Návrh liturgického prostoru farního kostela sv. Jakuba Většího v České Třebové

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA Ústav nábytku, designu a bydlení Návrh liturgického prostoru farního kostela sv. Jakuba Většího v České Třebové Diplomová práce Brno 2007 Milan Valík

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Návrh liturgického prostoru farního kostela sv. Jakuba Většího v České Třebové zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:...... Milan Valík

Poděkování Mé poděkování patří panu Akad. arch. Františkovi Vránovi za metodické vedení a věcné připomínky při řešení diplomové práce. Dále potom panu Mgr. Milošovi Kolovratníkovi za rady při řešení teologických záležitostí a připomínky k návrhům. Nemalý dík patří rodičům a blízkým, kteří mě podporovali po celou dobu studia.

Abstrakt Diplomová práce se zabývá problematikou liturgického prostoru. Jsou zde vysvětleny základní pojmy a funkce, které je třeba zohlednit při navrhování nábytku do katolického kostela. Jednu z kapitol tvoří vyjádření postoje církve a církevních nařízení, která musí nábytek určený pro liturgické účely splňovat. V práci jsou uvedeny změny, kterými prošel liturgický prostor po II. vatikánském koncilu. Jako příklad jsou zařazeny již realizované projekty upraveného liturgického prostoru. Stěžejní část tvoří návrh liturgického prostoru farního kostela sv. Jakuba Většího v České Třebové, kde jsou zohledněny všechny poznatky uvedené v teoretické části. Návrh je rozpracován nejen ve vizualizacích, ale je také doplněn o výkresovou dokumentaci nutnou pro jeho výrobu, která tvoří přílohu diplomové práce. Klíčová slova: liturgický prostor, presbytář, oltář, ambon, sedes, abak, II. vatikánský koncil, katolická církev.

Abstract This dissertation deals with the problematic of liturgical space. The basic terminology and functions, which should be respected while designing furniture for a catholic church, are interpreted there. Another chapter covers pronouncements and regulations of the Catholic Church, which must be fulfilled while designing furniture for liturgical purposes. The changes of liturgical space that were made during II Vatican Council are stated in the dissertation. Projects of liturgical-space reconstruction that have already been realized are included as examples. The main part of the dissertation consists of a design for the liturgical space of the Parish Church of Saint James in Česká Třebová (kostel sv. Jakuba Většího). The knowledge from the theoretical part of the dissertation is taken into account there. The design is elaborated in visualizations; also the design documentation necessary for realization is included in the dissertation attachment. Key words: liturgical space, presbytery, altar, lectern, clergy chair, abak, II Vatican Council, Catholic Church.

Obsah 1 Úvod...8 2 Cíl práce...9 3 Rozdíl mezi katolickým a protestantským kostelem...10 4 Církevní liturgické a právní předpisy...11 4.1 Uspořádání kostela k slavení eucharistie...11 4.2 Změny II. vatikánského koncilu...12 5 Liturgický prostor...14 5.1 Úprava vlastního liturgického prostoru...16 6 Mobiliář...17 6.1 Oltář...17 6.1.1 Historický vývoj...18 6.2 Ambon...20 6.2.1 Historický vývoj...21 6.3 Sedes...23 6.3.1 Historický vývoj...23 6.4 Abak...24 7 Liturgický rok, svátosti a svátostiny a jejich vliv na provozní potřeby kostela...25 7.1 Schéma mše a jeho vliv na uspořádání liturgického prostoru...26 7.1.1 Vstupní obřady...26 7.1.2 Bohoslužba slova...26 7.1.3 Příprava darů...26 7.1.4 Bohoslužba oběti (eucharistická bohoslužba)...27 7.1.5 Přijímání...27 7.1.6 Závěr...27 8 Přehled novodobých interiérů sakrálních staveb...28 8.1 Farní kostel v Martigny Švýcarsko...28

8.1.1 Mobiliář...31 8.2 Kaple Notre Dame du-haut...33 8.3 Kostel sv. Kateřiny - Ostrava Hrabová...37 9 Stavba a významné opravy chrámu sv. Jakuba Většího v České Třebové...42 10 Současný stav...45 10.1 Uspořádání presbytáře...45 10.2 Mobiliář...47 11 Zaměření a přeměření interiéru kostela...50 12 Postup návrhu...51 12.1 Úprava presbytáře...51 12.2 Návrh mobiliáře...52 12.2.1 Varianta 1...52 12.2.2 Varianta 2...55 13 Konstrukce a materiály...62 13.1 Oltář...62 13.2 Ambon...63 13.3 Sezení pro přisluhující a sedes...64 13.4 Abak...65 14 Diskuse...66 15 Závěr...69 16 Summary...70 17 Použité zdroje...71 18 Seznam obrázků...73 19 Přílohy...75

1 Úvod Jsem si vědom, že téma mé diplomové práce nepatří mezi frekventovaná. Mnoho lidí nechápe, co se to v kostele děje, proč se to děje, a většina neví o funkčních návaznostech, které probíhají během liturgie. Interiér kostela jako takový prodělal ve 20. století mnoho změn. Příčinou toho byl II. vatikánský koncil. Koncil změnil liturgii, přiblížil ji pro člověka, a to mělo důsledky i na dispoziční uspořádání celého interiéru. Dnes už liturgie neprobíhá v latinsky u hlavního oltáře (který bývá umístěn u zdi), jak tomu bylo před koncilem. Středem dění je oltář, který má podobu stolu, jak tomu bylo v prvotní církvi a je umístěn v prostoru tak, aby všichni mohli vidět, co se děje. Je to stejné, jako když se sejde rodina k večeři - všichni sedí kolem jednoho stolu. Nejsem teolog, abych rozebíral liturgii, ani architekt abych řešil stavby. Ale i pro řešení mobiliáře je důležité vědět nejen k čemu je určen, ale i znát stanovisko církve a souvislosti se stavbou. Stěžejní částí mé práce bude uplatnění všech poznatků, a vytvoření Návrhu liturgického prostoru farního kostela sv. Jakuba Většího v České Třebové. 8

2 Cíl práce Cílem mé práce je seznámit s problematikou liturgického prostoru. Objasnit základní pojmy a termíny spojené s katolickým kostelem. Vysvětlit, co to je liturgický prostor, jeho funkce při liturgii. Poukázat na návaznosti, které je nutné zohlednit při navrhování nábytku do liturgického prostoru. Uvést příklady již realizovaných interiérů sakrálních staveb. Na základě teoretických poznatků vypracovat návrh mobiliáře. Zohlednit požadavky investora, že oltář musí být přenosný. Dále potom návrh zpracovat nejen ve vizualizacích, ale vypracovat i výkresovou dokumentaci potřebnou pro jeho výrobu. 9

