Trest odnětí svobody na doživotí

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Veronika Černovská Trest odnětí svobody na doživotí Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. Katedra trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 21. 4. 2015

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Veronika Černovská

Ráda bych poděkovala vedoucímu své diplomové práce prof. JUDr. Pavlu Šámalovi, Ph.D. za cenné rady při zpracování této diplomové práce. Veronika Černovská

Název diplomové práce v anglickém jazyce: Life imprisonment

Obsah Seznam použitých zkratek Úvod...1 1 Historický vývoj a účel trestu odnětí svobody na doživotí...3 1.1 Vývoj ve světě...3 1.2 Vývoj v českých zemích...4 1.3 Účel trestu odnětí svobody na doživotí...7 2 Postavení trestu odnětí svobody na doživotí v systému trestů...9 2.1 Charakteristika výjimečného trestu...10 3 Mezinárodní aspekty trestu odnětí svobody na doživotí...11 3.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod...12 3.2 Souhrn...13 4 Současná právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí a co z ní vyplývá...14 4.1 Právní úprava v České republice...14 4.1.1 Podmínky dle ustanovení 54 odst. 1 TZ...15 4.1.2 Podmínky dle ustanovení 54 odst. 3 TZ...16 4.1.2.1 Podmínky dle ustanovení 54 odst. 3 písm. a) TZ...17 4.1.2.2 Podmínky dle ustanovení 54 odst. 3 písm. b) TZ...18 4.1.3 Zvláštní dovolací důvod dle ustanovení 265b odst. 2 TŘ...20 4.2 Srovnání s vybranými zeměmi ve světě...21 4.2.1 Francie...21 4.2.2 Anglie...22 4.2.3 Německo...22 4.2.4 Slovensko...23 4.2.5 Spojené státy americké...24 4.2.6 Souhrn...24 5 Výkon trestu odnětí svobody na doživotí...25 5.1 Podmínky ve věznicích při výkonu trestu odnětí svobody na doživotí...29 5.2 Podmíněné propuštění z výkonu trestu...31 5.2.1 Ztížení podmíněného propuštění podle ustanovení 54 odst. 4 TZ...33 5.3 Dopady na pachatele...35 5.3.1 Náprava pachatele...37 5.3.2 Reintegrace do společnosti po podmíněném propuštění...38 5.3.3 Souhrn...39

6 Alternativy trestu odnětí svobody na doživotí...40 6.1 Trest odnětí svobody na doživotí jako náhrada trestu smrti...40 6.2 Vztah trestu odnětí svobody na doživotí k trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let...43 6.3 Nejpřísnější sankce mladistvých...46 7 Trendy v trestní politice...47 7.1 Represivní funkce a ochrana společnosti...48 7.2 Možnosti právní úpravy...50 Závěr...53 Seznam použité literatury...56

Seznam použitých zkratek Listina Listina základních práv a svobod, vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku České republiky ŘVTOS vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů Statut Římský statut mezinárodního trestního soudu TŘ zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů TZ zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů TZ1961 zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Úmluva Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ZSVM zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů ZVTOS zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů

Úvod S fungováním lidské společnosti je bohužel od nepaměti neodmyslitelně spjato i nežádoucí chování některých jejích členů, kterého se nelze úplně vyvarovat ani promyšlenou úpravou trestní odpovědnosti. Aby společnost mohla fungovat i přes tyto své nedostatky, vyvinula systém trestních sankcí, jehož pomocí postihuje nežádoucí jednání jednotlivců. Na mimořádně závažná porušení společenských hodnot je pak nutné reagovat mimořádným trestem. Po dlouhou dobu plnil roli nejtvrdší sankce trest smrti, který dodnes vzbuzuje vášnivé diskuse mezi jeho zastánci a odpůrci. S postupným rušením trestu smrti ve druhé polovině 20. století se nejpřísnějším trestem v mnoha zemích stává trest odnětí svobody na doživotí, který se tak dostává do středu pozornosti. Od zrušení trestu smrti v roce 1990, kdy bylo doživotí opět po 34 letech zakotveno do systému trestů, je doživotní trest nejtvrdší sankcí i u nás. Ve své práci se mimo jiné pokusím charakterizovat roli trestu odnětí svobody na doživotí jako náhrady trestu smrti a popsat rozdíly mezi absolutním a doživotním trestem. Podobně jako trest smrti ovšem i doživotní trest vyvolává řadu otázek a pochybností. Jedná se o trest humánní? Je v souladu s lidskými právy? Převáží jeho výhody nad nevýhodami? O jeho kontroverzi svědčí i skutečnost, že trest odnětí svobody na doživotí se někdy označuje jako sociální trest smrti nebo trest smrti na splátky. Diskuse o tom, zda není doživotní trest stejně nebo dokonce ještě více krutý než trest smrti, je stejně živá jako diskuse o znovuzavedení trestu smrti. Proto jsem si vybrala toto téma, neboť bych sama ráda posoudila, zda je trest odnětí svobody na doživotí v souladu s lidskými právy a zda je vhodnou alternativou trestu smrti. Hlavním cílem této práce je proniknout do problematiky trestu odnětí svobody na doživotí, zhodnotit současnou právní úpravu a analyzovat její dopady. Pokusím se podrobně vysvětlit podmínky ukládání doživotního trestu a vyložit pojmy, které zákonodárce v souvislosti s ukládáním této sankce používá. Budu se snažit najít problematická místa a případně navrhnout jiná řešení. Protože inspirací 1

pro nás mohou být také zahraniční úpravy, porovnám způsoby, jakými problematika doživotního trest řešena v jiných státech. je Dále se zaměřím na výkon trestu odnětí svobody na doživotí a úpravu podmínek podmíněného propuštění. Výkon doživotního trestu ve věznicích s sebou neodmyslitelně nese určité negativní dopady na osobnost odsouzených, což je jedna z velkých nevýhod doživotního trestu. Je třeba se soustředit na podmínky ve výkonu trestu a zkusit najít cesty pro jejich zlepšení. V závěru své práce se pokusím popsat jiné možnosti, jak by také mohla úprava trestu odnětí svobody na doživotí vypadat. 2

