VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Anna Švojgrová

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2012 Anna Švojgrová

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Studijní obor: Mezinárodní studia - diplomacie Název bakalářské práce: Vývoj a perspektivy řešení izraelskopalestinského dialogu na počátku 21. století Autor bakalářské práce: Vedoucí bakalářské práce: Anna Švojgrová Ing. Yvona Novotná, Ph.D.

P r o h l á š e n í Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Vývoj a perspektivy řešení izraelsko-palestinského dialogu na počátku 21. století vypracoval/a samostatně s vyuţitím literatury a informací, na něţ odkazuji. V Praze dne 11. května 2012 Podpis

Název bakalářské práce: Vývoj a perspektivy řešení izraelsko-palestinského dialogu na počátku 21. století Abstrakt: Izraelsko-palestinský konflikt je v současnosti jedním z nejzávaţnějších konfliktů, na který se navazují další střety mezi Západem a muslimským světem. Situace v Palestině tak destabilizuje celou světovou rovnováhu. Cílem této bakalářské práce je nastínit moţná řešení izraelsko-palestinského konfliktu na základě analýzy vývoje konfliktu a nejzávaţnějších dílčích problémů, kterými jsou spor o Jeruzalém, situace palestinských uprchlíků, problém ustanovení trvalých hranic mezi Izraelem a státem Palestinou, a otázka výstavby ţidovských osad. K vyřešení těchto problémů je potřeba obnovit mírové rozhovory, jejichţ proces tato práce popisuje, a to nejen mezi Izraelem a Palestinou, ale i mezi Západem a arabským světem. Hledání definitivního řešení izraelsko-palestinského konfliktu bude záleţet na vývoji situace nejen v Palestině, ale také v arabských státech. Klíčová slova: izraelsko-palestinský konflikt, Jeruzalém, palestinští uprchlíci, státnost Palestiny, ţidovské osady

Title of the Bachelor s Thesis: The process and the perspectives of the Israeli-Palestinian dialogue in the early 21st century Abstract: The Israeli-Palestinian conflict is one of the most serious conflicts nowadays. That's why the Palestine s situation also destabilizes the balance of powers in the world. The aim of this thesis is to outline possible solutions of the Israeli-Palestinian conflict by analyzing the history of the conflict and its most significant problems the disputes over Jerusalem, the situation of Palestinian refugees, establishing fixed borders between Israel and Palestine and also the issue of Jewish settlements. To solve these matters, however, the peace talks between Israel and Palestine, which are described later on in this thesis, must be renewed. Finding a definite solution is closely connected with the development not only in Palestine and Israel but in other Arab countries and the countries of the West as well. Key words: Israeli-Palestinian conflict, Jerusalem, Jewish settlements, Palestinian refugees, Palestinian statehood

Obsah Úvod... 1 1. Historicko-politický vývoj izraelsko-palestinského konfliktu... 3 2. Izraelsko-palestinské mírové rozhovory... 7 2.1 Vývoj mírových rozhovorů do roku 2000... 7 2.2 Mírové rozhovory od roku 2000 po současnost... 9 2.3 Stěţejní problémy konfliktu... 12 2.3.1 Jeruzalém... 15 2.3.2 Palestinští uprchlíci... 18 2.3.3 Ţidovské osady... 20 2.3.4 Stát Palestina, problém hranic... 22 2.4 Prostředníci v izraelsko-palestinského konfliktu... 25 2.4.1 USA jako hlavní prostředník rozhovorů... 25 2.4.2 Ostatní aktéři konfliktu... 27 3. Perspektivy řešení izraelsko-palestinského konfliktu... 30 Závěr... 32 BIBLIOGRAFIE... 34 Monografie... 34 Periodika... 36 Elektronické zdroje... 37

Úvod Konflikt na Blízkém východě trvá jiţ několik desítek let, přesto se dosud nepodařilo ţádné velmoci, mezinárodní organizaci ani samotnému obyvatelstvu palestinské oblasti najít mírovou cestu, která by vyhrocenou situaci v Palestině ukončila jednou provţdy. Tento konflikt je v současnosti jedním z nejzávaţnějších a je třeba mu věnovat velkou pozornost, neboť na izraelsko-palestinský konflikt navazují či mohou navázat další, více či méně otevřené, střety mezi Západem a muslimským světem. Situace v Palestině tak destabilizuje celou světovou rovnováhu. Cílem této bakalářské práce je nastínit moţná řešení izraelsko-palestinského konfliktu na základě analýzy vývoje konfliktu a nejzávaţnějších dílčích problémů. Práce je členěna do tří kapitol. První kapitola obsahuje historicko-politický vývoj izraelsko-palestinského konfliktu, a to od starověku po současnost. V ţidovských i v arabských dějinách je zakotven historický nárok obou národů na oblast Palestiny. Tento primární konflikt se postupně rozšiřoval o dílčí problémy a naplno se rozhořel v roce 1948 se zaloţením státu Izrael na území původních, v té době většinově arabských obyvatel. Následovaly početné arabsko-izraelské vojenské střety, které situaci ještě více zkomplikovaly. Druhá kapitola se věnuje samotnému procesu mírových rozhovorů a výsledkům jednání od jejich počátků aţ po aktuální současnost. Podkapitola 2.3 analyzuje a naznačuje moţná řešení nejzávaţnějších dílčích problémů konfliktu, jmenovitě spor o Jeruzalém, problém palestinských uprchlíků a ţidovských osad, otázku státnosti Palestinské samosprávy a spor o izraelsko-palestinské hranice. Další podkapitola se věnuje nejvýznamnějším aktérům izraelsko-palestinského konfliktu s důrazem na jejich roli prostředníků v mírových procesech. V třetí kapitole jsou nastíněny perspektivy dalšího vývoje izraelsko-palestinského konfliktu a moţnosti jeho řešení. 1

Během psaní práce jsem čerpala především z monografií od českých i zahraničních odborníků na Blízký východ. K analýze konkrétních řešení izraelsko-palestinského konfliktu z poslední doby jsem čerpala z vědeckých článků a příspěvků v různých periodicích v anglickém i českém jazyce. Jako doplněk informací mi slouţily internetové zdroje. Při psaní práce byla vyuţita logicko-analytická metoda. 2

