CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Štěpánka Drábková Olomouc 2014
CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Sociální práce v procesu osvojení dětí. Štěpánka Drábková Vedoucí práce: Mgr. Hana Štěpánková Olomouc 2014
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne 28. 4. 2014 podpis
Poděkování Děkuji Mgr. Haně Štěpánková za odborné vedení a poskytování připomínek, které přispěly ke vzniku absolventské práce. V Olomouci dne 28. 4. 2014
Obsah Úvod... 4 1 Rodina... 6 1.1 Funkce rodiny... 6 1.2 Podpora rodiny... 7 1.3 Výchova dítěte... 8 1.4 Rodičovská odpovědnost... 8 1.5 Právo na rodinu... 8 2 Náhradní rodinná péče... 10 2.1 Význam náhradní rodinné péče... 10 2.2 Základní onformace pro ţadatele o náhradní rodinnou péči... 10 2.3 Typy náhradní rodinné péče... 11 2.4 Adopce (Osvojení)... 12 2.5 Zprostředkování osvojení z pohledu ţadatele... 14 2.6 Zprostředkování osvojení z pohledu dítěte... 15 2.7 Pěstounská péče... 16 2.8 Poručenství... 16 3 Sociální práce... 17 3.1 Sociální práce jako pomáhající profese... 17 3.2 Pojetí sociální práce... 17 3.3 Sociální pracovník... 18 3.4 Vzdělání sociálního pracovníka... 19 4 Paradigmata v sociální práci... 20 4.1 Paradigmata... 20 4.1.1 Reformní paradigma... 20 4.1.2 Terapeutické paradigma... 21 4.1.3 Poradenské paradigma... 21 5 Teorie významné pro sociální práci... 23 5.1 Humanistická a existencionální analýza... 23 5.1.1 Přístup orientovaný na klienta... 23 5.1.2 Logoterapie... 24
5.2 Systémový přístup... 24 5.3 Systemický přístup... 24 5.4 Kognitivně-behaviorální terapie... 25 5.5 Úkolově orientovaný přístup... 26 5.6 Antiopresivní přístup... 26 5.7 Ekologická perspektiva... 27 6 Metody sociální práce... 28 6.1 Případová konference... 28 6.2 Vyhodnocení situace dítěte a rodiny... 29 6.3 Individuální plán ochrany dětí... 30 7 Sociální práce v procesu osvojení... 31 7.1 Sociální práce s ţadatelem... 31 7.2 Sociální práce s dítětem... 33 Závěr... 36 Seznam pouţité literatury... 37 Anotace... 40 Abstract... 40 Přílohy:... 41
Úvod Ve své absolventské se zabývám procesem osvojení a přístupy, které je moţné uplatnit při procesu osvojení. Cílem mé práce je popsat proces osvojení dítěte z pohledu sociálního pracovníka se zaměřením na vyuţité metody a techniky sociální práce, zaměřím se hlavně na přístupy, které se vyuţívají v sociální práci. Z těchto přístupů se především zaměřím na uţití ekologické perspektivy. Ve své absolventské práci se dále zaměřuji na proces osvojení, vyhodnocování a individuální plán ochrany dítěte, který je součástí procesu osvojení a s tím spojené přístupy, které pouţívají sociální pracovníci. K této volbě tématu mě vedl dlouhodobý zájem o systém náhradní rodinné péče a také praxe na městském úřadě v Uničově, kterou jsem absolvovala na odboru sociálních věcí konkrétně na sociálně-právní ochraně dětí, neboť zastávám názor, ţe kaţdé dítě má právo na rodinu. Jelikoţ jsem absolvovala praxi na Městském úřadu, odboru sociálních věcí konkrétně sociálně-právní ochraně dětí, velmi mě zaujala novela zákona o sociálněprávní ochraně dětí, vznik nového občanského zákoníku a s tím související zrušení zákona o rodině. V současné době je totiţ celý zákon o rodině zrušen a je obsaţen v novém občanském zákoníku, ve kterém je zákon o rodině novelizován. Náhradní rodinná péče je běţným tématem, v posledních letech se hlavně hovořilo o novém způsobu náhradní rodinné péče, a to především o pěstounské péči na přechodnou dobu. Coţ svým způsobem ovlivnilo i stávající typy náhradní rodinné péče. S novelou zákona je spojeno vyhodnocování a individuální plánování ochrany dětí, které vzešlo v platnost, a sociální pracovníci se stále učí, jak správně vyplnit toto vyhodnocení, aby bylo co nejefektivnější. Jelikoţ mám zkušenost z absolvované praxe se zpracováváním a vyhodnocováním individuálního plánu ochrany dětí, myslím si, ţe některé otázky jsou citlivé, například otázky týkají se toho, v jakém prostředí rodiče vyrůstali. Nicméně myslím si, ţe uţití takových otázek je potřebné k ucelení informací pro sociálního pracovníka k zjištění anamnézy dítěte, které se ocitlo v moţném ohroţení. Tyto informace slouţí sociálnímu pracovníku při vyhodnocení, zda je nebo není dítě ohroţené a jaká opatření, kroky je zapotřebí učinit. 4
Práce se skládá ze základních okruhů, jimţ odpovídá členění na jednotlivé kapitoly. V první kapitole se zabývám rodinou jako celkem, kde popisuji základní charakteristiky rodiny, funkce rodiny, význam podpory rodiny, důleţitostí výchovy dítěte a rodičovskou zodpovědností. Druhá kapitola zahrnuje náhradní rodinnou péči, kde popisuji všechny formy náhradní rodinné péče, ale především se zaměřuji na adopci, protoţe ve stěţejní části se zabývám procesem osvojení. V následujících kapitolách popisuji sociální práci, paradigmata a vymezuji přístupy, které jsou vyuţívány v sociální práci. V poslední kapitole, tedy ve stěţejní části mé teoretické práce, se zaměřuji na popis procesu osvojení a identifikaci metod a přístupu při práci s ţadatelem a s dítětem v procesu osvojení. Celá má práce je teoretická práce zaloţena na kompilaci existujících zdrojů. 5
1 Rodina V kapitole o rodině se budu zabývat tím, co je to rodina, funkcemi rodiny, podporou rodiny, výchovou dítěte a rodičovskou odpovědností. Je důleţité si vymezit, jak by rodina měla fungovat ta jaké má úlohy, abychom rozlišili funkčnost a nefunkčnost rodiny, a s tím moţné ohroţení dítěte. V případě je- li dítě ohroţeno, po důkladném posouzení sociálního pracovníka, nemělo by nadále zůstávat v rodině, a při tomto postupu by se měli stanovit opatření, jako je například adopce Rodina je instituce, kterou utváří společnost, kultura a civilizace. Rodina je hlavním činitelem socializace a ve společnosti má svůj význam, který se liší dle společnosti, ve které se nachází. (Matoušek & Pazlarová, 2010) Rodina je povaţována za nejdůleţitější sociální skupinu, ve které ţijeme. Zároveň v ní dochází k uspokojování základních potřeb, kterými jsou biologické, psychické, spirituální a sociální potřeby. Poskytuje nám zázemí a také seberealizaci. Je velkým zdroje našeho chování a naších zkušeností, které nemůţeme jinde získat, v ţádném jiném prostředí. Rodina má svůj vlastní ţebříček hodnot, na kterém staví své priority, které jí ovlivňují v kontaktu se společností. Tato rodina vytváří osobnost jedince a zároveň ovlivňuje jeho vývoj a osobní identitu. (Fischer & Škoda, 2009, s. 140) Dítě není žádná rukavice, která by se mohla přehazovat a vyměňovat, jak koho napadne. (Matějček a kol., 2002, s. 12) 1.1 Funkce rodiny Hlavním cílem rodiny je uspokojit základní potřeby jejich členů, tyto potřeby jsou biologické, psychické, sociální a spirituální. K uspokojení potřeb dosáhneme způsobem naplňováním funkcí rodiny, mezi které patří funkce reprodukční, emocionální, výchovná a také materiální. (Výrost & Slaměník, 1998, s. 303,325) Dalším důleţitým úkolem rodiny je poskytnutí útočiště, jde o pocit, kdy si dítě myslí, ţe někam patří a ţe ho přijmou k sobě. (Schaefferová, 1994) Bavíme-li se o rodině a jejich funkcích, jako první se nám vybaví reprodukční funkce, která byla nejpřijatelnějším důvodem pro rodinu. Jde o zabezpečování udrţení ţivota početím dítěte. Rodiče se nacházejí uprostřed mezi jednotlivcem 6