1 Historický vývoj a účel trestu odnětí svobody na doživotí Názory na trestání a jeho účel se ve společnosti měnily a vyvíjely po mnoho let. Původní a jediný smysl trestu vycházel z principu oko za oko, zub za zub, jehož logickým důsledkem bylo zakotvení trestu smrti jako nejčastější a nejobvyklejší sankce proti všem narušitelům pořádku v různých společenských uskupeních. 1 Naopak trest odnětí svobody na doživotí tak pevné historické kořeny nemá. Přestože v současnosti se jedná o nenahraditelný prostředek ochrany společnosti jako nejpřísnější trest v mnoha demokratických zemích, své místo si v systému trestních sankcí vydobyl teprve nedávno. 1.1 Vývoj ve světě Ve starověku, kdy univerzální sankci za nejrůznější delikty představoval trest smrti, byl trest odnětí svobody naprosto okrajovou záležitostí, nejednalo se o samostatný druh trestu, ale o zajišťovací prostředek, jehož účelem bylo střežení odsouzených do výkonu absolutního trestu. Vězení jako vlastní výkon trestu se začalo rozšiřovat v druhé polovině 16. století v souvislosti s rozvojem renesančního myšlení a humanismu. Ve druhé polovině 18. století se významně změnilo vnímání trestů pod vlivem díla O zločinech a trestech italského myslitele Cesara Beccarii. Ten jako první vyslovil mimo jiné myšlenku, že doživotní trest je účelnější než trest smrti. Vznik trestu odnětí svobody vjeho dnešní podobě lze zařadit přibližně do doby přelomu 18. a 19. století, kdy se usilovalo o humanizaci výkonu trestu odnětí svobody. O století později se již začíná v oblasti vězeňství rozvíjet mezinárodní spolupráce, jejímž dokladem jsou obecně přijímané zásady výkonu trestu odnětí svobody z počátku 20. století. 2 Trest odnětí svobody na doživotí se ovšem dostává do popředí až ve druhé polovině 20. století vsouvislosti srušením trestu smrti v některých státech jako jeho náhrada. 1 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 9. 2 Tamtéž, s. 9 15. 3

1.2 Vývoj v českých zemích České země dlouho neměly jednotnou úpravu trestního práva. Za feudalismu systém trestů v podstatě neexistoval a tresty byly stále ještě chápány zejména jako pomsta za vykonaný čin. Uložení trestu, jeho forma i provedení bylo do značné míry závislé na libovůli soudců. I v případě, že právní norma stanovila konkrétní sankci, jednalo se spíše o možnost, kterou se soudce při rozhodování o trestu mohl, ale nemusel řídit. Jedním z prvních pokusů o sebrání trestního práva byla Koldínova práva městská, která obsahují výklad jednotlivých druhů sankcí a jejich třídění do pěti skupin. Jedná se o velmi často užívaný trest smrti, dále o tresty majetkové, ztrátu cti, vypovězení a vězení dočasné nebo doživotní. Trest odnětí svobody získává významnější úlohu, nicméně stále slouží především k zajištění podezřelých osob. 3 První kodifikací trestního práva pro české země se stal hrdelní řád císaře Josefa I. z roku 1707, na který navázal hrdelní řád císařovny Marie Terezie z roku 1768. Velmi kruté tresty obsažené v Terezianě měly symbolický a odstrašující charakter. Hlavní sankcí byl i nadále trest smrti. 4 Nová éra trestního práva u nás nastala až s Josefem II. a jeho Zákoníkem o zločinech a trestech na ně z roku 1787. Hlavním způsobem trestu se stává vězení a rozlišují se tři stupně těžký žalář se zvláštním přikováním a jinými zostřeními, tuhé vězení s okovy na nohou a obyčejné vězení bez okovů. Omezuje se trest smrti a Josef II. se dokonce pokusil trest smrti za normální doby úplně zrušit, přičemž by zůstal jen za výjimečných poměrů, tedy při stanném právu. Zvolna se začíná (pod vlivem Beccariova spisu O zločinech a trestech) uplatňovat názor, že trest nemá být jen pomstou za vykonaný zločin, nýbrž že může mít i nápravný účinek. 5 Trestní zákoník z roku 1803, který spočíval na josefínských zásadách trestního práva, ukládal za zločiny trest smrti a tři stupně žaláře. Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852, který byl novelizací předchozího 3 MALÝ, Karel. Trestní právo v Čechách v 15.-16. století. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1989. s. 249 250. 4 MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vydání. Praha: Orac, 1995. s. 154. 5 VANĚČEK, Václav. Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha: Orbis, 1976. s. 294 296. 4

zákoníku, zůstal v platnosti i po vzniku Československa v roce 1918 díky tzv. recepční normě, která ponechala v platnosti dosavadní rakouské zákony. Tento trestní zákon, jak je patrno z jeho názvu, už rozlišoval zločiny, přečiny a přestupky. Zločiny se dle něj trestaly smrtí nebo přidržením v žaláři, který se dělil na dva stupně podle přísnosti a dále na dočasný a doživotní. Podmíněné propuštění zákon neupravoval. Trest odnětí svobody na doživotí bylo možno uložit za taxativní výčet trestných činů, konkrétně se jednalo o devět skutkových podstat, nepočítáme-li vojenské a protistátní činy. V roce 1919 byl přijat zákon o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, který umožnil podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí po 15 letech výkonu trestu. V roce 1934 byla uzákoněna možnost nahradit trest smrti trestem odnětí svobody od 15 do 30 let nebo doživotím v případě existence polehčujících okolností. Možnost podmíněného propuštění byla z 15 let prodloužena na 20 let výkonu trestu. V období první republiky byl ovšem doživotní trest ukládán málokdy. 6 Trestní zákon z roku 1852 byl nahrazen novým trestním zákonem až roku 1950, přičemž tento zákon se vyznačoval výraznou represí. Nejvýznamnějšími tresty byly trest smrti a trest odnětí svobody, který bylo možné uložit až na 25 let nebo na doživotí. Doživotí sloužilo také jako alternativa k absolutnímu trestu. V případě existence vážných polehčujících okolností nebo u některých okruhů pachatelů, např. u těhotných žen, byl trest smrti nahrazován trestem odnětí svobody na doživotí. Trest smrti ani doživotní trest nemohly být uloženy mladistvým. Podmíněné propuštění z doživotního odnětí svobody bylo možné po 15 letech výkonu trestu v případě, že se odsouzený ve výkonu trestu svou prací a chováním polepšil natolik, že toto polepšení vedlo k naději, že povede řádný život pracujícího člověka. Zkušební doba byla ve srovnání se současnou úpravou delší, rozmezí činilo dva až deset let. Dalším rozdílem oproti dnešní úpravě byla možnost opětovného podmíněného propuštění z doživotního trestu, a to po vykonání dalších 15 let trestu. Roku 1956 (s účinností od 1. 1. 1957) byl trest odnětí svobody na doživotí zrušen s odůvodněním, že odsouzení k tomuto trestu ztrácí naději na opětovné nabytí svobody a propadají 6 NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. 1. vydání. Praha: Leges, 2010. s. 45 47. 5

