www.muzes.cz Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 11/2013 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Zrušíme ústavy? strana 12
EDITORIAL Vymýšlet vymyšlené Psychiatrická péče se u nás strukturou podobá zemím bývalého Sovětského svazu a Balkánu. Tvrdí to alespoň odborníci z Psychiatrického centra Praha. To, že je na hony vzdálena vyspělým zemím západní Evropy, ostatně dokumentují i čísla: zatímco členské země Evropské unie dávají z peněz na zdravotnictví pět až deset procent na péči o duševní zdraví, u nás jsou to necelá tři procenta. V Evropské unii to činí v průměru dvě procenta z hrubého domácího produktu, u nás 0,26 procenta. O nutnosti změn nikdo nepochybuje. Když ale minulý měsíc zveřejnilo ministerstvo zdravotnictví Strategii reformy psychiatrické péče, která navrhuje kromě jiného systémovou změnu v podobě nových Center duševního zdraví a snížení počtu lůžek, zaregistrovali jsme namísto potlesku protichůdné reakce. Zatímco jedni tvrdí, že reforma přinese psychiatrii více peněz, mezi kritickými hlasy zaznělo, že udělá z pacientů bezdomovce. Ředitel Psychiatrického centra Cyril Höschl se dokonce obává, aby reforma nevyústila v pouhé administrativní změny, kdy se psychiatrické nemocnice zapojí do tzv. komunitní péče. Českou psychiatrii by prý pak ovládly přejmenované léčebny, a navíc je komunitní péče v léčebnách podobný protimluv jako domácí péče v nemocnicích. Snažili jsme se zjistit, čeho se odborníci na péči o potřebné bojí nejvíc. A protože společným jmenovatelem se stalo rušení ústavů (nešlo už jen o psychiatrii), několik jsme jich navštívili. Názory těch, kteří spojili svůj profesní život s pomocí lidem s postižením, najdete na stranách 8 až 16. Obava, že ústavy se začnou rušit bez ohledu na to, jak se za poslední dvě desetiletí proměnily, by měla leckoho vyburcovat. V době, kdy se u nás střídají ministři zdravotnictví s frekvencí apoštolů na orloji, se totiž ti chytřejší už stihli podívat za hranice české kotliny. A viděli, co nastalo po úplném zrušení léčeben v Itálii, ve Finsku, Švédsku či Velké Británii. A jak se naopak osvědčilo ponechání velké části lůžek v menších léčebnách v Německu, Belgii, Francii či Nizozemsku. Proč tedy vymýšlet už vymyšlené? Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek obsah Dobré zprávy Osud na mě ukázal 2. Týden pro inkluzi Završení kurzu bankovnictví Turnaj ve stolním tenise Srdcerváči Adventní koncerty 4 5 Anketa Lze lázeňskou rehabilitaci a léčbu částečně či úplně nahradit jinými formami péče? 6 Téma: Léčebné ústavy Jan Pičman: Ústavy těžko nahradíme 8 9 Bolest duše může být horší než nádor 10 12 Zařízení, která stále potřebujeme 12 14 Jak dál nejen v Janských Lázních? 15 16 Putovní výstava (Ne)přístupný design 17 20 let Konta BARIÉRY Nemarnit čas 18 19 Umělci Konta BARIÉRY Šárka Radová: Kořenů svých se nezbavíme 20 21 Nové zahraniční technologie Druhé oči Na brýlích 22 23 Poradna Jak vlastně dopadla skarta? 24 Vaše fotografie Rámování 25 Studium v zahraničí Finsko pohledem nevidomých 26 27 AUTO-MOTO Auta bez bariér už jedou 28 29 Na cestách Severský trojboj pro vozíčkáře 30 32 Konto BARIÉRY Melantrichova 5 Příjemná ohlédnutí 33 Tip na výlet Proč bychom se báli na Prachovské skály 34 35 SENSEN Vybíráme nejlepšího seniora a klub roku 37 Křížovka o ceny 38 Jan Pičman: Ústavy těžko nahradíme str. 8 Nové zahraniční technologie: Druhé oči Na brýlích / str. 22 Na cestách: Severský trojboj pro vozíčkáře / str. 30 Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail:jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz), Pavel Hrabica (e-mail: pavel.hrabica@muzes.cz), Radek Musílek (e-mail: radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch (e-mail: jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, PhDr. Jan Pičman, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v listopadu 2013. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Tip na výlet: Proč bychom se báli na Prachovské skály str. 34 Partneři redakce: 3
DOBRÉ ZPRÁVY časopis pro ty, kteří se nevzdávají Osud na mě ukázal 2. Ve druhém dílu knihy Osud na mě ukázal, který bude slavnostně pokřtěn 17. listopadu v pražském Erpetu, jsou strhující příběhy deseti handicapovaných, kteří odmítli prohrát svůj život a našli sílu bojovat s nepříznivým osudem. Jedním dechem lze číst o skutečných lidech a prožívat jejich neskutečná životní dramata, která by nevymyslel ani hollywoodský scenárista. Příběh muže, který touží zatleskat svým dětem, o klukovi, co odmítl sedět v koutě a tančil i na vozíku, příběh ženy jak vystřižený z béčkového filmu. Poznáte adrenaliňáka, který se dokázal zvednout z postele a jezdí na monoski evropský pohár, chlapíka, kterému auto ustřelilo obě nohy, a přesto je vysmátej, bývalého skokana na lyžích, který to natře mlaďákům, vozíčkáře, který se stal mistrem světa. Příběhy jsou i poselstvím: Autoři budou rádi, když komukoliv pomohou. Nebo se nad nimi někdo alespoň zamyslí. Vydalo nakladatelství a.ga.ma, 2013, autorky Daniela a Lucie Gaudlová. Doporučená prodejní cena 149 Kč. Partnerem je Konto BARIÉRY. Týden pro inkluzi Osudy lidí z této knihy by si nevymyslel ani scenárista. Přesto se staly. Foto: archiv Zveme vás k dalšímu Týdnu pro inkluzi. Akce, kterou společně pořádá občanské sdružení Rytmus a obecně prospěšná společnost Člověk v tísni, chce podpořit zapojování žáků se znevýhodněním či postižením do škol hlavního vzdělávacího proudu. Připojte se vlastní aktivitou, akcí, programem. Přihlaste se k myšlenkám a hodnotám inkluze. O vaší činnosti budou informováni i ostatní lidé, budou se sdílet zkušenosti. Vážení rodiče, učitelé a všichni, kdo se v České republice věnujete péči, výchově a vzdělávání dětí, pořadatelé vás prosí o spolupráci v prvním listopadovém týdnu letošního roku od 4. do 10. listopadu. Kdo a jak se může zapojit? Nabízíme několik nápadů k inspiraci. Společné odpoledne rodičů a dětí, dny otevřených dveří, společné aktivity pro děti se znevýhodněním i bez něj, různé debaty atd. V případě zájmu či potřeby dalších informací kontaktujte Davida Rygela, koordinátora Týdne pro inkluzi 2013 na david.rygel@rytmus.org. Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. Završení kurzu bankovnictví Kurz bankovnictví by měl pomoci najít pracovní uplatnění pro lidi s postižením. Foto: Petr Hrubý V listopadu se úspěšně završuje projekt kurz Bankovnictví pro zdravotně handicapované, který připravila Vysoká škola ekonomie a managementu ve spolupráci s Kontem BARIÉRY a Českou spořitelnou. Celkem se jednalo o padesát vyučovacích hodin rozdělených do osmi týdnů. Cílem výuky bylo seznámit účastníky s rolí a fungováním bank v současném finančním systému a vysvětlit podstatu nejvýznamnějších bankovních produktů. Absolventi kurzu budou připraveni pro práci v bankovních domech na úrovni střední administrativy. Nejlepší student kurzu získává možnost studovat na VŠEM zdarma v jednom ze tří bakalářských oborů s udělením studijního stipendia. Již 13. lis topadu předá rektor VŠEM Milan Žák na slavnostním ukončení v prostorách České spořitelny účastníkům kurzu certifikáty. Turnaj ve stolním tenise Stolní tenisté s mentálním postižením se utkají ve Dvoře Králové. Foto: archiv SPMP Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, o. s., pořádá od 8. do 10. listopadu 21. ročník republikového turnaje ve stolním tenise pro lidi s mentálním postižením z celé České republiky. Začátek akce je v pátek v devět hodin dopoledne ve sportovní hale Základní školy Strž ve Dvoře Králové. Předpokládané zakončení připadá na nedělní poledne. Další informace získáte na internetové adrese sdružení www.spmp.cz nebo u Jitky Punnerové, telefon 607 153 682 nebo e-mail spmp.trutnov@email.cz. Srdcerváči Rvát se celým srdcem má cenu nejen za dobrou věc, ale také za své vlastní sny. Netradiční neziskový projekt s názvem Srdcerváči umožňuje obojí najednou. Organizuje ho Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP). Lidé si mohou vybrat a zakoupit dárek, který jinde nenajdou. Zažijí něco jedinečného a zároveň přispějí na vytvoření nových pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením. Různé instituce, firmy a významné osobnosti věnovaly předměty nebo aktivity, které mohou udělat radost. Vzniká tak katalog unikátních dárků a zážitků. Stačí si vybrat z katalogu a zaplatit. Ceny se pohybují od několika set korun po několik tisíc. Dopřát si můžete například netradiční sporty, setkání s různými známými osobnostmi nebo třeba dresy s podpisy sportovních legend. Výtěžek projektu bude odborná komise rozdělovat v grantovém řízení mezi zájemce o vytvoření nových pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením a na rozvoj jejich podnikatelských plánů. Více informací a výběr zážitků či dárků najdete na www.srdcervaci.cz. 4