1. Historicko-politický vývoj izraelskopalestinského konfliktu Izraelsko-palestinský konflikt je v podstatě podle většiny odborníků především sporem o území, které dnes nazýváme Palestinou 1 a státem Izrael. Ve 13. st. př. n. l. se v oblasti usídlily semitské kmeny Izraelitů, které zde od 10. století před naším letopočtem vytvořily sjednocený stát. Ten byl později několikrát podmaněn a opět osvobozen. Definitivně byl v prvním století našeho letopočtu ţidovský stát rozvrácen Římany. Po neúspěšném druhém protiřímském povstání ve 2. st. n. l. byla velká většina ţidovského obyvatelstva ze země vypuzena a od této doby začíná období ţidovské diaspory. 2 Roku 634 dobyli Jeruzalém Arabové, kteří oblast infiltrovali a islamizovali. 3 Po roce 1517 aţ do konce 1. světové války zůstalo území Palestiny pod nadvládou Osmanské říše, vesměs řídce osídlené, s obyvatelstvem smíšeného původu. Po celou dobu existovaly na mnoha místech ţidovské enklávy. Po první světové válce získala Palestinu do své správy Velká Británie. 4 Ta pod tlakem vývoje událostí a sílícího sionistického hnutí jiţ v roce 1917 vydala tzv. Balfourovu deklaraci, 5 ve které vyjadřovala svou náklonnost k sionismu 6 a k vytvoření ţidovského státu na území Palestiny. V souvislosti s přibýváním nových ţidovských osadníků v meziválečných letech a vykupováním původně arabské půdy ale začaly konflikty s Araby, dříve zde usazenými. Tyto konflikty vyhrotily v násilné střety se ztrátami na 1 Jméno Palestina je pro území někdejšího izraelského království oficiálně pouţívané Římany aţ od 2. stol. n. l. podle kmene Pelištejců, který v biblické době obýval přibliţně oblast dnešní Gazy. Jedná se o území mezi Rudým mořem, Středozemním mořem a Mrtvým mořem. 2 Toto slovo je pouţíváno pro hromadný ţidovský exil rozptýlení. Během tohoto dlouhého období docházelo v různých částech Evropy k ţidovským pogromům, kvůli kterým byli Ţidé nuceni emigrovat do jiných zemí. Část se jich později začalo vracet zpět do Turky ovládané oblasti Palestiny. Hromadná imigrace od 19.stol. (tzv. alija) probíhala obvykle ve vlnách. První alija se uskutečnila roku 1881 jako důsledek ţidovských pogromů v Rusku. Další početné vlny imigrace do Palestiny proběhly během první světové války, v meziválečném období, během druhé světové války a probíhají prakticky dodnes. Více k ţidovské historii v příloze č. 1. 3 Více k arabské historii v příloze č. 2. 4 Velká Británie získala Palestinu do své správy na základě mírových jednání ve Versailles v roce 1919. Britové měli za úkol připravit oblast pro nové ţidovské osidlování a dohlíţet na rozvoj a udrţení míru. 5 Viz příloha č. 3 6 Více o sionismu a jeho vývoji v příloze č. 4. 3

lidských ţivotech. 7 Velká Británie uznala situaci za bezvýchodnou a jiţ v roce 1937 navrhla řešení v podobě rozdělení území na dva samostatné státy, ţidovský a arabský. Představitelé tehdejší Světové sionistické organizace plán přijali, zástupci arabské strany na jednání návrh důrazně odmítli. To ovšem nezastavilo spontánní ţidovské přistěhovalectví. Dle Colina Chapmana tvořili Ţidé bezprostředně po druhé světové válce jiţ 31% celkové populace, 8 čímţ se Arabové cítili oslabeni. V oblasti docházelo dál k řadě nepokojů, vyvolávaných oběma stranami. Po neúspěšné snaze území stabilizovat se Británie vzdala svého mandátu v Palestině 9 a roku 1947 předala celou věc OSN. OSN tentýţ rok vypracovala nový návrh na rozdělení území mezi ţidovský a arabský stát. 10 Ţidovská strana byla s návrhem opět souhlasná, Arabové jej ale odmítli. I přes arabské protesty byl hlavními představiteli sionistického hnutí stát Izrael vyhlášen, a to 14. 5. 1948 den před oficiálním ukončením britského mandátu. Jiţ následující den po vyhlášení ţidovského státu na původním arabském území vypuknul střet, kdy namísto ustupujících britských jednotek na území Palestiny vnikla vojska pěti okolních arabských států. Následovala řada ozbrojených konfliktů, vyvolaných postupně jednou i druhou stranou, v nichţ byly zároveň angaţovány i světové velmoci a mezinárodní organizace. Ţidé si během těchto ozbrojených konfliktů dokázali svůj stát vţdy nejen ubránit, ale dokonce svá území i rozšířili. 11 Nespokojenost lidu se státním systémem, špatná ekonomická situace a pokračující problémy s uprchlíky a ţidovskými osadami vedly v roce 1987 k lidovému povstání tzv. první intifádě. Období intifády znamená všeobecné nepokoje především ze strany arabského obyvatelstva, protestujícího proti izraelskému útlaku. Na obou 7 Britové ve snaze omezit ţidovské osidlování Palestiny, vydali tzv. Bílou listinu, která určovala pravidla pro imigraci do země. Ani tento krok ale násilným střetům nezabránil. Roku 1929 došlo například k masakru v městě Hebronu, kdy kvůli desinformaci a zmatku zavraţdili Arabové 69 Ţidů. (viz: ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 46) Po dalším přílivu ţidovských osadníků do Palestiny v době nástupu německých nacistů k moci, vypukla další série arabských nepokojů, známá jako Arabská revoluce. 8 CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. str. 28. 9 Jak uvádí Bernard Lewis, po odchodu Britů z Indie jiţ neměli Britové zájem se na Blízkém východě angaţovat a provádět stále nepopulárnější politiku, kritizovanou doma i v zahraničí. LEWIS, Bernard. Dějiny blízkého východu. str. 318 10 viz příloha č. 5. 11 Více o izraelsko-arabských válkách v příloze č. 6. 4

stranách aktivně vystupovali zejména radikálové a extrémisté. Kromě různých demonstrací docházelo i k četným teroristickým útokům na veřejných místech, převáţně v Jeruzalémě. Roku 1984 byl tajnými sluţbami překaţen dokonce i plánovaný útok ţidovských extremistů na mešitu Al-Aksá. Během nepokojů v období první intifády se dlouho utlačovaní Palestinci dokázali sjednotit a ujasnit si vlastní představu o svém státě v Palestině. Výsledkem bylo v roce 1988 vyhlášení samostatného palestinského státu 12 v čele s Jásirem Arafatem. 13 Existence vlastního státu, byť zatím bez oficiálního uznání všemi zeměmi, byl pro Palestince po předchozích čtyřiceti letech ţivota uvnitř ţidovského Izraele významný moment sebeurčení. Měla být i prvním krokem k umoţnění mírového souţití ţidů a muslimů na společném, respektive sousedním území. K urovnání však zbývala a zbývá ještě daleká cesta. Dne 28.9.2000 navštívil Ariel Šaron, izraelský premiér a politik ze strany Likud, Chrámovou horu v Jeruzalémě. U svatých míst vystoupil s projevem, v němţ slíbil ţidovskému lidu, ţe bude bojovat za ţidovskou správu Chrámové hory. Tato událost vyvolala bouřlivé reakce Ţidů i Palestinců a je označována jako počátek druhé, ještě násilnější 14 intifády. Palestinci odsoudili Šaronovo vyuţívání Svatých míst jako nástroje své politiky Mezi Ţidy svého politického cíle ovšem Šaron dosáhl, neboť byl v příštích volbách zvolen premiérem Izraele. V uvedeném sporu je velmi obtíţné přiznat pravdu té či oné straně či říci jednoznačně, která strana je agresorem a která obětí, neboť na výše proběhlých ozbrojených střetech 12 Přestoţe byl Palestinský stát vyhlášen roku 1988 a dodnes ho uznalo 124 států světa (viz Countries that recognize Palestine. Ma'an News Agency [online]), nejedná se o plně samostatný stát, neboť nejsou vyřešeny klíčové otázky státnosti Palestiny, především definitivní hranice jejího území a hlavní město. Na to, ţe Palestina není plnohodnotným státem, poukázal v dubnu roku 2012 i Mezinárodní trestní soud, který zamítl Palestině ţalobu na stát Izrael pro válečné zločiny během války v Gaze v roce 2009 s tím, ţe takovou ţalobu můţe podat pouze samostatný stát. Více na: Mezinárodní trestní soud: Palestinská správa není stát. Eretz.cz [online]. 13 Vyhlášení Palestinského státu bylo z velké části zásluhou Organizace pro Osvobození Palestiny. OOP je arabská organizace zaloţená roku 1964. Jejím cílem bylo vytvoření samostatného sekulárního palestinského státu. Během střetů s Izraelem se organizace zradikalizovala a organizovala násilné protesty. Strana byla populární především v pásmu Gazy a jejím nejvýznamějším představitelem se stal Jásir Arafat. Dnešním předsedou OOP je Mahmúd Abbás. KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. str. 164 168. 14 Izraelské informační centrum pro lidská práva v okupovaných oblastech, B'tselem, uvádí během první intifády (1987 2000) 1,551 palestinských obětí a 421 izraelských obětí. Za období druhé intifády a následujících let (2000 2011) 4238 Palestinců a 1,096 Izraelců. Israeli-Palestinian Conflict: Deaths, 1987 2011. ProCon.org [online]. 5