zoufalství a navíc je doživotní trest v rozporu s výchovným působením na pachatele. Jako náhrada zrušeného doživotí byl zakotven trest odnětí svobody na 25 let. 7 Po přijetí nové ústavy v roce 1960 byl následně schválen i nový trestní zákon č. 140/1961 Sb., (dále jen TZ1961 ), který u nás platil až do roku 2009. TZ1961 původně trest odnětí svobody na doživotí neupravoval, výjimečným trestem byl stále trest smrti, přičemž trest odnětí svobody na dobu určitou mohl být uložen nejdéle na 15 let. Trest smrti nebylo dovoleno uložit těhotným ženám ani mladistvým pachatelům. Novela TZ1961 z roku 1973 pak umožnila ukládat pachatelům místo trestu smrti trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, pokud soud považoval takový trest za dostatečný. 8 Po sametové revoluci v roce 1989 následovaly velké změny v zákonech. Roku 1990 byl novelou TZ1961 zrušen trest smrti a zaveden doživotní trest a zároveň bylo stanoveno, že trest smrti uložený před účinností této novely se mění na trest odnětí svobody na doživotí. 9 Po 34 letech byl tedy v našem právním řádu znovu zakotven trest odnětí svobody na doživotí. Před schválením této novely bylo zvažováno několik návrhů, jak trestat pachatele nejzávažnějších deliktů, ze kterých byla nakonec přijata varianta, kdy se trest odnětí svobody na doživotí stal jednou z forem výjimečného trestu vedle trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. 10 Následně byl zákaz trestu smrti zakotven i v ústavním pořádku, jelikož byl schválen ústavní zákon, kterým byla přijata Listina základních práv a svobod (dále jen Listina ), jež ve svém článku 6 odst. 3 stanoví, že trest smrti se nepřipouští. 11 Dne 9. 2. 2009 vstoupil v platnost zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ ), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010 a který nahradil TZ1961. Co se týče trestního řízení, tak nová právní úprava dosud nebyla přijata. Trestní proces se u nás i nadále řídí zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (dále jen TŘ ), který vstoupil v platnost dne 9. 12. 1961 a účinnosti nabyl dne 1. 1. 1962. 7 NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 48 50. 8 Tamtéž, s. 50. 9 Tamtéž, s. 50. 10 KALVODOVÁ, Věra. Trest odnětí svobody na doživotí. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 49. 11 NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 50 51. 6

1.3 Účel trestu odnětí svobody na doživotí Existují dvě základní koncepce pojetí smyslu trestu a účelu trestání. Je to teorie absolutní, kterou reprezentuje teorie odplaty, a teorie relativní, kterou představuje teorie prevence. Podle absolutní teorie se trestá, protože bylo pácháno zlo. Smyslem trestu je represe, odplata za spáchaný trestný čin. Člověk je schopen svobodně určovat své jednání a rozhodne-li se pro protiprávní jednání, zasluhuje trest, který jediný může znovu nastolit spravedlnost. Naopak dle relativní teorie se trestá, aby nebylo pácháno zlo. Smysl teorie prevence je vochraně společnosti a v nápravě zločince. Trest je tím, co zabrání dalšímu páchání trestných činů. Dále existují smíšené teorie, které se snaží o spojení obou původních koncepcí, zmírnění jejich nedostatků a zdůraznění jejich pozitiv. 12 Už Cesare Beccaria požadoval, aby trest byl spravedlivý a účelný. Účelem trestu podle něj není viníkovo utrpení, ale zabránění mu v působení dalších škod a odstrašení ostatních od podobných činů. Trest dosáhne svého účinku, když zlo trestu převýší dobro pocházející ze zločinu, přičemž zlo trestu spočívá v jeho neodvratnosti a ztrátě prospěchu ze spáchaného činu. Beccaria zdůrazňuje, že odstrašující účinek nevyplývá z krutosti, ale z nevyhnutelnosti trestu. Když existuje jistota, že za zločin bude následovat trest, i kdyby měl být mírný, učiní větší dojem na pachatele než strach z krutého trestu, jestliže je s ním spojena určitá naděje na beztrestnost. S tím souvisí zásada rychlosti trestu, čím bude trest rychleji následovat po spáchání zločinu, tím bude spravedlivější a bude lépe splňovat svůj účel. 13 Účel trestu obecně vychází z funkcí trestního práva. Základní funkcí trestněprávní úpravy je funkce regulativní, která spočívá ve stanovení podmínek trestní odpovědnosti a ukládání trestů za spáchání trestného činu. Velmi důležitá je funkce ochranná, která má ochránit společnost před nejzávažnějšími útoky namířenými proti jejímu řádu. S touto funkcí souvisí funkce preventivní, jež se dále dělí na prevenci individuální, tedy výchovné působení na konkrétního pachatele s cílem zabránit mu v páchání další trestné činnosti, a prevenci generální, která má 12 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014. s. 388 389. 13 BECCARIA, Cesare. O zločinech a trestech. Praha: Bursík a Kohout, 1893. s. 10, 40 41, 55, 57. 7