3 Rozdíl mezi katolickým a protestantským kostelem Protestantský kostel slouží především jako prostor k hlásání Božího slova. Vzhledem k reformátorské tradici nebývá vyzdoben a z tohoto důvodu bývají protestantské kostely mimo liturgii pro lidi zavřené (mimo luterských). Katolický kostel kromě ambonu jako místa hlásání Božího slova akcentuje i oltář jako místo zpřítomnění Kristovy oběti. Proto se mu dostalo v sakrální architektuře význačného zdůraznění (např. velký obraz nad oltářní menzou v baroku). Katolické pojetí prostoru kostela vychází z názoru, že člověk se modlí nejen duší, ale i celým tělem a do modlitby zapojuje i smysly. A proto se v kostele najde celá řada zařízení, která slouží k posílení ducha modlitby (křížová cesta, obrazy, sochy, výmalba, zvony, apod.), nebo souvisí se svátostmi. Stručně řečeno: protestantské kostely jsou většinou obdélníkového půdorysu s jednoduchou výzdobou, zatím co katolické kostely jsou různého půdorysu a zdobené. To vše se samozřejmě změnilo během druhé poloviny minulého století a kostel se stává i v katolickém prostředí součástí určitého komplexu (součástí bývá WC, místo pro kočárky, přednáškový sál, apod.). 10

4 Církevní liturgické a právní předpisy Na výstavbu církevních objektů se vztahují všechny běžné právní normy a zákony platné v investiční výstavbě. U staveb sakrálních k nim navíc přistupují církevní předpisy a ustanovení platné podle výnosů příslušné biskupské konference. Ke dvěma hlavním oblastem náboženského života patří osobní modlitba a liturgie. Každá má své vlastní kořeny, svůj charakter a význam, který nelze ničím nahradit. Na základě dlouhých zkušeností a neustálého prověřování dala církev liturgickému dění pevný řád. Rozhodující pro návrh kostela je liturgie 1, respektive její průběh. Nové formy pro katolickou liturgii v současné době určují Dokumenty II. vatikánského koncilu 2. Reforma koncilu upustila od ustrnulého schématu liturgie a nepřinesla požadavky na výraz liturgie v podobě předepisující normy. 4.1 Uspořádání kostela k slavení eucharistie Odlišnosti v jednotlivých chrámových stavbách podle jejich využití či určení spočívají spíš v rozdílných nárocích na jednotlivé druhy prostorů a vybavení mobiliářem než v zásadních dispozičních změnách. Farní kostely vznikají prakticky od začátku působení církve. Slouží pro společenství věřících příslušné obce, vymezené místně, kterému umožňují slavit liturgii. Biskupové, kteří zaručují apoštolskou tradici, jsou nejvyššími představiteli jednotlivých místních církví. První mezi biskupy je římský biskup, papež. Uzemí, patřící pod správu jednoho biskupa, je diecéze. (Několik diecézí tvoří arcidiecézi v čele s arcibiskupem - metropolitou.) Diecéze se dělí na jednotlivé farnosti. Farnost je nejmenší organizační jednotkou církve, tzv. místní církve. Několik farností tvoří vikariát (děkanství). [1] 1 Liturgie - slovo pochází z řečtiny (leitourgia) a označuje služby athénských občanů pro společenství. V raném křesťanství se liturgií rozuměl úřad pro obec. Dějiny liturgie začínají u zpráv o poslední večeři Nového zákona. Zpřítomnění této svaté události se uskutečňovalo slavnostmi večeře Páně. Během doby se liturgie v katolické a pravoslavných církvích vyvinula ve slavnostní bohoslužbu s přesným průběhem, v jejím centru je eucharistická slavnost. Liturgie ve své dnešní podobě je souhrn kultovních a sakramentálních dějů, které jsou celebrovány ve spojení s hudbou, básněmi a výtvarným uměním. Sakrální charakter podtrhují liturgická roucha, která se vyvinula z pozdně antických svátečních oděvů císařského dvora. Pozadí tvoří architektura chrámových prostor a celého chrámu. [16] 2 II.vatikánský koncil poslední církevní sněm, probíhal v letech 1962 1965, mimo jiné dal podnět k liturgické reformě. [1] 11

Církevní dokumenty říkají toto: 257. Věřící, kteří se shromažďují ke mši tvoří hierarchicky uspořádané společenství, vyjádřené různými službami a úkony v jednotlivých částech bohoslužby. Proto má být prostor kostela rozvržen tak, aby byl obrazem a předznamenáním tohoto řádu: má umožnit celému shromáždění, aby také navenek mohlo zachovávat své vnitřní uspořádání a aby každý jeho člen mohl dobře konat svou službu. Věřící a sbor zpěváků mají mít vyhrazena taková místa, která jim usnadní jejich aktivní účast. Místo kněze a jeho přisluhujících je v presbytáři, tj. v té části kostela, která odpovídá jejich úkolům a službám, a kde každý z nich podle svého poslání, buď předsedá modlitbě, nebo hlásá slovo Boží, a nebo přisluhuje u oltáře. To vše, ačkoliv má vyjadřovat hierarchické uspořádání a různost úkolů, musí vytvářet těsnou jednotu, aby tak vyzařovala jednota celého společenství. Uspořádání a krása místa i veškerého zařízení má podporovat zbožnost a vyjadřovat svatost tajemství, které se tu slaví. [9] 4.2 Změny II. vatikánského koncilu Víra každého společenství je zcela rozhodujícím způsobem utvářena liturgickým prostorem. Platí to i obráceně: každý rozhodující posun ve výrazu křesťanské víry vede nakonec ke změnám v utváření liturgického prostoru. Liturgický prostor se dělil na část, kam směl vstoupit jen kněz, a na část pro ostatní členy společenství. Liturgie je komunikativním jednáním: jde v něm o vztah Bůh - člověk na jedné straně, ale i člověk - člověk na straně druhé. Tato síť vzájemných vztahů nachází svůj výraz především v pohybové dimenzi: Co kdo dělá? Kde kdo stojí? Tuto komunikaci určuje architektura. Proměna lidských vztahů vůči architektonickému určení prostoru je těžká, ne-li vůbec nemožná. Utváření prostoru stanoví rozdílné kompetence. Mezi zásadní změny, které ovlivnily liturgický prostor po reformě II. vatikánského koncilu, patří několik skutečností: Zatímco před koncilem oltář uzavíral prostor, po koncilu se dostává více do středu dění. 12

Kněz byl v čele shromáždění a přednášel modlitby (zády k lidu), nyní je kněz obrácen k věřícím čelem. Slavení mše svaté v rozdílných prostorech má při použití stejných textů různou výpověď: účastní-li se věřící bohoslužby jako v autobuse, kde mají minimální kontakt s řidičem, je to jiné než sedí-li v malém kruhu kolem (obětního) stolu, kde jsou přímou součástí dění. Svatostánek 3 byl součástí hlavního oltáře, nyní je samostatným prvkem nezávislým na liturgickém konání. Presbytář byl dříve výrazně oddělen od lodi (například značně vyvýšen, či oddělen přepážkou lektoriem). Dnes presbytář často téměř splývá s hlavním prostorem (mizí obraz a symbol triumfálního oblouku), na který většinou volně navazuje kaple pro eucharistii 4. Místo uspořádání presbytáře pocházejícího z baroka, kdy se prostor presbytáře považoval za neměnnou fixní divadelní scénu, přechází se nyní k liturgii prostupující celý prostor. Dění se uskutečňuje a mění uvnitř shromáždění, nikoli naproti němu. 3 Svatostánek - nebo také Sanktuárium (případně Sanktuář), je posvátné místo v katolických kostelech určené pro ukládání liturgických nádob s eucharistií. Může se jednat o výklenek ve zdi, opatřený dvířky v gotické době se jednalo o pastoforium, nebo se jedná o samostatnou stavbu takzvané Tabernákulum, často spojenou s oltářem. [15] 4 Eucharistie - Z řec. eucharistia (z eucharistein, děkovat). Svátost ustanovená Ježíšem při poslední večeři, když o velikonoční hostině dal svým učedníkům chléb a víno jako svoje tělo a svou krev jako památku na novou a věčnou smlouvu. Během doby byla tato svátost označována různými názvy: večeře Páně (1 Kor 11,19), lámání chleba (Lk 24,35; Sk 2,42.46...), dar, oběť, památka, mše. [16] 13

