Leze, leze po ţeleze, nedá pokoj, aţ tam vleze Listy mám a strom nejsem. Sedí pán na blátě v zeleném kabátě. Chodí kaţdý den ven, a přece je stále doma. Má pěknou hlavičku, jen jednu noţičku, hoví si v lesíčku. Dvě hlavičky bez úst spolu hovoří, na kůţi kdyţ se oboří. Nad stolem se večer třpytí, jako slunko zlatě svítí. Sfoukne tmu, a kdyţ je den, tiše spí svůj vlastní sen. Uţ má vrásky, uţ je stará, stejně se však pořád stará, co to její vnouče dělá. Bez něho prý není celá. Dvě kukačky vedle sebe sedí, jedna druhou nevidí. Nemá to huby, ale tři zuby, u jídla slouţí, po něm netouţí. Dřevěnou má v břiše duši, dlouhý krk a čtyři uši. Stoupneš na ni, přece vstává. Má ji ráda kaţdá kráva. Srnec, králík našup rád si spase nášup.
Řídí auto, kdeco spraví. Co ho baví? Fotbal, zprávy. Kdyţ se vrací po práci, je pro kaţdou legraci. Vaří, pere, ţehlí, šije, koupe děti, hrnky myje, odpovídá na otázky, dává pusu z velké lásky. Na prstě bydlí, i kdyţ se prst mydlí. Zdobí ho kamínek. Co to je? Hází se to, střílí se to, kope se to, nejí se to. Má to duši, ţádné uši, dobře se to kutálí. Jen aby s tím naši kluci vţdycky vyhráli. Otvírám je, zavírám, chodím jimi sem a tam. Černé stádo beraní po nebi se prohání. Jak do sebe rohem strčí, hned z nich voda proudem crčí. Čtyři nohy, čtyři rohy, tělo v bílém šatu. Bývá štědrý a dovede pohostit dobrým obědem děti, mámu i tátu. Je to kulaté, míč to není. Je to placaté, čeká to na naplnění. Prázdný spí, plný bdí. Čte si s námi v slabikáři, těší ji, kdyţ se nám daří přečíst první větičky. Pak nám píše jedničky. Čtyři nohy, víc jich není tiše tě zve k posezení. Namísto dvou oušek jenom jedno hluché má. Ke snídani doušek bílé kávy ti rád dá. Časně ráno vychází. Po nebi se prochází. V poledne je nejvýše. Střechy zlatě popíše.
V kelímku stojí zvláštní květina okvětí samá štětina. Někdy prý ho záda bolí, ale nechce chodit s holí. Jakmile však čutá s vnukem, to se cítí malým klukem. Jenom jedna řada zubů a přece to kouše. Kdo stále nosí hřeben a přitom se nikdy neučeše? Tázala se hryzka, je-li chňapka doma. Pod dubem leţí na trávě, rádiovku má na hlavě. Má sto jehel, ţádnou nit. Umí dupat, ne však šít. Přišel k nám host, co v lese vzrost, zatočil se po světnici, praštil sebou pod lavici. Nemá plíce, přece dýchá, studená a věčně tichá, věčně pije na své zdraví v brnění, co nerezaví. Neustále to mění tvar, ale přesto je to stále kulaté. Co to je? Kaţdé ráno vesele tahá spáče z postele. Za tu sluţbu nevděčníci hned ho klepnou po palici.. Na břehu i v řece ţije, hlavičku má jako zmije, kdyţ ji chytíš, pod kamennou helmou ji skryje.
Kdyţ někdo moc nevyroste, kytku utrhnout je prosté. Zkus ale trhat z výšky fialky a pampelišky Dvě trkadla, dvě dívadla, vpředu chroustadlo, vzadu mávadlo, dole čtyři utíkadla, na nich čtyři kopytadla.. Uválím kuličku, zavolám Evičku: Přines mi mrkvičku. Černý je uhlíček, parádní knoflíček, pomáhá Pavlíček. na hlavu hrnec, hotovo - konec! Já jsem letec, a kdyţ mohu, vyletím si na oblohu, vysoko aţ do oblak. Hádej kdo jsem? Přece... Má rezavý koţíšek, ráda šplhá do výšek. Chcete se s ní kamarádit? Tak jí hoďte oříšek. Nehezký zrodí, ve schránce vyspí se, krásný pak na květu pyšní se. Nohy tenké jako ţíně, bydlí přímo na komíně. Dlouhý zoban, klapy, klap, ten se hodí k lovu ţab. Šedé zvířátko ve vzduchá lítá, není to pták, ale hmyz chytá.. Na stromech se ráda houpe, banány si sama loupe. Ţije hlavně v Africe. Kdopak je to? Slaďoučké jsou ohromně, visí spolu na stromě. Tyhle ţluté druţky jmenují se Na krovky i nad zadeček nakreslila sedm teček jedna broučí dceruška. Která? Přece. Na stromě se z květů rodí červeňoučké malé plody. Kuličky, v nich pecičky, to jsou přece
KLÍČ KNIHA ŽÁBA ŠNEK HOUBA BUBÍNEK LAMPA BABIČKA OČI VIDLIČKA HOUSLE TRÁVA
TATÍNEK MAMINKA PRSTÝNEK MÍČ DVEŘE MRAKY STŮL TALÍŘ PANÍ UČITELKA ŽIDLE HRNÍČEK SLUNÍČKO
ZUBNÍ KARTÁČEK DĚDEČEK PILA KOHOUT MYŠ A KOČKA ŽALUD JEŽEK KOŠTĚ RYBA MĚSÍC BUDÍK ŽELVA
ŽIRAFA KRÁVA SNĚHULÁK DRAK VEVERKA MOTÝL ČÁP NETOPÝR OPICE HRUŠKY BERUŠKA TŘEŠNIČKY