Ekonomie 1 základní kurz podkladová studijní literatura. Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph. D. Ing. Michal Blahout Ing. Herbert Heissler

Ekonomie 1 základní kurz podkladová studijní literatura Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph. D. Ing. Michal Blahout Ing. Herbert Heissler 1

Obsah Předmluva... 5 1 Základní pojmy, zákony a principy ekonomie... 6 1.1 K čemu slouží ekonomie?... 6 1.2 Uspokojování potřeb... 7 1.3 Princip nákladů obětované příležitosti a subjektivita veškerých nákladů... 10 1.4 Statická, dynamická a paretovská efektivnost... 13 1.5 Mezní (přírůstkové) veličiny... 17 1.6 Zákon klesajících mezních výnosů a zákon klesajícího mezního užitku... 18 1.7 Princip utopených nákladů... 20 1.8 Mikroekonomie a makroekonomie, pozitivní a normativní ekonomie... 21 2 Peníze... 24 2.1 Podstata a funkce peněz... 24 2.2 Historie peněz... 24 2.3 Soudobý bankovní systém a regulace bank... 27 2.4 Nabídka peněz, multiplikační proces vkladů... 30 2.5 Poptávka po penězích, peněžní agregáty... 34 2.6 Cena peněz, kupní síla peněz, úroková míra... 36 3 Teorie jednání spotřebitele... 38 3.1 Základní předpoklady lidského jednání... 38 3.2 Rozhodování spotřebitele při koupi statků... 39 3.3 Relativní ceny statků a směna... 42 3.4 Cena a poptávka, důchodový a substituční efekt... 45 3.5 Další faktory ovlivňující poptávané množství, cenová a důchodová elasticita poptávky... 48 3.6 Jiné formy spotřebitelského chování, aspekty ovlivňující toto chování... 51 4 Teorie jednání firmy... 54 4.1 Povaha a podstata firmy, ekonomický a účetní zisk... 54 4.2 Princip absolutní a komparativní výhody... 57 4.3 Minimalizace nákladů, směnné poměry a relativní ceny vstupů (výrobních faktorů)... 61 4.4 Rovnovážné množství produkce firmy... 63 4.5 Krátké a dlouhé období, náklady firmy v těchto obdobích... 67 4.6 Cena a nabídka... 70 2

4.7 Další faktory ovlivňující nabízené množství, elasticita nabídky... 73 5 Hrubý domácí produkt... 75 5.1 Definice HDP... 75 5.2 Podstata zjišťování HDP... 77 5.3 Metoda přidané hodnoty... 77 5.4 Výdajová metoda... 78 5.5 Důchodová metoda... 80 5.6 Nominální a reálný produkt... 83 5.7 Co v HDP nenajdeme... 83 5.8 Hrubý domácí produkt na obyvatele a potenciální produkt... 83 6 Dlouhodobý ekonomický růst... 85 6.1 Podstata a měření růstu... 85 6.2 Růst potenciálního produktu, extenzivní a intenzivní ekonomický růst... 86 6.3 Faktory ekonomického růstu a technologického pokroku... 89 6.4 Teorie endogenního růstu, teorie strany nabídky a teorie mezí růstu... 89 7 Trh statků a jeho fungování... 89 7.1 Tržní poptávka a tržní nabídka... 89 7.2 Tržní rovnováha a nerovnováha, přebytek a nedostatek na trhu... 91 7.3 Státem stanovená minimální nebo maximální cena... 94 7.4 Aspekty fungování trhu... 95 7.5 Cenová elasticita tržní poptávky a nabídky... 101 8 Inflace... 103 8.1 Definice a měření inflace... 103 8.2 Vztah inflace a úrokové míry... 106 8.3 Cenová hladina, inflace a dezinflace... 107 8.4 Příčiny inflace... 107 8.5 Důsledky inflace a typologie inflace dle její výše... 109 8.6 Náklady deflace a pozitivní důsledky mírné inflace... 112 8.7 Očekávaná, předvídaná (anticipovaná) a setrvačná inflace... 112 8.8 Inflace, nabídka a poptávka po penězích... 114 9 Dokonale konkurenční a nedokonale konkurenční trhy... 115 9.1 Dokonalá konkurence... 115 3

9.2 Obecná charakteristika nedokonalé konkurence... 118 9.3 Mrtvá ztráta a podnikatelské příležitosti v nedokonalé konkurenci... 120 9.4 Monopolistická konkurence... 122 9.5 Oligopol... 123 9.6 Monopol... 125 4

Předmluva Otvíráte text Ekonomie 1 základní kurz. Tento text slouží jako podkladová studijní literatura pro výuku předmětu Ekonomie 1, který je vyučován v zimním semestru prvního ročníku bakalářského studia na Vysoké škole finanční a správní na většině oborů na Fakultě sociálních studií a na oboru Aplikovaná informatika vyučovaného na Fakultě ekonomických studií. Text seznamuje se základy ekonomie jako společenské vědy a usilují studentům ukázat, že ekonomie jako teoretická věda je schopna zodpovědět spoustu praktických otázek a popsat lidské jednání. Text je psán co nejsrozumitelnější formou. Používá pouze slovní výklad. Obecná problematika je tam, kde je to vhodné, vysvětlována na příkladech. V rámečcích je průběžně shrnováno to nejdůležitější, co je řečeno v textu. Na tento text navazují text Ekonomie 2 základní kurz, která slouží jako podkladová studijní literatura pro výuku předmětu Ekonomie 2, jenž je vyučován v letním semestru prvního ročníku bakalářského studia na Vysoké škole finanční a správní na většině oborů na Fakultě sociálních studií a na oboru Aplikovaná informatika vyučovaného na Fakultě ekonomických studií. Znalosti získané studiem textu Ekonomie 1 základní kurz jsou nutnou podmínkou pro pochopení textu Ekonomie 2 základní kurz a pro úspěšné zvládnutí látky předmětu bakalářská Ekonomie 2. Hlavním autorem tohoto textu Ekonomie 1 základní kurz je Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph.D., zástupce vedoucího katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní. Na textu se dále autorsky podíleli Ing. Michal Blahout, interní doktorand na Vysoké škole finanční a správní a Ing. Herbert Heissler, vedoucí katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní. Autoři děkují za připomínky při vzniku textu doc. Radimu Valenčíkovi, CSc., proděkanovi pro vědu a výzkum na Fakultě sociálních studií Vysoké škole finanční a správní. Rovněž je třeba poděkovat Kateřině Wawroszové za přečtení textu a mnoho cenných úprav a připomínek. Stejně jako v jiných případech platí, že za případné nedostatky, chyby a omyly jsou zodpovědní pouze autoři, zejména potom hlavní autor textu. Tento text Ekonomie 1 základní kurz vědomě neobsahuje žádné grafy, matematické vztahy jsou omezeny na absolutní minimum. Výklad je podáván tak, aby čtenáři látku pochopili, koncentruje se na to nejdůležitější. Text nenahrazuje povinnou literaturu. Povinnou literaturou jsou následující učebnice: HEISSLER, Herbert; VALENČÍK, Radim; WAWROSZ, Petr. Mikroekonomie základní kurz. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní o.p.s., 2010. 304 s. Edice EUPRESS. ISBN 978-80-7408-039-5. WAWROSZ, Petr; HEISSELR, Herbert; HELÍSEK, Mojmír; MACH, Petr. Makroekonomie základní kurz. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2012, 376 s. Edice EUPRESS. ISBN 987-80-7408-059-3. Studentům oborů veřejná správa, právo ve veřejné správě a právo v podnikání dále doporučujeme publikaci: BLAŽEK, Jiří; WAWROSZ, Petr; HEISSLER Herbert; KUBÍČEK, Jan; VIKTOROVÁ, Dana 2012. Ekonomie, právo a hospodářská politika v českém prostředí. Praha: Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7357-847-3. Autoři vám u studia tohoto textu i při studiu samotného předmětu bakalářská Ekonomie 1 přejí mnoho úspěchů. 5

