Mediace. jako alternativní způsob řešení sporů. Mediation. as an alternative dispute resolution

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Mediace jako alternativní způsob řešení sporů Mediation as an alternative dispute resolution Rigorózní práce Mgr. Veronika Targa Vedoucí rigorózní práce: doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D. Katedra: občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): prosinec, 2013

Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Ostravě dne..

Ráda bych na tomto místě poděkovala paní doc. JUDr. Aleně Mackové, Ph.D. za odborné vedení při zpracování této práce a dále též panu Ing. Janu Targovi za účinnou pomoc.

OBSAH ÚVOD... 1 1. HISTORICKÝ EXKURZ... 4 2. ALTERNATIVNÍ ZPŮSOBY ŘEŠENÍ SPORŮ OBECNÉ VÝKLADY... 9 2.1 Základní charakteristika... 9 2.2 Jednotlivé alternativní metody řešení sporů... 14 2.2.1 Negociace (Wise Man; renegociace)... 14 2.2.2 Facilitace a konciliace... 15 2.2.3 Minitribunál (mini - trial) a expertiza... 16 2.2.4 Rozhodčí řízení (arbitráž)... 17 3. TEORETICKÁ VÝCHODISKA MEDIACE... 22 3.1 Obecné vymezení mediace... 22 3.2 Průběh mediace a její fáze... 28 3.2.1 Příprava mediace... 30 3.2.2 Zahájení mediace... 30 3.2.3 Získávání informací... 31 3.2.4 Porozumění zájmům... 33 3.2.5 Hledání řešení... 34 3.2.6 Vytváření a sepsání dohody... 35 3.2.7 Závěrečné slovo... 37 3.2.8 Příklad z praxe... 38 3.3 Osoba mediátora... 40 3.4 Prostředky a techniky mediace... 46 3.5 Oblasti využití mediace... 52 3.6 Výhody (nevýhody) mediace ve srovnání se soudním řízením... 55 4. MEDIACE V ČESKÉ REPUBLICE... 61 4.1 Platná právní úprava mediace v České republice... 65 4.1.1 Mediátor a jeho postavení při mediaci... 67 4.1.2 Proces mediace a jeho účinky... 73 4.1.3 Mediační dohoda a ukončení mediace... 77 4.1.4 Odměna mediátora... 79 4.1.5 Správní delikty v mediaci... 81 5. MEDIACE V ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ... 83 5.1 Mediace na území Evropské unie... 84 5.2 Mediace na Slovensku... 89 5.3 Mediace v Rakousku... 92 5.4 Mediace v Belgii... 95 5.5 Mediace na americkém kontinentě... 98 6. ÚVAHY NAD MEDIACÍ DE LEGE FERENDA... 102

ZÁVĚR... 108 RESUMÉ... 112 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 114 SEZNAM TABULEK... 121 ABSTRAKT... 122 ABSTRACT... 122 KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS..123

ÚVOD Ten, kdo ví, kdy může bojovat a kdy nikoliv, zvítězí. Sun Tzu Vztahy mezi lidmi ve společnosti jsou založeny na vzájemné komunikaci. Jak ovšem víme, lidská komunikace není vždy bezproblémová. Lidé jsou různí, taktéž jejich představy, názory a postoje. Proto mezi lidmi dochází ke konfliktům. Nezřídka vzniklé konflikty končí až před soudem, na nějž se lidé obrací s vizí své pravdy a vítězství. Otázkou však je, zda řešení sporu prostřednictvím soudu může skutečně napravit narušený vztah mezi dotčenými lidmi. Výsledek soudního řízení je založen na principu vítěz a poražený. Jen stěží si lze proto z této pozice představit, že mezi znesvářenými stranami dojde v jeho důsledku k obnovení vztahu a pokračování ve vzájemné spolupráci. A právě za účelem nalezení jiného výsledku sporu je využívána mediace, jakožto určitá alternativa k řízení soudnímu. Mediace poskytuje stranám širší pohled na vzniklý konflikt, kdy tento nemusí nutně přinést stranám pouze stres a destrukci vztahu, ale též žádoucí změnu, vyjasnění problémů či uklidnění atmosféry mezi nimi. Mediace představuje formu otevřeného dialogu, při němž třetí nestranná osoba napomáhá dotčeným stranám nalézt vhodné řešení jejich sporné otázky. Jejím cílem je spokojenost s výsledkem pro všechny zúčastněné strany, tak aby vítězi byli všichni. V České republice není prozatím mediace příliš rozšířeným způsobem urovnávání sporů v netrestní oblasti 1. V návaznosti na nově přijatou právní úpravu, a to zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů, lze však předpokládat, že se bude mediace v praxi stále častěji uplatňovat. Již nyní došlo k výraznému vzrůstu zájmu o mediaci mezi odborníky, zejména advokáty, a možnosti jejího praktického provádění, čemuž odpovídá množství pořádaných školení na téma mediace a podmínek složení odborné zkoušky z mediace. 1 Z výzkumů uskutečněných na našem území týkajících se oblasti využívání mimosoudních způsobů řešení sporů vyplývá, že mediace je v České republice využívána přibližně jen v 11 % sporných případů. Dle názorů odborníků zabývajících se problematikou mediace je však uváděný výsledek značně nadnesen. 1

V této práci se proto zaměřuji na výklad základních vztahů a procesů uplatňujících se při řešení sporů prostřednictvím alternativních metod řešení sporů, konkrétně za použití mediace. Jsem si vědoma, že mediace je do značné míry ovlivněna řadou psychologických a sociologických aspektů, čemuž odpovídá i struktura této práce. Tato skutečnost je dána tím, že mediační proces představuje spíše mimoprávní mechanismus řešení sporů, a není tudíž ovládán rigidní právní úpravou. Naopak právní úprava týkající se mediace se snaží o zachování co největšího prostoru stranám. Objasnění teoretických východisek mediace nám však poskytuje lepší náhled na celou problematiku mediačního řízení. Po úvodním historickém exkurzu v oblasti mimosoudního řešení sporů, který umožňuje získat základní představu o časovém vývoji nejen mediace, ale též dalších alternativních metod řešení sporů, se ve druhé kapitole práce věnuji obecnému výkladu alternativních způsobů řešení sporů. Vysvětluji, co znamená pojem alternativní způsoby řešení sporů, objasňuji teoretické zdroje těchto způsobů, základní principy a charakteristiky vybraných alternativních metod řešení sporů. Třetí kapitola práce je věnována samotné metodě mediace, jejím teoretickým východiskům, přičemž pro lepší přehlednost je tato kapitola členěna do dílčích podkapitol. V první podkapitole objasňuji základní znaky mediace, jako mimosoudního procesu, dále se zabývám možnými formami mediace, zaměřuji se rovněž na její výhody a nevýhody přinášející stranám. Ve druhé podkapitole popisuji, jak probíhá proces mediace, resp. na jaké fáze lze proces mediace členit, přičemž tento ilustruji na vybraném případu z praxe. Další podkapitola je věnována osobě mediátora, zejména co tvoří náplň profese mediátora, předpokladům, které jsou kladeny na výkon činnosti mediátora, jeho postavení v rámci mediace a povinnostem, jež musí dodržovat při mediování. Čtvrtá podkapitola se zaměřuje na prostředky a techniky, které se v rámci procesu mediace uplatňují. Předposlední podkapitola se zabývá praktickým využitím mediace ve společnosti, tj. oblastmi, v nichž se mediace může při řešení vzniklých sporů uplatnit. V poslední podkapitole poté provádím stručné srovnání mediace a soudního řízení z hlediska její možné pomoci přetíženému, zejména civilnímu, soudnictví. Čtvrtá kapitola je zaměřena na výklad právní úpravy mediace na území České republiky. Zabývá se využitím procesu mediace v občanském soudním řízení, 2

