VÝŠINNÉ LOKALITY STŘEDNÍHO ENEOLITU V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH

VÝŠINNÉ LOKALITY STŘEDNÍHO ENEOLITU V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH VÝŠINNÉ LOKALITY STŘEDNÍHO ENEOLITU V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH JAN JOHN JAN JOHN 1 OPOMÍJENÁ ARCHEOLOGIE SVAZEK 1

OPOMÍJENÁ ARCHEOLOGIE / NEGLECTED ARCHAEOLOGY svazek / volume 1 Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách The Middle Eneolithic Hill-top Sites in West Bohemia Jan John Katedra archeologie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni Department of Archaeology, Faculty of Philosophy and Arts, University of West Bohemia in Pilsen Plzeň 2010

Recenzoval: Prof. PhDr. Vladimír Podborský, DrSc., Masarykova univerzita v Brně Publikace je výstupem výzkumného záměru Opomíjená archeologie (MSM 4977751314) 2010 Jan John ISBN 978-80-7043-956-2

Obsah 1. Úvod.................................................................. 5 2. Vymezení tématu........................................................ 6 2.1 Nástin vývoje západních Čech v období eneolitu.......................... 6 2.2 Prostorové vymezení................................................ 6 2.3 Časové vymezení................................................... 7 2.4 Stručná charakteristika chronologicky současných kultur v sousedních regionech................................................. 8 2.4.1 Střední Čechy............................................... 8 2.4.2 Severozápadní Čechy......................................... 8 2.4.3 Jižní Čechy.................................................. 8 2.4.4 Rakousko................................................... 8 2.4.5 Bavorsko................................................... 8 2.5 Dějiny bádání...................................................... 9 2.6 Výchozí model..................................................... 11 3. Analýza kontextů........................................................ 12 3.1 Možnosti destruktivních metod exkavace.............................. 12 3.1.1 Význam suťových kuželů...................................... 12 3.1.2 Fosfátová analýza............................................ 13 3.2 Možnosti nedestruktivní archeologie................................... 13 3.2.1 Geodeticko-topografický povrchový průzkum...................... 13 3.2.2 Dálkový průzkum............................................ 15 3.2.3 Geofyzikální průzkum......................................... 15 3.2.4 Mikrosondáže............................................... 16 3.2.5 Povrchové sběry............................................. 16 3.3 Výšinné lokality a krajina............................................. 16 3.3.1.Charakteristika lokalit......................................... 16 3.3.2 Hustota lokalit v krajině....................................... 19 3.3.3 Geomorfologické členění....................................... 22 3.3.4 Nadmořské výšky............................................ 23 3.3.5 Analýza dohlednosti.......................................... 23 3.3.6 Klimatické zóny.............................................. 26 3.3.7 Vzdálenost vodního zdroje..................................... 27 3.3.8 Geologie.................................................... 27 3.3.9 Půdní poměry............................................... 27 3.3.10 Vegetace.................................................. 28 3.4 Lokality z pohledu teorie sídelních areálů................................ 30 3.4.1 Problém chybějících komponent................................. 30 3.4.2 Význam využívání výšinných lokalit............................. 30 3.4.3 Využívání lokalit v jiných obdobích.............................. 31 3.4.4 Korelace v rámci katastrů..................................... 31 3.5 Nemovité artefakty................................................. 32 3.5.1 Domy...................................................... 32 3.5.2 Mazanice................................................... 33 3.5.3 Ohniště.................................................... 34 3.5.4 Objekty vysekané do skály..................................... 35 3.5.5 Ohrazení................................................... 35 3.5.6 Hroby...................................................... 42

3.6 Přehled movitých artefaktů........................................... 42 3.6.1 Keramické nádoby........................................... 42 3.6.2 Síla keramických zlomků...................................... 43 3.6.3 Zdobenost keramiky.......................................... 43 3.6.4 Hlavní způsoby výzdoby...................................... 44 3.6.5 Keramika kultury kulovitých amfor (KKA)......................... 44 3.6.6 Keramické plastiky........................................... 46 3.6.7 Přesleny.................................................... 46 3.6.8 Závaží..................................................... 47 3.6.9 Kamenné artefakty........................................... 47 3.6.10 Broušená industrie.......................................... 47 3.6.11 Suroviny broušené industrie................................... 47 3.6.12 Štípaná industrie............................................ 48 3.6.13 Suroviny štípané industrie.................................... 48 3.6.14 Ostatní kamenná industrie.................................... 48 3.6.15 Kostěné a parohové artefakty................................. 49 3.6.16 Měděné artefakty........................................... 49 3.6.17 Artefakty z organických materiálů.............................. 49 4. Syntéza struktur........................................................ 50 4.1 Chronologické struktury............................................. 50 4.1.1 Absolutní data............................................... 52 4.2 Způsob obživy..................................................... 56 4.2.1 Otisky na keramice a v mazanici................................ 56 4.2.2 Rostlinné makrozbytky........................................ 56 4.2.3 Palynologie................................................. 58 4.2.4 Chov domestikovaných zvířat.................................. 59 4.2.5 Význam lovu................................................ 60 4.2.6 Zbytky na keramice.......................................... 61 5. Závěr................................................................. 62 6. Summary.............................................................. 64 7. Soupis lokalit........................................................... 66 Literatura................................................................ 122

Jan John Úvod 5 1. Úvod Období eneolitu patří v západních Čechách (Plzeňský kraj) k těm částem pravěku, které zatím nejsou mezi zdejšími archeologickými prameny zastoupeny příliš hojně. V současné době je z tohoto regionu publikováno celkem pouze 13 lokalit časného eneolitu (Krištuf 2009), téměř úplně pak chybí nálezy z období starého eneolitu. Podobný nedostatek archeologických pramenů se týká rovněž období mladého eneolitu. V nedávné době byla sice v okolí Plzně poprvé objevena keramika zvoncovitých pohárů, kultura se šňůrovou keramikou je ale zastoupena stále jen ojedinělými nálezy kamenných sekeromlatů (Metlička Řezáč Turek 2007). Na druhou stranu určitým specifikem západočeského eneolitu je poměrně velké množství výšinných lokalit řazených do chamské kultury středního eneolitu (dříve zavedený termín chamská skupina se v podstatě již nepoužívá cf. Hundt 1951). Přestože tradice výzkumu chamské kultury sahá v západních Čechách až do 80. let 19. století (výzkumy F. X. France) a poslední větší souhrnná publikace vyšla poměrně nedávno (Prostředník 2001b), nelze stav jejího poznání považovat za zcela uspokojivý. Zčásti je to způsobeno druhem lokalit které máme k dispozici (prakticky výlučně výšinné lokality), z části pak absencí větších výzkumných projektů na toto téma (v současné době převažující záchranné výzkumy zpravidla lokality tohoto období nepostihují). Jak již napovídá název práce, hlavní pozornost bude věnována samotným výšinným lokalitám středního eneolitu v západních Čechách, jejich formálním i prostorovým vlastnostem, možnostem jejich průzkumu různými metodami archeologie a vztahu lokalit ke krajině či přírodnímu prostředí. Opomenuty nebudou ani movité a nemovité artefakty, otázky chronologie lokalit, či obživy jejich obyvatel. Postupy, které budou popisovány v rámci jednotlivých kapitol, mají směřovat především k posouzení otázky, zda a čím se sledované období a lokality odlišují od vývoje našeho zemědělského pravěku, a co je s ním naopak spojuje. V popředí zájmu budou již zmíněné otázky vazby na krajinu a způsobu obživy, naopak stranou ponechám některé tradiční otázky, jako je např. vliv kultury jevišovické na vznik kultury chamské (cf. Pleslová-Štiková 1969a). Nejprve budou přehledným způsobem uspořádány dosavadní poznatky o tomto typu lokalit ve sledované oblasti, dějinách jejich výzkumu a bude provedeno srovnání se situací v sousedních regionech, a to zejména v těch, v nichž je rovněž zastoupena chamská kultura (tedy především s Bavorskem a v omezené míře i s Horním Rakouskem). Kromě toho práce shrnuje řadu nových zjištění, která vycházejí z průzkumů vybraných lokalit v několika posledních letech, v rámci výzkumného záměru Opomíjená archeologie. Tyto akce zahrnovaly jak nedestruktivní postupy (např. geodetická dokumentace lokalit), tak drobné mikrosondáže či průzkumy suťových kuželů. Přestože se jednalo o plošně velmi omezené akce, přinesly zajímavé výsledky, např. z oblasti archeobotaniky či absolutního datování. Součástí práce je aktuální soupis lokalit, jehož součástí jsou rovněž přesné souřadnice, mapy, plány a fotografie lokalit, stejně jako dokumentace dostupných movitých artefaktů.