pozitivně ovlivnit chování potencionálních pachatelů. Nedílnou součástí trestního práva je i funkce represivní, která spočívá v újmě pachatele za spáchaný trestný čin. Trest odnětí svobody na doživotí je jedním z prostředků realizace ochranné, preventivní a represivní funkce trestního práva. 14 V této souvislosti je ovšem nutno poznamenat, že účel dlouhodobých trestů odnětí svobody obsahuje oproti ostatním trestům jeden prvek navíc. U doživotního trestu přistupuje ještě prvek eliminační trvalé vyloučení pachatele ze společnosti. 15 Eliminační prvek úzce souvisí s ochrannou funkcí, která u trestu odnětí svobody na doživotí vystupuje do popředí. Ovšem naplňování všech funkcí, které jsou doživotnímu trestu připisovány, není ve výkonu trestu vždy jednoduché. Co se týče požadavku zajištění ochrany společnosti před pachateli, ten je v době výkonu trestu ve věznici splněn, neboť pachatelé jsou od společnosti úplně izolováni. Lépe řečeno, je splněn požadavek ochrany vnější společnosti, určité nebezpečí ovšem hrozí v případě páchání deliktů ve výkonu trestu. Tak z ní i jeden z argumentů zastánců trestu smrti. Ti zdůrazňují, že při neexistenci trestu smrti se nejnebezpečnější vězni odsouzení na doživotí mohou ve vězení dopustit velmi závažných trestných činů, přičemž jsou fakticky beztrestní. Vědomí beztrestnosti za činy spáchané ve výkonu trestu může představovat pro odsouzené významnou motivaci k páchání násilných trestných činů za účelem útěku. Tato skutečnost znamená velké nebezpečí především pro personál věznic a v případě zdařilého pokusu o útěk pak samozřejmě opět i pro celou společnost. 16 Účelem trestu je dále zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti. Právě na individuálně preventivní působení dlouhodobých trestů odnětí svobody je nahlíženo s určitým skepticismem. Trest odnětí svobody na doživotí představuje trvalou či alespoň dlouhodobou izolaci od společnosti. Zda prožití dlouhodobé izolace v případě podmíněného propuštění zabrání odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, je sporné. S dlouhodobým výkonem trestu odnětí svobody totiž souvisí další skutečnosti, např. vliv vězeňského společenství, 14 KALVODOVÁ, Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, s. 85 86. 15 KARABEC, Zdeněk; BLATNÍKOVÁ, Šárka. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. Kriminalistika. 2004, roč. 37, č. 3, s. 205. 16 KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 54 55. 8

zpřetrhání osobních vazeb z doby před výkonem trestu, negativní reakce okolí, ztráta zaměstnání apod., které všechny mohou mít dopad na opětovné páchání trestné činnosti. Ovšem při existenci podmíněného propuštění má individuální prevence svůj nezpochybnitelný význam. Náprava doživotně odsouzených je nicméně velmi složitá, protože se často jedná o mimořádně narušené osobnosti už v okamžiku odsouzení a toto narušení může být ještě více prohloubeno dlouhou dobou strávenou ve výkonu trestu. 17 Co se týká generálně preventivní funkce, tak určitý odstrašující účinek nelze doživotnímu trestu odepřít, ale bohužel je nutno konstatovat, že není zdaleka tak intenzivní, jak bychom si přáli. Důvodem může být i to, že většina pachatelů si při páchání trestné činnosti hrozbu trestu buď neuvědomuje, např. proto, že ke spáchání trestného činu dochází v afektu, nebo spoléhá na to, že nebudou dopadeni. O represivní funkci trestu odnětí svobody na doživotí je podrobněji pojednáno v sedmé kapitole této práce v souvislosti s narůstajícím represivním smýšlením v naší společnosti. 2 Postavení trestu odnětí svobody na doživotí v systému trestů Zařazení trestu odnětí svobody na doživotí do systému trestů lze dovodit z TZ, který upravuje druhy trestních sankcí. Trestními sankcemi jsou podle ustanovení 36 TZ tresty a ochranná opatření, přičemž doživotní trest spadá do skupiny trestů. Z hlediska druhu trestu se podle ustanovení 52 odst. 1 písm. a) TZ jedná o trest odnětí svobody. Podle ustanovení 52 odst. 2 písm. a) TZ ho lze dále charakterizovat jako nepodmíněný trest odnětí svobody. Ustanovení 52 odst. 3 TZ zakotvuje zvláštní typ trestu odnětí svobody, kterým je výjimečný trest. Výjimečný trest je upraven v ustanovení 54 TZ a dle odstavce 1 tohoto ustanovení se dělí na dva druhy, neboť výjimečným trestem se dle něj rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Ze dvou forem výjimečného trestu je doživotní trest ten citelnější. 17 KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 54 55. 9

Z tohoto hierarchického uspořádání lze dovodit, že na pomyslné stupnici přísnosti trestů stojí doživotní trest nejvýše, a proto je ke kratším trestům odnětí svobody ve vztahu subsidiarity, lze ho uložit pouze tehdy, nesplní-li účel trestu mírnější trest. Trest odnětí svobody na doživotí je jako nejtvrdší sankce našeho právního řádu považován za ultima ratio, krajní prostředek ochrany společnosti, jež může být uložen jen v nezbytných případech, kdy ho jiný trest nedokáže zastoupit a nedokáže splnit jeho účel. Tresty lze navíc třídit do několika skupin podle různých hledisek. Trest odnětí svobody na doživotí můžeme dle těchto kritérií charakterizovat jako trest postihující svobodu, trest samostatný, absolutně určitý a je možné ho uložit kterémukoli pachateli trestného činu, který splňuje podmínky pro jeho uložení, s výjimkou pachatele mladistvého. 18 2.1 Charakteristika výjimečného trestu Systém trestů je obecně tvořen dvěma subsystémy, a to tresty pravidelnými a tresty výjimečnými. Výjimečností trestů rozumíme to, že jsou reakcí na mimořádně závažné případy kriminálních jednání, ovšem vždy při zachování základních zásad trestání. Každý stát musí mít vedle pravidelných sankcí k dispozici nějaký výjimečný způsob, jak potrestat pachatele nejzávažnějších trestných činů. V případě neexistence trestu smrti přichází v úvahu dlouhodobé tresty odnětí svobody, případně trest odnětí svobody na doživotí. 19 Jak již bylo uvedeno výše, česká právní úprava zná dokonce dva druhy výjimečného trestu, které se od sebe liší svou přísností. Už z názvu tohoto trestu je patrné, že by se měl ukládat opravdu jen výjimečně, za nejzávažnější trestné činy. Jedná se o prostředek poslední instance, který nastupuje až v případě, kdy jsou jiné prostředky trestního práva neúčinné. To v naší právní úpravě vyjadřuje ustanovení 54 odst. 1 věta druhá TZ, podle kterého může být výjimečný trest uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. 18 JELÍNEK, Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část, s. 398 400. 19 KALVODOVÁ, Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, s. 96. 10