samostatná podkapitola poté tvoří seznámení s obsahem právní úpravy zákona o mediaci, kdy je tento představen v dílčích podbodech. Pátá kapitola přináší náhled na právní úpravu mediace ve vybraných zahraničních státech, konkrétně na území Evropské unie - na Slovensku, v Rakousku a v Belgii. Dále popisu mediace na území Spojených států amerických, jež jsou považovány za kolébku moderní mediace. Před závěrečným shrnutím se zamýšlím nad otázkami týkajícími se možných aplikačních problémů spjatých s nově přijatým zákonem o mediaci. Zejména se jedná o otázky, které se vztahují k osobě mediátora, jeho vzdělání a odpovědnosti za platnost mediační dohody, dále otázky ohledně vynutitelnosti mediačních doložek a vykonatelnosti dohod přijatých v rámci mediace. Při psaní této rigorózní práce čerpám z poznatků obsažených v naší i zahraniční literatuře, dále z odborných článků a praktických zkušeností osob věnujících se problematice mediace a rovněž z příslušné právní úpravy, přičemž všechny zdroje uvádím v připojeném seznamu použité literatury. Text rigorózní práce vychází ze stavu právní úpravy účinné do 31.12.2013, kdy byla práce dokončena. 3

1. HISTORICKÝ EXKURZ V lidské společnosti docházelo vždy ke sporům, proto bylo potřeba nalézt způsoby vedoucí k jejich urovnání. Způsoby řešení vzniklých sporů se postupem času vyvíjely a měnily tak, jako se vyvíjela a měnila samotná společnost. Na základě nejnovějších výzkumů prováděných u primátů (opic) lze konstatovat, že řešení sporů za účasti třetího jedince používali k dorozumění už naši vývojoví předci, neboť toto jednání v jednoduché podobě můžeme dodnes pozorovat i u opic. 2 V období tzv. rodové společnosti převládalo přesvědčení o ovládání světa nadpřirozenou mocí. V této společnosti byl proto prvním vyšetřovatelem a zároveň i soudcem duchovní. Duchovní měl za svůj hlavní úkol zajistit kontakt mezi světem lidí a nadpřirozenou mocí. Rozhodnutí duchovního v případě řešení sporu bylo neodvolatelné a bylo zpravidla vykonáváno celým kmenem či rodem. Výkon uloženého trestu byl nezřídka zároveň náboženským obřadem. 3 V další vývojové etapě společnosti byl duchovní nahrazen soudcem. Počátky klasického soudnictví však nejsou příliš jasné. Primárně bylo společností uznáváno právo na svépomoc, jež bylo nahrazeno povinností jedince podrobit se při řešení sporu soudu. S rozvojem soudnictví pak souvisí snaha o nalezení dalších způsobů, jimiž lze řešit spory jinak než prostřednictvím soudu. O tradičních metodách mimosoudního řešení sporů, mezi něž řadíme zejména rozhodčí řízení a mediaci, nacházíme první záznamy již v období starověku, a to na území Fénické a Babylonské říše. V antickém Řecku se pak občané zpravidla obraceli v občanských sporech nejdříve na rozhodce a teprve až následně na soud. Na přelomu 5. a 4. století př. n. l. bylo Řeky dokonce zavedeno povinné rozhodčí řízení, a to za podmínek kdy: každý občan starší 60 - ti let byl pod ztrátou cti povinen přijmout 2 KOLÁŘOVÁ, D. Mediace. Projekt CZ0056: Text pro elektronické vzdělávání Justiční akademie. (Elearning Education for Judiciary - Norský finanční mechanismus). [online]. prosinec 2010 - únor 2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupný z elearningového portálu Justiční akademie UNIFOR: <http://unifor.jacz.cz/index.php?pageid=5200&chapter=1570&id_dbound=283>. 3 SCHELLE, K.; SCHELLEOVÁ, I. Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. 2. vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2007, s. 9. 4

funkci státem autorizovaného rozhodce. Jeho rozhodnutí musely strany vyčkat. Z jeho výroku bylo možné odvolání k héliaie (lidovému soudu), která se civilními věcmi zabývala pouze v odvolací instanci. 4 Mimosoudní řešení sporů bylo používáno též při řešení konfliktů mezi církevními komunitami, především mezi křesťany na evropském kontinentu a náboženskými skupinami v Asii. V období raného křesťanství bylo k řešení těchto konfliktů využíváno institutu tzv. usmiřování znesvářených stran za přítomnosti třetí nestranné osoby. S rozvojem mořeplavby a mezinárodního obchodu začalo být mimosoudní řešení sporů stále častěji využíváno při řešení sporů mezi členy různých obchodních společností. K řešení předmětného sporu byli stranami povoláváni vybraní obchodníci jakožto třetí nestranní. Ve století 18. n. l. poté došlo k významné institucionalizaci obchodní a námořní arbitráže pod dohledem jednotlivých obchodních spolků, lodních a burzovních institucí, obchodních komor. 5 Mimosoudní řešení sporů má dlouholetou tradici rovněž v oblasti trestního práva. Bylo ho používáno při narovnávání konfliktu mezi poškozeným a pachatelem trestného činu a je spojené mimo jiné i s fenoménem smírčích křížů. Od roku 1300 n. l. jsou dohody o vině a trestu postupně začleňovány do tehdejšího trestního práva. Toto nové právo, na rozdíl od původního, které za smrt oběti vyžadovalo smrt pachatele, se zabývalo i aspekty vycházejícími z lidské psychiky. Byl tedy kladen důraz na zjištění samotných příčin, jež vedly pachatele ke spáchání trestného činu. Tato zjištění následně napomáhala k řešení konfliktu jiným způsobem než jen smrtí pachatele. Výsledkem tak mohl být kupříkladu trest spočívající v úhradě nákladů pohřbu oběti či náhrady soudních výloh pachatelem apod. Šlo tedy o jakousi smírčí dohodu uzavíranou mezi zúčastněnými stranami konfliktu za přítomnosti třetí osoby, jíž byl představitel obce či obecní starší. Tento způsob řešení trestných činů však nebyl ve středověku způsobem 4 HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 13-14. 5 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 665-666. 5

