POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH KURZU EE 1 A DSE 1

Podobné dokumenty
DRUHÉ PŘECHODNÉ OBDOBÍ (2IP)

3/27/2012 STŘEDNÍ ŘÍŠE ÉRA RENESANCE. Raná 12. dynastie

VÝVOJ NEKRÁLOVSKÝCH HROBEK 2. A 1. TISÍCILETÍ

KRÁLOVSKÁ ZÁDUŠNÍ ARCHITEKTURA II. DRUHÉ PŘECHODNÉ OBDOBÍ, NOVÁ ŘÍŠE

VZTAHY EGYPTA, NÚBIE A PŘEDNÍHO VÝCHODU VE 2. TISÍCILETÍ

URBANISMUS PYRAMIDOVÁ MĚSTA MEMFIS

URBANISMUS URBANISMUS STARÉ, STŘEDNÍ A NOVÉ ŘÍŠE

STAROEGYPTSKÝ URBANISMUS

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2015/2016. Úvod do egyptské archeologie Vývoj nekrálovských hrobek 2. a 1.

STARÁ ŘÍŠE II CHUFU. Velká pyramida v Gíze RACHEF MENKAURE CHUFU

STŘEDNÍ ŘÍŠE ÉRA RENESANCE

SVĚT MĚSTSKÝCH CENTER STARÉHO EGYPTA II Obraz egyptské společnosti na příkladu Achetatonu a Dér el-medíny Petra Maříková Vlčková

KRÁLOVSKÁ ZÁDUŠNÍ PRVNÍHO PŘECHODNÉHO ARCHITEKTURA STARÉ ŘÍŠE, OBDOBÍ A STŘEDNÍ ŘÍŠE

ÚVOD, ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE A KOŘENY KRÁLOVSKÉ ZÁDUŠNÍ ARCHITEKTURY

SVĚT MĚSTSKÝCH CENTER STARÉHO EGYPTA Petra Maříková Vlčková U3V Plzeň, LS 2018

VZNIK NOVÉ ŘÍŠE A KONSOLIDACE ÚZEMÍ. RANÁ 18. DYNASTIE U3V ZS 2018: IMPERIÁLNÍ EGYPT. DĚJINY NOVÉ ŘÍŠE A JEJÍ ÚPADEK PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ

První polovina 18. dynastie

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2015/2016. Úvod do egyptské archeologie Vývoj chrámové architektury

Česká egyptologie. Zbyněk Žába. František Lexa zakladatel české egyptologie, profesor egyptologie na Karlově univerzitě

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2015/2016. Úvod do egyptské archeologie Staroegyptský urbanismus

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2015/2016

19. dynastie. - armádní důstojník a vezír Pramesse Haremheb jej možná označil za svého dědice

ÚVOD, TERMINOLOGIE A KOŘENY NOVÉ ŘÍŠE U3V ZS 2018: IMPERIÁLNÍ EGYPT. DĚJINY NOVÉ ŘÍŠE A JEJÍ ÚPADEK PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ

Abúsírské pyramidové pole. Zpráva o archeologické expedici * Miroslav Bárta

NÁBOŽENSKÁ A ZÁDUŠNÍ LITERATURA

Gymnázium a Střední odborná škola, Rokycany, Mládežníků 1115

VÝTVARNÁ KULTURA. 4. EGYPT a další vývoj písma. 9-Výtvarná kultura. Vytvořil: Lenka Tichá. DUM číslo: 4.

Úvod do egyptské archeologie Stará říše (OK) Snofru Médúmu Dahšúr, Lomená pyramida Dahšúr, Červená pyramida Gíza Chufu Rachef Menkaure

VÝVOJ NEKRÁLOVSKÉ HROBKY VE 3. TISÍCILETÍ VELKÁ POHŘEBIŠTĚ STARÉ ŘÍŠE

Starověk. Věda: Matematika šedesátková soustava, rozvoj geometrie, násobilka, mocniny Kalendář podle záplav, aby věděli, kdy přijdou

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak.rok 2018/2019

Výukový materiál zpracovaný v rámci projektu

PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ

BOHOVÉ A BOŽSKÉ BYTOSTI A JEJICH POVAHA. Petra Maříková Vlčková U3V Plzeň ZS 2017: Úvod do staroegyptskéh o náboženství BOHOVÉ A PANOVNÍCI

Výukový materiál zpracovaný v rámci projektu

Asýrie. Autor: Mgr. Přemysl Dvorský, Ph.D. Datum tvorby: září Ročník: šestý. Vzdělávací oblast: dějepis

Petra Maříková Vlčková

UMĚNÍ STARÉ ŘÍŠE A PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ - II

ACHETATON busta královny Nefertiti

Chronologie. + mezi ně řazená mezidobí (přechodná období- první, druhé, třetí..)

Neolitická revoluce ( př.n.l) Hlavní znaky: Domestikace zvířat a pěstování plodin Budování pevných domů (usedlý život) Výroba keramických

Pracovní sešit Carter archeologie

ZLATÝ VĚK. HATŠEPSUT/ THUTMOSE III. AMENHOTEP III. U3V ZS 2018: IMPERIÁLNÍ EGYPT. DĚJINY NOVÉ ŘÍŠE A JEJÍ ÚPADEK PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ

č. 5 ZV LMP Člověk a společnost 2. stupeň D popsat život v době nejstarších civilizací ročník 6.

Středí říše. Autor: Mgr. Přemysl Dvorský, Ph.D. Datum tvorby: září Ročník: šestý. Vzdělávací oblast: dějepis

DÉR EL-MEDÍNA VESNICE ŘEMESLNÍKŮ

ZÁNIK NOVÉ ŘÍŠE A NÁSTUP TŘETÍHO PŘECHODNÉHO OBDOBÍ U3V LS 2019: EGYPT A SVĚT VÝCHODNÍHO STŘEDOMOŘÍ V 1. TISÍCILETÍ PŘ. N. L. PETRA MA ŘÍKOVÁ VLČKOVÁ

GEOGRAFICKÝ POPIS A HISTORICKÁ GEOGRAFIE STARÉHO EGYPTA. Petra Maříková Vlčková U3V Plzeň

KULTURA A UMĚNÍ STAROVĚKÉHO EGYPTA A MEZOPOTÁMIE

Starověký Egypt. Učební text STAROVĚKÝ EGYPT

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH KURZU EE 1 A DSE 1

20. DYNASTIE ZÁNIK NOVÉ ŘÍŠE U3V ZS 2018: IMPERIÁLNÍ EGYPT. DĚJINY NOVÉ ŘÍŠE A JEJÍ ÚPADEK PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ

BOHOVÉ A PANOVNÍCI NÁBOŽENSKÁ LITERATURA. Petra Maříková Vlčková U3V Plzeň ZS 2017: Úvod do staroegyptskéh o náboženství

EGYPTSKÁ SVĚTSKÁ ARCHITEKTURA

STAROVĚKÝ EGYPT FARAONI, BOHOVÉ A PYRAMIDY

VZTAHY EGYPTA, NÚBIE A PŘEDNÍHO VÝCHODU V DRUHÉ POLOVINĚ 2. TISÍCILETÍ I: Petra Maříková Vlčková U3V Plzeň LS BUDOVÁNÍ IMPÉRIA

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2016/2017

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2014/2015. Úvod do egyptské historie Střední říše. Petra Maříková Vlčková

Božský vládce a jeho lid. Dějepis pro 6. ročník, učebnice s

UMĚNÍ NOVÉ ŘÍŠE IV. 19. A 20. DYNASTIE

Otázka: Umění starověkého Egypta a Mezopotámie. Předmět: Dějiny umění. Přidal(a): Sandra EGYPT PERIODIZACE. Předdynastické období: př.n.l.

Starověký Egypt. Marečková&Kotrbová

Egyptská hrobka hrobka Sennedjema v podzemních chodbách Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodě

STARÁ ŘÍŠE STARÁ ŘÍŠE Éra stavitelů pyramid

NÁSTUPNICTVÍ PO ACHNATONOVI, ZÁVĚR 18. DYNASTIE A NÁSTUP 19. DYNASTIE U3V ZS 2018: IMPERIÁLNÍ EGYPT. DĚJINY NOVÉ ŘÍŠE A JEJÍ ÚPADEK PETRA MAŘÍKOVÁ

předbě edb žně ve stejných místnostech

POČÁTKY ŘECKÉ KULTURY,

Egypťané a vojáci II Egypťané a ti druzí Petra Maříková Vlčková U3V Plzeň, LS 2018

ÚVOD DO PROBLEMATIKY STAROVĚKU

Amarnská doba a závěr 18. dynastie. Amarnské období podle místa nového hlavního města založeného

Faraóni ve válce. Aleš Mučka

PYROTECHNOLOGICKÁ ZAŘÍZENÍ Z AREÁLU KLÁŠTERA DOMINIKÁNEK U SV. ANNY V BRNĚ

EGYPT. SVĚT BOHŮ, KRÁLŮ A LIDÍ

BOHOVÉ A BOŽSKÉ BYTOSTI A JEJICH POVAHA. Petra Maříková Vlčková U3V Plzeň ZS 2017: Úvod do staroegyptskéh o náboženství

hieroglyfy vznik kolem př.n.l. hieratické (kněží) démotické (zjednodušené, 6. stol.) nepoužívali při psaní samohlásky papyrusové svitky

UMĚNÍ FORMUJÍCÍ SE EGYPTSKÉ SPOLEČNOSTI A STÁTU. POZDNĚ PŘEDDYNASTICKÉ OBDOBÍ A ARCHAICKÁ DOBA

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2016/2017

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2017/2018

Starověk PŘEDNÍ VÝCHOD

Název: Přínos starověkých Egypťanů dnešku Autor: Předmět, téma: Třída: Datum vytvoření: Projekt: Popis:

CZ.1.07/1.5.00/ Šablona III/2 INOVACE A ZKVALITNĚNÍ VÝUKY PROSTŘEDNICTVÍM ICT. Výtvarná výchova Třída V.A, 1.A Téma hodiny

tutanchamon - shrnutí JEHO HROB A POKLADY

Kostel sv. Jakuba u Bochova

STARÁ ŘÍŠE. Éra stavitelů pyramid

Hyksósové: vládci cizích zemí

Pracovní list Zkrácená verze

Raný paleolit - abbévillien Sekery př. n. l.

