JAK ROZUMĚT? K POJETÍ HERMENEUTIKY U HEIDEGGERA*

FILOZOFIA Roč. 59, 2004, í. g JAK ROZUMĚT? K POJETÍ HERMENEUTIKY U HEIDEGGERA* GÚNTEL FIGAL 1. Co je zde vůbec ještě třeba objasňovat? Heideggerův koncept hermeneutiky, onen zvláštní významový posun, který tomuto pojmu, převzatému od Schleiermachera a Diltheye, Heidegger dal,jeod té doby, co jej Gadamer zachytil ve své knize Pravda a metoda, všeobecně znám.ví se,že u Heideggera nejde ani o umění výkladuve smyslu Schleiermacherově, ani o nauku o methodě duchověd,jak zamýšlel hermeneutiku rozvinout Dilthey, nýbržžese jedná o vykázání toho, že rozumění a jemu příslušející výklad je základní určení lidského způsobu bytí vůbec: hermeneutika j e pro Heideggera sebevýklad lidské existence, neboli heideggerovsky: sebevýklad pobytu. Kromě tohoje důležité, že takovou průhlednost není možno myslet v e smyslu dokonalého náhledu. V rozumění a výkladu je každé ujasnění omezené, při vší přesvědčivostijedno mezi jinými, a vždy zbývá něco, cose ujasnění vymyká:co je vyložitelné a vyžaduje výklad, to s e v každém výkladu ukazuje jinak a není samo sumou všech možných výkladů;je nevyčerpatelné, a to nikoli pro svou obskurnost, nýbrž proto, ž e přichází ke slovu vždy jen v určité situaci a každý pokus dospět k sumě všech výkladů, ba u ž jen pokus výkladové možnosti kombinovat, je prostě zase další výkladovou možností. Je-li něco vyložitelné a vyžadující výklad, neznamená to nic jiného,než že má možnost být vysloveno v řeči, cožje možnost, jížje každé uskutečnění neseno a zároveň překračováno. Výše než skutečnost," může tedy Heidegger říci, stojí možnost" ([1], 55). A nakonecje tím také předznamenáno, co může být filosofie: výklad pobytu, při němž je jasné, že je to výklad. Filosofie v Heideggerově smyslu se rovná interpretaci, která sebe samu chápe jako umožněnu textem, aj e tudíž s to opět sedo textu vtělit; která netvrdí nic, co b y přesahovalo text, kromě toho, c o se v procesu výkladu ukazuje; a která tak také může odhalit problematický charakter výkladů, jež o sobě nevědí, ž e a jak jsou výklady. Filosofie, kteráje v tomto smyslu hermeneutikou, žije z nahlédnutí, že vychází" z pobytu ([1], 55), a m á tudíž být sebevýkonem pobytu; ujasňuje struktury pobytu tím, že prochází kruhem pobytu a porozumění pobytu, tedy tak, že rozvíjí základní struktury pobytu jako struktury jeho vyložitelnosti a potřebnosti být vykládán; a tato filosofie se pokouší, z a předpokladu, ž e veškerou filosofii je třeba chápat jako výklad, odkrýt nedorozumění, jež mají jiné koncepce samysesebou - aťuž pojednávají o bytí člověka a nevědí přitom o jeho vlastním výkladovém charakteru, či pojednávají o něčem jiném nežje pobyt a neuvědomují si, ž e přesto jsou výklady pobytu a jeho porozumění bytí. * Předneseno k sedmdesátému výročí prvního vydání Heideggerova díla Bytí a čas na konferenci ve Vídni, 1997. 606

To všeby mohlo, jak už jsem řekl, být v zásadě jasné, nebo by alespoň nemělo být obtížné se na tom shodnout. Přesto všakje to při bližším přihlédnutí dost málo,co jsme tu takto dali dohromady: ne víc než náčrt, u něhož je nejasné, zda byl vůbec také odpovídajícím způsobem vypracován. Je Heideggerem rozvinutá filosofie, přesněji: ta verze jeho filosofie, kterou představuje kniha Bytí a čas, vůbec hermeneutikou v načrtnutém smyslu?nebo máme, pokud jde o uvedená určení, co dělat s něčím,co do okruhu Bytí a času ve skutečnosti nepatří; s něčím, co je jen dozvukem ranější koncepce, předzvěstí pozdnější? V každém případě nechává Heidegger v obdobípo Bytí a času pojem hermeneutika" padnout a teprve později, daleko později se k němu opět vrací. V Bytí a času zůstává pojem filosofie jako hermeneutiky, nebo jinak řečeno: pojem hermeneutické filosofie, zvláštním způsobem bezbarvý; snadje to příznak toho, že je v rámci knihy jaksi disparátni. Při bližším přihlédnutí se nám tato domněnka potvrdí; a pak také uvidíme, že Heideggerov problém s hermeneutikou je problémem s řečí vůbec. 