výlučným, jelikož v zásadě platilo, že majetný občan se mohl vyplatit z každého spáchaného zločinu. 6 Podíváme - li se blíže na vývoj mimosoudního řešení sporů na našem území, zjišťujeme, že od 13. století n. l. se mohou strany podrobit rozhodčímu řízení zásadně v každém sporu a v každém stádiu soudního řízení. V českých zemích byla uplatňována především římsko - kanonická forma rozhodčího řízení, která byla modifikována praxí šířenou italskými soudy a teoretickou praxí procesualistů. 7 Stanovit přesný časový úsek, od kdy hovoříme o mediaci, jakožto specifickém způsobu řešení sporů, je velmi složité, jelikož mediace se v rámci různých společenství vyvíjela odlišně. Původně se jednalo o neformální jednání mezi jedinci za účasti třetí osoby, v rámci něhož se využívaly určité mediační techniky. Později došlo k institucionalizování mediace a její profesionalizaci. Obecně lze však říci, že se mediace vyvinula z rozhodčího řízení, jež je pojímáno jako její předstupeň. Metody řešení sporů připomínající mediaci využívala řada kultur, např. Židé, křesťané, hinduisté, buddhisté aj. Kupříkladu v židovské komunitě byla mediace využívána při řešení sporů jak náboženskými, tak politickými představiteli již v biblických časech. Později zaujímali při mediování klíčovou úlohu rabíni a rabínské soudy, jež řešili spory mezi obyvateli židovské obce. 8 S mediací se setkáváme rovněž v antickém Řecku pod názvem proxenetas. 9 V novodobých dějinách začala být mediace v praxi výrazněji uplatňována přibližně před padesáti lety. Je uváděno, že do Spojených států amerických (USA) a Kanady, jež jsou považovány za kolébky mediace v severozápadní civilizaci, mediace dorazila přibližně ve druhé polovině 20. století díky migraci. Existují však též názory, 6 JIHOČESKÁ UNIVERZITA, TEOLOGICKÁ FAKULTA. Mediace jako přístup, idea řešení konfliktů za pomoci třetí nezávislé strany [online]. 2004 [cit. 2012-01-29]. Dostupné ve formátu DOC z WWW: <http:// www.tf.jcu.cz/getfile/50d08cf2592d8c02 >. 7 SCHELLE, K.; SCHELLEOVÁ, I. Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. 2. vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2007, s. 10. 8 CHOLENSKÝ, R. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. 1. vydání. Praha: Linde, 2013, s. 73. 9 HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 13. 6

že mediační postupy byly používány již indiánskými kmeny předkolumbovské Ameriky. První institucionalizovanou podobu dostává mediace na počátku 20. století, konkrétně v roce 1913, kdy byl při Ministerstvu práce USA zřízen institut Smírčí služby, jenž byl později přejmenován na Federální mediační a smírčí službu. Institut vznikl v souvislosti s dělnickými nepokoji a jeho hlavním účelem bylo zprostředkování dohody mezi nespokojenými dělníky a zaměstnavatelem. 10 K výraznému rozvoji mediace dochází počátkem let šedesátých, kdy byla zakládána hnutí za občanská a lidská práva a došlo k přijetí tzv. antidiskriminačních zákonů. V návaznosti na nově přijaté zákony dochází k nárůstu počtu podaných žalob u amerických soudů, které tento nápor nebyly schopny zvládat. Mediace, jakožto metoda řešení sporů, tak představovala účinnou alternativu k pomalé justici, jež byla svázána přílišným formalismem. 11 Mediace se v USA formovala ve dvou odlišných směrech. První směr byl zastoupen společenskými organizacemi v čele s představiteli justice a právními reformátory. Tito prosazovali používání mediace za účelem rozvoje společenství a hlavně jako alternativu k příliš formálnímu soudnímu systému. Na druhé straně poté stáli především političtí vůdci a lídři občanských sdružení, jež prosazovali užívání mediace při řešení všech společenských konfliktů. V roce 1976 byla bývalým předsedou Nejvyššího soudu USA Warrenem Burgerem svolána tzv. Roscoe Poundova konference za účelem hledání příčin veřejné nespokojenosti s výkonem spravedlnosti. Právě touto konferencí započala moderní historie řešení sporů v USA. Jejím výsledkem bylo zřízení tří experimentálních soudů, kdy v rámci těchto byly k vybraným sporům přiřazovány jednotlivé formy alternativních způsobů řešení sporů, jako např. mediace, rozhodčí řízení apod. Ač byly motivy a cíle jednotlivých skupin v řadě bodů rozličné, jejich společným cílem bylo rozšířit myšlenky mediace do praktické oblasti. Důsledkem bylo přijetí mediace jak v odborných, tak i laických kruzích a její aplikace na široké 10 POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 18. 11 PAVLOVOVÁ, L.; VETEŠKA, J. a kol. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2010, s. 22-23. 7

spektrum společenských konfliktů. Mediace tak začala být uplatňována při řešení sporů v oblasti práva rodinného, ochrany osobnosti, ekologie, či v konfliktech vznikající na mezinárodní úrovni. 12 Na území České republiky byla mediace rozšířena až na počátku devadesátých let minulého století, a to na základě společenských změn, jež se udály v roce 1989. Díky vlivu západních demokracií a různých skupin odborníků, kteří s metodou mediace měli již třicetileté zkušenosti, se tak zásady mediace začaly pozvolna uplatňovat i u nás. Know - how této techniky řešení sporů v netrestní oblasti přivezli mediátoři z USA působící v nadaci Partners for Democratic Change. S pomocí těchto mediátorů byli na našem území vzděláváni v oblasti mediace první čeští mediátoři a následně bylo založeno rovněž první české sdružení mediátorů nazvané Centrum pro vyjednávání a řešení konfliktů. 13 V průběhu dalších let zájem o mediaci narůstal a byly zakládány další organizace nabízející mediační služby, kdy mezi nejznámější řadíme Asociaci mediátorů České republiky, Sekci ADR při České advokátní komoře nebo Conflict Management International atd. V dnešní době představuje mediace celosvětově uznávaný a stále se rozvíjející nástroj sloužící k urovnávání sporů. Počet osob, které mediaci realizují, se stále rozšiřuje. Vznikají nové asociace a profesní sdružení odborníků provozujících mediaci, mediace se studuje rovněž na školách. Dle zahraničních průzkumů je mediace úspěšná v 60 až 70 % případů. S ohledem na tento závěr je dnes proto považována za nejhospodárnější způsob řešení konfliktů a svůj význam má rovněž při předcházení soudních sporů. 14 12 HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 17-18. 13 ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Co je to mediace. [online]. 2012 [cit. 2012-01-29]. Dostupné z WWW: <http:// www.amcr.cz/co-je-to-mediace/>. 14 KOLÁŘOVÁ, D. Mediace. Projekt CZ0056: Text pro elektronické vzdělávání Justiční akademie. (Elearning Education for Judiciary - Norský finanční mechanismus). [online]. prosinec 2010 - únor 2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupný z elearningového portálu Justiční akademie UNIFOR: <http://unifor.jacz.cz/index.php?pageid=5200&chapter=1570&id_dbound=283>. 8