CZ.1.07/1.5.00/ Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

Archeologické oddělení NPÚ Praha Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze

STARÁ RÍŠE. 3. dynastie, asi pr. n. l. Panovníci: Sanacht Necerichet - Džoser Sechemchet Chaba Hunej

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2015/2016. Úvod do egyptské archeologie Vývoj nekrálovské hrobky ve 3.

Babylónské mýty a eposy Právo a soudnictví Babylónské hospodářství Zemědělství Domácí zvířata Řemesla Organizace hospodářství: stát, chrámy a

I. Nûco tady nesedí. Dûjiny tzv. civilizace datujeme řádově nejpozději někam do

EGYPTSKÁ SPOLEČNOST A JEJÍ STRUKTURA I

Západočeská univerzita v Plzni Univerzita třetího věku ak. rok 2017/2018

Název projektu: Škola pro život Číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/ Šablona: III/2 Sada: VY_32_INOVACE_08 Ověření ve výuce: Třída: VII.

Malostranské opevnění

PŘÍŠTÍ PŘEDNÁŠKA: UMĚNÍ NOVÉ ŘÍŠE PRE- A AMARNSKÉ OBDOBÍ

STAROVĚKÝ EGYPT Pavel Trtílek, 13. října 2016

OLOMOUC V PRAVĚKU Autor: Tereza Bundilová Brno 2010

Transkript:

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH KURZU EE 1 A DSE 1 Oxfordské dejiny starovekého Egypta usporádal Ian Shaw preložila Daniela Feltová 8. 2. PRECHODNÁ DOBA (cca 1650-1550 pr. Kr.) Janine Bourriau 2. prechodná doba je definovaná rozdelením Egypta - rozpadem na dve zeme. Chci vedet, nac je mi má síla. Jeden Velký muž sídlí v Avaride a druhý v Kúši, a každý z nich má svuj díl Egypta, zatímco já tu sedím mezi Asijcem a Núbijcem. Tak si v Thébách posteskl poslední král 17. dynastie Kamose (1555-1550 pr. Kr.). 2. prechodná doba zacíná opuštením rezidence v Lištu, ležícím 32 km jižne od Memfidy, a prenesením královského dvora do Théb na jihu Egypta. Ukoncilo ji dobytí hlavního mesta hyksóských králu Avaridy ve východní delte thébským králem Ahmosem. Tomu se podarilo Egypt znovu sjednotit a zeme pak byla jednotná po 400 let. Tyto dve události delí zhruba 150 let. Posledním faraonem sídlícím v Lištu byl pravdepodobne Merneferre Aj (cca 1695-1685 pr. Kr.), protože byl posledním panovníkem 13. dynastie (podle seznamu králu uvedeného na Turínském papyru). Nápisy z jeho vlády se zachovaly na monumentech v Dolním i Horním Egypte. Dobytí Avaridy mužeme datovat daleko presneji, mezi 18. a 22. rok vlády Ahmose, tedy v rozmezí let 1532-1528 pr. Kr. podle zde použité chronologie. V prubehu pouhých šesti generací (pokud budeme za prumernou délku jedné generace považovat 25 let) se odehrály hluboké kulturní a politické zmeny, ale vzhledem k tomu, že byla zeme rozdelená, probíhaly na ruzných místech odlišným zpusobem i jinou rychlostí. Zdá se tedy lepší nepojímat dejiny této doby jako jednolité vyprávení, ale spíše popsat jejich prubeh v jednotlivých hlavních oblastech Egypta od severu na jih. Pri rozdelení na jednotlivé regiony se mužeme rídit pouze dostupnými zdroji, ale vzhledem k mezerám v dukazech je docela dobre možné, že zeme byla ješte více roztríštena, než si dnes myslíme. Teprve po zacátku války mezi thébskými a hyksóskými králi, která se týkala celého Egypta, je možné popsat dejiny zeme jednolitým vyprávením. Mimorádným problémem jsou písemné prameny - ani ne tak pro jejich nedostatek, jako spíš pro jejich nadbytek - ale velké obtíže nám ciní také zarazení toho, co nám ríkají, do rámce archeologických dukazu. Mužeme je rozdelit do šesti kategorií: seznamy králu, z nichž je 1

nejdetailnejší hieratický papyrus známý pod názvem Turínský (sestavený z predchozích seznamu v Memfide za vlády Ramesse II.); Manéthónova Aigyptiaka, dejiny sepsané ve tretím století pr. Kr., jež se však dochovaly pouze ve fragmentech prejatých pozdejšími kronikami; z této i pozdejší doby pocházející královské nápisy, zapsané za úcelem propagandy a tvorící práve proto živou a dramatickou mise-en-scéne; dobové soukromé nápisy, zvlášte pohrební životopisy ; administrativní záznamy, jak verejné, tak soukromé; a konecne literární a vedecké texty, jako jsou Sallieruv papyrus I a Rhinduv matematický papyrus. Tyto texty jsou samozrejme cenné za každých okolností, ale zpusobují mnoho nejasností, nebot ty nejvýznamnejší z nich, tedy královské nápisy, se casto dochovaly vytržené ze svého puvodního kontextu. Vetšina thébských královských stél se nalezla znicená ci znovu použitá pri stavbe pozdejších budov, zatímco v Avaride se v monumentálních cihlových stavbách hyksóských králu nenalezla ani jedna popsaná kamenná památka ve vrstve, do které puvodne patrila. I archeologické dukazy mají své vlastní lécky. K nejvetším patrí velké mezery zpusobené bud to špatným stavem nálezu nebo nesouvislými vykopávkami. Dosud žádné lokality z této doby nebyly odhaleny v centrální a západní nilské delte, ani ve stredním Egypte mezi Majjánou a Dér Rífou. Pevnosti postavené ze sušených cihel v oblasti druhého kataraktu v Dolní Núbii dokládají historii vztahu mezi Egyptem a zemí Kúš, ale po zahájení vykopávek z popudu UNESCA v 60. letech minulého století byly památky pohrbeny ve vodách Násirova jezera. Zbývá proto obsáhlá, ale velmi deravá slátanina informací. Regionální prístup k dukazum tedy zdurazní stále se opakující téma egyptských dejin: rivalitu mezi Horním a Dolním Egyptem, která vyvrcholila bitvou mezi panovníky Théb a Avaridy na konci 2. prechodné doby. Avaridské teritorium Otázkou, která leží v samotném srdci 2. prechodné doby, je povaha Hyksósu. Vetšina historií cerpá z písemných pramenu, a ty - až na nekolik výjimek (napr. Rhinduv papyrus) - pocházejí z egyptské strany. Neexistuje žádný hyksóský protejšek ke Kamosovým textum. Místo nich však máme dukazy ze systematických vykopávek v jejich hlavním meste, Avaride (Tell ed- Dabáa). Víme dnes, jak vypadaly jejich paláce, chrámy, domy a hroby a mužeme na nich sledovat, jak se vyvíjela jejich kultura, ale Hyksósové nebyli jednotným nebo jednoduchým fenoménem. Tehdejším termínem pro odlišení lidí žijících v Avaride od ostatních Egyptanu byl název aamu. Používal se dlouho pred 2. prechodnou dobou, stejne jako dlouho po ní (kupríkladu Ramesse II. se takto vyjadruje o svých souperích v Kádeši) k oznacení obyvatel syrsko-palestinské oblasti. Egyptologové tradicne prekládají výraz aamu jako Asijec (tj. obyvatel západní Asie). Termín Hyksós je naproti tomu reckou zkomoleninou egyptského hekau chasut, vládcové cizích (doslova. hornatých) kraju a oznacoval pouze asijské panovníky. Sám o sobe nemel pejorativní význam, pouze oznacoval nižší postavení než meli egyptští králové, a používali jej jak Egyptané, tak samotní hyksóští králové. Tam, kde se dá zjistit etymologie, jsou všechna osobní a královská jména Asijcu žijících v té dobe v Egypte odvozena ze západosemitských jazyku. Drívejší názory, že by se mohlo jednat o Churijce nebo dokonce Chetity, se nepotvrdily. Ze Strední ríše se dochovaly cetné zmínky o Asijcích: pracovali v ruzných zamestnáních, nekdy prijímali i egyptská jména a u Egyptanu si vysloužili oznacení Asijci (aamu). Zdá se, že tito pristehovalci byli migrantní delníci, ale nápis panovníka 12. dynastie Amenemheta II. se zcela jasne vyjadruje o námorní válecné výprave 2