1 Základní pojmy, zákony a principy ekonomie 1.1 K čemu slouží ekonomie? Ekonomie je vědou o lidském chování. Zkoumá příčiny a důsledky lidského rozhodování a jednání. Ekonomy zajímá, proč lidé dělají to, co dělají, co z toho mají a proč třeba nedělají něco jiného. Ekonomie se může zdát složitá a nepochopitelná, řeší však naprosto běžné a lidské otázky. Na nákup kterých statků použiji své peníze? (Konkrétně třeba: mám si koupit jablko nebo hrušku? Mám nyní koupit byt 2 plus KK nebo si pronajmout dům?) Jaké množství daného statku mám spotřebovávat? Mám spotřebovávat v současnosti nebo odložit spotřebu na budoucnost? Mám studovat Vysokou školu finanční a správní nebo jinou universitu? Nebo mám jít rovnou pracovat? A které zaměstnání mám zvolit? Pro kterou firmu mám pracovat? Nebo mám začít sám podnikat? Někteří z čtenářů jsou nebo budou v pozici vlastníků nebo manažerů firem. Řeší nebo budou řešit otázky jako: Co mám produkovat? V jakém množství? Které vstupy k produkci potřebuji a v jakém množství? Mám si tyto vstupy koupit nebo pronajmout? Které zaměstnance mám zaměstnat? Jak je mám motivovat, aby dobře pracovali? Všechny v předcházejícím odstavci uvedené otázky jsou otázkami ekonomického rozhodování a jednání. Podobných otázek je samozřejmě mnohem více. V každém okamžiku nějak jednáme a vždy porovnáváme užitky (peněžní i nepeněžní přínosy) z našeho jednání s náklady, které jsou s tímto jednáním spojené. Pokud jednáme určitým způsobem, tak tím deklarujeme, že užitky jsou větší než náklady. Nebo se tak alespoň domníváme. Pokud například čtete tento text, tak to děláte proto, že se domníváte, že užitek z jeho četby bude vyšší než náklady s četbou spojené (doufáme, že tomu tak pro vás bude). Pokud však člověk určitým způsobem jedná, tak podle ekonomie dotyčný přinejmenším předpokládá, že dané jednání pro něj bude užitečnější nebo alespoň stejně užitečné jako náklady spojené s tímto jednáním. Ex post můžeme zjistit, že jsme se zmýlili. Někdy lze v případě omylu jednání zanechat (např. přestat jíst jídlo, které nám nechutná a o kterém jsme si mysleli, že nám chutnat bude), někdy jsou důsledky omylu větší (např. v důsledku kouření se kuřák potýká s rakovinou plic, kdyby si dokázal představit negativa, jež mu tato nemoc způsobuje, tak by nekouřil). Obecně platí: ekonomie předpokládá, že svým jednáním chce člověk maximalizovat svůj užitek 1. Vědomě nejedná tak, aby si pohoršil. Jak to ale vypadá, když člověk chce maximalizovat svůj užitek? Cože to konkrétně dělá? Ekonom by řekl, že uspokojuje své potřeby. A právě potřeby a jejich uspokojování budou tématem další podkapitoly. 1 Pod tímto pojmem si můžeme představit zlepšení či zachování jeho současného stavu. Tj. člověk nějak jedná, aby svůj současný stav zachoval. Kdyby daným způsobem nejednal, tak by se jeho současný stav zhoršil. Případně může zlepšení spočívat v tom, že, člověk nějak jedná, aby co nejvíce zmírnil zhoršování současného stavu. Kdyby takto nejednal, bylo by zhoršení horší. Příklad: osobě A hoří dům a osoba A jej hasí. V důsledku požáru určitě bude mít méně statků než před požárem a její stav se zhorší. Kdyby však vůbec nehasila, bude na tom ještě hůře. 6

1.2 Uspokojování potřeb Tato kapitola je uvozena obrázkem, na němž jsou uvedeny různé lidské potřeby. Pyramida se nazývá Maslowova pyamida potřeb a vymyslel ji v roce 1943 americký psycholog Maslow. Tvrdil, že lidé se cítí spokojeni tehdy, mohou-li naplňovat své potřeby (přičemž postupují od spodních, životně důležitých pater, k těm vrchním, méně důležitým). K uspokojení většiny potřeb potřebuje používat nějaké zdroje a z těchto zdrojů produkovat statky. Lidé tedy řeší otázky typu: které potřeby budu uspokojovat? Které zdroje na uspokojení použiji? Budu uspokojovat potřebu přímo tj. bezprostředně použiji nějaký zdroj: Např. sním volně dostupné jablko k uspokojení potřeby hladu. Nebo nejprve vyrobím nějaký statek a teprve potom uspokojím potřebu? Např. upeču z jablka jablkový koláč? A co budu potřebovat na upečení koláče? A kde to seženu? A vyplatí se mi to? A vůbec, mám raději jablka, nebo koláče? Ekonomie toho má hodně co říci k uspokojování potřeb. Zde jsou shrnuty nejdůležitější myšlenky: 1. Člověk v každém okamžiku nějak jedná. Jednáním uspokojuje své potřeby. Vždy se musí rozhodnout, kterou potřebu bude uspokojovat. V jednom časovém okamžiku nelze 7

uspokojovat nekonečný počet potřeb. Uspokojení potřeby je naším cílem, k jeho dosažení potřebujeme řadu zdrojů a prostředků (problematika zdrojů viz dále bod 7). 2. K uspokojení většiny potřeb musíme vyprodukovat statky. Tj. jen málo potřeb uspokojíme přímo (např. sníme volně dostupné jablko). Produkce statků je jednou z forem lidského jednání. Pod pojmem statek (anglicky goods 2 ) budeme rozumět jak hmotné předměty např. chleba, automobil, televizi, dům apod., tedy věci, pro které se často používá pojem zboží, tak služby, které mají nehmotný charakter např. poradenství, ostříhání, počítačové služby apod. Hranice mezi zbožím a službami je přitom neostrá a není cílem našeho zkoumání. Podstatné je, že statky jsou pro nás užitečné v tom smyslu, že jejich použití umožňuje přímo či nepřímo uspokojit nějakou naši potřebu. 3. K produkci statků, které uspokojují naše potřeby (tzv. finální statky např. chleba, stůl, počítač) jsou potřeba další statky, které slouží k produkci těchto finálních statků. Nazývají se kapitálové statky. K produkci chleba (finální statek uspokojující potřebu hladu) je třeba např. pec pec je příklad kapitálového statku. K výstavbě obytného domu (finální statek uspokojující potřebu bydlení) je třeba jeřáb jeřáb je příklad kapitálového statku. Hranice mezi finálním a kapitálovým statkem je rovněž neostrá a záleží na situaci. Například auto pokud si jej koupí konečný spotřebitel, je to finální statek (uspokojuje jeho potřebu cestovat). Pokud jej používá firma např. s ním rozváží pizzu, je to kapitálový statek (slouží k dopravě finálního statku). Platí samozřejmě, že i k produkci kapitálových statků jsou potřeba další kapitálové statky např. k tomu, aby někdo vyrobil jeřáb, potřebuje spoustu jiných kapitálových statků. Ekonomická teorie se v minulosti snažila řadit statky do různých řádů, podle toho, jak daleko jsou od konečné spotřeby finální statek by byl přímo spotřebováván, jeřáb o řád vzdálený, statek sloužící k výrobě jeřábu o dva řády vzdálený, apod. Dané členění však není nutné, navíc postavení statku v řadě se může měnit. Co je však podstatné: jedna z našich voleb spočívá v rozhodování, zda zdroje použijeme k produkci finálních statků a tedy k relativně bezprostřednímu uspokojení našich potřeb, nebo k produkci kapitálových statků a tedy k uspokojení budoucích (vzdálenějších) potřeb. Právě proto, že finální i kapitálové statky uspokojují naše potřeby, jsou pro nás tyto statky užitečné, či jinak přinášejí nám nějaký užitek. 4. Potřeby jsou subjektivní. Čeština to hezky vyjadřuje úslovím někdo má rád holky, jiný vdolky. Základní potřeby naprosté většiny osob jsou sice velmi podobné, přesto se v detailech potřeby jednotlivých osob budou lišit. Potřeba jídla může být uspokojena tak, že jíme lívance nebo kuře. Potřeba bydlení může být uspokojena tak, že bydlíme v rodinném domě na venkově nebo naopak v bytě uprostřed města. Každý preferuje něco jiného. Různí lidé mají různé potřeby. Z toho, že potřeb jsou subjektivní, plyne, že i užitek je subjektivní. Pokud někomu chutná kuře, přisuzuje mu velkou užitečnost. Pokud někdo kuře nemá rád, je pro něj málo užitečné. 5. Ekonomie nehodnotí lidské potřeby. Chápe je právě jako subjektivní, a zdůrazňuje, že do jednotlivých osob nevidíme a nejsme tudíž oprávněni tyto potřeby hodnotit. Daný nehodnotící přístup je předností i nedostatkem ekonomie. Umožňuje se vyhnout nekonečným sporům o to, co je správné, lepší apod. Tyto spory ve většině případů z povahy věci nelze rozhodnout, protože různí lidé mají různé pohledy. Nedostatkem daného přístupu je, že uspokojování některých potřeb v podobě spotřeby určitých statků může mít negativní důsledky jak pro člověka, který dané statky spotřebovává, tak pro jeho 2 Všimněte si, že slovo goods má v angličtině jasnou souvislost se slovem good, tedy dobrý. Angličtina tak de facto říká, že statky jsou dobré, že jsou pro nás nějak užitečné. 8

