ROSTLINNÁ PLETIVA I Tělo cévnatých rostlin (kormus) je rozdělené strukturně ifunkčně na orgány: kořen, stonek a list. Orgány jsou složeny lž z buněk, které tvoří uvnitř orgánů ů odlišná uskupení pletiva. lti Pletiva jsou skupiny vzájemně spojených buněk, které se odlišují tvarem a funkcí od jiných skupin buněk.
Klasifikace rostlinných pletiv
Podle stavu vývoje 1. pletiva dělivá (meristémy) 2. pletiva trvalá (definitivní) Dělivá pletiva jsou typická pro rostliny. Jsou to pletiva, která jsou schopna po celou dobu své existence tvořit nové buňky,pletivaaněkteré z nich i nové orgány. Díky meristémům ité ů je rostlina organismus, který se i v dospělosti neustále měníě vytvářením nových orgánů, jejichž počet tak u rostlin není konstantní. Trvalá pletiva vznikají z buněk vytvářených meristémy.
Klasifikace trvalých rostlinných pletiv Podle funkce 1. Pletiva krycí 2. Pletiva vodivá 3. Pletiva základní Krycí pletiva tvoří povrch rostlinných orgánů, chrání je a zprostředkovávají komunikaci s prostředím. Vodivá pletiva tvoří vzájemně propojený systém specializovaný na transportt látek na dlouhé vzdálenosti, který prochází všemi orgány. Prostory mezi krycími a vodivými pletivy, vyplňují pletiva základní, která mají mnoho různých funkcí (fotosyntetickou, mechanickou, zásobní aj.). Podle uspořádání 1. Pletiva jednoduchá 2. Pletiva složená Jednoduchá pletiva jsou tvořena jedním typem buněk (např. parenchym, kolenchym nebo sklerenchym. Složená pletiva jsou tvořena dvěma i více typy buněk(např. epidermis, floém, xylém)
Všechna pletiva a orgány vznikají v ontogenesi z jedné buňky, oplozené vaječné buňky neboli zygoty, která stojí na začátku vzniku nového organismu. Vývoj rostlinného organismu začíná vývojem embrya, embryogenesí, která u semenných rostlin probíhá na mateřské rostlině současně svývojem semena, jehož je embryo součástí. Během embryogenese se utváří základní plán stavby rostlinného těla atvoří se meristémy, které jsou schopny během postembryonálního vývoje dát vznik celé rostlině Ve zralém embryu lze rozlišit osu embrya a jednu, dvě, případně více děloh. Osu embrya tvoří hypokotyl (stonkový článek podděložní). Ve spodní části přechází hypokotyl vzáklad kořene ř apikální meristém ité kořene ř (radikulu). Na druhém konci, mezi dělohami nebo vedle dělohy (pokud je jen jedna), je základ prýtu, apikální meristém prýtu (plumula). Radikula a plumula jsou oblasti dělivých pletiv, které jsou schopny vytvořit celou rostlinu. V embryu lze také rozlišit základy budoucích trvalých pletiv. Na povrchu hypokotylu i děloh vzniká vrstva pravidelně uspořádaných, těsně vedlesebeuloženýchbuněk, tzv. protoderm, který se v další etapě vývoje přemění na pokožku, tedy pletivo krycí. Středem hypokotylu a děloh probíhá pruh protáhlých buněk, tzv. prokambium, které je základem budoucích pletiv vodivých. Mezi protodermem a prokambiem je základní meristém, jehož buňky jsou poněkud více vakuolizované a ze kterého vznikají základní pletiva. Podrobnější údaje o stavbě různých typů embryí v v prezentaci o reprodukci.
Embryo jabloně Základní meristém děloha prokambium osemení protoderm Apikální meristém prýtu (plumula) hypokotyl Apikální meristém kořene (radikula)
U1 Vývoj rostliny z embrya A embryo, B klíční rostlina, C mladá ldárostlina 1 děloha, 2 apikální meristém hlavního prýtu, 3 hypokotyl, 4 apikální meristém primárního kořene, 5 primární kořen, 6 stonkové internodium, 7 stonkový nodus, 8 list, 9 úžlabní pupen, 10 adventivní kořen, 11 postranní kořeny 1. řádu a z nich vyrůstající kořeny 2. řádu Tato rostlina je tvořena pouze pletivy, která vznikají z meristémů na vrcholech prýtu pý či kořene, tzv. apikálních meristémů. Tato pletiva jsou pletiva primární a jejich celek je označován jako primární rostlinné tělo.
Snímek 7 U1 U238; 1.4.2011
Apikální meristémy produkující primární pletiva se nacházejí u všech cévnatých rostlin. Mnohé rostliny se skládají pouze z těchto pletiv, která dohromady tvoří tzv. primární rostlinné tělo. Patří mezi ně většina jednoděložných rostlin, některé dvouděložné byliny a rostliny cévnaté výtrusné.