měli Ţidé i Arabové stejný podíl. Další otázkou je historický nárok na území Palestiny. Mají nárok na Palestinu Ţidé, kteří do oblasti přišli dříve a byli tam první? Nebo jsou více v právu Arabové, kteří oblast zabrali později, byli v ní většinových obyvatelstvem a ve skutečnosti ji spravovali ještě před sto lety, do chvíle, neţ ji získala velká západní mocnost a umoţnila svým zásahem Ţidům se do ní vrátit? Zásadní problémy činí nejen ekonomické a sociální nároky tedy nároky na půdu, přírodní bohatství a na svůj domov, ale také na problémy víry a nároky na svatá místa obou stran konfliktu. 6

2. Izraelsko-palestinské mírové rozhovory Vleklé války Izrael i okolní státy postupně finančně vyčerpaly. Obě strany konfliktu jiţ dlouho pociťovaly nutnost ukončení válek jednou provţdy. První kroky k mírovému vyjednávání mezi Palestinci a Izraelci byly podniknuty na konci sedmdesátých let minulého století. 2.1 Vývoj mírových rozhovorů do roku 2000 Od začátku se v mírových rozhovorech angaţovala především USA. Během tzv. Opotřebovací války v letech 1967 1970 bylo uţ zcela jasné, ţe izraelsko-palestinský konflikt bude muset být řešen diplomacií a ne silou. Henry Kissinger uvádí, ţe USA v té době zprostředkovaly mírová jednání pouţitím tzv. kyvadlové diplomacie, 15 kdy jednaly postupně se všemi aktéry konfliktu. Roku 1979 došlo k uzavření první mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem. Za úspěchem podepsání této smlouvy stojí mimo jiné skvělá diplomacie USA v čele s prezidentem Jimmy Carterem, který o rok dříve umoţnil vyjednávání o míru v Camp Davidu. K mírovým rozhovorům pozval izraelského premiéra Menachema Begina a egyptského prezidenta Anvara as-sadáta. Dle Chaima Herzoga byla Camp-Davidská smlouva prvním zásadním úspěchem mírových jednání. 16 Výsledkem bylo mimo jiné oficiální uznání Izraele Egyptem a odsun izraelských vojáků ze Sinajského poloostrova. Ačkoli tato smlouva neřešila problém samotného Izraele s Palestinci, byla to první významná smlouva s arabskými protějšky. Podle původních plánů mělo mírové jednání pokračovat, nicméně situaci se dál nedařilo řešit jednoduchým přáním. Konec studené války na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století konečně umoţnil pozvolné uvolnění mezinárodních vztahů. USA a SSSR se dařilo konečně spolu otevřeně jednat a vycházet si vstříc a na to navázalo i zklidnění celosvětově vyhroceného izraelsko-palestinského konfliktu. 15 KISSINGER, Henry. Roky obnovy. str. 315 344. 16 HERZOG, Chaim. Arabsko-izraelské války: válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost. str. 570. 7

Od roku 1991 probíhaly mírové rozhovory mezi Izraelem a arabskými státy v Madridu za účasti USA i SSSR. Roku 1992 se v Oslu konala navazující mírová konference, představující první oficiální jednání Izraelců s Palestinci. Bylo dohodnuto prozatímní vytvoření palestinské samosprávy na územích okupovaných Izraelem a došlo ke vzájemnému uznání Izraele a Organizace Osvobození Palestiny jako právoplatného zástupce Palestiny. Otázka ţidovských osad a problém Jeruzaléma byl prozatím odloţen. Na konferenci připravená smlouva byla podepsána roku 1993 ve Washingtonu za účasti amerického prezidenta Billa Clintona. Za další dva roky byla smlouva v Oslu doplněna. Izrael na jednání přislíbil stáhnout svá vojska z dalších území, aby se mohla palestinská samospráva rozšířit. Marek Čejka uvádí, ţe se však rozšířená dohoda setkala s nevolí extrémistů obou stran, které se obviňovaly z nedodrţování jednotlivých bodů smlouvy. 17 Nepokoje eskalovaly aţ do atentátu na izraelského premiéra Jicchaka Rabina. Aby bylo moţné dát prozatímním smlouvám z Osla definitivní formu, sešli se v červenci roku 2000 znovu v Camp Davidu Ehud Barak, premiér Izraele, a Jásir Arafat, prezident palestinské samosprávy, opět pod záštitou Billa Clintona. Přestoţe se očekával úspěch jednání, Barak s Arafatem se bohuţel neshodli v otázce Jeruzaléma (který chtěli včetně centrálního Starého města oba pod svou výlučnou správu), ani v otázce konečné velikosti území státu Palestina a jeho hranic. Také problém palestinských uprchlíků zůstal nedořešen. Rozhovory tak selhaly a výsledkem bylo opětné zhoršení vztahů mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou. Období druhé intifády od konce roku 2000 představuje další sérii nepokojů a střetů mezi Palestinci a Izraelci a další prohlubování propasti mezi názorově odlišnými stranami. USA na tyto události zareagovaly svoláním summitu do egyptského Šarm aš-šajchu roku 2000. Prezident Clinton se pokusil znovu zprostředkovat mírové rozhovory, summit však skončil bez výsledku. 17 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 190. 8

