Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Zuzana Kováříková Význam jantaru v době halštatské na jižní Moravě Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Vladimír Podborský, DrSc. Konzultant: Mgr. Martin Golec, Ph.D. 2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a v seznamu pramenů a literatury uvedla veškeré použité informační zdroje. V Brně dne 7. 8. 2007 1

Poděkování: Ráda bych poděkovala vedoucímu své práce prof. PhDr. Vladimíru Podborskému, DrSc. za odborné vedení, věcné rady a připomínky. Rovněž děkuji Mgr. Martinu Golcovi, Ph.D. za podnětné konzultace a rady zejména v začátcích práce. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat pracovníkům Muzea ve Šlapanicích, jmenovitě Mgr. Jaroslavu Hudcovi za ochotné zapůjčení materiálu. 2

Obsah 1. Úvod... 5 2. Co je to jantar?... 7 2.1. Charakteristika suroviny... 7 2.2. Název a jeho původ... 10 3. Obchod a distribuce jantaru... 12 3.1. Počátky pronikání baltského jantaru na jih (do konce doby bronzové)... 12 3.2. Distribuce jantaru v době halštatské, obchod a směna... 14 3.2.1. Struktura společnosti doby halštatské... 15 3.2.2. Zákonitosti směny a obchodu u prehistorických společností... 19 3.2.3. Situace na jižní Moravě, zpracování jantaru a doklady dílen... 22 4. Nálezy jantaru z doby halštatské na jižní Moravě... 25 4.1. Sídliště v Kuřimi... 25 4.2. Sídliště v Brně-Řečkovicích... 34 4.3. Nálezy z hrobových lokalit... 37 4.3.1. Horákov... 37 4.3.2. Brno-Holásky... 38 4.3.3. Morašice... 39 4.3.4. Brno-Horní Heršpice... 39 4.3.5. Brno-Příkop... 40 4.3.6. Několik dalších hrobových nálezů... 42 4.4. Hromadný nález Býčí skála... 44 4.5. Zhodnocení nálezů... 45 5. Závěr... 48 Literatura... 50 Seznam použitých zkratek... 53 Seznam příloh... 54 Přílohy... 55 3

1. Úvod Doba halštatská je etapou, kdy výrazně nabývá na rozměrech sociální diferenciace, doprovázená vznikem vládnoucích vojenských vrstev. Dochází rovněž ke kontaktům s vyspělou středomořskou oblastí, které se odrážejí zejména v životě vysoce postavených jedinců. V neposlední řadě se zvyšuje intenzita obchodních styků v rámci jantarové stezky, po níž proudilo zboží mezi oblastí Baltského moře a jihem Evropy (Itálie, Řecko) a která procházela mimo jiné přes Moravu a Slezsko. Pokud jde o samotný jantar, zdá se z archeologických nálezů, že převážná většina této suroviny sice směřovala do jižní Evropy, nicméně určitá část našla odbytiště i u nás, jak nasvědčují početné nálezy z prostředí jihomoravské horákovské kultury. Jednou z otázek, které bych v této práci ráda nastínila, je, zda příčina relativně nízkého počtu jantaru ve střední Evropě (v porovnání s oblastí Středomoří) spočívá v jeho horší dostupnosti pro místní populaci, či pouze v relativně nižším zájmu. Rovněž se pokusím zjistit jaká byla hodnota této suroviny v době halštatské a jakou měla cenu pro tehdejšího horákovského člověka. V souvislosti s touto problematikou se blíže zaměřím také na směnné vztahy u prehistorických společností a na jejich obecné zákonitosti. Na příkladě několika moravských lokalit s přítomností jantaru (Kuřim, Brno- Řečkovice, Býčí skála, Brno-Holásky, Brno-Příkop, Oslavany, Velké Hostěrádky, Morašice, Modřice u Brna, a další) hodlám porovnat povahu nálezů pocházejících ze sídliště (výrobního objektu), z hrobů a z depotu (kultovního místa). V souvislosti s tímto si kladu za cíl zjistit jaký byl význam jantaru pro tehdejšího člověka, zda mu byly přisuzovány určité ochranné či magické schopnosti, nebo byl ceněn pouze jako vhodná surovina k výrobě ozdob a šperků. Důležitá je rovněž otázka spojitosti těchto artefaktů se společenským postavením tuto problematiku mám v úmyslu sledovat na základě hrobových nálezů. V neposlední řadě bych chtěla nastínit symboliku jantaru a jeho význam v kultovní sféře, zejména v souvislosti se slunečním kultem. Výchozím prostorem, na který se tato práce zaměřuje, je území jižní Moravy, jež v době halštatské náleží kulturním zařazením horákovskému lidu. Při řešení některých otázek však bude třeba rovněž zvážit situaci z širšího hlediska a porovnat jednotlivé oblasti ležící podél jantarové stezky. 4

K práci je rovněž přiloženo CD s fotografiemi jantarového materiálu ze sídliště v Kuřimi a s databází jihomoravských lokalit s výskytem jantaru. Fotografie jsem upravovala v programu Adobe Photoshop 7.0 a Paint Shop Pro 6, databáze byla vytvořena v programu Microsoft Access. Pro doplnění je třeba ještě uvést, že pro větší přehlednost jsou tabulky a obrázky umístěné přímo v textu označeny arabskými číslicemi, zatímco v přílohách jsou k tomuto účelu použity číslice římské. 5

2. Co je to jantar? 2.1. Charakteristika suroviny Jantar je z přírodovědného hlediska organický materiál. Nejedná se tedy o minerál, za který bývá často nesprávně považován, ale o zkamenělou pryskyřici jehličnanů, usazenou v původních vrstvách třetihorního stáří, případně v druhotných polohách (Sklenář, Sklenářová, Slabina 2002, 129). Za centrální oblast výskytu baltského jantaru bývá označován tzv. jantarový les na území dnešního Finska, odkud se tato surovina dostala do sekundárních uloženin v širokém prostoru severní Evropy (du Gardin 1993, 131). Rozlišujeme několik druhů na základě původu, respektive podle jehličnanů, z nichž surovina pochází: jednak succinit tzv. pravý jantar, vyskytující se na baltském pobřeží, vzniklý z pryskyřice vyhynulé borovice Pinus succinifera, druhou hlavní variantou je pak tzv. retinit. Dále lze rozlišit řadu lokálních druhů, jako je třeba valchovit, rumanit, či simetit (viz níže). Jak je zřejmé již z původu a způsobu vzniku této surovin, artefakty vyrobené z jantaru (stejně tak jako surovina samotná) jsou dost citlivé na působení vnějších vlivů. Mohou relativně snadno podléhat zvětrávání (viz níže), a to nejen ve svém původním uložení, ale rovněž v důsledku pozdější špatné konzervace. Stejně tak dochází k jejich destrukci působením ohně, což je potřeba mít na paměti obzvláště při hodnocení kultur využívajících žárový ritus. I jinak je však nutné počítat s tím, že se nám prostřednictvím archeologických výzkumů dostává do rukou pouze zlomek původně používaného materiálu (Rapp 2002, 111; Sklenář, Sklenářová, Slabina 2002, 129; Beck, Hartnett 1993, 36; Bouzek 1993, 141). Pokud jde o chemické a fyzikální vlastnosti, lze o jantaru říci následující: V jeho chemickém složení je v různé míře zastoupen uhlík, vodík a kyslík, přičemž jako průměrné hodnoty se uvádí sestava: 78,8 % C, 10,2 % H, 11,0 % O. Jeho složení se vyjadřuje také následným vzorcem: C 10 H 16 O. Jedná se o látku amorfní s izotropním fyzikálním charakterem. To znamená, že nemá pravidelnou krystalickou strukturu, ale je složena z náhodně uspořádaných částic, které mají ve všech směrech shodné fyzikální vlastnosti např. optické, mechanické atd. (Klimeš 1983, 311). V některých případech však může jantar obsahovat i krystalickou soustavu. Pro jeho hustotu se uvádí průměrná hodnota 1,08 g/cm³, index lomu, který popisuje šíření světla v jednotlivých látkách, je v tomto případě 1,54 1. Stupeň tvrdosti materiálu se pohybuje podle různých zdrojů v rozmezí 2-2,5, respektive 2,5-3 z 1 Pro srovnání: index lomu ve vakuu se označuje hodnotou 1, pro diamant se udává hodnota 2,42. 6

