Proměna zahraniční politiky Venezuely po nástupu Huga Cháveze

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy Proměna zahraniční politiky Venezuely po nástupu Huga Cháveze Bakalářská práce Michal Vaňáček Vedoucí práce: Mgr. Martin Hrabálek UČO: 182164 Obor: Mezinárodní vztahy Evropská studia Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2009

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně za pouţití uvedených pramenů a literatury. V Brně, dne 12. prosince 2009 Michal Vaňáček 2

Na tomto místě bych velmi rád poděkoval Mgr. Martinovi Hrabálkovi za jeho drahocenný čas, který mi věnoval při psaní této práce, a za cenné rady a připomínky, kterými mě zásoboval. 3

Obsah Úvod... 5 1. Zahraniční politika Venezuely od zavedení demokratického systému do roku 1998... 7 1.1 Vzrod demokratického systému ve Venezuele... 7 1.2 Betancourtova doktrína a definování základních cílů zahraniční politiky země... 8 1.3 Vznik OPEC a členství v dalších organizacích... 10 1.4 Vztahy se Spojenými státy 1959-1992... 12 2. Nástup Huga Cháveze do postu prezidenta Venezuely a proces upevňování moci... 14 2.1 Vojenský puč v roce 1992 a politický vzestup Cháveze... 14 2.2 Hnutí V. republiky a vítězství ve volbách 1998... 15 2.3 Venezuelská ústava a upevňování Chávezovy moci v zemi... 16 3. Proces budování nového modelu zahraniční politiky s důrazem na Latinskou Ameriku... 19 3.1 Ropa v hlavní roli zahraniční politiky Venezuely... 19 3.2 Castro a Chávez počátek sbliţování Kuby a Venezuely... 22 3.3 Prezidentský puč v roce 2002 a zhoršení vztahů se Spojenými státy... 24 3.4 Bolívarovská revoluce a socialimsus 21. století... 28 3.5 Vztahy Venezuely se státy Latinské Ameriky lídr regionu, nebo nechtěný soused?... 30 3.6 Obnovení diplomatických vztahů Venezuely a USA... 34 4. Bolívarská alternativa pro Ameriky (ALBA)... 36 4.1 ALBA jako reakce na vznik Panamerické zóny volného obchodu... 36 4.2 Základní principy Bolívarské alternativy pro Ameriky... 37 4.3 Rozšiřování ALBA v rámci Latinské Ameriky... 38 4.4 Zavádění měnové unie a další progres... 38 Závěr... 40 Použité zdroje... 43 4

Úvod Zahraniční politika jiţ od vzniku konceptu moderního státu patří k základním pilířům administrativy vládnoucích garnitur kaţdé země. Podstatou zahraniční politiky, dle Palmera a Morgana, je premisa, ţe mezinárodní vztahy jsou soubojem mezi státy, které se snaţí dosáhnout či chránit poţadované výstupy. Státy se zároveň liší v poţadovaných výstupech a především v moţnostech jejich dosahování (Palmer a Morgan 2006 :173). Vzájemné obchodní, diplomatické či bezpečnostní vztahy výrazně determinují sílu postavení, které stát v mezinárodním systému zastává. Je nasnadě, ţe kaţdá země usiluje v rámci svých moţností o co nejsilnější postavení, státy, které z rozličných důvodů (geografických, ekonomických) nemají prostředky na dostatečné prosazování svého vlivu se obvykle snaţí vycházet za dobře s těmi mocnějšími, všechny státy se pak za stejným účelem společně integrují. Jak totiţ dodávají Palmer s Morganem, mocnější státy mohou lépe uskutečňovat dané výstupy neţ ty slabší (Palmer a Morgan 2006: 173). V prezidentských volbách republiky Venezuela roku 1999 zvítězil Hugo Rafael Chávez Frías, dřívější voják a revolucionář, který se rozhodl změnit nastolená pravidla hry. Ambiciózně přepracoval poţadované výstupy venezuelské zahraniční politiky a se zemí, jejíţ populaci tvoří necelých 27 miliónů obyvatel, z nichţ v polovině roku 2009 bylo 26,36% pod hranicí chudoby 1, se pomyslně postavil do čela Latinské Ameriky, kontinentu, jenţ leţí v mocenské sféře zájmů i hlavní světové velmoci, Spojených států amerických. Chávez tak, s odkazem na latinskoamerického osvoboditele Simóna Bolívara, začal Bolívarskou republiku Venezuela, jak zní její současný oficiální název, transformovat ve jménu tzv. bolívarovské revoluce na stát, který svým jednáním na začátku 21. století přitahuje pozornost celého světa. Předmětem této bakalářské práce je zkoumat, jakým směrem se po roce 1999, tedy nástupu Huga Cháveze do postu prezidenta Venezuely, vyvíjela zahraniční politika Venezuely. Dané období a právě personu Cháveze jsem vybral z toho důvodu, ţe se jedná bezesporu o jedno z nejzajímavějších období dějin Venezuely, kdy se země díky svému lídrovi dostává do podvědomí celého světa a veškeré kroky její zahraniční politiky jsou bedlivě sledovány ze všech stran, především pak ze strany Spojených států, hlavní světové supervelmoci. 1 Instituto Nacional de Estadística República Bolivariana de Venezuela, http://www.ine.gov.ve/pobreza/hogarespobres_linea.asp 5

Cílem práce je prozkoumat změny ve venezuelské zahraniční politice od nástupu prezidenta Cháveze po současnost a následně analyzovat, jakým způsobem a především z jakého důvodu se změnila. Provedená analýza historie zahraniční politiky Venezuely před působením Huga Cháveze a následně především po jeho převzetí prezidentského křesla má za cíl potvrdit, či vyvrátit hypotézu, ţe výrazné proměny venezuelské zahraniční politiky mají svůj původ převážně v domácích faktorech, nikoliv ve změně vnějšího prostředí. Samotná práce je rozdělena do čtyř základních částí. Abychom mohli důkladně podchytit veškeré změny venezuelské zahraniční politiky po nástupu Huga Cháveze, je nutné nejprve načrtnout zahraniční politiku před jeho inaugurací do funkce. První část práce se proto věnuje zahraniční politice od faktického počátku demokratické éry země (toto období bude dále specifikováno), definováním jejích základních cílů a postojů, etablováním Venezuely od různých světových organizací i budování vztahů se Spojenými státy. Další části práce zaznamenávají nástup Huga Cháveze na prezidentský post a jeho první kroky ve funkci, které jiţ od počátku měly výrazný vliv i na formování zahraniční politiky země; především jeho etablování se ve funkci a proces posílení pravomocí prezidenta, a dále pak všechny důleţité kroky, které nějakým způsobem přispěly k utváření Chávezova konceptu zahraničního vnímání Venezuely ve světě ropu jako prostředek k prosazování zahraniční politiky, ideologii, která stojí na pozadí Chávezova decision-making, postupný odklon od Spojených států a naopak příklon k některým sousedům v Latinské Americe, včetně nástinu základních vztahů s jednotlivými sousedy v rámci regionu. Samostatná kapitola je věnována tzv. Bolívarské alternativě pro Ameriky (ALBA), specifické formě hospodářské integrace, v jejímţ čele Venezuela dnes stojí a která zahrnuje některé latinskoamerické národy. V závěrečné fázi práce bude veškerý vývoj venezuelské zahraniční politiky analyzován s přihlédnutím na výše zmíněné faktory a bude potvrzena či vyvrácena stanovená hypotéza. K vypracování této práce je z hlediska vědeckého přístupu uplatněno empiricko-analytického přístupu. Za účelem vypracování této bakalářské práce jsou pouţity jak primární zdroje, tak sekundární literatura, přičemţ díky absolutnímu nedostatku literatury v českém jazyce je čerpáno především z anglicky psaných zdrojů, ovšem dle pečlivého výběru, aby nebyla znehodnocena objektivita práce, neboť je leckdy patrný odlišný přístup k problematice ze strany některých amerických, či na druhé straně latinskoamerických autorů. Bylo pouţito i několik primárních zdrojů v jazyce španělském. 6