2. ALTERNATIVNÍ ZPŮSOBY ŘEŠENÍ SPORŮ OBECNÉ VÝKLADY 2.1 Základní charakteristika K urovnání sporu mezi jedinci ve společnosti může dojít v zásadě dvojím způsobem. Jednak může být spor vyřešen samotnými spornými stranami na základě jejich vzájemného jednání, nebo za účasti třetí, od stran odlišné, osoby. Řešení konfliktu samotnými spornými stranami v praxi obvykle selhává. Strany totiž často nevědí, jak svůj problém řešit, anebo vědí, jak jej řešit, ale nedovedou tak postupovat. Proto se obrací s žádostí o pomoc na třetí osobu. Třetí osoba poté může do sporu zasahovat buď tak, že stranám radí a napomáhá jim urovnat vzniklý rozpor, nebo přímo spor mezi stranami projedná a následně vydá závazné rozhodnutí. Právě prvý z uvedených způsobů obecně nazýváme jako alternativní způsob řešení sporů. 15 Pojem alternativní způsoby řešení sporů (dále též označován jako ADR ) je pojmem poměrně širokým a novodobým. Tento pojem se objevil v souvislosti s hledáním alternativ k řešení sporů prostřednictvím soudu, neboť soudní řízení se začalo jevit jako proces nákladný, zdlouhavý a bez výrazné efektivity. 16 Termín ADR pochází z anglického pojmosloví Alternative Dispute Resolution a podle Blackova právnického slovníku se tento pojem vztahuje na: procesy řešení sporů na základě jiných prostředků, než je řízení před soudem; např. arbitráží (rozhodčím řízením), zprostředkováním, zjednodušeným řízením (mini - trials) 17. Alternativní způsoby (metody) řešení sporů lze pojímat jako alternativy k formám řešení sporů, jimž stát poskytuje své garance mocí veřejnou, tj. alternativu 15 RŮŽIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s. 13-14. 16 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 5. 17 BLACK, H. C.; NOLAN, J. R.; NOLAN-HALEY, J. M. Blackův právnický slovník: A - I, Volume 1. 6. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1993, s. 81. 9

zejména vůči řízení soudnímu. Jde o metody, které v žádném ze svých prvků či fázi nevyužívají moci veřejné k zajištění pomocných nebo kontrolních funkcí a které mají za svůj cíl především vytvořit co největší rovnováhu mezi účastníky při řešení předmětného sporu. 18 V souvislosti se shora uvedeným je však potřeba podotknout, že alternativní metody řešení sporů soudní proces nenahrazují. Nepředstavují omezení soudní pravomoci, jelikož strany sporu se alternativním způsobům podrobují v zásadě dobrovolně a na základě vlastního uvážení. V případě nespokojenosti stran s průběhem či výsledkem ADR pak zůstává sporným stranám zaručeno právo obrátit se na soud a toto právo jimi není ani nikterak dotčeno. 19 Základ ADR představuje dohoda. Jedná se o dohodu, na základě níž se sporné strany dohodnou, že se dobrovolně zúčastní jednání, v rámci něhož se pokusí vyřešit předmětný spor. Cílem jednání je pak opět dohoda, jíž bude předmětný spor vyřešen. Za charakteristické rysy alternativních metod řešení sporů lze označit zejména následující: 1) Dobrovolnost - strany sporu si na základě vlastního uvážení zvolí určitou alternativní metodu řízení pro řešení svého sporu, dobrovolně se této podřizují a jednají v rámci ní. Samotná dohoda o řešení sporu alternativním způsobem přivádí strany ke vzájemné komunikaci a umožňuje navodit prostředí spolupráce. 2) Nezávaznost - pohyb daného řízení jakož i jeho účinky nejsou pod přímou regulací ze strany státu. Strany se svobodně zamýšlejí nad navrženými řešeními sporu a následně se pro určité rozhodnou. 3) Kompromis - strany hledají shodu ohledně sporného předmětu řízení, která by odpovídala zájmům všech zúčastněných stran, jsou samy zodpovědné za věcnou stránku způsobu řešení daného sporu. 18 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 13. 19 ZOULÍK, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 28. 10

4) Dohoda - úspěšným výsledkem řízení není exekuční titul, nýbrž dohoda či smlouva řešící spornou otázku mezi stranami. 20 V návaznosti na shora označené charakteristické rysy ADR lze říci, že alternativní metody řešení sporů přináší stranám řadu výhod. V prvé řadě se jedná o skutečnost, že ADR nabízí stranám další možnosti, jež jsou soudu neznámé či nedostupné. Za základní přínosy ADR pak můžeme příkladmo zařadit: nižší náklady spojené s řízením, neboť strany mohou svým chováním tyto do značné míry ovlivnit, menší časová náročnost sporu, větší kooperace zúčastněných stran, kdy si tyto vybírají, kdo a kde bude spor rozhodovat, za jakých podmínek atd., neveřejnost jednání, větší šance na zachování zájmů stran a vzájemné důvěry apod. Na druhou stranu je nutno konstatovat, že ADR přináší stranám taktéž i určitá rizika. Takovéto riziko představuje zejména fakt, že po celou dobu alternativního jednání běží lhůty důležité z hlediska uplatnění práva, tj. lhůta promlčecí, prekluzivní. Pokud by strana byla neznalá, anebo druhá strana by využívala této formy řešení sporů jen pro oddálení konečného řešení, mohlo by se stát jednání v rámci některé z alternativních forem jednáním velmi nebezpečným pro možný budoucí průběh sporu před orgánem rozhodčím či soudním. 21 Je tedy potřeba, aby strany vždy pečlivě uvážily veškeré skutečnosti ovlivňující daný spor. V praxi se uplatňuje celá řada možných alternativních metod řešení sporů. O tomto svědčí jejich široká nabídka zejména v zahraniční obchodní praxi a na mezinárodní úrovni. Platformou pro poskytování těchto metod jsou státní orgány, nevládní instituce a mezinárodní organizace, např. Světová organizace duševního 20 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum, 2008, č. 4, s. 121 a násl. 21 ROZEHNALOVÁ, N. Alternativní způsoby řešení sporů. Obecně. Původní nebo upravené texty pro ASPI, 2002, č. 5. 11