okolí, respektive celou společnost. Typickým příkladem je spotřeba cigaret, drog apod. Uveďme ale zároveň, že ekonomie si negativní důsledky spotřeby některých statků (tzv. negativní externality) uvědomuje, takže zpravidla nic nenamítá proti omezení této spotřeby např. v podobě vyššího zdanění, zákazů apod. Diskuse se však určitě povede o způsobu dané regulace 3. 6. Nejen různí lidé mohou stejnou jednotku statku hodnotit různě je tedy pro různé lidi různě užitečná. Dokonce tentýž člověk může určitý statek v různých situacích a v různém čase hodnotit různě v různých situacích a v různých časech bude pro stejného konkrétního člověka tento statek různě užitečný. Názorný, byť poněkud extrémní, je příklad sklenice vody. Na poušti může být daná sklenice pro člověka nesmírně užitečná a bude za ni ochoten zaplatit (dát) téměř cokoliv, v normálních podmínkách dostatku vody bude užitek této sklenice zpravidla spíše malý. Důležité si je uvědomit, že, pokud nějaký člověk jednal určitým způsobem v určitém čase a prostoru (např. si v pondělí koupil noviny), neznamená to, že v jiném čase nebo v jiném prostoru bude jednat stejně. Mohly se změnit jeho potřeby, přičemž tato změna mohla být způsobena právě změnou v čase či v prostoru. 7. K produkci finálních i kapitálových statků potřebujeme nejrůznější zdroje neboli vstupy, např. lidskou práci, půdu, suroviny. Některé vstupy se použijí jednorázově, jiné lze používat opakovaně. Ty opakované se nazývají výrobní faktory a člení se na práci, kapitálové statky (viz bod 3) a půdu. Všechny vstupy, bez ohledu na to, zda jsou využívány jednorázově nebo opakovaně, jsou vzácné. Množství využitelné půdy na Zemi je omezené. Množství osob, které jsou schopné pracovat, je omezené. Vzácný je samozřejmě i náš lidský čas jsme smrtelné bytosti, nemáme neomezené množství času, a v každém časovém okamžiku můžeme dělat něco jiného než to, co právě děláme. Vzácnost je tedy důsledkem omezeného množství. Pokud by nějakého zdroje bylo pro všechny lidi neomezené množství (v praxi postačí hodně velké množství schopné uspokojit potřeby, které lidé mají), lze zdroj označit za nevzácný. Pokud jsou z důvodu své omezenosti vstupy vzácné, platí, že je omezené a tudíž i vzácné množství vyprodukovaných kapitálových a finálních statků. Před lidmi stojí potom problém, jak vzácné zdroje využít tak, aby z nich uspokojili co nejvíce potřeb. Protože potřeby uspokojujeme pomocí statků, v praxi musíme řešit otázku, na produkci kterého statku určitý zdroj použijeme. Konkrétně: má se půda použít k pěstování obilí nebo k výstavbě domu? Nestačí ale jen tato otázka. Pro většinu statků platí, že je lze produkovat různými způsoby, čili i zdroje nutné k produkci mohou být využity různě. Musíme proto řešit otázku, jak konkrétně zdroj použijeme? Neboli, jakým způsobem budeme produkovat? Opět konkrétně: daný prostor půdy může být použit tak, že se na něm postaví rodinný dům pro maximálně 5člennou rodinu nebo mnohopatrový činžovní dům. Ještě jeden příklad: máme příkop kopat bagrem nebo jej mají kopat ručně dělníci? Volba konkrétního způsobu produkce by opět měla být taková, aby se daným způsobem vyprodukovalo co nejvíce statků za vynaložení co nejméně zdrojů, jinak řečeno aby činnost byla efektivní. 8. Pokud jsou potom vzácné statky, které uspokojují naše potřeby, musíme se dále rozhodnut, kdo bude tyto statky spotřebovávat. Pro většinu statků platí, že jejich spotřeba je rivalitní pokud jej spotřebovává jeden člověk (nebo velmi malé množství osob), už tento statek nemůže spotřebovat nikdo další. Ekonomie danou situaci vysvětluje na 3 Problematice regulace se věnujeme v jiných textech, např. v textu Ekonomie 2 základní kurz. 9

příkladu koláče: pokud nějaký koláč sní třeba Karel, už jej nemůže sníst nikdo jiný. Případně u dalšího statku: pokud nějakým autem jezdí rodina Novákova, už s ním nemohou jezdit Vondráčkovi. Obecně je tedy třeba najít nějaký mechanismus, prostřednictvím kterého se rozhodne, kdo konkrétně bude jednotlivé statky spotřebovávat. Ekonomická teorie potom popisuje jednotlivé mechanismy. Z předcházejícího textu plyne, že ekonomie jako věda hledá odpovědi na spoustu důležitých otázek, jež se týkají lidského jednání. Z předcházejícího výkladu plyne, že k nejdůležitějším otázkám patří: 1. Co se bude produkovat? Které statky budou produkovány a v jakém množství? 2. Jakým způsobem budou tyto statky produkovány a kdo je bude produkovat? 3. Kdo bude vyprodukované statky spotřebovávat? Konkrétní řešení daných otázek závisí na společenském systému. Kupř. v systému centrálně plánované ekonomiky bude existovat nějaká autorita, která bude určovat, jaké statky budou produkovány a v jakém množství, kdo a jak bude tyto statky produkovat, i to, kdo bude dané statky spotřebovávat. Tento systém centrálně plánované ekonomiky existoval v bývalém Československu v letech 1948 1989. Jakým způsobem jsou řešeny dané otázky v soudobém systému tržní, kapitalistické ekonomiky, bude rozebráno v kapitole 7. Každý člověk má řadu potřeb. Ty jsou vázány k jeho osobě, a tudíž jsou subjektivní. Množství potřeb je v zásadě neomezené. K uspokojování většiny potřeb je nutno vyprodukovat statky. Zdroje sloužící k produkci statků jsou omezené a tudíž vzácné. Je třeba se tedy rozhodnout, k produkci kterého statku budou zdroje použity, i jakým způsobem budou zdroje použity. Zdroje, které lze k produkci používat opakovaně, se nazývají výrobní faktory. Člení se na práci, kapitálové statky (kapitál) a půdu. Pokud jsou omezené a tudíž vzácné zdroje, musí být omezeno a tudíž vzácné i množství vyprodukovaných statků. Dále se musíme rozhodnout, kdo bude vyprodukované statky spotřebovávat. Kapitálové statky jsou statky sloužící k produkci dalších statků. Musíme se tudíž rozhodovat, zda zdroje použijeme k produkci finálních statků (přímo uspokojující naše potřeby) nebo kapitálových statků. Pokud člověk jedná určitým způsobem, tak podle ekonomie se dotyčný v okamžiku domnívá, že užitky z daného jednání jsou pro něj větší než náklady spojené s tímto jednáním. Ekonomie připouští, že se daná osoba může mýlit. Ekonomie však nepředpokládá, že vědomě někdo jedná tak, aby náklady spojené s jednáním byly vyšší než užitky z tohoto jednání. 1.3 Princip nákladů obětované příležitosti a subjektivita veškerých nákladů V minulé podkapitole bylo řečeno, že lidé mají užitek z uspokojování potřeb. Potřeby uspokojujeme pomocí statků, s jejichž výrobou jsou však spjaty vždy nějaké náklady statek tak má svoji cenu. V reálném životě lidé vždy narážejí na alternativy, na alternativní výdaje. Produkce jednoho statku znamená, že zdroje použité pro výrobu tohoto statku již nelze použít pro 10