www.muzes.cz Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 7 8/2013 M0708_2013.indd 1 www.muzes.cz Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 6/2013 M06_2013.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč 7/24/2013 7:35:20 AM Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č 5/14/2013 10:27:36 AM www.muzes.cz Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 10/2013 M10_2013.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č 9/17/2013 3:44:34 PM Adventní koncerty Tradiční humanitární adventní koncerty České televize letos začnou 1. prosince v Břevnovském klášteře. První bude věnován občanskému sdružení Práh z Brna. To již 14 let poskytuje pomoc dospělým lidem s duševním onemocněním, hlavně se schizofrenií a těžkými depresemi. Jejich klienti přicházejí do tohoto zařízení z psychiatrických léčeben či od ambulantních psychiatrů, aby si obnovili dovednosti a schopnosti ztracené v důsledku nemoci a umožnilo jim to pak návrat do běžného života či práce. Provozují chráněné bydlení, chráněné dílny, chráněná pracovní místa např. v kavárně atd. Na Křenové 63 v Brně získali od města dům. Potřebuje rekonstrukci, aby zde mohlo vzniknout další chráněné bydlení pro devět osob s duševním onemocněním. Mají projekt i stavební povolení, potřebují dva miliony na spoluúčast na Integrovaném plánu rozvoje města či stejnou částku na střechu, pokud by předchozí projekt nevyšel. Psychiatrické choroby jsou velmi tabuizovaným tématem, schizofrenie se projevuje stále častěji hlavně u mladých lidí, a proto se komise České televize rozhodla podpořit a tím i zviditelnit toto téma. V následujících týdnech budou koncerty věnovány Základní škole a Praktické škole Svítání v Pardubicích, Arkadii Teplice a Hospicu sv. Štěpána v Litoměřicích. Adventní koncerty půjdou v přímém přenosu a diváci budou moci telefonicky nebo prostřednictvím DMS finančně přispět na činnost vybraných organizací a jejich projektů. Další informace najdete na stránkách www.ceskatelevize.cz. Adventní koncerty nebudou ani letos chybět na obrazovkách České televize. Foto: Petr Hrubý Z REDAKČNÍ POŠTY Poškozený vozík Dobrý den, četl jsem ve vašem časopise o cestování letadlem i reakce některých čtenářů a jejich zkušenosti. Mám pro vás tedy taky jednu. Když jsem letěl z Prahy, nestačil jsem se divit při vystupování. Můj vozík měl ulomenou stupačku na nohy. Nevím, jak se to stalo. Jestli to udělali při nakládání, při vykládání nebo během cesty, ale každopádně to musela být pořádná rána. Ještě větší rána to byla pro mě, protože jsem byl v cizí zemi s rozbitým vozíkem. Naštěstí jsem během pár hodin sehnal opravu. Teď čekám na reklamační oddělení ČSA, jestli mi uznají fakturu na 12 tisíc, které oprava stála. Naštěstí mi opraváři věřili a nemusel jsem to platit z vlastní kapsy. Takže i takhle může vypadat cesta letadlem. To jsem se jim vyplatil, když moje letenka nestála ani půlku ceny za tu opravu S pozdravem Petr Holý, Ostrava Vážený pane Holý, chápeme vaše rozhořčení nad komplikacemi, které jste na letišti zažil. Bohužel špatné zacházení se zavazadly je při cestování letadlem známý nešvar. Pokud přitom jde o poškození vozíku, nepříjemnosti se jen násobí. Věříme, že ČSA vaši reklamaci zdárně vyřídí a vy nezanevřete na cestování, protože to by byla škoda! (red) Janské Lázně Lipno: Na vozíku nad koruny stromů strana 22 Dobrý den, se zaujetím sleduji dění kolem Janských Lázní. Zachránit je prý mají samoplátci. Jestli to tak má být, mělo by se tedy začít z gruntu ledacos měnit. S manželem jsme se rozhodli udělat si prodloužený víkend v Krkonoších, a jelikož jsou pro nás Jánky srdeční záležitost, chtěli jsme je podpořit, místo abychom utráceli v hotelu. Já chtěla kromě ubytování ještě nějaké procedury. Slečna z lázní mi po telefonu sdělila, že by to na čtyři noci stálo s plnou penzí skoro 9000 Kč! Povinně jsme totiž museli přijmout i plnou penzi a cena pokoje také převyšovala okolní průměr. To nás pochopitelně odradilo. Ubytovali jsme se jinde a chtěla jsem si tedy domluvit procedury individuálně. Přestože lázně oficiálně nemají dost pacientů, nikdo na mě neměl čas, aby mě objednal. Mnou oslovená masérka se mi přes svůj slib už telefonicky Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Iva Hüttnerová: Co je vlastně dobrý skutek? strana 18 neozvala zpátky. Tak nevím. Jestli půjdou Janské Lázně touto cestou, tak je asi nikdo moc navštěvovat nebude. To by mě mrzelo. Určitě jim dám ještě šanci, snad se brzy něco změní k lepšímu. Mějte se hezky! Kateřina Starcová, Pardubice Vážená paní Starcová, právě v tomto čísle přinášíme názory několika zainteresovaných lidí, jak vidí budoucnost nejen Janských Lázní. Mezi nimi je i nový ředitel Josef Šimurda. Vaše zkušenost by ho jistě inspirovala k určitým změnám. Uvědomuje si, že Janské Lázně mají své rezervy, na kterých je třeba zapracovat. O své postřehy se neváhejte podělit nejen s námi, ale i s vedením lázní, protože bez zpětné vazby zlepšení nemůže nastat. (red) Informace o změnách v zákonech Vážená redakce, děkuji za informace o různých změnách a novelizacích, které se dějí v zákonech a o nichž píšete. Blíží se nám volby a nová vláda. Asi nejsem sám, kdo očekává, že bude úplně jiná než ta vedená premiérem Nečasem, takže změn asi přibude. Což může znamenat, že v legislativě a novinkách budeme mít trochu zmatek. Prosím, věnujte legislativním změnám ještě větší pozornost. Díky! Roman Koutný, Praha Vážený pane Koutný, i my děkujeme, že náš informační servis shledáváte užitečným. Vynasnažíme se, aby tomu tak bylo i nadále. Jelikož jsme však měsíčník, nemůžeme reagovat ze dne na den, což je někdy problematické. Ostatně i váš dopis dorazil ještě před volbami a dnes už je po nich. Změnám v legislativě se rozhodně věnovat budeme. Například se pozorně zajímáme o připravovaný nový občanský zákoník, který přinese řadu změn i do neziskového sektoru. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5 110 00 Praha 1. Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Banky přejí postiženým strana 8 5
ANKETA časopis pro ty, kteří se nevzdávají Lída Harcubová maminka postižené dcery S lázeňskou léčbou máme několikaleté zkušenosti. Dcera Maruška byla jednou (to jsem byla s ní) v Košumberku, jednou v Janských Lázních ve Vesně a pak jezdila do Teplic, to už sama. Protože je Maruška plně závislá na pomoci druhé osoby, myslím si, že na takovou celodenní péči je ve velkých lázních málo personálu pro individuální přístup. Určitě je rehabilitační pobyt v lázních přínosem pro postižené děti a nahradit se dá jedině každodenním dojížděním někam, což je pro rodiče určitě obtížnější. Jen by bylo fajn, kdyby v lázeňských zařízeních bylo víc personálu, aby měl na malé pacienty stále někdo čas. Mgr. Simona Hájková Therap-Tilia Praha Lázeňská péče má svá specifika, většinou byla určena pacientům pro nějakou rekonvalescenci, ne pro akutní léčení. Procedury měly své opodstatnění a stav pacientů zlepšovaly. Myslím si, že lázeňská péče se nedá nahradit ambulantním docházením. Není zajištěna posloupnost procedur, není zajištěn klid ani rozvržení terapeutických procedur. Dá se to nahradit docházením na manuální terapii, na elektroterapii, ale v daný den se můžete věnovat pacientovi maximálně tři čtvrtě hodiny. Zařízení ambulantního typu nemůže víc zajistit. Novým trendem je hospitalizace na rehabilitačních klinikách, ovšem za peníze, které pacienti leckdy nemají. Lze lázeňskou rehabilitaci a léčbu částečně či úplně nahradit jinými formami péče? MUDr. Zdeňka Polzerová primářka, Odborný léčebný ústav Paseka Z mnoholeté zkušenosti v zařízení, kde je lůžková rehabilitace, mohu říci, že existuje skupina pacientů s handicapem, kteří profitují z opakované ústavní rehabilitační péče v délce trvání 4 6 týdnů. Ta jim následně umožní prožít zbytek roku v relativně stabilizovaném stavu pouze za podpory individuálního cvičení, eventuálně ambulantní rehabilitace. Výhodou ústavní rehabilitace je komplexnost péče bez zátěže pacienta s přesuny na rehabilitaci a zpět, které jsou nutné při ambulantní péči. Posoudit potřebnost pacienta pro ústavní rehabilitaci musí odborný lékař, který má pacienta v péči. Co se týče ekonomického rozboru, zde podle mého soudu není problém na vzorku těchto pacientů spočítat náročnost péče o tyto pacienty jak v ambulantní, tak ústavní péči. MUDr. Michaela Tomanová ředitelka a primářka, Rehabilitační ústav Brandýs nad Orlicí Teoreticky je možné nahradit lůžkovou rehabilitaci ambulantní, ale jak kvalitní a efektivní bude? U lůžkové péče je rehabilitace intenzivnější, pacient absolvuje denně čtyři až šest třicetiminutových terapií s léčebnou rehabilitací a fyzikální terapií. Dvakrát denně probíhá lékařská vizita, při které ošetřující