Horní právo v mezinárodních souvislostech Autor: PhDr. JUDr. Vítězslav Urbanec, Ph.D.

Horní právo v mezinárodních souvislostech Autor: PhDr. JUDr. Vítězslav Urbanec, Ph.D. 1/ Úvodem České horní právo je z hlediska svého charakteru převážně veřejnoprávní disciplínou, která se týká dvou základních oblastí jednak využívání nerostného bohatství na straně jedné, jednak bezpečnosti a ochrany zdraví při pracích v hornictví. V podmínkách naší země se jedná o obor práva s velmi dlouholetou tradicí. Kořeny českého horního práva sahají až do třináctého století, kdy vznikaly první významné horně-právní úpravy, jakými bylo Jihlavské horní právo z roku 1249 nebo legendární kutnohorský kodex krále Václava II. Ius Regale Montanorum vydaný roku 1300. Zatímco v naší zemi horní právo přetrvává a vyvíjí se jakožto samostatné právní odvětví již více než 750 let, v ostatních evropských zemích tomu tak být nemusí a ani tomu tak není. Rovněž na úrovni práva Evropské unie najdeme jen několik právních předpisů, které by bylo možno zařadit mezi předpisy z oboru horního práva. Kořeny tohoto stavu na úrovni jednotlivých zemí a národů spočívají především v odlišném historickém vývoji jednotlivých evropských států, a rovněž v odlišných zeměpisných, hospodářských a jiných podmínkách těchto zemí. Na úrovni komunitárního práva je pak hlavní příčinou faktické neexistence jednotného evropského horního práva skutečnost, že právo Evropské unie jako takové je soustavou norem všeobecného charakteru; na oblast hornictví se proto aplikují také obecné evropské předpisy pocházející z oblasti bezpečnosti práce, z oboru životního prostředí apod. I přes tento obecný trend však nacházíme i několik unijních předpisů, které se týkají výslovně a jenom oblasti hornictví. Na tomto místě je třeba upozornit, že tento příspěvek má průřezovou povahu a nelze v jeho rámci postihnout horní právo na evropském kontinentě v celé šíři tohoto právního oboru. Navíc, hlubšímu posouzení problematiky horního práva a jeho změn v celoevropském kontextu dosud brání i velké množství národních pramenů práva, v některých státech pak také roztříštěnost právní úpravy, a svoji roli hraje do jisté míry i ztížená dostupnost pramenů, daná mj. i jazykovou bariérou, nedostatečným zpřístupněním těchto předpisů v elektronické podobě apod. Toto platí především pro národní úpravy jednotlivých evropských zemí, na úrovni práva Evropské unie je situace o něco lepší. Příspěvek proto vychází buď z materiálů dostupných na několika veřejně dostupných internetových bázích, anebo z podkladů, které byly poskytnuty státní báňské správě České republiky jejími sesterskými orgány v zahraničí v minulých letech. 1

Příspěvek vychází ze systematiky českého horního práva, a proto se neomezuje toliko na oblast hornictví, ale je zaměřen rovněž na oblast výbušnin a prekurzorů výbušnin, která je v českých podmínkách s hornictvím a horním právem velmi úzce spojena. 2. Exkurz k národním úpravám některých evropských zemí Jak již bylo konstatováno výše, primárně je horní právo stále ještě otázkou národních úprav. Na evropském kontinentě existují státy, kde se horní právo vyvíjelo obdobně jako v českých zemích. Jedná se především o nástupnické státy bývalé habsburské monarchie (tedy např. o Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Polsko a samozřejmě i o Českou republiku), resp. o státy spojené s tradicí německého práva (SRN), kde se setkáváme se speciálními právními úpravami zaměřenými na využívání a ochranu nerostného bohatství, bezpečnost a ochranu zdraví při práci a na organizaci báňské správy. Obdobný přístup pak můžeme nalézt ještě v několika dalších zemích. V některých evropských státech tak existuje horní právo jako samostatné právní odvětví, v jiných zemích však bývá horně-právní úprava rozptýlena do řady právních předpisů z jiných právních odvětví, jako je např. právo