Výjimečnost trestu odnětí svobody na doživotí, stejně jako trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, nespočívá v druhu trestu, ale v délce jeho trvání, která je delší než obecně nejvyšší přípustná horní hranice trestu odnětí svobody, lze ho uložit pouze za splnění přesně vymezených podmínek v ustanovení 54 TZ, je stanoven obligatorní způsob jeho výkonu a možnosti podmíněného propuštění z jeho výkonu jsou ztíženy. Nejvyšší obecně přípustná horní hranice trestu odnětí svobody je podle ustanovení 55 odst. 1 TZ stanovena na 20 let. Pro případ nejzávažnějších trestných činů spáchaných pachateli s výraznějšími negativními osobnostními rysy však k nápravě pachatele nebo k ochraně společnosti obecná horní hranice trestu odnětí svobody v délce trvání 20 let nepostačuje, a proto TZ připouští její výjimečné překročení. 20 3 Mezinárodní aspekty trestu odnětí svobody na doživotí Trest odnětí svobody na doživotí zasahuje zejména do práva jednotlivce na osobní svobodu, dále omezuje svobodu pohybu a pobytu, právo na rodinný život, svobodu shromažďovací a sdružovací. Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody (nejen) na doživotí představuje velmi závažný zásah státní moci do oblasti základních lidských práv a svobod, jsou podmínky pro ukládání i výkon tohoto trestu stanoveny nejen vnitrostátním, ale i mezinárodním právem. Mezinárodních úmluv o lidských právech, které se více nebo méně dotýkají oblasti ukládání či výkonu trestu odnětí svobody je celá řada. Smyslem těchto úmluv je dát vnitrostátním úpravám takový rámec, který nedovoluje jejich vybočení z mezí zaručujících dodržování základních lidských práv. Jádrem této práce ovšem není mezinárodní úprava, ale právní úprava v České republice, proto zmíním jen ty mezinárodní úmluvy, které vnímán jako nejvýznamnější, a podrobněji se zaměřím pouze na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). 20 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I, 1 139: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 733. 11

3.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Za nejdůležitější mezinárodní dokument o lidských právech považuji Úmluvu přijatou na půdě Rady Evropy už v roce 1950, přičemž pro tehdejší Českou a Slovenskou Federativní Republiku se Úmluva stala platnou roku 1992. Následující část práce se zabývá těmi pasážemi Úmluvy, které se dotýkají tématu této práce. Nejvýznamnějším lidským právem je právo na život, které je v Úmluvě zakotveno na prvním místě ze všech chráněných práv. Podle článku 2 Úmluvy je právo každého na život chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. V roce 1950 totiž většina států, které Úmluvu sjednávaly, povolovala trest smrti. Absolutní trest byl tedy umožněn jako jedna z výjimek práva na život. Ovšem postupně byl trest smrti omezován. V roce 1983 byl přijat Protokol č. 6, který zakázal trest smrti v době míru, a v roce 2002 Protokol č. 13, jehož první článek zní tak, že trest smrti se zrušuje. Nikdo nesmí být odsouzen k takovému trestu ani popraven. Protokol č. 13 tak zrušil trest smrti za všech okolností. 21 Podle článku 15 odst. 2 Úmluvy nelze od článku 2 Úmluvy odstoupit, kromě úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů, ani v případě války nebo jiného veřejného ohrožení státní existence. Podle článku 3 Úmluvy nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. S ohledem na článek 15 odst. 2 Úmluvy je zákaz mučení absolutní, neboť od něj rovněž nelze za žádných okolností odstoupit. Zákaz mučení podrobněji upravuje Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, která byla přijata roku 1984 Valným shromážděním OSN a která zákaz mučení také chápe absolutně, když v článku 2 odst. 2 stanoví, že žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení. 21 KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 359 360. 12

Článek 5 Úmluvy stanoví, že každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě taxativně vyjmenovaných případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. Účelem tohoto článku je zabránit svévolným zbavením svobody. Ani odsouzením k doživotnímu trestu neztrácí dotčená osoba své právo na svobodu a osobní bezpečnost. Každý má právo na ochranu dle článku 5 Úmluvy bez ohledu na to, zda se nachází na svobodě nebo je v danou chvíli svobody zbaven. 22 S ohledem na článek 7 Úmluvy nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva č. 20190/92, C. R. proti Spojenému království, musí být článek 7 Úmluvy v souladu se svým účelem vykládán a aplikován tak, aby byla zajištěna účinná ochrana proti svévolnému stíhání, odsouzení a trestu. 23 Podle článku 15 odst. 2 Úmluvy je článek 7 Úmluvy zahrnut mezi ty články, od nichž nelze za žádných okolností odstoupit. 3.2 Souhrn Velmi podobné principy jako Úmluva obsahuje i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech přijatý roku 1966. Co se týče mladistvých pachatelů, tak podrobné nároky na zacházení s osobami mladšími 18 let, jež byly zbaveny osobní svobody, obsahuje Úmluva o právech dítěte z roku 1989. Obě tyto mezinárodní smlouvy byly přijaty Valným shromážděním OSN. Těmito mezinárodními dokumenty se ovšem ve své práci nebudu dále zabývat. Přestože odpůrci trestu odnětí svobody na doživotí tvrdí, že je tento trest v rozporu se základními lidskými právy, protože se jedná o trest krutý a nehumánní, který nerespektuje lidskou důstojnost a velmi negativně ovlivňuje osobnost odsouzeného 24, domnívám se, že tomu tak není. Dle mezinárodních úmluv o lidských právech je nejdůležitějším lidským právem právo na život, jež trest odnětí 22 KMEC, Evropská úmluva o lidských právech: komentář, s. 468 469. 23 Tamtéž, s. 838. 24 KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 11. 13

svobody na doživotí respektuje. Lidsko-právní dokumenty dále zaručují, aby byl tento trest uložen pouze za zákonem stanovených podmínek a aby bylo zabráněno krutému zacházení s odsouzenými ve výkonu trestu. Podle mého názoru je doživotní trest s těmito zárukami plně v souladu se základními lidskými právy. Na závěr této části je vhodné zmínit, že trest odnětí svobody na doživotí zná i Římský statut mezinárodního trestního soudu (dále jen Statut ). Na jeho základě vznikl Mezinárodní trestní soud v Haagu, do jehož jurisdikce spadají nejzávažnější zločiny postihující celé mezinárodní společenství, a to zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, zločin genocidia a zločin agrese. Dle Statutu je hlavním trestem odnětí svobody, které může být uloženo na dobu určitou nepřevyšující 30 let nebo na doživotí. Uložení doživotního trestu musí být vtěchto případech odůvodněno mimořádnou závažností zločinu a osobními poměry pachatele. 25 4 Současná právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí a co z ní vyplývá 4.1 Právní úprava v České republice Nejdůležitějším lidsko-právním dokumentem na vnitrostátní úrovni je Listina, která každému zaručuje právo na život, zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, osobní svobodu, právo na lidskou důstojnost i další práva obsažená v mezinárodních úmluvách. Listina v článku 8 připouští zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a to jak v podobě zajišťovacích opatření, tak v podobě trestu za spáchaný trestný čin. Pro případ zajišťovacích opatření Listina stanoví pevné lhůty pro zbavení osobní svobody, avšak pro případ trestů ponechává délku jejich trvání na zákoně. Trest odnětí svobody na doživotí obsažený v naší právní úpravě je tedy plně v souladu s Listinou i mezinárodními úmluvami o lidských právech. Zákonem, který vsouladu s požadavky Listiny upravuje podmínky zbavení osobní svobody, je TZ. Velkou roli při výkladu pojmů obsažených v TZ hraje též judikatura, jejíž význam je v trestním právu dokonce výraznější než v jiných 25 KALVODOVÁ, Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, s. 81 82. 14