desetistupňové Mohsovy škály. Jantar je látka neštěpná, s lasturnatým lomem (i když např. rumunský jantar má často lom tříšťnatý). Povrchový lesk této suroviny se popisuje jako matný, pryskyřičný až voskový. Na vzduchu se však povrch jantaru může měnit, konkrétně se pokrývá tenkou průsvitnou porcelánovitou vrstvičkou, patrnou zejména u světle žlutých neprůsvitných exemplářů. Je-li jantar vystaven oxidaci delší dobu, začne postupně povrchová vrstva každého kusu zvětrávat a odpadávat. Ke stejnému procesu pak dochází u další, nově odkryté vrstvy, takže se tímto způsobem může celý kousek jantaru v podstatě úplně rozpadnout. Ke zpomalení těchto nepříznivých destrukčních vlivů mimo jiné přispívá, je-li materiál uložen v tmavém a vlhkém prostředí. Další důležitou vlastností, již je třeba zmínit, je barva. Ta má u jantaru poměrně širokou škálu obvyklé a všeobecně dobře známé jsou varianty od medově žluté přes oranžovou, červenou až hnědou. Objeví se však, i když ojediněle, také zelené, fialové a černé suroviny. U některých odrůd je nezvyklé zabarvení způsobováno příměsí různých minerálů, jako je třeba pyrit či oxidy železa, nebo případně i organickými látkami. V této souvislosti je nutno podotknout, že u některých zmíněných materiálů neobvyklých barev může působením tepla dojít k nevratné změně barvy na světle zlatavou. Vlastní odstíny jednotlivých barev rovněž kolísají od velmi světlých, průhledných, nevýrazných až skoro bezbarvých po tmavé, syté barvy ohnivě červených až temně rudých exemplářů. Míra průsvitnosti je rovněž dost variabilní (Fraquet 1990, 11; Rapp 2002, 111; Bakarić, Križ, Šoufek 2006, 12-24; http://cs.wikipedia.org/wiki/jantar, 25.6.07). V souvislosti s fyzikálním charakterem diskutované suroviny je třeba zmínit také působení statické elektřiny, neboť tento materiál při tření získává záporný náboj. Díky tomu se dá pozorovat schopnost jantaru přitahovat např. malý kousek papíru apod. Elektrická a tepelná vodivost je téměř zanedbatelná. Velmi zajímavou vlastností některých jantarových odrůd je rovněž přirozená fluorescence. Ta se celkem výrazně projevuje zejména krátce po vyjmutí (respektive uvolnění) suroviny z původních vrstev a je typická hlavně pro namodralé až nazelenalé varianty. Postupem času tento efekt slábne. Jak již bylo zmíněno výše, jantar je dosti citlivý na působení vnějších vlivů. Obzvlášť destruktivně na něj působí oheň, neboť již při teplotě 350-380 C se tento materiál taví. Velmi dobře známé jsou v souvislosti s jantarem organické (živočišné i rostlinné) zbytky zalité někdejší pryskyřicí a tudíž obsažené uvnitř některých hlíz. Vedle těchto oblíbených kousků je třeba zmínit ještě přítomnost vtroušenin anorganické povahy, to jest minerálů, plynů i kapalin. Jak již bylo řečeno, např. některé přimíchané minerály mohou jantaru propůjčovat neobvyklou barvu. (Fraquet 1990, 11; Rapp 2002, 111). 7

Nejkvalitnější a nejpočetnější surovina pochází z pobřeží Baltského moře, i když určité (byť mnohem skromnější) zdroje se nacházejí i v jiných oblastech - např. na Sicílii, v Rumunsku a dokonce i na našem území. Od paleolitu až do dnešní doby bylo možné na baltských březích sbírat jantar vyplavený vodou ve formě menších zrn i velkých, nepravidelně zaoblených hlíz. Dodnes jsou obrovské zásoby této suroviny uloženy ve vrstvách na mořském dně, odkud jsou postupně vyplavovány a odnášeny proudem na pobřeží. Pro vnitřní složení baltského jantaru je charakteristická poměrně vysoká přítomnost kyseliny jantarové, která zde činí 3-8 %. U jiných druhů jantaru je toto procento výrazně menší, případně se u nich tato látka nevyskytuje vůbec (Rapp 2002, 111; Sklenář, Sklenářová, Slabina 2002, 129; Zagorska 2003, 108; Bakarić, Križ, Šoufek 2006, 12-24). Co se týká původu jantaru, lze tedy předpokládat, že naprostá většina suroviny vyskytující se na evropských lokalitách pochází právě od Baltského moře. Zdaleka ne všechen získaný materiál byl sice podroben odbornému zkoumání, avšak z dosavadních analýz vyplývá, že veškeré další zdroje jantaru byly velmi nepočetné a okrajové ve srovnání s těmi baltskými, a tudíž severský jantar, který je mimo jiné i nejkvalitnější, zřejmě pokryl převážnou většinu někdejší poptávky (Bouzek 1993, 141). Nicméně pro přesné určení původu toho kterého kusu je nezbytné využít přírodovědných metod. K těmto účelům se při odborných analýzách používá zejména spektroskopie. Pomocí této metody lze zjistit spektrum a tím i vnitřní strukturu jednotlivých vzorků. Toho lze docílit např. umístěním zkoumaného materiálu do prostředí silného magnetického pole, pod jehož vlivem se uměle uvolní světelná energie, která se pak zkoumá z hlediska spektra. V takovém případě se jedná o spektroskopii jaderné magnetické resonance. Jinak hovoříme rovněž o analýzách infračerveného spektra 2, kdy se zkoumá pohlcování nebo vyzařování infračerveného záření daným vzorkem. U zmíněných analýz se využívá skutečnosti, že každý prvek vyzařuje charakteristické spektrální čáry. Při zkoumání jantaru pomocí jaderné magnetické resonance se pracuje s izotopem uhlíku C13, který je pro tyto účely nejvhodnější. Jestliže potom porovnáme naměřené spektrum archeologicky získaného materiálu se spektrem geologických vzorků z různých oblastí, můžeme určit původ sledované suroviny. Přestože tato metoda není schopná ukázat například to, z které části široké baltské oblasti daný kousek jantaru pochází, je už sama rámcová identifikace suroviny se zdrojem (tedy např. s pobaltským regionem) velmi přínosná. I když spektra evropských mimobaltských jantarů mohou být do jisté míry podobná, od těch severských se celkem zřetelně liší. Můžeme tím pádem říci, že všechny evropské suroviny se 2 Analýzy NMR (nuclear magnetic resonance) a IR (infrared) spektra. 8

