022 023 Lidské tělo jako celek BUŇKY A TKÁNĚ Kosterní svalovina BUŇKY A TKÁNĚ DRUHY TKÁNÍ Buňky se často sdružují s jinými buňkami s podobnou funkcí a vytvářejí tkáně, což jsou skupiny buněk s určitou funkcí. Přesto nemusí být uvnitř tkáně všechny buňky stejné. V lidském těle rozeznáváme tkáň svalovou, pojivovou, nervovou a epitelovou. V každé z těchto tkání rozlišujeme různé druhy, lišící se zřetelně vzhledem i funkcí. Např. krev, kost i chrupavka patří k pojivové tkáni, ale patří tam i tuková tkáň, šlachy, vazy a vazivová tkáň tvořící závěsy orgánů a fixující epitely. Orgány, např. srdce nebo plíce, jsou tvořeny směsí několika tkání, sloužících k určitému účelu. Buňky jsou základními stavebními kameny lidského těla. Některé buňky pracují samostatně, např. červené krvinky, dopravující kyslík ke tkáním, nebo spermie, sloužící k oplození vajíčka. Většina buněk však vytváří tkáně, v nichž se nacházejí buňky s různými funkcemi, které se spojily pro vykonávání jednoho nebo více úkolů. DRUHY BUNĚK V těle je více než 200 různých druhů buněk a každý z nich je specializován na určitou činnost. Každá buňka obsahuje stejnou dědičnou informaci, ale ne všechny geny jsou v každé buňce zapnuty. To, jak buňka vypadá, co dělá a jaký význam v těle má, je odrazem genové exprese. Osud buňky je předurčen již před narozením a závisí na jejím umístění v těle a na koktejlu chemických poslů, kterému je v tomto určitém prostředí vystavena. Během časných stadií vývoje se začínají kmenové buňky diferencovat do tří listů specializovanějších buněk, nazývaných ektoderm, entoderm a mezoderm. Z buněk ektodermu se vyvíjí kůže a nehty, sliznice nosu, úst a konečníku, oči, mozek a mícha. Z buněk entodermu vzniká sliznice trávicího a dýchacího ústrojí a žlázy, např. játra a pankreas. Z mezodermu se vyvíjí svalstvo, oběhové ústrojí a močové ústrojí, např. ledviny. 200 KMENOVÉ BUŇKY Několik dní po oplodnění je zárodek kuličkou embryonálních kmenových buněk (embryonic stem cells, ESC). Tyto buňky mají schopnost stát se jakoukoli buňkou lidského těla. Vědci se snaží tuto schopnost využít pro vypěstování náhrad částí našeho těla. S růstem embrya ztrácejí kmenové buňky čím dál více tento svůj potenciál. Při narození máme většinu buněk už plně diferencovaných, ale malé množství kmenových buněk nám zůstává i do dospělosti, např. v kostní dřeni. I když nejsou tak univerzální (pluripotentní) jako ESC, mohou se stát mnoha různými buňkami. Vědci doufají, že i jich bude možno využít při léčbě nemocí. Červené krvinky Červené krvinky (erytrocyty) nemají, na rozdíl od jiných buněk, jádro a organely. Místo toho jsou vyplněny bílkovinou schopnou přenášet kyslík, tzv. hemoglobinem, který je zabarvuje do červena. Červené krvinky vznikají v kostní dřeni a v oběhu jsou asi 120 dní, poté hynou a jsou recyklovány. Epitelové buňky Bikonkávní tvar Červené barvivo (hemoglobin) Tuková vakuola Tyto buňky jsou zcela přizpůsobeny k ukládání tuku a většina jejich těla je vyplněna velkou kapénkou polotekutého tuku. Když ztloustneme, naše tukové buňky se zvětšují a ukládá se v nich více tuku a nakonec vzrůstá i počet tukových buněk. Spermie Hlavička Spermie jsou mužské pohlavní buňky s