Olga Firsová Běžecký a životní čardáš rychlonohé blondýnky ŠTÍHLÁ, VELMI POHLEDNÁ, ROZDÁVAJÍCÍ ÚSMĚVY, ODVÁŽNÁ A HLAVNĚ SKVĚLE BĚHAJÍCÍ. KDYŽ SE VŠAK NA NI ZEPTÁTE LIDÍ Z JEJÍHO OKOLÍ, DOČKÁTE SE PONĚKUD ROZPORUPLNÝCH REAKCÍ, A TO NEJEN PRO JEJÍ POMĚRNĚ ČASTÉ PŘESUNY ZE ZEMĚ DO ZEMĚ, Z KONTINENTU NA KONTINENT. PROSTĚ TAKOVÁ JE OLGA FIRSOVÁ, KTERÁ, AČ PŮVODEM Z ESTONSKA, BĚŽECKY VYROSTLA V PRAŽSKÉ SKUPINĚ TRENÉRA JANA KERVITCERA A TOHO ČASU POBÝVÁ NA JIŽNÍM CÍPU AFRIKY. TEXT: PETR KOSTOVIČ Montiho čardáš je oblíbenou skladbou této letos třicetileté vytrvalkyně. Střídají se v něm pomalejší a rychlé pasáže, stejně jako v jejím životě. V devíti letech odešla s rodiči do Ruska. V České republice se začal odvíjet její běžecký život. To jí bylo dvaadvacet let. Následovaly Bermudy, Čína a Jihoafrická republika. Některými zeměmi se prohnala jen sprintem, jinde šlo o vytrvalecký pobyt. Všude sbírala přední umístění, nikde však jako cizinka nebrala tamní mistrovské medaile. Kdysi jsi říkala, že běžkyní ses stala řízením osudu. Ano, v Rusku jsem hrávala jedenáct let na housle. Abych si nezranila prsty, nesměla jsem se věnovat míčovým hrám. Ty neumím. Vždy, když byly při tělesné výchově na programu míčové hry, já jsem měla omluvenku. Když 11
FOTO: ARCHIV OLGY FIRSOVÉ jsem se pak v Praze hlásila na Fakultu tělesné výchovy a sportu, neprošla jsem talentovými zkouškami kvůli míčovým hrám. A tak jsem se přihlásila na pražskou soukromou sportovní školu Palestra a studovala tam. Na Palestře mě oslovil Roman Sladký, nynější organizátor Plzeňského půlmaratonu: Olgo, jsi štíhlá, máš běžeckou postavu. Byla bys určitě dobrá v maratonu. Přesouváš se ze země do země. Co bylo impulzem k neustálému stěhování? V Rusku jsme se stěhovali kvůli otcovu zaměstnání. Byl vojenským pilotem. Další země, včetně České republiky, se pro mě staly vždy na určitou dobu pracovními destinacemi. V každé z nich jsem pracovala pro hotelový řetězec Mandarin Oriental Hotel Group. Při pracovním pobytu v Číně jsem bohužel musela slibně nastartovanou kariéru přerušit. Ta země mi vůbec nesedla. Po osmi měsících jsem vypověděla dvouletou pracovní smlouvu a odjela. Do Číny už nikdy! Čím ti ta země ublížila? Žila jsem na jihu země na tropickém ostrově Hainan v městě Sanya. Jsi-li v Číně jako turista, máš pocit, že nejsi na planetě Země. Zažila jsem kulturní šok a zároveň šok z omezení práv člověka a svobody, včetně blokování internetu. Například u stránek Českého atletického svazu se mi objevovalo, že stránka neexistuje. Vadilo mi vykořisťování lidí, a to i vlastních. Kombinace toho všeho mě přiváděla k šílenství. Musela jsem zpátky do civilizace. Běhat se tam také nedalo? Běhala jsem, ale vadilo mi, jak na mě lidé zírali. Ani se nedá říci, že se dívali, prostě zírali. Měla jsem k dispozici skútr, na němž jsem mohla dojet na pláž. Tam však bylo stále přeplněno, i když jsem se tam vydala v šest hodin ráno. Na internetu v aplikaci Google Maps jsem si tedy našla stadion. OLGA FIRSOVÁ Běh mi vždy pomohl najít si přátele a zapadnout do místního společenství. Věk: 29 let Místo narození: Tartu, Estonsko Národnost: ruská Současné bydliště: Pretoria, Jihoafrická republika Nejlepší běžecké výkony: 1500 metrů: 4:36 3000 metrů: 9:43 5000 metrů dráha: 17:15 10 km silnice: 35:48 Když jsem tam přijela, nevěřila jsem vlastním očím. Místo tartanu to byla jen obarvená silnice. Vše vyvrcholilo v březnu 2011, kdy jsem měla nehodu na skútru. Rozbité