životního prostředí, právo stavební nebo právo pracovní a sociální. S ohledem na prostor, který je tomuto příspěvku vyhrazen, zmíníme z národních horně-právních úprav jen některé. Českému právu nejbližší právní úpravou je úprava slovenská. Ta vychází ze stejných základů jako úprava naše, neboť někdy pochází ještě z dob bývalého československého státu, ale za dobu samostatného vývoje obou republik tvořících bývalou federaci doznala určitých odlišností. Slovenská horně-právní úprava je stejně jako právní úprava česká rozptýlena do více právních předpisů a slovenské horní právo tudíž není vtěleno do nějakého svodného horněprávního kodexu. Primárně stojí slovenské horní právo rovněž na horním zákoně č. 44/1988 Sb., jehož platné znění se však na Slovensku v některých otázkách (kupř. dobývací prostory a jejich odnímání a nabývání, nebo sanace a rekultivace) od českého již odlišuje. Podobně jako v českých zemích, i na Slovensku je ovšem nejpodstatnějším zákonem pro hornické prostředí zákon o hornické činnosti (č. 51/1988 Sb.); rozsah hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem je však na Slovensku odlišný. Oproti českému prostředí jsou výbušniny upraveny v jiném zákoně, konkrétně v zákoně č. 58/2014 Z.z., a to spolu s výbušnými předměty. Rovněž státní báňská správa je na Slovensku organizována jiným způsobem než v českých zemích. 2

Když jsme zmínili zahraniční právní úpravu nám nejbližší, je třeba zmínit i právní úpravy zemí poněkud vzdálenějších. Za zmínku zde stojí např. horní právo makedonské. Jeho primárním pramenem je novým ucelený horní zákon (zákon o nerostném bohatství č. 136/12 Úředního věstníku Republiky Makedonie, ve znění pozdějších novel, dohledatelný pod anglickým označením Macedonian Law on Mineral Resources nebo pod zkr. MLMR ), který upravuje více či méně komplexně celou problematiku hornictví a velmi připomíná moderní polský horní zákon. Makedonský horní zákon z roku 2012 je komplexní normou (kodexem) pro průzkum a těžbu nerostů a příbuzné aktivity. Zahrnuje to, co u nás geologický zákon, horní zákon, zákon o hornické činnosti, zákon o těžebních odpadech a zákon o ukládání oxidu uhličitého. Obsahuje rozdělení nerostů (na nerosty veřejného zájmu, nerosty ve vlastnictví státu a nerosty náležející k pozemku), vymezení veřejného zájmu na provádění některých činností, proces udílení koncesí (smluvně) nebo vydávání povolení, a mnoho dalších ustanovení. Kromě základního horního kodexu je systém makedonského horního práva tvořen předpisy o bezpečnosti práce. Zůstaneme-li v částech světa vzdálenějších českému prostředí, představuje velmi zajímavou a moderní právní úpravu hornické problematiky Nařízení č. 2005/3, o dolech a nerostech v Kosovu, vydané Vnitřní správní misí Spojených národů pro Kosovo (angl. text pod označením Regulation No. 2005/3 on Mines and Minerals in Kosovo ). Bez ohledu na všechny kontroverze minulých let, které jsou spojeny s osudem této balkánské končiny, je třeba mít na paměti, že se jedná o oblast s poměrně rozsáhlými nerostnými zásobami, kde je hornictví ekonomickým oborem s celkem dobrým potenciálem do budoucna ať již se jedná o rudné hornictví, těžbu uhlí nebo stavebního kamene. Nařízení 2005/3 pojalo hornictví komplexně, tzn. včetně vyhledávání a průzkumu ložisek nerostů, a zahrnulo v sobě také požadavky na udílení koncese, povolování speciálních operací, požadavky na těžební organizaci, na podkladovou dokumentaci. V době vydání zmíněného nařízení hrála rozhodující roli v otázkách těžby a geologie Nezávislá komise pro doly a nerosty, ustavená v roce 2005. Již zmiňovaný polský horní zákon, oficiálně zákon č. 981/2011 Věstníku zákonů, Geologické a horní právo, je stejně jako již zmíněné předpisy z balkánských zemí - komplexní právní úpravou hornické problematiky. Podobně jako v našem právu řeší i tento zákon mj. otázky horního regálu, tj. vlastnictví nerostného bohatství a toho, co v českém právu nazýváme vyhrazené nerosty; v Polsku je obdobou tohoto institutu tzv. hornické vlastnictví, které přísluší státní pokladně. Zákon dále řeší rozdělení koncesí na jednotlivé typy a mechanismy jejich udílení, otázku kvalifikačních požadavků pro výkon činností v hornictví, 3