6 Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách 2. Vymezení tématu 2.1 Nástin vývoje západních Čech v období eneolitu Časně eneolitické nálezy z prostoru západních Čech jsou známy od šedesátých let 20. století, kdy E. Neustupný uvedl do literatury nálezy V. Čtrnácta z lokality Radčice (Neustupný 1961; 1965b). V současné době již pro západočeský pravěk disponujeme řadou lokalit z období časného eneolitu, které jsou nejčastěji kulturně klasifikovány jako michelsberské a schussenriedské. J. Bašta a D. Baštová (1990, 8) evidovali na počátku 90. let 20. století celkem šest lokalit, a to jak výšinné polohy (Plzeň- -Litice, Kříženec-Homole, Polínský vrch a Svržno-Černý vrch), tak polohy v rovině (Plzeň-Vinice, Vochov). V současné době je z oblasti západočeského regionu publikováno celkem 13 lokalit časného eneolitu (Krištuf 2009). Pokud započítáme rovněž nepublikované výzkumy, můžeme počítat se zhruba dvěma desítkami lokalit. Zejména v poslední době jsou časně eneolitické nálezy zachycovány častěji, a to v souvislosti s rozsáhlými terénními výzkumy v okolí Plzně, např. v rámci jejího dálničního obchvatu (cf. Braun 2004). Následující období starého eneolitu je však v západních Čechách prakticky neznámou kapitolou. Postrádáme zatím jasné nálezy, které by odpovídaly bavorské altheimské kultuře, či kultuře nálevkovitých pohárů, i když nevýrazná keramika s románskými lizénami z lokalit jako Polínský vrch, může patřit jak časnému, tak starému eneolitu. Spolehlivě můžeme do starého eneolitu zařadit pouze nález dvou sekeromlatů s obloukovitým týlem, učiněný v roce 1934 při regulaci řeky v Bělé nad Radbuzou (Franz 1938), kde se ale nejspíše jedná o votivní uložení kamenných nástrojů do vodního toku. Západní Čechy přitom musely tvořit přirozeného prostředníka mezi altheimskou kulturou v Bavorsku a kulturou nálevkovitých pohárů v Čechách, jak ukazují nálezy štípané industrie z bavorského deskovitého rohovce a stopy zpracování mědi na lokalitě Makotřasy (Pleslová-Štiková 1969b, 5-8). Zdánlivě nízká hustota lokalit časného a starého eneolitu v krajině je zřejmě způsobena malou nápadností většinou nezdobené keramiky, a rovněž malou pravděpodobností zachycení ojedinělých zahloubených objektů (Neustupný 1989, 83). Zejména nepatrný počet nálezů z období starého eneolitu pak kontrastuje s desítkami výšinných lokalit středního eneolitu, které jsou předmětem této práce. Aktuální soupis obsahuje celkem 75 lokalit, a přestože si u některých nemůžeme být jejich datací zcela jisti, na celkovém nepoměru lokalit starého a středního eneolitu to mnoho nemění. Ještě méně nápadně než časný eneolit se v západních Čechách projevuje období mladého eneolitu, které bylo ještě donedávna reprezentováno pouze ojedinělými nálezy sekeromlatů kultury se šňůrovou keramikou. Dnes známe ze západních Čech 12 kamenných broušených sekeromlatů připisovaných kultuře se šňůrovou keramikou, jeden džbánek kultury zvoncovitých pohárů a další lokalita této kultury (Malesice) je doložena pomocí povrchových sběrů keramiky (Turek Řezáč Metlička 2007, 109). Je známo, že obě hlavní kultury mladého eneolitu zpravidla nepřekračují nadmořskou výšku kolem 350 m (Neustupný 2003, 159). Dá se tedy předpokládat, že jejich stopy budou zachycovány především v níže položených částech západních Čech, tedy v Plzeňské kotlině, případně na Rokycansku. Nasvědčuje tomu ostatně i značná koncentrace ojedinělých nálezů sekeromlatů kultury se šňůrovou keramikou v povodí horní Berounky (cf. Turek Řezáč Metlička 2007, 111). 2.2 Prostorové vymezení Prostorové hranice kultur středního eneolitu nejsou ještě v mnoha případech přesně stanoveny a není výjimkou situace, kdy se lokality některé z kultur objeví na území, kde nejsou očekávány. Mezi takováto překvapení patří např. identifikace bolerázské keramiky na Kutnohorsku či v jižních Čechách (viz Neustupný 2008, 15), anebo výskyt jevišovických lokalit na jihozápadním Slovensku (viz např. Šuteková 2007 ). Určitou výhodou západočeského regionu je jeho geomorfologická uzavřenost, která nám usnadňuje prostorové vymezení. V podstatě se jedná o povodí větších západočeských vodních toků Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy, jejichž soutokem vzniká na území Plzně řeka Berounka. Toto povodí je ohraničeno kopcovitými geomorfologickými jednotkami, které většinou nevykazují známky intenzivního využívání v pravěku. Je to především Český les na západě, Tepelská vrchovina na severu, Plánický hřeben na jihu a Brdy na jihovýchodě. Dá se předpokládat, že v těchto směrech tvořily kopcovité terény přirozené hranice intenzivně využívané krajiny i v pravěku a existovalo zde i relativně homogenní kulturní prostředí. Na mapě rozšíření chamských lokalit v západních Čechách lze dobře demonstrovat, jak obklopují plzeňskou kotlinu. Vzdálenost lokalit od Plzně, která je pomyslným těžištěm regionu, nepřekračuje 40 km viz obr. I v příloze. Dvě nejzápadněji položené lokality známe z katastru Mířkova (Racovský vrch a Tříslovec, č. 4 a 5), který leží na samé hranici Českého lesa, podobně jako výšinná lokalita v Horšovském Týně (č. 3). Nejvíce na sever je vysunuta lokalita Vlkošov (č. 64), neboť nálezy z povodí horní Střely (např. z okolí hradiště Vladař) zatím chybí. Naopak nejdále na jih zasahuje lokalita