Po roce 2000 se dynamika mírových jednání sníţila. Velmoci, původně uplatňující v regionu své strategické zájmy, do určité míry zredukovaly své aktivní působení. Zčásti v souvislosti se sloţitou situací, především ale s přednostní potřebou řešit své vnitrostátní problémy plynoucí z ekonomických recesí, politických změn a pod. 2.2 Mírové rozhovory od roku 2000 po současnost V lednu roku 2001 zprostředkoval v sinajském městě Taba americký prezident Bill Clinton poslední izraelsko-palestinské mírové jednání své kariéry. Probíraly se všechny klíčové problémy konfliktu, přesto se účastníci na ţádném neshodli a rozhovory skončily znovu neúspěšně. 18 V březnu téhoţ roku byl zvolen izraelským premiérem Ariel Šaron. Tento bývalý generál prosazoval zpočátku krajně radikální politiku Izraele, podporoval izraelský nacionalismus a prosazoval výstavbu dalších ţidovských osad. Nedlouho po jeho zvolení do úřadu odsouhlasil vybudování bezpečnostní bariéry kolem Izraelského státu, která doposud patří mezi nejkontroverznější otázky izraelsko-palestinského konfliktu. Postupem času se jeho politika umírnila. Dne 24. června 2002 byl z iniciativy amerického prezidenta George W. Bushe ml. navrţen nový mírový dokument, tzv. Cestovní mapa pro mír. Za pomoci dalších prostředníků, Evropské unie, Ruska a OSN, byla tato smlouva podepsána jak Izraelem, tak i vedením palestinské samosprávy. Obě strany konfliktu se zavázaly k mírovému snaţení, ukončení násilí a provedení vzájemných ústupků. Dle Lincolna Chafeeho však bohuţel plán Cestovní mapy nebyl dodrţen a její cíle stále nejsou dosaţeny. 19 Výraznou změnu v politice Palestiny přinesl její nový prezident, Mahmúd Abbás, který nahradil Jásira Arafata v roce 2004. Na rozdíl od Arafata, který byl často 18 Podrobně o výsledcích jednání v Tabě na: EU description of the outcome of permanent status talks at Taba. HAARETZ.com 19 CHAFEE, Lincoln. President Bush's Road Map to Middle East Peace: A Promise Unfulfilled. Brown Journal of World Affairs. 9

kritizován za svůj radikální postoj k Izraeli, prosazuje Mahmúd Abbás umírněnější politiku na základě diplomacie. Překvapivou výhrou radikální organizace Hamás 20 ve volbách na palestinském území roku 2006 opět došlo k ozbrojeným střetům mezi Palestinci a Izraelci. Hamás ovládl Pásmo Gazy, kde vytvořil svou základnu pro útoky na Izrael. Na konci roku 2007 proto Izrael pro zajištění své bezpečnosti zareagoval blokádou Gazy. Kvůli přísným kontrolám dovozu zbraní a jiných nebezpečných zásob do Pásma Gazy docházelo ale také k zadrţování humanitární pomoci a potravin, za coţ byl Izrael kritizován celým mezinárodním společenstvím. Střet s Hamásem vyeskaloval roku 2008 tzv. Válkou v Gaze, během níţ Izrael po tři dny bombardoval strategické cíle pod kontrolou Hamásu. Po celosvětových protestech ukončily obě strany vojenské akce a Izrael stáhl z Gazy svoje vojáky. V roce 2006 musel Izrael čelit útokům Hizballáhu, 21 Libanonské proti-izraelské politické organizaci, která stála za raketovými útoky na izraelská města. Izrael na tuto agresi zareagoval bombardováním, které ukončil aţ po iniciativě OSN, ţádající mír. Po těchto nepokojích se podařilo prezidentu George W. Bushovi ml. v listopadu roku 2007 zprostředkovat mírové rozhovory, kdyţ pozval následujícího roku premiéra Izraele, Ehuda Olmerta, a prezidenta státu Palestina, Mahmúda Abbáse, na mírovou konferenci do amerického města Annapolis. Na této konferenci obě strany poprvé oficiálně vyjádřily společnou touhu po míru a ochotu dělat vzájemné ústupky. S volbou nového premiéra Izraele se ovšem izraelsko-palestinský mírový proces opět zpomalil. Současný premiér Benjamin Netanjahu byl jiţ podruhé do úřadu zvolen roku 2009. Na rozdíl od svého předchůdce Ehuda Olmerta není příznivcem vyjednávání s Palestinci, je oponentem dohod z Osla a zároveň radikálním zastáncem jednotného ţidovského Jeruzaléma a současných hranic Izraele. Kritizoval také stahování izraelských vojáků z území státu Palestina. Na konci roku 2009 sice 20 Hamás je palestinská sunnitská politická strana, zaloţená roku 1987. Hamás působí nejen v politice, ale je nechvalně známý také pro své vojenské a teroristické útoky proti Izraeli a jeho spojencům. 21 Hizballáh je libanonské šíitské politické hnutí zaloţené roku 1982, která se společně s Hamásem podílí na ozbrojených útocích na Izrael a další nemuslimské nepřátele. Stejně jako Hamás je i Hizballáh napojen na síť islámských radikálních teroristů a extrémistů, s kterými koordinuje své akce. 10

prokázal Arabům dobrou vůli, kdyţ vyhlásil desetiměsíční moratorium na výstavbu dalších ţidovských osad, prodlouţit tuto dobu ovšem nechtěl. Momentálně prosazuje ostrou politiku vůči íránskému jadernému programu, o které tvrdí, ţe je smrtelnou hrozbou pro Izrael, a hrozí aktivní vojenskou intervencí. Na základě stále naléhavější nutnosti řešit světovou jadernou bezpečnost se konal v roce 2010 pod záštitou amerického prezidenta Baracka Obamy ve Washingtonu jaderný summit, kde mezinárodní společenství projednávalo moţnosti znemoţnění zneuţití jaderných zbraní (kromě Íránu mohou vyvíjet jaderné zbraně pro vojenské účely také v Pákistánu a Severní Koreji). Státy na summitu přijaly opatření k zamezení získávání jaderných materiálů nepovolanými osobami a další bezpečnostní postupy. Prezident Obama jasně vyjádřil podporu Izraele, kdyţ 18. února 2011 USA vetovaly rezoluci Rady bezpečnosti OSN, odsuzující výstavbu ţidovských osad na palestinském území. Americký prezident vyjádřil také souhlas s jednotným ţidovským Jeruzalémem. To samozřejmě zvedlo arabskou vlnu kritiky a zkomplikovalo opět palestinsko-izraelské mírové rozhovory. Izraelský premiér Netanjahu ale za podporu USA poděkoval 22 a vyjádřil nespokojenost s přemírou angaţovanosti mezinárodních organizací v konfliktu, který by dle jeho názoru měli řešit pouze Izraelci s Palestinci. V lednu 2012 proběhl pokus o znovuzavedení mírových rozhovorů v jordánském městě Ammánu. Obě strany vyjádřily svou ochotu znovu probrat všechny dílčí problémy konfliktu. Na konci ledna byla ale jednání přerušena, neboť strany nebyly schopny ustoupit ve svých stanoviscích. Během dubna 2012 naléhaly opět OSN, EU, USA a Rusko na obě strany konfliktu, aby znovu obnovily mírová jednání, jejich snaha však skončila neúspěchem. Další překáţkou mírových rozhovorů se stal dopis prezidenta Palestinské samosprávy, Mahmúda Abbáse, který poslal izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi. Dopis obsahoval bezkompromisní poţadavky okamţitého zmraţení výstavby nových 22 U.S. vetoes Security Council resolution denouncing Israeli settlements. The Washington Post [online]. 11

