DĚJINY EVROPSKÉ CIVILIZACE

Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné DĚJINY EVROPSKÉ CIVILIZACE Distanční studijní opora Lubomír Nenička Karviná 2008

Obor: historie Klíčová slova: Evropa, civilizace, antika, křesťanství, středověk, novověk, evropanství, osvícenství, modernizace, evropská integrace Anotace: Předkládaná studijní opora zprostředkovává studentům výběrem klíčových historických etap a událostí širší orientaci v dějinách Evropy. Přibližuje proměny mentality evropské společnosti z pohledu formování nadnárodních a nadregionálních struktur a projektů evropanství. Mgr. Lubomír Nenička Lektoři: Jména lektorů ISBN

OBSAH 1 ZÁKLADY EVROPSKÉ CIVILIZACE...9 1.1 Evropa její hranice a minulost...9 1.2 Evropa a její čas...10 1.3 Civilizační zdroje Evropy...11 2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY...13 2.1 Starověké Řecko...13 2.1.1 První civilizační centra a počátky řecké civilizace...13 2.1.2 Nástup městských států...14 2.1.3 Sparta a Athény v klasickém období...16 2.1.4 Rozmach Makedonie a tažení Alexandra Velikého...18 2.1.5 Odkaz starověkého Řecka...19 2.2 Evropa v době římského impéria...20 2.2.1 Počátky starověkého Říma...21 2.2.2 Římská hegemonie nad Itálií a Středomořím...21 2.2.3 Římská republika její vzestup a pád...22 2.2.4 Od prvních římských císařů po zánik západořímské říše...23 2.2.5 Odkaz starověkého Říma...26 3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY...29 3.1 Nástup křesťanství...29 3.1.1 Zrod křesťanství a jeho proniknutí do Evropy...30 3.1.2 Upevnění církevní moci a christianizace Evropy...32 3.1.3 Křesťanská Evropa a nástup islámu...34 3.2 Evropa v době raného středověku...35 3.2.1 Stěhování národů...36 3.2.2 Pokusy o ustavení nové univerzální říše...36 3.2.3 Vznik a vývoj prvních středověkých států...40 4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY...46 4.1 Nástup vrcholného středověku v Evropě...46 4.1.1 Ekonomický rozmach a změny sociálního vývoje...46 4.1.2 Středověká kultura a společnost...47 4.1.3 Spory mezi papežstvím a císařstvím...48 4.1.4 Situace v nejvýznamnějších evropských zemích...49 4.2 Vztah Evropanů k jiným kulturám a národům...53 4.2.1 Křížové výpravy...53 4.2.2 Vliv islámské kultury na evropskou společnost...55 4.2.3 Postavení židovského obyvatelstva...56 4.3 Krize středověké Evropy...56 4.3.1 Nové vnější hrozby nájezdy Mongolů a Osmanských Turků...57 4.3.2 Morová epidemie a její důsledky...58 4.3.3 Sociální nepokoje a nástup protikatolických hnutí...59 5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU...62 5.1 Počátky novověku...62 5.1.1 Zánik Byzance a situace na evropském východě...63 5.1.2 První návrh na vytvoření jednotného společenství křesťanských států a jeho ohlas...64 5.1.3 Zámořské objevy...65 3

5.2 Renesance a humanismus...67 5.2.1 Renesanční umění...68 5.2.2 Evropský humanismus a jeho představitelé...69 5.3 Nástup reformace...71 5.3.1 Počátky reformace...72 5.3.2 Rozpad křesťanské církve na Západě a první náboženské konflikty...73 5.3.3 Katolická reformace...77 6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY...80 6.1 Evropa v krizi 17. století...80 6.1.1 Třicetiletá válka...81 6.1.2 Situace evropských mocností v druhé polovině 17. století...84 6.2 Na cestě k osvícenství...88 6.2.1 Barokní kultura...88 6.2.2 Rozvoj vědy a počátky osvícenství...89 6.2.3 Nové projekty evropské integrace...91 6.3 Změny mocenských pozic evropských států na přelomu 17. a 18. století...92 6.3.1 Definitivní odvrácení turecké expanze...93 6.3.2 Rozmach carského Ruska...94 6.3.3 Nové evropské konflikty a snahy o dosažení rovnováhy sil...95 7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY..98 7.1 Rozmach osvícenství a jeho vliv na novověkou Evropu...98 7.1.1 Francouzské osvícenství a jeho představitelé...99 7.1.2 Osvícenský absolutismus...101 7.2 Završení první vlny kolonizace a soupeření mezi evropskými mocnostmi...102 7.2.1 Zápas o vládu nad zámořím a střet velmocí ve střední Evropě...103 7.2.2 Vznik Spojených států amerických...104 7.3 Francouzská revoluce a její dopad na evropskou společnost...105 7.3.1 Revoluce ve Francii její příčiny a průběh...106 7.3.2 Francouzská nadvláda v Evropě za vlády Napoleona Bonaparta...109 7.3.3 Evropa po francouzské revoluci a napoleonských válkách...110 8 MODERNIZACE EVROPY V 19. STOLETÍ...114 8.1 Nástup industrializace a její důsledky...114 8.1.1 Tzv. průmyslové revoluce...115 8.1.2 Sociální a ekonomické aspekty industrializace...116 8.2 Politický a společenský vývoj Evropy v 19. století...117 8.2.1 Revoluční hnutí let 1830 a 1848...118 8.2.2 Sjednocení Itálie a Německa...121 8.2.3 Evropská společnost na přelomu 19. a 20. století...122 8.2.4 Evropa na cestě k první světové válce...124 9 EVROPA V LETECH 1914-1945...127 9.1 První světová válka a její důsledky...127 9.1.1 Příčiny a průběh I. světové války...128 9.1.2 Výsledky války a nastolení tzv. versailleského systému...130 9.2 Hlavní rysy meziválečného vývoje Evropy...131 9.2.1 Nové příspěvky k evropské integraci Panevropa a Briandův plán...132 9.2.2 Velká hospodářská krize a rozmach fašismu...135 9.3 Evropa v druhé světové válce...137 9.3.1 Tzv. blesková válka a budování nacistické Nové Evropy...137 9.3.2 Vítězství protinacistických sil a jeho důsledky...138 4

10 EVROPA NA CESTĚ OD ROZDĚLENÍ K NOVÉ INTEGRACI...142 10.1 Evropa po roce 1945...142 10.1.1 Poválečná obnova Evropy...143 10.1.2 Počátky studené války...144 10.2 Evropa v bipolárním světě...145 10.2.1 Hlavní rysy vývoje západoevropských zemí...145 10.2.2 Situace v tzv. východním bloku...147 10.3 Evropa na cestě na k novému sjednocení...148 10.3.1 Počátky evropské integrace po II. světové válce...148 10.3.2 Konec studené války a ustavení Evropské unie...149 5

