Radek OLIVER, vizážista, kadeřník Co všechno vlastně patří do náplně vaší práce? Stylizace, vizážistika a kadeřnictví. V této oblasti se jako majitel relaxačních a kadeřnických studií angažuji. Začal jsem od dneška, ale vraťme se zcela na začátek, ať se o vás čtenáři něco dozví. Jak vzpomínáte na své dětství? Měl jsem opravdu krásné dětství a tak vás asi nepřekvapí, že na toto období rád vzpomínám. Narodil jsem se ve Vyškově, kde jsem žil do skončení základní školní docházky. Pak jsem se již kvůli dalším aktivitám přestěhoval do Brna. Maminka s tatínkem se o nás vzorně starali, přitom nám však dopřávali jak já říkám řízenou volnost. To slůvko nám naznačuje, že jsem nevyrůstal jako jedináček. Mám dva sourozence, oba mladší. Sestra o dva roky, bratr o sedm let. Sestra, která je vysokoškolačka tak jako my všichni, pracuje jako hlavní ekonom v jedné zahraniční firmě a nyní očekává radostnou událost. S bratrem, který dokončuje studium a věnuje se gastronomii má bar a pracuje u švagra v restauraci, společně podnikáme. Čím jste si od malička přál být, kadeřníkem jistě ne? Když se mě někdo zeptal, čím chci být, jestli ne třeba kadeřníkem, obracel jsem oči v sloup a říkal, že nic takového bych nikdy nechtěl dělat. Mým snem bylo buď učit a předávat druhým vědomosti, nebo věnovat se divadlu, ve kterém jsem amatérsky hrál a to mě provázelo nejenom v dětství, ale i později při mých studiích. Velkým mým koníčkem bylo i plavání, kterému jsem se závodně věnoval celých sedm let. Denodenně jsem absolvoval dvouhodinový trénink, při kterém jsem pořádně dostával do těla. Ale ani plavání nepředstavuje konečný výčet mých aktivit a zálib, které mě provázely od dětství. Vždy mě zajímala flóra a ten zájem nebyl čistě teoretický, což dokazuje skutečnost, že jsem pěstoval
masožravé rostliny, kaktusy a bonsaje. Tehdy před 25 lety to bylo hodně atraktivní hobby a teď po letech se k tomu znovu vracím a tohoto koníčka si užívám naplno. Předpokládám, že po ukončení základní školy následovalo studium na gymnáziu? Zvažoval jsem s rodiči, co dál. Na gymnázium jsem jít nechtěl a tak jsem se přihlásil na brněnskou konzervatoř, obor muzikálové herectví a zpěv. Bylo to nicméně období puberty, kdy jsem mutoval, měnil se mi hlas a tak se rodiče rozhodli, že studium na konzervatoři se odloží a já nastoupil studium na hotelové škole, kde jsem studoval obor hotelový provoz. Do toho přišla listopadová revoluce, změnily se podmínky i možnosti studia a já školu zakončil maturitou již v Brně, kde zahájila výuku škola stejného zaměření. Obor hotelový provoz mě ale nijak neoslovil, takže jsem se mu nikdy ani pořádně nevěnoval. Tehdy toto studium bylo pro mě trochu z nouze ctnost. Ale gastronomie jako taková mě zajímá a je mi blízká. I proto ji teď při své práci studuji na vysoké škole. V rámci svých vzdělávacích programů jsem jsem také úspěšně vystudoval Homeopatickou fakultu. Jak došlo k tomu, že jste nakonec zvolil povolání značně odlišné od toho, co jste vystudoval? Zjistil jsem, že laicky řečeno, takové to lazebnictví je mi blízké a že se v něm dokáži orientovat. Navíc jsem vizuálně i psychologicky typ člověka, který by nemohl být traktoristou, protože ani nedokáži na autě něco opravit. Začal jsem tedy studovat na kosmetické škole a potom, když už jsem pracoval v jednom prestižním francouzském salónu, jenž byl prvním svého času v Brně, jsem se prostřednictvím ministerstva školství domluvil na dalším studiu. Takže jsem začal dělat další střední školu, tentokráte obor umělecký kadeřník. Měl jsem povoleny úlevy, neboť maturitu z všeobecných předmětů jsem měl již za sebou, takže jsem nemusel docházet denně do třídy, ale chodil jednou za čtvrt roku na konzultace s pedagogy. Studium, rozvržené běžně do tří let jsem nakonec zvládl za pouhé dva roky. Nebylo snazší zvolit si jeden obor, například kadeřník a tomu se věnovat, namísto tolika let studií? Byl jsem v situaci, kdy jsem si říkal: Toto mě opravdu baví. Rozumím