z hlediska spektra rámcově dělí do dvou relativně dobře rozlišitelných skupin, přičemž jednu tvoří jantar baltský a druhou středo- a jihoevropský. Další používanou metodou určování vnitřního složení jantaru je chromatografie. Jedná se o fyzikálně-chemickou analýzu, která spočívá v rozdělování směsi látek na její jednotlivé složky. Tímto lze identifikovat vnitřní složení sledovaného vzorku (Lambert, Beck 1993, 28-29; Kuleff 2002, 757-760; Fraquet 1990, 168-177; Klimeš 1983, 271). Mimo metody využívané pro účely archeologie existuje řada dalších způsobů zkoumání jantaru. Mnohé z nich jsou zaměřeny na samotné ověření pravosti. Například se uvádí tzv. metoda solného roztoku. Ta využívá znalosti hustoty jantaru a skutečnosti, že v roztoku o určité koncentraci tento materiál plave na hladině. Jak je zřejmé, lze tak zjistit jedině to, zda se skutečně jedná či nejedná o jantar, nikoliv jeho složení, původ a podobně. Nehledě na možné poškození takto zkoumaného materiálu podobné pokusy nemají pro archeologicky získaný jantar význam. Pro archeologický materiál zůstává v současné době nejdůležitější výše popsaná spektroskopická, respektive spektrometrická analýza (Fraquet 1990, 164-177). Jak již bylo naznačeno, existují v Evropě i menší lokální ložiska jantaru. Surovina z každého takového zdroje, byť je v celoevropském měřítku sebevíc zanedbatelný, má své specifické označení. V této souvislosti lze zmínit např. simetit, jež se vyskytuje na Sicílii a jehož označení je odvozeno od tamní řeky Simeto; schraufit z oblasti Bukoviny na rozhraní Ukrajiny a Rumunska; romanit s původem v Rumunsku; či delatynit pocházející z Galicie na severozápadě dnešního Španělska. V neposlední řadě je třeba připomenout tzv. valchovit, který se vyskytuje na našem území. Konkrétně se jeho zdroje nacházejí u Valchova nedaleko Boskovic na Moravě, odkud je také odvozen jeho název. Další místní ložisko jantaru se nachází též u Študlova na Vsetínsku. Zde byl v 70. letech 20. stol. prováděn průzkum, jež potvrdil, že se tyto zdroje vážou na nevelké uloženiny druhohorního uhlí. Nutno ještě podotknout, že zdroje jantaru se zdaleka nevyskytují jen v Evropě, poměrně známá ložiska se nacházejí např. na území Dominikánské Republiky, v Mexiku či v Barmě (Lambert, Beck 1993, 28-29; Pavelčík 1981, 75; Fraquet 1990, 12). 2.2. Název a jeho původ Přestože existuje několik různých druhů, většinou s vlastním charakteristickým označením (viz výše), používá se naprosto běžně jednotný pojem jantar. V latině se pro něj 9

užívá označení succinum, zatímco Řekové běžně používali název élektron, který jinak označuje také slitinu zlata a stříbra. Anglický výraz amber vychází (stejně jako v některých dalších evropských jazycích) z arabského, respektive perského anbar. Ambré v dnešní francouzštině rovněž charakterizuje barvu jantarově žlutou. Podobné slovo ambregris/ambra se používalo pro výměšek (tuk) vorvaně, dříve ceněnou ingredienci parfémů. Němčina má pro jantar poměrně výstižný název bernstein, což by se dalo přeložit jako hořící kámen. Tento výraz vystihuje jak barvu materiálu, tak i jeho slabou odolnost vůči ohni. Z toho vychází i polský bursztyn. Podobně se v dnešním Švédsku setkáme s označením bärnsten, avšak severští Vikingové ještě používali termín raf, který je dodnes zachován v islandštině, norštině a dánštině jako rav, značící žlutohnědou barvu. Český název jantar pochází z ruské podoby lotyšského výrazu gentaros (Magnus 2003, 135-136; Bakarić, Križ, Šoufek 2006, 12-24). Řada výrazů, zejména těch užívaných ve středomoří, je v souladu s předpokladem, že jantar byl velmi významným a ceněným zbožím. Jeho jazykové přirovnání k drahému kovu (élektron) či ke vzácné a nesnadno dostupné složce parfémů (ambra) poukazuje na jeho jedinečnost a nepochybně i na poměrně vysokou hodnotu. 10

3. Obchod a distribuce jantaru 3.1. Počátky pronikání baltského jantaru na jih (do konce doby bronzové) V oblasti svého přirozeného výskytu byl jantar využíván k výrobě ozdob patrně již během starší doby kamenné. Předmětem směny se pak stává nejpozději ve středním až v mladším eneolitu, kdy také už zaznamenáváme jeho pronikání na naše území (Magnus 2003, 126; Sklenář, Sklenářová, Slabina 2002, 129). Teprve od doby bronzové však je možno s větší jistotou hovořit o přesněji definovatelné jantarové stezce, respektive stezkách, zejména pokud jde o středoevropské a jižněji položené regiony. Nicméně v oblastech blíže Baltskému moři existovala již v eneolitu řada zpracovatelských dílen produkujících jantarové artefakty či polotovary. Lokality s přítomností těchto dílen mohou mít buďto stálý charakter, nebo jsou využívány pouze sezónně. Často se nacházejí přímo v místech dobře dostupného surovinového zdroje a mají výhradně tuto sběračsko-zpracovatelskou funkci. Asi nejvýraznější naleziště tohoto typu jsou Niedzwiedziówka a Wybicko nacházející se v gdaňském regionu. Jiná zpracovatelská centra však byla zjištěna i v poměrně značné vzdálenosti od pobřeží, jako např. v osadách u litevského jezera Lubanas, kam byl surový jantar přinášen k opracování ze vzdálenosti kolem 200 km, a odkud se pak hotové výrobky exportovaly dál (du Gardin 1993, 131-132). Pro toto časné stadium rozšíření baltského jantaru (až do konce starší doby bronzové) lze v severní Evropě rozlišit 5 provincií: východobaltská (poleská), jihobaltská (viselská), západobaltská (jutsko-severoněmecká), severobaltská (skandinávská) a britská. Pokud jde o samotnou distribuci jantaru na jih, s největší pravděpodobností se první pohyb suroviny odehrál rámcově podél řeky Visly a jejích přítoků (Gurba 1997, 9,12). U nás souvisí nejstarší výskyt baltského jantaru s pronikáním lidu kultury kulovitých amfor ve středním eneolitu, což dokládají ojedinělé nálezy např. jantarové ozdoby z hrobu v Brozanech v Čechách. Za první kulturu, v jejímž inventáři se u nás jantar vyskytuje v relativně hojnějším počtu pak bývá označována pozdně eneolitická kultura zvoncovitých pohárů. V jejím prostředí již nejsou jantarové artefakty (respektive šperky) pouhou raritou. Objevují se zde hlavně v podobě knoflíků s V-vrtáním, jež jsou pro tuto kulturu charakteristické zejména v kostěném provedení, ale také jako korále a součásti náhrdelníků. Příkladem takového náhrdelníku je nález z hrobu z Lechovic (trať U Práče) na Znojemsku, několik jantarových šperků bylo též na pohřebišti ve Šlapanicích (trať Široká pole), či ve Lhánicích. U všech těchto ozdob se předpokládá, že mají původ ve východním 11