koleno, otřes mozku. Je těžké požádat nemocnici o pomoc, Číňané nemluví anglicky. Ta nehoda byla poslední kapkou. Začátkem května jsem již byla v Evropě. Zpátky v civilizaci. Využila jsem pak nabídky svého přítele, Jihoafričana, s nímž jsem se potkala na Bermudách a více než rok jsme byli ve vztahu na dálku. Odjela jsem za ním na dovolenou do Jihoafrické republiky a už tam zůstala. Neutíkej ještě z Číny, respektive vzhledem k obrovské rozloze té země z jejího ostrovního jihu. I tam přece musí lidé běhat. Jsou tam silnice, cesty, krásná příroda. Nezdá se mi, že by ta politická nesvoboda byla taková, aby znemožňovala lidem běhat. To jsi pro ně opravdu byla takovým exotem? Jako běžkyně ano. Za celou dobu osmiměsíčního pobytu jsem neviděla jediného Číňana běhat. Ale od pěti od rána vycházejí na ulici a provádějí jakési tanečky, cviky bojového umění Tai-Chi. A pak večer, než jdou spát, kolem osmé hodiny ještě jednou. Dvakrát denně tak můžeš vidět milion Číňanů v pyžamu. Ta holka vede kočovný život, řekne si možná řada lidí. Rusko, Česko, Bermudy, Čína, Jihoafrická republika. Jsi teď šťastná? Máš pocit, že ses usadila? Lidé si mohou myslet a říkat, co chtějí. Já mám chuť poznávat. A nejlepším věkem pro to je věk mezi dvaceti a třiceti lety života. Pak už přemýšlíš o tom, že je načase se usadit. Nejsem výjimkou. Také přemýšlím o tom, že se už usadím. Momentálně mi vyhovuje život v Jihoafrické republice. Nadchla mě. Lidé jsou tu přátelští, nádherná příroda, hory, řeky, moře, divoká zvířata, dobré jídlo a krásné počasí. Více než tři tisíce hodin slunce ročně, téměř o polovinu více než v České republice. Slunce je skvělou prevencí proti stresu. Je krásné usínat při vědomí, že tě zítra opět probudí sluneční paprsky. A důležité je i to, že jsem našla trvalý vztah, v němž jsem spokojena. A doufám, že se můj přítel stane i mým budoucím manželem. Co ti cestování ze země do země dalo osobně? Zkušenosti k nezaplacení. Jsem pyšná na svou odvahu a chuť poznávat. Cestování mě obohatilo a rozhodně tím nemám na mysli peníze. Tím bohatstvím jsou mé cestovatelské zkušenosti. Každá země má své. Společné je vždy to, že jakmile se ocitnu v prostředí, kde nikoho neznám, musím si najít běžecký klub a skupinu atletů, s nimiž bych mohla trénovat a přátelit se. Vždy se to hledání vyplatilo. Poznala jsem, že běžci a atleti mají všude otevřenější duši, oproti ostatním lidem jsou přátelštější. I cestování mne naučilo být otevřenější, pozitivně naladěnou, trpělivou. Poznala jsem, že když jsi v cizí zemi a neumíš místní jazyk, funguje úsměv jako mezinárodní řeč, které rozumí každý. To myslím zcela vážně. 12
Málokdo by tipoval, že tato křehká dívčina zvládala tréninky s drsnou Jihoafričankou Semenyaovou. Přišla jsi o práci v hotelovém řetězci. Čím naplňuješ svůj čas? V Jihoafrické republice jsem prošla školením a získala certifikát atletického a fitness trenéra. Trénuji skupinu lidí, kteří mají za sebou jeden z nejoblíbenějších tamních závodů, Comrades Marathon, závod na 89 km, a chtějí zlepšit své běžecké časy. Uběhli jej za 11 hodin a mým úkolem je připravit je tak, aby stlačili cílový čas pod tuto časovou hranici. Doufám, že to zvládnou už v letošním roce. Být atletickým trenérem je však otázkou vášně ke sportu. Živit se tím? To nejde. Nějak si však vydělávat na živobytí musíš. V hotelových službách již nepracuji. Mrzí mě to, hodně mě to bavilo a naplňovalo. Díky práci pro Mandarin Oriental Hotel