Život a politické myšlení Maximiliena Robespierra Bakalářská práce Studijní program: Studijní obory: Autor práce: Vedoucí práce: B7507 Specializace v pedagogice 6107R023 Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7105R056 Historie se zaměřením na vzdělávání Tomáš Jirutka PhDr. Ondřej Lánský, Ph.D. Liberec 2015
Prohlášení Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména 60 školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG. Datum: Podpis:
Poděkování Rád bych poděkoval panu PhDr. Ondřejovi Lánskému, Ph.D. za velice přínosné rady a připomínky.
Anotace Bakalářská práce Život a politické myšlení Maximiliena Robespierra poskytuje základní přehled nejdůležitějších událostí a osobností Velké francouzské revoluce se zaměřením na Robespierra a jeho politické působení. Práce popisuje příčiny Robespierrovy postupné přeměny politických názorů a hodnot. Cílem práce je zhodnocení Robespierrových činů s ohledem na dobové problémy. Klíčová slova: Robespierre, Velká francouzská revoluce, třetí stav, teror, diktatura, jakobíni, ústava, montagnardi, girondisté.
Annotation The thesis Life and Political Philosophy of Maximilien Robespierre provides a basic summary of the most important events and personalities of the French Revolution and it is focusing on Robespierre and his political activity. This paper describes the causes of gradual transformation in Robespirre s political opinions and values. The goal of this thesis is to estimate Robespierre s deeds with reference to the former problems. Key words: Robespierre, The Great French Revolution, Third Estate, terror, dictatorship, Jakobin, constitution, Montagnards, Girondist.
Obsah Úvod... 8 1. Obraz Francie před revolucí... 9 1.1 Cesta k revoluci... 9 1.2 Historiografický výklad příčiny revoluce... 11 2. Robespierrovo působení a vliv během Velké francouzské revoluce... 13 2.1 Počátek revoluce... 13 2.2 Politické kluby... 15 2.3 Utváření nové Francie... 17 2.4 Radikalizace... 19 2.5 Montagnardi proti girondistům... 26 2.6 Teror... 31 3. Analýza Robespierrova politického myšlení... 37 3.1 Ukázky Robespierrových projevů... 37 3.2 Vývoj Robespierrova politického myšlení... 38 Závěr... 41 Seznam literatury... 42 7
Úvod Při výkladu dějin se často setkáváme se zjednodušujícím zobecňováním, aniž bychom projevili snahu o tématu hlouběji uvažovat. Velká francouzská revoluce z roku 1789 vynesla k moci mladého právníka Maximiliena Robespierra, který si pro své činy od svých současníků vysloužil hned několik přízvisek a mnohá z nich, především ta negativní, jsou spojována s jeho jménem dodnes. Někteří mu s úctou přezdívali Neúplatný, jiní ho zatracovali jako krvavého tyrana. Ihned po jeho popravě v červenci 1794 se z propagandistických důvodů začal pěstovat především negativní obraz. Teprve až po určité době došlo k jisté rehabilitaci jeho odkazu, a to například v memoárech jeho sestry Charlotty Robespierrové, která jej líčila jako citlivého a starostlivého člověka plně oddaného revolučním myšlenkám. Přinejmenším ambivalentní výklad Robespierrovy osobnosti přetrvává dodnes v českých dějepisných knihách a učebnicích. Můj zájem o Maximiliena Robespierra poprvé vyvolal učitel na základní škole. Během povídání o Velké francouzské revoluci automaticky označil Robespierra jako zápornou postavu. Ačkoliv jsem tehdy o historii ani zdaleka nevěděl tolik, co pan učitel, nemohl jsem se zbavit dojmu, že jednoznačné odsouzení Robespierra není správné. Revoluce sama o sobě byla přeci krvavou záležitostí od samého počátku, a to bez Robespierrova přičinění. Pozdější Napoleonova válečná kampaň přinesla smrt několika miliónům lidí. Proč je tedy Bonaparte oslavován jako geniální vojevůdce a Robespierre jako krvavý tyran? Ve své práci se tedy hodlám zaměřit právě na onu kontroverzi ve výkladu Robespierrova revolučního působení a podrobil ji rozboru. Práce se skládá ze tří hlavních kapitol. V první je vykreslena podoba francouzské společnosti před revolucí. Druhá část mapuje vývoj Velké francouzské revoluce od jejího počátku až po termidorský převrat v červenci 1794 se zaměřením na Robespierra a poslední kapitola se věnuje analýze Robespierrova politického myšlení a shrnutí jeho dvou politických projevů. Ve své práci se pohybuji na pomezí historiografie a politické filosofie. 8
1. Obraz Francie před revolucí 1.1 Cesta k revoluci V roce 1774 nastoupil na francouzský trůn dvacetiletý Ludvík XVI., vnuk předchozího krále Ludvíka XV. O rok později byl Ludvík XVI. při slavnostním ceremoniálu v Remeši korunován, a poté navštívil i se svou chotí Marií Antoinettou, dcerou císařovny Marie Terezie, významná místa ve Francii. Jednou ze zastávek bylo i pařížské lyceum Louis-le-Grand, kde shodou okolností právě studoval mladý Robespierre. A jelikož byl oceňován jako nadprůměrný student, dostalo se mu pocty přednést před novým králem slavnostní řeč. Traduje se, že zatímco nervózní, sedmnáctiletý Robespierre odříkával svůj projev, Ludvík XVI., zmožený náročnou cestou, vše prospal (Hotmar, 1989, s. 11). Mnozí historici na tomto příběhu staví počátek Robespierrova odporu ke králi a monarchii, ale proti této domněnce se staví současná britská historička Ruth Scurr, která zastává názor, že Robespierre musel být především rád, že má náročný projev již za sebou a rozhodně si z nemilé příhody neodnášel pocit nějaké hlubší křivdy (Scurr, 2006, s. 30). V době Ludvíkovy vlády byla Francie s počtem 28 miliónů obyvatel nejlidnatější zemí Evropy. Obyvatelstvo se dělilo do tří stavů, přičemž první dva disponovaly řadou privilegií a mocí. První stav reprezentovalo přibližně 170 tisíc duchovních, druhou společenskou třídu tvořilo na 400 tisíc šlechticů a třetí stav představovalo zbylých 98 procent obyvatelstva (Tinková, 2008a, s. 20-28). Francie byla absolutní monarchií, v níž šlechtici figurovali především jako dvořané a skutečná moc byla soustředěna pouze v rukou krále a jeho rozvětveného, leč do značné míry neefektivního a zkorumpovaného byrokratického systému. Alexis de Tocqueville 1 se ve svém významném díle Starý režim a revoluce důsledně zabýval právě mocenskou strukturou ve Francii: Dávno už neexistoval šlechtic, jehož by se mohl panovník obávat a který by na něm požadoval podíl na vládě. ( ) Šlechtici sice nejčastěji řídili obecné záležitosti státu, veleli armádám, zaujímali místa ministrů, zaplňovali dvůr, 1 Politický myslitel a historik Alexis de Tocqueville (1805 1859) na sebe poprvé upozornil rozsáhlou prací Demokracie v Americe, v níž podrobil podrobné analýze demokracii ve Spojených státech a porovnal ji se stavem v Evropě. Od poloviny 30. let 19. století se aktivně podílel na politickém životě jako poslanec za vlády Ludvíka Filipa Orleánského a po převratu Ludvíka Napoleona Bonaparta v roce 1848 se na krátkou chvíli stal ministrem zahraničí. Když Ludvík Napoleon v roce 1852 vyhlásil druhé císařství, Tocqueville se stáhl z veřejného života a začal pracovat na díle Starý režim a revoluce, ve kterém zkoumá příčinu přechodu Francie od monarchie k republice. 9