5 Liturgický prostor Presbytář, jako vlastní liturgický prostor, je centrem bohoslužby. Je dobré, aby byl obklopen prostorem pro shromáždění Božího lidu. Nástup do presbytáře musí umožňovat slavnostní nástup k oltáři i co nejkratší spojení se sakristií 5. Podmínkou pro jeho umístění je dobrá viditelnost ze všech míst pro věřící (zvýšení prostoru presbytáře, amfiteatrální uspořádání lodi). Je vhodné, dělí-li ho od lodi kostela minimálně jeden stupeň, který usnadňuje přijímání eucharistie věřícími. V našich podmínkách (může se lišit podle rozhodnutí biskupské konference) přistupují věřící k přijímání jednotlivě a přijímají buď do úst nebo na ruku. První stupeň presbytáře by měl mít min. šířku 400 mm, která umožňuje stání i omezený pohyb celebranta 6 při podávání sv. přijímání, požehnání atd. V presbytáři se téměř veškerá liturgie (mimo zvláštní příležitosti jako jsou obřady velkých svátků, či udělování svátostí) koná na třech místech: u oltáře, ambonu a u sedes. Právě tato místa jsou nezbytnou součástí presbytáře v každém katolickém kostele. U nich se konají hlavní části mše a jejich fyzická přítomnost umožňuje splnění hlavních funkcí bohoslužby: shromáždění Boží rodiny kolem stolu a shromáždění k slyšení Božího slova za účasti předsedajícího kněze. V centru presbytáře je oltář, který musí být z liturgických důvodů umístěn tak, aby jej bylo možno snadno obejít. Může být vyvýšen, je však vhodné, aby celá plocha presbytáře byla řešena v jedné úrovni, která umožňuje bezbariérové vztahy mezi menzou, ambonem a sedes. Ambon, jako místo hlásání Božího slova, musí být postaven na dobře viditelném místě s dobrým přístupem pro lektory 7 z řad věřících nebo ministrantů 8 i pro kněze (jáhna 9 ). 5 Sakristie - (hovorově též zákristie, z latinského sacristia) je místnost v kostele, umístěná zpravidla bočně od presbytáře (původně severně či jižně od něj) nebo za hlavním oltářem, v níž jsou uchovávána bohoslužebná roucha kněží i ministrantů a předměty užívané při bohoslužbě. Mimo to slouží sakristie kněžím a ministrantům jako prostor pro přípravu a převléknutí se na obřady. O sakristii i ostatní části chrámu se starává kostelník (lat. sacristanus). Běžně bývá sakristie součástí budovy kostela (často půdorysně coby přístavek k jednolité hmotě lodi), může však býti provedena také coby samostatná budova, jak ji nalézáme v některých klášterech. U nových kostelů není výjimkou ani sakristie poblíž hlavního vchodu. V katolických kostelech někdy nacházíme také více oddělených sakristií s různými funkcemi, další může být například určena jen ministrantům či k přechovávání bohoslužebných předmětů. Vzácně se setkáme i se svatostánkem umístěným v sakristii. [15] 6 Celebrant - katolický biskup nebo kněz, který slouží mši. K oprávnění sloužit mši mu představený vystavuje listinu celebret. [16] 7 Lektor - osoba, která je pověřena při bohoslužbě předčítáním Božího slova. [17] 14

Sedes je sedadlo pro celebranta, zvýrazněné či odlišené od dalších sedadel v presbytáři (koncelebranti, ministranti). Může být situováno v čele presbytáře nebo na jiném místě, které umožňuje dobrý vizuální i akustický kontakt s laiky v lodi kostela. Je-li sedes umístěn za oltářem, který může bránit věřícím v kontaktu s celebrantem, vyvýšení sedes o minimálně dva stupně se lze obtížně vyhnout (vyvýšení je závislé na velikosti kostela či kaple a na postavení lavic, popřípadě spádu podlahy v lodi kostela). K sedes, kde se zahajuje i končí bohoslužba, musí mít dobrý přístup přisluhující (librista 10 ). Místa pro přisluhující (ministranty, lektory atd.) musí být situována s ohledem na jejich jednotlivé funkce tak, aby se pohyb po presbytáři omezil, v místě před svatostánkem minimalizoval nebo úplně vyloučil. Vhodná je orientace sedadel pro ministranty bokem (ne čelem) k lodi či k lavicím věřících. Na prostornosti presbytáře a na jeho funkčním členění i na druhu kostela závisí další vybavení (paškál, křtitelnice atd.) i prostorové uspořádání (prostory pro svěcení, koncelebraci, řeholní komunitu atd.). V presbytáři musí být v době velikonoční počítáno s umístěním velikonoční svíce (paškálu) buď ve středu, nebo vedle ambonu. Rovněž hlavní umělecká výzdoba bývá soustředěna v presbytáři. Podle konkrétních požadavků je třeba uvažovat s výtvarným vyjádřením zasvěcení kostela (socha, obraz, vitraj atd.). Vedle oltáře by měl být prostor pro aktuální symboly či výzdobu v průběhu liturgického roku (adventní věnec, kříž k uctívání v průběhu velikonočního třídenní 11, paškál - symbol vzkříšeného Krista apod.). Vybavení presbytáře musí být řešeno tak, aby podporovalo soustředění a usměrňovalo pozornost na oltář. K co nejlepšímu kontaktu společenství s celebrantem má napomáhat i řešení osvětlení presbytáře (není nejvhodnější zadní prosvětlení, které zastiňuje obličej předsedajícího). [1] 8 Ministrant - pomocník při liturgických obřadech. [17] 9 Jáhen, diakon - řecké slovo pro služebníka (diákon) označuje původně pomocníka biskupova. V katolické a pravoslavných církvích je jáhenské svěcení prvním stupněm služebného kněžství (jáhen, kněz, biskup). V katolické církvi bylo v prvních staletích jáhenství stavem trvalým, na tuto tradici se navázalo po II. vatikánském koncilu, kdy jáhni (i ženatí) slouží v církevní obci (výuka náboženství, pohřbívání, bohoslužby slova) a udělují některé svátosti (křest, manželství). Od 19. stol. užívá evangelická církev tento pojem pro osoby, které jako hlavní povolání poskytují charitativní služby. [16] 10 Librista (misalista) - ministrant, který má na starosti mešní knihu. [17] 11 Velikonoční triduum, velikonoční třídení - v křesťanské církevní tradici období od Zeleného čtvrtka do velikonoční vigílie, v němž se podle líčení evangelií odehrálo umučení, pohřbení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Předchází mu Květná neděle, kdy (týden před Velkou nocí) vstoupil Kristus do Jeruzaléma oslavován davem. Květné neděle do Velké noci nazýváno pašijový (svatý) týden. [18] 15