2. Jak s e člověk vyslovuje? Jak člověk sám sebe artikuluje a zůstává přitom zcela v sobě - především tehdy, když nejde o výraz nálady či pohnutí mysli, nýbrž o to, rozumět a učinit se srozumitelným sám sobě? Pro to našel Heidegger již záhy směrodatný příklad v řeči náboženské. Dopisy apoštola Pavla, jak zdůrazňuje, nejsou ani pojednání o dogmatech, ani jejich vytyčení, nýbrž explikace", rozvíjení zkušenosti v mluvení. To, co se v nich říká, může sice vypadat jako teoretická úvaha nebo jako dogma; ale ve skutečnostijde explikace ruku v ruce s náboženskou zkušeností a pohání ji", není ničím jiným než artikulovanou, a tudíž také intenzifikovanou formou náboženského života. Je-li tím opravdu uveden směrodatný příklad, muselo by být možno jej zovšeobecnit. A právě to dělá Heidegger o tři roky později pod názvem hermeneutika fakticity". Tento titul má označovat, říká Heidegger, samo lo, jak je pobyt", ono možné význačné jak bytostného charakteru fakticity. Vztah hermeneutiky a fakticity - právě tak jako vztah apoštolského dopisu a křesťanské víry - není vztahem mezi pojetím předmětu a pojatým předmětem", nýbrž výkladje jsoucno,jehož bytíje bytím faktického života samého" ([2], zv. 63, 15). Aťuž jen proto, že něco, comá být vykládáno či interpretováno, ani v jiných ohledech nemůže být na způsob předmětu, je nasnadě myšlenka: kdo chce inteipretovat text, musí s e nechat vtáhnout d o jeho souvislosti a v ní se pohybovat. Kdyby někdo chtěl zcela z vnějšku určit, c o text říká, musela by být výsledkem protokolární zpráva, neúprosné citování, při němžse interpret distancuje od všeho,co říká, ba i od smyslu toho, co říká; cobyse dostávalo ke slovu, muselo by být úplně a naprosto jiné, než interpret sám, takže by to nakonec ani nemohl ke slovu přivést. Přesto není Heideggerem naznačená alternativa vyčerpávající; je dokonce zavádějící, protože je příliš radikálně formulovaná. Ž e interpretace není žádný vztah k předmětu, nevylučuje distancování; interpretace by dokoncebez distance nebyla vůbec možná, právě tak jako na druhé straněje jejím předpokladem pohrouženost do souvislosti inteipretovaného: tam, kde se někdo jednoduše a prostě vyslovuje, kde není diference mezi tím, c o přichází ke slovu, a tím, že je to k e slovu přiváděno, tam nejde Filozofia 59, 8 607

o interpretaci, právě tak jako tam, kdeje určováno něco, s čím nemá člověk sám nic společného. To musí platit i pro hermeneutiku fakticity, i když zvláštním způsobem: Přestožese každý interpret od interpretovaného textu odlišuje, přeceje každý výklad pobytu právě vykonáváním pobývání. To však neznamená, že pobyt vykládajícíje v každém ohledu totožný s vykládáným. Kde se děje výklad, rozevřela se trhlina, která odděluje to, co je vyložitelné a vyžaduje výklad, od příslušného možného výkladu; tato trhlina vyznačuje odstup a jinakost a spolu s tím i pole, v němž se může výklad odehrávat. To, co jenám důvěrně blízké nebo zcela a bezvýhradně naše vlasmi,to výklad nevyžaduje.to s evždy už stáhlo do nenápadnosti, a jak Heidegger říká na jednom místě v přednáškách o Aristotelovi z letního semestru 1924, vlastně tu není"; jedině v odstupu s e to může stát přítomným" (srv. zápisw. Brôckera, str. 11). Toto nahlédnutí podrobil Heidegger zkoušce v analýze, která se právem stala slavnou - aniž by nicméně,jak uvidíme, vyvodil důsledky týkající se statutu tohoto nahlédnutí, které z provedené analýzy vyplývají: jde o analýzu světa v Bytí a času. Analýza začíná, jak