ÚVODEM Postupující evropská integrace vyvolává debaty o tom, zda existuje společná evropská identita a jaké jsou její typické rysy. Často se přitom poukazuje na to, že Evropu charakterizují především její společné civilizační základy, na nichž vyrostla a jež spoluutváří i její současnou podobu. Úvahy o budoucnosti sjednocující se Evropy tak oživují i snahy o hledání její minulosti. Mnohé z ní ovlivňuje i současné vztahy mezi řadou evropských zemí a poznamenává i pozici Evropy v dnešním světě. Přiblížit společné kořeny evropské civilizace je také hlavním cílem předkládané opory. Představí nejvýznamnější události evropských dějin a přiblíží také to, jak se vyvíjela idea Evropy a jak se proměňovalo vnímání společné evropské identity. Distanční opora má specifickou strukturu, jež by měla maximálně usnadnit samostudium určené látky. K jejímu komplexnímu pochopení lze využít také další literaturu, jež bude uvedena v závěru opory. 6

RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Následující stránky přiblíží hlavní rysy dějin evropské civilizace od jejího počátku po 20. století. Úvodní kapitola vymezí Evropu jako geografický a civilizačně-kulturní prostor a představí její hlavní civilizační zdroje. V dalších kapitolách bude postupně věnována pozornost antickým počátkům evropské civilizace a jejímu dalšímu vývoji v době středověku a novověku. Zde budou představeny nejdůležitější události evropských dějin a nejvýznamnější fenomény celoevropského dosahu. Stranou přitom nezůstane ani ekonomická a sociální problematika. Do výkladu budou rovněž zahrnuty i stručné kapitoly z dějin evropské kultury a vědy. V průběhu jednotlivých kapitol budou také sledovány proměny křesťanství jako jednoho ze základů evropské identity. Zvláštní pozornost bude fenoménu evropanství. V rámci jednotlivých kapitol budou představeny nejvýznamnější projekty jednotného evropského společenství i jejich autoři. Různé podoby evropanství a integračních návrhů budou zasazeny do širšího kontextu vývoje evropské civilizace. Samostatné kapitoly pojednají o proměnách Evropy v éře osvícenství a po nástupu modernizace. Dramatickým průběhem dvacátého století se budou zabývat dvě samostatné kapitoly, jež celý výklad uzavřou. První z nich objasní okolnosti a příčiny evropské dezintegrace v době dvou globálních konfliktů. Závěrečná kapitola se bude věnovat vývoji poválečné Evropy, na jedné straně rozdělené v důsledku studené války, na straně druhé postupně směřující ke skutečné integraci. 7

1 ZÁKLADY EVROPSKÉ CIVILIZACE 1 ZÁKLADY EVROPSKÉ CIVILIZACE RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Následující kapitola by měla zprostředkovat základní povědomí o Evropě jako světadílu i svébytném civilizačním celku. Nejprve bude vymezen geografický prostor Evropy a jeho hranice. Dále bude stručně přiblížen vývoj představ o evropské identitě a její minulosti. V poslední části této úvodní kapitoly budou představeny hlavní civilizační zdroje Evropy. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: vymezit hranice Evropy určit počátky užívání termínu Evropa a objasnit jeho význam definovat hlavní civilizační zdroje Evropy KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Evropa, identita, kontinent, civilizace, periodizace, civilizační zdroje 1.1 Evropa její hranice a minulost Geograficky je Evropa okrajovou součástí rozsáhlé euroasijské pevniny a územně patří k nejmenším světadílům. Svébytnost evropského prostoru určuje řada geografických faktorů jako např. členitost jeho pobřeží, přístup většiny zemí k mořím či jednolitý řetězec pohoří tvořící předěl mezi Středozemím a severními oblastmi. Ze západu, severu a jihu je Evropa ohraničena trojicí moří Atlantským oceánem, Severním mořem a Středozemním mořem. Pohled na její východní hranici se naopak v průběhu dějin měnil. Podle představ panujících od starověku evropské území na východě sahalo k řece Don a Černému moři. V první polovině 18. století bylo navrženo posunutí východní hranice Evropy k pohoří a řece Ural. Toto vymezení je do jisté míry základem i současného konvenčního pojetí, podle něhož evropskou hranici na východě tvoří kromě Uralu, řeka Kemba a Kaspické moře. Jisté rozdíly v náhledech na východní hranici však stále přetrvávají. Evropu je proto vhodnější chápat jako geopolitický prostor, jehož podobu a hranice charakterizují převažující civilizační rysy. 9

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Samotný pojem Evropa je patrně asyrského původu a lze jej překládat jako země soumraku nebo západní země. Ve starověku byla tímto názvem označována původně oblast severního Řecka. Už v 5. století př. Kr. však řecký dějepisec Hérodotos Evropou pojmenoval jednu ze tří známých částí světa. V dnešním významu začal být pojem Evropa užíván až v průběhu 17. a 18. století, kdy nahradil nábožensky založené vnímání společné identity opírající se o příslušnost ke křesťanství. V mýtické rovině je pojem Evropy spojován s řeckou bájí o foinické princezně Europé z Tyru unesené bohem Diem v podobě býka na ostrov Kréta. Tento starověký mýtus vypovídá mnohé o původu evropské civilizace. Odkazuje totiž na fakt, že její počátky spoluutvářel také vliv Europé (Nástěnná malba asijských kultur. v Pompejích) Existence společných evropských dějin byla a je řadou historiků zpochybňována. Podle nich je definice evropské civilizace nejasná, její hranice neurčité a vývoj jednotlivých států příliš rozdílný. Jejich oponenti naopak poukazují na to, že společné rysy evropské minulosti překonávají rozdíly, jež jsou spíše dědictvím z doby vytváření moderních národních států v 18. a 19. století. Zkoumání evropských dějin v dřívějších dobách deformovalo také jejich zaměňování s dějinami tzv. západní civilizace, jež byla v různých obdobích definována nezřídka politicky účelově. Např. její poválečné vymezení rozšířené v západních demokraciích fakticky přehlíželo dění ve východní Evropě a opomíjelo tak důležité aspekty evropské identity. Obrázek 1-1: 1.2 Evropa a její čas Evropskou identitu charakterizuje také lineární pojetí času, odvíjející se od křesťanského pohledu na svět. V souladu s ním se zde prosadil letopočet pokládající za určující mezník Kristovo narození. K zavedení křesťanského letopočtu došlo až v průběhu 6. století, kdy byl vypočítán rok narození Ježíše Krista jako počátek našeho letopočtu. Před zavedením křesťanského letopočtu byl čas určován různě např. Řekové svůj věk počítali podle první olympiády (776 př. Kr.) a Římané podle založení Říma (753 př. Kr.). Lineární pojetí času poznamenalo také periodizaci evropských i světových dějin. Od 17. století se začalo postupně prosazovat dodnes obecně užívané rozdělení historie lidstva na: pravěk starověk středověk novověk doba nejnovější Jako mezníky jednotlivých období byly určeny významné události, jež symbolizovaly nástup nového dějinného období. Např. středověk je vymezen na počátku zánikem Západořímské říše v roce 476 a na konci zpravidla objevením Ameriky v roce 1492. Tato periodizace je však příliš schématická a zvolené vymezení mnohdy neodpovídá skutečnému významu a vlivu vybraných událostí. Přesto je i dnes obecně přijímaná, a také proto i s 10