Pobaltí a jejich dovoz do středoevropského prostředí zprostředkoval již zmíněný lid kulovitých amfor (Mrázek 1996, 53, 57-59). Je tedy nutno mít na paměti, že již v eneolitu je jantar oblíbeným předmětem směny, díky čemuž putuje i na poměrně velké vzdálenosti od přirozeného zdroje, přestože skutečný dálkový obchod pravidelnějšího charakteru a s odbytištěm v jižněji položených zemích zřejmě nastupuje až s dobou bronzovou. Patrně až do starší doby bronzové probíhala distribuce jantaru jako víceméně náhodná, příležitostná záležitost (Gurba 1997, 13). Obzvláště v tomto časném stadiu je třeba počítat s určitým rituálním charakterem výměny, dokonce rituální význam mohl převládat nad ekonomickým. Šíření diskutované suroviny také jistě nebylo jen záležitostí obchodu a směny. Přestože jantar byl zejména v mladším období výraznou komoditou a jeho podíl na ekonomice a obchodu byl značný, nepochybně se jeho přemísťování odehrávalo mnoha dalšími způsoby (jako je např. loupež, kořist, dar, věno atd.). Právě tyto vedlejší formy distribuce mohly být pro časné období šíření jantaru stěžejní (Krekovič 2005, 7-9). K této problematice se ještě hodlám vrátit níže. Od nástupu doby bronzové lze již hovořit o skutečném dálkovém obchodu s jantarem, který nabýval značných rozměrů a souvisel patrně s rostoucím zájmem a poptávkou ve Středomoří, respektive v mykénské kultuře. Na těchto obchodních stycích mezi severem a jihem Evropy se zřejmě podílel do jisté míry i lid únětické kultury, v jehož inventáři se jantar poměrně hojně nachází, a přes jehož území podél řeky Moravy procházela jedna z jantarových cest. Na Moravě se pak jantar objevuje ve větší či menší míře prakticky ve všech kulturách doby bronzové (Gurba 1997, 13-14; Mrázek 1996, 61-77). Je pravděpodobné, že už v době bronzové ovlivnil obchod na jantarové stezce (společně s rozvojem metalurgie) nárůst majetkových rozdílů ve společnosti ve velké části Evropy včetně našeho území. Zajímavá je skutečnost, že z mladší a pozdní doby bronzové známe poměrně málo nálezů jantaru z prostředí lužické kultury v povodí Visly a Odry, naproti tomu stále roste jeho obliba v jižní Evropě na pobřeží Středozemního moře. Podobnou situaci lze pozorovat i později v době železné (viz níže) a dalo by se tedy usuzovat, že většina suroviny získané v Pobaltí byla určena právě k dálkovému obchodu - k exportu do Středomoří (Kosmowska-Ceranowicz, Choińska-Bochdan 2003, 52, 55). Hovoříme-li o jantarové stezce, je třeba zmínit, že se nejedná o jednu přesně stanovenou obchodní cestu, ale spíše o cest několik, které zdaleka neprocházely jen přes sledovanou oblast Moravy. Ačkoliv byla odersko-moravsko-východoalpská stezka zejména v mladších obdobích velmi významnou spojnicí, existovaly i další trasy, položené víc na západ i na východ. Jantar jimi proudil již na počátku doby bronzové. Jedna z cest tedy vedla 12

povodím Odry a přes naše území Moravskou bránou. Odtud putoval jantar dále na jih zejména východoalpskými průsmyky, do oblasti Popádí v severní Itálii a dále do nitra Apeninského poloostrova. Řekové byli jantarem zásobeni jednak touto cestou, vedoucí na jihu Evropy po pobřeží Adriatického moře, a jednak cestou východní, která míjela střední Evropu a ubírala se již od Baltu směrem k Černému moři a podél jeho západního pobřeží přes oblast osídlenou Skýty až do Řecka. Západně od zmíněné cesty moravsko-oderské jantar procházel polabskou trasou, která vedla mimo jiné přes západní Brandenbursko, Dolní Sasko a Čechy. V zásadě lze tedy rozlišit v severním a středním úseku jantarové cesty 3 směry: polabský, oderský (odersko-moravský) a viselský (Kosmowska-Ceranowicz, Choińska-Bochdan 2003, 50, 58-60; Bouzek 1993, 144). V této souvislosti je ještě nutno podotknout, že zmíněný průběh jantarové stezky lze stanovit jen dosti rámcově, neboť přímé doklady konkrétních cest (zejména jedná-li se o dálkové spoje) v podstatě nejsme schopni archeologickým výzkumem zachytit. Výjimečně se podaří odkrýt pozůstatek krátkého úseku cesty v rámci sídlištní lokality (např. z pozdní doby bronzové na hradisku Staré Zámky v Brně-Líšni), ale zjištění fyzických stop určité dálkové trasy (např. jantarové stezky) je už vzhledem k povaze a možnostem archeologického odkryvu takřka nemožné. A to přesto, že jisté ustálené dálkové trasy v evropském pravěku existovaly nejpozději od neolitu. Proto rekonstrukce takovéto dálkové obchodní spojnice vychází víceméně z tzv. distribučních map, tedy nálezů jednotlivých předmětů (třeba jantarové suroviny a artefaktů), které po trase procházely a v neposlední řadě také z krajinných poměrů a možností, jež krajina v dané oblasti nabízí - např. vhodné průchody, okolí příznivé pro přítomnost lidských sídlišť apod. V mladších obdobích pak lze při rekonstrukci jantarové stezky (a to zejména jejích jižních úseků) využít též antických písemných pramenů (Kovárník, Podborský 2006, 5-26). 3.2. Distribuce jantaru v době halštatské, obchod a směna V této kapitole bych se ráda věnovala zejména otázce, jakou roli hrála Morava doby halštatské a její obyvatelstvo v dálkovém obchodu s jantarem. Jak již bylo naznačeno, nálezy jantarových artefaktů v severní i střední Evropě nedosahují takové kvantity ani kvality jako ve Středomoří. Jako vysvětlení se nabízí předpoklad, že tato surovina byla z převážné části určena k vývozu a využívána jako prostředek k získání jiného zboží (Kosmowska-Ceranowicz, Choińska-Bochdan 2003, 55, 64). Otázkou však zůstává, co bylo toho důvodem - zda pro obyvatele žijící v prostředí přirozeného výskytu jantaru nebyl tento materiál dost významný, 13