ale v ničem se nepodíleli na administrativě ve vlastním slova smyslu, to znamená na záležitostech, které vedou do přímého kontaktu s lidem, uzavřen na svém zámku, neznám panovníkovi, cizí obyvatelstvu, které ho obklopovalo, francouzský šlechtic zůstával nehybný uprostřed každodenního pohybu společnosti. (Tocqueville, 2003, s. 13-14). Kontakt s lidem dávno ztratil i panovník a vyšší duchovní: Jediný vzdělaný muž ( ), který žil trvale mezi venkovany a svým způsobem s nimi zůstával neustále ve styku, byl farář. (Tocqueville, 2003, s. 159). Samotný třetí stav, který byl jako jediný zatížen pravidelnou daňovou povinností, se skládal z pestrého uskupení lidí. Od nevzdělaných rolníků po intelektuální elitu v podobě právníků, lékařů, novinářů a filosofů. Římsko-katolický duchovní Emmanuel Sieyès 2 si ve svém slavném pamfletu Co je Třetí stav? z počátku roku 1789 stěžoval, že třetí stav je pro Francii vším a přesto nemá žádné politické pravomoci, kritizoval proto výsady privilegovaných stavů. Požadoval, aby nejvyšší místa ve státní správě i armádě obsazovali lidé na základě svých schopností a nikoliv na základě sociálního původu. Na závěr dodal, že třetí stav by byl vším, nebýt privilegií (Tinková, 2015, s. 43-54). Ludvík XVI. zdědil francouzskou korunu zatíženou množstvím finančních a sociálních problémů. Král si byl vědom této situace a od počátku svého nástupu na trůn projevoval jistý zájem o snížení enormního státního dluhu. První reformy vyhlášené generálním kontrolorem financí Turgotem však vyvolaly nevoli u šlechty i lidu. A právě v této situaci se ukázalo, že Ludvík není schopný vzdorovat opozici. Namísto rozhodného prosazení nutných reforem se raději podvolil tlaku a nechal Turgota odvolat. Na jeho místo nastoupil švýcarský bankéř Jacques Necker 3. Taktéž on se snažil prosadit určité změny, ale stejně jako Turgot neuspěl. Mezitím Francie podporovala americkou válku za nezávislost, aby oslabila moc Velké Británie. Válečná účast uvrhla zemi 2 Duchovní Emmanuel Joseph Sieyés (1748 1836) byl zvolen do Versailles za třetí stav. Je autorem slavného pamfletu Co je třetí stav?. Inicioval zřízení Národního shromáždění. Zpočátku patřil k nejvýraznějším hybatelům revoluce. Po srpnových událostech roku 1789 se přestal otevřeně angažovat a ustoupil do pozadí. Robespierre ho označil za krtka revoluce, neboť prý podryl základy monarchie a poté zmizel ze scény. 3 Švýcarský protestantský bankéř Jacques Necker (1732 1804) nastoupil roku 1777 na post francouzského ministra financí. Na rozdíl od svých předchůdců nehodlal rostoucí státní dluh řešit vypisováním nových daní. Ušetřit chtěl například skrze reformu administrativní správy. V roce 1781 zveřejnil zprávu o stavu státní pokladny a byl okamžitě odvolán. V roce 1788 se znovu ujímá ministerské funkce a potvrzuje zasedání generálních stavů. Jeho opětovné propuštění v červenci 1789 vyprovokovalo pařížský lid k útoku na Bastilu. O pár dní později byl Necker znovu povolán. Nebyl však schopen uvádět do provozu krizová opatření a jeho popularita rapidně klesala. V roce 1790 rezignoval. 10
do ještě větší finanční krize a nutnost reforem začínala být nevyhnutelná. Ministr Necker zveřejnil zprávu o alarmujícím stavu státních financí, což vedlo k jeho odvolání. Neckerovi nástupci se zasadili o shromáždění tzv. notáblů 4 ve Versailles v roce 1787. Od těchto zástupců privilegovaných se očekávalo, že na shromáždění odhlasují zavedení nových daní. Ti však odmítli a vyžádali si zasedání všech generálních stavů, ke kterému nedošlo již od roku 1614. Od tohoto kroku si notáblové slibovali omezení absolutistické moci krále. V roce 1788 byl na post ministra financí opět povolán Jacques Necker a bylo potvrzeno svolání zasedání generálních stavů na následující rok. Ve Francii v průběhu 80. let 18. století panovalo stále silnější sociální napětí, a to především z důvodu zhoršující se životní úrovně prostého lidu. Ostatně průměrná cena obilí se během let 1787 a 1789 ztrojnásobila (McPhee, 2012, s. 69). I vzdělaná městská buržoazie ovlivněná úspěchem americké války za nezávislost a sociálními myšlenkami osvíceneckých filosofů volala po změnách. Navíc se královská moc v očích lidu zdiskreditovala častými skandály u dvora. Symbolem nenáviděné aristokratické zhýralosti se stala královna Marie Antoinetta, která si v očích veřejného mínění vysloužila pro své obrovské a mnohdy naprosto nesmyslné výdaje přezdívku Madame Déficit. Proto všichni s nadějí vzhlíželi k vyhlášenému zasedání generálních stavů. 1.2 Historiografický výklad příčiny revoluce Po více než dvě století se historici zaníceně zabývají Velkou francouzskou revolucí a během této doby vznikla řada různých interpretací. Tyto práce jsou samozřejmě do určité míry vyjádřením politických postojů a samotné soupeření o výklad dějin je vlastně politickým zápasem. Mezi nejvýznamnější historiografické výklady se řadí pojetí marxistické a revizionistické. Obě koncepce se shodnou ve věci příčiny revoluce na všeobecném přijímaném faktu, že šlo o celkovou souhru sociálních, ekonomických, politických, vojenských, finančních a náboženských problémů. Nicméně při hlubším rozboru sociální otázky se obě již zmíněné interpretace různí. Tradiční marxistická 5 historiografie vidí primární příčinu v třídním boji mezi buržoazií a aristokracií. V jejich interpretaci se na počátku revoluce bohatá buržoazie toužící po větší moci spojila se zbídačenou nižší vrstvou (tedy bohatí i chudí příslušníci 4 Jednalo se o 144 vysoce postavených představitelů privilegovaných stavů. 5 Významnými představiteli marxistické historiografie jsou například Albert Mathiez (1874 1932) a jeho žák Albert Soboul (1914 1982). Oba ve svých pracích mimochodem obhajovali Robespierra. 11