bičíkem, který jim umožňuje proplout ženským pohlavním ústrojím a oplodnit vajíčko. Spermie obsahuje jen 23 chromozomů, které se po oplodnění párují s 23 chromozomy vajíčka a vytvoří embryo s obvyklým počtem chromozomů (46) v každé buňce. Tyto bariérové buňky kryjí povrchy a vystýlají dutiny našeho těla. Patří k nim buňky kůže, plicní výstelky i sliznic pohlavního ústrojí. Některé epitelové buňky mají prstovité výběžky, tzv. řasinky (cilie), které dovedou např. posouvat vajíčko vejcovodem nebo vyhánět hlen z dýchacích cest. Střední část (krček) Bičík Chrupavka Tato pevná, pružná pojivová tkáň se skládá z buněk (chondrocytů) zabudovaných do želatinovité základní hmoty, tvořené těmito buňkami. Chrupavka se nachází v kloubech a tvoří podklad ušního boltce i nosu. Vysoký obsah vody činí chrupavku pevnou, ale pružnou. (nucleus) Neurony Vajíčka Dendrit Buňky hladké svaloviny Hustá vazivová tkáň Buňky follikulu Jedním ze tří druhů svalových buněk jsou buňky hladké svaloviny vřetenovitého tvaru, nacházející se ve stěně tepen a trávicího ústrojí, kde vytvářejí dlouhé vlnovité stahy (peristaltiku). Proto jsou vybaveny stažitelnými vlákny a velkým množstvím mitochondrií, které vyrábějí potřebnou energii. Část obsahující pigment NOSNÍ CHRUPAVKA SVALOVÁ VLÁKNA Houbovitá kost (spongióza) Kostní buňky (osteocyty) tvoří tvrdou základní hmotu, která dává kostem tvrdost a křehkost. Hou bovitá kostní tkáň se nachází uvnitř kostí a je měkčí a slabší než hutná kostní tkáň (compacta). Mezi mřížkovitě uspořádanou trámčinou spongiózy je kostní dřeň z pojivové tkáně. KONEC STEHENNÍ KOSTI Řídká vazivová tkáň Tento druh tkáně také obsahuje vazivové buňky (fibroblasty), ale jimi vylučovaná vlákna jsou řídce rozprostřena a orientována v různých směrech, což činí tuto tkáň velmi poddajnou. Řídká vazivová tkáň bývá kolem orgánů měnících svůj objem i v kůži; slouží k odpružení a k podpoře. ŠKÁRA (DERMIS) Axon Největší buňkou lidského těla je vajíčko, které sotva vidíme prostým okem. Vajíčka jsou ženskými pohlavními buňkami a podobně jako spermie obsahují jen 23 chromozomů. Každá žena se narodí s určitým počtem vajíček a toto množství s věkem klesá. Vlákna (filamenta) Umožňuje stahy v dlouhých vlnovitých pohybech bez vědomé kontroly. Hladká svalovina se nachází ve vrstvách stěny cévní, stěn žaludku, střev a močového měchýře. Je nezbytná pro udržování krevního tlaku a pro pohyb potravy trávicím ústrojím. TENKÉ STŘEVO Rosolovitý obal (zona pellucida) Jsou umístěny v sítnici v zadní části oka. Obsahují na světlo citlivé barvivo a při podráždění světlem vytvářejí elektrické vzruchy, což je základem vidění. Máme dva druhy fotoreceptorů: tyčinky (dole), vidící černobíle a pracující dobře i při nízké intenzitě světla, a čípky, které umí vidět barevně, ale pracují lépe při dobrém osvětlení. Hladká svalovina Řasinky (ciliae) Tyto dráždivé buňky vedou elektrické signály neboli akční potenciály směrem od svého těla výběžkem zvaným axon. Kratší větvené výběžky, dendrity, vedou signály k tělu buňky. Nacházejí se v celém těle a umožňují nám pohyb i smyslové vjemy, např. vnímání bolesti. Vzájemně jsou propojeny v místě synapsí. Fotoreceptory Kmenové buňky u dospělých V dospělosti