vlastnictví (WIPO), Mezinárodní obchodní komora (ICC), Americká arbitrážní asociace (AAA) atd. 22 Mezi nejznámější a nejčastěji využívané ADR lze tak zařadit zejména následující: negociace (renegociace), facilitace, konciliace, mediace, expertiza (nezávislý posudek), minitribunál (mini - trial), rozhodčí řízení (arbitráž) apod. Shora uvedené metody se odlišují nejen od řízení soudního, ale i navzájem mezi sebou, a to v různých aspektech. Dané alternativní metody řešení sporů se pohybují od neformálních a flexibilních způsobů vedení procesu k přísně formálnímu, od možnosti stran ovlivňovat výsledek sporu po ztrátu tohoto vlivu, od soukromého jednání po veřejné jednání, odlišují se pravomocemi svěřenými třetí osobě, povahou sporu mezi stranami, stádiem samotného sporu, délkou trvání řízení atd. Všechny výše uvedené způsoby alternativních metod řešení sporů však mají společný prvek v podobě snahy upřednostňovat vzájemné jednání stran před jejich rozsuzováním. V praxi též dochází k prolínání jednotlivých metod navzájem a ke vzniku smíšených metod. Takovými metodami jsou např. med/arb či arb/med představující kombinaci řízení mediačního a rozhodčího. Současná společnost je značně globalizovaná. Společný kyberprostor umožňuje masivní rozvoj informačních a komunikačních technologií, což dodává alternativním metodám řešení sporů zcela nový rozměr. Moderní technologie komunikace, mezi něž řadíme např. emaily, videokomunikace, internetové sociální sítě apod., tak výrazně přispívají k rozšíření použitelnosti ADR a k vývoji dalších alternativ. Jednu z těchto nových alternativ představuje tzv. online alternativní řešení sporů (Online Dispute Resolution). Na jedné straně totiž moderní technologie umožňují snadnou výměnu dat bez jakýchkoli zeměpisných a vzdálenostních bariér, na druhou stranu však otevírají 22 BĚHOUNEK, T. Mediace v civilním řízení. Právní rozhledy, 2004, č. 19, s. 713. 12

poměrně široký prostor pro vznik sporů, a to především v oblasti elektronického obchodování. Online alternativní řešení sporů vede strany k řešení konfliktu pomocí online komunikačních prostředků nebo využitím online prostoru. 23 Faktorů ovlivňujících zúčastněné strany pro výběr té které alternativní metody k urovnání jejich konfliktu je povícero. Předně jde o posouzení toho, co je pro strany v předmětném sporu důležité, zda obnova narušeného vztahu a možnost další spolupráce, či toliko rychlé vyřešení sporu. Důležitou je dále představa stran o spravedlivém řešení jejich rozporu a skutečnost, že nesoudní varianty obvykle ponechávají zúčastěným stranám poměrně široký prostor pro kontrolu nad hledaným řešením. Při výběru vhodné metody je proto potřeba se zaměřit zejména na: povahu sporu, důvody jeho vzniku, vývoj a dynamiku, vztahy mezi stranami konfliktu, a to s ohledem na jejich společnou minulost, tak i budoucnost, očekávané náklady spojené s vybraným řízením, limitace stran z hlediska času a peněz, soukromí řízení, zda je pro strany důležité spor projednávat neveřejně, či nikoliv, podobu výsledku, tj. jakou formu může mít a do jaké míry může být pro strany závazný. 24 Úspěšnost alternativního jednání pak do značné míry záleží na osobě mediátora, konciliátora, rozhodce, tedy osobě, jež zásadním způsobem řídí celý průběh předmětného sporu mezi stranami a jejíž dovednosti dokážou výrazně ovlivnit názory zúčastněných stran. 23 LOUTOCKÝ, P. Slabiny a silné stránky on-line rozhodčího řízení se zaměřením na B2B transakce. Revue pro právo a technologie, 2012, č. 6, s. 76. 24 POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 49-50. 13

2.2 Jednotlivé alternativní metody řešení sporů V návaznosti na shora vyjmenované metody alternativních způsobů řešení sporů v následujícím podbodu práce tyto stručně vymezím a uvedu jejich základní charakteristiku. Obecně lze říci, že společným a charakteristickým znakem pro níže uvedené alternativní způsoby řešení sporů je jejich dobrovolnost. Dobrovolnost spočívá jednak v tom, že se daným řízením zúčastněné strany podřizují na základě vlastního rozhodnutí, tedy zcela dobrovolně, a dále pokud v jejich průběhu strany dospějí k vzájemné dohodě o předmětném sporu, je tato dohoda následně jimi plněna taktéž dobrovolně. 2.2.1 Negociace (Wise Man; renegociace) Negociace neboli vyjednávání je nejstarší a zároveň základní způsob řešení sporu mezi stranami, který nahrazuje řešení sporu za účasti orgánu moci veřejné. Negociace je ve své podstatě formalizovaným způsobem jednání mezi stranami a představuje určitý pokus stran o vyřešení konfliktu dohodou. Na základě uskutečněného jednání mezi stranami tak může dojít k vyjasnění rozdílných stanovisek stran nebo dokonce k samotnému vyřešení sporu. Negociace bývá rovněž považována za určitý prevenční prostředek při řešené sporů. 25 Dle D. Potočkové: vyjednávání je komunikační proces, pomocí kterého se strany s odlišnými představami, potřebami nebo zájmy pokouší nalézt dohodu.... 26 Vyjednávání je zásadně dobrovolné a nezávazné. Strany konfliktu při něm kontrolují nejen průběh jednání, ale i jeho výsledek. Vesměs probíhá v soukromém prostředí, což umožňuje stranám mezi sebou otevřeně komunikovat. Nespornou výhodou je oproti jiným alternativním způsobům řešení sporů jeho finanční nenáročnost. 25 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 3. 26 POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 41. 14