lékař hodnotí vývoj zdravotního stavu. Výhodou lůžkové rehabilitace je každodenní individuální léčebná rehabilitace se středoškolsky nebo vysokoškolsky vzdělaným pracovníkem. Pacient si odpočine od běžných starostí a povinností, které pohybový aparát přetěžují. Při ambulantní terapii může přetížení působit proti účinné terapii. V konečném důsledku se často daří dosáhnout u pacienta dlouhodobého výsledku, kdy většinou minimálně šest a více měsíců pacient nepociťuje bolest nebo je mírnější. DOBRÉ ZPRÁVY Na konci chci být online. Pro všechny, kdo se chtějí dozvědět více o paliativní péči nebo jsou v oboru již zběhlí, spustilo hospicové občanské sdružení Cesta domů online e-learningové kurzy. Sdružení chce přispět k tomu, aby se lidé na konci života mohli sami rozhodovat o tom, kde, jak a s kým budou. Kurzů je pět: pro veřejnost, pro studenty středních a vysokých škol, pro zdravotní sestry všech oborů, pro zdravotní sestry pracující v paliativní péči a pro sociální pracovníky. Pro nejmenší bez bariér. Zrekonstruovaný objekt knihovny a mateřské školy v Sadské (Středočeský kraj) byl dán letos pro podzimní období do užívání dětem i rodičům. Výrazným uživatelským posunem bylo zbudování bezbariérového vstupu do budovy. Ostrov bez bariér. Revitalizace pražského Střeleckého ostrova, kterou částečně zpomalila letošní červnová povodeň, byla úspěšně zakončena. Novinkou je výtah pro maminky s kočárky, vozíčkáře i všechny, kterým dosud dělal problémy přístup do oblíbeného parku na ostrově vzhledem ke schodišti vedoucímu sem z mostu. Od roku 1812, kdy zde byla postavena budova s hostincem, se jedná o první bezbariérové zpřístupnění. Inkluzní týden. Občanské sdružení Rytmus pořádá ve spolupráci s o. p. s. Člověk v tísni Týden pro inkluzi, který je naplánován od 4. do 10. listopadu 2013. Záměrem společné akce je podpořit zapojování žáků se znevýhodněním do škol hlavního vzdělávacího proudu. Informace na www.inkluze.cz. Festival integrace Slunce. Podzimní část 19. ročníku Festivalu integrace SLUNCE bude ve dnech 11. až 15. listopadu v pražském Paláci Akropolis na Žižkově. Součástí festivalu budou divadelní představení, workshop, křest CD, koncerty a další. Pořádá SUKUS, mediálním partnerem je i časopis Můžeš. Držitelé průkazu ZTP mají vstup zdarma. Více na www. festivalslunce.wz.cz a www. palacakropolis.cz. Družice pomáhají. Z české iniciativy se koncem září konal v Ostravě mezinárodní workshop o širším využití navigačních družicových systémů Galileo a EGNOS pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace. Účastníci se zaměřili na informace a přehled o možnostech navázaných aplikací vedoucích k lepšímu využití veřejné dopravy a umožňují zvýšit mobilitu osob, kterých se téma workshopu dotýkalo. Pro smíšený provoz. Mapový portál krajského města Plzně nabízí (nejen) vozíčkářům podrobné mapy bezbariérového pohybu po cestách a stezkách města. Součástí bezbariérových tras je i síť cyklostezek po nábřežích plzeňských řek a na ně navazující cyklostezky. Zejména pro handbikery a vozíčkáře na elektrických vozících jsou cyklostezky místem k procházkám a sportovnímu vyžití. Portál upozorňuje, které ze stezek jsou smíšené pro cyklisty, chodce, vozíčkáře i kočárky a které jsou přednostně určeny jen cyklistům (pohyb ostatních na vlastní nebezpečí ). (ph) 6
www.muzes.cz Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 10/2013 M10_2013.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č 9/17/2013 3:44:34 PM Soutěž o kartu Handy Card! Kolik vyznačených turistických tras pro vozíčkáře má Švýcarsko? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. listopadu 2013 na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: info@muzes.cz. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděla Jana Filgasová z Liberce. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty. Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Objednávám předplatné časopisu Můžeš JMÉNO a příjmení: www.muzes.cz Časopis pro ty, kteří se nevzdávají Zrušíme ústavy? strana 12 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry 11/2013 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Banky přejí postiženým strana 8 ulice: M11_2013.indd 1 10/17/2013 10:06:06 AM M09_2013.indd 1 7/31/2013 8:01:37 PM www.muzes.cz ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ Jiří Lábus: Pomáhej, když můžeš. Když nemůžeš, nepřekážej strana 8 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto BARIÉRY 9/2013 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč číslo popisné: roční předplatné za 240 Kč název organizace: PSČ: město: dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady: složenkou převodem fakturou telefon: Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto BARIÉRY. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát mobilní telefon a kartu Handy Card. Chcete-li roční předplatné změnit na zvýhodněné dvouleté, kontaktujte bezplatnou linku České pošty 800 300 302
Téma: Léčebné ústavy Uvědomme si pravý význam pojmu ústav. Stoletý Jedličkův ústav se stal především školou. Spolupráce rodiny je nenahraditelná. Jan Pičman: Ústavy těžko nahradíme Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Když se řekne ústav pro postižené, ještě mnoha lidem naskakuje husí kůže. Čím to je? Jde o důsledek komunistické éry. Letos slavíme sto let od založení našeho ústavu. A jen letmý pohled na jeho život, zájem veřejnosti, tisku i nejrůznějších spolků řekněme v 30. letech minulého století ukazuje, že jeho pověst ve společnosti byla v té době pozoruhodná. Označení ústav bylo jen vyjádřením právnické formy organizace a neneslo v sobě nic pejorativního. Až mnohem později se toto označení začalo spojovat s místem, kam se ukrývají komplikované osudy postižených a zároveň se stalo synonymem pro jakési zbídačení, omšelost, možná i beznaděj. Skoro nikdo tam nechtěl pracovat a společnost raději nechtěla vědět, jak to tam vypadá. Jenomže za posledních více než dvacet let prošla podobná zařízení obrovskou proměnou. Přesto mě zlobí, že tato pověra nebo nálepka u mnoha lidí přetrvává. A odtud je už jen krůček k naprosto neinformovaným názorům typu všechny ústavy zrušit! A nahradit je něčím jiným? Čím? Počet dětí a lidí s postižením neklesá. Má to různé příčiny, ale to by bylo na jiný rozhovor. V posledních letech ale vzniká řada organizací, které se jim věnují. A tak vznikne někde domeček, jinde pampeliška, tam zase centrum. Nejmenují se ústav, ale musejí mít svou vnitřní strukturu, odborný personál, odpovědné osoby, kontrolovatelnou činnost a hospodaření, takže... Zkrátka vypustilo se jen jedno slovo, a najednou jde o přijatelnou formu. Důležité totiž zůstává a zůstane, že postižení, zejména s komplikovanějšími vadami, potřebují kvalifikovanou péči, specifické přístupy, odborníky, kteří jim opravdu mohou pomoci. Jenom soucit nestačí. info Kdo je PhDr. Jan Pičman Ředitel Jedličkova ústavu a škol od r. 1994. Klinický psycholog s praxí v pedagogicko- psychologické poradně, dětské psychiatrii a na klinice dětské onkologie. Člen redakční rady Můžeš. Jakou nejdůležitější proměnou jste prošli vy? Především jsme přestali být zařízením sociální péče a stali jsme se opravdu školou, i s internátem, ale už nejsme náhradním domovem. Trváme na tom, že naši žáci a studenti musejí mít domov jinde. Buď u své rodiny, nebo v jiném zařízení, například v dětském domově. Protože mít na jedné chodbě ložnici natrvalo a vedle hned třídu vytváří pokřivený pocit domova a není to dobré pro dospělost našich žáků a studentů. Takže jsme školou, speciální a třeba trochu výjimečnou, ale školou, z které se vracejí denně nebo třeba jednou za týden, ale mají místo pro návrat. Proto jsme také změnili celé uspořádání, v jedné budově je internát, v jiné třídy s jídelnou. Věřte, že pro mnoho lidí z Jedle bylo těžko přijatelné, že všichni chodí do školy jinam. I za deště a sněhu. A ptali se: Jsme školou, speciální a třeba trochu výjimečnou, ale školou, z které se vracejí denně nebo třeba jednou za týden, ale mají místo pro návrat. Kdo je oblékne, kdo dohlédne, aby přišli včas atd. Našli jsme řešení a dnes už je to normální. Těch změn ale bylo ještě mnohem víc. Zasáhly vaše kolegy? Zvládli tuto proměnu? To je proces téměř bez konce. Kdysi jsem se v pracovní psychologii učil, že když v nějakém systému spouštíte kvalitativně novou věc, je lepší vyměnit všechny zúčastněné lidi než je přeučovat, protože setrvačnost je 8
