Ochrana přírody a krajiny v České republice

Ochrana přírody a krajiny v České republice Vybrané aktuální problémy a možnosti jejich řešení I. díl Univerzita Palackého v Olomouci Olomouc 2012

Ochrana přírody a krajiny v České republice Vybrané aktuální problémy a možnosti jejich řešení I. díl Ivo Machar, Linda Drobilová a kolektiv

Oponenti: prof. RNDr. Pavol Eliáš, CSc., doc. Ing. Jan Lacina, CSc., Mgr. Zdeněk Opršal, Ph.D., Mgr. Vlastimil Rybka, Ph.D. Autorský kolektiv: doc. RNDr. Petr Anděl, CSc., RNDr. Miloš Anděra, CSc., Ing. Jan Andreska, Ph.D., Ing. Vojtěch Bajer, Mgr. Ivan Bartoš, Mgr. Michal Bartoš, Ph.D., RNDr. Dana Bartošová, prof. RNDr. Vladimír Bejček, CSc., RNDr. Luboš Beran, PhD., Mgr. Jiří Bělohoubek, MVDr. Jaromír Bláha, Mgr. Josef Brůna, doc. Ing. Antonín Buček, CSc., RNDr. Ivana Bufková, Ph.D., Ing. Jiří Bureš, doc. Ing. Petr Čermák, Ph.D., RNDr. Jan Čeřovský CSc., RNDr. Václav Cílek, CSc., Mgr. Pavel Čech, RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D., Ing. Vladimír Dolejský, Ph.D., Ing. Miroslav Dort, Ing. Jiří Dostálek, CSc., Mgr. Lucie Drhovská, Ing. Linda Drobilová, Mgr. Jan Dušek, Dr. JUDr. Ing. Martin Flora, RNDr. Jiří Flousek, Ph.D., RNDr. Daniela Fottová, RNDr. Tomáš Frantík, CSc., Ing. Michal Friedl, prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., Mgr. Jan Holec, Dr., Ing. Jaroslav Hrabec, RNDr. Zbyněk Hradílek, Ph.D., RNDr. Jakub Hruška, CSc., RNDr. Jaroslav Hromas, Ing. Václav Hurt, Ph.D., Ing. Jiří Hušek, Dr. Ing. Vítězslav Hybler, Mgr. Jindřich Chlapek, RNDr. Josef Chytil, Ph.D., prof. RNDr. Milan Chytrý, Ph.D., PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D., Mgr. František Jaskula, RNDr. Ivana Jongepierová, RNDr. Lucie Juřičková, Ph.D., Ing. Tomáš Just, Dr. Ing. Jan Kadavý, Ing. Helena Kilianová, Ph.D., RNDr. Karel Kirchner, CSc., Ing. Michal Kneifl, Ph.D., Ing. Robert Knott, Ph.D., prof. Ing. Jaroslav Koblížek, CSc., prof. Ing. Jiří Kopáček, Ph.D., RNDr. Vlastimil Kostkan, Ph.D., RNDr. Věra Koutecká, Ing. Tomáš Koutecký, Ph.D., prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc., Mgr. Jitka Kozubková, RNDr. Pavel Krám, Ph.D., Ing. Martin Krupa, Mgr. Bc. Miloš Kubát, RNDr. Tomáš Kučera, Ph.D., RNDr. Miroslav Kundrata, Ing. Petr Kupec, Ph.D., PhDr. Miloslav Lapka, CSc., prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc., Mgr. Jiří Lehký, doc. RNDr. Zdeněk Lipský, CSc., Mgr. Radim Lokoč, Ph.D., Mgr. Jan Losík, Ph.D., RNDr. Vojen Ložek, DrSc., doc. Ing. Stanislav Lusk, CSc., doc. Ing. Ivo Machar, Ph.D., Mgr. Zdeněk Máčka, Ph.D., doc. Dr. Ing. Petr Maděra, RNDr. Petr Macháček, CSc., RNDr. Vladimír Majer, Ph.D., prof. RNDr. Ing. Michal V. Marek, DrSc., RNDr. Jiří Matuška, doc. RNDr. Ladislav Miko, Ph.D., Ing. Jan Moravec, RNDr. Jan Munzar, CSc., Ing. Radka Musilová, Mgr. Jiří Němec, Petr Orel, Mgr. Filip Oulehle, Ph.D., RNDr. Zdeněk Patzelt, RNDr. Vilém Pechanec, Ph.D., Ing. Jan Pergl, Ph.D., Ing. Irena Perglová, Ph.D., RNDr. Václav Petříček, RNDr. Jan Plesník, CSc., Zdeněk Polášek, Ing. Pavel Popelář, Karel Poprach, prof. RNDr. Karel Prach, CSc., RNDr. Jan Pretel, CSc., Ing. Hedvika Psotová, prof. RNDr. Petr Pyšek, CSc., Ing. Bohumil Reš, Ing. Vladan Riedl, RNDr. Dušan Romportl, Ph.D., doc. RNDr. Martin Rulík, Ph.D., Mgr. Tomáš Růžička, RNDr. Vlastimil Rybka Ph.D., RNDr. Jiří Řehounek, RNDr. Klára Řehounková, Ph.D., doc. Ing. Radomír Řepka, Ph.D., Ing. arch. Martin Říha, doc. Dr. Ing. Alena Salašová, doc. Ing. Josef Seják, CSc., Ing. Michal Servus, Ing. Jiří Schneider, Ph.D., prof. Ing. Jaroslav Simon, CSc., RNDr. Olga Skácelová, Ph.D., prof. Ing. Petr Sklenička, CSc., RNDr. Irena Skořepová, CSc., RNDr. Lenka Sovíková, Ing. Robert Stejskal Ph.D., RNDr. Jiří Stonawski, Ing. Petr Stýblo, Ing. Martin Svátek, Ph.D., RNDr. Jiří Šafář, prof. Dr. Ing. Bořivoj Šarapatka, CSc., doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D., Ing. Roman Šimek, prof. PhDr. Ing. Josef Šmajs, CSc., RNDr. Lenka Šoltysová, RNDr. Leoš Štefka, doc. Dr. Ing. Jan Štykar, prof. RNDr. Karel Šťastný, CSc., Mgr. Lubomír Tichý, Ph.D., RNDr. Vlastimil Tlusták, CSc., RNDr. Pavel Trpák, RNDr. Ivana Trpáková, RNDr. Ivan H. Tuf, Ph.D., Ing. Dušan Utinek, Ph.D., doc. Ing. Luboš Úradníček, CSc., prof. RNDr. Stanislav Vacek, DrSc., Ing. Petr Vančura, RNDr. Markéta Václavíková, doc. RNDr. Jan Vítek, CSc., Ing. Jiří Vojar, Ph.D., Mgr. Jaroslav Vojta, Mgr. Ondřej Volf, doc. Ing. arch. Ivan Vorel, CSc., doc. RNDr. Jaroslav Vrba, CSc., Ing. Jan Vybíral, prof. Ing. Ilja Vyskot, CSc., doc. RNDr. Světlana Zahrádková, Ph.D., MUDr. Vít Zavadil Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. Ivo Machar, Linda Drobilová a kolektiv Ochrana přírody a krajiny v České republice Vybrané aktuální problémy a možnosti jejich řešení I. díl Výkonný redaktor doc. Mgr. Miroslav Dopita, Ph.D. Odpovědná redaktorka Mgr. Jana Kreiselová Technická redaktorka Jitka Bednaříková Návrh a grafická úprava obálky Jiří Jurečka Foto na obálce RNDr. Zdeněk Patzelt Vydala Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.vydavatelstvi.upol.cz e-mail: vup@upol.cz Vytiskl Papírtisk Chválkovická 5 779 00 Olomouc Olomouc 2012 1. vydání čz 2011/748 ISBN 978-80-244-3041-6 Neprodejné

5 Obsah I. dílu Úvodní poznámka... 9 1 Předmluva... 11 2 Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody... 13 BOX 1: Zásady ekosystémového přístupu podle úmluvy o biologické rozmanitosti... 17 BOX 2: Adaptivní péče... 17 BOX 3: Lesk a bída ekosystému... 21 3 Mezinárodní ochrana přírody a krajiny... 22 3.1 Mezinárodní instituce na ochranu přírody a krajiny... 22 3.1.1 Mezivládní organizace... 22 BOX 4: Geoparky UNESCO důraz na neživé prostředí a geodiverzitu... 23 3.1.2 Mezinárodní unie na ochranu přírody (International Union for Conservation of Nature, IUCN)... 24 3.1.3 Nesoukromé nevládní organizace... 25 3.1.4 Soukromé nevládní organizace... 26 3.1.5 Mezinárodní projekty, programy a iniciativy... 27 BOX 5: Světové informační středisko ochrany přírody (World Conservation Monitoring Centre, WCMC)... 27 BOX 6: Hlavní zjištění projektu Hodnocení ekosystémů na začátku tisíciletí... 28 3.2 Chráněná přírodní území ve světě... 29 BOX 7: Chráněné území... 29 BOX 8: Ochranářské plánování... 32 BOX 9: Přispívají velká chráněná území k ochraně globální biologické rozmanitosti?... 33 BOX 10: Spojenectví pro nulové vymírání druhů (AZE)... 34 4 Ochrana přírody a krajiny v evropském kontextu... 43 5 Ochrana přírody a krajiny v ČR... 50 BOX 11: Typy druhové diverzity... 56 BOX 12: Simpsonova míra diverzity... 57 5.1 Důsledky poznání vývoje přírody a krajiny ČR v holocénu pro ochranu přírody... 58 5.1.1 Postavení holocénu v kvartérním klimatickém cyklu... 58 5.1.2 Průběh holocénu... 59 5.1.3 Místní vlivy na průběh holocénu... 61 5.1.4 Dopad kultivace krajiny na naši přírodu v historickém pohledu... 61