Vyšším stupněm negociace je tzv. povinné jednání mezi stranami. Představuje situaci, kdy před samotným soudním jednáním jsou strany povinny jednat o smírném urovnání jejich sporu. Takové ujednání bývá obvykle součástí uzavřené smlouvy mezi stranami. Jeho obsahem je závazek smluvních stran pokusit se vzniklé spory řešit přednostně smírnou cestou formou dohody a teprve v případě, že k takové dohodě ve stanovené lhůtě nedojde, obrátit se na soud či rozhodce. Součástí daného ujednání často bývají i určité další formální náležitosti a předpoklady, jako např. schůzka statutárních orgánů sporných stran, zaslání písemného návrhu na smírné řešení apod. Postup nazývaný Wise Man spočívá ve vyjednávání na různých stupních řízení. Nejdříve probíhá vyjednávání mezi neprávními zástupci nižšího managementu, a pokud toto nevede ke zdárnému výsledku, pokračuje se zástupci na vyšším stupni, kteří nejsou přímo zapojeni do sporu. Tyto osoby jsou poté nazývány pojmem Wise Man, protože mají větší nadhled, jenž jim umožňuje najít snáze smírné řešení. 27 Renegociace pak představuje opětovné (opakované) jednání, jehož účelem je dosáhnout za předem stanovených podmínek určité změny dohody či smlouvy uzavřené stranami. Proces opětovného jednání obvykle nebývá závazný a jedinou povinností stran je v daném případě přistupovat k němu v dobré víře. 28 2.2.2 Facilitace a konciliace Facilitace, jakožto další forma alternativního způsobu řešení sporů, je založena na vyjednávání mezi dotčenými účastníky sporu, přičemž toto vyjednávání je prováděno za účasti facilitátora jako tzv. třetí nezávislé osoby. Úkolem facilitátora je především uplatnit v předmětném vyjednávání veškerá pravidla, na nichž se sporné strany předem domluvily, čímž se zjednodušuje průběh samotného vyjednávání a komunikace mezi zúčastněnými stranami. Konciliace má původ v latinském slově conciliare a v překladu znamená dát dohromady. Jde tedy rovněž o způsob řešení sporu za účasti třetí nestranné osoby, 27 PAVLOVÁ, L.; VETEŠKA, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2010, s. 46. 28 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 711. 15

v daném případě nazývané konciliátor. Úlohou konciliátora je zejména zprostředkovat komunikaci mezi oběma stranami sporu a sjednání dohody mezi nimi. Charakteristickým rysem konciliace je pak skutečnost, že konciliátor současně jedná s oběma stranami sporu. Konciliace bývá nezřídka zaměňována s mediací, avšak zatímco v rámci mediace se mediátor snaží uspořádat předmětný spor na základě vzájemného kompromisu a porozumění rozdílných stanovisek stran, při konciliaci konciliátor po vyslechnutí stanovisek dotčených stran navrhne smírné řešení sporu na základě svého názoru na spravedlivé řešení předmětného sporu, včetně navržení konkrétní podoby smíru. Tento smír následně konciliátor předloží stranám k posouzení. 29 2.2.3 Minitribunál (mini - trial) a expertiza Světově známý mediátor a advokát T. Arnold definuje mini - trial jako: hybridní forma nezávazné arbitráže a mediace. 30 Mini - trial představuje jednání, které je svým formalizovaným průběhem obdobné zkrácenému soudnímu řízení, avšak snaží se o nalezení řešení méně nákladným způsobem. V rámci tohoto jednání jsou reprezentovány zkrácené verze pohledu na předmětný spor zástupci jednotlivých stran. Jednání se většinou uskutečňuje před rozhodovacím výborem či renomovaným právním odborníkem, kdy na základě informací sdělených zástupci každé strany, se tato třetí osoba, jakožto neutrální poradce, snaží nalézt dohodu (smír) mezi spornými stranami. Další variantou řešení sporu je expertiza neboli expertní jednání či též neutrální posudek, jímž dochází ke zkoumání předmětu sporu za účasti nezávislého experta (znalce). Smluvní strany se obvykle již ve smlouvě (nebo i dodatečně) zaváží, že v případě sporu budou respektovat závěry znalce. Výsledkem tohoto jednání je tak nález či nestranný posudek vybraného znalce, jenž slouží k objektivnímu posouzení sporné skutečnosti. Na rozdíl od soudního rozhodnutí nebo rozhodčího nálezu však závěry 29 PILCH, D. Alternativní způsoby řešení sporů v mezinárodním obchodním styku. Bulletin advokacie, 2001, č. 6-7, s. 64 a násl. 30 ROZEHNALOVÁ, N. Alternativní způsoby řešení sporů. Obecně. Původní nebo upravené texty pro ASPI, 2002, č. 5. 16

znalce obsažené v takovém posudku nebudou vůči povinné straně přímo vykonatelné. Služby expertů jsou využívány především ve sporech, kde převládá řešení technických problémů nad právními (např. při posouzení rozsahu škody, důvodů vzniku škody atd.) a kde je lze využít v kombinaci s dalšími typy alternativních řízení. 31 Metoda expertního zásahu je podporována i ze strany mezinárodních organizací. V roce 1976 Mezinárodní obchodní komora (ICC) zřídila Mezinárodní středisko pro technickou expertízu (ICTE) a dále můžeme nalézt institucionalizovanou podobu experta i v rámci obchodních podmínek FIDIC. 2.2.4 Rozhodčí řízení (arbitráž) Rozhodčí řízení (arbitráž) představuje pravděpodobně nejznámější metodu ADR a je možno jej vymezit jako dobrovolné postoupení řešení sporu neutrální třetí osobě, tj. rozhodcům či rozhodčím soudům (soukromým osobám nebo nestátním institucím), kteří po provedeném řízení vydají závazné a vykonatelné rozhodnutí. K tomu, aby bylo možné řešit spor v rámci rozhodčího řízení, je potřeba dvou základních prvků, a to dovolenosti řízení právním řádem státu a dohody stran. 32 Za pomoci P. Sanderse 33 lze stanovit, že na základě platné rozhodčí smlouvy mohou smluvní strany případný spor podřídit urovnání dle závazného nálezu soukromé osoby či nestátní instituce. Tímto volí jiný způsob řešení sporu než za použití soudní pravomoci, jež by v opačném případě byla automaticky dána. Způsob, jakým se bude v arbitrážním řízení jednat, je ponechán na vůli stran. Třetí osoba či nestátní instituce však může postupovat pouze v mezích sjednané rozhodčí smlouvy. V praxi výběr dané osoby probíhá povětšinou tak, že rozhodcem je osoba, kterou strany považují za odborníka pro oblast sporu, přičemž nemusí jít vždy pouze o právníka či advokáta. V zájmu stran by však vždy mělo být, aby jimi zvolená osoba 31 PILCH, D. Alternativní způsoby řešení sporů v mezinárodním obchodním styku. Bulletin advokacie, 2001, č. 6-7, s. 64 a násl. 32 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum, 2008, č. 4, s. 121 a násl. 33 SANDERS, P. Arbitration, in International encyclopaedia of comparative law. Část 12. Tübingen: J.C.B. Mohr, 1996, s. 5. 17

