UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Přírodovědecká fakulta katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Studijní program: Geografie Studijní obor: Regionální a politická geografie Esej: Porovnání íránských a saudsko-arabských jaderných ambicí jako boj o velmocenské postavení v regionu (Geopolitika 2013/2014) Tomáš Krajňák Praha 2014
Porovnání íránských a saudsko-arabských jaderných ambicí jako boj o velmocenské postavení v regionu V posledním desetiletí byla věnována velká pozornost odbornou veřejností problematice íránského jaderného programu. Nicméně v oblasti Blízkého východu nalezneme i další státy, které mají ambice, či možnost získat jadernou zbraň 1. Jedním z takovýchto států je Saudská Arábie, kterou Guzansky (2013) považuje po Íránu za kandidáta číslo jedna v proliferaci jaderných zbraní na Blízkém východě. Faktem ale zůstává, že hlavním důvodem, který by mohl vést k akvizici této strategicky významné zbraně Saudskou Arábií je právě potencionální hrozba proliferace jaderných zbraní v Íránu. Nemohla by ale Saudská Arábie směřovat výše? Je obecně známo, že Saudská Arábie i Írán mají aspiraci stát se lídrem islámského světa a stejně tak získat roli dominantního geopolitického hráče na Blízkém východě. Existuje tedy reálná hrozba, že k dosažení tohoto cíle využije saudská politická elita vlastnictví jaderné zbraně? Stojí za údajným íránským programem snaha o podmanění si islámských zemí? A jakou roli hraje a v budoucnu sehraje západ, zejména nejvíce zainteresovaný aktér Spojené státy americké? Tyto otázky jsou rozebrány v následujících řádcích této eseje. Saudskou Arábii lze považovat za držitele vůdčího státu muslimského světa. Toto dokládá Al-Tamini (2013), který tvrdí, že rijádská schopnost hrozit dalším ropným producentům zaplavením ropného trhu, je kritickým aspektem v jeho vedoucí roli v rámci OPECu a stejně tak dává zemi regionální moc. Podobně pak saudsko-arabská schopnost ovlivňovat cenu ropy dává království velkou geopolitickou moc. Fryčka (2011) tvrdí, že tato role Saudské Arábie jako vůdčího státu muslimského světa může být výrazně narušena případným Íránským získáním jaderné bomby a snahou o dominanci v regionu. Dále dodává, že o něco podobného se v 80. letech pokoušel Irák, jehož jaderný program i regionální ambice byly zničeny Spojenými státy, respektive Izraelem, kdy Bowen a Brewer (2011) zmiňují letecký útok na jaderná zařízení Osirak. Právě tito autoři dávají do pozitivního vztahu vlastnictví jaderné zbraně a zvýšení vlivu napříč Blízkým východem jako jeden z důvodů pro proliferaci Íránem, více viz dále. Přičemž Írán se svými regionálními ambicemi vůbec netají. Je tedy zřejmé, že oba státy by rádi udržely či získaly dominantní postavení ve svém okolí a dalo by se předpokládat, že kvůli tomu budou vztahy mezi oběma zeměmi více než napjaté. Bahgat (2006) nicméně uvádí, že ve skutečnosti jsou saudsko-íránské vztahy nejasné. Tento autor vymezuje 6 problematických otázek. První se týká mezinárodní politické orientace, kdy od íránské revoluce z roku 1979 začal každý stát směřovat jiným směrem. Zatímco Saudská Arábie udržovala blízkou spolupráci s Washingtonem, Írán měl se Spojenými státy bouřlivý vztah. Další spor se týká sektářského rozdělení Islámu, tedy zjednodušeně sunnitší Saudové a šíitší Íránci. Zejména neasimilovaná šíitská minorita ve východní části Saudské Arábie se po svržení Pahlavího režimu stala více asertivní ve vyžadování politických, ekonomických a náboženských práv. V otázce ropy se naopak oba státy snaží aplikovat podobné strategie pod záštitou OPECu, ovšem i zde se občas najdou 1 Vše naznačuje tomu, že Izrael disponuje jadernou zbraní, ačkoliv to není explicitně vyjádřeno (např. Al-Tamini 2013). 2
