Jiří Mařatka: Hasím požár i žízeň! Autor: Vlastimil Resl, 26. 1. 2015 16:17 Semilský Jiří Mařatka (1. 6. 1985) loni dosáhl největšího úspěchu své dosavadní spolujezdecké kariéry, když navigoval Tomáše Palduse až ke konečnému prvenství ve třídě SA2 a absolutnímu stříbru v Poháru ČR. Úspěšná sezóna však měla pro posádku kitové felicie trpký konec, když na příbramské soutěži pohltily jejich kitovou felicii plameny. Jirka tak symbolicky mohl uplatnit své zkušenosti z působení ve Sboru dobrovolných hasičů Bystra. Nyní už však dokončuje letitou stavbu vlastní Škody 130 LR, za jejímž volantem by se letos rád představil na několika podnicích ČMPR. Profil Jiřího Mařatky na ewrc-results.com Jirko, můžeš vzpomenout, kdy s propadl kouzlu motoristického sportu? To je jednoduché. Pocházím a bydlím v Semilech a nedaleko od nich vede každoročně trať Rally Bohemia. Od malinka jsme se chodili s tátou dívat na její erzety a auta mě vždy lákala. V zimě jsme zase navštěvovali, v našich krajích populární, autoskijoringy. Vlastní závodnické začátky jsem učinil v již neexistujícím Car Winter Cupu, který prakticky dal celou naši současnou partu dohromady. Jednalo se o zimní závody do vrchu a my se v nich s kamarádem Vladimírem Baginem střídali za volantem Škody 120. Byla to krásná doba. Chodili jsme do školy, užívali svobody a v sobotu se mohli bezstarostně svézt za pár korun. Samozřejmě, jak už to bývá, také v Car Winter Cupu začali někteří ambiciózní borci stále více investovat do techniky, a tak se finanční náročnost postupně zvyšovala. Poté už jsi zahájil tvoji rallyovou kariéru. Jak se to zrodilo? Soutěže začal jezdit nejdříve Honza Kynčl. Pochází z Bítouchova u Semil a znali jsme se už jako děti z rybářského spolku, později i z hospody a diskoték. To zaujalo mě i kámoše Jindru Braborce, kterého
jsem znal z Car Winter Cupu, kde proháněl favorita. Ten se vrhnul do stavby Peugeota 205 pro Volný pohár. A já že mu budu dělat spolujezdce. Společnou rallyovou premiéru jsme absolvovali v roce 2009 ve Světlé nad Sázavou. Tehdy šlo ještě o dvoudenní podnik. Nám na závěrečné vložce první etapy praskl čep v rameni. Tím pro nás skončila nejen soutěž, ale i další spolupráce. Jindra totiž dvěstěpětku prodal a vydal se jiným směrem. Já se o rok později, když jsem získal prostory, pustil do poklidné stavby vlastní Škody 130 LR. Zároveň jsi však pokračoval ve své spolujezdecké kariéře. Kde jinde, než na Car Winter Cupu, jsem se seznámil s Palmenem (Tomáš Paldus, pozn. autora). Znal jsem ho drobet i ze školy, když jsme společně chodili na nástavbu do Vysokého. V roce 2010 jsme spolu odjeli tři podniky Volného poháru a jeden Rallye Cupu se žlutou úzkou feldou po Zuzce Minaříkové. Hned následující rok jsme zatoužili poznat jiné tratě a vyšší ligu, udělali si licence a zamířili do Poháru ČR. Tehdy ještě nebyla skupina V rozdělena na třídy a my tak soupeřili s borci jako Petr Šimurda, Honza Kynčl, Aleš Padrián či Petr Král. Vždy jsme více než na výsledek jeli pro oko diváka a bylo to krásné ježdění. Vedle Palmena jsem několikrát navigoval Honzu Kynčla v jeho eleře. To je velký pohodář. Zpočátku mě sice pořád okřikoval, ať mu říkám dříve metry, ale pak jsme se sehráli. Do Volného poháru jsem si pak odskočil s Tomášem Kudrnáčem a jeho Renaultem Clio Sport.
Tvým dvorním pilotem však nadále zůstával Tomáš Paldus. Ano. Palmenovi se navíc naskytla možnost koupit kitovou felicii od Jirky Vrkoslava. Tu dával v roce 2012 dohromady a předloni jsme si s ní odbyli premiéru na Kopné. Mimochodem fakt, že se tato nádherná soutěž letos nepojede, mě moc mrzí. Je technická a hodně srdcová, žádné letiště. Těší mě, že jsem ji mohl dvakrát absolvovat. My zde však při premiéře hned zhruba kilometr před cílem úvodní vložky přehlédli ve škarpě schovaný kámen, trefili ho, ohnuli rameno i spojovačku a prorazili gumu a museli odstoupit. To byla vlastně předzvěst nepovedené sezóny. Časy jsme sice jeli pěkně, ovšem vždy se něco pokazilo.