na pobreží Libanonu, jejímž výsledkem byl seznam válecných zajatcu, mezi kterými bylo i 1554 Asijcu. Tyto zprávy se shodují s archeologickými nálezy z Tell el-habua, dokazujícími, že východní hranice Egypta byla stejne silne opevnená jako jižní. Tell el-habua je rozsáhlá lokalita ležící na východ od Tell ed-dabáa, osídlená od Nové ríše. Archeolog Mohammed Maksoud nalezl pod vrstvou sídlište 2. prechodné doby zbytky velké stavby, pravdepodobne pevnosti, soude podle tlouštky zdí. Podobne jako v núbijských pevnostech u druhého kataraktu, i zde hlídky nepochybne vycházely do okolní poušte, aby do zpráv, které pak posílaly do hlavního mesta, zaznamenaly pohyb všech lidí, kterí chteli prejít hranici do Egypta. Z Tell ed-dabáa máme dukaz, že zde už na pocátku 13. dynastie existovala komunita Asijcu, byt velmi poegyptštených. Je to ovšem jediný presvedcivý archeologický dukaz o populaci Asijcu uvnitr Egypta (žijících odlišným zpusobem života než Egyptané) ze Strední ríše. V textech té doby se také vyskytují zmínky o táborech asijských delníku. Je pravdepodobné, že nejstarší sídlište v Tell ed-dabáa, pocházející z 1. prechodné doby, bylo úmyslne postaveno jako soucást obranného systému, který mel zajistit východní hranici. Za 12. a 13. dynastie se sídlište velmi rozrostlo a jednu cást osídlili Asijci. Z rozvržení domu (stavených podle syrského modelu) a ze skutecnosti, že hroby byly zacleneny do obytné cásti místo toho, aby byly umísteny na hrbitove mimo osadu, je evidentní, že tato komunita nemela egyptský charakter. Rozdíly jsou patrné nejen v materiální kulture, definované typem keramiky a zbraní, ale také ve zpusobu pohrbívání, který je smesicí charakteristických rysu egyptských a palestinských. Z jámy, kterou prokopali zlodeji do kaple jedné hrobky, pocházejí fragmenty vápencové sochy sedícího muže nadživotní velikosti s vrhací tycí v ruce; umelecký styl a oblecení nepochází z Egypta a velikost naznacuje, že se jedná o nejakou duležitou osobnost. Zajímavé je, že nejvernejším protejškem této sochy je malá drevená figurka asijské ženy s dítetem, nalezená v jedné hrobce v Bení Hasanu ze Strední ríše. V další vrstve (d/1) je dobre zretelná kultura strední doby bronzové a v hrobech jsou pohrbeni i osli, nekdy ve dvojicích. Mezi další nálezy patrí otisk válcovitého pecetidla severosyrského typu, úlomky mínójské keramiky kamarského typu a zlatý pektorál se dvema psy stojícími proti sobe, o nemž se také domníváme, že je mínójský. Tyto predmety spolu s bežnými ukázkami dovezené keramiky strední doby bronzové a egyptských napodobenin potvrzují smíšený charakter osídlení. Není ovšem snadné urcit puvod techto Asijcu - pokud ovšem meli všichni tentýž puvod. Vrstvu asijské kultury do urcité míry znehodnocuje egyptská vrstva ležící pod ní, nejvetší podíl má keramika egyptská (i když ve vrstve d/1 klesá její podíl z 80% na 60%). Administrativní aparát, soude podle titulu úredníku na skarabech, byl vybudován podle egyptského modelu. Obdobné neegyptské prvky byly zaznamenány v nekterých lokalitách na jihu Palestiny, napr. v Tell el-ajjúlu, v syrské Eble a v Byblu (v dnešním Libanonu). Jelikož mesto Tell ed-dabaa cerpalo na konci Strední ríše své bohatství ze zámorského obchodu, který se soustredil na levantském pobreží, z karavanních cest vedoucích pres severní Sinaj do Palestiny ( a zrejme také z výprav do tyrkysových lomu), nemela by nás prekvapovat výstrední kultura jejích obyvatel. Tato kultura nebyla statická, ale rychle se prizpusobovala novým vlivum a opouštela staré. To usnadnuje urcení každé vrstvy po stránce architektury, pohrebních zvyklostí, keramiky, železných a jiných výrobku, ale nechává otevrenou otázku proc a jak docházelo k takovému kulturnímu mísení a k tak rychlému vývoji. Podle jedné hypotézy se základní egyptská populace cas od casu mísila s novým prílivem pristehovalcu, nejprve z oblasti Libanonu a Sýrie 3

a následne z Palestiny a Kypru. Jejich elita se ženila s místními Egyptankami. Tento názor podporuje i predbežný výzkum lidských pozustatku, i když se zachovalo jen málo kostí. Tell ed-dabáa nám poskytla stovky artefaktu, které se jasne dají zaradit do známého období II A-C strední doby bronzové v Sýrii-Palestine. Tento materiál se vyskytuje v devíti vrstvách (H-D/2), jejichž horní a dolní hranici priradil rakouský archeolog Manfred Bietak k vládám dvou egyptských králu Amenemheta IV. (1786-1777 pr. Kr.) a Ahmose (1550-1525 pr. Kr.). Výslednou dobu 248-82 let vydelil devíti a každé vrstve pak priradil zhruba tricet let, címž získal rámec absolutních dat pro své relativní postupné datování. Když však byla tato data porovnána s lokalitami v Sýrii a Palestine, kde byly rovnež nalezeny predmety podobné artefaktum z Tell ed-dabáa, došlo k nekolika neshodám s již existující chronologií. Pro vyrešení vzniklých ostrých debat bude treba radikálne zrevidovat nejen datování vrstev v Tell ed-dabáa, ale i metod použitých pri datování pro strední dobu bronzovou v celé oblasti východního Stredomorí. Pocátecní expanzi v Tell ed-dabáa docasne zastavila epidemie. Na nekolika místech této lokality nalezl Bietak velké spolecné hroby, kam byla tela mrtvých uložena bez nejakých viditelných stop obradu. Pozdeji, tedy od vrstvy F, naznacují typy sídlište i hrbitovu méne rovnostárskou spolecnost než predtím. Velké domy obklopené menšími, propracovanejší budovy uprostred sídlište než na jeho okraji, sluhové pohrbení pred hrobkami svých pánu, to všechno poukazuje na nadvládu bohaté elitní skupiny. V tomto okamžiku historie mesta zacíná být zrejmé, že je totožné s písemne doloženým hlavním mestem Hyksósu Avaridou. Nalezly se zde dva vápencové sloupky dverí, na nichž je jmenován dobrý buh, pán dvou zemí, syn Reuv podle tela, Nehesej. Na popsaných fragmentech z Tell el-habua, Tanidy a Tell el-mukdam jsou ješte další tituly a prídomky tohoto muže, oblíbence Sutehova, pána Avaridy, nejstaršího králova syna. Poslední prídomek je vysokou vojenskou hodností, ale neznamená, že jeho držitel byl skutecne synem krále. Zmínka o bohu Sutehovi dokládá, že zde již existoval jeho kult a že byl místním bohem Avaridy, jako byl Amon ochranným bohem Théb. Sutehuv kult se mohl vyvinout smísením kultu, který již existoval v Héliopoli, s kultem severosyrského boha Baala-Sápána, který sem zavlekli Asijci. Nehesej je zapsán na seznamu Turínského papyru ve skupine, která bývá obvykle ztotožnována se 14. dynastií a jejímž hlavním mestem byla - podle Manéthóa - Xois v západní delte. Nehesej byl vysokým hodnostárem, který na krátkou dobu získal v Avaride postavení krále (pocet roku jeho vlády neznáme). Byl to Egyptan, nebo snad Núbijec (což je doslovný význam jeho jména); jeho nápisy nic jiného nenaznacují. Král, jemuž puvodne sloužil, snad nadále vládl z Ictaueje poblíž Lištu, která byla opuštena až po r. 1685 pr. Kr., ale posledním skutecne mocným králem 13. dynastie byl Sebekhotep IV. (cca 1725 pr. Kr.). Je pravdepodobné, že po Sebekhotepove vláde vzala jednota zeme zasvé a zrejmým kandidátem povýšení na nezávislé království bylo bohaté a mocné mesto Avaris. Kam až sahala autorita krále Neheseje? Pokud se budeme rídit nálezy, kde se objevuje jeho jméno, zahrnovalo jeho teritorium východní deltu od Tell el-mukdamu po Tell el-habua, ale všeobecne rozšírený zvyk rozebírání a prisvojování starších monumentu ponekud komplikuje situaci. Vzhledem k tomu, že jediné památky nalezené tam, kde puvodne stály, pocházejí z Tell el-habua a Tell ed-dabáa, mohlo být jeho království ve skutecnosti mnohem menší. Jeden z hrobu z 2. prechodné doby v Tell ed-dabáa zrejme potvrzuje domnenku, že v Avaride ješte existovala struktura egyptské byrokracie. Majitele hrobky identifikuje skarab na jeho prste jako námestka pokladníka, aamu ( Asijce ). Jeho hrobka byla neobycejne bohatá, 4