byla dostatečně kvalifikovaná pro vedení rozhodčího řízení a aby byla při řešení sporu nestranná. Shodně s názorem P. Vantucha 34 je potřeba konstatovat, že nároky na osobu rozhodce jsou značné, nezřídka mnohem větší, než předpokládají některé strany i neprávníci neznalí právních norem, kteří v rozhodování sporů spatřují dočasnou možnost dosažení zisku. Ač tedy rozhodce nemusí být právník, bez znalosti právních předpisů se nemůže obejít, jelikož je povinen vykonávat svou funkci v souladu s právními předpisy. Povaha rozhodčího řízení může být dvojího druhu. Jednak jako tzv. alternativní řízení fakultativně založené na základě smlouvy uzavřené mezi smluvními stranami, nebo řízení obligatorně založené na základě zákona, a to u jiného orgánu v rámci dělené pravomoci. Rozhodčí řízení se realizuje na základě dvou základních podmínek, a to na přípustnosti projednání sporu v rozhodčím řízení (tzv. arbitrabilita) a dále na platné dohodě stran o řešení sporu v rozhodčím řízení. V rámci rozhodčího řízení, resp. mezinárodního rozhodčího řízení se uplatňují různé teoretické koncepce, přičemž pravidelně se setkáváme s následujícími: a) jurisdikční, b) smluvní, c) smíšenou, d) autonomní. 35 Koncepce jurisdikční je založena na myšlence, že rozhodčí řízení je řízení sporné a rozhodci vykonávají rozhodovací pravomoc s tím, že řeší spor nalézáním práva na základě pravomoci delegované státem, nikoli na základě dohody stran. Stát je oprávněn kontrolovat a regulovat veškerá rozhodčí řízení, jež jsou realizována na jeho území. Od národního systému práva je následně odvozována platnost dané rozhodčí smlouvy, její účinky, pravomoc rozhodčího orgánu a samotné účinky rozhodčího 34 VANTUCH, P. K osobě rozhodce. Ekonom, 1995, č. 27, s. 54. 35 Při vymezení těchto koncepcí vycházím z: BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 22-34. 18

nálezu. Konkrétní právo státu je tak rozhodujícím prvkem rovněž pro mezinárodní rozhodčí řízení. Smluvní koncepce naopak považuje za základ rozhodčí smlouvu, která je uzavřena a vychází z vůle stran. Základem pravomoci rozhodců k projednání a rozhodnutí sporu je tak dle této teorie výlučně smlouva. Smluvní strany mají zásadní vliv nejen na charakter samotné arbitráže, ale rovněž i na rozhodčí nález. Stranami určený rozhodce je vázán pouze dohodou a nemůže dělat nic mimo její rámec. V rámci smluvní koncepce lze dále rozlišovat tzv. klasickou smluvní teorii a moderní smluvní teorii. Dle klasické smluvní teorie má rozhodčí řízení základ v rozhodčí smlouvě a strany rozhodčí smlouvy mají rozhodující vliv na charakter rozhodčího řízení. Rozhodce pak vystupuje jako zástupce stran, který má zjistit, co považují strany dle smlouvy za hlavní, a toto zjištění následně uvést v rozhodčím nálezu. S ohledem na tuto skutečnost je i sám rozhodčí nález považován za smlouvu. Moderní smluvní teorie naopak uvádí, že rozhodci nejsou zástupci stran a rozhodčí nález není smlouvou. Přesto zastánci této teorie rovněž uvádí, že základ rozhodčího řízení tvoří smlouva. Koncepce smíšená se vytvořila z obou výše uvedených doktrín a snaží se o překlenutí jejich nedostatků. Je spojována se jménem G. Sausera - Halla 36, jenž stanovil, že arbitráž nemůže stát mimo právní systém, jelikož musí existovat určité právo, jež bude směrodatné pro možnost konání samotné arbitráže, platnost rozhodčí smlouvy a účinky rozhodčího nálezu. Zároveň je však potřeba vůle stran proto, aby byla uzavřena předmětná smlouva, pro výběr osob rozhodujících spor a k ovlivňování samotného průběhu řízení. Smíšená teorie tudíž vychází z pravomoci rozhodců založené smlouvou, avšak z autonomie rozhodců jako subjektů, kteří jsou pověřeni nalézáním práva. Autonomní koncepce odmítá všechny výše uvedené teorie a stojí na myšlence, že rozhodčí řízení je řízení autonomní vůči národnímu právu a jako takové by nemělo být ovlivňováno právem státu, nýbrž výlučně vůlí stran. Snaží se o pochopení rozhodčího řízení jako řízení sui generis. 36 SAUSER - HALL, G. Arbitrage en droit international prive. Zpráva pro Institut mezinárodního práva, 1952. 19

Rozhodčí řízení jakožto alternativa k řízení soudnímu je v České republice nejčastěji využívána a jeho základní právní úprava je obsažena v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen zákon o rozhodčím řízení ). Dle ust. 2 zákona o rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Uvedený zákon pak dále vymezuje rozhodčí smlouvu včetně jejich obligatorních náležitostí, rozhodce a jeho postavení, jakož i samotné rozhodčí řízení. Rozhodčí řízení může (nejen u nás) probíhat ve dvou formách: tzv. ad hoc představující případ, kdy spor projednávají rozhodci vybraní stranami podle jejich vlastního uvážení. Jedná se o jednotlivé, příležitostné rozhodce, kteří rozhodují samostatně či v senátech. institucionální, které probíhá u stálých rozhodčích soudů zřízených na základě zákona. Do roku 1992 existoval v České republice pouze jeden stálý rozhodčí soud, a to Rozhodčí soud Československé obchodní a průmyslové komory. Následně na základě přijetí zvláštních zákonů, a to zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, byly zřízeny další specializované rozhodčí soudy. 37 V současné době působí v České republice čtyři stálé rozhodčí soudy, a to: 1) Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (zřízený na základě zákona č. 301/1992 Sb.); 2) Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha (rozhoduje pouze spory vzniklé z obchodů s investičními instrumenty); 3) Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno (rozhoduje pouze spory z obchodů uzavřených při Českomoravské komoditní 37 SCHELLE, K.; SCHELLEOVÁ, I. Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. Ostrava: KEY Publishing, 2007, s. 42 a násl. 20

burze Kladno a Obchodní burze Hradec Králové, jakož i spory z obchodů mimoburzovních, jejichž předmětem jsou komodity, s nimiž je obchodováno na uvedených burzách); 4) Burzovní Rozhodčí soud při Plodinové burze Brno (rozhoduje o sporech vzniklých z burzovních i mimoburzovních obchodů, jež mají za předmět komodity, s nimiž se obchoduje na této burze). Poslední tři výše uvedené rozhodčí soudy byly zřízeny na základě zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu a zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách. 38 38 SCHELLE, K. a kol. Aktuální otázky práva ČR a EU 2010. Ostrava: KEY Publishing, 2010, s. 89-90. 21

