Okruhy ke zkoušce politologie (Čopík) 2007 pojem politika, politologie Politika = souhrn prostředků, které slouží k dosažení moci, způsob zacházení s mocí, umění řešení konfliktů, manipulace s lidmi = činnost kolektivní, organizovaná mající ideologický charakter, která je vykonávána s cílem udržet či získat podíl na politické moci - vždy v rámci státu, správa věcí veřejných, podíl na rozhodování o všech věcech ve státech 3 součásti politiky: politické myšlení - ideje, názory, ideologie = ucelené soustavy názorů, ve kterých se odráží zájmy velké skupiny lidí (např. sociální) praktická činnost - politické procesy - kolektivní činnost - orientovaná programová činnost, jejíž cílem je získání podílu na moci politické instituce - formální organizace - vědomě organizované (politické strany) - na základě programu a ideologie organizuje určitou část populace, která realizuje dané cíle Politologie = společenská věda o politice. Předmětem je fungování státu, politických systémů, mocenských a vládních institucí, vztahy nadřazenosti a podřízenosti, politické chování lidí, moc a autorita, vztahy mezi státy.jako věda se institucionalizovala koncem 19. století v USA. legitimita a její druhy (dle M. Webera) tradiční, charismatická, racionální Legitimita politické moci = hlubší morální oprávněnost jednání odvozuje se od souhlasu a vůle těch, kdo se politické (státní) moci podřizují (teorie společenské smlouvy) v dřívějších uspořádáních byla legitimita (nárok na moc) zdůvodňována rodem či původem, v demokracii byla zdůvodňována lidskými právy Co je legitimita politické moci? Je to způsob jakým lze oprávnit moc. Legitimita moci (ze serveru i-maturita): - znamená oprávnění a původ moci - vzniká tehdy, když jsou realizovány svobodné volby - v dějinách byla tato moc legitimizována např. bohem, faraónem... - za Rousseaua byla legitimizována společenskou smlouvou - v době ohrožení státu je legitimní i vláda 1 člověka Popište druhy legitimity (MAX WEBER): I. tradiční: monarchie, zemře král -> králem povolán jeho syn II. charismatická: jsou uznány výjimečné vlastnosti/zásluhy určitého člověka (V. Havel) III. racionální: moc legitimizovaná volbami stát pojem, vymezení, znaky Stát = politická forma organizace společnosti specifické znaky: - organizace podle území - státní moc - suverenita - neomezená moc na subjekty působící v jeho hranicích
Vznik státu v primitivní společnostech - rodové zřízení (morálka, zvyklosti), žádné politické vztahy nadvlády a podřízenosti regulované právními normami společnost se početně rozrostla - rozvoj produktivních sil, sociální rozvrstvení - rodová struktura přestala být funkční vznik nového uspořádání - státu = uspořádání, které by zajistilo řád uvnitř i vztahy k sousedním společnostem existují různé teorie o vzniku státu (rozdílné ideologická stanoviska autorů i odlišné okolnosti a podmínky vzniku jednotlivých států): teologická teorie, teokratická teorie, patriarchální teorie, patrioniální teorie, teorie násilí (vládní teorie), smluvní teorie (teorie společenské smlouvy), teorie právního pozitivismu, normativní teorie, psychologické teorie, organické teorie, teorie solidarismu, funkcionalistické teorie, institucionální pojetí státu, marxistická teorie Moderní stát typ politického společenství, jež se v Evropě vyvinulo na počátku novověku centralizace politické a vojenské moci, posílení a zefektivnění daňového systému, nahrazení feudálních správních struktur moderním úřednickým aparátem, svrchovanost státu Funkce moderního státu: ochrana svobody, zajištění právní rovnosti jednotlivců i institucí, zaručení lidských a občanských práv, činnosti v oblasti sociální, důchodové a zdravotní péče, hospodářské funkce státy podle státního zřízení (vertikální struktury moci) unitární, federace, konfederace Unitární