známo, otázkou po bytí jsoucna, s kterým s e setkáváme ve světě našeho okolí" ([1], 87) a dochází k závěru, že toto bytíje třeba pojmout jako příručnost", resp. přesněji jako dostatečnost". Příruční prostředek, s nímž se setkáváme ve světě našeho okolí,je tím, čím je, právě tehdy, kdyžod sebe odvádí pozornost; je pro něj charakteristické, že s e v e své příručnosti jaksi drží v pozadí, a to právě proto, aby byl ve vlastním smyslupo ruce" ([1], 90). Příruční prostředek - tedy třeba židle,na které sedím při psaní, lampa, která mi na psaní svítí - j e dokonale nepředmětný: vlastně tu není". To s e změní teprve tam, kde se prostředek stává nápadným", naléhavým" a neodbytným": když v momentální souvislosti není k použití, když chybí, nebo když dokonce,jako něco, s čím se zabývat nechceme, překáží. Jakmile seto stane, zjevuje se na příručním jsoucnu charakter výskytovosti" - a to tak, že tato výskytovost,je ještě vázána vpříručnoáti prostředku" ([1], 95): prostředek vyvstává a opouští tak blízkost; leží nyní před námi. Je to ale ještě zakoušeno z perspektivy každodenního, v obstarávání zapleteného chování, s údivem nad tím či s podrážděností z toho, ženěco upoutává naši pozornost a již není tak, jak bylo předtím - přičemž se jeho předchozí bytí zjevujejako samozřejmé a žádoucí. Pro perspektivu filosofické analýzy této souvislostije to ale jinak. V této perspektivě s e příruční jsoucno ukazuje jako veskrze výskytové jsoucno, jako něco, co je ve smyslu výše zmíněné přednášky o Aristotelovi tu", a to už jen tu". T ím však nemůže být řečeno, že teď už nechápeme jeho příručnost, nebože se snad,jak Heidegger jednou říká, zahalilo natolik, že vystupuje jako pouhá věc" ([1], 95). I to je opět příliš jednoduchá, a tudíž zavádějící alternativa. Příruční jsoucno se totiž analýze ukazuje ve své výskytovosti právě jako příruční; jeho struktura se stane výslovnou teprve tam, kde člověk vystoupil z jeho důvěrně známé souvislosti. Smí-li být vůbec načrtnutá analýza exemplární pro analytiku pobytu", neznamená to nic menšího, nežže perspektiva Bytí a časuje perspektiva výskytového jsoucna - a ž e jí musí být, abyse v ní mohl otevřít výhledna pobyt a jeho charakteristiky. Kdybynebyla omezena na otázkupo bytí čistě výskytového jsoucna, nebylaby analytika pobytu tak zásadně odlišná odoné filosofie, kterou měla jakožto fundamentální ontologie" předčit a vykázat v jejích možnostech. Nebo jinak řečeno: hermeneutika fakticity je teorie, 608

a musí být teorií, aby mohla být hermeneutikou fakticity; pouze tak získává odstup a volné pole pro výklad pobytu. Tento závěrje možná překvapivý, a přece nikoli příliš vzdálený od Heideggerova porozumění sobě samému. Je známo, že Bytí a čas označil jako fenomenologické zkoumání a fenomenologii zase charakterizoval jako vědu o fenoménech" ([1], 44). A aby vysvětlil, coje míněno vědeckostí fenomenologie, zabývá se pojmem logu", a drží se jeho základního rysu spočívajícího v odhalování, tedy té funkce" logu, kterou Aristotelés vysvětliljako apofainesthai" ([1], 49). Fenomenologieje řeč v modu logos apofantikos, a to znamená: je to řeč filosofická, a to taková, jak ji Aristotelés podle Heideggerova přesvědčení určil ve své hermeneutice" logu. S ní se, jak říká Heidegger, zvětšuje možnost radikálnějšího uchopení problému bytí", která učinila platónskou dialektiku přebytečnou ([1], 49). Přinejmenším pokud jde o formu, jakou mluví, stojí zkoumání Bytí a času na půdě, kterájeve srovnání s Platónem radikálnější" a kterou připravil Aristotelés. Nebo lépe řečeno: Zkoumání Bytí a času by na této půdě stálo, kdyby Heidegger neudělal všecko pro to, abyje této půdy zbavil. Apofanická řeč, na níž mohla být vědeckost fenomenologie objasněna, je