produkci něčeho jiného, tedy jiný statek nebude vyroben. Mám-li milion a koupím si za něj garsonku, nemůžu už onen milion použít na cestu kolem světa. Mám-li hodinu času a využiji ji ke studiu ekonomie, nemůžu už onu hodinu času využít k návštěvě pivnice. Ve všech těchto případech něco obětujeme, o něco přicházíme. Daná oběť má pro nás povahu nějaké ztráty, tedy nějakých nákladů. Pokud produkujeme statek X, lze vyjádřit oběť (ztrátu) čili náklad v podobě užitku (příjmu) z jiného, nevyprodukovaného statku. Pokud věnuji hodinu svého času dobrovolné pomoci v neziskové organizaci, mým nákladem může být to, že jsem onu hodinu nemohl věnovat ježdění na kole. Pokud ovšem dobrý pocit z hodinové pomoci převáží dobrý pocit z hodinového ježdění na kole, bylo mé rozhodnutí z ekonomického pohledu výhodné. Technicky řečeno, pokud používáme zdroje jistým způsobem, lze vyjádřit oběť (ztrátu) čili náklad v podobě toho, o co přicházíme, kdybychom je využili jinak. Pokud osoba A spotřebuje daný statek (za předpokladu, že je rivalitní), nemůže tento statek spotřebovat někdo jiný. Když zaberu poslední místo v autobuse já, člověk za mnou se už do autobusu nedostane. Pokud daný statek spotřebuje osoba A, je obětí (ztrátou) čili nákladem užitek jiné osoby, respektive příjem, který od této jiné osoby mohl být získán. Aby provedl optimální ekonomickou volbu, musí proto racionální člověk vždy spočítat nejen budoucí náklady, které souvisí s volbou, pro kterou se rozhodl, ale i náklady z nevyužité možnosti. Tuto skutečnost vyjadřujeme tzv. principem nákladů obětované příležitosti (anglicky opportunity cost). Tento princip říká, že užitek (cena) z toho, co získáváme, musí být větší než užitek (cena) z toho nejlepšího, čeho se vzdáváme. Když se rozhoduju, za co utratím poslední stovku, hledám něco, z čeho budu mít větší užitek než z čehokoli jiného. Krabice zmrzliny? Pivo? Z čeho budu mít já osobně v konkrétním čase, místě a situaci (užitky a potřeby jsou subjektivní a závislé na situaci!) největší užitek? Obecně řečeno: náklady obětované příležitosti jsou obecně rovny užitku z nejlepší alternativy, kterou nemůžeme realizovat, protože jsme se rozhodli pro alternativu, kterou realizujeme. Máme-li v konkrétní situaci na výběr z různých možností, jak se zachovat, pátráme po té variantě, která nám přinese největší užitek. Nesmíme však zapomenout prozkoumat bezprostřední náklady, které se ke každé variantě váží. Má zemědělec pěstovat pšenici, nebo kukuřici? Nestačí zjistit si výkupní ceny pšenice a kukuřice, je ještě nutno zjistit, jak drahé je pěstování pšenice a jak drahé je pěstování kukuřice např. porovnat ceny hnojiv, spotřebu vody nebo pracnost péče o rostliny, atd. Může se lehce stát, že zjistíme, že výkupní ceny kukuřice jsou vyšší než pšenice. Podle cen a příjmů by se vyplatilo tedy pěstovat kukuřici, ale kukuřice může třeba potřebovat mnohonásobně dražší hnojivo. V takovém případě musíme odečíst od užitku či příjmu z jednotlivých alternativ náklady bezprostředně spojené s realizací dané alternativy a porovnávat užitky snížené o tyto bezprostřední náklady. Nákladem obětované příležitosti je potom takto snížený užitek z nerealizované alternativy. Porovnáváme tedy zisk z kukuřice mínus náklady na kukuřici a zisk z pšenice mínus náklady na pšenici. Chci vybrat tu variantu, která mi po odečtení nákladů přinese nejvyšší zisk ze všech alternativ. Jen v takovém případě nebudou náklady obětované příležitosti převyšovat užitek z varianty, kterou jsem zvolil. V některých případech mají jednotlivé alternativy stejné bezprostřední náklady. Pokud se třeba zemědělec rozhoduje, zda pěstovat pšenici pro vlastní potřebu nebo pro prodej, platí, že bezprostřední náklady spojené s pěstováním pšenice budou stejné. V takovém případě stačí 11

porovnávat příjmy (užitky) z jednotlivých variant. Zemědělec se ptá: Budu mít větší užitek, když pšenici prodám, nebo když ji sám spotřebuji? Pokud se rozhodne pšenici prodávat, jeho nákladem obětované příležitosti bude, že už ji nemůžu sám spotřebovat. Užitek z osobní spotřeby pšenice by tedy neměl převýšit užitek z prodeje pšenice, má-li být zemědělcovo rozhodnutí pšenici prodávat ekonomické. Obdobně: pokud firma s daným množstvím lidí, kapitálových statků, prostor (půdy) a materiálu je schopna produkovat, jak housle, tak klavíry, stačí porovnávat pouze příjmy z výroby houslí a příjmy z výroby klavírů. Nákladem obětované příležitosti je zde příjem z nerealizované varianty. Pozorný čtenář si jistě všiml, že mezi příjmem a užitkem děláme rovnítko. Přesněji bychom měli hovořit o užitku z příjmu (např., jaký užitek má zemědělec, pokud prodá kukuřici). V praxi to ale není nutno, příjem a užitek dokážeme bezprostředně porovnávat. Přitom jsme schopni složitého porovnávání kombinace příjmů a užitků. Nákladem obětované příležitosti je užitek (příjem) z nejlepší nerealizované varianty, kterou nelze realizovat právě proto, že realizujeme variantu, kterou právě realizujeme. Příjem a užitek z každé varianty se skládá z řady faktorů. Hodnocení těchto faktorů je vždy subjektivní, a tudíž subjektivní je i užitek z každé varianty. Lidé jsou přitom schopni porovnávat příjmy a užitky. Užitky různých lidí z různých možností jsou subjektivní (máte radši kuřata, nebo koláče?), tudíž i náklady obětované příležitosti jsou subjektivní. Nerealizované varianty a tudíž i užitky (příjmy z nich), tedy náklady obětované příležitosti závisí na konkrétní osobě, jejich schopnostech a dalších faktorech. Náklady obětované příležitosti jsou nutně subjektivní každý z nás má odlišné náklady obětované příležitosti. Jak je to potom s náklady, které se bezprostředně váží k jednotlivým alternativám? Například náklady na materiál, mzdy, kapitálové statky, apod. Pokud se nad jejich povahou zamyslíme, musíme dospět k závěru, že i ony jsou subjektivní, protože závisí na nákladech obětované příležitosti jiných osob. Pokud jsou subjektivní náklady obětované příležitosti (viz výše), musí být subjektivní i bezprostřední náklady, které na nich závisí. Bezprostřední náklady spojené s realizací určité varianty jsou vidět vynakládáme je ve prospěch jiných subjektů. Ekonomická teorie je proto nazývá explicitními náklady. Náklady obětované příležitosti vidět nejsou, ale existují a musíme s nimi počítat ekonomická teorie proto nazývá náklady obětované příležitosti jako implicitní náklady. Název vyjadřuje výše uvedené - skutečnost, že se jedná o skryté náklady, že se vztahují k užitku (příjmu) z naší nejlepší obětované příležitosti, kterou v důsledku toho, co děláme, již nemůžeme realizovat. Tyto obětované příležitosti a užitky (příjmy) z nich plynoucí vskutku vidět nejsou. Z textu dále plyne, že výše explicitních nákladů závisí na nákladech obětované příležitosti jiných lidí. Souhrnně lze o našem životě říci, že žijeme ve světě nákladů obětované příležitosti. S náklady obětované příležitosti se setkává každý člověk po celý svůj život. Jak už jsme konstatovali v kapitole 1.1, pokud právě čtete tento text, tak vaším nákladem obětované příležitosti je užitek (příjem) z nejlepší varianty, kterou byste mohli dělat místo této četby. Náklady obětované příležitosti (jejich výše) jsou subjektivní. Stejně subjektivní jsou i náklady, které bezprostředně souvisí s realizací dané varianty (např. 12