1. Zahraniční politika Venezuely od zavedení demokratického systému do roku 1998 1.1 Vzrod demokratického systému ve Venezuele Ačkoliv byla poprvé Venezuela vyhlášena republikou jiţ v roce 1811 2, trvalo ještě dalších téměř 150 let, neţ se ve Venezuele ujaly moci první, skutečně demokratické síly. Po nedlouho trvající příslušnosti země k tzv. Velké Kolumbii 3 v čele se Simónem Bolívarem (k jehoţ odkazu se v současnosti hlásí Hugo Chávez a v této práci je mu věnována samostatná podkapitola) byla v revolučním roce 1830 vyhlášena další republika, do jejíhoţ čela se dostal generál José Antonio Paéz, čímţ odstartovala éra tzv. caudillismu 4, která trvala prakticky aţ do roku 1958. Toto období bylo typické často se střídajícími generály v čele země, občasnými neúspěšnými pokusy o ustanovení civilní vlády a především všudypřítomným bojem o moc. V kontextu zahraniční politiky prakticky nemůţe být v tomto období řeč o jakékoliv tvorbě koncepce prezentace země navenek. Důleţitou postavou období caudillismu byl generál Juan Vicente Gómez, který Venezuele autoritářsky vládl v letech 1908 aţ 1935. Jeho éru vládnutí provázely dvě klíčové události následujícího vývoje Venezuely. První z nich se datuje k roku 1922, kdy byla kolem Maracaiba 5, a následně i dalších oblastí, objevena mohutná ropná naleziště. Doposud chudá Venezuela začala bohatnout, jen o 8 let později splatila veškerý zahraniční dluh a obyvatelé byli zatíţeni nízkými daněmi (Alba 1968:173). Tato skutečnost ovlivnila mimojiné i rozvoj měšťanské střední vrstvy, která následně tvořila jednu ze sloţek revoluce, o kterou se pokusili v únoru roku 1928 nespokojení studenti, těţaři i exilanti ve snaze odstranit Gómezův reţim. V čele těchto neúspěšných protestů stáli mimojiné Rómulo Betancourt a Raúl Leoni, pozdější demokraticky zvolení prezidenti země. Celá skupina dostala název Generace 1928 a její 2 První venezuelská republika byla vyhlášena ústavou ze dne 21. prosince 1811 a venezuelskými historiky byla nazývána La Patria Boba Hloupá republika (Haggerty 1990). 3 Velká Kolumbie, ustanovená v roce 1819 pod vedením Simóna Bolívara, byla federace Kolumbie, Venezuely, Ekvádoru a Peru, v roce 1830 se rozpadla na jednotlivé samostatné země. 4 Jedná se o jakousi náhraţku demokracie a vlády, typickou pro státy Latinské Ameriky, Španělska a Portugalska, kdy v čele stojí země stojí caudillo, přirozený lídr, pocházející z vojenského prostředí, ať uţ jako řádně zvolený či jiným způsobem dosazený prezident nebo osoba, která ani není prezidentem, ale rozhoduje o veškerém politickém dění v zemi (Beaulac 1980:44). Příkladem budiţ Fidel Castro. 5 Jedná se o druhé největší město Venezuely, prvním je hlavní město Caracas. Stejným jménem je pojmenováno i jezero, leţící v bezprostřední blízkosti města. 7

členové podstatně ovlivnili demokratický vývoj Venezuely 20. století (Gunson a kol. 1989: 124). Ačkoliv nebyl Gómez poslední z dynastie venezuelských diktátorů, analyzátoři současné venezuelské společnosti běţně uvádějí Gómezovu vleklou vládu jako skutečnou vymezující linii mezi venezuelskou demokratickou přítomností a autoritářskou minulostí. I kdyţ demokratičtí lídři, stojící v čele země od roku 1959, abslovovali svůj politický křest ohněm přímo ve Venezuele během roku 1928, zásady politického, ekonomického a sociálního vnímání získávali během exilových pobytů v Evropě, Mexiku či Spojených státech. Během přechodného období mezi lety 1935 aţ 1958 se však v zemi alespoň jiţ částečně začaly formovat obrysy demokratické politické kultury, včetně budování moderního systému politických stran současné Venezuely (Haggerty 1990). Jednou z organizací, která vznikla po Gómezove smrti, byla ORVE 6, v jejímţ čele stanul Rómulo Betancourt. Venezuela však na cestě vstříc demokracii musela překonat ještě jednu překáţku tvrdou diktaturu v podání Marcose Péreze Jiméneze, která zemi drancovala mezi lety 1952 aţ 1958. Aţ příliš tvrdá Pérezova ruka, nekompromisně trestající veškerou opozici a zfalšování prezidentských voleb v roce 1958 paradoxně zlomily této diktatuře vaz a tak došlo pod vedením dočasně ustanovené junty po dlouhé době ke svobodným prezidentským volbám, ve kterých s téměř polovičním ziskem všech hlasů uspěl jiţ zmiňovaný Betancourt 7. Jeho inaugurace do postu prezidenta 13. února 1959 zahájila éru demokratické, občanské vlády, jejíţ délka neměla v historii Venezuely obdoby (Haggerty 1990). 1.2 Betancourtova doktrína a definování základních cílů zahraniční politiky země Hned první prezident této tzv. demokratické éry země Betancourt začal, kromě opatření, stabilizujících situaci v zemi a definitivního odproštění se od autoritativních reţimů, aktivně budovat suverénní zahraniční politiku země. Právě díky předchozím zkušenostem s érou caudillismu a s vyuţitím poznatků, načerpaných v exilu, zkonstruoval doktrínu, která přímo reagovala na autoritativní reţimy a stala se základním kamenem venezuelské zahraniční politiky. Tzv. Betancourtova doktrína byla postavena na vzájemné spolupráci 6 V originále Organización Venezolana. 7 Kandidát Demokratické akce (Acción Democrática) získal 49% hlasů. 8

