušil. K možnému porušení 183c odst. 5 obchodního zákoníku prezídium Komise uvádí, že podle citovaného ustanovení musí být při povinné nabídce převzetí přiměřenost ceny doložena posudkem znalce. Uvedenou povinnost ukládá zákon navrhovateli, proto v případě, že znalec při zpracování posudku pochybí natolik závažným způsobem, že jeho posudek přiměřenost ceny nedokládá, nese nepříznivé následky s tím spojené vždy navrhovatel. Prezídium Komise zjistilo, že znalecké posudky předložené účastníkem řízení neobsahovaly ocenění podniků cílových společností na základě obecně používaných metod. Tyto znalecké posudky neobsahovaly ani podklady či dokumenty, na jejichž základě byly zpracovány a z nichž by vyplýval závěr znalce o přiměřenosti ceny za jednu akcii cílové společnosti. V daném případě tedy znalecké posudky přiměřenost ceny nedokládaly, účastník řízení proto při uveřejnění nabídek převzetí cílových společností porušil 183c odst. 5 obchodního zákoníku. K námitkám ohledně délky správního řízení o nabídkách převzetí cílových společností prezídium Komise uvádí, že uvedený následek způsobil svým protiprávním chováním především sám účastník řízení, proto musí být připraven nést veškeré nepříznivé následky s tím spojené. Prezídium Komise nesouhlasí ani s tvrzeními ohledně porušení správního řádu ze strany Komise, účastník řízení ostatně tyto námitky konkrétně nezdůvodnil. Prezídium Komise dále přezkoumalo výrok III. napadeného rozhodnutí, v němž orgán prvního stupně podle 183g odst. 2 obchodního zákoníku rozhodl, že účastník řízení může ode dne nabytí právní moci rozhodnutí vykonávat v cílových společnostech hlasovací práva. Prezídium Komise souhlasí se závěrem orgánu prvního stupně, že podstatným porušením zákona je především takové jednání, v jehož důsledku by byl vážně ohrožen nebo dokonce zmařen smysl právní úpravy nabídek převzetí spočívající v ochraně akcionářů v zákonem specifikovaných kvalifikovaných situacích, při nichž může docházet k ohrožení zájmů těchto osob. Na podstatnost podle uvedeného ustanovení je proto nutno pohlížet z jiného úhlu, než na závažnost při stanovení výše pokuty. V daném případě účastník řízení vyzval stejným způsobem, jakým uveřejnil zakázané nabídky převzetí, akcionáře, aby na nabídky převzetí nereagovali, přičemž žádný z akcionářů tak skutečně neučinil. Později pak účastník řízení v souladu se zákonem učinil nové nabídky převzetí. Možný škodlivý následek tak do značné míry napravil a s ohledem na uvedené skutečnosti prezídium Komise souhlasí se závěrem orgánu prvního stupně, že porušení zákona účastníkem řízení ve smyslu 183g odst. 2 obchodního zákoníku bylo nepodstatné, a je tak dán důvod pro potvrzení výroku III. napadeného rozhodnutí. Prezídium Komise dále přezkoumalo výši pokuty uložené v napadeném rozhodnutí. Konstatuje, že podle 9 odst. 3 zákona o Komisi ve spojení s 7a odst. 1 téhož zákona je Komise oprávněna uložit za porušení povinností stanovených obchodním zákoníkem při nabídce převzetí pokutu do výše 100 miliónů Kč. Při určení výše pokuty vychází Komise

z hledisek obsažených v 10 odst. 4 zákona o Komisi. Prezídium Komise v projednávaném případě souhlasí s aplikací absorpční zásady při ukládání sankce za předmětná protiprávní jednání. Za nejzávažnější z těchto deliktů považuje shodně s orgánem prvního stupně uveřejnění neschválených a vadných nabídek převzetí. Skutečnost, že účastník řízení předmětné nabídky převzetí (navíc s výše popsanými vadami) uveřejnil bez souhlasu Komise, prezídium Komise považuje za naprosto zásadní porušení zákona. Závažnost uvedeného protiprávního jednání zvyšuje především skutečnost, že se jej účastník řízení dopustil přes výslovný zákaz Komise vyslovený. Významným údajem svědčícím o vysoké závažnosti deliktu je také počet akcionářů obou cílových společností ke dni uveřejnění zakázaných nabídek jakožto subjektů, jejich zájmy byly v daném případě ohroženy především, a to přes 1500 u společnosti Y. a ještě desetkrát více u společnosti X.. Prezídium Komise dále konstatuje, že institut předchozího souhlasu Komise s povinnou nabídkou převzetí zakotvila novela obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb. jako jeden z nejúčinnějších nástrojů ochrany akcionářů, kteří mají v úmyslu společnost s registrovanými akciemi v zákonem vymezených situacích opustit. Účastník řízení však působení příslušných zákonných mechanismů svým protiprávním jednáním zprvu zcela zmařil. Předmětné nabídky převzetí navíc uveřejnil v Obchodním věstníku a v celostátním deníku, tedy způsobem, jenž byl způsobilý oslovit značné množství akcionářů společnosti. V neprospěch účastníka řízení je třeba hodnotit také skutečnost, že se jedná o investiční společnost, jež pravidelně působí na kapitálovém trhu, a u níž je proto předpoklad dobré znalosti příslušné právní úpravy. Jako polehčující okolnost naproti tomu prezídium Komise posoudilo skutečnost, že účastník řízení v relativně krátké době akcionáře výše popsaným způsobem vyzval, aby na předmětné nabídky převzetí nereagovali. Ve prospěch účastníka řízení hovoří také uveřejnění nových nabídek převzetí v souladu se zákonem. Pokud jde o hodnocení majetkových poměrů účastníka řízení, konstatuje prezídium Komise, že se jedná o jedno ze zákonných hledisek, které je Komise povinna při rozhodování o ukládaných sankcích podle 10 odst. 4 zákona o Komisi zohlednit. Odmítá však námitku účastníka řízení, že orgán prvního stupně použil zmíněné hledisko jako hlavní kritérium při rozhodování. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že orgán prvního stupně posuzoval majetkové poměry zejména s ohledem na možný dopad uložené sankce na hospodaření účastníka řízení, a postupoval tak zcela v souladu se zákonem. Prezídium připouští, že orgán prvního stupně skutečně pochybil, když vycházel z výše vlastního kapitálu účastníka řízení 861 268 000 Kč, ačkoli skutečná hodnota uvedeného ukazatele činí 121 923 000 Kč. Ani uvedená výše však nesvědčí o nepřiměřenosti sankce jeho majetkovým poměrům. Prezídium Komise s ohledem na popsané okolnosti posoudilo pokutu uloženou účastníku řízení ve výši 750 000 Kč jako přiměřenou, odpovídající kritériím uvedeným v 10 odst. 4 zákona o Komisi. Rozklad podaný účastníkem řízení proto zamítlo.