1 ZÁKLADY EVROPSKÉ CIVILIZACE ohledem na větší přehlednost a srozumitelnost dalšího výkladu se ji v zásadě budeme držet rovněž v následujícím textu. Tradiční časové vymezení doplňují i další typy periodizací. Podle jedné z nich jsou dějiny členěny podle druhu materiálu užívaného při výrobě nástrojů: doba kamenná doba bronzová (asi od roce3 000 př. Kr.) doba železná (asi od roce 1 000 př. Kr..) Naproti tomu klasická marxistická teorie pocházející z 19. století rozdělovala jednotlivá dějinná období podle převažujících společensko-ekonomických formací. Podle tohoto pojetí pravěku zhruba odpovídá prvobytně pospolná společnost, po ní následuje otrokářská společnost (odpovídající starověku), dále feudalismus (sahající od raného středověku zhruba do 18. století), kapitalismus (společnost 19. a 20. století, jejímiž charakteristickými rysy jsou rovnost občanů před zákonem, soukromé vlastnictví a systém námezdní práce) a nakonec socialismus (jenž podle marxistické teorie měl po zániku kapitalismu zavést podmínky vhodné k nastolení beztřídní společnosti. Za počátek éry socialismu byla považována bolševická revoluce v Rusku v roce 1917.) Tato periodizace je i přes své ideologické vyznění užívána také některými nemarxistickými historiky. 1.3 Civilizační zdroje Evropy Kořeny Evropy vyrostly z odkazu antického světa, křesťanských hodnot a principů osvícenské filozofie. Při utváření Evropy však hrály důležitou roli i další vlivy: etruské, keltské, germánské i mimoevropské. Zakládající význam měl však odkaz symbolizovaný třemi městy Athénami, Římem a Jeruzalémem. Řecký přínos: Řecká demokracie inspirovala úvahy o rozdělení moci mezi vládcem a lidem Řekové položili základy evropské vědy geometrie, matematiky, filozofie, lékařství Řecké umění ovlivnilo na dlouhá staletí evropskou kulturu Římské dědictví: Starověký Řím se stal na dlouhou dobu vzorem organizované stabilní moci a byl napodobován jako první evropské impérium Římské právo se stalo základem evropských právních systémů Římané ovlivnili také vývoj evropské architektury 11

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Křesťansko-židovský odkaz: Dlouhá staletí křesťanství, ovlivněné židovským náboženstvím, prostupovalo celou evropskou společnost Křesťanství utvářelo společnou identitu Evropy Evropa byla jediným kontinentem, který byl zcela křesťanský Specificky evropský fenomén, který doplňoval tyto základní civilizační zdroje, je humanismus jako myšlenkový proud (prosazující se zhruba od 15. století), jenž do centra pozornosti stavěl člověka. Odkaz humanismu dále rozvinulo osvícenství jako filozofický směr, jenž hlásal vládu rozumu a rovnost všech lidí. Humanismus a ještě ve větší míře osvícenství změnily také pojetí evropské identity, založené v době středověku na příslušnosti ke křesťanství. Vyzdvižení a idealizace antického dědictví je také dílem humanismu a osvícenské filozofie. Důležitým rysem vnímání evropské identity typické pro všechny zmíněné civilizační zdroje je vymezování se vůči jiným civilizacím, jež bylo často spojeno s přesvědčením o vlastní kulturní a politické nadřazenosti. SHRNUTÍ KAPITOLY Evropa je součástí euroasijského kontinentu a současně svébytným civilizačním celkem. Z geografického hlediska je ze severu, západu a jihu vymezena trojicí moří, pohled na její východní hranici se v průběhu času měnil. Původ jména Evropa odkazuje jednak na její zeměpisnou polohu ( západní země ) či na mýtus o unesené fénické princezně Europé, jež v mytologické rovině naznačuje vliv asijských kultur na formování evropské civilizace. Evropskou civilizační svébytnost charakterizuje také lineární pojetí času, z něhož vychází i nejužívanější periodizace evropských dějin. Podstata evropské civilizace je vymezována odkazem antické (řecko-římské) kultury, křesťanství a osvícenství. Zakládající význam má dědictví symbolizované odkazem třech měst Athény (řecká kultura a demokracie), Řím (idea univerzálního impéria, římské právo a architektura) a Jeruzalém (křesťanský základ evropské identity). Tyto základní civilizační zdroje doplnily a dále rozvinuly humanismus a osvícenství, jež přinesly odklon od náboženského vnímání světa a evropské identity. 12

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY 2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Následující kapitola se bude zabývat Evropou v době antiky. Přiblíží hlavní rysy vývoje civilizací starověkého Řecka a Říma od jejich počátku až po jejich zánik. Současně zde představen jejich civilizační odkaz. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: charakterizovat hlavní rysy dějin starověkého Řecka a Říma objasnit význam jejich kulturního dědictví pro evropskou civilizaci jako celek KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY antika, mínojská kultura, Řecko, polis, Sparta, Athény, demokracie, řecká filozofie, Etruskové, Řím, republika, císařství, křesťanství, západořímská a východořímská říše, římské právo 2.1 Starověké Řecko Antické Řecko bývá označováno za kolébku evropské civilizace. Idea athénské demokracie, řecká filozofie a kultura skutečně zásadně poznamenaly vývoj evropské společnosti a v řadě ohledů jejich odkaz přetrvává dodnes. V době starověkého Řecka se poprvé objevily také představy o nadřazenosti západní evropské civilizace nad údajně despotickou a zaostalou civilizací východní. Pozitivní odkaz řecké kultury tyto rozporuplné tendence převyšuje. Vrcholnými zástupci řecké moci byly městské státy Athény a Sparta, první civilizační centra v evropském prostoru se však vytvářela mimo vlastní řecké území. 2.1.1 První civilizační centra a počátky řecké civilizace K prvním civilizačním centrům ve Středomoří patřila Kréta. Vyspělost její kultury se projevila po roce 2000 př. Kr. výstavbou rozsáhlých paláců i užíváním lineárního písma B, jež představuje první zachovaný druh záznamu řeckého jazyka. Podle legendárního krále Mínoa (syna unesené princezny Európy) byla tato civilizace nazývána rovněž mínójskou kulturou. S Krétou jsou spojeny také mýty o Daidalovi tvůrci bájného labyrintu, jenž ostrov opustil se 13