protichůdné postoje. Například ropné embargo proti Spojeným státům a dalším zemím, které podporovaly Izrael ve válce v roce 1973. Není třeba zmiňovat, který islámský stát se odmítl k embargu připojit. Rijád i Teherán se rozchází i v regionálních bezpečnostních otázkách. Například spor mezi nimi a Spojenými arabskými emiráty o třech ostrovech v Perském zálivu, které Írán od roku 1971 okupuje. Ani jeden ze států neuznává Izrael, nicméně postoj Íránu je v této otázce mnohem více militantní. Rozpor existuje samozřejmě také v otázce íránského jaderného zbrojení. Ačkoliv se vtahy mezi těmito státy od poloviny 90. let minulého století stále zlepšují, tak Bahgat (2006) uvádí, že Saúdové jsou stále více znepokojeni íránským rostoucím statusem a vlivem v regionu. Ještě než přikročím k hodnocení konkrétních jaderných snažení, je třeba si ujasnit důvody, proč se některé státy snaží disponovat jadernými zbraněmi. Waltz (1981) definoval hned 7 důvodů. Zaprvé se velké mocnosti snaží vyrovnat zbrojení jiné velké mocnosti, například napodobováním nových zbraní. Zadruhé stát může chtít získat jadernu zbraň ze strachu, že spojenecká velmoc nepomůže, když na něj zaútočí jiný stát. Jako třetí důvod uvádí situaci, kdy stát nemá žádné nukleární spojence a jeho protivník disponuje jaderným arzenálem. Za čtvrté se jedná o strach ze současné nebo budoucí konvenční síly jeho nepřátel. Za páté, některé státy mohou považovat jaderné zbraně za levnější a bezpečnější variantu oproti drahým a vojensky nebezpečným závodům v konvenčním zbrojení. Šestý důvod jsou ofenzivní účely. A konečně jako sedmý důvod autor uvádí zlepšení mezinárodního postavení. Ačkoliv autor považuje tento poslední důvod za nejméně důležitý a tvrdí, že za snahou získat jadernou zbraň budou hlubší důvody, tak tento důvod by mohl v současné době nabývat na síle, zejména v muslimském světě, kde pocit kulturní nadřazenosti a výjimečnosti není nic neobvyklého. Mezinárodní společenství je dnes silně přesvědčeno, že Írán spěje k výrobě vlastní jaderné zbraně. I přesto se íránské zdůvodnění programu od roku 2002 nezměnilo. Jeho představitelé tvrdí, že rozvoj je určen pouze pro civilní potřebu, tedy ke splnění budoucích energetických potřeb a touha být nezávislý na významných domácích zásobách ropy a plynu ze směsi ekonomických a environmentálních důvodů (Bowen, Brewer 2011). Vskutku, tito autoři uvádí řadu důkazů, zejména technologických, potvrzující jadernou hrozbu. Mezinárodní společenství v současnosti volí umírněnější řešení situace, a to uvalení sankcí. Kromě sankcí stále probíhají i diplomatická jednání, ty ovšem íránští představitelé často využívají pouze k natahování času. V současnosti, od nástupu prezidenta Hasana Rúháního do úřadu, se tato jednání zdají o něco optimističtější, jelikož koncem minulého roku se na ženevském jednání dohodlo omezení jaderného programu výměnou za zrušení části sankcí vůči Teheránu. S tímto postupem ne zcela souhlasí Izrael, který je pro radikálnější postup. Předpokládá se, že virus Stuxnet, který napadl íránská jaderná zařízení a výrazně tak zpomalil jaderný vývoj, byl izraelského původu. Bowen a Brewer (2011) vidí za íránskou snahou o vlastnictví jaderného arzenálu 2 typy faktorů, bezpečnostní a prestižní. Írán jistě pociťuje hrozbu z venčí, zejména od Izraele a Spojených států, které by rádi viděly odstranění teokratického režimu od moci. V tomto kontextu by Írán mohl následovat KLDR v rozhodnutí, že jaderné strašení může poskytnout způsob v odražení hrozby pádu režimu, alespoň z vnějších tlaků. Existují také obavy, že Írán by rád v budoucnu poskytl nekonvenční 3