demokratických vlád, které měly společně kooperovat, zavrhnout a izolovat veškeré diktátorské reţimy, které jsou postaveny na jiné podstatě, neţ je legitimní dosazení do funkce elektorátem. Na základě této doktríny můţeme vypozorovat, jak se velice čerstvá a křehká demokracie svým odkazem v zahraniční politice okamţitě snaţila podporovat stejné principy, na jejichţ základech byla nedávno vybudována. Venezuela doktrínu navíc v praxi podpořila rozhodnutím, rozvázat diplomatické vztahy nejen s Kubou Fidela Castra, ale postupně mimojiné i s Argentinou, Brazílií, Guatemalou, Hondurasem a Peru, kde vládnoucí síly rovněţ převzaly moc nedemokratickým hlasováním (Ebel a kol. 1991: 121). 8 Doktrínu přijal a prosazoval i Betancourtův nástupce Raúl Leoni Otero. 9 Základními rysy a cíly zahraniční politiky Venezuely tedy bylo po zavedení demokratického systému deklarováno respektování lidských práv, právo na sebeurčení, nevměšování vnitropolitických záleţitostí do jiných národů, mírové řešení neshod mezi národy, právo všech lidí na mír a bezpečnost, podpora eliminace kolonialismu, a poptávka po vyšších vývozních cenách primárních produktů rozvíjejících se zemí, v tomto případě ropy (Haggerty 1990). Venezuela se jiţ od počátku rovněţ snaţila navázat na odkaz Simóna Bolívara a stanout v čele politické a ekonomické integrace Latinské Ameriky. Zde je potřeba zdůraznit jistý rozpor, který na základě Betancourtovy doktríny vznikal mezi jednotlivými cíly venezuelské zahraniční politiky. Na jedné straně to bylo volání po demokracii a kooperaci demokratických reţimů, na druhé straně usilování o roli lídra Latinské Ameriky a vzájemnou ekonomickou spolupráci. Pokud se však pečlivěji podíváme na seznam zemí, se kterými, byť třeba jen na určité období, Venezuela přestala na diplomatické úrovni komunikovat, snadno zjistíme, ţe doktrína byla poměrně zřetelnou brzdou v těchto snahách, neboť výčet zemí, se kterými bylo zapovězeno spolupracovat byl přece jen poněkud rozsáhlý a Venezuela se tak snadno dostávala aţ do jakési izolace. Moţných limitů doktríny si uvědomil nástupce Leoniho, prezident Rafael Caldera Rodríguez (ve funkci 1969-1974), který, s odkazem, ţe veřejné mínění podporuje navázání vzájemných vztahů se zeměmi, jejichţ politické vyznání a ideologie se liší od toho našeho, neboť je třeba respektovat jejich existenci ve světě a jejich vliv na ekonomické vztahy nemůţe být nadále ignorován (Ebel a kol. 1991:121), nadobro opustil myšlenky Betancourtovy doktríny. Autor tento postoj nazývá ideologickým pluralismem. Jeho 8 Autor Ebel ve svém výčtu zemí, jejichţ reţim nebyl pro venezuelské čelní představitele respektovatelný, opomíná zmínit Dominikánskou republiku, v jejímţ čele stál Rafael Trujillo, zavilý nepřítel Betancourta. Právě venezuelský prezident dne 24. června 1960 jen se štěstím přeţil atentát, za jehoţ pozadím lze vystopovat jednání právě Rafaela Trujilla. 9

výsledkem byla mimo jiné normalizace vztahů Venezuely s Kubou. Zcela zřetelně tedy můţeme pozorovat, ţe jiţ deset let od ustanovení demokratického reţimu ve Venezuele zaznamenala zahraniční politika země markantní obrat, kdy od idealistické doktríny podporující politická témata se obrátila k pragmatické zahraniční politice, podřízené ekonomickým vztahům, a to především díky ropnému bohatství země, jehoţ potenciál bylo potřeba naplno vyuţít. 1.3 Vznik OPEC a členství v dalších organizacích Pokud chtěla Venezuela úspěšně naplňovat cíle zahraniční politiky a zároveň prosazovat své ekonomické i mocenské zájmy, bylo zapotřebí, aby se země institucionalizovala do mezinárodních struktur. S přihlédnutím na vytyčené cíle prvních demokratických administrativ můţeme rozlišit tři základní sféry zájmu, k jejichţ dosaţení bylo potřeba hledat útočiště ve třech rozdílných typech organizací první sférou byla sféra politická, potaţmo bezpečnostní kde se mohla realizovat jako sice čerstvá, avšak fungující demokracie. V dalších dvou sférách dokonce Venezuela chtěla hrát prim ve sféře ekonomické, jakoţto producent a vývozce ropy a také jako geopolitický lídr zemí Latinské Ameriky, neboť dle slov prezidenta Luise Herrery Campinse 10, jsme zároveň jak karibskou, andskou, atlantickou i amazonskou zemí, (Goodwin 2004: 89) coţ mělo Venezuelu motivovat, ale zároveň i zavazovat ke zvýšené aktivitě. Venezuela se tedy, ve snaze naplňovat zmíněné principy zahraniční politiky, postupně začala integrovat do rozličných mezinárodních organizací, ač uţ globálního, či lokálního charakteru. Jiţ 15. 11. 1945, tedy ještě před stabilizací demokracie v zemi, vstoupila Venezuela do Organizace spojených národů, kde rovněţ začala aktivně působit v jednotlivých odborných organizacích, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Z regionálních organizací, jejichţ pole působnosti z větší části tvořila oblast (jiho)amerického kontinentu, je třeba zmínit členství v Organizaci amerických států (OAS) 11, Latinskoamerickém integračním společenství (ALADI) 12 či Skupině Contadora 13. 9 Ve funkci 1964-1969. 10 V pořadí pátý prezident demokratické éry země od roku 1959, ve funkci byl od roku 1979, kdy vystřídal Carlose Andrése Peréze Rodrígua, aţ do 1984, kdy jej nahradil Jaime Lusinschi. 11 V originále Organisation of American States. 12 V originále ALADI Asociación Latinoamericana de Integración. 13 Skupina Contadora byla zaloţena v roce 1983 na popud panamského prezidenta Ricarda de la Esprielly. Původními členy byly Kolumbie, Mexiko, Panama a Venezuela a cílem organizace bylo dohlíţet nad mírem 10

