Tomáš Syrovátka EROTIKON DOKTORA Š. Premiéra 11. 10. 2013
Tomáš Syrovátka EROTIKON DOKTORA Š. BARBORA MOTTLOVÁ PŘEMYSL HOUŠKA MICHAL MALÉŘ BARBORA MOTTLOVÁ JAKUB ALBRECHT
Z DOPISU F. X. ŠALDY RŮŽENĚ SVOBODOVÉ 16. dubna 1896 / / literatura mi má hluboký význam. A to ten, že zastupuje a nahrazuje náboženství. Každý opravdový člověk projde v životě krizí, kdy se celý láme a boří v základech duše. Takovou nocí v zahradě Getsemanské, kdy je se svým bohem tváří v tvář, sám a sám. Věřící člověk sáhne v takové chvíli k modlitbě. Člověku, který nemá víry, musí dát takovou modlitební knihu literatura, jeho mateřská, národní literatura. Jen tak splní svůj úkol k tomu člověku; jen tak má právo žádat, aby ten člověk plnil k ní svoje povinnosti. Básník je kněz, který nese poslední pomazání umírajícímu. Musí mít chléb života pro duši. A hleďte, když člověk Němec, člověk Francouz, člověk Angličan prochází svou krizí, literatura dá mu takové modlitební knihy, rozevře svého Fausta nebo Stirnera nebo Hebbela, svého Pascala nebo Lamartina nebo Baudelaira, svého Shakespeara nebo Shelleye nebo Byrona aj. Co rozevře náš člověk? Kde se učí v naší literatuře člověk volně a krásně žít, volně a krásně umírat? / / Že český čtenář je opicí, má hlubší příčinu; je to proto, že český člověk vůbec (i spisovatel, a ten předem) je opicí, a největší ten, kdo si to zapírá a ani neuvědomuje, poněvadž ten opisuje a napodobí všecka lieux communs cizích autorů a kultur, splašky a pomeje, které se vylívají již na ulici celý ten bezejmenný sens commun, který je vyvětralé, bezejmenné ovzduší dávno odvanutých větrů. Já nazírám zcela jinak na literaturu, než je běžno. Všichni myslí, že literatura otiskuje, odráží současnou společnost já právě opačně soudím: literatura tvoří společnost, lidé berou z literatury (ze snů a citů a přání a idejí autorů) své zvyky a mravy. Mně pravá literatura je boj o stvoření nového člověka, nové jeho kultury. Typ český kupř. nejde nalézt, nejde ho okopírovat podle skutečnosti (tím, že bych hledal originální staré sedláky a věrně je maloval) typ český se musí stvořit literaturou. Literatura musí stvořit českého člověka a musí zabít českou opici. A to mně znamená: autor sám musí nejprve stvořit v sobě člověka a zabít opici. / / Mně napsat umělecké dílo je vybojovat boj se sebou samým nejprve. Každé umělecké dílo musí být / / rozřešení nejvnitřnějšího problému umělce jako člověka. Hleďte, mnoho lidí zemře proto, že nedovede ze svých muk učinit knihy, umělecké dílo. V tom je klíč všeho: kdyby dovedli, zachránili by se, nezahynuli by. A přijde umělec a dovede to: překoná svůj problém neštěstí nebo viny nebo osudu v uměleckém díle a ozdravil nejen sebe, ale všechny ty tisíce krajanů, kteří přijdou po něm a budou stonat touže nemocí. A hle, to je národní literatura, nic jiného. Proto není jedna, ne, mnoho je národních literatur tolik, kolik velkých jedinců a nemocí lidských. / / (Tíživá samota, Praha 1969) F. X. ŠALDA, NEBO DOKTOR Š.? Roku 1926 měla v Národním divadle premiéru komedie kritika F. X. Šaldy Tažení proti smrti čili Pán, který nemohl zestárnout. Tato hra (z níž v našem Erotikonu prostřednictvím divadla na divadle několikrát citujeme) se po formální stránce snažila propojit proudy soudobého divadla s odvěkou komediantskou tradicí. Dnes VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