6 Obsah I. dílu 5.2 Historický vývoj ochrany přírody a krajiny v ČR... 65 5.2.1 Prehistorie ochrany přírody... 65 5.2.2 Věda a výzkum základna ochrany přírody... 65 5.2.3 Zákon a výkon základní nástroje pro realizaci ochrany přírody v praxi...67 5.2.4 Chráněné části přírody vrchol ochranářské pyramidy... 70 5.2.5 Ochrana přírody a krajiny péče o přírodní prostředí jako celek... 74 5.2.6 Výchova, vzdělávání, komunikace nezbytné nástroje k pozitivnímu přijímání ochrany přírody... 76 5.2.7 Mezinárodní spolupráce dnes nezbytnost v globalizovaném světě... 79 5.3 Geodiverzita a paměť krajiny... 95 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Geopark Český Ráj... 96 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Význačné geologické útvary jako předmět zájmu ochrany přírody... 96 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Paměť krajiny a kontinuální ekosystémy v severních Čechách... 97 5.4 Ochrana jeskyní a krasových útvarů v ČR... 97 BOX 13: Správa jeskyní ČR... 105 5.5 Ochrana krajinného rázu... 106 5.5.1 Krajinný ráz, charakter a identita krajiny... 106 5.5.2 Ochrana krajinného rázu dle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny... 108 5.5.3 Preventivní a případová ochrana krajinného rázu... 109 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Přírodní parky v Praze... 114 5.6 Význam památkové péče pro ochranu přírody a kulturní krajiny... 114 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Historická krajina Kladruby nad Labem... 115 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Hrady jako biotopy měkkýšů... 116 5.7 Biologická diverzita na úrovni krajiny... 116 5.7.1 Krajina v ČR v rámci Evropské úmluvy o krajině... 116 5.7.2 Kulturní krajina v ČR (vznik, vývoj, dnešní stav)... 128 5.7.3 Typologie krajiny v ČR... 138 5.7.4 Ekologické fenomény v krajině a biodiverzita... 157 5.7.5 Ekotony a jejich funkce v krajině... 160 5.7.6 Významné krajinné prvky... 165 5.7.7 Ekologické sítě v krajině České republiky... 173 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Hodnocení druhové skladby a růstu dřevin v lokálním biokoridoru... 180 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Regionální biokoridor v prostoru Věstonické nádrže... 180 5.7.8 Fragmentace krajiny a její migrační propustnost pro savce... 180 5.7.9 Regionální a územní plánování a ochrana přírody a krajiny v ČR... 188 5.7.10 Krajinné plánování... 199 5.7.11 Krajina jako petosféra... 210 5.7.12 Oceňování ekosystémů, ekosystémové služby a ochrana přírody... 218 5.8 Biologická diverzita na úrovni biotopů... 223 5.8.1 Zemědělská krajina a biodiverzita... 223 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Louky v CHKO Poodří... 231 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Pastva ovcí a koz na xerotermních trávnících... 231 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Péče o stepní biotopy v CHKO Pálava... 231 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Zemědělec správce krajiny?... 231

Obsah I. dílu 7 5.8.2 Lesy a biodiverzita... 232 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Historie lesů a lesního hospodaření v ČR... 232 5.8.2.1 Lesnická typologie a geobiocenologie jako podklad péči o lesy... 232 5.8.2.2 Funkce lesů a polyfunkční hospodaření v lesích... 240 5.8.2.3 Kvantifikace a hodnocení funkcí lesů... 250 5.8.2.4 Lesní rezervace specifika, poslání, tvorba sítě a péče... 265 5.8.2.5 Minimální prostorové parametry lesních porostů ponechávaných samovolnému vývoji... 270 BOX 14: Dohoda mezi lesy ČR a státní ochranou přírody o vymezení a ponechávání vybraných lesů samovolnému vývoji... 283 5.8.2.6 Starobylé výmladkové lesy... 284 5.8.2.7 Možnosti a limity hospodaření s nízkým a středním lesem a jejich vliv na biodiverzitu... 290 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Výmladkové lesy v NP Podyjí... 300 5.8.2.8 Možnosti a hlavní zásady pěstování středních lesů... 300 5.8.2.9 Ekosystémy horských lesů a problematika jejich ochrany... 308 BOX 15: Lýkožrout smrkový... 312 BOX 16: Katastrofický rozpad populací a efekt zakladatele... 313 BOX 17: Obnova horských smrkových lesů na holinách... 314 BOX 18: Vliv imisí... 316 BOX 19: Odvodnění rašelinišť a podmáčených lesů... 317 BOX 20: Vichřice... 319 BOX 21: Výzva vědců a odborných pracovníků k občanské neposlučnosti... 327 BOX 22: Lze se vyhnout holinám?... 328 BOX 23: Jak provést změnu zonace NP Šumava? Co je to bezzásahovost?... 328 5.8.2.10 Účinky kyselého deště na půdy, lesní a vodní ekosystémy... 336 BOX 24: Síť GEOMON... 351 5.8.2.11 Zvěř v lesních ekosystémech a její diferencovaný management... 361 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Vliv zvěře na stav a vývoj obnovy lesa v NPR Vrapač (Litovelské Pomoraví)... 364 5.8.2.12 Péče o lesy v národních parcích... 364 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Péče o lesní ekosystémy v NP Podyjí... 364 5.8.2.13 Péče o lesy v chráněných krajinných oblastech... 364 BOX 25: Vysoké stavy zvěře hlavní příčina problémů... 365 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Péče o lesy v CHKO Beskydy... 375 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Péče o lesy při horní hranici lesa v Jeseníkách... 375 5.8.2.14 Hodnocení stavu a péče v maloplošných zvláště chráněných územích... 375 PŘÍPADOVÁ STUDIE: NPR Jizerskohorské bučiny... 382 PŘÍPADOVÁ STUDIE: NPR Kralický Sněžník... 382 PŘÍPADOVÁ STUDIE: K historii Žofínského pralesa... 382 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Management v NPR Křivé jezero... 382 PŘÍPADOVÁ STUDIE: Plán péče PR Břidličná... 382 5.8.2.15 Rizika uplatnění produkční funkce lesů na území se zájmy ochrany přírody... 382 5.8.2.16 Náhrada újmy za ztížení lesního hospodaření v zájmu ochrany přírody... 391 5.8.2.17 Stanovisko orgánu ochrany přírody k OPRL, LHP a LHO... 393 BOX 26: Státní lesy v ČR a ochrana biodiverzity... 409 BOX 27: Ochrana přírody z pohledu soukomého vlastníka lesa... 410 5.8.2.18 Výzkum vlivů globální změny klimatu na lesní ekosystémy... 411

9 Úvodní poznámka Předkládaná kniha je výsledkem pracovního úsilí více než stovky členů autorského kolektivu, tvořeného renomovanými osobnostmi v oboru ochrany přírody a krajiny v České republice. Cílem naší dvoudílné publikace není detailní systematický přehled o tomto oboru. To by ostatně ani nebylo možné. Ochrana přírody a krajiny má multidisciplinární charakter, prolínají se v ní disciplíny ryze akademické s disciplínami aplikovanými, a často mezi nimi nelze vytyčit jednoznačnou hranici. Mnoho (možná že dokonce většina) konkrétních ochranářských problémů má neopakovatelné regionální či místní měřítko. Zachytit celou tuto nesmírně obsáhlou problematiku v jedné knize je asi nereálné. Stejně tak si tato kniha nečiní ambice na formulování strategických vizí ochrany přírody a krajiny v ČR. To by mělo být úkolem aktualizovaného Státního programu ochrany přírody a krajiny ČR, který však bohužel většina státních institucí v ČR nebere příliš vážně. Tato publikace si klade cíle mnohem skromnější: představit čtenářům historické kořeny české ochrany přírody a krajiny, její postavení v evropském kontextu a na vybraných příkladech ukázat některé domácí vážné ochranářské problémy a možnosti či limity jejich praktického řešení. Případové studie lze najít na prvním vloženém DVD. Z biologie ochrany přírody naše kniha akcentuje aplikaci ekosystémové ekologie a v závěrečném zamyšlení nad smyslem ochranářského počínání ukazuje přírodu jako křehké zrcadlo lidských osudů. V období přípravy této knihy byla v ČR vydána celá řada zásadních publikací o ochraně přírody a krajiny, počínaje zdařilou reedicí americké učebnice biologie ochrany přírody s českými doplňky přes monografie a populárně naučné knihy o biologii krajiny, indikátorech biodiverzity, ekosystémových službách, legislativních základech ochrany biodiverzity až po rozsáhlý ediční počin AOPK ČR o chráněných územích a řadu publikací k nově vytvořené soustavě chráněných lokalit Natura 2000, včetně známého Katalogu biotopů ČR. V roce 2011 vydala Univerzita Palackého v Olomouci obsáhlou monografii P. Nováčka o udržitelném rozvoji z ESF grantu ENVIRUP (Environmentální vzdělávání rozvíjející uplatnění studentů v praxi). Ze stejného grantu je nyní vydávána i tato dvoudílná kniha. Autoři knihy doufají, že jejím vydáním bude soubor výše zmíněných publikací vhodně doplněn. Text je přednostně určen pro čtenáře, který disponuje alespoň středoškolskou znalostí biologie a ekologie. Přílohou knihy na druhém DVD je krátký film Ivana Stříteského o hledání a nacházení dnešních hospodářů v naší krajině. V roce 2012, těsně před datem redakční uzávěrky této knihy, se na České zemědělské univerzitě v Praze sešlo zakládající shromáždění Fóra ochrany přírody. Účastníci, od univerzitních učitelů přes pracovníky státní ochrany přírody až po členy NGO, se shodli, že mezi největší dnešní problémy české ochrany přírody a krajiny patří její uzavřenost do sebe samé a částečná ztráta schopnosti ochranářů efektivně komunikovat s veřejností. Dovoluji si vyslovit jménem celého autorského kolektivu přání, aby tato kniha přispěla právě k širší a otevřenější diskuzi o ochraně přírody a krajiny v naší krásné zemi. V Horce nad Moravou 6. května 2012 Ivo Machar, vedoucí autorského kolektivu