zásady provádění hornické činnosti nebo báňské záchranářství. Rovněž se polský horní kodex věnuje otázce podzemního skladování odpadů, a v čl. 133 až 143 také úhradám. V článku 164 a následujících řeší polský horní zákon také organizaci báňské správy, kde se za orgány dozoru považují předseda WUG, ředitelé obvodních horních úřadů a ředitel Speciálního horního úřadu. Velice rozsáhlou část polského horního kodexu tvoří ustanovení o sankcích; sankce jsou zde pojaty nikoliv jako sankce toliko správní (pokuty) ale i klasické trestněprávní postihy, tedy vězení např. podle čl. 184 odst. 1. za vyvolání či dopuštění ohrožujících stavů při provozu důlního závodu. Pro zajímavost bude vhodné zmínit se stručně ještě o dvou horně-právních úpravách, o úpravě španělské a finské. Ve Španělsku je horní právo založeno na Španělském horním zákoně č. 22/1973, který je doplněn Královským Dekretem č. 2857/1978 a zákonem o EIA č. 21/2013. Každá ze španělských provincií (17) může navíc přijímat doplňující legislativu v oboru horního práva. Ložiska nerostů jsou ve Španělsku ve vlastnictví státu a režim jejich zpřístupnění pro těžaře se liší podle toho, v jaké skupině nerostů jsou tyto nerosty právně zařazeny. Příslušnými úřady v oblasti hornictví jsou Generální direktorát pro energetickou a důlní politiku, spadající pod Ministerstvo průmyslu, energetiky a turismu, dále všechna možná ministerstva od Ministerstva zemědělství až po Ministerstvo vzdělávání nebo veřejných prací, a též příslušná oddělení orgánů autonomních regionů. Konečně posledním sledovaným zákonem je finský horní zákon č. 621/2011. Tento zákon rozděluje nerosty podle jejich národohospodářského významu na nerosty hornické (tj. v našem slova smyslu nerosty vyhrazené kovy, průmyslové nerosty a průmyslový kámen) a na nerosty ostatní. Finský horní zákon upravuje rovněž orgány příslušné k výkonu dozoru. Báňským úřadem, který je příslušný k výkonu veřejné moci v hornictví, je Finská bezpečností a chemická agentura (ve zkr. TUKES). Tento úřad je orgánem vydávajícím příslušná povolení k průzkumné a těžební činnosti; k samotnému zahájení těžebních aktivit je však třeba ještě získat další příslušná povolení od Regionálních státních správních autorit z oblasti životního prostředí. Povolovací proces ve Finsku je podobně jako v podmínkách naší země dlouhodobou záležitostí. 3. Unijní právní dokumenty vztahující se k hornictví a výbušninám Na úrovni práva Evropské unie se s normami horního práva příliš nesetkáváme, a proto nelze ani přímo hovořit o celoevropském horním právu. Je to situace do určité míry překvapivá, pokud uvážíme, jaký význam má hornictví např. v energetické politice Evropské 4

unie i v hospodářstvích jednotlivých členských zemí Unie. Na oficiálních internetových stránkách Evropské unie, nevyjímaje z toho ani stránky přímo zaměřené na unijní právní předpisy (tzv. EUR Lex), najdeme prakticky jen velice omezené množství právních předpisů a obdobných právních dokumentů, které se týkají oboru hornictví a výbušnin. Jedná se o právní akty z takových oblastí, jakými jsou a) ochrana hospodářské soutěže a s ní úzce související oblast veřejné podpory, b) vyhledávání a těžba nerostů, c) nakládání s těžebními odpady, d) bezpečnost a ochrana zdraví při práci a bezpečnost provozu v hornictví, a e) výbušniny a prekurzory výbušnin. Kromě výše uvedených oblastí je ovšem pro úplnost ještě nezbytné zmínit i obecnější evropskou legislativu týkající se kvalifikací, bezpečnosti výrobků nebo životního prostředí, včetně