a prostředím, ztrácí svou funkci, protoţe společnost se dokáţe postarat o jedince. (Výrost & Slaměník, 1998; s. 325-326) Materiální funkce však byla o něco významnější. Jde o finanční zabezpečení rodiny. Stane-li se, ţe rodina je na tom špatně po materiální stránce, tak jim můţe pomoc společnost, neboť je v České republice vytvořený systém sociální podpory. (Výrost & Slaměník, 1998; s. 326) Další funkcí je emocionální funkce, která je jedinečná a v ţádném případě není zastupitelná. Tato funkce určuje význam rodiny. Zahrnuje se sem pocit pomoci, podpory, pocit být přijímán, a v neposlední řadě pocit zázemí. (Výrost & Slaměník, 1998; s. 327) Poslední funkcí je výchovná funkce, která poskytuje dětem orientaci se ve společnosti. Tato funkce se velmi obtíţně nahrazuje. (Výrost & Slaměník, 1998; s. 326-327) Rodinu můţeme také rozdělit dle funkčnosti na optimální, adekvátní, průměrné a dysfunkční. (Matoušek & Pazlarová, 2010, s. 43) Jestliţe je rodina funkční, manţele spojuje celá řada vazeb. Očekávají, ţe v jejich vztahu bude vzájemná finanční podpora a solidarita. V průběhu manţelství by mělo dojít k vyléčení ran, které se jim přihodily v dětství a tím získat pocit jistoty. Kaţdý totiţ potřebuje mí partnera vedle sebe, neboť ten nás dokáţe pozitivně naladit a dodat nám energii. Kdyţ stojíme vedle partnera, tak se cítíme kompletní, jako by nás doplnil. Je totiţ pravdou, ţe kaţdý znás občas potřebuje oporu, kterou nám partner nabízí, ať uţ jde o rameno, nebo náruč. (Matoušek O., 2005) 1.2 Podpora rodiny Politika České republiky zahrnuje souhrn aktivit, opatření k podpoře rodiny, zároveň politika zasahuje do veřejných společenských oblastí ţivota, jako je bydlení, zdravotnictví, trh práce anebo školství. Dále se týká oblasti soukromé, kde musí respektovat jedinečnost rodin, schopnost rodiny se samostatně rozhodovat v osobních věcech. Politika rodiny se soustředí na podporu rodin ve výkonu její funkce, nicméně se nesoustředí na to, aby zasahovala do jejího fungování nebo rozdělení rolí. Především by neměla zapomenout na vývojové fáze, potřeby rodin v některých situacích. 1 1 MPSV (2014): Podpora rodiny [on-line]. Dostupné dne 20. 3. 2014 z: http://www.mpsv.cz/cs/14469 7
1.3 Výchova dítěte Pöthe (1996, s.) tvrdí, ţe postavení dítěte závisí na vztahu mezi rodiči a dítětem. Přitom se charakteristiky vztahu rodičů a dětí naplňuje zvlášť, avšak v kontextu s vnějším prostředím a tím formují výchovu. Funkce rodiny podle Matouška a Pazlerové (2010, s. 14) jsou socializace a výchova dětí, vztahová podpora dospělých a ekonomická podpora členů rodiny. 1.4 Rodičovská odpovědnost Rodičovská odpovědnost obsahuje práva a povinnosti rodičů vůči vlastním dětem, jedná se o péči o zdraví dítěte, vývoj mravní, tělesný, citový, rozumový. Dále v ochraně dítěte, výchovy, vzdělání, místa bydliště. Tato odpovědnost vzniká narozením dítěte a končí, jakmile dítě dosáhne plné svéprávnosti. Svéprávnosti dítě dosáhne dovršením 18. roku ţivota. Změnu rodičovské odpovědnosti můţe změnit pouze a jedině soud. ( 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) Rodičovská odpovědnost patří oběma rodiči stejně, pokud ji jeden z rodičů není zbaven. Jestliţe jeden z rodičů je omezen ve svéprávnosti rozhodnutím soudu, rozhodne soud také o jeho rodičovské odpovědnosti. Pro rozhodnutí soudu je důleţité, zda omezení rodičovské odpovědnosti je v zájmu dítěte. Brání-li rodiči váţná okolnost, například nezvládnutí péče, v plnění rodičovské odpovědnosti, a pokud se domnívá, ţe je to v souladu se zájmy dítěte, soud můţe rozhodnout o pozastavení rodičovské odpovědnosti, avšak toto pozastavení nemá ţádný vliv na plnění vyţivovací povinnosti. Pokud je rodič zbaven, nebo omezen v rodičovské odpovědnosti, nemá to ţádný vliv na vyţivovací povinnost, kterou je povinen platit. ( 865-874 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) 1.5 Právo na rodinu Kaţdý má právo na rodinu, stát by měl hlavně zajistit moţnou ochranu a pomoc rodině, která je součástí společnosti v době, kdy zakládá rodinu a po dobu výchovy nezletilého dítěte. Dále by se měl postarat o matku v období před a po porodu a to i zaplacení dovolené. A v neposlední řadě opatření ochrany a pomoci proti vykořisťování, předčasnému zaměstnávání, nebo ohroţené zdraví. (Tomeš, 2010, s. 125) Rodina je důleţitá pro společnost, je základním kamenem, také je důleţitá při plnění funkcí, při naplňování potřeb, a pokud v takovémto případě něco nefunguje, 8
tak je tu moţnost řešení a to náhradní rodinná péče, kterou popisuji v následující kapitole. 9
2 Náhradní rodinná péče Tuto kapitolu věnuji náhradní rodinné péči, která je součástí společnosti uţ řadu let. Uvádím zde význam náhradní rodinné péče, informace pro ţadatele a typy náhradní rodinné péče, jejich charakteristiku. V dnešní době je spousta lidí, kteří nemohou mít z nějakého důvodu své vlastní biologické děti, proto někdy přistupují na moţnost náhradní rodinné péče. Dítě mohou přijmout různými typy náhradní rodinné péče, jednou z nich je právě adopce, nicméně pro porozumění účelu náhradní rodinné péče, si musíme vymezit co to náhradní rodinná péče, co obnáší a jaké máme typy. V zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je ukotvena náhradní rodinná péče, dále je upravena zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Náhradní rodinná péče je způsob péče o dítě, kde je dítě vychováváno náhradními rodiči, nejsou to však biologičtí rodiče, v prostředí, které se co nejvíce podobá způsobu ţivota v jejich přirozeném prostředí. Jedná se tedy o osvojení a pěstounskou péči. (Bubleová & Benešová, 2001, s. 4) 2.1 Význam náhradní rodinné péče Je to forma péče o dítě, které je opuštěné či osiřelé, které nemá rodinu, nebo o ni přišla. Náhradní rodinná péče dává právě těmto dětem moţnost vyrůstat v novém prostředí s novou rodinou, kde by byl jako ve své původní rodině, přibliţovalo by se to tak rodinnému prostředí. To ovšem znamená, ţe bude dítě vychováváno v rodinném přirozeném prostředí, kde toto prostředí představuje buďto adoptivní nebo individuální pěstounskou rodinu, která vznikla v důsledku rozhodnutí soudu. Dalším typem této péče je umělé rodinné prostředí, kde jsou typy k vytvoření rodinných kolektivů, či buněk, které se převáţně opírají o základní principy individuální péče pěstounské, která pak přechází na skupinovou či řízenou pěstounskou péči. (Radvanová a kol., 1980, strany 15,16) 2.2 Základní onformace pro žadatele o náhradní rodinnou péči Pokud se manţelé či jednotlivec rozhodne osvojit dítě, nebo chce dítě převzít do pěstounské péče, musí vţdy navštívit orgán sociálně právní ochraně dětí (OSPOD 10