třetího stavu), aby společně pokořily aristokracii. Po dosažení společného cíle se ale jejich další zájmy začaly lišit, a proto se rozešly. Vznikly tak politické kluby zasedající v Národním shromáždění, které zastupovaly různé sociální skupiny. Naproti tomu revizionisté 6 odmítají tezi, že by mezi aristokraty a buržoazií docházelo k uvědomělému střetu. Prvotní pohnutky vedoucí k revoluci přičítají liberální aristokracii, jež se snažila ve svůj prospěch omezit moc absolutního monarchy (Hunt, 2007, s. 24-25). Šlechta navíc odmítala daňové reformy králových ministrů, což nakonec vedlo ke květnovému zasedání generálních stavů z roku 1789, od kterého si slibovala nárůst politické moci. Nečekaně se tu však o slovo začal hlásit dosud přehlížený třetí stav. Zpočátku napětí nepanovalo mezi společenskými vrstvami, ale šlo napříč jejich vnitřkem, rozštěpovalo příslušníky jedné vrstvy a umožňovalo jejich sblížení s opozicí ve vrstvě jiné. (Tinková, 2008, s. 31). 6 Mezi revizionisty zabývající se francouzskou revolucí se řadí například Alfred Cobban (1901 1968) či François Furet (1927 1997). 12
2. Robespierrovo působení a vliv během Velké francouzské revoluce 2.1 Počátek revoluce Oficiální zahajovací ceremoniál zasedání generálních stavů proběhl 5. května 1789 ve Versailles. Příslušníky třetího stavu bylo možné rozeznat na první pohled. Na rozdíl od pompézně oděných šlechticů a duchovních se neprivilegovaný stav sjednotil v prostém černém ošacení. Mezi šesti sty zástupci třetího stavu zasedal také dosud neznámý jednatřicetiletý právník ze severní provincie Artois, Maximilien de Robespierre (1756 1794). Zástupci třetího stavu se od počátku bouřili proti nařízení určující hlasování podle stavu. Namísto toho požadovali vlastní hlas pro každého zástupce. Dne 17. června se prohlásili za Národní shromáždění a vzápětí vyzvali privilegované stavy, aby se přidaly k jejich zasedání. Nižší duchovní a několik šlechticů se skutečně hlásilo k odvážným krokům třetího stavu. Nicméně většina šlechticů a vyšší klérus ihned začali tlačit na krále, aby proti nově vzniklému Národnímu shromáždění zakročil. Král 20. června nařídil uzavřít sál, ve kterém zasedali zástupci třetího stavu. Ti se však nenechali odradit od svých záměrů a nalezli nové útočiště v nedaleké míčovně. Tam slavnostně přísahali, že se nerozejdou, dokud Francie nedostane ústavu. V reakci na události v míčovně nechal král 23. června svolat společné zasedání všech tří generálních stavů a sám mu předsedal. Před poslanci pak přednesl prohlášení, vytvořené Jacquesem Neckerem a upravené královnou Marií Antoinettou, ve kterém sliboval řadu ústupků, zároveň však odmítl, aby jednotlivé stavy zasedaly v budoucnu společně a také zdůraznil, že veškeré reformy bude schvalovat pouze on a nikoliv lid. Poté zasedání prohlásil za rozpuštěné. Sál postupně opustil král, šlechta a valná část duchovních. Nicméně zástupci třetího stavu, v duchu přísahy, jež byla pronesena v míčovně, odmítli odejít. Hrabě Mirabeau 7 tehdy prohlásil, že odtud odejdou jedině pod napřaženými bajonety (Hotmar, 1989, s. 21). Na místě si jako poslanci Národního shromáždění odhlasovali vlastní nedotknutelnost a již následujícího dne se k nim připojila většina duchovních (především obyčejní faráři, kteří žili s prostým lidem a tudíž 7 Hrabě Mirabeau (1749 1791) se již od svého mládí prezentoval jako bouřlivý požitkář. Pro časté dluhy a pletky s urozenými dámami nejednou skončil ve vězení. Neblahé zkušenosti z něj učinily ostrého kritika absolutismu. Na zasedání generálních stavů byl zvolen za třetí stav. Díky své výřečnosti se ihned stal uznávanou autoritou. V národním shromáždění vytvářel jakýsi most mezi radikálními demokraty a umírněnými monarchisty. V dubnu 1791 umírá přirozenou smrtí. Později se ukázalo, že byl tajně placen královským dvorem. 13
sdíleli myšlenky třetího stavu) a dokonce i 47 šlechticů (Tinková, 2008, s. 57). Král rezignoval na další odpor a sám vyzval zbylé duchovní a šlechtice, aby se také připojili k nově vzniklému shromáždění. Ludvík XVI. byl znám jako váhavý panovník se sklonem k ovlivnitelnosti. Osobně se raději než vládě věnoval lovu či zámečnictví ve své soukromé dílně. V krizových dnech na přelomu června a července byl vystaven tlaku dvou protichůdných stran. Ministr financí Jacques Necker volal po uvážlivosti, zatímco nesmířlivý aristokraté požadovali tvrdý zákrok proti vzpurnému Národnímu shromáždění. Král se nakonec rozhodl zasáhnout a povolal do Paříže na dvě desítky pluků. V reakci na vojenskou hrozbu vytvořil hrabě Mirabeau protestní petice. Tu pak vybraní zástupci Národního shromáždění, včetně Robespierra, předali králi. Jejich iniciativa se však nesetkala s úspěchem. Vojska zůstala a král dokonce propustil lidmi oblíbeného Neckera. V Paříži to vyvolalo neklid a obavy. Camille Desmoulins 8, Robespierrův bývalý spolužák z pařížského lycea Louisle-Grand a kamarád, v dopisu adresovaném otci píše, že to byl on, kdo 12. července 1789 vyburcoval pařížský lid k povstání: Připravují bartolomějskou noc pro vlastence! do zbraně! (Kvirenc, 2007, s. 181). Po celé Paříži se rázem začaly stavět barikády a dne 14. července byla dobyta Bastila, symbol absolutismu. Následující události probíhaly v kurzu králových postupných ústupků. Přijal rudomodrou kokardu 9 na znamení spřízněnosti s lidem, opětovně povolal Neckera do funkce ministra financí, odvolal armádu a uznal nově vzniklou lidovou armádu v čele s markýzem de La Fayette 10, která byla po americkém vzoru nazvána Národní gardou. Robespierre po celou dobu figuroval více jako pozorovatel, než jako aktivní politik. 8 Právník Camille Desmoulins (1760 1794) se během revoluce proslavil jako autor útočných článků a pamfletů, v nichž se nebál opírat o sporná fakta a domněnky. Když se v roce 1790 ženil, za svědka mu šel Maximilien Robespierre. V témže roce založili Desmoulins, Danton a Marat kordeliérský klub. Ke konci roku 1793 vydal v novinách Starý kordeliér sérii článků, v nichž ostře kritizoval Výbor pro veřejné blaho. V jakobínském klubu volali po jeho zatčení, ale Robespierre se za něj přimluvil. Desmoulins však nadále nerozvážně pokračoval ve svých útocích a dokonce se zaměřil i na samotného Robespierra. Nakonec byl Desmoulins zatčen a v procesu s dantonisty odsouzen k smrti. Poprava proběhla 5. dubna 1794. 