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička svým synem Ikarem s pomocí umělých křídel. Krétská civilizace je vnímána prostřednictvím těchto mýtů, jež dále rozvíjela řecká civilizace. V době výstavby krétských paláců začaly jižní část pozdějšího pevninského Řecka osidlovat řecky mluvící kmeny (Achajové). Splynuly s místním obyvatelstvem a vytvořily tzv. mykénskou kulturu. Její architekturu charakterizovaly šachtové hroby panovníků a pevnosti se silnými hradbami. Kolem roku 1 400 př. Kr. Mykéňané dobyli upadající Krétu a fakticky ovládli oblast Egejského moře. Sama mykénská kultura z dosud neznámých důvodu zanikla ve 12. stol. př. Kr. Z archeologických nálezů vyplývá, že mínójská i mykénská kultura byly v řadě ohledů blízké civilizacím Předního východu. Jejich vlivy poznamenávaly i vývoj Řecka po zániku Mykén. K ZAPAMATOVÁNÍ 1 K nejstarším civilizačním centrům v Evropě patřila mínojská kultura (se sídlem na Krétě) a mykénská kultura. Novým fenoménem v té době bylo výraznější pronikání řeckého obyvatelstva do hornatých oblastí, na okolní ostrovy i na západní pobřeží Malé Asie. Tato migrace je označována jako první řecká kolonizace. Nejvýznamnější městský stát vytvořený na území Malé Asie Milétos byl působištěm významných filozofů a umělců. Až do příchodu Peršanů přesahoval Milétos velikostí Athény a byl významným iniciátorem další vlny řecké kolonizace ve Středomoří. Dějiny vlastního starověkého Řecka bývají rozděleny na tři období: 2.1.2 Temné nezachovaly se žádné písemné prameny, a je známé spíše v rovině mýtů a legend (právě v té době došlo např. ke známé trojské válce údajně v letech 1 250-1 200 př. Kr.). Toto období bývá nazýváno také jako geometrické podle užívání tzv. geometrického stylu ve výtvarném umění a architektuře. Archaické 8.-6. století př. Kr., charakterizuje je nástup městských států a počátky pronikání řecké civilizace do celého Středomoří i do oblasti Černého moře. V jeho průběhu se také poprvé konaly olympijské hry ( v roce 776 př. Kr.), které byly později určeny za počátek řeckého datování Klasické se datuje od 5. stol. př. Kr., bývá považováno za považováno za nejslavnější epochu starověkých dějin Evropy. Počátky tohoto období jsou spojeny s řecko-perskými války a utvářením společné řecké identity. Současně je toto období považováno za éru největšího rozkvětu athénské demokracie. Nástup městských států Charakteristickým státním uspořádáním starověkého Řecka byl městský stát neboli polis. Jejich vznik byl do značné míry ovlivněn geografickými podmínkami daného prostoru, jež limitovala značná členitost pobřeží, velké množství ostrovů a ostrůvků, i pevnina členěná řadou pohoří, rovin a údolí. Tyto geografické faktory komplikovaly možnost vytvoření 14

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY jednotného státního celku. Je známo až 1 500 městských států, které se na území Řecka vytvořily od počátků archaického období. Jejich průměrná rozloha byla kolem 50-100 km2 a v každém z nich žilo zhruba 600-1 200 obyvatel. Řecká polis měla dvojí základní podobu: Monarchická-oligarchická (v čele stál panovník či úzká skupina vládců) Aristokraticko-oligarchická (v klasickém období se transformovala v demokracii) DEFINICE 2-1 polis městský stát, typická forma státního uspořádání ve starověkém Řecku Mezi řeckými městskými státy nejvýznamnějšího postavení dosáhly dva Sparta a Athény. První z těchto městských států (nazývaný také Lakedaimon) se nacházel na jihovýchodě Peloponéského poloostrova. Počátky Sparty sahají do 10. století př. Kr., kdy se přistěhovalci z kmene Dórů přicházející zřejmě ze středního Řecka začali zmocňovat peloponéského území. Podmanili si přitom původní achájské obyvatele, kteří později sloužili dobyvatelům jako nevolníci tzv. heilóti. Ti neměli žádná politická práva, byli spolu s půdou přidělováni jednotlivým Sparťanům a museli jim odvádět naturální dávky. Jejich podřízenost byla symbolizována také nošením zvláštního oděvu. Po ovládnutí sousední Messénie heilóti svým počtem převyšovali několikanásobně počet plnoprávných Sparťanů. Potřeba čelit hrozbám povstání početnějšího zotročeného obyvatelstva vedla ke zdůrazňování vojenské síly Sparty a Sparťanů. I v důsledku toho měla Sparta výrazně militaristický ráz a její vojsko svou silou překonávalo armády ostatních městských států v antickém Řecku. Vládní vrstvou ve Spartě byli potomci dórských dobyvatelů, jež tvořili pouze menšinu spartského obyvatelstva. Od tohoto faktu se odvíjela i převládající vojenská forma jejich života. Spartští muži byli podrobeni vojenské výchově, jež zahrnovala společné stolování či preventivní výpady proti heilótům. Chlapci od osmi let procházeli vojenským výcvikem a také po zařazení mezi muže ve dvaceti letech podléhali tvrdé disciplíně. Tělesných cvičení se na rozdíl od jiných městských států mohly věnovat i ženy. Plnoprávní obyvatelé Sparty a dalších dórských obcí byli rozděleni do tzv. rodových fýl. V čele polis stáli dva králové, jejichž moc omezovala rada starších a shromáždění všech spartských občanů. Později vládní instituce doplnil pětičlenný sbor tzv. eforů, jež byli voleni ze všech spartských občanů. Jejich cílem byl dohled nad dodržováním zákonů a kontrola královské vlády. Už na konci archaického období stanula v čele městských států sdružených v tzv. Peloponéském spolku. Protikladem Sparty byly demokratické Athény, jež byly založeny v oblasti Attiky. Také v čele Athén stáli původně králové a jejich obyvatelé byli rozděleni podle rodové příslušnosti. Králové byli později nahrazeni úředníky, jež byli vybíráni z řad aristokracie a nazýváni archonty (vládci). Bývalí archonti se stávali členy rady nazývané areopag. Také v Athénách žila část obyvatel v otroctví otroky se stávali dlužníci bohatých statkářů či váleční zajatci. V 7. století př. Kr. došlo v důsledku sociálních problémů a sporů mezi vládnoucími aristokraty ke kodifikaci dosavadního zvykového práva. Sepsáním právních norem byl pověřen Drakón (tzv. Drakontovy zákony). Jejich striktnost vystihuje dodnes užívaný pojem drakonický jako synonymum přísnosti. Další významný krok k uspořádání athénských poměrů učinil v 6. století archont Solón, jenž zrušil dlužní otroctví a nechal vykoupit všechny 15