zbraně dalším aktérům v regionu, zejména Sýrii, Hizballáhu a Hamásu. Teherán zároveň vidí svůj jaderný program jako možnost k posílení svého statusu a vlivu doma a napříč Blízkým východem. Podobný scénář dle Guzanskyho (2003) vidí i Rijád, kdy vlastnictví jaderné zbraně v íránských rukách by mohlo Teheránu povolit diktovat agendu v Perském zálivu, zahrnující ropné trhy, stejně jako iniciovat šíity ve východní části a podkopat status království v muslimském světě stejně jako sílu královské rodiny. Proto Bowen a Brewer (2011) tvrdí, že kromě Izraele i lídři Saudská Arábie či Bahrajnu měli v plánu zničit íránská jaderná zařízení. Odkazují na spisy uniklé ze serveru WikiLeaks. Ještě před tímto únikem existovala podezření, že mnoho arabských lídrů věřilo ve vojenskou akci jako jediný způsob vypořádání se s íránským jaderným programem. Kromě toho začaly panovat obavy, že v reakci na nukleární Írán budou arabské země rozvíjet své vlastní jaderné programy. V posledních letech několik arabských zemí oznámilo nové nebo zrenovované programy jaderných elektráren, zdůvodňované jako energetická bezpečnost. Toto samozřejmě přineslo podezření, že mohou tvořit základ pro jaderné zbrojení. Mezi tyto státy patří i Saudská Arábie, která může mít jak potencionální strategický záměr, tak i potencionální schopnost získat jaderné zbraně. Toto podezření potvrzuje i varovné prohlášení směrem k Washingtonu samotného krále Saudské Arábie Abdalláha: Když oni budou mít jaderné zbraně, tak my také budeme mít jaderné zbraně (Guzansky 2013, s. 59). Nicméně většina autorů se shoduje (Al-Tamini 2013; Bahgat 2006; Guzansky 2013), že vzhledem k limitovaným výzkumným a rozvojovým schopnostem, stejně tak know-how, je nepravděpodobný rozvoj domácího jaderného programu pro vojenské účely. Jedinou možností je spolupráce s Pákistánem v této oblasti, což ovšem nelze stoprocentně vyloučit. Co se ovšem jeví jako více pravděpodobné, je možnost odkupu jaderné zbraně právě od Pákistánu nebo Číny. Dle Bahgata (2006) Saudové a Pákistánci po dlouhá léta sdílejí mnoho podobností a vzájemných zájmů. Oba tyto státy, se sunnitskou většinou, spolupracovaly ve válce v Afghánistánu na straně Spojených států a v následující dekádě podporovali hnutí Tálibán. Blízké vojenské vztahy skutečně nejsou výjimkou, Guzansky (2013) například zmiňuje pomoc Pákistánu v Bahrajnu při potlačení šíitského povstání v rámci arabského jara. Měsíc na to zažádal pákistánský premiér o pomoc s ropnými dodávkami ve světle pákistánské ekonomické situace a washingtonské hrozby přerušení pomoci. Al-Tamini (2013) nastiňuje ještě jednu alternativu pro Saudskou Arábii spojenou s Pákistánem, nasazení pákistánských jaderných zbraní, dodávek systémů a vojáků na saudské území. Tato smlouva by mohla vyhovovat oběma stranám a umožnit Rijádu argumentovat, že oni neporušují Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), jelikož zbraně by nebyly jejich. Odkup zbraně od Číny je považován za velmi nepravděpodobný, jelikož ta by nechtěla narušit svoje obchodní vztahy se Spojenými státy, ačkoliv již v minulosti obchod s vybavením k nukleárním zbraním mezi Čínou a Saudskou Arábií proběhl. Al-Tamini (2013) mluví o 4 důvodech, proč se království může snažit získat jadernou zbraň. Samozřejmě jeden z důvodů je hrozba jaderného Íránu. Stejně tak hraje významnou roli neoficiální, ale de facto jaderný Izrael a v případě překročení jaderné hranice Íránem by mohlo vypuknout bipolární jaderné soupeření na Blízkém východě. Dále mluví o domácí situaci a rozpolcené královské rodině v otázce jaderného zbrojení umocněné stárnoucím králem Abdalláhem. Jako poslední důvod uvádí možný odchod 4