mzdy, náklady na materiál). Výše těchto nákladů závisí na nákladech obětované příležitosti těch, kteří tyto náklady zabezpečují (dodavatelé, apod.). Explicitní náklady jsou náklady, které vynakládáme ve prospěch jiných subjektů. Jsou vidět. Výše těchto explicitních nákladů je dána náklady obětované příležitosti. Implicitní náklady je jiný název pro náklady obětované příležitosti, a to právě proto, že vidět nejsou. 1.4 Statická, dynamická a paretovská efektivnost Pokud jsou zdroje k uspokojování potřeb vzácné a naše potřeby neomezené, měli bychom zdroje využívat tak, aby z nich šlo uspokojit, co nejvíce potřeb. Prakticky, pokud lze z jednoho hektaru vypěstovat 100 tun pšenice, měli bychom usilovat, abychom vskutku 100 tun vypěstovali 4. Snaha získat z daných, nám dostupných zdrojů, co největší výstup, je podstatou principu efektivnosti. Efektivnost (anglicky efficiency) lze definovat jako poměr mezi výstupem (to, co je ze zdrojů vyprodukováno) a vstupem (zdrojem), přičemž naším cílem je, aby tento poměr byl co největší. Maximalizujeme-li efektivnost, neexistuje žádná jiná varianta, z níž bychom měli ještě větší užitek než z té, kterou jsme zvolili. Náklady obětované příležitosti jsou pak menší než užitek, plynoucí z námi zvolené varianty. V předcházející odstavci jsou důležitá slova z daných, nám dostupných zdrojů. V každém okamžiku můžeme využít pouze omezené množství zdrojů, přičemž mezi zdroje patř í nejen půda, materiál, kapitálové statky, práce, ale i znalosti, jak produkovat (know-how) jaké ostatní mají potřeby a tedy, co produkovat (informace o trhu), apod. Pokud tyto dané, dostupné zdroje využíváme na maximum, tak se chováme efektivně, nicméně je to statická efektivnost efektivnost pracující s danými zdroji. Vedle této statické efektivnosti existuje druhý typ efektivnosti, tzv. dynamická efektivnost, kdy se snažíme objevit nové zdroje, včetně informací, co a jakým způsobem produkovat. V takovém případě jsme kreativní, něco nového objevujeme, respektive se o to snažíme. Činíme tak proto, že díky tomuto objevování jsme schopni uspokojovat nové potřeby, dokonce při tomto objevování nové potřeby vytváříme tyto potřeby si lidé uvědomí, že je mají (mohli by mít) až s příslušným objevem. Dynamická efektivnost spočívá potom právě v objevování nových potřeb, hledání nových zdrojů, využívání existujících zdrojů jinými způsoby, apod. Je projevem naší schopnosti rozpoznávat nové příležitosti, generovat nové informace, které jsme před tím nevlastnili (např. informace o existenci rozhlasových a televizních vln, respektive informace o potřebě posílat sms zprávy). Statická efektivnost je konečná s danými zdroji a danými technologiemi lze vyrobit jen určitý maximální počet statků a tedy uspokojit určitý maximální počet potřeb. Dynamická efektivnost je nekonečná. Vždy existují nové příležitosti, možnosti. Možná o nich nyní nevíme, 4 Neřešíme pro jednoduchost situaci, že, pokud zdroj maximálně využíváme v jednom okamžiku, v jiném okamžiku nám vynese méně. Prakticky, pokud v jednom kalendářním roce vypěstujeme z hektaru 100 tun pšenice, dojde k tomu, že v důsledku velkého využití půdy v následujícím roce získáme jen 50 tun. Když v jednom roce vypěstujeme pouze 80 tun pšenice, budeme schopni v následujícím roce rovněž vypěstovat 80 tun. Potom, chceme-li pšenici pěstovat dlouhodobě, je lepší se spokojit jen s ročním výnosem 80 tun. 13

můžeme je ale objevovat. Při tomto objevování samozřejmě děláme chyby některé možnosti nerozpoznáme, jiné špatně odhadneme (např. se domníváme, že po nějakém novém statku bude poptávka a ona nebude). Dynamická efektivnost narušuje statickou efektivnost naše objevy vedou k tomu, že zdroje lze použít jinými způsoby, k jiným účelům. Zároveň platí, že statická efektivnost je výsledkem dynamické efektivnosti. To, že nějaký zdroj (vstup) využíváme maximálně je důsledkem našeho objevu, kolik a co z daného zdroje můžeme získat. Příkladem budiž obavy z vyčerpání zásob ropy již mnohokrát byly vysloveny předpovědi, že v nejbližších deseti, dvaceti, padesáti letech budou zásoby vyčerpány, i kdybychom prováděli těžbu a využívání s největší možnou (v té době známou a statickou, neměnnou) efektivností. Zatím se to však nestalo. Rozvoj poznání nám totiž umožňuje se nespokojovat se statickou efektivností, ale díky novým poznatkům ji dynamicky zvyšovat. Zatímco na základě statické efektivnosti lze vývoj stavu ropných zásob odhadnout, uvažujeme-li dynamickou efektivnost, předpovědi se stávají značně mlhavějšími. Statická efektivnost spočívá v maximálním využití daných zdrojů (včetně technologií, informací, znalostí, atd.) v produkci maximálního výstupu a uspokojování co největšího množství známých potřeb. Dynamická efektivnost spočívá v objevování nových potřeb, nových zdrojů (včetně technologií, informací, znalostí, atd.). Dynamická efektivnost narušuje statickou efektivnost. Zároveň je právě existující statická efektivnost výsledkem dynamické efektivnosti. Většinou se pojem efektivnost používá pouze v statickém smyslu. Na dynamický aspekt efektivnosti se zapomíná. V tomto textu dynamický aspekt vědomě zdůrazňujeme. Je projevem lidského umu, snažení, zkoumání, výzkumu, vývoje a dalších forem lidského jednání vede k inovacím, k objevování nového. Inovace lze definovat jako záměnu starého (dosavadního) za nové, lepší. Inovace buď šetří náklady, nebo zvyšuje užitek (nebo obojí). Inovovat lze prakticky všechno, co spadá do oblasti ekonomie: Zdroje či suroviny, které používáme jako vstupy, technologie, výrobky, organizaci výroby, způsoby uplatnění výrobků na trhu, naše schopnosti, způsoby nabývání našich schopností, místo, kde provozujeme ekonomickou činnost apod. Inovace rovněž rozlišujeme podle toho, jak zásadní charakter mají. Jsou inovace převratné, které mění celý svět výroby a spotřeby (parní stroj, elektřina, počítače). Jsou inovace, které mají podobu drobných zlepšení. Typickým příkladem inovace je právě objev nového produktu (nový model auta, nový spořicí účet, vylepšený tvar křídel letadla). K dalším příkladům může patřit objev nového technologického postupu, to, že stávající produkt bude schopen uspokojit více potřeb apod. Chceme-li ocenit efekt inovace, zjišťujeme, jak spoří náklady na jednotku užitku, nebo jak zvyšuje užitek při vynaložení srovnatelných nákladů. Připomeneme-li si, co jsme v předcházející části říkali o efektivnosti, vidíme, že inovace jsou základním způsobem jejího zvyšování. Statická efektivnost je neměnná, s inovacemi nepočítá. Statická efektivnost je omezená, má maximum. V dynamické efektivnosti jsou inovace zahrnuty, proto je dynamická efektivnost neomezená, může stále růst. Nebo jinak: chceš-li zvýšit efektivnost (a obstát v konkurenci), inovuj. Má smysl zdůraznit, že podnikatelé, tedy osoby, které produkují statky, jsou svým způsobem inovátory. Jsou to totiž právě podnikatelé, kteří přicházejí na trh s novými produkty, případně s lepšími vlastnostmi starých produktů. Jsou to podnikatelé, kteří hledají nové, levnější nebo jinak 14