orgán sociálně-právní ochrany dětí) příslušného městského úřadu, kde má trvalý pobyt, jsou to pouze takzvané trojkové obce, obce s rozšířenou působností, zde si pak mohou podat ţádost. Tyto obce s rozšířenou působností vedou spisovou dokumentaci, ve které mají vloţenou ţádost s osobními údaji, doklad o státním občanství ČR, povolení k trvalému pobytu na území ČR, potvrzení o příjmu osob, kde jsou údaje o ekonomických a sociálních poměrech budoucích pěstounů, osvojitelů, posudek zaměstnavatele, potvrzení o zdravotním stavu, výpis z rejstříku trestů, písemné vyjádření ţadatele o tom, zda souhlasí, aby po uplynutí doby byl zařazen do evidence Úřadu pro zprostředkování osvojení dětí z ciziny, nebo zda ţádá o výlučné osvojení z ciziny, dále OSPOD zprostředkuje pěstounskou péči, osvojení s tím, ţe je zapotřebí dát souhlas na přípravě fyzické osoby k přijetí dítěte do rodiny, stanovisko obecního úřadu k ţádosti o zprostředkování pěstounské péče, osvojení ( 21 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí), a v neposlední řadě můţe osvojit i osamělá osoba, coţ jsou neprovdané ţeny, svobodní muţi, avšak ty nemají takovou velkou šanci, jako manţelské páry. (Matějček ED., 2002, str. 15) 2.3 Typy náhradní rodinné péče Náhradní rodinná péče je jednou ze sloţek náhradní rodinné výchovy, která se uskutečňuje dvěma způsoby a to buď náhradní rodinnou péči, nebo ústavní péči. (Bubleová, Vránová, Vávrová, & Frantíková, 2011, s. 37) Pro lepší orientaci náhradní rodinné výchovy uvádím Tabulku č. 1 Tabulka č. 1: Náhradní rodinná péče Náhradní rodinná péče Dělení: (děti lze do NRP svěřit pouze Péče jiné fyzické osoby neţ rodiče rozhodnutím soudu, a to do péče Osvojení konkrétní fyzické osoby) Poručenství Pěstounská péče Ústavní péče (dítě můţe být do péče zařízení svěřeno rodičem nebo rozhodnutím soudu) Zařízení: Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc (Klokánky, Dětská centra - nespadají pod ţádný rezort, svěření do nich má ze zákona 11
přednost před nařízením ústavní výchovy) Kojenecké ústavy, dětské domovy pro děti do tří let věku (zařízení léčebně preventivní péče spadají pod Ministerstvo zdravotnictví) Diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy (školská zařízení - spadají pod Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy) Domovy pro osoby se zdravotním postiţením (zařízení sociálních sluţeb - spadají pod Ministerstvo práce a sociálních věcí). Zdroj: (Bubleová, Vránová, Vránová, & Frantíková, 2011, s. 38) 2.4 Adopce (Osvojení) Zatímco pro pěstouny a pěstounskou péči máme výraz jeden, pro přijetí dítěte za vlastní jsou u nás v užívání termíny dva z latiny odvozená adopce a její český překlad osvojení. Znamenají totéž. Adopce je běžnější v řeči hovorové, osvojení v terminologii právní. (Matějček & kol, 1999, s. 11-12) Adopce je České republice docela známým typem právě náhradní rodinné péče (Radvanová, Koluchová, & Dunovský, 1980). Adopce, osvojení je dle Matějčka a kol. (1999, s. 12) jedna z nejčastějších a také jedna z nejdokonalejších forem rodinné péče. Adopce je zakotvena právně v zákoně č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně právních ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů a v Listině základních práv a svobod, podle níţ má dítě právo na rodičovskou výchovu, v Úmluvě o právech dítěte jsou zase shrnuta veškerá práva dětí od jejich narození. Procesem adopce, osvojení chápeme přijetí dítěte, které je opuštěné, manţeli nebo jednotlivcem, tak jako by bylo jejich vlastní. Tímto procesem osvojitelé nabývají práv a povinností, které měli právě biologičtí rodiče dítěte (Konečná, 2003) 12
a tak je to i naopak, kdy biologičtí rodiče tuto rodičovskou odpovědnost ztrácí (Gabriel & Novák, 2008). O adopci se snaţí hlavně lidé, kteří sami nemohou mít děti vlastní. Tito lidé si myslí, ţe si mohou osvojit dítě, třeba kluka, který bude milý, zdravý, inteligentní, krásný, v podstatě takového, který se bude nejvíce jim podobat. Chtějí, aby biologičtí rodiče byli normální, nesmí být závislí na drogách, nebo alkoholu, nebo aby nebyli například také úchylové. Pokud se těchto lidí zeptáme, zda by byli ochotni se vzdát některých svých poţadavků, většinou Vám řeknou, ţe ano, ţe by jim holčička nevadila. (Gabriel & Novák, 2008) Cílem, posláním osvojení je nalézt dítěti a nahradit mu jeho chybějící rodinu a také zázemí, které by mělo být stabilní. Také přispívá k výchově dítěte, k péči a lásce, naplnění smyslu ţivota náhradních rodičů a to ve chvíli, kdy dítě přijmou do své rodiny, odvezou si ho domů a začne s nimi ţít. Při procesu osvojení si manţelé, tedy osvojitelé, nebo jednotlivec přijímají opuštěné, osiřelé dítě za svoje vlastní, přičemţ, jak uţ jsem zmínila, tak jim k dítěti vznikají práva a povinnosti, jako kdyby dítě bylo jejich vlastní a biologickým rodičům práva a povinnosti zanikají. Přičemţ zároveň vzniká mezi osvojence a příbuznými členy osvojitelů příbuzenský vztah. (Matějček, ED, 2002, s. 13-14) O tom, zda bude dítě osvojeno osvojiteli nebo ne rozhoduje soud, předtím však probíhá takzvaná předadopčí péče, kdy je u zájemců, osvojitelů nejméně po dobu šesti měsíců, kde vlastně osvojitel platí veškeré náklady spojené s pobytem dítěte u nich v rodině (Matějček, ED, 2002, s. 13-14). Pokud je dítě v pěstounské péči a rodič se chce stát dítěti osvojitelem, tak v tomto případě soud nevyţaduje předadopčí péči. 2 Osvojitelem se můţe stát pouze osoba, která splňuje určité podmínky, a těmi jsou, ţe osoba musí být zletilá, která ţije tak, aby osvojení bylo ve prospěch dítěte a také společnosti, je svéprávná. Dítě lze osvojit, pokud je to v jeho zájmu. Společně dítě mohou osvojit pouze manţelé, s tím, ţe kdyby chtěl osvojit jeden z manţelů, tak je nutný souhlas toho druhého, nicméně tento souhlas není zapotřebí, pokud druhý z manţelů není svéprávný ( 799,800 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Zprostředkování osvojení se neprovádí v případě že: 2 MPSV (2014): Formy náhradní rodinné péče [online]. Dostupné dne 22. 3. 2014 z: http://www.mpsv.cz/cs/14501 13