jsou kmenové buňky přítomny v kostní dřeni (jako tato velká bílá buňka). Tam se množí a tvoří miliony krevních buněk, např. červených krvinek (viz obr.). Řez stěnou jícnu ukazuje, že je složena z různých tkání: výstelkového epitelu (růžová nahoře), vazivové tkáně s kolagenem (modře), cév (kolečka) a příčně pruhované svaloviny (fialově dole). Počet druhů buněk v lidském těle. Většina z nich vytváří tkáně (skupiny podobných buněk plnících určitou funkci). Tukové buňky (adipocyty) VĚDA Různé tkáně Tato tkáň je schopná volního pohybu, např. končetin. Na rozdíl od hladké svaloviny, je příčně pruhovaná svalovina uspořádána do svazků vláken připojených ke kostem šlachami. Ve svalovině jsou vlákna bílkovin aktinu a myosinu, která po sobě kloužou, a tak dochází ke kontrakci. Obsahuje vazivové buňky (fibroblasty) vylučující vláknitou bílkovinu, tzv. kolagen typu 1. Tato vlákna se shlukují rovnoběžně, a vytvářejí tak velmi pevnou tkáň. Hustá vazivová tkáň se nachází v hluboké vrstvě kůže a také vytváří např. vazy (ligamenta) a šlachy. VAZY KOLENE Epitelová tkáň Tato tkáň kryje povrch těla a vystýlá jeho dutiny. Některé epitely mohou vylučovat látky, např. trávicí enzymy, jiné mohou vstřebávat např. vodu nebo potravu. STĚNA ŽALUDKU Tuková tkáň Druh vazivové tkáně složený z tukových buněk (adipocytů), vazivových buněk (fibroblastů), buněk imunitního systému a z cév. Jeho hlavní funkcí je sloužit jako zásobárna energie; tvaruje, chrání a izoluje naše tělo. PODKOŽNÍ TUK Nervová tkáň Je obsažena v mozku, míše, v motorických, senzitivních i autonomních nervech. Je tvořena vzájemně propojenými nervovými buňkami (neurony), viz naproti. KRČNÍ OBLAST MÍCHY
116 117 Humor vitreus anatomie NERVy HLAVY A KRKU Sklivec vyplňuje většinu oční koule, uvnitř je tekutý a na povrchu rosolovitý NERVy HLAVY A KRKU OKO Oči jsou dokonalé orgány. Jsou dobře chráněny svým uložením v očnici (orbitě). Také je chrání víčka a jsou omývány slzami vyráběnými slzní žlázou. Oční koule má průměr pouze 2,5 cm. Při vrcholu očnice nebo od její stěny začínají okohybné svaly a zbytek očnice je vyplněn hlavně tukem. V zadní části očnice jsou otvory pro průchod hlavových nervů (např. zrakového, vedoucího informace ze sítnice) a cév. Jiné nervy slouží k inervaci okohybných svalů, slzné žlázy či dokonce kůže na čele a horním víčku. Bělima (sclera) Řasy (cilia) Duhovka (iris) Zornice (pupilla) Horní víčko (palpebra superior) Dolní víčko (palpebra inferior) OKO ZVENČÍ Poloměsíčitá rezervní řasa spojivky (plica semilunaris) Slzná jahůdka (caruncula lacrimalis) Otvůrek (punctum lacrimale) Spojivka (conjunctiva) Spojivka Sliznice pokrývající vnitřní stranu víček a přední část oka kromě rohovky Duhovka Řecky iris, tzn. duha; obsahuje hladkou svalovinu, jejíž cirkulární vlákna zornici zužují a radiální rozšiřují Rohovka Zevní průhledná vrstva v přední části oka, zasazena do bělimy Zornice Bělima Řecky sclera, tzn. tvrdá; je to tuhá vnější vazivová vrstva oční koule Zevní přímý sval Cévnatka Choroidea je střední vrstva stěny oční koule tvořená cévami Discus opticus Vlákna zrakového nervu vytvářejí diskovitou papilu v místě, kde se sbíhají a opouštějí sítnici M. obliquus bulbi superior