je však zajímavá především tím, do jaké míry má hlavní postava dr. Věžníka vztah k samotnému autorovi. Stárnoucí podivín, který nemůže umřít a i v pokročilém věku imponuje několika mladým dámám najednou. Dr. Věžník je částečně tím, čím skutečný Šalda byl, a současně tím, čím nikdy být nemohl (a dost možná chtěl). Na jedné straně muž velmi komplikované povahy, čemuž odpovídal až kuriózní osobní život plný nenaplněných citů, na straně druhé vzdělanec s neodolatelným charismatem a ikona českého kulturního nebe jeho hvězdný jas patrně vábil soudobé intelektuálky neméně, než to dnes dokáží hudební či herecké hvězdy. Šalda psal sice komedii na prahu své šedesátky, nebyl tedy starý jako hlavní postava hry, ale do jisté míry si mohl připadat jako on. Poté, co následkem Priznicových (Priessnitzových) ledových zábalů, s jejichž pomocí si tento vyhublý muž léčil pocuchané nervy, protrpěl fatální onemocnění zánět míchy, částečně ochrnul a nadosmrti kulhal, nicméně dalo by se říci, že přežil svou vlastní smrt. I on byl do jisté míry kuriózním nesmrtelným dědkem, kolem kterého se motaly mladé dívky uhranuté jeho esejistikou s brilantním básnivým jazykem. Avšak zdání klame. Podobně jako byl Šalda obdařen mimořádnou schopností psát poutavým jazykem plným obraznosti eseje o největších českých i světových básnících, jimž se však sám svou uměleckou tvorbou nikdy nevyrovnal, z jeho četných platonických lásek zůstala většina nenaplněna. Osudovou ženou jeho života byla spisovatelka Růžena Svobodová, ambiciózní dáma provdaná za komerčně úspěšného spisovatele Františka Xavera Svobodu. Vzájemná korespondence Šaldy a Svobodové vydala na obsáhlou knihu, zachycuje dlouhá léta vášně, nenávisti, útoků, výčitek, ale i vzájemné oddanosti, závislosti, vzájemného intelektuálního spojenectví i inspirace. Přestože Šaldovu potřebu duchovní i fyzické lásky nemohla vdaná žena naplnit, nepustila jej do náručí jiné ženy a neváhala dokonce zasáhnout intrikou, aby zničila lásku svého milence a své mladší sokyně. Kolem skutečného Šaldy se podobně jako kolem doktora Š. v naší hře, točilo několik žen někdy i několik současně. Podobně jako je ale divadelní čas jiný nežli čas reálný, také divadelní realita je odlišná od té historické. Zachytit pravdu lze buď pozitivistickým vědeckým přístupem, který předpokládá nekonečný sběr materiálu a fakt, nebo uměleckým zobrazením, které zkresluje fakta, některá potlačuje a jiná zvýrazní nebo přidá, aby vznikla realita koncentrovaná, realita, která není jen výčtem fakt, ale také jejich interpretací. Jevištní pravda je vždy pravdou s názorem, pravdou, jejíž součástí je existenciální výpověď a jisté zobecnění. Např. náš doktor Š. již není jen doktorem Šaldou, ale taky trochu zosobněním českého intelektuála, který zažívá situace symptomatické pro svůj typ, pro naše dějiny a náš prostor. Možná není náhodou, že pro hru o Šaldovi se nám jako dějiště hodil byt s několikerými dveřmi, že hlavní postava muže v županu stojícího v dilematu mezi morálními rozcestími a rozkročeného do několika vztahů současně připomene situace, scénografii nebo děj některé z Havlových her. Jakoby nejen ztížená možnost soustředění byla okolností, která spojuje povahy tak odlišné, jako byl Šalda a Havel
PŘEMYSL HOUŠKA BARBORA MOTTLOVÁ JAKUB ALBRECHT MICHAELA LOHNISKÁ