1. že rodiče dali souhlas k osvojení dítěte předem s určením pro určitou osobu jako osvojitele, 2. podal-li návrh na osvojení manžel rodiče dítěte, pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte, nebo 3. podal-li návrh na osvojení příbuzný dítěte nebo jiná osoba blízká dítěti, u které není vyloučeno osvojení dítěte. ( 20 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí). 2.5 Zprostředkování osvojení z pohledu žadatele V první řadě musí ţadatel podat ţádosti o zprostředkování osvojení a posuzování ţadatelů obecním úřadem obce s rozšířenou působnosti v místě trvalého pobytu a nejlépe i tam, kde se fakticky zdrţují. Sociální pracovník, který má na starost osvojení (náhradní rodinnou péči) sdělí veškeré potřebné informace a poskytne formulář ţádosti. Po podání formuláře si osvojitele pozve sociální pracovník a ten se osvojitele zeptá na další potřebné informace a doklady, které jsou potřebné pro spisovou dokumentaci. V této dokumentaci musí být obsaţena ţádost s osobními údaji, doklad o státním občanství nebo povolení k trvalému pobytu, dále výpis z rejstříku trestů, zprávu o zdravotním stavu, záznam o ekonomických a sociálních poměrech, písemné vyjádřená souhlasu do zařazení do evidence Úřadu pro zprostředkování osvojení z ciziny, nebo zda ţádá výlučně dítě z ciziny, písemný souhlas, ţe orgán sociálně-právní ochrany dětí je oprávněn zjišťovat potřebné informace a zjisti změny ve spisové dokumentaci, souhlas s přípravou na přijetí dítěte a stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností o osvojení. Po zkompletování dokumentace ji pošlou krajskému úřadu, který posoudí ţadatele o zprostředkování osvojení. Krajský úřad vytváří evidenci dětí i ţadatelů a posuzuje vhodnost ţadatelů a také rozhoduje o zařazenosti do evidence. Osvojitel musí projít odborným posouzením, které zahrnuje posouzení ţadatele, zhodnocení přípravy k přijetí dítěte, vyjádření dětí a ţadatele ohledně adopce a přijetí dítěte do rodiny a v neposlední řadě se zjišťuje bezúhonnost ţadatele a osob ţijící ve stejné domácnosti (Bubleová, Vránová, & Vránová, 2011, s. 76-80). Následuje období očekávání, toto období můţe být pro osvojitelé velmi těţké, neboť jsou zařazeni do evidence a čekají, aţ naleznou vhodné dítě dle jejich poţadavků, které nejsou vţdy lehké. Proto je doporučeno, aby tento čas trávili se svou rodinou, připravovali se na příchod dítěte, načetli si odbornou literaturu 14
(Matějček, ED, 2002). Osvojitelé si myslí, ţe právě jim je dítě vybráno, nicméně je tomu opak, dítěti jsou vybráni osvojitelé, proto není moţné, aby se osvojitelé navštěvovali dětské domovy a dítě si vybrali sami. Proto je výběr velmi důleţitý, neboť dítěti se vybírá rodina, která je schopna právě takové dítě přijmout. Jakmile se stane, ţe se dítěti najde vhodná rodina, tak nastane fáze navazování kontaktu s dítětem, kdy jsou osvojitelé seznámeni se spisovou dokumentací dítěte, kde jsou osobní údaje, doklad o státním občanství, informace o sociálních a rodinných poměrech, doklad, ţe splňuje podmínky adopce, rozhodnutí o výchově dítěte a zprávu o jeho zdravotním stavu (Bubleová, Vránová, & Vránová, 2011, s. 29,30). Předtím, neţ se definitivně rozhodne o adopci, tak je dítě v takzvané předadopční péči, kdy po dobu šesti měsíců je u osvojitelů. Není tomu za potřebí pokud bylo dítě v pěstounské péči, nebo svěřeno do péče, kdy osvojitelé o dítě fakticky pečovali. (Bubleová, Vránová, & Vránová, 2011, s. 34) 2.6 Zprostředkování osvojení z pohledu dítěte Trojkové obce, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, jsou povinné sledovat nepříznivé vlivy, které působí na děti a zároveň zjišťovat jejich příčinu, snaţí se omezit nepříznivé situace, pravidelně také musí vyhodnocovat situaci dítěte a jeho rodiny a to podle toho, zda dítě spadá do sociálně právní ochrany a poskytovat jejich rodičům pomoc, poté se zpracovává individuální plán ochrany dětí, které má za úkol vymezit příčiny ohroţení a následně stanoví opatření k ochraně dítěte, dále uspořádává případovou konferenci pro řešení situace ohroţeného dítěte. Tuto případovou konferenci upořádá trojková obec ve spolupráci s rodiči, popřípadě pokud je jiná fyzická osoba odpovědná za výchovu dítěte a další přizvané osoby, můţe se jednat o zástupce školy, nebo policie, poskytovatelů sociálních sluţeb, odborníků co se týče oblasti náhradní rodinné péče. ( 10 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). I v tomto případě je potřebná spisová dokumentace dítěte. Ve spisové dokumentaci musí být osobní údaje o dítěti, doklad o státním občanství, údaje o sociálních poměrech, doklad o splnění podmínek pro osvojení, rozhodnutí orgánů o výchově dítěte a zprávu o zdravotním a vývojovém stavu dítěte. (Bubleová, Vránová, & Vránová, 2011, s. 32-33) 15
2.7 Pěstounská péče Pěstounské péče je jednou z forem náhradní rodinné péče, které je určená dětem. Jelikoţ se o pěstounské péči několikrát zmiňuji, uznávám za vhodné zařadit ji do mé práce a krátce ji představit. Pěstounská péče je v současné době upravena zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Matějček a kol. (2002) píše, ţe se jedná o formu náhradní rodinné péče, která je zřízená státem, a tudíţ je jim také kontrolována. Úkolem státu je, aby zajistil dostatečně hmotné zabezpečení dítěte, coţ je formou odměn (Matějček & kol, 1999, s. 16). Toto zabezpečení, tedy odměna je upravena zákonem č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. 2.8 Poručenství Soud určí poručníka dítěti a v případě pokud jeho rodiče zemřeli, nebo pokud byli zbaveni rodičovské odpovědnosti, nebo byl na nějakou dobu pozastaven výkon rodičovské odpovědnosti a v neposlední řadě pokud nejsou svéprávní v plném rozsahu, v tomto případě nemají rodičovskou odpovědnost. Jakmile soud stanoví poručníka, tak se stává jeho zákonným zástupcem, nicméně se nemusí jednat o to, aby poručník pečoval o dítě, pečuje-li o dítě, má poručník nárok na hmotné zajištění stejně tak jako pěstoun. Jestliţe je dítě v pěstounské péči a v té době dojde ke změně podmínek, kdy jsou rodiče zbaveni rodičovské odpovědnosti, tak soud můţe určit pěstouny jako poručníky dítěti. Stanoví-li soud poručníka, tak vztah mezi ním a dítětem není dle zákona stejný jako mezi ním a biologickými rodiči. Tento proces je pod dohledem soudu. (Bubleová, Vránová, Vránová, & Frantíková, 2011, s. 60,61) 16