výhodnější technologické postupy, levnější nebo jinak výhodnější zdroje pro produkci statků. Podnikatelé při tomto hledání nemusí nutně uspět. Mohou se mýlit dopředu třeba nevědí, zda bude po novém produktu poptávka. Pokud se zmýlí, tak zbytečně vynaloží náklady a ocitnou se ve ztrátě. Budou-li naopak úspěšní, tak bude po jejich produktech poptávka, budou tedy dosahovat vysokých příjmů a zisků. Většinou při tom platí, že osob, které přijdou s nějakým úspěšným objevem, není v daném časovém okamžiku mnoho. Potom mají inovátoři de facto postavení monopolu jsou jedinými (nebo několika málo) producenty, kteří dané vysoké zisky realizují. Tyto vysoké zisky vyvolají zájem dalších podnikatelů. Pokud mohou inovaci též uskutečnit (ekonomicky řečeno, mohou vstoupit do odvětví), tak se tyto vysoké monopolní zisky vypaří. Opět je zaručí až další inovace. Proto jsme v předcházejícím odstavci uvedli, že v konkurenčním zápolení vyhrává ten, kdo (neustále) inovuje. Inovace lze definovat jako záměnu starého (dosavadního) za nové, lepší. Inovace buď šetří náklady, nebo zvyšuje užitek (případně může mít kombinované důsledky). Inovace je projevem snahy o dosažení dynamické efektivnosti. Podnikatelé jsou inovátory. Hledají statky, které uspokojí nové potřeby, nové způsoby uspokojování dosavadních potřeb, apod. Při tomto hledání mohou být úspěšní i neúspěšní. Ve snaze o dosažení statické efektivnosti vzniká zajímavý problém. Vždy, když jsou v ekonomickém systému alespoň dva subjekty, může si jeden polepšit na úkor druhého. Typickým příkladem situace, kdy si jeden člověk polepší a druhý pohorší, je situace, kdy osoba A sní osobě B její oběd. Dané jednání je pro osobu A efektivní z obědu má užitek, kromě svého času ale na něj nevynaložil žádné zdroje. Jsou ovšem možná i taková zlepšení, když se situace nikoho z účastníků nezhorší, nikomu se užitek nezmenší, nikdo neutrpí žádnou újmu. V tom případě hovoříme o paretovských zlepšeních (podle italského ekonoma Vilfreda Pareta). Například manželka přerovnává knihovnu (což nepovažuje za důležité) a manžel zalévá květiny (které ho nezajímají). Ani jednoho z nich jeho činnost nebaví. Pokud se vymění, manžel bude přerovnávat knihovnu (kteroužto činnost považuje za velmi zábavnou) a manželka zalévat květiny (které má ráda), užitek obou se zvýší. To je paretovské zlepšení. Paretovskou efektivnost (paretovské optimum) lze potom definovat jako stav, kdy už nelze zvýšit užitek jednoho subjektu jinak, než snížením užitku jiného subjektu. Reálné ekonomické situace nejsou zpravidla paretooptimální. Ekonomie z tohoto hlediska: - Hledá příčiny toho, proč nejsou tyto situace paretooptimální. - Hledá možnosti tzv. paretovských zlepšení, tj. ta kových zlepšení, při kterých se zvyšuje užitek (alespoň některých) ekonomických subjektů, aniž by se snížil užitek kteréhokoli jiného subjektu. Většina změn na trhu nemá charakter paretovských zlepšení. Předpokládejme, že osoba A objeví nový výrobek, který začne být vysoce poptáván, a v důsledku tohoto objevu a jím vyvolané poptávky, se sníží poptávané množství u výrobků osoby B. V takovém případě si osoba A nepochybně polepší, osoba B si však pohorší. Zároveň si polepší zákazníci osoby A. Pokud použijeme hodnotové hledisko, můžeme říci, že by bylo nespravedlivé, respektive nesprávné, zakazovat osobě A, aby daný objev učinila, jen proto, že její objev vede ke zhoršení situace osoby B. Většina lidí by rovněž patrně souhlasila s názorem, že nebude ani správné nutit osobu 15

A, aby osobě B platila nějakou kompenzaci. Obecně řečeno, snaha o dosažení dynamické efektivnosti (inovace) vede k tomu, že změny nebývají peratovsky efektivní. Právě proto, že se svět neustále vyvíjí, že se mění lidské preference a potřeby, neustále dochází k situacím, že si někdo polepší dokáže zareagovat na tyto měnící se preference a potřeby, respektive dokáže objevit zatím neznámé lidské potřeby Ten, kdo takto reagovat nedokáže, si pohorší. Nejlepším způsobem, jak reagovat na neparetovské změny, je podporovat schopnost člověka inovovat a přizpůsobovat se inovacím. Přes zde uvedené je koncept paretovské efektivnosti a paretovského zlepšení užitečný upozorňuje na to, že efektivnosti lze dosahovat různými způsoby. Pokud chceme jít cestou paretovských zlepšení, nesmíme např. bohatým brát a chudým dávat. Pro názornost by bylo možné říci, že při hledání paretovských zlepšení musíme zakázat Jánošíka 5. Dodejme, že ekonomická teorie používá ještě jednu definici pro paretovké optimum (efektivnost) a paretovské zlepšení. V tomto přístupu je ekonomický systém ve stavu paretovského optima (paretovské efektivnosti) tehdy, pokud nelze zvýšit produkci jednoho statku jinak, než za cenu snížení produkce jiného statku. K paretovskému zlepšení potom dochází tehdy, lze-li zvýšit produkci jednoho statku, aniž by se snížila produkce jiného statku. Když se nad oběma přístupy k paretovkské efektivnosti zamyslíme (nelze zvýšit užitek jednoho spotřebitele, aniž by se snížil užitek druhého spotřebitele, respektive nelze zvýšit produkci jednoho statku, aniž by se snížila produkce druhého statku), zjistíme, že, pokud klesá produkce jednoho statku, aniž by se zvýšila produkce jiného statku, musí nějakému spotřebiteli klesat užitek. Tento spotřebitel v důsledku poklesu produkce jednoho statku a nezvýšení produkce jiného statku nemůže substituovat statek, jehož produkce klesá a který tedy nemůže spotřebovávat. Ekonomický systém je ve stavu paretovského optima (paretovské efektivnosti) tehdy a právě tehdy, pokud nelze zvýšit užitek kohokoli, aniž by se snížil užitek kohokoli jiného. Paretovské zlepšení je potom takové zlepšení, kdy si alespoň někteří účastníci polepší zvýší svůj užitek, aniž by se jiným účastníkům užitek snížil. Může dokonce nastat situace, že si všichni účastníci užitek zvýší a nikdo nesníží. Alternativní definice paretovského optima (paretovské efektivnosti) říká, že ekonomický systém ve stavu paretovského optima (paretovské efektivnosti) tehdy, pokud nelze zvýšit produkci jednoho statku jinak, než za cenu snížení produkce jiného statku. K paretovskému zlepšení zde dochází tehdy, lze-li zvýšit produkci jednoho statku, aniž by se snížila produkce jiného statku. V tržní praxi je dosažení paretovské efektivnosti nebo paretovského zlepšení nemožné. U mnoha lidských aktivit dochází k tomu, že si někdo polepší, jiný však pohorší. Podívejme se na jeden aktuální příklad inovace, která zhoršuje něčí postavení, přičemž ten, jehož postavení se zhoršuje, s tímto zhoršením není spokojen. Jedná se o situaci, kdy někdo usiluje o zvýšení dynamické efektivnosti, přičemž v důsledku tohoto úsilí se postavení jiných zhoršuje. 5 Juraj Jánošík (1688 1713), byl slovenský zbojník, který dle pověstí bohatým bral a chudým dával. 16