právních odvětvích, neboť trestní právo užívá intenzivní represivní nástroje a je velmi důležité, aby tyto nástroje byly v praxi používány obdobně a za obdobných okolností. 26 4.1.1 Podmínky dle ustanovení 54 odst. 1 TZ Trest odnětí svobody na doživotí je upraven zejména v ustanovení 54 TZ, které taxativně vymezuje podmínky, za nichž je možné trest odnětí svobody na doživotí, potažmo výjimečný trest, pachateli uložit. Ustanovení 54 odst. 1 věta druhá TZ nám říká, že výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. Tyto dvě základní podmínky musí být splněny kumulativně. Z formulace tohoto ustanovení mimo jiné vyplývá, že uložení výjimečného trestu je vždy fakultativní, v naší právní úpravě neexistuje žádný trestný čin, za jehož spáchání by bylo uložení výjimečného trestu obligatorní. Zvlášť závažný zločin je definován v ustanovení 14 odst. 3 věta za středníkem TZ jako ten úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Trestním zákonem se podle ustanovení 110 TZ rozumí TZ a podle povahy věci i ZSVM a zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Nicméně jak u mladistvých, o kterých již bylo pojednáno v druhé kapitole této práce, tak u trestně odpovědných právnických osob, z povahy věci trestní odpovědnosti právnických osob, je uložení výjimečného trestu vyloučeno. Dovolení trestního zákona k uložení výjimečného trestu se nachází v rámci skutkové podstaty konkrétního trestného činu ve zvláštní části TZ. U jiných trestných činů, u nichž není uložení výjimečného trestu povoleno, jeho uložení nepřichází za žádných okolností v úvahu. 26 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 53. 15

4.1.2 Podmínky dle ustanovení 54 odst. 3 TZ K obecnému ustanovení 54 odst. 1 TZ je speciální ustanovení 54 odst. 3 TZ, které stanoví užší okruh trestných činů, za které je možné uložit trest odnětí svobody na doživotí. Jedná se o taxativní výčet jedenácti trestných činů, jejichž společný prvek spočívá v tom, že jde o kvalifikované případy úmyslného usmrcení minimálně jednoho člověka, a to za podmínky, že takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a zároveň uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let. Poslední dvě podmínky jsou stanoveny alternativně. Výčet konkrétních trestných činů, za něž je možné uložit trest odnětí svobody na doživotí, je tedy obsažen už v obecné části TZ a za žádných okolností ho nelze rozšiřovat. Z formulace ustanovení 54 odst. 3 TZ vyplývá, že zavinění smrti jiného musí být úmyslné a nepostačuje pouze pokus směřující ke smrtelnému následku, tím méně příprava, ale musí dojít k dokonání některého z taxativně vyjmenovaných trestných činů s následkem smrti. Navíc ustanovení 54 odst. 3 TZ není součástí skutkové podstaty konkrétního trestného činu, na kterou by se vztahoval režim ustanovení 111 TZ, dle kterého se trestným činem rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc. Proto je-li vyžadováno, aby pachatel úmyslně zavinil smrt jiného, nebude tato podmínka pro uložení doživotního trestu splněna, pokud nedojde ke smrtelnému následku a zůstal-li některý zvyjmenovaných trestných činů ve stadiu pokusu či dokonce přípravy. Není však vyloučeno uložení doživotí za trestnou činnost, která byla dokonána jen z části, jestliže dokonaný zvlášť závažný zločin splňuje předpoklady uvedené v ustanovení 54 odst. 3 TZ. 27 27 ŠÁMAL, Trestní zákoník I, 1 139: komentář, s. 739. 16

4.1.2.1 Podmínky dle ustanovení 54 odst. 3 písm. a) TZ Mimořádná závažnost zločinu, který je už tak zvlášť závažný podle ustanovení 14 odst. 3 TZ, je nejvyšším stupněm závažnosti, který TZ k charakteristice trestných činů používá, a představuje čin obzvlášť závažný, vymykající se určitým způsobem obvyklým měřítkům. Kritéria uvedená v ustanovení 54 odst. 3 písm. a) TZ jsou stanovena alternativně, pro splnění podmínky mimořádné závažnosti zločinu tak stačí, je-li splněno jedno z nich. Jestliže je zároveň splněno více kritérií, závažnost spáchaného zločinu to zvyšuje. 28 Pojmy vztahující se k mimořádné závažnosti zvlášť závažného zločinu zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, zvlášť zavrženíhodnou pohnutku a zvlášť těžký a těžko napravitelný následek vymezila judikatura. Definice těchto pojmů jsou obsaženy např. v usnesení Nejvyššího soudu České republiky 6 Tdo 1334/2008, kterým bylo odmítnuto dovolání nechvalně proslulého heparinového vraha Petra Zelenky. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Může záležet buď v povaze samotného jednání, např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení činu, než jaká obvykle bývá s tímto trestným činem spojena, nebo v povaze situace, místa, času, okolností apod. Tím může být např. spáchání činu za živelní pohromy nebo je-li trestný čin součástí rozsáhlejších teroristických akcí. Lze přihlížet i k tomu, že oběť byla vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám, zejména šlo-li o osobu nějakým způsobem handicapovanou, např. dítě nebo starého či nemocného člověka. Za zvlášť zavrženíhodnou lze považovat pohnutku, jež je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví nebo o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, a to zejména k lidskému životu. Může sem patřit bezohledná snaha o parazitní způsob života, snaha vyhnout se trestní odpovědnosti za předchozí trestnou činnost i za cenu zmaření lidského života nebo pomstychtivost. Je možné spatřovat takovou pohnutku i v sexuální zvrhlosti či zvrácenosti, ovšem nepatří sem pohnutka, která 28 ŠÁMAL, Trestní zákoník I, 1 139: komentář, s. 739 740. 17