nebo naopak byl příliš cenný, než aby si pro sebe mohli ponechat větší množství. Pravděpodobnější se zdá být spíše druhá možnost, která by také byla v souladu s předpokladem, že ta část suroviny, jež nebyla určena k exportu, se používala zejména k rituálním, magickým účelům např. v případě závěsku ve tvaru miniaturní sekerky z polského Chłapowa (Kosmowska-Ceranowicz, Choińska-Bochdan 2003, 64). V souvislosti se střední Evropou (respektive sledovanou oblastí jižní Moravy), se pak nabízí otázka, zda místní populace byla také odběratelem či pouze prostředníkem v distribuci baltského jantaru. S touto problematikou je spojeno také zpracování jantarové suroviny a doklady lokálních dílen. 3.2.1. Struktura společnosti doby halštatské V souvislosti s problematikou směny a obchodu s jantarem považuji za nezbytné přiblížit zde rovněž charakter sociálního prostředí, v němž se tyto aktivity odehrávají. Je zřejmé, že společenská struktura a obchodní činnost jsou velmi úzce spojeny a vzájemně se ovlivňují ve svém vývoji, a tedy by měly být sledovány souběžně. Proto by i zde nastínění společenského pozadí mělo předcházet úvahám o směnných vztazích. Obecně lze o společenském uspořádání doby halštatské říci, že výrazně sílí a upevňují se již dříve patrné sociální rozdíly a dotváří se společenská pyramida, na jejímž vrcholu se v tomto období usazuje velmožská ( knížecí ) vrstva. Ta je velmi výrazná hlavně v mladohalštatských archeologických pramenech západní Evropy, kde nacházíme již skutečné hrady halštatských knížat (např. Heuneburg v Německu, Mont-Lassois ve Francii) a přilehlé velké, bohatě vybavené mohyly obsahující vedle nejrůznějších luxusních předmětů i pohřební vozy (Hochmichele pod Heuneburgem, či Vix pod Mont-Lassois). V prostředí východohalštatského okruhu, kam patří i sledovaná jihomoravská oblast, zmíněné doklady nejsou tak markantní, přesto je i zde dobře patrná přítomnost velmožských vrstev. Ve zdejších knížecích mohylách sice chybějí pohřby s vozy, ale jinak lze i tady hovořit o luxusních milodarech a honosné úpravě (např. Hlásnica u Horákova, Brno-Holásky, Oslavany, Morašice). O silném společenském rozvrstvení a majetkových rozdílech svědčí samy o sobě i výrazné odlišnosti v pohřebním ritu, respektive ve výbavě a konstrukci jednotlivých hrobů. V neposlední řadě na danou situaci poukazují i hrobové nálezy, kdy bylo v některých případech pohřbeno více jedinců pod jednou mohylou, přičemž zde figuroval jeden ústřední pohřeb významné osoby s bohatými milodary a v jeho blízkosti, nad ním, případně v zásypu pak byl další nebožtík či nebožtíci zřejmě osoby podřízené, doprovodně pohřbené. Takováto 14

situace je známá např. z Brna-Holásek. Celkově dosáhla struktura lidu horákovské kultury daleko složitějšího charakteru, než je tomu ve stejné době např. v severní části Moravy, v prostoru kultury platěnické, a přestože životní styl zdejší aristokratické vrstvy nelze srovnávat s dvorským životem na halštatských hradech horního Podunají či východního Přialpí, můžeme horákovský lid považovat za poměrně vyspělý po stránce sociální i ekonomické (Podborský 2001, 175-181, 183-186; Nekvasil 1993, 337-351; Golec 2005; Podborský 1993, 372-378). Na základě nálezů výše zmíněných velkých mohyl se předpokládá, že vrstva velmožů se na jižní Moravě zformovala v období klasické fáze horákovské kultury, to znamená ve stupních HC 2 HD 1 (650-550 př.n.l.). S touto skutečností poněkud kontrastuje fakt, že z této fáze nemáme téměř žádné doklady opevněných sídlišť a obydlí velmožů. Výjimkou je zřejmě lokalita Kuřim, neboť zdejší sídliště dvorcového typu s komplikovanou strukturou palisádového ohrazení spadá právě do stupně HC 2 - HD 1, a je tudíž prvním známým sídlištěm tohoto druhu na Moravě. Je tedy možné, že absence takovýchto lokalit je dána i stavem archeologického bádání a nemusí nutně odrážet reálnou situaci. Tak jako tak však můžeme říci, že nejspolehlivějším dokladem existence privilegované vrstvy na Moravě jsou velké mohyly s bohatou výbavou, jako jsou např. luxusní plechové nádoby z bronzu, součásti koňského postroje, bronzové a železné spony, ojediněle i meče, apod. Nálezy těchto mohyl zasahují ještě i do vrcholného stádia horákovské kultury, kdy se již také objevují hradiska. Stopy přítomnosti velmožských skupin (velké mohyly) v horákovském prostředí však začínají postupně mizet a v pozdní době halštatské je již patrně třeba počítat se zánikem této vrstvy 3 (Nekvasil 1993, 337-351). Jak vyplývá z výše popsané situace, je na jižní Moravě (v prostoru horákovské kultury) existence určité aristokratické vrstvy vcelku spolehlivě doložena. Tuto skupinu tvoří vojenští vůdcové, opírající se o podporu svých bojovnických družin. Společenské uspořádání, které zde v této době panuje bývá označováno jako vojenské náčelnictví. Zmínění vůdcové vojensky a politicky ovládají teritorium svého kmene a díky tomu se nepochybně i podílejí a obohacují na dálkovém obchodu. Takto se formuje poměrně vyspělá sociálně-ekonomická struktura, která zase zpětně pozitivně ovlivňuje vzkvétání obchodních vztahů. O rozvinutém obchodě svědčí kromě nálezů jantaru i řada dalších importovaných předmětů. Druhou nejvýše postavenou skupinou jsou příslušníci bojovnických družin. Právě z jejich řad patrně vystupují nejschopnější, silní jednotlivci, jež se coby významní velmoži dostávají do čela tehdejší 3 Tady lze zřejmě hledat spojitost se Skýtskými nájezdy do střední Evropy, k nimž docházelo na konci 6. stol. př.n.l. 15