Jan John Vymezení tématu 7 Lovčice-Velký Kámen (č. 9) na Klatovsku, která již náleží do Plánické vrchoviny. Poněkud více otevřená je Plzeňská kotlina severovýchodním směrem, podél toku Berounky. Právě někde v oblasti střední Berounky musíme předpokládat hranici mezi západočeskou chamskou a středočeskou řivnáčskou kulturou. Je však otázkou, do jaké míry je tato hranice ostrá, podle mého názoru lze v této oblasti očekávat lokality, na nichž budou nálezy vykazovat smíšené znaky obou kultur. Zatím nejvýchodnější známou výšinnou lokalitou s nálezy keramiky chamské kultury je Otmíčská hora (č. 1) na Berounsku (John Stolz Sůvová 2010). Jedná se o zatím jedinou jistou a poměrně izolovanou chamskou lokalitu mimo geografické vymezení západních Čech (nejbližší chamská lokalita na Rokycansku, kterou je Stupno-Křemenáč, je vzdálena 26 km vzdušnou čarou). Tato izolovanost je nejspíše způsobena velmi malou prozkoumaností regionu na rozhraní západních a středních Čech. Údajný nález chamské keramiky v areálu zámku Zbiroh nelze považovat za průkazný, dle vyobrazení se jedná o keramiku z období starší doby železné (viz Sklenář 1977). Některé středočeské lokality středního eneolitu v povodí dolní Berounky byly přitom již v minulosti dávány do souvislosti s chamskou kulturou. Jedná se zejména právě o Otmíčskou horu, a dále o nálezy z jeskyně Na Průchodě, k.ú. Svatý Jan pod Skalou, okr. Beroun (Pleslová-Štiková 1969, 75). Vztah těchto nálezů k chamské kultuře však nikdy nebyl spolehlivě doložen, otisky šňůry zdobená keramika z jeskyně Na Průchodě může podle V. Matouška patřit i kultuře řivnáčské či kultuře kulovitých amfor (cf. Matoušek a kol. 2005, 122 126). Rovněž výšinné lokality středního eneolitu nad Berounkou v okolí Zbečna zatím nejsme schopni kulturně klasifikovat (John Stolz 2008). 2.3 Časové vymezení V západních Čechách nemáme zatím bezpečně zachyceny doklady o eneolitických kulturách, které by kultuře chamské bezprostředně předcházely. Zatímco ve středních a severozápadních Čechách navazuje řivnáčská kultura na kulturu badenskou (naposledy Zápotocký 2008a), v bavorské oblasti chamskou kulturu zřetelně předchází kultura altheimská. Z bavorských radiokarbonových dat přitom můžeme usuzovat na určitý hiát mezi altheimskou a chamskou kulturou (Ottaway 1986, 146). Ten bude pravděpodobně možno v budoucnosti vyplnit množícími se nálezy badenské kultury v bavorském Podunají (Engelhardt 2006, 89). Navzdory absenci dokladů o kontinuálním vývoji západočeského eneolitu není pochyb o tom, že místní chamskou kulturu můžeme řadit do středního eneolitu (respektive jeho mladší části), a to zejména na základě styčných bodů (artefaktová kultura, využívání výšinných poloh) s příbuznými kulturami ve střední Evropě. Z nich můžeme uvést zejména kulturu řivnáčskou, jevišovickou, bernburskou, či tzv. skupinu Goldberg III (viz obr. 1). Intenzivní kontakty jsou prokázány rovněž s kulturou kulovitých amfor. Obr. 1: Rozšíření chamské kultury a eponymní lokality sousedních kultur (podle Matuschik 1992b, 56) Fig. 1: Distribution of the Cham Culture and eponymous sites of neighboring cultures (after Matuschik 1992b, 56) Období středního eneolitu je absolutně vymezeno pomocí radiokarbonových dat intervalem 3350 2850 let BC (viz Neustupný 1969, 805; 2008, 15), tedy do období, které předchází pohárové kultury mladého eneolitu. Přesto se můžeme v německy mluvících oblastech setkat s odlišným pojetím, které zavádí společný termín (Endneolithikum) pro kultury středního i mladého eneolitu (viz např. Engelhardt 2002, 245). Rovněž v naší literatuře je někdy chamská kultura řazena do mladého eneolitu (viz např. Prostředník 2001b). Přitom můžeme najít celou řadu odlišností mezi kulturami středního a mladého eneolitu (pohřební ritus, artefaktová kultura, způsob využívání krajiny). Rovněž variabilita nálezů je v mladém eneolitu menší, takže hovoříme o velkých kulturách zabírajících rozsáhlá území. Naopak pro střední eneolit se zdá být typická o něco větší variabilita keramiky, která umožňuje separaci jednotlivých lokálních kultur. Stejně problematický, jako vývoj sledovaného regionu v období předcházejícím chamské kultuře, je i stav našeho poznání západočeského mladého eneolitu. Ojedinělé nálezy kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů byly již zmíněny v předchozích odstavcích, otázka intenzivnější přítomnosti mladoeneolitických pohárových kultur však zůstává nadále otevřená. V minulosti byla na základě podobností mezi artefakty chamské kultury a artefakty starší doby bronzové (keramika se zdrsněným povrchem, válcovitá závaží) vyslovena hypotéza o kontinuitě vývoje chamské kultury až do počátku doby bronzové (Čujanová-Jílková 1964, 4). Jasné důkazy pro tuto možnost však chybějí. Na druhou stranu určitý chronologický přesah západočeských výšinných lokalit do mladého eneolitu není zcela vyloučen, jak bude ukázáno později na absolutních radiokarbonových datech.