časopis pro ty, kteří se nevzdávají Dlouhá léta péče, jisté ochrany, nižších nároků a větší tolerance vlastně zhoršují schopnost adaptovat se na běžný život. Myšlenky zakladatele Rudolfa Jedlička jsou i po sto letech stále živé. silná. Nás, zaměstnanců, je tu přes dvě stě a někdy vidím, že tato poučka byla pravdivá. Jestli na nás ještě občas vykoukne to staré ústavnictví, je to jen v našich hlavách, ale rozhodně ne v uspořádání, organizaci nebo metodách. To rozhodně ne. Také přichází hodně mladých kolegů a ti v sobě dřívější stereotypy určitě nemají. Jak se z tohoto hlediska proměnila pozice rodičů? V mnoha případech bývali zvyklí, že své postižené dítě sem prostě odložili. Vedla je k tomu i dřívější sociální politika, bariéry na každém kroku, společnost, která nechtěla brát takové lidi na vědomí. Nebyla to jen neochota se starat, ale život s postiženým dítětem byl hodně komplikovaný. Dnes u nás nikdo napořád není. Všichni k nám chodí do školy a ta jednou skončí. Absolvent musí jít jinam. Domů nebo případně do jiného zařízení. Usilujeme o větší angažovanost rodičů, ale ještě se setkáváme s představou, že dítě tu bude doslova až do večera. I když nemáme jen výuku, ale také rehabilitaci, ergoterapii a spoustu zájmových aktivit, někdy je to zbytečné a rádi bychom viděli u některých rodičů intenzivnější péči. Někdy dokonce referujeme rodině o tom, co se zlepšilo, co žák lépe zvládá, a setkáváme se reakcí: To ani slyšet nechceme. Zvykli si na nějaký stav, věnovali léta jeho kompenzaci a najednou je to lepší, abychom nedejbože nepřišli o nějakou sociální dávku nebo museli úplně změnit život rodiny, třeba jít do zaměstnání. Stává se to. Můžeme říci, že jste stále více místo pečovatelské instituce spíš tréninkovým střediskem. Místem promyšlené přípravy na život Ale to tu bylo vždy. První Jedličkova myšlenka byla otevřít postiženým cestu mezi ostatní. Něco se naučit, být aspoň trochu soběstačný a ne odkázaný jen na dobročinnost. I dnes někoho učíme jen elementárním dovednostem, jiní končí maturitou a část z nich pokračuje na vysokých školách a uspějí. Nejdůležitější je ale potřeba naprosté většiny našich žáků dozrát v dospělého člověka tedy jaksi se zpevnit, najít sebedůvěru, přijmout objektivní pravidla života. V tom je jejich pozice těžší než těch tzv. zdravých. Dlouhá léta péče, jisté ochrany, nižších nároků a větší tolerance vlastně zhoršují schopnost adaptovat se na běžný život. Proto bych skoro souhlasil s termínem trénink. U nás však potřebuje delší čas, naši velkou trpělivost. Bezpodmínečně také vlastní snahu postiženého mladého člověka o proměnu z opečovávaného na sebevědomého jedince, který už jen nečeká pomoc, ale rád by se postavil skutečnosti sám. To je pro nás hlavní, všechno vzdělání by jinak bylo k ničemu. 9
Téma: Léčebné ústavy Největší psychiatrická nemocnice by se mohla zmenšit. Ale ne bezhlavě. Více péče v terénu má výhody odborné i ekonomické. Problém: starý známý resortní přístup. Původně překrásné secesní budovy (a nejen ony) by potřebovaly radikální léčbu od stavbařů. Bolest duše může být Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Slovo blázinec už v naší společnosti dávno patří jen do anekdot a hospodských promluv. Skoro všichni jsme pochopili, že psychiatrické onemocnění je opravdu vážnou věcí, s kterou si může poradit jen odborník. Nedávná proměna názvu největší léčebny duševních nemocí na Psychiatrickou nemocnici byla tedy oprávněná. Na jedenatřiceti odděleních se na tisíc zaměstnanců stará o více než 1300 pacientů. Velký, opravdu velký komplex. Je po sto letech své existence ještě schopný přinést kvalitní péči? Jak vlastně čelí současným Kadeřnice a vizážistka zaujme nejen trochu unavenou tváří, ale především očima. Je v nich velká touha zbavit se utrpení. vichrům snah po zrušení všech podobných ústavů? Ředitel nemocnice MUDr. Martin Hollý ví, že v tomto případě není velikost synonymem pro věčnost: Vůbec nesoutěžíme o počty pacientů, naopak. Dobře víme, že každý den zbytečně prožitý u nás nepomáhá návratu do běžného života. Ale jsme lékaři a nemůžeme poslat na ulici nemocného, který nemá kam jít a jak se uživit. Máme možná až desítky těch, kteří by už nemuseli být v nemocnici. Kam půjdou? Kdo na ně čeká a pomůže jim? Nikdo. Mladí pacienti, kteří nezískali tzv. důchod z dětství, protože nemoc propukla v rané dospělosti, kdy ale ještě neměli odpracovanou dostatečnou dobu, nemají 10
časopis pro ty, kteří se nevzdávají Spoluautor zásadní reformy psychiatrie se zmenšení své nemocnice vůbec nebojí. nárok na nic. Nemocnice je jediné místo na světě, kde dostanou najíst, lůžko a odbornou pomoc. Uvědomují si tyto tvrdé skutečnosti radikální zastánci zrušení všech ústavů? Podílíme se na zásadní reformě, chceme, aby po celé republice vznikala malá centra, která by se o ně postarala, ale i když nyní reforma projde, bude to trvat třeba až deset let, že se budeme moci opravdu zmenšit. Slova moderního, přesto zkušeného psychiatra s mezinárodními zkušenostmi (odborné anglické termíny se mu vkrádají do každé věty) působí až mrazivě. Na začátku 21. století jsou vážně nemocní lidé bez možnosti opustit nemocnici, i kdyby se mohli dál léčit ambulantně? Není právě tady jedna z černých děr zdravotnictví, kde utíkají peníze, o jejichž dramatickém nedostatku slyšíme každý den? V Evropě mají obdobná zařízení 200 300 lůžek. Nejde jen o velikost, přímo úměrně souvisí také se spádovou oblastí. Do takové nemocnice by to mělo být kolem padesáti kilometrů. Pro pacienta i jeho rodinu. V případě Bohnic a dalších velkých ústavů jde nejméně o dvojnásobek. Koncepce, reformy a plány mohou být krásné, ale pacienti trpí už dnes. A mnohdy nepotřebují týdny a měsíce na lůžku. Petra s upřímnýma očima Uprostřed rozsáhlého areálu v nenápadné budově najdete dveře s cedulkou Komunitní terénní centrum. To je místo, kde umějí zasáhnout v situacích zhoršení nemoci, psychických potíží plynoucích z životních pohrom, ale i u podezření z rozvoje vážnějších poruch, např. schizofrenie. Nejde jen o běžnou ambulanci, vždy je připraveno několik lůžek mohou být potřeba jen jednu noc nebo pár dnů. Také info Kdo je MUDr. Martin Hollý Ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice od r. 2008. Absolvent Jeseniovy lékařské fakulty Univerzity Komenského ve slovenském Martině. Věnuje se dlouhodobě psychiatrii a sexuologii. Působí také v tréninku komunikačních a týmových dovedností. S manželkou vychovává pět dětí. Nemoci duše jsou už odpradávna spojovány s tajemnými kouzly. poblouznění, nezřízený život nebo dokonce hypochondrii jsme u leckterého z nemocných ochotni alespoň připustit. Zkrátka kde není vidět jizva, modřina, otok nebo průkazný rentgen, má fantazie prostor. Ale moderní psychiatrie umí objektivně a přesně určit diagnózu a umí i léčit. Skoro vždy. Jako i ostatní lékařské obory si jen málokdy neví rady. Přesto nejen veřejnost, ale i lékaři jiných oborů nejednou zapochybují je toto opravdu medicína? Možná právě zde začíná hlavní problém české psychiatrie, která má dobré mezinárodní renomé. Ale má také opravdu velké léčebny, málo terénních pracovišť a v případě bohnické nemocnice dluh v opravách a údržbě celého areálu ve výši 2 mld. Je to bohužel vidět. MUDr. Martin Hollý ví, že zrovnoprávnit jeho obor ve vědomí (i celé lékařské) veřejnosti mohou jen moderní postupy, lepší a lepší výsledky a nekonečná osvěta: Lidský organismus je celistvý. I ve svém zdraví a nemoci. Často zjišťujeme psychické potíže jako následek onemocnění těla a jeho orgánů. A obráceně, některé diagnózy, původně interní, chirurgické nebo onkologické, horší než nádor práce sester počítá i s působením v přirozeném prostředí pacienta, komplexní pohled na jeho je důležitým krokem k předcházení dlouhodobým pobytům na lůžku. To vlastně není nemocnice, ale model, jak by mohla fungovat centra třeba v každém okrese. Blonďaté Petře je třicet čtyři a už půl roku se sem vrací. Tentokrát na den dva? Její diagnózu vědět nesmíme, ale krátkým povídáním souhlasí. Kadeřnice a vizážistka zaujme nejen trochu unavenou tváří, ale především očima. Je v nich velká touha zbavit se utrpení. Touha po překonání nemoci a návratu k zajímavé práci. Teď neumí nebo nemůže žertovat, teď bojuje s démonem a věří sestřičkám i lékařům centra, že se její svět zase rozsvítí. Kdyby nebylo toto nevelké zařízení uprostřed obrovské nemocnice, asi by skončila na měsíce na standardním ženském oddělení. Péče o ni by stála mnohem více, ale hlavně její kontakt s rodinou by se velmi ztížil. Takto koncipovaných center jsou potřeba desítky. A proč je ještě nemáme? Naše hodně pokřivené představy Nemoci duše jsou už odpradávna spojovány s tajemnými kouzly, neznámými přírodními silami nebo dokonce s pokřiveným charakterem. I když doby všeobecného tmářství snad pominuly, jisté stigma na pacientech psychiatrů zůstává. Když ne mocnosti pekelné, alespoň podezření na nějakou úchylku, náboženské mohou končit u nás. Takže vůbec nejsme přívěskem zdravotnického systému, ale jeho neoddělitelnou součástí. A také sociálního, protože komplikovanější společenské, rodinné, pracovní i finanční souvislosti najdete u každého z našich nemocných. Jenomže Tahle banální pravda se nemůže v politice státu stále prosadit. Když přijde těžká chvíle v rodině, u blízkých, u spolupracovníků, naši adresu zná každý. Když se nic neděje, zůstáváme trochu ve stínu. Přitom každý si může bohnickou nemocnici prohlédnout doslova zblízka. Tady nenajdete ani zavřené brány, ani ozbrojenou stráž, ale docela pěkně upravený areál s chráněnými dílnami, prostor pro divadlo, hudbu i výstavy i znovuotevřený secesní kostel. 11