Horní šikmý sval táhne oční bulvu zevně a dolů, zatímco dolní šikmý sval (m. obliquus bulbi inferior) zevně a nahoru Trochlea m. obliqui bulbi superioris Z řečtiny kladka ; šlacha horního šikmého svalu se otáčí kolem této chrupavčité kladky, a tím se mění směr tahu svalu lateralis Zevní přímý sval táhne oční bulvu zevně (abdukce) Boční stěna očnice Zde tvořena lícní kostí N. frontalis Velká větev n. ophthalmicus, dělí se na n. supraorbitalis a n. supratrochlearis Ganglion ciliare Dostává parasympatická vlákna z n. oculomotorius a cestou nervi ciliares es breves zásobuje svaly měnící velikost zornice a tloušťku čočky N. supratrochlearis Běží pod stropem očnice ke vnitřní straně čela N. supraorbitalis Běží pod stropem očnice, projde otvory v čelní kosti a zásobuje kůži čela a horního víčka N. lacrimalis Zásobuje kůži na boční straně víčka a čela Glandula lacrimalis Slzná žláza medialis Vnitřní přímý sval táhne oční bulvu dovnitř (addukce) superior Horní přímý sval vytáčí oční bulvu nahoru, zatímco dolní přímý sval (m. rectus bulbi inferior) ji táhne dolů N. abducens Pro zevní přímý sval (m. rectus bulbi lateralis) N. nasociliaris Část n. ophthalmicus; jeho větve zásobují nosní dutinu, čichové sklípky (celullae ethmoidales) a senzitivně oko Komorová voda Protéká zornicí ze zadní oční komory do přední Vnitřní stěna očnice Zde tvořena čichovou kostí Anulus tendineus communis Vazivový prstenec upnutý kolem optického kanálu a horní štěrbiny očnice, sloužící jako začátek většiny okohybných svalů Fissura orbitalis superior Horní štěrbina očnice, otvor mezi velkými a malými křídly klínové kosti OKOHYBNÉ SVALY POHLED SHORA N. ophthalmicus První větev trojklaného nervu senzitivně zásobuje oko, spojivku a část nosní sliznice, čelo a horní víčko N. opticus Zrakový nerv vede smyslová vlákna ze sítnice N. oculomotorius Zásobuje okohybné svaly kromě horního šikmého a zevního přímého N. trochlearis Zásobuje horní šikmý sval (m. obliquus bulbi superior) NERVY OČNICE POHLED SHORA Čočka Složena z dlouhých průhledných buněk, ve stáří bývá postižena šedým zákalem (katarakta) Závěsný aparát čočky Připojuje čočku k řasnatému tělesu Řasnaté těleso Obsahuje svalová vlákna, jejichž stah mění optickou mohutnost čočky, a dochází tak k zaostření Vnitřní přímý sval PŘÍČNÝ ŘEZ OČNÍ KOULÍ Sítnice Vnitřní, smyslovými buňkami vystlaná vrstva oční koule se vyvíjí jako výchlipka mozku (oční pohárek) Zrakový nerv Vede zrakové informace ze sítnice do mozku Slepá skvrna Místo výstupu zrakového nervu ze sítnice, kde chybí smyslové buňky; náš mozek chybějící informace doplňuje, takže si přítomnost slepé skvrny neuvědomujeme
154 anatomie srdce a cévy hrudníku Arteria carotis communis dextra Arteria carotis communis 155 Arteria subclavia dextra Vena subclavia dextra Vena jugularis interna dextra z aortálního oblouku (srovnej s pravou stranou) Vena jugularis interna Arteria subclavia Vena subclavia Truncus brachiocephalicus Je na pravé straně a dělí se na arteria carotis communis a arteria subclavia Vena brachiocephalica dextra Vena brachiocephalica Oblouk aorty Hlavní tepna těla vystupuje ze srdce a tvoří nad ním oblouk Vena cava superior Arteria pulmonalis Arteria