ochrany ovzduší nebo nakládání s odpady. Analyzovat vazby těchto předpisů na hornictví a horní právo by ovšem značně přesahovalo cíle, které si tato stať klade a nebudou tudíž dále rozebírány. Co se právní formy aktů EU týče, setkáváme se především se směrnicemi, které musejí být převáděny (implementovány) do českého právního řádu, dále pak s rozhodnutími orgánů EU majícími mj. i velký výkladový význam, a samozřejmě i s nařízeními, která mají na území členských států přímou účinnost a vykonatelnost. Ohledně oblasti veřejné podpory a ochrany hospodářské soutěže je možné konstatovat, že evropské právo se zde omezuje na dodržování zakládajících aktů Evropských společenství a zásad v nich obsažených, tzn. je zaměřeno na dodržování principů rovné soutěže hospodářských subjektů, zásady volného pohybu zboží, zásady volného trhu atp. Zde je třeba zmínit např. Rozhodnutí Komise 2007/163/ES, kterým se spojení označuje za slučitelné se společným trhem a s fungováním Dohody o EHP (Věc č. COMP/M.4000- INCO/Falconbridge), Rozhodnutí Komise 2006/238/ES, o opatření, které Francie uskutečňuje ve prospěch společnosti Mines de Potasse d Alsace nebo Rozhodnutí Komise 2007/499/ES, o státní podpoře č. C 16/2006 (ex NN 34/2006) regionu Sardinie ve prospěch společnosti Nuova Mineraria Silius SpA, a mnohá další. Další oblastí, ke které se váží některé předpisy EU, je těžba nerostů. V této oblasti se setkáváme se Směrnicí 94/22/EEC, o podmínkách udělování a užívání povolení k vyhledávání, průzkumu a těžbě uhlovodíků. Tato Směrnice neobsahuje z hlediska českého 5

horního práva žádnou výrazně odlišnou právní úpravu od domácí regulace; její implementace do českého národního práva si tudíž nevyžádala potřebu výraznějších legislativních kroků. České horní právo ani před vydáním Směrnice 94/22/EEC pro uhlovodíky nemělo žádný speciální režim a podmínky pro jejich dobývání jsou z hlediska dozoru i povolovacího procesu stejné jako u jiných nerostů. Zavedený český systém navíc není v rozporu s citovanou Směrnicí. Proto bylo možné provést pouze dílčí změnu horního zákona, konkrétně 3 odst. 1 horního zákona, která obsahuje vymezení okruhu vyhrazených nerostů. Tato změna byla provedena zákonem č. 315/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 2002. Prozatím spíše zajímavostí je pro české prostředí Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/30/EU ze dne 12. června 2013 o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři a o změně směrnice 2004/35/ES. Tato směrnice je v současné době zapracována do českého právního řádu zákonem č. 158/2000 Sb., o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna a o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři. Uvedený zákon je primárně zákonem se širšími dopady, než je těžba ropy a plynu, a právní rámec jím nastavený mj. úzce souvisí s Úmluvou Organizace spojených národů o mořském právu. Směrnice 2013/30/EU byla do citovaného zákona zavedena až zákonem č. 201/2015 Sb. s účinností od 17. srpna 2015. Hlavním cílem Směrnice 2013/30/EU je předcházení haváriím při těžbě ropy a zemního plynu v moři a současně omezování následků takových havárií; z tohoto důvodu se směrnice věnuje havarijním plánům, požadavkům na dokumentaci nezbytnou pro povolení těžebních činností v moři, povinnostem těžaře při těchto činnostech atd. Oblast nakládání s těžebními odpady je ošetřena Směrnicí Evropského Parlamentu a Rady 2006/21/ES, ze dne 15. března 2006, o nakládání s odpady z těžebního průmyslu a o změně Směrnice 2004/35/ES. Na základě požadavků uvedené Směrnice byl zpracován návrh zákona o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů, který byl schválen vládou České republiky a bude projednán Parlamentem České republiky na podzim r. 2008; současně se připravují dvě prováděcí vyhlášky k uvedenému návrhu zákona. Navržená regulace má komplexně upravit problematiku těžebních odpadů, která u nás dosud jednotně právně ošetřena nebyla místo tohoto uvedenou otázku řešily např. vyhlášky č. 104/1988 Sb., č. 22/1989 Sb., č. 51/1989 Sb., a také konkrétní povolení hornických činností vydaná na základě zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské 6