ale charakterizuje ji nekolik neegyptských znaku: telo leželo ve skrcené poloze (nikoli v natažené, jak to bylo bežné u egyptských pohrbu), zbrane a hrncírské zboží jsou syropalestinského typu a pred hrobkou bylo pohrbeno pet nebo šest oslu. Za normálních okolností by byl tak vysoký úredník pohrben v blízkosti svého krále a svuj život by strávil v okolí královské rezidence, sídla vlády, kterým pro nej byla Avaris. Pokud prijmeme rekonstrukci Turínského papyru od dánského egyptologa K. S. B. Ryholta, ve všech sloupcích pridelených skupine králu, kde figuruje i Nehesej, je celkem 32 jmen, 17 ztracených jmen a dve mezery, z nichž jedna pokrývá pet predchudcu Nehesejových. Druhá mezera pochází z rukopisu, podle nejž byl Turínský papyrus opsán a písar ji naznacil jako mezeru neznámé délky. U všech jmenovaných králu krome peti délka vlády budto schází nebo je kratší než jeden rok. Krome Neheseje se jen tri z nich objevují i jinde: králové Nebsenre a Secheperenre na nádobe a skarabu v uvedeném poradí, a král Merdžedefre, který je zobrazen na stéle pocházející z jeho doby v doprovodu nosice královské peceti, pokladníka Ranisoneba. Místo puvodu je nejasné, ale nekterí badatelé navrhují východní deltu, presneji Saft el-hennu, ležící asi 30 km severne od Tell el-jahúdíje. Král je zobrazen, jak obetuje Sopduovi, Pánovi východu - bohu, jehož polem pusobnosti byly pouštní cesty k Rudému mori a k tyrkysovým lomum na Sinaji. Strediskem jeho kultu byla za 22. dynastie Saft el-henna. Význam Merdžedefreovy stély spocívá v tom, že potvrzuje existenci méne významných králu, nebot dokládá, že jména králu 14. dynastie nejsou smyšlená, ackoli je nepravdepodobné, že predstavují jednu rodovou linii králu vládnoucích po sobe z jednoho místa. Nehesejuv nápis je prvním dokladem z té doby o rozpadu egyptského království. Podle Bietaka spadá Nefertejova vláda v relativní chronologie v Tell ed-dabáa do vrstvy F (nebo b/3), odpovídající konci 13. dynastie. Od té doby až do dobytí Avaridy neovládal žádný král celý Egypt. Z této doby se dochovalo pres 105 jmen králu a vetšina z nich pochází z Turínského papyru. Muže to znamenat, že v Memfide se zaznamenávala jména všech králu, at byla jejich vláda sebekratší a jejich moc omezená na sebemenší území. Ryholtova pracná rekonstrukce poškozeného papyru, založená na sestavování vláken a textové analýze, nám poskytuje mnohem souvislejší záznam. Podle nej jsou královská jména rozdelena do ctyr skupin, které odpovídají Manéthóove 14. - 17. dynastii. 14. a 15. dynastie vládly ve východní delte ze svého hlavního mesta Avaridy (i když 15. dynastie rovnež kontrolovala cást Egypta jižne od Memfidy, viz níže), a strediskem 16. a 17. dynastie byly hornoegyptské Théby. I v prípade, že prijmeme Ryholtuv zrekonstruovaný papyrus, jeho útržkovitá povaha stejne umožnuje více než jednu interpretaci. Jednou z jeho nejspornejších a nejvýznamnejších myšlenek je zaradit starší skupinu thébských králu do Manéthóovy 16. dynastie. Africanus, nejpresnejší z excerptoru, popsal 16. dynastii jako dynastii pasteveckých (hyksóských) králu, zatímco Eusebius je oznacuje za krále thébské. My se budeme rídit Ryholtovou interpretací. Existuje nekolik králu, jejichž jména se objevují na monumentech, ale nevyskytují se na Turínském papyru (snad byli zapsáni na fragmentech, které se nedochovaly). Jedním z nich je Sekerher, který užíval celou egyptskou titulaturu (tri z jeho peti jmen se zachovala), ale popsal sám sebe jako heka chasut ( vládce cizích kraju ); jeho nápis se zachoval na zárubni dverí nalezené v Tell ed-dabáa, kde byla opetovne použita v 18. dynastii. Bietak ho ztotožnuje se Salitisem, jehož jméno se dochovalo v Josephove verzi Manéthóových dejin, kde je oznacen za dobyvatele Memfidy. 5

Krome toho ovšem existuje ješte velká skupina asi 15 královských jmen, která se vyskytují pouze na skarabech. Nekterá z nich jsou egyptská, nekterá západosemitská, a jsou doprovázena prídomky jako dobrý buh, syn Reuv a vládce cizích kraju. První dva prídomky užívali egyptští králové mnoho staletí a všeobecne oznacovaly status krále. Termínem nesu ( král ), který se používá v egyptských pramenech, jako napr. na Turínském papyru, není oznacen ani jeden z techto vládcu. Stylisticky patrí skaraby k typum, které se vyrábely a používaly v Egypte i Palestine. Podle archeologického kontextu patrí do období po 13. dynastii a stylem se podobají skarabum se jmény králu 14. a 15. dynastie. Je možné, že tu máme další príklady úredníku s ciste místní autoritou, kterí pro sebe zrušili královské prídomky na svých pecetích v dobe a na míste, kde za normálních okolností prísné protokoly už nebyly vynutitelné. Bez potvrzení z jiných zdroju se zdá být nejisté používat rozšírení skarabu jako ukazatele rozsahu moci takových králu nebo zarazovat je podle vzoru a tvaru do postupné chronologie. Ani nálezy z Tell ed-dabáa nám zatím nepomohly s jejich zarazením - snad jen neprímo. Vzhledem k modelu Palestiny strední doby bronzové IIB a doslovnému prekladu jmen, která prijal Sekerher, je pravdepodobné, že byl nejvyšším vládcem, jemuž méne významní králové platili poplatky. Pokud by tomu tak bylo, vysvetlovalo by to použití titulu vládce cizích zemí jak na skarabech jinak neznámých mužu, tak na nápisech avaridských panovníku. Bietak spojuje poslední hyksóskou fázi v Tell ed-dabáa (vrstva b/1-a/2; E/2-D/2; VI-V) s Manéthóovu 15. dynastií a na Turínském papyru se dochoval záznam o 6 panovnících cizích zemí, kterí vládli 108 let. Citelné je pouze jméno posledního z nich, Chamudiho. Sekerher, Apopi a Ienses, syn Chaianuv, jsou zaznamenáni v Tell ed-dabáa, a první a poslední mohou být ztotožneni s Manéthóovým Salitisem a Iannasem. Všechny dukazy, jak písemné tak archeologické, svedcí o tom, že autorita techto panovníku byla mnohem vetší než autorita jejich predchudcu. Dva prípady následnictví z otce na syna a neobvykle dlouhá vláda Apopiho (nejméne ctyricet let) dokazují, že v Avaride v té dobe vládla skutecná dynastie ve smyslu kupríkladu egyptské 12. dynastie. V dobe nejvetšího rozmachu pokrývalo mesto plochu témer 4 km2, což byla dvakrát vetší rozloha než za 13. dynastie a trikrát vetší rozloha, než mel Chasór, nejvetší palestinské mesto strední doby bronzové IIA-C. V pozdejší hyksóské vrstve D/2 byla na neobydleném pozemku na západním konci mesta postavena pevnost, která mela strežit reku, a asi 200 m na jihovýchod od ní strážní vež, strežící prístup po souši. Kolem nich byla postavena obrovská, 6,2 m tlustá ohradní zed, rozšírená pozdeji až na tlouštku 8,5 m a místy podeprená. Opevnení bylo vybudováno nad rozlehlými zahradami, které byly puvodne soucástí palácového komplexu. Zenitem doby Hyksósu je vláda Aauserrea Apopiho (cca 1555 pr. Kr.) navzdory tomu, že proti nemu vedli válecné tažení dva thébští králové. Dochovaly se známky vedomého oživení egyptských písarských tradic, které byly nezbytné pro vytvorení a ovládání složitého úrednického aparátu, potrebného k egyptskému zpusobu vlády. Na palete písare jménem Atu je Aauserre popsán jako písar Reuv, vyucený samotným Thovtem...jenž dosáhl cetných (úspešných) cinu v den, kdy verne cte všechny obtížné (pasáže) nápisu, jako když tece Nil. V triatricátém roce jeho vlády byl opsán Rhinduv matematický papyrus, což je úkol, kterého se mohl zhostit jen písar vyškolený na nejvyšší úrovni tohoto remesla, který mel prístup ke specializovanému archivu matematických textu, jaký težko mohl existovat ješte jinde než v Ptahove chrámu v Memfide. Stéla v Memfide z doby po Nové ríši zaznamenává genealogii 6