stát Federace Konfederace Unitární stát podřízen jedinému mocenskému centru Legislativní Exekutivní vláda, svázané ústavou Soudní Federace Dvě patra Federální Republiková Celé je to svázáno jednou ústavou občan státu a federální republiky (občan Ohio x občan USA) Konfederace Prakticky dva unitární státy s ustřední vládou bez dělby moci. Moc zůstává v jednotlivých státech. Každý má ústavu a vytvoří ji mezinárodní smlouvou. Ústřední vláda nemá občany. Přechodný typ státu. demokracie pojem, vymezení, znaky = moderní podoba demokracie - státy tvoří tak velké celky, že se jednotlivec již nemůže osobně přímo podílet na
rozhodování o celospolečenských záležitostech - svou vůli, spoluúčast v politice a vliv na státní záležitosti může uplatnit pouze zprostředkovaně, delegováním své pravomoci (svého podílu na moci) na zvolené zástupce - zvolení zástupci potom reprezentují, naplňují vůli občanů v zastupitelských orgánech obcí, regionů a v celostátním měřítku i v parlamentu Znaky Rovnost občanů každý občan má volební právo, ve volbách má rovnoprávný hlas a má právo být volen Zásada plurality možnost volby a výběru Dočasnost dočasnost politické moci svěřené zvoleným reprezentantům Kontrola lidu nad užitím moci je zabezpečována svobodnou činností opozice v parlamentu i opozice mimoparlamentní Ústavnost zákonnost, soulad právních norem s ústavou a respektování mezinárodního práva Dělba moci výkonná, zákonodárná, soudní Většinový princip je uplatňován při ustanovování orgánů státní moci a v jejich rozhodování přímá demokracie a její prvky Přímá demokracie = v řeckých polis, republikánské zřízení antického říma, magna charta z roku 1215, městské státy-republiky období renesance a reformace. K důslednému prosazení demokracie však dochází revoluční cestou v boji amerického lidu za nezávislost a ve Velké francouzské revoluci. Deklarace nezávislosti ze dne 4.7.1776 a Deklarace práv člověka a občana ze dne 26.8.1789. zrodila se jako metoda rozhodování o záležitostech městského státu, např. Athény. Výběr funkcionářů formou losu, člověk=1hlas. Přímá demokracie byla kritizována již současníky, zejména platonem a aristotelem. Nebyla zde úplná rovnost mezi občany, majetní byli zvýhodněni před chudými. Mohli volit pouze rodilí athénané. V současnosti se zachoval prvek PD v REFERENDU, ve kterém občané přímým hlasováním rozhodují o jednotlivém závažném politickém problému. V případě hlasování o suverenitě mluvíme o PLEBISCITU. je prvotní formou demokracie, zrodila se v řeckých obcích jako metoda rozhodování o záležitostech městského státu Dnešní možnosti do současnosti se zachoval prvek přímé demokracie v referendu, ve kterém občané přímým hlasováním rozhodují o jednotlivém závažném politickém problému (nejčastěji ústavním či zákonodárném) v případě hlasování o suverenitě (i jen nad částí území) mluvíme o plebiscitu referendum může mít různý stupeň závaznosti - konzultativní, funkce veta prvky přímé demokracie se mohou uplatnit v souvislosti s rozvojem samosprávy zvláště v malých obcích (veřejné schůze - přímé hlasování) - ale pouze konzultativní charakter
modely dělby moci prezidentský, parlamentní, poloprezidentský systém Dělba moci snaha zabránit tomu, aby veškerá moc ve státě byl koncentrována v rukou jednoho státního orgánu (je obtížně kontrolovatelná a ohrožuje veřejný život a svobody občanů) každá část moci je vykonávána zvláštními státními orgány, jejichž pravomoci jsou přesně vymezeny důsledné oddělení kompetencí jednotlivých orgánů, žádný nemá dominantní postavení Zákonodárná moc (legislativa) tvoří jí zastupitelských sbor (parlament), má ve své pravomoci vydávání zákonů (=více či méně obecných pravidel pro státní orgány, právnické osoby a občany Výkonná moc (exekutiva) představuje ji vláda nebo hlava státu, jejím úkolem