Prostřednictvím těchto společenství se Venezuela měla stále aktivněji prosazovat jako přirozený a respektovaný lídr států Latinské Ameriky, resp. jako dozorce nad dodrţováním demokratického způsobu vykonávání vlády v zemích regionu. Jak uţ bylo dříve předesláno, s posilováním funkčního demokratického systému a stále se zlepšující ekonomickou situací země začala Venezuela aktivněji prosazovat i své ekonomické zájmy a stávala se díky ropnému boomu (a s tím souvisejícím růstem ceny komodity) aktérem globálním. K této skutečnosti výrazně přispěl rok 1960, kdy se v září na popud Venezuely sešli delegáti 5 ropných velmocí 14, aby jako výstup svého jednání zaloţili Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC). Jako cíle organizace byly vyhlášeny vzájemná koordinace členských států a unifikace jejich ropných politik tak, aby co nejvíce vyhovovala zájmům členských států; zajištění způsobů, které by předešly nenadálým a neţádoucím výkyvům ceny na ropných trzích a zajištění stálého přísunu financí do produkujících zemí; garantování pravidelných dodávek ropy odběratelským zemím (Abd Allah 1979: 8). OPEC se tedy stal jakýmsi kartelem zemí 15, produkujících ropu, který usnadňoval diktát cen a tím zvýšený přísun financí do státních rozpočtů. Nutno dodat, ţe Venezuela patřila k lídrům této organizace a OPEC se okamţitě stal velice účinným nástrojem na prosazování cílů zahraniční politiky, a to nejen těch ekonomicky laděných. Z předchozího výčtu je patrno, ţe se Venezuela během relativně krátkého období napevno etablovala v různých organizacích, jejichţ prostřednictvím mohla prosazovat svoji zahraniční politiku, a to ve všech předdefinovaných sférách zájmu. Snahou venezuelské administrativy bylo rovněţ koordinovat jednotlivé kroky ve všech sférách bezpečnostní, politické i ekonomické a zajistit tak co nejkomplexnější přístup vůči některému z partnerů a zároveň efektivnější splnění vlastních vytyčených cílů. Toto tvrzení ukázkově ilustruje vztah Venezuely k Nikarague, kde byl v 70. letech u moci velitel Národní gardy, Anastasio Somoza Debayle. Koordinací všemoţných prostředků zahraniční politiky finanční pomoci (například odpuštěním dluhu za import ropy do země), spoluprací v rámci regionální organizace (Skupina Contadora) i na úrovni OSN 16 Venezuela vytrvale podporovala jeho opozici aţ do zhroucení Somozova reţimu a následných svobodných voleb. v regionu a případně asistovat u jeho vyjednávání. Klíčovým výstupem skupiny byl mírový plán, k jehoţ realizaci však nakonec nedošlo. (Jessup 1998: 135) 14 Na historicky první vzájemné schůzce se v Bagdádu sešli zástupci Venezuely, Iráku, Íránu, Kuvajtu a Saudské Arábie. 15 V roce 2008 tvořila produkce dvanáct členských států OPEC 32,47% z celkového objemu produkce ropy na světě a její podíl rok od roku stoupá, viz http://www.eia.doe.gov/aer/txt/ptb1105.html. 16 Venezuela vyslala po volbách do Nikaraguy 1000 vojáků, podílejících se na mírové misi OSN. Jednalo se vůbec o první vyslání vojáků Venezuely za hranice státu na projekt takového charakteru. (Haggerty 1990) 11

1.4 Vztahy se Spojenými státy 1959-1992 K dotvoření celkového obrazu zahraniční politiky Venezuely před nástupem Huga Cháveze je nutné nastínit historii vztahů mezi Venezuelou a Spojenými státy americkými, neboť právě vzájemné interakce mezi oběma aktéry prodělaly na konci 20. století největší kvalitativní změny. Vzájemné politické vztahy mezi Venezuelou a Spojenými státy po roce 1959 a inauguraci prezidenta Betancourta byly primárně ovlivněny Betancourtovou doktrínou, kdy obě země nacházely shodu v boji proti autoritářským reţimům. Vzájemné interakce probíhaly především prostřednictvím platformy Organizace amerických států. OAS byla zaloţena na základě rozhodnutí společné konference 21 států Severní a Jiţní Ameriky v dubnu roku 1948. 17 Jejími základními cíly bylo poskytovat kolektivní ochranu na zeměkouli a upevňovat mír a bezpečnosti na západní polokouli (Jessup 1998: 551). Venezuela patřila k zakládajícím členům, nepsaným lídrem OAS pak byly Spojené státy americké. Největší shody dosahovaly venezuelská s americkou administrativou v otázce Kuby v roce 1959 na schůzce OAS v San José se Venezuela přidala k americké deklaraci, která povaţovala Castrovu alianci se Sovětským svazem jako hrozbu americké soudrţnosti (Ewell 1984: 144), o rok později Venezuela přerušila s Kubou diplomatické vztahy a v roce 1963 hlasovala o vyloučení Kuby z OAS a upozorňovala na vměšování se Kuby do venezuelských vnitropolitických záleţitostí, za které byla následně Castrova země skutečně sankciována. 18 Vzájemně relativně bezproblémové vztahy byly podpořeny vůbec první návštěvou Venezuely prezidentem USA, kdy v prosinci 1961 zemi navštívil John F. Kennedy. Po odklonu od Betancourtovy doktríny intenzita vzájemné politické spolupráce poněkud poklesla Venezuela vyuţila moţností získání nových obchodních partnerů a soustředila se spíše na posilování ekonomiky země (v rámci Andského paktu či Latinskoamerické integračního společenství). Skutečně odlišných politických postojů zaznamenaly obě země v průběhu 20. století jen několik. Jednalo se především o vztah k Nikarague 19 a také k válce o Falklandy, válečnému konfliktu mezi Velkou Británií a Argentinou v roce 1982. Zatímco Venezuela spolu s Guatemalou byly aktivními zastánci argentinského pouţití síly za účelem znovuzískání ztraceného území 17 OAS tak přímo navazovala na Mezinárodní konferenci amerických států, později přejmenovanou rovněţ na Unii amerických republik. 18 Kubě bylo pozastaveno členství, reprezentanti Kuby nemohou zemi zastupovat na jednotlivých společných sezeních či v orgánech OAS. Tento stav trvá od roku 1962 aţ dodnes. 12

(Gibran 1998: 94), Spojené státy naopak stály na straně Velké Británie. V globálních politických otázkách však obě země pravidelně dokázaly najít společnou shodu. Venezuela a Spojené státy byly důleţitými obchodními partnery a hlavní komoditou byla samozřejmě ropa. Právě ekonomické vztahy však byly zdrojem určitého napětí. Autor Haggerty toto napětí vysvětluje dvěma důvody venezuelskými námitkami vůči americké dovozní politice, která, dle Venezuely, představovala diskriminující bariéru pro venezuelské produkty. Tím druhým byl fakt, ţe většina venezuelského zahraničního dluhu byla v drţení amerických bank (Haggerty 1990). Vývoj zahraniční politiky Venezuely byl na ropu skutečně fixován a rostoucí cena komodity a s nimi bohatnoucí Venezuela přinesly ochlazení vztahů mezi Caracasem a Washingtonem. Ochlazení bylo patrné především během prvního prezidentského období Carlose Andrése Peréze Rodrígueze (1974-1979). Peréz prostřednictvím nově vzniklého Latinskoamerického ekonomického systému (SELA) plánoval narušit americkou ekonomickou hegemonii na kontinentu a členské země, reprezentované rozvojovými zeměmi Jihu, jiţ nechtěly být pod hospodářskou nadvládou rozvinutých zemí Severu. Hlavní příčinou sváru však byla politika OPEC z poloviny 70. let 20. století. Ropné embargo v roce 1973, zavedené arabskými producenty ropy vůči Spojeným státům kvůli podpoře Izraele v jomkipurské válce (Mc Alister 2005: 134) totiţ zvedlo ceny ropy a i přes skutečnost, ţe po dobu jeho trvání Venezuela zvedla svoje dodávky ropy do USA, aby uspokojila americkou potřebu a nahradila chybějící zdroje ze strany arabských států, americká vláda proti Venezuele zavedla odvetné opatření jako pomstu pro jednoho z ústředních členů OPECu a vyloučila Venezuelu z opatření, zavedených Obchodním aktem z roku 1974 20, kterými stanovuje niţší celní zatíţení na vybrané produkty, importované z rozvojových zemí. Tato skutečnost nebývale pobouřila venezuelské představitele a byla v zemi vnímána jako zrada. Peréz rovněţ v roce 1976 poprvé v historii Venezuely znárodnil ropný průmysl. Ekonomické výzvy pro Spojené státy naopak přinesla druhá Perézova administrativa v letech 1989 aţ 1993, kterou Peréz nastartoval ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou reformami, reagujícími na krizi 80. let, způsobenou pádem cen ropy. Součástí reforem byla například privatizace či reorganizace státních podniků a sluţeb, redukce protekcionistických omezení trhu a odstranění umělého nastavování cen (MacDonald a Fauriol 1997: 185). Po několika desítkách let všemoţných restrikcí se tak domácí trh otevřel zahraničním firmám a kapitálu. 19 Více je problematika Nikaraguy popsána v kapitole 1.3 této práce. 20 V originále The Trade Act of 1974. 13