11 1 Předmluva Česká ochrana přírody má za sebou dlouhou historii. Do své moderní organizované podoby se začala utvářet stejně jako v jiných středoevropských zemích již na počátku 19. století. Zcela mimořádnými akty mezinárodního významu bylo vyhlášení tří pralesních rezervací Žofína a Hojné Vody v Novohradských horách v roce 1838 a šumavského Boubína v roce 1858. S pralesní rezervací Boubín je spojeno jméno lesmistra J. Johna, který v této rezervaci již v roce 1847 založil první výzkumné plochy za účelem sledování přirozeného vývoje pralesa. S předstihem 100 let tím položil základ pozdějšímu modernímu monitoringu a systematickému výzkumu vývoje přirozených lesních ekosystémů v evropských podmínkách. Pozdější vývoj dobrovolné i státní ochrany přírody pokračoval v takto pojaté tradici zakládání přírodních rezervací a prosazením jejich zákonné ochrany. Pro tento přístup byly v české maloplošné a neobyčejně pestré krajině mimořádně vhodné podmínky. Jednotlivé přírodní rezervace tak dokumentovaly specifické, často unikátní zachované zbytky jak přírodních tak i antropicky ovlivněných, ale přírodovědecky cenných biotopů a ekosystémů jako vzorků přírodní i kulturní krajiny. Ale zahrnuly i neživou přírodu zvláštní geologické výchozy a geomorfologické útvary, jeskyně, vývěry podzemních vod a podobné jevy. Od počátků industriálního období a jeho exploatačních zásahů do krajiny se tak v přírodních rezervacích podařilo zachránit řadu druhů flóry a fauny, kterým by jinak hrozilo vyhynutí. Zachráněna byla řada společenstev, ekosystémů a dalších přírodních jevů, které by jinak beze stopy zmizely z bezedném jícnu průmyslového využívání krajiny. Širší pojetí klasické ochrany přírody se začalo rozvíjet od okamžiku vzniku prvních národních parků a chráněných krajinných oblastí v Americe od roku 1872, v Evropě od roku 1909, u nás teprve po druhé světové válce. Ochranu těchto rozsáhlých chráněných území nebylo možné realizovat výhradním soustředěním ochranných opatření na její přírodní složky. Ochranná opatření bylo třeba rozšířit na celou krajinu. Přímá ochrana a koordinace činnosti uživatelů krajiny tvoří (zejména v chráněných krajinných oblastech) hlavní náplň činnosti jejich řídících orgánů. Podobnou cestou se ubírá i současný vývoj volné kulturní krajiny. Dnes, po 200 letech od začátku průmyslové revoluce, zřetelně vidíme, že přírodní rezervace se staly doslova ostrovy izolovanými v moři průmyslově využívané krajiny. Zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství a další v krajině provozované činnosti se uchylují ke stále intenzívnějšímu a velkoplošnému využívání krajiny, velmi často bez ohledu na ekologické důsledky takových způsobů hospodaření. Kdysi běžné přírodní prvky (remízy, prameniště, aleje, porosty keřů na mezích apod.) z krajiny zmizely v procesu zavádění průmyslových metod zemědělské výroby a přizpůsobování krajiny technice. Monokulturní lesní a zemědělské hospodaření vedlo k uniformitě krajiny, ztrátě její diverzity a v některých případech i její identity. Za takových podmínek je ohrožena i sama existence chráněných rezervací. Negativní vlivy z okolí (odvodnění, chemické hnojení, používání herbicidů a insekticidů, invaze nepůvodních druhů aj.) byly v některých případech tak silné, že způsobily i zánik chráněných území. Tato situace klade na současnou ochranu přírody mimořádné požadavky. Už nemůže dále jít jen o fyzické oddělení zachovaných částí přírody od okolního, člověkem a jeho činností změněného prostředí. Naopak je třeba usilovat o jejich posílení vzájemným propojením pokud je to možné o vytvoření souvislé sítě chráněných území, která umožní migraci druhů a omezí negativní vliv izolace na nejmenší možnou míru. Druhým úkolem soudobé ochrany přírody je posílení jejího vlivu na zlepšení celkové diverzity hospodářsky využívané krajiny. Ochrana přírody se tím dostává do širších krajinných souvislostí stává se aktivní součástí způsobu využívání kulturní krajiny. Do centra jejího zájmu se dostávají aktivity zaměřené na zlepšení celkové biologické diverzity krajiny, a na posílení nebo obnovu její ekologické infrastruktury, v minulosti zničené nebo podstatně redukované jejím velkoplošným využíváním. Součástí tohoto pojetí moderní ochrany přírody a krajiny se tak logicky stává i úsilí o omezení všech forem půdní eroze a zlepšení retenční schopnosti krajiny. Další oblastí zájmu je obnova částí krajiny narušených mnohdy zcela bezohledným způsobem jejího ekonomického využívání. Toto široké pojetí ochrany přírody a krajiny je dnes plnohodnotnou součástí evropské politiky životního prostředí, tvoří základní paradigma práce s přírodou a krajinou na evropské úrovni. V podobě doporučení i závazných rozhodnutí se promítá do politických dokumentů (např. Ramsarská úmluva, Bernská úmluva, Program Natura 2000, aj.), které jednotlivé členské země EU realizují ve své národní environmentální politice. V řadě zemí EU se tyto principy ochrany přírody a krajiny již staly běžnou součástí praxe činnosti jednotlivých oborů při jejich působení v krajině (zeměděl-