Téma: Léčebné ústavy Zbůch zažívá výraznou obměnu služeb a klientely. Velké instituce podporují ty, kteří nemají jinou možnost. Ústavy představují líheň profesionálů pro sociální služby. Zařízení, která Petra je nemocí opravdu vysílená, ale i nám řekla, že věří v lepší dny. Otevřenost a neustálý kontakt s veřejností jsou také nejlepší bariérou proti hrůzostrašným plkům typu jedna paní slyšela, že. Ředitel nemocnice si ale více váží otevřenosti jako nejlepší prevence proti případnému nevhodnému chování personálu. Zkrátka tady by šikana pacientů byla vidět hned. Jsou ploty a ploty Kdysi vznikl v Bohnicích festival Mezi ploty setkání umělců, pacientů, jejich rodin a jiných zájemců. Byl úspěšný a populární, ale v poslední době narazili jeho organizátoři na malý zájem sponzorů. Snad se to zlepší. Ovšem mezi jinými ploty se ocitají zdejší pacienti každodenně. Z jedné strany stojí zdravotnický systém, z druhé sociální politika. Mezera je přesně tak velká, aby jí propadaly desítky a stovky pacientů, kteří by mohli jít domů, kdyby nějaké doma existovalo. Nejde jen o střechu nad hlavou, ale o soustavnou a kvalifikovanou péči pokud možno v místě bydliště. Na tu zatím peníze nejsou, na provoz velikých léčeben jakžtakž ano. Resorty zdravotnictví a sociální péče se už po léta nemohou domluvit, který z nich svůj plot posune k druhému a mezeru zruší. Přitom obě ministerstva sídlí v Praze v jedné budově. MUDr. Martin Hollý jen konstatuje: Každý ví, jaký demografický vývoj nás čeká. Každý ví, že stáří přináší mnohem více psychiatrických diagnóz. Připravená reforma by měla situaci v celé republice kvalitativně zlepšit. Pokud ji někdo nesmete ze stolu s poukazem na akutnější potřeby. To by bylo moc krátkozraké. A znamenalo by to, že blázinec nesídlí v Bohnicích, ale na úplně jiné adrese. Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH Někteří lidé hlasitě volají po rušení ústavů a podobných velkých institucí. Doba se změnila a nejsou už prý potřeba. Pravda, doba se opravdu změnila a s ní se mění i ústavy a jejich služby. Jejich potřeba však nezmizela. Ať už jim budeme říkat ústavy, instituty či centra služeb, stále hrají nezastupitelnou úlohu v péči o lidi s těžkým postižením všeho druhu. To si člověk nejlépe ověří na vlastní oči. Vypravili jsme se do Centra pobytových a terénních služeb ve Zbůchu u Plzně. Průvodcem nám byl ředitel Petr Štainigl a pedagog volného času Roman Suda. Jedno z největších zařízení Zbůch patřil mezi největší zařízení svého druhu u nás, po boku Jedličkova ústavu a Kociánky. Byly zde hlavně děti s tělesným, mentálním nebo kombinovaným postižením. Dnes je ledacos jinak. Mezi dvěma stovkami klientů převažují dospělí a původní ústav sociální péče se atomizoval do několika míst, kde jim nabízí samostatné bydlení a práci. Děti do 18 let, kterým se zde dostává vzdělání i rehabilitace, tvoří jen čtvrtinu osazenstva. Mimo původní budovu dnes žije na padesát lidí v blízkém Chotěšově a na několika místech v Plzni. Do budoucna bychom rádi tento počet Přímo v Centru pobytových a terénních služeb Zbůch mohou klienti jezdit na koni. zdvojnásobili, takže by celá polovina našich klientů žila a pracovala venku, říká ředitel Štainigl. Podle něho je úspěchem, když ročně do některého z programů samostatného bydlení odejde přibližně deset lidí. Od roku 1990 rapidně klesl zájem rodin o umísťování dětí, stejně jako počet případů soudně nařízené ústavní péče (tvoří jen 10 procent). Pro děti s postižením se rozšířily možnosti inkluze a děti z dysfunkčních rodin odcházejí spíše k pěstounům. V zařízeních našeho typu zůstává ten, kdo potřebuje komplexní odbornou péči, kterou by bylo jinde těžké zajistit, vysvětluje ředitel. Z vlastní zkušenosti ví, jak je obtížné najít pěstouny pro těžce V zařízeních našeho typu zůstává ten, kdo potřebuje komplexní odbornou péči, kterou by bylo jinde těžké zajistit. 12
časopis pro ty, kteří se nevzdávají Vedle rehabilitace, logopedie a sociálních služeb nabízí ve Zbůchu základní vzdělání a devět záučních oborů. Jedním z nich jsou i zahradnické práce. stále potřebujeme postižené dítě. Za třicet let jsme tu dokázali najít novou rodinu jen pěti dětem. Naopak výrazný nárůst zaznamenal počet dospělých, kteří se potřebují zařadit do běžného života. Důvodem může být poúrazový stav, mentální postižení nebo rekonvalescence po těžké neurologické operaci. S odbornou podporou tu připravujeme lidi k co nejsamostatnějšímu návratu do života. Prioritou je samostatné bydlení a práce, ale důležitá je i zábava a sociální kontakty, říká Roman Suda, který se coby pedagog volného času věnuje především sportovním aktivitám. Ostatně i při nich se jeho svěřenci učí důležitým dovednostem pro život vůli, vytrvalosti, překonávání překážek i občasným neúspěchům. Centrum pobytových a terénních služeb Zbůch používá pro samostatné bydlení vlastní objekty i pronajaté byty. Myslíme si, že je zbytečné něco nákladně budovat a udržovat, když se dají vcelku levně pronajímat krásné ubytovací prostory, nastiňuje ředitel Štainigl svoji strategii. Je to nejen jednodušší pro správu, ale také flexibilnější. Co bych dělal s řadou domů a bytů, kdyby se opět zásadním způsobem změnila struktura poskytovaných služeb? Nájmy jsou nízké a pro klienty velmi únosné. Důležitým bodem však je, že každému, kdo to potřebuje, se i v samostatném bydlení dostává podpory. Naši pracovníci v přímé péči jsou na těchto pozicích v dobrém slova smyslu holky pro všechno. Jejich záběr je od práce výchovné po sociální, říká Roman Suda při prohlídce domu v Chotěšově, kde několik klientů bydlí a zároveň prodává v pekařství s cukrárnou. Vodoléčba je součástí komplexní rehabilitace. Nabízíme devět učebních oborů Vedle rehabilitace, logopedie a sociálních služeb nabízí ve Zbůchu základní vzdělání a devět záučních oborů. Jedním z nich jsou i zahradnické práce. V zahradě centra služeb je kout, kde se návštěvníkům naskytne nečekaný pohled na dva hroby. Jsou to tréninkové hroby, ale nebojte, zahradníci na nich trénují jen údržbu a aranžování květinové výzdoby, směje se Roman Suda našim překvapeným pohledům. Když pořádáme trhy našich výrobků, nově příchozí jsou také dost překvapení. Hlavní je, aby si každý podle svých možností co nejvíce užil produktivní období svého života. Ke stáří se pak třeba zase vrátí do hlavního centra. To tu zůstává pro pomoc a podporu těm, kteří jsou uvnitř i venku. Větší či menší osamostatnění je dlouhodobý proces, vysvětluje ředitel Štainigl. Ti, kdo odešli nedávno, zpočátku netrhají vazby s domovským centrem. Hlavně v prvních týdnech se hodně vracejí. Bez existence centra by neměli kam. Hudební kroužek patří k nejoblíbenějším. Třeba se tu rodí konkurence pro The Tap Tap. Zkušebna je moderně vybavena, včetně elektronické bicí soupravy. 13
Téma: Léčebné ústavy SLOUPEK Jiřiny Šiklové Spokojenost uživatelů služeb je hlavním cílem. Roman Suda však na druhou misku vah klade také opačné postoje. Mnohým,all inclusive v centru vyhovuje a nemají sebemenší chuť se o sebe starat sami. Proto pořádáme interní festival v chráněném bydlení coby propagaci, jak může být fajn mít vlastní bydlení a práci. Ukazují se díry na trhu Nová struktura klientů ve Zbůchu jasně ukazuje díry na trhu sociálních služeb u nás. Například mladý dospělý člověk po úrazu hlavy může klidně skončit v léčebně dlouhodobě nemocných mezi umírajícími seniory. U nás mu pomůžeme s restartem, obnoví si aktivity každodenního života a časem může třeba opět samostatně fungovat i bez naší pomoci. Takových případů je přitom podle ředitele Petra Štainigla kvůli adrenalinovým sportům čím dál víc. Určitě bychom v budoucnu rádi vybudovali dvougenerační pobyty pro rodiče s potomky. Stárnoucí rodiče, kterým ubývá sil, a jejich dospělé, ale na péči stále plně závislé dítě. To je velké téma, do něhož se chceme pustit, ale dost nám hází klacky pod nohy legislativa. V ideálním případě by tak mohly být otevřeny bytové jednotky, kde by měly své služby i soukromí zajištěny obě generace současně. Rodičům by tak odpadla zátěž vyplývající Někdo se jednou úplně osamostatní, jiný bude potřebovat dopomoc celý život. V centru Zbůch žijí lidé různého věku i postižení. z nepřetržité péče, ale nemuselo by dojít k tíživému