8 Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách 2.4 Stručná charakteristika chronologicky současných kultur v sousedních regionech 2.4.1 Střední Čechy Střední Čechy tvoří jádro rozšíření řivnáčské kultury na našem území a především v okolí Prahy je zdokumentován značný počet jejích lokalit, včetně eponymní lokality Řivnáč u Roztok a kompletně prozkoumané ohrazené lokality Stehelčeves-Homolka. Kromě častého osídlení výšinných poloh jsou známy i lokality v rovině. Typickými nálezy jsou částečně zahloubené domy, tzv. polozemnice, naopak dokladů pohřebních komponent je známo jen velmi málo. U některých výšinných lokalit je doloženo jejich ohrazení. Bohužel zatím nemáme dostatečné množství dat z regionů, kde lze předpokládat kontakt s oblastí chamské kultury (např. Hořovicko). Poslední přehled řivnáčské kultury podal M. Zápotocký (2008c). 2.4.2 Severozápadní Čechy V oblasti severozápadních Čech reprezentují sledované období jak kultura řivnáčská, tak kultura kulovitých amfor. Podle aktuálního soupisu M. Zápotockého je z této oblasti známo 80 lokalit řivnáčské kultury (z toho 20 nejistých), které se koncentrují především ve středním a dolním Poohří a Podkrušnohorském úvalu (Zápotocký 2008a). Počty lokalit chamské kultury v západních Čechách a řivnáčské kultury v severozápadních Čechách jsou tak poměrně vyrovnané. Přitom se zdá, že řivnáčská kultura je v severozápadních Čechách zastoupena pouze svou starší fází a v průběhu středního eneolitu je nahrazena kulturou kulovitých amfor (op. cit). 2.4.3 Jižní Čechy Jižní Čechy patří z hlediska období eneolitu, a to i eneolitu středního, k nejméně poznaným regionům u nás. Z hlediska geografického bychom mohli předpokládat příslušnost jižních Čech do oblasti rozšíření chamské kultury, neboť ta se prokazatelně vyskytuje v sousedních regionech (západní Čechy, Dolní Rakousko a Bavorsko), které jihočeskou oblast oklopují ze tří stran. Přesto ale jisté doklady pro existenci chamských výšinných lokalit postrádáme, i když jižní Čechy musely představovat důležitou spojnici mezi Podunajím a oblastí středních Čech, což lze dobře sledovat později v době bronzové, např. na jihočeských surovinových depotech (Chvojka Havlice 2009). Pro jižní Čechy uvádí P. Hrubý (2000) celkem 9 výšinných lokalit a J. Michálek dokonce 21 lokalit různého typu (Michálek 1989; 1992). S naprostou jistotou však chamské kultuře nemůžeme přiřadit žádnou z nich. Většinou se totiž jedná o nálezy kamenných nástrojů, případně keramiky se zdrsněným povrchem, kterou můžeme mnohdy řadit i do starší doby bronzové (např. Slaník cf. Prostředník 2001b, 21). Přesto je třeba říci, že některé lokality vykazují natolik malou plochu a extrémní polohu, např. Orlík nad Vltavou Krkavčí skála (Fröhlich 1997, 108 109), že je jejich datace do středního eneolitu velice pravděpodobná. Naopak existenci jiných, v literatuře opakovaně uváděných lokalit (např. Chrást-Radava) prakticky nelze ověřit. Jednou z příčin tohoto neuspokojivého stavu by mohla být vysoká míra eroze, která je pro členité terény jižních Čech typická. Za příklad může posloužit např. výzkum A. Beneše na lokalitě Všemyslice Kořensko (jedna z potenciálních lokalit chamské kultury). Jedná se o výrazné skalisko zhruba 1,5 km od soutoku Lužnice a Vltavy, jehož temeno je ohrazeno velmi mělkým obloukovitým příkopem. V roce 1971 zde A. Beneš prozkoumal cca 20 m 2, přičemž se mu nepodařilo zachytit žádnou vrstvu s nálezy, pouze drobné atypické zlomky keramiky, štípanou industrii a sloupovou jamku (Beneš 1975; 1976, 19). Zřejmě největší soubor kamenných artefaktů a slámované keramiky byl zatím získán během sondáží v areálu strakonického hradu (Michálek 2008), i zde však nemáme podklady k přesnějšímu zařazením tohoto nejspíše eneolitického souboru. Podobně nejasná je datace ojedinělého objektu prozkoumaného na lokalitě Tábor-Kaufland v roce 1999. Ten obsahoval keramiku se slámovaným povrchem, včetně rekonstruovatelné nádoby (nepublikováno cf. Beneš Chvojka 2007, 19). Zatím tedy neexistují prameny, které by nám umožňovaly jednoznačně potvrdit výskyt chamské kultury v jihočeském regionu. Naopak nové nálezy z výšinných lokalit v okolí Orlické přehrady ukazují spíše na jejich příslušnost ke kultuře řivnáčské (Fröhlich Eigner 2010). Také samostatná skupina výšinných lokalit na střední Vltavě (Čím, Hrazany, Nalžovice-Malé Kolo) patří spíše řivnáčské kultuře, jak naznačují např. nálezy ucha typu ansa lunata na Malém Kole (cf. Horáková-Jansová 1951, 303; Beneš 1976, 19). 2.4.4 Rakousko Jižní Čechy musely být směrem na jih nepochybně v kontaktu s oblastí Mühlviertelu v dnešním Horním Rakousku (jedná se oblast severně od Dunaje, bezprostředně sousedící s Českokrumlovskem a Českobudějovickem). Z této oblasti známe dnes deset lokalit chamské kultury, které se koncentrují zejména v okolí Mauthausenu a v oblasti Gallneukirchnerské pánve (severovýchodně od Lince), což byl v neolitu a eneolitu Horního Rakouska jeden z jeho nejintenzivněji využívaných regionů (Grömer 2002). K nejlépe prozkoumaným lokalitám v této oblasti patří Steyregg-Pulgarn, kde probíhal systematický výzkum v letech 1994-1997 v rámci projektu Höhensiedlungen im Linzer Raum (Ruprechtsberger Urban 1995). V rámci stejného projektu pak byla v letech 2000-2002 zkoumána lokalita Steyregg-Windegg, a rovněž Ansfelden-Burgwiese, výšinná lokalita ohrazená příkopem a datovaná do starší fáze chamské kultury, kde probíhal výzkum v letech 1999-2002 (viz Trebsche 2008). 2.4.5 Bavorsko Z oblasti Bavorska je v současné době známo cca 160 lokalit chamské kultury, které se koncentrují především v Podunají,

