ZÁKLADNÍ INFORMACE O ŠIKANĚ Co se týká vzniku šikany, dalo by se říci, že existuje od počátků lidstva. Poprvé se o ní veřejně začalo mluvit v roce 1969 ve Skandinávii, kdy byla šikana chápána nejprve jako akce dosti velké skupiny, která ztratila sebekontrolu a vrhá se na jedince, který ji vyrušil. Jeden z velkých světově uznávaných vědců, který se zabývá šikanou, je Dan Olweus, který v 70. letech definoval šikanu jako opakovanou agresi proti jedinci nebo malé skupině obětí (Říčan, P. 1995, s. 17-18). Šikanou rozumíme opakované násilí, které může oběť sužovat celé měsíce, někdy i roky. Šikanovaný je ten, kdo se nemůže z jakéhokoliv důvodu bránit, má jistou fyzickou nebo psychickou slabost, kvůli které je vyloučen z kolektivu. V dnešní době již není šikana něčím výjimečným. Dalo by se říci, že je součástí každého školního života. Byla uskutečněna řada výzkumů na základních školách, které tyto domněnky potvrzují a upřesňují, že šikanovaných dětí je na 2. stupni ZŠ 41 %, např. výzkum MENT ČR a Institutu dětí a mládeže z roku 2001(Bendl, S. 2003, s. 14-15). Proč k šikaně dochází? Existuje několik důvodů, kvůli kterým k šikaně dochází. V první řadě jde o tzv. mužnost, kdy se kluk snaží projevit jako pořádný muž, který nemá žádné ženské slabosti, jako jsou něha, láska, pomoc. Dalším z důvodů je touha po moci, přání a potřeba ovládat druhé. To, že jsou ostatní pod naší mocí, nám pak pomůže dosáhnout snáze našich cílů. Některé agresory uspokojuje, když vidí své oběti trpět, z toho vyplývá další motiv, motiv krutosti. Podnětem k šikaně může být i zvědavost, zkusit to, co ostatní vydrží. Nejhorším, ale nejčastějším motivem šikanování je nuda, touha po silnějších zážitcích a po senzaci (Říčan, P. 1995, s. 28-30). Definice pojmu šikana Pod pojmem šikana nebo šikanování dětí se rozumí široký okruh chování dítěte nebo skupiny dětí s cílem ohrozit, zastrašit, ponížit nebo jinak ublížit jinému dítěti nebo skupině dětí. Šikana zahrnuje slovní ponižování, nadávání a neustálé kritizování, výsměch, hrubé žertování, vydírání, omezování svobody, pohrdání, poškozování oděvu a osobních věcí, tělesné napadání (Pöthe, P. 1996, s. 96). Pro vztah, který označujeme jako šikanování, je příznačná naprostá asymetrie sil, kdy mocnější užívá sil slabšího a pošlapává jeho práva. V tomto smyslu je šikanování zákeřná a často smrtelná choroba skupinové demokracie (Kolář, M. 2001, s. 17).