pulmonalis dextra Plicní tepny vedou odkysličenou krev ze srdce do plic Pravé ouško Vzestupná aorta Truncus pulmonalis Pod obloukem aorty se větví na pravou a levou plicní tepnu POHLED ZPŘEDU Pravá předsíň Vpravo tvoří okraj srdce Levé ouško Pravá komora Trachea Oblouk aorty Vena cava inferior Mezižeberní cévy Jedna tepna a žíla běží podél každého žebra; pro přehlednost jsou zde zobrazeny jen v zadní části hrudníku srdce a CÉVY HRUDNÍKU V hrudníku je srdce uloženo centrálně, ale míří a stáčí se šikmo doleva, takže při pohledu zpředu vidíme hlavně pravou komoru, a srdeční hrot dosahuje až k čáře spuštěné dolů středem levé klavikuly. Stěna hrudníku včetně kůže je zásobována mezižeberními tepnami a žilami, které probíhají spolu s nervy v mezižeberních prostorech. Mezižeberní (interkostální) tepny jsou jednak zadní, odstupují vzadu z aorty, a dále přední, které odstupují vpředu ze dvou arteriae thoracicae internae (tyto sestupují podél obou okrajů sterna, za žebry). Mezižeberní žíly se sbírají vpředu do podobných žil podél sterna a vzadu do velké vena azygos, která leží vpravo. Pokud lékař potřebuje odsát tekutinu z pleurální dutiny (štěrbina mezi poplicnicí a pohrudnicí), zavádí jehlu podél horního okraje žebra, aby se vyhnul mezižeberním nervům a cévám, běžícím pod žebrem. Bifurkace trachei Vena azygos Vlévá se do vena cava superior Sestupná aorta Sestupuje hrudníkem dolů do břicha Arteria intercostalis Většina těchto tepen jsou přímé větve z hrudní části sestupné aorty Vena intercostalis Párové žíly se vlévají do vena azygos ZADNÍ STĚNA HRUDNÍ DUTINY (ODSTRANĚNO SRDCE)
262 anatomie 263 KOSTRA BÉRCE A NOHY pohled z boku POHLED ZEZADU Vnitřní kotník tibiofibulare anterius Zevní kotník talofibulare anterius Jeden z vazů tvořících zevní postranní vaz (ligamentum collaterale laterale) jde od zevního kotníku ke krčku talu tibiofibulare posterius talofibulare posterius Část zevního kolaterálního vazu calcaneofibulare Část ligamentum collaterale laterale (zevního postranního vazu) Talus Os naviculare tarsometatarsalia dorsalia metatarsalia dorsalia První metatarz Proximální falanga deltoideum Vnitřní kolaterální vaz se od malleolus medialis rozbíhá k talu, calcaneu a naviculare Zevní kotník calcaneofibulare Pohled shora na kosti nohy Rtg snímek, na kterém jsou vidět kosti pravé nohy při pohledu shora. Dvě malé kůstky u hlavy prvního metatarzu jsou sezamské kosti, lokalizované uvnitř šlach svalů hýbajících palcem. Tendo calcaneus (Achillova šlacha) Tendo calcaneus (Achillova šlacha) plantare longum Jde od kalkaneu k bazím zevních metatarzů, pomáhá udržovat na zevní straně klenbu nožní Krátké plantární ligamentum Rozepjaté mezi kostí patní a krychlovou pomáhá držet klenbu nožní calcaneonaviculare Os cuboideum Šlacha musculus fibularis brevis Končí na bázi pátého metatarzu calcaneocuboideum Střední falanga Distální falanga Hluboká příčná metatarzální ligamenta Tuber calcanei Šlacha musculus tibialis anterior Upíná se na os cuneiforme mediale a bázi prvního metatarzu a podporuje klenbu nohy deltoideum Název má podle trojúhelníkového tvaru, který se podobá řeckému písmenu delta Šlacha musculus tibialis Upíná se na os naviculare a podporuje