Jan John Vymezení tématu 9 v oblasti mezi Ingolštatem a Pasovem. Zejména v okolí Pasova můžeme konstatovat neobvykle vysokou hustotu lokalit, což je výsledek cílené prospekce v posledních letech (Engelhardt 2002, 251). Ve srovnání se staršími kulturami neolitu a eneolitu je to však relativně malý počet, konkrétně v Dolním Bavorsku je dnes známo 98 lokalit chamské kultury, zatímco lokality starších kultur neolitu a eneolitu se počítají ve stovkách (volutová 469, münchshöfenská 531, altheimská 327 podle Engelhardt 2008, 97). Pravděpodobně se zde začíná projevovat tendence, která později vrcholí v mladém eneolitu, totiž snižující se počet zahloubených objektů. Určitou výjimku představují příkopy a můžeme říci, že většina nálezů movitých artefaktů chamské kultury v Bavorsku pochází právě z příkopových ohrazení, na něž byla v minulosti zaměřena větší část rozsáhlejších terénních výzkumů. Chamské lokality se na území Bavorska vyskytují především v okolí Dunaje, v menší míře jsou ale známy i z podhůří Alp, Středních Frank a Horní Falce (Engelhardt 2006). Přestože nemáme lokality chamské kultury doloženy přímo z česko- -bavorského pomezí (nejbližší české a bavorské lokality dělí více než 30 km), lze předpokládat, že oblast Bavorského a Českého lesa netvořila neprostupnou přírodní bariéru. Kontakty s bavorskou oblastí jsou doloženy např. výskytem tamních surovin pro výrobu štípané industrie v západních Čechách (bavorské pruhované rohovce), a to nejen ve středním eneolitu. 2.5 Dějiny bádání Západní Čechy jsou oblastí, kde došlo ke zrodu bádání o chamské kultuře, a to již v poslední čtvrtině 19. století. Počátky archeologického zájmu o toto období jsou spojeny se jménem F. X. France (obr. 2) a jeho výzkumy výšinných lokalit Bzí-Velká skála a Milínov-Lopata na jižním Plzeňsku. Ve svém rukopise Franc uvádí, že mu v roce 1879 lesník na Bzí F. Přibík přinesl ukázat keramické střepy, které nalezl při dobývání jezevčí nory na Velké skále u Bzí (cf. Jílková 1957 ). Při následném povrchovém průzkumu zde Franc nalezl polovinu přeslenu a zlomky kamenných nástrojů. Následně se Francovi podařilo v roce 1880 při zkušební sondáži na hradě Lopata nalézt kamennou sekeru, v první řadě se však zaměřil na lokalitu Bzí, kde s pomocí sedmi dělníků vedl výzkum od 16. srpna do 18. října 1882. Poté se vrátil k dlouhodobému výzkumu hradu Lopata, který prováděl až do roku 1887. F. X. Franc během svých pionýrských výzkumů používal řadu na svou dobu nových a netradičních metod, jak bude ostatně ukázáno v následujících kapitolách. Výsledky jeho práce však bohužel dlouho zůstaly jen ve formě nepublikovaných rukopisů. O uvedených výzkumech byly v 19. století publikovány jen drobné zmínky (viz např. Faktor 1888). Není bez zajímavosti, že zhruba ve stejné době zahájil roztocký lékař Čeněk Rýzner výzkum eponymní výšinné lokality Řivnáč (k. ú. Roztoky u Prahy, okr. Praha-západ), podle něhož Obr. 2: Nově objevená fotografie F. X. France (archiv Národopisného muzea Plzeňska za upozornění na snímek děkuji panu I. Písaříkovi, zahradníkovi na Kozlu) Fig. 2: Newly discovered photography of F. X. Franc (archive of the Regional Museum of Pilsen I would like to thank Mr. I. Písařík, gardener at the Kozel chateau, for drawing my attention to the picture) byla pojmenována středočeská řivnáčská kultura středního eneolitu (Rýzner 1883). Čeněk Rýzner svůj výzkum na Řivnáči (stejně jako v případě eponymního pohřebiště u Únětic) prakticky okamžitě publikoval na stránkách Památek archeologických, narozdíl od F. X. France, jehož práce vyšly až dlouho po autorově smrti (o jejich vydání se zasloužila V. Šaldová v roce 1988). Franc se ostatně ani nepokusil nově objevenou kulturu nějak pojmenovat a označoval ji jako kultura A s tím, že: nechť si jí nyní zařadí a pojmenuje, jak a kam se komu líbí jenom to si vyprošuji, aby to hodně učeně znělo! (Franc 1906, 183). Tuto výzvu naplnil až H. J. Hundt v roce 1951, kdy vyčlenil tzv. chamskou skupinu a pojmenoval ji podle města Cham (Kouba), jež se nachází nedaleko eponymní lokality Knöbling v Horní Falci (Hundt 1951). Další dvě lokality chamské kultury byly objeveny až na počátku 20. století, když měčínský učitel A. Šlégl nalezl stopy pravěkých aktivit na dvou buližníkových skalách (podobné polohy jako zkoumal F. X. Franc) v okolí Kaliště u Červeného Poříčí na Klatovsku. Nejprve to byla tzv. Koubova skála v roce 1900 a o něco později Teplá skála (Marčan Šlégl 1905). V následujících letech (zejména 1900, 1903, 1905 a 1907) A. Šlégl

10 Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách spolu s J. Čejkou (c. k. nadlesním v Kališti) a najatými dělníky na obou lokalitách provedli sondáže, na Koubově skále pravděpodobně značného rozsahu. S jejich výkopy byl seznámen i J. Szombathy, jehož přičiněním se nálezy (nebo alespoň jejich část) dostaly do Vídně (Naturhistorisches Museum). Tyto nálezy byly u nás dlouho považovány za nezvěstné, jejich soupis pořídil až J. Michálek (1979), během svého studijního pobytu ve Vídni. Zatímco nálezy z Kaliště upadly svým převozem do Vídně na dlouhou dobu v zapomnění, soubory získané F. X. Francem byly nakonec uloženy v Západočeském muzeu a archeologická komunita o nich měla povědomost. Např. A. Stocký publikoval jejich fotografie, označil je jako nordické a povšiml si i přítomnosti keramiky kulovitých amfor (Stocký 1926). Mezitím v letech 1920 1925 získal další chamské nálezy A. Friedl při výzkumu raně středověkého hradiště ve Starém Plzenci. Při jeho výzkumu v prostoru prvního předhradí byla zachycena vrstva s artefakty chamské kultury (Friedl 1976, 38), tehdy ale ještě nebyly rozpoznány jako eneolitické. Ještě před druhou světovou válkou došlo rovněž k prvním nálezům chamské kultury v Bavorsku, např. v roce 1929 na lokalitách Alkofen a Thundorf (Hundt 1951, 9-10). Roku 1935 pak byly pod nízkou ostrožnou jižně od osady Knöbling nalezeny během stavby silnice dva depoty kamenných seker. Na základě těchto nálezů zde provedl letech 1936-1937 místní badatel Eugen Kessler výzkum, při němž získal více než tisíc artefaktů. Tento soubor se stal základním kamenem k poznání chamské kultury v Bavorsku, která byla takto pojmenována podle města Cham (Kouba), přestože je od místa nálezu vzdáleno cca 8 km (Wolf 1973). Z histogramu na obr. 3 je patrné, že k výraznějšímu nárůstu známých lokalit začalo docházet až v 50. letech 20. století. Eneolitickou keramiku zachytila povrchovými sběry na hradě Preitenstein M. Anderlová již v roce 1952. Tato lokalita se však ještě neobjevila v práci E. Jílkové (1957 ), která v Památkách archeologických publikovala pět západočeských výšinných sídlišť eneolitického charakteru. K nálezům z Kaliště a Francovým výzkumům připojila nálezy J. Maličkého, který pravděpodobně již někdy kolem roku 1940 získal eneolitické artefakty na lokalitě Plasy 1. Mezi lokality objevené v druhé polovině 50. let pak ještě patří Stupno-Křemenáč na Rokycansku (1957) a Skupeč-Vinice na severním Plzeňsku (1959 viz Šaldová 1960). V této době rovněž proběhl první větší výzkum chamské lokality, který byl cíleně veden profesionálním archeologem. Byl jím výzkum již zmiňované lokality Kaliště-Koubova skála, provedený J. Neustupným (NM Praha) a V. Čtrnáctem (ZČM Plzeň). Tento výzkum proběhl na lokalitě silně poškozené erozí a výkopy amatérů na počátku 20. století, takže nepřinesl větší množství výrazných movitých nálezů, byla zde však dokumentována řada plošin, na kterých stály eneolitické domy (Neustupný 1952). Obr. 3: Histogram počtu objevených lokalit chamské kultury za jednotlivá desetiletí Fig. 3: Histogram of number of discovered sites of the Cham Culture in particular decades Významným počinem tohoto období byla i publikovaná studie H. J. Hundta (1951), v níž na základě bavorských lokalit vyčlenil tzv. chamskou skupinu a upozornil na její souvislost ze západočeskými nálezy F. X. France. V 60. a 70. letech 20. století můžeme pozorovat další nárůst počtu lokalit, a to především na jižním Plzeňsku. V tomto prostoru se totiž věnovali cílenému vyhledávání lokalit na buližníkových skalách K. Škrábek a J. Sýkora, kteří objevili minimálně 11 nových lokalit (Srby, Vlkov, Měcholupy, Prádlo, Radkovice, Lovčice atd.) K. Šrábek byl amatérským archeologem, ale zároveň i ředitelem muzea v Blovicích, takže jejich nálezy jsou zachovány ve sbírkách této instituce. Bohužel zůstaly z větší části nepublikovány. Zmínění badatelé se podíleli i na první větším záchranném výzkumu chamské výšinné lokality, který provedl N. Mašek v srpnu 1960 na lokalitě Srby (obr. 4). Větší část lokality byla bohužel již před tím zničena kamenolomem a výzkum, probíhající v dosti obtížných podmínkách, rovněž dosud nebyl v úplnosti publikován (cf. Mašek 1962; 1964; 1965). Mimo prospekce vedené K. Škrábkem došlo v 60. letech k publikaci starších nálezů z lokality Starý Plzenec-Hůrka, a rovněž byly identifikovány chamské nálezy na některých vrcholně středověkých výšinných lokalitách severního Plzeňska, např. Hrádek u Manětína a Druztová-Věžka (cf. Pleslová- -Štiková 1969a). Rovněž v Bavorsku se v této době začaly objevovat plošně rozsáhlejší terénní odkryvy. První opravdu rozsáhlý plošný výzkum chamské lokality zde zahájil P. J. R. Moddermann v roce 1969. V rámci kampaní probíhajících až do roku 1974 prozkoumal nedaleko Dietfurtu plochu vykazující známky osídlení především v období chamské kultury a kultury s volutovou keramikou. Kultuře chamské patřilo dvojnásobné příkopové ohrazení o průměru cca 50 m, nálezy z tohoto období byly ale zachyceny i mimo vlastní ohrazení (Moddermann 1977; 1986). V 70. letech 20. století pak byly prozkoumány