barvám, vím co se k sobě hodí, umím lidi obléknout. Ale umím je díky tomu, co jsem se sám praxí naučil, i nalíčit, upravit jim účes. Protože jsem chtěl všechno zvládnout dokonale, nechtěl jsem se spoléhat na nějaké rychlokurzy a rekvalifikace. Svědomitě jsem absolvoval jednu školu za druhou a získával vědomosti. Dnes vím, že z toho všeho, čemu jsem se učil, mnohé nepotřebuji, protože praxe je trochu jiná. A že impuls k tomu co dnes dělám, byl dán v mých sedmnácti, osmnácti letech, kdy jsem ještě předváděl na molu a zajímalo mě, jak nás ti návrháři oblékají a jak nás stylisté před fotografováním líčí a češou. Vyvodil jsem z vašich předchozích slov správně, že jste se zpočátku věnoval modelingu? Zcela správně. Jako model jsem fotil jsem pro OP Prostějov. Byl jsem takový ten typ benjamínka drobný, hubený, který fotil a na přehlídkových molech předváděl spíše sportovní oblečení. Nicméně potom jsem si uvědomil, že nejenom touto prací mohu být živ. Takže občas jsem si vzal nějakou tu brigádu. Například jsem dělal na jednom hotelu nočního provozního, ale měl jsem i jiné podobné zkušenosti. Ale již od roku 1994 jsem začal v branži intenzívně pracovat a získal místo ve francouzské kosmetické firmě jako stylista, vizážista a specialista v péči o pleť. Tak se vše rozjelo. Začal jsem dostávat zakázky - fotit billboardy a na titulní stránky, dostával jsem práci v televizi, v divadle. Bylo toho čím dál víc a já zjistil, že nemohu sedět na několika židlích, že se musím postupně více zaměřit na jednu věc, kterou chci dělat. Je vidět, že cesta k úspěchu byla u vás dost složitá. Rozhodně to nebyla lehká cesta. A protože jsem ve znamení raka, stojí mě vždy všechno hodně sil, energie, hodně přemýšlení a ke každému kroku se musím přinutit. Ale v jedné věci jsem měl jasno v tom, že nechci natrvalo živit lidi kolem mě svojí prací a být zaměstnancem, ale že se chci osamostatnit a za úspěch nebo případný neúspěch být zodpovědný pouze sám sobě. Protože jsem ale absolvoval několik tří a čtyřměsíčních odborných stáží v Německu, Francii a Londýně, které mi daly hrozně moc, byl jsem bez prostředků, potřebných na rozjezd. Naštěstí jsem potkal dobré lidi, kteří mi tehdy hodně pomohli. A já si mohl v centru města otevřít malé studio RADEK OLIVER. To už je dobrých dvanáct let.
Přibývalo práce, zakázek, personálu. Asi pět let na to jsme otevřeli větší, KADEŘNICKÉ A RELAXAČNÍ STUDIO RADEK OLIVER, výborně vybavené a nabízející komplexní péči. A po několika letech došlo k otevření pobočky KADEŘNICKÉHO STUDIA RADEK OLIVER ve Vyškově. Práce ve studiu a při různých společenských akcích ale není vše, co děláte. Pokud vím, své zkušenosti předáváte dále, dalším zájemcům o tuto profesi? Ano. Hodně času věnuji školení, prezentacím, přednáškám, seminářům. Využívám své schopnosti prezentovat se před lidmi. Vidíte a to mi připomíná, že ve výčtu toho, co vše jsem absolvoval, zapomněl jsem na studium muzikálového zpěvu na konzervatoři, které jsem dokončil. Nicméně jsem se tomu později nevěnoval, i když si uvědomuji, že právě zde se mi nabízela jedinečná příležitost prezentace vlastních schopností před lidmi. Nikdy jsem toho ale nelitoval, ani času a energie, věnované studiu, protože tím podstatným je pro mě to, že dnes dělám práci, která mě baví, v níž jsem dobrý a která mi navíc umožňuje být v kontaktu s celou řadou zajímavých i známých lidí. Zmínil jste se o společných aktivitách se svým bratrem. I on má k vaší profesi blízko a rozumí jí? To rozhodně ne, s lazebnictvím nemá nic společného. Má ve Vyškově bar, takovou vinárnu s diskotékou a to si sám řídí. Já jsem spíše něco jako tichý společník, nebo investor, který na to dohlíží a který, když je zapotřebí finančně vypomoci je tím, na koho se obrací. Podařilo se vám obklopit týmem lidí, kteří jsou ve své profesi odborníky a přitom zůstávají firmě věrní a neodcházejí při první příležitosti, když se jim dostane lepší nabídky? Myslím, že oproti ostatním studiím, kde se často personál obměňuje, se mi podařilo dát dohromady stabilní kolektiv pracovníků. K odchodům dochází u mých pracovníků minimálně, i když ani mě se nevyhnou ztráty některých kolegyň například z důvodu stěhování, nemoci nebo těhotenství a nástupu na mateřskou dovolenou. Samozřejmě, že těžce nesu odchody zkušených pracovníků, jejichž práce si vážím, o to více jsem ale hrdý, že mnozí ti, kteří se mnou byli na počátku mého podnikání, u mě pracují dodnes. V počátku podnikání jste měl společníky. Jste spolu dodnes, nebo - jak už to