je řídit běžnou vládní agendu v rámci platných zákonů Soudní moc (jurisdikce) je vykonávána soustavou soudů, které kontrolují dodržování zákonů, popřípadě zákony závazně interpretují dělbu moci doplňuje princip brzd a rovnováh (jednotlivé složky moci jsou stanoveny tak, aby se navzájem vyvažovaly a omezovaly) Prezidentský model dělba moci je striktní, hlava státu (prezident) bývá zároveň hlavou výkonné moci (vlády) parlament a hlava výkonné moci jsou voleni v oddělených volbách, to také znamená, že výkonná moc není parlamentu odpovědna a vzájemná kontrola mezi nimi je umožněna pouze systémem brzd a rovnováh neslučitelnost funkcí ve vládě s mandátem v parlamentu typický příklad jsou Spojené státy americké Parlamentní model dělba moci je pružná, méně důsledná, vláda je odpovědná parlamentu občané většinou volí pouze zákonodárný sbor, na základě výsledků voleb pak vzniká orgán výkonné moci - vláda (buď je jmenována hlavou státu nebo přímo volena parlamentem), která musí získá důvěru parlamentu vyjádřenou hlasováním parlament kromě přijímání zákonů kontroluje vládu a může ji přimět k demisi vyjádřením nedůvěry, vláda může zase iniciovat rozpuštění parlamentu a vyvolat tak nové volby předseda vlády nebývá totožný s hlavou státu, hlava státu má většinou slabší, přesně stanovené pravomoci, týkající se např. jmenování vlády nebo možných krizových momentů možná slučitelnost vládní funkce s mandátem v parlamentu (někdy je poslanecký mandát podmínkou místa ve vládě) může dojít ke srůstu zákonodárné a výkonné moci POLOPREZIDENTSKÁ (neoprezidentská) FORMA VLÁDY má některé rysy parlamentní dělby moci a některé rysy prezidentské. Prezidentské odpovídá volba prezidenta přímo občany, dále to, že není odvolatelný a ze své fce odpovědný. Prezidentovo postavení je rozdílné v situaci, kdy má jeho politická strana většinu v parlamentu (pak může fakticky sesadit vládu, protože její předseda má ve straně nižší fci), a v situaci, kdy má v parlamentu většinu jiná strana pak je
postavení prezidenta slabší. Z parlamentního systému je převzata pravomoc prezidenta jmenovat ministerského předsedu a členy vlády a rozpustit parlament. Prezident dále kontrasignuje (spolupodepisuje) nařízení a dekrety vlády. Vláda má značné pravomoci v rámci zákonodárného procesu, což je opět rys parl. systému. Př. od r. 1958 R Francie dělba moci v ČR moc zákonodárná, výkonná, soudní charakteristika, orgány (historický vývoj dělby moci v Českých zemích) Dělba moci podstatou je zabránit tomu, aby veškerá moc ve státě byly koncentrována v rukou jednoho státního orgánu. Taková moce je těžko kontrolovatelná a přestavuje potenciální ohrožení pro veřejný život a svobody občanů. Dělba moci se uplatňuje ve dvou rovinách: a) Prezidentská hlava státu je zároveň hlavou výkonné moci (vlády). Výkonná moc není parlamentu odpovědna. Existence neslučitelnosti funkce výkonné s mandátem v parlamentu. Oddělené volby do parlamentu a do vlády (USA). Je nutno využívat princip brzd a rovnováh pravomoci jednotlivých složek jsou stanoveny tak, aby se navzájem vyvažovaly a omezovaly. b) Parlamentní občané volí pouze zákonodárný sbor na základě výsledků voleb pak vzniká orgán výkonné moci (vláda je jmenována buď hlavou státu nebo volena parlamentem následně musí získat důvěru parlamentu hlasováním). Parlament kontroluje vládu. Předseda vlády není totožný s hlavou státu. Je možná slučitelnost vládní funkce s mandátem v parlamentu. Dělba moci u nás: Dělbou moci a vztahy mezi orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní se zabývají hlavy II. - IV. Ústavy ČR. Dělba moci v ČR je upravena podle parlamentní varianty. Je zde uplatněn princip odpovědnosti výkonné moci parlamentu a vláda je konstituována na základě výsledku voleb do Poslanecké sněmovny. Prezident není hlavou výkonné