klenbu nohy tibiofibulare posterius Proximální falanga Talus KOSTRA BÉRCE A NOHY Rtg snímek nohy na špičkách Na rtg snímku je noha v pohybu. Lýtkové svaly táhnou kalkaneus vzhůru, tím dochází k ohnutí v hlezenním kloubu dolů (plantární flexe), zatímco metatarzofalangové klouby jsou v extenzi. Hlezenní kloub ( kotník ) je kloub kladkový. Dolní konce tibie a fibuly jsou navzájem pevně spojeny vazy (vzniká pevná syndesmóza) a tvoří jamku, do které se zespoda vsouvá horní část talu (má tvar kladky). Kloub je na každé straně stabilizován silnými postranními (kolaterálními) vazy. Další synoviální klouby (viz str. 49) jsou mezi talem a kostí patní a mezi talem a os naviculare vpředu. Na stejné úrovni jako kloub mezi talem a naviculare je kloub mezi patní kostí a os cuboideum. Tyto klouby jako celek dovolují ohnutí nohy směrem dovnitř nebo zevně jiným názvem inverze nebo everze nohy. Kostra nohy je pružná struktura, jejíž kosti tvoří klenbu. Klenbu drží pohromadě vazy a podporují ji také šlachy. VNITŘNÍ STRANA Pátý metatarz tarsometatarsalia plantaria calcaneonaviculare plantare Důležitý vaz podpírající hlavu talu a držící klenbu nožní (známý také jako spring ligament ) plantare longum
318 jak tělo pracuje CHUŤ A ČICH Chuť i čich jsou smysly drážděné chemickými látkami, jejich čidla jsou blízko u sebe a pracují podobně. Jejich vysoká citlivost je důležitá pro přežití a jsou neoddělitelně propojeny v okamžicích, když si vychutnáváme jídlo. Přesto z čidel vycházejí do mozku dvě oddělené dráhy. Tvrdá plena (dura mater) Glomerulus Hlenová žlázka Čichový bulbus (bulbus olfactorius) Amygdala Přeposílá varovné signály, pokud jsou pachy nebo vůně spojeny s nebezpečím, např. pach kouře Čichový trakt Vede čichové vjemy z čichového bulbu do čichové kůry Čichový bulbus Čichový epitel, Okrsek nosní sliznice bohatý na čichové smyslové buňky JAK ČICHÁME Čichané látky neboli molekuly pachu jsou zachycovány čichovým epitelem, zabírajícím na stropu obou částí nosní dutiny plochu o velikosti otisku palce. Tato čichová sliznice je složena z několika milionů specializovaných čichových receptorových buněk, jejichž receptory jsou na části buňky obsahující řasinky (cilia), obrácené k povrchu sliznice. Když se určitá vůně rozpustí v hlenu na sliznici a podráždí receptory, vyšle buňka nervové vzruchy. K tomu dochází, pokud se molekula vůně hodí k molekule receptoru jako klíč k zámku. Je tu však i neurčité kódování ( fuzzy coding ), kdy stejná vůně vyvolá u stejné buňky různý druh výbojů nebo ji vůbec nepodráždí. Čichová informace je analyzována čichovou kůrou, bohatě propojenou s limbickými oblastmi vytvářejícími emoční reakce. Proto vůně či pachy mohou snadno vyvolat vzpomínky a výrazné pocity (viz str. 307). JAK VNÍMÁME CHUŤ Chuťový vjem vzniká stejně jako čichový podrážděním chemoreceptorů. Dráždí chemikálie rozpuštěné v tekuté potravě a ve slinách zvlhčujících povrch jazyka a ústní dutiny. Hlavním orgánem chuti je jazyk, pokrytý několika tisíci chuťových pohárků z drobných buněk. Pohárky jsou hlavně na jeho špičce, horním povrchu a na kořeni. Pohárky zachycují různé kombinace pěti hlavních chutí Jazyková mandle (tonsilla lingualis) Hrazená Nitkovitá Listovitá