má podklad v přirozených citech člověka jako např. žárlivost nebo jednání v afektu, protože zvlášť zavrženíhodná pohnutka je vtakových případech jednou z hlavních příčin spáchání trestného činu. Dále pokud byla pohnutka pachatele vyvolána biologicky, bez jeho viny, jako je tomu např. v případech některých sexuálních úchylek, nelze ji hodnotit jako zvlášť zavrženíhodnou. Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek představuje nenapravitelnou nebo jen velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou trestným činem na nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními TZ, která dovolují uložení výjimečného trestu. Může jít o usmrcení většího počtu lidí nebo usmrcení v kombinaci s dalšími trvalými následky na zdraví. Není vyloučeno považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek vedle úmyslného usmrcení alespoň jedné osoby, které je obligatorním následkem, i majetkovou škodu mimořádně velkého rozsahu nebo vážnou a těžko odstranitelnou poruchu v hospodářství. Zpřesnění této podmínky, konkrétně u trestného činu vraždy, nalezneme také v usnesení Nejvyššího soudu České republiky 3 Tdo 1272/2011. Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek u trestného činu vraždy podle něj nespočívá pouze v tom, že pachatel jiného úmyslně zbaví života, neboť tato skutečnost je pojmovým znakem trestného činu vraždy a tento trestný čin je vždy vysoce nebezpečný pro společnost. K naplnění tohoto znaku je proto současně zapotřebí, aby následek způsobený pachatelem svojí intenzitou vybočil z mezí u trestného činu vraždy obvyklých. 4.1.2.2 Podmínky dle ustanovení 54 odst. 3 písm. b) TZ V předpokladu účinné ochrany společnosti je obsažen prvek generální prevence, tedy výchovného působení na potencionální pachatele. Doživotní trest dle této podmínky připadá v úvahu, když jiný trest není schopen účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která nenahraditelným nebo velmi závažným způsobem poškozuje základní hodnoty ve společnosti. Může jít např. o situace, ve kterých bude v důsledku trestných činů vyjmenovaných v ustanovení 54 odst. 3 TZ hrozit mimořádné nebezpečí, budou se vyskytovat častěji, budou zaměřeny proti určitým ohroženým kategoriím osob, např. dětem, apod. 29 29 ŠÁMAL, Trestní zákoník I, 1 139: komentář, s. 741. 18

Konstatování o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, představuje naopak požadavek prevence individuální, tedy zabránění odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti. Do popředí se tak dostává ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v dlouhodobé izolaci pachatele od společnosti, která před ním musí být chráněna, když ani trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let není schopen zajistit jeho nápravu. Tato podmínka rovněž vyjadřuje subsidiaritu doživotního trestu ve vztahu k druhému, mírnějšímu typu výjimečného trestu. TZ formulací není naděje vyžaduje rozumnou jistotu o nemožnosti nápravy pachatele kratším trestem. Soud toto rozhodnutí musí založit na všestranném a pečlivém zhodnocení osobnosti pachatele, jeho předchozího života, příčin a podmínek jeho trestné činnosti a také pohnutek dřívější a nyní posuzované trestné činnosti. Tato analýza pachatelovy osobnosti bude většinou vyžadovat znalecké posudky z oboru psychologie, psychiatrie, případně i sexuologie. 30 Výklad této podmínky pro uložení doživotního trestu podala i judikatura v usnesení Nejvyššího soudu České republiky 3 Tdo 1272/2011. Pro rozhodnutí soudu, zda trest odnětí svobody na doživotí uloží či nikoliv, se podle něj vyžaduje bedlivé zvážení osobnosti pachatele ve vztahu ke všem okolnostem případu, a z toho plynoucí rozumná míra jistoty (protože k absolutní jistotě nelze dospět nikdy), že není naděje na nápravu obviněného mírnějším trestem než trestem odnětí svobody na doživotí. Tato podmínka je ovšem problematická z toho hlediska, že popírá jakoukoli možnost nápravy pachatele, což je v souvislosti s existující úpravou podmíněného propuštění z výkonu doživotního trestu poněkud absurdní. Nejprve dojde k vyslovení nenapravitelnosti odsouzeného a poté ten stejný odsouzený dostane šanci na podmíněné propuštění, jestliže se napraví. 31 30 ŠÁMAL, Trestní zákoník I, 1 139: komentář, s. 741 742. 31 KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 61. 19

4.1.3 Zvláštní dovolací důvod dle ustanovení 265b odst. 2 TŘ Uložení trestu odnětí svobody na doživotí představuje samo o sobě jeden z dovolacích důvodů dle ustanovení 265b odst. 2 TŘ, které stanoví, že dovolání lze podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí. Tento důvod dovolání se od ostatních odlišuje tím, že nepředstavuje vadu napadeného rozhodnutí, ale je založen na druhu napadeného rozhodnutí, tedy na konkrétním druhu trestu, který jím byl uložen. Ovšem i v případě podání dovolání z tohoto důvodu musí být splněny obecné podmínky pro jeho podání, tedy napadené rozhodnutí musí být pravomocné a musí se jednat o rozhodnutí soudu druhého stupně. Pravomocné rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody na doživotí není přezkoumáváno obligatorně z úřední povinnosti, ale pouze na základě podnětu podaného dovolání. 32 Smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby ve všech případech, kdy je uložena nejpřísnější sankce naší právní úpravy, měl obviněný možnost nechat věc přezkoumat Nejvyšším soudem České republiky bez ohledu na vady, které v napadeném rozhodnutí spatřuje. Jedná se o obdobu institutu obligatorního přezkumu všech rozhodnutí, které ukládaly trest smrti, bývalým Nejvyšším soudem ČSSR. 33 TŘ sice tento dovolací důvod ohledně vytýkaných vad nijak neomezuje, ale podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky 15 Tdo 138/2003 v případě, kdy je obviněnému uložen trest odnětí svobody na doživotí, je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení 265b odst. 2 TŘ omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V dovolacím řízení tedy není možné přezkoumat skutečnosti významné pro vyslovení viny obviněného. Domnívám se, že z důvodu citelné újmy, kterou doživotní trest způsobuje, by měla existovat možnost přezkumu rozsudku 32 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II, 157 314s: komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 3176 3177. 33 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2013. s. 691. 20