moci a má slabší vliv na tvorbu politického rozhodování než vláda. Oddělení soudní moci je zachováno. V Ústavě jsou zabudovány i mechanismy brzd a rovnováh suspenzívní právo veto prezidenta a Senátu. Zákonodárná moc: dvoukomorový Parlament Poslanecká sněmovna (200 poslanců od 21 let věku) Senát (81 senátorů od 40 let věku) Poslanecká sněmovna - projednává a přijímá návrhy zákonů, je volena na dobu 4 let podle poměrného systému Senát má funkci brzdy Poslanecké sněmovny (má možnost neschválit nebo pozměnit zákon přijatý PS) může přijímat tzv. zákonná opatření v případě, že byla Poslanecká sněmovna rozpuštěna není rozpustitelný je volen podle většinového systému na dobu 6 let každé 2 roky se volí třetina senátorů Výkonná moc: vláda, prezident Vláda: - předsedu vlády jmenuje prezident republiky, na jeho návrh pak ministry - vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně (po svém zvolení musí do 30 dnů získat důvěru PS)
- má právo vyjádřit se každému návrhu zákona Prezident: - je volen celým Parlamentem na společné schůzi obou komor na 5 let (40 let věk) - není ze své funkce Parlamentu odpovědný - může být pouze Senátem obžalován u Ústavního soudu pro velezradu - má dva druhy pravomocí suverénní (jmenování předsedy vlády, ministrů, přijímání demise vlády, svolání zasedání Poslanecké sněmovny ) Soudní moc: čtyř stupňová soustava nezávislých soudů Ústavní soud úkolem je ochrana ústavnosti pravomoci s kontrasignační odpovědností vlády (zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikování mezinárodních smluv, vyhlašování voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu, vrchní velení ozbrojeným silám) volby pojem, funkce, volební právo Funkce Funkcí voleb je zjistit aktuální rozložení politických sil ve společnosti a zajistit jim odpovídající reprezentaci. Integrační funkce = každá strana reprezentuje různé zájmy, proto volbou různých stran dochází k integraci různorodých požadavků a priorit do politického a vládního systému. Kontrolní funkce = umožňuje občanům kontrolovat vládu a prostřednictvím voleb jí vyjadřovat svoji nespokojenost či spokojenost. Svobodné volby poskytují moci její legitimitu. Volby mohou plnit své funkce pouze pokud jsou založeny na zásadách všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Volit (aktivní vol. právo) a být voleni (pasivní vol. právo) mohou všichni občané, kteří dosáhli předepsaného věku. Volební právo a jeho charakteristiky. - všeobecné všichni obyvatelé stejné volební právo - rovné stejné postavení, nejsou některé vrstvy privilegovány - přímé volíme přímo zastupitele (nepřímé moc ne Amerika) - tajné hlasování musí být zaručeno, že se nikdo nedozví, jak jednotliví voliči volili, uplatňuje se i při zveřejňování volebních statistik - aktivní volební právo právo volit - pasivní volební právo právo být volen V demokratickém systému musí být zajištěna svoboda výběru, musí být možnost získat informace o kandidátech a kandidátních listinách volební systémy většinový, poměrný, smíšený volební systém Většinový volební systém - používají se jednomandátové obvody, jejichž počet odpovídá počtu poslaneckých
mandátů ve sněmovně - v každém volebním obvodu spolu soupeří několik kandidátů z různých stran - kandidát, který ve volbách dostane nejvíce hladů, získá poslanecký mandát - v parlamentě je pak jediným poslancem za volební obvod, v němž byl zvolen (zastupuje tedy i ty voliče, kteří pro něj nehlasovali) - do parlamentu se dostane jen málo politických stran (nejčastěji jen 2 nejsilnější) - vládu sestavuje málo stran (nejčastěji 1), stejně tak opozici tvoří nejčastěji 1 strana - nevýhody: nedostatečně odráží rozložení politických sil v zemi společenské menšiny jsou nedostatečně zastoupeny v parlamentu nepříznivý pro nově vzniklé strany nepoměr mezi počtem