3. TEORETICKÁ VÝCHODISKA MEDIACE 3.1 Obecné vymezení mediace Pojem mediace je odvozen z latinského slova medius, jež je překládáno jako střední, prostřední, ale též nestranný, nerozhodný či neurčitý. 39 Mediace je řazena k základním typům ADR a patří též k těm nejrozšířenějším. Existuje celá řada jejích definic, přičemž definiční znaky mediace se odlišují podle oblasti, v níž se uskutečňují vzájemné vtahy stran. Dle definice M. Scanlona: Mediace je flexibilní, dobrovolný způsob řešení konfliktů, který využívá třetí stranu mediátora k usnadnění jednání a řešení problému stran. 40 L. Holá představuje mediaci jako: Proces, při němž jsou třetí osobou sporné strany přivedeny k jednacímu stolu k asistovanému projednávání, při kterém se provede neutrální posouzení situace a je navržena konkrétní dohoda uzavřená závazným či nezávazným nálezem. 41 Podle L. Riskina je pak mediace: Neformální, strukturovaný proces řešení konfliktů. Sporným stranám pomáhá v řešení jejich situace a dosažení výsledné dohody nestranná třetí osoba mediátor. 42 S ohledem na shora uvedené definice lze shrnout, že mediace je pojímána jako metoda řešení konfliktů bez účasti soudu (moci veřejné), jež umožňuje dotčeným stranám započetí dialogu o vzniklém problému. Důležité místo v mediaci zaujímá osoba mediátora. Mediátor představuje nezávislou osobou napomáhající usnadnění komunikace a nalezení přijatelného řešení pro všechny dotčené strany sporu. Strany 39 HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 50. 40 SCANLON, K. M. Mediators deskbook. New York: CPR Institute for Dispute Resolution, 1999, s. 1. 41 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 6. 42 RISKIN, L.; ARNOLD, T.; KEATING JR, J. M. Mediace aneb Jak řešit konflikty. 1. vydání. Praha: Pallata, 1997, s. 10. 22

samy rozhodnou o tom, jakým způsobem bude jejich spor vyřešen, avšak na základě odborných informací zprostředkovaných mediátorem. Mediaci můžeme rozlišovat na: mediaci v užším pojetí (označovaná též jako mediace povinná), která je nařizována nebo ukládána účastníkům soudních sporů soudem a je regulována ze strany státu. Stát či profesní organizace obvykle spravuje registr, do nějž jsou zapsáni mediátoři splňující stanovené požadavky. mediace v širším pojetí (označovaná též jako mediace dobrovolná), která není regulována státem a rozvíjí se na základě smluvních podmínek mezi spornými stranami. Tento druh mediace může de facto provádět kdokoli. 43 V obou uvedených pojetích se uplatňuje snaha řešit vzniklý spor konstruktivním způsobem. To znamená, že jsou jejich prostřednictvím strany vedeny od negativních zážitků vyvolávajících spor k pozitivnímu chování, a to zejména vzájemnou komunikací. Strany v průběhu mediace popisují vlastní zájmy, důvody a motivy, které ovlivňují jejich chování a další očekávání. Mediace dále napomáhá stranám rozhodovat se samostatně. Sporné strany pracují na výsledku vlastními silami, proto za něj cítí i určitou odpovědnost. Tímto je zajištěna perspektiva další spolupráce stran a respektování přijaté dohody, jíž bude spor vyřešen. Při formulování dohody je pak kladen důraz na budoucnost tak, aby se konflikty již neopakovaly a byla stanovena zároveň pravidla nové spolupráce. 44 Za základní principy uplatňující se v rámci mediace můžeme označit: Nezávaznost a dobrovolnost - mediace představuje nezávazný proces, jemuž se strany podrobují zcela dobrovolně. Jde o svobodnou volbu stran setrvat v mediaci, přerušit ji nebo z ní odejít, dále přijímat rozhodnutí a uzavírat dohody. 45 V procesu 43 KOLÁŘOVÁ, D. Mediace. Projekt CZ0056: Text pro elektronické vzdělávání Justiční akademie. (Elearning Education for Judiciary - Norský finanční mechanismus). [online]. prosinec 2010 - únor 2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupný z elearningového portálu Justiční akademie UNIFOR: <http://unifor.jacz.cz/index.php?pageid=5200&chapter=1570&id_dbound=283>. 44 MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vydání. Praha: Portál, 2003, s. 136. 45 POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 56. 23

mediace je tedy důležité, aby zúčastněné strany získaly pocit spokojenosti, důvěry a cítily, že jejich konflikt je řešitelný. K mediaci nelze nikoho nutit, proto může být kdykoliv stranami ukončena, a to z jakéhokoli důvodu. Rovněž tak výsledek přijatý v rámci mediace nemusí být stranami v konečném důsledku akceptován. Důvěrnost a mlčenlivost - mediace nabízí prostor k projednání celého sporu. K rozebrání životních situací a osobních problémů je nutné nastolení plné důvěry, a sice jak ze strany účastníků, tak i mediátora. Bez nastolení důvěrné atmosféry by jen stěží strany sdělily veškeré informace, které by jinak zůstaly skryté. Informace sdělené během mediačního procesu zůstávají důvěrné. Strany proto nemohou být nikterak nuceny dané informace uveřejnit, pokud není dohodnuto jinak. Povinností mediátora je chránit veškeré zjištěné informace a zájmy zúčastněných stran, jakož i zájmy případných dotčených třetích osob, nejen po dobu trvání mediace, ale i po jejím ukončení. Neutralita a nestrannost - jsou pojímány jako stěžejní principy mediace, neboť cílem mediace je, aby tato byla prováděna nestranně. Nestrannost je chápána jak ve vztahu mediátora vůči klientům, tak i k vlastním názorům mediátora na předmět sporu. Nestačí se za nestranného pouze prohlásit, je potřeba, aby byl mediátor takto stranami vnímán. Mediátor proto musí vůči zúčastněným stranám zůstat neutrální, nedávat najevo své názory, sympatie, ani hodnoty a přesvědčení. Rychlost a kontrolovatelnost - mediace představuje proces přinášející pružné řešení, kdy mají zúčastněné strany právo vyjádřit se ke všem okolnostem týkajících se předmětného sporu, k ničemu nemohou být nuceny. Rovněž o přijetí daného řešení rozhodují strany samy. Mediátor vše pozoruje z určitého odstupu, čímž může nezaujatě posuzovat, zdali jsou přijatá řešení uskutečnitelná. Zájem stran a hledání nových možností - skutečnost, že se strany dohodly řešit svůj spor prostřednictvím mediace, je hledáním nové alternativy. Předpokladem, ale rovněž i výsledkem úspěšné mediace, je pak změna vztahu stran sporu, a to ze soupeřivého na spolupracující. Strany sporu si navzájem porozumí a pokusí se nalézt 24