Group jsem dostala příležitost žít na Bermudách, v Číně a samozřejmě v Praze. Turistiku miluji! Momentálně zahajuji činnost společnosti podnikající v turistických službách. Zároveň spolupracuji s firmou provozující luxusní vlaky Rovos Rail a Blue Train. Jsem obchodním zástupcem pro ruský trh. A také absolvuji kurz, který mi umožní být turistickým průvodcem pro rusky a česky mluvící turisty přijíždějící do Jihoafrické republiky. Tvé cestovatelské a běžecké zkušenosti tě opravňují k porovnávání běžeckého prostředí v zemích, v nichž jsi pobývala. Jak v tom srovnání dopadá Česká republika? Co se týče poměru běhajících lidí k celkové populaci, vede s velkým náskokem Jihoafrická republika před Bermudami a Českou republikou. V zemích, kde je více slunce, je i více pohybu. Na Bermudách začne s běháním téměř každý. Přeje tomu počasí. Sedm měsíců je tam léto, pět 13
měsíců špatné léto. Lidé tráví spoustu času v plavkách a chtějí vypadat dobře. Na to, jak je to malý ostrov, má spoustu prostoru na běhání. Veřejně přístupný stadion, dlouhé pláže a railway trail, nepoužívanou vlakovou trať, přebudovanou na pěší zónu o délce 37 kilometrů. Vede z jednoho konce ostrova na druhý. Jedničkou mezi zeměmi, v nichž jsi žila, je však Jihoafrická republika. Jak bys ji charakterizovala po sportovní stránce? Rugby, Comrades Marathon, Two Oceans Marathon, ale také slunce, braai (pozn. redakce grilování), to je pro mě stručně řečeno Jihoafrická republika. Sport je tu součástí každodenního života. Ve škole se děti učí hrát rugby, fotbal, vodní pólo, věnují se atletice a plavání. Pokud nemáš v životopise uvedeno, že jsi běžec, cyklista či plavec, případně, že jsi reprezentoval během studentských let svou oblast v některém sportu, nemáš šanci na získání pracovního místa. Jihoafričané mají rádi sportovce a velký respekt mají k těm, kteří ve sportu něco dokázali. Jak jsou tam organizovány běžecké závody? V čem jsou jiné od těch v České republice? Každý víkend se jich koná celá řada. Je tu ale několik pravidel, jimž jsem ještě nepřivykla. Tak třeba starty. Závody startují v šest hodin ráno. To znamená, že už ve čtyři musíš být na nohou, abys něco posnídal, dopravil se na místo startu, rozcvičil se a v šest se střílí z pistole. Každý závod nabízí tratě o délce 10 a 21 kilometrů, 70% z nich i maratonskou distanci. Závody na 5 kilometrů jsou označovány jako fun run, běhy pro radost. U nich se neuvádí oficiální čas a za umístění se neudělují ceny. Když to shrnu, každá země, až na Čínu, podporuje sportování široké veřejnosti. Když jsi v cizí zemi a neumíš místní jazyk, funguje úsměv jako mezinárodní řeč, které rozumí každý. Dá se předními umístěními na závodech v zahraničí vydělávat na živobytí? Bermudy, to je finanční ráj. 99% lidí žijících na ostrově nemusí řešit finanční hotovost, a tak se tam běhá pro radost a kondici. Za vítězství se nevyplácí peníze, ale dávají se kupóny na večeři či nocleh v některém z místních hotelů. Zvítězila jsem v řadě závodů a vytvořila při nich traťové rekordy. Tím jsem se stala zajímavou pro tamní média. Paradoxně pro mě vítězství a mediální pozornost znamenaly to, že jsem se i na veřejnosti musela více hlídat, abych nepošpinila svou sportovní pověst. V Jihoafrické republice nabízí téměř každý závod finanční odměny za první až třetí místo. Za vítězství je to v průměru přibližně 500 zarů. Přepočteno na české koruny jde asi o 1500 Kč, ovšem na to, jaké jsou v JAR životní