obdržených hlasů a počtem mandátů - přednosti: jednoduchost úzké sepětí poslanců s jejich volebními obvody Systém poměrného zastoupení (proporcionální systém) - velké, vícemandátové obvody - je jich menší počet - politické strany připraví pro jednotlivé volební obvody kandidátní listiny - počet míst na listině zpravidla odpovídá počtu mandátů, jež se v daném obvodě rozdělují - volič se tedy rozhodují pro jednotlivé strany a ne pro kandidáty - rozdělení poslaneckých mandátů mezi jednotlivé strany poměrně přesně odpovídá volebnímu výsledku - přednosti: nejdynamičtější a nejspravedlivěji přenáší vůli obyvatelstva do politického systému umožňuje přesně určit rozložení všech politických sil a zajistit jim odpovídající parlamentní zastoupení ulehčuje vytváření nových politických stran výhodný pro společnosti s četnými menšinovými zájmy - nedostatky:tříštění politické moci zvýšená možnost působení radikálních sil volič nemá možnost ovlivnit výběr jednotlivých kandidátů, volí pouze strany poslanci se při rozhodování více ohlížejí na úzké stranické zájmy než na zájmy svého obvodu - opatření: strana nezíská mandáty, jestliže nezíská určitou hranici hlasů (např. 5 %) možnost přidělení preferencí - změnit pořadí na kandidátní listině Smíšený volební systém - snaží se využívat výhod obou volebních systémů a spojovat jejich prvky volební systémy v ČR (parlament, kraje, obce) Volby do parlamentu Zákon o volbách do Parlamentu č. 247/1995 Sb. území státu je rozděleno na volební obvody - pro každý sestaví politické strany své kandidátní listiny, volič obdrží tolik kandidátních listin, kolik stran v jeho obvodu kandiduje vybere a označí kandidátní listinu, kterou chce podpořit, na listině může označit kandidáty, jimž chce dát své preferenční hlasy přepočítávání hlasů na mandáty probíhá ve dvou kolech (skrutiniích) podle Hagenbach- Bischoffovy metody při volbách do poslanecké sněmovny používá systém poměrného zastoupení konají se každé čtyři roky
volby do senátu jsou založeny na většinovém volebním systému (k vítězství kandidát potřebuje absolutní většinu hlasů) senátoři se volí na šest let, přičemž každé dva roky se třetina senátorů obměňuje politické strany pojem, funkce Politická strana = organizace lidí se stejnými politickými názory a cíli, snažící se získat politickou moc, která by jí umožnila uskutečnit její záměry v jednotlivých stranách se sdružují politicky aktivní občané na základě společných zájmů, cílů a názorů Funkce politických stran: nástroj získání a udržení politické moci zprostředkující článek mezi společností a státem, jsou neodmyslitelnou součástí demokratického politického systému a umožňují jeho fungování odrážejí politickou vůli lidu prostřednictvím voleb usilují o získání co největšího podílu na státní moci, snaží se obhajovat zájmy svých stoupenců a uskutečňovat jejich cíle - proto představují důležitý nástroj integrace společnosti stranické systémy typologie dle Sartoriho (monopartismus, hegemonní politická strana, převládající politická strana, bipartismus, umírněný multipartismus, polarizovaný multipartismus) Systém politických stran - je dán vztahy mezi politickými stranami - má přímý vliv na vlastnosti politického systému - např. schopnost jedné strany získat absolutní většinu a vytvořit jednobarevnou vládu, účinnost a efektivitu vládní moci, složení opozice, stabilitu politického režimu, způsob a četnost střídání vlád apod. - nejčastější kritéria pro klasifikaci stranických systémů jsou: počet stran, ideologické charakteristiky stran a napětí mezi nimi, relativní velikost stran (tj. volební výsledek), modely opozice, organizační uspořádání stran (disciplinovanost, kompaktnost), sociální původ a zázemí stran Popište Sartoriho typologii. a) systém jedné strany (existuje jedna pol. strana, ostatní