odloučení. Na otázku, jaký je hlavní argument pro zachování podobných zařízení, ředitel Petr Štainigl odpovídá: Musí tu být jako pojistka pro lidi, kteří nemají jinou možnost. Vzdělání pro nás už není prioritou, ale akcentujeme socializaci a návrat do běžného života. Navíc jsme nositeli know-how sociálních služeb, vzděláváme nové profesionály. Zrušit nás má asi stejnou logiku jako zrušit nemocnice. V Evropě není stát, kde by neexistovala podobná zařízení! Jedním dechem však dodává, že určitou část jejich práce by výrazně ulehčila lepší spolupráce uvnitř obcí a místních komunit, což se na západě děje. Zase reformy ústavní péče? INstitucionalizace, DEinstitucionalizace, REinstitucionalizace to jsou tři cizí, ale již zdomácnělé pojmy, které se opakují v naší koncepci péče o děti a dospělé, kteří nemohou žít zcela samostatně. Podle prvního rodina formuje dítě podle vzorů, které jsou přežité, neodpovídají zářné budoucnosti lidstva, proto je vhodné, aby děti více ovlivňoval stát a jeho pracovníci. Ti jsou odborníky, ti vědí, na podkladě pedagogického studia, jak postupovat, aby se z dítěte stal dobrý, socialisticky uvědomělý občan. Slova mojí babičky tehdy zněla provokativně: Kdyby raději mamince nebo babičkám umožnili, aby se o dítě staraly, byl by pokoj. Holt nějaké cviky by mu chyběly, to by se musel kluk doučit, ale to pohlazení, pomazlení, hraní si na schovávačku, to má taky význam. Říkala to u nás doma, nikdo ji skoro neslyšel, a přece po letech došli i slavní a erudovaní pedagogové všech stupňů k závěru (včetně těch ze Sovětského svazu), že láska provázející dětství dítěte má také význam a možná, že i větší než odborný nácvik a kázeň v jídle a v přezouvání. A tak se přešlo k deinstitucionalizaci. Prostě se zdůrazňovaly všechny zápory výchovy v dětských domovech a byla snaha děti i různě handicapované dospělé umístit zpět do rodinného prostředí. Počet výchovných ústavů se redukoval a redukoval. A to se dneska propaguje znovu, jako by to byla úplná novinka. Najít pro handicapované či odmítané nebo těžko vychovatelné dítě náhradní rodinu bylo pro mnohé vynikající řešení! Pro mnohé! Ne pro všechny. Oba vykřičníky jsou oprávněné. Člověk zaplaťpánbůh není redukovatelný na jediné schéma. Obávám se, že za pár let po této další v současnosti propagované deinstitucionalizaci péče přejdeme zase k REinstitucionalizaci a argumenty pro znovuobnovení budou stejně pádné, jako jsou ty dnešní, kterými je zdůvodňována redukce počtu dětských domovů a institucionálních zařízení. Komunistická strana vždy věděla, které řešení je to jediné správné. Vtipně se tomu říkávalo přímá linie komunistické strany od rohu k rohu či žargonem od vinglu k vinglu. Pamatujete? Já pamatuji, proto si myslím, že je dobré zachovat pluralitu možností výchovy. Lidé, natožpak děti, nejsou všichni stejní a v Bibli se píše: Vcházejte úzkou branou. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. 14
časopis pro ty, kteří se nevzdávají Moderní medicína a rehabilitace snižují počty lázeňských pacientů. Kapacity českých lázní jsou předimenzované. Janské Lázně hodlají zachovat kvalitní péči o dětské i dospělé pacienty. Jak dál nejen v Janských Lázních? Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH A ARCHIV Zeptali jsme se čtyř lidí, kteří mají úzký vztah k problematice lázeňství. Konkrétně nás zajímala velmi diskutovaná situace Janských Lázní, kam jezdí ročně stovky dětí s postižením. Všichni respondenti odpovídali na dvě stejné otázky: Jaká je budoucnost Janských Lázní a v čem je podle nich budoucnost českého lázeňství obecně? Hana Pánková iniciativa Zachraňte Vesnu, matka dcery s kombinovaným postižením Janské Lázně: Janské Lázně, a zejména dětská léčebna Vesna, byly vždy specializované na léčbu těžce postižených pacientů s neurologickými či ortopedickými onemocněními. I přes současné problémy jsou Janské Lázně zařízením s nejkvalitnější péčí o tyto pacienty, navíc umožňují léčbu pacientů i v režimu odborného léčebného ústavu. Proto budoucnost těchto lázní vidím v tom, co umějí nejlépe, to je v péči o handicapované pacienty, kteří by se nebyli schopni jinak začlenit do běžného života. A to v rámci režimu odborného léčebného ústavu, který umožňuje pacientům delší pobyty, než kdyby se léčili v lázeňském režimu. Hana Pánková tíživě pociťuje náklady za různé poplatky při pobytu s dcerou v lázních. České lázeňství: Myslím si, že lázeňství jako takové stojí na rozcestí. Lázně jsou zde primárně proto, aby pomáhaly pacientům v boji s jejich onemocněními. Většina občanů si však představuje lázně jako relaxaci a popíjení vody z termálních pramenů. Tuto představu umocňují i samotná lázeňská zařízení, která v důsledku úbytku pacientů po zavedení nového indikačního seznamu začala wellness nabídku rozšiřovat. Naše lázně ale obnášejí tvrdé cvičení. Pro lázeňská zařízení v lukrativních turistických oblastech je nabíd- ka pobytů pro samoplátce určitým řešením, ale zařízení v méně atraktivních oblastech neobstojí ani se samoplátci (např. Velichovky). Většina pacientů je však trvale odkázána na hrazení pobytu ze zdravotního pojištění, protože nemáme šanci si pobyt hradit z vlastních zdrojů. Pokud tedy nedojde ke změně indikačního seznamu, většina lázeňských zařízení zkrachuje a české lázeňství bude sloužit k relaxaci smetánky či zahraničních turistů. Přesto však věřím, že k této černé vizi nikdy nedojde, ministerstvo zdravotnictví se upamatuje, že je ministerstvem zdravotnictví, začne se zajímat o pacienty a lázně budou i nadále léčit nemocné. Jan Pfeiffer zakladatel moderní české rehabilitace, emeritní přednosta Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice Janské Lázně: Specifikum těchto lázní je v tom, že si tu prošli nejhoršími životními okamžiky skoro všichni naši pacienti s poliomyelitis tedy infekční obrnou. Tak získaly Janské Lázně velké renomé i za hranicemi. Ale to už je trochu minulost. Lidé o tyhle lázně bojují hlavně z citových důvodů. Dětská část je stále lázeňská, ale ten zbytek bude asi časem spíš rekreace. Já mám k řadě lázní citový vztah a k lidem, kteří tam jezdí, 15
Téma: Léčební ústavy Nový ředitel v Janských Lázních Josef Šimurda si problémy uvědomuje, přesto je optimista. také. Ovšem racionálně musím říct, že s tím, jak se vyvinula současná medicína, máme lázeňství předimenzované. České lázeňství: V minulých dobách se objevil pojem, že lázně jsou rehabilitace pracujících. Začaly se ubírat spíše směrem rekreace na úkor skutečné rehabilitace. Opravdu zlatou éru zažilo české lázeňství v 19. století. Odehrávalo se ovšem v oblastech německy hovořících obyvatel Českého království, což se týká všech nejslavnějších středisek včetně Janských Lázní. Tehdy nebylo po dnešní efektivní medicíně ani vidu, ani slechu, takže se všechno léčilo, jak se dalo. V lázních se dělala politika, obchody i umění. Vzpomeňme na Goetha v Karlových Varech. To ale prakticky skončilo s výstřely v Sarajevu; další ranou byl odsun Němců po druhé světové válce. Přesto byly naopak zakládány další a další lázně, takže jich teď máme moc. Dnes bych byl pro to, aby se rozvinula rehabilitace tam, kde člověk bydlí a pracuje. Tedy to, čemu se ve světě říká koordinovaná rehabilitace. Zde jsou provázáni léčební, sociální i pedagogičtí pracovníci v jeden celek. Je to lepší než odjet na delší dobu do sice velmi příjemného, ale pouze léčebného prostředí mimo domov, kde s tímhle ztratím kontakt. Sem bych upíral energii a finance, protože tahle koordinovaná rehabilitace nám pořád chybí. Josef Šimurda ředitel Státních léčebných lázní Janské Lázně Janské Lázně: Mediálně tolik diskutované potíže Janských Lázní nepramení jen z tzv. indikačního seznamu. Pokud jde o něj samotný, záleží i na pojišťovnách a lékařích, jak s ním budou pracovat. Určitě situaci v Janských Lázních nepomohl, ale problémy sahají hlouběji do minulosti. Už dřív se snižovaly výkony a zaměřenost prakticky pouze na příjmy od pojišťoven byla chyba. Proto jsou současné změny bolestivější, než by bývaly musely být. Přesto jsem optimista. Vidím tu velký potenciál v kvalitě léčby i turisticky lákavé lokalitě. Dosavadní hlavní pilíř komplexní péče o děti a dospělé rozšíříme ještě o wellness a konferenční služby. Určitě nemáme v plánu uzavírání unikátní dětské léčebny Vesna, jak se někdo obává. Naopak, skutečnost je taková, že změnou vedení lázní došlo k její záchraně. Funguje velmi dobře, je obsazená a budeme ji dál rozvíjet. O jiném využití tak specializovaného objektu ani nelze uvažovat. Její malá část se možná otevře dospělým, ale to je ještě ve fázi analýz. Přibližně 300 lůžek pro dospělé je teď neobsazených. Po modernizaci těchto kapacit (především doplnění sociálního zařízení na každý pokoj) bude možné je využít k hotelovým a wellness pobytům. Obavy, že