linie kneží sahající až do 11. dynastie. Jsou v ní zmínena i jména vládnoucích králu a v dobe pred Ahmosem jsou uvedeni Apopi a Šarek. V Tell ed-dabáa byly odhaleny zbytky svatyne s nápisy oslavujícími Apopiho a jeho sestru Tanej, dedikované dvema Asijci, jejichž písari upravili jejich západosemitská jména na egyptské hieroglyfické písmo. V hrobce Amenhotepa I. (1525-1504 pr. Kr.), panovníka 18. dynastie, se nalezl talír Apopiho dcery Herity, popsaný kvalitními hieroglyfy. Jako kulturní fenomén byli Hyksósové popsáni jako svébytne egyptští. Smes egyptských a syro-palestinských znaku - tak jak ji vidíme na predmetech z vrstev D/3 a D/2 (= vláda Apopiho) v Tell ed-dabaa - se dá nalézt na celém území delty od západu až na východ: v Tell Fauzíja a Tell Gezíra el-faras, západne od tanidské vetve Nilu vcetne Faraši, v Tell el- Jahúdíje, Tell el-maschúte a Tell el-habua. Všechna tato sídlište jsou mnohem menší než Tell ed-dabaa a vrstva, kdy byla obývána, se ve všech prípadech shoduje s poslední hyksóskou vrstvou, ale dve z nich - Tell el-maschúta a Tell el-jahúdíje - zanikla ješte pred dobou, kterou reprezentuje poslední hyksóská vrstva (D/2) v Tell ed-dabaa. Tell el-maschúta a její satelitní sídlište leží ve Wádí Tumílátu, které vedlo k jedné z hlavních cest pres severní Sinaj do Palestiny. Byla to malá osada, obývaná snad jen sezónne. Bohatství Avaridy plynulo nejen z obchodu s Palestinou a Levantou, ale také z Kypru, a to zvlášte ve své poslední fázi. Kamosova stéla vypocítává zboží dovážené Hyksósy ( kocáry a kone, lode, drevo, zlato, lapis lazuli, stríbro, tyrkys, bronz, bezpocet sekyr, olej, kadidlo, sádlo a med ), ale dochovalo se velmi málo dokladu o zboží, za které je hyksóští králové smenovali. Avaridský král se prohlašoval za vládce nad Dolním i Horním Egyptem, ackoli z Kamosovy stély víme, že pomyslná jižní hranice probíhala kolem Hermopole a jejím nejjižnejším výbežkem bylo Kusai. Do této oblasti patrí Memfis i Ictauej, hlavní mesto králu 12. a 13. dynastie. Jak avaridský král uplatnoval na tomto území autoritu a mužeme tu rozpoznat typickou kulturu východní delty? Memfis - sídlo Ptahovo Josephus ve svém vyprávení o dobytí a obsazení Egypta Hyksósy prohlašuje, že cerpá prímo z Manéthóa: Zmocnili se jej snadno svou silou, aniž by museli zasadit jedinou ránu; a když takto premohli vládce naší zeme, nemilosrdne spálili naše mesta, srovnali se zemí chrámy našich bohu... Nakonec ustanovili za krále jednoho ze svého poctu, jehož jméno bylo Salitis. Sídlil v Memfide, vybíral poplatky z Horního i Dolního Egypta a vždycky za sebou nechával vojenské posádky na nejvýhodnejších místech. Tento obrázek hyksóské vlády ješte potvrzuje skutecnost, že thébský král Kamose odmítl postavení vazala. Ve všech Kamosových textech jsou zmínky o prísné kontrole nad hranicí v Kusai, o vybírání daní z veškeré dopravy po Nilu a o existenci asijských vojenských posádek, jimž veleli egyptští velitelé. Zdá se, že hyksóští králové ovládali Núbii podle vzoru egyptských králu 12. dynastie, nebot tam zrejme stále ješte fungovaly zavedené úrednické a vojenské instituce. Z Kamosovy zprávy rovnež vysvítá klícové postavení Memfidy. Avaris byla domácím mestem hyksóského krále a strediskem jeho moci, ale Egypt, a to ani pouze jeho severní cást, nemohl být ovládán z východní delty. Ovládat Egypt znamenalo kontrolovat Nil a každý vládce to cinil ze špicky delty, tedy z oblasti Memfidy a dnešní Káhiry. 7

Nepopiratelné dukazy hyksóského nicení a plenení jsou vzácné. V Tanide se nalezly ctyri kolosální sfingy panovníka 12. dynastie Amenemheta III. a dve sochy krále 13. dynastie Smencherea, popsané jmény Akenenrea Apopiho (jiné jméno Aauserrea Apopiho). Jejich puvodní nápisy, dedikující sochy Ptahovi, naznacují, že byly urceny pro Memfis. Vetšina badatelu predpokládá, že je Apopi uloupil, nechal prevézt do Avaridy a že pak byly v ramessovské dobe dopraveny do Tanidy; jisti si však mužeme být pouze tím, že si je Apopi prisvojil tak, že na ne nechal napsat své jméno, a je docela dobre možné, že až do ramessovské doby vubec neopustily Memfis. Nicméne víme, že byl znesvecen prinejmenším jeden královský monument krále 13. dynastie: pyramidion ze špice pyramidy krále Merneferrea Aje, postavené pravdepodobne v Sakkáre, se nalezl u Fakusu poblíž Tell ed- Dabáa. Dodnes se nenalezlo nic, co by nasvedcovalo tomu, že si hyksóští králové nechávali v Západní poušti nad mestem stavet pohrební monumenty v memfidské tradici. Musíme si ovšem pripomenout, že vítezný král Ahmose nechal Tell ed-dabáa znicit a že pozdejší králové nenasytne prahli po stavebním kameni, než tak snadno prijmeme argument ex silentio. V Hathorine chrámu v Gabalénu se napríklad našly dva vápencové bloky a jeden žulový se jmény Chaiana (cca 1600 pr. Kr.) a Aauserrea Apopiho. Jelikož nemáme žádný jednoznacný dukaz toho, že Hyksósové kdy ovládali tuto cást Egypta, o stavbe monumentu na tak vzdáleném míste ani nemluve, je pravdepodobnejší, že bloky pocházejí z Memfidy a že byly do Gabalénu dopraveny v Nové ríši. V osmdesátých letech 20. století byla jako soucást výzkumu memfidských rozvalin, který zde provádela Egyptská výzkumná spolecnost, odhalena malá cást mesta z vrstvy 2. prechodné doby. Kultura této komunity je podle keramiky, architektury obytných domu, hlinených pecetí s otisky skarabu, kovových výrobku a korálku zcela egyptská (zvlášte ve srovnání s kulturou Tel ed-dabaa) a vypovídá o neprerušeném kulturním vývoji od 13. dynastie. Podobnost egyptské keramiky nám umožnuje uvést vrstvy v Memfide do souvislosti s vrstvami v Tell ed- Dabaa. Toto srovnání odhaluje, že po poslední hyksóské vrstve, Tell ed-dabaa D/2, následovala na obou místech dlouhá prestávka. V Memfide je nad ní úsek písecných vrstev, v nichž nebyly staveny žádné trvalé stavby, a jejich keramika obsahuje vzrustající podíl hornoegyptských typu pocházejících z pocátku 18. dynastie. V následných fázích jsou budovy razeny zcela odlišným zpusobem a keramiku mužeme zaradit do pocátku 18. dynastie. Tyto písecné vrstvy zrejme odpovídají období hyksósko-thébských válek. V Memfide ovšem scházejí znaky strední doby bronzové, jako jsou ty, které nacházíme v Tell ed-dabaa pocínaje 12. dynastií. Na obou místech se vyskytují dovezené výrobky a egyptské napodobeniny palestinské keramiky, ale v Memfide tvorí méne než 2% repertoáru, zatímco v Tell ed-dabaa 20-40%. V Memfide není od nejstarší odhalené vrstvy, tedy od poloviny 13. dynastie, až do konce 2. prechodné doby žádný kulturní zlom. Mužeme podobný vzor pozorovat i v nekterém jiném duležitém stredisku této oblasti? V Sakkáre, nekropoli, která leží nejblíž od Memfidy, byl ohniskem stavební cinnosti ve Strední ríši zádušní chrám krále Tetiho (2345-2323 pr. Kr.). Soukromé hrobky se tu stavely až do první poloviny 13. dynastie a do této doby tu také existují dukazy o nepretržitém slavení kultu krále. Co se týce konce 13. dynastie a 2. prechodné doby, byl dosud nalezen jen jeden samostatný neporušený hrob s mužem uloženým ve skrínové rakvi. Jeho jméno Abdu naznacuje, že se jednalo o Asijce. Byl vybaven dýkou se jménem Nahmana, stoupence krále Apopiho. Jelikož je dýka dosud jediným zverejneným nálezem, nevíme, zda se hrob podobá stejne starým hrobum z Tell ed-dabaa, ale skrínová rakev to spíše vylucuje. Stejne tak 8