nejsou povoleny) b) systém hegemonní strany (jiné strany existují, ale zaujímají podřadné postavení, neexistuje rovnoprávná politická soutěž KSČ 48-89) c) s. predominantní strany (strana, která zvítězí ve volbách alespoň tři krát za sebou natolik, že může sama sestavit jednobarevnou stranu, plně pluralitní, zajištěna rovnoprávná politická soutěž) d) s. dvou stran (bipartismus) (dvě relevantní politické strany, pravidelně se střídající u moci, ostatní pol. strany ne relevantní nedostanou se do vlády ani nemohou blokovat politická rozhodnutí) e) s. omezeného (umírněného) pluralismu (existuje 3 5 relevantních stran mezi kterými nejsou velké ideologické vzdálenosti) f) s. extrémního (polarizovaného) pluralismu více než 5 relevantních stran, roztříštěnost způsobena silnou ideologickou polarizace, v politickém systému silné extrémní strany, které mají v úmyslu zlikvidovat demokratický režim
g) atomizovaný systém (vysoký počet relevantních pol. stran, nestabilních, politická soutěž je velmi chaotická) politické strany v Českých zemích, Československu zvláště agrární (první čs. republika, poválečné období, období po roce 1989) Agrární strana 6.1.1899 - vytvoření samostatné agrární strany - nejvýznamnější výsledek a úspěch rolnických organizačních snah - politicky sjednocovala zemědělské obyvatelstvo a účinně hájila jeho zájmy, měla úspěch ve volbách do říšské rady * po vzniku Československa se postavení agrární strany upevňovalo, po r.1920 byla vítězem všech voleb * nástup komunismu - pozemková reforma, násilná kolektivizace - politická organizace rolnictva v celém tomto období neexistovala * po listopadu 1989 - snahy o vytvoření rolnických politických stran (Strana českého venkova, Svobodná rolnická strana atd.), ale tyto snahy přinesly zklamání - skutečně životaschopnou rolnickou či agrární stranu se nepodařilo vytvořit politické strany versus zájmové skupiny, pluralitní a neokorporativní model demokracie Politická strana - je společenská organizace s dobrovolným členstvím, ve které se občané sdružují na základě společných cílů, zájmů a názorů. Politické strany usilují prostřednictvím voleb o získání co největšího podílu na státní moci Význam politických stran -je v tom, že tvoří zprostředkovatele mezi společností a státem, čímž umožňují fungování demokratického politického systému. Strany odrážejí politickou vůli lidu. zájmové skupiny Mají některé shodné rysy s politickými stranami. Také sdružují občany na základě dobrovolnosti a společných zájmů. Na rozdíl od politických stran neusilují o podíl na politické moci, a proto nekandidují ve volbách. Dalším rozdílem je, že politických stran je pouze několik, ale zájmových svazů je mnoho a jejich počet stále roste. Zájmové svazy na rozdíl od politických nejsou všelidové, neboť mluví pouze za občany, kteří jsou ve svazu sdružováni (svaz zemědělců, odbory, organizace podnikatelů, ). Zájmové svazy jsou neprůhledné nejsou pod dohledem veřejnosti. Politické strany podléhají neustálému dohledu veřejnosti politické ideologie (liberalismus, konservatismus, socialismus). Ideologie = systematicky uspořádané soubory idejí, koncepcí, postojů a názorů - zabývají se základními problémy společnosti a státu, otázkami vnitřní i mezinárodní politiky, problematikou hospodářského a sociálního vývoje Funkce ideologie: (1) funkce vysvětlovací - ideologie pomáhají stranám a jejich stoupencům vysvětlit si politické jevy a události (2) poskytují kritéria a žebříčky hodnot stranám a jejich stoupencům (3) funkce identifikační - poskytují stranám a jejich stoupencům vědomí identity a