Šikanu můžeme stručně definovat jako fyzické nebo psychické, popř. kombinované ponižování až týrání slabších jedinců (většinou ve skupině) silnějšími. Jedná se o chování, jehož cílem je ublížit, ohrozit nebo zastrašit jiného člověka, popř. skupinu lidí. Mezi základní typy šikany patří slovní agrese (urážky, pomluvy, zesměšňování,), fyzická agrese (bití, týrání, ohrožování zbraní), příkazy, krádeže a ničení věcí. (Bendl, S. 2003, s. 26). Učitel musí být neustále ve střehu, aby okamžitě rozpoznal, pokud je jeho žák šikanován. Musí si i uvědomit, že k šikanování může dojít i v jeho přítomnosti. Tyto útoky jsou ovšem mírnější a ne tak nápadné, přesto jasně orientované vůči jedinci. Typy šikanování a její projevy Níže uvedení odborníci rozlišují dva typy šikany: přímou (vnější, zjevnou) a (vnitřní, skrytou) nepřímou (Bendl, S. 2003, s. 27), (Pöthe, P. 1996, s. 98), (Říčan, P. 1995, s. 26-28). Vnější projevy šikany: Jedná se o posměch, nadávky, ponižování, vytváření přezdívek, příkazy od ostatních, ponižování sourozenců nebo rodičů, honění, strkání, pošťuchování, zesměšňování, nadávky, poškozování vlastních věcí, omezování svobody, tělesné napadání, vydírání, sexuální zneužívání... Vnitřní projevy šikany: K nepřímým projevům šikany můžeme zařadit strach jít ráno do školy, nezájem o učení, záškoláctví, osamělost a ztrátu přátel, poruchy spánku, noční můry, o přestávkách neustálou přítomnost u učitele nebo v jeho kabinetu, ztrátu peněz a nových nebo drahých věcí. Šikanovaného často vidíme samotného, nemá kamarády, zvýší se mu absence, má odpor k chození do školy, zhorší si prospěch, vyskytují se u něj modřiny, trpí bolestmi hlavy nebo břicha, ztrácí věcí, má zničené oblečení... Na základě těchto příznaků mohou rodiče nebo učitelé rozpoznat, že je dítě šikanováno. Nejlépe je přistihnout aktéry přímo při činu. Pokud se tak ale nestane, mohou se o šikanování dozvědět od jiných spolužáků. Bendl uvádí ještě další příčiny šikanování (Bendl, S. 2003, s. 51-59): - nemotivovaná agrese: dítě nemá důvod k tomu někoho šikanovat, jen tak mu najednou vadí jeho existence, pohled, vzhled, a tak ho fyzicky napadne; - podmínky, ve kterých se dnešní mládež nachází; - pokles autority pedagogů; - snaha vypadat mužně, touha po moci, ovládat druhého, krutost, frajeřina, nuda;
- školní nebo pracovní frustrace, jejíž nejčastější reakcí je agrese; - neuspokojení základních potřeb dítěte; - růst sociálního rozdílu lidí (tzv. ekonomická šikana); - tolerování až ignorace agresivních projevů chování. Fáze šikany Kolář uvádí ve své literatuře jednotlivá stádia onemocnění skupiny šikanou (Kolář, M. 2001, s. 36-44): 1. stadium: zrod ostrakismu Cílem šikanování v tomto stadiu se stávají jedinci, kteří stojí na okraji skupiny. Jsou prvními oběťmi ostrakismu. Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet drobné legrácky a podobně (Kolář, M. 2001, s. 36). Tyto žerty mohou vést k dalším stupňům šikany. 2. stádium: fyzická agrese a přitvrzování manipulace Do tohoto stadia se skupina dostane ze dvou příčin. Buď slouží šikanovaný jedinec jako ventil pro ostatní, kteří si na něm vybíjí své napětí, nebo se setká několik násilnických asociálních jedinců, kteří začátku šikanování používají násilí jako prostředku pro uspokojení svých potřeb. Jedinci, kteří mají v sobě ukrytou touhu po násilí, o níž ještě nevědí, ji objevují právě v tomto stadiu. Pokud jsou zde však i silnější osobnosti s negativním postojem k násilí a otevřeně je odmítají, je zřejmé, že zde šikana neuspěje. 3. stadium: vytvoření jádra Pokud se neprojeví odpor proti šikanování, vytvoří se tzv. úderné jádro, v jehož čele stojí nejsilnější agresoři, kteří se soustředí na vytypované oběti. V této fázi může dojít k tomu, že se skupina rozdělí na dvě stejně silné části agresorů a slušných, jež mezi sebou soupeří o převahu. Na čas se může šikanování zastavit, ale stačí jen malý podnět a vše se znovu rozběhne. 