3 Sociální práce V této kapitole se věnuji obecně sociální práci, uvádím co to sociální práce je, jaký je její cíl a kdo je to sociální pracovník. Tyto pojmy jsou důleţité vymezit, protoţe sociální práce probíhá v procesu osvojení a jeho součástí není pouze klient, ale i sociální pracovník, který musí mít určité vzdělání a znalosti. 3.1 Sociální práce jako pomáhající profese V současné obě se pojem pomáhající profese pouţívá běţně, nicméně jeho definici bychom hledali marně, neboť taková definice neexistuje. Můţeme si ji vytvořit pomocí spojením obsahu dvou slov a to profese a sluţby lidem (Greenwood, 1976 in Matoušek & kol, 2013, s. 506). V tomto případě můţeme za pomáhající profesi povaţovat skupinu pracovníků, která je oraganizovaná a zároveň uţívá postupy, které má předem stanovené a vydefinované. Cílem této organizace je poskytnout zaměřený typ podpory, zdrojů a tím i umoţnit jak jejich osobní rozvoj, tak zlepšit ţivotní podmínky. Jako pomáhající profesi bychom mohli uvést mimo sociální práci i psychologii, teologii, pedagogiku, právo nebo třeba psychoterapii aj. (Barker, 2003 in Matoušek & kol, 2013, s. 506) 3.2 Pojetí sociální práce Sociální práce a její cíle a poslání se mění v různých dobách, kde záleţí na souvislostech, které jsou sociální, společenské a teoretické. Starší a pořád pouţívanou definicí sociální práce je ta, ţe sociální práce je to, co dělají sociální pracovníci (Matoušek & kol., 2001), tato definice byla rozšířena o to, že sociální práce je často to, co jiní zdravotní sestry, lékaři, policie atd. nedělají (Matoušek & kol., 2001, s. 184). V současné době se setkáváme s vymezením cíle sociální práce, která se opírá o koncept sociálního fungování. (Navrátil, 2001, s. 11) Sociální práci můţeme definovat jako vědu, nebo umění. Je to umění, kde je zapotřebí široké spektrum dovedností, jde hlavně o porozumnění potřeb druhých lidí a zároveň schopnost jim pomáhat tak, aby se nestali závislí na naší pomoci. Také je vědou, protoţe nakládá s teoriemi, také vytváří nové, které se zaměřují na vznik a řešení problémů, které jsou skupinové, individuální, komunitní. Tyto 17
charakteristiky jsou zanedbatelné. Pracovník a jeho předpoklady jsou podstatné, a zároveň by se neobešel bez vzdělání, talentu. (Matoušek & kol., 2001, s. 192) 3.3 Sociální pracovník Definice podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, v platném znění, zní tak, ţe pracovník provádí sociální šetření, snaţí se zaručit sociální náplň zároveň s řešením sociálně-právních nesnáz v zařízeních, kde se poskytuje sociální sluţba péči, poradenství sociálně-právní poradenství metodickou, koncepční a analytickou činnost právě v oblasti sociální, dále pak odborné činnosti v organizacích, které poskytují sociální prevenci, krizovou pomoc, depistáţní činnost, poradenství, rehabilitaci a hlavně zjišťují potřeby obyvatel, které se nachází v okolí poskytované sluţby a zároveň organizují, řídí sluţbu. 3 Sociální pracovník pracuje s uţivateli sluţby, s jejich rodinou, dále s uměle vytvořenými skupinami například komunitami, organizacemi a také s přirozenými skupinami, jako jsou například skupiny lidí, kteří ţijí na stejném sídlišti. (Matoušek & kol, 2003, s. 13) Pracovník musí kriticky myslet a uplatňovat kritické myšlení jak v práci, tak i v teorii a zároveň i v praxi, měl by jednat podle etických principů, být profesionálem, znát strategie, a dosáhnout pomoci. Potom by měl znát historii i současnou sociální práci, uplatňovat veškeré znalosti a dovednosti, které má. Měl by umět komunikovat se všemi klienty, uţivateli, umět poskytnout sociální sluţbu a měl by směřovat ke změně k lepšímu. (Matoušek & kol, 2003, s. 15) Při své práci sociální pracovníci zastávají několik rolí, které spolu vzájemně souvisí. Role lze rozdělit do několika odlišných typů. V praxi se nejeví jako čistý pouze jeden typ, vţdy je skombinovaný s jiným typem. Nicméně v praxi je důleţité, aby sociální pracovníci si vyhranili typ podle toho s jakou cílovou skupinou pracují. Role sociálních pracovníků jsou pečovatel, neboli poskytovatel sluţby, dále zprostředkovatel sluţby, cvičitel sociální adaptace, poradce, terapeut, případový manaţer, manţer pracovní náplně, personální manaţer, administrátor, činitel sociálních změn. (Řezníček, 1997, s. 63) Sociální pracovník dále vykonává různé činnosti podle různých úrovní odbornosti. Činnosti jsou sociálně-právní činnost, sociálně-právní poradenství, sociální diagnostika, sociální prevence a ochrana, sociální intervence, sociální 3 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů 18
koncepce, supervize, sociální manaţment, výzkum v sociální práci, vědecká činnost, vzdělávání a další vzdělávání odborníků. (Havrdová, 1999, S. 153) 3.4 Vzdělání sociálního pracovníka Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů definuje, ţe sociální pracovník pro výkon jeho povolání, tedy k tomu, aby mohl vykonávat práci sociálního pracovníka, musí být svéprávný, zdravotně, odborně způsobilý a mít čistý trestní rejstřík, být bezúhonný. Podle tohoto zákona odborná způsobilost znamená, ţe sociální pracovník musí mít vyšší odborné vzdělání, nebo v lepším případě vysokoškolské vzdělání v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu, který se zaměřuje například na sociální práci, humanitární práci, sociální politiku aj. Jednou z dalších moţností, jak se stát sociálním pracovníkem absolvování akreditovaného kurzu, který se zaměřuje právě na oblasti, které jsou uvedeny v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, nicméně jednou z podmínek je, ţe kurz musí trvat minimálně 200 hodin a podle nejvyššího dosaţeného vzdělání a to 5 nebo 10 let praxe právě při výkonu tohoto povolání. 4 Při výkonu povolání, sociálního pracovníka, je zaměstnavatel povinen zajistit sociálním pracovníkům nejméně 24 hodin vzdělání za rok, kdy se pracovníci mohou zúčastnit konferencí, školících akcí, odborné stáţe, specializovaného vzdělání a kurzů s akreditovaným programem. Toto vzdělání souţí k tomu, aby si obnovili, popřípadě doplnili kvalifikace sociálního pracovníka, nebo seznámili s novinkami. 5 4 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů 5 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů 19