správě, ve znění pozdějších předpisů. Hlavními důvody pro zpracování návrhu zákona o těžebních odpadech byla jednak povinnost dostát našim závazkům plynoucím z členství České republiky v Evropské unii, jednak snaha po zajištění komplexní a jednotící úpravy pro nakládání s těžebními odpady v prostředí České republiky. Kromě nakládání s těžebními odpady řeší komunitární právo i problematiku nakládání s rezidui po jiných lidských činnostech, např. po spalování fosilních paliv. Zde je nežádoucím jevem existence zbytkového a nevyužitelného oxidu uhličitého. Z důvodu zájmu na ochraně ovzduší byla přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/31/ES ze dne 23. dubna 2009 o geologickém ukládání oxidu uhličitého a o změně směrnice Rady 85/337/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES, 2001/80/ES, 2004/35/ES, 2006/12/ES a 2008/1/ES a nařízení (ES) č. 1013/2006. Uvedená směrnice byla do českého právního řádu zapracována zákonem č. 85/2012 Sb., o ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur a o změně některých zákonů. Uvedený zákon, kterým mj. došlo i ke změně zákona horního a k rozšíření okruhu aktivit, které se považují za zvláštní zásahy do zemské kůry a tedy za jeden z typů hornické činnosti, nabyl účinnosti již v roce 2012 (konkrétně 19. dubna 2012). V uvedeném zákoně však existuje určité omezující ustanovení, konkrétně ustanovení 24, které konstatuje, že ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur na území České republiky nelze podle tohoto zákona do 1. ledna 2020 povolit. V praxi to znamená, že ze zákona aktuálně lze aplikovat pouze ty mechanismy, které upravují to, jak postupovat v případě nelegálního provozování úložiště CO2. V oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v hornictví je třeba upozornit především na dvě směrnice EU. První z nich je Směrnice Rady 92/104/ES, o minimálních požadavcích na zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců v povrchovém a hlubinném těžebním průmyslu; druhou z těchto směrnic je Směrnice Rady 92/91/EHS, o minimálních požadavcích na zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců v těžebním vrtném průmyslu. Požadavkům těchto směrnic odpovídají v českém prostředí příslušná ustanovení vyhlášky č. 239/1998 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a bezpečnosti provozu při těžbě a úpravě ropy a zemního plynu a při vrtných a geofyzikálních pracích a o změně některých předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu při hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž některá ustanovení vyhlášek č. 22/1989 Sb., č. 51/1989 Sb. a č. 26/1989 Sb., v platném znění. Kromě ryze speciálních směrnic pro hornictví je třeba ještě alespoň zmínit obecné evropské normy o bezpečnosti práce, implementované např. zákoníkem práce (zákon 7

č. 262/2006 Sb.) nebo zákonem o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (zákon č. 309/2006 Sb.). Oba dva zmiňované zákony se zásadně dotýkají i pracovněprávních otázek v hornictví. Zákoník práce tak v době svého vydání implementoval např. Směrnici Rady 91/533/EHS ze dne 14. října 1991 o povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, Směrnici Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění, Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/14/ES ze dne 11. března 2002, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství, Směrnici Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů, Směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby, Směrnici Rady 94/33/ES ze dne 22. června 1994 o ochraně