společnosti. Protipól nejvyšších vrstev tvoří na opačném konci společenského žebříčku prosté zemědělské obyvatelstvo a zřejmě se dá již počítat i s prvky patriarchálního otroctví a s přítomností nesvobodných jedinců. Další složkou společnosti, byť nepočetnou, s níž je třeba počítat, jsou osoby mající na starosti záležitosti duchovní (kult), specializovaní řemeslníci, obchodníci (i cizího původu), prospektoři atd. Právě skupinu kněží zřejmě reprezentují některé hrobové nálezy obsahující mezi milodary např. sakrální keramiku (spojité či zoomorfní nádobky, ptačí štěrchátka, atd.). Nelze asi vyloučit ani situaci, kdy by člen nejvyšší společenské vrstvy představoval zároveň hlavní autoritu náboženských obřadů. Organizace jednotlivých skupin (kmenů) je už pravděpodobně založena spíše na výrobních a sousedských vztazích než na pokrevním příbuzenství. S tím souvisí i skutečnost, že velké majetkové a sociální rozdíly patrné z pohřebního ritu by nemohly existovat v rodové společnosti a musíme tedy při jejich vytvoření počítat s rozkladem a zánikem tohoto někdejšího společenského systému (Podborský 2001, 175-181; Golec 2005; Podborský 1993, 372-378). Obyvatelstvo žijící v prostoru horákovské kultury bylo rozděleno do několika nevelkých společenských celků, o čemž svědčí i poměrně malé osady a tomu odpovídající pohřebiště. Též celková plocha osídlená horákovským lidem se rozpadá do několika geografických podoblastí (Brněnsko, Oslavansko, Znojemsko, oblast Ždánického lesa), reprezentujících zřejmě určitá větší (snad kmenová) uskupení. Pokud jde o běžný způsob obživy většiny neprivilegovaného obyvatelstva, převažuje i nadále zemědělství doprovázené chovem dobytka. Napovídají tomu i převládající menší venkovská sídliště. Je třeba počítat i s určitou výrobní specializací, alespoň pokud jde o práci s kovem (kovolitectví slévačství bronzu, kovářství, šperkařství atd.), stavbu vozů, výrobu nejkvalitnější keramiky, či v neposlední řadě také opracování jantarové suroviny. Tato řemeslná výroba je doložena nálezy odlévacích forem, pecí na hutnění železné rudy, železnou struskou či odřezky jantarové suroviny na několika lokalitách: Brno-Řečkovice, Kuřim (dílny na zpracování bronzu a jantaru), Brno-Královo Pole, Bezkov (železářská pec), atd. (Podborský 2001, 175-181). Nedílnou součástí společenského prostředí jsou i náboženské představy a duchovní život. I v této rovině lze v době halštatské pozorovat určitou gradaci. Z pohřebního ritu je patrné, že se dále rozšiřuje kult mrtvých, navíc některé součásti hrobového inventáře je zřejmě možné považovat i za obětiny bohům. Tato situace je rovněž v souladu s předpokladem, že v době halštatské u nás fungoval a upevňoval se rozvinutý polyteismus. Na základě dosti variabilního pohřebního ritu horákovské kultury se dá uvažovat o rozdílných náboženských představách, respektive o postupném přijímání halštatských představ a zvyklostí. 16

Z jednotlivých nálezů se zdá, že jako první přejímá tyto nové (nejen) pohřební ideje nejvyšší velmožská vrstva (viz kostrové pohřby velmožů pod rozměrnými mohylami coby chudší analogie západo- i východohalštatských knížecích pohřbů), což se jeví jako logické i z toho důvodu, že právě tato sociální skupina má relativně nejužší kontakty s vyspělou oblastí západně a jižně od našeho území, odkud proniká proces halštatizace. Na způsob pohřbu je tedy zřejmě třeba nazírat nejen jako na známku společenského postavení nebožtíka, ale také jako na projev jistého náboženského přesvědčení, jež mohlo být poměrně variabilní. V souvislosti s polyteismem předpokládáme uctívání jakési božské triády božstvo úrody, stád a posmrtného světa, čemuž napovídá složení výbavy amforových hrobů, jež obsahují mimo jiné i zemědělské plodiny a masitý milodar. Nelze opomenout již dříve existující kult slunce, respektive antropomorfizované sluneční božstvo, v něž se zřejmě transformoval samotný sluneční kotouč, uctívaný v době bronzové. Tento prvek kultu hraje patrně důležitou roli i v otázce využití jantaru, který bývá se solární symbolikou často spojován. Uctívání slunce má rovněž své paralely i v pohřebním ritu. Předpokládá se, že příslušným symbolem je v tomto případě čtyřkolový pohřební vůz, přetransformovaný z dřívějšího slunečního vozíku taženého ptáky. Další podstatnou součástí halštatské symboliky je zobrazování rohatého dobytka, respektive rohů samotných. Celkově je patrně hlavním znakem halštatského náboženství rozvinutí a upevnění víry v konkrétní antropomorfizované božstvo, což není nepodobné světskému prosazování konkrétních silných jedinců. Tyto dvě roviny spolu nepochybně souvisí a vzájemně se ovlivňují (Podborský 1993, 372-378). Místa vyhrazená kultu reprezentují v archeologických pramenech zejména kruhové areály rondely, doložené např. z rakouského Hörersdorfu, na Moravě pak z Křižanovic či z Kuřimi. Dalším typem kultovních míst jsou, vedle těžko pozorovatelných obětišť existujících pravděpodobně ve volné přírodě, také jeskyně, jak dokládají bohaté nálezy z Býčí skály. Zajímavé je rovněž to, že z obou zmíněných typů kultišť máme doloženou přítomnost jantaru (Podborský 1993, 372-378; Čižmář 1995, 217-254; Nekvasil 1993, 359-367). Této problematice se ještě budu věnovat níže. Z pozorování celkové úrovně halštatské společnosti na jižní Moravě je patrné, že zdejší horákovský lid dosáhl po stránce sociální, duchovní i ekonomické značné vyspělosti a nepochybně tak vytvořil prostředí vhodné pro existenci rozsáhlé směnné činnosti. A to jak v rámci dálkového obchodu, tak i vnitřní redistribuce. 17

3.2.2. Zákonitosti směny a obchodu u prehistorických společností Jak jsem již zmínila výše, směna u archaických společností by neměla být nazírána z čistě ekonomického pohledu. Rovněž C. Renfrew (1993, 5-16) zdůrazňuje sociální a symbolickou úlohu směny a staví se kriticky k čistě ekonomickému chápání této problematiky. V souvislosti s tím pak také vznáší otázku, jakou roli hrálo směňované zboží pro jednotlivá společenstva nejen z ekonomické, ale také sociální a symbolické stránky. Dále také podotýká, že téměř u všech lidských společenství dochází k více či méně pravidelnému a častému záměrnému seskupování (v něm mohou figurovat jak celé skupiny, tak i jednotlivci), přičemž mohou někteří účastníci podniknout i velmi dlouhou cestu. Tato seskupování jsou založena např. na společných náboženských představách v určité oblasti, společném symbolismu atd., které většinou přesahují jednotlivá politická (respektive kmenová) uspořádání. Právě takovýmto setkáváním, při nichž jistě dochází i k výměně zboží, lze podle Renfrewa připsat hlavně sociálně-symbolickou funkci (většinou jsou doprovázené různými slavnostmi apod.), i když funkce ekonomická zde zřejmě figurovala též. Zde je třeba si uvědomit, že primární motivací a důvodem pro zmíněná seskupování mnohdy není výměna, či získávání zboží. Ty mohou často hrát jen doprovodnou, okrajovou roli. Lze přitom v rámci uvedených slavností počítat také s výměnou předmětů formou darů, nejen obchodováním. Takováto výměna pak má již ze své podstaty jednoznačně význam sociální (upevňování společenských vztahů), nikoliv ekonomický. Sociolog M. Maus (1999, 146), který se mimo jiné zabýval funkcí darů u archaických společností, uvádí, že se touto formou mohou upevňovat a potvrzovat též vztahy podřízenosti a nadřazenosti mezi jednotlivci (a zřejmě i mezi skupinami). Dary lze rovněž chápat jako prostředek pro stvrzení věrnosti apod. (Renfrew 1993, 9). Tato forma výměny by se v námi sledovaném prostředí (tedy v jihomoravské době halštatské) týkala v největší míře vysoce postavených členů společnosti místních elit (velmožů a jejich bojovnických družin). Dary jsou tedy jedním ze způsobů výměny předmětů, která zdaleka není omezena jen na obchod, a k níž může docházet ještě dalšími způsoby, jako je např. loupež, válečná kořist, věno apod. S. Needham (1993, 161-162) v této souvislosti navrhuje místo výrazu směna používat termín přemísťování, a to z důvodu, že archeologický výzkum není schopen určit způsob, jakým k přemístění předmětu došlo, pouze to, že byl přemístěn. Narozdíl od našeho moderního chápání výměny hmotných statků, kdy v naprosté většině jde všem zúčastněným stranám o zisk, v případě prehistorických společností tedy lze očekávat, že určité aktivity, jež člověk vykonává, mohou být pro něj z hlediska ekonomického 18