Jan John Vymezení tématu 11 Obr. 4: Srby (okr. Plzeň-jih), pohled na plochu výzkumu v roce 1960 (podle Mašek 1964) Fig. 4: Srby (Pilsen South district), view of the excavated area in 1960 (after Mašek 1960) další dvě ohrazené lokality Dobl a Riekofen (Burger 1988; Matuschik 1999). Významný kvantitativní zlom v počtu objevených lokalit u nás přinesla první polovina 80. let 20. století, kdy se Dara Soukupová-Baštová spolu s Jaroslavem Baštou věnovali cílenému vyhledávání výšinných lokalit ve vybraných oblastech západních Čech. Soustředili se přitom především na povodí říčky Střely v letech 1980-1982 (Soukupová 1983; Baštová 1984) a Úterského potoka v letech 1981-1984 (Baštová 1986). V obou případech tvořily eneolitické výšinné lokality minimálně polovinu ze všech nově objevených. Vhodné polohy vyhledávali na základě morfologie terénu podle ZM 1:10 000 a jako efektivní predikční ukazatel se jim osvědčily rovněž geobotanické mapy, kde se soustředily na plochy označované jako subxerofilní doubravy a dubo-habrové háje. Na takto vytipovaných polohách poté pokládali testovací sondy, zpravidla o velikosti 1 x 1 m. Pokud se jim podařilo zachytit mocnější vrstvy s nálezy, prováděli někdy i rozsáhlejší sondáže (např. na lokalitách Mířkov-Racovský vrch a Holýšov-Čelákovská hora). Především zásluhou manželů Baštových a M. Metličky bylo v osmdesátých letech objeveno celkem 32 nových lokalit, čím se podařilo jejich dosavadní počet více než zdvojnásobit (cf. obr. 3). V oblasti Bavorska pokračovaly i v 80. letech velké odkryvy, zaměřené na chamská ohrazení. V některých případech se jednalo o záchranné výzkumy lokalit ohrožených např. těžbou (Hadersbach, Oberschneiding, Köfering, Piesenkofen), ale i o systematický výzkum ohrazené lokality Kopfham-Galgenberg, provedený britskou expedicí pod vedením B. S. Ottaway (Ottaway 1999). Nečekaným přínosem záchranných výzkumů byl v roce 1987 objev lokality Dietfurt, která je velmi netypická svým umístěním v nivě (Gohlisch 2005). Po roce 1990 můžeme pozorovat velmi výrazný pokles počtu nově objevených lokalit (cf. obr. 3), který byl zřejmě způsoben jednak ukončením prospekčních projektů manželů Baštových, a rovněž orientací většiny archeologických institucí na záchranné výzkumy, vyvolané rychle se rozvíjející stavební činností. Přesto i v tomto období došlo k významným terénním výzkumům, např. na nově objevené lokalitě Město Touškov (Metlička 2000a). V souvislosti s 90. lety 20. století můžeme zmínit rovněž zintenzivnění terénních výzkumů chamských výšinných lokalit v sousedním Rakousku, kde byly v rámci projektu zaměřeného na výšinné lokality v okolí Lince systematicky zkoumány polohy Steyregg-Pulgarn a Ansfelden-Burgwiese, později také Steyregg-Windegg (Ruprechtsberger Urban 1995, Trebsche 2008). V novém tisíciletí dochází opět k mírnému vzestupu počtu objevených lokalit, na čemž mají zásluhu především pracovníci Západočeského muzea v Plzni (M. Metlička, A. Štěrbová a E. Čedíková). Od 80. let minulého století se chamskou kulturou zabýval J. Prostředník, který na toto téma během svého studia na Univerzitě Karlově vypracoval jak magisterskou, tak disertační práci. V ní se zaměřil především na vytvoření detailní typologie keramiky chamské kultury (viz Prostředník 2001b). Další diplomová práce na téma výšinných lokalit chamské kultury byla obhájena v roce 2000 na Západočeské univerzitě v Plzni (Vávrová 2000). 2.6 Výchozí model Chamská kultura v západních Čechách vždy přitahovala pozornost svým neobvyklým situováním obytných komponent na výšinných polohách dominujících krajině. Tato v našem pravěku ne zcela běžná sídelní struktura musela být podle některých názorů způsobena výrazně odlišným životním stylem a způsobem obživy, než jaká je předpokládána u většiny ostatních zemědělských kultur. Zřejmě i proto je chamské kultuře někdy přisuzován status pastevecko-zemědělské společnosti (cf. Prostředník 2001b, 84). Např. autoři Encyklopedie pravěku v Čechách soudí, že osídlení západních Čech v tomto období bylo řídké, sídliště výšinná, malá a chudá, využívající chladnou a málo úrodnou krajinu. V důsledku toho se uvažuje o pastevecké obživě doplněné lovem (Sklenář Sklenářová Slabina 2002, 122). V následujících kapitolách se naopak zaměřím na testování výchozí hypotézy, v níž předpokládám, že chamská kultura nijak výrazně nevybočuje z kontinuálního vývoje našeho zemědělského pravěku.