bývá, jste se nakonec rozešli? Já, stejně jako ti, kteří něco nového začínají, nebyl zpočátku nijak zkušený v podnikání. Proto jsem uvítal, že mám vedle sebe někoho, kdo mi pomůže a poradí. Ze strany společníků jsem byl ujišťován, že o finanční stránku a účetnictví se nemusím starat, že to není to, čím bych se měl zatěžovat. Trvali na tom, abych se zabýval odbornou stránkou podnikání. Časem se ukázalo, že právě ta volnost kterou měli, pokud šlo o hospodaření firmy, byla chybou a nakonec vedla k našemu rozchodu. Ale i tak jim přiznávám, že v počátku toho pro mě udělali dost. Co vlastně musíte dnes všechno zvládnout, určitě to není jen vedení firmy? Tím hlavním je být přítomen v jednom nebo druhém studiu. Studia, v nichž jsou kadeřníci, manikérky, maséři, kosmetičky nesou mé jméno a já tam musím být vidět. Nejenom kvůli vyřízení účetnictví a nasmlouvání dalších kontaktů a zakázek, ale i proto, že sám se zákazníkům věnuji líčím je, češu, stříhám, barvím, pečuji o jejich pleť atd. Mám spoustu VIP klientů, kteří mě využívají jako doprovod pro svoje prezentace, přednášky, natáčení v televizi, divadlo, koncerty, kde oni vystupují. Kdo všechno tvoří klientelu vašich studií? V současné době tvoří moji klientelu zákazníci té vyšší třídy, kteří si ji chtějí dopřát a nemusí až tak hledět na cenu. Mám-li být konkrétnější, pak musím konstatovat, že zatím co dříve to byli lidé, pohybující se v šoubyznysu, dnes jsou to spíše lidé z oblasti politiky. Takže jsem dělal spoustu reklamních kampaní, billboardů, setkaret k různým volbám a prezentacím politických stran a jejich představitelů. Paradox toho spočíval v tom, že zatím co jeden den jsem dělal pro jednu stranu, druhý den jsem pracoval pro konkurenci. Je to práce, kde je třeba profesionality a kde, má-li být člověk úspěšný, nemůže vycházet z toho, zda fandí té či oné straně, ale musích vycházet z přání zákazníka. Co se týká star našeho šoubyznysu, jde o různé zakázky, například fotografování booků, setkaret, billboardů, přebalů CD apod. Při této práci se setkáte s řadou umělců, na které i po letech člověk rád myslí. Jako například na paní Helenu Růžičkovou, Petra Nage, Věru Špinarovou a řadu dalších. Mezi mé zákazníky patří často i sólisté Městského divadla Brno a také moderátoři. Někteří dnes již našli uplatnění v Praze, ale dodnes vzpomínají, jak jsem je učil prezentovat se, komunikovat, upravit se na kameru.
Posledních pár let prezentuji sám sebe. Myslím si, že něčeho jsem dosáhl a že nemám zapotřebí schovávat se za tvář někoho mediálně známého a říkat: Hele tu nebo toho jsem dělal, to je moje práce! Spíše chci ukázat, co umím já a to se mi, myslím, daří. Práce je jedna stránka života, tu druhou tvoří soukromý život. Najdete si čas i na svoje koníčky, na partnerské soužití? Soukromí si dnes už konečně báječně užívám podle svého, i když musím přiznat, že dlouhá léta jsem je neprávem odsouval na druhou kolej a upřednostňoval práci, která je i mým koníčkem. Co je v současné době vaším velkým přáním? Dokončit fakultu, kterou teď studuji. Její zaměření je chemicko-technologické a zabývá se i kosmetikou a gastronomií, tedy obory, které jsou pro mě významné, pokud nechci po profesní stránce ustrnout, stát na místě. Dalším přáním, které si chci splnit, je rozšíření studia nebo otevření další pobočky, kde bychom zákazníkům nabídli nejenom péči o tělo, tedy wellness a spa, ale také gastronomické služby, tzn. že by tam byla restaurace, bar nebo vinárna a alespoň v několika místnostech i ubytování. K naplnění toho jsem již podnikl první kroky a hledám, kde by nějaké to Oliver spa centrum,( nebo hotel či penzion), mohlo být otevřeno. Které období za dobu, co podnikáte, bylo pro vás obzvláště těžké a složité? To, kdy jsem byl tak říkajíc na telefonu a dělal zákazníky ze šoubyznysu. Asi tři, možná dokonce čtyři roky jsem prakticky skoro každý den někoho líčil nebo česal na jeho koncert nebo vystoupení, na titulní stránku časopisu, billboard apod. Hodně jsem tehdy jezdil, byl ve světě. Postupně jsem si ale začal uvědomovat, že život, kdy jedete někam půl dne kvůli hodině práce a pak přespáváte na hotelu, není tím pravým, co bych chtěl dělat trvale a že je na čase, mít někde základnu, trvalé útočiště. I za cenu toho, že přijdu o poměrně slušné peníze, které jsem takto vydělával a o onen pocit volnosti, kdy člověk není vázán k jednomu místu. Řekl jsem si: Dost! a začal se věnovat více i publikační činnosti. Psaní odborných skript a článkům do novin.