Pokud se pokusíme zanalyzovat vzájemné vztahy Venezuely a Spojených států během druhé poloviny 20. století, zjistíme, ţe byly do značné míry ovlivněny ropou jako strategickou surovinou. Zahraniční politika Venezuely byla koncipována i s přihlédnutím na fakt, ţe jsou Spojené státy hegemonem kontinentu, nezbytným pro zajištění bezpečnosti země, a tak především v období, bezprostředně následujícím po etablování demokratického reţimu byla Venezuela oddaným politickým spojencem. I přes několik neshod se vţdy obě země dokázaly shodnout na globálních tématech a vztahy před érou Huga Cháveze můţeme bez obav označit za pozitivní. Ekonomická spolupráce obou zemí přinesla poněkud více rozporuplných okamţiků, nicméně i zde, s přihlédnutím k faktu, ţe jsou Spojené státy pro Venezuelu největším obchodním partnerem, lze konstatovat vzájemnou shodu. 2. Nástup Huga Cháveze do postu prezidenta Venezuely a proces upevňování moci 2.1 Vojenský puč v roce 1992 a politický vzestup Cháveze Chávez, plným jménem Hugo Rafael Chávez Frías, se narodil 28. března 1954. Jiţ od mládí se Chávez věnoval studiu odkazu Simóna Bolívara a různých levicově orientovaných myslitelů, z jejichţ děl vyprofiloval své politické smýšlení. Sám však začal být politicky aktivně činný aţ v roce 1982, kdy spolu s dvěma kamarády důstojníky z armády, Felipem Acostou Carlesem a Jesúsem Urdanetou Hernandézem, zaloţil politickou buňku v rámci armády Bolívarské revoluční hnutí-200 21 (Gott 2001: 40). To, co mělo být zpočátku pouze jakýmsi fórem pro výměnu politických názorů, brzo vykrystalovalo aţ do utajovaného, leč organizovaného uskupení, uvaţujícího o protistátním spiknutí. Hnutí se začalo radikalizovat (z počátku jen v mysli lídra Cháveze a jeho vyznavačů), ale bylo jen otázkou času, kdy se objeví záminka, která dá popud otevřenému násilí a pokusu o převzetí moci. Z tohoto pohledu byl klíčový rok 1989, kdy došlo k dvěma zásadním událostem, které nepřímo přispěly k následnému puči o tři roky později. První z těchto událostí byl nástup prezidenta Carlose Andrése Péreze 2. února 1989 do v pořadí uţ druhého prezidentského období. Prakticky okamţitě po inauguraci Pérez oznámil, ţe dosáhl shody s Mezinárodním měnovým fondem v otázce řešení rozsáhlé finanční krize Venezuely. Pérez souhlasil s 21 Číslo 200 odkazovalo na výročí narození Simóna Bolívara, který se narodil v roce 1783 přesně 200 let před zaloţením Bolívarského revolučního hnutí (Gott 2001: 40). 14

implementací neoliberálních ekonomických reforem výměnou za 3.8 miliardy amerických dolarů jakou půjčkou. Toto rozhodnutí bylo v kontrastu s předchozí Pérezovou prezidentskou kampaní a vyhnalo 27. února 1989 chudé Venezuelany do ulic. Následné protesty, které byly krvavě potlačeny armádou a přišlo v nich o ţivot 287 lidí, se zapsaly černým písmem do dějin Venezuely pod názvem el Caracazo 22 (Leech 2006: 175). Ekonomické i sociální krize hodlalo okamţitě vyuţít Bolívarské revoluční hnutí v čele s Chávezem, který začal organizovat vojenský převrat, jehoţ cílem bylo odstranit prezidenta Péreze a nejvyšší představitele ozbrojených sil (Gott 2005: 63). K pokusu o silové převzetí moci došlo v hlavním městě Caracasu dne 4. února 1992. Chávez však se svojí vojenskou skupinou neuspěl 23, puč byl ještě tentýţ den úspěšně potlačen a samotný Chávez byl odsouzen k odnětí svobody 24. Pro jeho odstartovanou politickou kariéru však bylo podstatné, ţe se pro chudé obyvatele Venezuely stal symbolem boje proti vládnoucímu reţimu, jenţ byl v očích široké veřejnosti spjat s ekonomickými reformami, pro chudé vrstvy toliko nepopulárními. 2.2 Hnutí V. republiky a vítězství ve volbách 1998 V roce 1993, kdy byl Chávez stále uvězněn za branami věznice Yare, došlo ke změně na prezidentském postu. Prezident Pérez, obviněný z korupce, byl nahrazen Rafaelem Calderou. I ten však brzo musel čelit kolapsu státních bank, nárůstu násilí, zvěstech o dalších ozbrojených pučích a obviněních z jeho vlastní korupce (Tilly 2008: 142). Po dvou letech ve vězení byl Chávez Calderou v roce 1994 omilostněn a následná léta věnoval za asistence starých levicově smýšlejících politických harcovníků nenápadnému budování politického zázemí v zemi, na základě čehoţ se mu podařilo zmobilizovat početné masy především z řad niţší třídy (McCoy a Myers 2006: 226). Celková znechucenost veřejnosti s politikou, související s korupcí ve vládnoucích třídách a zbrţděným ekonomickým růstem, nabízela novému politickému subjektu, který by dokázal oslovit právě chudší vrstvy, nevídané moţnosti. V roce 1997 Chávez přetransformoval Bolívarské revoluční hnutí do tentokráte jiţ ryze politického uskupení Hnutí V. republiky (Movimento V República, alias MVR) a započal oficiální kampaň před nastávajícími prezidentskými volbami (Maya 2003: 84). Rok na to, 22 Ačkoliv oficiální prameny udávají počet 287 mrtvých, ve skutečnosti se ztráty lidských ţivotů počítaly na tisíce. Jednalo se tak o nejkravější povstání v dějinách moderní Venezuely. 23 Za Chávezem stálo asi 10% ozbrojených jednotek venezuelské armády (Gott 2005: 64). 15