v průběhu zkoumání prohlášena za odvozený modus výkladu", přičemž výkladje nyní míněn výhradnějako základní rys do světa pohrouženého postoje každodennosti. Tomu odpovídájiž v úvodu Bytí a času načrtnutý program destrukce dějin ontologie", který by měl vztáhnout filosofickou tradici k jejímu zapomenutému původu v porozumění bytí pobytu a jeho světskosti. Analytice pobytu sice určitě nelze vytýkat to, co Heidegger kritizuje na tradici, totižže je v ní přeskočen fenomén světa. Ale pokudje zkoumání Bytí a času postojem teoretickým, není pro ně v analyzovaném světě, tvořícím úběžník destrukce, místo. Nechybí mnoho a destrukce dějin ontologie" byse stala sebedestrukcí. Problém, který jsme zde načrtli, lze sledovat až k Heideggerovým prvním rozvrhům filosofického programu rozpracovaného v Bytí a času. V programové skice z roku 1922, která vešla v známost jako zpráva pro Natorpa",je právě tak stručná jako důkladná analýza Aristotelova určení filosofie provedeného na začátku Metafyziky A. Filosofické vědění, říká Heidegger,je pro Aristotela na rozdíl od každodenního charakterizováno určitou větší měrou nahlížení" ( ia\ov eisevai); jde tu, ve srovnání s do života zapleteným zhotovováním a jednáním, o rozumění ve vlastním smyslu slova ([3], 34). Ale tuto tendenci nemohl prý Aristotelés sledovat. Ono čistě nahlížející zacházení" je u něho vykázáno jako takové, že v tom, nač se dívá, už zároveň nevidí právě ten život, v němž se dívá, v němž jest" ([3], 34). To,žeživotmá charakter provádění, výkonu, že je ho nutno vést, je ve filosofii zastíněno strukturami přítomnými v čistém nahlížení". A snad náhodou to Heidegger demonstruje na Aristotelově theologii, která, jak říká, nevyrostla však v explikaci toho, co se stalo jako předmět přístupným v základní náboženské zkušenosti" ([3], 35). Vzhledem k tomu, že filosofie jakožto teorie nemá smysl provádění, jako jej mají Pavlovy dopisy, zdá se, žeuž nemá smysl žádný, nýbrž žeje už jennasebe samu zapomenuvším hleděním. Aležeseve filosofii život ukazuje jinak než v náboženské starosti, tovůbec neznamená, že by filosoficky už o život nešlo. 1 zaujímání odstupu od každodennosti je vykonávání života, ražení životní formy, která, jak Aristotelés ví, je teprve s to učinit rozhodující aspekty každodennosti průhlednými, a tím rozvinout takové porozumění Filozofia 59, 8 609

životu, s jehož pomocí s e může projasněný každodenní život orientovat. Teorie může být hermeneutikou fakticity. 3. Její specifická jazyková forma pak už ovšem nesmí být vykládána jako zakrývání pobytu, především ne jako zakrývání smyslujeho konání, nýbrž musí ji být možno pochopitjako autentickou možnost pobytu: jako odkrývající a popisující artikulování,jež ani v zaujetí odstupu není zakotvené. Interpretující a interpretovaný pobyt se spolu musí, jinak řečeno, v základním určení bytí setkat, aniž b y s e přitom vytratila jejich rozdílnost. To,co tvoří interpretovatelnost, a to, čím je dáno, že jsme s to interpretovat,je pak Jedno, v němž obojí patří dohromady; ovšem Jedno, které jestjenjako soupatřičnost rozdílného. Úvahami, které b y bylo možno pochopit v tomto smyslu, s e Heidegger zabýval v jednom z pozdních, k Bytí a času se vztahujících objasnění pojmu hermeneutiky. Hermeneutikou, říká se tam, s e nemíní v Bytí a času ani nauka o umění výkladu, ani samo vykládání nýbrž spíše pokus určit teprve z hermeneutična bytnost výkladu".to b y mohlo být chápáno jako odkazna analytiku pobytu a to, co s e zde nazývá hermeneutičnem", b y pak znamenalo totéž co dřívější pojem hermeneutika fakticity". Na druhé straně však musíme vzít v úvahu, že v témže textu se o několik odstavců dále o hermeneutičnu na vysvětlenou říká, že to není teprve až