9 Kokarda se stala neodmyslitelným symbolem revoluce již při dobývání Bastily. Zpočátku nesla pouze tradiční barvy hlavního města, modrou a červenou. Později k ní markýz de La Fayette připojil i bílou barvu reprezentující monarchii, čímž vznikla trikolóra, která se stala základem francouzské vlajky. 10 Markýz de La Fayette (1757 1834) se jako dvacetiletý mladík účastnil americké války za nezávislost, kde si vysloužil pověst hrdiny. Jako jeden z prvních již v roce 1787 volal po svolání generálních stavů. V prvních měsících revoluce dosáhl vrcholu popularity. Když však o dva roky později nechal střílet do demonstrantů na Martově poli, stal se v očích revolucionářů zrádcem. Záhy byl zbaven funkce velitele Národní gardy a jeho kandidatura na post starosty Paříže skončila neúspěchem. Do revolučního dění naposledy vstoupil v červnu 1792, kdy v Národním shromáždění volal po uzavření jakobínského klubu. Neuspěl, a proto nakonec přeběhl k Rakušanům, kteří jej uvrhli do vězení v Olomouci. 14
V dopisu svému příteli napsal: Současná revoluce během několika dní vyústila ve větší události, než celé dosavadní dějiny lidstva. (Scurr, 2006, s. 82). Zatímco se situace v Paříži mírně stabilizovala, na venkově revoluční bouře teprve vypukly. Vyvolala je fáma, že šlechtici úmyslně nechávají ničit úrodu, aby prostý lid hladověl. Selské vzpoury probíhaly na přelomu července a srpna po celé Francii a vžily se pod názvem Velký strach. Docházelo k drancování, vypalování zámků a někdy i k vraždění. Poslanci Ústavodárného národního shromáždění si tak uvědomili, že ani oni nemají nad revolucí naprostou kontrolu a řešili, zdali mají proti nepokojům zakročit. Robespierre neobhajoval ani neodsuzoval lidové hnutí. Chápal, že revoluce se neobejde bez násilí. Nakonec z podnětu bretaňského klubu vznikla v reakci na venkovské bouře řada srpnových dekretů a především Deklarace práv člověka a občana inspirovaná americkou deklarací nezávislosti z roku 1776. Robespierre v jejich sestavování nesehrál žádnou roli. Počátkem října proběhl ve Versailles banket za přítomnosti královské rodiny. V uvolněné atmosféře důstojníci Královské tělesné stráže šlapali a plivali na trojbarevné kokardy a provolávali protirevoluční hesla. Paříž tou dobou trpěla nedostatkem chleba, a když se v novinách objevila zpráva o versailleském banketu, rozhodlo se tisíce rozhořčených a hladových Pařížanek, že si dojdou do Versailles pro krále a jeho rodinu a vynutí si jejich přesun do hlavního města. Dne 5. října se ženy objevily na zasedání Národního shromáždění ve Versailles ve chvíli, kdy zrovna na řečništi stál Robespierre. Poté, co je vyslechl, slíbil, že se postará, aby Paříž nehladověla. Tento moment znamenal obrat v jeho revoluční kariéře. Téhož dne se k ženám připojilo na dvacet tisíc mužů, mezi nimiž nechyběla ani Národní garda vedená La Fayettem. Nepochybně se především snažil udržet situaci pod kontrolou. Následujícího dne byli Ludvík XVI. a jeho rodina pod hrozbou lidového násilí přesunuti do Paříže. V podstatě se tak stali zajatci lidu. Ochráncem a zároveň hlídačem královské rodiny byl ustanoven markýz de La Fayette. Společně s králem opustilo Versailles o necelé dva týdny později i Ústavodárné národní shromáždění. 2.2 Politické kluby V prvních květnových dnech roku 1789 se ve Versailles začala formovat frakce protimonarchisticky smýšlejících zástupců třetího stavu a nižších duchovních známá 15
jako bretaňský klub. Jejími členy byli např. hrabě Mirabeau, Antoine Barnave 11, Jérôme Pétion 12, duchovní Emmanuel Joseph Sieyés a také Maximilien Robespierre. Činnost klubu byla neoficiálně ukončena během bouřlivého léta 1789, kdy se jeho členové názorově rozešli. Ke znovuobnovení klubu došlo v prosinci téhož roku pod názvem Spolek přátel ústavy v bývalém klášteře Saint-Jacques (svatého Jakuba). Jelikož své schůzky pořádali právě v tomto klášteře, začalo se jim záhy přezdívat jakobíni. Zpočátku se mezi jakobíny soustředili umírnění i radikálové. V roce 1790 vznikl radikální Klub kordeliérů (oficiální název zněl Společnost přátel práv člověka a občana). K jeho předním osobnostem patřili Georges Danton 13, Camille Desmoulins, Jacques-René Hébert 14 a Jean Paul Marat 15. Jejich cílem bylo postupné odstranění monarchie a nastolení republiky. Po králově pokusu o útěk z Francie uspořádali v červenci 1791 petiční akci na Martově poli. Přibližně padesátitisícový dav volal po králově sesazení. Velitel Národní gardy markýz de La Fayette byl pověřen, aby dav rozehnal třeba i za použití síly. A tak se i stalo. Ten den zemřelo na Martově poli přibližně padesát demonstrantů. Kordeliérský klub byl dočasně uzavřen a Marat s Dantonem ze strachu o svůj život na pár měsíců opustili Francii. Po králově útěku opustili jakobínský klub umírnění monarchisté (např. markýz de La Fayette, Antoine Barnave) a vytvořili Klub Feuillantů. Hlásili se k ideji konstituční monarchie, v níž si výsadní postavení uchová velká buržoazie. Feuillanté zanechali v jakobínském klubu radikální minoritu, která se hlásila k republikánským principům. 11 Protestantský právník Antoine Barnave (1761 1793) platil vedle Mirabeaua za nejúdernějšího řečníka Národního shromáždění. Když se král pokusil o útěk, Barnave byl jedním z delegátů, kteří jej přivezli zpět do Paříže. Po cestě se sblížil s Marií Antoinettou a zavázal se, že jí pomůže. Jeho sympatie ke královské rodině vzbuzovaly nedůvěru a roku 1792 byl obviněn ze zrady a nakonec popraven. 12 Advokát Jérôme Pétion (1756 1794) původně figuroval v jakobínském klubu, avšak jako Brisottův přítel začal záhy sympatizovat s girondisty. V roce 1791 kandidoval proti La Fayettovi na post starosty Paříže a vyhrál. Po červnovém lidovém postání roku 1793 utekl z Paříže a rok nato spáchal sebevraždu. 13 Lidmi oblíbený, leč zkorumpovaný Georges Danton (1759 1794) začal revoluční dění výrazně ovlivňovat po masakru na Martově poli. Inicioval srpnové lidové povstání roku 1792 a záhy se stal ministrem spravedlnosti. V Konventu patřil mezi montagnardy. V roce 1793 zasedal ve Výboru pro veřejné blaho. Zasloužil se o vznik Revolučního tribunálu, který ho nakonec v dubnu 1794 odsoudil k smrti. 14 Vlivný pařížský novinář Jacques-René Hebért (1757 1794) zosobňoval radikální frakci uvnitř klubu kordeliérů, která si později vysloužila označení hebértisté. Během revoluce se nekompromisně stavěl proti monarchii a církvi a svými články úmyslně povzbuzoval bojovnost Pařížanů. Za jeho pomoci byli v červnu 1793 svrženi girondisté. Jako náboženský odpůrce se stavěl i proti kultu Nejvyšší bytosti. Tím se dostal do sporu s Robespierrem, což vyústilo v jeho cestu na popraviště v březnu 1794. 15 Lidem milovaný Jean-Paul Marat (1743 1793) vynikl především jako nevybíravý novinář, který svým psaním často ovládal veřejné mínění. V konventu spolu s montagnardy ostře vystupoval proti girondistům. V červenci 1793 byl zabit girondistkou Charlottou Corday. Jeho smrt posloužila jako záminka pro teror. 16