258. Presbytář je nutno od kostelního prostoru vhodně odlišit částečným vyvýšením anebo úpravou, výzdobou. Má být tak rozlehlý, aby se v něm mohly posvátné obřady plně rozvinout. [9] 5.1 Úprava vlastního liturgického prostoru 253. Věřící se shromažďují k slavení eucharistie nejčastěji v kostele anebo, kde není kostel, na jiném vhodném místě. Je třeba, aby kostely či jiné prostory byly upravené tak, aby se věřící mohli aktivně účastnit posvátného úkonu. Dále je třeba, aby posvátné budovy i věci používané k bohoslužbě byly skutečně důstojné. 279. Vybavení kostela má přispívat spíše k jednoduchosti. Při výběru výzdoby je třeba se snažit o pravdivost v souladu s důstojností celého posvátného prostoru. 280. Aby uspořádání kostela a všeho, co s ním souvisí, vhodně odpovídalo potřebám naší doby, je nutné pečovat nejen o to, co slouží bezprostředně posvátným úkonům, ale i o přiměřené pohodlí pro věřící, jak se to předpokládá na místech, kde se obvykle lidé shromažďují. [9] 16

6 Mobiliář Zařízení presbytáře, které představuje především mobiliář, musí splňovat nejen funkční požadavky, ale musí vyhovovat i vysokým estetickým a uměleckým nárokům. Hlavní liturgická místa a mobiliář presbytáře (menza, ambon, sedes) mají být sjednoceny nejen významově, ale i výtvarně (tři variace na jedno téma). Při jejich tvarování je možné využít křesťanskou symboliku, užitnost prvků však musí být zachována. Stejně je nutné zachovat určitou vnitřní jednotu (materiál, tvarosloví atd.) mobiliáře, a to nikoli za cenu neinvenčního schematismu, ale tvůrčím rozvinutím společných prvků. U větších kostelů je zapotřebí počítat s instalaci ozvučovacího zařízení (mikrofony se stávají nezbytným doplňkem mobiliáře: menzy, ambonu a sedes). 6.1 Oltář Oltář (obětní stůl) je jedním ze tří hlavních a nezastupitelných prvků mobiliáře v presbytáři. Doporučená výška je 950-980 mm, maximální 1050 mm, hloubka by měla byt alespoň 700-800 mm, šířka 1200 mm a více (Obr. 1). Rozměry jsou samozřejmě závislé na rozměru presbytáře a typu kostela a jeho využití (častá koncelebrace, slavnostní bohoslužby, nebo naopak pouze příležitostné mše atd.). Obr.1: Doporučené rozměry oltáře.[4] Je nutné zvážit průhlednost obětního stolu. Menza sice má mít tvar obětního stolu, ale je zapotřebí zvážit celkový výraz (není vhodné, jestliže deska oltáře řeže celebranta v pase). Na druhé straně tvar menzy musí umožňovat snadné pokleknutí celebranta (vhodný je dostatečný přesah desky na zadní straně, deska pro oporu rukou pro starší kněze). Nejlepším materiálem pro pevný oltář je přírodní kámen, pokud možno alespoň oltářní deska má být kamenná. Přenosné, s podlahou pevně nespojené menzy, mohou být z jakéhokoli pevného a ušlechtilého materiálu, který vyhovuje liturgickému použití podle tradic a zvyků různých krajin. K vybavení oltáře patří oltářní plátno odpovídající 17

tvarem, rozměry a výzdobou stavbě oltáře. Svícny se mohou umístit buď na oltář, nebo kolem něho. Kříž (dobře viditelný), který má být v presbytáři, může stát na oltáři. [1] 6.1.1 Historický vývoj Latinský termín altare má pravděpodobně původ ve slově altus vysoký, případně alta res vyvýšená věc, a používal se k označení prostoru, kde se obětovalo bohům. Odtud pojem převzali církevní otcové i latinská liturgie. Podobou se ale oltář raně křesťanský od pohanského podstatně lišil, protože přijal spíše podobu stolu užívaného pro sekulární účely v antickém domě. Nejstarší známé oltáře mají podobu pravoúhlé, lehce obdélníkové desky stojící na jedné, čtyřech či pěti nohách. Zpočátku byly užívány ke zhotovování oltáře jak kámen, tak dřevo. Později, od 6. stol., začala církev preferovat oltáře kamenné, kvůli jejich monumentálnímu charakteru a trvanlivosti. Ve stejném století také sílí kult ostatků, který si vynutil proměnu oltáře na tzv. oltář tumbový, jehož nedílnou součástí byl právě hrob mučedníka. Sarkofág býval obklopen zdobnou mřížkou (fenestellou confessionis), dovolující věřícím zbožný dotyk. Z této formy se vyvinul tvar oltářního stolu, tvořeného deskou menzou a nohou, který byl užíván od ranného středověku až do 20. století. Obdobný tvar mají oltáře v luterských kostelech, zatímco reformované evangelické církve se záhy vrátily k prvotní formě oltářního stolu. Tento typ je postupně preferován i v církvi katolické po II. vatikánském koncilu. Prvotní umístění oltáře v ranně křesťanské basilice bylo těsně před apsidou, v níž byl shromážděn klérus 12. V průběhu staletí se ale posouval více ke středu lodi, aby se pak opět vracel, a asi v 9. století našel definitivní místo při východní stěně kostela v presbytáři, což zároveň způsobilo definitivní otočení předsedajícího zády k lidu opět až do II. vatikánského koncilu. K oltáři jako centru posvátného prostoru se také po celé dějiny křesťanství upírala zvláštní pozornost umělců. Z raně křesťanských stolů, střídmě zdobených srozumitelnými symboly, postupně vyrostly velkolepé gotické archy s nákladně 12 Klérus/ klerici osoby duchovního stavu. [17] 18

zdobenými retabuly 13, s nimiž si ovšem v ničem nezadají monumentální oltářní architektury barokní. V současné době se klade důraz především na důstojnost oltáře, která se projevuje též ve střízlivé, neokázalé a prosté výzdobě. [12] Církevní dokumenty vztahující se k oltáři říkají toto: 259. Oltář, na němž se zpřítomňuje Kristova oběť je také stůl hostiny Páně. A věřící jsou povolání, aby měli při mši na této hostině účast. Oltář je též středem eucharistie. 260. Na místě posvěceném pro bohoslužbu se eucharistie slaví na oltáři pevném nebo přenosném. V ojedinělých případech, se může slavit na vhodném stole, na němž ovšem musí být vždy ubrus a korporál. 261. Oltář je pevný, jestliže je postaven tak, že je spojen s podlahou a nemůže být odstraněn. Tím se liší od oltáře přenosného, který může být přemístitelný. 262. V kostele má být obvykle pevný a posvěceny oltář: má být postaven odděleně od stěny, aby se kolem něho mohlo snadno obcházet a mohlo se na něm slavit tváří k lidu. Má být na takovém místě, aby byl skutečně středem, takže se k němu přirozeně obrací pozornost celého shromáždění. 263. Stolní deska pevného oltáře má být kamenná, a to z přírodního kamene, neboť tak tomu bylo v církvi odedávna, a tak to také odpovídá symbolice oltáře. Biskupská konference může však dovolit také jiný vhodný materiál, je-li pevný a umělecky ztvárněný. Sloupky nebo podstavce držící stolní desku se mohou zhotovit z jakéhokoliv materiálu, jen když je vhodný a pevný. 264. Přenosný oltář se může postavit z jakéhokoli ušlechtilého a pevného materiálu, který vyhovuje liturgickému použití podle tradic a zvyků různých krajin. 265. Oltáře, jak pevné tak přenosné, se mají posvětit podle obřadu uvedeného v příslušných liturgických knihách: pro přenosné oltáře však postačí žehnání. 13 Retabulum - někdy také nazývané retabl je část křesťanského oltáře nad menzou (stolem), která byla v gotice řešena jako skříň s křídly, v baroku byla tvořena buď architekturou, většinou sloupovou se sochami kolem hlavního obrazu a obrazu v nástavci nebo ozdobně vyřezávaným rámem kolem obrazu, případně byla řešena jako závěsný obraz a iluzivně namalovanou sloupovou architekturou se sochami přímo na kostelní zdi. [15] 19