12 1 Předmluva ství, lesnictví, doprava, těžba nerostů, energetika, vodní hospodářství, apod.). Za pomoci nástrojů normativního managementu krajiny (vědecký výzkum, prostorové/ územní/krajinné plánování, komunikace a koordinace činnosti uživatelů krajiny, aj.) vytvořily tyto země podmínky, které posilují úlohu ochrany přírody a krajiny a zavazují uživatele krajiny k respektování přírodních podmínek při své činnosti v krajině. Docílily tak stavu, kdy uživatelé krajiny významným způsobem přispívají k posílení krajinné diverzity a zvýšení její kvality. Právě takový cíl si také klade Evropská úmluva o krajině. V ČR se takového uspokojivého stavu dosud dosáhnout nepodařilo. Příčin je celá řada. Na prvním místě jde o nedostatečné vzdělání a nedostatečnou odpovědnost uživatelů krajiny za zvolené způsoby jejího obhospodařování a využívání. Celková úroveň ekologického povědomí společnosti a úroveň její odpovědnosti za stav přírody a krajiny jsou v ČR na podstatně nižší úrovni než v řadě jiných evropských zemí. A na podobně neuspokojivé úrovni je i odpovědnost reprezentantů české politiky všech stupňů, kteří se podílejí na rozhodování v záležitostech životního prostředí a využívání krajiny. Občasná prohlášení některých vedoucích českých politiků v tomto směru mluví jasnou řečí. O to větší ale bývá ochota českých politických složek přijímat evropské dotace na různé environmentální programy. Evropská úmluva o krajině, ke které se ČR svým podpisem připojila, ale zavazuje. Změna zaběhnutých postojů je v ČR více než naléhavá! Potřeby této změny si je v ČR naproti tomu silně vědoma část české vědecké obce pracující v biologickém a ekologickém výzkumu. Řada vědeckých pracovníků z různých českých univerzit a výzkumných ústavů se proto sdružila v autorském týmu této publikace. Zpracovali v ní vědecké poznatky moderního pojetí ochrany přírody a krajiny, které jsou dnes základem moderního paradigmatu aktivní práce s přírodou a krajinou, zaměřeného na zlepšení kvality krajiny a trvalé udržení její produktivity. Rozsah v knize zahrnutých témat pokrývá širokou paletu této problematiky. Vychází z poznatků ekosystémové ekologie a jejího významu pro biologii ochrany přírody a ochranu krajinného rázu. Ústředním tématem moderní ochrany přírody a krajiny je biologická diverzita. Několik kapitol knihy je proto věnováno jejímu výzkumu na úrovni populací a druhů. Zvláštní kapitoly jsou věnovány typologii krajiny a krajinnému plánování. V dalších kapitolách jsou zpracovány informace o zemědělství, lesním a vodním hospodářství a jejich vlivu na krajinnou diverzitu. Pozornost se v knize věnuje i ekologii obnovy a jejímu významu pro ochranu přírody a krajiny. Dalšími tématy jsou klimatická změna a její vliv na přírodu a krajinu, výzkum, monitoring, dokumentace a další odborné činnosti a pracovní metody aplikované v ochraně přírody a krajiny. Opomenuta nebyla ani environmentální výchova a vzdělávání nezbytné pro zvýšení úrovně ekologického povědomí širokých vrstev společnosti. V knize souhrnně zpracované vědecké poznatky jsou vhodně doplněny případovými studiemi, které názorně dokumentují uplatněné pracovní postupy. Tato nová publikace zdařilým způsobem uvádí do obecného povědomí moderní pojetí ochrany přírody a krajiny. Měla by se stát povinnou četbou pro odborné a technické pracovníky všech oborů, jejichž činnost se jakýmkoliv způsobem dotýká přírody a krajiny. Měla by také být povinnou četbou studentů všech těchto studijních oborů. S jejím obsahem by se ale také měli seznámit pracovníci všech úrovní politického řízení a odvodit z ní své postoje při rozhodování o využívání krajiny. Jsem přesvědčen, že kniha vzbudí i zájem řadových občanů, kterým není lhostejný stav přírody a krajiny v této zemi. Bohatá příroda a zdravá krajina jsou totiž hodnoty, na kterých závisí kvalita našeho současného a především budoucího života. Po 60 letech často bezohledného zacházení s přírodou a krajinou je v ČR co zlepšovat. Zavazuje nás k tomu jak příroda tak i krajina jako součást našeho kulturního dědictví. A zavazuje nás k tomu i naše členství v EU a ratifikace Evropské úmluvy o krajině. Editorům publikace je potřeba vyslovit dík za práci, kterou pro vydání této souhrnné publikace vykonali. Šíře tématu kladla na jejich odbornost zcela mimořádné nároky. Zhostili se jich se ctí. Stejný dík patří samozřejmě i všem autorům, kteří svými znalostmi a erudicí přispěli k vytvoření této souborné publikace. České ochraně přírody a krajiny se tím dostává do rukou moderní učebnice, kterou už dlouho postrádala. Přeji knize na cestě k jejím čtenářům mnoho úspěchů. Publikace přináší mnoho nových informací a poznatků, objasňuje řadu ekologických, ekononomických a kulturních souvislostí, kterých si uživatelé krajiny, političtí pracovníci ani návštěvníci krajiny nebyli často dosud vědomi. Poučení, kterého se v knize čtenáři po jejím prostudování dostane, mu bude za vynaloženou námahu dobrou odměnou. Dobřichovice, jaro 2012 prof. em. Josef Fanta

13 2 Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody Jan Plesník Ačkoliv ekologie a zejména ochranářská biologie patří ve srovnání s jinými vědními obory mezi poměrně mladé disciplíny, obě se mohou pochlubit bohatou a ne nezajímavou historií objevů a formulováním východisek (paradigmat, KUHN 1962). Paradigma je souhrn základních domněnek, předpokladů a představ určité skupiny vědců. Jde o pohled na svět v podobě předpokladů a postupů, přijatých vědci. Jak to vidí klasická ekologie Myšlenka rovnováhy v přírodě se stala významnou součástí západní filosofie již v době před působením známého řeckého myslitele Aristotela (384 322 př. n. l.) a jeho školy (KRICHER 2009). Klasická ekologie předpokládala, že ekosystémy jsou s nejrůznějšími činiteli vnějšího prostředí obvykle v těsné, předem určitelné dlouhodobé rovnováze. Jen vzácně ji narušují nejrůznější zásahy z vnějšího prostředí (disturbance) včetně působení člověka, které ekosystémy ovlivňují téměř vždy negativně. Hlavním zaklínadlem ochrany přírody proto bylo udržení nebo dosažení ideální rovnováhy v přírodě (WILLIAMS 1964). Vztah mezi druhy a biotopy můžeme podle tradičních názorů přiblížit jako ruku v rukavici. Koncem 50. let 20. století byla rozpracována a zpopularizována představa ekologické niky (HUTCHINSON 1957). Podle ní jsou všechny niky zaplněné a všechny druhy jsou na správných, odpovídajících místech, konkrétně v pro ně optimálním prostředí: méně vhodnému nebo zcela nevyhovujícímu prostředí se vyhýbají. Jinak řečeno, v každém článku pomyslné rukavice je pouze jeden prst. Toto pojetí lze tedy ilustrovat jako ruku, která zapadne do na míru ušité rukavice. Ústředním bodem tradičního ekologického paradigmatu se stala teorie klimaxové sukcese (CLEMENTS 1916, ELTON 1930). Podle ní každý ekosystém směřuje do předem daného cílového stavu, ve kterém následně setrvává. Popsaný pohled na vývoj společenstev a ekosystémů převládal v ekologii a také v ochraně přírody a vědě o životním prostředí až do začátku 70. let 20. století. Nové nerovnovážné paradigma zatím plíživá revoluce v ekologii Nicméně výsledky výzkumů především amerických, skandinávských, nizozemských a australských vědců přinutily v uplynulém dvacetiletí zásadně změnit některé až dosud všeobecně uznávané principy ekologie (HOLLING 1992; WU & LOUCKS 1995; MCNEELY 1997; PICKETT et al. 1997; 2007; ALLEN & HOLLING 2008; HOBBS & SUDING 2009; KRICHER 2009; RAF- FAELLI & FRID 2009; český přehled PLESNÍK 1998; 2010; VAČKÁŘ 2001; PLESNÍK et al. 2005). Srovnání základních názorů klasické a nerovnovážné ekologie shrnuje tab. 1. V současnosti víme, že ekosystémy se nacházejí v rovnovážném stavu spíše vzácně a časově omezeně, že podléhají neustálým, často těžko předvídatelným změnám a že opakované disturbance patří v přírodních systémech k zcela základním procesům, které by ekosystémy ovlivňovaly i bez působení lidské civilizace. Všechny ekosystémy jsou vystaveny postupným změnám podnebí, obsahu živin, rozpadu původních biotopů a využívání bioty (živé složky ekosystémů) i abiotického prostředí lidmi. Neexistuje konečný stav ekosystému, který by se dal jednou provždy zakonzervovat. Ekosystémové procesy probíhají v mnoha časových a prostorových měřítcích, a proto nelze určité měřítko považovat za jediné možné a definitivní (CARPENTER et al. 2001). Protože neexistuje jediný konečný stav ekosystémů, vychyluje jakákoli změna směřování ekosystému i jeho složení. Ekosystémy neustále zakoušejí zásahy z vnějšího prostředí, osídlování (kolonizaci) novými druhy a vymírání (extinkci) jiných, přičemž se v reakci na tyto události organizují. Události se přenášejí prostřednictvím různých hladin ekosystému s různě velkým zpožděním, šumem či zesilováním. Ekosystém se může po určité disturbanci vyvíjet různými trajektoriemi a může se tak ocitnout na pomyslné křižovatce. Uvedený přístup netvrdí, že rovnováha v přírodě nikdy nenastává. Říká, že se neobjevuje ve všech měřítkách a že nutně nemusí zahrnovat naprosto všechny jevy v přírodě. V určitých intervalech a ve specifických podmínkách se v přírodě vyskytovat může. To, jestli rovnováhu v přírodě zaznamenáváme, často závisí na časoprostorovém měřítku, v němž konkrétní ekosystémy zkoumáme, a na poměru jeho velikosti a míře zkoumaných změn. Stav, který se nám na první pohled může zdát jako dlouhodobá nepřerušovaná rovnováha, bude ve skutečnosti řadou různých po sobě jdoucích krátko-