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Athéňany prodané jako otroky. Tím byly položeny základy demokratického uspořádání Athén jako společenství plnoprávných občanů. Zásadním příspěvkem k demokratizaci athénské polis byla Solónova ústava, jež rozdělovala občany do čtyř majetkových tříd podle výnosu z půdy. Významnější funkce mohli zastávat jen příslušníci vyšších tříd. Bezzemci a nádeníci se mohli účastnit jednání sněmu a soudů. I oni však díky nové ústavě získali základní politická práva. Původní mocenské kritérium urozeného původu bylo nahrazeno faktorem soukromého vlastnictví. Nová ústava trestala také činy ohrožující stabilitu politického uspořádání, mezi nimi zvláště spiknutí usilující o nastolení diktatury. Autorita Solónových zákonů byla uznávána i v klasickém období. Po Solónově odchodu se znovu objevily politické spory, jež zhruba v polovině 6. stol. př. Kr. vyústily ve státní převrat. Moci se ujal Peisistratos, jenž porazil své soupeře a prohlásil se tyranem (samovládcem). Přesto zachoval řadu Solónových zákonů a jeho vládnutí bylo hodnoceno spíše příznivě. Po víceméně násilném ukončení vlády jeho neoblíbených synů byla v Athénách znovu nastolena demokracie. Klíčovou postavou tohoto období se stal Kleisthenes autor nové správní reformy a demokratičtější ústavy. Athénští občané byli rozděleni podle územního principu, přičemž nejnižší správní jednotkou byly tzv. démy. Politickým orgánem obcí se stala nově zřízená rada pěti set, jejímž členem se mohl každý občan stát pouze dvakrát v životě. Ve stejné době byl zřejmě zaveden i tzv. ostrakismus, tj. střepinový soud. Ten umožňoval každému občanu napsat na hliněný střep jméno muže, jenž byl podle jeho mínění hrozbou athénské demokracii. Pokud potencionálního diktátora označilo aspoň 6 000 hlasujících, musel na deset odejít do vyhnanství. Přijetím Kleisthenovy ústavy vyvrcholilo v Athénách nastolování přímé demokracie, v jejímž rámci mohli chod státu ovlivňovat všichni plnoprávní občané. Archaické období bylo rovněž érou završení řecké kolonizace Středomoří a Malé Asie. Jejím primárním cílem byla snaha najít vhodnou zemědělskou půdu a zajistit obživu relativnímu přebytku obyvatel městských států. Řekové pronikali také na Sicílii, do jižní Itálie i na pobřeží Černého moře. Řada nových kolonií dosáhla značné důležitosti (např. Syrakusy) a některé z nich se staly základem významných evropských měst. Např.: Massaliá Marseille, Neapolis Neapol či Byzantion Konstantinopol (Istanbul). 2.1.3 Sparta a Athény v klasickém období Vrcholnou érou řeckých dějin je klasické období, do něhož řecké státy vstoupily na začátku 5. století př. Kr. Počátky tohoto období poznamenaly zásadně války s Persií. V polovině 6. století perská říše ovládla prakticky celý Přední východ včetně řeckých měst v Malé Asii. Ta později i s pomocí Athén povstala proti perské nadvládě. Athénská podpora povstalců přiměla perského krále Darea k rozhodnutí zaútočit na samotné Řecko a střetnout se s tamními městskými státy o nadvládu nad Středomořím. Nejprve se střetů s Peršany účastnily jen několik městských států v čele s Athénami, jež vybojovaly první významné vítězství ve slavné bitvě u Marathonu (490 př. Kr.). Síla perské říše vzrostla v dalším desetiletí, kdy se vlády nad ní ujal nový vládce Xerxes. Řecké státy v reakci na rostoucí nebezpečí zanechaly vzájemných sporů a některé z nich uzavřely spojenectví. Do čela společného vojska se postavila Sparta. Po úvodním vítězství v námořní bitvě byli Řekové poraženi u Thermopyl, kde padl také spartský král Leonidás s třemi stovkami svých nejvěrnějších bojovníků. I přes následné vypálení Athén odpor u Thermopyl zdržel postup 16

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY perské armády a znemožnil zničení řeckého loďstva. Perská flotila pak byla zničena athénským loďstvem pod vedením stratéga Themistokla v bitvě u Salaminy (480 př. Kr.) Zbývající perské jednotky byly v následujícím roce poraženy Sparťany v bitvě u Platají. Válka tak skončila řeckým vítězstvím, ačkoli dílčí boje mezi Řeky a Peršany pokračovaly i v dalších desetiletích. Perská hrozba pomohla Řekům najít společnou identitu. Vědomí společné příslušnosti vedlo však nezřídka k přesvědčení o nadřazenosti Řeků (v dobové terminologii Helénů) vůči všem cizincům, označovaným hanlivě jako barbaři. Už ve starověkém Řecku byl střet s Peršany interpretován jako konflikt mezi svobodným a civilizovaným antickým světem a despotickým Východem. Tento pohled je značně zjednodušující a řeckou civilizaci poněkud idealizuje. Přesto se toto pojetí stalo základem později rozvíjené interpretace, jež ztotožňovala civilizovanost a vyspělost s Evropou či Západem. K ZAPAMATOVÁNÍ 2 Vědomí společné identity pomohly Řekům najít války s Peršany v 5. století př. Kr., které skončily řeckým vítězstvím. Tvrzení o nadřazenosti evropské civilizace ve starověku podporovalo i hodnocení athénské demokracie v klasickém období. Největšího Obrázek 2-1: rozmachu dosáhly Athény v polovině 5. století, kdy se vlády v polis ujal Perikles. Bylo to rovněž období velkého kulturního rozmachu. Za Periklovy vlády působila v Athénách řada proslulých tvůrců jako např. filozof Sokrates, historik Herodotos, dramatik Sofokles či sochař a malíř Feidias. Perikles byl nejen politik a diplomat, ale také voják, jenž se v počátcích své vlády významně zasloužil o bezpečnost svého města. Významně také přispěl k další demokratizaci athénské společnosti. První z reforem, jež prosadil ještě se svým spoluvládcem Efialtem, omezila moc areopagu a zvýšila vliv lidového shromáždění. Už dříve byl také snižován Perikles majetkový census nutný pro zastávání úřadů a byly zavedeny diety pro úředníky a porotce. Funkci archonta postupně nahradili stratégové, původně volení na jeden rok. Jejich mandát mohl být ale jako v případě Perikla obnoven. Jeho vládu charakterizuje vzestup athénské prosperity a moci, přijetí nových reforem i rozsáhlá stavební činnost. Z jeho podnětu byla např. zahájena výstavba Akropole, dodnes považované za nejvýznamnější památku antického Řecka. V Periklových Athénách působila řada věhlasných učenců a tvůrců. Také vrcholná athénská demokracie měla však své limity. Např. plná občanská práva nebyla přiznána cizincům. Sám Perikles prosadil vydání zákona, podle nějž mohli občanství získat pouze potomci plnoprávných athénských občanů. Cizinci trvale usazeni v Athénách tzv. metoikové nemohli vykonávat veřejné funkce, ale platili daně a museli v případě válečného konfliktu vykonávat vojenskou službu. Právo účastnit se aktivně i pasivně politického života bylo odpíráno také ženám. V Periklových Athénách existovali nadále také otroci, kteří byli soukromým vlastnictvím svých pánů. Přes tyto nedostatky představuje athénská demokracie cennou inspirací pro další epochy. Především poskytovala všem plnoprávným občanům právo svobodného vyjádření se k věcem veřejným a ustavila rovnost 17