267. Ostatní oltáře, mají být v malém počtu. V nových kostelech, by mělo být jejich umístění v kaplích, které jsou od hlavního chrámového prostoru nějak odděleny. 268. Z úcty k slavení památky Páně má být oltář přikryt alespoň jedním oltářním plátnem odpovídajícím tvarem, rozměry a výzdobou stavbě oltáře. 269. Svícny, které se vyžadují pro jednotlivé liturgické úkony z důvodu úcty i slavnostnosti obřadu, se mohou umístit buď na oltář, nebo kolem něho, s ohledem na stavbu jak oltáře tak presbytáře. Celek má být ladně uspořádán, aby věřícím nic nepřekáželo ve snadném pohledu na to, co se na oltáři koná a co se na něj klade. [9] 6.2 Ambon Ambon v novém liturgickém uspořádání slouží mimo lektorů a žalmistů i knězi nebo jáhnovi ke čtení evangelia a přednesu homilie 14, čímž nahrazuje kazatelnu. Rozměry odpovídají řečnickému pultu. Doporučená výška 1100 1200 mm, musí však vyhovovat použití osobami rozličné výšky (Obr. 2). Nesmí je zastiňovat, ale musí jim umožnit mluvit nad knihou položenou na ambonu. Deska ambonu musí mít dostatečné rozměry k položení liturgických knih a má mít vhodný sklon. Ambon by měl mít možnost umístění či odložení více knih (sklon desky a zarážka, polička pod čtecí desku atd.). Přístup k ambonu musí být zajištěn z presbytáře (ambon je většinou umístěn na jeho rozhraní s prostorem pro laiky na akusticky výhodném místě) i z místa pro věřící. [1] Obr. 2: Doporučené rozměry ambonu. [4] 14 Homilie - z řeckého slova homilein, byl způsob kázání oblíbený v prvních staletí církve. Spočíval v podrobném výkladu biblických textů, takřka slovo za slovem. V přeneseném významu se tím označuje tematicky jednotné kázání. [16] 20

6.2.1 Historický vývoj Pro raně křesťanskou bohoslužbu bylo přirozeným místem hlásání sedadlo předsedajícího. V antice bylo obvyklé, že učitel seděl, zatímco jeho žáci stáli kolem něj. Při bohoslužbách po domech měl řečník svoje místo. V kostele města Dura-Europus na Eufratu se nacházela na východní straně prostoru tribuna, na níž snad stálo sedadlo pro bohoslužbu slova, na jejíž místo přišel při eucharistii přenosný dřevěný oltář. Teprve při rozšiřování bohoslužebného prostoru po konstantinovském 15 obratu byl biskup vzdálen padesát a více metrů od nejbližšího posluchače, takže když chtěl, aby mu bylo rozumět, musel přistoupit až k hranici, oddělující presbytář od lodi. Proto začalo být ve 4. století využíváno zvláštní pódium pro přednes lektora a kazatele, tedy ambon (z řec. anabainen - vystupovat). Zvláštní forma, která vycházela ze synagogálních staveb, se vyvinula v Sýrii: bima (pódium, řečniště), která stojí často uprostřed kostela mezi shromážděnými tvoří jako centrum bohoslužby slova protiváhu k prostoru oltáře. Zde je čestné místo pro Písmo: tento,,stůl slova je zřejmou paralelou k oltáři -,.stolu eucharistických darů. Dva póly mešní slavnosti, vnímatelné smysly, byly působivě symbolicky vyzdviženy, přičemž vynikajícím způsobem odpovídaly křesťanskému bohoslužebnému shromáždění. Vývoj na Západě probíhal ovšem jinak. Okázalejší ritus 16 vedl k tomu, že klérus seděl na vyvýšeném místě v apsidě, zatímco sbor zpěváků byl umístěn na,,gradu, tedy stupni ambonu (proto se zpěv mezi čteními nazývá graduale). Přesto však nikdy nebylo místo hlásání Božího slova výslovně předepsáno, ale řídilo se vždy účelností. To také platí o vzniku čtecího pultu a kazatelny. Místo hlásání Božího slova se v průběhu dějin měnilo, vždy ale bylo rozhodující, aby mu shromážděná obec rozuměla. V klášterech a katedrálách, kde se větší počet kleriků 15 Konstantin I. Veliký, Flavius Valerius Constantinus - asi 280-337, řím. císař od roku 306; syn Konstancia I. Pochopil význam křesťanství pro upevnění státní moci a ediktem milánským roku 313 je zařadil mezi povolená náboženství. Roku 325 předsedal v Nikai 1. ekumenickému koncilu; křest však přijal až před smrtí. Roku 330 zal. na místě Byzantia druhé hl.m. říše Konstantinopolis. Za válečné úspěchy i za polit. moc byl nazván Veliký. Kanononizován [18] 16 Ritus - je náboženský termín z prostředí křesťanských církví, který označuje celek zvyklostí, liturgických předpisů, právních nařízení apod. Pojem ritus se nejčastěji používá s ohledem na způsob slavení liturgie. Lze proto slyšet, že liturgie byla slavena v západním ritu apod. Ve skutečnosti je třeba rozlišovat liturgii, která se slaví (např. liturgie sv. Jana Zlatoústého, sv. Basila, či sv. Řehoře Velikého, které používá byzantský ritus), a ritus, jehož součástí tyto liturgie (a další liturgické, právní, teologické apod. prvky) jsou. Každá církev se hlásí k nějakému ritu. Současně se k jednomu ritu může hlásit více církví. Znamená to pak, že sdílejí společnou liturgii, duchovní bohatství a tradici, právo apod. V otázce teologické se někdy mohou lišit. [15] 21