nevíme, jestli je dýka z doby pohrbu, nebo jestli se jedná o zdedený predmet. Krome tohoto nejednoznacného nálezu se v téže lokalite nalezly zretelné pozustatky rozsáhlého hrbitova s bohatými povrchovými hroby, patrícími do vlád králu pocátku 18. dynastie Ahmose a Amenhotepa I. V Dahšúru, kde stály hrobní komplexy dvou velkých králu 12. dynastie Senusreta III. a Amenemheta III., musela rituální cinnost pokracovat prinejmenším do pocátku 13. dynastie, jelikož v té dobe zde byl pohrben král Auibre Hor. O neco pozdeji byla v hrobním komplexu Amenemheta III. postavena velká sila ze sušených cihel. Když se sila zacala rozpadat, obyvatelé nedaleké malé osady je zacali používat jako príhodné odpadní jámy na rozbité hrncírské výrobky. Podobná keramika se vyskytuje v Memfide ve vrstve pod písecnými nánosy a v Tell ed-dabaa pocínaje vrstvou G/4. Pocházejí ze Strední ríše a jejich charakter je nápadne egyptský. Zdá se, že na posvátném míste v Dahšúru se zacaly stavet budovy nekdy po zacátku 13. dynastie; tyto stavby byly spojené se sídlištem, které bylo i nadále obýváno, ale délku jeho osídlení mužeme urcit jen v relativních termínech. Od té doby tu nejsou žádné stopy po cinnosti až do ramessovské doby. Keramika podobná té ze sila v Dahšúru se vyskytuje rovnež v Láhúnu, na sídlišti, které vyrostlo vedle hrobního komplexu Senusreta II. V Láhúnu následuje mezera až do pocátku 18. dynastie, kdy se objevuje nová keramika. V Lištu, nekropoli ležící nejblíž u Ictaueje (královské rezidence 12. a 13. dynastie), je celkový obrázek ponekud složitejší. Kolem pyramidy Amenemheta I. vznikl velký soukromý hrbitov, který nakonec pronikl i do samotného královského hrobního komplexu. K temto pozdejším hrobum patrí i nekolik pomerne bohatých hrobu, obsahujících typy tell el-jahúdíjské keramiky, které se vyskytují jednak v Tell el-jahúdíje, ale také v Tell ed-dabaa v hrobech vrstvy D/3 a D/2 (jedná se o vrstvy konce hyksóské doby). Tyto poslední lištské hroby jsou typicky egyptské. Na tomtéž míste vyrostlo v prubehu 13. dynastie sídlište delníku pracujících v nekropoli a na pozemcích domu bylo vykopáno nekolik pohrebních šachet, a to jak v dobe osídlení, tak po ní. Tento neegyptský zpusob pohrbívání má paralelu v Tell ed-dabaa, ale žádné další dukazy nenasvedcují tomu, že by zdejší obyvatelé nebyli Egyptané. Mezi povrchovými nálezy v domech a hrobech byly nalezeny dva skaraby se jménem krále 16. dynastie Suadženrea Nebereraua I. (cca 1615-1595 pr. Kr.) I když je datum jeho vlády nejisté, spadá do rozmezí vrstvy D/3 podle Bietaka. 18. dynastie je v Lištu zastoupena až vládou Thutmose III. Ani tyto dukazy využití nekropole v Lištu a nepretržité kultury, která zacala ve Strední ríši a trvala hluboko do 2. prechodné doby, neodpovídají na otázku, kdy se král se dvorem prestehoval z Ictaueje do Théb. Posledním králem 13. dynastie, o nemž se ví, že si v této oblasti nechal postavit monumenty, je Merneferre Aj (cca 1695-1685 pr. Kr.). Je tu také svedectví úredníka jménem Horemchauef, vrchního dozorce kneží, který byl vyslán pro sochy Hora z Nechenu (místní buh Elkabu) a bohyne Esety. Jeho pohrební stéla, nalezená na nádvorí jeho hrobky v Elkabu, popisuje, jak cestou za svým úkolem navštívil Ictauej: Hor, mstitel svého otce, me vyslal do Rezidence, abych odtud privezl Hora z Nechenu spolu s jeho matkou Esetou... Ustanovil me velitelem lodi a její posádky, protože o mne vedel, že jsem schopným úredníkem jeho chrámu, bdelým vykonavatelem jeho úkolu. Tehdy jsem se vydal dolu po proudu s dobrou zprávou a dostal jsem do rukou Hora z Nechenu spolu s jeho matkou, tou bohyní, od dobrého úradu v Ictaueji v prítomnosti samotného krále. 9

Sochy bohu, které privezl Horemchauef, byly budto nove vyrobené nebo už byly použité pri nejaké královské oslave. Je tedy významné, že Rezidence byla v té dobe zrejme jediným místem, kde byli remeslníci, písari a kneží-lektori, schopní vyrobit takové sochy. Tím by se vysvetlovalo, proc musel Horemchauef podniknout takovou dlouhou cestu a proc byl tak pyšný na svuj úspech. Je jen škoda, že nejmenuje krále, který ho vyslal. Zhotovování takových soch bylo jedním z nejvýznamnejších cinu egyptských panovníku a umožnovalo jim potvrdit vlastní božský status. Zmínky o tom, že králové tvorili takové sochy, se vyskytují ve všech dochovaných královských análech až do zacátku Staré ríše. Tradice posvátného umení, jehož byl král dozorcem, byla evidentne prerušena v dobe, kdy byla Rezidence opuštena a pouta s Memfidou prerušena. Jedním z dusledku ukoncení této umelecké tradice je prestávka v tradici, jež bývá oznacována jako hieroglyfická. Zmenil se zápis formulí používaných k pohrebním nápisum, protože jejich psaní ovlivnili písari vyškolení ve spojovaném hieratickém písmu (používaném pri psaní úredních dokumentu), zatímco predtím tvorili nápisy písari vyškolení prímo k tesání hieroglyfických nápisu na kamenné monumenty. Tato zmena ve psaní pohrebních formulí se dá použít jako prostredek datování nápisu do období pred nebo po konci Strední ríše. Nápis na Horemchauefove stéle patrí k typu užívanému po Strední ríši, což snad naznacuje, že k politické fragmentaci docházelo již za jeho života. Z genealogií úredníku, zaznamenaných na nápisech v Elkabu, byla vytvorena chronologie, na jejímž základe usuzujeme, že Horemchauefova hrobka byla pripravena nekdy v letech 1650-1630. Pokud se jeho návšteva Rezidence uskutecnila na pocátku dvacetiletého výkonu úradu, mužeme ji datovat do let 1670-1650, tedy nejméne 15 let po skoncení vlády Merneferrea Aje v r. 1685. Tri malé hrbitovy ležící pri ústí Fajjúmské oázy (Majjána, Abúsír el-melek a Gurob) pocházejí z období válek mezi Hyksósy a Thébany, které je jinak zastoupeno jen v Memfide. Tyto fajjúmské hroby jsou egyptského typu a tela mrtvých jsou natažena ve skrínových rakvích. V Gurobu obsahují dva hroby keramiku kultury Kerma, z cehož usuzujeme, že by mohly patrit Núbijcum z Kermy, sloužícím v thébské armáde (viz níže). Jeden neporušený hrob v Abúsíru obsahoval skarab hyksóského krále Chaiana, který je pro tento hrob terminus post quem. Mezi keramiku nalezenou v Majjáne (malý hrbitov s muži, ženami i detmi ležící poblíž Sedment el-gebelu) patrí válcovité džbánky s hrebenovým vzorem tell el-jahúdíjského typu, podobné keramice z vrstvy D/2 v Tell ed-dabáa, a dovážené kyperské džbánky s kroužkem ve spodní cásti, jaké se vyskytují v nejstarší vrstve z 18. dynastie v Tell ed-dabáa a v Memfide. V hrobech se nenašly žádné zbrane krome vrhacích tycí, ale užití ovcích kuží a zdobení mrtvého pery a kvetinami je typicky egyptské. Zdá se, že je tento malý hrbitov památkou na krátkodobou existenci cizí komunity, ale jiné, než byla ta, která vzkvétala v Avaride. Malá skupina hrobu na velkých hrbitovech Nové ríše v Haráze a Rikce je paralelou korpusu keramiky z Majjány, Gurobu, Abúsír el-meleku a Memfidy a potvrzuje, že prechod mezi poslední etapou 2. prechodné doby a pocátkem 18. dynastie je v této oblasti vyznacen krátkodobou, ale výraznou archeologickou fází. Zhruba 130 let pred tímto prechodem král prestehoval svou rezidenci z Ictaueje do Théb. Ješte než došlo k této vymezující události, posvátné prostory zádušních komplexu králu 12. dynastie byly postupne zabírány, jak se prestával slavit kult královských predku. V Lištu byl ovšem hrbitov (a zrejme i prilehlé sídlište) bez prerušení užíván až do konce 2. prechodné doby. Pokud byl život nekropole soubežný s životem královské rezidence, pak i on musel nejakým zpusobem pokracovat. Kusai - hranice mezi egyptským a asijským Nilem 10