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička před zákonem. Důležitější než politická praxe byl však myšlenkový přínos athénské demokracie, jež fakticky umožnil zrod politického myšlení a inspiroval úvahy o rozdělení moci mezi vladařem a lidem. Tento odkaz ostatně symbolizuje i řecký původ slova demokracie, překládaného jako vláda lidu. K ZAPAMATOVÁNÍ 3 Nejslavnějším obdobím athénské demokracie byla doba Periklovy vlády, kdy také došlo k výraznému kulturnímu rozmachu Athén. Slavnou éru starověkých Athén ukončila tzv. peloponéská válka, jež vypukla v roce 431 př. Kr. Tímto konfliktem vyvrcholilo dlouhodobé soupeření o hegemonii nad Řeckem mezi Athénami a Spartou. Na jejím počátku Periklovu strategii rozvrátila morová epidemie, v jejímž důsledku utrpěli Athéňané značné ztráty. Perikles se proto musel poprvé po patnácti letech vzdát dočasně funkce stratéga a později sám podlehl morové nákaze. Ve válce, jež trvala téměř tři desetiletí, se nakonec projevila vojenská převaha Sparty. V roce 405 př. Kr. v bitvě u Aigospotamoi (Kozích říček) Athény ztratily své loďstvo a byly donuceny ke kapitulaci. Demokratické instituce byly nahrazeny třicetičlennou vládou oligarchů, která však byla brzy nespokojeným obyvatelstvem svržena. Sparta tak z konfliktu vzešla jako nejmocnější městský stát klasického Řecka. Nepodařilo se jí však sjednotit celé Řecko pod svou nadvládou a naopak ve 4. století byla sama poražena ve válce s Thébami. Další období bylo ve znamení stále hlubšího úpadku moci řeckých městských států. DEFINICE 2-2 Peloponéská válka konflikt mezi Athénami a Spartou (431-405 př. Kr.), završený spartským vítězstvím 2.1.4 Rozmach Makedonie a tažení Alexandra Velikého Další vývoj antického Řecka zásadně poznamenal vzestup Makedonie, která byla původně okrajovou oblastí ovládanou Peršany. Řekové na Makedonce pohlíželi jako na barbary a bránili se navázání bližší spolupráce. Zhruba v polovině 4. století př. Kr. se stal makedonským králem Filip II., pod jehož vedením Makedonci rozšířili své území a pronikli i do vlastního Řecka. Vojenská konfrontace skončila porážkou Řeků. Vítězství Makedonie, jež se stala novým hegemonem antického světa, ukončilo klasickou éry řeckých dějin. Pod vedením Filipovy Makedonie bylo na Korintu utvořeno společenství řeckých obcí, jež začaly vystupovat pod jménem Helénové. Toto společenství bylo později označováno také jako Korintský spolek. Poprvé tak byl na území Řecka vytvořen jednotný svaz států (mimo Spartu), mezi nimiž vůdčí postavení zaujímala Makedonie. Filip hodlal vliv Helénů posunout dále na východ a rozhodl se proto vstoupit do otevřeného konfliktu s Persií. Byl však zavražděn a tažení proti Peršanům tak mohl uskutečnit až jeho syn Alexandr. 18

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY Alexandr Makedonský (vládl v letech 336-323 př. Kr.), zvaný též Veliký, byl jedním z nejvýznamnějších vojevůdců antických dějin. Jeho výchova byla svěřena řeckým učitelům, mezi něž patřil také proslulý filozof Aristoteles. Po otcově smrti zahájil jako dvacetiletý úspěšnou výpravu proti Persii. V přímých střetnutích se mu podařilo Peršany porazit a ovládnout Malou Asii. Pronikl také do Egypta, kde založil Alexandrii jako první z měst nesoucí jeho jméno. Poté uštědřil Peršanům definitivní porážku, dobyl sídlo perských vládců a nechal se provolat králem Asie. Své tažení prezentoval jako odvetu za zničení Athén v době řecko-perských válek. I proto následující výpravy směrem dál na východ podnikl už sám bez svých řeckých spojenců. Pronikl přitom až k Indickému oceánu a hranice své říše posunul k řece Indu. Konsolidaci makedonské moci v Asii zabránila náhlá Alexandrova smrt. Zemřel v Babylonu, jenž hodlal přeměnit ve správní centrum své říše. Po jeho smrti se makedonská říše rozpadla a vlády nad jednotlivými oblastmi se ujalo několik navzájem si konkurujících dynastií. Mírnou převahu mezi nimi postupně získala Ptolemaiovská dynastie vládnoucí v Egyptě. K ZAPAMATOVÁNÍ 4 Slavnou éru řeckých městských států ukončil nástup Makedonie, jež dosáhla největšího rozmachu ve 4. století př. Kr. za vlády Alexandra Velikého Díky Alexandrovým tažením pronikla řecká civilizace daleko na východ. Porážka Persie znamenala konec starého Orientu charakterizovaného právě perskou nadvládou. S postupem Alexandrových vojsk došlo ke splynutí řecké a orientální kultury. Z jejich spojení vzešel tzv. helénismus specifická podoba řecké kultury obohacená asijskými kulturními vlivy. Jedním z jeho typických rysů bylo užívání řečtiny, která se na dobytých územích stala úředním jazykem. Také řeckou společnost začalo ovlivňovat šíření orientální kultury. Díky tažení do Asie se otevřely také nové obchodní cesty a došlo k prohloubení hospodářských vazeb s Východem. Makedonská éra období moci řeckých městských států. Kult královské moci, přejatý Alexandrem z Východu, znamenal nástup nového typu vlády absolutní monarchie. Na tuto formu vládnutí později navázalo římské císařství. Právě porážka Alexandrových nástupců Římany definitivně ukončila helénskou dobu. 2.1.5 Odkaz starověkého Řecka Řecká civilizace je jedním ze základních zdrojů utváření evropské identity. Dodnes živé jsou řecké mýty, které sice ztratily svůj původní náboženský obsah, ale byly v následujících epochách inspirací pro uměleckou tvorbu i pro úvahy o lidském údělu. Náboženství původně pronikalo do všech oblastí života ve starověkém Řecku. Jeho podstatou byl polyteizmus (víra ve více bohů), jež v řeckém pojetí představoval svět jako velké město bohů a lidí. Jeho konkrétní podobu formovaly také orientální a egyptské vlivy. Řecké náboženství později převzali Římané, kteří je dále obohatili o prvky z jiných kultů, uctívaných v podmaněných oblastech. V opozici proti tradičnímu náboženskému myšlení se rozvinula řecká filozofie. Její základy byly položeny na území Malé Asie. Řečtí učenci zde přitom čerpali a dále rozvíjeli podněty z Orientu. První řečtí filozofové se zaměřovali na hledání podstaty světa a jeho 19