mladistvých pracovníků, Směrnici Rady 91/383/EHS ze dne 25. června 1991, kterou se doplňují opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou nebo v dočasném pracovním poměru, Směrnici Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci, Směrnici Rady 89/656/EHS ze dne 30. listopadu 1989 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro používání osobních ochranných prostředků zaměstnanci při práci, Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, Směrnici Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy, a mnohé další směrnice. Zákonem o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (zákon č. 309/2006 Sb.) pak došlo mj. k implementaci Směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci, Směrnice Rady 89/654/EHS ze dne 30. listopadu 1989 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví na pracovišti, Směrnice Rady 89/654/EHS ze dne 30. listopadu 1989 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví na pracovišti, Směrnice Rady 90/269/EHS ze dne 29. května 1990 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro ruční manipulaci s břemeny, spojenou s rizikem, zejména poškození 8

páteře, pro zaměstnance, dále např. Směrnice Rady 90/270/EHS ze dne 29. května 1990 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro práci se zobrazovacími jednotkami, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/37/ES ze dne 29. dubna 2004 o ochraně zaměstnanců před riziky spojenými s expozicí karcinogenům nebo mutagenům při práci, nebo třeba Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/54/ES ze dne 18. září 2000 o ochraně zaměstnanců před riziky spojenými s expozicí biologickým činitelům při práci. Kromě těchto směrnic byly do českého právního řádu vtěleny zákonem č. 309/2006 Sb. i další celoevropské předpisy týkající se otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu. V oblasti výbušnin, kterou zmiňujeme v souvislosti s evropskými právními normami proto, že v českém prostředí je do horního práva tato problematika zařazena, se setkáváme se dvěma důležitými směrnicemi. První z nich je Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/28/EU ze dne 26. února 2014, o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se dodávání výbušnin pro civilní použití na trh a dozoru nad nimi (přepracované znění). Tato směrnice nahrazuje starší, obdobně zaměřenou Směrnici Rady Evropských společenství 93/15/EEC, o harmonizaci předpisů týkajících se uvádění na trh a dozoru nad výbušninami pro civilní použití, která byla do českého právního řádu implementována již zákonem č. 315/2001 Sb. s účinností od 1. ledna 2002. Směrnice 2014/28/EU upravuje komplexně problematiku výbušnin pro civilní použití. Do českého právního řádu byla převedena v roce 2016 částečně nařízením vlády č. 97/2016 Sb., o technických požadavcích na výbušniny, částečně zákonem č. 90/2016 Sb., o posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh, přičemž malou část uvedené směrnice ještě zbývá implementovat. Tato zbývající část bude zavedena novelizací zákona č. 61/1988 Sb., která byla projednávána v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v roce 2016 jako Sněmovní tisk č. 653. Problematika střeliva, kterou směrnice rovněž upravuje, je řešena v zákoně č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních). Druhou významnou směrnicí Evropské unie pro oblast výbušnin je Směrnice Komise 2008/43/ES, kterou se podle Směrnice Rady 93/15/EHS zřizuje systém pro identifikaci a sledovatelnost výbušnin pro civilní použití. Směrnice 2008/43/ES týkající se systému pro identifikaci a sledovatelnost výbušnin byla do českého práva implementována poprvé zákonem č. 146/2010 Sb., o označování a sledovatelnosti výbušnin pro civilní použití, podruhé po své novelizaci provedené směrnicí 2014/2/EU zákonem č. 83/2013 Sb., o označování a sledovatelnosti výbušnin pro civilní použití. Na základě této směrnice byl 9