14 2 Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody Tab. 1: Základní názory klasické a rovnovážné ekologie (PICKETT et al. 2007). otevřenost ekosystémů regulace rovnováha dynamika využití v praxi výskyt disturbancí vliv člověka klasická ekologie ekosystémy jsou nezbytně uzavřené ekosystémy se samy regulují ekosystémy se nacházejí dlouhodobě ve stabilním stavu dynamika ekosystémů je předvídatelná, předem určená účinná ochrana přírody disturbance působí na ekosystémy jen málokdy a spíše negativně ekosystémy jsou nezávislé na vlivu člověka nerovnovážná ekologie ekosystémy jsou otevřené celky ekosystémy jsou regulovány vnitřními a vnějšími činiteli ekosystémy jsou zřídkakdy v dlouhodobé rovnováze s prostředím dynamiku ekosystémů neurčuje předcházející stav a není předem dána začlenění ochrany přírody do péče o přírodní zdroje disturbance jsou běžné a četné ekosystémy jsou na nich závislé člověk působí s různou intenzitou přímo či nepřímo na všechny ekosystémy dobých rovnovážných momentů, do nichž se ekosystémy dostanou a z nichž vypadnou po nejbližší disturbanci. Paleontologické studie a výzkum populací a společenstev planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů ukazují, že nerovnovážný stav je ve skutečnosti v přírodě rozšířenější než rovnováha (ROHDE 2006). Potvrzuje se, že v oblastech, které činnost člověka zatím příliš neovlivnila, jsou disturbance nedílnou součástí vývoje přírody a krajiny. Ukazuje se rovněž, že ekosystémy většinou nereagují na disturbance lineárně: vzrůstající působení vnějšího činitele nutně nevyvolá okamžitou intenzivnější odpověď ekosystému. Komplexní systémy jako jsou nejen ekosystémy, ale i lidská společnost, proto neodpovídají na působení vnějších činitelů předvídatelně. Přiblížit nelinearitu ekosystémů můžeme pomocí dvou z pěti charakteristik stability každého systému, kterými jsou: a) rezistence (odolnost) označuje schopnost systému odolávat změnám, aniž by se sám viditelně měnil b) resilience (pružnost) jedná se o schopnost ekosystému přežívat a udržovat si strukturu a fungování po disturbanci a po těchto posunech a změnách je obnovit: jde o schopnost ekosystému se po vychýlení vrátit do stavu blízkému situaci před disturbancí (Holling 1973; Pimm 1984; Walker 1995; Gunderson 2000; Carpenter et al. 2001; 2009; Kerkhoff & Enquist 2007; Webb 2007; Gunderson et al. 2010). V širším pojetí, prosazovaném zejména americkými ekology, zahrnuje resilience i rezistenci. Původně technické pojetí chápe resilienci jako časový úsek, během něhož se určitý ekosystém vrátí po disturbanci do stavu blízkému původnímu (PIMM 1984; 1991). Naproti tomu ekologický přístup je založen na názoru, že resilience je podíl určité disturbance, který ekosystém ještě vydrží, aniž by přesunul do dalšího stavu (HOLLING 1973). Obě pojetí vycházejí z matematických modelů a v současnosti jsou vnímána spíše jako analogie. Třetí přístup zdůrazňuje sociálně-ekologickou resilienci, tedy principy, společné pro ekosystémy i společenské systémy (BERKES et al. 2003). Zejména resilience ekosystémů se v důsledku pokračujícího působení člověka na přírodní prostředí dostává do popředí zájmu nejen vědců, ale i těch, kteří pečují o přírodu a krajinu, a v některých, zejména západoevropských zemích a v USA, také řídících pracovníků a politiků (WALKER & SALT 2006; THOMPSON et al. 2009; RESILIEINCE ALIANCE 2011). V poslední době se o rezistenci a resilienci ekosystémů, ať už přírodních, přírodě blízkých nebo umělých, hovoří zejména v souvislosti s probíhajícími a očekávanými změnami podnebí (GLICKSMAN 2008; PLESNÍK 2009; CÔTÉ & DAR- LING 2010; STRANGE et al. 2011). Koncepce resilience postupně pronikla i do společenských věd a ekonomie (FOLKE 2006; HOLLING 2001). Resilientní jsou spíše ekosystémy, bohaté na živiny a dostatečně zásobené vodou, nebo ekosystémy, často až pravidelně ovlivňované disturbancemi, ať už přírodními jako jsou záplavy nebo vyvolanými lidskou činností. Naproti tomu rezistentní bývají ekosystémy, jejichž živou složku tvoří druhy se širokou ekologickou nikou. Z pohledu ochrany přírody by největší pozornost měla být věnována ekosystémům, vykazujícím nízkou rezistenci i resilienci (PRACH et al. 2001). Tab. 2 přináší přehled různých typů ekosystémů v ČR podle jejich resistence a resilience.

2 Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody 15 Tab. 2: Různé typy ekosystémů v ČR podle jejich rezistence a resilience (RYCHNOVSKÁ 1986; MÍCHAL 1994). charakteristika malá rezistence, malá resilience malá rezistence, velká resilience velká rezistence, poměrně velká resilience velká rezistence, malá resilience příklad polní ekosystémy rybniční ekosystémy suťové ekosystémy klimaxová bučina Dynamickou mozaiku neustále se proměňujících biotopových plošek v krajině určují právě disturbance. V důsledku rozdílu mezi disturbancemi a prostorové rozrůzněnosti představuje obnova ekosystému po disturbanci ojedinělý, hůře předvídatelný proces (PAINE et al. 1998). Konkrétní ekosystém se může původnímu do značné míry podobat, ale není s ním totožný právě proto, že se neustále vyvíjí. Pojetí resilience proto není důležité jen pro pochopení schopnosti ekosystému odolávat disturbancím. Disturbance s sebou přinášejí možnosti, že ekosystém při své obnově vytvoří sebeorganizací novou kombinaci struktur a procesů. Resilience tak danému ekosystému poskytuje příležitost přizpůsobit se vnějším podmínkám. Postupně se hromadící vliv disturbancí ale může dosáhnout určitého prahu, po jehož překročení mohou následovat dramatické a často rychlé změny systému. Nahromaděný stres tak může vyvolat katastrofický posun, takže jevy jako jsou sucha, povodně nebo fáze vrcholové hustoty (gradace) populačního cyklu některých organismů, především hmyzu, spustí v ekosystému změny, které mohou být nevratné. Původní funkce ekosystému jsou tak pozměněny nebo zcela ztraceny (THRUSH et al. 2009). Uvedené zákonitosti popsali ekologové ze širokého spektra ekosystémů, od korálových útesů přes sladkovodní, lesní a travinné ekosystémy po pobřežní moře (FOLKE et al. 2004). Protože v některých ekosystémech existují alternativní stavy, otvírá se tak možnost katastrofických posunů. Náchylnost ke katastrofickým změnám v ekosystémech závisí na parametrech resilience a rezistence ekosystémů (WALKER 1995). Ačkoliv popsaný posun mohou spouštět různé události, podporuje jej snížení resilience určitého ekosystému (SCHEFFER et al. 2001; IVES & CARPENTER 2007). Podle některých názorů může za určitých podmínek oslabovat tendenci ekosystému k velkoplošnému katastrofickému posunu prostorová heterogenita (VAN NES & SCHEFFER 2005). V přírodě můžeme najít vhodné, ale příslušnými druhy neobsazené biotopy, zatímco některé populace rostlin a živočichů osídlují nevhodná stanoviště. Teorie metapopulace (populace populací), rozpracovaná v 80. a 90. letech 20. století, objasňuje, proč v přírodě existují i naprosto vhodné biotopy, které jsou prázdné (LEVINS 1969, 1970, HANSKI 2005). Koncept metapopulace je založen na názoru, že populace jsou prostorově strukturovány do souborů více či méně oddělených místních rozmnožujících se populací, přičemž na dynamiku místních populací i celé metapopulace má značný vliv pohybu jedinců mezi místními populacemi. S vysvětlením, proč se druhy často vyskytují v pro ně nevhodných biotopech, přichází také dynamika zdroje a propadu (PULLIAM 1988; DIAS 1996). Plochy, kde v populaci převažuje porodnost (natalita) nad úmrtností (mortalitou) a emigrace je vyšší než imigrace, označujeme jako zdrojové. Propadové plochy bývají takové, kde populace vymírá a její početnost udržuje neustálý přísun nových jedinců imigrací. V důsledku nahodilých procesů nebo i s postupující fragmentací krajiny mohou druhy chybět tam, kde jsou pro ně příznivé podmínky, a naopak osídlovat plošky s nevhodnými podmínkami, kde se nevratně ztrácejí. Biotopy, které nejsou z hlediska rozmnožování a přežívání určitého druhu kvalitní, takže v nich nemohou dlouhodobě existovat jeho populace, ale přesto je daný druh upřednostňuje před jinými, dostupnými vhodnými biotopy, označujeme jako ekologické pasti (DONOVAN & THOMPSON 2001). Jinými slovy, jde o propadové biotopy, které organismy preferují, místo aby se jim vyhýbaly. Ekologické pasti se vyskytují nejen ve člověkem značně ovlivněném prostředí, ale i v zachovalé krajině, přičemž v rychle se měnícím prostředí mohou být běžnější, než jsme až dosud předpokládali. Ve většině případů vede existence ekologické pasti k vyhynutí místní populace daného druhu (BATTIN 2004). Můžeme shrnout, že změnu metapopulace v čase a prostoru ovlivňuje její prostorová struktura a již zmiňovaná migrace rozmnožování schopných jedinců. Pokud bychom opět sáhli po výše uvedené analogii, pak existuje několik článků rukavice, které jsou prázdné, v jiných mohou být i dva prsty a většinu článků obsadil právě jediný prst. Teorie metapopulace a zdroje a propadu tak vysvětlují, proč určitý druh může v určité oblasti zcela vymizet, i když nezaniknou všechny jeho biotopy. Vymizení druhu totiž může vyvolat skutečnost, že se vhodné biotopy zmenší, nebo jsou sice dostatečně velké, ale nacházejí se příliš daleko od sebe. Uvedené pojetí, označované jako nové nerovnovážné paradigma, se nutně musí odrazit i v teorii a praxi péče o ekosystémy. Podle tohoto názoru je příroda daleko dynamičtější, než jsme si donedávna mysleli. Někteří autoři proto hovoří přímo o toku přírody nebo expresivněji o proudění přírody či o pulsujícím ustáleném stavu (ODUM et al. 1995, PICKETT et al. 1997, 2007). Příroda je vnímána jako neustále plynoucí mozaika biotopů, která se nechová pouze deterministicky, ale která