ukládajícího tuto sankci jak v otázce trestu, tak v otázce viny, včetně správnosti a úplnosti skutkových zjištění. 4.2 Srovnání s vybranými zeměmi ve světě Častým inspiračním zdrojem pro naši právní úpravu jsou i zahraniční právní systémy, proto je úpravě doživotního trestu v jiných státech věnována jedna podkapitola této práce. Většina demokratických států trest odnětí svobody na doživotí zná. Jednou z výjimek je např. Norsko, jehož právní úprava umožňuje uložit trest odnětí svobody v maximální délce 21 let, ovšem v některých případech existuje možnost tuto dobu prodloužit. V některých dalších zemích sice trest odnětí svobody na doživotí není uzákoněn, nicméně horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody je tak vysoká, že rozdíl mezi dočasným a trvalým odnětím svobody v podstatě neexistuje. Takovým případem je např. Španělsko, kde lze uložit trest odnětí svobody do 30 let, v určitých případech až do 40 let. 34 4.2.1 Francie Trest odnětí svobody na doživotí se ve Francii obligatorně uloží za relativně široký taxativně vymezený okruh trestných činů. Každému odsouzenému na doživotí je pak stanovena délka tzv. zajišťovacího období, které představuje nejkratší dobu, kterou musí odsouzený ve výkonu trestu strávit předtím, než může být podmíněně propuštěn. Zásadně tato doba činí 18 let a pro recidivisty 22 let. Francouzské trestní právo dále zná úpravu tzv. reálného nebo nestlačitelného doživotí. To může být pachateli uloženo v případě, že spáchal kvalifikovaným způsobem zvlášť závažné trestné činy vůči dítěti. Francouzská právní úprava obsahuje institut přerušení výkonu trestu, který se na rozdíl od české úpravy vztahuje i na doživotně odsouzené, kteří mohou být propuštěni, vyžaduje-li to jejich závažný zdravotní stav, pokud takové propuštění neznamená nebezpečí pro společnost. Ve Francii mohou být výjimečně odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí i mladiství, a to za podmínky, že jsou starší 16 let nebo se jedná o vícenásobné recidivisty a vysloví se 34 KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 23. 21

tak dvoutřetinová většina členů senátu trestního soudu pro mladistvé. Argumentem pro tuto úpravu je předpoklad, že mladistvý, který spáchal závažný trestný čin, je stejně vyspělý jako zletilá osoba. 35 4.2.2 Anglie V Anglii se trest odnětí svobody na doživotí obligatorně udělí pouze za úkladnou vraždu, v jiných případech je možné uložit tento trest fakultativně. Nicméně seznam takto postihnutelných trestných činů v žádném právním předpisu neexistuje, neboť se jedná o anglosaské právo charakteristické zásadou, že soudce tvoří právo. Proto je nutné hledat v judikatuře, která postupem času stanovila pravidla pro fakultativní ukládání doživotního trestu. Podobně jako ve Francii se odsouzenému při uložení trestu odnětí svobody na doživotí stanoví minimální doba, kterou musí strávit ve výkonu trestu, aby mohl být podmíněně propuštěn. V případě vraždy je možné toto období stanovit po dobu zbytku života a pak se jedná o reálné či nestlačitelné doživotí. Při podmíněném propuštění se v anglickém právu automaticky stanoví doživotní zkušební doba. Zkušební dobu je možné ukončit nejdříve po deseti letech od propuštění v případě, že se odsouzený po tuto dobu chová řádně. 36 4.2.3 Německo Německý trestní zákoník obsahuje jak výčet trestných činů, za které se trest odnětí svobody na doživotí uloží obligatorně, tak těch, za které se uloží fakultativně. Podmíněné propuštění je možné po vykonání nejméně 15 let trestu a děje se formou přerušení výkonu trestu s pětiletou zkušební dobou. Právní úprava výkonu trestu se v jednotlivých spolkových zemích liší, neboť každá ze zemí si režim stanoví sama. Výkon trestu je nicméně možné v zákonem stanovených případech zpřísnit např. upoutáním na nohou či umístěním na samotce. 37 35 NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 23 26. 36 Tamtéž, s. 31 33. 37 Tamtéž, s. 33 36. 22

4.2.4 Slovensko Slovenský trestní zákon je často považován za nejpřísnější trestní normu v celé Evropské unii. Podobně jako u nás lze na Slovensku trest odnětí svobody na doživotí uložit jen za trestné činy, u nichž to zákon ve zvláštní části výslovně připouští, a za podmínek, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody do 25 let, což je na Slovensku maximální doba trestu odnětí svobody na dobu určitou. Uložení doživotního trestu je stejně jako u nás vždy fakultativní. Důležitým počinem bylo zavedení zásady třikrát a dost, která spočívá v tom, že za situace, kdy soud odsuzuje pachatele za některý z taxativně vyjmenovaných činů a pachatel již byl v minulosti za některý zokruhu těchto činů dvakrát pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, uloží soud obligatorně trest odnětí svobody na doživotí. 38 Jedná se o velmi kontroverzní institut a jeho ústavnost posuzoval i slovenský Ústavní soud. Ten dospěl k závěru, že zásada třikrát a dost nezasahuje do uznávaných ústavních principů do takové míry, aby z toho bylo možné vyvodit, že z něj vyplývá krutý a nelidský trest. Je ponechán široký prostor pro úvahu soudu tak, aby v každém konkrétním případě důkladně zkoumal a zvážil všechny okolnosti případu a uložil pachateli odpovídající trest. 39 Přesto je soulad tohoto institutu s lidskými právy diskutabilní, neboť doživotně odsouzení v důsledku jeho aplikace nemají možnost podmíněného propuštění, což plně nevyhovuje požadavku zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. Výše zmíněná přísnost se také výrazně projevuje v úpravě podmíněného propuštění. Doživotně odsouzení mohou být propuštěni na svobodu nejdříve po vykonání 25 let trestu. To se ovšem netýká pachatelů odsouzených na doživotí opětovně, už zmíněných odsouzených v důsledku aplikace principu třikrát a dost anebo pachatelů, u nichž soud v zákonem stanovených případech rozhodl, že podmíněné propuštění není možné. Takoví vězni tedy nemohou být vůbec podmíněně propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí a jedná se tak o 38 NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 37 40. 39 Zásada trikrát a dosť je v súlade s Ústavou SR. Najpravo.sk. Listopad 2011. Dostupný z WWW: http://www.najpravo.sk/clanky/zasada-trikrat-a-dost-je-v-sulade-s-ustavou-sr.html. 23