sounáležitosti (4) funkce programotvorná - ideologie nabízejí svým stranám základní rysy politického programu, ideologie se projevuje spíše u dlouhodobých programů Hlavní ideologické směry Liberalismus - hájí a prosazuje především hodnotu svobody člověka, podnikání a tvorby - stát by měl pouze ochraňovat svobodný vývoj jedince a zajištění právní rovnosti názorů - stát by neměl zasahovat ani do hospodářské oblasti Konzervatismus - propaguje a prosazuje vývojem osvědčené hodnoty vlastnictví, tradice a skepse vůči ukvapeným změnám - umírněné, opatrné chování, konvenční a konformní způsob života, odmítání změn, popř. i strach ze změn Socialismus - kombinuje hodnoty sociální regulace volného trhu s ochranou práv a svobod všech pracujících - ideologie rovnostářská a antikapitalistická, třídní boj jako hlavní hybná síla dějin totalitní politické ideologie (komunismus, nacismus) KOMUNISMUS - komunismus nabízel sociální základ v nemajetných sociálních vrstvách, především v průmyslové části dělnické třídy - ideově vycházel z marxismu (materialistické pojetí dějin) - nejvážnější pokus o realizaci komunismu jako politického systému nastal v Rusku na troskách carské říše, po 2. světové válce v dalších evropských a asijský zemích a na Kubě - různé podoby - sovětská - bolševismus, později stalinismus - ostatní země následovaly "sovětský vzor" Základní rysy komunistického totalitního systému: 1) režim jedné politické strany 2) centrálně direktivní řízení v ekonomice i ostatních oblastech společnosti 3) jediná univerzální oficiální státní ideologie - marxismus deformovaný do podoby leninismu (Stalin) 4) zestátnění vlastnictví produktivních sil - vyvlastnění (banky, velké podniky, nerostné bohatství), združstevňování (řemesla, zemědělství), "všelidové" vlastnictví 5) policejní režim - cenzury, na všechno bylo potřeba povolení 6) faktor strachu - teror, nerespektování základních lidských práv 7) vznik nové sociální vrstvy s odlišným společenským postavením - vyšší vrstva stranického, policejního, vojenského a státního aparátu, byla značně zvýhodňována - plat, byty, zvláštní obchody, rekreační pobyty NACISMUS - patří mezi totalitní politické systémy - vznik z krize mladých nezakotvených demokratických režimů po I. světové válce - masová nezaměstnanost, rozvrácené národní hospodářství, bída a hlad - národní ponížení (podmínky Versailleského míru) - fašismus sliboval vedle odstranění hladu pořádek a nacionální satisfakci - nacházel sociální oporu především ve vrstvách střední a nižší střední třídy (obchodníci, úřednictvo,...), které ztratily sociální jistoty a byly frustrovány faktem nacionálního
ponížení Znaky ideologie fašismu: 1) antiracionalismus - odmítání racionality a humanistické vědy, důraz na emoce, instinkty, vůli 2) idea boje - vyznávání tvrdosti, síly a bezohlednosti 3) elitářství - odmítání principu rovnosti lidí, vláda elity je přirozená a žádoucí, idea dokonalého jedince, nadčlověka 4) vůdcovský princip - 3 složky německého národa:vůdce (Führer) - vrchol a absolutní autorita, elita - muži schopní poslušnosti, věrnosti, ostatní - poslušná masa potřebující vedení 5) "socialismus" - kritika cizího a židovského kapitálu, odmítání rovnosti, spolupráce, solidarity, antikomunismus 6) nacionalismus a rasismus - árijská rasa a zvláště Němci jsou nadřazeni všem ostatním - od totalitního režimu komunismu se liší extrémním nacionalismem a rasismem a zachováním soukromého vlastnictví EU- úloha, cíle a struktura myšlenka sjednocení Evropy je prastará (již od středověku) podmínky pro zahájení evropského integračního procesu nastaly až po 2. světové válce květen 1948 - evropský kongres v Haagu - vyzval k sjednocení Evropy na principech parlamentní demokracie a respektování lidských práv květen 1949 - vytvoření Rady Evropy - členské státy uzavřely roku 1950 regionální úmluvu o lidských právech (Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) náš stát k úmluvě přistoupil roku 1991 (jako ČSFR) poválečná hospodářská a politická