1 2 A Apikální meristémy ité prýtu (A) a kořeneř (B) lnu setého (Linum usitatissimum) Oba apikální meristémy jsou tvořeny oblastí buněk označovaných jako iniciály (někdy též kmenové buňky) a jejich bezprostředními deriváty. Iniciály jsou buňky, které si zachovávají schopnost dělení 3 4 5 po celou dobu své existence, deriváty se dělí pouze určitou dobu a vytvářejí prekursory trvalých pletiv (protoderm, prokambium a základní meristém), z 4 3 6 nichž posléze vzniknou trvalá pletiva (krycí, vodivá a základní). Apikální meristém prýtu vytváří dva orgány (stonek a listy), zatímco apikální meristém kořene dává vznik pouze kořenům. B 1 Apikální meristém kořene je chráněn při pronikání půdou kořenovou čepičkou, apikální meristém 7 prýtu jechráněn základy mladých listů, kteréjsou zakřivené a sklánějí se tak nad meristém 1 oblast iniciál a jejich derivátů 2 základ listu, 3 prokambium, 4 protoderm, 5 úžlabní pupen, pp 6 základní meristém, 7 kořenová čepička
Rostliny nahosemenné a většina dvouděložných mají primární tělo jenom po určitou dobu, častot velmi kátk krátkou. Po této době se začnouč ve stonku a v kořenu přidávat k primárním pletivům pletiva sekundární, jejichž soubor tvoří sekundární rostlinné tělo. Sekundární pletiva vznikají z meristémů uložených rovnoběžně s povrchem orgánu (stonku, kořenu), které se vzhledem ke své poloze nazývají laterální (boční) meristémy. Patří sem kambium, které vytváří sekundární pletiva vodivá a felogén, který vytváří sekundární pletiva krycí. Množství sekundárních pletiv může být malé u bylin, ale je velmi výrazné u dřevin, jejichž stonky a kořeny jsou u dospělých jedinců tvořeny převážně sekundárními pletivy.
Umístění meristémů v rostlinách dvouděložných a nahosemenných 1 apikální meristém primárního kořene, 2 zakládající se postranní kořen, 3 apikální meristémy postranních kořenů prvního řádu, 4 apikální meristémy postranních kořenů druhého řádu, 5 felogén, 6 kambium, 7 meristémy úžlabních pupenů, 8 apikální meristém prýtu,
1 2 3 4 5 6 7 4 Umístění laterálního meristému kambia ve stonku 3 Nahoře štírovník (Lotus corniculatus), 5 7 dole vojtěška (Medicago sativa) 6 1 nefunkční floém, 2 buňka s taniny, 3 floém,, 4 část kambia mezi svazky, y, 5 část kambia v cévním svazku (mezi floémem a xylémem), 6 xylém nově vytvořený kambiem (sekundární xylém), 7 primární xylém lém
Schéma sekundárně tloustnoucí rostliny 1 apikální meristém prýtu, 2 list, 3 úžlabní pupen, 4 část stonku tvořená primárními pletivy, 5 postranní stonek, 6 sekundárně tloustnoucí stonek s peridermem na povrchu, 7 dormantní (spící) pupen, 8 - sekundárně tloustnoucí stonek s borkou na povrchu, 9 sekundárně ztloustlá část primárního kořene, 10 sekundárně ztloustlá část postranního kořene, 11 počátek sekundárního tloustnutí kořene, 12 - část kořene tvořená primárními pletivy, 13 apikální meristém primárního kořene, 14 apikální meristém postranního kořeneř prvního řádu, 15 apikální meristém postranního kořene druhého řádu
4 Umístění meristémů v jednoděložných rostlinách (na příkladu trav) Většina jednoděložných rostlin se skládá pouze z primárních pletiv tvořených apikálními meristémy. Krom nich se mohou (zejména u trav) vyskytovat tzv. interkalární (vmezeřené) meristémy. Interkalární meristémy se nacházejí. na bázích internodií a listových pochev. Jsou odvozeny od apikálního meristému prýtu. pý Se stárnutím internodia mizí jejich aktivita. 1 apikální meristém primárního kořene, 2 zakládající se postranní kořen, 3 apikální meristémy postranních kořenů prvního řádu, 4 apikální meristémy postranních kořenů druhého řádu, 8 apikální meristém prýtu, 9 interkalární meristém Meristémy s omezenou aktivitou se podílejí i na růstu listových čepelí u všech rostlin.
Interkalární meristémy Vlevo schéma, vpravo řez stonkem pšenice (Triticum aestivum) v oblasti nad nodem, šipka ukazuje interkalární meristém