spíše ztrátové. Zejména jde o to, že kromě skutečného obchodu docházelo ke směně výrazně ritualizované (Krekovič 2005, 8). Zdá se být pravděpodobné, že u jantaru, který je již sám o sobě surovinou s dosti symbolickým, rituálním charakterem, tato skutečnost platí dvojnásob. Na druhou stranu, je třeba mít na paměti, že jantar byl velmi cennou komoditou a vhodným prostředkem k získání bohatství, a takto byl také nepochybně využíván. V neposlední řade je nutno připomenout, že směna jako způsob interakce má již sama o sobě značný sociální význam, a to i v případě, že k ní dochází z důvodů ekonomických. Americký antropolog K. Polanyi, který se zabýval obchodem v souvislosti s otázkou integrace lidských komunit, rozlišuje (vedle samotné tržní výměny s existencí směnného ekvivalentu) dva druhy směny, které se rovněž mohly uplatnit při distribuci jantaru v době halštatské. Jedná se o tzv. reciprocitu a redistribuci. Reciprocitou se rozumí pohyb zboží mezi dvěmi stranami, jež tvoří jednotlivci či spíše skupiny jednotlivců přibližně stejné úrovně. Tento způsob se uplatňuje při vnější výměně, jakou může být i dálkový obchod a je možné u něj rozlišit několik variant. Buďto jde o tzv. reciprocitu domovskou, kdy jedna strana navštíví druhou v jejím domově a tam nastane výměna zboží, nebo se oba partneři k tomuto účelu setkají na společné hranici. Potom hovoříme o pohraniční reciprocitě. V obou případech dochází ke kontaktu a k přímé směně mezi dvěma partnery, ať už jsou tito reprezentováni jednotlivci či skupinami. Je třeba podotknout, že do reciprocitní výměny zboží může být zapojeno i více skupin než jen dvě, a tedy může docházet k pohybu zboží mezi více stranami a tím snad i na větší vzdálenosti. Naproti tomu základním rysem redistribuce je existence určitého centra, v němž se výměna komodit odehrává. Celá situace potom vypadá tak, že jedna ze zúčastněných stran přinese své zboží do zmíněného centra, odkud jej později získá strana druhá, která zase něco přinese na oplátku. Takto je zboží v podstatě přerozdělováno dle aktuální potřeby či přání zúčastněných. K výměně mezi dvěma partnery v tomto případě dochází bez přímého kontaktu a za asistence centra, které redistribuci zprostředkovává. Tato forma je charakteristická pro vnitřní výměnu v rámci jednoho společenství a již ze své podstaty pro své fungování vyžaduje jistou míru centričnosti a organizace v rámci dané komunity. Obecně lze říci, že se tento druh výměny z různých důvodů uplatňuje prakticky na všech úrovních vývoje lidské civilizace, respektive na všech těchto úrovních je za jistých podmínek schopen přinášet výhody všem zúčastněným. Třetí formou obchodování je, jak už jsem zmínila výše, tržní výměna. Tuto charakterizuje zejména existence tržního systému, jehož součástí je jednak využívání nějakého směnného ekvivalentu, případně později peněz, a jednak přítomnost trhové lokality. V rámci tržního systému zde dochází k přímé výměně mezi partnery. Jednotlivé popsané formy sice mohou do jisté míry působit jako po sobě jdoucí 19

vývojové stupně, K. Polanyi však zdůrazňuje, že u nich žádnou časovou sekvenci nepředpokládá, a že s velkou pravděpodobností mohou odlišné formy směny existovat vedle sebe paralelně v čase i prostoru, případně může jeden typ převažovat a další fungovat jako vedlejší podpůrný způsob obchodu. (Krekovič 2005, 8-9; Polanyi 1957, 250-256 ) K. Polanyi, který výše uvedené pojmy (reciprocita, redistribuce, tržní výměna) vysvětluje jako způsoby integrace, ještě upozorňuje, že ke sjednocování a rozvoji ekonomiky u lidských společenstev dochází pouze tehdy, je-li v dané společnosti přítomno určité pravidelné uspořádání a jistá míra organizace, podporující efektivitu daných forem výměny. Jinými slovy k této integraci nestačí jen náhodná obchodnická činnost jednotlivců. Přesto však, jak sám podotýká, slouží tyto termíny často i k označení obchodních vztahů na osobní úrovni. Zmíněná závislost samozřejmě funguje i obráceně, to znamená, že obchodování přispívá k růstu společenské organizace a majetkových rozdílů, a to zejména tím způsobem, že tato činnost je do určité míry kontrolována schopnými či silnými jedinci. Ti v důsledku takovéto kontroly získávají výjimečné postavení a jsou schopni zajistit větší centralizaci moci (Polanyi 1957, 250-256; Krekovič 2005, 8). Situace, kdy se sociální rozvrstvení a rozvoj obchodu navzájem pozitivně ovlivňují, je i v době halštatské dobře patrná, neboť nejbohatší členové tehdejší společnosti (tzv. knížecí vrstva ) nejenže vojensky ovládají určité území, ale také se podílejí na dálkovém obchodu, respektive na jeho kontrole, z čehož zase zpětně získávají další bohatství (Podborský 2001, 175). V případě samotného obchodu s jantarem lze kromě ekonomických aspektů zmínit ještě další důvod, jež činí podíl na dálkovém obchodě zajímavým pro privilegovanou vrstvu. Jedná se o to, že vlastnictví cizích až téměř exotických předmětů či materiálů (jež nejsou přirozeně dostupné v domácím prostředí), jakým baltský jantar na území jižní Moravy nepochybně byl, samo o sobě zvyšuje prestiž místních elit (Renfrew 1993, 10). Pokud bychom aplikovali popsané formy směny na sledovanou problematiku distribuce jantaru, mohli bychom se teoreticky pokusit o rekonstrukci obchodních vztahů a prostředí, v němž na Moravě v době halštatské docházelo k pohybu tohoto zboží. Podle zákonitostí, jež nastiňuje K. Polanyi (1957, 250-256), by se dalo předpokládat, že v rámci dálkových obchodních vztahů, díky nimž se jantar dostává od Baltského moře i na naše území, je třeba počítat s reciprocitou, a tedy i s působením osob, respektive skupin, které tuto komoditu do dané oblasti přinášejí. Otázkou je, zda tyto skupiny reprezentovali domácí obchodníci, vydávající se za účelem reciprocitní výměny na sever, nebo sem jantar přinášelo cizí obyvatelstvo, či případně docházelo k oběma variantám. Tak jako tak zřejmě můžeme očekávat působení obchodnických družin, díky nimž se baltský jantar dostává i na Moravu, 20