přesněji dne 5. prosince 1998, byli Venezuelané svědky jednoho z nejpřekvapivějších volebních vítězství demokratické historie své země. Hugo Chávez Frías, zakladatel Hnutí V. republiky, triumfoval nad svými politickými oponenty s drtivým ziskem celkem 56.2% hlasů (Maya 2003: 73) a získal tak křeslo venezuelského prezidenta. Pokud ještě zmíníme zahraniční politiku země a její vliv na prezidentské volby, můţeme konstatovat, ţe byl veskrze marginální, neboť Chávezova kampaň byla zaloţena ryze na vnitropolitických tématech. 2.3 Venezuelská ústava a upevňování Chávezovy moci v zemi Chávez oficiálně nastoupil do postu prezidenta Venezuely 2. února 1999. Prvním klíčovým krokem ve funkci bylo vyhlášení referenda, které by mělo posvětit sepsání nové ústavy a transformaci Národního ústavodárného shromáţdění, tedy jedněch z témat Chávezovy prezidentské kampaně. Dubnové referendum dopadlo podle očekávání úspěšně, lidé do Cháveze vkládali velkou naději a ten tak získal velice silný mandát, kterého rovněţ náleţitě vyuţíval. 15. prosince 1999 proběhlo další lidové hlasování, které jiţ oficiálně posvětilo 72% hlasů přijetí nově vypracované venezuelské ústavy 25. Co konkrétně tento dokument o 350 článcích přinesl? V prvé řadě byla Venezuela přejmenována oficiálním názvem na Bolívarovskou republiku Venezuela a hlásila se veřejně k odkazu Simóna Bolívara (článek 1 Hlavy I). K přejmenování došlo výhradně z iniciativy Huga Cháveze a představitelům ústavodárného shromáţdění se tento krok nelíbil. Z dalších opatření, která byla zavedena jako proprezidentská, bylo prodlouţení prezidentského mandátu z 5 na 6 let a moţnost znovuzvolení ve funkci (článek 240 Hlavy II). Jako diskutabilní lze označit rozhodnutí, které umoţňuje prezidentovi vydávat za určitých podmínek zákony bez schválení Národního shromáţdění (článek 203 Hlavy III). Národní shromáţdění bylo restrukturalizováno, kdy se z dvoukomorového orgánu stal pouze jednokomorový. Stejný článek celkově mění rozdělení moci ve státě do neobvyklých 5 odvětví výkonné moci (prezident), legislativní (Národní shromáţdění), soudní (federální soudnictví) a navíc ještě voličské moci a občanské moci. První je představována Národní voličskou radou (má provádět dohled nad volbami), druhá pak funkcí ombudsmana, který má reprezentovat a bránit občany Venezuely. Jako pozitivní lze určitě hodnotit posílení funkce referenda, na 24 Na konci roku 1992 se odehrál v zemi ještě jeden neúspěšný puč, vedený několika jednotkami venezuelské armády. Chávez byl toho času uvězněn. 16

jehoţ základě bylo moţné dokonce rozhodnout o odvolání prezidenta 26 (články 72 a 233 Hlavy III) stejně tak jako začlenění odborné zdravotní péče jako jednoho ze základních lidských práv do venezuelské ústavy (články 83-85 Hlavy III). Celkový náhled ústavy se dá zhodnotit jako posun k Chávezem deklarované participační demokracii s posilněním role sociálních hnutí a velké Chávezovo vítězství. Po odhlasování platnosti ústavy v národním shromáţdění totiţ mohl konstatovat dokonalé paralyzování své politické opozice v čele s dvěma nejsilnějšími stranami předchávezovské éry Demokratické akce (Acción Democrática AD, tradiční sociálnědemokratická strana Venezuely) a Křesťansko-sociální strany Venezuely (Partido Social Christiano de Venezuela COPEI, tradiční křesťanská demokratická strana Venezuely). Téměř čtyřicetiletá éra puntofijisma, kdy se u moci ve Venezuele střídaly právě tyto dvě strany, tak byla definitivně u konce. Dalším z témat, která zaujala voliče a pomohla Chávezovi v jeho volebním triumfu, byl slib zlepšení ekonomické a především sociální situace v zemi. Úkol to nebyl rozhodně jednoduchý, neboť ekonomika země ještě stále nebyla zcela zotavena z krize 90. let. Chávez se rozhodl situaci řešit různými sociálními programy, z nichţ první byl tzv. Plán Bolívar. Podstatou programu bylo začlenění ozbrojených sil do politického a ekonomického dění v zemi. Ty se měly podílet na obnově a výstavbě infrastruktury, zdravotní péče pro chudé, potírat nezaměstnanost a negramotnost a distribuovat jídlo. Z počátku dočasně ustanovený program s půlroční platností, který mimojiné najímal pod armádní velení řadové nezaměstnané obyvatele, se nakonec měl stát nedílnou částí Chávezovy administrativní politiky (McCoy a Myers 2006: 57). Kvůli problémům s korupcí však byl program nakonec ukončen. Přesto se jednalo o unikátní řešení, které v očích veřejnosti pozvedlo mínění o ozbrojených sloţkách a Chávez si u chudého elektorátu vyslouţil plusové body. 25 Jednalo se v pořadí o 26. ústavu venezuelské historie, nahrazující jiţ zastaralou ústavu z roku 1961 26 Opozice se o moţnost odvolat prezidenta referendem pokusila v roce 2004 prostřednictvím Národní voličské rady, kdyţ získala dostatečný počet podpisů, nezbytných k jeho vyhlášení. 15.srpna se však 52% voličů vyslovilo pro setrvání Cháveze ve funkci. Opozice se sice pokusila obvinit Cháveze z podvodu a započala vyšetřování (k této snaze se okamţitě připojily i Spojené státy americké), ale nakonec uznala poráţku poté, co Chávezovo vítězství potvrdili mezinárodní volební pozorovatelé (Clement 2003: 198). 17

Výsledky prezidentských voleb Venezuely za Huga Cháveze Rok Počet hlasů Chávez Počet hlasů protikandidát Volební účast 1998 56.20% 39.97% 63.76% 2000 59.76% 37.52% 56.63% 2006 62.84% 36.90% 74.69% Zdroj dat: Consejo Nacional Electoral Na červenec roku 2000 naplánoval Chávez ve jménu nové ústavy další volby, ve kterých chtěl, teprve 17 měsíců od nastoupení do postu prezidenta, vyuţít nejednotné a stále ještě paralyzované opozice a potvrdit svoje pevné postavení. 30. července se tak konaly v zemi hned dvoje volby do ústavou restrukturalizovaného národního shromáţdění a rovněţ volby prezidentské 27. Oboje přinesly vítězství Huga Cháveze. Jeho koalice získala dvě třetiny křesel v Národním shromáţdění a samotný Chávez byl ziskem téměř 60% hlasů potvrzen jako venezuelský prezident, tentokráte jiţ s šestiletým mandátem. Plnit jej nastoupil 19. srpna 2000. Za zmínku ještě stojí skutečnost, ţe byl celý volební proces monitorován nezávislou pozorovatelskou agenturou Carter Center, která ve svém závěrečném hodnocení vytýkala sice několik technických nedostatků, nicméně v konečném důsledku prohlásila volby jako legitimní vyjádření vůle obyvatel Venezuely (McCoy 2001: 73). 27 Proto jsou tyto volby označovány rovněţ jako Mega-volby (McCoy 2001: 49) 18