modlil breviář 17, byla ve středověku zřízena mřížka. Na rozdíl od Východu zde nejde o postavení ikonostasu 18 nebo o zahalení oltáře, nýbrž o to, oddělit vlastní oltář pro lid od chóru kleriků. V blízkosti takového,,křížového oltáře (kříž, po jehož stranách stojí sochy Marie a Jana) bylo také vhodné místo pro hlásání,,,lectorium (místo pro čtení), čtecí pult. Jiný byl vývoj v obecních kostelech: s rostoucí kazatelskou činností ve středověku, která se navíc stále více oddělovala od eucharistické slavnosti, byl ambon posunut dále od oltářní menzy do kostelní lodi. Nejprve vznikla dřevěná kazatelská pódia v centru kostela, protože tam však bránila např. průvodům, byla odsunuta ke sloupům a tak vznikly kazatelny. Ve druhé polovině 20. století dochází vlivem II vatikánského koncilu k odklonu od tradičních forem kazatelny a k novému prosazování prostého čtenářského pultu, jako návratu k formě starokřesťanskému ambonu, umístěného doprostřed shromáždění v těsném vztahu s oltářem. Tato disposice totiž nejlépe vyhovuje pojetí bohoslužby jako hostiny kolem dvou stolů stolu Božího slova a stolu eucharistického. [13] Církevní dokumenty vztahující se k ambonu říkají toto: 272. Důstojnost Božího slova vyžaduje, aby v kostele bylo vhodné místo z něhož se Boží slovo hlásá a k němuž se při bohoslužbě slova přirozeně obrací pozornost věřících. Je vhodné, aby takovým místem byl zpravidla pevný ambon a ne pouze přenosný pult. Ať už je dispozice kostela jakákoliv, ambon by měl být umístěn tak, aby věřící dobře viděli a slyšeli toho, kdo z ambonu čte. Z ambonu se předčítají čtení, responsoriální žalm a velikonoční chvalozpěv; rovněž se odtud může pronášet homilie a přímluvy neboli modlitba věřících. Není vhodné, aby na ambon vystupoval komentátor, zpěvák nebo vedoucí sboru zpěváků. [9] 17 Breviář - v katolické církvi jsou všichni duchovní a řeholníci vázáni k modlitbám žalmů a čtení z bible a modlitby církevních otců, které jsou sestaveny v modlitební knize. Tento zvyk je doložen již od sv. Benedikta a sv. Řehoře Velikého, kdy breviář již měl 8 částí (hór): matutinum, laudy, prima, tertia, sexta, nona, nešpory a kompletář. [16] 18 Ikonostas - je dřevěná nebo mramorová stěna s průchody, která v pravoslavných a řeckokatolických chrámech odděluje apsidu od lodi, na níž jsou podle závazného systému upevňovány v několika řadách ikony. [15] 22

6.3 Sedes Sedadlo pro kněze neboli předsednické místo. Sedes je vhodné umístit tak, aby se shromáždění kolem obětního stolu uzavřelo. Je však nutné, aby sedadlo pro kněze bylo na dobře viditelném místě. Před ním musí být dostatek místa pro stání kněze a případně přisluhujícího, zepředu a z obou boků je zapotřebí zachovat volný přístup. Tvar sedes musí umožnit přehození mešního roucha přes sedadlo (bez opěradla) nebo jeho umístění na sedadle. Doporučuje se sedadlo s područkami, není vhodné opěradlo (tvar liturgických rouch). Pod sedes by mělo být možné zasunout nohy, sedák by měl být čalouněný. Doporučená šířka je 600-750 mm a výška sedáku spíše vyšší (450-500 mm, lépe se vstává). Sezení pro koncelebranty se řídí stejnými pravidly jako sedadlo celebranta, je vhodné jej významově odlišit od předsednického místa. V presbytáři je nutné počítat s umístěním asistence (ministranti, atd.). Sezení pro přisluhující může být řešeno jednotlivými sedadly nebo lavicí (lavicemi). Je vhodné je situovat tak, aby byly součástí společenství při bohoslužbě slova i bohoslužbě oběti a přitom mohli co nejlépe plnit své funkce. Orientování sedadel ministrantů tváří k věřícím není příliš praktické (ruší to soustředění), vhodnější je situování bokem. [1] 6.3.1 Historický vývoj Liturgický prostor jako (domus ecclesiae shromaždiště církevní obce) musel počítat s kratší, či delší přítomností jednotlivých účastníků bohoslužebného konání. Podle postavení příslušela těmto účastníkům určitá místa a určitá sedadla, či lavice. Od raně křesťanských dob zaujímal předsedající nejvýznamnější místo, v čele chrámu proti vstupu, kde se nacházel biskupský trůn (cathedra honoris). Ten byl umístěn při stěně v ose apsidy tak, že z něj mohl předsedající přehlédnout celé shromáždění. Odtud také v sedě (na znamení výsadního postavení) přednášel biskup předsednické modlitby, či kázání. Trůn byl zpočátku prostý, ale záhy se začala rozvíjet jeho výzdoba. Krásným příkladem bohatě zdobené cathedry je trůn ravennského biskupa Maxmiliána ze 6. stol., který je intarzován zlatem a slonovinovými reliéfy. Ve středověku se mění poloha biskupského sedadla v důsledku přisunutí oltáře k východní stěně chrámu a trůn se dostává na evangelijní stranu chóru (levá z pohledu účastníka). V této době se též začíná objevovat zdůraznění biskupského stolce baldachýnem, který v gotice nabývá 23

podob složitých architektonických výtvorů, a jehož vývoj vrcholí velkolepým Berniniho baldachýnem nad papežským trůnem (cathedra Petri) ve Svatopetrské basilice. Po II. vatikánském koncilu se v sakrální architektuře v ideálních případech prosazuje snaha vydělovat předsedajícího co nejméně ze shromáždění, takže sedadla pro klérus bývají co nejprostší. [14] Církevní dokumenty vztahující se oltáři říkají toto: 271. Sedadlo pro kněze, který slaví mši, má naznačovat, že jeho úkolem je předsedat shromáždění a řídit modlitbu. Místo pro ně nejlépe vyhovující je proto tváří k lidu v čele presbytáře, nebrání-li tomu stavba kostela a nebo jiné okolnosti, např. kdyby pro přílišnou vzdálenost bylo znesnadněno spojení s knězem a shromážděnými věřícími. Je třeba se vystříhat jakéhokoli náznaku trůnu. Sedadla pro přisluhující mají být umístěna na příhodném místě v presbytáři tak, aby mohli snadno vykonávat úkol jim svěřený. [9] 6.4 Abak Abak slouží jako pomocný stolek k odkládání bohoslužebného náčiní a knih (kalich, pateny 19, konvičky, misál 20, pult, lekcionář 21, atd.). Jeho funkci plní buď obyčejný stolek (mobilní) nebo i pult na konzole ve zdi apod. Bývá umístěn na boku nebo v pozadí presbytáře, aby nerušil a aby k němu měli snadný přístup přisluhující. Doporučená výška 750 850 mm. Jeho výtvarné a materiálové řešení odpovídá duchu prostoru a charakteru ostatního mobiliáře. [1] 19 Patena tácek či miska na hostie. [17] 20 Misál (lat. missale) - je nejznámější a nejužívanější liturgická kniha používaná v katolické církvi. Misál obsahuje modlitby, které přednáší kněz při slavení eucharistie. Mezi obsažené modlitby patří vstupní antifona, vstupní modlitba, modlitba nad dary, eucharistická modlitba, antifona k přijímání a závěrečná modlitba. Kromě těchto vlastních modliteb obsahuje misál mešní řád včetně ordinaria a zvláštní obřady pro některé liturgické dny (např. velikonoční triduum). Tyto modlitby (tištěné černě) jsou doprovázeny vysvětlujícími poznámkami v červené barvě (rubrikami). Misál byl jakožto liturgická kniha zaveden liturgickou reformou Tridentského koncilu, který si vytyčil jako úkol sjednotit liturgii římskokatolické církve. Poslední latinské vydání misálu je z roku 2000, český misál v národním jazyce byl vydán roku 1983 na základě vydání latinského z roku 1975. [15] 21 Lekcionář - kniha k předčítání při bohoslužbě, podle různých vyznání různá. Obsahuje biblické texty a další texty v pořadí, jak připadají na svátky církevního roku. [16] 24