Postavy v naší hře mají většinou reálné předobrazy. Některé (jako třeba manželé Svobodovi) se jim podobají víc (byť samozřejmě ne zcela už proto, že jsme se inspirovali výrazně subjektivními vzpomínkami zainteresovaných současníků), jiné (jako např. Eva, Lída, bytná, které ne náhodou neuvádíme s příjmením) jsou skutečnosti vzdálenější, protože se v nich např. spojuje osud několika skutečně žijících lidí apod. Také události jsou v zájmu srozumitelnosti a dramatické gradace zjednodušeny a někdy posunuty, přesto většina klíčových míst hry má svůj reálný předobraz. Šalda skutečně používal řadu pseudonymů (A. D. Laš, Alfa, B. Ptáčník, Holas, Jan Braun, Jan Holas, J. Řapík, Pavel Kunz, P. K., Pečorin, Quidam) a byl (právem) osočován z toho, že názory uveřejněné pod vlastním jménem se liší od těch, které sám za sebe nepodepsal. Zcela si protiřečil např. pokud šlo o J. Vrchlického či V. Mrštíka (příkladem odlišnosti a licence je např. to, že zatímco ve skutečnosti psal Šalda o Mrštíkovi pod pseudonymem Kunz, v naší hře se pro lepší zapamatovatelnost opakuje pseudonym Alfa). Proč tak činil, je samozřejmě tajemstvím, které znal jen on sám, a přestože psaní pod šiframi bylo dobovou praxí, nedá se popřít, že Šalda měl pro své kolegy a někdy i přátele dvojí tvář, z nichž jednu před nimi pravděpodobně nikdy neodtajnil. Reálný základ má také role, jakou měl Šalda pro docenění Máchy v dějinách české literatury (adoroval také Machara, kterého dlouhodobě obdivoval pikantní je, že oba muži se stali také konkurenty ve svém mileneckém životě), pravdou je i jeho spojenectví a následná nevraživost mezi ním a okruhem kolem Moderní revue, kam patřil např. Jiří Karásek ze Lvovic (byť ve skutečnosti jejich střet gradoval aférou anonymních dopisů, z jejichž autorství byl obviňován Karásek, což se v naší hře neobjevuje). Faktem je také Šaldova angažovanost v tzv. Šaldově komitétu, což byla společnost na pomoc politickým uprchlíkům z hitlerovského Německa. Klíčovou rolí těchto výborů bylo obstarávat emigrantům dokumenty, které nahrazovaly pasy. Šaldův výbor se orientoval především na záchranu německé inteligence. Nabídl také utečencům ubytování a zajistil školní vzdělávání jejich dětí. Konkrétní situace naší hry jsou však samozřejmě smyšlené. TOMÁŠ SYROVÁTKA EROTIKON DOKTORA Š. Režie... Mikoláš Tyc Scéna... Karel Čapek Kostýmy... Barbara Wojtkowiak Hudba... Mario Buzzi Richard Wagner Dramaturgie... Tomáš Syrovátka Martin Urban Osoby a obsazení F. X. Šalda... Tomáš Dianiška Růžena Svobodová... Barbora Mottlová F. X. Svoboda... Přemysl Houška Lída... Veronika Korytářová Eva... Karolína Baranová Bytná... Michaela Lohniská Jiří Karásek ze Lvovic a další... Jakub Albrecht Josef Svatopluk Machar a další... Michal Maléř Inspice a nápověda... Přemysl Houška Premiéra 11. října 2013 v Malém divadle
Šalda byl milován i nenáviděn, ale asi nikomu nebyl tento přísný a často útočný muž komplikované povahy lhostejný. Kromě častých změn názorů bylo Šaldovi oponenty vytýkáno také přeceňování Růženy Svobodové, jejíž umělecký portrét zařadil dokonce do své knihy Duše a dílo vedle takových osobností, jako byla třeba Němcová nebo Ibsen. Subjektivita jejich vzájemného vztahu pravděpodobně zastínila jinak téměř vždy přesný ostrozrak Šaldy kritika. A ještě jeden dovětek na téma Šalda a naše doba. Přestože o Šaldově výjimečnosti dané vzděláním i filosofickým přesahem jeho díla, které značně převyšuje žánr novinové kritiky, není pochyb, je dnes kupodivu až překvapivě obtížné odpovědět stručně a jasně na otázku, v čem byl Šalda veliký. Autor, který by psal např. o Picassovi, mohl by vyjádřit jeho jedinečnost celkem snadno např. větou: Nejkrásnější prsa jsou hranatá Picasso byl průkopník kubismu. Ale co byl Šalda? A nebo lépe, co je Šalda dnes? Je Šalda i dnes živý? A je-li Šalda s dnešní dobou v rozporu, svědčí to proti němu, nebo proti naší mělké a nevzdělané době, která má ráda jasné a stručné odpovědi srozumitelné komukoliv, ale precizní myšlení v souvislostech a znalost historických kořenů je jí stále vzdálenější? Pravděpodobně málokdo v dnešním hledišti zná Šaldovy myšlenky. Šalda jako zosobněný kritický princip je však dnes o to potřebnější JAKUB ALBRECHT MICHAL MALÉŘ VERONIKA KORYTÁŘOVÁ FRANTIŠEK XAVER ŠALDA [ 22. 