V říjnu 1791 se začalo formovat neoficiální politické uskupení takzvaných girondistů 16. Jednalo se o poslance Zákonodárného národního shromáždění 17, kteří pocházeli z departementu Gironde na jihozápadě Francie. Většina girondistů byla dlouhou dobu zároveň členy jakobínského klubu. V prvním roce svého působení platili spíše za radikály. Právě tato frakce horlivě vyzývala k vyhlášení války v roce 1792. Později se snažili ukončit revoluci a stabilizovat situaci ve Francii. Po svržení monarchie opustili girondisté jakobínský klub. V Národním konventu 18 prosazovali ekonomický liberalismus, ochranu soukromého vlastnictví a hájili zájmy jednotlivých departementů proti centrální moci Paříže. Svých cílů se snažili dosáhnout prostřednictvím legálních prostředků, odmítali totiž lidová povstání. Tento přístup se jim nakonec stal osudným. Mezi vůdčí osobnosti patřili Jacques Pierre Brissot 19, Pierre Vergniaud 20, markýz de Condorcet 21, Jean-Marie Roland 22 a Jérôme Pétion. 2.3 Utváření nové Francie Francouzská společnost byla po celá staletí zvyklá na určitý řád. S nástupem revoluce převládla touha po naprostém rozchodu se starým režimem. Zástupci Ústavodárného národního shromáždění 23 si v rámci vytváření ústavy vytyčili ambiciózní cíl přepracovat každičkou část veřejného života (úřední správa, armáda, daně, náboženství, soudnictví, hospodářství atd.), a to v duchu rovnoprávnosti všech Francouzů. Robespierre 16 V odborné literatuře bývají girondisté označováni i jako brissotovci podle jejich vůdce Brissota. 17 Zákonodárné národní shromáždění fungovalo od října 1791 do září 1792. 18 Národní konvent byl nejvyšší zákonodárný a výkonný orgán ve Francii od září 1792 po říjen 1795. Národní konvent nahradil Zákonodárné národní shromáždění. V první fázi ovládali konvent girondisté, později montagnardi s Robespierrem v čele a nakonec termidoriáni. 19 Jacques-Pierre Brissot (1754 1793) byl prominentní člen jakobínského klubu. Později se stal vůdcem girondistů. Jako jeden z hlavních agitátorů války se názorově střetl s Robespierrovým pacifismem. Po červnovém lidovém povstání 1793 byl Revolučním tribunálem odsouzen a posléze popraven. 20 Pierre Vergniaud (1753 1793) se před rokem 1789 živil jako advokát. Během revoluce se začal profilovat jako umírněný republikán. Bývá označován za jednoho z největších řečníků revoluce. Při procesu s králem se zásadně prosazoval proti trestu smrti. Jako představitel girondistů byl popraven v říjnu 1793. 21 Markýz de Condorcet (1743-1794) byl jako matematik a filozof členem do Francouzské akademie věd. Významně se podílel na girondinské ústavě z roku 1793, která však nikdy nevešla v platnost. Po jakobínském převratu byl zatčen a zemřel ve vězení. 22 Jean-Marie Roland (1734 1793) během prvních let revoluce žil se svou ženou Manon Rolandovou v Lyonu. Do Paříže se přestěhovali až v roce 1791. Oba se stali členy jakobínského klubu. V salónu jeho manželky se scházeli přední politici té doby a formovalo se zde budoucí girondinské uskupení. Na vrcholu moci v roce 1792 působil jako ministr vnitra a později jako ministr spravedlnosti. Otevřeně vystupoval proti montagnardům a Robespierrovi. Po svržení girondistů utekl, ale jeho manželka byla zatčena a popravena. Když se o tom Roland dozvěděl, spáchal v prosinci 1793 sebevraždu. 23 V červenci 1789 se Národní shromáždění prohlásilo za Ústavodárné národní shromáždění. Tento sbor reprezentantů francouzského lidu ukončil svou činnost poté, co v září 1791 došlo ke schválení ústavy. 17
tuto činnost v jednom ze svých dopisů trefně přirovnal k čištění Augiášova chlévu 24 (McPhee, 2012, s. 78). Vášnivou diskuzi rozvířila v září 1789 otázka, zda by měl král, jakožto vrchním představitel výkonné moci, disponovat právem veta nad zákonodárnou mocí. Robespierre v tomto ohledu zastával nekompromisní stanovisko, že svrchovanou silou má být pouze lid, potažmo jím zvolení zástupci, tudíž by Ludvík XVI. neměl mít právo vetovat zákony vydané zástupci lidu. Bez ohledu na tyto námitky nakonec Ústavodárné národní shromáždění králi přiznalo právo suspensivního veta. Jeden z nejpalčivějších problémů mladého shromáždění představovala zadlužená státní pokladna. Když v listopadu 1789 navrhl biskup Charles Maurice de Talleyrand 25 konfiskaci církevního majetku, Robespierre byl nadšen. Půdu rozprodávali francouzskému lidu ve veřejných aukcích a z výtěžku spláceli státní dluhy. V březnu roku 1790 shromáždění zavedlo novou organizační správu země. Tradiční regiony byly nahrazeny 83 departementy. Lokální úřady ztratily svůj dřívější vliv a naopak centralizační moc Paříže posílila. V květnu se projednávaly otázky zahraniční politiky. Shromáždění se usneslo, že její řízení bude vycházet z návrhů předložených králem. Robespierre v této záležitost vyžadoval, aby se Francie navždy zřekla válek pro územní expanzi a nikdy nejednala proti svobodě jiných národů. Jeho návrh byl později zahrnut do ústavy z roku 1791 (McPhee, 2012, s. 81). Do poloviny roku 1790 se změny ve veřejném životě obvykle setkávaly s pozitivním ohlasem lidu. Obrovská kontroverze vyvstala až s vydáním Občanské ústavy duchovenstva v červenci 1790, která začlenila církev a její hodnostáře do politického zřízení země. Faráři a biskupové byli do funkce voleni a jako státní úředníci museli složit přísahu národu. Papež tyto zásahy razantně odsoudil, což odstartovalo rozbroje jak mezi duchovními, tak i mezi prostými lidmi. Náhlý příval změn oživil staré křivdy a země propadla v chaos. Protestanti útočili na katolíky, aby se pomstili za odvěký útlak, města se přela o vedoucí úlohu v nově 24 Odkazuje tak na pátý z dvanácti úkolů antického hrdiny Herákla. 25 Prozíravý a ambiciózní biskup Talleyrand neměl problém pro vlastní zisk zradit téměř cokoli. Snad díky této vlastnosti se mu podařilo sehrávat klíčovou roli nejen v první fázi revoluce (podílel se na vzniku Deklarace práv člověka a občana, navrhl konfiskaci církevního majetku), ale i během Napoleonovy vlády (stal se ministrem zahraničí) a také po restauraci Bourbonů (opět ministr zahraničí). Výraznou měrou tak ovlivňoval francouzskou politickou scénu po více než 40 let. 18