Volební podpora Chavistů Datum Volby/referendum Hlasů Prosinec 1998 Prezidentské 3,673,685 56.2% 33.4% Duben 1999 Referendum o tvorbě ústavy 3,630,666 87.8% 33.0% Duben 1999 Referendum o způsobu výběru kandidátů do ANC 3,382,075 81.7% 30.8% Červenec 1999 Kandidáti do ANC ústavodárného shromáždění 3,174,226 65.5% 30.3% Prosinec 1999 Referendum o podobě ústavy 3,301,475 71.8% 30.4% Červenec 2000 Prezidentské 3,757,773 56.9% 32.2% Zdroj dat: Dominguez a Shifter 2003: 167 Procent hlasů Procent elektorátu Vítězstvím v prezidentských volbách Chávez symbolicky zakončil veleúspěšné dvouleté období, ve kterém si on a jeho političtí následovníci připisovali jeden úspěch za druhým. Chávezovi a jeho Hnutí V. republiky se tak pomocí nezvykle vysokého počtu voleb a referend dokonale podařilo vyuţít podpory, kterou do něj vkládala venezuelská veřejnost, volající po změně, a díky které si i přes svoji leckdy agresivní rétoriku vybudoval pevné zázemí v čele Bolívarovské republiky Venezuela. 3. Proces budování nového modelu zahraniční politiky s důrazem na Latinskou Ameriku 3.1 Ropa v hlavní roli zahraniční politiky Venezuely Ropa patřila jiţ před nástupem prezidenta Huga Cháveze mezi prvky, výrazně ovlivňující zahraniční politiku Venezuely. Aţ samotný Chávez se však rozhodl na ropném bohatství jako nástroji kompletně vybudovat celkovou zahraniční politiku země, která je tak mnoha autory příznačně nazývána jako ropná diplomacie Huga Cháveze (např. Kozloff 2007: 105-118). Tato diplomacie měla spočívat ve dvou základních cílech sociální ekonomické integraci Latinské Ameriky, odkazu Simóna Bolívara, za vyuţití bilaterálního 19

obchodu a recipročních dohod, a narušení hegemonie bohatých států v čele s USA a Evropou za cílem vzájemné kooperace rozvojových států. Cenná komodita se tak stala prostředkem, jímţ měla být samotná diplomacie realizována. Právě ropná politika Venezuely byla jednou z prvních priorit úřadu nově zvoleného prezidenta Cháveze, resp. snaha navrátit její dřívější lesk (je třeba si uvědomit, ţe předchozí administrativy musely řešit ekonomickou krizi, která byla úzce spojena s poklesem cen ropy, na které je venezuelská ekonomika silně závislá) a především zvednout výdělky, plynoucí z ropného průmyslu. Chávez zastával postoj navrácení Petróleos de Venezuela S. A. (PdSVA), státní firmy zastřešující nerostné bohatství země, zpět pod úplnou kontrolu a realizaci mezinárodní ropné strategie prostřednictvím OPECu. Znovuobnovil proto státní kontrolu nad ropným průmyslem prostřednictvím nového zákonu 28, zvýšil daně a poplatky a výrazně posílil pravomoci ministerstva energetiky (Trinkunas 2008: 180). V roce 2000, kdy Venezuela zastávala funkci rotujícího předsednictví OPECu, sezval Chávez do Caracasu jubilejní, 40. summit této organizace. Klíčovou myšlenkou summitu, kterou Chávez opodstatňoval vyhánění cen ropy na nejvyšší moţnou míru, bylo demonstrovat státům severu svoji moc. Jiţ století od nás odebírají miliony barelů ropy za směšně nízkou cenu. Jak krásné by bylo, kdyby zároveň sníţili ceny počítačů, léků, automobilů či úrokové míry zahraničního dluhu, nechal se slyšet Chávez. (Steger 2005: 109). Těmi nejmenovanými byly myšleny právě bohaté země v čele se Spojenými státy. OPEC, potaţmo ropa, se tedy staly hlavním pilířem Chávezovy strategie proti globalizaci, o jejichţ ideových základech pojednává v této práci samostatná kapitola 29. Chávez na summitu mimojiné také apeloval na členské státy směrem k intenzivnější politické spolupráci. Slova následně podpořil činy a ještě v roce 2000 se vydal se na zahraniční cestu, během níţ navštívil všech 10 členských států organizace. Zavítal i do Iráku, čímţ se stal první legitimně zvolenou zahraniční hlavou státu, která navštívila Irák od konce války v Zálivu z roku 1991 30. Návštěva pochopitelně popudila americkou administrativu, která v ní spatřovala porušení embarga OSN a hlavně cílenou provokaci. Chávez, který oponoval svým legitimním mandátem a suverenitou 28 Nový zákon, upravující ropnou politiku, byl zveřejněn 13. 11. 2001 a vyšel v platnost od ledna roku 2002. Jeho nařízením začala být veškerá produkce a distribuce ropy doménou státu, privátní investoři nemohli vlastnit více neţ 50% akcií v ropných společnostech a povinné poplatky, odváděné státu, byly zvýšeny z předchozího rozmezí 1-17% na 20-30%. PdSVA se do budoucna vţdy musela podílet jako majoritní vlastník na veškerých nových projektech a zahraničních investicích (Fleischer 2007: 172). 29 Viz kapitola 3.4 Bolívarovská revoluce a socialismus 21. století. 30 Viz BBC: Defiant Chavez arrives in Iraq, http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/872471.stm 20

Venezuely, tak přidal další klín do stále se více rozostřujících vztahů mezi USA a Venezuelou. Markantní byl Chávezův záměr investovat venezuelské petrodolary do latinskoamerické integrace, která se stala dalším klíčovým prvkem jeho zahraniční politiky. Venezuela začala iniciovat vznik regionálních ropných aliancí, v jejichţ čele po ustanovení vţdy zastávala pozici lídra. Pro Cháveze byla ropná, a potaţmo celková energetická integrace jedním ze základních kroků ke spojení Latinské Ameriky proti cílům, které zastávaly na hemisféře Spojené státy. Chávez prohlásil, ţe chce vytvořit Petro-Ameriku, velký mnohonárodnostní podnik. Máme ropu, plyn, všechno co potřebujeme k vybudování silného a rozsáhlého bloku. Jediné, co potřebujeme, je vůle učinit tak. (Kozloff 2007: 106) Nejznámější ropnou aliancí byla PetroCaribe. Byla zaloţena 29. června 2005 během prvního summitu zemí Karibiku ve venezuelském Puerto la Cruz na pozvání a návrh Huga Cháveze. Lídři Karibského společenství (CARICOM) se zde setkali za účelem vytvořit regionální ropnou alianci s cílem distribuovat v Karibiku ropu za výhodnějších podmínek prostřednictvím projektu, který dostal název právě PetroCaribe (Lara 2006: 98). 31 Jak uvádějí prochávezovské venezuelské zdroje, Chávezova PetroCaribe je nejlepší dostupné řešení na karibskou energetickou krizi a motorem rozvoje energetické infrastruktury a sociálních programů, které pomohou celému regionu. Iniciativu nadšeně přivítalo 13 z 15 členů Karibského společenství, pouze Barbados a Trinidad a Tobago ne, ale z racionálních důvodů, ale pouze z vypočítavosti. 32 Tato formulace vhodně ilustruje Chávezovu schopnost zaujmout regionální partnery a pobídkami je přesvědčit ke spolupráci, která byla definována jako výhodná pro obě strany. Venezuela vţdy nabízela partnerům dodávky ropy v preferenčních termínech a za lukrativní ceny, obchod leckdy fungoval na barterové bázi, kdy byly do Venezuely na oplátku dováţeny např. banány či cukr. Kdo se však dobrovolně rozhodl na integračních aktivitách neparticipovat, nemohl ze strany Venezuely očekávat jakákoliv vstřícná gesta. Venezuela také stála u zrodu několika dalších aliancí Petroandina (Andský region), Petroameriky (Latinská Amerika) a PetroSuru, konfederace státem drţených ropných firem (Fleischer 2007: 182). Členy Petrosuru jsou kromě Venezuely i Brazílie, Argentina a Uruguay, resp. jejich státní ropné 31 Mezi zakládající členy patřily kromě Venezuely státy Kuba, Dominikánská republika, Antigua a Barbua, Bahamy, Belize, Dominika, Grenada, Guyana, Jamajka, Nikaragua, Surinam, Sv. Lucie, Sv. Kitts a Nevis, Svatý Vincenc. Později přistoupili rovněţ Honduras a Guatemala, stejně jako Haiti, které z počátku nebylo rozhodnutím Venezuely přizváno díky pro-americké vládě. 32 Venezuela News, Views and Analysis - PetroCaribe: Chávez's Venturesome Solution to the Carribean Oil Crisis, http://www.venezuelanalysis.com/analysis/1592 21