skutečně potřební pacienti tak budou z lázní vytlačeni, jsou liché. Jen zaplníme dlouhodobě prázdná místa. Komplexní péče je pro nás stále prioritou. A pokud jde privatizaci, o té se mluví už 20 let. Za současné situace ji však nepovažuji za aktuální a vhodnou. Andrea Wolfová poskytla vyjádření za Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Nejprve se musí vše stabilizovat, aby mohlo dojít k prodeji za co nejvýhodnějších podmínek pro pacienty, stát i město Janské Lázně. Rozhodně nekrachujeme a nejlépe nám lidé pomohou tím, když k nám budou jezdit. České lázeňství: Rozvoj medicíny ubírá z hlediska léčby lázním klienty. Zákroky jsou často šetrnější, bez následků. Rehabilitaci lze provádět ambulantně. Lázně musejí jít cestou nových služeb pro těžší indikace. To občas naráží na zaběhnuté tradice i zvyklosti personálu. Přibývá lidí s dětskou mozkovou obrnou a dalších, kteří potřebují komplexní péči, nejen léčebnou, ale i psychosociální. Lázeňští šviháci za peníze z veřejného zdravotního pojištění už jsou minulostí. Andrea Wolfová specialistka externí komunikace Všeobecné zdravotní pojišťovny Janské Lázně: Janské Lázně pečují především o děti a dospělé s poruchami pohybového aparátu a nervovými nemocemi. S léčebně-rehabilitační péčí o tyto pacienty mají bohaté zkušenosti a dosahují dobrých výsledků. VZP ČR uzavřela od 14. 7. 2013 se Státními léčebnými lázněmi Janské Lázně smlouvu o poskytování lůžkové péče rehabilitačního odborného léčebného ústavu pro dospělé a děti. Klienti, kteří v dané chvíli nemohou kvůli indikačnímu seznamu čerpat lázeňskou léčebně-rehabilitační péči, mohou čerpat lůžkovou rehabilitační péči. Z pohledu VZP je budoucnost SLL Janské Lázně zajištěna smlouvou o poskytování a úhradě hrazených služeb, která nyní platí od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017. Každý rok je uzavírán aktualizovaný dodatek o financování na příslušný kalendářní rok. Pro budoucnost těchto lázní je jistě také dobré to, že podle ministerské vyhlášky platné od 1. 10. 2012 má rozšířenou škálu indikací o pacienty s artrózou velkých kloubů, po operacích štítné žlázy či dýchacích cest. České lázeňství: Ministerstvo zdravotnictví provedlo novelizaci tzv. indikačního seznamu, který k diagnózám a jejich stupni přiřazuje nárok na čerpání hrazené lázeňské péče. Ten vešel v účinnost v říjnu 2012. Některé indikace přidává či zpřesňuje, jiné vypouští, protože jsou již řešené specializovanou ambulantní péčí. Přes všechny změny je klíčové, že nadále zachovává oba typy hrazené lázeňské péče komplexní i příspěvkovou. U většiny diagnóz se nově krátí délka pobytu o týden. U dětských pacientů však zůstává délka pobytu na čtyřech týdnech. Nový seznam rozlišuje základní a opakovaný pobyt. Také upravuje četnost a interval opakování lázeňské péče. Toto je podle našeho názoru jedna z hlavních příčin výraznějšího poklesu počtu klientů čerpajících lázeňskou léčebně-rehabilitační péči v roce 2013. Tento pokles se týká téměř všech poskytovatelů. 16
Putovní výstava časopis pro ty, kteří se nevzdávají Hranice mezi designem pro seniory a lidi s handicapem bývá neznatelná. Studenti prý často tvoří spíš na efekt. Je design zprofanovaným výrazem pro všechno? V dnešní vizuální éře vsadili autoři výstavy např. na plakáty vysvětlující obtíže seniorského věku. Exponátů z domácích dílen mladých designérů bylo na výstavě v pražském Designcentru méně. (Ne)přístupný design Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Sdružení CZECHDESIGN připravilo pro letošní podzim výstavu Design v nejlepších letech. Jak se píše v katalogu, je to výstava určená veřejnosti, které není vlastní stárnutí. Výstava samotná byla jen jednou ze součástí festivalu Týden přístupného designu, kterému se sdružení věnuje již od roku 2004. Výstava zahájila v Praze v Galerii Czechdesignu, během následujících měsíců bude putovat po Česku na pobočky Raiffeisenbanky, která je partnerem Czechdesignu. Lépe vidět, lépe vnímat Na první pohled se může zdát, že jsme se zaměřili čistě jen na seniory, tvrdí kurátorka výstavy Veronika Loušová (autorka kuchyňské sestavy pro vozíčkáře). Nepopírá, že tentokrát byli senioři hlavním objektem zájmu. Stárnutí je spojené se sníženou pohyblivostí, často s horším viděním, jiným druhem pozornosti, a tak každý, kdo chce pro tuto kategorii něco vytvořit, musí se nutně setkat a také inspirovat věcmi, které slouží jako pomůcky pro lidi s handicapem, pro vozíčkáře, nevidomé nebo slabozraké. Ta hranice může být velmi nezřetelná, vysvětluje kurátorka a vše dokumentuje na vystavených exponátech. Z těch modernějších například aplikace Big Launcher pro chytré telefony či tablety, s výraznými a velkými ikonami. Jsou dobře čitelné jak pro slabozraké, tak pro seniory, kteří nemusejí při každém zazvonění hledat brýle na čtení. Navíc obsahuje tlačítko SOS a geolokační funkci. Aplikace je přizpůsobena i pro ovládání přes elektrický vozík, je využitelná také pro nevidomé. Kdo z pánů ještě zažil povinnou vojenskou službu, mávne nad vidličko-nožem rukou. Přiostřené lžíce, které v polních podmínkách nahrazovaly celý příbor a šlo s nimi krájet i tuhý kus masa, si jistě pamatují dodnes. Ale vidlička od Mika Millera jako elegantní součást příboru s rozšířenou dolní částí a hlavně přiostřenou (ne ostrou) hranou je vhodná pro všechny, které zrazuje ruka. Využít ji mohou senioři, kterým neslouží jedna ruka, stejně jako lidé s pohybovým handicapem od narození. Vidlička umožňuje snadné krájení masa i jeho napichování. Nežít v nemocničním pokoji info Co je přístupný design? Vznikl v 70. letech v USA jako reakce na návrat zraněných a zmrzačených vojenských veteránů z Vietnamu do vlasti a jejich začleňování zpět do společnosti. Postupem doby se tento přístup dostal i do Evropy. Zásadou je, že k řešení mnoha potíží znevýhodněných skupin nejsou vždy potřeba složité kompenzační pomůcky, ale drobné zásahy do použitelnosti designu věcí stejně jako lepší informovanost designérů, architektů a státní správy. Z výstavní síně poputuje výstava postupně na pobočky spolupracující Raiffeisenbanky po Česku. Veronika Loušová tvrdí, že díl viny na tom, že se mladí designéři často nevěnovali skutečně funkčnímu designu, měly výtvarné školy. Učili se dělat krásné vázičky, ale ne funkční. A je stále obtížné takový přístup zlomit. Podle ní se z designu stalo nadužívané slovo. Přitom design, který nedělá z věci věc přístupnou i po praktické stránce, je jen hraním si se slovíčkem. Dneska je všechno,designové. I proto není zájem mezi mladými designéry o přístupný design u nás tak velký. O tom svědčí i fakt, že jen část exponátů na výstavě pocházela z Česka, ačkoli některé z těch domácích produktů již našly místo ve výrobě a prodávají se (např. sedátko do sprchy). Podle Päivi Tahkokallio, finské spoluautorky výstavy, jde i o to, aby se tvůrci naučili navrhovat věci a prostor tak, aby plnily požadavky lidí ve vyšším věku a s pohybovými problémy, ale aby současně prostředí, ve kterém žijí, nevypadalo jako neosobní nemocniční pokoj. 17
20 let konta bariéry Postupné ochabování svalů ji posadilo na vozík. Přes progresivní postižení žije aktivně a naplno. Konto BARIÉRY pomohlo se zakoupením ultralehkého vozíku. Nemarnit čas Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH Martina má veselou a přátelskou povahu, takže nikdy neměla nouzi o kamarády. Úraz dokáže převrátit život vzhůru nohama během okamžiku. Dramatická vteřina, po které už nic není jako předtím. Handicap, vozík, smíření a nový začátek. Existují ale i méně zlomová, leč o to zákeřnější postižení. Plíží se nenápadně, skoro byste si jich nevšimli. Jen každý rok zjistíte, že už nezvládnete to, co vloni. A ten proces pořád pokračuje. Přesto chcete fungovat jako ostatní. Martina Vejvodová o tom ví své. Tato úspěšná a sympatická mladá žena na vozíku žije s diagnózou spinální svalové atrofie, což je progresivní genetické onemocnění. Zjednodušeně řečeno jde o postupné ochabování svalů. Když o takové věci víte, nemarníte čas planou sebelítostí. Naopak se snažíte být aktivní, jak to jen jde. Alespoň takový je přístup Martiny, která pracuje, cestuje, potápí se atd. Prostě si užívá života. Po třicítce život nekončí Do roku a půl se jevila jako úplně zdravé dítě. Pak ale prodělala těžkou angínu, která si vyžádala i hospitalizaci, a začaly se objevovat první problémy. Zhoršila se jí rovnováha. Začala chodit po špičkách, což je typický příznak. Byla slabá, brzy se unavila. Rodina situaci chtěla řešit, takže nastalo putování od lékaře k lékaři. Z Klášterce nad Ohří vedla cesta postupně až do pražské Thomayerovy nemocnice v Krči. Střídaly se návrhy diagnózy i léčby. Až v Martininých osmi letech řekla neuroložka jejím rodičům, že má zřejmě myopatii. To je obecné označení pro různé formy jejího onemocnění. Lékařka rodičům doporučila dceru umístit do nějakého pobytového zařízení, protože předpovídala, že během několika let bude jen ležet a přibližně v patnácti zemře. Rodiče naštěstí této dobré rady nedbali. Není se však čemu divit, že pro dnes dvaatřicetiletou Martinu mělo pubertální rčení život končí po třicítce zcela jiný, fatálnější rozměr. S kamarádkou jsme si v osmnácti říkaly, že jestli to do té třicítky doklepeme, budeme fakt dobré a jely jsme na plný plyn, směje se Martina, která je na hony vzdálená nějaké depresi. Ostatně zhoršování jejího stavu není tak rychlé, jak se kdysi obávala. Nové diagnostické metody také přinesly optimističtější vyhlídky. V roce 1987 nastoupila do běžné základní školy. V té době jsem jen trochu hůř chodila a jedinou úlevu jsem měla z tělocviku, vzpomíná. Všichni ji brali normálně. Spolužáci pomáhali s nošením brašny a učitelé si také neměli nač stěžovat, protože Martina byla od začátku studijní typ. 18