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička vzniku. Filozofie v té době zahrnovala veškeré vědění a proto se tehdy v jejím rámci rozvíjely také přírodní vědy. Jedním z prvních slavných představitelů řecké vědy byl Pythagoras, jenž formuloval základní matematické zákony. V klasickém období se o rozvoj přírodních věd zasloužil Demokritos z Abdéru, jenž poprvé vyslovil teorii, podle níž se jednotlivé látky skládají z nedělitelných částic atomů. Na tyto učence navázal ve 3. stol. př. Kr. Eukleidés z Alexandrie, který významným způsobem přispěl k dalšímu rozvoji matematiky a geometrie. Jeho dílo Základy bylo údajně po dlouhou dobu nejčtenější knihou světa (s výjimkou bible). Nejvýraznější postavou následující generace byl Archimédes ze Syrakus (287-212 př. Kr.), jenž objevil některé základní fyzikální zákony. Byl také autorem také řady praktických vynálezů. Např. navrhl katapulty a další zbraně, díky nimž bylo odraženo obléhání Syrakus Římany. Později se řečtí filozofové ve větší míře obraceli k člověku a jeho postavení ve společnosti. Jedním z nejvýznamnějších řeckých filozofů klasického období byl Sokrates. Působil v Athénách, kde byl odsouzen k vypití poháru jedu, neboť prý zaváděl nová božstva a kazil mládež. Nezanechal po sobě žádné písemné dílo, jeho učení však dál tlumočili jeho žáci v čele s Platónem. Sokratova metoda vhodného kladení otázek zpochybňovala argumenty filozofů předchozí éru a položil základy logického myšlení. Platón je považován za zakladatele idealistické filozofie. Podstatou jeho učení byla teze, že svět vnímaný lidmi je pouze odrazem světa idejí. Učení o dualismu bylo dále rozvíjeno v době středověku, kdy se stalo obecně platným přesvědčením. Naproti tomu Sokrates Platónův žák Aristoteles, učitel Alexandra Velikého, zdůrazňoval význam smyslového poznání světa. Ve svém díle systematicky utřídil poznatky z mnoha oborů a položil zde základy některých věd jako např. etiky, estetiky či logiky. Obrázek 2-2: Také řecká literatura se stala na dlouhé období vzorem evropského písemnictví. Ve starověkém Řecku vznikly prakticky všechny hlavní literární žánry, převzaté evropskou kulturou. Nejvýznamnějším archaického období řeckých dějin eposy básníka Homéra Ilias a Odysea, líčící průběh trojské války a návrat jednoho z jejích hrdinů. Homérovy eposy jsou nejstaršími dochovanými písemnými památkami antického Řecka. Ve své době byly základním kamenem řeckého vzdělání a jejich vliv poznamenal podobu epických děl ve starověkém Římě i ve středověku. K dalším významným tvůrcům patřili dramatici Sofoklés, Eurypidés, Aischylos a další. Řecké drama se původně rozvinulo ze slavností pořádaných během náboženských svátků. Posléze se z nich vyvinuly samostatné žánry tragédie a komedie. Řeckých tragédií se zachovaly asi jen tři desítky, řada z nich patří k základním dílům světové literatury. V 8. století př. Kr. přejali Řekové abecedu Féničanů a doplnili ji o znaky pro samohlásky. Řecká alfabeta, dále přetvořená Etrusky a Římany, se později stala základem dodnes užívané latinské abecedy. 2.2 Evropa v době římského impéria Dědicem starověkého Řecka se stal jeho přemožitel antický Řím, jenž z velké části pouze přejal prvky a podněty řecké civilizace. Přesto i jeho odkaz významně ovlivnil utváření Evropy. Na rozdíl od řeckých městských států se Řím vyvinul jako centralizované impérium, jež postupně ovládlo většinu tehdejšího euroasijského prostoru. V tomto směru se stal antický Řím vzorem i pro říše pozdějších epoch, usilující o pozici univerzální mocnosti. 20

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY 2.2.1 Počátky starověkého Říma Novým civilizačním centrem v Evropě se měl v dalším období stát Apeninský poloostrov. Jeho prvními významnými obyvateli byli Etruskové, jejichž původ je dodnes nejasný. Už v době řecké hegemonie ovládli rozsáhlá území včetně střední Itálie zvané Latium. Zde také postupným několika sídlišť zhruba v 6. století př. Kr. vznikla osada Roma. Zřejmě etruský původ tohoto názvu naznačuje, že město založili Etruskové. Římané odmítali etruský vliv na vznik svého města a vytvořili vlastní mýty o jeho počátku (např. o bratrech Romulovi a Removi, z nichž první se stal bájným zakladatelem Říma v roce 753 př. Kr.). Faktem však zůstává, že Etruskové vývoj města v jeho počátcích výrazně ovlivnili. Podle tradice vláda etruské dynastie nad Římem skončila v roce 510 př. Kr., kdy zde byla svržena monarchie a byly položeny základy nového politického a správního uspořádání. Právě v té době se také postupně zformovala nová sociální struktura města, jehož obyvatelstvo se rozdělilo na dvě základní vrstvy: Patricijové plnoprávní potomci urozených otců Plebejové příslušníci nižších tříd s omezenými občanskými právy V této epoše římských dějin byly vytvořeny také hlavní státní instituce mezi nimi na prvním místě senát. V čele republiky stanula namísto svržených králů dvojice konzulů. Pokročila také výstavba města, dlážděné náměstí Forum Romanum doplnily hradby i chrám Jovy Kapitolského či Circus Maximus. Zbudování tzv. velkého kanálu (cloaca maxima) ve stejné době zbavilo město a jeho okolí močálů a umožnilo tak jeho další rozvoj. K ZAPAMATOVÁNÍ 5 Republika byla v Římě nastolena podle tradice v roce 510 př. Kr. Její nejdůležitější institucí byl senát. Sociální strukturu římské republiky charakterizovalo rozdělení na plnoprávné občany (patricije) a příslušníky nižších tříd (plebeje) 2.2.2 Římská hegemonie nad Itálií a Středomořím V 5. století př. Kr. ovládli Římané své bezprostřední okolí. V následujících dvou staletích se nejprve za cenu vysokého odstupného zbavili hrozby Keltů, jež předtím město vyplenili, aby poté postupně ovládli celé Latium. Jedinými soupeři Římanů v Itálii zůstali Řekové. Po řadě vítězných střetnutí vzdoroval Římu pouze Tarent jako poslední samostatné řecké město tomto prostoru. I on v roce 272 př. Kr. kapituloval a o několik let později se fakticky završilo postupné sjednocení Itálie pod římskou nadvládou. Vliv Říma začal dále zasahovat i na Sicílii a začal tak ohrožovat nejen sicilské Řeky, ale také zájmy Kartága mocného města nacházející na pobřeží severní Afriky (nedaleko dnešního Tunisu). Kartágo, jež bylo založeno Féničany už v 9. století př. Kr., zahrnovalo totiž Sicílii do vlastní sféry vliv. Mocenská konfrontace Římanů s Kartaginci (v římských pramenech nazývaných Púny) vyústila v otevřený konflikt. V letech 264-241 př. Kr. vypukla první púnská válka, jež 21