Zato loni už se výsledky dostavily. Loni se nám skvěle povedl vstup do sezóny a v prvních čtyřech podnicích jsme vždy obsadili pódium v absolutní klasifikaci Poháru ČR. Nemělo cenu honit jen Jirku Hladíka. Ten musel jet neskutečnou kládu a ani jsme nechápali, kde nám ty vteřiny dával. Maximálně jsem si užil Hustopeče mezi vinicemi. Hezčí soutěž jsem dosud nejel a perfektně zvládnutá byla i pořadatelsky. První odstoupení přišlo až v Jeseníkách, kde nám na šternberské erzetě odešla spojka. To jsme brali v pohodě, je přece normální, že během sezóny se něco pokazí. Pak však přišla trpká příbramská tečka. Z motoru se najednou začal valit dým a než jsme se nadáli, měli jsme plameny i pod sedačkami. Tak rychle jsme auto nikdy dříve neopouštěli a pro uhašení požáru jsme do toho vypražili celé dva hasičáky. Ani následná absence na závěrečném podniku ve Vsetíně nás však nepřipravila o konečné prvenství ve třídě SA2 a absolutní pohárové stříbro. Máš nějaký rallyový vzor? Chci být sám sebou a podle nikoho se neřídím. Spíše se snažím vzít si od každého něco. Obdivuji mého tátu pro jeho klidnou povahu, kdy ho jen tak něco nerozhodí. I když mi pomáhá s autem, zachovává vždy nadhled. To mně, když se něco nedaří, hned něco letí. Obdivuji borce, kteří v osmdesátých letech krotili speciály skupiny B. Mrzí mě, že to nikdy neuvidím na vlastní oči a musím se spokojit s dobovými videi. Celá ta doba musela být bláznivá, správná, jak ti lidé byli nadšeni. Dnes každému všechno vadí, množí se odpor vůči soutěžím a zákazy, jako by to jednou za rok ti domorodci nemohli přetrpět. Já bych také mohl křičet, že bydlím nad hospodou a třikrát týdně mám v noci venku rámus. Nedělám to však a raději tam občas na pivo zajdu také.
Čemu se věnuješ vedle soutěží? Dělám dílenského mistra v BusLine v Semilech. Opravujeme zde autobusy a mám ranní a odpolední směnu. Mám-li čas, moc rád rybařím. V tom jsem vyrůstal od mala. Však také nedaleko babiččina bydliště je rybářská líheň, rybářem je táta a já mu od dětství pomáhal. Je to perfektní odreagování od každodenního shonu a stresů. Občas vyrazíme na ryby s Honzou Kynčlem. Lehounce se svezu na kole, ale opravdu jen víkendově. Opomenout nemohu ani mé členství u hasičů SDH Bystrá, kde už jsem nějakých šest, sedm let. Věnujeme se okresním soutěžím, pořádání posvícení, zabijaček, prostě více než požár hasíme žízeň:-). Zmínit musím také přítelkyni Danielu. Jsme spolu tři a půl roku a jsem rád, že mi můj rallyový koníček toleruje. Po závodech ale nejezdí. Stále ještě totiž studuje, a tak jí to čas nedovoluje. Jak jsi spokojen s bydlením v Semilech? Současné Semily jsou Údolím hladu po krachu textilek, kterých zde před lety bylo okolo deseti. Dnes nefunguje ani jedna a jejich areály chátrají. Divím se, že se zde za této situace a při nějakých devíti tisících obyvatel uživí pět obchoďáků. Kvituji ale nádhernou okolní přírodu, z jedné strany Kozákov a z druhé Krkonoše a rozhodně mi nevadí občasná mlha v údolí. Pořád lepší, než smog. Kdybych se přece jen měl někam odstěhovat, pak na Jižní Moravu. Líbí se mi ten kraj i tamní lidé, prostě víno, ženy, zpěv :-).
Závěrem se tě zeptám na tvé rallyové plány do budoucna? Momentálně konečně dokončuji stavbu své elery. Jednou bych ji rád dotáhnul do originální verze, ale to se mi zatím z finančního hlediska nepodaří. Pojedu tedy tak, jak to je, abych se mohl alespoň svézt. Plním si tím svůj další sen zažít rallye i jako pilot. Plánuji absolvovat tak tři podniky ČMPR a premiéru bych rád zažil v květnu. Mým spolujezdcem bude Honza Fišera. Ten se mnou spolupracoval už při mém působení v autoskijornigu, kde plnil roli lyžaře. Já osobně bych si na lyže za auto nestoupl. Nejsem blázen, abych jezdil na lyžích stodvacetikilometrovou rychlostí. Honza je také ze Semil, je to pohodář, žádný vztekloun, ke všemu se staví čelem a zpočátku mi pomáhal i se stavbou auta. Na společnou spolupráci se tedy už moc těším. Foto: Jan Vodháněl