náklady, to není příliš lukrativní záležitostí. Při vítězství se tak pokryje startovné, benzín a jeden hot dog po závodě. Běhá se tedy pro radost a společenský zážitek. Nezaběhnete-li však desítku pod 37 minut, nečekejte, že se dobře umístíte. Chci-li vyhrát, musím tomu dát sto procent, a dělat to každou sobotu není dobré. Musím si závody opatrně vybírat, abych nebyla unavena dřív, než sezóna začne. Pak jsou ale velké závody, jako Two Oceans a Comrades Marathon. Jejich vítězové si mohou koupit dům se zahradou (pozn. redakce vítěz Comrades Marathonu získává 300 000 zarů, další finanční hotovost může během závodu získat při vítězství na určených prémiích). Sbíráš přední běžecká umístění, nemůžeš se však kvůli ruskému občanství těšit z mistrovských medailí. Na bedně pak stojí soupeřky, jež necháváš za sebou. Nepřipadáš si trochu jako běžecký vyhnanec? Ne, tak se rozhodně necítím. Běh mi vždy pomohl najít si přátele, zapadnout do místního společenství. To, že umím zaběhnout tratě od 1500 metrů po půlmaraton o něco rychleji a být tak v top 10 mezi ženami země, v níž žiju, vyvolává respekt. Za těmi výsledky je však tvrdá dřina a disciplína. Jihoafrická 14
Životní cesta Olgy Firsové Estonsko Rusko Česká republika Bermudy jih Číny (ostrov Hainan) Jihoafrická republika (Pretoria) republika má 11 provincií, které soutěží mezi sebou a každá posílá dva atlety, aby za ni závodili na mistrovství. V disciplínách 1500 a 5000 metrů se mohu při splnění limitů dostat do týmu mé provincie Gauteng North. Limity 1500 metrů pod 4:37, 5000 metrů pod 17:17 a deset kilometrů na silnici pod 38 minut je třeba zaběhnout dvakrát v období dvanácti měsíců, ale mám tak šanci reprezentovat provincii. Jsi kromě českého trenéra v kontaktu i s dalšími Čechy? Zdá se, že mluvit česky na rozdíl od některých rodilých Čechů, kteří odešli do zahraničí, nezapomínáš. Ze sportovního hlediska mám k Česku osobní vztah. Začala jsem tam s běháním. S přáteli z Čech kontakty udržuji. Stýská se mi po trenéru Kervitcerovi a jeho Kerteamu. Tady v Jihoafrické republice mám dvě české kamarádky. Jednou je fotografka Tereza Červinková a tou druhou vynikající plavkyně Michelle Vlasáková. Mám také přátelský vztah s českou ambasádou, v říjnu jsem byla na oslavě vzniku Československé republiky. V České republice jsem žila osm let. Byly chvíle, kdy jsem česky hovořila lépe než rusky. Češtinu si udržuji, hodně čtu. Doufám také, že až budu průvodkyní českých turistů, práce mi na češtinu zapomenout nedovolí. Zahraješ si ještě občas na housle? Ano. Hraju na ně teď především pro svého přítele. Miluji Montiho čardáš, piluji další oblíbenou skladbu - Bachovu Toccatu & Fugue. Kdyby někdo chtěl vědět, jaká jsem, ať si tyto skladby poslechne. Je v nich ukryt můj charakter. Někdo běhá, aby si vyčistil hlavu, jiný proto, aby v uspěchaném světě našel chvilku jen pro sebe. Jak je to u tebe? Běh miluji. Je pro mě zkouškou osobnosti. Kolik toho zvládnu a jak rychle. Také už jsem se na něm stala závislou. Poté, co uběhnu několik 300 metrů dlouhých úseků za 48 sekund a přidám pár pětistovek za 85 sekund, nemůžu ani mluvit, zvedá se mi žaludek. Přijdu domů, najím se a padám do postele. Další den jsem však znovu na tréninku, protože potřebuji další dávku. Uvidíme tě v blízké budoucnosti v České republice? Plánuji přijet v červenci či srpnu, snad se tedy potkáme na některém ze závodů, jichž je v Čechách spousta. Zatím posílám všem u vás hodně slunce. 15