v jednotlivých členských státech EU zaveden systém sledování výbušnin, který umožní kdykoliv a kdekoliv identifikovat držitele těchto výbušnin. Mírně atypickou, avšak s výbušninářskou problematikou úzce související novinkou, je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 98/2013/EU ze dne 15. ledna 2013, o uvádění prekurzorů výbušnin na trh a o jejich používání. K jeho provedení v podmínkách České republiky byl vydán zákon č. 259/2014 Sb., o prekurzorech výbušnin a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (zákon o prekurzorech výbušnin). Cílem právní úpravy je omezit přístup obecné veřejnosti k některým chemickým látkám, které sice ještě výbušninami nejsou, avšak mohou se jimi stát, resp. mohou sloužit k jejich výrobě. Pro doplnění je třeba dodat, že obecně se horního práva částečně dotýkají také předpisy z jiných oblastí, než které byly zmíněny výše. Z oněch nezmíněných oblastí je poměrně významnou oblastí oblast uznávání kvalifikací, a to z toho důvodu, že v oboru hornictví existuje ještě poměrně velké množství tzv. regulovaných povolání, tj. činností, pro které se vyžaduje splnění konkrétních kvalifikačních požadavků. Značný význam zde má zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), který byl Zákon č. 18/2004 Sb. implementuje několik směrnic EU vydaných pro oblasti vzdělávání a kvalifikací (např. Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES, o uznávání odborných kvalifikací, Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, dále o Směrnici Rady 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty aj.). Pro oblast hornictví je pak v otázce uznávání kvalifikací důležitá prováděcí vyhláška č. 298/2005 Sb., o požadavcích na odbornou kvalifikaci a odbornou způsobilost při hornické činnosti nebo činnosti prováděné hornickým způsobem a o změně některých právních předpisů, v platném znění, která se týká přímo uznávání kvalifikací potřebných pro výkon některých hornických povolání. Dalším poměrně významným okruhem celoevropských norem, který se dotýká hornictví, jsou předpisy práva životního prostředí. I v rámci hornictví je tak třeba respektovat požadavky, které kladou předpisy environmentálního práva. Jedná se o požadavky vtělené do 10

národních právních předpisů o EIA, o chemických látkách, o ochraně ovzduší, vod, o odpadech apod. Jinou oblastí evropského práva, která se dotýká hornictví, je oblast technické bezpečnosti výrobků (zejména strojů a zařízení). Při sledování vazeb předpisu na oblast hornictví se situace má tak, že pokud byly příslušné právní normy EU již implementovány do českého právního řádu (např. formou nařízení vlády), je vždy třeba sledovat, zda se implementační předpis vztahuje či nevztahuje na oblast hornictví. 4. Závěr Jak bylo výše konstatováno, na úrovni komunitárního práva se ve větší míře nesetkáváme se speciálně zaměřenými právními úpravami pro oblast hornictví. I přes to však lze nalézt několik předpisů (nejčastěji směrnic), které tvoří jakési horní evropské kvazi-právo. Dominantní roli v oblasti hornictví však hrají v současnosti národní úpravy. Na úrovni jednotlivých členských zemí záleží hlavně na místních podmínkách a na lokální právní tradici. V některých státech domácí horní právo existuje, například v podobě horního zákona a jej provádějících předpisů (např. Slovensko, ale i Rakousko nebo Německo), v jiných zemích je tato úprava rozptýlena do celé řady předpisů spadajících do jiných právních odvětví. Pro hornictví jako obor má však význam především sama skutečnost, že v každém státě existuje alespoň nějaká regulace podmínek, za nichž je možno přistoupit k realizaci hornických aktivit, tedy k vyhledávání a průzkumu ložisek, k těžbě nerostů apod.). Obdobný závěr je pak možno učinit i pro oblast výbušnin. Příbram, 2016 Vítězslav Urbanec 11