12. 1867 Liberec 4. 4. 1937 Praha ] Kritik, prozaik, dramatik, básník, esejista, profesor románských literatur (od roku 1918). Jeho prvním významným esejem byl Syntetism v novém umění, kde (v duchu budoucího vývoje) překlenuje rozpor mezi uměleckými směry chápanými tehdy jako protikladné. K jeho nejvýznamnějším knihám patří Boje o zítřek (1905), kde po vzoru F. Nietzscheho vyzdvihuje vliv tvůrčí individuality a do jisté míry zde předjímá budoucí avantgardu a umělecké překonávání minulosti. Soubor literárních portrétů zahrnujících domácí i světové autory vydal pod názvem Duše a dílo (1913). Je autorem básnických sbírek Strom bolesti (1920), Nova et vetera (1938), výboru povídek Život ironický a jiné povídky (1912), pokusil se také o filosofující román Loutky i dělníci boží (1917). Národní divadlo uvedlo jeho hry Zástupové (1921), Dítě (1923), Tažení proti smrti (1926). Vrcholné úrovně dosáhla zejména početná řada jeho esejů věnovaných nejrůznějším uměleckým žánrům i filosofii umění. Jeho kritiky vždy vynikaly vysokou jazykovou úrovní, schopností postřehnout za autory a jejich dílem svébytný filosofický obraz světa a v neposlední řadě odvahou jít proti obecnému mínění. Od roku 1894 až do roku 1908 pracoval v redakci Ottova slovníku naučného, v následujících letech redigoval či spoluredigoval časopisy Volné směry, Novina, Česká kultura, publikoval v Národních listech, Kmeni, Národní kultuře, Kritice, Tvorbě. V roce 1928 začal vydávat svůj vlastní časopis Šaldův zápisník, do kterého příznačně pro svou osobnost přispíval pouze on sám. Kromě uměleckých otázek zde zastával také ostrá stanoviska k politickému dění. Oponenti Šaldovi často vytýkali názorovou nejednotnost, což patrně pramenilo z toho, že Šalda nikdy nebyl hlasatelem v něčích službách, zavilým propagátorem nějaké myšlenky nebo proudu, ale nezávislým myslitelem, který se v proměnách doby přimykal k různým směrům a názorům. V nadstranickosti tkvěla nepochybně jeho výlučnost, díky níž může nést naše divadlo jeho jméno i přes změny politických režimů.
Technická spolupráce Light designer... Pavel Hejret Svítí... Zdeněk Úlehla Vedoucí zvukař... Miloš Vondráček Zvukař... Petr Čermák Jevištní mistr... Sergyi Martinenko Rekvizity... Ladislav Říha Vlásenky... Iva Šebelíková Vedoucí výroby scénických kostýmů... Taťána Hrustinczová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Luďka Hory. Autorská práva v České republice zastupuje Aura-Pont s.r.o., Veslařský ostrov 62, 147 00, Praha 4. Užitá hudba: Tannhäuser, Overtüre, Orchester der Deutschen Oper Berlin, Otto Gerdes; Tristan und Isolde, Isolde! Geliebte!... Tristan! Geliebter! Berliner Philharmoniker, Herbert von Karajan, Jon Vickers, Helga Dernesch. 2013 / cena 23 Kč / náklad 500 ks Ředitel: MgA. Martin Otava Šéf činohry: Ivan Rajmont Redakce: Tomáš Syrovátka Grafika: Pavel Dušek Fotografie: Roman Dobeš Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. www.saldovo-divadlo.cz, www.evstupenka.cz Projekt vznikl za finanční podpory Státního fondu kultury České republiky Děkujeme mediálnímu partnerovi DFXŠ, společnosti RENGL
www.saldovo divadlo.cz