4 Paradigmata v sociální práci V rámci teoretické práce své absolventské práci se dále budu zabývat otázkou paradigmat v sociální práci. Protoţe vedle obecných přístupů existují přístupy, které jsou menšího rozsahu a vysvětlují individuální a sociální problémy, kdy podávají návod na řešení těch problémů (Matoušek & kol., 2001, s. 189). Ty se přiřazují k paradigmatům, které popíši v další kapitole. 4.1 Paradigmata Během 20. století vznikla tři základní, odlišná pojetí v sociální práci, které Malcolm Payne označuje jako takzvaná malá paradigmata, tyto paradigmata se odlišují od sebe filozofickými východisky, praktickými konsekvencemi. Veškeré přístupy, které uvedu níţe, k sociální práci charakterizují činnosti a cíle sociální práce, podle jejich vlastního způsobu, nicméně kromě veškerých rozdílů, můţeme také najít podobnosti v přístupech. Tři malá paradigmata se nazývají terapeutice, poradenské a reformní, kdy terapeutické a reformní paradigma se zaměřují na změnu a na rozvoj a pak je to poradenské, které se zaměřuje na individuální práci s klientem. Pojetí v sobě zahrnuje vţdy i prvky ostatních přístupů, kdyţ jsou k sobě navzájem představitelé, autoři kritičtí, tak někdy i oceňují prvky představitele jiného pojetí. (Navrátil, 2000, s. 12) 4.1.1 Reformní paradigma Sociální pracovníci, kteří se zabývají reformním paradigmatem, tedy pojetím sociální práce jako reforma společenského prostředí, usilují o podporu společenské součinnosti, solidarity pomoci utlačených skupin obyvatelstva, tak aby získali kontrolu na ţivoty. Snaţí se o posílení lidí, aby se mohli jedinečně podílet na změně či tvorbě institucí. Jedná se o pojem elity, kdy se jedná o určitou skupinu lidí, kteří shromaţďují moc a také zdroje, které obrátí ve svůj prospěch. Zastánci reformního paradigmatu uznávají názor, ţe pokud jsou nerovné podmínky, tak tím pádem nelze dosáhnout rozvoje a to osobního i sociálního, a díky tomuto neuznávají nadřazenost, nadřazenost jedné skupiny obyvatel nad druhými. Představitelé tohoto paradigmatu se snaţí o reformu prostředí, jejichţ cílem je společenská rovnost. Tito představitelé chápou jako zastánce řádu a to společenského a tím v tomto případě i zájmů elity 20
a tak vzniká paradox, ţe lidem, kterým je pomoc určena, kteří ji potřebují nejvíce, jsou omezeni jejím působením. Jako příklad můţeme uvést pojetí marxistické radikální koncepty. Zabývají-li se sociální pracovníci reformním paradigmatem, pak by jejich vzdělání mělo směřovat k filosofii, sociologii nebo politologii. (Navrátil, 2000, s. 12) Do tohoto paradigmatu patří přstupy antiopresivní, radikální a zmocnující. (Matoušek & kol., 2001, s. 189) 4.1.2 Terapeutické paradigma Terapeutické paradigma neboli sociální práce jako terapeutická pomoc, kdy je v tomto pojetí chápána sociální práce jako terapeutická intervence. (Navrátil, 2000) Hlavním cílem tohoto paradigmatu je snaha zajistit psychosociální pohodu jednotlivcům, komunitám a skupinám. Duševní pohoda a zdraví člověka je hlavním faktorem sociálního fungování. Podpora rozvoje klienta a jeho uskotečnění osobnosti je prostředkem k dosaţení cíle, důraz se přitom klade na komunikaci, budování vztahu, neboť proces interakce, coţ je vzájemné působení dvou nebo více subjektů, je proces tvůrčí a tím pádem ovlivnuje všechny osoby, které jsou zůčastněné. V průběhu interakce mezi sociálním pracovníkem a klientem se nečeká pouze to, ţe změna nastane pouze u klienta, ale také u sociálního pracovníka, toto se vzájemně ovlivňuje a obohacuje. Důleţitým nástrojem je totiţ komunikace, ptorotţe díky ní mohou lidí zákat daleko větší kontrolu nad jejich pocity a způsobem ţivota. U terapeutického paradigmatu je důleţité vzdělání sociálních pracovníků, kteří by měli mít znalost psychologie a mít terapeutický výcvik. (Navrátil, 2000, s. 12) Do tohoto přístupu patří existencionální, humanistická a sociálně psychologické teorie. (Matoušek & kol., 2001, s. 189) 4.1.3 Poradenské paradigma Navrátil (2000, s. 12) značil třetí a poslední paradigma jako sociálně právní pomoc, poradenské paradigma. Co se týče sociálního fungování, tak to zde závisí na schopnosti zvládat různé problémy a na přístupu k potřebným sluţbám a informacím. Představitelé tohoto paradigmatu chápou tuto sociální práci jako jeden z moţných aspektů systému právě sociálních sluţeb. Toto pojetí sociální práce pak vychází vstříc individuálním potřebám, a také se snaţí o zlepšení sluţeb, které jsou jeho 21
součástí. Jde hlavně o poskytování informací a pomoc rodičům a dětem, a to prostřednictvím kvalifikovaným poradenstvím, poskytnutím zdrojů a mediací. Do tohoto paradigmatu patří úkolově orientovaná a systémová teorie. (Matoušek & kol., 2001, s. 189) 22
5 Teorie významné pro sociální práci Teorie v sociální práci jsou jedny ze zdrojů identity sociálních pracovníků a zároveň jednou z podmínek komunikace mezi nimi. Uţívání těchto teorií usnadňuje hlavně praxi, kdy říká co má sociální pracovník dělat, jakým způsob a proč to má dělat. Tyto postupy sociální pracovník potřebuje, neboť je velký rozdíl, zda se intervence uskutečňuje na základě pocitů, nebo jedná-li podle teoretického rámce. Pokud sociální pracovník nerozumí klientovým problémům, tak můţe dojít k tomu, ţe sociální pracovník můţe ohrozit klienta. (Matoušek & kol., 2001, s. 193) Sociální práce je multiparadigmatická (víceparadigmatická) V sociální práci není pouze jedno paradigma, ale existují vedle sebe různá pojetí, které mají příbuzné přístupy. Přístupy jsou psychodynamická perspektiva, která není zahrnuta do významných teorií, dále humanistická a existencionální analýza, systémový přístup, systemický přístup, kognitivně-behaviorální terapie, přístup orientovaný na úkoly, antiopresivní přístup, ekologická perspektiva. (Matoušek & kol., 2001, s. 200-201) 5.1 Humanistická a existencionální analýza Humanistická analýza klade důraz na svobodu, sebeaktualizaci, potenciál jedince, kdeţto existencionální analýza se zabývá bytím, lidským a jeho smyslem, lidským duchem a také podstatou člověka. Dále se také zabývá pojmy, jako je odpovědnost, vůle, utrpení, smrt a svědomí. (Kratochvíl, 2006, S. 86) O rozhodování a osamělosti se zmiňuje jeden z představitelů existencionalismu a to Yalom (2006). Do humanistické analýzy spadá Rogersův přístup, coţ je přístup orientovaný na klienta, logoterapie, jakoţto hledání smyslu, která patří do existencionální analýzy. (Yalom, 1996) 5.1.1 Přístup orientovaný na klienta Průkopníkem toho přístupu je Carl Rogers, který je nejvýznamnějším autorem humanismu, jehoţ přístup prostupuje do celé sociální práce, protoţe sociální pracovník pracuje hlavně s člověkem. Jeho vliv je však nepřímý a působí na místech, kde je poradenská, terapeutická činnost. Je důleţitá, aby ve vztahu ke klientovi sociální pracovník usiloval o kongruenci, neboli shodu, dále pak opravdovost, empatii a pozitivní zpětnou vazbu. Dále by tento přístup měl být nedirektivní 23