ţidovských osad a uznání hranic z roku 1967. Očekává se, ţe v těchto dnech premiér Netanjahu poţadavky odmítne a mírová jednání se opět na nějakou dobu zastaví. Další zostření situace se momentálně očekává mezi Izraelem a Egyptem. Během dubna roku 2012 pozastavil Egypt Izraeli přívod zemního plynu, coţ bude mít bezpochyby výrazné ekonomické dopady v zemi. Aktuálně se o situaci jedná. 2.3 Stěžejní problémy konfliktu Izraelsko-palestinský spor je v podstatě spor o území. Spor o víru, etnický spor nebo politický spor jsou problémy další, buď navazující a rozvíjející a nebo jsou pro hlavní aktéry sporu problémem víceméně podruţným 23. Proč je ale zrovna toto území tak důleţité? V oblasti nenajdeme ţádné významné naleziště ropy, zemního plynu nebo jiných vzácných surovin, země není ani nijak zvlášť úrodná. Pro spor o tuto zemi neexistují ţádné výrazné ekonomické důvody, přesto se stala zdrojem mezinárodního konfliktu. Pro hlavní aktéry tedy Ţidy a okolní arabské státy, je důleţitý především symbolický význam této oblasti. Dle Paula Johnsona mají k Palestině náboţenský vztah tři náboţenství, a to judaismus, křesťanství a islám, tedy náboţenství, sdílející stejné základní principy a mající společnou historii. 24 Hebrejští Ţidé byli v Palestině první. Tuto zemi vnímají jako zemi svatou, Zemi Zaslíbenou. V Palestině se nacházejí ţidovská svatá místa, především Jeruzalém s Chrámovou horou, kde dříve stál jejich nejdůleţitější svatostánek. Pak byli ovšem z Palestiny z největší části dobyvateli vyhnáni. Jako druzí se do oblasti dostali Arabové při své expanzi v sedmém století. 25 I Arabové povaţují Jeruzalém a Chrámovou horu za své svaté místo, důleţité pro 23 Jiného názoru je Samuel Huntington, který ve své publikaci Střet civilizací naopak uvádí, ţe primárním problémem střetu Západních a islámských zemí je právě náboţenství. HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. str. 248. 24 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. str. 127, 143, 161. Judaismus bylo první náboţenství, které praktikovaly hebrejské kmeny na území dnešní Palestiny přibliţně od 13. st. př. n. l. (Viz příloha č. 1.) Během prvního století našeho letopočtu se z judaismu oddělilo křesťanství na základě učení ţidovské sekty, kterou vytvořil Jeţíš Nazaretský. Islám vzešel také z judaismu, kdyţ se s judaismem Mohamed setkal při svých cestách do ciziny, ale rychle se vyhranil v samostatné náboţenství. (Viz příloha č. 2.) 25 Viz příloha č. 2. 12

jejich islámské náboţenství. Jako poslední si v 10. 12. století přechodně nárokovali právo na zemi (a zejména Jeruzalém) křesťané, vnímající je jako místo spjaté s osobou Jeţíše, místo jeho narození, působení, umučení a jeho nanebevstoupení. Křesťané se několikrát pokusili o znovuzískání Palestiny silou během kříţových výprav. Na nějakou dobu dokonce skutečně Palestinu ovládli, pak byli ale Araby opět vytlačeni a od 14.století křesťané o Palestinu jiţ vojensky neusilovali. Ţidé na Palestinu a na Jeruzalém ovšem nikdy nezapomněli. Po celé období diaspory přebývaly v Palestině malé skupiny Ţidů a v průběhu času se další Ţidé do Palestiny stěhovali. Colin Chapman uvádí, ţe Chrámová hora a Zeď nářků zbytky původního Šalamounova chrámu nepřestaly být centrálním místem jejich náboţenství, kam věřící Ţidé vysílali všechny své modlitby. 26 Po zaloţení Izraele roku 1948 nastal spor mezi Ţidy a Araby o svatá místa, a to především spor o Jeruzalém. Ţidé si nárokují Jeruzalém jako své nejsvětější místo, centrální pro celý judaismus. Muslimové ovšem Jeruzalém také povaţují za své svaté město, a to třetí nejsvětější, po městech Mekka a Medina. Z důvodů víry, ale i z dalších strategických důvodů, by Ţidé chtěli mít Jeruzalém pod svou výhradní správou a mít jej i oficiálně jako hlavní město Izraele. Poukazují na fakt, ţe islám má na rozdíl od judaismu ještě další dvě svatá města. Muslimové se však Jeruzaléma vzdát nechtějí. O počtech svatých míst se pochopitelně těţko vedou diskuze, neboť jejich hodnota není vyčíslitelná. Rozporuplná je i otázka současného státu Izrael. Bylo zaloţení státu Izrael v oblasti Palestiny vůbec legitimní? Mnoho etnických skupin, dokonce i národů, jako jsou dnes například Kurdové, svůj stát zaloţit nemůţou, protoţe v obydlené oblasti se smíšeným obyvatelstvem jsou takové snahy extrémně těţké aţ nemoţné. Vzniku státu Izrael ve své době nahrály válečné události a ţidovská tragédie v souvislosti s šoa. Dnes je jiţ zřejmě bezpředmětné o legitimitě Izraele pochybovat, obzvlášť proto, ţe byl uznán většinou států světa. Nicméně pro některé arabské země a většinu samotných 26 Ţidé se v mnoha svých nejdůleţitějších modlitbách během svých svátků i v kaţdodenních modlitbách modlí k Jeruzalému například modlitba "Příští rok v Jeruzalémě" se odříkává několikrát během svátku Pesach. CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. str. 50 13

Palestinců je stát Izrael, zaloţený na území, které bylo do té doby jejich vlastní, vnímán jako stát vetřelecký, a dodnes vidí v Izraelcích agresivní okupanty. Od samotného vzniku Izraele překvapili Izraelci okolní arabské státy svým odhodláním a vojenskou připraveností. Úspěšně svůj stát ubránili během prvních střetů o nezávislost, ubránili se Egyptu během Suezské války i Jom kipurské války, dokonce během těchto střetů výrazně zvětšili svá území. Z některých těchto nově zabraných území se později stáhli, jiné oblasti (jako jsou například Golandské výšiny) si ponechali ze strategických důvodů. Palestinci, arabské státy, ale i některé západní mocnosti a organizace, vytýkají Izraeli přehnané pouţití síly jak během ozbrojených střetů s arabskými státy, tak i během zásahů proti izraelsko-palestinským nepokojům ve vlastní zemi. Z pohledu Izraele nešlo však nikdy o nic menšího, neţ o obranu své vlastní existence. Nelze popřít, ţe Izrael je ze všech stran obklopen naprosto nepřátelským prostředím, kdy je denně ohroţován nepřátelskými útoky. Jeho samotné přeţití tak závisí z jeho vlastního pohledu na preventivních zákrocích a tvrdých opatřeních. Stejně jako Ţidé, tak i Arabové dnes a denně pouţívají násilí proti druhé straně. Na rozdíl od judaismu, který nikdy nebyl misijní (tzn. nesnaţil se nikdy o jiné neţ samovolné konvertování lidí jiné víry na judaismus), je islám pravým opakem. Některé radikální větve islámu dokonce uznávají násilí jako regulérní prostředek k šíření své víry. 27 I to lze spatřovat jako důvod, proč arabské státy inklinují k pouţití násilí k prosazení svých zájmů. Například íránský prezident Mahmúd Ahmadínedţád opakovaně veřejně ţádá zničení Izraele a odsun Ţidů do Kanady, Evropy nebo na Aljašku. 28 Írán nikdy Izrael neuznal a nepovaţuje ho za právoplatného člena mezinárodního společenství. 29 27 Džihád. str.5. 28 Iranian president ahmadinejad calls again to destroy israel. US Fed News Service. 29 Z 22 členů Ligy arabských států uznal stát Izrael pouze Egypt a Jordánsko. Mauritánie Izrael uznává, ale přerušila s ním roku 2010 diplomatické styky. 14