vzniklých departementech, venkované vypalovali šlechtická sídla a církevní hodnostáři se stavěli proti Občanské ústavě duchovenstva. Významnou měrou se na náladě podepisovaly časté domněnky lidu o aristokratických komplotech či králově údajné snaze přimět zahraniční monarchy k vojenskému zákroku proti revoluci. Místo pevné autority, která by zvládla napjatou situaci, se revolucionáři s každým novým problémem štěpili do stále více izolovanějších frakcí a soupeřili mezi sebou o moc. Hrozilo, že se situace ve Francii každou chvíli vymkne kontrole. A protože Ústavodárné národní shromáždění ještě dobře pamatovalo na nekontrolovatelná lidová hnutí z počátku revoluce, vznikl v červnu 1791 tzv. Le Chapelierův zákon, který zakazoval cechovní i další shromáždění, dělnické spolky a stávky. (Tinková, 2014, s. 119). 2.4 Radikalizace V noci z 20. na 21. června 1791 se královská rodina pokusila uprchnout ze země. Byli však odhaleni a chyceni ve městečku Varennes. Tato událost znamenala obrat ve vývoji revoluce. Už předtím nepřátelé monarchie hlásali, že král a jeho Rakušanka intrikují proti revoluci. Teď se jejich domněnky potvrdily. Navíc se mnozí tázali, zda bylo vůbec možné, aby královská rodina unikla sama bez cizí pomoci. Opět se vynořovaly domněnky o velké konspiraci a jedním z podezřelých byl králův hlídač markýz de La Fayette. Starosta Paříže a mnozí další ve snaze zachránit monarchii prohlašovali, že královská rodina byla unesena. Nicméně Ludvík po sobě zanechal dopis, který jej usvědčoval z útěku. Robespierre později lživá prohlášení o únosu odsoudil v jakobínském klubu a dále uvedl, že králův útěk považuje za to nejlepší, co se mohlo revoluci přihodit. Zároveň ale odmítal založení republiky. Domníval se totiž, že Francie na to ještě není připravená (Scurr, 2006, s. 149). Ludvík XVI. byl prozatímně suspendován a o jeho osudu mělo rozhodnout Ústavodárné národní shromáždění. To se však v této otázce nesmiřitelně rozdělilo. Radikální poslanec Brissot požadoval svržení monarchie a nastolení republiky: Ludvík sám rozbil svou korunu. (Tinková, 2008, s. 80). Naopak umírnění monarchisté krále obhajovali a přáli si zachovat konstituční monarchii. Varreneská krize vyvolávala potyčky i uvnitř jakobínského klubu a Robespierre svými plamennými proslovy proti králi úmyslně rozdmýchával napětí. Odpovědí mu byl 19
masivní exodus 264 umírněných jakobínů, kteří zároveň zasedali v Ústavodárném národním shromáždění (mj. i La Fayette). Pod vedením Antoinea Barnavea založili 18. července 1791 již výše zmíněný konzervativní klub feuillantů a záhy se pokusili přetáhnout na svou stranu mimopařížské jakobínské pobočky. Zde však narazili, neboť až na bezvýznamné výjimky zůstali všichni věrni původnímu jakobínskému klubu. Tam nyní začali vstupovat noví členové a brzy jejich počet dosahoval na tisíc příslušníků. Robespierre se stal jejich hlavním řečníkem a jakobínský klub obrátil svou pozornost především proti těm, kteří považovali revoluci za dovršenou a snažili se hledat kompromisy. Ústavodárné národní shromáždění nemělo zájem na zrušení konstituční monarchie, a proto se usneslo, že král zůstane nadále v čele Francie. V reakci na tento výnos zorganizoval 17. července 1791 kordelikérský klub demonstraci na Martově poli. Akce byla násilně potlačena La Fayettovou Národní gardou. Revoluční moc se tak poprvé postavila proti lidu. Masakr na Martově poli vyvolal všeobecné rozhořčení. Robespierre tento krvavý zákrok ještě téhož dne ostře kritizoval v jakobínském klubu: ti lidé věřili, že mají právo předložit petici svým reprezentantům a jejich krev byla prolita u oltáře Vlasti! (McPhee, 2012, s. 92). Když ten večer opouštěl jakobínský klub, nabídl mu jeho starší jakobínský kolega a truhlář Maurice Duplay ubytování ve svém domě v ulici Saint- Honoré, která se nalézala nedaleko jakobínského klubu. Robespierre u nich žil s krátkou výjimkou až do svých posledních dnů. Manželé Duplayovi měli Maximiliena ve zbožné úctě a zajistili mu stabilní rodinné zázemí, jaké nikdy plně nepoznal. Velmi vřelý vztah navázal i s jejich dětmi. Nejmladší dcera Élisabetha označila Robespierra jako nejlepšího bratra, jakého může dívka mít. Její starší sestra Eléonora Duplayová k němu chovala hlubší city a dokonce byla za Robespierra po nějaký čas zasnoubená (Scurr, 2006, s. 177). Pohledy Robespierrových současníků na jeho osobnost se diametrálně lišily. Zatímco někteří jako Duplayovi o něm vždy hovořili s posvátnou úctou, jiní jím naopak těžce pohrdali. Německý novinář pobývající v Paříži nešetřil v popisu z roku 1791 negativními přívlastky. Dle jeho názoru byl Robespierre nudný, nesnesitelně užvaněný a neschopný kompromisu (McPhee, 2012, s. 94). Pozitivněji o něm smýšlel ve svém popisu z dubna 1791 Angličan William Augustus Miles, který o revoluci dopisoval 20