7 Liturgický rok, svátosti a svátostiny a jejich vliv na provozní potřeby kostela Liturgický rok je rozvinutí různých hledisek jediného velikonočního tajemství. Je řadou svátků, které připomínají počátky spásy. Církevní rok je rytmizován sedmidenním týdnem (toto členění převzal i rok občanský) a liturgickými dobami, které mají vazbu na tajemství spásy a události Kristova života (narození, působení ve světě, utrpení, smrt a zmrtvýchvstání). Na jednotlivá období liturgického roku (advent, Vánoce, doba postní, Velikonoce) připadají různé typy společné či soukromé bohoslužby a modlitby rozličného charakteru (adorace, procesí atd.), které mají v chrámovém prostoru své víceméně pevné místo (betlém, Getsemany, výstav eucharistie, májové a růžencové pobožnosti, křížová cesta). Také mše má různý charakter. S tím souvisí i různé stupně a způsoby slavení společenství kolem oltáře. Slavnostní liturgie bývá koncelebrovaná (několik kněží), s nakuřováním kadidlem, nesenými svícemi, slavnostním zvoněním, popřípadě průvody s křížem či eucharistií. To vše má své minimální prostorové nároky. Procesí a průvody kostelem (průvod s ratolestmi na Květnou neděli či s velikonoční svící při vigilii Vzkříšení, eucharistický průvod na slavnost Těla a krve Páně) stejně jako slavnostní nástup středem společenství k oltáři vyžaduje běžně místo pro dvojici přisluhujících jdoucích vedle sebe. Okuřování menzy, ambonu, kříže či velikonoční svíce vyžaduje prostor pro jejich obcházení apod. Celý liturgický život se soustřeďuje okolo eucharistické oběti a svátostí. Svátostí je sedm: křest, biřmování 22, eucharistie, svátost smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Svátosti se slaví společně i individuálně v prostorech k tomu určených (křestní kaple s křtitelnicí, katedrála, kostely a kaple, zpovědní místnosti a síně atd.). Liturgie některých svátostí může probíhat ve specifických prostorech (křestní kaple, zpovědní místnosti apod.), naopak svatby a pohřby potřebují volný prostor před oltářem (klekátka, umístění rakve se zesnulým atd.). Udělování jiných svátostí (slavnostní první svaté přijímání, biřmování, kněžství) a jiná svěcení vyžadují dostatek místa v presbytáři a před ním (prostor pro jáhenská a kněžská svěcení vyžaduje místo pro ležení na zemi 22 Biřmování svátost křesťanské dospělosti udělovaná biskupem. [17] 25

před oltářem v průběhu modliteb a litanií, při biřmování zase předstupuji před biskupa či kněze čekatelé na svátost spolu se svými kmotry). [1] 7.1 Schéma mše a jeho vliv na uspořádání liturgického prostoru Vrcholem života církve je slavení eucharistie. Na rozdíl od jiných církevních úkonů, které jsou zaměřeny více na jednotlivce, zde liturgii slaví celé společenství. Kvůli shromáždění věřících kolem stolu Páně jsou kostely především stavěny. Eucharistie je znázorněním církve jako společenství. 7.1.1 Vstupní obřady Kněz přichází k oltáři ze sakristie, při slavnostní liturgii by mělo dispoziční uspořádání kostela umožňovat nástup středem shromáždění. Mimo pozdravení oltáře políbením je místem kněze sedes, předsednické křeslo ve shromáždění. Účelem vstupních obřadů je vytvořit společenství a dobře se připravit k slyšení Božího slova a důstojnému slavení eucharistie. Obřad může být spojen s okuřováním oltáře a oltářního prostoru. 7.1.2 Bohoslužba slova Místem pro bohoslužbu slova je ambon. Při ambonu se střídají lektoři (čtení z bible), žalmista (responsoriální žalm) a kněz či jáhen (evangelium, kázání - homilie). Při slavnostní liturgii může být lekcionář přenášen z oltáře k ambonu v průvodu se svícemi, před čtením evangelia ambon okouřen. Responsoriální žalm může zpívat schola 23 nebo žalmista, za doprovodu varhan. Věřící při bohoslužbě slova sedí v lavicích. Při dnešní reprodukční technice nebývá kazatelna (dříve běžně vyvýšené místo v akusticky výhodné poloze blíž k lavicím) využívána. 7.1.3 Příprava darů Obětní dary se přinášejí na oltář v průvodu kostelem středem shromáždění k presbytáři, kde je přijímá kněz. Po modlitbě nad dary si kněz umývá symbolicky ruce. 23 Schola sbor zpěváků. [17] 26

7.1.4 Bohoslužba oběti (eucharistická bohoslužba) Je hlavní částí mše, eucharistii ustanovil Ježíš Kristus při poslední večeři a jeho slova zaznamenali evangelisté v Novém zákoně. Během proměňování věřící klečí, kněz pokleká. Společenství se shromažďuje kolem oltáře. Připomíná si tak poslední večeři, v rámci liturgického hnutí po II. vatikánském koncilu vznikají dokonce uspořádání liturgického prostoru s odděleným uspořádáním pro bohoslužbu slova (sezení v řadách) a bohoslužbu oběti (shromáždění kolem oltáře) v jednom prostoru. Toto řešení je ovšem vhodné pouze pro menší a víceméně uzavřená společenství (oratoře, kaple apod.). 7.1.5 Přijímání Po vzájemném pozdravení pokoje věřící přistupují k presbytáři k přijímání eucharistie. Hostie 24 rozdává kněz (do úst či na ruku). Věřící se většinou shromažďují v zástupu nebo vedle sebe na hranici presbytáře a lodi (může být naznačena stupněm před oltářem či okolo něj). 7.1.6 Závěr Závěrečné modlitby a propuštění věřících kněz pronáší od sedes. [1] 24 Hostie - slovo znamenalo v původním významu oběť. V katolické mši a v luteránské večeři Páně se používají nekvašené oplatky, které se zhotovují jen z pšeničné mouky a vody. V pozadí je židovský zvyk připravovat před slavností pesach nekvašené chleby. V pravoslavných církvích (s výjimkou Arménů a Maronitů) se používají kvašené chlebové hostie. [16] 27

8 Přehled novodobých interiérů sakrálních staveb 8.1 Farní kostel v Martigny Švýcarsko Obr. 3: Kresba z roku 1855. [5] Stavba kostela byla realizována v letech 1670 1687 (Obr. 3). Postupem času se v kostele vyskytovalo velké množství architektonických slohů: od baroka a neorománského slohu až po sloh neoklasicistní (Obr. 4-5). Hledělo se více na praktičnost než na původní záměr a architektonické dílo. Proto se při rekonstrukci, která proběhla v letech 1990 1993 rozhodlo, že se naváže na původní barokní sloh. Hlavním důvodem pro rekonstrukci byl špatný technický stav kostela a také přizpůsobení kostela dnešním požadavkům: Přestavění mobiliáře. Vytvoření křížové cesty, která bude lépe odpovídat stavbě. 28