podniky Petróleos de Venezuela S.A. (PdSVA), Petróleos Brasileiros (Petrobas), Energía Argentina S.A. (Enarsa) a uruguayská Administración Nacional de Combustibles, Alcohol y Portland (ANCAP). Postupný proces převzetí státní kontroly moci nad ropným průmyslem byl definitivně dokončen v dubnu roku 2007, kdy Chávez znárodnil poslední soukromá ropná pole v zemi. Vláda tak převzala kontrolu nad čtyřmi ropnými projekty, vedenými předními světovými těţařskými společnostmi 33 34. Většinovým vlastníkem se stala státní PdSVA. Po nástupu Huga Cháveze tedy můţeme pozorovat, ţe venezuelská ropná diplomacie jako hlavní nástroj zahraniční politiky země spočívá v posílení vlivu uvnitř zemí Organizace zemí vyváţejících ropu a v rámci regionu Latinské Ameriky. Nabízela by se tak okamţitě paralela s ropným boomem, který Venezuela zaţila během 60. a především 70. let 20. století, kdy ropa rovněţ slouţila jako důleţitý nástroj zahraniční politiky země. S osobou Cháveze se však změnil cíl této politiky. Jeho hlavním motivem je totiţ rozbití současného světového uspořádání ve snaze narušit hegemonii Spojených států a spolu s aliancí států Latinské Ameriky či koalice rozvojových zemí z jiných kontinentů vytvořit v mezinárodním systému dalšího relevantního hráče. Hlavním nástrojem této diplomacie je kontrola nad ropnými zdroji. 3.2 Castro a Chávez počátek sbliţování Kuby a Venezuely Vztahy mezi Venezuelou a Kubou prodělaly během 20. století několik rapidních změn, a to od vzájemné nevraţivosti aţ po téměř bratrský svazek, reprezentovaný především vůdci obou zemí. Vzájemné diplomatické vztahy spadají aţ do roku 1910, kdy uzavřela Venezuela s Kubou smlouvu o vzájemném vydávání osob (Lauterpacht 1969: 28). Následující půlstoletí se vztahy daly klasifikovat jako bezproblémové aţ do roku 1959, kdy se na kubánské politické scéně začal aktivně angaţovat Fidel Castro. Za působení administrativ venezuelských prezidentů Betancourta a Leoniho pak můţeme hovořit o nejvypjatějších vztazích historie obou zemí. 35 Ty se částečně normalizovaly za působení prezidenta Caldery, nicméně po nástupu prezidenta Cháveze v roce 1999 můţeme mluvit o nastartování vřelých vztahů mezi 33 Jednalo se mimojiné o americkou společnosti ExxonMobil, světovou jedničku mezi ropnými společnostmi 34 NPR - Chávez Nationalizes Venezuelan Oil Fields, http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyid=9937606 35 Detailněji se problematice vyhrocených vztahů mezi Venezuelou a Kubou věnuje kapitola 1.2 této práce. 22

oběma zeměmi, respektive mezi Hugem Chávezem a Fidelem Castrem, které přidělávaly vrásky dalším světovým aktérům v čele se Spojenými státy. Navázání přátelství mezi Chávezem a Castrem se datuje ještě před nástupem venezuelského prezidenta do čela země. Není proto náhodou, ţe se po neúspěšném vojenském puči v roce 1992 odebral Chávez na nějaký čas do exilu právě na Kubu. Fakt, ţe se oba lídři během svého ţivota před vykonáváním prezidentské funkce pokusili ve svých zemích o vojenské revoluce, je nejedním pojítkem jejich ţivotních osudů. 36 Dalším pojítkem je pak pobyt ve vězení, po jehoţ absolvování se oba státníci podobnou cestou dostali do čela svých zemí. Nejdůleţitějším společným bodem Cháveze a Castra je však jejich ideologie, která z nich udělala nejbliţší spojence, a to především v boji proti Spojeným státům americkým. Castro, který je povaţován za úhlavního nepřítele USA, nadšeně uvítal Chávezovu antiamerickou rétoriku a našel tak v Latinské Americe horlivého spojence. V okamţiku, kdy se ze zdravotních důvodů musel sám vzdát prezidentského křesla, se stal Chávez jeho kontinuálním nástupcem v odboji proti světové velmoci a šířitelem revoluce, ve které ani sám Castro nedosáhl tak výrazných úspěchů. Proto jejich spojení vyvolávalo obavy napříč celým americkým politickým spektrem, a to jak u vládních garnitur, kdy se nechala slyšet například ministryně zahraničních věcí Condoleezza Rice, ţe jejich partnerství je skutečným problémem. Chávez bude pokračovat ve svých kontaktech s Castrem a moţná mu tak dá poslední šanci ovlivnit politickou situaci v Latinské Americe (Franklin 2005); tak i nevládních komentátorů: Chávez reprezentuje vše, co chtěl kdy Castro být: lídr revoluce, která se šíří daleko za hranice vlastního státu. Castro naučil Cháveze jak podlomit a destabilizovat liberální demokracii pouţitím metod politického boje, který si sám tak dobře vyzkoušel. Castro má bohaté zkušenosti, Chávez peníze a moc. Tak funguje jejich partnerství, v jehoţ čele stojí Hugo Chávez (Gaffney 2006: 198). 37 Na mezistátní úrovni uzavřely Kuba s Venezuelou v roce 2000 dohodu, na jejímţ základě Venezuela garantuje pravidelné dodávky cenově zvýhodněné ropy na Kubu. Vzájemné vztahy, nejvstřícnější v historii obou zemí, jsou tak podloţeny oboustranně výhodnými obchody. Venezuela poskytuje Kubě cenově velice výhodnou ropu, zatímco kubánská strana organizuje programy na podporu vzdělanosti a zdravotnictví a vysílá do Venezuely tisíce vzdělaných a proškolených profesionálů učitelů či doktorů kteří pomáhají v nejchudších a zanedbaných oblastech, stejně tak jako v jiných zemích třetího 36 Castro se zúčastnil v roce 1953 bláznivého útoku na vojenská kasárna Moncada v kubánském hlavním městě Santiago de Cuba (O'Kane 2000: 13), čímţ si, stejně jako Chávez, vyslouţil popularitu lidu. 37 Frank Gaffney je prezidentem jednoho z předních amerických think-tanků. 23