1.5 Mezní (přírůstkové) veličiny Při zkoumání ekonomické reality hrají důležitou roli veličiny, které popisují změny, tj. přírůstky celkových veličin. Nazývají se mezními (přírůstkovými) veličinami. Slůvko mezní lze tedy přeložit jako přírůstkový. Mezní veličina přitom říká, o kolik se změní celková veličina, pokud vstup (tedy to, na čem celková veličina závisí) vzroste o jednotku nebo určitý počet jednotek. Příkladem mezní veličiny je mezní výstup, který popisuje nikoli celkový výstup, ale změnu celkového výstupu, tj. o kolik se změní výstup, přidáme-li na vstupu další jednotku (případně určitý počet jednotek). Lidé myslí v mezních veličinách. Ptají se třeba: O kolik víc stromků zasází moje firma, když najmu dalších pět zaměstnanců? O kolik se sníží množství plevele, když rozpráším na pole o tři kilogramy herbicidu víc? O kolik se zvýší můj počet bodů ze zápočtového testu, když se budu učit ještě dva dny? Nezajímá mě celkové množství zasázených stromků, rostoucího plevele nebo získaných bodů. Zajímá mě, jak se množství stromků, plevele a bodů změní, když přidám pět pracovníků, tři kila herbicidu nebo dva dny učení. Mezní výstup nám tedy vyjadřuje přírůstek celkového výstupu. Pokud výstup vyjadřujeme v kusech nebo v podobných jednotkách (tunách obilí, litrech mléka apod.), hovoříme vskutku o celkovém výstupu a mezním výstupu, respektive celkovém produktu a mezním produktu slova výstup a produkt chápeme jako synonyma. Pokud výstup vyjadřujeme v peněžních jednotkách, hovoříme spíše o výnosech (příjmech). Slova výstup a výnos (příjem) také můžeme chápat jako synonyma. Obecně lze v mezních, tedy přírůstkových veličinách vyjádřit: - mezní produkt: o kolik se zvětší celkový produkt, přidáme-li na vstupu (u výrobních faktorů) další jednotku (případně určitý počet jednotek); - mezní užitek: o kolik se zvětší celkový užitek, pokud zvýšíme spotřebu statku o další jednotku (případně určitý počet jednotek); - mezní náklady: o kolik se zvětší celkové náklady, pokud zvýšíme produkci o další jednotku (případně určitý počet jednotek); - mezní příjmy: o kolik se zvětší celkové příjmy, pokud zvýšíme produkci o další jednotku (případně určitý počet jednotek). Ekonomie uvažuje v mezních veličinách. Říká: porovnávejme přírůstek příjmu (užitku) určité varianty, tedy mezní příjem, respektive mezní užitek, s přírůstkem nákladů, tedy mezními náklady, které jsou s touto variantou spojeny. Pokud je přírůstek příjmů či užitku (mezní příjmy nebo mezní užitek) vyšší než přírůstek nákladů (mezní náklady), vyplat í se danou variantu realizovat. Jinými slovy: nějakou variantu se vyplatí realizovat, pokud mezní příjem (užitek) z této varianty je větší nebo roven mezním nákladům spojených s danou variantou. Nemá smysl porovnávat třeba průměrné veličiny, které udávají velikost příjmu, užitku, nákladů apod. na jednu jednotku. Průměrný příjem tak např. říká, jak veliký příjem připadá na jednotku produkce. Průměrné náklady udávají náklady na jednotku produkce. Průměrné veličiny totiž neříkají to nejdůležitější kolik stojí a co vynese dodatečná jednotka produkce. 17

Mezní veličina vyjadřuje změnu (přírůstek) celkové veličiny, pokud se změní to, na čem celková veličina závisí. K mezním veličinám patří mezní produkt, mezní užitek, mezní příjem a mezní náklady. Lidé uvažují v mezních veličinách. Porovnávají mezní užitek nebo mezní příjem z dodatečné jednotky (dodatečnou jednotkou může být i první jednotka) s mezními náklady spojené se získáním této dodatečné jednotky. Pokud je mezní příjem (užitek) vyšší nebo alespoň roven mezním nákladům, dodatečná jednotka se vyplatí. 1.6 Zákon klesajících mezních výnosů a zákon klesajícího mezního užitku Když už známe pojem mezní veličina, můžeme si položit otázku, jak se mezní veličiny vyvíjejí v čase. Pokud vím, že přidáním dalšího dne studia (řekněme jedenáctého) se zvýší můj počet bodů u zápočtového testu o pět, bude to platit i pro další, dvanáctý, den? A pro třináctý? A pro dvacátý? A pro stodvacátý? Bude můj počet bodů u zápočtového testu růst pořád stejně, s každým přidaným dnem studia o pět bodů, až do nekonečna, resp. maximálního limitu pro daný test? Bude můj mezní výnos (přírůstek bodů na dodatečně přidaný den studia) pořád stejný?. Intuitivně cítíme, že ne. Pro mezní veličiny totiž platí dva zákony, zákon klesajících mezních výnosů a zákon klesajících mezních užitků. První se nazývá zákon klesajících mezních výnosů a lze jej formulovat následovně: Při jakékoliv produkci platí, že pokud zvyšujeme pouze jeden ze vstupů, dříve nebo později (někdy hned od počátku, někdy až při velkých množstvích) se přírůstek produkce na jednotku dalšího vstupu (neboli mezní produkt) začne snižovat (někdy dokonce nemusí být tento přírůstek žádný, případně může být i záporný. Zákon klesajících mezních výnosů tedy jinými slovy říká, že při rozšiř ování produkce v podobě zvyšování jednoho vstupu bude mít přírůstek výstupu, tedy mezní výstup v případě fyzického vyjádření (kusy, tuny, litry apod.), respektive v peněžním ocenění mezní výnos, klesající charakter. Celkový výstup/výnos tak bude stoupat stále pomaleji. Přidám-li si ke svým deseti dnům studia na zápočtový test ještě jedenáctý, jistě zvýším celkový výstup v podobě počtu bodů v testu, třeba o oněch pět bodů. Přidám-li si další, dvanáctý den, možná opět získám dalších pět bodů navíc, ale s dalšími dny se bude můj mezní výstup snižovat čím dokonaleji budu látku umět, tím méně a méně dodatečných bodů mi další čas strávený studiem přinese. Důvody, proč tomu tak je, jsou dvojího druhu: 1. Pokud budeme rozšiřovat produkci (tedy výstup nebo výnos) a zvětšovat množství vstupů, tak budeme racionálně z jednotek, jež máme k dispozici, nejprve používat ty nejvíce produktivní jednotky vstupu, tedy jednotky, které nám toho vyprodukují nejvíce. Pokud kupř. budeme v restauraci zvyšovat počet kuchařů, tak budeme nejprve používat (zaměstnávat) ty kuchaře, kteří nám uvaří nejvíce jídel (pochopitelně při zachování kvality jídla). Množství těchto vysoce produktivních jednotek je ale omezené, dříve nebo později tyto produktivní jednotky dojdou, a my budeme muset zaměstnat i jednotky, které tolik produktivní nejsou. Na místa kuchařů začneme najímat prodavače, stavební inženýry, lékaře, kadeřnice, přednášející ekonomie atd., přestože třeba vůbec neumí vařit. 18