12 Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách 3. Analýza kontextů 3.1 Možnosti destruktivních metod exkavace Při sběru dat o chamských výšinných lokalitách jsem se kromě jiného pokusil zjistit, do jaké míry byly doposud podrobeny archeologickému výzkumu odkryvem. Nebral jsem přitom v úvahu výzkumy mladších objektů (hradů), při nichž byla nalezena eneolitická keramika v druhotné pozici (Plzeň-Litice, Horšovský Týn). Následující tabulka 1 zahrnuje lokality, na kterých bylo exkavací prozkoumáno více než 10 m 2 plochy. U nejstarších výzkumů (F. X. Franc, A. Šlégl) rozsah sondáží bohužel přesně neznáme, ale uvedenou hranici určitě přesáhly (v tabulce jsou označeny otazníky. I když např. Francovy výzkumy na lokalitě Bzí byly nepochybně dosti rozsáhlé, za nejrozsáhlejší zdokumentovaný odkryv můžeme pokládat záchranný výzkum v Srbech (cf. Mašek 1964). Většina lokalit pak byla zkoumána jen drobnými zjišťovacími sondami, anebo nebyla zkoumána vůbec. Lokalita Prozkoumaná plocha (m 2 ) PJ/Srby 200 BE/Otmíče 150 DO/Holýšov Čelákovská hora 64 PS/Město Touškov 50 PS/Polínka Polínský vrch 1 26 DO/Mířkov Racovský vrch 22 PJ/Bzí Velká skála? PJ/Milínov Lopata? KT/Kaliště Koubova skála? Tab. 1: Lokality, na nichž bylo v minulosti prozkoumáno více než 10 m 2 plochy Tab. 1: Sites at which more than 10 m 2 of their area have been researched Kromě malé prozkoumanosti lokalit je určitým limitem našeho poznání také skutečnost, že výšinné obytné komponenty chamské kultury bývají postiženy nemalou mírou eroze a odkryvy zpravidla zachycují horizont s nálezy, který není nijak stratigraficky členěn a jehož mocnost nepřesahuje několik desítek centimetrů. Jen u tří výzkumů jsme informováni o tom, že byla zkoumána vrstva silnější než 50 cm. F. X. Franc zmiňuje na lokalitě Bzí-Velká skála vrstvu hlíny o průměrné mocnosti 80 cm (Franc 1890, 12), podobně N. Mašek (1964) zkoumal vrstvu o mocnosti 80 cm na svahu lokality Srby. Při výzkumu lokality Sulislav v roce 1988 byla v sondě na severním svahu lokality zachycena 60 cm silná splachová vrstva obsahující četné artefakty (Bašta Baštová 1992). Je zřejmé, že v uvedených případech byly zkoumány uloženiny na svazích výšinných lokalit (u lokality Bzí-Velká skála to není jisté). Dá se předpokládat, že po opuštění lokalit jejich obyvateli mohla eroze poměrně rychle přemístit většinu artefaktů mimo výšinnou lokalitu. Při probíhající erozi nelze vyloučit ani zánik většiny artefaktů (pokud se nejednalo o artefakty s absolutní četností cf. Neustupný 2007, 59). V souvislosti s problémem eroze je často uváděn příklad porcelanitové kupy nad Tušimicemi, kde výšinná lokalita řivnáčské kultury prakticky zcela podlehla vodní erozi a o její existenci víme pouze na základě četných keramických intruzí ve výplni hrobové jámy mladší kultury se šňůrovou keramikou (Neustupný 1965a, 400; 1987, 629). Empirické údaje o míře eroze, jíž mohou být chamské lokality postiženy, poskytl rovněž rozsáhlý výzkum ohrazené lokality Kopfham-Galgenberg, kde je rozdíl oproti původnímu eneolitickému povrchu odhadován na 40-70 cm (Ottaway 1999, 21; 2001, 11). Obecně lze uvažovat o tom, že nemalá část především pravěkých výšinných lokalit byla silně narušena či zcela zničena erozí a doklady o fázích a struktuře osídlení, získané z vrcholových partií výšinných lokalit, nemusí zdaleka odpovídat minulé skutečnosti. Řada lokalit může být erodována natolik, že jsou pro nás velmi těžko identifikovatelné. 3.1.1 Význam suťových kuželů Právě vysoké postižení sledovaných lokalit erozí otevírá otázku, zda by nebylo produktivní, zaměřit budoucí výzkum na suťové kužele tvořené akumulovaným materiálem na svazích a úpatích výšinných lokalit. Potenciál těchto situací naznačil již výzkum F. X. France na lokalitě Milínov-Lopata, kdy byla při odklízení sutí (zejména pozůstatků středověkého hradu) na západním úpatí skály odkryta v hloubce 160 cm poměrně unikátní situace v podobě několikrát obnovovaného ohniště, v němž jedna z vrstev byla zpevněna rozdrcenými keramickými nádobami. Mělo se jednat o stratigrafii o mocnosti kolem 2 m, v níž se střídaly vrstvy popela s horizonty uměle upravenými hlínou, kameny a naplocho vyskládanými velkými střepy nádob chamské kultury (Franc 1906, 191). Drobná zjišťovací sondáž sutí na této lokalitě (Milínov-Lopata), kterou jsem vedl v roce 2002, rovněž ukázala nemalé výpovědní možnosti suťových kuželů. V kamenité suti na severozápadním úpatí skalního suku, pod bývalým palácem hradu, byla odkryta malá část suťového kužele pomocí sondy o rozměrech 2 x 4,3 m. Zkoumaná okrajová část suťového kužele vznikla minimálně ve dvou fázích. Starší vrstvu je s největší pravděpodobností možno spojit s terénními úpravami, které provázely stavbu jádra hradu na skalním suku a během nichž se u paty skalního suku nahromadilo značné množství sutě, ze které byly vytříděny větší kameny, použitelné při stavbě hradu. Suť obsahovala promíchané artefakty pocházející z osídlení prostoru hradu v pravěku (neolit, eneolit, halštat). Mladší vrst-