Rádcové poskytli thébskému králi Kamosovi tuto informaci: Stred zeme až po Kusai je s námi. Texty z doby Kamosovy vlády patrí k našim nejlepším písemným pramenum dejin stredního Egypta v 2. prechodné dobe. Nápis královny Hatšepsuty (1473-1458 pr. Kr.) ve Speos Artemidos, 100 km severne od Kusai (Kúsíja), zaznamenává intenzivní obnovu a opetovné zasvecování chrámu v této oblasti: Pozvedla jsem to, co bylo rozpadlé od chvíle, kdy Asijci prišli do Avaridy ze Severní zeme (s) potulnými hordami ve svém stredu, které nicily všechno, co bylo do té doby vytvoreno... Chrám Paní z Kusai... byl rozpadlý, zeme pohltila jeho slavnou svatyni a deti tancily na jeho streše. Tato ukázka královské propagandy mela Hatšepsut ukázat v tradicní královské roli obnovitele porádku po období chaosu. Její písar text sepisoval více než osmdesát let po hyksósko-thébských válkách a potulné hordy mohly znamenat stejne dobre thébskou armádu jako avaridskou. Pozoruhodné je to, že ješte tak dlouho po vypuzení Hyksósu se egyptští panovníci touto událostí chlubili. Kusai leží asi 40 km na jih od Hermopole (Ešmunén), která byla ve Strední ríši správním strediskem této oblasti. Když Horemchauef navštívil nekdy v letech 1670-1650 pr. Kr. rezidenci v Lištu, reka byla ješte otevrená, ale krátce poté byla v Kusai vytvorena hranice, kde musel každý, kdo se plavil z jihu, zaplatit dan panovníkovi Avaridy, pokud chtel pokracovat dále. Soude podle Kamosovy zprávy o uveznení posla, který nesl dopis od krále Apopiho králi Kúše, ovládali Hyksósové cestu vedoucí ze Sako (snad dnešní Kes) pres oázy Západní poušte do núbijského Tumasu, ležícího uprostred mezi prvním a druhým nilským kataraktem. Touto cestou získal avaridský král prístup ke spojencum - ke krutým králum Kuše - a ke zlatu. Nejméne tri z pevností u kataraktu (Buhén, Migrissa a Uronarti) byly stále ješte v provozu, i když se dnes debatuje o tom, zda je ovládal egyptský panovník ci král Kuše; nicméne z pevnosti byla kontrolována cesta vedoucí pres oázu (od jejího jižního konce) a vysílaly se odtud výpravy do zlatých dolu. Pravidelný kontakt mezi Dolním Egyptem a Núbií pokracoval i navzdory hranici v Kusai, a to po ceste pres oázu. Dokládají to nálezy keramiky a hlinených pecetí jak z pevností u kataraktu, tak z Kermy, hlavního mesta Kuše. Prinejmenším v Buhénu navíc tento kontakt trval bez prestávky od 13. dynastie do pocátku hyksóské 15. dynastie (viz níže). Náš obrázek stredního Egypta mužeme ješte obohatit pohledem na skupinu hrbitovu, vykopaných asi 50 km jižne od Kusai v Dér Rífy, Mostagedde a Kau. Hrbitov S v Dér Rifá obsahuje hroby skupiny Núbijcu, známých jako lid pánvových hrobu (podle pro ne typických melkých oválných hrobu), polokocovných chovatelu dobytka žijících na okraji poušte. Jejich hroby a sídlište se v Egypte objevily v prubehu 13. dynastie, a ztotožnujeme je s Medžaji z Kamosových textu, kterí byli vysláni na výzvedy pred Kamosovým lodstvem. Jejich charakteristická rucne vyrábená keramika se vyskytuje na všech sídlištích Strední ríše a nacházíme ji dokonce až v Memfide. V Dér Rífe obsahují jejich hroby tell el-jahúdíjskou keramiku, srovnatelnou s typy, jež nacházíme ve vrstve E/1 v Tell ed-dabaa a které datujeme do poloviny 15. dynastie. Príbuzná egyptská keramika patrí ke stylu memfidské oblasti Strední ríše a naznacuje, že hrbitov muže pocházet z pocátku 13. dynastie. V Mostagedde, ležící proti Dér Rífe na pravém brehu Nilu, se rovnež nalezly hroby lidu pánvových hrobu, které se dají zaradit do postupné chronologie podle toho, do jaké míry zachovávají egyptské nebo núbijské pohrební zvyklosti (hrbitov v Dér Rífe je málo zdokumentován na to, aby se tam dalo provést totéž). V Mostagedde se pred zacátkem 18. dynastie vyskytují ješte dve fáze a obe obsahují egyptskou keramiku, jež se výrazne liší od 11

keramiky z Dér Rífy. Tyto dve fáze spolu s ješte staršími se také nalezly na velkém egyptském hrbitove v Kau, vzdáleném 15 km na jih od Mostageddy a Dér Rífy. Pro tuto keramiku je typický peclive vypracovaný rytý dekor, užití písecné slínové hlíny, zásobnicové nádoby s úzkým hrdlem a vysoko položenou kuželovitou cástí a také žebrované nádoby. Tento korpus keramiky patrí zcela jasne k tradici Horního Egypta a obsahuje prototypy nádob, které se objevují v Memfide a Tell ed-dabaa ve zcela rozvinuté forme ve vrstve z pocátku 18. dynastie. Hrbitovy v Dér Rífe a v Mostegedde ležící na protilehlých brezích reky patrily do stejné núbijské kulturní skupiny, ale rozdíly v hrobní výbave dokazují, že Dér Rífa byla v kontaktu s memfidskou oblastí, zatímco Mostagedda byla spojena s Horním Egyptem. Núbijské artefakty z obou míst jsou si natolik podobné, že mužeme prohlásit, že rozdíly mezi nimi nejsou casové, ale že jsou zpusobené bohatstvím, postavením (Mostagedda je celkove bohatší), ale predevším regionálními svazky. Jejich umístení naznacuje, že v Kusai byla skutecne hranice mezi Dolním a Horním Egyptem, jak se praví v textech, a že ta hranice zde existovala nejméne do pocátku 13. dynastie. Mužeme také spekulovat o tom, že zde máme hrbitovy dvou skupin medžajských žoldnéru, strežících pohranicní oblast: jedna skupina sídlící v Dér Rífe strežila západní breh pro Hyksósy, zatímco druhá se starala o protilehlý breh pro thébské krále. Hornoegyptské Théby - pocátek 16. a 17. dynastie Na základe Ryholtovy rekonstrukce Turínského papyru dnes mužeme identifikovat jména 15 králu (Manéthóova 16. dynastie) jako predchudce králu 17. dynastie. Pet z nich se objevuje v dobových pramenech, které uvádejí, že strediskem jejich moci byl Horní Egypt. Nemáme jistotu, zda všichni vládli z Théb, a nekterí z nich mohli být místními vládci v neduležitých mestech, jako byl Abydos, Elkab a Edfu. Král Vepuauetemsaf, o kterém se Turínský papyrus nezminuje a který zanechal skromnou stélu v Abydu, mohl být jedním z techto místních králu; na stéle je zobrazen, jak obetuje místnímu bohu Vepuauetovi, po nemž byl pojmenován. Styl písma, celkový koncept a královské regálie radí stélu do vývojové linie mezi 13. - 17. dynastii. Král Iichernefert Neferhotep, který urcite vládl z Théb, po sobe zanechal daleko impozantnejší stélu, na níž sám sebe popisuje jako vítezného krále milovaného svou armádou a jako živitele svého mesta, který vítezí nad povstalci a privádí zpet vzbourené cizí zeme. Neferhotepa na stéle ochranují bohové Amon a Moncu a bohyne, která je personifikací mesta Théb. Je ozbrojená zakrivenou šavlí, lukem a šípy. Jazyk úvodní chvaloreci už dobre známe ze starších hymnu skládaných pro krále, ale i pro nomarchy, mocné vojenské velitele, kterí v 1. prechodné dobe vládli jako místní králové. Podobne jako Kamosova stéla, i tato byla vztycena k oslave konkrétní události, jíž mohlo být skoncení obléhání Théb. Nevíme, jestli Neferhotep bojoval s Hyksósy, se svými egyptskými vazaly, ci s ostatními místními králi, kterí byli jeho souperi, ale kanadský egyptolog Donald Redford zaznamenal v cásti mesta, ležícího pod východním Karnakem, nad vrstvou 13. dynastie vrstvu vypovídající o destrukci. Neferhotepovo jméno známe rovnež z dobových monumentu v Elkabu a Gabalénu. V tech nejistých dobách byla role krále coby velitele armády stále duležitejší a tak se i uchovala v královských litaniích. Ideologie a nekteré fráze se zachovaly až do 18. dynastie. Na rozdíl od královských monumentu se dochovalo mnoho pomníku úredníku, kterí jim sloužili, a z genealogií, které jsou na nich zaznamenány, byla sestavena relativní chronologie. V královské službe casto po otcích nastupovali synové a králové si vybírali manželky z rodin 12