16 2 Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody nechává prostor nahodilým procesům a katastrofickým posunům (VAČKÁŘ & PLESNÍK 2005). Uvedené zákonitosti pochopitelně poněkud ztěžují naši schopnost účinně předvídat, jak se budou ekosystémy chovat. Ekologická integrita světlo na konci tunelu? Dalším koncepčním východiskem ochranářské biologie a následně péče o přírodní a krajinné dědictví se může stát ekologická integrita. Ekologická integrita je syntetickou vlastností celého ekosystému. Označujeme jí stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biodiverzitě. V ekosystému tak mohou probíhat všechny běžné procesy. Ekologická integrita proto vyjadřuje kapacitu ekosystému podporovat a udržet vyrovnaný, celistvý a adaptivní celek se strukturou (druhovým složením, diverzitou a funkční organizací) a procesy srovnatelnými s přírodním ekosystémem příslušné oblasti. Jedná se o stav, kdy je určitý ekosystém úplný z hlediska druhového složení, struktury a fungování (TIERNEY et al. 2009). Ekosystém, který kupř. v důsledku lidské činnosti přijde o určité druhy, biotopy nebo procesy, ztratil část své integrity. Protože ekosystémy jsou utvářeny vzájemným spolupůsobením řady činitelů (podnebí, disturbance, biodiverzita), zůstává ekologická integrita jediným způsobem, jak přiměřeně vyjádřit jejich komplexnost (ANGERMEIER & KARR 1994; PIMENTEL et al. 2000; VAČKÁŘ 2001; WESTRA 2005). Ekologická integrita zahrnuje možné charakteristiky ekosystému na různých úrovních (GRUMBINE 1994): a) dostatečně početné, geneticky kvalitní a životaschopné populace původních druhů v dostatečně velkých, minimálně narušených biotopech b) nezbytné samovolné procesy, které udržují biologickou rozmanitost a poskytují lidem pro ně existenční služby c) odpovídající zastoupení biotopů a ekosystémů s ohledem na jejich přirozenou proměnlivost v určité oblasti d) naplnění zájmů člověka v mezích uvedených limitů (princip ekologické integrity). Ekosystém lze stěží postihnout jako celek. I pro ekologickou integritu se proto používají nejrůznější indikátory. Nejznámějším z nich je složený index biotické integrity (IBI), který se uplatňuje zejména při hodnocení stavu vodních ekosystémů prostřednictvím vybraných společenstev (synuzií) vodních organismů, nejčastěji ryb (KARR 1981; KARR & DUDLEY 1981; KARR & CHU 1999). Viditelnou nevýhodou aplikace ekologické integrity v praxi zůstává otázka, co vlastně ještě můžeme považovat za přírodní ekosystém. V částech světa, osídlených Evropany v novověku, kupř. v Americe, Africe na jih od Sahary či v Austrálii, je možné usuzovat na stav před jejich příchodem jako o srovnávací hladině, ačkoliv původní obyvatelstvo mnohdy ovlivnilo přírodu zejména na ostrovech nezanedbatelným způsobem. V Eurasii je mnohem těžší se shodnout na referenčním, skutečně přírodním ekosystému, k němuž budeme vztahovat stav současných ekosystémů. Kritici ekologické integrity proto zdůrazňují, že vyloučit vliv člověka na přírodní prostředí není dnes již dost dobře možné. Při posuzování ekologické integrity vždy závisí na zvoleném měřítku a kritériu pozorování. Obecně však neexistuje způsob, jak zachovat lidstvo bez udržení životadárných procesů v ekosystémech. Dokonce, i kdybychom přiznali lidem morální právo volby, které druhy zachovat a které nikoli, naše znalosti o přírodních vazbách jsou natolik mizivé, že bychom nebyli schopni vždy objektivně určit druhy postradatelné pro fungování ekosystémů (redundantní) a z poněkud pragmatického, antropocentrického hlediska pro poskytování ekosystémových služeb lidem. Proto je ekologická integrita v současnosti nejsoudržnější normou ochrany přírody a krajiny. Ekosystémový přístup: který je ten pravý? Jako ekosystémový přístup označujeme pohled, který snaží promítnout hledisko ekosystému na vybrané úrovně popisu. Protože podstata ekosystémů je hierarchická, právě prolínání různých časoprostorových měřítek je pro ekosystémový přístup charakteristické. Koncepce ekosystému má svůj původ v systémové biologii. Ekosystém ve skutečnosti není vědeckým tvrzením sensu stricto, zůstává spíše prizmatem vidění světa v jeho celostním (holistickém) charakteru. V 70. a 80. letech 20. století se opakovaně objevila nezávisle na sobě myšlenka, že by se ochrana přírody měla místo populací, druhů a území zaměřit na ekosystémy. Od té doby vznikla celá přehršle obdobných přístupů, které se označují jako ekosystémové. V dalších řádcích budeme z praktických důvodů pozornost věnovat tomu, který se postupně stál zastřešujícím principem Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD). I když je ekosystémový přístup považován za jeden z řídících principů CBD, není zahrnut do vlastního textu úmluvy. Nicméně v jejím rámci byly revidovány zásady ( malawské principy; BOX 1) a návod na jeho aplikaci, a to na základě případových studií a dosud získaných zkušeností, a provedena rešerše, nakolik je začleněn do různých tematických programů a průřezových činností Úmluvy o biologické rozmanitosti (SMITH & MALTBY 2003; SECRETARIAT OF THE CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY 2004).

2 Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody 17 BOX 1: Zásady ekosystémového přístupu podle úmluvy o biologické rozmanitosti Ekosystémový přístup v pojetí Úmluvy o biologické rozmanitosti vychází z následujících vzájemně souvisejících zásad (SECRETARIAT OF THE CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY 2004; SHEPHERD 2004): Cíle péče o suchozemské, vodní a živé zdroje v konkrétním ekosystému jsou předmětem společenské volby. Péče o ekosystémy by měla být co nejvíce decentralizována a svěřena institucím na co nejnižší úrovni. Při péči o konkrétní ekosystém bychom měli brát v úvahu její možný dopad na sousední a další ekosystémy. Je potřebné porozumět ekonomickému kontextu péče o ekosystémy a omezovat deformace trhu, které mohou mít negativní dopad na přírodu a krajinu, zavést motivační opatření na ochranu biologické rozmanitosti a udržitelné využívání jejích složek a internalizovat v přijatelné míře náklady a výnosy. Přednostním úkolem ekosystémového přístupu zůstává zachování ekosystémů a jejich fungování tak, aby lidem nadále poskytovaly služby. Při péči o ekosystémy nesmějí být překročeny meze jejich fungování. Protože ekosystémové probíhají v různém čase a prostoru, měl by být ekosystémový přístup uplatňován v přiměřeném časovém horizontu a prostorovém měřítku. S ohledem na skutečnost, že ekosystémy reagují na disturbance s určitým zpožděním, měly by být cíle péče o ekosystémy plánovány na delší časové období. Je nutné mít na paměti, že změny ekosystémů mohou být nevratné. Ekosystémový přístup by měl hledat přiměřenou rovnováhu a kompromis mezi ochranou biologické rozmanitosti a udržitelným využíváním jejích složek. V rámci ekosystémového přístupu by měly být brány v úvahu všechny odpovídající informace, a to jak vědecké poznatky, tak tradiční znalosti místních obyvatel o přírodě. Ekosystémový přístup by měl podnítit spolupráci všech částí společnosti, zájmových skupin i vědních oborů, které mají vztah k biologické rozmanitosti. Z praxe vyplývá, že ne vždy se při péči o ekosystémy splnit všechny výše uvedené zásady: kupř. v některých situacích je vhodnější realizovat některá ochranářská opatření přímo na centrální úrovni. Kouzlo ekosystémového přístupu spočívá mj. v tom, že je adaptivní. BOX 2: Adaptivní péče Ekosystémy nespějí do konečného ustáleného stavu, ale řídí je nerovnovážné procesy. Proto se mohou chovat velmi překvapivě a této skutečnosti je nutné se přizpůsobit. Protože se ekosystémy, jak jsme již uvedli výše, vyznačují značnou komplexitou a dynamikou a naše znalosti o jejich fungování zůstávají a ještě dlouho zůstanou neúplné, vyžaduje péče o ekosystémy adaptivní přístup. Adaptivní péči můžeme charakterizovat jako proces opakovaného a neustálého hodnocení zjištěných zkušeností, který bere v úvahu měnící se ekologické, společenské a politické souvislosti. Rozhodování tak na rozdíl od tradiční, formulářové péče představuje neustálý proces, který do sebe začleňuje výsledky předchozích akcí a dovoluje včas a pružně reagovat na změny ekosystému: jedná se vlastně o kvaziexperiment (HOLLING 1978; WALTERS 1986; OGLETHORPE 2002; SCHREIBER et al. 2004; WALTNER-TOEWS et al. 2008; ALLAN & STANKEY 2009 obr. 1). Adaptivní péče o ekosystémy pochopitelně neznamená neustálou improvizaci: jde o přístup, který současně využívá metody ochranářského plánování včetně analýzy scénářů. Péče o ekosystémy neznamená jejich řízení k přesně stanovenému cíli cílem zůstává právě jejich integrita. Je proto jasné, že takto vymezený cíl se mění v závislosti na stavu poznání, přírodních limitech a etických volbách. Mnozí autoři výstižně upozorňují, že cílem péče o ekosystémy není ani tak řízení samovolných procesů jako spíše regulace zásahů člověka do nich.