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička skončila vítězstvím Říma. Kartágo se muselo vzdát svého území na Sicílii a přišlo také o vládou nad Sardinií a Korsikou. Předmětem nového konfliktu se měla o několik desetiletí později stát Hispánie, jež si předtím obě mocnosti rozdělily vzájemnou smlouvou. V roce 218 se vojevůdce Hanibal rozhodl Římany z Hispánie vypudit a zahájil tzv. druhou púnskou válku. Své soupeře překvapil slavným tažením přes Pyreneje a Alpy až na italské území, kde jim uštědřil několik těžkých porážek. V Itálii se mu však nepodařilo podporu italských kmenů a proto se i vzhledem k domácím potížím musel vrátit zpět do Kartága. Římané se pod vedením nového konzula Publia Cornelia Scipia rozhodli přenést konflikt na africké území. Už předtím dosáhl Řím důležitého strategického vítězství dobytím sicilských Syrakus tehdy největší řecké kolonie a spojence Kartága. Syrakusy dlouho úspěšně odolávaly zejména díky Archimédovým obranným strojům. V roce 212 př. Kr. byly v důsledku zrady a morové epidemie dobyty a Kartágo tak ztratilo hlavní zdroj obchodu a logistické podpory. Pádem Syrakus bylo také dokončeno římské ovládnutí Sicílie. O deset let později Římané porazili na africkém pobřeží také Hanibalovo vojsko. Kartágo bylo poté nuceno zničit takřka veškeré své válečné loďstvo a přislíbilo vést případné války na africkém území jen s římským souhlasem. Zároveň ztratilo definitivně vliv na Sicílii a Hispánii. Druhá púnská válka tak skončila v roce 201 kapitulací Kartága. V dalších desetiletích se v Římě prosadilo přesvědčení o nutnosti úplného zničení poraženého rivala. V letech 149-146 př. Kr. se proto uskutečnila třetí púnská válka, na jejímž konci bylo Kartágo srovnáno se zemí a jeho území připojeno k Římu. Už dříve Řím ovládl většinu helénistických států mj. také židovský stát. Na přelomu 3. a 2. století př. Kr. Římané porazili Makedonce a později rozvrátili společenství řeckých městských států. Rozpuštěním Achajského spolku (severní pobřeží Peloponésu) se Řecko dostalo definitivně pod římskou nadvládu. Makedonie i Peloponés se změnily v římské provincie. Jako poslední v roce 30 př. Kr. podlehla Římu říše Ptolemaiovců s centrem v Egyptě. Římská republika se tak stala nejsilnější mocností ve Středomoří, když si podrobila i kulturně vyspělejší helénistické státy na východě. K ZAPAMATOVÁNÍ 6 V průběhu 3. a 2. stol. př. Kr. Řím postupně porazil Kartagince, Makedonce a Řeky a stal se nejsilnější mocností ve Středomoří. 2.2.3 Římská republika její vzestup a pád V průběhu válek o hegemonii nad Itálií a Středomořím se postupně zformovala římská společnost a její instituce. Díky územní expanzi mohli Římané využívat značné množství nové státní půdy a vyrovnat se tak s rostoucí lidnatostí. Vnitřní poměry však nadále ovlivňovaly spory mezi patriciji a plebeji. Pouze patricijové mohli zastávat klíčové veřejné funkce, uzavírat plnoprávný občanský sňatek a také tvořili většinu v tzv. setninovém sněmu, jenž rozhodoval o kandidátech na jednotlivá úřední místa. Politická nerovnoprávnost plebeje sjednotila. Splnění svých požadavků prosazovali pomocí hrozby opuštění Říma a založení vlastního města. Podle tradice byla tato hrozba (tzv. plebejská secese) použita celkem třikrát. 22

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY Patricijové ustoupili a souhlasili se jmenováním nového úředníka tribuna lidu jako zástupce plebejů, jejichž zájmy mohl hájit pomocí práva veta. V důsledku tlaku plebejů bylo také kodifikováno dosavadní zvykové právo a zpřístupněno veřejné kontrole. V roce 449 př. Kr. tak byly vydány zákony dvanácti desek jako základ římského soukromého i veřejného práva. Plné rovnoprávnosti dosáhli plebejové v průběhu 3. století př. Kr. kdy jejich shromáždění získalo právo vydávat zákony platné i pro celý římský senát. Poté se hlavním kritériem pro výkon úřadu staly majetkové poměry. Postupně se vytvořila privilegovaná plebejsko-patricijská vrstva nejvyšších úředníků, jejímž nejvyšším politickým orgánem byl senát. Územní expanze Říma umožnila také rozsáhlejší výstavbu silnic a rozvoj obchodu. Časté války si na konci 2. století př. Kr. vyžádaly zřízení žoldnéřské armády. Zároveň se ve větší míře začaly prosazovat mocenské ambice čelných senátorů. V posledních desetiletích 2. stol. př. Kr. se začala výrazněji prosazovat krize římské republiky. I v důsledku narůstajících hospodářských problémů, způsobovaných mj. zvyšujícím se počtem velkostatků, docházelo k stále otevřenějším sporům mezi představiteli lidových shromáždění a senátem. V době vojenských ohrožení začali být ve větší míře ustavováni diktátoři, kteří měli opět konsolidovat politické poměry. Mezníkem v postupném přechodu k vládě jednotlivců bylo v roce 60 př. Kr. ustavení tzv. prvního triumvirátu spolku tří nejmocnějších mužů v Římě. Byli to: Gnaeus Pompeius stál v čele mocné armády, zmobilizované z vlastních prostředků Marcus Licinius Crassus mj. vítěz nad povstáním otroků vedených Spartakem Gaius Julius Caesar tehdejší konzul a vojevůdce, později získal slávu díky úspěchu v galských válkách Po Crassově smrti rivalita zbylých dvou vojevůdců přerostla v občanskou válku, jež skončila Caesaroým vítězstvím. Byl ustaven diktátorem na deset let, přesto se nechal každoročně v této funkci potvrzovat a dodržoval další formální republikánské postupy. V roce 45 př. Kr. byl Caesar ustaven diktátorem doživotně. Ačkoli neužíval královský titul, jeho vláda znamenala faktický konec římské republiky a předznamenala brzký nástup monarchie. Caesarovo jméno se stalo synonymem panovnické moci. Titul císař užívaný i v dalších epochách byl odvozen právě z jeho jména. Caesar získal kontrolu nad armádou i státní pokladnou, omezil moc senátu a dokonce zavedl i nový kalendář. Tento tzv. juliánský kalendář byl ve většině evropských zemí užíván až do 15. století. Proti rostoucí Caesarově moci se postavila část nespokojených senátorů (mezi nimi byl i jeho chráněnec Brutus). Dne 15. března roku 44 př. Kr. (tzv. březnové idy) Caesara přímo v senátu zavraždili. 2.2.4 Obrázek 2-3: Gailus Julius Caesar Od prvních římských císařů po zánik západořímské říše Po Caesarově smrti se republikánským vůdcům postavil tzv. druhý triumvirát, jenž tvořili jeho synovec Octavian, Marcus Antonius a Marcus Lepidus. V roce 42 př. Kr. se jim podařilo Caesarovým vrahům označeným za nepřátele státu uštědřit rozhodující porážku. Brzy poté však mocenské ambice Octaviana a Marca Antonia vyústily v jejich vzájemnou 23