Potom logicky přírůstek výstupu, tedy mezní výstup začne mít klesající charakter dodatečná jednotka vstupu nevyprodukuje tolik jako předcházející dodatečná jednotka. 2. Pokud budeme rozšiřovat produkci a zvyšovat pouze jeden vstup, tak dříve nebo později narazíme na bariéry v podobě omezeného množství ostatních vstupů. Konkrétně: budemeli v restauraci zvětšovat pouze počet kuchařů a nikoliv sporáků, narazíme na bariéru v podobě počtu sporáků, prostoru apod. Kuchaři se v kuchyni začnou plést, narážet do sebe, vylévat na sebe vzájemně polévku, bojovat o sporáky atd., takže logicky dodatečný kuchař nevyprodukuje tolik jako předcházející. Přeplníme-li kuchyň kuchaři k prasknutí, možná to výrobu úplně zastaví. Obecně: dodatečná jednotka vstupu nevyprodukuje tolik jako předcházející dodatečná jednotka. Druhý zde zmíněný důvod lze odstranit tím, že zvětšujeme všechny druhy vstupů. Stále však zůstává první důvod. I pokud zvyšujeme počet jednotek u všech vstupů, dříve nebo později dojde k tomu, že dodatečné jednotky některého ze vstupů budou méně produktivní než předcházející jednotky. I když s dalšími a dalšími najímanými kuchaři zvětšujeme také plochu kuchyně a množství spotřebičů, časem vyčerpáme všechny dostupné kuchaře v okolí. Čili i v tomto případě bude mít přírůstek výstupu klesající charakter. Zákon klesajících mezních výnosů však začíná platit až s určitým zpožděním. Pokud zaměstnáváme jednoho kuchaře a ten umí uvařit pět jídel na hodinu, možná přijetím druhého kuchaře zvýšíme produkci ne na deset jídel za hodinu, ale na dvanáct kuchaři si můžou vzájemně např. pomáhat, sdílet efektivní postupy atd. Časem se sice (při zaměstnání pátého, sedmého, devátého kuchaře) střetneme se zákonem klesajících mezních výstupů, ale ne hned od začátku. Proč tomu tak je? Důvod spočívá v tom, že ze začátku se projevují výhody dělby práce a specializace. Pokud se každý člověk specializuje na určitou činnost, tak on sám je produktivnější a celková produkce je tedy vyšší než v případě nespecializace. Při zapojení více jednotek se uplatňuje i tzv. synergický efekt, který říká, že více jednotek daného vstupu dokáže i činnosti, které méně jednotek nedokáže. Názorným příkladem je stěhování velmi těžké skříně např. 4 lidé ji přestěhují, ale méně lidí než 4 ji přestěhovat nezvládnou. Na druhou stranu (zvláště nejedná-li se o opakované stěhování nebo o stěhování na dlouhou vzdálenost) se nevyplatí použít při tomto stěhování další osoby jednoduše už je nelze nijak zapojit. Zdůrazněme, že konkrétní množství, od kterého se v různých případech začne uplatňovat zákon klesajících mezních výnosů, bude různé. Vždy závisí na konkrétních okolnostech. V praxi tak může nastat situace, že se tento zákon začne uplatňovat již od druhé jednotky, od desáté jednotky, ale také třeba až od sté, tisící nebo dokonce milionté jednotky produkce. Terminologická poznámka - výnosy za situace, kdy zvětšujeme všechny vstupy (velkou většinu vstupů), se v ekonomii nazývají výnosy z rozsahu. Pokud je přírůstek výnosů (výstupů) vyšší než přírůstek vstupů např. všechny vstupy se zvětší dvakrát a výnosy (výstupy) vzrostou čtyřikrát, pak hovoříme o rostoucích výnosech z rozsahu. Pokud je přírůstek výnosů (výstupů) nižší než přírůstek vstupů např. všechny vstupy se zvětší dvakrát a výnosy (výstupy) vzrostou pouze 1,5x, pak hovoříme o klesajících výnosech z rozsahu. Teoreticky se lze setkati se situací, kdy se vstupy i výstupy (výnosy) po nějakou dobu zvětšují ve stejném poměru např. vstupy zvýšíme na dvojnásobek a výnosy se rovněž zvýší na dvojnásobek. V takovéto situaci hovoříme o konstantních výnosech z rozsahu. Zákon klesajících mezních výnosů říká, že pokud zvětšujeme množství jednoho vstupu, dříve 19

nebo později začne přírůstek výstupu klesat. Tento zákon platí, i pokud zvyšujeme všechny jednotky vstupu. V takovém případě hovoříme o klesajících výnosech z rozsahu.zákon však nezačíná platit okamžitě, protože zpočátku se projevují výhody specializace a synergický efekt. Druhý zákon se týká našeho užitku a nazývá se zákon klesajícího mezního užitku. Lze jej formulovat následovně: Při spotřebě jakéhokoliv statku platí, že pokud zvyšujeme množství statku, který spotřebováváme, dříve nebo později (někdy hned od počátku, někdy až při velkých množstvích) se přírůstek užitku z jednotky dalšího spotřebovávaného statku začne snižovat (někdy dokonce nemusí být tento přírůstek žádný, případně může být i záporný). Tak si třeba představte, že jíte čokoládu. Máte-li čokoládu rádi, přináší vám to užitek. Největší užitek budete mít patrně z první kostičky. Užitek z druhé a třetí kostičky bude patrně v podstatě stejný. U čtvrté, páté a šesté kostičky však začne mezní užitek klesat (první kostička vám určitě přinesla víc potěšení než šestá, prostě proto, že už jste lehce přejedeni), ke konci celé tabulky už může být mezní užitek z každé další kostičky čokolády velmi malý. Přinutí-li vás někdo sníst třeba ještě druhou a třetí tabulku, může být mezní užitek dokonce záporný a celkový užitek začne klesat. Zákon klesajícího mezního užitku vyplývá z vlastností naší psychiky. Pokud volíme mezi variantami, tak spotřebováváme statek, který nám přináší největší užitek. První jednotka daného statku by nám tedy měla přinést největší užitek. Další jednotka téhož statku by už měla uspokojovat ne tak nutnou potřebu, čili by měla přinést nižší užitek. Přírůstek užitku (mezní užitek) tak bude mít klesající charakter. Stejně jako u zákona klesajících mezních výnosů a možnosti rostoucích výnosů z rozsahu, i zde může v praxi nastat situace, že pro určitý počet jednotek nám může přinášet další jednotka téhož statku vyšší užitek než předcházející. Např. druhá sklenice vína nám přinese větší užitek než první, protože si víno dokážeme lépe vychutnat. Dříve nebo později se ale začne zákon klesajícího mezního užitku uplatňovat. Při zkoumání zákona klesajícího mezního užitku je nutné uvědomit si časový faktor. Nemá smysl hovořit o druhé sklenici vína, pokud jsme naposledy víno pili před delší dobou (např. před týdnem). Má ale smysl hovořit o druhé televizi, pokud již jednu televizi vlastníme a pokud bydlíme sami v jednom bytě. Obecně tedy musíme zkoumat časový interval (a případně další okolnosti), ve kterém dané jednotky spotřebováváme. Ty určí, zda se jedná nebo nejedná o dodatečnou jednotku. Zákon klesajícího mezního užitku říká, že pokud v odpovídajícím časovém intervalu zvětšujeme spotřebu určitého statku, tak dříve nebo později mezní užitek z další jednotky statku začne klesat. 1.7 Princip utopených nákladů V podkapitole 1.3 jsme se seznámili s náklady obětované příležitosti, které lidé musí zahrnout do svého uvažování. Existují ale naopak nějaké náklady, které lidé v žádném případě do svého rozhodování zahrnout nesmí? Ekonomická teorie odpovídá na tuto otázku kladně a říká, že jsou to náklady vynaložené v minulosti nebo náklady, které jsou vynaloženy v přítomnosti, či v budoucnosti budou v každém případě vynaloženy, tj. nyní se už nelze těmto nákladům vyhnout. Ekonomická teorie nazývá tyto náklady (náklady vynaložené v minulosti a náklady, kterým se 20