2.3.1 Jeruzalém Jak jiţ bylo řečeno, největším dílčím problémem izraelsko-palestinského konfliktu je pravděpodobně otázka Jeruzaléma. Jeruzalém je pro Ţidy i Araby náboţenským centrem, Svatým městem, určeným k osobním niterním modlitbám, klidu a míru. Bohuţel opak je pravdou. Jeruzalém je v současnosti nebezpečné město, kde se shromaţďují ţidovští i muslimští extrémisté, nacionalisté, náboţenští fundamentalisté a teroristé, bojující za svá přesvědčení. Pouliční střety, útoky, drobné nepokoje a politické provokace jsou na denním pořádku. Břetislav Tureček poukazuje na fakt, ţe i z tohoto důvodu nemá v Jeruzalémě svoje velvyslanectví ţádný stát světa. 30 Jeruzalém byl od svého vzniku v 3. 4. tisíciletí před naším letopočtem 31 územně jednotné město. Vedle sebe zde po staletí ţili ţidé, muslimové i křesťané v relativním míru. Se zaloţením Izraele se však situace změnila. Podle původního plánu OSN měl být Jeruzalém pod mezinárodní správou (tzv. corpus separatum). Po válkách o nezávislost byl však Jeruzalém rozdělen mezi Ţidy a Araby tak, ţe západní část města připadla pod ţidovskou správu a východní část včetně Starého města si zabrali Arabové. Hranice mezi ţidovskou a muslimskou částí města byla střeţená vojáky. Po Šestidenní válce spadl celý Jeruzalém včetně svatých míst pod izraelskou správu. Původní ţidovský Chrám je zbořen, přesto mají Ţidé k místu, kde se kdysi nacházel, jakýsi zvláštní vztah, který je i přes absenci samotného Chrámu naprosto zásadní. 32 Bohuţel na Chrámové hoře v Jeruzalémě se v současnosti nacházejí dvě z nejvýznamnějších muslimských svatyní, mešita Al-Aksá a Skalní dóm. Tato skutečnost není ţádná náhoda, ale vyplývá z propojené historie ţidů a muslimů ve starověku, kdy se čerstvě oddělil islám od judaismu. 33 Blízkost nejposvátnějších míst 30 TUREČEK, Břetislav. Nesvatá válka o Svatou zemi: málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby. str. 128. 31 Timeline for the History of Jerusalem. Jewish virtual library [online]. 32 LEHMANNOVÁ, Zuzana. Paradigma kultur. str. 154. Zničení Chrámu je pro Ţidy velkou tragédií, která se připomíná během mnoha ţidovských svátků. K Chrámu se Ţidé obrací při všech svých modlitbách, neboť skrze toto místo jsou spojeni s Bohem. 33 Korán. str. 252. V súře č. 17, "Noční cesta", se popisuje, jak Mohamed vykonal během jedné noci, kdy ho navštívil archanděl Gabriel, cestu do nebes, na která vystoupil z "nejvzdálenější mešity". Tato mešita byla podle pozdějších výkladů situována na Chrámovou horu v Jeruzalémě, kde v osmém století nechal chalífa Umajad al-wálid vystavět mešitu Al-Aksá. 15

obou náboţenství znamená samozřejmě obrovské problémy, počínaje věčnými debatami ohledně nároku na Chrámovou horu, kde se tato posvátná místa nachází, a násilnými teroristickými útoky v celém Jeruzalémě konče. Přestoţe je dnes Jeruzalém oficiálně opět sjednocený, neviditelná bariéra mezi Ţidy a Araby je ve městě stále patrná. Marek Čejka uvádí, ţe se obě skupiny drţí odděleně a navštěvují pouze své čtvrti 34. Dokonce i izraelské vedení města má dvojí metr při rozhodování o financování veřejných statků a metodách všeobecné správy města v různých čtvrtích. Břetislav Tureček poukazuje na fakt, ţe jsou ţidovské části města upřednostňovány před arabskými, coţ přispívá k další nespokojenosti obyvatel ve městě. 35 Je pochopitelné, ţe obě strany by chtěly dostat Jeruzalém pod svou výhradní kontrolu. Izrael si vytvořil plán na osidlování Jeruzaléma ţidovskými osadníky a doufal, ţe brzy bude v Jeruzalémě naprostá většina Ţidů. Zároveň vybudoval prstenec ţidovských osad kolem Jeruzaléma, aby si pojistil své postavení a zabránil případným snahám Palestinců o další dělení města. Tento plán však stále nepřináší výsledky. V Jeruzalémě pořád ţije velký počet Palestinců a v ulicích Jeruzaléma stále není klid. Obě strany sporu si uţ začínají uvědomovat, ţe jim nezbude jiná moţnost neţ se dohodnout na kompromisu. Buď bude třeba město opět rozdělit, nebo zřídit společnou vládu nad městem. Dle Adnana Abdelrazeka kritizují momentální situaci, kdy Izrael má Jeruzalém pod svojí svrchovanou kontrolou, Palestinci i celé mezinárodní společenství. 36 Existují tři moţná řešení. Buď by se Izrael vzdal své suverénní vlády v Jeruzalémě ve prospěch některé mezinárodní organizace (pravděpodobně OSN), nebo Jeruzalém zůstane pod suverénní správou jednoho ze dvou států, Izraele nebo Palestiny, ovšem za nových 34 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu str. 137. 35 TUREČEK, Břetislav. Nesvatá válka o Svatou zemi: málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby. str. 133. 36 ABDELRAZEK, Adnan. A UN Perspective on the Status of Jerusalem. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture. 16