slavných úredníku, takže král byl postupne sítí vzájemné závislosti vázán k domovským mestum svých úredníku, jak v Elkabu, tak v Edfu a Thébách. Genealogické dukazy svedcí o tom, že jen tri generace delily opuštení Ictaueje od vlády krále Nebereraua I., šestého krále 16. dynastie, a že skupina králu mezi 13. a 16. dynastií nebyla oficiálne zaznamenána úredníky, kterí jim sloužili. Daleko více toho víme o devíti králích patrících (podle Ryholta) do 17. dynastie, ale dosud víme jen o dvou králích, kterí byli v príbuzenském svazku: Nubcheperre Antef VII. a Sechemre Antef VI. byli bratri. Je možné, nikoli však prokázané, že jejich otcem byl Sebekemsaf I. Na Turínském papyru scházejí, jelikož byl odpovídající oddíl odríznut již ve staroveku, ale objevují se na jiných seznamech králu z Théb; z pozdejších staveb se dochovaly znovu použité královské stély a vykopávky odhalily v jejich hrobech bohaté nálezy. V Dér el- Bahrí se v úkrytu pro královské mumie nalezla tela Sekenenrea Taa (cca 1560), jeho manželky Ahhotepy a snad jeho matky, královny Tetišeri. Raritou tohoto nálezu je popis hrobu krále Sebekemsafa II. a jeho manželky, který zde zanechali vykrádaci hrobek a který byl ješte po 600 letech, tedy ve 20. dynastii, zcela zachovalý. Jména králu také nacházíme na soukromých hrobkách a na ruzných predmetech. Máme za to, že tito thébští králové byli soucasníky hyksóské 15. dynastie, ale nemáme žádný pevný bod, podle nejž by se dal datovat pocátek 17. dynastie. Mužeme datovat jen její konec, a to smrtí krále Kamose ve tretím roce jeho vlády nebo po nem. Štestí králu bylo vrtkavé: zatímco Nubcheperre Antef je zminován na více než dvaceti dobových monumentech, Antefa VI. známe jen podle jeho rakve, která se dnes nachází v Louvru. Pokracující vojenský étos doby ilustruje oblíbenost vojenských titulu, jako napr. velitel panovníkova mužstva a velitel mestského pluku. Vypovídají o obranném seskupení vojenských jednotek kolem krále a potvrzují duležitost místní domobrany, organizované v jednotlivých mestech. Nestabilita zustala pro Horní Egypt typická až do konce 2. prechodné doby. Rahotep, první král 17. dynastie, se chlubí obnovou chrámu v Abydu a Koptu a z nápisu Sebekemsafa II. se dozvídáme, že vyslal výpravu o sto triceti mužích do lomu Wádí Hammámátu. Tyto lomy ovšem byly v thébském teritoriu a pocet vyslaných mužu se zdaleka nedá srovnat s tisíci delníku, kterí byli do Wádí vysláni za 12. dynastie. Nicméne sebeduvera vzrustala a rozpínalo se jak teritorium, tak králova cinnost. Sebekemsafova výprava mela výrazný ráz ad hoc: pouze jeden muž je držitelem titulu dozorce prací, zatímco zbývající mají cestné tituly nebo úrady spojené se zásobováním. Písar ve svých seznamech nedodržuje prísnou hierarchii postavení a používá smes hieroglyfických a hieratických znaku. Zdá se, že se po citelné prestávce museli znovu naucit tradicní dovednost a protokol. V galenitových lomech v Gabal Zétu, ležících nad Rudým morem, se našly dve skromné stély zaznamenávající výpravy za vlád Nubcheperrea Antefa VII. a Suaserenrea Bebiancha ze 16. dynastie. O druhém z nich není krome Turínského papyru nikde ani zmínka. V lomech se rovnež nalezlo velké množství strepu pocházejících z pánvových hrobu, které naznacují, že thébští králové využívali núbijské žoldnére ješte k jiným úcelum. Théby byly odríznuté od Dolního Egypta a byl jim upren prístup do strediska písarské vzdelanosti v Memfide. Tato strediska a jejich archívy nebyly zniceny a za vlády Hyksósu mohly dokonce vzkvétat, ale Thébané je nemohli využívat, což si možná vynutilo nové shromaždování textu potrebných pro tak duležité pohrební rituály. Jednou z prvních sbírek zaríkadel, kterou známe pod názvem Kniha mrtvých, pochází z 16. dynastie, z rakve královny Mentuhotepy, manželky krále Džehuteje. Thébská pohrební kultura, ochuzená o 13

drívejší prameny, se vyvíjela i jiným zpusobem. Velké skrínové rakve z cedrového dreva nahradily hrube tvarované antropomorfní rakve ze dreva sykomory zdobené malovanými pérovými vzory, ale tak necesaným a osobitým stylem, že ani dve z nich nejsou stejné. Tento rys prozrazuje neškolenost v kdysi prísných konvencích pohrebního umení, po nemž v té dobe zrejme nebyla velká poptávka. Na nekterých rakvích je však dobre patrné, že v nekolika thébských dílnách tradice výroby rakví ze Strední ríše prežila až do 18. dynastie. V Abbottove papyru, obsahujícím záznam soudního vyšetrování vyloupení hrobky, které vedl za 20. dynastie starosta Théb, je popsáno, kde se nachází pet královských hrobek 17. dynastie, a sice králu Nubcheperrea Antefa VII., Sechemrea Antefa, Sebekemsafa II., Sekenenrea Taa a Kamose. V r. 1923 se Herbert Winlock znovu pokusil lokalizovat hrobky za použití itineráre vyšetrovatelu, popsaného v papyru. Inspirovala ho také skutecnost, že se ve dvacátých letech 19. století a v letech 1859-60 prodávalo mnoho predmetu z královských hrobek pocházejících z nelegálních vykopávek z této doby. Lupici z 20. dynastie popsali, jak nalezli hrobku Sebekemsafa II.: Byl vyzbrojen mecem a... na krku mel radu zlatých amuletu a ozdob; na hlave mel korunu a diadémy ze zlata a... mumie krále byla celá pokrytá zlatem. Jeho rakve byly zevnitr i zvenku obložené zlatem a stríbrem a posázené všelijakými krásnými a drahými kameny... ukradli jsme i jiné veci, které jsme u nich našli, vázy ze zlata, stríbra a bronzu. Koncem dynastie utráceli králové a jejich úredníci vzrustající majetek nikoli za hrobky samotné, ale za jejich vnitrní vybavení. Zdobené hrobky jsou vzácné; používají se spíše prevzaté a znovu použité hrobky. Chceme-li zjistit, odkud se bralo bohatství, musíme se podívat na jih, k Elefantine, na pevnosti strežící druhý nilský katarakt, a nakonec také do Kermy, hlavního mesta Kúše, ležícího asi 800 km jižne od Théb. Elefantina a pevnosti u kataraktu Elefantina, ostrov ležící proti modernímu mestu Asuán, je velmi výhodným místem, odkud se dá studovat 2. prechodná doba. Jako provincní mesto tvorí protiváhu thébských pramenu a dochovala se zde neprerušená rada soukromých a královských dedikací od 12. do 16. dynastie. V soucasné dobe provádí vykopávky jednotlivých vrstev mesta a hrbitovu z této doby Nemecký archeologický institut. Osud Elefantiny je nerozlucne spjatý s osudem Núbie. Ve Strední ríši vubec nevyznacovala jižní hranici; tu vytvoril Senusret III. v Samne, 400 km dále na jih. Je ovšem možné, že v nejnižším bode moci thébských králu mela Elefantina nezávislou vládu a že mesto prepadali cas od casu Núbijci. Skutecnost, že královská hrobka v Kerme z 2. prechodné doby obsahovala sochy asjútského nomarchy a jeho ženy, kterí žili za vlády Senusreta I. (1956-1911 pr. Kr.), bývá s oblibou interpretována tak, že se jednalo o válecnou korist z útoku proti Elefantine ci pevnostem. Hodnota Dolní Núbie spocívala v jejích lomech, hlavne dioritových, žulových a ametystových; v prístupu ke zlatým a medeným dolum; a ve výhodné strategické poloze, umožnující kontrolu nad pouští a rícními cestami. Místní úredník z Elefantiny jménem Hekaib, který žil v 6. dynastii, byl po smrti zbožšten a v jeho svatyni bylo odhaleno množství votivních stél a soch. Obzvlášt 14