výklad, nýbrž že je tojiž před tím přinášení poselství a zvěsti"; že je to poselství" dvojnosti", která přichází ke slovu, když se mluví o přítomnění přítomného", a je tudíž vztažeností bytnosti člověka k dvojnosti". Hermeneutičnoje hermeneutická vztaženosť", a jako takováje řečí. To, co jezde tak naléhavě precizními formulacemi řečeno, lze bez velkých obtíží přeložit zpět d o myšlenkových souvislostí Heideggerova rannějšího myšlení - nikoli proto, abychom tvrdili jednoduchou identitu obojího, nýbrž proto, abychom jedno myšlené osvětlili druhým. Ž e řeč je poselstvím" o přítomnění přítomného", byl by Heidegger v dvacátých letech vysvětloval poukazem na apofantický charakter logu; řeč je odkrývající, a to aby takovou mohla být, musí v ní býtve hře zkušenost o otevřenosti, přístupnosti. Moci mluvitje bytostně toto, a život určený řečí je tudíž zásadně a vždy již určen zásadní zkušeností přítomnění", zkušeností s dějstvím prezence. V přednášce z letního semestru 1924 mohl Heidegger říci, ž e logosje způsob bytí člověka v jeho světě" (Brockerův záznam, str. 22).Nebo krátce: logosje pobyt. Otázku, pročse tato myšlenka v Bytí a času ztratila, není lehké zodpovědět a nelze to učinit jedním tahem. Bude zde hrát určitou roli pokus interpretovat porozumění bytí z časovosti, a tove spojení s přesvědčením, že prezence, jakse uplatňuje v řeči, není nic jiného než časově pochopená přítomnost, a tím určité zúžení či zjednostranění struktury časovosti.to zase přimělo Heideggera k tomu, převést řeč a její apofanický charakter na předjazykovou otevřenost světa a nárokovat pro ni pojem hermeneutična, přičemž vztažeností k e světu jsou určeny formulí o hermeneutickém jako". A nakonec mohlo být pro přehodnocení významu řeči v Bytí a času důležité i nahlédnutí její ambivalence: že v řeči můžeme nejen odkrývat a objevovat, nýbrž i zakrývat a klamat. Ale toto vše Heidegger později korigoval. Již přednáška o Základních problémech fenomenologie", koncipovaná jako pokračování Bytí a času, diferencuje pojem prezence tak, že do horizontu prezence patří nyní, přinejmenším v náznaku, i nepřítomné, a prezence se stává základním pojmem při porozumění času. Přednáškou k deváté knize 610

Aristotelovy Metafyziky, kterou měl Heidegger v létě 1931, je rehabilitováno ranné porozumění logu jako odemčenosti světa; říká se tu, že logosje možnost zvědět a stát se znalým, tudíž možnost být znalý; 6 řečí je svět otevřen také jako pole takových možností, které si můžeme zajistit zacházením s věcmi, zhotovováním a obstaráváním. V základě je tím postavena do přesažné spojitosti i zakrývající tendence řeči: může nyní být něčím, co základnímu charakteru řeči odporuje, takže ten musí být vždy znovu vydobýván zpět. To pak lze ale vidět jako úkol filosofie: osvobozovat se z tendence života k zaplétání, v odstupu získávat svobodu, která umožňuje přicházet na to, coživot nebo pobyt vlastně je, a to nejen pro jeden jakoby bleskem nahlédnutí ozářený okamžik, nýbrž v klidném popisování, v pečlivé práci myšlení artikulujícího se v řeči - to by byla filosofie; aj e u Heideggera dost často předvedeno, jak se děje filosofie v tomto smyslu. Kdo chce porozumět hermeneutičnu takové filosofie, musí ovšem Heideggerovu koncepci hermeneutiky a obzvláště Bytí a čas překročit; toto herineneutično se otevírá teprve z bytnosti řeči. Jít cestou hermeneutické filosofie znamená být na cestě k řeči. LITERATURA [1] HEIDEGGER, M.: Bytí a čas. Praha, OIKUMENH 1996. [2] HEIDEGGER, M.: Gesamtansgabe. Zv. 63. Vittorio Klostermann. [3] Filosofický časopis 44, 1966, č. 1. Z nemeckého originálu Wie philosophisch zu verstehen ist. Zur Konzeptionn des Hermeneutischen bei Heidegger preložil Ivan Chvatík Filozofia 59, 8 611