a nehodnotící a měl by být součástí aktivního naslouchání a přátelství. (Matoušek & kol., 2001, s. 203-207) 5.1.2 Logoterapie Představitelem tohoto přístupu je V. E. Frankl, který upozorňuje na uspokojování základních potřeb člověka, jakoţ to touhy po smyslu. Právě smysl lidem většinou lidem chybí, proto je velmi důleţité ho najít. Pokud člověk ztratí smysl, tak to můţe vést aţ k frustraci, která můţe způsobit depresi. Tato frustrace vzniká, kdyţ člověk začne pochybovat o smyslu ţivota, neví co dál se svým ţivotem. (Kratochvíl, 2006, s. 89-91) 5.2 Systémový přístup Systémový přístup neboli rodinná terapie je metodou, která se zabývá rodinnými problémy, které se snaţí překonat a tím se snaţí dosáhnout harmonie celé rodiny, také pracuje v terapeutických sezeních, kde se zúčastňuje celá rodina. Rodinná terapie přistupuje ke kaţdému klientovi jako na dílčí součást rodiny a v problémech a poruchách hledá souvislosti s fungováním rodiny. (Kratochvíl, 2006, s. 253) Rodinná terapie se začala vyvíjet po druhé světové válce, kdy si pracovníci začali všímat významu rodiny pacienta, při poruchách jednoho či více členů rodiny. K rozvoji přispěl výzkum vlivu rodiny na vývoj schizofrenie. (Kratochvíl, 2006, s. 254) Rodinný terapeut uvaţuje systémově, bez ohledu na to, zda pracuje s jedním členem nebo více členy rodiny. (Kratochvíl, 2006, s. 254) 5.3 Systemický přístup Tento přístup chápe rodinu jako uzavřený systém, je autonomní. Přístup se hlásí k teorii poznání, které se označují jako radikální konstruktivismus. Radikální konstruktivismus znamená, ţe vnější svět naše poznání neodhaluje, ale vytváří ho, pak lze říct, ţe skutečnost je individuální konstrukcí kaţdého jednoho jedince. (Strnad 1990, podle Kratochvíl, 2006, s. 258) Vývoj systemického přístupu pokračoval a směřoval tak k sociálnímu konsktrukcionismu, který chápu skutečnost jako sociální produkt. Představité tohoto přístupu jsou například Hoffmanová, Gergena. (Kratochvíl, 2006, s. 259) 24
Hlavním představitelem narativného pojetí je White a Epston, kteří lidské osody srovnávají k příběhům, které se vypráví a postupně je nění jak autor, tak i posluchač a nakonec i čtenář (Kratochvíl, 2006, s. 259). Narativní terapie vychází ze společné práce terapeuta i klientů a jejich příbězích, ve kterých je problém, nemoci a nebo nedostatky rodiny. (Volně podle Špitze 1996, podle Kratochvíl, 2006, s. 259) Techniky jsou cirkulární dotazování, otázka po zázraku, technika zázračné změny, zhodnocení pozitiv, reflektující tým, externalizace problému. (Kratochvíl, 2006, s. 260-262) 5.4 Kognitivně-behaviorální terapie Behaviorální přístup staví na empiricismu, kdeţto kognitivní přístup staví na racionalismu. Empiristé jsou zastánci toho, ţe poznávání se uskutečňuje skrze smysly, zrak, sluch, hmat, čich, chuť, kde si to pak ověřujeme pomocí experimentu nebo pozorováním. Zatímco racionalisté staví na tom, ţe pro poznání je velmi důleţitý rozum a schopnost uvaţovat. K procesu učení dochází pomocí interpretace dějů, které se odehrávají v prostředí, kdy se racionalisté domnívají, ţe se lidé rodí s vrozenou potřebou nalézt význam. A to ţe vnímáme je determinováno interpretací víc, neţ je povahou stimulů. (Navrátil, 2001, s. 99) Oba procesy se setkaly při procesech, které jsou spojené s učením. Tento přístup zahrnuje techniky a koncepty behaviorismu, akční terapie, úkolověorientovaného přístupu, teorie sociálního učení a kognitivní terapii. Formy sociální práce jsou krátkodobé a zaměřují se na specifické přítomné problémy klientů, kdy tyto formy jsou direktivní. (Navrátil, 2001, s. 99) Behaviorální terapie se zabývá chováním jednotlivce v prostředí, ale nezabývá se příčinami. Chováním jsou myšleny fyziologické projevy, emocionální reakce, kognitivní procesy a motorické projevy. Základní tezi je to, ţe chování je naučeno v interakci s prostředím. Cílem této terapie je změna chování, která mu brání v samostatném fungování, která pracuje s několika technikami a to systematická desenzibilizace, odměny a tresty, vyhasínání, expozice, nácvik asertivity, biofeedback, kognitivní metody. (Navrátil, 2001, s. 101-103) 25
5.5 Úkolově orientovaný přístup Tento přístup jako jeden z mála vzniknul přímo v sociální práci. Má souvislostí s učením, nicméně vzniknul na základě empirického výzkumu. Přístup se snaţí odpovědět na otázku Jak zvládnout různé praktické problémy? Úspěch spočívá v tom, ţe malý úspěch rozvíjí sebeúctu, sebedůvěru tím, ţe lidé plní úkoly, které si lidé sami zvolili. Sociální pracovník tu má funkci takovou, aby pomohl klientovi se rozhodnout, které úkoly chce plnit. Proto jsou důleţité hodnoty partnerství a posilování, z toho vyplývá, ţe autoritou v řešení problému je sám klient. (Navrátil, 2001, s. 107) Přístup se uţívá při osmi problémových okruzích, které jsou interpesonální konflikt, neuspokojení ve vzahu, problémy s formálnímu organizacemi, problémy v naplnění rolí, sociální změny, emocionální úzkost, nepřijatelné zdroje, potíţe s chováním. Metoda se pak uskutečňuje v šesti krocích a to příprava, explorace problému, dohoda o cílech, formulace úkolů a jejich plnění a ukončení, kdy tyto kroky směřují k naplnění klientových cílů. (Navrátil, 2001, s. 107-108) 5.6 Antiopresivní přístup Antidiskriminující a antiopresivní přístup se prosazují v sociální práci od konce 80. let 20. století. Přístupy se zabývají útlaky a opresí, jako můţe být například útlak ţen, tříd, etnik, ras, náboţenských skupin, nebo třeba také sociálních a kulturních skupin. Antiopresivní přístup je charakteristický několika rysy a to, ţe je riskantní, za okolnosti, pokud sociální pracovník nechápe pojem diskriminace nebo oprese, dále se opírá o nutnost pochopení, protoţe sociální práce tuto opresi můţe posílit nebo také odstranit. Pak je tu rys uţití imperativů, důraz na rovnost, zaměřuje se na rovná práva a rovné šance všech, spoluúčast, kdy jde o zapojení do řešení problému i klienta a v neposlední řadě spravedlnost, kdy se s jedincem bude zacházeno dle jeho práv. Hlavně nesmíme zapomenout na zmocňování, coţ znamená pomoc lidem k tomu, aby získali kontrolu nad vlastními ţivoty. Sociální pracovník musí vnímat klientovy pocity, být ke klientovi citlivý, musí brát ohled na klientovy zkušenosti s diskriminací, pokuj je klient má. Avšak bere ohled na faktory, jako je rasa, etnicita, věk, sexuální orientace a také postiţení klienta. (Navrátil, 2001, s. 139-142) 26