svým přátelům v Anglii. Robespierre se mu jevil jako rozvážný, zásadový a čestný republikán, který se nedá zkorumpovat. Dále předpovídal, že se s ním musí do budoucna počítat, neboť podle něj tento odhodlaný muž roste s každým okamžikem (Miles, 1890, s. 245). Političtí oponenti považovali Robespierrovy dlouhé a odbočující proslovy před shromážděním za hloupé až iritující (McPhee, 2012, 96-97). Naopak u pařížského lidu si Robespierre vydobyl renomé jako pevný zastánce demokratických hodnot svobody a rovnosti, obránce chudých a především jako Neúplatný 26 (Scurr, 2006, s. 156). Poslanci Ústavodárného národního shromáždění uváděli ústavu v praxi postupně již od roku 1789, nicméně definitivní znění král schválil pod nátlakem až v září roku 1791. Francie se oficiálně stala konstituční monarchií a Ústavodárné národní shromáždění tím ukončilo svou činnost. Na základě návrhu, který předložil Robespierre, odhlasovali ústavodární poslanci vlastní nezvolitelnost do budoucího Zákonodárného národního shromáždění. Radikálové i umírnění si od tohoto kroku slibovali změnu v současném kurzu revoluce. Jedni doufali ve stabilizaci, druzí v radikalizaci. Nově zvolené Zákonodárné shromáždění poprvé zasedalo v říjnu 1791. Největší vliv zpočátku získal klub feuillantů. Obvykle sedávali na lavicích vpravo, proto jsou označováni jako pravice. Střed tvořili převážně nezávislí poslanci. Levici tvořily kluby jakobínů a kordeliérů. Mezi nimi zasedali i budoucí girondisté. Zákonodárné shromáždění od počátku čelilo řadě problémů. Patřily mezi ně například špatná úroda spojená se sociálními problémy, povstání černochů v San Domingu a následné zdražení koloniálního zboží, nekontrolovatelné ozbrojené střety probíhající po celé Francii a náboženské nepokoje způsobené odmítavým postojem valné části kněží k Občanské ústavě duchovenstva z roku 1790. Poslanci dále spatřovali hrozbu v emigrantech soustředících se v Koblenci, sídelním městě trevírského arcibiskupa, jejichž cílem bylo navrátit Francii do stavu před revolucí. V čele stáli královi mladší bratři hrabě d Artois a hrabě z Provence. 27. srpna 1791 proběhla na zámku Pilnic schůzka mezi římskoněmeckým císařem Leopoldem II. a pruským králem Fridrichem Vilémem II. Za přítomnosti francouzských emigrantů vedených hrabětem d Artois vznikla mezi oběma monarchy tzv. pilnická 26 Mnoho revolučních vůdců včetně Dantona či Mirabeaua zneužívalo svého postavení k osobnímu obohacení. Naopak Robespierre v duchu své představě o ctnosti odmítal takovéto jednání. Z toho důvodu si u svých přátel i nepřátel vysloužil přezdívku Neúplatný. 21
deklarace, ve které vznesli požadavek na zachování monarchie ve Francii a zajištění bezpečnosti pro krále a jeho rodinu. Ačkoliv deklarace neměla útočný charakter, ve Francii si ji vyložili jako válečnou hrozbu. V říjnu 1791 se Robespierre vrátil po více než dvou letech do rodného Arrasu a naskytla se mu zde neocenitelná příležitost pozorovat ohlasy na revoluci mimo Paříž. Panovaly zde podobné problémy, jako v ostatních departementech občanské nepokoje, frustrace ze špatné úrody, kontroverze ohledně církevních reforem a především naprostá nepřipravenost na případnou válku. Robespirre si tak uvědomil, že revoluce stojí na velmi vratkých základech a sebemenší záchvěv by mohl posloužit kontrarevolucionářům ke zničení všeho, čeho bylo doposud dosaženo. Do Paříže se vrátil ke konci listopadu plně odhodlán zamezit válce. Mezitím padaly v Zákonodárném národním shromáždění první návrhy o vojenském zákroku proti emigrantům v Koblenci a korunovaným utlačovatelům. Pro válku se vyslovovala především skupina poslanců kolem významného politika a novináře Jacquese Brissota, která v této době začala být označována jako girondisté. Proti se stavěl především Robespierre, který nacházel podporu u Marata, Dantona a Desmoulinse. Robespierre požadoval, aby se Zákonodárné shromáždění věnovalo vnitřním problémům: Jsou nejpočetnější a nejnebezpečnější z našich nepřátel v Koblenzi? Ne, jsou mezi námi. (Scurr, 2006, s. 166). Tvrdil, že větší hrozbu pro revoluci představuje kontrarevoluce, odbojní kněží, roajalisté a špatná hospodářská situace. Dále poukazoval na špatný stav armády v důsledku emigrace čelních generálů. Naopak Brissot v jedné ze svých agitací zdůvodňoval nutnost francouzské ofenzívy s odkazem na pruského krále Fridricha II. 27 : pravím, že bychom si měli pospíšit a předejít je. Kdo předejde svého nepřítele, už ho napůl porazil. To byla taktika Fridricha a Fridrich byl v tomto uměním mistrem. (Tinková, 2015, s. 151). Ve svých projevech rád volal po svobodě pro všechny evropské národy. Robespirre však o tom mínil své: Bylo by to, jako bychom spěchali hasit oheň v sousedově domě, zatímco náš dům stále hoří. (Korngold, 1948, s. 130). A dále varoval, že nikdo nemá rád ozbrojené misionáře. (McPhee, 2012, s. 114). Na řečnické tribuně se tak rozhořel souboj dvou velkých řečníků. Na rozdíl od Brissota nebyl Robespierre členem Zákonodárného shro- 27 Fridrich II. během válek o rakouské dědictví a při sedmileté války vždy bez vyhlášení války napadl území svého nepřítele, čímž si zajistil moment překvapení. 22
máždění, a proto mohl rokovat proti válce pouze v jakobínském klubu. Během půl roku přednesl na 65 protiválečných proslovů, ale přesto se mu nepodařilo podkopat převládající válečné nadšení (McPhee, 2012, s. 116). Pro Robespierra to byly těžké časy. Prus J. F. Reichardt pobýval v tomto období ve Francii a příležitostně navštěvoval i jakobínský klub. V březnu 1792 napsal dopis, ve kterém popisoval, jak Robespierre sedí v jakobínském klubu sám, tichý a opuštěný (McPhee, 2012, 116). Válce byli nakloněni i roajalisté, neboť očekávali, že revoluční armáda podlehne zahraničním koaličním vojskům a ve Francii bude znovu nastolena monarchie. Dne 20. dubna 1792 vypověděl Ludvík XVI., jakožto nejvyšší představitel výkonné moci, válku králi českému a uherskému 28. Místo očekávaných vítězství francouzská armáda prohrávala jednu bitvu za druhou. V červnu vstoupilo do války proti Francii také Prusko. Nepřipravenost, špatná morálka a absence zkušené generality vykonávala své. A zatímco propagátoři války značně ztráceli na popularitě, prorok Robespierre se začínal těšit stále větší vážnosti v očích veřejného mínění. Za této situace se girondisté snažili Robespierra zdiskreditovat. Markýz de Condorcet jej v deníku Cronique de Paris označil za agenta královského dvora (McPhee, 2012, s. 118). Robespierre našel zastání v Maratově L Ami du people, ale přesto se rozhodl, že založí své vlastní noviny, ve kterých bude reagovat na případné útoky svých politických nepřátel, vysvětlovat své činy a prezentovat vlastní názory. V květnu 1792 tak vznikl Robespierrův týdeník Défenseur de la Constitution, do nějž přispíval především samotný Robespierre a příležitostně i jeho kolegové z jakobínského klubu Collot d Herbois 29 či Georges Couthon 30. Hned v prvním čísle vyžadoval, aby válka byla mířená proti tyranům, nikoliv proti lidem (McPhee, 2012, s. 120). 28 Konkretizací na krále českého a uherského chtěli ujasnit, že nevyhlašují válku celé Svaté říši římské národa německého, v jejímž čele stál jako císař právě František II. 29 Jean-Marie Collot d'herbois (1749 1796) se před revolucí živil jako herec. V roce 1792 se stal členem radikální povstalecké komuny. Během jakobínského teroru působil ve Výboru pro veřejné blaho. Stal se zosobněním hrůzovlády, když v Lyonu nařídil hromadnou popravu více než dvou tisíc vzbouřenců včetně kněžích a jeptišek. Tímto činem si proti sobě popudil Robespierra. Ze strachu o svůj život se v červnu 1794 obrátil proti Robespierrovi a podílel se na termidoriánském převratu. Umřel v roce 1796 na žlutou zimnici ve Francouzské Guyaně. 30 Ochrnutý právník na vozíčku Georges Couthon (1755 1794) usedl v květnu 1793 do Výboru pro veřejné blaho. Během jakobínského teroru se stal Robespierrovým blízkým spojencem. Z jeho iniciativy vznikl v červnu 1794 zákon, který urychlil soudní procesy, což spustilo tzv. Velký teror. Během termidorského převratu byl spolu s Robespierrem zatčen a následně popraven. 23