Spojených států z regionu či jejich selhání ve snaze zastavit jaderný program Íránu. Do rovnice jaderného zbrojení také vstupuje ekonomický výhled Saudské Arábie. Je patrná tendence vzrůstající spotřeby ropy v Saudské Arábii a jak bylo zmíněno, právě ropná dominance umožňuje Saudské Arábii vystupovat jako regionální velmoc, v případě oslabení této dominance by bylo zapotřebí najít novou páku k udržení svého postavení. Většina odborníků se nicméně shoduje, že v současnosti není pravděpodobné saudské jaderné zbrojení: Je nepravděpodobné, že Saúdové by chtěli jít do proliferace v současnosti (Al-Tamini 2013, s. 55). Tento autor k tomu dále poznamenává, že rijádské řeči o rozvoji nukleárních zbraní mohou být zamýšlené ke zvýšení pozornosti západu na jeho obavy o regionální rizika. Ovšem jak již bylo naznačeno, Spojené státy hrají a sehrají zásadní roli v problematice proliferace jaderných zbraní na Blízkém východě. Jednak rozvoj vojenského jaderného programu v Saudské Arábii by mohl vést ke zhoršení saudsko-amerických vztahů. Toto tvrzení ještě myšlenku proliferace v Saudské Arábii odmítá. Ale jestliže přijmeme myšlenku Bahgata (2006), že neoficiální aliance mezi Saudskou Arábií a Spojenými státy je postavena na dvou pilířích: Rijád poskytuje ropné zásoby, Washington zajišťuje království bezpečnost před vnějšími silami a nebereme na zřetel případné další zájmy Spojených států na Blízkém východě 2, tak se dostáváme do situace, kdy odliv zájmu Spojených států ze Saudské Arábie je pravděpodobný, vzhledem k jeho nedávnému energetickému objevu. Následně by Saudská Arábie musela přehodnotit svoji bezpečností politiku a jednou z variant by mohla být snaha o získání jaderných zbraní. Proto Guzansky (2013, s. 64) tvrdí: Rijád a další se začínají připravovat na post-americký Blízký východ. Většina autorů se shoduje, že Írán skutečně za svým jaderným programem vidí možnost vylepšení regionálního vlivu a šanci stát se skutečným regionálním hegemonem. To samozřejmě nerada vidí Saudská Arábie, i přesto se ale zdá, že do souboje v jaderném zbrojení s Íránem nevkročí, naopak se snaží tomuto souboji předejít. Ovšem v budoucnu se tento postoj může velmi rychle změnit. Roli bude hrát hned několik faktorů, jednak samotný vývoj íránského jaderného programu, vývoj ekonomiky a ropné spotřeby království, politika Spojených států na Blízkém východě či domácí politická situace v Saudské Arábii. Otázkou také zůstává, jak se dále bude vyvíjet situace v kontextu arabského jara, které ještě zdaleka neskončilo nebo se transformovalo do tzv. arabského podzimu. Literatura: AL-TAMINI, N. (2013): Will Riyadh Get the Bomb? The Middle East Quarterly, 20, č. 2, s. 49-57. BAHGAT, G. (2006): Nuclear Proliferation: The Case of Saudi Arabia. Middle East Journal, 60, č. 3, s. 421-433. BOWEN, W. Q., BREWER, J. (2011): Iranʼs nuclear challenge: nine years and counting. International affairs, 87, č. 4, s. 923-943. FRYČKA, J. (2011): Prostorové aspekty proliferace jaderných zbraní. Diplomová práce. Katedra geografie PřF UP, Olomouc, 97 s. 2 Například sebeprohlášení Spojených států četníkem v mezinárodním dění. 5
GUZANSKY, Y. (2013): Questioning Riyadhʼs Nuclear Rationale. The Middle East Quarterly, 20, č. 2, s. 59-64. WALTZ, K. (1981): The Spread of Nuclear Weapons: More May Better. Adelphi Papers, International Institute for Strategic Studies, London, 171 s. Tomáš Krajňák studuje magisterský obor Regionální a politická geografie na Univerzitě Karlově v Praze. Absolvoval studijní pobyt v Portugalsku (Universidade do Minho - Braga- Guimarães) a pracovní stáž v Rumunsku (PATRIR - Kluž). Nyní pracuje jako vědecký asistent v Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. 6