bez ohledu na to zda tato oblast byla pouze zastávkou na delší cestě, či přímo záměrným odbytištěm zboží. Pokud jde potom o vnitřní pohyb jantaru v rámci sledovaného území, je asi nejpravděpodobnější možnou formou redistribuce. Ačkoliv u vnitřního obchodu je zřejmě nutné počítat již i s tržní výměnou a s uplatněním nějakých předmincovních platidel (Podborský 2001, 175). Zdá se být pravděpodobné, že pro účely tohoto místního pohybu zboží mohou i na Moravě existovat lokální centra, z nichž se jantar redistribuuje do blízkého okolí, a která jsou ovládána či kontrolována místní aristokracií. Za taková centra by se snad daly považovat lokality s velkou koncentrací nálezů jantaru a s dokladem jeho místního zpracování, jako je např. Kuřim či Řečkovice na Brněnsku (Čižmář 1997, 17-34; Tichý 1969, 168-177). Tyto lokality zřejmě nemusejí být redistribučními centry v pravém smyslu slova, tak jak o nich hovoří Polanyi, avšak konkrétně při redistribuci jantaru v rámci území Moravy hrají nepochybně klíčovou roli. 3.2.3. Situace na jižní Moravě, zpracování jantaru a doklady dílen Z doby halštatské pocházejí mimo jiné nejstarší bezpečné doklady zpracování jantarové suroviny na Moravě (Mrázek 1996, 78). Místní výrobu se podařilo archeologicky doložit na sídlištích horákovské kultury v Brně-Řečkovicích a v Kuřimi. Na obou lokalitách je zastoupena jak surovina, tak i polotovary a hotové výrobky (Tichý 1969, 168-177; Čižmář 1997, 17-34). Koncentrace těchto dokladů a dalších četných nálezů jantaru (z hrobů i z kultovního místa v Býčí skále) v okolí Brněnské kotliny jistě není zcela náhodná a svědčí o významu daného prostoru v obchodu s touto surovinou. Zmíněná oblast se zdá být jednak významnou zastávkou v rámci dálkového obchodu a celé jantarové stezky, a jednak také důležitým regionem pro druhotnou distribuci do blízkého okolí. V této souvislosti je nutno připomenout, že brněnský region je také nejbohatší co se týče dokladů přítomnosti velmožské vrstvy. Právě zde totiž zaznamenáváme největší koncentraci tzv. knížecích mohyl (Nekvasil 1993, 337-351). Celá tato oblast se tudíž rýsuje nejen jako významná obchodní zastávka na jantarové stezce a ústřední region horákovské kultury, ale poukazuje také na spojení místní aristokracie s distribucí jantaru, respektive směnnou činností, která tuto distribuci provází. Jak podotýká E. Krekovič (2005, 7), je třeba si uvědomit, že veškeré kontakty, včetně těch obchodních, se odehrávají mezi konkrétními skupinami lidí, případně mezi jednotlivci, a nikoliv mezi kulturami jako takovými. Proto lze také očekávat, že i na Moravě existovali určití lidé, skupiny, či snad dokonce centra, podílející se na obchodu s jantarem. Za známku spojení horákovských velmožů s dálkovým obchodem i s vnitřní redistribucí jantaru lze 21

kromě výše naznačených souvislostí zřejmě považovat i samotnou situaci z Kuřimi. Tamní sídliště je vůbec první svého druhu na Moravě, jedná se o doposud jediné sídliště dvorcového typu doložené v klasické fázi horákovské kultury, navíc s přítomností poměrně komplikovaného palisádového ohrazení, několika nadzemních kůlových staveb, dílen na zpracování jantaru a bronzu, a v neposlední řadě též kruhového kultovního areálu rondelu (Čižmář 1995, 217-254). Nastíněná situace poukazuje na skutečnost, že by se zde mohlo jednat o první známé stopy bydlení horákovských velmožů v době klasické fáze, neboť z této časové etapy známe jinak jen otevřená sídliště s jednoduchými zahloubenými chýšemi (Nekvasil 1993, 342). Velké množství jantarového materiálu, včetně zpracovatelské dílny na sídlišti tohoto typu pak rovněž napovídá, že místní šlechta měla skutečně zájem na obchodu s jantarem a podílela se i na jeho redistribuci, respektive na tuto činnost dohlížela. K bližšímu popisu této významné lokality se ještě vrátím níže v samostatné kapitole. Na základě nálezů z místních zpracovatelských dílen (Kuřim, Brno-Řečkovice) lze předpokládat, že se k nám jantar od severu dostává z velké části v nezpracované podobě, ve formě surovinových hlíz a teprve na místě dochází k jeho opracování. Přestože nelze vyloučit export již i hotových artefaktů přímo ze severské oblasti, zdá se být pravděpodobnější, že odtud po jantarové cestě na jih proudil hlavně surový jantar, který došel konečného opracování teprve v místě odbytiště, nebo v některém z lokálních zpracovatelských center, odkud mohl být dále distribuován. Svědčí o tom např. i chronologicky shodné nálezy z dnešní Itálie, kde je doloženo velké množství dílen, zpracovávajících jantar do podoby nejrůznějších šperků a figurek (Negroni-Catacchio 1993, 191). Podobnou situaci lze očekávat už i v době bronzové, kdy oproti předchozímu období mizí někdejší pobaltské dílny a navíc je mnohdy u řady nálezových souborů zaznamenávána stejná zpracovatelská technologie i podobný typologický charakter artefaktů, jež jsou signifikantní vždy pro jednu určitou kulturu. Předpokládá se tedy export nezpracovaného jantaru či polotovarů ze severu do zbytku Evropy. Ten byl teprve později v jednotlivých oblastech zpracováván podle tamních požadavků a módy. A to navzdory skutečnosti, že se zatím nepodařilo ve většině Evropy pro toto období zpracovatelská centra archeologicky doložit a jedná se tedy skutečně jen o hypotézu, které však nepřímo nasvědčuje vymizení těchto dílen v Pobaltí (du Gardin 1993, 131-132). V době halštatské pak tento trend patrně pokračuje a snad i nabývá na síle, navíc, jak už bylo řečeno, známe již řadu zpracovatelských dílen, dokonce i přímo na jižní Moravě. Hovoříme-li o zpracovatelských dílnách, je na místě zmínit rovněž technický způsob opracování jantarové suroviny. Jelikož se jedná o materiál poměrně křehký a s nízkým stupněm tvrdosti, museli k němu výrobci jistě přistupovat s určitým citem až opatrností. Navíc 22