dohodnutých podmínek. Třetí moţností je, ţe se na vedení Jeruzaléma budou podílet oba státy společně. 37 Mezinárodní správa Jeruzaléma byla jiţ několikrát navrhována Organizací spojených národů, nikdy však nebyla přijata ani Izraelem, ani Palestinci. Bylo navrţeno několik variant moţné mezinárodní kontroly města. První varianta by znamenala mezinárodní kontrolu celého města. Starostou Jeruzaléma by byla nestranná osoba volená mezinárodní organizací, kdeţto členové rady města by byli voleni samotnými občany Jeruzaléma tak, aby měli Izraelci a Palestinci shodné zastoupení. Soudy v Jeruzalémě by byly nestranné a nezávislé. Tato varianta byla OSN navrhnuta uţ v roce 1947, nepodařilo se ji však prosadit. Druhá a třetí varianta mezinárodní správy Jeruzaléma by zahrnovala mezinárodní kontrolu pouze ve Starém městě, respektive jen Svatých míst. Druhým řešením situace v Jeruzalémě je zachování suverenity Izraelců nebo Palestinců v celém jednotném Jeruzalémě. I toto řešení má několik moţných variant. První, pro Izrael nejschůdnější varianta, představuje pokračující svrchovanou vládu Izraele nad celým Jeruzalémem s tím rozdílem, ţe by Palestinci obdrţeli rozšířené pravomoci například menšinovou pozici v radě města. Přestoţe by toto řešení situace znamenalo určité zlepšení pro palestinské občany Jeruzaléma, není pravděpodobně ideální. Suverénní vláda Palestinců se v momentální situaci nezdá jako reálná moţnost. Ideálním řešením by byla společná vláda Izraelců s Palestinci. I zde se nabízí několik moţností. První by znamenala naprostou spolupráci při správě města, společnou radu a společné vedení města, stejné pravomoci při rozhodování a stejný počet hlasů ve všech věcech, týkajících se kontroly Jeruzaléma. Stejná práva a povinnosti by měli také izraelští i palestinští občané. Druhá moţnost by byla zavést dva oddělené magistráty Jeruzaléma, rozhodující samostatně, ale ve vzájemném souladu nad všemi otázkami sjednoceného města. Poslední variantou by bylo rozdělit město na dvě části se svými vlastními orgány tzn. fakticky rozdělit Jeruzalém na dvě různá města. 37 SHASH, Taher. The Struggle for Jerusalem and Proposed Solutions. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture. 17

Společnou vládu Izraelců s Palestinci vidí jako nejlepší řešení i William James Stover, expert na izraelsko-palestinský konflikt. Za nejvhodnější by povaţoval vznik izraelsko-palestinského kondominia. 38 Reálnost tohoto řešení dokládá na mnoha případech fungujících kondominií po celém světě, například Britsko-egyptské kondominium v Súdánu v letech 1886 1956 nebo Britsko-francouzské kondominium v Nových Hebridech v letech 1906 1980. 39 V současné době ale podobnou změnu v Jeruzalémě pravděpodobně nelze očekávat. Izrael ani Palestina nejsou schopni se shodnout na společném kompromisu, a s největší pravděpodobností můţeme očekávat, ţe si Izrael svou suverenitu v Jeruzalémě ponechá. Mohl by ale postupně sám souhlasit nebo být mezinárodním společenstvím donucen k většímu zapojení Palestinců do správy města. 2.3.2 Palestinští uprchlíci Z faktu, ţe Izrael během střetů v celé druhé polovině dvacátého století nabyl velká území, odkud byli původní Palestinští obyvatelé zčásti buď vyhnáni, nebo sami před boji uprchli, vyplývá od začátku problém, co s těmito uprchlíky. Jen během první izraelsko-palestinské války v roce 1948 opustilo své domovy statisíce Palestinců. Dnes je u speciální organizace UNRWA (United Nations Relief and Works Agency) registrováno na 5 milionů palestinských uprchlíků, 40 z nichţ přibliţně jedna třetina z nich ţije v uprchlických táborech, dvě třetiny ţijí v nových domovech v okolních státech nebo kdekoli, kde najdou útočiště. Tito lidé ztratili své domovy, přišli o svůj majetek, ztratili původní práci a nyní se snaţí přeţít, jakkoli to jde. Podle Colina Chapmana Izrael odmítá, ţe by vyhánění původních palestinských obyvatel zamýšlel, 41 přesto to byl nepochybně Izrael, který se snaţil arabské obyvatele nenásilně, přesto rozhodně ze svého nově nabytého území vytlačit. 38 Kondominium je výraz pro spoluvlastnictví nebo území pod společnou svrchovanosti více států (viz http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/). 39 STOVER, William James a Marina MANKARYOUS. SOVEREIGNTY OVER JERUSALEM: A LEGAL SOLUTION TO A DISPUTED CAPITAL. International Journal on World Peace. 40 Palestine refugees. UNRWA [online]. 41 CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. str. 81. 18

Problém palestinských uprchlíků 42 uţ trvá přes šedesát let a stále není vyřešen. Elia Zureik uvádí, ţe se izraelský a palestinský pohled na věc velmi liší, ať uţ v počtu uprchlíků 43 a nebo v příčině jejich migrace ze svých původních domovů. Izrael tvrdí, ţe odchod Palestinských obyvatel byl dobrovolný a předtím, neţ někde došlo k vojenské intervenci, Izrael obyvatele vţdy varoval. Palestinci ovšem vidí v Izraeli agresora a odsunutí původních obyvatel jako nespravedlnost. Dle Marka Čejky přispěla k ještě většímu chaosu v mnoha případech arabská propaganda, 44 která ochotně zveřejňovala jakékoliv příklady izraelského násilí a vyvolávala tak v lidech strach. Zájem Izraele na odsunutí původních obyvatel se přesto nedá popřít, protoţe uvolnění prostoru po původních obyvatelích nahrává situaci k vytvoření nových ţidovských osad a v oblastech dochází k vítané změně demografického poměru obyvatelstva. Dle statistik UNRWA téměř 1,5 milionu palestinských uprchlíků přebývá aktuálně v 58 registrovaných uprchlických táborech v pásmu Gazy, oblasti Západního břehu Jordánu, v Jordánsku, Libanonu a Sýrii. 45 Ţivot v těchto táborech je velmi obtíţný. Uprchlíci bojují s chudobou, špínou, nedostatkem základních potravin, léků a dalších nutných věcí denní potřeby. Mezinárodní společenství včetně OSN dlouhodobě vyvíjí tlak na Izrael, aby se situací začal intenzivně zabývat. Teoreticky se nabízejí tři moţnosti řešení. První moţnost je umoţnit uprchlíkům návrat do své původní domoviny, samozřejmě pokud si to přejí. K této moţnosti se Izrael staví v současnosti odmítavě, neboť v zemi údajně jiţ není místo pro miliony dalších obyvatel. Palestinci ovšem poukazují na fakt, ţe Izrael nemá problémy 42 Pojem "palestinský uprchlík" je definován organizací UNRWA jako "osoby, jejichţ normální místo pobytu byla v rozmezí červen 1946 aţ květen 1948 Palestina, a které ztratily současně svůj domov a ţivobytí v důsledku izraelsko-arabského konfliktu" Palestine refugees. UNRWA [online]. 43 ZUREIK, Elia. Palestinian Refugees and Peace. Journal of Palestine Studies. str. 5 17. Odhadovaný celkový počet Palestinských uprchlíků se dle izraelské vlády pohybuje mezi 520 570.000 osobami, podle Palestinců v rozmezí 714 850,000 osob. 44 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 74. 45 UNRWA in figures. UNRWA [online]. UNRWA je organizace spadající pod OSN, která se zabývá Palestinskými uprchlíky, zaloţená roku 1948. Pomáhá Palestinským běţencům najít práci, bydlení, pomáhá zajistit vzdělání a důstojnou ţivotní úroveň v táborech. Další informace viz www.unrwa.org. 19