5.7 Ekologická perspektiva První, kdo se zabývali otázkou prostředí v sociální práci, byli Stein a Cloward (Navrátil, 2001, s. 151). Ekologická perspektiva je teoretický přístup v sociální práci, který vznik v druhé polovině 20. století a postupně se začal rozvíjet zájem o uţívání ekologických konceptů v pomáhajících profesí (Navrátil, 2003, s. 40). Významné práce, které ovlivnily sociální práci byly od Bartlettové a Gordona, kdy Bartlettová vymezila pojem sociální fungování a Gordon je chápán jako předchůdce. Právě Gordon se zajímal o sociální práci, která je na hranici mezi systémem a prostředím. Věnuje se interakci organismů a prostředí, dále soustředil pozornost systémy a interkaci mezi ním a prostředím. Jeho práce vycházely z teorie systému, které mají specifickou perspektivu (Navrátil, 2001, s. 151). Nicméně tento přístup formuloval Carel Baile Germain v 70. letech. Germain především kritizoval to, kam doposud sociální práce směřovala, převáţně selektivní řešení problémů klienta, a to bez ohledu na jejich širší prostředí. (Navrátil, 2003, s. 41) Ekologické perspektivy umoţnily, jak pracovníkům tak i klientům, udrţet pozornost na člověka, prostředí a hlavně na jejich vzájemný vztah, který se označuje jako tri-dimenzionální optika ekologické perspektivy, kterou lze povaţovat za přednost. (Navrátil, 2001, s. 152) Hodnoty ekologické perspektivy vycházejí z uznání potřeby rozvoje demokracie a ohleduplné společnosti a z přesvědčení o hodnotě kaţdé lidské bytosti, kde tyto hodnoty zdůraznují člověka, prostředí a jejich vzájemnou vazbu. (McMahonová, 1990, podle Navrátil 2001, s. 152) 27
6 Metody sociální práce V této kapitole popíši, s jakými lidmi můţe sociální pracovník pracovat, například se skupinou. Potom budou následovat metody, které se uplatňují v procesu osvojení, o kterých se zmiňuji v kapitole o náhradní rodinné péči. Sociální pracovník vyuţívá metody a pracuje s uţivateli sluţby, s jejich rodinou, dále s uměle vytvořenými skupinami například komunitami, organizacemi a také s přirozenými skupinami, jako jsou například skupiny lidí, kteří ţijí na stejném sídlišti. (Matoušek & kol, 2003, s. 13) Hollisová (in Navrátil, 2001) říká ţe základním východiskem v sociální práce v práce s jednotlivcem povaţuje pohled na člověka, tak jako by byl člověka-vsituaci. Zaměřuje se hlavně na interakci mezi jednotlivcem a jeho situací. Cílem je souběţné řešení klientových problémů a posilování jeho intrapsychických sil. 6.1 Případová konference Případová konference je jednou z metod sociální práce, která se běţně uţívá v praxi. Jde o metodu práce s komunitou nebo skupinou. Jedná se zejména o způsob projednání situace dítěte, které je ohroţeno, s jeho rodiči, nebo i s ním samotným, zároveň jde o nástroj spolupráce, který se pouţívá při řešení situace dítěte, který zahrnuje i pomáhající profesionálů a zúčastněných osob. Účast těchto subjektů je dobrovolná, protoţe případová konference se pořádá na principu spolupráce všech. Orgán sociálně-právní ochrany dětí má zde roli koordinátora zúčastněných subjektů. 6 Principy konference jsou zájem o dítě, individuální přístup, aktuálnost, objektivita, spolupráce, důvěrnost, efektivita, koordinace. 7 Tato konference spočívá v tom, ţe se do řešení situace dítěte zapojí rodiče, osoby zodpovědné za výchovu dítěte, osoby blízké rodině a subjekty sociálně-právní 6 Macela (2014), Informace k vybraným ustanovením zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. k 21. 12. 2012 [online]. Dostupné dne 9. 4. 2014 z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14511/informace_1.pdf 7 Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách [online]. Dostupné dne 2. 4. 2014 z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-108 28
ochrany. Okruh osob vybírá orgán sociálně-právní ochrany dětí sám, avšak přihlíţí na doporučení a návrhy. Můţe se jednat o školy, sociální sluţbu, policii, lékaře. 8 Případovou konferenci musí uspořádat orgán sociálně-právní ochrany dětí předtím, neţ podá soudu návrh na opatření, které by mělo zasahovat do rodičovské odpovědnosti, nebo pokud se dítě svěřuje do náhradní rodinné péče. 9 Klienti bývají často demotivováni, proto by je konference měla motivovat a být nápomocná ke spolupráci rodičů. Zásada je, ţe případová konference se pořádá v zájmu dítěte. Jde o partnerství a spolupráci. 10 Cílem případové konference je rychle reagovat na vzniklou situaci, vyhodnotit situaci, najít řešení, vytvářet kontakty rodině, aktivizovat, koordinovat péči a získat nástroj pro kontrolu úkolů, zda jsou splněny. 11 6.2 Vyhodnocení situace dítěte a rodiny Vyhodnocení situace je v zákoně pouţito jako nástroj a postup sociální práce, díky němuţ sociální pracovník sociálně-právní ochrany dětí, zjišťuje situaci jak dítěte, tak i jeho rodiny. Jedná se o metodu práce s jedincem. Jakmile sociální pracovník posbírá všechny relevantní informace, tak na jejich základě pak vyhodnotí situaci dítěte, určí, zda je dítě ohroţeno a zmapuje kapacitu a zdroje jak v rodině, tak i v okolí dítěte. Na základě tohoto vyhodnocení pak dochází k plánování a přijímání opatření, zprostředkování sluţby, nebo poradenství. Toto všechno je součástí individuálního plánování dítěte. A právě vyhodnocování je metodou sociální práce. 12 Kaţdé vyhodnocování se provádí vţdy jen pro jedno dítě, kdyţ je v rodině více dětí, kaţdé dítě má své vyhodnocení. Jedná-li se o sourozence, pak se část 8 Macela (2014), Informace k vybraným ustanovením zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. k 21. 12. 2012 [online]. Dostupné dne 9. 4. 2014 z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14511/informace_1.pdf 9 Macela (2014), Informace k vybraným ustanovením zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. k 21. 12. 2012 [online]. Dostupné dne 9. 4. 2014 z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14511/informace_1.pdf 10 Macela (2014), Informace k vybraným ustanovením zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. k 21. 12. 2012 [online]. Dostupné dne 9. 4. 2014 z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14511/informace_1.pdf 11 MPSV (2014): Manuál k případovým konferencím [online]. Dostupné dne 10. 4. 2014 z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/13087/manual.pdf 12 Macela (2014), Informace k vybraným ustanovením zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. k 21. 12. 2012 [online]. Dostupné dne 9. 4. 2014 z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14511/informace_1.pdf 29