18 2 Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody Ekosystémový přístup představuje v pojetí CBD strategii pro integrovanou péči o suchozemské, vodní a živé zdroje, která rovnoměrně podporuje jejich ochranu a udržitelné využívání. Je založen na využití odpovídajících vědeckých poznatků, zaměřených na takovou úroveň biologických systémů, která zahrnuje nezbytnou strukturu, procesy, funkce a vzájemné vazby mezi organismy a jejich prostředím. Ekosystémový přístup uznává, že lidé se svou kulturní rozmanitostí jsou nedílnou součástí mnoha ekosystémů. Uvedená strategie se proto pokouší odstraňovat umělé překážky mezi ekonomií, společenskými vědami a ekologií a snaží se dosáhnout společensky přijatelné rovnováhy mezi ochranou biodiverzity, udržitelným využíváním jejích složek a rozdělováním přínosů z něj plynoucích. V žádném případě se nejedná o alternativní nebo konkurenční koncepci k udržitelnému využívání složek biologické rozmanitosti, ale jde o přístup, jenž spojuje a upevňuje již existující vědecké poznatky o péči o ekosystémy. Bere ovšem v úvahu, že i přes nesporný rozmach vědeckých základů ochrany přírody a krajiny neposkytuje věda zatím rozumné odpovědi na všechny otázky, spojené s ekosystémovým přístupem. Přesto ekosystémový přístup umožňuje neopakovat při ochraně přírodního a krajinného dědictví chyby a přizpůsobovat praktickou péči o ekosystémy současným znalostem. Jednoduše řečeno, ekosystémový přístup představuje překvapivě jednoduchou koncepci, pro kterou se ale používá poněkud mlhavé označení. Nejde o nic jiného než pohled na ochranu přírody z celkové perspektivy, jenž bere v úvahu vazby mezi organismy a jimi osídlenými biotopy a způsob, jakým uvedené druhy i biotopy ovlivňuje člověk. Uznává, že jednotlivé druhy nemůžeme dost dobře chránit, aniž bychom nezachovali jimi obývané prostředí, a že udržení takového prostředí zase závisí na základních ekosystémových procesech. Ekosystémový přístup tvrdí, že musíme co nejobjektivněji vyhodnotit skutečně existující vztahy mezi druhy, biotopy a ekosystémovými procesy a zajistit, že uvedené vazby budou při našem působení na přírodu co nejvíce zohledněny. Navíc znalosti o vzájemných vztazích mezi organismy a prostředím a o ekosystémových procesech propojujeme s konkrétním vývojem lidské společnosti na dotčeném území. Na les můžeme pohlížet jako na porost, který lidem poskytuje cenné statky, jako je dřevo nebo lesní plody. Poskytování těchto hmotných přínosů, které mohou procházet trhem, zůstává jeho hlavním posláním a tomuto východisku se musí péče o les nutně přizpůsobit. Jiný názor naopak tvrdí, že les je specifická vegetace, která je lidem užitečná nejen produkcí dřeva, ale poskytuje jim i další přínosy jako je udržování vody v krajině, regulace plynů v ovzduší nebo vytvářením zázemí pro odpočinek a rekreaci. Ekosystémový přístup vidí les skutečně jako složité a neustále se vyvíjející předivo vzájemných vazeb nejen mezi organismy navzájem, ale i prostředím, které obývají. Současně hledá rozumnou odpověď na první pohled neřešitelnou otázku: jak dosáhnout, aby konkrétní ekosystém zůstal zdravý, a současně zabezpečit, aby lidem i nadále poskytoval pro ně nezřídka existenční služby? Jiný příklad je obyvateli vnitrozemského státu poněkud vzdálen. Přelovení většiny světového oceánu je způsobeno dvěma hlavními příčinami. Přestože u řady hospodářsky cenných druhů mořských ryb a dalších živočichů dokážeme poměrně přesně stanovit maximální udržitelný výtěžek (maximum sustainable yield, MSY), nerespektujeme jej ani při stanovení oficiálních kvót odlovu (FINLEY 2011). Právě zaměření se na několik málo druhů mořských ryb, které nebere v úvahu dopad příliš intenzivního rybolovu na cílové druhy, natož na necílové organismy a na celý ekosystém, se snaží překonat ekosystémový přístup. Ekosystémový přístup předem nevylučuje jiné, tradiční přístupy v péči o přírodu a krajinu jako jsou chráněná území, akční plány či záchranné programy na ochranu cílových druhů, poddruhů či vývojových linií (evolučně významných jednotek) volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin a dalších organismů či další přístupy, uskutečňované v rámci existujících ochranářských strategií, programů a každodenních činností. Spíše by měl zahrnovat všechny uvedené přístupy a další postupy tak, aby se mohl vyrovnat se složitostí ochrany a péče o biodiverzitu a udržitelného využívání jejích složek. Proto neexistuje a ani nemůže existovat jediný univerzální způsob, jak ekosystémový přístup vlastně realizovat a raději bychom měli hovořit o ekosystémových přístupech. Jde spíš o návod, jak o přírodě uvažovat a chovat se k ní, než o podrobnou kuchařku, která nám přesně a podrobně říká, co, kde, kdy a jak máme dělat. Péče o ekosystémy regulace dopadů činnosti člověka na přírodu Péče o ekosystémy (ekosystémový management) vychází ze dvou hlavních předpokladů. První je, že péče o propojené sítě organismů a jejich prostředí, na němž závisejí, tedy ekosystémové pojetí, je potřebnější a mnohem účinnější než péče o jednotlivé ohrožené druhy vytržené z kontextu (PICKETT et al. 1997). Z toho logicky vyplývá druhý celospolečensky významný předpoklad, totiž že zdravé životní prostředí a ekonomická prosperita nejsou dichotonií, naopak se vzájemně podmiňují (MORRIS- SEY 1998; WALTNER-TOEWS et al. 2008). Péče o ekosystémy shrnuje v podstatě tři vzájemně se prolínající oblasti: a) poznání, výzkum a monitorování ekosystémů b) manipulaci fyzikálních, chemických a zejména biologických parametrů ekosystémů c) regulaci lidských vstupů do ekosystémů.