Jan John Analýza kontextů 13 va odráží dobu fungování a zániku středověkého hradu. Obsahovala především kuchyňský odpad (keramika, kosti) a stavební destrukci hradu (kámen, cihly). Přes svůj nevelký rozsah výzkum ukázal, že dochovaný suťový kužel pod hradem Lopata obsahuje velké množství artefaktů, a také ekofaktů (uhlíky, zvířecí kosti, malakofauna a zuhelnatělé makrozbytky obilí blíže John 2007b). Příspěvkem k vypovídacím možnostem suťových situací na svazích lokalit je rovněž výzkum, který proběhl v roce 2006 na výšinné lokalitě Radkovice-Osobovská skála (okr. Klatovy) jako jeden z dílčích projektů výzkumného záměru Opomíjená archeologie (John 2007a). Záměrně byla vybrána lokalita situovaná na členité buližníkové skále, která vykazuje velmi silné známky eroze (cf. Beneš Braun Hájek 1981). V rámci tohoto výzkumu byla zhruba v polovině severozápadního svahu lokality otevřena zjišťovací sonda C o rozměru 1,8 x 1,5 m. V této sondě bylo poměrně nečekaně odkryto souvrství o mocnosti 120 130 cm, v němž se podařilo nad skalnatým podložím rozlišit 7 přirozených vrstev (viz obr. II v příloze). Všechny tyto vrstvy obsahovaly v různé míře nálezy keramiky, mazanice a makroskopicky viditelné uhlíky. Výzkum ukázal, že pokud je prostorově omezená sondáž zaměřena na suťové kužele na svazích a úpatích výšinných lokalit, je možno získat velké množství dat (ta budou diskutována v rámci příslušných kapitol). Na základě odebraných vzorků bylo možno aplikovat řadu dílčích přírodovědných analýz, např. xylotomární, makrozbytkovou, pylovou, fosfátovou a provést radiokarbonové datování. 3.1.2 Fosfátová analýza Metoda zjišťování obsahu fosforu v půdě (cf. Majer 1984), zatím nebyla na sledovaný typ lokalit ve větší míře aplikována, přesto ji lze považovat za perspektivní postup, např. v kombinaci s mikrosondážemi. Tímto způsobem by mohly být získány cenné informace o způsobu využívání poměrně malých ploch chamských výšinných lokalit. Problémem této metody je ovšem poměrně velká časová náročnost zpracování větších sérií vzorků. Zatím ojedinělý pokus o aplikaci fosfátové analýzy na sledovaném typu lokalit proběhl v rámci průzkumu suťového kužele na lokalitě Radkovice-Osobovská skála (John 2007a). Při tomto výzkumu byl z každé vrstvy odebírán vzorek, který posléze podrobil fosfátové analýze A. Majer. Podle zatím nepublikovaných výsledků je obsah fosforu v jednotlivých vrstvách sondy C poměrně vyrovnaný, zvýšená hodnota byla zaznamenána jen u vrstvy 07, tedy nejspodnějšího horizontu nasedajícího na skalnaté podloží (viz obr. II). Toto zjištění může indikovat, že se v případě vrstvy 07 jedná o původní povrch skály z doby jejího eneolitického osídlení. Tomu by nasvědčovaly i destrukční vrstvy se stopami ohně a nálezy mazanice, které jsou stratigraficky nad ní. Rovněž ale nemůžeme vyloučit prosakování fosfátů z výše položených vrstev. Pro chamské lokality v Bavorsku je uváděn jediný případ využití fosfátové analýzy, a to na lokalitě Dietfurt, kde se podařilo identifikovat zvýšené koncentrace fosforu v okolí některých ohnišť (Gohlisch 2005, 125). 3.2 Možnosti nedestruktivní archeologie Naprostá většina sledovaných lokalit se dnes nachází v zalesněném prostředí, kde zpravidla nejsou ohroženy stavebními aktivitami (s výjimkou stavby rekreačních chat), zemědělskou činností apod. V některých případech však hrozí riziko jejich zániku odtěžením. V minulosti byly tímto způsobem téměř zcela zničeny lokality Březín-Pekelný vrch a Srby, v současné době je aktivním lomem ohrožována lokalita Mítov. Přes uvedená rizika nelze v budoucnosti počítat s většími záchrannými výzkumy chamských výšinných lokalit. Z hlediska památkové péče můžeme konstatovat, že téměř polovina lokalit (45 %) je prohlášena za kulturní památky (podle databáze MonumNet http://monumnet.npu.cz/monumnet.php). Jsou mezi nimi hlavně polohy s výskytem mladších nemovitých památek (např. středověkými hrady) a výrazné lokality na buližníkových skalách. Ty jsou mnohdy rovněž přírodními rezervacemi. Naopak mezi lokalitami, které nejsou kulturními památkami, převažují méně prozkoumané a kratší dobu známé ostrožné polohy severního Plzeňska. Hlavním zdrojem budoucího poznání chamských výšinných lokalit tak pravděpodobně budou především metody nedestruktivní archeologie. V následující kapitole budou diskutovány možnosti hlavních nedestruktivních metod (cf. Kuna et al. 2004) ve vztahu ke studovanému typu lokalit. Mezi tyto metody patří především geodeticko-topografický povrchový průzkum, dálkový průzkum (letecká archeologie), geofyzikální průzkum (např. magnetometrický), povrchové sběry a mikrosondáže. 3.2.1 Geodeticko-topografický povrchový průzkum Jako první se zaměřování výšinných lokalit středního eneolitu v západních Čechách začal věnovat F. X. Franc. Ten během svého výzkumu na lokalitě Bzí-Velká skála (okr. Plzeň-jih) nejprve na skalisku fixoval pomocí olejové barvy několik pevných bodů, od nichž pak prováděl veškerá měření, která posloužila při tvorbě detailního kresebného plánu celé lokality, do něhož pak byly zaznamenávány informace o poloze jednotlivých nálezů, které Franc zároveň zapisoval na sáčky s nálezy (Franc 1906, 183). Nejspíše stejně Franc postupoval i v případě lokality Milínov-Lopata, kde prováděl detailní nivelaci, kterou hodlal později použít při tvorbě trojrozměrného modelu lokality (Sklenář 2004, 76). Dá se předpokládat, že Franc při tvorbě plánů lokalit aplikoval měřičské metody, jež si osvojil při své práci zahradního architekta, kdy musel nepochybně vytvářet plány zahrad, parků, ornamentálních parterů apod. Podrobně byla fotograficky i geodeticky dokumentována v 50. letech 20. století lokalita Kaliště-Koubova skála (okr. Kla-

14 Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách tovy) během výzkumu J. Neustupného a V. Čtrnácta. Z kresebné dokumentace se ale bohužel podařilo v archivu Národního Muzea v Praze nalézt pouze torzo (viz obr. 5). Nově bylo v rámci této práce celkem 13 lokalit podrobeno geodeticko-topografickému průzkumu, jehož součástí bylo zaměřování reliéfu terénu lokalit za pomoci totální stanice (blíže k metodě viz John 2008a). Zaměřil jsem se především na lokality s viditelnými terénními relikty, jako jsou valy a příkopy, uměle zarovnané plochy apod. (jednotlivé plány jsou součástí katalogu). Jelikož jsou sledované eneolitické výšinné lokality často situovány v nepřehledném terénu a chráněny hustým vegetačním pokryvem, lze jen v omezené míře využít tradiční dokumentační metody, mezi něž patří kupříkladu dokumentace fotografická. V zalesněném prostředí je poměrně obtížné pořídit fotografický snímek, který by poskytl celkovou představu o podobě lokality. Ani letecké snímkování nebývá v těchto případech úspěšné a mezi další tradiční, avšak limitované postupy patří slovní popis a kresebná dokumentace formou plánu-náčrtu. Obr. 5: Ukázka dokumentace výzkumu J. Neustupného na lokalitě Kaliště-Koubova skála (archiv NM v Praze) Fig. 5: Example of documentation of J. Neustupný at the site of Kaliště Koubova skála (archive of the National Museum in Prague)