Jelikož se tvůrcům války nedařilo na válečném poli, snažili se alespoň zakročit formou přísnějších zákonů vůči emigrantům a nepřísežným kněžím. Zároveň hodlali rozpustit královu gardu a namísto ní povolat na ochranu Paříže 20 tisíc národních gardistů. Nicméně král uplatnil své právo veta a nové zákony nepodepsal. Ministr vnitra Jean-Marie Roland, člen jakobínského klubu a zároveň významný představitel girondistů, napsal otevřený dopis, ve kterém ultimativně vyžadoval, aby král nové zákony podepsal. Král překvapivě neustoupil. Místo toho odvolal z vlády girondisty a nahradil je feuillanty. Když se o těchto událostech dozvěděl markýz de La Fayette, který tou dobou pobýval s armádou na frontě, napsal sám veřejný dopis, v němž vinil ze všech současných problémů jakobínský klub a volal po jeho uzavření. 20. června 1792, přesně tři roky po přísaze v míčovně, proběhla lidová manifestace vyžadující znovunastolení girondistů do vlády a proti královu vetu. Někteří ozbrojení demonstranti oblehli tuilerijský palác a donutili krále, aby si nasadil červenou čapku svobody. Jakmile se o tom dozvěděl La Fayette, opustil svou vojenskou posádku a jel do Paříže. Před Národním shromážděním pak opět volal po zničení jakobínského klubu a také požadoval potrestání všech, kteří se podíleli na nedávné lidové demonstraci. Ve stejné době, kdy La Fayette vystupoval v Národním shromáždění proti jakobínům, vešel ve známost Manifest vévody Brunšvického, vrchního velitele protifrancouzské koaliční armády. Vévoda ve svém prohlášení vyhrožoval, že pokud bude jakkoliv ublíženo králi, Paříž bude trpět. Útočný manifest ovšem vyvolal zcela opačné reakce, než v jaké vévoda Brunšvický doufal. Hrdí Pařížané se nenechali zastrašit a místo pokorného svěšení hlavy požadovali okamžité svržení trůnu. Girondisté ovládající Zákonodárné národní shromáždění hodlali Ludvíka zbavit moci legální cestou, jenže jejich pomalý postup nevyhovoval radikálním proudům, a proto v noci z 9. na 10. srpna 1792 vypuklo na Dantonův povel lidové povstání. Pařížské radnice se zmocnila Povstalecká komuna 31. Zároveň lid pochodoval do Tuilerií, aby se zmocnil krále. Královský palác byl sice chráněn švýcarskou gardou a několika stovkami oddaných šlechticů, ale Ludvík se rozhodl předejít krveprolití a vydal se pod ochranu Zákonodárného národního shromáždění, které zasedalo v tuilerijské jízdárně. Po králově odchodu se přibližně dvacetitisícový dav pokusil 31 Nejvyšší správní orgán hlavního města představovala po dobytí Bastily Pařížská komuna v čele se starostou. Když 10. srpna radikální sansculloti vedení Dantonem a Pétionem obsadili radnici, byla dosavadní Pařížská komuna nahrazena Povstaleckou komunou. 24
vniknout do paláce. Švýcarská garda reagovala otevřenou střelbou. Došlo ke střetu, při kterém zemřelo více než tisíc lidí na obou stranách. Zákonodárné shromáždění prohlásilo Ludvíka XVI. za sesazeného a na nátlak Povstalecké komuny jej nechalo i s jeho rodinou uvěznit v Templu. Tím skončila monarchie ve Francii. Ihned po sesazení Ludvíka XVI. byl přijat návrh na vytvoření republikánského Národního konventu. Než ale Zákonodárné národní shromáždění ukončilo svou činnost, soupeřilo ještě několik dlouhých týdnů o moc s Povstaleckou komunou. Shromáždění se odvolávalo na legalitu, Komuna na vůli pařížského lidu. Střet dvou mocenských orgánů nijak nepřispěl k uklidnění země. Bez rozhodné sjednocující politické autority nebylo možné aktivně čelit probíhajícím občanským povstáním v různých částech Francie a postupující armádě protifrancouzské koalice. Původní radikálové byli nyní označováni za umírněné a nahrazováni ještě více fanatičtějšími radikály. Pád monarchie nezměnil vztah mezi vládci a ovládanými, mezi státem a národem. Revoluční vládcové se od svých předchůdců nelišili, nebyli ani z lidu, ani lidem voleni. V nejlepším případě zde byli pro lid, v nejhorším pak samozvanými uzurpátory svrchované moci, kteří jednali zcela nezávisle na národu. (Arendt, 2011, s. 67). Den po povstání se Robespierre stal členem Povstalecké komuny a na jeho popud a proti vůli Zákonodárného národního shromáždění vznikl Revoluční tribunál 32. Markýz de La Fayette přeběhl 19. srpna k Rakušanům a byl uvězněn v Olomouci. Tím končí jeho účast na revoluci. V téže době došlo k přestavbě jakobínského klubu. Přijali nový název Společnost přátel svobody a rovnosti a zároveň jej oficiálně opustili girondisté. Počátkem září padla Verdunská pevnost, čímž se intervenčním vojskům otevřela volná cesta na Paříž. V hlavním městě vypukla panika. Navíc se roznesla fáma, že tisíce uvězněných roajalistů a duchovních čekají na osvobození a plánují krvavou odplatu všem revolucionářům. Lidová hysterie vedla k živelnému a velmi krutému vraždění uvězněných odpůrců revoluce. Masakry trvaly několik dní a zemřelo během nich více než tisíc lidí (Korngold, 1948, s. 164). Zákonodárné národní shromáždění i Povstalecká komuna nijak nezasáhly. Nikdo s tím nechtěl mít nic společného. Teprve po ukončení 32 Revoluční tribunál byl poprvé ustanoven po srpnovém povstání roku 1792. Tento soud se zabýval výhradně nepřáteli revoluce. Svou činností měl nalézt kompromis mezi lidovým násilím a politickou mocí. Revoluční tribunál byl dočasně ukončen na konci listopadu 1792 při procesu s králem. K jeho znovuobnovení došlo v březnu 1793. Brzy začal být zneužíván k odsuzování politických odpůrců Výboru pro veřejné blaho, stal se tak nástrojem jakobínského teroru. 25