2 Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody 19 Cílem péče o ekosystémy je využití ekologických, společenských, hospodářských a řídících zásad takovým způsobem, aby se z dlouhodobého hlediska vytvářela, obnovila nebo udržovala integrita (v tomto případě jak soulad podmínek a zdrojů, které ekosystém produkuje, tak kvalitativní charakteristiky ekosystému viz 2.1.3), resilience a resistence ekosystému v souladu s požadovaným způsobem využití (OVERBAY 1992; SHEPHERD 2004; 2008). Péče o ekosystémy usiluje o sloučení ekonomických a ekologických zájmů při adaptivní reakci na změny ekosystémové dynamiky: neusiluje o zmražení ekosystému v určitém stavu. Jinak řečeno, uvedený přístup se snaží jak o udržení prosperity uživatelů ekosystémů, tak o zachování zdravých, dobře fungujících ekosystémů. Tradičně je péče o ekosystémy pojímána jako manipulace fyzikálních, chemických a biologických procesů propojujících organismy s jejich abiotickým prostředím a regulace lidských činností způsobem vedoucím k požadovanému stavu ekosystému (PIROT et al. 2000). Péče o ekosystémy se pochopitelně vždy uskutečňuje prostřednictvím jednotlivých druhů či společenstev, které jsou jeho součástí, a procesů, které jsou zasazeny do krajiny a které v ní konkrétně probíhají. Je zjevné, že uvedené procesy nelze řídit v technologickém či manažerském smyslu. Na druhou stranu ačkoliv péče o ekosystémy vychází z ekologie jako vědní disciplíny, nejsou jejím řídícím principem pouze ekologické poznatky, nýbrž je její působnost určena i sociálními, ekonomickými a etickými omezeními (CHRISTENSEN et al. 1996; MALTBY et al. 1999; VAČKÁŘ 2001). Ekosystémový management samozřejmě sdílí mnoho přístupů a pojetí s ochranářskou biologií a tradiční péčí o biodiverzitu, přesto oba přístupy nejsou totožné (Tab. 3). V konečném výsledku bude ekosystémové pojetí vždy víceúrovňové a vymezené ekosystémy se budou překrývat. Právě o zahrnutí víceúrovnosti usiluje péče o ekosystémy; rozhodování je vedeno na jedné úrovni, ale doplněno posuzováním hranic v jiných měřítcích (SEXTON & SZARO 1998; VAČKÁŘ 2001). Protože ekosystémy jen málokdy respektují geopolitické nebo administrativní hranice, roste význam rozumné péče o nechráněnou krajinu, skutečně účinné, nikoli jen formální spolupráce mezi různými institucemi, zabývajícími se péčí o krajinu, včetně organizací mimo resort životního prostředí, a vlastníky a nájemci půdy a přeshraniční kooperace v ochraně přírody a krajiny. Ekosystém zůstává vždy základní jednotkou péče, nicméně jeho ekologická integrita je stanovena jejím záměrem. Tím přitom může být péče o genetickou rozmanitost populace pandy velké (Ailuropoda melanoleuca) ve volné přírodě stejně jako o krajinný ráz Českého středohoří či sledování probíhající a očekávané změny podnebí na produkci rýže v povodí Mekongu. V souvislosti s ekosystémovou péčí musíme připomenout, že ekosystémové procesy jsou často nelineární a jejich výstupy se mohou projevit teprve po určité době. Proto musíme podniknout určitá opatření i tehdy, jestliže některé vztahy mezi příčinami a důsledky nejsou z vědeckého hlediska zcela objasněny (princip předběžné opatrnosti, COONEY 2004). Koncepce péče o ekosystémy se potýká se špatně a nejasně definovanými termíny a bývá kritizována pro mlhavost a jednoznačnost. Jedním z argumentů odpůrců péče o ekosystémy jako strategie péče o přírodní zdroje zůstává nedostatek souladu mezi vědeckými základy ekosystémového managementu a jeho používáním v praxi při rozhodování státní správy stejně jako obavy z maskování zájmů nadměrného využívání přírody (FITZSIMMONS 1998; SIMBERLOFF 1998). V USA se ekosystémovým přístupem ohánějí i velké, často nadnárodní firmy, ve velkém měřítku poškozující nebo přímo ničící životní prostředí. V poslední době se k ekosystémové péči vehementně hlásí část odborné lesnické veřejnosti. Nedostatek geografické rigoróznos- Tab. 3: Srovnání přístupů ochranářské biologie a péče o ekosystémy (VAČKÁŘ 2001, upraveno). ochranářská biologie péče o ekosystémy klíčový biologický pojem biodiverzita ekosystémová integrita klíčový společenský pojem zachování biodiverzity zachování ekosystémových služeb základní jednotka péče druh ekosystém základní nástroje péče ochrana jednotlivých druhů a biotopů in situ, resp. ex situ péče o složení a fungování ekosystému cíle účinná ochrana přírody začlenění ochrany přírody do péče o přírodní zdroje výh ody přesné zacílení nutných zásahů začlenění ochrany přírody do všech odvětví nevýhody omezená možnost meziresortní a mezioborové spolupráce náročnost na zaměstnance a instituce, maskování obchodních zájmů udržitelným využíváním přírodních zdrojů

20 2 Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody ti při vymezování ekosystémů a mnohoznačný výklad pojmů jako ekosystémová udržitelnost či integrita nebo zdraví ekosystémů mohou být významnou překážkou akceschopnosti a účinnosti péče o ekosystémy jako praktického nástroje ochrany přírody. Při rozvoji vědeckých základů péče o přírodní a krajinné dědictví a jejího strategického rámce však ekosystémový management poskytuje mnoho příležitostí, jak začlenit zásady ekologie a ochranářské biologie do legislativy a veřejné správy (KEITER 1998; SMITH et al. 1999; MIKO & PLESNÍK 2009). Všechny činnosti člověka je nutné uvažovat v rámci určitého ekosystému a lidé jsou neoddělitelnou součástí ekosystémů. Lidský vliv na ekosystémy je všudypřítomný a na dvou třetinách plochy Země vyloženě dominantní (MA 2005). Ekosystémy jsou přirozeně dynamické, a proto se těžko stanovuje orientační bod či pozadí (referenční hladina), vůči kterému vztáhnout výchylku způsobenou činností člověka viz 2.1.2 (CARPENTER & GUNDERSSON 2001). Péče o ekosystémy není hodnotově neutrální. V rámci integrovaného přístupu k ekosystémům je nezbytné začlenit ekonomické hodnocení do ekologických souvislostí a odpovídajícím způsobem ocenit služby poskytované ekosystémy, zejména z hlediska společenských kompromisů mezi čerpáním zdrojů, jejich udržitelností a nevratným vyčerpáním (MA 2005; TEEB 2010). V současnosti je ekosystémový přistup chápán jako zásada řady mezinárodních mnohostranných smluv (již zmiňovaná Úmluva o biologické rozmanitosti, Úmluva na ochranu mořského prostředí severovýchodního Atlantského oceánu, Kjótský protokol Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu) a mezinárodních mezivládních organizaci (např. Organizace Spojených národů pro zemědělství a výživu, FAO). Stal se rovněž součástí legislativy některých zemi, kupř. Kanady. Nejdále pokročily státní instituce i nevládní sektor při naplňování péče o ekosystémy v USA, kde tento přístup představuje již od poloviny 90. let 20. století koncepční rámec pro činnost všech federálních institucí, zaměřených na péči o životní prostředí (RANDOLPH 2004). Podrobný návod, jak v praxi uplatnit ekosystémový přístup v pojetí CBD, a řadu případových studií ze všech kontinentů, přináší webová stránka CBD (SECRETARIAT OF THE CON- VENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY 2011). Nerovnovážné paradigma v praxi ochrany přírody Nové nerovnovážné paradigma může přispět k upřesnění koncepčního rámce ochrany přírody a krajiny. Přístupy jako je rezistence a resilience složek biologické rozmanitosti nebo ekologická integrita trpí pochopitelnými dětskými nemocemi, především mnohoznačnou interpretací. Co je ovšem závažnější, mezi ochránci přírody mohou vzbuzovat možná přehnaná očekávání, stejně jako se stalo v případě ekosystémových služeb. Přestože se věda neustále vyvíjí, některé v této kapitole uvedené přístupy pronikly do nejrůznějších koncepcí, strategií, programů a projektů předtím, než mohly být vědci dále rozpracovány a rozumným způsobem ověřeny a následně využívány v praxi. Zmiňovaná adaptivní péče by nás měla přinutit uvažovat o dynamice přírody mnohem důkladněji. Možná by nám nepřišlo až tolik kacířské přijmout myšlenku, že přírodní disturbance nemusíme automaticky zatracovat, ale že je naopak můžeme využít v péči o přírodní a krajinné dědictví (DREVER et al. 2006; DROZD 2009). Udržení přirozených disturbancí napomáhá zachovat integritu příslušného ekosystému. Ostatně právě nové nerovnovážné paradigma přesvědčivě ukazuje, proč bychom měli v krajině zachovat jak plochy ponechané samovolnému vývoji, tak území udržovaná tradičním hospodařením včetně lesů a travinných porostů, bývalé nebo současné vojenské výcvikové prostory či člověkem značně pozměněné příměstské biotopy či velké městské parky. Péče o ekosystémy, která se zejména v USA stala základním východiskem péče o přírodní zdroje, neznamená nic jiného, než že se péče o konkrétní část přírody uskutečňuje na více úrovních biodiverzity (geny/jedinci, populace/druhy, společenstva/ekosystémy/krajina tab. 3). Jestliže se zabýváme konkrétním problémem na určité hladině biologické rozmanitosti nebo v jednom časoprostorovém měřítku, měli bychom hledat vztahy k dalším hladinám. Závěr Rozvoj ekosystémové ekologie (v USA označované jako ochranářská ekologie), k němuž došlo zejména v posledních 20 letech, zásadně pozměnil náš pohled na přírodu. Místo systému, který je v ideálním případě v dlouhodobé rovnováze, ji chápeme jako vysoce dynamickou, proměnlivou tekoucí mozaiku biotopů. Disturbance udržují v krajině značně proměnlivou heterogenní mozaiku biotopových plošek. I přes některé nesporné nevýhody zůstává ekosystém jedním ze základních pojetí soudobé ekologie a ochranářské biologie (BOX 3). Zmiňovanému pohledu by se měla rozumným způsobem přizpůsobit i péče o přírodu a krajinu. V praxi půjde vždy o to, zda ještě dokážeme v různém časoprostorovém měřítku ovlivnit nejvýznamnější vnější činitele (hnací síly), působící na přírodu a krajinu. Některé soudobé přístupy, které se sice mnohdy tváří jako samospasitelné a mají proto své proroky, nepůjdou uskutečnit jinak než koncepční, trpělivou a účinnou péčí o konkrétní populace planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, biotopy, přírodní procesy a lokality, do níž zahneme všechny, jež se v nejrůznější míře týká.