4. stadium: většina přijímá normy agresora Ve čtvrtém stadiu už jsou agresoři zcela respektováni. Téměř nikdo se nedokáže postavit proti tlaku skupiny. I žáci, do kterých bychom to neřekli, začnou být krutí a tyranizují své spolužáky. 5. stadium: totalita neboli dokonalá šikana Skupina se dostává do stadia vykořisťování a je rozdělena na otrokáře a otroky. Otrokáři využívají na otrocích všechno, co je využitelné: od materiálních hodnot po jejich tělo, city, rozumové schopnosti, školní znalosti... (Kolář, M. 2001, s. 40). Celou skupinu ovládne násilné chování, začne se považovat za normální a nikdo z členů skupiny nemá pocit viny. Ve školní třídě se tento stupeň vyskytuje ne příliš často a pokud ano, je iniciátorem šikanování většinou osoba s výborným prospěchem, která je oblíbená
i u pedagogů. Takže jakékoliv volání o pomoc oběti je přehlíženo. Ta se pak cítí nejen osamocena, ale má i pocit viny. Účastníci šikany Kolář rozlišuje tři typy agresorů (Kolář, M. 1997, s. 55-56): 1) První typ: - jedinec je hrubý, násilnický, primitivní, má kázeňské problémy, narušený vztah k autoritám, může být i členem gangu; - šikanuje masivně, tvrdě, požaduje absolutní poslušnost, používá zastrašovací prvky; - i v rodině se setkáme s agresí a brutalitou rodičů, podle níž pak jednají jejich děti. 2) Druhý typ: - jedná se o slušného a kultivovaného narcistu, je sevřený, úzkostný, někdy se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu; - mučí cíleně a rafinovaně, většinou tajně bez přítomnosti svědků; - rodiče vyžadují absolutní poslušnost, jsou důslední. 3) Třetí typ: - agresor je optimistický, má značnou sebedůvěru a dokáže se vymluvit; - šikanuje pro pobavení a zdůrazňuje humorné stránky; - v rodině panuje citová subdeprivace, žádné duchovní a mravní hodnoty. Kolář uvádí čtyři typy obětí (Kolář, M. 1997, s. 59): 1) oběti slabé s tělesným a psychickým handicapem; 2) oběti silné a nahodilé; 3) oběti deviantní a nekonformní; Bendl popisuje ve své knize způsoby, které by mohly těmto potencionálním obětem pomoci se skutečnou obětí nikdy nestát (Bendl, S. 2003, s. 102-110): - vyhýbat se šikanování (zejména tím, že se bude jedinec zdržovat neustále v davu, a to i při cestě ze školy i do školy); - naučit se říkat hlasitě ne ; - jestliže na něj někdo slovně zaútočí, bude jeho výroky ignorovat a nebo na ně vtipně reagovat; - bude se umět agresorovi vzepřít; - pěstování sportu, který může z jedince udělat sebevědomou osobnost;
Existují učitelé, kteří proti šikaně otevřeně bojují a jsou schopni se s ní vypořádat. Ale mnohem více je těch, kteří nejsou o šikaně schopni hovořit, nic o ní neví, nedokázali by ji řešit a už vůbec ne ji odhalit. Nejsou schopni si její přítomnost vůbec připustit. Aby mohl učitel kladně ovlivňovat skupinu, musí sám jít vzorem a znát své možnosti a uvědomovat si, že i on sám může zavdat příčinu k šikanování (např. ironickou poznámkou, zesměšňováním apod.). A to, že šikanu zlehčují, je důkazem jejich neschopnosti tento problém řešit (Říčan, P. 1995, s. 41). Stejně jako šikanu podceňují učitelé, dokáží ji podceňovat i rodiče. Je nutné a žádané, že by škola měla rodiče o této nemoci informovat a připravit je na to, že i jejich dítě se může stát obětí nebo agresorem. Použitá literatura: BENDL, S. Prevence a řešení šikany ve škole. Praha: ISV nakladatelství, 2003. ISBN 80-86642-02-9. KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-513-X. KOLÁŘ, M. Skrytý svět šikanování ve školách: Příčiny, diagnostika a praktická pomoc. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-123-1. PÖTHE, P. Šikana, děti a my. In: Dítě v ohrožení. Praha, G plus G, 1996. s. 75-100. ISBN 80-901896-5-2. PÖTHE, P. Šikana, děti a my. In: Dítě v ohrožení. Praha: G plus G, 1999. s. 113-145. ISBN 80-901896-5-2. ŘÍČAN, P. Agresivita a šikana mezi dětmi: Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha: Portál, 1995. ISBN 80-7178-049-9. Vypracovala: Mgr. Lucie Pláňková Znojmo, 29.8.2009