Houbovitá Jazyk Horní plocha jazyka je pokryta výběžky (mi). Většina chuťových pohárků je na nich nebo kolem nich. Hrazené papily (papillae vallatae) vytvářejí písmeno V, oddělující kořen jazyka. Papily pomáhají zachytit a rozmělnit potravu a přemisťovat ji při žvýkání. Hrazená Hlenová žlázka Nervové vlákno Epitelové buňky Trsy řasinek kmitajících na povrchu jednotlivých čichových buněk jsou odděleny podpůrnými buňkami s hladkým povrchem. Čichová kost Nervové vlákno (axon) Bazální buňka Receptorová buňka Řasinky (cilia) Řasinky (cilia) sladké, slané, umami (masité), kyselé a hořké. Většina z nich je vnímána stejně na všech částech jazyka obsahujících chuťové pohárky. Vnímání chuti funguje pravděpodobně na podobném principu zámku a klíče jako vnímání pachu (viz výše). Na každém pohárku jsou štětičkovité výběžky chuťových buněk s receptory pro různé molekuly. Nitkovitá Epitel jazyka Houbovitá Chuťový pohárek Podpůrná buňka Chuťový pór Chuťový mikroklk Papily Rozlišujeme velké a vyklenuté hrazené papily (papillae vallatae), tenké a na konci rozvětvené nitkovité papily (papillae filiformes), listovité papily (papillae foliatae) a houbovité papily (papillae fungiformes). Epitel jazyka Proud Hlen Molekula vůně Čichový epitel Axony čichových buněk vedou vzruchy otvory v čichové kosti (os ethmoidale) do čichového bulbu. Tento výběžek mozku zpracovává čichové signály v klubkovitých shlucích nervových zakončení (glomerulech) a vysílá je do čichového traktu (tractus olfactorius). Až tři čtvrtiny toho, co vnímáme jako chuť, je dáno vzájemnou kombinací chuti a vůně přicházejících současně; při ucpaném nosu je jídlo chuťově nevýrazné. Podpůrná buňka Nervové vlákno Chuťová smyslová buňka Chuťové pohárky Každý pohárek se skládá z 20 30 smyslových buněk s mikroklky otočenými k prohlubince na povrchu, k chuťovému póru. Ortonazální čichání Při tomto čichání přichází vzduch do nosní dutiny přímo zvenčí nosními dírkami. Při aktivním čichání se nasaje více molekul a vzduch se dostane blíž k čichovému epitelu. Rychlý vdech nosem je automatickou neboli reflexní reakcí na vůni či zápach, které upoutaly naši pozornost, a umožní nám získat více pachových molekul. Vdechovaný vzduch Molekuly vstupují nosními dírkami Molekuly vůně ve Retronazální čichání Vzduch se dostává do nosní dutiny při výdechu z plic. Protože plyne kolem ústní dutiny, dostávají se do něj molekuly uvolněné ze žvýkané potravy. Čichový smyslový vjem se potom v mozku skládá s chuťovým vjemem a vytváří celou škálu čichově chuťových vjemů. PROČ CÍTÍME? ODPOR Nosní dutina Vůně vydechovaného Čidla chuti i čichu jsou umístěna při vstupu do trávicího ústrojí a kontrolují potravu během žvýkání a tekutiny před polknutím. Varovné pachy a chutě, např. pach rozkladu, možné příměsi výkalů nebo intenzivní hořkost, nás varují před zkaženou, infikovanou nebo nepoživatelnou potravou. Vyvolávají grimasy, nakrčení nozder a zvracení, a tím je pro nás velmi obtížné takovou potravu sníst. Lícní nerv Vede chuťové informace z předních dvou třetin jazyka Jazykohltanový nerv Vede chuťové informace ze zadní třetiny jazyka Vydechovaný vzduch Vůně vydechovaného vnímaná v zadní části nosní dutiny Vůně potravy