A spolupráce s tiskem v některých případech dodnes přetrvává. Stal jsem se usedlejším, vážím si pravidelných zákazníků, neboť si uvědomuji, že to jsou ti, kteří nás živí a kterým se musím věnovat. Podnikání, jak jsem si ověřil, nese s sebou i řadu problémů, které je třeba řešit. A já si často kladu otázku, co je větším uměním. Zda zvládnout svoji profesi a dělat ji na profesionální úrovni, nebo se naučit pracovat s lidmi ať již kolegy nebo zákazníky a rozumět jim? Jistě jste během doby, kdy se věnujete své profesi, získal i řadu ocenění? Máte pravdu, ale rozhodně nečekejte, že bych měl ve svých studiích všechna tato ocenění pověšená. Nicméně lidé, kteří mě znají nebo jsou mými pravidelnými klienty většinou vědí, že jsem vyhrál tu či onu soutěž stylizace, fotografování nebo líčení a nebo v ní obsadil druhé nebo třetí místo. Byla doba, kdy jsem si myslel, že jsou tyto soutěže strašně důležité, že to je ta pravá forma prezentace a že je třeba vyhrát nebo se alespoň dobře umístit, chce-li člověk získat zákazníky. Dnes vím, že tomu tak samozřejmě není, i když připouštím, že dost lidí dá na to, co si přečte v rámečku, pověšeném na stěně studia či provozovny. I dnes se ještě účastníte podobných soutěží? Už si připadám na to poněkud starší a tak se těchto soutěží účastním spíše jako člen poroty, odborný garant nebo trenér některé z dvojic, připravující se k účasti na ní. Dnes mě organizátoři podobných akcí berou spíše jako profesionála, jehož místo je v čele poroty nebo který by měl v ní usednout alespoň jako člen. Rád ale na období, kdy jsem se soutěží aktivně účastnil, vzpomínám a musím přiznat, že mi hodně dalo. Ostatně zastávám názor, že každý, kdo je svým způsobem umělcem, by měl to období zdravého zápolení zažít. O práci jsme již hovořili dlouho a tak něco zábavnějšího. Co děláte, když právě nepracujete? Když mám volno, hrozně rád si jdu zaplavat. Ostatně ke sportu mám stále blízko. Jezdím na kole, hraji tenis, squash, mezi mými aktivitami nechybí ani spinning. Nejde o nahodilé, ale pravidelné sportovní aktivity, kterými vyplňuji volný čas. Rád relaxuji v sauně a k tomu příjemnému řadím i setkání s mými přáteli, se kterými se jdu čas od času někam pobavit. Někdy si zajdu i do kina, i když se musím přiznat, že české filmy mě zrovna moc neberou. Také divadlo je místem, které mám rád. Tím, že pro divadlo pracuji, je mi bližší než
komukoliv jinému. I proto si vybírám na co jdu. Chci mít jistotu, že to bude opravdový zážitek, že herci mě svým výkonem přesvědčí a jejich postavě uvěřím. Ostatně mezi nimi jsou i někteří mí bývalí spolužáci. A já mám možnost sedět v publiku a užívat si, co oni vkládají do role, která jim byla svěřena. Nezapomínám ani na knížky. Oddechové, ale hodně čtu i odbornou literaturu. Týkající se například zahradničení, bonsají nebo aranžování květin. To mě teď hodně zajímá. Aranžování květin proto, že to souvisí se svatbami, na kterých se rovněž podílím, když je třeba doladit květiny do vlasů nebo sladit se svatební kyticí. A pokud jde o hudbu, na kterou jste se ptal, zda i ta patří k mým koníčkům, odpovídám ANO! Nemám vyhraněnou oblast a tak poslouchám téměř všechno. Mám poměrně slušný přehled a jsem hrdý na to, že když se hovoří o vážné hudbě, dechovce nebo metalové muzice, jsem v obraze. Ale stejně jako u filmu i u muziky dávám přednost spíše tomu, co k nám přichází zvenčí.