s neustálým přílivem ţidovských osadníků, zatímco pro palestinské uprchlíky místo není. Druhá moţnost je přesvědčit okolní hostitelské státy těchto uprchlíků, aby je přijaly za své občany. Kvantum uprchlíků však představuje pro zmíněné státy dodatečnou ekonomickou zátěţ a proto je zatím nastálo přijmout nechtějí. Třetí, nejhorší moţností, by bylo uprchlíky přesídlit do jiných okolních států. To by pro přesunované Palestince znamenalo nepochybně výraznou duševní zátěţ a finanční výdaje by tím rovněţ nebyly vyřešeny. Palestinské vedení by se mělo oprostit od začarovaného kruhu hledání viníků a zřejmě hledat větší pomoc u spřátelených arabských států. Více by se také mělo spolupracovat s palestinskými běţenci jako takovými a jednat v jejich zájmu, neboť velká část těchto lidí se pravděpodobně zpět do Palestiny jiţ vrátit nechce a raději by zůstali občany svých hostitelských zemí. Na finanční stránce výstavby nových domovů pro běţence by se pak měl podílet nejspíš jak sám stát Izrael, tak i širší mezinárodní pomoc. 2.3.3 Židovské osady Budování ţidovských osad na nově nabytých územích představuje další významný problém izraelsko-palestinského konfliktu, který bude potřeba vyřešit. Osidlování území bylo a stále je podporováno vládou, která má pochopitelně zájem na zabezpečení strategických míst v zemi. Motivy Ţidů, nově se usazujících v dobytých oblastech, jsou tak vlastně dvojí. Dle Marka Čejky zemi osidlují z buď náboţenských důvodů, protoţe věří, ţe se tímto naplňuje Boţí vůle o obnoveném Izraeli, anebo z čistě pragmatických důvodů, protoţe jim tam vláda poskytne různé výhody. 46 Ta první skupina hluboce věřících lidí je obvykle velmi nesnášenlivá k Palestincům, coţ vyvolává dodatečné problémy. Druhá skupina osadníků se leckdy ocitne v konfliktu s původním obyvatelstvem z různých důvodů také, aniţ by si to přála a problémy vyvolávala. Střety mezi původními palestinskými obyvateli a novými ţidovskými osadníky se pak stávají záminkou, která eskaluje napětí a představuje překáţku v dílčích jednáních o dosaţení míru. 46 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 125. 20

Mezinárodní společenství stále víc tlačí na Izraelskou vládu, aby situaci vyřešil. Bohuţel však Izraelský postoj není stále jednotný. Dror Etkes poukazuje na to, ţe jednotliví politici se dosud liší ve svých názorech na ţidovské osady. 47 Izraelská vláda se nemůţe domluvit, zda podporovat pouze stávající ţidovské osady na palestinském území, zda podpořit navíc i výstavbu nových osad, nebo naopak zda ţidovské osady na okupovaném území postupně rušit a osadníky přesouvat na území Izraele. Po roce 2000 Izrael několikrát oficiálně zmrazil podporu nové výstavby osad, přesto dosavadní osady dále rostly nejen, co se týče zabraného území, ale i podle počtu obyvatel v nich ţijících. Pokud chce Izrael opravdu dospět ke smíru, výstavba nových ţidovských osad zřejmě jiţ nepřipadá v úvahu. Dalo by se však diskutovat o zachování osad stávajících. V podstatě existují jen dvě moţná řešení této kontroverzní otázky. Buď dají obě strany souhlas s ponecháním stávajících osad, coţ znamená také svolení s trvalým přirozeným růstem obyvatel, anebo se budou muset ţidovské osady postupně rušit a obyvatelé budou muset být evakuováni. Toto téma bylo veřejně diskutováno v roce 2010 v Jeruzalémě jak se zástupci obou stran konfliktu, tzn. Izraelců i Palestinců, tak i za přítomnosti dalších účastníků všech národů, diplomatů a zástupců států a médií. 48 Přítomní Palestinci 49 se vyjádřili pro okamţité zastavení výstavby nových ţidovských osad a zahájení okamţité evakuace ţidovských obyvatel zpět do území Izraele. I izraelská vláda si uvědomuje, ţe problém osad nemůţe odkládat donekonečna a musí začít vyjednávat. Izraelský ministr sociální péče a sociálních sluţeb Jicchak Herzog na konferenci s výhradami připustil, ţe souhlasí s opatrným a promyšleným rušením ţidovských osad a evakuací osadníků, alespoň do doby, neţ se Izrael s Palestinci 47 ETKES, Dror. A Barrier to the Two-State Solution?. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture. 48 Přepis nejdůleţitějších projevů, týkajících se ţidovských osad a jejich řešení, na: PIJ Policy Papers and Conference on Israeli Settlements, Gaza and the Palestinian Refugees and the Two-State Solution. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture. 49 Na konferenci tento názor vyslovil především Ziad AbuZayaad, editor Palestinsko-Izraelského deníku viz poznámka pod čarou č. 45. 21

dohodnou na definitivním řešení. Jicchak Herzog uvádí, ţe v první řadě je potřeba určit konečné hranice Palestinského státu, aby bylo jasné, které ţidovské osady je potřeba zrušit a které ne. Závěrem konference řečníci shrnuli své společné stanovisko. Izraelské osady na arabské půdě (na Západním břehu Jordánu, v oblasti Golanských výšin a ve Východním Jeruzalémě) jsou ilegální a jsou jednou z největších překáţek k dosaţení míru mezi Palestinou a Izraelem. Pro vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu bude potřeba proces výstavby ţidovských osad obrátit a všechny ilegální osady dle mezinárodního práva budou muset být odstraněny. 50 2.3.4 Stát Palestina, problém hranic Nedořešenou otázkou zůstává také mezinárodní statut Palestiny a spor o její státnost. Odborníci na mezinárodní právo nejsou ve svých názorech na věc jednotní. Všeobecně je zastáván názor, ţe Palestinská samospráva státem se všemi atributy není. Dle klasické definice je stát určen svým obyvatelstvem a svým územím vymezeným hranicemi. Dále musí být vnitřně organizovaný, mít svou vládu a vystupovat jako suverénní jednotka mezinárodního společenství. Podle této definice není státem ani Palestina ani Izrael, neboť nejsou dořešené jejich společné hranice. Přesto Izraeli státnost dnes nikdo neupírá. Palestina a Izrael se dodnes vzájemně neuznaly. Politická existence státu však nezáleţí na jeho uznání jinými státy. Ačkoliv stát Palestina nemá oficiální statut státu, přesto působí jako suverénní člen mezinárodního společenství: má statut pozorovatele v OSN, je členem některých mezinárodních organizací (např. od října 2011 je členem UNESCO) a má oficiální zastupitelství v řadě států (včetně v ČR). Hranice současného Izraele prošly v historii několika desetiletí dramatickými změnami. V první polovině dvacátého století připravili sionisté několik návrhů na územní podobu budoucího státu Izrael. V roce 1937 předloţila britská tzv. Peelova 50 Úplné znění viz poznámka pod čarou č. 45. 22