časopis pro ty, kteří se nevzdávají Práci v krajské knihovně si Martina nemůže vynachválit, ať už po stránce přístupu kolegů nebo díky bezbariérovosti. Dost mi pomohlo setkání s vrstevníky, kteří měli také nějaké problémy. Člověk najednou viděl, že v tom není sám. Postižení jenom v lázních Vyrůstala v tak běžném prostředí, že děti s postižením znala jen z lázní. Až tam potkala svoje dnešní přátele s handicapem. Nejprve jezdila do Teplic, ale od dvanácti let začala pravidelně navštěvovat Janské Lázně. Puberta byl takový choulostivý věk, kdy jsem svoje postižení prožívala asi nejhůř. Dost mi pomohlo setkání s vrstevníky, kteří měli také nějaké problémy. Člověk najednou viděl, že v tom není sám. A dokonce že na tom není tak špatně, přiznává Martina upřímně. Tou dobou začíná studovat sedmileté gymnázium, ale také čím dál častěji vyměňuje berle za vozík. V patnácti letech se musela pohybovat převážně na něm. Ujít delší vzdálenost bylo už příliš namáhavé a pomalé. O deset let později ji při pokusu o pár kroků zradily nohy natolik, že upadla a jednu končetinu si zlomila. Od té chvíle se stal vozík definitivou. Dnes používá na V Karlových Varech je hezky nejen během festivalu. ven električák, pokud ovšem nejede svým autem, které sama řídí. Na dně je hezky Auto se jí stalo velkým pomocníkem ještě v době, kdy ji museli vozit rodiče. Naši mě dováželi na gympl do Kadaně. Tam jsem mezi spolužáky zapadla snad ještě lépe než na základce. Vytvořili jsme si velmi kamarádské vazby. Po maturitě následovalo dálkové studium vysoké školy. Dálkové studium jsem zvolila proto, že nejsem z Prahy a tehdy ještě neexistoval takový servis, abych zvládla sama prezenční formu docházky. Ani jsem neměla řidičák. Hodně mi ale pomohlo, že se zrovna otevíral bezbariérový areál Karlovy univerzity v Jinonicích, vysvětluje Martina. V letech 2000 2006 úspěšně vystudovala magisterský obor informační věda a knihovnictví. Během toho si udělala i onen řidičský průkaz a začala ještě Ve vodě je ve svém živlu. Má ráda plavání v bazénu a ještě víc potápění v moři. před dokončením studia pracovat v Krajské knihovně Karlovy Vary. Dnes je tam již sedmým rokem zaměstnaná jako speciální knihovnice rešerší na správě elektronických informačních zdrojů. Ať už to znamená cokoliv, práce ji baví a bezbariérové prostředí knihovny si velmi pochvaluje, a to včetně vstřícného přístupu jejích kolegů. V průběhu studia stihla podniknout také velkou cestu do Kanady. I přes jisté obavy jsem na vlastní triko vyrazila za spolužákem do Ottawy. Projezdili jsme východní pobřeží a byl to úžasný zážitek, který mi hodně dal, vypráví Martina, která má cestování jako velkého koníčka. Aby si cesty ještě víc okořenila, začala se před pěti lety potápět. Dnes tedy většinou vyráží do lokalit s hezkým podmořským světem. Letos jsem si splnila sen, když jsme vyrazili do Egypta za ponory v Rudém moři. K potápění vozíčkářů se dostala přes kurzy v Centru Paraple a občanské sdružení Restart. Prvotní zvědavost přerostla v hobby číslo jedna. Když je tedy Martina na dně, tak jedině proto, že se jí tam líbí. Zároveň pravidelně plave s Kontaktem bez Bariér v Karlových Varech. Ale nezanedbává ani starší záliby v podobě filmů, hudby a festivalů. Všude tam ji provází její přítel bez postižení. Jsme spolu přes čtyři roky a je nám dobře. Z předchozího vztahu má dvě dcerky, se kterými si také moc rozumím, prozrazuje Martina, ze které spokojenost úplně vyzařuje. Pomoc Konta BARIÉRY Jelikož Martina není žádný silák, potřebovala před časem ultralehký mechanický vozík, který snadno uveze i naloží do auta. Pořízení nebylo laciné, takže na scénu vstoupilo Konto BARIÉRY, které na zakoupení vozíku částečně přispělo. Ke Kontu BARIÉRY mám pochopitelně pozitivní vztah. Pomohlo nejen mně, ale i hodně lidem z mého okolí, kteří mají nějaké postižení. Je to zavedená značka, která stojí za pěknými projekty. Podporuje i akce u nás v knihovně, vypráví zapáleně mladá žena, která možná působí křehce, ale ví, co chce, a umí si za tím jít i přes svůj handicap. Někdy se sice cítí unavená, ale kdo by se při jejím nasazení necítil. 19
Umělci Konta BARIÉRY Rodiče dceru varovali, že sochařina je těžká dřina. Neposlechla. Některé galerie i veřejnost nepovažují keramiku za rovnocennou disciplínu. Kdysi se bohatí chlubili, že se znají s umělci, dnes je to naopak. Šárka Radová: Kořenů svých se nezbavíme Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Váš dědeček byl slavný malíř Vlastimil Rada, rodiče známí sochaři-keramici. Nebyla jste na tento generační předvoj v počátcích alergická? Ne, vůbec. Myslím, že ani na škole mě pedagogové nešetřili, nebo naopak nepřetěžovali. Bylo samozřejmé, že jste na rodinné tradice navázala? Byla zde možnost, že byste se třeba rozhodla pro medicínu? Rodiče byli rádi, že se dobře učím, a doufali, že se budu věnovat jinému povolání. Od práce s keramikou mne zrazovali. Oba zdůrazňovali, ať si uvědomím, jak je sochařství fyzicky namáhavé, náročné na čas, prostor na práci a je třeba mít stále nové nápady a umět se prosadit, a proto není pro ženu lehké se jím živit. A to bylo v dobách, kdy uživit se uměním bylo pro umělce mnohem snadnější než dnes. Tenkrát, když nebylo za co peníze utratit, lidé nakonec šli před Vánoci do Díla a koupili grafiku, plastiku, obrázek. Chtěl- -li ovšem člověk v době normalizace dělat něco významnějšího či vystavovat v dobré galerii, musel se s někým nahoře plácat po ramenou, minimálně. Na druhou stranu si uvědomte, že umělci měli výsadní postavení tím, že nemuseli být zaměstnaní, což bylo pro ostatní lidi trestné. To je dnes minulost. Pokud se váš prarodič prosadil jako malíř, myslíte, že se už v první republice uměl plácat po ramenou a měl ostré lokty? Tenkrát bylo všechno jiné. Stát se umělcem nebylo takové terno, asi záleželo především na houževnatosti, talentu a štěstí, podobně jako dnes. Ale žil jednak v době, kdy umělců bylo méně, malíři malovali plátna třetinová, čtvrtinová, než je malují ti dnešní a stačilo to. Byla jiná doba. Třeba v tom, že podnikatelé, právníci, lékaři, i politici si kladli za čest, že byli členy uměleckých spolků, sdružení, že chodili s výtvarníky na večírky Jedno z mnoha generačních témat Naše kořeny vyrůstají z života předků. Kombinace papíru s porcelánem a výstavy, na kterých kupovali jejich díla. Tím je podporovali. Byli to mecenáši. Navíc si pokládali za čest, že se s tím či oním malířem, sochařem či jiným umělcem znali, byť byl umělec chudý jako kostelní myš. Dnes se to, až na výjimky, otočilo. Z mnohých vašich děl vychází pocit, že postavy jsou k sobě pevně spojené, ale že by současně chtěly z tohoto sepětí uniknout, ale nejde to Je to správný postřeh. Název některých seskupení je Generace. Lidé vyrůstají z kořenů, pod nimi jsou generace předcházející. My o nich sice vždy moc neznáme, ale víme, že ti lidé tu žili. Teď jsme tady my, chceme se realizovat, chceme žít po svém, ale jsme svázáni se svým původem, navazujeme na zvyky předků a na jejich kulturu. Málokomu se podaří úplně oprostit od minulosti. Myslíte, že dnešní generace chtějí navazovat na ty předcházející? Nezáleží jim spíš na věcech a činech pomíjivých, i když s okamžitým efektem? Možná ano, ale stejně v nich kořeny předešlých pokolení jsou, život před nimi poznamenal i je. Život předtím nelze odstranit. Každá společnost má generační linii, i když všude na světě jinou. Neměla jste tendenci odtrhnout se od práce svých rodičů nebo dědečka? Vědomě ne. Co se malování týká, na to jsem neměla talent, ale sochařství, práce s keramikou mě přitahovaly. V začátcích, už na konci vysoké školy, jsem se vyjadřovala s nadsázkou v mezích lehkého poetismu se surrealismem, tematicky jsem hodně užívala přírodu, rostlinné i zvířecí motivy, kombinovala jsem reálné postavy 20