spolupráce Belgie, Francie, Holandska, Itálie, Lucemburska a Německa měla rozhodující význam pro evropský integrační proces - po připojení dalších států a prohlubování spolupráce se přeměnilo v Evropskou unii Evropská unie 1952 - Evropské společenství uhlí a ocele - jeho členské státy podepsaly 1957 Římskou smlouvu - na jejím základě vzniklo v lednu 1958 Evropské hospodářské společenství cíle EHS - koordinace hospodářské politiky členských států a vytvoření společné celní a obchodní unie, 1973 - připojilo se Dánsko, Irsko a Velká Británie, 1981 - Řecko, 1986 - Španělsko a Portugalsko současně s EHS vznikl a rozšiřoval se EUROATOM (jaderná bezpečnost) na základě těchto tří integračních organizací 1967 vznikla Evropská společenství 1992 - Smlouva o Evropské unii, vstoupila v platnost 1.listopadu 1993 vedle dosavadní hospodářská spolupráce rozšířené o Ekonomickou a měnovou unii, zahrnuje Evropská unie také společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, spolupráci resortů spravedlnosti a vnitra a společné občanství hlavní orgány EU jsou: Rada EU, Evropský parlament, Evropská komise, Soudní dvůr, Účetní dvůr 1995 - do unie vstoupilo Rakousko, Švédsko a Finsko v druhé polovině 90. let musí EU řešit dvě základní skupiny otázek: * otázky spojené s tempem evropského integračního procesu mezi členskými státy jsou značné rozdíly v připravenosti podnikat kroky k prohloubení integrace, některé státy mohou mít potíže s udržením tempa integrace * otázky spojené s vývojem ve střední a východní Evropě zhroucení komunistických režimů, prioritním cílem postkomunistických zemí se stal vstup
do Evropské unie hlavním problémem (problém i České republiky) je dosažení politické a hospodářské připravenosti nových kandidátů členství a také připravenost Evropské unie samé OSN - úloha, cíle a struktura OSN = Organizace spojených národů - univerzální mezinárodní organizace, sdružuje přes 180 států (téměř všechny státy světa) 1945 - vznik OSN (podepsána Charta OSN) Cíle OSN: udržovat mír a bezpečnost rozvíjet přátelské vztahy mezi národy uskutečňovat mezinárodní součinnost při řešení mezinárodních hospodářských, sociálních, kulturních nebo humanitních problémů podporovat a posilovat úctu k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství být střediskem, které by uvádělo v soulad úsilí národů o dosažení těchto společných cílů Organizační struktura OSN: * Valné shromáždění - zastoupeny jsou všechny členské státy, každý má jeden hlas - k schválení určitého rozhodnutí je třeba nadpoloviční většiny všech přítomných členů, u důležitých otázek dvoutřetinové většiny - usnesení OSN mají charakter doporučení, nejsou právně závazná * Rada bezpečnosti - výkonný orgán OSN, tvoří jí 15 členů (5 stálých - USA, VB, Francie, Rusko a Čína, ostatní jsou voleni na 2 roky), každý člen má 1 hlas, pro schválení rozhodnutí je třeba souhlas devíti členů, stálí členové mají právo veta - odpovídá za udržení míru a bezpečnosti, rozhodnutí jsou pro členy OSN závazná * Mezinárodní soudní dvůr - hlavní soudní orgán, 15 soudců volených VS a RB - mezinárodně právní spory (př. výklad mezinárodních smluv), jeho rozhodnutí jsou závazná * Hospodářská a sociální rada - 27 členů na 3 roky, sjednává dohody o přidružení s jinými mezinárodními organizacemi (např. Mezinárodní organizace práce) a přijímá doporučení v otázkách hospodářské, sociální a kulturní povahy * Poručenská rada * Sekretariát - úřední aparát OSN, v čele stojí generální tajemník (volí se na 5 let) - plní úkoly, jimiž ho pověří VS či jiné orgány OSN, zastupuje OSN na mezinárodních jednáních, vede diplomatická jednání z pověření RB nebo VS - má právo iniciovat jednání RB o případech ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti - každoročně předkládá VS zprávu o činnosti organizace