Přizpůsobení liturgického prostoru: Vysunutím presbytáře. Posunutí obětního stolu víc do středu kostela. Umístění ambonu a sedes do blízkosti obětního stolu. Umístění křtitelnice do blízkosti ambonu. Znovunalezení původních proporcí skrze: Demolici kůru, který je příliš okázalý a příliš městský v kostele spíše venkovském. Nahrazení maleb na pilířích, pilastrech a obloucích. Pro rekonstrukci bylo naplánováno úplné přerozdělení lavic. Část lavic byla odstraněna, aby se zlepšila průchodnost (Obr. 6-7). Lavice jsou nové a navržené tak, že se v nich počítá s instalovaným topením. Obr. 4: Pohled do interiéru, stav v roce 1987. [5] 29

Obr. 5: Půdorys kostela, stav v roce 1987. [5] Obr. 6: Pohled do interiéru po rekonstrukci v roce 1993. [5] 30

Obr. 7: Půdorys kostela po rekonstrukci v roce 1993. [5] 8.1.1 Mobiliář Toto vybavení by mělo být jednoduché, aby vynikla posvátnost, které slouží. Proto byly použity jednoduché materiály - železo, sklo, dřevo, kůže. Sedes Najdeme zde motiv z lavic, ale rozvinutější a zahrnující i nohy. Vypracování je jemnější, rafinovanější použitím malých opakujících se železných profilů (Obr. 8). Důraz je na křesle celebranta odlišujícím se od sezení pro přisluhující. Použitý materiál je černé železo, polštáře z černé kůže posilují hiearchické rozdělení celého sezení. Obr. 8: Nový sedes a sezení pro přisluhující. [5] 31

Ambon a pultík Pultík určený pro předsedajícího je odlehčený, přenosný, s nastavitelnou výškou. Naproti tomu ambon je široký, zapuštěný do podlahy s pevnou výškou. Motiv je stejný jako u sedes. Pozlacený kříž je umístěný uprostřed (Obr. 9). Obr. 9: Ambon. [5] Obětní stůl Je to sjednocující prvek všech novodobých prvků umístěných v kostele. Velká lehkost je v kontrastu s rozměry a váhou nosného sloupu. Ten také nese váhu desky z bílého mramoru. Tvar má být antropomorfický: otevřená ruka, také může evokovat kalich nebo nádobu. Procesní kříž přerušuje přísnou symetrii kompozice (Obr. 10). [5] 32

Obr. 10: Oltář. [5] 8.2 Kaple Notre Dame du-haut Colline de Bourlemont, Ronchamp, Francie Realizace 1951 1955 Obr. 11: Pohled na jižní stěnu a venkovní presbytář. [19] 33

Když jsem navrhoval tuto stavbu, chtěl jsem vytvořit prostor ticha, modliteb, míru a vnitřního štěstí. Smysl bytí výrazně inspiroval mé snažení. Některé věci jsou úžasné, ať už se dotýkají náboženské podstaty nebo ne. Le Corbusier Mariánská kaple v Ronchamp je klíčovou stavbou v dějinách světové moderní architektury, a to z několika důvodů (Obr. 11-13). Pravděpodobně nejnádhernější poválečný římskokatolický kostel v Evropě navrhnul protestant, který měl spíše sklony k panteizmu. Pokud většina teoretiků architektury chápala Le Corbusiera jako zvěstovatele moderní architektury, jenž hodně mluvil a budoval pevná dogmata, která by měla moderní architektura ctít, musela po realizaci kaple v Ronchamp přeřadit na další stupeň ve svém myšlení. Le Corbusier navrhl navzdory svému dosavadnímu stylu vysoce neočekávanou stavbu. Pásová okna, sloupy skeletu, střešní terasu, či představěnou fasádu bychom v Ronchamp těžko hledali. Všechno je jinak, zapomeňte. Některá předcházející Le Corbusierova díla však již nesla stopy skulpturálně laděných hmot, které však nehrály v kompozici staveb první housle. V Ronchamp však stojíme před jiným pojetím architektury. Jak Corbusier vzpomíná: Když mne poprvé přivedli na místo stavby, nechal jsem svůj doprovod zabývat se svými věcmi, sedl jsem si a jen jsem skicoval. Po pár hodinách jsem přesně věděl, jak bude kaple vypadat. Tato slova nám jasně ukazují, že kaple v Ronchamp je především záležitostí kontextu s okolní kopcovitou krajinou. Obr. 12: Půdorys. [1] 34

Obr. 13: Venkovní presbytář. [1] Dramatická kompozice stavby skrývá ještě dramatičtější interiér. Ten je prosvětlen jen velmi rafinovaně komponovanými malými otvory vyplněnými barevným sklem a také mezerou mezi střechou a zdmi (Obr. 14-15). Tento motiv je v sakrálních stavbách s oblibou používán, Corbusierova forma je však netradiční. Těžká tmavá hmota střechy se vznáší nad bílou podnoží. Je tmavá amorfní střecha vyjádřením neurčitosti, nepostižitelnosti víry? To si každý musí vyložit sám, někdo se přiklání ke klobouku, někdo k mušli. Corbusier vyjádřil kaplí v Ronchamp základní vztah člověka a víry. Abstraktní vyjádření místa, kde člověk rozmlouvá s Bohem, stimuluje myšlení věřících a nastoluje ty nejzákladnější otázky lidské existence. [19] 35

Obr. 14: Interiér s pohledem na jižní stěnu. [6] Obr. 15: Interiér s pohledem na jižní stěnu. [6] 36

8.3 Kostel sv. Kateřiny - Ostrava Hrabová Obr. 16: Venkovní pohled. [19] Dřevěný kostelík z 15. století na Velikonoce roku 2000 vyhořel. Zbyla z něj pouze kamenná dlažba a základy. V několika letech byla postavena striktní vědecká rekonstrukce původní stavby (Obr. 16). Při návrhu interiéru byla dodržena zásada nedotknutelnosti původní stavby. Nový interiér je navržen jako intaktní vize interiéru z doby vzniku stavby při kolonizaci severovýchodních Moravských hvozdů (např. vize, jak by předkové zacházeli se světlem, kdyby znali elektřinu, apod). Srubovina je ponechána odhalena v syrovém stavu, ošetřena voskem (Obr. 17). Podlaha je ze stejného materiálu jako původní z Jablunkovského pískovce, je však z důvodů uchování původní a izolacím posazena o 40 cm výš. Ve spárořezu dlažby v presbytáři jsou umístěny mosazné pečetě s plamenem jako připomínkou požáru. Jako pojítko mezi generacemi vyrůstá menza a křtitelnice základní symbolické body života společenství farnosti - z původní staré podlahy a ze stejného materiálu. Viditelné fragmenty staré podlahy jsou doplněny o několik roztavených kusů devocionálií, roztavených požárem (Obr. 18). 37